bele
ALB 226 - je ALB č.18 Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
MOLDÁVIE chudá nevěsta

Je čtvrtek 5. července 08,15 hod ranního času a vyrážíme do Moldávie. Opouštíme rozpálený kemp a suneme se úzkými ulicemi vesnice. Jakoby si dali neviditelný signál, v ulici, kudy jsme zpravidla projížděli, stáli za ploty nebo ve vratech místní dospělí i děti. Snad aby naposledy, a možná na hodně dlouho viděli takový kolos autobus, v jakém jsme jeli. Jaké bylo jejich zděšení a zmatek, když jsme tu ulici minuli a jeli jinudy. Ještě chvíli běželi … ale marně.
Byli jsme přece jen rychlejší. Po chvíli jízdy liduprázdnou vyprahlou krajinou je před námi celnice a hraniční přechod. Taková sklíčenost z minulosti, kdy něco podobného bylo běžné. Kdo nezažil, nepochopí. Jednání s celníky se vleče, odebrané pasy zkoumají snad podesáté a porovnávají s předloženým seznamem. Bohužel se stalo, co nikdo nechtěl, jedna kolegyně podcenila tento výlet, a přestože bylo několikrát i písemně upozorněna na takovou možnost, nechala pas doma a přes hranici ji nepustili.

Byla to krajní hloupost, která poškodila nejen ji, ale celou skupinu i prakticky celý výlet. Stálo nás to zdržení 2 hodiny na celnici, které nám potom chyběly. A nejen to. Měli jsme jet z Kišiněva dolů Moldávií k Dunajské deltě, cestou vidět asi 2 kláštery, navštívit skupinu Čechů, kteří tam trvale žijí – a místo toho jsme jeli pro ni zpět do Iasi, kam se stopem dostala na svou pěst. Bylo domluveno večer místo a čas, kde ji vyzvedneme. Nepoměrná tolerance a vstřícnost k někomu, kdo se ani potom nedokázal všem za tuto osobní chybu a nám způsobenou škodu omluvit. Nebyla ze základní party, která jezdí prakticky stále, prostě za dobrotu na žebrotu. To byla ta opakovaná noc v Iasi, kterou jsem zmiňoval v minulém albu.

Teprve okolo poledne jsme se pohli a naším cílem bylo hlavní město Kišiněv. Jen co jsme opustili celnici a byli pár kilometrů od ní, opět jsme jeli prázdnou krajinou po úzké nijak dobré silnici, tak najednou za námi maják policie. První, co nás napadlo, že se někde něco stalo a pospíchají k místu činu. Autobus uhnul, aby auto mohlo projet, a tak se i stalo. Jenže to před nás zapíchl, vyskočil jako když zatýká teroristu a lamentoval a nutil jak vedoucího zájezdu tak i oba řidiče jednoho po druhém sedat do jejich auta * ani nevím, jestli jim tam nechávali dýchat * ale ukazoval něco jako překročení rychlosti. Možná tam byla značka, ale na tak špatné a liduprázdné cestě to nikoho ani nenapadlo sledovat. Pak kápli božskou, že dostali hlášku z celnice, že tam jede parta podivných zápaďáků, tak aby nám ukázali, jak se máme chovat. NO pocit to dobrý nebyl, nakonec z toho nic nebylo a snad by si i řidičem dali panáka. To ale mohla být provokace, na kterou čekali, tak z toho nic nebylo. Do Kišiněva jsme jeli jak s plnou v kalhotech, … no prostě pomalu

Aby těch škod nebylo dost, měli jsme na zpáteční cestu rezervovaný pobyt ve vinařském sklípku s ňamkou a ochutnávkou jejich výtečných vín. Když jsme tam posléze přijeli, bylo zavřeno a nikdo tam nebyl. Ve 4 odpoledne jim skončila pracovní doba, tak proč, že jo. Naštěstí tam byl otevřený jakýsi krámek, kde se dalo koupit něco lahví na ochutnávku. Samozřejmě na slepo, protože tam to přece každý zná, tak proč chutnat. Mně osobně to víno ani moc nechutnalo, bylo hodně sladké. To ale není vizitka moldavských vín, tam je velice dobré a kvalitní. To jen ta hokynářka potřebovala prodat patoky a věděla, že se to nevrátíme reklamovat. Tak proč neprodat, když to chtějí

