Hledání

30 811 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

miradv01
Úterní pokračování vycházky s foťákem pod Zelenou Horou - Červený most-Klášter-Huť- Dvorec-Nepomuk. Už nebylo tak hezky jako v pondělí. Odkaz na pondělní fotografie: https://miradvo.rajce.idnes.cz/Zmni_prochazka_Nepomukem/
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 5.2.2019
  • 51 zobrazení
  • 2
jvpprofa
Včera dopoledne,při cestě ze Žďáru,jsme se stavili na novém hřbitově u kostelíku na Zelené hoře a to z cela prozaického důvodu,poklidit starou výzdobu hrobu ,,od dušiček,,aby si předkové třebas nestěžovali.No a mě nedalo, abych kostelík neobešel a udělal jsem pár fotek nejen okolí,ale i jsem nakoukl na moment do ambitu, přestože bylo pod mrakem a foukalo pěkně studeně.Hodně jsem pospíchal do tepla a těšil se na hrnek teplého čaje,opravdu byla zima,předzvěst dnešního sněhu a tak vše bylo opravdu v hodině dvanácté.Tak nakoukněte, zde již zima nehrozí.Profa
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • 30.11.2012
  • 49 zobrazení
  • 0
skincarlos
Kamenička Přehrada a okolí zima...

Přehrada Kamenička.
Mezi Chomutováky je přehrada Kamenička velmi známá,ale přesto ji tak dobře neznají.Nejdříve trochu čísel obsah vody /je prý kvality kojenecké vody/ 714 000m3.Nejvyšší výška je udávána od úrovně země 32 až 44m.Hráz je dlouhá 153 m,šířka 4m.Postavena v letech 1899 až 1904 firmou G.A.Wayss und Cie.Plocha 6 ha.Na dně se nalézá zatopená obec Kamenička.Zbytky osady najdete na okolních stráních - kde jsou pole,zajímavý je zbytek objektu nahoře nad Kameničkou uprostřed lesů je palouk s dvěma posedy - kde stála větší zemědělská usedlost.Udává se ,že dno Kameničky je celé dlážděné,ale je to pouze nepatrný pozůstatek cesty vedoucí obcí.Přehrada je velmi krásná a romantická.Vděčný objekt pro fotografy.Doporučuji právě návštěvu na podzim ,kdy se okolní buky zbarvují do zlatova,mezitím červené javory a stále zelené smrčiny.Já osobně Kameničce říkám Francouzka pro korzo po vršku hráze s lucernama.Zajímavý je schodový boční přepad.Velmi romantický je kopeček na boku přehrady s křížkem.Každé ráno se tady italští horníci modlili za návrat z prací na Dieterově štole /našli se tu italské ,rakouské mince a přívěsky s madonkami/.Dieterova štola je taky technická památka jako sama Kamenička.Tato štola se nachází cca 4Km od přehrady a výšlap k ní a zpět je pomalu na celý den.Šířka štoly je 1,2m,výška 1,8m,délka je 1200m,výškový rozdíl je 95 m.Když k ní dojdete v době tání máte docela u ní respekt.Před štolou je silné ocelové česlo a voda vtéká do štoly mohutným černým vírem,který i hvízdá.Je zde pamětní deska s historií díla.Na soutoku přítoků od Nového a Starého Rybníka je vybudován rozdělovací objekt,na který je napojena převáděcí štola do Chomutovky.Štola je ražena v kompaktní skále a odvádí mimo povodí nádrže huminové vody od Nového rybníka a při větších průtocích i částečně od Starého rybníka.Rozdělovací objekt je tvořen dvěma objekty,kterými jsou betonový stupeń na levostranném přítoku Kameničky a vlastní vtok do štoly na toku Kameničky.Pokud dojdete sem pěšky doporučujise vrátit po stejné cestě zpět.Nejlépe je absolvovat tenhle výlet na kole,pak se můžete vydat dále a objet Bezručovo údolí ze dvou stran/podívej se na mapu/.Já jako rover jdu horem po pomyslné přímce štoly/citlivý člověk pozná dunění pod vámi pro orientaci/ a vyjdu u vyústění.Pak sejdu okolo úpravny vody k 3 mlýnu či jdu k Hoře sv.Šebestiána /vyjde to cca na stejno/. 3 mlýn zde byl velmi dlouho,poté ho vystřídala slavná a vyhledávaná restaurace a hotel.V 80.letech bohužel nedošlo k opravě a hotel byl stržen.Dnes zde zůstal nepořádek.Velmi zajímavý je smírčí kříž z roku 1660 zabudovaný do zdi náhonu,ještě je též vidět opodál vývod z mlýnu.Je zde parkoviště na kterém si zaparkujte auto,dále je vjezd totiž zakázán pod minimální pokutou 2000 Kč.Nacházíte se nejen v pásmu ochrany pitné vody,ale i v rezervaci Buky nad Kameničkou,kde se nalézají krásné štíhlé buky ocelové barvy šedi litiny na skalnatých kopcích.Doporučuji se i vydat na skalnaté kopce okolo.Jinak výskyt velkých brouků.Výskyt kvalitních hub na vršcích kopců.Ještě na podzim lze zde v některých místech sbírat borůvky a brusinky.
Trasa :délka Chomutov - 1 mlýn - 2 mlýn - 3 mlýn - Kamenička = 8KM jde se po rovině,od 3 mlýna je to 1km pěkný stoupáček . Z Kameničky na Dieterovu štolu je to cca 4km mírný stoupáček Osobně doporučuji prohlídku Bezručova údolí až od 3 mlýna či od Hory sv.Šebestiána.Od Chomutova po 3 mlýn mlýn není údolí již tak zajímavé jako za minulých let.Je tu vybudována asfaltovaná cyklostezka takže z procházky nic nemáte,protože neustále musíte dávat pozor na cyklisty,on linaře a pejskařeCím blíže jste k 2 a 3 mlýnu tím je méně lidí.Kdysi krásný meandrující potok Chomutovky je až k 3 mlýnu proveden v rovném korytě - stoce,jehož břehy jsou nevkusně zpevněny kamenem a klecemi s valouny.Krásné tůně a peřeje plné pstruhů zanikly.Turistická horní krásná stezka okolo skal a Chomutovky bere za své.Víte,že Chomutovka byla kdysi splavná na kajaku?Dělali se tu dokonce závody.Poslední výstupní lavička vzala v září 2009 za své.Zase musím srovnat německý přístup,kde pomalu každý tok je na několika místech splavný a je tu vždy cedule o možnostech.Natož ,že si cení práce svých předků a břehy s citem opravuje.Magistrát ani neuvádí přírodní památky/květinová rezervace/ a hrad nad Chomutovkou na informační tabuli,což je k politování a docela ostuda.
více  Zavřít popis alba 
  • 24.5.2003
  • 138 zobrazení
  • 0
nadule
Start hotel Clarion u Labské přehrady. 1.den-pod lanovkou na Horní Mísečky 1000m, po sjezdovce na Medvědín 1235m, k prameni Labe, Šmídova vyhlídka 1280m, Zlaté návrší 1383m, Vrbatova bouda 1397m, pramen Labe 1380m, U čtyř pánů 1339m, Pod Kotelní jámou 1402m, bývalé Jestřábí boudy 1380m, směr Horní Mísečky, nad Jilemnickou boudou 1105m a do hotelu-24km.
2.den-couranda po Špindlu-17km.
3.den-směr Kozí hřbety 1422m-tenhle kousek země opravdu miluju, je to krása. Dál Luční bouda 1410m, Kaplička 1509m/památka obětem hor/, Výrovka 1357m a po zelené Dlouhým dolem do Špindlu -22,5 km.
Divoké orchideje, slunce, vítr, zima, sníh, vedro a všudy přítomná krása našich hor. To byly tři dny v Krkonoších ?
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2016
  • 81 zobrazení
  • 1
jaroslavburda
Střevlík Ullrichův (Carabus ullrichii) je nádherný, poměrně robustní brouk, na kterého jsem narazil v Jizerských horách. Střevlíci se kuklí v pozdním létě a dospělci se líhnou již na podzim. Zimu přečkává ve vícero jedincích v hnízdě. Měl jsem to štěstí, že hnízdo tří střevlíků našli v rohu pergoly majitelé v Kořenově a kontaktovali mě. Bohužel s časovou prodlevou, ale jednoho krasavce jsem nalezl, zrovna když hledal stinné místo pod kameny (střevlíci jsou spíše noční dravci, přes den skrytí pod listím, kameny či kmeny). Na prudkém poledním slunci mu asi nejlépe nebylo a tak se snažil vzít nohy na... krovky. Udělal jsem tudíž několik nejnutnějších záběrů a nechal jej běžet. S ohledem na světelné podmínky střevlík "mění" celou paletu barev: od nádherně červené až po zelenou. Vlastní barva střevlíka Ullrichova je však mosazně měděná a na první pohled působí jako dokonalý mechanický model z kovu. Spodní strana střevlíka Ullrichova je zcela černá, včetně očí, kusadel a tykadel. Nohy působí jako by byly odlity z karbonu. Úžasný brouk a jsem šťastný, že jsem si jej mohl aspoň krátce nafotit.

Foto © 2018 Jaroslav Burda
více  Zavřít popis alba 
  • 21.4.2018
  • 30 zobrazení
  • 1
blazarus
Středeční ráno dne 20.4. se nezdálo příliš slibné pro turistiku, i předpověď počasí byla spíše pesimistická. Přesto ale nic z toho neodradilo litoměřické i okolní turisty a k velkému překvapení vedoucího výletu, osádky autobusu i vlaku, kterými jsem jeli do Žimu, se dostavilo 57 (!) účastníků. A brzo jsme byli všichni odměněni změnou k lepšímu - jasné a slunečné počasí nám vydrželo po celou dobu výletu.
Od železniční zastávky jsme prošli vesnicí Žim s několika zajímavými domy a po ČTZ pokračovali směrem na Habrovany, kde jsme viděli opět několik pěkných a bohužel i několik sešlých domů. V mírném stoupání se nám brzy otevřely krásné výhledy na kvetoucí krajinu Středohoří i Krušných hor, které nás provázely až na rozcestí "Pod Homolkou". Zde jsme přešli na ZTZ a přes Suchou jsme zahájili sestup směrem na Stadice. Druhá část cesty vedla listnatým lesem, a po předchozí chůzi polními cestami to byla příjemná změna. Kromě svěží trávy a zeleného lesního podrostu jsme viděli na třech místech veliké "záhony" konvalinek, kterým ale bohužel do plného květu chybělo ještě asi 14 dnů. Blížící se cíl našeho putování nám neomylně ohlásil hluk provozu na dálnici v údolí pod námi.
Ve Stadicích, po 8 km společného putování se naše velké seskupení začalo dělit - část odjela vlakem nebo autobusem do Ústí n.L., zbytek odešel k pomníku Přemysla Oráče. Po obhlídce pomníku a krátkém odpočinku nám zbývalo ještě asi jeden a půl hodiny do odjezdu vlaku. Tato zbytečná prodleva byla využita po geniálním návrhu Jindry Nerada přesunem do Řehlovic, kde jsme obsadili restaurace "U Lípy" a "U Páji" a doplnili tekutiny.
Těsně před odchodem k vlaku jsme ještě obdivovali úspěch místního obyvatele, který přišel z lesa s ohromným košem plným smržů. Z místního nádraží jsme odjeli s mírným zpožděním v 15.20, po 10 km chůze a (snad) všichni spokojeni. Fotodokumentaci zajišťoval v průběhu celého výletu Míla Rajchl.
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2007 až leden 2019
  • 10 zobrazení
  • 0
jaminline
Hoci na horách len pomaly schádza sneh, zima v dedine stratila svoju vládu, jar ju nezadržateľne zeleňou a kvetmi premenila na veselšiu , živšiu. Naši matičiari minulý rok oživili staroslovanskú tradíciu predkov - pochovania Moreny a privítania Vesny. Už obľúbenú akciu zastrešuje obecný úrad v spolupráci s DHZ, materskou a základnou školou. Toho roku bola spojená s postavením mája. Program pripravený žiakmi ZŠ a MŠ v krojoch hýriacimi jarnými farbami zhliadlo množstvo občanov, ale aj návštevníkov obce. Keď Morena zhorela a odplávala dolu potokom, lúka pred pamätníkom ožila spevom a hrami s Vesnou. Piesne motivované jarou odzneli aj v zborovom speve členov spevokolu MO Matice slovenskej a heligónkára Václava Rybára, Ich vystúpenie sa po chvíli premenilo na spontánny spev prítomných.
To už v ďalšej časti parku hasiči pripravovali "technické prostriedky" na postavenie mája. Medzitým sa spev detí presunul k vrcholku mája a v jeho sprievode dievčatá a chlapci viazali na korunu farebné stužky. A tu opäť valčianska historická udalosť. V slove "krepové" - papierové stužky sa prehodili písmenká a boli z toho stužky "keprové" - látkové, ktoré májové dažde určite nezmyjú a vietor neodfúka. Samotné stavanie je už osvedčený rituál pod taktovkou nestora nášho DHZ p. Milana Hurtu st. a prebehol plynule a bezpečne. Aj keď sú k dispozícii technické prostriedky pre postavenie okolo 20 m mája dvomi osobami, zostávajú pri tradícii ručného vztýčenia, sprevádzaného pokrikmi, rôznymi pokynmi a hlavne dlhším časom, ktorý sú priatelia vo väčšom počte pohromade v pracovnom nasadení, ale aj mnohí prítomní, zvlášť nežného pohlavia, si zahrýzajú do nechtov a prežívajú dlhšie adrenalínové napätie. Uvoľnenie nastane až po dosadnutí kmeňa na dno jamky, čo vždy býva ocenené potleskom. Zaklinovanie a ukotvenie je už rutinný obrad. A ako sa patrí, dobrá práca sa musí "vyhodnotiť" , k čomu poslúži zasadačka na požiarnej zbrojnici, aj pohostinstvá. ...... Či máj, lásky čas, zahájili Valčania tak ako sa patrí, z výšky monitoroval aj bocian.
Kategorie: vesnice
více  Zavřít popis alba 
  • 30.4.2015
  • 29 zobrazení
  • 0
saarka1
Naše dovolená začala týden před Vánocemi a skončila až po Novém roce - se Slamákem a jeho pejsky Fíkem a Dingem jsme se opět vydali na Korsiku - v netradičním období a se Slamákovým zbrusu novým padákem...
Počasí rozhodně na koupačku nebylo (maximálně 13 °C, ale spíš se to blížilo nule, nebo i pod nulu) - to ale Slamákovi a pejskům v koupání v moři nezabránilo!
Až na několik velmi deštivých dní v horách jsme měli většinou polojasno a přírodu a pláže téměř sami pro sebe. Ostrov byl vylidněný a kromě toho, že se nedalo nikam zajít na jídlo (poštěstilo se nám to až na Silvestra - den před odjezdem v Bastii), byl problém sehnat i pár pohledů. Zato když se Slamákovi na padáku přetrhaly šňůrky, tak náhradní sehnal hned...
Na pohled Korsika o Vánocích vypadala skoro stejně jako v létě (až na tu šílenou vánoční výzdobu) a fascinovaly mě všechny ty kvetoucí kytky, palmy, plody a bobule - prostě proto, že to tam kvete, voní a zelená se i přes Silvestra...
Zasněžená zima zkrátka zůstala v horách a Korsika nám ukázala všechny své přírodní poklady jako už tolikrát...
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2017
  • 91 zobrazení
  • 1
kasparbilcoch
Lowcostem El Al Praha - Tel Aviv, sedmimístná Toyota pro sardinky a hurá do Jeruzaléma.
(fotky by Maťky, Jářek a Dana)

