Hledání

12 vyhledaných výsledků

Sleva 35 % na
všechno
-35 % s kódem

Fotoknihy, pexesa, plakáty... právě teď se slevou!
Kód: DenFotografie

Sleva 35 % na<br>všechno
vlastiveda
v pátek jsme ve škole zpracovávali všechno zajímavé, co jsme si z Prahy přivezli. a že toho nebylo málo...
více  Zavřít popis alba 
  • 174 zobrazení
  • 0
zskladnonorska2012-13
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • 21.11.2012
  • 119 zobrazení
  • 0
skolni-druzina-dobiasova
V letošním školním roce na letním vystoupení představilo 7 oddělení ŠD . Naše zpěvačky, tanečníci a tanečnice, sbor i ostatní si určitě během krásných písní vše mohli zkusit jako v opravdovém muzikálu. Úžasné dekorace a kostýmy připravily paní vychovatelky i ve spolupráci s rodiči . Děkujeme.
V tomto souboru fotografií naleznete mnoho záběrů přímo z vystoupení ale i spoustu momentek ze zkoušky před vystoupením. Připojuji spostu dalších fotografii - záběry od diváka.Děkujeme panu L.Chladovi.
Děkujeme za zpracování projektu vedoucí vychovatelce Jitce Vyskočilové i dalším p. vychovatelkám.
Foto © Marie Mauricová
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • únor až červen 2016
  • 89 zobrazení
  • 0
katom
Kvůli povodním v roce 1897, které velmi poznamenaly okolí povodí Labe, se rozhodlo o Postavení dvou přehrad, které by měly zadržovat vodu z Krkonoš. První přehrada byla postavena nad Špyndlerovým Mlýnem a tou druhou byla přehrada Les Království ( Těšnov )
První přípravné práce na přehradě započaly roku 1903, kdy se začaly připravovat podklady pro zpracování projektu .Stavební práce započali v roce 1910 a trvali po protažení stavby kvůli první světové válce až do roku 1920. V letech 1929–1930 byla na levé straně přístavena dlouhá ochranná zeď kvůli zamezení průsaků.

Překrásná stavba , která patří mezi nejkrásnější stavby v České republice, byla v roce 1964 prohlášena národní technickou památkou

http://www.leskralovstvi.wz.cz
více  Zavřít popis alba 
  • 8.6.2012
  • 36 zobrazení
  • 0
karel39
Městká vila manželů Alfreda a Hermine Stiasstnych pochází z r. 1928. Po zřízení protektorátu Bőhmen und Mähren byla vila zabavena, ale celé tříčlenné rodině se podařilo před Hitlerem uprchnout do USA, kde se jejich dcera Susanne provdala. Po II. světové válce přešla vila do vlastnictví Československého státu, který ji používal k reprezentačním účelům. Nějaký čas zde bydlel prezident Beneš. Později sloužila k reprezentačnímu ubytování vládních návštěv. Několik posledních let byla vila "nechtěným dítětem", byla zavřená a chátrala. V roce 2009 převzal vilu do správy Národní památkový ústav, jehož brněnská pobočka navrhuje, aby vila sloužila jako společenské a odborně vědecké centrum a jako zpřístupněná památka byla využívána k reprezentačním a komerčním účelům. Po zpracování projektu dojde k postupné obnově.
(Volně opsáno z letáku, vydaného při krátkodobém zpřístupnění vily v srpnu 2009.)
Foto Karel Pažourek
Kategorie: architektura
více  Zavřít popis alba 
  • 10.8.2009
  • 429 zobrazení
  • 1
obec-kurovice
Čtvrtek, 7. října 2010, se obec probudila do krásného slunného dne. Dalším nemalým důvodem k radosti jistě bylo i slavnostní přestřižení pásky u příležitosti zahájení stavby „Vodovod Chrášťany, Záhlinice, Kurovice – část Kurovice“. To proběhlo v odpoledních hodinách před budovou obecního úřadu.
Úvodní projev pronesl p. Milan Jurtík, starosta obce. Shrnul v něm léta práce a průběh činností, které vedly až ke zdárnému vyřízení a schválení tohoto projektu. Zavzpomínal na, ne vždy lehkou, práci při zpracování projektu a jeho procesu schvalování, ať zastupitelstvem obce, sousedními obcemi, ale také orgány státní správy. Každý krok od zadání až po finální vydání Rozhodnutí o schválení finanční podpory podléhal přísným regulím, které nešlo urychlit ani obejít. Projekt bere v úvahu základní podmínky rozvoje území obce, prostorové uspořádání v návaznosti na okolní krajinu a koncepci veřejné infrastruktury – tedy to, kam se chce obce v budoucnu dále rozvíjet, ale také jaké jsou priority z hlediska průmyslu či zemědělství. Akce se zúčastnili také poslanec PS PČR Josef Smýkal, senátor Zdeněk Janalík nebo starosta Města Hulín p. Hoza. Vyzdvihli významnost této akce a občanům popřáli trpělivost při průběhu výstavby, kdy budou v obci probíhat výkopové práce.
Realizace projektu „Vodovod Chrášťany, Záhlinice, Kurovice – část Kurovice“ je zařazena do Návrhu akcí se zahájením financování ze státního rozpočtu v roce 2010. Projekt je spolufinancován na základě Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR č. 3175/10-15130 v rámci dotačního programu 129 170 „Výstavba a obnova infrastruktury vodovodů a kanalizací II“ a podprogramu 129 182 „Podpora výstavby a obnovy vodovodů pro veřejnou potřebu“. Finančně se podílí také VAK Kroměříž a OÚ Kurovice. Celková cena stavby je Kč 17.041.206.--. Dodavatel stavby byl vybrán na základě výběrového řízení. Otevírání obálek a vyhodnocení přijatých návrhů bylo za přítomnosti členů obecního zastupitelstva. Vybrána byla společnost Contunix, pozemní a inženýrské stavby.
Pro Kurovice je výstavba vodovodu velmi významnou investiční akcí. Věříme, že přispěje k dalšímu udržitelnému rozvoji obce.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 7.10.2010
  • 258 zobrazení
  • 0
starepole
Klášterní barokní kostel byl vybudován na místě starého poutního místa jehož počátky sahají do 13. stol. Současná bazilika pochází z 18. stol. Stavba má půdorys kříže s postranními kaplemi, pravé příčné rameno kříže je tvořeno zbytky původního gotického kostela. Hlavní oltář je dílem sochařů J. Hájka z Mnichova Hradiště a I. Brenera z Liberce. Na oltáři se v pozlacené skříňce nachází soška Panny Marie ze druhé poloviny 14. stol., nazývaná Mater Formosa – Sličná matka. V ambitech se nachází jedna z nejstarších gotických památek v Čechách, socha Ulricha von Biebersteina. K vyhledávaným památkám patří také křížová cesta nebo Polní valdštejnský oltář.
V těsné blízkosti kostela stojí františkánský klášter z konce 17. století.
Poutníci ze všech stran od nepaměti přicházeli po tzv. Staré poutní cestě, jedné z nejkrásnějších tras vedoucích do Hejnic. Cesta je lemovaná historickými kapličkami, vede přes kopce a pastviny.