Určitě to nebyl typický obrázek země. Pokud jsme napsal do titulku chudá nevěsta, tak to nebylo hodnocení ekonomiky země, ani kupní síly obyvatel. Moldávie toho má hodně – má svobodu. Kvůli tomu s ní sousedé nemluví a země to setsakramentsky poznává. Když se podíváte na mapu, tak po těch převratech a rozlukách se SSSR v posledních letech zůstala Moldávie jako ostrůvek v poušti. V roce 1994 se uskutečnilo referendum, ve kterém většina obyvatelstva odmítla spojení s Rumunskem, avšak největším problémem současného Moldavska je Podněstří - oblast východního břehu řeky Dněstr s převahou rusky mluvícího obyvatelstva. Podněstří bylo součástí SSSR již od 20. let 20. Století. V roce 1990 jako Podněsterská moldavská republika vyhlásilo nezávislost na Moldavské republice a tato nezávislost Podněsterské republiky značně destabilizuje celý region, není mezinárodně uznávána. Moldávie tak ztratila přístup k moři a teď okolí jen čeká, až zem vyhladoví a vrátí se do lůna Svazu nebo jinam? Kdoví. Je to spekulace, ale při pohledu na zemědělství, koneckonců i na to vinařství a o průmyslu ani nemluvě – tak za zem nemá budoucnost. Je opravdu chudá nevěsta, protože tím, že má i málo vody, tak ani nemá na barevný kroj spletený z její přírody. Je tu chudá šedá a hladová myš a jediné, co může nabídnout, je vzdát se své svobody. Rád bych se mýlil, ale ten průjezd touto zemí prakticky jinou odpověď nenabízel.

Paradox, protože tam nic nefunguje, tak se tam ani nekrade. Taky řešení

Další pokračování bude KIŠINĚV bohatý ženich
více  Zavřít popis alba 
357 komentářů
  • červenec až listopad 2012
  • 5 960 zobrazení
sisistek
Když jsme se v zimě rozhodovali kam na letní dovolenou, opět se mi povedlo prosadit si letní verzi, teplo, moře - Peloponés.

Vyrážíme ve středu 30.6. hned po vysvědčení, před sebou máme 1050 km. Mnichov a Brener zvládáme bez potíží a kolem jedné hodiny po půlnoci dorážíme na STPL do italské Senigally. Druhá posádka je již na místě a spokojeně chrupe. Ráno provádíme servis, vše je zdarma a přesouváme se 30 km do Ankony, odkud máme zamluvený trajekt.

Z Ankony vyjíždí trajekt ve 13.30 a cesta trvá 21 hodin. Teplota vzduchu dosahuje 28 st. C a tak jsme rádi, že na nás vyšlo místo pod střechou, neboť máme zaplacen camping na palubě . Příjemně to zde protahuje, vyndaváme stůl a židličky a při lahvi vína oficiálně zahajujeme naší dovolenou. Při průzkumu trajektu zjišťujeme, že je dost plný a nejlépe je nám u aut, děti dokonce nebaví ani studenější voda v bazénku. Večer ještě posedíme a jdeme spát. Noc utekla a ráno nás budí rozhlas, kde nás informují o zastávce v Igoumenitse. Do Patrasu přijíždíme v 11.30 (v Řecku je hodinový časový posun oproti ČR).

Při výjezdu z trajektu v Patrasu jsme lehce očarováni třetím největším městem Řecka, vstupní branou. Překvapuje nás, že celý prostor kolem přístavu je obehnán plotem s ostnatým drátem a všude za ním je velký nepořádek. Všude vládne hustá doprava a hluk, občas nám nejsou jasná ani pravidla :-).

Těšíme se na první koupačku, rychle se vymotáváme z města a spěcháme k moři. Naše první zastávka je na Kalogria Beach, kde je dostatek místa k parkování a velké písečné pláže. Stání je o něco dále od moře než jsme zvyklí ( a zhýčkaní ), ale na poprvé to neřešíme. Voda nás příliš neosvěží, neboť je jako kafe, Vydržíme se cachtat až do pozdních odpoledních hodin. V klidu dojídáme poslední řízky se salátem, dáváme si kávu a u druhé posádky se začíná objevovat první přehřátí ze slunka a horečka.

