Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 2 443 výsledků (0,0703 sekund)

reklama
442 fotek, 16.6.2018, 449 zobrazení
31 fotek, 4.9.2018, 60 zobrazení | krajina, města, příroda
Vimperk je město v podhůří Šumavy s mohutným hradem a zámkem na kopci a dost prudce se svažujícím náměstím lemovaným starými domy. Dolní konec náměstí uzavírá vysoká městská zvonice a kostel Navštívení Panny Marie. Hrad Vimperk vystavěl kolem r. 1260 Purkart z Janovic. Páni z Janovic založili pod hradem osadu a začali kolonizovat okolní liduprázdný kraj. Později přes Vimperk procházela jedna z větví tzv. Zlaté stezky, po níž se do Čech dopravovala z Pasova alpská sůl. Ze všech cest, které po staletí solného obchodu vedly přes Šumavu k Dunaji, právě vimperská přetrvala do dnešních dnů, protože v jejím směru vede dnes hlavní silnice do Pasova.

Vimperk se zapsal do dějin jako druhé české město po Plzni, kde se už v 15. století tiskly knihy. Na tradici knihtisku navázal v r. 1855 tiskař Jan Steinbrener. A ještě později, od 50. let 20. století zde byla tiskárna, specialitou byla „kolibří vydání“ zejména poezie, doplněné kresbami předních výtvarníků. Po privatizaci v r. 1993 slavná vimperská tiskárna zanikla.

Jelikož počasí stále nebylo příliš pěkné, vyjela jsem si dopoledne do Vimperka (kde jsem se konečně mohla podívat na předpověď počasí na internetu), a po poledni jsem si odtud vyjela na houby do lesů na Zvěříně, tj. mezi Novými Hutěmi, Borovými Lady a Churáňovem.

Nedávno měla krásné album z Vimperka na Rajčeti jeannott - já tedy předkládám Vimperk tak, jak ho vídám já. Což je obvykle v dešti nebo škaredém počasí. Jinak pro mě Vimperk znamená především přestup na autobusovém nádraží, a teď, když je zámek kvůli rekonstrukci dlouhodobě zavřený (bylo tam hezké muzeum Šumavy), moc nemám důvod tam jezdit.

Nové Hutě, Polesí - Zvěřín - rozcestí U Starých Hutí - rozcestí Na Hřebenovce - Pláně (asi 10 km)