Od 1. července 2018 je poutní areál s kostelem Navštívení Panny Marie národní kulturní památkou.

První snahy o vybudování údolních nádrží v povodí ?izery se datují od povodně v roce 1897. Vodní dílo Souš na Černé Desné v říčním kilometru 7,250 bylo vybudováno v letech 1911 - 1915. Na zpracování projektu se podílel univerzitní profesor Ing. Otto Intze. V září 1916 došlo na nedaleké Bílé Desné k protržení přehrady, kdy průlomová vlna způsobila značné materiální škody a vyžádala si i lidské životy. Tato katastrofa měla vliv na další využití a funkci přehrady Souš a byla podnětem k její rekonstrukci provedené v letech 1924 - 1927, která spočívala především v zesílení a navýšení hráze a ve zřízení drenážního systému. Druhá rekonstrukce proběhla v letech 1971 - 1974 a jejím cílem bylo využití vodní nádrže k vodárenským účelům. Po vybudování vzdouvacího jízku a odběrného objektu na Bílé Desné je část průtoku převáděna z Bílé Desné do nádrže Souš původní štolou z roku 1915.

Stavbu viaduktu prováděla vídeňská firma Bruder Redlich & Berger. Autorem stavby dráhy je Herrmann Rosche, který se stal v roce 1897 generálním ředitelem společnosti Ústecko – teplické dráhy pro hospodárné zásobování severních Čech z Krušnohorské pánevní oblasti. Viadukt je dlouhý 202 metrů a nejvyšší pilíře dosahují výšky 27 metrů, tvořených čtrnácti poli o rozpětí 12 metrů polí šířky.

Půdorysně prochází v oblouku o poloměru 420 metrů. Na stavbu byl použit diorit, vytěžený při hloubení tunelu této trati pod Ještědským hřebenem. Obklad a parapety jsou z liberecké žuly. Vzniklo zde dílo, které vrostlé do terénu, může být příkladnou ukázkou nejen unikátní mostní konstrukce, ale i významným technickým dílem, které od svého vzniku není rušivým krajinným prvkem. Stává se obdivovaným krajinným prvkem a je dokladem tvůrčí invence člověka v zapojení technického díla do krajiny. Most je proto významnou kulturní památkou zapsanou v Ústředním seznamu kulturních památek.
více  Zavřít popis alba 
16 komentářů
  • letos v červenci
  • 16 zobrazení
  • 4
nemovitosticool
! PRODÁNO !
Nabízím k prodeji bývalou zámeckou vilu s pozemkem 3.450m2 v malebné obci Rožďalovice, okr. Nymburk.

