wwendy53
Všechny pouti v rámci regionu zcela zastínil věhlas mariánského poutního místa na Vápenkách ve Frýdku
Když při požáru poutního domu na Svatém Kopečku u Olomouce zahynulo 96 poutníků, podle pověsti jejich duše ještě tu noc připutovaly k mariánské soše na frýdecké Vápenky, kde zpívaly zbožné písně, které byly zřetelně slyšet až v ulicích města.
Ačkoliv můžeme k těmto vyprávěním zaujmout kritické stanovisko, faktem zůstává, že na přelomu 17. a 18. století byly Vápenky oblíbeným cílem především poutníků z moravské Hané, což může mít souvislost s pověstí o duších uhořelých na Svatém Kopečku u Olomouce. Nejpočetnější hanácká procesí zde pravidelně přicházela z Tovačova, Velké Bystřice a Klenovic, a proto frýdecká madona obdržela přezdívku „hanácká Panna Maria“
více  Zavřít popis alba 
315 komentářů
  • podzim 2015
  • 267 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
certi
  • 20.9.2015
  • 57 zobrazení
smukin
Popis trasy: Borová u Poličky-Františky-Otradov-Podhradí-Zhoř-Zbožňov-Skuteč. Na trase jsem si posbíral pár kešek a v tropickém vedru najel skoro 90km.
více  Zavřít popis alba 
  • 31.7.2015
  • 64 zobrazení
oskaar1
Dobrého dne přeji. Tak jsem se po více jak 40 letech vydal do míst, kam jsem jezdíval za svým zbožným dědečkem, co pěstoval,...pardon,...co choval své ovce. Tady se ze mě vždy stával malý pasáček a náležitě jsem si to užíval. Byl jsem silně zvědav, jak moc se toto místo změnilo.
více  Zavřít popis alba 
43 komentářů
  • 22.7.2015
  • 246 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
svechac
Velice zajímavá stavba kostela pochází pravděpodobně z 16. století, její historie však může sahat až do století 14.
Ve Švařci při silnici k Brťoví můžete obdivovat kapli Nejsvětější Trojice, kterou si vystavěli zbožní horníci jako typickou ukázku lidové architektury. Na zděnou stavbu navazuje dřevěná kruchta a dřevěná vížka, jež je pokryta šindelem. Kostelní podací se zde uvádí k roku 1596. O slavných poutích se zde scházelo až 17 procesí. Velkou opravou prošla kaple v roce 1857. Její nejstarší vyobrazení z roku 1798 vydal ve své sbírce Moravské pohledy Jan Nepomuk hrabě Mitrovský.
více  Zavřít popis alba 
  • 14.7.2015
  • 79 zobrazení
aar-7
Čtyřdenní výlet do Chrudimi a jejího okolí
1.den: Pardubice, Nové a Staré Jesenčany, Třebosice, Dubany, Čepí, Jezbořice, Klešice, Heřmanův Městec, Chotěnice, Morašice, Stolany, Sobětuchy, Chrudim (42 km)
2.den: Chrudim, Pouchobrady, Dubinec, Čejkovice, Rabštejnek, Čejkovice, Mýtka, Mladoňovice, Pohořalka, Liboměřice, Křižanovice, Mezisvětí, České Lhotice, Hodonín, Nasavrky, Ochoz, Podlíšťany, Vížky, Žumberk, Lukavičky, Lukavice, Svídnice, Trpišov, Slatiňany, Chrudim (61 km)
3.den: Chrudim, Topol, Kočí, Tři Bubny, Orel, Kunčí, Lukavice, Lukavička, Žumberk, Miřetice, Dachov, Ležáky, Dřeveš, Mokrýšov, Prosetín, Skuteč, Zbožnov, Košumberk, Luže, Dobrkov, Podlažice, Chrast, Řestoky, Tři Bubny, Chrudim (75 km)
4.den: Chrudim, Medlešice, Dřenice, Čepí, Jezbořice, Barchov, Bezděkov, Opočínek, Valy, Mělice, Lohenice, Břehy, Semín, Kladruby, Selmice, Labské Chrčice, Týnec n/Labem, Bělušice, Němčice, Jestřabí Lhota, Volárna, Velký Osek, Libice nad Cidlinou, Poděbrady, Nymburk, Kostomlaty n/labem, Šnepov, Ostrá, Litol, Přerov n/Labem, Císařská Kuchyně, Čelákovice, Mstětice, Zeleneč, Horní Počernice, Kyje a domů (131 km)
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • duben 2015
  • 45 zobrazení
jirkadolejs
Letos jsem nestihnul řádnej termín (první sobota v lednu), tak jsem vyrazil v ještě řádnějšim :-) Experimentoval jsem s dopravou a díky nespolehlivosti ČD jsem absolvoval tradiční tříkrálový pochod přes tři vrcholy Českýho středohoří v obrácenym pořadí.
Lovosice-Režný Újezd-Boreč (449 mnm)-Březno-Mlýnce-Milešov-Milešovka (837 mnm)-Paškapole-Kletečná (706 mnm)-Zbožná-Bílý Újezd-Velemín (a busem do Lovosic na vlak)
Kategorie: krajina
více  Zavřít popis alba 
46 komentářů
  • 6.1.2015
  • 204 zobrazení
klt
Klášter Doksany je ženský premonstrátský klášter v Doksanech v okrese Litoměřice, nejstarší této řehole v zemích Koruny české.
Jedenácté a dvanácté století bylo v západní Evropě dobou rozkvětu a zakládání nových klášterů. Roku 1120 založil kněz Norbert v Prémontré nedaleko Soissons ve Francii klášter s novou řeholí sv. Augustina, schválenou roku 1126 papežem Honoriem II. – řád byl podle kláštera nazván premonstrátským a velmi rychle se šířil. Zároveň s ním vznikl i ženský řád premonstrátek.Již před rokem 1140 dal pražský biskup Jan I. (zemřel 1139) základ k založení prvního kláštera premonstrátů na Strahově, kteréžto založení uskutečnil hned po svém nastoupení na trůn (1140) český kníže Vladislav II. spolu s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Záhy nato, nejpravděpodobněji v letech 1144–1145, založil kníže Vladislav II. se svou chotí Gertrudou klášter premonstrátek v Doksanech, poblíž stávajícího knížecího dvorce. Doksanský klášter byl osazen řeholnicemi z porýnského kláštera v Dunenwaldu a dcerami z předních domácích rodů. Zakladatelka kláštera Gertruda zde byla později i pohřbena.
V letech 1175 až 1178 klášter vyměnil svůj hospodářský dvůr za jiný majetek poblíž obce Kravaře v jižní části Českolipska s Chřenem, synem mělnického probošta Juraty. Za doplatek 4 hřiven stříbra tak získal jak rozsáhlé území Újezd, které dosahovalo daleko na sever až k Ploučnici a také dvorec Radoušov (dnes Víska).
V období husitských válek a za třicetileté války byl několikrát vypleněn. Od konce 17. století probíhala rozsáhlá přestavba areálu, který je dnes jedním z nejpozoruhodnějších barokních komplexů v Čechách. Klášterní kostel Narození Panny Marie dostal barokní podobu v letech 1710–1720; cenným pozůstatkem románské baziliky je sloupová krypta a apsida.
Klášter sester premonstrátek v Doksanech nedaleko Roudnice nad Labem vznikl pravděpodobně současně se Strahovem roku 1143 nebo 1144 jako zbožné dílo Vladislava II. a jeho manželky Gertrudy, která zde také nalezla místo svého posledního odpočinku. Sotva si dnes uvědomíme, že to byl druhý ženský klášter založený v našich zemích. První premonstrátky přišly z porýnského Dűnnwaldu. Doksany se těšily přízni vládnoucích Přemyslovců nejen po hmotné stránce, což dokazuje mimo jiné to, že sestrám byly svěřovány na vychování královské dcery včetně (pozdější svaté) Anežky České. Klášter sdílel osudy své země, jejíž pohromy byly i pohromami kláštera, a rozkvět pochopitelně nacházel odraz i v rozkvětu kláštera. Za husitských válek musely sestry Doksany opustit, ale po asi pětiletém exilu se vrátily. Když za Třicetileté války získal strahovský opat Questenberk v Magdeburku ostatky svatého Norberta, byly přivezeny na podzim roku 1626 nejprve do Doksan a odtud v květnu následujícího roku 1627 na Strahov, kde jsou uloženy dodnes. Doksanští probošti získali roku 1628 (?) právo infule a roku 1738 byli povýšeni k důstojnosti opatské. Roku 1782 byl kvetoucí klášter s 49 sestrami císařem Josefem II. zrušen. Klášter nejprve sloužil jako kasárna, později přešel do šlechtických rukou. V době totality patřil celý areál státu, v části kláštera byl státní statek. Doksanský klášter kdysi, v roce 1162, vdechnul život klášteru sester na krakovském předměstí Zwierzyniec a právě odtud byl roku 1998 zásluhou polských sester obnoven život kontemplativních premonstrátek v Doksanech jako na jediném místě u nás.