Přibližná mapa: https://mapy.cz/s/36utF
52 fotek, 3.3.2018, 195 zobrazení | architektura, cestování, dokumenty
Chříč - Ves Chříč se v pramenech objevuje poprvé v r. 1318, kdy náležela Buškovi z Krašova. R. 1447 ji od Otíka ze Šanova koupil Sezema z Malšína za 170 kop grošů, a tehdy se zde také poprvé připomíná tvrz, v níž r. 1471 Otík zemřel. Od r. 1475 byl majitelem vsi Chříče, tvrze a dvora Zikmund z Rncmaule, v r. 1531 je koupil Václav ze Strojetic a v r. 1540 Lažanští z Bukové. R. 1560 tu hospodařili bratři Šebestián a Oldřich Katanští, kteří k chříčskému statku přikoupili r. 1565 tvrz Dubjany a ves Studenou. Šebestián a Oldřich Katanští chříčskou tvrz přestavěli a postavili při ní nový dvůr. R. 1567 se oba bratři o majetek rozdělili a Chříč připadla Šebestiánovi. Pro dluhy ji však musel r. 1585 prodat Janu Týřovskému z Ensidle na Hřebečníkách a Skryjích. Když Jan r. 1609 zemřel, připadla Chříč s veškerým majetkem podle odkazu jeho strýci Jindřichu Jakubovi Týřovskému. Na statku však byl dluh ve výši 8900 kop, a proto musel Jindřich Jakub prodat tvrz Hřebečníky a ves Novosedlí a zastavit ves Milíčov. Jindřich Jakub Týřovský dal přestavět (pokud tak neučinil již Jan Týřovský) starou tvrz na zámek (pravděpodobně renesanční), o němž se poprvé dovídáme v r. 1616 a pak v r. 1651. Jeho potomci hospodařili na Chříči až do r. 1701, kdy ji museli pro dluhy prodat hraběti Václavu Josefovi Katanskému z Bukové na Manětíně. Po jeho smrti v r. 1715 se stala majitelkou veškerého majetku vdova Marie Gabriela, rozená hraběnka Černínová z Chudenic, se syny Karlem Josefem a Maxmiliánem Václavem. Oba bratři si ponechali Manětín a matce postoupili Chříč s příslušenstvím za 370 000 zlatých. Marie Gabriela se stala v r. 1738 představenou ústavu šlechtičen v Praze, jemuž před svou smrtí odkázala polovinu chříčského panství. Druhou polovinu určila synovi Maxmiliánu Václavovi a dcerám Marii Anně, provdané za hraběte Pellegriniho, a Marii Josefě, provdané za hraběte Pöttinga. Na panství však byl dluh 450 000 zlatých, a proto byla dána jeho polovina do dražby. Nakonec ji koupil r. 1764 rovněž ústav šlechtičen a stal se tak majitelem celého chříčského panství. Ústav šlechtičen v l. 1766 – 1768 chříčský zámek přestavěl na trojkřídlou pozdně barokní budovu a současně k němu vybudoval v r. 1769 kostel a pod zámkem školu. Při církevních reformách císaře Josefa II. byl ústav šlechtičen připojen r. 1787 k tereziánskému ústavu na Pražském hradě a chříčské panství tak přešlo do státní správy. Zařízení zámku bylo prodáno v dražbě, dvůr s pozemky a ostatní budovy byly pronajaty. Ale císař Leopold II. ústav šlechtičen r. 1791 opět osamostatnil a vrátil mu jeho bývalý majetek. Roku 1820 vypukl ve dvoře oheň, který se rozšířil i na zámek, jehož jižní křídlo vyhořelo a muselo být odstraněno. Ústav šlechtičen byl majitelem chříčského panství až do r. 1906, kdy je prodal hraběti Štěpánu Götzendorfovi-Grabowskému za 2 200 000 zlatých. Roku 1910 je koupil Gustav Fischer a v roce 1911 Karel Černohorský, který držel zámek s dvorem až do roku 1931. Posledním soukromým majitelem byl do roku 1945 František Pokorný. Při zdruštevňování se stal dvůr se zámkem majetkem státního statku a nyní patří JZD, jemuž sloužil jako závodní jídelna, kanceláře a byty. Zámek je dvoukřídlá jednopatrová budova v pozdně barokním slohu, jejíž fasáda je rozdělena lizénami a kompozitními hlavicemi. Kolem oken je ozdobné ostění. U západního křídla zámku je kostel. K objektu přiléhají hospodářský dvůr a zahrada, která je vyzdvižena vysokého nad náves jako terasa. Je ohraničena ozdobným kamenným zábradlím se soškami. JZD zámek neudržovalo a tak byl opuštěn. Nyní chátrá.
234 fotek, letos v červenci, 107 zobrazení
Třetí dovolenou na Šumavě jsem si pečlivě naplánoval a vyčlenil si na ni deset dní a bez doprovodu. Dámy prominou, ale toulání mám v krvi a tentokrát jsem chtěl šumavské hvozdy projet křížem- krážem od Železné Rudy až po Lipno, sólo a natěžko, se spaním v nouzových nocovištích v lůně přírody, zrovna kde mě noc přistihne. A takovou sparringpartnerku bohužel nemám.