Vila, která byla součástí zámeckého panství, již není památkově chráněna, proto lze provést rekonstrukci dle vlastních představ. Pozemek o výměře 3.450m2 se skládá z pozemku o 1.818m2 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku o 1.632m2 - zahrada.

Vila je napojena na obecní vodovod, kanalizaci, plyn a 3x 400V.

Vila se nachází ve stavu před rekonstrukcí. K dispozici je již zpracovaný projekt od renomovaného belgického architekta DIRK VAN EYKEN na loveckou chatu s ubytováním a restaurací. Po rekonstrukci se nabízí mnohostranné využití. (Rodinné sídlo, representativní vila, penzion se zahradní restaurací, minipivovar, vinné sklepy atd. )

Vila je podsklepena, krásné klenby se samostatným vchodem přímo z ulice, proto sklepy možno využít např. jako vinárnu.

Statika stavby je zcela v pořádku, zdivo i sklepy suché. Veškeré dřevěné prvky krovu, oken, stropu a podlah jsou v dobrém stavu. Hlavní sál je opatřen nádherným kazetovým stropem s dřevěnými sloupy. Prostorné podkroví lze využít k vestavbě obytných prostorů.

Rožďalovice jsou malebné město s plnou občanskou vybaveností. Barokní zámek, řeka Mrlina, v blízkosti lesy, rybníky, turistické cíle ideální pro rekreaci. Dobrá dostupnost do větších měst (Jičín, Nymburk, Mladá Boleslav).

Možno financovat hypotéčním úvěrem, který Vám za nejlepších podmínek na trhu zdarma zajistíme - www.hypoteka.cool

CENA: 1.472.600,-Kč včetně provize RK a kompletního právního servisu.

Volejte: 775 680 000
Pište: dpaul@dpaul.cz
WWW.DPAUL.CZ
více  Zavřít popis alba 
  • 20.6.2017
  • 705 zobrazení
  • 0
killyskars
Historický most byl uveden do provozu

Po jedenácti měsících končí oprava historického mostu přes řeku Opavu. Jeho slavnostní otevření se konalo v pátek 31. července v 10.00 hodin.

Město Krnov k rekonstrukci mostu přistoupilo poté, co na ocelových prvcích mostu došlo ke korozi, která snížila jeho únosnost, a například chodníkové části se staly životu nebezpečné. Práce provedla společnost Swietelsky stavební, stály osm milionů korun.

Ocelový nýtovaný most byl vyroben v roce 1900 v železářském podniku bratří Kleinů v Sobotíně. Secesně pojednaná odlitá čela horní části konstrukce nesou informaci o výrobci a dataci: Eisenwerk Zöptau 1900. Most je příkladem zachovalého kvalitního technicko- estetického řešení mostní stavby se secesním tvaroslovím. Svým umístěním, funkčním významem a elegantním vzezřením tvoří jednu z dominant výstavby Krnova na přelomu 19. a 20. století. Únosnost mostu byla v době zhotovení 17 tun. Jednalo se o moderní konstrukci, která zvýšila prestiž rozvíjejícího se města a dokazovala technickou zručnost zhotovitelské firmy, neboť ocelové konstrukce na přelomu století byly na počátku svého rozvoje.

Most překlenuje vzdálenost 27 metrů a je široký 11 metrů. Jeho nosná konstrukce je tvořena systémem nýtovaných nosníků, vzpěr a rozpěr. Hlavní nosníky dělí pojízdnou část mostu na tři díly, středový je určen pro vozidla a dva krajní pro chodce. Ocelová nosná konstrukce mostu je položena na podpory provedené z lomového kamene.

Most, spojující centrum města s Opavským Předměstím, jako jediný most v Krnově přečkal bez újmy válečná běsnění v roce 1945. Je důležitou dopravní tepnou především pro cyklisty a chodce.

Po více než sto letech životnosti mostu došlo na ocelových prvcích ke korozi, čímž se podstatně snížila jeho únosnost. Tento stav si v posledních letech před rekonstrukcí vyžádal ochranná opatření ve formě zákazu vjezdu na most vozidlům nad 3,5 tuny.

V roce 2007 byl most ministerstvem kultury prohlášen kulturní památkou a i tento důvod byl impulsem k zahájení oprav nevyhovujícího stavu mostu.