zdroj: http://www.klasterdoksany.cz/1114.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1%C5%A1ter_Doksany
více  Zavřít popis alba 
189 komentářů
  • srpen 2011
  • 365 zobrazení
lucislava
Kdo by netušil,co je harmonium,tak domácí varhany,které si můžete splést snad jedině s klavírem,ale ....když otevřete víko,poznáte to hned podle páček nad klávesami.
Pěkný domeček,možná patřil kdysi varhaníkovo rodině,nebo zbožnému učiteli hudební výchovy....těžko říct.Každopádně parádní lahůdečka.
Jo a tohle taky nesměňuju.Případní zájemci nechť se ozvou za půl roku,rok...třeba si to rozmyslím.
Kategorie: dokumentykoníčky
více  Zavřít popis alba 
  • 2.10.2020
  • 84 zobrazení
radekgre
Hrad Potštejn stával na strmém kopci nad Divokou Orlicí jižně od městečka Potštejna, kde se dodnes zachovaly jeho zříceniny. Býval nejmohutnějším a nejpevnějším hradem v celém Podorlicku. Hrad založil koncem 13. století Procek z rodu Drslaviců, pocházejících z Plzeňska, kteří v povodí Divoké a Tiché Orlice prováděli rozsáhlou kolonizaci. Poprvé je Potštejn připomínán k r. 1287 a pak k r. 1311, když byl za krátké a chaotické vlády krále Jindřicha Korutanského ve sporech pánů s pražskými měšťany zabit Procek z Potštejna. Prockův syn Mikuláš z Potštejna ze msty zavraždil bohatého a vlivného pražského měšťana Peregrina Puše, za což byl z rozkazu krále Jana Lucemburského uvězněn a r. 1312 postupně pokutován. Za nových bojů o českou korunu mezi Janem Lucemburským a vévodou rakouským Fridrichem Sličným se Mikuláš z Potštejna r. 1317 připojil k protivníkům krále Jana Lucemburského. Později Mikuláš z Potštejna mstil domnělou křivdu, napadal statky králových stoupenců, zneklidňoval široké okolí a zejména přepadal německé kupecké karavany.

Moravský markrabí Karel, tehdy i správce země, vytáhl r. 1338 proti Mikulášovi, dobyl jeho hrad Choceň i řadu dalších tvrzí. Mikuláš z Potštejna se královské moci sice pokořil, ale vzápětí výboje obnovil. V nové vojenské výpravě r. 1339 Karel po devítinedělním obléhání Potštejn dobyl a hrad pobořil. Mikuláš zahynul pod troskami podkopané věže. Ačkoliv odbojníkovo zboží mělo podle zemského práva propadnout panovníkovi, Karel vrátil r. 1341 jeho většinu Mikulášovým dědicům a konfiskoval pouze městečko Choceň s příslušenstvím a potštejnský hrad. Vzhledem k nesmírnému strategickému významu Potštejna v systému tehdejší zemské obrany Karel IV. hrad v l. 1355–1359 obnovil. R. 1355 jmenoval potštejnským purkrabím příslušníka panského stavu Půtu z Častolovic a pověřil ho zřejmě i řízením stavby. Protože hrad potřeboval i hospodářské zázemí, koupil Karel IV. r. 1356 od Jana z Potštejna celé panství a r. 1358 od Jana z Vartemberka a Veselí blíže neznámá práva k Potštejnu. V této kupní smlouvě je také první písemná zpráva o městečku Potštejnu, tehdy zvaném Potštejnek.

V dalších letech se Potštejn již připomíná jako královské zboží v držení různých zástavních pánů. Okolo l. 1371 až 1376 byl zde zástavním držitelem opavský kníže Bolek, po něm leslavský biskup Jan, dále knížata opolská Bolek, Jindřich, Bernard, Ladislav a těšínský kníže Přemek. Když král Václav IV. vyplácel ze zástavy všechny komorní statky, vyplatil v l. 1390–1397 i Potštejn.

Vykoupený Potštejn Václav IV. postoupil r. 1395 Jindřichu Lacembokovi z Chlumu, Husovu průvodci do Kostnice. Lacembok zápisem z r. 1396 slíbil králi, že Potštejn opět vrátí, kdykoli mu bude nařízeno. R. 1398 zastavil král Václav IV. hrady Potštejn a Bezděz se všemi městečky a vesnicemi moravskému markraběti Prokopovi, za něhož byl hrad r. 1399 bezvýsledně dobýván vojsky panské jednoty, vedenými litomyšlským biskupem Janem, Bočkem z Kunštátu a Smilem Flaškou z Rychmburka. Po smrti markraběte Prokopa r. 1405 vrátil Václav IV. Potštejn opět Jindřichu Lacembokovi z Chlumu. V letech 1410–1425 byl hrad v držení královny Žofie, manželky Václava IV., po jejíž smrti r. 1425 připadl králi Zikmundovi.

Za husitských válek byl Potštejn od r. 1427 zápisným zbožím Půty mladšího z Častolovic, nesmiřitelného nepřítele husitů, kteří r. 1432 hrad oblehli. Posádka se vzdala až po půlročním obléhání. Po smrti Půty mladšího z Častolovic r. 1435 spravovala Potštejnsko, Kladsko i Minsterbersko jménem sirotků Aničky, Kateřiny a Anny vdova po Půtovi starším Anna, rozená kněžna osvětimská. Ta pak prodala všechny tyto državy Hynku Krušinovi z Lichtemburka, který je na Potštejně poprvé připomínán r. 1422. Jeho syn Vilém Krušina r. 1454 postoupil všechny zděděné statky správci a hofmistru Království českého Jiřímu z Poděbrad. Ten zastavil Potštejn náhradou za Kolín husitskému knězi a zakladateli Nového Tábora na Moravě Bedřichu ze Strážnice, který zde r. 1459 zemřel. R. 1472 zdědil Potštejn Jiříkův syn Boček z Kunštátu a po jeho smrti r. 1496 knížata minsterberská bratři Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší, jinak Hynek. Kníže Viktorin r. 1472 a kníže Hynek r. 1474 přenechali svá práva na Potštejn knížeti Jindřichu staršímu, který jej ještě před r. 1478 postoupil své matce královně Johance, která jej ihned zastavila svému hofmistru Hynkovi z Valdštejna. V následujících letech 1483–1487 vládl Potštejnskem opět kníže Jindřich Minsterberský, který však r. 1488 opět hrad zastavil, tentokrát Mikuláši Hrdému z Klokočova. Vyčerpán finančními náklady na válku ve Slezsku proti uherskému králi Matyášovi r. 1488, byl kníže Jindřich Minsterberský nucen prodat okolo r. 1495 panství litické i potštejnské. Na doporučení krále Vladislava II. je koupil jako dědičný majetek Vilém z Pernštejna. Podle zápisu v zemských deskách z r. 1497 zahrnovalo potštejnské panství hrad Potštejn, městečka Kostelec nad Orlicí a Potštejnek a 13 vsí.

Za pánů z Pernštejna plnil hrad nejen funkci obranného a správního střediska rozsáhlého panství, ale stal se především honosným a reprezentačním sídlem renesančních velmožů. Po Vilémovi z Pernštejna zdědil r. 1521 Potštejn jeho syn Vojtěch, který sepsal pro svého hejtmana Albrechta Sudličku z Borovnice směrnice, podle nichž měl hrad i panství spravovat. Zakázal například trestat poddané bitím. Po jeho smrti r. 1534 získal Potštejn jeho bratr Jan z Pernštejna, držitel kladského hrabství. Za jeho i Vojtěchovy vlády nacházeli na pernštejnských statcích útočiště čeští bratři, kteří však byli z Potštejna r. 1547 vypuzeni Janovým synem Jaroslavem z Pernštejna. V jeho majetku zůstal Potštejn až do r. 1556, kdy jej musel pro dluhy prodat falckraběti rýnskému, knížeti bavorskému, arcibiskupu solnohradskému a biskupu pasovskému Arnoštovi, který ohromné potštejnské panství rozparceloval na pět dílů a po částech rozprodal.

Jeden díl s hradem Potštejnem prodal r. 1558 Václavu Hrzánovi z Harasova a na Jenštejně. Po jeho smrti r. 1570 vládl Potštejnskem za nezletilého sirotka Adama Šťastného Hrzána z Harasova poručník Mikuláš z Vildštejna. Po smrti Adama Šťastného r. 1598 držela Potštejn jeho dcera Anna Kateřina, vdova po Janu Burianu Kaplířovi ze Sulevic, podruhé provdaná za Jana Arnošta z Ullersdorfu, které byl Potštejn r. 1629 pro dluhy prodán císařskému plukovníkovi nizozemského původu, majiteli vambereckého panství Kašparu Grambovi. Po jeho smrti r. 1633 držela panství jeho žena Magdalena Grambová, která se r. 1640 podruhé provdala za Ottu Jindřicha Štose z Kounic. Sňatkem s její dcerou Františkou Magdalenou a zakoupením práv jezuitů z Hradce Králové, která získali odkazem Kašpara Gramba, získal r. 1666 Potštejn Václav Záruba z Hustířan. Zárubové drželi Potštejn do r. 1746, kdy jej Alžběta Zárubová z Hustířan, provdaná za hraběte z Hautois a podruhé za hraběte Cavriani, prodala slezskému emigrantu francouzského původu hraběti Janu Ludvíkovi Harbuvalovi-Chamaré, zkušenému hospodáři a průmyslovému podnikateli. Ten zřídil v Potštejně r. 1755 velkou plátenickou manufakturu s rozsáhlými bělidly, která dodávala výrobky až do zámoří. V Potštejně byla r. 1755 rovněž založena přádelní a tkalcovská škola pro poddané ze širokého okolí, která měla zvýšit kvalitu českého plátna. Po smrti Jana Ludvíka r. 1764 se ujal potštejnského statku jeho syn Antonín, který se pokusil i o zavedení hedvábnictví. Dal rovněž r. 1781 postavit naproti zámku lékařský dům pro chirurga (nynější faru), jenž měl vykonávat obvodní službu na území celého velkostatku. Do dějin hradu se Jan Antonín zapsal svými vykopávkami v podzemí zámku.