(Pá, 20.7.) Koncem července nastala ta správná konstelace hvězd a hned ještě v pátek po práci sedám na vlak a jedu do ĆB. Po infarktových situacích se zpožděním vlaků jsem se za tmy dopravil do rušného velkoměsta plným nebezpečných domorodců. Naštěstí jsem měl nachystané souřadnice do kempů i do volné přírody a tak vyrážím někam na západní stranu, také tomu říkají Stromovka. Kempy v rekonstrukci, ale bylo to tady poněkud podezřelé, patrně plné bezdomovců. Tak jedu dál za město asi 7 km na variantu č.4 do hlubokého lesa. To už byla snad půlnoc, nacházím pěkné bezpečné místo a ani nerozbaluji ansámbl a lehám jen do spacáku. Je velmi teplá noc plná hvězd, a sucho, což ještě netuším, že naposled. V noci mě vzbudilo podupování, rozsvítil jsem a hned objevil srnce, který začal štěkat. To již znám dobře, tak tedy blikám, pokud nepřestane a on štěká, dokud nepřestanu blikat. Nakonec to vzdal a zbylý úsek noci už byl v pohodě.

(So, 21.7.) Brzo ráno se vracím do města, abych pokračoval dál v jízdě. Nasedám na vlak do Horažďovic, tam přesednu na Klatovy a odtud do Železné Rudy. Vlaky jely načas, jen cestou se začly plnit k prasknutí, vodáci a vodačky i s vesly. děckama a hafo cyklistů. Postupně zas někde všichni povystupovali a do Alžbětína jsem dojel v poledne skoro sám. To se objevily první kapky, na nic jsem nečekal a vyjel do německé Eisenstein, pak dál na jih, až jsem vyjel z mapy a nevěda, kde jsem, jsem se potupně vracel zpět. Nakonec jsem přecijen našel kýžený německý rozcestník Deffernik, tam se zeptal jak dál a už jsem šlapal na Scheureck -Gsenget do Prášil kolem Falkensteina, tedy už šlapal doopravdy. To už lilo, měl jsem pláštěnku, ale mokro v sandálech. Tlačil jsem kolo do vrchu, deset metrů, výdech, napít se a zas dál. Tak pořád dvě hodiny. Už bylo i šero, ale spát jsem zde nechtěl. Bylo zde až podezřele liduprázdno. Nakonec jsem zdolal kopec, sjel dolů a přejel hranice pod Gsenget. Pořád mírně pršelo, to už jsem byl skoro durch mokrý zevnitř, propocen. Od hranice to je dalších 5 km do Prášil do kopce, v Prášilech jsem kvůli tmě minul kemp a držel se poslední mety, nouzák Hůrka u Prášil, tedy ještě dalších 5 km, z toho půlku tlačit do strmého kopce černým lesem.. o půl jedenácté přicházím na místo, byli tam už nějací nocležníci, stavím stan a jdu se umýt dolů do potoka... Dnes asi největší záhul, je půlnoc, chvíli spím, zatéká mi přes podlážku, mám ve stanu louži. Začíná to úžasně :).

(Ne, 22.7.) Ráno ještě všichni spí, jdu se projít, stejně prší a tak snad počkám, než přestane a trochu se mi vysuší věci. Vidím hafo hřibů, trhá mi to srdce, že je tam musím nechat.. jím borůvky, hodně borůvek.. doplňuji vitamány na cestu. Vracím se do tábora, stále prší a tak balím vše mokré a jedu odtud pryč. Pak přestává pršet a nastupuje pražící slunko, alespoň je mi teplo, vytlačuji se k jezeru Laka- nejvýš ležící jezero na české Šumavě, a asi i nejkrásnější místo. Průzračná modrá voda, pár kachen, pár turistů a nádherné ticho. Kochám se dlouho, pak zase dlouho bloudím lesem, páč jsem si vybral lyžarskou trasu, která je v létě neprůchodná, což zjišťuji skoro na jejím konci. Vracím se, bloudím ještě a pak vyjedu na asfaltku, ale dvakrát se vracím, páč již nevím, kde jsem. Baterie v GPS totálně zmlkly, teď musím bez navigace a rozmočená mapa mi moc nepomáhá. Nakonec potkám lidi, ti mi řeknou, že jedu blbě, pak alespoň vím, kudy do Prášil. Tam něco pojím a jedu směr Modrava. Opět tlačím přes kopce, tentokrát šotolinový a opět nekonečný, skoro 8 km dlouhý. Pak konečně Poledník, tam začíná asfalt a sjíždím strmě dolů několik kilometrů pod Oblík, k Javoří pile, kolem Tmavého potoka a Roklanského potoka, až je mi zima. Ale tam už to dobře znám, Rybárna a Modrava na dosah. V táboře rozbaluji bivak a nechávám sušit, jsou tam i známí z předešlého tábora, je pozdní odpoledne, vše je v mžiku suché, mezitím dávám v Pivovaru borůvkové knedlíky a pivo a tankuji vodu. V noci zase sprchne...