V roce 2013 byly provedeny zevrubné průzkumy a diagnostika stavu všech konstrukcí. Na základě těchto průzkumů pak byla v letech 2013 a 2014 zpracována projektová dokumentace. V minulém roce byl vybrán zhotovitel a v září 2014 zahájena rekonstrukce.

Oprava mostu spočívala v postupné výměně všech korodovaných ocelových prvků za nové, když spoje se prováděly opět nýtováním, a v nahrazení ocelových deskových prvků mostovky železobetonovou deskou. Chodníkové části jsou řešeny celoplošnou ocelovou pochozí plochou. S rekonstrukcí souvisela také další činnost: odbourání a vybudování nových závěrných zídek, oprava navazujících chodníků a komunikací, přeložka vodovodního řadu a instalace nového veřejného osvětlení. Tvar osvětlovacích těles byl vybrán po konzultacích s památkáři na základě dochovaných fotografií z počátku minulého století.

Zatímco práce, které probíhaly na podzim loňského roku, nevyžadovaly uzavření mostu pro pěší a automobilovou dopravu, jejich letošní část už ano. Od poloviny března museli chodci místo obcházet po mostě na Říčním okruhu. Pro obyvatele a podnikatele z ulic Opavské a Zapletalovy, kteří se ke svým domovům či provozovnám jinak nedostali, byla doprava zajištěna zprůjezdněním dřívější odbočky z Opavské ulice, která je jinak přehrazená chodníkem.