Za obou hrabat Chamaré došlo k zásadnímu zlomu i ve vývoji městečka Potštejna. Do poloviny 18. století mělo povahu původního podhradí s funkcí sloužit potřebám hradu hlavně řemeslnickou a dělnickou prací a sdílelo s ním i jeho osudy. Když byl hrad jako sídlo v 30. letech 17. století opuštěn, ztrácelo svou úlohu a hospodářský význam. Až opět od r. 1746 ožilo jako ústředí samostatného potštejnského velkostatku a manufaktury a opět se mu vrátila funkce služebnosti k sídelní vrchnosti, ale tentokrát již v uvolněnějším kapitalistickém vztahu. V této době také vznikly nové místní části obce Fabrika a Bělisko, typické jádro tehdejšího manufakturního Potštejna.

R. 1851 získal Potštejn sňatkem s Alžbětou Harbuvalovou Prokop Dobřenský z Dobřenic. V majetku Dobřenských zůstal Potštejn až do r. 1945, kdy přešel do vlastnictví státu.

Původní drslavický hrad zaujímal jenom vrchol hory, tedy prostor dnešního hradního paláce, a byl obehnán dvojím opevněním. V r. 1339 byl královským vojskem dobyt a rozbořen tak, že dnešní stavební zbytky zachovaly jeho podobu jen přibližně. R. 1359 jej dal Karel IV. obnovit. Z té doby pravděpodobně pochází i systém podzemních chodeb, sloužících obranným účelům. Tehdejší hradní palác byl postaven zřejmě v místech dnešní kaple a tvořily jej dvě věžovité budovy spojené zdí, jejíž zbytky jsou dosud částečně patrny v terénním stupni na nádvoří. V jižní části dnešního vnitřního hradu bylo patrně nádvoří, obehnané zdí s branou. Hrad byl obklopen parkánem s vysokou zdí, jejíž zbytky jsou dosud patrny vlevo od dnešní páté brány. Navíc bylo opevnění zesíleno valem a hlubokým příkopem, překlenutým v západní straně padacím mostem. Karlův Potštejn zaujímal tedy přibližně prostory dnešního vnitřního hradu.

Po husitských válkách bylo hradní opevnění zesíleno druhým kruhem hradební zdi, zpevněným dvěma okrouhlými vížkami severně od cesty z podhradí. V l. 1458–1459 zpevnil hrad král Jiří Poděbradský vybudováním dolního pásu hradeb, zesíleného osmi čtverhrannými baštami, vestavěnými do hradební zdi v odstupech 60–100 m. V 15. století byl hrad Potštejn vojenskou pevností prvního řádu.

Největšího významu však dosáhl v první polovině 16. století, kdy byl upraven na honosné sídlo pánů z Pernštejna. V době svého největšího rozkvětu byl hrad chráněn trojitým prstencem hradeb. Přístup do něho byl z východní strany po tzv. opyši. První brána byla zesílena příkopem a nízkou dřevěnou jednopatrovou vížkou, z níž se vycházelo na cimbuří ohradu, která z obou stran chránila 150 m dlouhou vozovou cestu, vedoucí k druhé bráně. Vížka byla dřevěná proto, aby v případě potřeby mohla být snadno stržena a svým materiálem alespoň na čas zatarasila útočníkům přístup do mezivalí. Toto mezivalí končilo u širokého, zděného příkopu, ze všech stran chráněného vysokými zdmi, přiléhajícími k prvnímu pásu hradeb. Přes příkop vedl zvedací most do druhé brány klenutého průjezdu, chráněné vpravo kamennou věží. Kromě brány byla zde ještě lávka a kamenná fortna pro pěší. Po levé straně brány stály kůlny pro vozy a různé hospodářské nářadí a kovárna. Odtud také vybíhal po obvodu celého kopce první hradební pás, zesílený osmi čtyřhrannými baštami.

Od druhé brány pokračovala cesta druhým mezivalím, opět po obou stranách chráněným pevnou hradbou. Po 250 m byla cesta překlenuta třetí branou s pevnou věží, která zde však měla i mimořádně důležitý úkol – ochranu hradní studny, zbudované asi 15 m vpravo od věže. Význam vody pro hradní posádku v případě obležení byl nesmírný. Proto byla nad studnou vztyčena ještě zvláštní ochranná věž, zpevněná mocnými opěrnými pilíři. Studna byla spojena s věží nad třetí branou krytou chodbou. K dalšímu zabezpečení studny sloužila zvláštní bašta, zbudovaná mezi ní a dolní hradbou.

Od třetí brány pokračovalo mezivalí až ke čtvrté bráně, chráněné mohutnou dvoupatrovou věží, v jejímž průjezdu vpravo byl příbytek vrátného, vlevo písárna, kde byly vyřizovány běžné úřední záležitosti. K této bráně, dodnes ozdobené pernštejnskou zubří hlavou, se přimykal prostřední hradební pás, obepínající vrchol kopce. Toto opevnění bylo na severní straně posíleno dvěma kulatými věžemi, chránícími přístupové mezivalí i jádro vlastního hradu.

Na východní straně hradby byly umístěny konírny. Jižní strana pak byla chráněna mocnou plošinnou baštou, výhodnou pro umístění hrubé střelby. Vedle stály hospodářské budovy neznámého účelu. Na západní straně zesilovala hradbu kulatá bašta. Volný prostor, do něhož se mezi druhým a třetím hradebním pásem rozšiřovala příjezdová cesta, sloužil jako shromaždiště a cvičiště hradní posádky.

Od čtvrté brány se východním směrem zatáčela příkrá cesta přes hradební „plac“ k páté hradní bráně, uzavírající poslední vnitřní opevnění tvaru podkovy, obrácené obloukem k jihu. Brána byla opět zesílena mocnou věží stojící v místech, kde r. 1339 v troskách tehdejší věže zahynul Mikuláš z Potštejna. Napravo od vchodu byl čeledník, nalevo světnice vrátného. Po celé délce severní strany vnitřního opevnění stály byty úředníků a spižírny. Nahoře byla hradba zpevněna dřevěným podsebitím. Naproti těmto budovám, přistavěna na vnější zeď hradního paláce, stála kuchyně se spižírnou a pod ní napravo cisterna na vodu. Jižní část hradby zesilovala mohutná kulatá věž, bývalá věznice, na jejímž místě dnes stojí kaple Božího hrobu, východní stranu menší čtyřhranná bašta. Všechny fortifikační složky vnitřního opevnění dokazují, že zde bývala nejstarší hradní část.

Od páté brány vedla cesta ke hradnímu paláci parkánem po severní a západní straně až k jeho jižnímu konci, kde byla poslední brána. Cesta byla pravotočivá proto, aby útočník, držící zbraň v pravé a štít v levé ruce, byl ze strany paláce odkryt střelám. Šestou branou, zpevněnou příkopem, padacím mostem a věží, se vcházelo na podkovovité palácové nádvoří, obklopené dvěma křídly jednopatrového paláce, jehož konce na severní straně spojovala silná zeď s cimbuřím. V paláci byly komnaty panstva, pokoje pro hosty, byt purkrabího, ložnice služebnictva, kaple, zbrojnice, spižírny a sklepy. V prvním patře každého křídla byly slavnostní síně a sedm dalších pokojů nestejné velikosti. Síň v levém křídle paláce byla spojena dřevěným můstkem s věží nad pátou branou, která měla být posledním útočištěm zbytků posádky. Odtud byl také jeden ze vstupů do podzemních chodeb. V místech bývalého hradního paláce stojí dnes rozvaliny kostelíka sv. Jana Nepomuckého. Ve východním rohu paláce je ve výši 5 m nad zemí na jednom kvádru vytesán gotickým písmem latinský, dnes již nečitelný nápis. Archeolog Karel Josef Biener z Bienenberga jej r. 1778 četl takto: Signata instes, caritas extirpat hostes. (Na poznamenaném začni hledati). Toto čtení přejal také Alois Jirásek do své povídky Poklad, v níž vypráví, jak hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré na základě nápisu hledal v podzemních chodbách hradu poklad. Jde však zřejmě o latinský verš, obsahující zbožnou průpovídku. Kámen dnes není na svém původním místě. V bývalém hradě tvořil pravděpodobně hořejší příčnou část kamenného portálu.