(Po, 23.7.) ...ale ráno svítí slunko, nespěchám, koupu se v ledové vodě a čekám, až se vše vysuší. Mezitím zajdu do Modravy na polévku, je to bída, to co má být otevřeno je ještě zavřeno, nikde nic, ale nakonec přecijen, kulajda, i když mohla být i lepší. Vracím se do tábora, balím věci a jedu na Antýgl. Tady to znám z loňska, krásné rovinky, pak to beru přes kopec Hakešickou cestou, Pod Oblík a k Tříjezerní slati, nejkrásnější slatě, jsem zde již potřetí ale pořád je to úchvatné, pak krátkou strmou spojkou frčím k Rybárně, opět trotli s nepřivázanými čokly, už je tu přelidněno. V Modravě něco sním, kupuji náhradní baterie, začíná bouřit, ale jedu podél Modravského potoka k pramenu Vltavy, to již prší a tak se vracím do Modravy. Nakonec, mám kde přespat, ale záhy bouřka končí a praží slunko až je horko, jedu zpátky, zkratkami kolem Ptačí a Černohorské nádrže, zde již zase kape, blíží se bouřka, mám ještě dva kiláky a konečně z kopce již za deště přijíždím k Pramenu Vltavy pod přístřešek. Nastává hodinový slejvák a pak prší skoro celou noc. Je zde ticho, zůstal jsem sám, ale jsem celkem v suchu.

(Út, 24.7.) Ráno tankuji vodu přímo z pramene, jedu přes Bučinu na Knížecí pláně, zde chci dát teplou polévku, ale ještě neotvírají, jedu do Borové Lady, tam nikde nevaří a tak měním plány, jedu do Kvildy, kam jsem měl jet až zítra; tam si dám dobrou porci polévky v pekárně, jedu na Jezerní slať - zde není nic k vidění, vyjíždím Horskou Kvildu a usazuji se v lese, nacházím plno borůvek a také lištičky, na mém již známém místě. To mi už nedá a sbírám je, rozkládám na pařezy a budu je dosušovat po zbytek cesty. Taky nakládám do octa, co si vezu už tři dny z domu. Relaxuji, spřádám další plány a rozhoduji se že zde budu ještě jeden den. K večeru sjíždím do Kvildy, dávám v pivovaru dobrou večeři s řízným pivem a jdu přespat do Bučiny. Tam jsem rychle, však kopce už od Poledníka ustoupily. Zde opravdu bučí krávy, jsou metr od tábora a taky tak smrdí :)) Jsou zde opět nějací známí, je zde vůbec plno, asi deset stanů, dáváme řeč, pak se jdu koupat na hraniční potok. Ještě si zapisuji události. V noci zase prší.

(St,25.7.) Další den ráno už neprší, ale je mokro a zima, už ani nevím kolikátého je, sjíždím opět do Kvildy na teplou polévku, mají velké porce a chutné pečivo. Pak konečně sjíždím i z kopce do Borové Lady, tam jedu okolo Chalupské slati, pramene Volyňky, kde beru čistou vodu, a Nového světa, tam nenacházím to, co jsem hledal, přijíždím zpět do Borové, tam nevím, kde se dá slušně najíst, jedu tedy do Horní Vltavice do kempu. Dnes tedy pořád z kopce nebo po rovině, to se mi líbí. Ale je cítit, že už nejsem tak vysoko, slunce praží a je už velmi horko. V kempu postavím stan, jdu do dědiny, jediný obchod za chvíli zavírá, nemají nic, prodavačka mi prodává své tři rohlíky a v kempu si dám pivo. Jsem unaven, v kempu zůstanu dvě noci a pak se uvidí. Uvažuju, že pak večer sednu na cyklobus do ČB. V noci jako obvykle prší.