text: oficiální stránky města Krnova
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 31.7.2015
  • 122 zobrazení
  • 0
klt
V době Karla IV. konečně litoměřický hrad vstupuje i do písemných pramenů. 7. května 1359 vydává císař v Praze Litoměřickým listinu. V ní císař povoluje kmetům a konšelům města Litoměřic, aby na hoře zvané Radobýl a na okolních stráních zakládali vinohrady. Tyto stráně mají rozměřit a část z nich rozdat či prodat. Kdo na nich založí vinohrad, má být na deset let osvobozen od všech berní, šosů, desátků a jiných poplatků, po uplynutí deseti let má odvádět na litoměřický hrad každý desátý sud vína jako desátek s vlastním povozem, kdykoliv ho o to požádá purkrabí nebo jeho zřízenci atd. V této listině nazývá hrad „vnser haus zu Leutmericz“ („naším domem v Litoměřicích“). Ještě téhož roku imperátor zavítal v září do Litoměřic a svou návštěvu zopakoval v prosinci 1369.
Zatímco tyto zmínky pramenů jsou ohledně litoměřického hradu značně neurčité, tak zajímavějším je německy koncipovaný list Karlova syna Václava IV., vystavený v Praze 2. května 1387. V něm tento český a římský král dává bratřím Kunatu Kaplířovi ze Sulevic, svému mincmistru a radovi a jeho bratřím Janu a Jiřímu i jejich dědicům v léno hrad v Litoměřicích se všemi právy a požitky a vyhrazuje si, aby byl jemu a budoucím českým králům otevřen. Z této listiny se rovněž dovídáme, že tamní hrad byl zchátralý, Sulevičtí mají na své náklady opravit opevnění, palác a stavení [hradu] v Litoměřicích („vestung, hausung und wonung zu Luthomericz“) a rovněž je tu zmínka i o hradním příkopu („graben“). To však již hrad pomalu přestával sloužit svému účelu. Jak již víme, tak sice ještě Václav IV. pověřil bratry Kaplíře ze Sulevic, aby jej opravili, ale zároveň městu postoupil hospodářský dvůr, který hradu poskytoval zázemí. Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) potom postoupil městu celý hrad, aby jej využívalo podle svých potřeb , s tím ovšem, že vytvoří prostor, kde může být skladováno víno z královských vinic. Vladislavova listina byla vydána 11. listopadu 1499 a stav, v jakém se hrad nacházel, jasně vyjadřují slova, že král Litoměřicím podstupuje „v témž městě zámek [=hrad] náš pustý“ a na jiném místě dokumentu „ten hrad pustý k jich obecní potřebě“. V letech 1505-1513 Litoměřičtí radikálně přestavěli městské opevnění a nejspíše tehdy byl hrad definitivně začleněn do městského opevnění.
Prostory hradu pak sloužily ke skladovacím účelům a poté i jako pivovar; hrad tak byl „degradován“ jen na hospodářský dvůr, náležející k dvoru v Keblicích (ten byl centrem správy litoměřických venkovských statků od 13. století). Během novověku byly hradní budovy v horším případě zcela demolovány, v lepším přestavovány. Velmi jim uškodil nejen zub času, ale i ohnivý kohout, který hrad navštívil dvakráte, a to 11. ledna 1665 a 4. března 1685. Stopy těchto požárů byly v paláci vidět až do současného zaomítnutí zdiva. Město pak opravilo jen hospodářské budovy, palác zůstal v ruinách. Poslední velké úpravy pocházejí z doby klasicismu, kdy byl velký palác adaptován pro účely pivovaru. Ponecháváme přitom stranou obě poslední úpravy, z nichž zejména ta ze závěru komunistického období zanechala na tváři hradu nesmazatelné jizvy. Pravdou ovšem je, že právě tehdy byla nově vybudována vysoká střecha paláce, která se stala nepřehlédnutelným prvkem siluety města s nepochybnými vysokými estetickými měřítky.
Od 15. století hrad přestal sloužit svému původnímu účelu. Král Václav IV. postoupil hospodářský dvůr, který hradu poskytoval zázemí, městu a Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) potom listinou z 11. listopadu 1499 Litoměřickým postoupil hrad celý, s podmínkou, že zde může být skladováno víno z královských vinic.
Později byly prostory hradu využívány už jen ke skladovacím a výrobním účelům, jež zřejmě hradní palác zachránily před celkovým zánikem. V 17. století bylo zejména sklepení hradu či jeho areálu, jenž sloužil jako poplužní dvůr, využíváno ke skladování vína, jak to alespoň vyplývá ze soupisu škod po třicetileté válce. Tak například v písemnostech z roku 1659 se uvádí, že v roce 1631 bylo „z hradu obecního“ vzato 80 sudů vína pro saského kurfiřta. Co nepoškodila třicetiletá válka, to poničily dva požáry ve dnech 11. ledna 1665 a 4. března 1685.