1. den - Jeruzalém. Šest ráno, zima, vítr a probouzející se slaboučký sluníčko. Starý město za hradbama - vcházíme Jaffskou branou na David street. Je tu mrtvo - jaký kontrast s ruchem na tom samém místě o tři hodiny déle. Odbočit na Western Wall, otevře se veliký námestí Western Wall Plaza a na jejím konci slavná Zeď Nářků/jářků. Ortodoxní židé si před ní mohou hlavy ukývat. Město ještě chrní tak vyběhneme z ohradbeného jádra na Olivovou horu. Míjíme Getsemanskou zahradu, chrám Máří Magdalény, Marie i Baziliku Všech národů. Město je již pod sluncem a pozlacená kopule Skalního chrámu nám odráží jeho paprsky do očí.
Cestou zpět projdeme Křížovou cestou až do Chrámu božího hrobu. V celém starém městě nenajdeme žádný architektonický skvost, jde ale o mozaiku historie skládanou po několik tisíciletí. Pro ty, co si nesou břímě víry se atmosféra místa ještě násobí.
Ochutnáme konečné israelské národní jídlo hummus společně s falafely, tahinami, arabským chlebem zakončeným silnou, jemně mletou kávou vařenou několikrát v džezvě s kardamomem.
Youth hostel za 60 šekelů má dokonce teplou vodu. Neváháme a jdeme se ubytovat. Večer se skvěle prochází křivolakými uličkami, nebo po terasovitých střechách...

2. den - Damašskou branou vyrazíme najít svoz na jih do Palestiny. Našim cílem je Betlém a Hebron. Jedeme busem skrz bezpečnostní zeď, ozbrojená kontrola není nijak nepříjemná. Betlém je již předměstí Jeruzaléma, je arabským městem s hemživým trhem a hlavně chrámem vystaveným na místě ježíšova narození.
Pokračujeme dále na jih. Do Hebronu musíme jiným busem, totiž palestinským s bílo-zelenou SPZkou(auto se žlutou izraelskou by asi bylo ukamenováno). Vylodění na křižovatce, kde již chybí izraelské anglické značení a snažíme intuitivně najít cestu k Jeskyni patriarchů - abrahámově měšitě - chrám je rozdělen na židovskou a arabskou část a je zde údajně pochován Abrahám, Izák a další starozákonní osobnosti. Každá část má svůj vchod a ta izraelská je střežena ozbbrojenou jednotkou. Kličkujeme tržištěm se vším možným, konečně pořádnej arabskej svět. Projdeme obě části chrámu, nasáváme atmosféru nefalšovanýho arabskýho města.
více  Zavřít popis alba 
9 komentářů
  • duben 2014
  • 94 zobrazení
  • 0
juri01
Z vrcholu kopce Boreč stoupá i v krutých mrazech teplá pára. Teplotní rozdíl mezi unikajícím vzduchem a okolím bývá až 16 stupňů, takže se v okolí puklin s unikajícím vzduchem neudrží sníh. Teplé mikroklima vyhovuje teplomilným rostlinám které nesnášejí teploty pod nulou.
Národní přírodní památka nemá však nic společného se sopkou, jak by se laicky mohlo zdát. Sopky Českého středohoří jsou mrtvé už desítky milionů let a žádná aktivní vulkanická činnost tady nebyla prokázána. Záhadu, k čemu vlastně uvnitř kopce dochází, vysvětlil roku 1881 pražský univerzitní profesor Jan Krejčí – Boreč je vlastně dutá hora, protkaná složitým puklinovým labyrintem. V zimě ve své spodní části nasává studený vzduch, který stoupá vzhůru, cestou se ohřívá a nahoře se vyfukuje o teplotě 9–10°C. A v létě naopak – studený vzduch proudí dolů.V zimním období se vlivem rychlého zchlazení pára zviditelní a čím větší zima, tím je pára lépe pozorovatelná. Místa, kde lze pozorovat výfuky teplého vzduchu, mají své odborné označení – ventaroly. Těsně u výdechů můžete pozorovat vzácné játrovky a jasně zelené mechy, a jen několik desítek centimetrů nad prohřátými rostlinami visí rampouchy vzniklé kondenzací páry. Vrchol Boreče je jediné místo na území našeho státu, kde roste borečka vzácná, středomořský druh játrovky, který k životu potřebuje vlhko a teplo zároveň. Rostlina byla zařazena na Červený seznam mechorostů ČR, do kategorie kriticky ohrožených.
Přes vrch vede dálková naučná stezka Lovoš–Boreč a okružní naučná stezka Boreč vedoucí z obce Režný Újezd, seznamující turisty s nejatraktivnějšími místy kopce. Naučná stezka Boreč je dlouhá 3 km.
více  Zavřít popis alba 
15 komentářů
  • 17.3.2013
  • 222 zobrazení
  • 0
statnirentier
Ve dnech 25.7. - 28.7.2012 jsme se zúčastnili společně se Švadlenovými a Novotnými soukromého výletu na Vysočinu do Žďárských vrchů. Ubytování zajistil Petr Novotný v Novém Městě na Moravě za hubičku. 210,- Kč. nocleh v hotelu DUO v centru města, kde již několikráte byli zejména v zimě na lyžích. Hotel neměl nějaké super zázemí (restauraci), ale pokoje 2 x 2 se společnou sprchou, WC a kuchyňkou naprosto vyhovovaly. Byli jsme v samotném centru Vysočiny. První den ve středu nám pršelo, takže po dešti odpoledne jsme procházkou navštívili areál biatlonu a prohlédli si jej před mistrovstvím světa v roce 2013. Obešli jsme jej po tratích a vrátili se zpět na ubytovnu. Druhý den, ve čtvrtek jsme v podstatě objeli nejzajímavější místa Vysočiny. Z Nového města na Moravě cyklostezkami přes Jiříkovice, Lhotku, Vysoké na Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou. Tam jsme si prohlédli poutní kostel Sv. Jana Nepomuckého ve tvaru šestiúhelníku. Po další prohlídce zámku Kinských jsme pokračovali kolem rybníku Pilský na Dářko, Škrdlovice, kolem Cikháje na Žákovu horu, kterou jsme si pěšky vyběhli. Dále na Devět skal a pak už zpět přes Kadov, Fryšavu, Tři studně, kolem rybníka Medlov přes Rokytno do Maršovic na večeři do penzionu Romantika. Na Medlově Janě Švadlenové bouchlo zadní kolo a tak Jirka běžel s kolem až do Maršovic. Občerstvení bylo před Dářkem a pak za mírné přeháňky v Kadově. Druhý den, v pátek jsme vymysleli trasu na východ a sever přes Zubří, Vojtěchov, Lísek, Jimramovské Pavlovice do Jimramova, Borovnice, pak podél Svratky do Spělkova, Krásné, Světy, Březiny do Milovů. První občerstvení v Borovnici v penzionu Rybářská hospoda, druhé v Milovech. V Milovech jsme se také vykoupali v rybníce. Z Milovů pak přes Blatiny, Krátká, Kuklík, Odranec, Koníkov na Pohledeckou skálu. Přes louku na večeři opět do Maršovic, ale na Maršovskou Rychtu. Čtvrtý den v sobotu jsme vyjeli opět směrem na západ nám už známými Zubří, Vojtěchov, Lísek. Tam jsme ale uhnuli přes Malý Lísek do Dalečína a pak podél Svratky a přehrady Vír na hráz. Pod hrází v osadě Vír jsme pojali občerstvení a pokračovali do Bystřice nad Pernštejnem, kde jsme naše putování zakončli jízdou vlakem do Nového města na Moravě. Denně jsme ujeli něco do 2 x 60 km, poslední den 40. Počasí slunečné na cyklování. Po dešti ve středu, který jsme strávili poznávací vycházkou, pršelo až večer v sobotu po návratu domů. Je třeba poznamenat, že výlet aktivovali Švadlenou na závodech Ob v sobotu těsně předtím. Já jsem přizval Novotné a Petr pak zajistil ubytování. Výlet se naprosto vydařil. Fotky ilustrují naše putování.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2012
  • 239 zobrazení
  • 0
kazi114
Jeseníky- nikdy bych nevěřila, že dovolená v zimě může být tak fain. Ubytování jsme byli v penzionu U Jeřábků v Lázních Lipová, který nám poskytl vše, co jsme potřebovali, teplo, teplou vodu, vybyvenou kuchyňku, soukromí. a statrgické místo, dalo se odsud vyrzit na všechny strany a všude to bylo blízko a pěkné. Každý den přichystal jiné počasí od slunečna až po mlhu jak mlíko, pořád mrzlo, málo sněžilo, takže jsme střídali běžky kolem Paprsku s hůlkováním , jeden den jsem zašli do Lázní Jeseníka prošli se kolem pramenů. ..těch tam je spousta a potůčků a potoků a pramínku kolem ještě víc. Architektura kraje je malebná, dřevěné chaloupky, hlavní převládající barva zelená a černá, a zatímve většině případů opravducit livě opravovaná a udržovaná. Takže každý na čerstvém mrazivém vzudchu, téměř pokaždé jsem vystoupali až do výšek kolem 1 000 m.n.m. Poslední den jsem měli převýšení 600m a to v tom občas zledovatělém terénu byl výkon. máme to tam pěkně všechno obšlápnuté a moc se těšíme, že si tam uděláme dovču i někdy v létě. ted jen namátkou nějaké body: Bobrovník, Javořík, Petříkov,Rejvíz, Bublavý pramen, Kazatelny, Černá Opava, Stezka živé vody, Ripperův kámen, pod Sokolím, nechtěné Supíkovice, Tři studánky, Lví hora, Oblý vrch, Smrk, Brousek , Polsko, Císařská chata. K pohodě jistě přispělo i objevení dobré hospůdky na Rychtě , kde vařili a dobře i takové dobroty jako kopoavku, nadívaný papriky, svíčkovou, zapékaný brambory.
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • únor 2011
  • 91 zobrazení
  • 0
meyhams
Šumava 2011
(14.5.-21.5.)

Den první - 14.5. Horní Planá
Ve 12:55 jíž sedíme ve vlaku a netrpělivě čekáme zda náš vlak, v kterém sedíme, opravdu míří směr České Budějovice nebo Děčín. Naštěstí jedeme správně.
Do Budějovic jsme dorazily dřív než jsme čekali (ve stavu spánku) a před námi byla 2 hodinová vyhlídková jízda až do Horní Plané.
Kemp jsme našli snadno. Postavily si stan blízko vody a šli na pivečko. Mia si našla opět kamaráda, který jí konečně unavil. Je nádherné počasí, prostředí kolem Lipna je velice pěkné avšak máme obavy z počasí, které nás zastihne večer. Blíží se bouřka.
Uléháme po deváté hodině s přáním, ať se vzbudíme do suchého slunného dne.

Den druhý – 15.5. Horní Planá – nocoviště Pod Plešným jezerem
Je 6 hodin ráno a akční Olda zavelí vstávat. Venku prší od půlnoci a déšť neustává. Stan noc přečkal pouze s malými problémy (stan je z Tesca za 990,-).
V 7:30 se plavíme přes Lipno přívozem, který stojí 20 Kč za dvě osoby. Poté jsme se vydali po zelené kolem Lhotského Vrchu na Huťský Dvůr. Dále podél Schwanzerberského Kanálu a Medvědího Potoka až na Tokaniště 1040 m.n.m. Dále po červené na vrchol Smrčina 1338 m.n.m. a na Hraničník 1283 m.n.m. a ostře dolů na Studničkou 1160 m.n.m. až na Hraniční přechod. Poté dolů po modré k sezónnímu kiosku (který je samozřejmě zavřený) a dále po zelené na nouzové nocoviště, které je u rozcestníku Jezerní stezka, kam dorazíme zhruba ve 14:30. Vše rychle sušíme a vydatně večeříme kuře na paprice od Maggi (vaří se 5 minut a zasytí dva lidi).

Nouzové nocoviště Pod Plešným jezerem
Vybavení: 2 x toi toi, 2 x krytý stůl, 2 x venkovní stůl s lavičkami. Místo zhruba pro 10 malých stanů. Terén se skládá z jehličí a pilin. Je sice fajn, že nezadržuje vodu, ale špatně se vpichují kolíky.
Krajina kolem nocoviště je pokácený les.

Nachozeno: 20,3 km, převýšení 478 m.n.m., průměrná rychlost 2,9 km, celkový čas výletu 7h a počasí ranní déšť, který kolem desáté hodiny ustává avšak sluníčko nevychází, teplota kolem 8 stupňů (Olda slyší hromy, ale jsou to letadla ?