(Čt,26.6.) Další den hned jdu rychle do obchodu, kupuji skoro poslední kousky pečiva, ale salámy mají dobré a tak mám jídlo na dva dny, taky pár rajčat, paprik a broskví. Pak jedu pod Boubín a do Lenory, ale je už teplo a jsem rád, že nemusím tahat všechny bágly a jedu si nalehko. K večeru sbírám borůvky do láhve, pak spustí liják, sotva přiběhnu pod střechu očerstvení. Dám si pivečko a počkám, až přestane. Ve stanu je ale sucho, už jsem to vykoumal. V noci zase mírně zkáplo, ale zítra nikam nespěchám, sbalím se až v poledne.

(Pá, 27.7.) Ráno lenoším a v poledne mám sbaleno. Měním plány, jedu do Stožce, tam přespím a hned ráno sednu na vlak do ČB. Jedu tedy již převážně z kopce, Lenora, Soumarský most, České žleby, Stožec... Tam jsem v pět hodin a rozhodnu se jet ještě dál do Nové pece... v Černém kříži chci vyjet na Plešné jezero a tam eventuálně přespat, ale je tam závora a zákaz vjezdu, jedu tedy do té Pece. Je to posledních 15 km po úžasné rovince, bruslařské asfaltce, mezi horama, údolím vedle Vltavy a železnice. Je zde rušno, plno pěších, cyklistů a hezkých bruslařek :)) Dvě dokonce ošetřuji po pádu, že... v Nové Peci, což je začátek Lipna, zakotvím v kempu, koupu se v teplé Vltavě, dávám jídlo a jdu pozorovat zatmění Měsíce. Pěkná podívaná, ale ješte než vyleze ze stínu, blíží se bouřka a spěchám do stanu. Lije jako z konve, prší celou noc...