Nová etapa existence hradu přišla ve 2. polovině 18. století, a to v souvislosti s havarijním stavem pivovaru v Pokraticích, jenž patřil městu a byl spravován hospodářským dvorem v Keblicích. Tam mělo město Litoměřice, jako vlastník řady pozemků i vesnic ve svém okolí, centrum správy venkovských statků již od 13. století. Stav pivovaru v Pokraticích vyvolal potřebu hledat jiné řešení a volba padla na adaptaci prostor někdejšího královského hradu. V hradním paláci pak byla v období od října 1786 do prosince 1787 zřízena sladovna, v sousední přístavbě od západu pak varna a skladovací prostory (špýchar, v 70. letech 20. století také hasiči). Prostory pro potřeby pivovaru byly postupně upravovány téměř do konce 19. století. Hradní areál sloužil zřejmě jako sladovna či sklad sladu ještě ve 30. letech 20. století.Zde je nutno poznamenat, že v Litoměřicích byly pivovary dva. Jeden patřil městu (obci) a stál v Pokraticích, druhý měšťanům s právem vařit pivo, kteří kolem roku 1720 vytvořili společnost „právovárečné měšťanstvo“ a začali vařit pivo společně. Za tím účelem v domovním bloku jižně od hradu vznikl a dodnes se nachází areál měšťanského pivovaru (Tyršovo náměstí) se sladovnou (dnes restaurace Budvarka). Nástupcem městského pivovaru se v roce 1860 stal nově vzniklý akciový Labskozámecký pivovar (později Mrazírny), jemuž město v roce 1858 pronajalo licenci k vaření piva. Následně (r. 1862) město pronajalo sladovnu a varnu v hradním areálu měšťanskému pivovaru. Později se zde vystřídalo několik jiných nájemců. Po druhé světové válce nastala doba hledání nového využití hradu. Počátkem 50. let bylo uvažováno o zřízení pionýrského domu a od konce 60. let – po ustoupení od výstavby v Jiráskových sadech – pak o vybudování kulturního domu. V palácové budově měly být situovány hlavní prostory a na místě pivovarské varny (špýchar, později hasičská zbrojnice) měl být postaven objekt s provozním zázemím.
Zpracováním projektu byl pověřen Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO) v Praze a v roce 1971 byl proveden průlomový stavebně historický průzkum, doplněný v roce 1983. Jejich autor PhDr. Ing. Jan Muk rozpoznal do té doby přehlížené hodnoty hradního paláce a odkryl též hradní kapli, jež byla skrytá pod klasicistními úpravami. Zpracoval také kresebnou rekonstrukci hradní kaple, vstupního portálu, hlavních průčelí atd. Navrhl také novou střechu paláce, jejíž tvar vychází z analogií gotických staveb v Čechách i na Slovensku. Podle tohoto návrhu byl také vypracován projekt a v roce 1987 byla střecha provedena firmou Armabeton Praha.
V té době také probíhalo též statické zajištění objektu, spočívající zejména v tehdy celostátně módní injektáži jinak silných zdí cementovou maltou, nastříkávání některých kleneb betonem a housenkovým spárováním historického zdiva. To byl vlastně první z kroků, jenž zahájil nenávratné zahlazování historických stop. Na jaře 1971 také byla snesena sedlová polovalbová střecha a nahrazena nízkou provizorní střechou z ocelových příhradových nosníků.Pro využití hradu jako kulturního domu bylo zpracováno několik variant. Obrat nastal na přelomu 70. a 80. let, kdy investorství převzal od města tehdejší odbor kultury Okresního národního výboru v Litoměřicích. Prioritou se stala výstavba nového kulturního domu na místě někdejší varny a špýcharu. Projekt vypracoval Stavoprojekt Liberec (Ing. arch. Švancar), přičemž vlastnímu hradu byla ponechána vedlejší role. Stavba kulturního domu byla dokončena v roce 1991. Aby hrad tvořil „důstojnou kulisu“ k novostavbě kulturního domu, bylo přikročeno ke „kultivaci“ fasád, což byl další, nikoli však poslední, krok v zahlazování historických stop. Například některá původní gotická ostění byla nahrazena novými pískovcovými, jiná byla zakryta celoplošnou omítkou. Současně byla vybourána část klasicistních konstrukcí v interiéru. Nicméně díky solidní střeše byl hrad připraven přečkat bez dalších zásahů několik desetiletí. Na počátku 90. let 20. století přichází Galerie výtvarných umění v Litoměřicích s myšlenkou využití hradu k výstavním účelům. Mělo zde být vytvořeno pracovní, vzdělávací a setkávací středisko pro výtvarné umělce Euroregionu Labe/Elbe a regionální galerie moderního umění. Studie z r.1995 řešila také odbourání části čp. 267 zvaný „Hrádek“, tak aby bylo odhaleno celé jižní průčelí hradu, avšak další stupně projektových příprav již tuto problematiku neřešily. Další etapy projektu probíhaly v letech 1997 – 2000, kdy byl zpracován projekt a vydáno stavební povolení. Projektovou dokumentaci mezinárodního výtvarného centra, k jehož realizaci z ekonomických důvodů nakonec nedošlo, zpracovával Projektový ateliér Ing. arch. Antošová, Ing. arch. Jarkovský – SÚRPMO Litoměřice.
Město Litoměřice připravilo v roce 2006 jako vlastník areálu hradu projekt jeho využití jako multifunkčního centra se zaměřením na prezentaci historie a současnosti českého vinařství a posílení turistického ruchu v regionu. V této souvislosti zde v roce 2007 provedli nový stavebně historický průzkum PhDr. František Gabriel s Mgr. Ivanem Peřinou, kteří doplnili starší poznatky J. Muka o nová pozorování v paláci a zcela nově zhodnotili přilehlou budovu čp. 68. Z jejich podnětu bylo provedeno i fotogrammetrické zaměření vnitřních stěn paláce a jeho jižního průčelí (Ing. P. Hlavenka s Ing. J. Vidmanem).