Den třetí – 16.5. Nocoviště Pod Plešným jezerem – nocoviště U Strážného
V 5 hodin ráno zvoní budík a my již probuzení od psa vstáváme do chladného dne. O to větší je naše překvapení když vylezeme ze stanu a před námi vychází sluníčko na čistě modrou oblohu. Když se podíváme směrem k nížinám vidíme, že tam je oblačno a zataženo zatím co nad Plechým se rozevírá čistě modrá obloha. Snídáme horkou kávu se sušenkami, balíme a po půl sedmé vyrážíme k Plešnému jezeru cca 2,5 km. Hned od začátku jdeme do kopce…
Po kratším stoupání přicházíme k Plešnému jezeru a zde zjišťujeme, že cesta na Plechý je na vlastní nebezpečí. Není turisticky značená zato cestu provází Datel, který informuje o pralese, kterým jdeme nahoru směr Plechý, kdo v něm žije a kdo mu škodí. Cesta je co do výhledů moc pěkná, ale náročnost značná. Stoupání je po kamenech lesem, později mezi mrtvými stromy, které se vyskytují po celé Šumavě díky kůrovci. Docházíme k Stifflerovu pomníku s krásným výhledem na Lipno a Plešné jezero. Po jednom kilometru rovinky docházíme na vrchol Plechý. Výhled není dobrý, protože Rakousko je zahaleno pod přikrývkou mraků. Po nepříliš dobře značené cestě mírně klesáme a nečekaně hned potom stoupáme k Trojmezí, kde se schází hranice tří států (Rakousko, Německo a Čechy). Dál pokračujeme přes Třístolečník, kde potkáváme naše první 3 turisty (jsou to Němci, kteří nás tak dokonale zmatou až začneme klesat po špatné cestě). Po záchraně GPS navigací, se vracíme a klesáme po červené dolů až k Rosenauerově nádržce, kde doplňujeme zásoby vody. Cestou se kazí počasí a mírně mokneme. Před Novým Údolím pršet přestává a my jemně znechuceni tímto místem pokračujeme po červené. Cestou nás už přepadne velký hlad a proto vybalíme karimatku a uprostřed cesty obědváme na karimatce (vyruší nás samozřejmě auto lesní stráže ). Po jídle pokračujeme po červené loukami a pastvinami přičemž nám na cestu svítí sluníčko až docházíme na rozcestí Mlaka, kde se napojujeme na asfaltovou cestu po které docházíme až k mezistátní silnici u hraničního přechodu Strážný, kterou podcházíme podchodem.
Potkáváme jednu zmatenou a jednoho opilého německého turistu a naše snaha poradit jim jak se dostat na autobus je zbytečná a proto pokračujeme dále na nouzové nocoviště Strážný. Docházíme na něj kolem 17:30 po lesní cestě. Stavíme stan, večeříme a usínáme posilněni čajíkem s rumem.

Nouzové nocoviště Strážný
Vybavení: 2 x toi toi, 1 x nekrytý stůl s lavičkami
Místo zhruba pro 8 stanů. Kolem nocoviště je les a výhled na kopce. Terén se skládá z hlíny pod kterou je vrstva štěrku. Kolíky nejdou vůbec zapíchnout. Navíc při bezvětří je silně slyšet hluk ze silnice a jako poslední mínus je třeba uvést, že půl kilometru od nocoviště je benzinová pumpa.

Nachozeno: 30,2 km, převýšení 809 m.n.m., průměrná rychlost 2,8 km, celkový čas 10:40 a počasí bylo slunečné s jednou přeháňkou s kroupy a postupně přibývali na modrém nebi mráčky

Den čtvrtý – 17.5. Nocoviště U Strážného - Modrava
Automaticky se již oba budíme v 5 hodin ráno. Sbalíme stan, rychle slupneme musli tyčinku a v 6:15 vyrážíme směr Bučina. Svaly již o sobě dávají vědět a proto zmírňujeme tempo na 4 km/h ?. Cesta vede místy lesem a místy loukami. Nebe je od rána zatažené. Cesta vede přes Točnou a Žďárek, kde jemně stoupá cesta. Stejným terénem postupujeme až na Knížecí Pláně odkud mezi pastvinami plnými pasoucích se krav stoupáme až na rozcestí Bučina. Vzpomínáme na loňské nocování a pokrčujeme vzhůru až do sedla pod vrcholem Stráž. Dále pokračujeme k rozcestí Pod černou horou kde bohužel zjišťujeme, že Černá hora je zavřená z důvodu kácení stromů. S mírně zhoršenou náladou usedáme na odpočinek u Pramene Vltavy. Zde si vaříme oběd a doplňujeme vodu. Volíme novou trasu, která se prodlužuje o sedm kilometrů přes Kvildu. Po modré a bohužel po asfaltové cestě jdeme podle
Teplé Vltavy až do Kvildy, kde navštěvujeme jediné potraviny a nakupujeme jen to nejdůležitější: chleba, piškoty pro pejska a rum. V infocentru kupujeme pohled a poté stoupáme po žluté až na Březovou horu, kde poprvé potkáváme sluníčko a přes Filipovu Huť, s bolestmi nohou dorážíme na vytouženou Modravu do hostince Zlatá Stezka (nedávat si už nikdy hermelín s brusinkami), který si pamatujeme z loňska. Po 3 pivech se setkáváme s přáteli Luďkem a Líbou. Kolem šesté večer vyrážíme směr nouzové nocoviště. V této době již na nás opět svítí sluníčko a my stavíme stan a večeříme. Poté si koupeme
nohy v Roklanském potoku, hrajeme karty a pijeme rum při západu slunce. Jaká romantika ?

Nouzové nocoviště Modrava
Vybavení: 2 x toi toi , 1 x nekrytý stůl s lavičkami.
Místo u Roklanského potoka je velmi pěkné, ale pro stavění stanu je nevhodné díky nerovnostem terénu. Pohodlně si dovedu představit max.3 stany, nepohodlně 8. Kolíky na rozdíl od předchozích nocovišť jdou dobře zapíchnout.
Cedule upozorňující na nouzové nocoviště je včas a viditelně umístěna na rozcestníku bohužel však nocoviště tak jasně vidět není. Je vzdáleno od toi toi přibližně 100 metrů za stromy.

Nachozeno: 34,1 km, převýšení 565 m.n.m., průměrná rychlost 3,3 km, celkový čas 10:15
Od rána zamračené nebe, sluníčko vychází kolem druhé hodiny a svítí tak do tří a znovu se objeví až kolem šesté hodiny.

Den pátý 18.5. Modrava – Vojetice (Petrovice)
Vstáváme jako obvykle v 5 hodin ráno. Poměrně bolaví vylézáme ze stanu a jako překvapení je pro nás modrá obloha, ale bohužel i zima od Roklanského potoka. V 6:30 vyrážíme podél Roklanského potoka po červené, na rozdíl od loňského roku jdeme po této trase sami. Na rozcestníku Javoří pila se napojujeme na modrou a stoupáme pod vrchol Oblíku. Po hřebeni dále mírně klesáme a odpočíváme na slunném plácku, kde zjišťujeme, že sluníčko již má sílu. Dále klesáme stále po asfaltové cestě na Novou Studnici, Velký bor až k řece Křemelné. Přecházíme most a s vyděšením koukáme na kopec před námi, Křemelná nad stejnojmennou řekou, což je zároveň dopadová plocha střel z bývalé střelnice a proto se nemůžeme hnout z cesty ani na metr kvůli nevybuchlým střelám.
Po silnici pokračujeme až k rozcestí u Malého Babylonu. Odtud po modré kolem vrcholu Jakubice a Hamižná. Po cestě lesem docházíme do Hartmanic, kde dokupujeme vodu a přes město míříme směr Petrovice. Asfaltová cesta končí u rozcestí Krušec a začíná polní cesta, kde dáváme přestávku po které zjišťujeme, že jsme již velice vyčerpaní. Na konci pole si nejsme jisti jak dál. Žlutá vede přes soukromý pozemek, který je uzavřen závorami. Jsme moc unavení na vymýšlení jiné trasy a proto zvedáme závory a jdeme dále po žluté (kolem vyházeného hnoje). Za vesnicí, ale žlutou ztrácíme díky nepřesnému značení. Jdeme proto směr Petrovice neznačenou lesní cestou. Na žlutou opět narážíme před obcí Jiřičná. Za vesnicí stoupáme na Hrnčíř a dále po žluté polem až k rozcestí, kde se vydáváme na vlastní pěst jinou lesní cestou, která nás dovádí až do vysněných Vojetic ke Štěpánovi.

Kemp U Štěpána
Kemp na první pohled překvapí hlavně dámy. Vidíme umyvadla, kadibudky, ale nevidíme žádné sprchy. Naštěstí při ukázce kempu od servírky jsme informováni, že sprchy jsou schované vzadu za domem na dvoře. Jsou nově zrekonstruované.
Místo na kempování je rovná travnatá plocha pro cca 40 stanů a je zde ještě jedna plocha také pro cca 20 stanů. Kolíky jsou zapíchnout velmi dobře. Jsou zde 3 stoly s lavičkami.
Okolí kempu je krásné. Nad námi se pasou kravičky s telátky a za nimi je les. Kemp je obehnán křovím.