(So, 28.7.) Poslední den expedice, je sobota, čeká mě již jen cesta domů. Balím mokrý stan, jdu na dobrou polévku, v devět mi jede osobáček, ve 12 jsem v ČB, tam si dám oběd někde v centru - UHO a nějaký blivajs, to mě teda budějčáci zklamali- a ve 14 mi jede vlak Okříšky/ Znojmo, jede to kupodivu načas, večer jsem doma. Dávám vše sušit a prát, je zde teplo jak sviňa, nedá se spát.. zlatá Šumava!
277 fotek, letos v červnu, 152 zobrazení | architektura, cestování, koníčky, příroda, země
Objevily se levné letenky z Bratislavy do Skopje a tak sem neváhal a zakoupil je za krásných 30 E na hlavu. Tím se roztočil velký kolotoč plánování, čtení cestopisů, studování místní veřejné dopravy a vším spojené s naší návštěvou Makedonie. Odlet byl v pozdějších večerních hodinách a měl 40 min spoždění a tak jsme si čekání ukrátili ve společnosti lahodného 12ti letého rumu, který nás provázel i na palubě letadla. Na první noc jsem rezervoval byt v centru do kterého nás mělo odvést předem domluvené auto. Bohužel auto se polámalo, proto jsme jeli taxíkem. Ten nás vyložil před hotelem dost podobného jména jako naše ubytování. Po dlouhém bloudění jsme konečně dorazili kolem druhé hodiny ranní na ubykaci. Ještě jsme chvílu poseděli, probrali plány na další dny a šli jsme spát.
Další den jsme vyrazili na nezbytné nákupy potravin a hlavně sehnat plynovou šroubovací bombu. Tu jsme bohužel nesehnali a tak se zakoupila napichovací včetně vařiče. Měli ji na benzínce u autobusového nádraží, které je celé zastřešené mostem kde jezdí vlak a je rozdělené na dvě části. První část je pro městskou hromadnou dopravu, druhá je pro meziměsto. My popojeli do města Tetovo a tam jsme hned na nádraží přeskočili do taxíku, který nás vyvezl do horské vesničky Popova Šapka. Taxikář v příkře stoupajících serpentinách řezal zatáčky až pískaly pneumatiky. Jen se smál a povídal, že se nemusíme bát, že řídí líp jak Schumacher. Ve vesničce se nachází oblíbené lyžařské středisko, které ale přes léto nefunguje a tak jsme dál už museli po svých. Hned po příjezdu nás přivítalo pár místních psů a začli jsme fantazírovat kolik jich asi bude v horách. Vydali jsme se na cestu s plnou polní na zádech. Došli jsme k hornímu výstupu z lanovky a při pohledu na zataženou oblohu, místy až černou přes nejvyšší vrcholky, jsme shodnotili, že bude lepší dnes zakempit zde. Povečeřeli jsme a kochali se stále mizejícími a znovu se objevujícími výhledy a pohledy na vrcholky hor. Místo večerníčku se vysílal krásně zabarvený, téměř až zlatý západ slunce.
Ráno nás probudila naprosto vymetená obloha a úžasný východ slunce. Pomalu jsme pobalili stany a vyrazili vstříc kopcům. Čekal nás výstup na druhou nejvyšší horu Makedonie a to na Titov vrv vysokou 2747 m n.m. Na vrchol a zpět na původní trasu vede pouze jedna cesta a tak jsme se rozhodli, že nahoru vyskáčeme nalehko. U odbočky na tento vrchol jsme schovali batohy a pro jistotu je překryli pláštěnkou. Po chvíly stoupání narážíme na potůček a konstatujem, že si zde při cestě zpět musíme doplnit čutory. Kolem potůčku je dost sněhových polí a v jejich blízkosti krásné žluté květy. Potkáváme stádo ovcí, pár psů a pastevce. Snažíme se prohodit pár slov, ale on nám nerozumí a my jemu taky ne, jen že na vrchol je to ještě cca 2 hodiny. Konečně se před námi objevuje věž, která je volně přístupná. V přízemí je uložen stavební materiál a do patra vede žebřík a když po něm vyšplháte spatříte čistou dřevěnou podlahu a nic víc. Ideální místo pro bivak v nepříznivém počasí. Mraky se honily a převalovaly čím dál tím víc a tak jsme na vrcholu moc času nestrávili. Vracíme se zpět a batohy jsou netknuté na svých místech, nahodíme je na záda a pokračujem dál. Kolem páté hodiny nás zasahuje slejvák. Rychle stavíme stany a zalezem dovnitř. Znaveni výstupem usínáme a budíme se o pár hodin později, to už je po dešti a pomalu padá tma.