zdroj: http://www.hradlitomerice.cz/historie/
více  Zavřít popis alba 
185 komentářů
  • jaro 2011
  • 131 zobrazení
  • 16
kire640
Veletržní palác
Klenot české funkcionalistické architektury, původně určený pro konání veletrhů, je sídlem Národní galerie v Praze od roku 1976. Palác byl postaven v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla – v té době jako největší stavba svého druhu na světě. Tehdy sloužil společnosti Pražské vzorkové veletrhy, po druhé světové válce se pak stal palác sídlem několika společností zabývajících se zahraničním obchodem. Do historie budovy se výrazně zapsal 14. srpen 1974, kdy byla téměř zničena obrovským požárem, jehož likvidace trvala až do 20. srpna. V roce 1976 bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci, která trvala velmi dlouho – kompletní oprava budovy byla dokončena až v 90. letech.

Dům bývalé Dělnické úrazové pojišťovny z paláce YMCA
Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy. Státní plánovací komise. Úřad městské části Prahy 7. Finanční úřad pro městské části Praha 6 a Praha 7. A Česká konsolidační agentura. Všechny tyto instituce se vystřídaly v monumentální a monumentalistické budově o více než sedmi stech místností nedaleko Strossmayerova náměstí. Tři posledně jmenované úřady sdílí kanceláře v současnosti společně, vlastníkem objektu je však právě Česká konsolidační agentura.
Průčelí paláce, obracející se směrem k Vltavě, zdobí alegorické sochy Josefa Mařatky nad hlavním vchodem. Postavy představují, stylově, pracovníky v dělnických profesích. Umělecky nejvýznačnější je nárožní část objektu obracející se k tramvajové zastávce Nábřeží kpt. Jaroše. Je tu uplatněno vertikální členění fasády s výraznými okny a výtvarnými prvky, včetně pamětní tabulky.
I interiéry byly náležitě vybaveny, stěny jsou obloženy leštěným mramorem a žulou, z venku vápencem. Železobetonovou budovu navrhl význačný český architekt té doby ing. Arch. Jaroslav Rössler, žák Jana Kotěry. Postavena byla v letech 1926–1929.
Vstupní hala z pohledu od hlavního vchodu
Páternoster je tady situován naproti hlavnímu vchodu z nábřeží, tedy symetricky v samém centru budovy. Informace o původním výtahu bohužel nemám k dispozici, důležité však je, že dnešní páternoster je ze vzhledového hlediska částečnou kopií původního zařízení. Vyrobila ho firma Kone v roce 1996.