Restaurace U Štěpána
Hned při příchodu nás zarmoutí zpráva, že zrovna v této době nemají pivo Svijany a tak si dáváme na zahájení chuti Plzeň. Postavíme stan, vykoupeme se a jdeme přibližně 20 m, do restaurace. Sedíme na nově postavené prosklené terase. Postupně přichází 10 hokejistů z Plzně a dalších 10 hostů. Bohužel zjišťujeme, že pozměnili menu a již tam není steak ze svíčkové na který se celý rok Veronika těšila a tak si vybírá Rumpsteak na slanině, cibuli a faz
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2011
  • 769 zobrazení
  • 1
holovic
Po sedmiletém výročí manželství jsme se rozhodli konečně realizovat náš společný sen - dovolenou v Norsku s dětmi. Pokud nehodláte jet na ryby a sedět na jednom (i když nepochybně krásném) místě na zadku a čučet na splávek, pak jedině obytňákem - jedině tak lze projet alespoň kousek této nádherné země a všude nějaký čas pobýt. Norsko je zemí obytňáků - jsou všude, stejně jako kempy a zázemí pro ně uzpůsobené.
Vyrážíme hned 1.7. ráno s ledničkou naditou oblíbenými francouzskými sýry a jinými lahůdkami, které rádi snídáme, vybaveni haldou oblečení, bot a nově i navigací. (Vezeme pro případ deštivého počasí noťas a DVDčka s pohádkami a filmy pro děti, naopak jsme zapomněli vzít nepromokavá ponča pro tento účel speciálně zakoupená - ani jednoho naštěstí nebylo zapotřebí.) Ještě téhož dne dojíždíme do Warnemunde v Německu, kde u moře nocujeme.
Dne následujícího plníme přání dětí - návštěvu podmořského akvária v Dánsku - nadšení všeobecné.
Upouštíme od nápadu - zastavení u legendární sochy mořské víly tamtéž a to "díky" navigaci, která nás zmateně vedla po cyklostezkách naprosto šíleným městem plným semaforů, nastartovaných aut, smradu a zacpaných ulic (zřejmě ekologický záměr - omezení automobilové dopravy v Kodani - nevyšel). Motor "vřel", Ondra řval - nesnáší cyklisty (zde jich bylo statisíce ve všech možných podobách), tak si připadal, jako v nejhorším snu. Ventilátory k chladiči Ondra následně opravil - vílu jsme sice nespatřili, ale nikdo to neobulel :-))
Jinak v Dánsku OK - je to země famózních mostů, odpočívadla mají s herními prvky pro děti, možností dotočení vody, vylití odpadu - vše zdarma a čisté.
Švédskem víceméně jen projíždíme (hory mají, kopce taky) - proti Norsku je to placka - ale pěkně zelená - cestou jsme viděli jen lesy, jezera, lesy, jezera, lesy, jezera....a když jsme zastavili v lese u jednoho z těch jezer cestou zpět, tak jsme poznali zákeřnost zdejších komárů - jsou jich mračna. Repelent jim nevadí, bodají i přes oblečení. Jinak je zde okouzlující nekonečná pustina, divoká příroda a silnice, kde potkáte jedno auto za hodinu, po 21 hodině nic. Člověk jen čeká, odkud vyleze medvěd nebo sob....a ejhle vyšlo hned celé stádo. Ondra brzdil, sápala jsem se po foťáku jako smyslů zbavená - bylo 23:00, ale světlo - vyšla jsem mezi ně z auta v županu (nemít to vyfocené, budu si myslet, že se mi to jenom zdálo). Bylo jich tak 50 na silnici a všude kolem v takřka neproniknutelném lese praskaly větve pod jejich kroky. Vůbec se nebáli, to spíš já, ale touha přiblížit se jim co nejvíc, byla silnější - chodila jsem mezi nimi, prohlíželi si mě - nádhera a další ze splněných přání.
Pokud hodláte putovat či rybařit po Švédsku, vybavte se moskytiérou na hlavu, pořádným, uzavřeným oblečením, silným repelentem a pokud jste kuřáci, hulte bez pauzy, jinak vás sežerou komáři i s fuseklema. Naše auto bylo po průjezdu Švédskem chlupaté, jak bylo obaleno komáry. Pokud náhodou vylezete z auta a následně zdrháte, dveře už nezavřete :-))
A teď k tomu hlavnímu:
Náš norský sen má několik "pododrážek".
Určitě chceme vidět Kjerag Bolten, vodopád Manafossen, Preikestolen, Voringfossen kostel v Borgundu, ledovec Svartisen, Trollveggen, Stěnu Trolů, část parku Svartisen (ledovec Svartisen). Posledním "zastavením " směrem na sever je nedaleká polární točna - což nám tatínek zatajil a nechával si jako překvapení na závěr. (A já jsem si říkala, proč mě v noci tak zebou nohy i v teplých ponožkách). Severní polární kruh jsme tedy zdárně překročili (Až tady byla pravá Norská zima cítit v kostech)- následně otáčíme, i když do Lofot je to s trajektem cca pouhých 200 km. Nicméně za pár let (až Betynka malinko povyroste), jsme odhodláni navázat a pokračovat až mezi lední medvědy s možnou zpáteční cestou přes matičku Rus. Projeli jsme tedy jižní, střední a malou část severního Norska.
Vše splněno, vše nás okouzlilo - většina zdokumentována a popsána v albech. (pokračování příště)
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2018
  • 259 zobrazení
  • 2
krusnohorka
Tenhle výlet jsem si slibovala už víc,jak rok.Mohl za to výstřižek z novin.
A jak to mohlo dopadnout ...
Pozvala jsem 6 lidí.Tři rovnou řekli,že jim to asi nevyjde,což jsem brala.Další osoba se ani neozvala,zbylí dva měli plné hubky keců a nakonec nejeli.S tím,že jeden z nich vymýšlel tak neskutečné kraviny,že kdyby řekl: s tebou nikam nejedu,udělal by líp.
----------------------------------
Takže jsem jela jen s Citrínem.Načteno jsem měla dost materiálů od turistů,kteří tam šli,takže žádné neznámo,jen tak.
Vlakem jsme se dopravili do Vlárského průsmyku /konec světa/,pěšky přes Sidonku -pozor na místní volně puštěné čokle /Cira je chtěl sežrat/ a na psa u nějakého baráku,taky navolno,který byl připravený hned zaútočit /ještě že Cira dělal,že ho vůbec nevidí,přestože jindy si hubu otvírá i na skupinu pitbulů/.
Docela mě zaujaly hraniční cedule a voda svedená do žlábků,která byla pitná a chuťově dobrá a osvěžující.
První kopec nám ovšem dal zabrat : ono šlapat na treku pohodový midík je něco jiného,jak táhnout batoh s longovou výbavou....
Území je místy 3. 4. stupeň /částečně bezzásahové/,takže tak trocha prales.Asi po třetím kopcu mi cinkla sms : operátor,že prý vítejte na Slovensku.....
Náš první cíl byla Brezová -kaplnka.Tam byl plánovaný bivak -pod ochranou svatých se nám přeci nic stát nemůže.
Ten den bych ovšem turistickou cestu nazvala "traktorová D1" neboť zemědělci sváželi seno....vyjelo určitě celé JZD a určitě přibrali i okolí,protože tolik techniky nemá ani mámin Pepa -velkostatkář.
Poblíž kaplnky je ohniště i se dřevem -ideální.
Všechno pobíhalo docela dobře.Dokonce ani obvyklé psycha a strachy mě nechytaly /v hlavě je tolik nepravděpodobných hovadin.../.
Možná to bylo tím,že jsem poprosila všechny svaté...../lebo som posrátá až za ušami,prosím prosím moc,že sem neprijde žádné lesné ani iné zvierátko..../
Místo na nocleh jsme nakonec našli až na .... mezi lavičkami.
Bylo příjemné pozorovat,jak se mění obloha,jak vychází první hvězda,jak nad náma lítaji letadla,kolem šumí stromy,pramínek a cvrčí cvrčci.....ale i kaplička osvětlená měsícem -to bylo jak z pohádky.
Jen ten hmyz otravný lítal sem tam i za šera.
Citrín mě ovšem udivil: místo obvyklého zalehnutí a světe zboř se,nahrazoval Rajku.Skoro celou noc vartoval na patě spacáku.
Zprvu bréchal na světlušky,ale pak ho to přešlo.
Vyrušilo nás prasknutí větve,to se napřímil...... Taky jsem viděla padat hvězdu -jen chvíli trvalo,než jsem si něco přála.
Ovšem: v 1:30 v noci nás probudily kroky.Hlasité,těžké,jakoby šel někdo k nám.Cirí začal vrčet a já dostala skoro infarkt.Co dělat? Zařvat,být zticha...v jedné ruce baterka -nepřítele osvítíme a znehybníme,ve druhé boxera -rozbijeme mu hubu....Ani jsem se nehnula.Kroky byly blíž a blíž .../všeci svatí,kdeže ste????/ Po chvíli to zastavilo,pak šlo dál..... a po chvíli něco hučelo -tipuju na srnčinu,jeleňa....
Ale jinak se spalo krásně.
Ráno jsme vstávali brzo -Cirí chtěl do spacáku a já šla vařit snídani.Vyrušil nás jen jezeďák,který si šel načepovat vodu a pomodlit se.
Vyšli jsme asi o půl sedmé,po řádném rozloučení se s panenkou Máriou v kapli -a potkali dalšího jezeďáka,který se mrcasil ve křoví -nene,neodskočil,si,jen hledal houby.
Šli jsme na naučnou stezku Vršatské bradlá -a tam mi dvakrát opět cinknul operátor.Že jsme změnili síť a volání a sms .....
Krásná procházka.Nad dědinou Vršatské Podhradie je zřícenina hradu,jenže ...když vidíte tu ceduli,co já,tak máte za to,že je tam zákaz vlezu.Navíc jsem si nebyla jistá,jestli je to ono,takže -příště.
Ale botanické skvosty,na které jsem hlavně jela,jsem našla.A těch motýlů,co tam lítalo....
A taky jsem zapoměla na turistickou známku... takže taky příště.
Z Vršatca jsme to vzali na Biely vrch /tam jsem ztratila krásný kamínek,když jsem se oháněla po hovadech,kterých je tam jak když nadrbe/až na horáreň Chrastková.Tam mají zajímavou ukázku lesních dřevin.A tam jsem dostala nápad,že ke Dračej studni to bude lepší lesní neznačenou cestou......což se později ukázalo jako pěkná pitomost.
K nějakému potoku jsme sice došli,nějaké pěnovce,které asi někomu vypadly z batožiny jsme viděli,ale pak....jdeme a jdeme a....jsme v řiti.
Došlo to tak daleko,že už jsem chytla i psycha a chtěla volat na 112-ku.
Jako zázrakem dole pod kopcem řezali tři chlapíci dřevo.Čert vem mou přehnanou nedůvěřivost,jdu za nima,nech mi poradia.
Nejen,že poradili,ale aj kus svezli.Ten nejstarší byl nejhovornější,tož jsme pekne porozprávali.../aj já hovorím po slovensky,i když sem tam vmotám české slová/.
Při naší noční příhodě se shodli,že to byl nějaký srnec,či tak.Ale hore na Bielom vrchu prý chodí medveď......
Vysadili mě na lesní cestě vedoucí na hájovnu Fodorka.Tam se prý doptám,kudy dál.
Asi mají zkušenosti s turisty,neboť jsem se fakt ptala.
Měla jsem v plánu jet domů -batoh byl už příliš těžký a nějak jsem cítila,že víc už nedám.
Do Průsmyku jsem došla po hlavním tahu,aby mi ochotná paní v okýnku oznámila,že na tenhle konec světa toho jede......v sobotu jinak,než v neděli,ale že z Bylnice se ostanu.Vytiskla mi řád a poradila,ať hodím stopa,že je to kus.
Takže .....hned na první pokus mi zasatvili ochotní bratia Slováci,že jedou na kúpalisko do Brumova.
A pak že cezhraničná spolupráca nefunguje.....
V Bylnici jsme čekali hodinu,ale to už bylo nic.Až tam jsem si všimla,že si Cira někde strhl ten natržený dráp.
A opět byla výluka v úseku Bojky -Není zde nic /Bojkovice -Nezdenice/.
--------------------------
Shrnutí : Bílé Karpaty jsou bílé jen v zimě,jinak jsou zelené a žluto-fialové.
Nesnáším veliké zelené kopce!!!! ---Kdyže si dáme další výlet ???
P.S. : pojedete-li vlakem,vychutnejte si to stoupání na oblouku na Pitíně -to se vám jinde nestane.Tam jsem taky vzpoměla na "naši" Šlechtičnu /475.1142/,která tam jezdila "pod vrcholky Bílých Karpat" -to bývala krásná akce....
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2013
  • 226 zobrazení
  • 2
kristynkatynka
Jegihorn - via ferrata, Lagginhorn, Weissmies
Splněný sen ...jaky a jak to vsechno bylo?
Uvod cili pripravy
Blizi se den D, tesim se na nej uz cele mesice a stale si rikam, ze moznost vyplnit si svuj sen mi spadla do klina nejak rychle a bez jakychkoli prekazek. Je nedele podvecer, po krasnem dni stravenem na Sanetch, kde jsem si dopoledne cvicne s Matou vybehla (no, vybehla, vyplazila se) na Arpelistock (3036m), se schazime u Maurice, abychom naplanovali postup a vybavili se veskerym potrebnym vybavenim.
Mame vyrazit na tri dny, v pondeli se priblizit s kamaradkou Nadine k Lagginhornu a prespat pod stanem, v utery vystup a prenocovani v Hohsaashutte, ve stredu vystup s Mauricovou maminkou na Weissmies. Zatim diskutujeme varianty vystupu na Lagginhorn. Matna vize je vystoupat nejprve na Fletschhorn a pak pres sedlo a po hrebeni na Lagginhorn. Odhadem by to bylo asi na deset hodin...jsem natesena, takze souhlasim s jakkoli dlouhou a narocnou trasou, vubec nepochybuji, ze bychom to nezvladli, i kdyz nepujde o zadnou prochazku ve vysokych horach, ale poradny zaprah. Mame byt tri, ja uplny novacek na ctyrtisicovce, tak se radeji obracime na horskeho pruvodce, ktery danou oblast dobre zna...ve trech nam danou trasu nedoporucuje, i ve dvou ma byt nejen casove narocna, takze z mnou dychtive odsouhlaseneho itinerare odstupujeme. Je mi to trosku lito, ale hned vyvstava nahradni varianta...v pondeli jet trochu drive a dat si via ferratu, v utery pak klasicky vystup na Lagginhorn. Lacne kyvam na nabizenou via ferratu, Nadine take souhlasi a ja se muzu utesit! Pondelni a uterni plan je tak dany, jeste se domlouvame s Ginette, kdy, kde a jak se sejdeme. Zatimco Nadine se po sestupu s Laggihornu bude muset vratit domu, prijede Ginette za nami, abychom pak spolecne ve stredu podnikli vystup na Weissmies...take to bude jeji prvni ctyrtisicovka...no take, vlastne puvodne jsme meli jit jen Weissmies, Lagginhorn je pro me bonus navic a budu tak mit za sebou rovnou dve najednou! Vubec nepochybuji, ze by neco mohlo byt jinak, i kdyz si pripominam, ze nekdy je nutne se otocit treba tesne pod vrcholem a take to neni zadna prohra. Mam strasnou radost, ze tu moznost mam a verim, ze vse dobre vyjde.
Pujcuju si batoh, macky, cepin, sedak, odsedku, nejaky karabiny, sroub do ledovce - zkratka klasickou vybavu, kterou jsem vsak doposavad videla z vetsi miry hlavne na obrazcich a se zatajenym dechem pozorovala horolezce, kteri si diky ni zajistovali bezpecnejsi vystup na vrcholky hor... (no dobre, tak zle to zase se mnou neni, ale to jen aby to bylo napinavejsi... batoh samozrejme pouzivam bezne, sedak, karabiny ani odsedka mi cizi nejsou, a macky uz jsem na nohach taky kdysi davno mela. zbyva tak jen cepin, ktery jsem uz i v ruce drzela, jenze nikdy ne v horach, abych ho pouzila, no a sroub do ledovce...po zevrubnem pozorovani tohoto nastroje jsem konstatovala, ze ho stejne neumim pouzit a kdo vi, jestli bych si jeste vzpomnela, jak se dela paka, aby se usnadnilo vytazeni spolulezce propadnuvsiho se do trhliny, procez jsem konstatovala, ze jej stejne zapotrebi nebude;) ) Krom toho si pisu seznam nezbytneho vybaveni, ktere musim nabalit doma...predevsim pak vse na jidlo! V pondeli vecer si udelame v horach poradnou hostinu, abychom meli na utery dostatek sil. Nu, tolik plany, v10:15 sraz s Mauricem, nakoupit a v11:00 v Sionu sraz s Nadine. Nasedam na kolo s batohem s mackami a cepinem a ostatnim technickym vybavenim a jedu rychle balit dom. Cyklisticka prilba bude take soucasti vybavy do hor.
Doma peclive zvazuji, co zabalit, klasicky mi pod ruku prichazi spousta veci "au cas ou", nakonec snad ale zvladam vetsinu z nich zase odlozit...k tomu, co uz v batohu je, pridat spacak a karimatku je zaklad, ostatni uz neni tolik nezbytne...tedy krom pochutin, ktere mam obstarat...krabicka se soli, cukrem a sklenicka tresnove marmelady na uterni snidanku a zapalky...na nic jsem nezapomnela, prihazuji jeste lekarnicku, pribor a par svrsku...no, par! Beru si i pyyyzo, at mi neni rano zima, ale predem se musim pochlubit, ze vsechno nakonec bylo vyuzito! No dobra tedy, priznavam, vsechno uplne ne, ale nastesti! Jedine, co zustalo nedotceno, byla lekarnicka;) Tak a honem spat, pada na me nervozita, rano musim jeste pripravit vse pro deti, zadat instrukce a nacas (na cas) zmizet. Nabit telefon a fotak a dobrou...
Den prvni, pondeli, 5.8.2013
Rano nemuzu dospat, asi prvne v zivote na me padla cestovni horecka...no, horecka...expresivne vyjadreny pravy stav veci (me) se s tim rymuje. Jsem si jista, ze jsem nic nezapomnela a ze Pierre i Anna si s detmi poradi i bez mych instrukci. Ostatne i An vi, co a jak si pocinat a Mata bude bez me pritomnosti mnohem mensi zlobidlo, ale i tak jsem nervozni. Nakojit Matu, dat ho vychrupkat, pak obejmout An, dat ji velikou pusu a jedeme! Zbesile si mavame dokud si nezmizime z dohledu, zhluboka si vydechnu, posavadni stres ze me opada a ja se zacinam nadnaset jako ve snu. Nakupujem dobroty na vecer, uvedomuji si, ze jsem si nechala v lednicce svacu, to jsem cela ja, ale musime pospichat do Sionu, jeste je treba koupit pohonnou hmotu do horaku, abychom mohli varit. Objizdime drogerie, do tretice narazime na to, co potrebujeme, a trada za Nadine. Ta uz nas ceka na okraji Sionu u sklepu Giroud. Stehujeme veci k ni do auta a vyrazime smer Saas-Grund!
Kratce po poledni prijizdime na parkoviste u lanovky v Saas-Grund. Je to malinkate mestecko polozene v udoli Saas-Fee, coz je kouzelne udolicko lezici v prohlubni mezi mnoha ze svycarskych ctyrtisicovek. Nakladame si na zada veskerou vybavu, trochu se kolena podlamuji, ale s plnou vybavou daleko nepujdeme...tedy snad! Na parkovisti indikuje ukazatel 4h10 k Weissmieshutte (tam nekde mame taborit) a 5h20 k Hohsaashutte (tam mame nasledujici den spat). Mirime ke kase a porizujeme zpatecni jizdenku na Kreuzboden Station, tam to pak ve stredu sebehneme s Hohsaas pesky. Vyprava zacina opravdu dobre: Maurice na nas ceka pred odjizdejicimi kabinkami lanovky, pote co jsme vylovily peclive uschovane listky, se Nadine nedari projit pres turniket. Zrizenec, typicky "suisse allemand", mrzute gestikuluje, ze listek je treba vlozit do funkcniho nacitace listku, ne toho nazorne preskrtnuteho, ktery je mimo provoz. Jeste ze jdu za ni! I pres zatez na zadech nadskakuji smichy a hrdinsky se na prvni pokus prodiram turniketem. Faze cislo dva, naskladat se do kabinky...s nakladem se tak tak prodiram uzoulinkymi dvirky...lup! Co tesne proslo na sirku, nevychazi na vysku. Karimatka na vrchu batohu se pokusila odmrstit me ven, nejakym nedopatrenim se zachytavam po obou stranach dvirek, procez se v nich kynklam jako jo-jo a rozhoupavam tak lanovku jeste v pocatecni stanici. Uf! Jsme uvnitr...vsichni tri i vsechny tri batohy. V klidu usedame, stoupame vzhuru a stejne jako nam vyvstava na licich usmev se pred nami i za nami vynoruji nadherna horska panoramata.
Cesta lanovkou trva pomerne dlouho, preci jen za nas zvlada docela velke prevyseni. V Saas-Grund vyjizdi asi z 1559m.n.m.. Na Kreuzboden, kde vysedame, jsme uz ve vysce 2397m.n.m.. Ven z kabinky to jde trochu snaze, batohy za sebou vleceme...pak sup s nimi na zada a vystoupat jeste priblizne 400vyskovych metru, abychom se tam nekde utaborili. Kracime vzhuru, po leve strane se tyci Jegihorn, na ktery se za nekolik okamziku vydame. Primo pred nami na nas ceka Lagginhorn a nahore po prave strane se skvi Weissmies. Prochazime kamenitou horskou krajinou, ale zde je mezi rysavymi kamennymi sutemi a sedivymi balvany jeste mnoho sveze zelene travy a pestrych kvetin. Brodime se pres horskou bystrinu a smerujeme k upati hory Jegihorn. Po prave strane vycuhuje kamenna Weissmieshutte a my se podel v mechu tichounce bublajiciho potucku priblizujeme k nadhernemu mistecku pro utaboreni se. Odkladame batohy, lezeme do sedaku a vyrazime na via ferratu na Jegihornu.
Postupujeme vyse k upati hory, po chvili narazime na pesinku i znaceni vedouci na zacatek via ferraty. Zacatek vypada snadne, na lano se nenavazujeme a jdeme prochazkou podel skaly, obcas splhame, ale vzdy je kam stoupnout, ceho se chytit. Pak se zacnou objevovat i kovove chyty a stupinky, k prvnimu vrcholku se stoupa i po par zebricich... Moje prvni via ferrata...a bez jisteni! To je teda moralka...v sedylku pod hlavnim vrcholkem se prechazi po strmem, pyramidove hladkem kameni...v pulce nemam kam polozit nohu, abych si byla stoprocentne jista...Maurice me chce jistit, ale to moc problem nevyresi, takze volim vlastni taktiku prechodu...nemusi se prece vyuzivat jen ruce a nohy, ale po pozadi to jde obcas taky;) Pak uz je vystup snadny a za chvilicku jsme u vrholoveho krize. Jupiii! Vrchol Jegihornu, 3206m.n.m., moje prvni ferrata, krasny vyhled, nadherna panoramata...Chvilku se pokochame pohledem na vsechny okolni hrebeny a vrcholky hor, prehradu Mattmark, udoli Saas-Fee, posilnime se a pak kamenitou pesinkou zase dolu, pripravit za sucha nocleh, kdyby se nahodou rozprselo (slunce sice jasne ozaruje modrou oblohu, ale bile mraky kouzelnou krajinu dokresluji a snadno se z nich muze vyklubat bourka).
Za chvilku jsme dole, vybalujeme stan, varime vodu z potucku na caj a Nadine se sbihaji sliny na vinecko. Horska chata Weissmieshutte je kousicek, pred veceri mala prochazka neuskodi. Stan je postaven, takze klidne muze zacit prset, caj uvaren, veceri po dalsim pruzkumu okoli. Vydavame se kamenitou strani vzhuru k chate. Po ceste potkavame u horske bystriny kamzici rodinku. S lehkosti si to cupitaji a hopkaji nerovnym terenem...ja k ni mam daleko, ale bez obtizi se preci jen k chate dostavame. Zvenci pripomina starou kamennou horskou chalupu, uvnitr je vsak primo luxusne vybavena. Maurice s Nadine objednavaji vina, ja si nechavam dat razitko na pamatku a docerpavam vodu na zitrek. Jeste prohlizime reliefni mapu okolnich pohori a pak jupi k nasemu taboristi varit veceri. Menu o trech chodech nema chybu...
...pokracovani po dalsi detske sieste;)
...tak jinak, pokracovani na vyzadani, odvazlivci, hlaste se!;)
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2013
  • 152 zobrazení
  • 0
sverakm
10 lidí
8 dní cesty
130 km
24 kg zátěž
Průměrná teplota přes den 14 °C
Průměrná teplota v noci 8 °C
Minimální teplota v noci -5 °C
Déšť jen 2 dny ;-)

1.den (22.8.)
V pozdních večerních hodinách jsme konečně přistáli ve městě Kiruna. Letiště však bylo vzdáleno
cca 10 km od města, takže nás čekal první pochod. Podařilo se nám vyrazit cca ve 22:30. Po cestě již někteří z nás
zjistili, že Kungsleden asi nebude procházka růžovým sadem. Zhruba po 7 km už jsme toho měli všichni plný kecky, asi se sečetlo víc faktorů,
venkovní teplota (byla kosa jako kráva), absolutní mrtvo a tma (nic k vidění) a pak taky naše inteligentní "zkratka",
kterou jsme si lehce prodloužili cestu. Obrovské štěstí pro nás však přislo, když se na obloze začala objevovat polární
záře, občas útvary menší občas však i velké a neskutečně nádherné, jediné čeho lituju je fakt, že než jsem vyndal foťák, záře
byla fuč. Nicméně tento úkaz do všech vlil druhou vlnu energie a než jsme se nadáli, byli jsme na autobusové zastávce (čas
okolo 1:30). Rychle jsme rozdělali spacáky a zasquotovali zastávky (naše budoucí velice oblibená činnost :D ) a šli spát.

2.den (23.8.)
Vztávání po 4 hodinách okolo 6-té ráno nebylo po noční štrece zrovna příjemný, ale vzhledem k odjíždějícím autobusům okolo
nás nám nic jiného nezbylo. V 8:30 jsme konečně vystoupili na začátku naší cesty v Abisku. Počkali jsme na mraze cca 2 hodiny na
otevření bufíku, nakoupili zásoby plynu a mohlo se jít. K bráně to byli necelé 2 km. Následoval vstup na Kungsleden,
teplota se zvedla, takže počasí bylo idealní, ani teplo ani zima, foukal příjemný vítr a komáři nežrali ;-) Před sebou jsme
měli asi 15 km do kempu Abiskojaure. Cestou už byla většina hodně otrávena a celkem mrtvá, začali se ozývat názory typu "tady to asi
kempnem na zbytek dovolený a dál nejdem". Po příchodu do kempu nás ale čekalo další úžasné překvapení, cena na osobu na noc
ve vlastním stanu 230 SEK (690 Kč) - většinovej názor na to jim serem!! Balíme se a odcházíme, v tom však týpek přiskočí a
cena je rázem 60 SEK (180 Kč), takže zůstáváme. Všichni toho máme plný kecky - z nevyspání, dalších cca 20 km v nohách,
prvotní šok ze zátěžě na zádech (cca 22 kg na zádech) - jsem celkem rád, že tohle jsem si osobné odpustil, tréninkem v Čechách
se zátěží ;-) Večerní zjištění - paty v prdeli, puchejře jak pinpongový míče - no nic natřu zelenou dezinfekcí, nechám zaschnout
a přelepim kobercovkou ;-)

3.den (24.8.)
Ráno okolo 11:00 vyrážíme s dohnaným spankovým deficitem. První skupina jde o cca půl hodiny dřív, nemůže snést neskutečně
pomalé tempo jiných jedinců, já a pár dalších vyrážíme později :D :D Po pár kilomerech nás čeká první stoupání.
Převýšení cca 250m na 2 km je celkem pruda obzvlášť s 24 kg na zádech. Nahoře na nás čeká druhá skupina a na Meditation place
si dává sváču. Hážu do sebe tatranku a může se razit dál. Poprvý se nám nabízejí neskutečný místní výhledy. Pokračujeme po cestě
cca dalších 5 km, část lidí toho má pořád plný kecky, v tom přichází energie v podobě stádeček sobů pobíhajících okolo nás cca
20 m daleko. Chvíli posedíme, pokocháme se krajinou, doplníme vodu z místních potůčků, počkáme na celou skupinu a razíme dál. Už
brzy někde musí být chata, ve který máme nocovat ( na půl cesty do Alesjaure). Po doražení k chatce se objevují dva týpci, jeden
se tváří, že děsně umírá a tudíž asi chce použít emergency chatu, má problém - síla počtu vítězí a jim asi dochází, že my se nehnem.
Odchází o pár set metrů dál a rozdělávají stan. Jedinej problém u chaty byli komáři, lítalo jich tam neskutečně - naštěstí něšípali
(teda ostatní to tvrdili, já byl lehce poštípán :D). První pokusy o chycení ryb - marné. V chatce si někteří stěžují na chrápaní
ostatních (já o ničem nevim :D) a na noční výlety s "pískem". Paty pořád marný kobercovka shrnutá - novej pokus zelená dezinfekce přelepená
kineziologockou páskou.

4.den (25.8.)
Následující den vyrážíme na další pochod směr Tjäktja. Tentokrát už vyrážíme společně cca v 9:00. Během cesty míjíme místo převozu přes
jezero, které Vám zkrátí cestu o cca 5 km, říkáme si, že to nemá cenu a vydáváme se pěšky. Po cca 5 km dorážíme do Alesjaure a dáváme delší
pauzu cca 2 hodinky a vyrážíme dál. Cestou vidíme další skupinky sobů a přechodu údolí se dostáváme na menší kopec a další neskutečný
výhled. Už je celkem pozdě cca 5 hodin, takže jsme rozhodnutý jít už max hodinu a spíš se poohlížet po místě na kemp. Konečně nacházíme
trochu zastrčenou rovinu, kde tolik nefouká s blizkým zdrojem vody. Další pokusy o chycení ryb - opět marné.Večer rozděláváme první oheň
popijeme whisky a jde se spát. Paty pořád marný, ale kineziologická páska drží - nemusím nic přelepovat ;-)

5.den (26.8.)
Ráno vstáváme okolo 6:30, po krátké snídani se zvedá silný vítr a začíná pokapávat, rychle balíme stany a vyrážíme. Ke konci dnešní cesty
přijde nejhorší stoupání z celé trasy, pokud nepočítám výstup na Kebnekaize. Převýšení asi 450m na 4 km. Když se dostáváme do spodní části
sedla k chatě Tjäktja, vítr už fouká velmi silně a začína pršet, v chatě nás nechají se na půl hodiny schovat, tak se tam jdeme ohřát. Pán se
ptá odkud jsme a po chvíli zjišťuje, že jsme první češi, kteří letos do Tjäktja došli ;-) Po pauze vyrážíme. To už fouká vítr, že mám co dělat
jít rovně, když se k tomu přidá chcanec, začíná to být celkem úmorný, naštěstí už zbývají jen cca 3 km k chatě, kde
chceme dnes squotovat. Když jsem asi 100m od chaty, vidim to nejhorší, co sem vidět mohl, dveře otevřený - takže chatka je obsazená a nás bude čekat
dalších 9 km do další chaty - to už jsme ale totálně prochcaný a bez sil (šlapat do kopce v takhle silným větru proti neni fakt žádná prdel). Dojdu
do chaty, tam dva Švédi, zvou mě dál a naštestí z nich pochvíli vypadne, že jdou dál - jsme zachráněni. Zabereme chatu, převlíknem se do suchýho
a po zbytek dne vítáme příchozí lidi, co se chtějí schovat. Nikdo nemá odvahu tam spát s náma, tak radši vyráží dál a my máme chatu pro sebe.
Paty už necejtim, takže se jde skvěle - páska stále drží ;-)

6.den (27.8.)
Ráno je počasí značně lepší a tak rychle vyrážíme dál. Po 9 km dorážíme do Sälky, kde trochu se studem potkáváme asi 3 lidi co včera nechtěli
spát s náma a museli v tom hnusu těch 9 km ještě dát. Zaplatíme si tam denní pobyt 60 SEK (180 Kč), dostaneme k dispozici pokoj s kuchyňkou,
rychle navaříme, sníme a někteří zvladnou i hoďku schrupnout ;-) Pak vyrážíme dál a narážíme na další chatku, opět prázdná, takže shazujeme věci
a jde se squotovat. Další pokusy rybařit, zase marné. Naplánujeme trasu na zítra, čeká nás celkem štreka až do kempu pod horou Kebnekaize, na kterou
chceme pozítří zkusit vylézt. Dáme večeři, já zvládnul i očistu v jezeře (voda měla tak 5°C max :D ) a jde se spát.
Paty už necejtim, takže se jde skvěle - páska stále drží ;-)

7.den (28.8.)
Vstáváme celkem brzo a vyrážíme, počasí zatim ujde, sice fouká vítr, ale začíná se stáčet tak, že fouká do zad, což člověku i celkem pomáhá,
naštěstí neleje, ale neustále poprchává, tak se modlíme, ať se to nespustí. Po cca 20 km dorážíme do dnešního cíle, všichni toho mají plný kecky,
první místo po 7 dnech se signálem, všichni tahají mobily a dávají vědět zoufalým pozůstalým doma :D, okolo prochází místní zaměstnankyně a má z nás
děsnou prdel, evidetně takhle vypadají všichni, co jdou z naší strany,jen co dorazí, zapnou akorát mobilu a čumí do toho jak ovce.
Tešně potom, co jsme zalezli, začlo celkem chcát - to bylo o fous ;-) Pak ale přichází sprcha v podobě ceny, kterou po nás za noc chtějí 560 SEK (1680 Kč)
na noc, ale vzhledem k počasí venku a už trochu i potřeby sprchy. A hlavně jsme se potřebovali vyspat na zítřejší výstup. Tak jsme sklopili hlavu a zacálovali to.
Večer dávám ještě nejdražší pivo ve svým životě 60 SEK (180 Kč - 3,5% břečka). Narazíme na skupinu dalších 14 čechů, který přišli z druhý strany a mají za
cíl pouze horu a pak zpět. Dáme saunu a jde se spát.
Paty už necejtim, takže se jde skvěle - páska stále drží, po sprše a sauně projistotu převazuji ;-)

8.den (29.8.)
Ráno přichází trochu studená sprcha v podobě počasí, na všech horách okolo a především pak na Kebnekaize napadl čerstvý sníh, pro naší skupinu se tak výstup
stává nemožným. Druhý den má být sice počasí lepší, ale většina už nemá prachy na to platit další noc, takže se bohužel musíme sbalit a vyrazit na konec trasy.
Zbývá už jen posledních 19 km k místu, odkud nás poveze autobus. Dneska chceme dát 15 a zasquotovat chatku ;-) Počasí je skvělé, takže se jde super, i když u části
už je vidět úpadek morálky, pravděpodobně z vidícího konce trasy a hlavně ze 2 plonkových dní, který nám zbyly (nemožnost výstupu na Kebnekaize+ časová rezerva kvůli počasí).
Během odpoledne dorážíme k chatce, kde zjištujeme, že ji někdo začal využívat ke svýmu byznysu a rozjel tam kemp, chtějí 60 SEK jen za stan, máme času dost, tak jdeme
dál, míst na kemp je tu neskutečně akorát bez vody, po pár kilometrem nacházíme vhodný místo a tak to zakempíme. Kluci jdou opět zkusit rybařit, tentokrát už se ale
vrací s úlovkem, nesou 2 pstroužky a tak si večer pošmáknem. Kvůli rybám se rozhodnem na tomhle místě počkat ještě jeden den a věnovat se rybaření.

9.den (30.8.)
Ráno nikam nespěcháme a tak si pospíme, večer se jde část podívat do civilizace vzdálené pouhých 5 km a zbytek jde rybařit, chytneme další 3 pstroužky a tak je aspon malá
chuťovka na večer připravena. Jedinej nedostatek je v chybějícím chlastu, ale kdo by to s sebou těch 9 dní tahal. Den tráví každý po svém, já osobně chvíli rybařim a chvíli
se potloukám po okolí. Večer přichází celkem kosa, tak stopíme všechno nanošené dřevo a jdeme spát, přes noc jsme naměřili rekorní teplotu -5°C ;-)

10.den (31.8.)
V poledne se seberem, dojdeme posledních 5 km do Nikkaluokta, odkud jede bus do Kiruny. Tam ještě přenocujem a další den 10 km směr letiště.
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2013
  • 295 zobrazení
  • 0
cervik-dobriv
S Accessem 2500km Marokem

Do Maroka vyrážím už po čtvrté. Připravil jsem si zbrusu nové trasy a nebude to jen ježdění kolem základního tábora v dunách Erg Chebbi. V plánu máme nejen navštívit Saharu a Atlas, ale i vzdálené vodopády nebo horská jezera…
V jednu hodinu 28.2.2015 vyrážíme ve složení : Radek- Yamaha Grizzly 700i, Václav - Kawasaki Brute Force 750 a já s Accessem Max 750i LT. Hned za hranicemi padá sníh. Naštěstí obavy z přejezdu Brenneru byly zbytečné. K trajektu přijíždíme v 16 hodin a hned mizíme v jeho obrovských útrobách. V 18:00 hod. se vyplouvá. Po 48 hod plutí jsme v Maroku. Dvě hodiny strávíme vyloděním a vyřízením dokumentů na celnici, pak najíždíme za branami na dálnici. Noční přesun do základního tábora Tifina v Erfoudu, kam dorážíme dopoledne v 10 hod.
Bez odpočinku natěšeni na zážitky se připravujeme na desetidenní okruh. Po čtyřech hodinách vyrážíme směr Sahara. Hned za městem Risani mizíme mezi pahorky v prachu. Jindy suchá místa tu překrásně kvetou. V řečišti protéká místy voda a zase mizí v písku. Užíváme si prvních písečných přesypů. Potkáváme zdivočelé muly. Hledám místo na oběd, někde v blízkosti vody na koupání. Břehy jsou zrádné, plné bahna - skořepina na něm je zrádná. Nechce se mi hned první den být od bahna a vyprošťovat z něj čtyřkolku. Po chvíli nacházím pevné dno s průzračně čistou vodou. To je ono. Jenže Radek a Véna nikde. Ani je neslyším. Vyjíždím na nejvyšší dunu v okolí a v hustém porostu vidím vyčnívat vlajku. Jedu za nimi. První problém. Radkovy se vytrhl zadní nosič, i s kufrem a kanystry leží na zemi za ním. Drží na dvou ohnutých slabých vzpěrách. Sundaváme co jde a vracíme nosič zpět do původního tvaru. Kurtami zafixujeme nosič. Co teď? Jet dál nebo se vrátit? K nejbližší vesnici to máme 20 km vzduchem přes pahorky. Zpět do z. tábora to po svých stopách máme 65 km, ale to by jsme přes členitý terén nedojeli. Sázím na jistotu a jedeme do kempu Tifina, kde nám ochotně pomohou najít nějakou dílnu, ve které vyztužíme rám nosiče. Hledám jinou cestu, pokud možno co nejpříjemnější. Po 40 km jsme na asfaltové silnici. Nosič zatím drží. V sedm jsme v kempu. Po pěti hodinách jízdy máme za sebou 160 km. Před půlnocí opraveno a připraveno ráno vyrazit směr Sahara.
Pozměňuji plán trasy. Dnes to bude převážně o rychlosti bez použití asfaltu. U první benzínky dotankujeme vše do plna. Radek nedočkavě bere zelenou pistoli a tankuje. Berber rozhazuje rukama a cosi haleká. Jediné co jsem pochopil - je to nafta! To ten den začíná. Naštěstí začal plnit kanystry, tak je pohroma zažehnána. Při placení nás ještě obere o pár dirhámů. Asi spropitné :-D. Hurá do terénu. Je sucho a hodně to práší. Naše rozestupy jsou i kilometrové, ale stále na dohled. Dostáváme se na rovné pláně, kde už jedeme vedle sebe. Rychlost kolísá mezi 80-ti až 100 km/h, podle hrubosti podkladu. Občas i naše přeložené mašiny se odlepí od země. Svižné svezení po dvou hodinách pustou krajinou, bez jediného stromu, ukončujeme pod hustým porostem zeleně v řečišti, kde si dáme občerstvení. Jemné rovné písečné dno poskytuje komfortní odpočinkové svezení, ale stále ve středu. Klesající voda vymlela i menší strouhy zařízlé i metr do dna koryta. Po 20-ti km opouštíme řečiště, které jde jiným směrem, než potřebujeme. Dostáváme se do zemědělské oblasti. Vodu tu čerpají z hlubin. Snad sto let staré čerpadlo poháněné ještě starším motorem, který je krmený z propanbutanové lahve. Prostě skvost do muzea tu stále plní svou funkci. Posledních 50 km je nekonečných. Dostali jsme se na širokou cestu, připravenou zřejmě několik let na asfaltový povrch. Monotónní jízda nás unavuje. Pár km před Zagorou zastavujeme, aby jsme ulevili ztuhlému palci. Zjišťuji, že mám naprasklý držák nosiče. 5mm silná pasovina praskla u oka, kudy prochází šroub. Jak na zavolanou přijíždí žlutý Defender a zastavuje u nás. Byl to majitel největšího servisu v Zagoře. Ochotně nám poskytuje služby. Po půl hodině držák zavařen a ukazuje nám své obchůdky už ze sedla mopedu. Doporučuje nám krásný stylový hotýlek. Nejdříve chtěli za noc se snídaní 900 dirhámů, ale po chvilce smlouvání jsme na třetině.

3.den
Probuzení v nádherném hotelu s překrásnou zahradou. Po snídani hledáme benzínku, zakreslená v GPS neexistovala, byl to bod v pustině. Začalo hodinové hledání ropy. Museli jsme se vrátit do Zagory. Před Saharou, 20 km od hranic s Alžírem, je policejní kontrola, kde kontrolovali a zapisovali pasy. Potom už nás čekala pustina zvaná Sahara. V dálce vidíme první duny. Zkoušíme, co naše stroje, těžce naložené zvládnou. Písek je jemný a ani po návětrné straně není utáhlý. Zdoláváme malé 20-ti metrové duny. Pomaličku se rozjíždíme. Po hodině tréninku přichází první karambol. Radek nezvládl otočení ve svahu a nedobrovolně opouští svůj stroj, který v kotrmelcích pod ním mizí. Co šlo, očesal. Zrcátka, plexy štít i držáky na vodu. Posbíráme, co půjde ještě použít a vyrážíme značka hotel. V dotyčném místě nic takového zase není. Jen rozpadlé ruiny, kam pastevci zaženou na noc svá stáda. Další bod kousek od nás je zdroj vody. Ten tam sice byl, ale obehnán zdí a uvnitř políčka. Začíná zapadat slunce. Míříme do dun, kde jsou značeny kempy. Ty už tam po tmě nacházíme, jsou zde berberské stany a hlavně voda. Sprchy tu už několik let nefungují. Na mytí dostáváme kýbl. Vytahuji svou mobilní sprchu a berbeři se nestačí divit, jak jsme vybaveni. Venca jim ukazuje, jak se chytá do lasa. Je totiž šampion rodeových disciplín ČR roku 2011. Oni na oplátku berou bubínky, barely a spustí svou hudební produkci.

4.den
Brzo ráno nás probouzí prudký vítr. To, co nás čekalo venku, jsem už nechtěl zažít. Řádila tam písečná bouře. Než jsme stačili opravit Radkovy plexy štít americkou páskou, už nám berbeři přinášejí snídani. Bouře neustává a podle domorodců, jen tak nepřestane. V plánu jsme měli průjezd velkým dunovým polem, což je v tomhle nereálné, proto ho budeme po kraji kopírovat. Sice je to delší, ale za to bezpečnější. Postupně se proplétáme mezi hromádkami písku, až se pomaličku začínáme od nich vzdalovat. Vítr sice neustává, zato je větší viditelnost. Odjíždíme k osamocené stolové hoře, kterou máme v plánu objet. Za ní, už je vzduch o poznání čistší. V dálce vidím rychle jedoucí nákladní automobil. Uhýbám mu z cesty, aby mě nezasypal prachem. Beru do ruky foťák a snažím se ho vyfotit. Prožene se kolem a najednou se driftem otáčí a jede ke mě. Vyskočili dva vojáci a berou mi z ruky foťák. Pochopil jsem, o co jde, tak než mi ho stačili zničit, mažu před nimi fotky, které jsem zrovna pořídil. Omluvil jsem se, že jsem netušil, že jde o vojenské vozidlo. Naskočili do kabiny a pelášili dál. Konečně se přibližujeme k městečku Foum – Zguid, kde budeme moci dotankovat hladového Bruta. Před městem je závora a zase vojáci. Kontrolují pasy a vyptávají se, odkud jedeme a kam míříme. Ve městečku si dáváme oběd a všichni se připojujeme k místní Wi-Fi. Potom už nás čeká průjezd kaňonem, který ještě nikdo neprojel. Domorodci nechápavě pozorují, kam to míříme. Stoupáme proti proudu kamenitou cestou, která pomalu zarůstá. Ta končila v poslední vesnici. Rozhodujeme se pokračovat korytem řeky, až kam to půjde. Tma nás dostihla a jsme nuceni se utábořit. Za zpěvu žab usínám.
5.den
V 7 ráno mě probudila zima. Pouhých 5 stupňů. Jdu najít dřevo na oheň. Kromě palem a rákosí tu nic neroste, ale na ohřátí to postačí. Balíme a razíme dál soutěskou. Obtížnost terénu stoupá. Mění se to v trialovou jízdu. Sesedáme z kolek a jdeme hledat, kudy dál. Domorodec tvrdí, že tu chodí, ale tak maximálně s naloženým oslem. Dáme ještě koupel v horské bystřině a obracíme zpět k první odbočce naším směrem. Ačkoli jsme neprojeli, tak tenhle průzkum za to stál. Potkáváme novou pevnost a kolem nezvykle spoustu nových kamionů. Po přiblížení zjišťujeme, že jsou to částečně kulisy. Natáčí se zde historický film. Pro tyto účely do této oblasti udělali novou cestu, které chyběl už jen asfaltový koberec. Betonové plochy, které jsme potkali uprostřed pustiny, slouží jako heliport. Pasoucí se velká stáda v okolí sloužili také k těmto účelům. Venca už zase somruje benzín. Jeho žíznivý Brut je zase na suchu. Nedaleko od filmařů, je městečko, kde dotankujeme opět vše co máme a jedeme směr Atlas. Šplháme až do 2.200 m.n.m., kde jsou zbytky sněhu. Majestátné vrcholky se tu tyčí až do 3.800 m.n.m. Už se stmívá a hotel značený v mapě nikde. Ochotný domorodec nám dává vizitku dalšího hotelu po cestě, ke kterému se dostáváme, až po 45 km za hluboké tmy. Majitel už nás vyhlížel u cesty. Nevím, jestli se tomu dá říci hotel, ale čisté matrace na zemi a teplou sprchu tu mají. K večeři se podává polévka, Tažin se skopovým a pomeranče. Teplota tu nepřesahuje 10 stupňů. Jdeme se zavrtat do dek.