Poslední stavební úpravy spolu s kamenickou a malířskou výzdobou se na Potštejně prováděly koncem 16. století za Adama Šťastného Hrzána z Harasova, který se tím značně zadlužil. Adam Šťastný byl také posledním majitelem, který na Potštejně sídlil. Ještě r. 1635, při dělení pozůstalosti po Kašparu Grambovi, konstatuje zápis, že „…hrad, zámek Potenštejn leží na vysokém vrše nad městečkem Potenštejnem, někdy velikým nákladem od kamene vystavěný, na díle cihlou a na díle šindelem přikrytý, trojími zdmi kamennými a baštami a blochourmi (sruby) okolo obehnaný. V kterémžto pokojův, světnic, komor, pavlačí sklepů klenutých, jak nahoře suchých, tak dole pro vína a piva, kuchyně, špižírně a maštalemi, obilnicemi, studnice široká a tesaným kamenem od vrchu až dolů vůkol obezděná… i jiných všelijakých potřeb se vším dostatkem jest …“.

Potom ale přestal být nepohodlný hrad sídlem vrchnosti a vzhledem k pokroku ve válečnictví již nevyhovoval ani jako pevnost. Opuštěný a neudržovaný objekt pozvolna chátral a v r. 1673 je uváděn jako pustý. Zkázu hradního areálu dovršil v l. 1747–1782 hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré, který v podzemí marně hledal legendární poklad loupeživého Mikuláše z Potštejna. Vykopávkám padly za oběť i některé doposud zachovalé části hradního objektu. Avšak kromě starých klíčů, podkov, ostruh, pečetidla městečka Potštejna a dalších drobností, nenalezl nic. Nálezy pocházejí vesměs ze 16.–17. století a jsou dnes uloženy v Pamětní síni Jiráskova Pokladu v Potštejně. Jediným výsledkem výzkumu je plán podzemních chodeb, pořízený r. 1762 hrabětem Harbuvalem-Chamaré.

R. 1766 dala postavit v opuštěných hradních rozvalinách hraběnka Anna Barbora Harbuval-Chamaré rokokový kostelík sv. Jana Nepomuckého, z něhož se dnes zachovalo jen obvodové zdivo. Při kostelíku zřídila i obydlí pro kapucínské mnichy, kteří se tu ale nikdy neusadili. Na dolním nádvoří byla později vybudována kaple Božího hrobu, která se zachovala dodnes.
více  Zavřít popis alba 
  • 19.9.2020
  • 65 zobrazení
9393931
Zimní pěší výprava z Arcibiskupského gymnázia Praha: Zbožná -Kletečná 706 m/m - zříc.Oparno - Císařské schody z Oparenského údolí - Oparno;
na Kletečné zimní pohádka, všude pohoda
více  Zavřít popis alba 
  • 25.1.2020
  • 48 zobrazení
kamila1947
Svatý Isidor z Madridu zvaný též Isidor Rolník ( nar.asi r.1070 Madrid - zemřel 15.5.1130 Madrid), narodil se chudým a zbožným rodičům, celý život pracoval na poli, měl těžký život a je tedy patronem zemědělců, dobré úrody a vzýván proti suchu.

Svatořečen 12.března 1622 papežem Řehořem XV. Atributy srp, rýč, pluh, zobrazován s anděly, kteří mu pomáhají orat.

Raně barokní hřbitovní kaple sv.Isidora Madridského postavena r.1707, v r.2004 obec Křenov získala od římskokatolické farnosti kapli do svého vlastnictví v dezolátním stavu a zahájila její celkovou renovaci, která trvala 15 let a stála 18 milionů korun, byla slavnostně otevřena na začátku r.2019.

Patronem nad touto opravou byl bývalý hejtman Pardubického kraje a senátor ČR, středoškolský učitel dějepisu, pan Radko Martínek.

Na opravu se podařilo získat peníze, je to unikátní stavba a dnes úplný klenot díky precizní restaurátorské práci špičkové úrovně, interiér je zdoben figulárními malbami a štukovými postavami světců a andílků se sochou sv.Isidora.
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 15.10.2019
  • 148 zobrazení
danap16
Pokračovaní zájezdu do Portugalska. Další den jsme už přijeli do Portugalska, kde jsme v městečku Fátima byli ubytováni 5 nocí.
Fátima je jedno z nejdůležitější portugalských poutních míst. V roce 1917, tedy během 1. světové války, se zde třem dětem-pastýřům 6x zjevila Panna Marie a to vždy 13. Poprvé 13.5., a naposledy 13.10.1917. Poslední zjevení sledovalo 70 000 věřících a byli svědky tzv.zázraku slunce, kdy za hustého deště se mraky rozstoupily a slunce se změnilo v ohnivý disk a vysílalo na zem barevné paprsky. Po dešti zůstalo oblečení všech přítomných suché. Předpověděla brzký konec války, pronásledování církve i atentát na papeže. Církev uznala událost, „Sluneční zázrak“za věrohodnou.
V letech 1928-1953 tady byla postavena v místech, kde pasáčci pásli ovce, bazilika Panny Marie Růžencové s 65 m vysokou věží, v níž jsou hroby oněch 3 pasáčků (2 z nich Francisco a Jacinta umřely na španělskou chřipku v roce 1919 a 1920, Lucia zemřela v roce 2005)
Před bazilikou je prostor z mramoru větší než náměstí sv. Petra ve Vatikáně.
Kaple Zjevení se sochou Panny Marie se nachází tam, kde stál dub, nad nímž se Panna Marie dětem zjevila. Do její korunky byla na přání papeže Jana Pavla II vložena kulka, které papeže vážně poranila při atentátu dne 13.5.1981, který byl zjevením předpovězen. Ke Kapli Zjevení vede přes celé náměstí pás, po němž zbožní poutníci přicházejí po kolenou. K poctě Panny Marie se po modlitbě koná každý den světelný průvod se svícemi kolem náměstí. V čele je nesena socha P. Marie.
Na opačném konci náměstí byla dostavěna v roce 2007 katedrála Nejsvětější trojice, která pojme až 9 000 poutníků.
Každoročně toto místo přitahuje tisíce poutníků i turistů, lidé se jezdí s nadějí na zázračné vyléčení. Proto je to jedno z nejnavštěvovanějších míst v Portugalsku.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.9.2019
  • 36 zobrazení
vancuto4
  • září 2019
  • 21 zobrazení
jackal001
Starobylé univerzitní město leží ve středu Belgie na řece Dijle. S Bruselem a Antverpami má výborné vlakové spojení. Nizozemsky se nazývá Leuven, francouzsky Louvain, ale to málokde uslyšíte, jelikož jde o vlámské město.
Památky, Město studentů
V Leuvenu vedle nejmenšího belgického pivovaru Domus sídlí i Stella Artois, vlajková loď evropské pivovarnické jedničky Inbev. I tímto je Lovaň známá, kromě svých historických památek. Však také prohlídka útrob pivovaru, která se vám denně nabízí, stojí nemalé vypětí pro chodidla, která dostanou zabrat stejně, jako když se vydáte Leuvenem pěkně po pěší zóně.
Památky
Je to příjemné město a nesporně jej poznamenali mladí lidé, kteří zde studují. Leuven má pověst veselého, fanfarónského města už od středověku, kdy zde před více než pěti sty lety otevřela brány Katolická univerzita. Na studenty narazíte na každém kroku, nejvíce však na Oude Markt, kde debatují ve více než šedesáti kavárničkách. Náměstí Oude Markt ústí v Grote Markt v samotném centru Leuvenu, jehož pěší zónu lemují nejcennější budovy města. V blízkosti Frote Markt se nachází Stadhuis (radnice), která patří k nejkrásnějším stavbám svého druhu v Evropě. Důležitou pamětihodností je taktéž Univerzitní knihovna, dílo amerického architekta Whitneyho Warrena.
Nejvýznamnější stavbou se zdá být monumentální radnice a kostel Sint Pieter z přelomu 15.-16. století. Tady můžete vidět vzácný obraz Poslední přijímání, dílo malíře Dirka Boutse. Umělecké poklady vám odhalí prohlídka kostela svatého Petra, kde se nachází například vzácná gotická soška Panny Marie, která je patronkou univerzity a studentů. V jedné z nejosobitějších starých leuvenských čtvrtí, kde si od 13. století stavěly domy zbožné ženy, bekyně, žijící zvláštním, téměř řeholním způsobem života, sídlí dnes luxusní hotel, ubytovna pro hostující profesory a konferenční centrum. Všechny leuvenské památky obdivuhodně žijí a jsou nestárnoucí součástí bohatého historického dědictví, o něž je náležitě pečováno.
Město studentů
Přítomnost univerzit pocítíte v Leuvenu na každém kroku. Na podzim se do ubytoven a privátů nastěhuje 27 tisíc studentů. Počet obyvatel se tak přes zimu více než zdvojnásobí. Katolická univerzita v Leuvenu je jednou z nejstarších v Evropě a založil ji papež Martin V. v roce 1425. I když univerzitu, stejně jako celý Leuven, těžce poškodily požáry a bombardování během světových válek, nejstarší gotické koleje v centru města rodáci vždycky obnovili do původní podoby.
Vstoupíte-li dnes pod klenby hlavní univerzitní budovy, sídla rektorátu, zažijete šok. Obrovský kamenný sál je sice stejný jako v polovině 14. století, kdy sloužil ke shromážděním obchodnické gildy, jen s tím rozdílem, že je plný počítačů. A nad nimi se sklánějí chlapci s dredy na hlavě a dívky v minisukních. Studuje zde i několik Čechů. Leuven doporučuji zejména studentům: atmosféra Gaudeamus Igitur je cítit všude. Zároveň máte možnost se seznámit s dalšími cizinci-studenty.
více  Zavřít popis alba 
  • 30.8.2019
  • 59 zobrazení
obecvalca
Na návšteve v pôsobisku valčianskeho rodáka kňaza Mateja Hrivnáka na Starých horách a v Španej doline.

Staré Hory, bývalá banícka osada sú známym pútnickým miestom. Neodmysliteľnou súčasťou pútnického miesta je Studnička. O vzniku Studničky nenájdeme nijaký písomný dokument. Podľa ústneho podania obyvateľov Starých Hôr sa vznik prameňa odvodzuje z čias občianskych nepokojov v 17. storočí. Obyvatelia Starých Hôr sa obávali,
že nepriatelia dostanú sochu Panny Márie, sochu zložili z oltára, dôkladne ju zabalili a potom zakopali na mieste terajšej Studničky. Keď nebezpečenstvo pominulo, roku 1711 ju vykopali a v slávnostnom sprievode preniesli na oltár. Na pamiatku, že tu na kopci bola kedysi ukrytá socha, vyvesili obraz Panny Márie. Zvýšený záujem o Studničku sa začal od 19. storočia, keď vtedajší farár Matej Hrivňák z vďačnosti za
svoje uzdravenie dal Madone vyhotoviť dôstojný stánok a zároveň sa tiež upravila cesta k Studničke. V štyridsiatych rokoch 20. storočia s podporou bankobystrického biskupa Mariána Blahu sa toto vzácne miesto opäť upravilo a 28. júna 1942 banskobystrický biskup Andrej Škrábik slávnostne posvätil areál Studničky a novú sochu Panny Márie.
Matej Hrivnák sa natrvalo zapísal svojou aktivitou vo farnosti Staré hory. Vydal knižku Krátky dejepis pútnického milostivého miesta v Starých Horách.

Z iného prameňa:

Narodil sa 20.2.1829 vo Valči. Ordinovaný bol v roku 1853. Kaplán na Španej Doline, Starých Horách a opäť Španej Doline. V roku 1856 špirituál, 1862 profesor Vysokej školy bohosloveckej. V roku 1872 farár na Starých Horách . Roku 1905 v.v. Zomrel 25.7.1917.- (Je tu pomlčka, pravdepodobne pisateľ nevedel kde zomrel).
Oddaný kňaz pútnického miesta Panny Márie, horlivý, tichý, zbožný, oddaný ctiteľ Panny Márie, ktorý tu strávil polovicu svojho života. Dobrý organizátor práce, ktorý tu dal do poriadku všetky stavby. Vystaval novú kalváriu a kaplnku na Sturdničke. V roku 1896 vydal v slovenskej, nemeckej a maďarskej reči krátku históriu Starých Hôr ako pútnického miesta.

Ďalší rodák farár HRIVNÁK Juraj, narodený 10.8.1809, ordinovaný v r.1842. farár vo viacerých farnostiach,od roku 1896 na odpočinku, zomrel 27.7.1898 na Starých Horách.

Kňaza sme informovali o našich poznatkoch príhovorom Gitky Durčányovej o osobe Mateja Hrivnáka a J.Meriač oboznámil so zaujímavým materiálom o kríži na pútnickej ceste na Kráľovej studni, ktorý je dielom valčianskeho kováča Jána Sekerku a aj o starohorskom kňazovi, profesorovi bystrického gymnázia Prof. Lukášovi Drozdovi. Ten je za zvláštnych okolností pochovaný na valčianskom cintoríne.

Zostavil: J.Meriač
více  Zavřít popis alba 
  • 24.8.2019
  • 70 zobrazení
iva-63
Latrán je specifický typ aglomerace, který je v českých zemích doložen jako předhradí rožmberských hradů. Název latrán vznikl z latinského latus (2. pád laterus), což znamená bok. Latrány byly shlukem domů, které stály přilepeny k vnější hradbě, ale bylo jich tolik, že tvořily samostatnou ulici. Typické byly zvláště v renesanční době. Tehdy v nich bydleli rožmberští hradní služebníci s rodinami, řemeslníci, někdy i obchodníci. Domy byly zděné, poměrně výstavné a většinou patrové. Zatímco u většiny hradů latrány zanikly, v Českém Krumlově se rozrostl a stal se samostatným městem, které mělo hradby, bránu a dokonce i samosprávu. Až Vilém z Rožmberka v r. 1555 spojil dosud samostatný Latrán a město, které bylo na druhém břehu Vltavy, v jednu městskou obec, čímž vyřešil řadu do té doby probíhajících sporů o jejich privilegia a sjednotil práva obou částí.

Klášter v Českém Krumlově je vlastně trojklášteří. Rozsáhlý klášterní komplex minoritů a klarisek se rozprostírá při východní straně Latránu. Dvojí konvent bratří a sester řádu sv. Františka založila roku 1350 ovdovělá Kateřina z Rožmberka se svými čtyřmi syny. V roce 1357 do kláštera přišli první mniši - minorité a v roce 1361 vstoupily do kláštera první řeholní sestry. K minoritům a klariskám v roce 1375 přibyla komunita zbožných laických sester – bekyní, jež přebývaly v objektu sousedícím s konventem klarisek, což dalo základ vzniku unikátnímu souboru – trojklášteří. Rožmberkové kláštery štědře obdarovávali, kromě darů klášteru příslušely výnosy z řady vesnic a dvorů. Klášter, v době socialismu nesmírně zdevastovaný, prošel v posledních letech rozsáhlou rekonstrukcí a dnes je tu kulturně-vzdělávací centrum s řemeslnými dílničkami apod.

ODKAZY:
Sensitivní mapa města Český Krumlov: http://www.encyklopedie.ckrumlov.cz/php/ismap/?map=cz_93_jpg
Historie města Český Krumlov: http://www.encyklopedie.ckrumlov.cz/docs/cz/mesto_histor_himeck.xml

Jiné moje album z Latránu a klášterů viz https://iva-63.rajce.idnes.cz/2017.06.11._-_Cesky_Krumlov_-_Latran_a_klaster/

POZNÁMKA: Album je složeno ze snímků vytvořených během celého našeho pobytu v Českém Krumlově.
Kategorie: architekturaměsta
více  Zavřít popis alba 
40 komentářů
  • 28.6.2019
  • 170 zobrazení
pavel2015
Bývalý klášter a zámek Panenský Týnec

Po sobotním taxikaření - aneb po dvou letech spolubydlení jsme se spolubydlící poprvé jeli na výlet - holt na to jdeme pomalu a jestli chceme stihnout rande, máme do důchodu co dělat. A výlet to nebyl ledasjaký. Její dceru jsme vyzvedli v Pardubicích na vlakáčí a popojetím dalších 30 kilometrů jsme se dostali do vesničky střediskové za účelem koupě štěněte ze šlechtěného, takřka šlechtického rodu. Předání se protáhlo vyslechnuvši všelijaké, hodně užitečné rady co a jak včetně spešl, české, ručně dělané píšťalky. Pro mě nejzajímavější bylo info, že operační vzdálenost pointera od pána je do sto metrů a stále to je pro psa kontaktní vzdálenost. Pro psa je to běh na pár vteřin, pro člověka sen dohnat případně utíkající psa. Leda by šlo o Usaina Bolta. Vše proběhlo dle plánu a z Pardubic už jeli domů vlakem s novou, čtyřnohou členkou rodiny. Díky nic moc počasí jsem vynechal návštěvu zámku kousek od nádraží. Zato svíčkovou s pěti v tamním Globusu jsem si nenechal ujít. Mňamka. Takže doporučení na papu v Globusu - Brno, Zličín, Chomutov, Pardubice - ano, Černý most - ne.

Oč méně fotek o to více se odehrálo v pozadí mimo objektiv. Předně pozvánka na piknik s prosbou uvařit čaj do termosky. Mimo plán, na poslední chvíli a světe div se, jen maličké zaváhání vyjádřilo překvapení měnit / doplňovat plány na poslední chvíli těsně před odjezdem.

Panenský Týnec je znám tím, že lidé mající cit na energie ji zde cítí. To mi připomnělo pokusy v energetické studnici v Praze na Vyšehradě, v Brně na Petrově a v Jihlavě vedle chrámu u obrovského stromu.

15 minut bylo málo na to zjistit zda můj necit bude něco cítit. Na Vyšehradu to zabralo hoďku a byl to nejúspěšnější pokus:
https://pavel2015.rajce.idnes.cz/2017_01_21_energeticka_studnice_Vysehrad_orgonit_nabit/

V Brně nic, ale kostel hodně přistavovali, takže původní popisované místo, může být jinde:
https://pavel2015.rajce.idnes.cz/2017_05_26_energeticka_studnice_Brno/

V Jihlavě měla "správný cit" jen drahá polovička:
https://pavel2015.rajce.idnes.cz/2017_05_27_energeticka_studnice_Jihlava%2C_druhy_pokus_ok/

By se zápis moc nenatáhl, dále jen názvy kapitol:

Chladný fičák změnil plán pikniku.

Vrátíme se?

Simulant dostal na pamětnou.

Kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy.

Nikdy mě nenapadlo, že i taková obyčejná věc jako umytí rukou může být tak neobyčejná.

Mobilní operátor se určo nestačil divit přenosem bambiliónem sms obsahující pohádku na dobrou noc.

Návrh sníme psy stažen. I když nehřálo peří, domácí muffiny s kousky ořechů, čokolády, ovocem a jahůdkou jako ozdobu stačily jak na svačinu tak na báječnou snídani.

Čína. Nikoliv made in China. Česká, domácí, boží, za kterou nelze jinak než kuchařku zbožňovat.

Míč, já zapomněl ve vlaku míč. Vlastně čínu v autě.

Kulturní vložka zajištěna. Vybrnkávání na kytaru a zpěv níže uvedené melodie dostane nejednoho na lopatky.

Každá kapitola by šla rozepsat například sezení s hrou na kytaru s jediným posluchačem lze naaranžovat stokrát jinak. Co mi ale problesklo hlavou jsa zpět v posledních Vánocích ... Aneb i když předávka číny nebyla tak dramatická jako předávka vánoční cukroví, ale kdo se vrátí přes kus Prahy by splnil co slíbil nebo jen by druhému udělal radost? Včul - povídám, povídám pohádku. Představte si vánoční shon ve velkém nákupáku. Místní rozhlas zpravidla neposlouchám. Výjimku tvoří pokud dojedu autem zda se neozve výzva k přeparkování, ale nemělo by být dávajíce si pozor kde parkuji. Druhou výjimku tvořily společné nákupy s malými, vlastními dětmi pokud bych nějaké ztratil z dohledu. To se mi ale taky nestalo. To by bylo ale překvápko slyšet vlastní jméno v rozhlase s výzvou dostavení se na informace za účelem vyzvednutí balíčku od sličné cukrářky. Byla to napínavá detektivní práce dohledat mě bez mobilního spojení, které bylo ztraceno cca hoďku před předávkou. Jsa zašitý v jedné části nákupáku můj údiv a překvapení nebralo mezí. Následovala výměna s poznámkou rozbalení až pod stromkem. A tak, milé děti, tehdy první část pohádky začala. Jestli je to správná pohádka s dobrým koncem se uvidí. Všechno chce svůj čas.

https://www.youtube.com/watch?v=m3KmYQ2NKXI

Jde déšť a já jdu s ním
jdu městem jež znám
a hledám stopy včerejší včerejší
jdu stejným směrem jak dřív
a vzpomínám
a všechno zdá se krásnější

Ach Lásko voníš deštěm
tady si řek
myslím že vítr tehdy vál vítr vál
jsou to už stovky let
kabát si svlék
a byl mi velký ale hřál
krásná Lásko

Jak dlouho dlouho ještě
půjdu ti vstříc
člověk je velmi krátce živ krátce živ
má Lásko voníš deštěm
jsi z plískanic
však hřeješ stejně jako dřív

I déšť jak dřív je stejný
i já já jsem táž
Jen cosi skříplo v orlojích v orlojích
Byls tu a stále jsi jenom se ukrýváš
Jdu deštěm ve tvých šlépějích
ó má Lásko
více  Zavřít popis alba 
  • 18.3.2019
  • 51 zobrazení
bo-berka
Přibližně 500 m jižně od starého hřbitova byl v roce 1890 založen v sousedství městského hřbitova založen hřbitov nový.
Na ploše 1 519 m2 se nachází více jak sto náhrobků a jejich fragmentů. Nejstarší náhrobky pocházejí z devadesátých let 19. století, nejmladší z 20. století.
Ohradní zeď je ve velmi dobrém stavu a hlavní brána je osazena novými mřížovými vraty a je zdobena dvěma Davidovými hvězdami. V levé části ohradní zdi se dá projít malou brankou, tzv. kohenitskou *
V době nacistické okupace byl hřbitov značně poškozen.
Obřadní síň v maurském stylu byla zbořena v roce 1957.

*Kohenité, prastarý rod potomků prvních kněží v jeruzalémském chrámu, patřili mezi židovskými rody k nejváženějším, a zbožní židé jim projevovali nemalou úctu. Tradice však příslušníkům rodu také určovala řadu povinností a omezení v běžném životě - mimo jiné, aby nepřišli do styku s nečistými mrtvolami, nesměli Kohenité za života vkročit na hřbitov. S postupným ústupem ortodoxních praktik byly později pro potřeby početného rodu zřizovány postranní, tzv. kohenitské branky, aby mohli pozůstalí navštívit místo odpočinku svých blízkých, a jejich cesta přitom vedla mimo hroby.
více  Zavřít popis alba 
  • 4.10.2018
  • 89 zobrazení
basketnada
Trenérův deníček - den třetí aneb jak nás přemohla únava
Milý deníčku, stále jsme tu, i když jsem zaznamenal, že holky přepadla malinko únava, a tak jsme se spíše soustředili na kvalitní ranní rozcvičku, následovanou snídaní a tréninkem zaměřeným na reakce a dopoledne jsme zakončili malým core-tréninkem. Po obědové pauze jsem holkám už naordinoval trochu toho švihadla a běháníčka v přesilových situacích. Před večeří jsme si ještě stihli zahrát opět beach.
Po večeři nastala pro holky asi nejoblíbenější část dne, šlo se zase na kaufy. Penny a Lidl už máme prošlé, tak jsme tentokrát zamířili do Alberta a cestou našli Billu, takže tam asi taky budu muset s děvčaty zajít. Cestou zpět jsme nemohli vynechat zastávku v parku, který navštěvujeme pravidelně každý rok. Už při návratu na ubytovnu bylo vidět, že holkám klesá morálka, takže přede mnou byl nelehký úkol, vymyslet na večer program, co by mému týmu zvedl náladu. Ale měl jsem plán!
U druhé večeře jsme si trochu popovídali o dnešním tématu na zamyšlení, což bylo: „Co udělat pro to, abychom dosáhli těch cílů, které jsme si stanovili včera.“ A holky nezklamaly a padala hesla jako makat naplno, dodržovat docházku na tréninky, hrát týmově, podporovat jedna druhou, bojovat vždy do konce atd. Já abych splnil svůj cíl, tak bych se měl dál vzdělávat, pracovat na sobě jako na trenérovi, připravovat se na tréninky apod.
A jelikož nám naše miminka trochu vyrostla a už nechtějí na večer hrát pohádky, zvolil jsem jinou variantu a vyšlo to. Místo hraní pohádek jsme si vyzkoušeli regulérní „Partičku“. Dnes byli našimi účinkujícími Naty, Lůca, Denča a Anička a zahráli jsme si hry příběh, 4-3-2-1, detektor lži, abecedu a třešinkou na dortu byla seznamka, kdy Naty musela uhádnout tři osoby v seznamovací relaci. Musím říci, že holky to hrály úžasně a dohnaly obecenstvo nejednou k slzám smíchu.
Nyní je už čas jít na kutě, zítra už do toho zase můžeme trochu šlápnout, takže mě budou zase zbožňovat, až jim naordinuji tréninky zaměřené na výskok a odpoledne doskok. Roger-over.
více  Zavřít popis alba 
  • 13.8.2018
  • 274 zobrazení
avksvobodka
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 28.7.2018
  • 30 zobrazení
iva-63
Pokračování předchozího alba https://iva-63.rajce.idnes.cz/2018.06.21._-_Prochazka_Ceskym_Krumlovem_o_letnim_slunovratu_-_I._dil/

Hrad v Českém Krumlově byl založen rodem Vítkovců (pány z Krumlova) kolem poloviny 13. století, v podhradí se začalo rozvíjet město. Významným mezníkem byl příchod Rožmberků, kteří si poté, co vymřeli jejich příbuzní, páni z Krumlova, vymohli u krále Václava II, že se vzdal práva odúmrti a panství přešlo dědictvím na ně. Za Rožmberků se hrad rozvíjel jako rezidenční sídlo nadregionálního významu, stejně tak i město. Rozvoj nebyl narušen ani v husitské době, protože Oldřich II. z Rožmberka, ač velký nepřítel husitů, s nimi opakovaně uzavíral příměří, aby chránil své majetky. Se jménem Rožmberků a třemi staletími jejich vlády je spojena doba největšího rozkvětu města i hradu, který se proměnil v honosnou renesanční rezidenci. Ke stagnaci došlo až tehdy, kdy byl Petr Vok nucen kvůli dluhům po svém bratru Vilémovi krumlovské panství prodat císaři Rudolfu II.

Pokračováním rožmberského dvora se stal dvůr eggenberský - císař Ferdinand II. Habsburský věnoval královský majetek roku 1622 Eggenbergům. Od 60. let 17. století nastal opět intenzivnější hospodářský, stavební a umělecký ruch, kníže Jan Kristián I. vytvořil z českokrumlovského zámku honosné a reprezentativní barokní sídlo.

Eggenbergové vymřeli bez potomků v roce 1719 a na Krumlov přišla dědictvím nová dynastie – knížecí rod Schwarzenbergů. Obratný hospodář a velký milovník umění kníže Josef Adam ze Schwarzenbergu se zasloužil o přestavbu zámku. Po polovině 19. století však nepříliš pohodlný zámek ztratil roli hlavního rodového sídla krumlovsko-hlubocké větve Schwarzenbergů a nebyl již pravidelně obýván. Od roku 1950 stal majetkem Československého státu.

V roce 1963 bylo historické centrum Českého Krumlova vyhlášeno městskou památkovou rezervací, v roce 1989 byl zámecký areál vyhlášen národní kulturní památkou a v roce 1992 byl celý historický komplex zapsán na Seznam UNESCO. Nicméně - až do poloviny 80. let úřady zanedbávaly památkovou péči ve městě a zámku, což se projevilo na vzhledu i technickém stavu. K radikální změně začalo docházet až po roce 1990.

V tomto albu se věnuji zejména krumlovskému zámku, klášteru a zčásti Latránu. Latrán je specifický typ aglomerace, který je v českých zemích doložen jako předhradí rožmberských hradů. Název vznikl z latinského latus (2. pád laterus), což znamená bok. Latrány byly shlukem domů, které stály přilepeny k vnější hradbě, ale bylo jich tolik, že tvořily samostatnou ulici. Žili v nich rožmberští hradní služebníci s rodinami či řemeslníci. Domy byly poměrně výstavné a většinou patrové. Zatímco u většiny hradů latrány zanikly, v Českém Krumlově se rozrostl a stal se samostatným městem, které mělo hradby, bránu a dokonce i samosprávu. Latrán byl s Vnitřním městem spojen v jednu samostatnou obec až za Viléma z Rožmberka, v r. 1555 - Vilém tím řešil řadu do té doby probíhajících sporů o privilegia.

Klášter v Českém Krumlově je vlastně trojklášteří. Soubor budov klášterního komplexu minoritů a klarisek se rozprostírá při východní straně Latránu. Dvojí konvent bratří a sester řádu sv. Františka založila roku 1350 ovdovělá Kateřina z Rožmberka se svými čtyřmi syny. V roce 1357 do kláštera přišli první mniši - minorité a v roce 1361 vstoupily do kláštera první řeholní sestry. K minoritům a klariskám v roce 1375 přibyla komunita zbožných laických sester – bekyní, jež přebývaly v objektu sousedícím s konventem klarisek, což dalo základ vzniku unikátnímu souboru – trojklášteří. Klášter prošel v posledních letech rozsáhlou rekonstrukcí a dnes je tu kulturně-vzdělávací centrum s řemeslnými dílničkami apod.
Kategorie: architekturaměsta
více  Zavřít popis alba 
56 komentářů
  • 21.6.2018
  • 156 zobrazení
zrzeckaa
Trasa 82 km: Lucký vrch - Borová - Budislav - Pod Cikánkou - Toulovcovy maštale - Vranice - Nové Hrady - Polanka - Dolany - Bílý Kůň - Košumberk - Zbožnov - Nad Korunkou - Kutřín - Rovinka - Otradov - Krouna - Dědová - Filipov - Čachnov - Karlštejn - Rybenské Perníčky - Pustá Rybná - Lucký vrch
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2018
  • 189 zobrazení
blanka13
Chrám sv. Barbory, klenot pozdní gotiky a jedna ze čtyř staveb katedrálního typu v Čechách, je spolu s katedrálou Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele a historickým centrem Kutné Hory zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Nádhera této stavby dodnes svědčí o slávě a bohatství stříbrné Kutné Hory i o hluboké zbožnosti svých tvůrců. Chrám je zasvěcen panně Barboře, raně křesťanské mučednici, která je vzývána jako pomocnice v nouzi, přímluvkyně za dobrou smrt a patronka všech, kdo mají nebezpečné povolání, zejména horníků. Právě horníci se nejvíce zasloužili o rozkvět středověkého města i stavbu katedrály, kterou věnovali své svaté ochránkyni.
Počátky stavby, které sahají do druhé poloviny 14. století, jsou spojeny s věhlasnou parléřovskou hutí. Na její činnost navázala svou prací řada dalších geniálních umělců a stavitelů.
Chrám svaté Barbory je pestrou galerií zejména vzácných gotických fresek a kamenického umění, svou stopu zde však zanechaly všechny generace. Hlavní lodi vévodí renesanční kazatelna s barokním obložením. Učení a zbožní jezuité chrám vybavili množstvím barokních oltářů, soch a maleb. Štědří donátoři novogotické obnovy nechali začátkem 20. století vyzdobit velkou část oken vitrážemi, na nichž malíř František Urban ztvárnil řadu čistě křesťanských motivů, ale i významné události své současnosti. Na tuto tradici navázal v roce 2014 zatím poslední výtvarný počin: vitráž s motivem svaté Anežky Přemyslovny, která ozdobila poslední čiré okno v jižní lodi chrámu.
více  Zavřít popis alba 
  • 19.3.2018
  • 167 zobrazení
mlcochovi-hk
  • 25.2.2018
  • 44 zobrazení
igorhlavinka
(keltské slovo Gabréta neboli Pohoří kozorožců je nejstarší jméno Šumavy )

ŠUMAVAVTICHU srpen2017
Týden sezení a chození v mlčení , bdělé pozornosti a ztišení. Týden meditace/ kontemplace na 200 let staré chalupě na samotě u lesa blízko Dešenic, který vedl Elva Frouz a Katka Slabová. Skvěle se doplnovali. Bylo nás i s nimi jen osm, což bylo moc fajn. Elva s Katkou se střídali v tom, kdo povede meditaci a kdo má na starost vaření a ohřátí vody v lázni. Chalupa po Němcích, Elvův táta s přáteli trempy ji koupili snad uz v 60.letech a moc to nemodernizovali, jen tam udělali spoustu paland aby se tam vešly všechny jejich rodiny. Nevede tam elektřina, solarni panel stačí jen na takove slabé osvetleni. Nádherná stará cihlová podlaha v kuchyni, ze které jsme vystěhovali stůl a židle a stala se z ní meditačni mistnost. Bylo pěkné počasi, tak jsme mohli snídat a večeřet venku za domem , pod pergolou porostlou révou. Většinu dne jsme chodili po horách. Ráno a večer se pár hodin meditovalo vsedě, resp. vpolosedě na klekačkách. Nádherné ticho, přes den jsme slyšeli jen cvrčky na louce a v noci potok, protože nejbližší vesnice i silnice je několik kilometrů daleko.

Chodit po louce naboso v rose
hřát se v prvních paprscích slunce
jen dýchat
sedět
kráčet
jíst
usínat
a probouzet se v tichu
naslouchat svému dechu
slyšet cvrčky
občas plaché šramocení myšky v koutě kuchyně
učit se být teď a tady
nemuset nic
občas ochutnat kapku věčné radosti .

PRÁŠILY srpen2017
Pak jsme v chození v tichu pokračovali jen ve dvou s Alenkou další týden individuálně. Bydleli jsme v roubeném panském domě ,,doktorhausu" z r.1777, nejstarším zachovalém domě v Prášilech . A protože jsme s Alenkou bydleli v Prášilech a chodili po stejných místech jako kdysi v 30.letech Josef Váchal, přidávám několik nádherných úryvků z Váchalovy podivuhodné knihy Šumava umírající a romantická : ,,V těchto končinách bloudil jsem se svojí přítelkyní malířkou M. Bylo 8. září, pouť v hauswalderské kapli: mimo bud s perníkem stály tam dva vozy s hlávkovým Zelím, stůl se svatými obrázky a dost. Lidí hodně a stále ještě přicházeli ze všech stran lesními pěšinami, lidé hodlerovského typu, bez volat sic, avšak s maultuchy na ústech. Dali jsme se černou bahnitou stezkou, po níž nejvíce lidí přicházelo. Cesta vedla kol bahnitých lokáčů, poloslatí a mrtvých kalužin, s oázami Černých jalovců uprostřed plavuní a kapradě stojících, později obcházeli již četnými svými odbočkami a rameny lučiny a plesa vznikajícího tam potoka Stillseifenského. Po nějaké době stezka se ztratila nadobro: sem tam jen jakýs v houstnoucím hvozdu průsek jsme znamenali co cestu, po tlejícím mechu a hnijící trávě houpavou, s dnem slizké černé rašeliny, zabloudili jsme tu během dvou hodin dokonale..."

,,Jinak voní slať, jinak prales a stráně kolem vod.
Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu přijímati do svého těla žár slunečních paprsků a spěchati z míst vlhkem zamořených, nikdy neucítí ničeho a vůní nerozlišují, takovým pouze vlhkost na plíce sedá a shnilinu cítí. A přec, bez nadsázky, i tento svět mokra má své typické vůně. Jasmínem voní celý tok Vydry, je-li aspoň čtvrt míle lidské stavení vzdáleno, Křemelná voní silnou kávou, na pohraničních potocích vyluzuje kapradí a tlení nikdy nesklizené trávy hru pachů jako z lihovarů se linoucí, na horách Spálená a Martina Luthera medovou vůni prhy cítíš a na hoře Ždánovské šeřík. Cestou kol potoka roklanského pronásleduje mne vždy v podmračných vlhkých dnech vůně fialek. Na Luzném měděnku cítím, a jinde jiné čistě subjektivní vůně. Za dnů slunečných čichové požitky jsou suchopárnější: cítíš jen pryskyřici, lesní ozón, borůvčí a dosychající vřes. Kde palouk lesní k jihozápadu obrácen, k slunci, obyčejně pln zmijí v létě, balvany rozpálené kvečeru voní stiraxem, žádná z květin kol kvetoucích nevoní tak sladce a mdle. K dojmům zrakovým velkolepých scenérií krajinářských na Šumavě, a krom sluchových za činnosti živlů, čichové náležejí nikoliv k požitkům nejmenším."

,,..Slunce ještě opíjí se vlastním vedrem, nahrazujíc tak úbytek teploty pohlcený časnými ranními mrazy: když však tvář svou schová, tím žalostněji kraj předtuchu nastávající zimy vyvolává. Přibývá barvitosti zemi. Je tklivá příroda stále více, řekl bych však, že čistší, a jako křesťan po zpovědi. Příroda chová se jako zbožný před smrtí, cítíc zimu v zátylí. Zdá se ve vzpomínkách již jen tráviti zbytek zbývajících jí krásných dnů, ve vzpomínkách, jimiž jsou nesčetné závoje a jednotlivé niti pavučin, natažených mezi stonky vysokých trav a spojujících černající se natě jahodin. Běl a hebkost těchto přeumných sítin vyplní kdejaký prostor, a prosáknuta démanty rosných krůpějí, purpur tlumí i červeň plavuní, osladičů i malinišť. 0živí matně se rdící vřes, plný duh pozdního babího léta.
Mnoho však je ještě překrásných zářijových dnů! Obloha vždy vyrovnána, s kopulí svojí modrosti přímo bezednou. Jaké barvy hrají po vysokých trávách, od světlých bohatých škál až k lomenostem jívy a kleče, tratících se v dálce do sytých a těžkých úderů slatí, černých bříz, bobulí lesního bezu - až k ostrosti hýřícího, podzimem zbarveného listí, v hroznech jeřábů plá růžové, ladné světlo do stínů sytě bronzových.
Počasí však když se změní a hustá masa ohromných šedých mraků zakryje úsměv slunce, tomuto kraji vydere se z útrob první táhlý sten. Vichr..." O knize a jejich nádherných barevných dřevorytech http://www.vachal.cz/sumava.html
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2017
  • 147 zobrazení
iva-63
Latrán je specifický typ aglomerace, který je v českých zemích doložen jako předhradí rožmberských hradů. Název latrán vznikl z latinského latus (2. pád laterus), což znamená bok. Latrány byly shlukem domů, které stály přilepeny k vnější hradbě, ale bylo jich tolik, že tvořily samostatnou ulici. Typické byly zvláště v renesanční době. Tehdy v nich bydleli rožmberští hradní služebníci s rodinami, řemeslníci, někdy i obchodníci. Domy byly zděné, poměrně výstavné a většinou patrové. Zatímco u většiny hradů latrány zanikly, v Českém Krumlově se rozrostl a stal se samostatným městem, které mělo hradby, bránu a dokonce i samosprávu.

Klášter v Českém Krumlově je vlastně trojklášteří. Rozsáhlý soubor budov klášterního komplexu minoritů a klarisek se rozprostírá na mírných svazích severního meandru Vltavy při východní straně Latránu. Dvojí konvent bratří a sester řádu sv. Františka založila roku 1350 ovdovělá Kateřina z Rožmberka se svými čtyřmi syny. V roce 1357 do kláštera přišli první mniši - minorité a v roce 1361 vstoupily do kláštera první řeholní sestry. K minoritům a klariskám v roce 1375 přibyla komunita zbožných laických sester – bekyní, jež přebývaly v objektu sousedícím s konventem klarisek, což dalo základ vzniku unikátnímu souboru – trojklášteří. Rožmberkové kláštery štědře obdarovávali, kromě darů klášteru příslušely výnosy z řady vesnic a dvorů. Klášter prošel v posledních letech rozsáhlou rekonstrukcí a dnes je tu kulturně-vzdělávací centrum s řemeslnými dílničkami apod. (viz web níže).

Stejně jako v předchozím albu, dávám do popisků k jednotlivým stavbám odkazy na podrobné stránky o jejich architektuře, historii, obyvatelích, pověstech aj.

http://www.klasteryck.cz/z-historie-klasteru/

http://www.encyklopedie.ckrumlov.cz/docs/cz/mesto_histor_minkla.xml
Kategorie: architekturaměsta
více  Zavřít popis alba 
79 komentářů
  • 11.6.2017
  • 197 zobrazení
radimturista
Modlivý důl je poutní místo se skalní kaplí u obce Svojkov na Českolipsku, v krásném skalnatém udolí.Dříve se údolí jmenovalo Smolný důl (Pechgraben), protože zde uhlíři měli své milíře a smolné pece, v nichž vařili kolomaz.
Socha P. Marie v kapli
Protože se o dole tradovalo několik pochmurných pověstí (motivem byla láska a smrt), čeledín ze statku v roce 1704 pověsil v údolí obrázek Panny Marie a Ježíše. V roce 1760 pomocník sládka ze svojkovského pivovaru Metzer zde pověsil obrázek nový, vysvěcený.. Místo začali navštěvovat pocestní a začali šířit pověsti o zázracích. Roku 1772 zbožná hraběnka Cervelliová (paní Czerwelli ze Svojkova) nechala postavit dřevěnou kapličku a do ní pověsit proslulý obrázek. Už téhož roku sem bylo vypraveno z České Lípy první procesí. Koncem 18. století tuto původní kapličku nechala hraběnka Alžběta Kinská nahradit kapličkou vytesanou ve skále. Práci provedli zedník Josef Sacher ze Svojkova.
Církev procesí ke kapli odmítala jako modlářství, přes faráře ve Sloupu, který nelibě nesl, že mu věřící občas místo do kostela chodili do lesa, byly odstraňovány lístečky modlících se prosebníků a další výzdoba. Instalované sochy svatých byly přeneseny v roce 1807 do kostela ve Sloupu. Proto na čas velká procesí do dolu ustala. Až morová epidemie podnítila roku 1832 konání nového procesí na tato místa. V roce 1836 sochař Antonín Wagner ze Sloupu v kapli upravil průčelí do gotické podoby, do kaple byl umístěn obraz Panny Marie od Eugenie Hauptmann – Sommerové. Kolem kaple byly zavěšeny svaté obrázky. Další velké procesí z České Lípy při moru bylo zaznamenáno roku 1850. Pomodlit se sem jezdíval v letech 1840 až 1850 i excísař Ferdinand V. Dobrotivý ze svého zámku v nedalekých Zákupech. Koncem 19. století byla kaple zasvěcena Panně Marii Lourdské a roku 1903 na pokyn hraběnky Kinské upravena jako lourdská jeskyně. Ze Svojkova od myslivny byla upravena křížová cesta.(zdroj Wiki)
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 15.4.2017
  • 157 zobrazení
barajord
Jan 9,1-41
Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?"
Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa."
Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: "Jdi se umýt v rybníku Siloe" - to slovo znamená "Poslaný". Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.
Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: "Není to ten, který tu sedával a žebral?" Jedni tvrdili: "Je to on." Jiní říkali: "Není, ale je mu podobný." On řekl: "Jsem to já." Ptali se ho tedy: "Jak to, že teď vidíš?"
On odpověděl: "Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: 'Jdi k Siloe a umyj se!' Šel jsem tedy, umyl se a vidím." Ptali se ho: "Kde je ten člověk?" Odpověděl: "To nevím."
Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On; jim odpověděl: "Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím."
Někteří farizeové říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu." Jiní ale namítali: "Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?" A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On odpověděl: "Je to prorok."
Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: "Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe." To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto jeho rodiče řekli: "Je dospělý, zeptejte se jeho."
Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník." On odpověděl: "Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím." Zeptali se ho tedy: "Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?" Odpověděl jim: "Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?"
Osopili se na něj: "Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je."
Ten člověk jim odpověděl: "To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal."
Řekli mu: "V hříších ses celý narodil - a ty nás chceš poučovat?" A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: "Věříš v Syna člověka?" Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?" Ježíš mu řekl: "Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví." On na to řekl: "Věřím, Pane!" a padl před ním na kolena.
Ježíš prohlásil: "Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli." Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?" Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme'. Proto váš hřích trvá."
více  Zavřít popis alba 
  • 25.3.2017
  • 41 zobrazení
Reklama