Ráno opět vymetená obloha a svítí sluníčko. Všude krátká travička až jedovatě zelená, nádherný pohled. Pomalu začínáme klesat a pod náma vidíme stáda ovcí. My jdeme po cestě, ony tak nějak přímo do kopce. Po chvíly se míjíme a bača si to hrne k nám. Začne nám vykládat veselé historky, mně placá přátelsky po zádech a láká nás k sobě na farmu. Rozpačitě jdeme s ním a on stále něco vykladá, makedonsky. Jája se se ho ptá jestli má kafe a ženu doma. On že kafe má, ale žena že je slabá, po horách s ovcema nechodí a že je v údolí ve městě. Po chvíly chůze spatříme jeho bydlení, otvírá branku před kterou je spousta velkých kostí a za brankou spousta psů. Říká, že na celý stádo má asi 30 psů a 10 pastevců. Na statku jsou pouze berani a štěňátka, který hned začne Lucka ňuhňat. Bača poklidí ve světničce, usadí nás do gauču a položí před nás mísu s hromadou ovčího sýru, je výborný, k tomu čerstvý chleba. Smaží vajíčka a pak nám uvaří kafe v konvičce na kamnách, luxus a pomale mu líbáme ruce. Zjišťujeme, že česko makedonsky se dá celkem pokecat. Po návštěvě nás vyprovází a ukazuje cestu kudy máme jít zkratkou dál. Rozhodujeme se, že nepůjdem celou původní naplánovanou trasu po horách a sejdeme do nejbližšího města odkud se přepravíme k jezeru Ohrid. Už se pomale blíží čas pokukovat po místě pro postavení stanů. Máme téměř vybráno, ale nakonec ještě chvílu půjdeme. Naražíme na ideální místo pro kemping, kde je tekoucí voda, altánek s posezením a ohniště. Již dál neváháme a stavíme stany, ihned na to skáčeme pod tekoucí vodu a provadíme očistu celého těla. Chvíly před setměním prochází stádo krav s pastevcem a psem. Povídáme si a říká, že půjde ráno opět do kopců na pastvu. Během hovoru projíždí policejní jeep, zastavuje, posádka si nás prohlíží a jedou dál. Po setmění zapalujem oheň, probíráme další plány a jdeme spát.
Ráno využijeme altánku s posezením ke snídani. Po večerním úniku plynu z bomby chce Jája již vypotřebovat všechen zbývající plyn a vaří těstoviny, rýži, čaj, kafe, prostě převaří vodu z půlky ledovce. Po snídani projíždí jeep tentokrát s jinou policejní hlídkou a kontrolují naše doklady, zapíši si nás a obhlíží místo kempování, vypadají, že něco hledají. Popřejí nám pěkný den a my vycházíme cestou dolů, sklesat až do nejbližšího městečka. Odtud se chceme dostat do většího města Gostivar, kde už by měl jet autobus k jezeru. Zkouším stopovat a hned nám zastavuje prázdný devítimístný tranzit. Nadšeně nahážeme batohy do kufru a posedáme si. Po chvíly nabírá další stopující, místní, dochází nám, že se jedná o jakousi formu místní hromadné dopravy. Za okamžik je tranzit plný a už dalším stopujícím nezastavuje. Vyloží nás v centru Gostivaru. Ptáme se na autobusové nádraží a dozvídáme se, že je asi 300 m od nás. Sedáme do nejbližší hospůdky a dáváme si vychlazený radler. Procházíme ulicí k autobusovému nádraží, kde nás paní za přepážkou moc nepotěšila. Dnes už nic nejede, nejbližší bus jede po sedmé ráno. Prozkoumáváme booking a vyskakuje na nás pouze jedno ubytování a to v 4* hotelu. Cena vychází něco málo nad 400,- Kč na osobu, dlouho neotálíme a provádíme rezervaci. O pět minut později už sedíme na recepci hotelu a čekáme jak se nám pokoj připraví. Hned si dáváme vytouženou sprchu a všichni jsme blahem bez sebe. Vydáváme se na procházku městem a dáváme si hambáče s hranolkama, ten i s pitím vychází na pouhých 50,- Kč. Nakoupíme drinky na večírek a vracíme se do našeho hotelu. Na střeše má terasu s výhledem a číšníci začínají chystat stoly na večeře. Po druhém pivu už je téměř plně obsazeno, většina žen je v zahalených róbách a my se odebíráme pokračovat v tlachání do soukromí pokoje. Z okna máme výhled na blízkou mešitu, která se po setmění rozsvítí zeleně a při halekání modliteb na nás působí jak přistávající UFO.