6.den
Za rozbřesku sjíždíme z Atlasu směr vodopády Ouzoun Cascades . Jediná cesta v okolí přes hřeben je místy zasypána kamením a tajícím sněhem. Burácející voda v řekách tu není už průzračná, ale zakalená, jak po cestě bere co jí přijde do cesty. Je to tu jak na houpačce. Pořád nahoru a dolů. Pohled z vrcholků do údolí, jak se kroutí cesta, je nádherný. K vodopádům přijíždíme odpoledne. Hned na parkovišti se nás ujme místní berber s 10-ti metrový šátkem namotaným na hlavě, který nás dovede do hotelu, potom nás protáhne vodopády a doporučí restauraci . Sám si sedne před ní a čeká, než se najíme. Poté nás odvede zpátky k hotelu, kde teče jen studená :-( Po setmění majitel a jeho kamarádi zapomínají na korán. Vytahují tvrdý alkohol a balí si hašiš. Jsou přátelští a na tento večer navazujeme družbu.
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2014/2015
  • 333 zobrazení
  • 0
datavideomedia
Pražský maraton 2017 – v pořadí můj 18 v Praze…. .
Oficiální čas : 3:30:21, reálný čas: 3:30:20, čas reálný bez zastavování : 3:27:26
Tak jak závod probíhal a jaké byly přípravy ?
No…. .Tento rok je ještě více specifičtější, než obvykle…. .Vším možným, co mě potkalo . Jak v osobním životě , tak i v běžeckém… .
Ale teď hlavně k tomu běžeckému ?… . Všichni víme, že maraton je velmi těžký závod a neodpouští Ti nic… .Když nemáš naběháno , ani tam nechoď. Okamžitě uvidíš , jak Tě ztrestá…. . Je to jako Tvoje zrcadlo – ZA NIC NIKDY NEOČEKÁVEJ DOBRÉ VÝSLEDKY KDYŽ MU NIC NEODEVZDÁŠ !
Od začátku nového roku jsem až do května naběhal všeho všudy 289 km…. .OPAKUJI – NABĚHAL JSEM 289 km … . Prostě tragédie ….. .Spíš místo tréninků běhu jsem se snažil hlavně věnovat svému synovi, jezdit s ním na hory, za jeho sporty a zájmy, přiblížit se mu , sdílet s ním jeho život- neb si myslím , že máme jen pár okamžiků, chvil v životě, kdy si můžeme naše děti užít… Život je moc krátký na to, abychom něco odkládali, jen kvůli své pohodě, lenosti , zájmům… .
Čím více se blížil termín maratonu, tím více jsem se toho obával… . Jak obstojím, zda vůbec, a v jakém stavu… . Dá se říci, že jsem pouze běžel všeho všudy 1 půlmaraton (+ s Ájou jsme běželi jednou hezký 17km výběh)+ 3 závody na 10km a to bylo vše… . Pouze jen v posledním měsíci jsem se byl několikrát proběhnout okolo Krčského lesa , „dal jsem si“ jednu desítku a duatlon a to bylo všechno… .
Poslední dva týdny před závodem mě navíc postihli osobní nepříjemnosti, které jsem musel řešit a bohužel mi nedávali ani mnoho klidu ve spaní , ani přes den… .
Dvě noci před maratonem jsem spal 6 hodin (navíc v sobotu ráno jsem si šel zaběhnout Dvě míle s úsměvem a hlavně doufat , že Enrico přijde na tyto závody a podpořit ho v jeho závodu)… . Den jsem strávil na Expu a pak několik krátkých chvil s někým moc mi blízkým. Nicméně jsem se nestačil ani pořádně najíst od snídaně a den před závodem jsem vlastně pořádné jídlo měl až v půl deváté večer – kuřecí medailonky/domácí hranolky/ grilovanou zeleninu… .na noc a před maratonem „opravdu dobrá volba“ – ale jít spát bez jídla mě přišla hloupost … . Navíc mě hodně rozrušili dané osobní problémy , které mě trápí ….. . Šel jsem spát v 23:30 a…. probudil se 1:30 – i ve spaní jsem na to myslel (však to někteří určitě znáte)…a usnul zase až v 2:45… .
Budíček – 7:03 hod.
Nezapomeň na to Fialo, že máš od 8:00 hod focení s PIM King u Koruny na Vclaváku a v 8:15 hod. s Báječnými ženy v běhu !!!! Tzn. vyjíždět z domova v cca 7:20 a nechat auto na I.P.Pavlova- a zbytek – cca 1,5 km dojít – na pohodu – užít si pohodu jarního nedělního rána, jak Praha vstává… .
No – vyjel jsem 7:33- takže pozdě- uháněl jsem ku centru . V 7:45hod vystupuji z auta a metelím na Václavák- procházka se mění na slušnou rozcvičku/ běh s dvěma batohy…. .
Přicházím včas a potkávám spoustu známých : Zuzanu Hofovou, Petra Vltavského, Tondu Růžičku a další a další, ale.. jde se fotit !
Po focení s Pim King přicházím k již už téměř kompletní sestavě „Báječných žen v běhu“ – hle ! Uvědomuji si, že jsem si vlastně nenapsal čas na kolik poběžím… . Koukám na časy mezi 3:20 a 4:00- a jen tak z hecu si napsal na levou ruku časy na 3:30- OSOBNĚ JSEM V TO NEVĚŘIL, SPÍŠ JSEM SI V DUCHU ŘÍKAL, ŽE BĚHEM BĚHU BUDU PŘEMÝŠLET O TOM , JAKOU ZTRÁTU MÁM NA TENTO ČAS… . ?
Po focení s děvčaty , které byly vedeny Karolínou Jeníkovou jsem zamířil do šaten. Zde jsem potkal několik svých známých , především však Pavla Fridricha , který chtěl běžet pod 3:00 hod.(výsledný čas má myslím 2:58 a gratuluji !! ?). Člověk si tak v duchu vzpomene, jak jsem se poznali , chlapec ( neb je o dost mladší než já začal běhat před cca 7-8 lety , byl horší než já a postupně se zlepšoval a zlepšoval- svůj trénink na maraton nyní dovršil několika měsíčním pobytem v Keni s Davidem Vašem). Prostě – připadal jsem si, že na takový závod už ani nepatřím, neb všichni běhají již lépe a já stárnu … .
Nevyspalý, se žaludkem naplněným jedním jablkem a banánem jsem vyrazil na start… . Do svého sektoru B, určenými pro Gold PIM Kingy. Cestou jsem potkal Michala Živného a dovedl jsem ho…do sektoru A. Takže jsem se spolu s ním dostal do sektiru s Kenani, Vítkem Pavlištou a dalšími borci… . Byl tam mimo jiné František Večeřa , starší pán , který běžel snad všechny ročníky PIMu.
START !
Vyrážím sekundu po startu za zvuku Smetanovy Vltavy do ranní Prahy . Je spíš zima , sluníčko je zatáhlé… . Bez ideje , nápadu , kolik vlastně chci běžet , ale s cílem DOBĚHNOUT . A zkusit doběhnout se ctí a v pohodě . První kilometr 4:35 , další dva obdobně , přitom se mi běží pěkně , uvolněně, přebíhám Karlův Most , diváci tleskají, na konci mostu si snažím nezlomit nohu o bednění na zemi- to víte , my šikulové musíme dávat pořád pozor ? .
U Úřadu vlády slyším, jak na mě někdo volá: „Enrico přidej , super ! “- a on to pod mostem fandí s vlaječkou ( byla to vlaječka ??) Jirka Homoláč ? ( později zjišťuji, že vedle něj stála i Marika ;-) ).
Moc mi to pomáhá- cokoliv , co Vás vyžene z té letargie běhu Vám hrozně pomůže, nabudí.. ..
5 km- 23:19
10km – mezičas 46:54
Na 7 km mě předbíhá Mirek Tiouška a irka Fix (vodiči na 3:15) – trochu spolu polaškujeme.. .
Začínám přemýšlet o tom ,že jsem (oproti svým zvyklostem ještě nebyl na záchodě.. ? No uvidím , není to nutný… . Uvědomuji si, že vlastně od startu běžím skoro pořád blízko jedné mladé paní – jednou předběhne ona mne , jednou já jí… U Národního divadla se spolu začneme bavit, jmenuje se Martina a běží první maraton… .Že by ráda na 3:30… . Hmmm…asi bude dobrá ?… .
15km- 1:11:14
Zezadu mě dobíhá Víťas Meloun ?… . Hmm, asi už začnu mít problémy…ale mě se běží pořád docela době ! Časově to vychází stále na cca 4:45- max 4:50. Nicméně dle času a napsaných „harmonogramů“, jsem stále v „plusu“ přes pět minut na čas 3:30 – no to je super !
20km-1:35:38
U zastávky najednou vidím kamaráda ze základky Petra Havlíka s dětmi , kousek se mnou běží , ptá se mě jak je , trak spolu chvilenku mluvíme, ale běžím dál… .
21,095km – půlmaraton- 1:40:53
Tak jsme v polovině … . Stále se snažím nemyslet na to, že mě čeká ještě polovina trasy, ještě jeden půlmaraton . Potkávám a zdraví Martina Beníčka- pronese par vtipných skazek , ale jdu dál.. ? .Na každé občerstvovačce pořádně doplňuji vodu, ionty, pomeranče, občas banán. A všude používám houbičky . U Dvorců začíná foukat totiž i vítr a trošku se oteplilo…. . Na 23km (opět se dobíháme s Martinou) si řeknu – jo – tady by to šlo ?, odbíhám k plotu… .
Nemyslím na závod, myslím na svůj další život na mé nejbližší: malou a tmavovlasou lásku, co asi dělá ???
25km- 2:00:23
Běží se překvapivě dobře, protahuji si ruce, tempo držím…. .Ale za chvilku tady máme Strakonickou …a tu fakt nemám rád- je to jednotvárná ulice a navíc …hroooozně dlouhá… .
Na 28km ale už začínám cítit nohy a hlavně – začínám si uvědomovat , že mám za sebou 2/3 martonu a poslední ….ALE NEJTĚŽŠŠÍ ..MĚ TEPRVE ČEKÁ… .
30km- 2:25:28
Stále mám časový náskok a vypadá to n čas 3:25. Nicméně- velmi jemně zpomaluji …. . Běžím už na cca 4:56-5:10. Ale snažím se nemyslet na to, že bych zastavil, odpočinul si. Na to že bych vzdal ale ani nepomyslím… .
Víte vnitřně cítím, jak mě ten maraton vlastně „vychovává“ . Nebát se řešit problémy, umět je překonávat- jak v osobním tak v normálním životě… . Snažit se být na sebe tvrdý nepo…se z každého problému.. . Dokázat si stát za svým , když mám pravdu , nebo ustoupit , když zjistím , že ta pravda je na druhé straně… . A u maratonu to platí obzvlášť – nic není zadarmo, vše si musíš zasloužit…. .
Vidíš jak běžci jdou už do chůze , odpočívají , zastavují …. Někdo se i protahuje… . ZASTAVIT ??? NE !!!
Na každé občerstvovačce si houbičkou vystříkám studenou vodu na levou achillovku, která pobolívá… . Ale vždy se ihned dám do pohybu… . A běžím… .Tvoje vnímání se Ti zúžuje na několik věcí , která Tvá mysl vyhodnotila jako nejdůležitější: běh , běh , nemyslet na bolest a Tvoje nejbližší lásky, které Ti tak chybí … . A nejsou ani v cíli .. Ta je mi to líto….. Ale už je brzy uvidím..uslyším… .To vše Tě žene do cíle… . Běž, běž,.. běž.
Probíhám již podruhé okolo Karlova mostu a vidím první sanitku, kolabujícího běžce.. . Ale Ty běžíš, a chceš běžet … .
35km- 2:51:58
Potkávám Zbyňka Schneidera, který vždycky fandí v Jateční ulici. Přemýšlím o tom , zda jsem schopen doběhnout do těch 3:30- Zpomalil jsem, ne moc (hlavně díky těm zastávkám na občerstvovačce) na 5:10, mám ale stále k dobru 4 minuty … .
Nejhorší bude úsek na Invalidovně a Husákovo ticho…. . Nezastavit , nepřejít do chůze !
40km-3:19:17
Zastavil, nepřešel do chůze – pouze jsem se v klidu napil , ochladil… . Hodně lidí už nemůže, přechází do chůze … . Poslední kilometry jsou vždy nejtěžší…. . Nicméně lidi moc fandí, i když např. na Invalidovně pořádně foukalo… . Mává na mě Jakub Poddaný, moc díky za povzbuzení !
Poslední kilometr potkávám pár známých ze závodů. Někdo je už tak unavený, že si sám povídá pro sebe, přesvědčuje se sám do běhu .
U nemocnice na Františku na mě volá Jiří Flaks , fandí seč může…MOC DĚKUJI I ZA FOTKU !
Pařížská- posledních 400m . Spousta diváků , vnímáš cíl, vzpomínáš na svoje blízké, chce se Ti dojetím brečet, slzíš… .
CÍL: 3:30:20 ( ČISTÝ ČAS 3:27:26)
Posledních 100m vidím , že to nebude pod 3:30, ale velmi těsňounce nad… . No co … . I tak skvělé… .
Za cílem se opřu o svodidla, a těžce odpočívám… . Mám radost , že jsem tady.
Přebírám medaili, hurá do zázemí , kde se potkávám s Ivem Procházkou ( během posledních tří týdnů běžel maraton v Bostonu , minulý týden v Londýně a nyní Praha : 3:04 !!! ).
Jdeme spolu do sprch (jak je to příjemné !) a posléze na masáž, kde si romluvíme o závodu.. .
A už slyším v telefonu milý hlas, a ač unaven, je mi hned lépe. .. .

A pro Vás všechny jen vzkaz:
NEVZDÁVEJTE SE PŘED NEŘEŠITELNÝM PROBLÉMEM, ZKUSTE JEJ ŘEŠIT , BOJOVAT S NÍM A ONO VŠECHN PŮJDE ! A I KDYŽ NE TŘEBAS HNED TAK VĚŘTE ŽE I MALÝ POKROK JE POKROK !
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2017
  • 156 zobrazení
  • 0
vkcs
O tom, že se pustím do premiérového ročníku vrchařské koruny Českého středohoří, jsem měl od začátku jasno. Jako malý jsem trávíval své prázdniny nedaleko Peruce a Stradonic, a kopečky jako Hazmburk, Raná či Milešovka mi byly velice blízké.
Nicméně k první vyjížďce jsem se dostal až ve druhé polovině letošního srpna.

Vyjížďka č.1, 19.8.2018
První vrcholy jsem zdolal vlastně tak jakoby „náhodou“. Jejich dosažení bylo jakýmsi vedlejším produktem plánovaného cyklovýletu z Prahy do Loun. Začátek trasy byl pro mě rutinní, stezku z Prahy podél Vltavy přes Klecany, Řež, Kralupy, Nelahozeves, a po silnici pak dále přes Ouholice a Straškov téměř pod Říp jsem jel už tolikrát.. Rovina a nuda.. Dále jsem pokračoval po silnici přes Mšené lázně do Stradonic, a pak už směr Louny. V tomto městě jsem jednak navštívil pivovar Lounský žejdlík, samozřejmě místní náměstí, ochutnal jsem pramen Luna, ale především jsem zavítal k obřímu modelu jízdního kola u pivovaru Zichovec. No a co dál? Zde, po více než 100km jízdy začala vrchařská pasáž. Nejprve mě čekal výšlap na rozhlednu Červený vrch. Nízký a krátký, ale pekelně strmý úvod. Ale nic to nebylo oproti dalšímu kopci, Oblíku. Bylo něco po 14h, parné srpnové odpoledne, a já se začal sápat po klikaté cestičce na tento 509m vysoký vrchol. Dal mi pořádně zabrat, ale výhled byl dokonalý. Mimo jiné jsem pohlížel na nedalekou Ranou, následující cíl. A dostat se nahoru mi vzalo opět plno sil, ale odměnou byl opět překrásný výhled. První vrchol VKČS byl v kapse. Původně jsem měl v plánu zdolat i na Milou, ale to jsem vzdal, začínal jsem mít pořádnou krizi, ozývaly se nohy, které nebezpečně tuhly. V parném odpoledni mě spasila hospoda v Bělušicích, kde do mě prakticky na ex zahučel litr ledové Kofoly a nalil mi potřebnou energii do žil. Na Číčov jsem se tak dostal poměrně bez problémů, jen jsem nevěděl, s čím se vlastně vyfotit, vrcholová cedule žádná. Ale výhled opět pěkný. Druhý vrchol zdolán, a já si řekl že pro tento den toho bylo až až a začal jsem myslet na „navrátila“. Ale rozhodně jsem to neměl ještě kousek. Čekala mě cesta přes Lovosice a do Litoměřic, kde jsem si v místním minipivovaru Labuť chvíli odpočinul u výborného pivečka. A pak ještě asi 20km do Roudnice, kde jsem už sedl na vlak do Prahy. Byl to dlouhý den, na tachometru mi svítilo 180km…
Vzdálenost: 180km, převýšení: 2 291m, povinné vrcholy: 2 (Raná, Číčov), bonusové vrcholy: Červený vrch, Oblík

Následně jsem VKČS na delší dobu přerušil a věnoval se jiným cyklo výletům, v září jsem pak na 10 dní vyrazil do Jeseníků, kde jsem si vyjezdil i zdejší vrchařskou korunu. K té Středohořské jsem se vrátil po dlouhé odmlce až v poslední zářiový den..

Vyjížďka č.2, 30.9.2018
Září se v poslední den rozloučilo takřka letním počasím, takže jsem měl o to víc chuti konečně zas zdolat pár kopečků ve Středohoří. Pocitově tento den shledávám jako nejtěžší vyjížďku v rámci VKČS. Ráno jsem si dokonce přivstal na vlak natolik, že jsem už byl v 8h v Lovosicích a mohl jsem vyrážet. A úvod to byl hodně ostrý, od Labe se vyšvihnout na vrchol Lovoše. Trvalo mi to asi hodinu, většinu cesty na vrchol jsem kolo vedl. Ale výhled byl dokonalý, Lovoš je podle mě kopec s jedním z nejhezčích výhledů u nás. Mám ho i radši než ten z vyšší Milešovky. Bylo 9 ráno, sluníčko svítilo, a dole se v mlžném oparu probouzely Lovosice i polabská „placka“. Následně mě čekal stejně tak prudký sjezd, a v ranním lese jsem skoro zalitoval, že nemám dlouhé rukavice, celkem by se snesly. Kopcovitou krajinou mě čekal výšlap na zříceninu hradu Košťálov, opět s krásnými výhledy na okolní krajinu. A pak nadešel strašák, Solanská hora, jelikož na ní nevede žádná značená cesta a já se bál pátrání, abych hledáním vrcholu neztratil moc času. Ale nakonec s pomocí map v telefonu vše klaplo. Na vrcholu jsem si chvíli odpočinul a nad svačinou jsem se rozhlížel po okolí. A dalším cílem byla Hradišťanská louka. Cesta na ní se mi nijak zvláště nelíbila, ale samotné místo bylo jak z pohádky, téměř horská loučka s břízou uprostřed, a nikde nikdo, parádní relax. Čekal mě sjezd do Štěpánova, a v nadcházejících kopcích se začaly ozývat nohy, kterým se už nechtělo pokračovat. Nicméně dojel jsem do Milešova, a čekala mě královna Milešovka. Vyjel jsem kam se dalo, ale přiznám se, že většinu cesty jsem po červené značce kolo vedl. Na cestě i vrcholu byl provoz, plno lidu, někteří na mě nechápavě hleděli co tam dělám s kolem. Hlavně pak na vrcholu, někteří se mě ptali, jestli jsem to nahoru vyjel, případně jestli se chystám sjíždět dolů. V obou případech byla odpověď ne. Na vrcholu jsem pohlížel na nedaleký Lovoš, kterým jsem začínal ráno. Než jsem seběhl dolů z Milešovky, bylo 16h. Tudíž 8 hodin od ranního startu, a já měl najeto asi jen 45km. No ale jakých! Teď mě čekala svižnější silniční část, z Velemína přes Lovosice, Terezín, Roudnici nad Labem a do Kralup nad Vltavou. To abych alespoň něco najel. Tady jsem už ale sedl na vlak směr Praha.
Vzdálenost: 107km, převýšení: 2 485m, povinné vrcholy: 5 (Lovoš, Košťálov, Solanská hora, Hradišťanská louka, Milešovka)

A opět následovala několikatýdenní odmlka. Závěr října se blížil, a já si říkal, že to takhle téměř v polovině přece nevzdám. Klíčový byl víkend 20.-21.10.2018…

Vyjížďka č.3, 20.10.2018
Stejně jako u druhé vyjížďky, jsem i tento den nasedl na ranní vlak z Prahy a v 8h jsem už začal šlapat v Lovosicích do pedálů. Úvod byl zahřívací, po rovině podél Labe, asi 14km do Dolních Zálezlů. Ale zde se začalo hned dost prudce stoupat směr Moravany. Zahřívacím prvním bodem byla vyhlídka Skalky, moc pěkné místo, s výhledem na zákrutu řeky Labe. V údolí se akorát rozpouštěla ranní mlha. Pokračoval jsem přes Stebno a Milbohov, a dojel jsem až na Větruši nad Ústím nad Labem. Tady jsem byl poprvé, konečně, vždycky na ní jen koukám od řeky. Sjel jsem dolů do Ústí, a opět se kousek přiblížil po rovině po silnici, tentokrát do Neštěmic. Odtud mě čekalo další stoupání od řeky přes Ryjice na zříceninu hradu Blansko. Následující pasáž byla hodně nahoru a dolu, a vzala mi plno sil, takže na dalším vrcholu, Javorském vrchu, jsem usedl na lavičku, a snědl jsem svůj svačino oběd. Hezky už bylo vidět do Děčína, zdál se tak blízko, ovšem mě ještě na cestě čekalo několik kopcovitých překážek. Nejprve jsem sjel dolů do Jílového, a odtud mě čekal výšlap na Děčínský Sněžník. Ten jsem si opět zařadil jako bonus, ale podívat se sem jsem plánoval už tak dlouho, že jsem dnes prostě musel. A stálo to za to! Dole pod kopcem krásně žloutly listnaté lesy, letošní podzim je vážně dokonalý! Parádní byla také občerstvovna pod rozhlednou, vůbec jsem nepočítal, že by mohlo mít něco koncem října otevřeno. Chvíli jsem si sedl do tepla na dvě velké Kofoly a koukal do mapy co dál. Ze Sněžníku mě čekal snad 15km sjezd na Děčínské nábřeží, při němž jsem ztratil přes 550 výškových metrů. Ale brzo mě čekalo další stoupání, nejprve na rozhlednu Velký Chlum, na kterou teda vedla z Děčína po červené hodně mizerná cesta, a pak už po silnici přes Březiny a Dobrnou k rozhledně Sokolí vrch, která už ale měla zavřeno. Bylo krátce po 17h. Sjel jsem tedy do Děčína a vyběhl jsem ještě alespoň na Kvádrberk, a vychutnal si tu nádherný západ slunce. Za tmy jsem pak už jen dojel na vlakové nádraží a zamířil do Prahy.
Vzdálenost: 94km, převýšení: 2 661m, povinné vrcholy: 5 (Skalky, Blansko, Javorský vrch, Velký Chlum, Sokolí vrch), bonusové vrcholy: Děčínský Sněžník, Kvádrberk

Vyjížďka č.4, 21.10.2018
Hned druhý den ráno jsem se vlakem vydal pokračovat tam, kde jsem v sobotu skončil – tedy do Děčína. Dnes mě čekaly ty nejvzdálenější body od domova, především vyhlídka Češka. Ale od začátku. Ráno byla v Děčíně pěkná mlha, a pěkně dlouho jí trvalo, než se přes den rozplynula. Zamířil jsem nejprve do Benešova nad Ploučnicí, a odtud na Markvartice. Cesta na vrchol rozhledny Triangl byla trochu hledání, především v závěrečné části. Z vrcholu jsem si cestu zkrátil polem, a dokonce i přes kravský výběh, abych se dostal do Kerhartic. Odtud už jsem pokračoval po silnici, zato pořádně do kopce do Kamenického Šenova a na vyhlídku Češka. Zde jsem byl už letos v dubnu, byla totiž i jedním z vrcholů vrchařské koruny severu. Dnes jsem se tu příliš nezdržel a po vyfocení se jsem sjel zpět k Panské skále, kde jsem usedl na lavičku a dal si jídlo. Pak jsem pokračoval do Žandova, chvíli nahoru, chvíli dolu, ale pak už jen nahoru na rozhlednu Strážný vrch. Bohužel byla zrovna nepřístupná kvůli opravě. Po modré značce jsem přes Valkeřice vyšlápl na nedalekou rozhlednu Kohout, ta sice přístupná byla, ale zas je už poměrně obklopená vzrostlými stromy a není toho z ní moc vidět. Po silnici jsem pak pokračoval směrem na Verneřice a udělal jsem si dobrovolnou zajížďku k vysílači Buková hora, kde jsem se i porozhlédl z Humboldtovy vyhlídky. Nelitoval jsem. Po návratu do Verneřic mě čekal dnešní pátý vrchol, rozhledna Náčkovice, kde jsem dal rychlou odpolední sváču cca v 17h. A pak přišlo peklo, takový profil jsem absolutně nepředvídal. Úsek od rozhledny přes Homole u Panny, Proboštov, Horní Zálezly a Malečov, stále nahoru a dolu, ale takový krpály! Začínala být tma i zima, a nohy už toho měly hodně dost. Tahle pasáž mi vážně utkvěla v hlavě, krize. Z Malečova jsem se po zelené vydal na Vysoký Ostrý, ale fotil jsem se tu před 19h, za totální tmy, dole byly vidět jen světýlka rozsvíceného města Ústí nad Labem. Mrzelo mě to, musí to být určitě krásný výhled odtud, ale tak někdy příště. Čekal mě už jen strmý sešup za tmy do Ústí na nádraží, a vlakem šup do Prahy. Dle počtu vrcholů a převýšení nejnáročnější etapa.
Vzdálenost: 117km, převýšení: 2 872m, povinné vrcholy: 6 (Triangl, Češka, Strážný vrch, Kohout, Náčkovice, Vysoký Ostrý), bonusové vrcholy: Buková hora/Humboldtova vyhlídka

Vyjížďka č.5, 31.10.2018
Zbývaly mi poslední dva vrcholy koruny, Hradiště a Varhošť, oba poblíž Litoměřic, takže bylo fajn, že už mě nečekalo žádné velké přemisťování. Využil jsem nenadálého krásného počasí, vzal si den volna v práci, a rozhodl se korunu dorazit v poslední říjnový den. Vlakem jsem dojel z Prahy do Roudnice nad Labem, a odtud jsem krátce před 10h vyjížděl. Úvodních necelých 20km bylo na pohodu a kopírovalo po rovince tok Labe, ostatně tuhle část Labské stezky do Litoměřic znám moc dobře. Z Litoměřic mě ale čekal poměrně ostrý výšlap přes Mentaurov na vrchol Hradiště. Od tohoto vrcholku jsem moc nečekal, o to víc mě příjemně překvapil, protože výhled byl nádherný. Na Říp, Radobýl, Hazmburk, ale i Lovoš, Milešovku, a další kopečky. Bylo vtipné říkat si na tomhle jsem byl, na tom taky, … Po žluté jsem seběhl do obce Hlinná, a to už jsem mířil na poslední vrchol co mi zbýval, na Varhošť. Jen cesta na sedlo byla náročná, a pak ještě po žluté značce k rozhledně. Dnes mi to do kopce moc nejelo, nohy ztuhlé jak z kamene. Ale výhled z rozhledny byl parádní, překvapilo mě, že bylo vidět už i na Ústí nad Labem. Hotovo, pomyslel jsem si, 20 vrcholů zdoláno! Můj den ale ještě nekončil, bylo krásně, a tak jsem pokračoval ještě dál přes Kamýk na Kalvárii a vyhlídku Tři kříže, tam mě to teda také uchvátilo. A pak přes Žernoseky a Michalovice, a vyšlápl jsem si ještě na Radobýl, ten už znám z loňského září, takže jsem věděl na co se těšit. Z Radobýlu jsem sjel opět do Litoměřic, a díky posunu času mi zbývala už asi jen hodina a půl světla. Po stezce 2A jsem pokračoval přes Terezín do Roudnice, a odtud už za tmy po silnici přes Rovné, Ctiněves, Mlčechvosty, Ouholice, a Nelahozeves do Kralup na vlak do Prahy, tak jako při návratu u vyjížďky č.2.
Vzdálenost: 100km, převýšení: 1 654m, povinné vrcholy: 2 (Hradiště, Varhošť), bonusové vrcholy: Kalvárie/Tři kříže, Radobýl

Shrnuto, celkově jsem najel 598km a nastoupal téměř 12 000 výškových metrů. Tahle koruna hodně bolela, a můžu směle říct, že je obtížnostně srovnatelná s těmi horskými (které jsem letos absolvoval v Beskydech, Jeseníkách, nebo Jizerkách+Krkonoších). Kopce jsou ve Středohoří sice nevysoké, ale strmé, a vzhledem k okolní rovinaté krajině člověka hodně potrápí. Na druhé straně na prakticky každém z nich zůstanete okouzleni, jakým vás odmění výhledem.
V rámci letošního ročníku jsem poznal plno krásných nových míst, o kterých jsem dosud vůbec nevěděl, nebo na které jsem se chystal, a tohle mě alespoň rozhoupalo podívat se na ně. Kromě Lovoše, Milešovky a Češky jsem byl na zbývajících 17 vrcholech úplně poprvé. Byl to parádní souboj s kopcovitou přírodou a moc jsem si ho užil, ke všemu mě ve všech vyjížďkách provázelo krásné počasí. Jsem zvědavý, jaké vrcholy budou zařazeny v příštím ročníku, a moc se těším!
Přeji hodně zdaru,
s přátelským pozdravem

Petr Holička, Praha, 33let
více  Zavřít popis alba 
  • 17.11.2018
  • 83 zobrazení
  • 0
janablah
39 komentářů
  • 5.2.2019
  • 200 zobrazení
  • 39
mluvin
Fotky z procházky okolo Ochoze u Brna.

#zima#sníh#moravský_kras
více  Zavřít popis alba 
  • 28.1.2019
  • 37 zobrazení
  • 0
deniskavos
více  Zavřít popis alba 
  • 27.1.2019
  • 20 zobrazení
  • 0
jantar2
Vyfoceno na lyžáku v Rokytnici nad Jizerou ve středu 6.2.2019
#zima
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 6.2.2019
  • 34 zobrazení
  • 2
reklama