Historie Obecního Domu
Roku 1903 proběhla architektonická soutěž, v níž byly odměněny tři návrhy: architektů Dryáka, Pospíšila a Balšánka. Největším úskalím pro architekty bylo zadání. Měli navrhnout stavbu honosnou a reprezentativní, ale nákladem pokud možno malým. Nelze se divit, že za této situace se ani ve druhém kole nepodařilo vybrat vítěze. Městská rada se nakonec 14. srpna 1903 usnesla, že zpracováním projektu budou pověřeni architekti prof. Antonín Balšánek, který uspěl v prvním kole, a Osvald Polívka, původně odmítající se soutěže zúčastnit. Skutečný podíl obou autorů na projektu není zcela zřejmý, ale již současníky udivovala vzájemná spolupráce obou. Na jejich práci dohlížela speciální devítičlenná komise, do které byl povolán také vládní rada profesor Josef Schulz a architekti Jiří Stibral a Václav Roštlapil.
Definitivní projekt včetně rozpočtu ve výši tří milionů korun byl po různých průtazích schválen 10. 12. 1904. Tato částka nebyla ve své době zrovna malá, ale přesto panovalo obecné přesvědčení, kterému dal čas za pravdu, že ani ta nebude stačit. Skutečnost ovšem předčila i odhady největších pesimistů. Na výstavbu Obecního domu nakonec padl více než dvojnásobek, přes šest milionů korun.
Čtení dobových pramenů odhaluje, že tehdejší veřejné zakázky obestírala stejná mračna pochybností a podezření na korupci a protekci, jak je známe i dnes. Zakázky - stejně jako v našich časech - nedostávaly nejlevnější nabídky nejzkušenějších společností, ale firmy přátel představitelů města. Nelítostné diskuse a následné pomluvy provázely také zadání každé části monumentální výzdoby. K největším střetům docházelo zejména mezi představiteli tehdy nejsilnějších a nejvlivnějších výtvarných spolků, Jednoty a Mánesu. Z pohledu uměleckého odkazu berme zavděk, že uplatnění nakonec našli vynikající mistři z obou táborů. Z malířů je nutno jmenovat alespoň Mikoláše Alše, Václava Jansu, Alfonse Muchu, Jakuba Obrovského, Jana Preislera, Josefa Weniga, Karla Špillara, Maxe Švabinského, Josefa Ullmana, Františka Ženíška. Ze sochařů zmiňme například Josefa Mařatku, Josefa Václava Myslbeka, Karla Nováka, Ladislava Šalouna, Františka Uprku, Bohumila Kafku a Čeňka Vosmíka.
Některé části domu byly zprovozněny již v letech 1909-1911, celý objekt byl slavnostně otevřen pro veřejnost 5. ledna 1912. Náklady na budovu byly tak obrovské, že město muselo od začátku většinu budovy pronajímat, což sebou neslo opět řadu spekulací a podezření. Dobový tisk se k tomu stavěl typicky česky s notnou dávkou humoru a ironické nadsázky. Přes určité obtíže a občasné spory se podařilo udržet Obecní dům v chodu a ziskovém provozu i během 1. světové války.
Obecní dům — jedna z nejlepších staveb pražské secese — byl přijímán již v době výstavby s velkými rozpaky a kritizován, neboť v době svého vzniku byl některými architekty jeho sloh považován za formálně zastaralý. Odstup téměř jednoho století nám umožňuje odložit dobové emoce a hodnotit tuto stavbu jako jedinečné harmonické spojení architektonických a výtvarných stylů konce 19. a začátku 20. století. Neobaroko, neorenesance, západní i orientální vlivy se zde prolínají s českou secesí. Dojem z budovy umocňuje rozpětí dekorativních stylů, paleta použitých materiálů i kvalita uměleckořemeslných prací.
Pozornost budil už v době otevření Obecní dům i svým unikátním technickým zázemím, které bylo v té době malou senzací a obdiv vzbuzuje i dnes. Málokdo třeba tuší, že budova je dodnes chlazena unikátním mechanismem přímo vodou ze dvou hlubokých studní. Budova byla vybavena ústředním topením a větráním, rozvodem užitkové a pitné vody, odsávačem prachu, chlazením sklepů, výrobníkem ledu, elektrickými i hydraulickými zdvižemi, parní prádelnou a sušárnou, umývárnou lahví, trafostanicí, akumulátorovou stanicí, potrubní poštou a sítí domácích telefonů.
Od Tříkrálové deklarace po Sametovou revoluci
Konec Evropu devastujícího konfliktu se nezadržitelně blíží. Starý kontinent, vyčerpaný a zdecimovaný nejstrašnějším válečným konfliktem všech dob, čeká i politické zemětřesení. Píše se leden 1918 a velká impéria prožívají poslední dny své existence. V Rusku se moci chopili bolševici, v Litevském Terstu probíhají mírová jednání. Poprvé zde zaznívají věty o sebeurčení národů - zejména těch ovládaných Rakousko-uherskou monarchií. Reakce z Čech na sebe nenechá dlouho čekat. Čeští poslanci Vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království se 6. ledna scházejí v Grégrově sále Obecního domu. Odtud vysílají do světa prohlášení, které se do dějin zapíše jako Tříkrálová deklarace. Poprvé zde oficiálně od národních politických špiček zaznívají jednoznačně formulované požadavky na uznání vzniku svrchovaného, plnoprávného, demokratického a sociálně spravedlivého československého státu.
O tři měsíce později je Obecní dům svědkem další významné historické události. 13. dubna 1918 Alois Jirásek ve Smetanově síni přečetl Přísahu národů. Po jeho podpisu Deklarace českých spisovatelů z roku 1917 je to další státotvorný počin jedné z našich nejvýznamnějších osobností. Znovu a jasně formuluje požadavky na samostatnost Československa.
V Obecním domě byl také založen tzv. Národní výbor, který připravoval všechny nezbytné kroky ke zřízení samostatné republiky. Jeho představitelé plnili v prvních dnech po 28. říjnu 1918 i funkci prozatímní vlády. V Obecním domě rakouská vojenská moc složila kapitulaci do rukou právě Národního výboru. „Muži října“ a Obecní dům se v roce 1918 spojili a stanuli tak na počátku naší státnosti.
Právě portréty tzv. mužů 28. října Soukupa, Rašína, Švehly, Stříbrného a Šrobára zdobí v Obecním domě desku s plaketami a textem:
"Touto místností kráčely dějiny, zde očekávaje zhroucení Rakouska a připravujíce české osvobození, zasedal Národní výbor. Zde v den triumfu dne 28. října 1918 ujal se vlády České země, zde naplnilo se slovo Komenského: „Vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide český.“
Meziválečné období se stalo pro Obecní dům zlatou érou. Nebylo významné události, která by se zde nekonala. Každý spolek či organizace si pokládaly za čest mít svá setkání právě zde. Plesová sezóna zastínila do té doby nejvyhledávanější prostory ve zbytku Prahy a koncerty předních hudebníků své doby vyprodávaly sály Obecního domu na měsíce dopředu. V jediném týdnu se zde vystřídaly akce církevní, turistické, výtvarné, politické, sportovní, divadelní, hudební, zemědělské, obchodní… a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Obecní dům bezezbytku plnil, co mu bylo dáno do vínku. Stal se plně multifunkčním celospolečenským kulturním střediskem národa.
Po 2. světové válce význam Obecního domu postupně upadá. Po únoru 1948 je ústup někdejší pýchy národního uvědomění zcela zřetelný. Sice zde stále probíhají nejrůznější politicko ideologická střetnutí a oslavy režimu, ale jeho chátrající prostory se již soudruhům nejevily jako dostatečně reprezentativní. Představy mocných o adekvátním prostoru pro megalomanské režimní akce se o mnoho let později zhmotní do podoby Paláce kultury.
Pod svícnem ovšem bývá často největší tma. Pod její rouškou přímo před očima režimu vzniká 3. června roku 1987 v tzv. Slováckém salónku Obecního domu umělecká výtvarná skupina Tvrdohlaví vedená Václavem Marhoulem.
Do centra historických událostí se Obecní dům vrátil v roce 1989. Mezi 26. listopadem a 7. prosincem se postupně v Červeném a Orientálním salonku a v Cukrárně Obecního domů uskutečnila tři z devíti klíčových jednání mezi delegacemi Občanského fóra vedeného Václavem Havlem a delegacemi poslední komunistické vlády v čele s premiérem Ladislavem Adamcem. Televizní záběry režimem pronásledovaného disidenta, který si podává ruku s nejmocnějšími muži komunistické vlády, obletěly svět. Československo znovu získalo svobodu a Obecní dům byl opět kulisou velkého dějinného zlomu.
více  Zavřít popis alba 
  • 4.9.2016
  • 127 zobrazení
  • 0
reklama