Ráno při vracení klíčů od pokoje nás překvapila paní recepční. Všem nám nachystala balíček s džusem a dvouma sendvičema. Autobus jel tři hodiny a tak balíček přišel velice vhod. Z nádraží jsme se vydali nejkratší cestou k jezeru. Zastavili jsme se jen v Irské hospodě a dali si kávičku. Já si dal cappuccino a holky latté, mně donesla číšnice kávičku nahoře s čepicou šlehačky politou čokoládou. Lucce při odchodu na záchod spadl mobil a rozbila si kus displeje. U jezera jsme vybrali skautský kemp, který měl z těch bližších nejlepší hodnocení. Původní plán byl, že k němu dojdem pěšky, byl vzdálen asi 5 km od přístavu. V přístavu nás začali popotahovat a přemlouvat, ať si najmem jejich lodě a že nás odvezou. Nakonec jsme neodolali postaršímu pánovi se slaměným kloboukem, který narozdíl od ostatních chtěl jen 2 E za osobu. Na loďce nám nabízel cigarety a spokojeně se usmíval. Bylo vidět, že je rád když může vyrazit na vodu. Prošli jsme od vody celým kempem až na recepci, aby nás odvedl zas zpět k vodě a ukázal nám kde si můžem postavit stany. Poté jsme se vydali objevovat krásy přilehlého okolí. Už z vody nás lákal hrad tyčící se nad pobřeží. Z hradeb byly parádní výhledy. Hned pod hradem hospůdka kde jsme se osvěžili každý podle chuti. Koupil jsem si tričko s motivem Makedonie. Další kroky vedly ke dvoum téměř totožným kostelům. Jeden z nich byl postaven na útesu trčícího z jezera. Cestou na jídlo se děvčata zastavily v krámku s ručně vyráběnýma cetkama a byžu, něco nakoupily. Sedáme na zahrádku, zvedá se dost vítr a to nevěští nic dobrého. Přesedáme si dovnitř a obsluha balí slunečníky a poklízí stolky. Po obědovečeři nakoupíme víno a občerstvení navečer v místním supermarketu a bereme si taxíka zpět do kempu, Jája chvíly smlouvá o ceně, ale pan řidič se nenechá obměkčit. Večer popíjíme vínko a kocháme se pohledem na jezero.
Dlouho spíme a dospáváme deficit z předešlých dní, kdy jsme vstávali brzy. Dneska se bude lenošit a koupat v jezeře. Můj tip na teplotu vody je 23°C. Když už nás poflakování nebaví vyrážíme poznávat další památky. Vylosován byl amfiteátr dodnes sloužící k různým představením. Jakmile k němu dojdem přehnala se krátká průtrž mračen, naštěstí je podium zastřešeno a mohli jsme zde přečkat. Pokračujem prohlídkou dalších částí města, prohlídkou suvenýrů a procházku zakončujeme drinkama na náměstí blízko přístaviště. Vybíráme restauraci, ale jelikož začíná opět kapat zabíháme do nejbližší. Je v ní skoro plno, asi zde budou dobře vařit říkáme si. O hodinku později se nám odhad potvrdil. Přístav se s námi loučí převelikou duhou.
Ráno balíme stany a voláme taxík, aby nás odvezl na nádraží. Čeká nás tříhodinová cesta busem zpět do hlavního města Makedonie do Skopje. Tam necháváme velké batohy v úschovně a vyrážíme na prohlídku města. Obdivujem stavby a spoustu soch...večer odlétáme domů.
23 fotek, červen 2016, 56 zobrazení
Václavák, couračka s Mickou, švih do Kundratic, ubýtko ve mlejně, ZKV a pohodička s Mickou 2016.
43 fotek, 18.6.2016, 129 zobrazení | dokumenty, sport
84 fotek, 17.6.2017, 125 zobrazení
23 fotek, červen 2016, 135 zobrazení
39 fotek, 18.6.2016, 165 zobrazení
5 fotek, 20.6.2015, 36 zobrazení
cyklistický závod
celkem 105 km
1000 fotek, 20.6.2015, 1 253 zobrazení
78 fotek, 14.6.2014, 651 zobrazení | sport
117 fotek, 19.6.2010, 271 zobrazení | lidé, sport, události
Dokument z tradičního cyklistického závodu na Vysočině, tratě 200km, 100km, 50km.
648 fotek, 15.6.2013, 1 472 zobrazení
20 fotek, 15.6.2013, 126 zobrazení
11 fotek, květen až srpen 2012, 35 zobrazení
88 fotek, 16.6.2012, 324 zobrazení
559 fotek, 18.6.2011, 1 773 zobrazení | sport
60 fotek, 18.6.2011, 540 zobrazení | sport

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron