Hledání: Zboznov2015

Pro dotaz Zboznov2015 jsme našli 115 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Vytvářejte
fotodárky v akci!

Akce trvá do 30. 11.
Kód: BLACKFRIDAY2020
BLACKFRIDAY2020
aar-7
Čtyřdenní výlet do Chrudimi a jejího okolí
1.den: Pardubice, Nové a Staré Jesenčany, Třebosice, Dubany, Čepí, Jezbořice, Klešice, Heřmanův Městec, Chotěnice, Morašice, Stolany, Sobětuchy, Chrudim (42 km)
2.den: Chrudim, Pouchobrady, Dubinec, Čejkovice, Rabštejnek, Čejkovice, Mýtka, Mladoňovice, Pohořalka, Liboměřice, Křižanovice, Mezisvětí, České Lhotice, Hodonín, Nasavrky, Ochoz, Podlíšťany, Vížky, Žumberk, Lukavičky, Lukavice, Svídnice, Trpišov, Slatiňany, Chrudim (61 km)
3.den: Chrudim, Topol, Kočí, Tři Bubny, Orel, Kunčí, Lukavice, Lukavička, Žumberk, Miřetice, Dachov, Ležáky, Dřeveš, Mokrýšov, Prosetín, Skuteč, Zbožnov, Košumberk, Luže, Dobrkov, Podlažice, Chrast, Řestoky, Tři Bubny, Chrudim (75 km)
4.den: Chrudim, Medlešice, Dřenice, Čepí, Jezbořice, Barchov, Bezděkov, Opočínek, Valy, Mělice, Lohenice, Břehy, Semín, Kladruby, Selmice, Labské Chrčice, Týnec n/Labem, Bělušice, Němčice, Jestřabí Lhota, Volárna, Velký Osek, Libice nad Cidlinou, Poděbrady, Nymburk, Kostomlaty n/labem, Šnepov, Ostrá, Litol, Přerov n/Labem, Císařská Kuchyně, Čelákovice, Mstětice, Zeleneč, Horní Počernice, Kyje a domů (131 km)
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 7.3.2020
  • 39 zobrazení
wwendy53
Všechny pouti v rámci regionu zcela zastínil věhlas mariánského poutního místa na Vápenkách ve Frýdku
Když při požáru poutního domu na Svatém Kopečku u Olomouce zahynulo 96 poutníků, podle pověsti jejich duše ještě tu noc připutovaly k mariánské soše na frýdecké Vápenky, kde zpívaly zbožné písně, které byly zřetelně slyšet až v ulicích města.
Ačkoliv můžeme k těmto vyprávěním zaujmout kritické stanovisko, faktem zůstává, že na přelomu 17. a 18. století byly Vápenky oblíbeným cílem především poutníků z moravské Hané, což může mít souvislost s pověstí o duších uhořelých na Svatém Kopečku u Olomouce. Nejpočetnější hanácká procesí zde pravidelně přicházela z Tovačova, Velké Bystřice a Klenovic, a proto frýdecká madona obdržela přezdívku „hanácká Panna Maria“
více  Zavřít popis alba 
315 komentářů
  • 7.11.2015
  • 240 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
smukin
Popis trasy: Borová u Poličky-Františky-Otradov-Podhradí-Zhoř-Zbožňov-Skuteč. Na trase jsem si posbíral pár kešek a v tropickém vedru najel skoro 90km.
více  Zavřít popis alba 
  • 26.9.2015
  • 61 zobrazení
certi
  • 20.9.2015
  • 55 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
klt
Klášter Doksany je ženský premonstrátský klášter v Doksanech v okrese Litoměřice, nejstarší této řehole v zemích Koruny české.
Jedenácté a dvanácté století bylo v západní Evropě dobou rozkvětu a zakládání nových klášterů. Roku 1120 založil kněz Norbert v Prémontré nedaleko Soissons ve Francii klášter s novou řeholí sv. Augustina, schválenou roku 1126 papežem Honoriem II. – řád byl podle kláštera nazván premonstrátským a velmi rychle se šířil. Zároveň s ním vznikl i ženský řád premonstrátek.Již před rokem 1140 dal pražský biskup Jan I. (zemřel 1139) základ k založení prvního kláštera premonstrátů na Strahově, kteréžto založení uskutečnil hned po svém nastoupení na trůn (1140) český kníže Vladislav II. spolu s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Záhy nato, nejpravděpodobněji v letech 1144–1145, založil kníže Vladislav II. se svou chotí Gertrudou klášter premonstrátek v Doksanech, poblíž stávajícího knížecího dvorce. Doksanský klášter byl osazen řeholnicemi z porýnského kláštera v Dunenwaldu a dcerami z předních domácích rodů. Zakladatelka kláštera Gertruda zde byla později i pohřbena.
V letech 1175 až 1178 klášter vyměnil svůj hospodářský dvůr za jiný majetek poblíž obce Kravaře v jižní části Českolipska s Chřenem, synem mělnického probošta Juraty. Za doplatek 4 hřiven stříbra tak získal jak rozsáhlé území Újezd, které dosahovalo daleko na sever až k Ploučnici a také dvorec Radoušov (dnes Víska).
V období husitských válek a za třicetileté války byl několikrát vypleněn. Od konce 17. století probíhala rozsáhlá přestavba areálu, který je dnes jedním z nejpozoruhodnějších barokních komplexů v Čechách. Klášterní kostel Narození Panny Marie dostal barokní podobu v letech 1710–1720; cenným pozůstatkem románské baziliky je sloupová krypta a apsida.
Klášter sester premonstrátek v Doksanech nedaleko Roudnice nad Labem vznikl pravděpodobně současně se Strahovem roku 1143 nebo 1144 jako zbožné dílo Vladislava II. a jeho manželky Gertrudy, která zde také nalezla místo svého posledního odpočinku. Sotva si dnes uvědomíme, že to byl druhý ženský klášter založený v našich zemích. První premonstrátky přišly z porýnského Dűnnwaldu. Doksany se těšily přízni vládnoucích Přemyslovců nejen po hmotné stránce, což dokazuje mimo jiné to, že sestrám byly svěřovány na vychování královské dcery včetně (pozdější svaté) Anežky České. Klášter sdílel osudy své země, jejíž pohromy byly i pohromami kláštera, a rozkvět pochopitelně nacházel odraz i v rozkvětu kláštera. Za husitských válek musely sestry Doksany opustit, ale po asi pětiletém exilu se vrátily. Když za Třicetileté války získal strahovský opat Questenberk v Magdeburku ostatky svatého Norberta, byly přivezeny na podzim roku 1626 nejprve do Doksan a odtud v květnu následujícího roku 1627 na Strahov, kde jsou uloženy dodnes. Doksanští probošti získali roku 1628 (?) právo infule a roku 1738 byli povýšeni k důstojnosti opatské. Roku 1782 byl kvetoucí klášter s 49 sestrami císařem Josefem II. zrušen. Klášter nejprve sloužil jako kasárna, později přešel do šlechtických rukou. V době totality patřil celý areál státu, v části kláštera byl státní statek. Doksanský klášter kdysi, v roce 1162, vdechnul život klášteru sester na krakovském předměstí Zwierzyniec a právě odtud byl roku 1998 zásluhou polských sester obnoven život kontemplativních premonstrátek v Doksanech jako na jediném místě u nás.

zdroj: http://www.klasterdoksany.cz/1114.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1%C5%A1ter_Doksany
více  Zavřít popis alba 
189 komentářů
  • 21.8.2015
  • 334 zobrazení
oskaar1
Dobrého dne přeji. Tak jsem se po více jak 40 letech vydal do míst, kam jsem jezdíval za svým zbožným dědečkem, co pěstoval,...pardon,...co choval své ovce. Tady se ze mě vždy stával malý pasáček a náležitě jsem si to užíval. Byl jsem silně zvědav, jak moc se toto místo změnilo.
více  Zavřít popis alba 
43 komentářů
  • 23.7.2015
  • 228 zobrazení
svechac
Velice zajímavá stavba kostela pochází pravděpodobně z 16. století, její historie však může sahat až do století 14.
Ve Švařci při silnici k Brťoví můžete obdivovat kapli Nejsvětější Trojice, kterou si vystavěli zbožní horníci jako typickou ukázku lidové architektury. Na zděnou stavbu navazuje dřevěná kruchta a dřevěná vížka, jež je pokryta šindelem. Kostelní podací se zde uvádí k roku 1596. O slavných poutích se zde scházelo až 17 procesí. Velkou opravou prošla kaple v roce 1857. Její nejstarší vyobrazení z roku 1798 vydal ve své sbírce Moravské pohledy Jan Nepomuk hrabě Mitrovský.
více  Zavřít popis alba 
  • 20.7.2015
  • 71 zobrazení
bvi
Starý zvon z Dobré na nové věži.
Na podzim minulého roku dala farnost Dobrá u Frýdku-Místku k dispozici své tři staré litinové zvony, protože pořizovala nové bronzové.
Vzhledem k tomu, že na věži kostela svatých apoštolů Petra a Pavla v Komárově nebyl žádný zvon od II.světové války, rozhodl jsem se oslovit tamního faráře, že farnost Horní Roveň by měla o jeden zvon zájem.
S duchovním správcem farnosti Dobrá – P.Bohumilem Víchou – byla domluva taková, jaká by měla mezi kněžími být. Na smluvený termín jsem do farnosti Dobrá přijel a zvon autojeřáb sundal z věže až k přívěsnému vozíku.. O tom již časopis IKD informoval.
Po celou zimu a jaro probíhaly přípravné práce jak na zvonu tak na zvonové stolici. Bylo třeba na věž přivést přípojku elektřiny, vyčistit zvonici od holubího trusu a jiného nepořádku, a připravit vše k osazení zvonu. Zvon bylo potřeba zvenku i zevnitř umýt a podle pokynů zvonařské firmy nakonzervovat. Veškerých prací spojených s osazením zvonu se zhostili farníci farnosti Horní Roveň. Pouze čistě zvonařské práce dělala zvonařská firma. Profesionálové z řad farníků provedli přípojku elektřiny na věž, dále provedli zednické a tesařské práce. Tesařské práce byly nutné proto, že k věži se nešlo dostat jeřábem ze žádné strany, a tak jsme museli zvon vytáhnout na věž ručně pomocí systému kladek na trámu.
Veliké poděkování patří právě pracovníkům firmy Pila Komárov, kteří tyto tesařské práce provedli, a také Sboru dobrovolných hasičů Komárov, jehož členové mnohou svou volnou chvíli strávili na kostele nebo na věži v přípravných pracích, které mnohdy byly velmi fyzicky náročné.
Den 4.června 2015 byl slavností celé farnosti, protože aniž by tento zvon jedinkrát v naší farnosti zazněl, již v přípravných činnostech spojil farníky k účasti na jednom díle. Staří a nemocní se na tento účel celou dobu modlili, a my mladší jsme pracovali. Proto se v tento den sešli farníci ze všech obcí farnosti, aby byli zbožně přítomni posvěcení zvonu a jeho vytažení na věž.
Zvon byl zasvěcen svatému apoštolu Pavlovi. Ve farnosti jsou dva kostely svatých apoštolů Petra a Pavla. V Moravanech je zvon zasvěcen svatému Petru, tak v Komárově byl zasvěcen svatému Pavlu.
Zvon byl vytažen na věž, osazen elektrickým zvoněním, a dnes již svým hlasem hlásá slávu Boží. Po více jak 75 - ti letech opět zní z věže kostela v Komárově zvon. P.Jakub Polívka.
Otče, zvon je očištěn wapkou - tedy vysokotlakým čističem, a napuštěn kančím sádlem. Zvonař prohlásil, že na takovéto zvony je nejlepší vepřové sádlo, aby dál nekorodovaly. A chlapi, co to dělali, měli k dispozici jen sádlo z divokého prasete. Tak to namazali, a nechali na sluníčku vpít do zvonu a sjednotit. Proto ten zvon vypadá tak nádherně. Traverza byla v dílně, ta je zrenovovaná dílensky.
Pro účely diecézního časopisu IKD vznikl i komentář, který vám přikládám.
Děkuju mnohokrát.P.Jakub Polívka
více  Zavřít popis alba 
  • 10.6.2015
  • 273 zobrazení
jirkadolejs
Letos jsem nestihnul řádnej termín (první sobota v lednu), tak jsem vyrazil v ještě řádnějšim :-) Experimentoval jsem s dopravou a díky nespolehlivosti ČD jsem absolvoval tradiční tříkrálový pochod přes tři vrcholy Českýho středohoří v obrácenym pořadí.
Lovosice-Režný Újezd-Boreč (449 mnm)-Březno-Mlýnce-Milešov-Milešovka (837 mnm)-Paškapole-Kletečná (706 mnm)-Zbožná-Bílý Újezd-Velemín (a busem do Lovosic na vlak)
Kategorie: krajina
více  Zavřít popis alba 
46 komentářů
  • 9.1.2015
  • 201 zobrazení
danap16
Pokračovaní zájezdu do Portugalska. Další den jsme už přijeli do Portugalska, kde jsme v městečku Fátima byli ubytováni 5 nocí.
Fátima je jedno z nejdůležitější portugalských poutních míst. V roce 1917, tedy během 1. světové války, se zde třem dětem-pastýřům 6x zjevila Panna Marie a to vždy 13. Poprvé 13.5., a naposledy 13.10.1917. Poslední zjevení sledovalo 70 000 věřících a byli svědky tzv.zázraku slunce, kdy za hustého deště se mraky rozstoupily a slunce se změnilo v ohnivý disk a vysílalo na zem barevné paprsky. Po dešti zůstalo oblečení všech přítomných suché. Předpověděla brzký konec války, pronásledování církve i atentát na papeže. Církev uznala událost, „Sluneční zázrak“za věrohodnou.
V letech 1928-1953 tady byla postavena v místech, kde pasáčci pásli ovce, bazilika Panny Marie Růžencové s 65 m vysokou věží, v níž jsou hroby oněch 3 pasáčků (2 z nich Francisco a Jacinta umřely na španělskou chřipku v roce 1919 a 1920, Lucia zemřela v roce 2005)
Před bazilikou je prostor z mramoru větší než náměstí sv. Petra ve Vatikáně.
Kaple Zjevení se sochou Panny Marie se nachází tam, kde stál dub, nad nímž se Panna Marie dětem zjevila. Do její korunky byla na přání papeže Jana Pavla II vložena kulka, které papeže vážně poranila při atentátu dne 13.5.1981, který byl zjevením předpovězen. Ke Kapli Zjevení vede přes celé náměstí pás, po němž zbožní poutníci přicházejí po kolenou. K poctě Panny Marie se po modlitbě koná každý den světelný průvod se svícemi kolem náměstí. V čele je nesena socha P. Marie.
Na opačném konci náměstí byla dostavěna v roce 2007 katedrála Nejsvětější trojice, která pojme až 9 000 poutníků.
Každoročně toto místo přitahuje tisíce poutníků i turistů, lidé se jezdí s nadějí na zázračné vyléčení. Proto je to jedno z nejnavštěvovanějších míst v Portugalsku.
více  Zavřít popis alba 
  • 27.10.2020
  • 32 zobrazení
lucislava
Kdo by netušil,co je harmonium,tak domácí varhany,které si můžete splést snad jedině s klavírem,ale ....když otevřete víko,poznáte to hned podle páček nad klávesami.
Pěkný domeček,možná patřil kdysi varhaníkovo rodině,nebo zbožnému učiteli hudební výchovy....těžko říct.Každopádně parádní lahůdečka.
Jo a tohle taky nesměňuju.Případní zájemci nechť se ozvou za půl roku,rok...třeba si to rozmyslím.
Kategorie: dokumentykoníčky
více  Zavřít popis alba 
  • 7.10.2020
  • 57 zobrazení
radekgre
Hrad Potštejn stával na strmém kopci nad Divokou Orlicí jižně od městečka Potštejna, kde se dodnes zachovaly jeho zříceniny. Býval nejmohutnějším a nejpevnějším hradem v celém Podorlicku. Hrad založil koncem 13. století Procek z rodu Drslaviců, pocházejících z Plzeňska, kteří v povodí Divoké a Tiché Orlice prováděli rozsáhlou kolonizaci. Poprvé je Potštejn připomínán k r. 1287 a pak k r. 1311, když byl za krátké a chaotické vlády krále Jindřicha Korutanského ve sporech pánů s pražskými měšťany zabit Procek z Potštejna. Prockův syn Mikuláš z Potštejna ze msty zavraždil bohatého a vlivného pražského měšťana Peregrina Puše, za což byl z rozkazu krále Jana Lucemburského uvězněn a r. 1312 postupně pokutován. Za nových bojů o českou korunu mezi Janem Lucemburským a vévodou rakouským Fridrichem Sličným se Mikuláš z Potštejna r. 1317 připojil k protivníkům krále Jana Lucemburského. Později Mikuláš z Potštejna mstil domnělou křivdu, napadal statky králových stoupenců, zneklidňoval široké okolí a zejména přepadal německé kupecké karavany.

Moravský markrabí Karel, tehdy i správce země, vytáhl r. 1338 proti Mikulášovi, dobyl jeho hrad Choceň i řadu dalších tvrzí. Mikuláš z Potštejna se královské moci sice pokořil, ale vzápětí výboje obnovil. V nové vojenské výpravě r. 1339 Karel po devítinedělním obléhání Potštejn dobyl a hrad pobořil. Mikuláš zahynul pod troskami podkopané věže. Ačkoliv odbojníkovo zboží mělo podle zemského práva propadnout panovníkovi, Karel vrátil r. 1341 jeho většinu Mikulášovým dědicům a konfiskoval pouze městečko Choceň s příslušenstvím a potštejnský hrad. Vzhledem k nesmírnému strategickému významu Potštejna v systému tehdejší zemské obrany Karel IV. hrad v l. 1355–1359 obnovil. R. 1355 jmenoval potštejnským purkrabím příslušníka panského stavu Půtu z Častolovic a pověřil ho zřejmě i řízením stavby. Protože hrad potřeboval i hospodářské zázemí, koupil Karel IV. r. 1356 od Jana z Potštejna celé panství a r. 1358 od Jana z Vartemberka a Veselí blíže neznámá práva k Potštejnu. V této kupní smlouvě je také první písemná zpráva o městečku Potštejnu, tehdy zvaném Potštejnek.

V dalších letech se Potštejn již připomíná jako královské zboží v držení různých zástavních pánů. Okolo l. 1371 až 1376 byl zde zástavním držitelem opavský kníže Bolek, po něm leslavský biskup Jan, dále knížata opolská Bolek, Jindřich, Bernard, Ladislav a těšínský kníže Přemek. Když král Václav IV. vyplácel ze zástavy všechny komorní statky, vyplatil v l. 1390–1397 i Potštejn.

Vykoupený Potštejn Václav IV. postoupil r. 1395 Jindřichu Lacembokovi z Chlumu, Husovu průvodci do Kostnice. Lacembok zápisem z r. 1396 slíbil králi, že Potštejn opět vrátí, kdykoli mu bude nařízeno. R. 1398 zastavil král Václav IV. hrady Potštejn a Bezděz se všemi městečky a vesnicemi moravskému markraběti Prokopovi, za něhož byl hrad r. 1399 bezvýsledně dobýván vojsky panské jednoty, vedenými litomyšlským biskupem Janem, Bočkem z Kunštátu a Smilem Flaškou z Rychmburka. Po smrti markraběte Prokopa r. 1405 vrátil Václav IV. Potštejn opět Jindřichu Lacembokovi z Chlumu. V letech 1410–1425 byl hrad v držení královny Žofie, manželky Václava IV., po jejíž smrti r. 1425 připadl králi Zikmundovi.

Za husitských válek byl Potštejn od r. 1427 zápisným zbožím Půty mladšího z Častolovic, nesmiřitelného nepřítele husitů, kteří r. 1432 hrad oblehli. Posádka se vzdala až po půlročním obléhání. Po smrti Půty mladšího z Častolovic r. 1435 spravovala Potštejnsko, Kladsko i Minsterbersko jménem sirotků Aničky, Kateřiny a Anny vdova po Půtovi starším Anna, rozená kněžna osvětimská. Ta pak prodala všechny tyto državy Hynku Krušinovi z Lichtemburka, který je na Potštejně poprvé připomínán r. 1422. Jeho syn Vilém Krušina r. 1454 postoupil všechny zděděné statky správci a hofmistru Království českého Jiřímu z Poděbrad. Ten zastavil Potštejn náhradou za Kolín husitskému knězi a zakladateli Nového Tábora na Moravě Bedřichu ze Strážnice, který zde r. 1459 zemřel. R. 1472 zdědil Potštejn Jiříkův syn Boček z Kunštátu a po jeho smrti r. 1496 knížata minsterberská bratři Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší, jinak Hynek. Kníže Viktorin r. 1472 a kníže Hynek r. 1474 přenechali svá práva na Potštejn knížeti Jindřichu staršímu, který jej ještě před r. 1478 postoupil své matce královně Johance, která jej ihned zastavila svému hofmistru Hynkovi z Valdštejna. V následujících letech 1483–1487 vládl Potštejnskem opět kníže Jindřich Minsterberský, který však r. 1488 opět hrad zastavil, tentokrát Mikuláši Hrdému z Klokočova. Vyčerpán finančními náklady na válku ve Slezsku proti uherskému králi Matyášovi r. 1488, byl kníže Jindřich Minsterberský nucen prodat okolo r. 1495 panství litické i potštejnské. Na doporučení krále Vladislava II. je koupil jako dědičný majetek Vilém z Pernštejna. Podle zápisu v zemských deskách z r. 1497 zahrnovalo potštejnské panství hrad Potštejn, městečka Kostelec nad Orlicí a Potštejnek a 13 vsí.

Za pánů z Pernštejna plnil hrad nejen funkci obranného a správního střediska rozsáhlého panství, ale stal se především honosným a reprezentačním sídlem renesančních velmožů. Po Vilémovi z Pernštejna zdědil r. 1521 Potštejn jeho syn Vojtěch, který sepsal pro svého hejtmana Albrechta Sudličku z Borovnice směrnice, podle nichž měl hrad i panství spravovat. Zakázal například trestat poddané bitím. Po jeho smrti r. 1534 získal Potštejn jeho bratr Jan z Pernštejna, držitel kladského hrabství. Za jeho i Vojtěchovy vlády nacházeli na pernštejnských statcích útočiště čeští bratři, kteří však byli z Potštejna r. 1547 vypuzeni Janovým synem Jaroslavem z Pernštejna. V jeho majetku zůstal Potštejn až do r. 1556, kdy jej musel pro dluhy prodat falckraběti rýnskému, knížeti bavorskému, arcibiskupu solnohradskému a biskupu pasovskému Arnoštovi, který ohromné potštejnské panství rozparceloval na pět dílů a po částech rozprodal.

Jeden díl s hradem Potštejnem prodal r. 1558 Václavu Hrzánovi z Harasova a na Jenštejně. Po jeho smrti r. 1570 vládl Potštejnskem za nezletilého sirotka Adama Šťastného Hrzána z Harasova poručník Mikuláš z Vildštejna. Po smrti Adama Šťastného r. 1598 držela Potštejn jeho dcera Anna Kateřina, vdova po Janu Burianu Kaplířovi ze Sulevic, podruhé provdaná za Jana Arnošta z Ullersdorfu, které byl Potštejn r. 1629 pro dluhy prodán císařskému plukovníkovi nizozemského původu, majiteli vambereckého panství Kašparu Grambovi. Po jeho smrti r. 1633 držela panství jeho žena Magdalena Grambová, která se r. 1640 podruhé provdala za Ottu Jindřicha Štose z Kounic. Sňatkem s její dcerou Františkou Magdalenou a zakoupením práv jezuitů z Hradce Králové, která získali odkazem Kašpara Gramba, získal r. 1666 Potštejn Václav Záruba z Hustířan. Zárubové drželi Potštejn do r. 1746, kdy jej Alžběta Zárubová z Hustířan, provdaná za hraběte z Hautois a podruhé za hraběte Cavriani, prodala slezskému emigrantu francouzského původu hraběti Janu Ludvíkovi Harbuvalovi-Chamaré, zkušenému hospodáři a průmyslovému podnikateli. Ten zřídil v Potštejně r. 1755 velkou plátenickou manufakturu s rozsáhlými bělidly, která dodávala výrobky až do zámoří. V Potštejně byla r. 1755 rovněž založena přádelní a tkalcovská škola pro poddané ze širokého okolí, která měla zvýšit kvalitu českého plátna. Po smrti Jana Ludvíka r. 1764 se ujal potštejnského statku jeho syn Antonín, který se pokusil i o zavedení hedvábnictví. Dal rovněž r. 1781 postavit naproti zámku lékařský dům pro chirurga (nynější faru), jenž měl vykonávat obvodní službu na území celého velkostatku. Do dějin hradu se Jan Antonín zapsal svými vykopávkami v podzemí zámku.

Za obou hrabat Chamaré došlo k zásadnímu zlomu i ve vývoji městečka Potštejna. Do poloviny 18. století mělo povahu původního podhradí s funkcí sloužit potřebám hradu hlavně řemeslnickou a dělnickou prací a sdílelo s ním i jeho osudy. Když byl hrad jako sídlo v 30. letech 17. století opuštěn, ztrácelo svou úlohu a hospodářský význam. Až opět od r. 1746 ožilo jako ústředí samostatného potštejnského velkostatku a manufaktury a opět se mu vrátila funkce služebnosti k sídelní vrchnosti, ale tentokrát již v uvolněnějším kapitalistickém vztahu. V této době také vznikly nové místní části obce Fabrika a Bělisko, typické jádro tehdejšího manufakturního Potštejna.

R. 1851 získal Potštejn sňatkem s Alžbětou Harbuvalovou Prokop Dobřenský z Dobřenic. V majetku Dobřenských zůstal Potštejn až do r. 1945, kdy přešel do vlastnictví státu.

Původní drslavický hrad zaujímal jenom vrchol hory, tedy prostor dnešního hradního paláce, a byl obehnán dvojím opevněním. V r. 1339 byl královským vojskem dobyt a rozbořen tak, že dnešní stavební zbytky zachovaly jeho podobu jen přibližně. R. 1359 jej dal Karel IV. obnovit. Z té doby pravděpodobně pochází i systém podzemních chodeb, sloužících obranným účelům. Tehdejší hradní palác byl postaven zřejmě v místech dnešní kaple a tvořily jej dvě věžovité budovy spojené zdí, jejíž zbytky jsou dosud částečně patrny v terénním stupni na nádvoří. V jižní části dnešního vnitřního hradu bylo patrně nádvoří, obehnané zdí s branou. Hrad byl obklopen parkánem s vysokou zdí, jejíž zbytky jsou dosud patrny vlevo od dnešní páté brány. Navíc bylo opevnění zesíleno valem a hlubokým příkopem, překlenutým v západní straně padacím mostem. Karlův Potštejn zaujímal tedy přibližně prostory dnešního vnitřního hradu.

Po husitských válkách bylo hradní opevnění zesíleno druhým kruhem hradební zdi, zpevněným dvěma okrouhlými vížkami severně od cesty z podhradí. V l. 1458–1459 zpevnil hrad král Jiří Poděbradský vybudováním dolního pásu hradeb, zesíleného osmi čtverhrannými baštami, vestavěnými do hradební zdi v odstupech 60–100 m. V 15. století byl hrad Potštejn vojenskou pevností prvního řádu.

Největšího významu však dosáhl v první polovině 16. století, kdy byl upraven na honosné sídlo pánů z Pernštejna. V době svého největšího rozkvětu byl hrad chráněn trojitým prstencem hradeb. Přístup do něho byl z východní strany po tzv. opyši. První brána byla zesílena příkopem a nízkou dřevěnou jednopatrovou vížkou, z níž se vycházelo na cimbuří ohradu, která z obou stran chránila 150 m dlouhou vozovou cestu, vedoucí k druhé bráně. Vížka byla dřevěná proto, aby v případě potřeby mohla být snadno stržena a svým materiálem alespoň na čas zatarasila útočníkům přístup do mezivalí. Toto mezivalí končilo u širokého, zděného příkopu, ze všech stran chráněného vysokými zdmi, přiléhajícími k prvnímu pásu hradeb. Přes příkop vedl zvedací most do druhé brány klenutého průjezdu, chráněné vpravo kamennou věží. Kromě brány byla zde ještě lávka a kamenná fortna pro pěší. Po levé straně brány stály kůlny pro vozy a různé hospodářské nářadí a kovárna. Odtud také vybíhal po obvodu celého kopce první hradební pás, zesílený osmi čtyřhrannými baštami.

Od druhé brány pokračovala cesta druhým mezivalím, opět po obou stranách chráněným pevnou hradbou. Po 250 m byla cesta překlenuta třetí branou s pevnou věží, která zde však měla i mimořádně důležitý úkol – ochranu hradní studny, zbudované asi 15 m vpravo od věže. Význam vody pro hradní posádku v případě obležení byl nesmírný. Proto byla nad studnou vztyčena ještě zvláštní ochranná věž, zpevněná mocnými opěrnými pilíři. Studna byla spojena s věží nad třetí branou krytou chodbou. K dalšímu zabezpečení studny sloužila zvláštní bašta, zbudovaná mezi ní a dolní hradbou.

Od třetí brány pokračovalo mezivalí až ke čtvrté bráně, chráněné mohutnou dvoupatrovou věží, v jejímž průjezdu vpravo byl příbytek vrátného, vlevo písárna, kde byly vyřizovány běžné úřední záležitosti. K této bráně, dodnes ozdobené pernštejnskou zubří hlavou, se přimykal prostřední hradební pás, obepínající vrchol kopce. Toto opevnění bylo na severní straně posíleno dvěma kulatými věžemi, chránícími přístupové mezivalí i jádro vlastního hradu.

Na východní straně hradby byly umístěny konírny. Jižní strana pak byla chráněna mocnou plošinnou baštou, výhodnou pro umístění hrubé střelby. Vedle stály hospodářské budovy neznámého účelu. Na západní straně zesilovala hradbu kulatá bašta. Volný prostor, do něhož se mezi druhým a třetím hradebním pásem rozšiřovala příjezdová cesta, sloužil jako shromaždiště a cvičiště hradní posádky.

Od čtvrté brány se východním směrem zatáčela příkrá cesta přes hradební „plac“ k páté hradní bráně, uzavírající poslední vnitřní opevnění tvaru podkovy, obrácené obloukem k jihu. Brána byla opět zesílena mocnou věží stojící v místech, kde r. 1339 v troskách tehdejší věže zahynul Mikuláš z Potštejna. Napravo od vchodu byl čeledník, nalevo světnice vrátného. Po celé délce severní strany vnitřního opevnění stály byty úředníků a spižírny. Nahoře byla hradba zpevněna dřevěným podsebitím. Naproti těmto budovám, přistavěna na vnější zeď hradního paláce, stála kuchyně se spižírnou a pod ní napravo cisterna na vodu. Jižní část hradby zesilovala mohutná kulatá věž, bývalá věznice, na jejímž místě dnes stojí kaple Božího hrobu, východní stranu menší čtyřhranná bašta. Všechny fortifikační složky vnitřního opevnění dokazují, že zde bývala nejstarší hradní část.

Od páté brány vedla cesta ke hradnímu paláci parkánem po severní a západní straně až k jeho jižnímu konci, kde byla poslední brána. Cesta byla pravotočivá proto, aby útočník, držící zbraň v pravé a štít v levé ruce, byl ze strany paláce odkryt střelám. Šestou branou, zpevněnou příkopem, padacím mostem a věží, se vcházelo na podkovovité palácové nádvoří, obklopené dvěma křídly jednopatrového paláce, jehož konce na severní straně spojovala silná zeď s cimbuřím. V paláci byly komnaty panstva, pokoje pro hosty, byt purkrabího, ložnice služebnictva, kaple, zbrojnice, spižírny a sklepy. V prvním patře každého křídla byly slavnostní síně a sedm dalších pokojů nestejné velikosti. Síň v levém křídle paláce byla spojena dřevěným můstkem s věží nad pátou branou, která měla být posledním útočištěm zbytků posádky. Odtud byl také jeden ze vstupů do podzemních chodeb. V místech bývalého hradního paláce stojí dnes rozvaliny kostelíka sv. Jana Nepomuckého. Ve východním rohu paláce je ve výši 5 m nad zemí na jednom kvádru vytesán gotickým písmem latinský, dnes již nečitelný nápis. Archeolog Karel Josef Biener z Bienenberga jej r. 1778 četl takto: Signata instes, caritas extirpat hostes. (Na poznamenaném začni hledati). Toto čtení přejal také Alois Jirásek do své povídky Poklad, v níž vypráví, jak hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré na základě nápisu hledal v podzemních chodbách hradu poklad. Jde však zřejmě o latinský verš, obsahující zbožnou průpovídku. Kámen dnes není na svém původním místě. V bývalém hradě tvořil pravděpodobně hořejší příčnou část kamenného portálu.

Poslední stavební úpravy spolu s kamenickou a malířskou výzdobou se na Potštejně prováděly koncem 16. století za Adama Šťastného Hrzána z Harasova, který se tím značně zadlužil. Adam Šťastný byl také posledním majitelem, který na Potštejně sídlil. Ještě r. 1635, při dělení pozůstalosti po Kašparu Grambovi, konstatuje zápis, že „…hrad, zámek Potenštejn leží na vysokém vrše nad městečkem Potenštejnem, někdy velikým nákladem od kamene vystavěný, na díle cihlou a na díle šindelem přikrytý, trojími zdmi kamennými a baštami a blochourmi (sruby) okolo obehnaný. V kterémžto pokojův, světnic, komor, pavlačí sklepů klenutých, jak nahoře suchých, tak dole pro vína a piva, kuchyně, špižírně a maštalemi, obilnicemi, studnice široká a tesaným kamenem od vrchu až dolů vůkol obezděná… i jiných všelijakých potřeb se vším dostatkem jest …“.

Potom ale přestal být nepohodlný hrad sídlem vrchnosti a vzhledem k pokroku ve válečnictví již nevyhovoval ani jako pevnost. Opuštěný a neudržovaný objekt pozvolna chátral a v r. 1673 je uváděn jako pustý. Zkázu hradního areálu dovršil v l. 1747–1782 hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré, který v podzemí marně hledal legendární poklad loupeživého Mikuláše z Potštejna. Vykopávkám padly za oběť i některé doposud zachovalé části hradního objektu. Avšak kromě starých klíčů, podkov, ostruh, pečetidla městečka Potštejna a dalších drobností, nenalezl nic. Nálezy pocházejí vesměs ze 16.–17. století a jsou dnes uloženy v Pamětní síni Jiráskova Pokladu v Potštejně. Jediným výsledkem výzkumu je plán podzemních chodeb, pořízený r. 1762 hrabětem Harbuvalem-Chamaré.

R. 1766 dala postavit v opuštěných hradních rozvalinách hraběnka Anna Barbora Harbuval-Chamaré rokokový kostelík sv. Jana Nepomuckého, z něhož se dnes zachovalo jen obvodové zdivo. Při kostelíku zřídila i obydlí pro kapucínské mnichy, kteří se tu ale nikdy neusadili. Na dolním nádvoří byla později vybudována kaple Božího hrobu, která se zachovala dodnes.
více  Zavřít popis alba 
  • 19.9.2020
  • 41 zobrazení
9393931
Zimní pěší výprava z Arcibiskupského gymnázia Praha: Zbožná -Kletečná 706 m/m - zříc.Oparno - Císařské schody z Oparenského údolí - Oparno;
na Kletečné zimní pohádka, všude pohoda
více  Zavřít popis alba 
  • 28.1.2020
  • 47 zobrazení
ondrejhavelka
Náboženské vystřízlivění – úprk nebo prohloubení zájmu

Jakmile cestovatel vystřízliví z fáze okouzlení, dojde na druhou fázi, která má dvě naprosto odlišné podoby: 1. prohlédnutí náboženského nesmyslu a únik, nebo 2. racionálnější střízlivé nahlédnutí skutečně smysluplné duchovní cesty. V Indii (a nejen tam) jsem potkal nespočet cestovatelů, kteří byli okouzleni a obrazně se vznášeli v oblacích užívaje si své okouzlení, aby za několik týdnů obrazně spadli na zem a věřte, že v Indii na zemi to pěkné není: kromě nepředstavitelné špíny a zápachu tam leží také beznozí žebráci, v bídě umírající nejrůzněji postižení lidé a psi, které byste si po méně než deseti pivech rozhodně nepohladili. Na duchovní zemi je to podobné.
Cestovatelé, kteří metaforicky řečeno spadli duchovně zpátky na zem a natloukli si nos, často uraženi opouští Indii a míří dál nebo raději domů. Jejich vzpomínky na Indii jsou potom nepříliš lichotivé, což je škoda, protože Indie je neuvěřitelná, fascinující a za tyto prožitky sama nemůže.
Na indickém subkontinentu jsem ale potkal také několik poutníků, kteří po fázi okouzlení vystřízlivěli, zjistili, že jejich okouzlení mělo racionální a skutečný základ a začali danou duchovní cestu dále promýšlet, prohlubovat a žít. Potkal jsem třicetiletého Holanďana, který byl už deset let v těžko dostupném vysoko postaveném buddhistickém klášteře a musím říci, že dlouhé večerní konverzace s ním byly mimořádně obohacující. Zprvu ze mě vůbec neměl radost, protože jsem byl po dvou letech první cestovatel, který k „zapomenutému“ klášteru vystoupil a to z jeho pohledu indikovalo novou vlnu hlučných a otravných turistů. Když zjistil, že cestuji sám a nikdo za mnou nejde, byl viditelně rád. Ten člověk zkrátka dobrovolně, střízlivě a uvědoměle opustil „náš svět“ a usadil se ve světě, který je jeho „branou do nebe“, podobně jako německý jogín, kterého jsem potkal v momentě, kdy se mu Indové spěchající do práce klaněli na ulici, po níž v klidu procházel směrem ke svému klášteru.
V jižní Indii jsem zase potkal skvělého poutníka z Ghany, který našel svého učitele a studoval u něho svoji náboženskou cestu už sedmým rokem: hinduistický učitel pro něho navrhl cestu skrze hru na hudební nástroje – ghanský poutník byl totiž mimořádně muzikální a učitel vycítil, že nejvíce duchovně roste, když dostane do ruky nový, neznámý hudební nástroj a sám se na něj učí hrát; jakmile si hru osvojí, nástroj odkládá a dostane další. Když jsme spolu trávili nějaký čas, měl v ruce jakousi dutou keramickou kouli se dvěma nestejnými otvory a pokoušel se k ní najít „hudební klíč“. Ve všech náboženstvích, které jsem měl na cestách možnost nahlédnout, byli inspirativní jedinci, to byli ti, kteří šli z náboženského okouzlení druhou popsanou cestou.

Náboženské znechucení – obětování lidí, synkretické hybridy i ponižování

Náboženské znechucení přichází jednak jako výše popsaná druhá fáze okouzlení, nebo rovnou při prvním kontaktu s cizí religiózní skutečností. Jde o religiózní zážitky, které cestovatel prostě nestráví: jsou to sousta, která není s to spolknout a ani se o to nesnaží. Pro mě jsou to všechny obřady, kde dochází k ponižování druhého, kde se trápí a zabíjejí zvířata nebo (dříve) dokonce lidé. Kultické obětování lidí provozovaly kultury po celém světě (Aztékové, Keltové, Germáni, Indové...) a některé kultury k němu přidávaly i rituální kanibalismus (zejména v Africe a v Oceánii). Příznačným rysem např. aztéckého náboženského kultu bylo vyřezávání srdcí kněžími lidským obětem zaživa. Kultické obětování lidí nebylo nic neobvyklého a není to tak dávno, kdy podobné praktiky provozovali také staří Slované.

Rituální zabíjení jako prolomený výhled za smrt

Religionisté nacházejí v obětování lidí zvláště elementární existenciální zážitek, kdy umírající jistým způsobem bral s sebou na cestu do smrti a za ní i přítomné „diváky“, a nabídl jim tak prožitek sebe-oproštění a konfrontace s věčností. Pohled na obětovaného člověka mohl přihlížejícím existenciálně otřást a vrhnout nové světlo na žebříček hodnot tohoto světa. Z mého subjektivního pohledu sousto nestravitelné nejen u člověka, ale i u zvířete.
Náboženské znechucení může přijít naráz v podobě silného šoku, nebo pozvolna při delším pronikání k podstatě daného náboženství nebo jeho vnějších projevů. Například křesťan, který se cítí dobře v křesťanské mystice s niterným vztahem k Bohu, kdesi v ústraní bude jistě rád pobývat v jednom z veřejnosti nepřístupných klášterů na vrcholcích skal v řecké Meteoře, ale jistě by byl znechucen kýčovitou galashow při návštěvě papeže nebo letničnímu šílenství evangelikálních veleakcí, kde huláká a křičí tisíce lidí v oblecích, aby za pár chvil v euforii „přispěli na dobrou věc“ do pečlivě nachystaných kasiček. Taková přehlídka může způsobit náboženský šok až znechucení i lidem jiné, popřípadě žádné víry.
Hloubavý zbožný muslim bude asi znechucen teroristy, kteří své vyšinuté zájmy falešně zaštiťují jeho vyznávaným kultem (zatímco v reálu často žijí velmi sekulárně a naplno si užívají hedónistických „dobrot ateismu“), a rozhodně tím „svému“ náboženství škodí, nemluvě o hrůzách, které při tom napáchají. Pokud se potom muslimové od těchto vyšinutých islamistů hlasitě nedistancují, způsobí teroristické útoky ve jménu islámu samozřejmě silné náboženské znechucení a nutno dodat více než legitimní. A to je velká škoda, neboť po procestování většiny muslimských zemí světa musím jednoznačně říci, že lidé tam ke mně byli velmi pohostinní a naprosto bratrsky mě jako křesťana respektovali a přijímali. Nutno doplnit, že muslimské obce často vystoupily s odsouzením terorismu, ovšem pro média nebývá tato zpráva příliš lákavá, žurnalistickou hantýrkou: není „sexy“.
Ve mně působí náboženské znechucení rovněž taková náboženství, která prosazují přísnou (nedotknutelnou) nesvobodnou hierarchii, kde výše postavený zneužívá svého postavení a ponižuje či využívá níže postaveného nebo jinověrce. Přesně takto nemá (!) vypadat křesťanství, i když tomu tak bohužel často bylo a někdy také stále je, což dnes moudře kritizuje papež František, který toto moderní farizejství v katolické církvi nazývá klerikalismem, po mém soudu často zcela právem a více než výstižně. Poutník by měl být ostražitý také při setkání s náboženstvím, které je silně nacionalisticky laděno: tam, kde se svět dělí ostrým řezem na „my a oni“, tam je často – váchovsky řečeno – skupina „oni“ vnímána jako méněcenná, což mezináboženskému dialogu nejen neprospěje, ale v podstatě jej znemožní.

Synkretické hybridy: ode všeho trochu a vodku na to

Cestovatelé bývají duchovně otřeseni, někdy až znechuceni synkretickými náboženskými kulty, které z jejich pohledu hloupě nebo velmi nešikovně kombinují více náboženství, jako například karibské voodoo s prvky křesťanství, jehož kněze/šamana v noci opravdu nechcete potkat v opuštěné uličce; středoafrický islám s prvky šamanismu, jehož vyznavači byste z bezpečnostních důvodů neměli tvrdit, že Bůh neexistuje a šaman je šarlatán; ruský buddhismus s prvky pravoslaví a vodkou nameteným lámou dovádějícím s balalajkou; New Age s lidmi, kteří věří všemu, jen ne tomu, co má nějakou spojitost s křesťanstvím; scientologie zaštítěná hollywoodskými hvězdami se svým ponižováním a manipulací vlastních věřících nebo třeba transpersonální psychologie, která je směsicí mystiky, parapsychologie, šamanismu, orientálních nauk a duchovních prožitků založených na halucinogenech. Náboženská tolerance a mezináboženský dialog by asi neměl končit lacinou syntézou všeho, ale být skutečným vztahem dvou či více entit, které vzájemný vztah obohatí (třeba i potvrzením vlastní identity), ale nerozpustí v druhém nebo dokonce ve všech. Po náboženském znechucení většinou přichází absolutní ztráta zájmu o dané náboženství, případně subjektivní odsouzení a explicitní záporné hodnocení tohoto kultu.
Náboženské okouzlení i znechucení v jednom
Některé náboženské kulty samozřejmě způsobí jednomu okouzlení a druhému znechucení. Když židé někdy ve 13. stol. př. n. l. přišli do Kanaánu (země zaslíbené), setkali se v souvislosti s Baálovým kultem s tzv. sákrální prostitucí, kdy bohoslužba probíhala formou sexu s kněžkou/prostitutkou. Kněží a proroci byli tímto kultem silně znechuceni, ale jak už to bývá, prostí lidé byli často naopak okouzleni a využívali všech lákadel Baálova kultu. Hierarchie a prostý věřící lid často nesdílel úplně stejná východiska. Není tomu tak (zejména, ale nejenom) v oblasti sexuální etiky v různých náboženstvích i dnes? Podívejme se do historie. Skutečně to kněžím přivodilo náboženské znechucení? Není na čase nalít si čistého vína a vyndat hlavu z písku?

Zpětný náboženský šok

Po dlouhých cestách se poutník může setkat se zpětným náboženským šokem při návratu k domácímu kultu, ať už je jakýkoli. Z mého ryze subjektivního pohledu vždy po návratu narazím na jakýsi sterilní chlad v našich kostelích. Cítím vždy striktní liturgickou disciplínu a slýchám v kázání, co se nesmí a co je špatně, což například v kostelích jižní Evropy prakticky neuslyšíte, o Africe a Latinské Americe ani nemluvě. Na druhé straně ještě sterilnější a lidsky chladnější bohoslužby jsem zažil v severní Evropě. Často se u nás nadává na politické poměry, což do kostela nepatří (!), nedostatek peněz, nedostatek kněží, nedostatek všeho... Kritika proradných podnikatelů mě jako podnikatele příliš nenadchne, odkládání vlastní racionality u vstupu do kostela nebo kritika odlišnosti, když někdo nepasuje do českých měřítek také ne, kritika českých inspirativních křesťanských myslitelů už vůbec ne, ale jsou farnosti, kde se kněží touto povrchností díky Bohu nezabývají a vlijí mi do žil opět trochu života. Česká upjatost (i přetvářka, která je však ve všech náboženstvích) a důraz na nedělní masové mše, kde se často chodíme spíše „ukázat“ a odškrtnout si účast, není, přiznávám, můj šálek kávy, ale to je skutečně jen můj silně jednostranný poutnický pohled. Vždy mi nějaký čas trvá, než doma opět objevím to podstatné, ale zatím se tak pokaždé stalo. A když je nejhůř, zajedu si na mši do jednoho z pražských středověkých skvostů, ponořím se do fascinující české historie a náboženské chmury se rychle rozpustí.
Závěrem nutno zopakovat, že všechny popsané otřesy, okouzlení i znechucení, souhrnně náboženské šoky byly nahlíženy z mého (silně omezeného) a jednostranného pohledu. Všechny náboženské šoky pro mě byly (s odstupem času) plodné a nabídly mi učinit další krok na cestě. Podobně jako kulturní šok, také náboženský šok může skončit pozitivní změnou kurzu a výsledným „přepodstatněním“, tedy proměnou poutníka.

#náboženství, #šok, #cestování, #rituál, #nahota, #fotografie, #lidé, #buddhismus, #hinduismus, #zasvěcení, #Indie, #Afrika, #víra, #umění, #akt, #akty, #nahá Afrika, #Ondřej Havelka (cestovatel), #otřes, #okouzlení, #dovolená, #travel, #traveling, #travelphotography, #naked, #nude native tribes
více  Zavřít popis alba 
  • 2.1.2020
  • 3 122 zobrazení
ondrejhavelka
Náboženský šok, otazníky v očích a duchovní zemětřesení

Jogín v indickém Váránasí si přímo přede mnou na přirození zavěsil dvacetikilové závaží; v Pampanze na Filipínách přibili člověka na kříž a za zvuku modliteb jej vztyčili vzhůru; šaman s rukama od krve v beninské Ganvié se na mě při voodoo obřadu podíval tak zle a pronikavě, že jsem byl týden naprosto bez síly k další cestě; v kostele při mši v ghanské Akkře se lidé kolem mě najednou vymrštili z lavic a začali hulákat, tleskat a tančit, div nemetali kozelce; prapodivný kněz nedaleko haitského Ouanaminthe měl na oltáři vedle voodoo sošek křesťanské symboly; v Turnově na náměstí na mě zpoza keře vyskočili radostně bubnující zvěstovatelé Krišny, zatímco jakýsi politik na pódiu o pár metrů dál hulákal, že musíme zachránit „křesťanskou identitu Evropy“, aniž by (jak se při rozhovoru ukázalo) ztrácel čas s četbou Nového zákona; Tom Cruise mě z hotelové televize v New Jersey naprosto vážně přesvědčoval, že za vším stojí krutovládce galaktické konfederace Xenu; v New Yorku na Wall Street bylo více buddhistických mnichů než byznysmenů a z londýnských autobusů na mě útočily obří nápisy sdělující, že Bůh není, protože to „vědci zjistili“.
To je několik příkladů z „poutnického terénu“, které mohou v cestovateli vyvolat náboženský šok a jeho oči deformovat do tvaru otazníku. Leckdy pro něj není nutné cestovat daleko, ovšem na cestách je obvykle častější a intenzivnější, už kvůli tomu, že cestovatel bývá otevřenější a citlivější k okolním vjemům. Častěji také postihuje tzv. „duchovní hledače“, kteří své cesty směřují za duchovním poznáním, ale může být intenzivní i nepříjemný také pro poutníka již dlouhý čas zabydleného ve svém náboženství, očekávajícího spíše jeho prohlubování, nikoli nepředvídatelné „duchovní zemětřesení“, jež ovšem dlouhá cesta do vzdálených končin naší krásné planety umí zprostředkovat. Minimálně latentně však působí na všechny cestovatele, neboť – slovy významného lékaře a psychologa Carla Gustava Junga – religiozita je nedílnou součástí lidské přirozenosti.
Náboženský šok může (někdy v souvislosti s kulturním šokem) poutníkovu cestu změnit, předčasně ukončit nebo naopak neplánovaně prodloužit, takže je dobré o něm vědět a být alespoň částečně připraven. Rozeznání náboženského šoku může zachránit nejen cestu, ale také poutníkovo duševní zdraví, v extrému i zdraví fyzické či dokonce život.

Podoby náboženského šoku: otřes, okouzlení, znechucení

Cestovatel po vzdálených koutech planety zažívá běžně dnes již dobře známý kulturní šok, a přestože náboženství bývá uváděno jako jedna z příčin kulturního šoku, je podle mého názoru přesnější definovat náboženský šok jako příbuzný, ale samostatný fenomén. Jinak působí na zrychleného turistu, obehnaného hradbou pečlivého itineráře, který spěchá se sluchátky v uších, selfie tyčí v ruce a dronem nad hlavou, aby v několika prchavých okamžicích odškrtal položky ve svém seznamu a do cizí země se nepřijel nechat „zasáhnout“ nebo dokonce „proměnit“, ale v rychlosti a nejlépe levně a bezpečně získat další instantní zážitek a jinak působí na vnímavého poutníka, který cestuje pomalu, v klidu nasává svět, sleduje kulturní a náboženské proměny a je otevřen alteritě, aby jej „zasáhla“ a jeho cesta aby jej pomalu proměňovala, formovala a utvářela.
Náboženský šok může mít více podob: 1. otřes, prožitek něčeho nečekaného, zvláštního, vzhledem k cestovatelově domácímu náboženství (nebo bezvěrectví) mimořádného; 2. okouzlení, tedy zakušení čehosi svůdného, lákavého, na první pohled „té správné duchovní cesty“, která cestovateli zatím nebyla známa; 3. znechucení, jinými slovy náboženský prožitek z pohledu cestovatele hloupý, absurdní, krutý, nechutný nebo kýčovitý.

Náboženský otřes – tvrdá rána po hlavě i peníze ve chřtánu

Náboženský otřes obvykle přichází při rychlých změnách prostředí, typicky při několikahodinovém přeletu do zcela jiné kultury podobně jako kulturní šok: jedná se o nečekané události v očekávaném náboženství. Vzpomínám si na několik náboženských otřesů vysoko v Himálaji: putoval jsem několik dní překrásnými horami Ladakhu, abych po náročném výstupu najednou na vysoké skále spatřil při západu slunce úchvatný buddhistický klášter. Opatrně jsem už téměř po tmě vstoupil. V klášteře žilo asi třicet dospělých mnichů a deset malých žáků; vlídně mě přijali, a dokonce mi nabídli místo v malé cele spoře osvětlené maličkou svíčkou se dvěma mnichy. Cítil jsem se jako v ráji a lačnil jsem po hlubinách buddhistické meditace.
Ráno jsem se zašel podívat na výuku malých mnichů: mniši spořádaně předčítali staré texty pod okny s výhledem na přilehlé sedmitisícovky, zatímco důstojně působící starý láma pomalu a tiše procházel mezi nimi – atmosféra byla posvátná. A najednou: prásk! Láma vzal jednoho žáčka tlustou knihou po hlavě tak silně, že to se mnou škublo, až jsem se z tureckého sedu svalil na záda. Žáček se pokusil opravit chybu v recitaci, ale neuspěl: druhá rána, pak hned třetí. Za chvilku dostal další malý mníšek. Rány po hlavě brzy vystřídala rákoska určená na záda a já jsem si uvědomil, že atmosféra není posvátná, ale prostoupená úzkostlivým strachem žáčků a těžko pochopitelnou brutalitou starého lámy.
Vrátil jsem se do své cely se zvířenými myšlenkami a otazníky v očích, a protože bylo konečně denní světlo (elektřinu tam neměli), konečně jsem se po cele mohl porozhlédnout. Přišel další otřes: na stěnách chrámu, který byl na první pohled rájem na zemi, visely fotky New Yorku a vysmátých byznysmenů v oblecích. Mého zájmu si všiml mnich, který mi ihned vysvětlil, že snem mnoha mnichů z onoho kláštera je život v Americe, zemi snů a splněných přání. Když jsem potom dostal silný čaj se žluklým jačím mlékem a solí a uviděl, jak místní poutníci strkají nemalé peníze do úst zlaté sochy Buddhy, který za svého života zdůrazňoval, že je člověk jako každý jiný a jeho uctívání nikomu nikam nepomůže, už jsem se ničemu nedivil.

Náboženský otřes jako roztříštění mylného předporozumění

Tyto mé otřesy byly typickým příkladem roztříštění mylného náboženského předporozumění, jinými slovy: náboženská realita bývá jiná, než jak o ní vypovídá literatura na opačném konci světa a jaký obraz si o ní cestovatel doma pro sebe vytvoří. Ovšem pozor, po strávení roztříštěného předporozumění přijde druhý a možná hlubší pohled a cestovatel zjistí, že mnohé skutečnosti (často ty podstatnější) literatuře docela odpovídají, a není proto dobré usuzovat podle prvního náboženského otřesu.
Je více než užitečné připustit, že cestovatel nikdy nemůže hodnotit náboženství objektivně, dokonce ani „své domácí“ náboženství nemůže plně přehlédnout a posoudit. Cestovatel vždy hodnotí pouze ze svého pohledu, tedy subjektivně, vždy z určité výchozí pozice, zatížen svým vzděláním, zkušeností, očekáváním, svým naturelem. Často cestovatelé vyprávějí o nenormálních, divných nebo směšných náboženských obřadech. Jistě, cestovatel může říci, že se jemu ten či onen obřad jevil nenormální, ale nemůže říci, že obřad byl nenormální. Není na světě religionisty, který by byl schopen neutrálně a objektivně obsáhnout všechna náboženství s jejich jemnými odlišnostmi a – halíkovsky řečeno – z pozice Božského nadhledu říci, co je a co není normální. Cestovatel je totiž otřesen skutečnostmi, které jsou pro ony „nenormální sektáře“ z jejich pohledu naprosto normální a tradiční. Nechat si roztříštit mylné předporozumění, připustit svůj nepřesný postoj a být schopen jej případně napravit je obrovský krok k poznání a (nejen) k duchovnímu růstu. To však v žádném případě neznamená, že cestovatel nemá být racionálně kritický, jak přiblížíme dále. Spíše by se měl umět podívat na věc jinýma očima a stále pamatovat na zlaté pravidlo: co chceš po ostatních, dělej i ty jim. Vzájemné osočování a pomlouvání mezináboženskému dialogu a pochopení nepomůže a přitom pochopení a mír mezi světovými náboženstvími je základem pro mír ve světě.
Náboženský otřes může i v domácím prostředí vyvolat např. nepříliš dobře vzdělaný kněz, který při kázání vypustí z úst nepromyšlený nesmysl nebo zbožně vychází z pozic velkých křesťanských myslitelů, kteří byli sice geniální, ale v některých oblastech (typicky Augustin v sexuální etice) byli zkrátka úplně mimo magisteriální mantinely; papež František to moudře vystihl diagnózou: neurotická obsese. Takový neuvážený výrok může hlavu hloubavého křesťana řádně zamotat a nakonec vést raději k zájmu o jiná náboženství. Velké nebezpečí náboženského otřesu až znechucení hrozí – slovy významného teologa Ctirada Václava Pospíšila – od „zbožného trouby“ a já dodávám, že to platí pro všechna náboženství na celém světě.

Vypasený asketa a svatý muž, který zvracel motor

Jindy jsou náboženské otřesy úsměvné: jednou jsem se chtěl podívat do krásného hinduistického chrámu, ale vstup mi byl zakázán s odůvodněním, že mám příliš modré oči a to prostě do jejich svatostánku nepatří. Po chvilce mě vypasený chlapík, který se převléká za hinduistického svatého muže a sedí k radosti objektivů záměrně na skvělém pozadí (mimochodem se jedná o výnosné zaměstnání), poprosil o peníze na dobrou věc a pohladil si u toho řádně tučné břicho (dnes už ho mám bohužel taky, jen na něj zatím nevybírám peníze). Následující den jsem ale narazil na pravého svatého muže, jehož bizarní zevnějšek mnou otřásl: na vrakovišti se pomazal olejem a mazem letitých vyřazených motorů a na jazyk zavěsil nesmírně těžké závaží z motorových komponentů tak, aby mu to maximálně vytahovalo jazyk z úst. Toto motorové závaží se táhlo až k zemi, kde se rozprostíralo po chodníku spolu s jeho dvoumetrovými dredy namaštěnými motorovým olejem. Jinak byl zcela nahý a prostě seděl v postranní uličce nevelkého indického města. Ten naopak žádné peníze nechtěl, neboť skuteční sádhuové nechtějí, ba ani nesmí, vzít peníze do ruky. Ten člověk vypadal, jakoby zvracel motor a na mě to silně zapůsobilo, i když dodnes nedokážu říci jak.

Další krok: progres, regres nebo období působení

Po náboženském otřesu může podle mé zkušenosti podpořené řadou mých přátel následovat progres, regres nebo období působení. Roztříštění mylného předporozumění nebo pozitivní otřes nasměruje k pokroku a hlubšímu zájmu (krok progrese). Negativní otřes může nasměrovat ke ztrátě zájmu, případně poklesu hodnocení onoho náboženství (krok regrese). Nesnadno uchopitelný náboženský otřes může vyústit v relativně dlouhé období vědomého či nevědomého působení: výše uvedený příklad svatého muže „zvracejícího motor“ je toho zářnou ukázkou – stále na něho vzpomínám a stále nevím, co si o něm myslet, ovšem jisté je, že to byl silný náboženský otřes, kterému neumím přidat hodnotící znaménko.

Náboženské okouzlení – vzhůru do oblak s duchovní hyenou v zádech

V oblasti náboženského okouzlení je určitou královnou mezi zeměmi Indie. Sám jsem v Indii měsíce meditoval v buddhistických klášterech, chvilku pobyl také v hinduistickém ášramu a často sdílel dýmku s hinduistickými svatými muži (sádhu), abych s nimi rozprávěl o Božích tajemstvích, na jiných kontinentech se účastnil voodoo obřadů, všech myslitelných bohoslužeb i nejrůznějších (z mého pohledu) náboženských šíleností. Ačkoli jsem dnes již řadu let milovníkem křesťanské teologie, stále také zůstávám milovníkem religionistiky a náboženské plurality i zastáncem plodného mezináboženského dialogu, a proto byly všechny tyto pobyty mimořádně inspirativní, potkal jsem skvělé lidi z celého světa a rád vzpomínám na týdny náboženského okouzlení.
Při náboženském okouzlení je člověk často „bezhlavě zamilován“ do exoticky působící nauky, která mu připadá jako „ta jediná pravá“. V tomto okouzlení je cestovatel schopen zapomenout na celý dosavadní život, odevzdat všechno majiteli ášramu, školy, sekty nebo církve a plnit naprosto iracionální úkoly. Náboženské okouzlení je subjektivně velmi krásné, osvobozující, povznášející, stejně jako nebezpečné, neboť cestovatel je v tu chvíli zneužitelný jako málokdy jindy. Stavu okouzlení velmi často zneužívají darební guruové, vychytralí vůdci, prohnaní zasvětitelé a není těžké domyslet, co všechno s poutníkem a hlavně s poutnicí provedou. Nenechme se mýlit, tito lidé zdaleka nepůsobí jen v Indii: vyskytují se všude, kde lze ovládat druhé, křesťanství nevyjímaje.
Zneužívání náboženského okouzlení neváhám nazvat tím nejodpornějším „duchovním hyenismem“. Volnými slovy evangelisty Lukáše: běda vám, kdo zneužíváte člověka v nejcitlivějším místě, totiž v srdci, běda vám! Pokud po cestovatelce či cestovateli bude někdo ve fázi náboženského okouzlení vyžadovat peníze, majetek, posluhování, sex, bezvýhradnou důvěru, násilí na někom jiném, práci zadarmo nebo odložení vlastní racionality – rychle pryč! Netřeba hned zatratit ono náboženství, ale dát si zatracený pozor na onoho duchovního, který mazaně zneužívá bytostnou potřebu smyslu, jenž je v každém člověku hluboce přítomná. Obvykle si k sebeobraně stačí položit jednoduchou otázku: opravdu mě toto náboženství osvobozuje, nebo mě svazuje a k něčemu nutí pod záminkou svobody? Podle mého soudu je cestování zejména o svobodě a duchovní hledání chápu – aristotelsky řečeno – jako podstatnou formu cestování, nikoli – řečeno naopak platónsky – jako dva k sobě nepatřící prvky.

Pokračování příště 1/2

#náboženství, #šok, #cestování, #rituál, #nahota, #fotografie, #lidé, #buddhismus, #hinduismus, #zasvěcení, #Indie, #Afrika, #víra, #umění, #akt, #akty, #nahá Afrika, #Ondřej Havelka (cestovatel), #otřes, #okouzlení, #dovolená, #travel, #traveling, #travelphotography, #naked, #nude native tribes
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 31.12.2019
  • 4 868 zobrazení
kamila1947
Svatý Isidor z Madridu zvaný též Isidor Rolník ( nar.asi r.1070 Madrid - zemřel 15.5.1130 Madrid), narodil se chudým a zbožným rodičům, celý život pracoval na poli, měl těžký život a je tedy patronem zemědělců, dobré úrody a vzýván proti suchu.

Svatořečen 12.března 1622 papežem Řehořem XV. Atributy srp, rýč, pluh, zobrazován s anděly, kteří mu pomáhají orat.

Raně barokní hřbitovní kaple sv.Isidora Madridského postavena r.1707, v r.2004 obec Křenov získala od římskokatolické farnosti kapli do svého vlastnictví v dezolátním stavu a zahájila její celkovou renovaci, která trvala 15 let a stála 18 milionů korun, byla slavnostně otevřena na začátku r.2019.

Patronem nad touto opravou byl bývalý hejtman Pardubického kraje a senátor ČR, středoškolský učitel dějepisu, pan Radko Martínek.

Na opravu se podařilo získat peníze, je to unikátní stavba a dnes úplný klenot díky precizní restaurátorské práci špičkové úrovně, interiér je zdoben figulárními malbami a štukovými postavami světců a andílků se sochou sv.Isidora.
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 16.10.2019
  • 117 zobrazení
jackal001
Starobylé univerzitní město leží ve středu Belgie na řece Dijle. S Bruselem a Antverpami má výborné vlakové spojení. Nizozemsky se nazývá Leuven, francouzsky Louvain, ale to málokde uslyšíte, jelikož jde o vlámské město.
Památky, Město studentů
V Leuvenu vedle nejmenšího belgického pivovaru Domus sídlí i Stella Artois, vlajková loď evropské pivovarnické jedničky Inbev. I tímto je Lovaň známá, kromě svých historických památek. Však také prohlídka útrob pivovaru, která se vám denně nabízí, stojí nemalé vypětí pro chodidla, která dostanou zabrat stejně, jako když se vydáte Leuvenem pěkně po pěší zóně.
Památky
Je to příjemné město a nesporně jej poznamenali mladí lidé, kteří zde studují. Leuven má pověst veselého, fanfarónského města už od středověku, kdy zde před více než pěti sty lety otevřela brány Katolická univerzita. Na studenty narazíte na každém kroku, nejvíce však na Oude Markt, kde debatují ve více než šedesáti kavárničkách. Náměstí Oude Markt ústí v Grote Markt v samotném centru Leuvenu, jehož pěší zónu lemují nejcennější budovy města. V blízkosti Frote Markt se nachází Stadhuis (radnice), která patří k nejkrásnějším stavbám svého druhu v Evropě. Důležitou pamětihodností je taktéž Univerzitní knihovna, dílo amerického architekta Whitneyho Warrena.
Nejvýznamnější stavbou se zdá být monumentální radnice a kostel Sint Pieter z přelomu 15.-16. století. Tady můžete vidět vzácný obraz Poslední přijímání, dílo malíře Dirka Boutse. Umělecké poklady vám odhalí prohlídka kostela svatého Petra, kde se nachází například vzácná gotická soška Panny Marie, která je patronkou univerzity a studentů. V jedné z nejosobitějších starých leuvenských čtvrtí, kde si od 13. století stavěly domy zbožné ženy, bekyně, žijící zvláštním, téměř řeholním způsobem života, sídlí dnes luxusní hotel, ubytovna pro hostující profesory a konferenční centrum. Všechny leuvenské památky obdivuhodně žijí a jsou nestárnoucí součástí bohatého historického dědictví, o něž je náležitě pečováno.
Město studentů
Přítomnost univerzit pocítíte v Leuvenu na každém kroku. Na podzim se do ubytoven a privátů nastěhuje 27 tisíc studentů. Počet obyvatel se tak přes zimu více než zdvojnásobí. Katolická univerzita v Leuvenu je jednou z nejstarších v Evropě a založil ji papež Martin V. v roce 1425. I když univerzitu, stejně jako celý Leuven, těžce poškodily požáry a bombardování během světových válek, nejstarší gotické koleje v centru města rodáci vždycky obnovili do původní podoby.
Vstoupíte-li dnes pod klenby hlavní univerzitní budovy, sídla rektorátu, zažijete šok. Obrovský kamenný sál je sice stejný jako v polovině 14. století, kdy sloužil ke shromážděním obchodnické gildy, jen s tím rozdílem, že je plný počítačů. A nad nimi se sklánějí chlapci s dredy na hlavě a dívky v minisukních. Studuje zde i několik Čechů. Leuven doporučuji zejména studentům: atmosféra Gaudeamus Igitur je cítit všude. Zároveň máte možnost se seznámit s dalšími cizinci-studenty.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.10.2019
  • 49 zobrazení
obecvalca
Na návšteve v pôsobisku valčianskeho rodáka kňaza Mateja Hrivnáka na Starých horách a v Španej doline.

Staré Hory, bývalá banícka osada sú známym pútnickým miestom. Neodmysliteľnou súčasťou pútnického miesta je Studnička. O vzniku Studničky nenájdeme nijaký písomný dokument. Podľa ústneho podania obyvateľov Starých Hôr sa vznik prameňa odvodzuje z čias občianskych nepokojov v 17. storočí. Obyvatelia Starých Hôr sa obávali,
že nepriatelia dostanú sochu Panny Márie, sochu zložili z oltára, dôkladne ju zabalili a potom zakopali na mieste terajšej Studničky. Keď nebezpečenstvo pominulo, roku 1711 ju vykopali a v slávnostnom sprievode preniesli na oltár. Na pamiatku, že tu na kopci bola kedysi ukrytá socha, vyvesili obraz Panny Márie. Zvýšený záujem o Studničku sa začal od 19. storočia, keď vtedajší farár Matej Hrivňák z vďačnosti za
svoje uzdravenie dal Madone vyhotoviť dôstojný stánok a zároveň sa tiež upravila cesta k Studničke. V štyridsiatych rokoch 20. storočia s podporou bankobystrického biskupa Mariána Blahu sa toto vzácne miesto opäť upravilo a 28. júna 1942 banskobystrický biskup Andrej Škrábik slávnostne posvätil areál Studničky a novú sochu Panny Márie.
Matej Hrivnák sa natrvalo zapísal svojou aktivitou vo farnosti Staré hory. Vydal knižku Krátky dejepis pútnického milostivého miesta v Starých Horách.

Z iného prameňa:

Narodil sa 20.2.1829 vo Valči. Ordinovaný bol v roku 1853. Kaplán na Španej Doline, Starých Horách a opäť Španej Doline. V roku 1856 špirituál, 1862 profesor Vysokej školy bohosloveckej. V roku 1872 farár na Starých Horách . Roku 1905 v.v. Zomrel 25.7.1917.- (Je tu pomlčka, pravdepodobne pisateľ nevedel kde zomrel).
Oddaný kňaz pútnického miesta Panny Márie, horlivý, tichý, zbožný, oddaný ctiteľ Panny Márie, ktorý tu strávil polovicu svojho života. Dobrý organizátor práce, ktorý tu dal do poriadku všetky stavby. Vystaval novú kalváriu a kaplnku na Sturdničke. V roku 1896 vydal v slovenskej, nemeckej a maďarskej reči krátku históriu Starých Hôr ako pútnického miesta.

Ďalší rodák farár HRIVNÁK Juraj, narodený 10.8.1809, ordinovaný v r.1842. farár vo viacerých farnostiach,od roku 1896 na odpočinku, zomrel 27.7.1898 na Starých Horách.

Kňaza sme informovali o našich poznatkoch príhovorom Gitky Durčányovej o osobe Mateja Hrivnáka a J.Meriač oboznámil so zaujímavým materiálom o kríži na pútnickej ceste na Kráľovej studni, ktorý je dielom valčianskeho kováča Jána Sekerku a aj o starohorskom kňazovi, profesorovi bystrického gymnázia Prof. Lukášovi Drozdovi. Ten je za zvláštnych okolností pochovaný na valčianskom cintoríne.

Zostavil: J.Meriač
více  Zavřít popis alba 
  • 25.8.2019
  • 65 zobrazení
iva-63
Latrán je specifický typ aglomerace, který je v českých zemích doložen jako předhradí rožmberských hradů. Název latrán vznikl z latinského latus (2. pád laterus), což znamená bok. Latrány byly shlukem domů, které stály přilepeny k vnější hradbě, ale bylo jich tolik, že tvořily samostatnou ulici. Typické byly zvláště v renesanční době. Tehdy v nich bydleli rožmberští hradní služebníci s rodinami, řemeslníci, někdy i obchodníci. Domy byly zděné, poměrně výstavné a většinou patrové. Zatímco u většiny hradů latrány zanikly, v Českém Krumlově se rozrostl a stal se samostatným městem, které mělo hradby, bránu a dokonce i samosprávu. Až Vilém z Rožmberka v r. 1555 spojil dosud samostatný Latrán a město, které bylo na druhém břehu Vltavy, v jednu městskou obec, čímž vyřešil řadu do té doby probíhajících sporů o jejich privilegia a sjednotil práva obou částí.

Klášter v Českém Krumlově je vlastně trojklášteří. Rozsáhlý klášterní komplex minoritů a klarisek se rozprostírá při východní straně Latránu. Dvojí konvent bratří a sester řádu sv. Františka založila roku 1350 ovdovělá Kateřina z Rožmberka se svými čtyřmi syny. V roce 1357 do kláštera přišli první mniši - minorité a v roce 1361 vstoupily do kláštera první řeholní sestry. K minoritům a klariskám v roce 1375 přibyla komunita zbožných laických sester – bekyní, jež přebývaly v objektu sousedícím s konventem klarisek, což dalo základ vzniku unikátnímu souboru – trojklášteří. Rožmberkové kláštery štědře obdarovávali, kromě darů klášteru příslušely výnosy z řady vesnic a dvorů. Klášter, v době socialismu nesmírně zdevastovaný, prošel v posledních letech rozsáhlou rekonstrukcí a dnes je tu kulturně-vzdělávací centrum s řemeslnými dílničkami apod.

ODKAZY:
Sensitivní mapa města Český Krumlov: http://www.encyklopedie.ckrumlov.cz/php/ismap/?map=cz_93_jpg
Historie města Český Krumlov: http://www.encyklopedie.ckrumlov.cz/docs/cz/mesto_histor_himeck.xml

Jiné moje album z Latránu a klášterů viz https://iva-63.rajce.idnes.cz/2017.06.11._-_Cesky_Krumlov_-_Latran_a_klaster/

POZNÁMKA: Album je složeno ze snímků vytvořených během celého našeho pobytu v Českém Krumlově.
Kategorie: architekturaměsta
více  Zavřít popis alba 
40 komentářů
  • 29.7.2019
  • 138 zobrazení
pavel2015
Bývalý klášter a zámek Panenský Týnec

Po sobotním taxikaření - aneb po dvou letech spolubydlení jsme se spolubydlící poprvé jeli na výlet - holt na to jdeme pomalu a jestli chceme stihnout rande, máme do důchodu co dělat. A výlet to nebyl ledasjaký. Její dceru jsme vyzvedli v Pardubicích na vlakáčí a popojetím dalších 30 kilometrů jsme se dostali do vesničky střediskové za účelem koupě štěněte ze šlechtěného, takřka šlechtického rodu. Předání se protáhlo vyslechnuvši všelijaké, hodně užitečné rady co a jak včetně spešl, české, ručně dělané píšťalky. Pro mě nejzajímavější bylo info, že operační vzdálenost pointera od pána je do sto metrů a stále to je pro psa kontaktní vzdálenost. Pro psa je to běh na pár vteřin, pro člověka sen dohnat případně utíkající psa. Leda by šlo o Usaina Bolta. Vše proběhlo dle plánu a z Pardubic už jeli domů vlakem s novou, čtyřnohou členkou rodiny. Díky nic moc počasí jsem vynechal návštěvu zámku kousek od nádraží. Zato svíčkovou s pěti v tamním Globusu jsem si nenechal ujít. Mňamka. Takže doporučení na papu v Globusu - Brno, Zličín, Chomutov, Pardubice - ano, Černý most - ne.

Oč méně fotek o to více se odehrálo v pozadí mimo objektiv. Předně pozvánka na piknik s prosbou uvařit čaj do termosky. Mimo plán, na poslední chvíli a světe div se, jen maličké zaváhání vyjádřilo překvapení měnit / doplňovat plány na poslední chvíli těsně před odjezdem.

Panenský Týnec je znám tím, že lidé mající cit na energie ji zde cítí. To mi připomnělo pokusy v energetické studnici v Praze na Vyšehradě, v Brně na Petrově a v Jihlavě vedle chrámu u obrovského stromu.

15 minut bylo málo na to zjistit zda můj necit bude něco cítit. Na Vyšehradu to zabralo hoďku a byl to nejúspěšnější pokus:
https://pavel2015.rajce.idnes.cz/2017_01_21_energeticka_studnice_Vysehrad_orgonit_nabit/

V Brně nic, ale kostel hodně přistavovali, takže původní popisované místo, může být jinde:
https://pavel2015.rajce.idnes.cz/2017_05_26_energeticka_studnice_Brno/

V Jihlavě měla "správný cit" jen drahá polovička:
https://pavel2015.rajce.idnes.cz/2017_05_27_energeticka_studnice_Jihlava%2C_druhy_pokus_ok/

By se zápis moc nenatáhl, dále jen názvy kapitol:

Chladný fičák změnil plán pikniku.

Vrátíme se?

Simulant dostal na pamětnou.

Kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy.

Nikdy mě nenapadlo, že i taková obyčejná věc jako umytí rukou může být tak neobyčejná.

Mobilní operátor se určo nestačil divit přenosem bambiliónem sms obsahující pohádku na dobrou noc.

Návrh sníme psy stažen. I když nehřálo peří, domácí muffiny s kousky ořechů, čokolády, ovocem a jahůdkou jako ozdobu stačily jak na svačinu tak na báječnou snídani.

Čína. Nikoliv made in China. Česká, domácí, boží, za kterou nelze jinak než kuchařku zbožňovat.

Míč, já zapomněl ve vlaku míč. Vlastně čínu v autě.

Kulturní vložka zajištěna. Vybrnkávání na kytaru a zpěv níže uvedené melodie dostane nejednoho na lopatky.

Každá kapitola by šla rozepsat například sezení s hrou na kytaru s jediným posluchačem lze naaranžovat stokrát jinak. Co mi ale problesklo hlavou jsa zpět v posledních Vánocích ... Aneb i když předávka číny nebyla tak dramatická jako předávka vánoční cukroví, ale kdo se vrátí přes kus Prahy by splnil co slíbil nebo jen by druhému udělal radost? Včul - povídám, povídám pohádku. Představte si vánoční shon ve velkém nákupáku. Místní rozhlas zpravidla neposlouchám. Výjimku tvoří pokud dojedu autem zda se neozve výzva k přeparkování, ale nemělo by být dávajíce si pozor kde parkuji. Druhou výjimku tvořily společné nákupy s malými, vlastními dětmi pokud bych nějaké ztratil z dohledu. To se mi ale taky nestalo. To by bylo ale překvápko slyšet vlastní jméno v rozhlase s výzvou dostavení se na informace za účelem vyzvednutí balíčku od sličné cukrářky. Byla to napínavá detektivní práce dohledat mě bez mobilního spojení, které bylo ztraceno cca hoďku před předávkou. Jsa zašitý v jedné části nákupáku můj údiv a překvapení nebralo mezí. Následovala výměna s poznámkou rozbalení až pod stromkem. A tak, milé děti, tehdy první část pohádky začala. Jestli je to správná pohádka s dobrým koncem se uvidí. Všechno chce svůj čas.

https://www.youtube.com/watch?v=m3KmYQ2NKXI

Jde déšť a já jdu s ním
jdu městem jež znám
a hledám stopy včerejší včerejší
jdu stejným směrem jak dřív
a vzpomínám
a všechno zdá se krásnější

Ach Lásko voníš deštěm
tady si řek
myslím že vítr tehdy vál vítr vál
jsou to už stovky let
kabát si svlék
a byl mi velký ale hřál
krásná Lásko

Jak dlouho dlouho ještě
půjdu ti vstříc
člověk je velmi krátce živ krátce živ
má Lásko voníš deštěm
jsi z plískanic
však hřeješ stejně jako dřív

I déšť jak dřív je stejný
i já já jsem táž
Jen cosi skříplo v orlojích v orlojích
Byls tu a stále jsi jenom se ukrýváš
Jdu deštěm ve tvých šlépějích
ó má Lásko
více  Zavřít popis alba 
  • 18.3.2019
  • 47 zobrazení
Reklama