K večeru se přesouváme do nedalekého Killini, zde druhá posádka odpadá a jede se chladit do místního kempu, aby se zbavili horečky. My nasedáme na trajekt a jedeme na Zakyntos, nejjižnější z řeckých ostrovů v Jónském moři, který láká jednou z nejkrásnějších pláží na světě . Cestá trvá cca 1.5 hodiny a my se v městě Zakyntos vyloďujeme již za tmy. Stihneme ještě krátký přejezd do přístavu ve vesničce St. Nikolas a o půlnoci jdeme spát za zvuků šumění moře.

V sobotu ráno Igor vyráží vysondovat možnosti zapůjčení lodě s cílem navštívit nedaleké modré jeskyně a nejznámější řeckou pláž s vrakem - plage Navagio. Podařilo se, po 10. hodině již plujeme rychlým člunem pod dohledem šedého mořského vlka směr vytoužený cíl. Na lodi je příjemný vánek, okolo z jedné strany útesy a skály, z druhé moře, je na co koukat.

Po 20-ti minutách přijíždíme k shipwreck (pláž Navagio místně nazývána). Zátoka Navagio je nejoblíbenějším turitickým cílem s vrakem lodi pirátů. Jedná se o rezavou dopravní loď, která ztroskotala v bouři při pašování a vyhýbání se celníkům. Po nezbytném fotografování a kochání se romantickým zákoutím s kontrastem sytě modrého moře a jasně bílých skal a písku se hodinku koupeme. Přesto, že místní tvrdí, že je turistů letos výrazně méně, na relativně malé pláži je jich až dost. Kolem poledního přijíždí další velká loď s turisty, což je signál, abychom se přesunuli k další přírodní atrakci, Blue Cave.

Modré jeskyně jsou desítky otvorů, v nichž se láme sluneční svit prozařujíc tím průzračnou vodu do jasně tyrkysova. Je to nádherné a světlo se v nich láme v různých odstínech modré skutečně impozantně. Do některých se dá vplout i s celou lodí, některé si prohlížíme jen z venku, do některých se musí plavat, což nám bylo opět umožněno. Opět se koupeme, vplouváme do jeskyně, potápíme se, šnorchlujeme. Byl to hezký zážitek.

Z vesnice St.Nikolas, kde kromě přístavu, dvou hospůdek a krámku nic není, se jedeme po klikatých a úzkých cestičkách podívat na zátoku s vrakem z útesů. Je zde vytvořen zajímavý pointview z železné lávky, která je vystrčena nad útesy. Slabší povahy zde mohou mít problém, ale pohled shora stojí za to, dokonce jsem to vydržela i já :-).

Postupně se seznamujeme s přírodou a způsoby života lidí na ostrově, který je hodně skalnatý a porostlý zelení. Je obdivuhodné, co vše se dá v těchto podmínkách pěstovat. Kolem silnic a parkovišť je spousta místních, kteří nabízejí své produkty, lákají děti na ochutnávky nebo ženy a dávají jim květiny z oleandrů a ibišků ( také jsem dostala ). Pak je trapné nic nekoupit a tak si odnášíme pražené mandle na několik různých způsobů, tyčinky v medu a sezamu, turecký med a víno. Vše jsme ihned ochutnali a musím říct, že to bylo chutné, dobré a nezbylo :-).

Další naší zajímavou zastávkou jsou útesy u městečka Keri. Pravda, silničky a hlavně průjezdy vesničkami nejsou zrovna stavěny pro pohyb obytným autem, a my si znovu uvědomili, že pro tento způsob cestování je velikost našeho obytného auta maximální. Útesy jsou monumentální. Igor s Nikolkou stihnou v rámci malého treku odlovit jednu cache a na večer se ještě přesouváme na jih ostrova, kde jsou nejkrásnější řecké pláže.

Projíždíme místy, kde je již čilý turistický ruch, ale zároveň jsou zde místa se dvěma unikáty ostrova - karet velkých a tuleňů bílých. V létě se sem stěhují vzácné želvy karety obecné, aby do písku nakladly vajíčka a pak se vracejí zpět k africkým břehům. Když se malí potomci vylíhnou, následují své rodiče. Kriticky ohrožený druh - tuleň středomořský je zde vidět velmi málo a my to štěstí nemáme. Zvažujeme vyjížďku lodí, ale nakonec se spokojíme s želvou, kterou vidíme v umělé nádrži a parkujeme na konci plage Laganas kousek od moře. Tato nejdelší pláž na ostrově se drží u místních na vrcholu oblíbenosti ( ještě spolu s pláží Gerakas ). Poblíž je letiště, takže občas vidíme nový přísun turistů v příletovém koridoru, který ovšem vede nad želvími hnízdišti a proto má v noci zákaz provozu, nebude nás tedy rušit ve spaní. Dokonce se zde při množení karet nesmí v noci ani koupat, panují zde přísná pravidla ochrany přírody.

V neděli dopoledne lenošíme a koupeme se. Odpoledne přejíždíme do města Zakyntos, kupujeme si lístky zpět na Pelopones a využíváme 2 hodin do odjezdu trajektu na prohlídku města. Město se rozkládá u protáhlé srpovité zátoky s plážemi a největší zajímavostí je obnovený kostel Agios Dionisios přímo u přístavu, který uchovává relikvie stejnojmenného patrona ostrova a hlavní třída s mnoha obchůdky a tavernami. Nad městem je možné vidět starý venezianský hrad. Kupujeme několik drobných dárků, ochutnáváme místní vynikající zmrzlinu v cukrárně a vydáváme se zpět.

Po návratu na Pelopones se přesouváme cca 13 km k vesničce Edipsos, kde je hezké stání přímo u moře. Je zde několik německých obytných aut. Je nádherně teplá noc, díváme se na oblohu posetou miliony hvězd a posloucháme k tomu šumění moře. Jako bonus popíjíme chladné řecké vínko při svíčce a čerpáme energii.

Dopoledne opět využíváme ke koupání a lenošení. Organismus si pomalu přivykl na neustálé teplo a občas už to ani nevnímáme. Po vodních hrátkách dělám palačinky s džemem, vanilkovým šodó a šlehačkou a dle sms zpráv je druhá posádka zase zdravá, lze popojet dále a zase se potkat. Domlouváme si večerní sraz na parkovišti u Olympie, takže odpoledne využíváme ještě k relaxaci. V podvečer na pláži grilujeme maso a vyrážíme za druhou posádkou. Olympií projíždíme trochu dokola, navigace nás stále posílá přes pěší zónu, nakonec nám cestu ochotně prorazila místní policie a my dorazili na parkoviště, kde již bylo vidět auto Švejnožek. Zjistili jsme, že se někde potulují městem a vyrazili jsme za nimi. Našli jsme je v kavárně, společně jsme pak prošli krámky a vyzkoušeli si několik ohozů. Z radosti, že se zase vidíme jsme poseděli poněkud déle nad vínkem, což se projevilo při ranním vstávání.

Ráno nám dělal Igor budíčka, abychom vyrazili na vykopávky ještě za mírnějšího horka, dokonce jsme museli budit i ranní ptáčata, malé Švejnožky. Přes dodržování pravidel slunění a pitného režimu se odrazilo včerejší slunění a hrátky na písku i na Nikolce, také se uvařila a začala sálat teplem jako kamínka. Dostala klidový režim a my jsme se rychle vydali na prohlídku Olympie.
Olympia je kolébkou olympijských her, které se pořádají každé dva roky dodnes. Leží v severozápadní části poloostrova Peloponés a hlavním lákadlem je samozřejmě starobylý olympijský stadion pro 30 tisíc diváků. Dříve se zde utkávali tehdejší zdatní sportovci v různých disciplínách ( v dobách kolem 700 před naším letopočtem ). Už tehdy se hry tešily velké oblibě. Na rozdíl od současnosti však tehdejší sportovci závodili nazí, to musel být pohled :-).
K vidění jsou v Olympii připraveny mnohé jiné památky – chrámy v záplavě olivovníků, cypřišů a borovic, Diův chrám, ve kterém kdysi stávala mohutná slonovinová socha nejvyššího boha v nadživotní velikosti, jež je považována za jeden z divů světa, archeologické muzeum s řadou vzácných pokladů, odhalených tvrdou prací historiků, Héřin chrám a řada soch a pozůstatků antických budov a staveb. Posvátný okrsek Olympia byl dva tisíce let uctíván jako centrum náboženství a sportu. Vzkvétal už v mykénském období, ale opravdového významu nabyl až příchodem Dóru.
Založení olympijských her v roce 776 před Kristem se považuje za první jistou událost v řecké historii. Dnes je Olympie známá predevším jako inspirace novodobých olympijských her, i když se tehdejších pět disciplín poněkud rozrostlo. Dnes zde stojí už jen rozvaliny, ale například povalené sloupy Diova chrámu dodnes dávají tušit svou dřívejší monumentalitu.

Více na www.caravanlife.cz
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • červenec 2010
  • 4 325 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
coloraaa
A je to tu. Dlouho očekávaná akce světového významu je tady. Tak jako USA má svoje ''AREA 51'' Tak ČR má svůj ''Javor 51''. Konečně byl otevřen Javor 51, jediný dochovalý ze tří na našem území. Zbylé dva byly zabetonovány a zavezeny. Zpřístupnit bunkr veřejnosti napadlo Václava Vítovce, předsedu Nadace Železná opona, která v roce 2011 otevřela Muzeum železné opony v budově bývalé Rozvadovské celnice.
Ve východní a středních Evropě bylo takových objektů dvanáct, zachoval se pouze tento u Míšova. Areál v sousedství obce Borovno byl vybudován v rámci akce Javor, což byl krycí název pro budování skladů jaderných hlavic na území ČSR. Tyto hlavice měl dodat Sovětský svaz, který měl také kontrolu nad skladováním, údržbou a případnou distribucí k jednotkám Ćeskoslovenské lidové armády. Plán byl vypracován pro 3 naprosto totožné komplexy a ty byly v utajení vybudovány jako spojovací kabelové útvary pod krycími jmény Javor 50 - Bílina, Javor 51 - Borovno-Míšov a Javor 52 - Bělá pod Bezdězem. Výstavba probíhala v letech 1966-69. Tyto areály byly určeny výhradně pro vojenskou posádku sovětské armády. Nad jadernými hlavicemi chtělo mít velení SSSR naprostou kontrolu a tak vstup našim vojákům byl do těchto komplexů po celou dobu zakázán. V době, kdy světem zuřila studená válka a mocnosti USA se Sovětským svazem se předháněly ve zbrojení, bylo tohle místo nejutajovanějším a nejstřeženějším v celém Československu. Dovnitř se jen tak někdo nedostal a to ani nejvyšší šarže sovětských vojáků ze sousedících kasáren. Areál má rozlohu 150 ha a byl rozdělen na několik bezpečnostních zón s rozdílným režimem vstupu. Hned za bránou je „civilní“ sektor, kde se nachází býv. nemocnice, obchod, psinec, strážnice, kulturní sál, vodárna, kotelna, hřiště, školka a bytovky. V nich bylo ubytováno 300 osob, z toho 170 vojáků. Byty byly o velikosti 2+1 a v každém bydlely dvě rodiny. Pro sovětské vojáky to byl vysoký nadstandard, ti se totiž po pětiletém cyklu vraceli domů do podstatně horších podmínek. Sovětská vojska opustila objekt v Míšově 4. července 1990. V roce 1990, kdy opouštěli republiku definitivně, na ně doma čekaly jen stany! Nejstřeženější zónu představovalo území s muničními sklady a sklady pro jaderné hlavice. To bylo v zadní části, bylo to obehnáno dvěma ploty a mezi nimi 24 hodin procházela strážní služba se psy. Vstup sem měli jen vyvolení. Jádrem areálu byly dva rozměrné železobetonové sklady z větší části zahloubené pod úroveň terénu. Každý z těchto skladů má dva protilehlé vstupy s dvojicí pancéřových vrat. Pomocí jeřábů se jaderné hlavice spouštěly do nižší úrovně, kde byly vlastní skladovací prostory, které jsou v každém objektu čtyři. Součástí skladu bylo samozřejmě větší množství pomocných, ubytovacích a podpůrných staveb obklopených vnějším perimetrem.
Po odchodu Sovětské armády byl bunkr dlouhá léta opuštěný. Využit byl pouze dvakrát. Po rozpadu Československa tu skončila neplatná federální měna a o jedenáct let později si podzemní objekt na téměř tři roky pronajal Lidový spolek péče o německé válečné hroby. Ten sem dočasně uložil ostatky čtyř tisíc německých vojáků, kteří padli na našem území za druhé světové války.
Nechápu proč nás během akce nikam jinam po areálu nepustili. To nejtajnější nám ukázali a zbytek ne, proč asi??? Armáda zřejmě nechce abychom viděli jak celý areál chátrá. Proč zde už dávno neudělali např. Domov důchodců, nemocnici (už tu stejně byla) nebo něco podobného??? Nechápu to!!!
Mimo ''U Němých'' mám již vyfoceny všechny bunkry na Brdech, už mi chybí jen 1 Brdský bunkr, snad ho někdy najdu.
Stejně to ale stojí za to sem přijet a vidět to tady na vlastní oči. Ve východní Evropě je to jediná podzemní pevnost kam se normální lidé dostanou. Díky všem, kteří se o to zasloužili.
Na ostatní Javory se můžete podívat zde:
https://coloraaa.rajce.idnes.cz/Byvaly_atomovy_objekt_Javor_52/
https://coloraaa.rajce.idnes.cz/Byvaly_atomovy_objekt_Javor_50/
http://www.youtube.com/watch?v=ZlYR-BY-wAI
http://www.youtube.com/watch?v=A0unkh3q9Ug
http://www.youtube.com/watch?v=TdN0RX6BB30
http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/unikatni-atom-muzeum-javor-51-se-otevre-verejnosti-87698/
Trošku větší podobné muzeum na Ukrajině.
http://www.novinky.cz/cestovani/242825-na-ukrajine-udelali-muzeum-z-byvale-tajne-vojenske-zakladny.html
Je to hrůza co se může stát a to nám ukazují ty zastaralé. Co asi mají nového?
http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=YzDcXgFuZvk#at=102
https://www.stream.cz/prisne-utajovana-mista/10005411-sklady-jadernych-zbrani#nejnovejsi
http://www.securitymagazin.cz/zpravy/-1404045656.html
https://coloraaa.rajce.idnes.cz/Byvaly_atomovy_objekt_Javor_52/
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 18.8.2013
  • 1 908 zobrazení
volufirek
A je to tady - dlouho očekávaný středověký jarmark. Zatímco dopoledne měli na starosti program kapitáni, dospělácká část výpravy se připravovala na odpolední hru. Karel IV. se rozhodnul pořídit si do svých zahrad tropické motýly. A právě ty, jejich kukly a nektar na krmení musely děti hledat, pašovat přes celnici a prodat v královské bance. Život jim přitom znepříjemňovala útočná zvířena, královská policie a bachař. Kdo dobře prodal, mohl penízky proměnit za sladkosti v bufetu nebo se královsky najíst v hostinci. Den pak zakončil rej potulných kejklířů.
více  Zavřít popis alba 
  • 2.8.2014
  • 1 780 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
cervik-dobriv
Volání Sahary

Čtyřkolka rovná se dobrodružství. Můžete ho zažít hned za humny, někdo za ním jezdí do Rumunska, jiný na Ukrajinu, ale jestli je někde skutečný čtyřkolkářský ráj, tak je to v Maroku, konkrétně v písku Erg Chebbi. Do těchhle obrovských písečných dun jezdí celé výpravy čtyřkolkářů, někteří s cestovkou, jiní, jako třeba Jarda Černý, v partě na vlastní pěst.

Text: Jiří Nývlt
Foto: J. Černý

Technika
Jarda Černý byl v Maroku už po druhé. Už podruhé při přípravách na cestu strávil asi tak 4x víc času, než samotnou expedicí – hledáním na Googlu, na Google maps, zanášení údajů do GPS. A už podruhé si na cestu opět vybral čtyřkolku TGB Blade 550 IRS SE. Nedá na ní dopustit, a ví velmi dobře proč. Do Maroka se vypravilo sedm Čechů a osm Slováků, takže celkem 15 čtyřkolek. Mezi nimi Arctic Cat 700 H1, dvě Yamahy Grizzly, čtyři Outlandery, jeden Kingquad a další, ale Jardovi se osvědčila nepřetechnizovaná, spolehlivá TGB Blade 550 IRS. Měl cestou nejmíň technických problémů, vlastně jenom jediný, upadla mu espézetka, ale jak on sám přiznává, je to hodně o stylu jízdy. Kromě toho na Bladu ale také například vůbec nebylo nutné vyztužovat zavazadlové rámy, jak to museli udělat kolegové na ostatních čtyřkolkách. A ještě jednu dobrou vlastnost u Blada objevil – přední i zadní rámy jsou natolik široké, že přesahují přes blatníky, a to je moc šikovné, protože když se se čtyřkolkou složíte na bok, tak se TGB Blade opře o tenhle rám a o kola, takže blatníkům a řídítkům se nic nestane. A taky máte kam dát náklad. Pokud je u čtyřkolky rám malý, pak taky máte málo místa pro bagáž. A že v Maroku měli pěkně naložíno: pitnou vodu na několik dní, 60 litrů benzínu (kromě plné palivové nádrže), jídlo, stany, Jarda navíc stoleček se židličkou a dokonce i pár lyží, o tom ale bude řeč později.

Tam a zase zpátky
Trajektem trvá cesta z Janova do Maroka dva dny, a protože se posádka už nudí, tak si zpestřila plavbu formou mimořádné události. Zčistajasna začaly po celém trajektu ječet sirény, hoří, volali jedni, potápíme se, křičeli jiní. Stevardi a celá posádka už v záchranných vestách, a přesně v okamžiku, kdy se nervově labilnější pasažéři chystali naskákat do vody, tak nám řekli, že nás všechny dostali, že to bylo jen cvičení. Asi se takhle posádka baví.
Jinak čtyřkolkování v Maroku samozřejmě není z nejlevnějších. Takováhle měsíční akcička vás vyjde na cca 35 000 peněz. Jen samotná doprava tam a zpět (pokud jste dva až tři v autě) vás vyjde skoro na dvacku a trvá osm dní, čtyři dny tam a čtyři zpět. A tak do Maroka jezdí lidi, co nemají velké problémy s penězi. Jeden z letošní partičky si například v Barceloně vystoupil, že do Maroka přiletí později, na čtyři hodiny si odletěl na Kanárské ostrovy vykoupat se na pláži, pak si ještě odskočil do Rakouska něco si vyřídit, a pak zase letěl zpátky...

2070 km
Ale nebudeme tu mluvit pořád jenom zprostředkovaně, dejme slovo samotnému Jardovi:
Přistání v Tangere i marocká celnice byly bez problémů, dokonce i když si jeden z nás zapomněl doma pas. Vystavili nám bez problémů náhradní doklad, tady si holt turistů váží. Cestou do nitra Maroka jsme se ještě zastavili v ruinách římského města Volubilis, ale pak už jsme dorazili do našeho výchozího bodu v Erfoudu v regionu Souss-Massa-Daraâ, který někdy bývá nazýváno „Brána Sahary“. Vyložili jsme čtyřkolky z plaťáků, natankovali (litr naturalu vyjde v přepočtu na cca 27 korun), a kolem poledne hurá na naší první třídenní výpravu směr hory a koryta řek.

První třídenka – hory
Hory to byly pěkné, třítisícové a jmenovaly se Atlas. V noci sice zima, ráno čtyřkolky zamrzlé jinovatkou, jinak ale přes den okolo 20 stupňů, takže hodně příjemně.
Do výšky tři tisíce metrů jsme jeli ve skupinkách po dvou, po třech, abychom si vzájemně neprášili. Riziko ztracení bylo prakticky nulové, protože každý měl buď mapu nebo GPS, a kdo neměl ani to ani ono, držel se někoho, kdo jí měl. Místy jsme projížděli sněhovými poli, křižovali jsme vádí, vyprahlá koryta vyschlých řek, jednou jsme přenocovali u překrásného jezera Imil Chel v berberském stanu. Noc v něm byla příjemná, jen jsme museli hlídat čtyřkolky. Ne že by je někdo chtěl ukrást, ale místní dětičky, budoucnost naší země, andílkové zlatí, by možná mohly některé nepřišroubované věci odnést a zužitkovat po svém. A tak jsme se pro všechny případy střídali v hlídání po hodině. V horách nás překvapilo, jak rychle tu teď vznikají nové cesty. Buldozery se zakusují do kamení, a kudy posledně nemohl prolézt ani kamzík, tam je dneska štěrková nebo šotolinová cesta.
Taky tu dostali dobrý nápad, jak ušetřit asfalt při tamním malém provozu – vyasfaltovaný je jen jeden pruh, vlevo a vpravo kolem je široká štěrková krajnice na vyhýbání. Auta se vyhýbají po krajnicích, a pak si zase jede každé dál po asfaltu.

Lidi
Marocký lid si přivydělává focením s turisty Kromě toho, když už už chcete spoušť zmáčknout, tak se všichni otočí zády, protože se stydí před objektivem cizího fotoaparátu.
Na cestu do Maroka si musíte vzít spoustu dárků – propisek, kšiltovek, bonbónů a tak podobně. Zastavíte-li nejen ve vesnici, ale i v naprosto pusté samotě, odnikud se k vám začnou stahovat, snad vylézají ze země, děti. Když jim nic nedáte, jsou schopní po vás ještě házet šutry, tak jim raději něco dáte, jenže to vás zase skoro snědí za živa a nezbavíte se jich leda za zlatý tele. Jenže těch telat byste museli s sebou vozit strašně moc, tak si vyberte. Já jsem jel v bonbónech a čepicích, což byl celkem úspěch, přičemž vůbec největší zájem byl o kšiltovku s nápisem „Klíšťová encefalitida“.
Někteří Maročané v horách stále ještě žijí v jeskynních, ona v nich nakonec dost dobře funguje přirozená klimatizace, ale někdy je tohle bydlení docela drsné. Například jedna taková jeskyně, ještě teď na to musím myslet, jak přímo u vchodu si shromažďovali velbloudí trus se kterým v zimě topí.
Ale taky umí být Maročané ochotní.Potřebovali jsme se dostat přes koryto řeky kde po obou březích měli políčka.Sami nás naváděli.Z horní planiny dolů k políčkům a přes hluboký a ouzký zavlažovací knál který se stal pastí.Přední kola zpadli do něj a čumák se zapíchl do protějšího břehu.Domorodci, pomáhali, co to šlo, za chvíli celí mokří, jen abychom my byli suchý.Odměnu samozřejmě dostali.Tomu nejstaršímu jsme dali bombony pro děti,nějakou tu cigaretku s pivem pro ty starší.
Druhájednodenka – Erg Chebbi
Erg Chebbi, to je ten ráj. Sem se jezdí trénovat na Dakar, tady se mimochodem v roce 1999 natáčel i film Mumie. Tyhle fascinující obří duny jsou neskutečně nádherné, jedny z nejhezčích na planetě, ale musíte v nich umět jezdit. Je to nádhera i adrenalin, ale jeden z největších adrenalinů je místní jídlo. Základem je skopové, pak také kuřecí, zelenina, samozřejmě kus-kus, ovoce. My měli štěstí. Jídlo tu bylo tak dobrý a dokonce to ani nikdo z nás neodnesl zrychlenou peristaltikou střev.

Třetí třídenka - Sahara
Po nádheře Erg Chebbi jsme na Saharu vyrazili jen ve dvou. Ostatní zastávali názor, že „písek jako písek“ a proč se teda trmácet takovou dálku na Saharu. Pro mě osobně ale měla největší poušť světa mimořádnou přitažlivost, už proto, že jsem se na ní minule chystal ale dal sem přednost písečným plážím u Atlantiku a letos nás za to potrestala.Proti bylo tentokrát počasí. Sahara nás prachsprostě vyhnala. Měli jsme naplánováno projet Saharou asi třista kilometrů, k tomu den cesty tam, den cesty zpátky, ale jak jsme se k Sahaře blížili, potkávali jsme čím dál víc vzdušných vírů, takových malých tornád, které ohlašovaly blížící se bouři. Pak začalo foukat bez přestání, nejdřív příjemně, pak nepříjemně, pak ještě daleko víc a pak už to dál nešlo a výlet se změnil normální úprk před bouří. Prach a písek všude, jako byste projížděli pískovačkou. Mokrý šátek kolem huby, ale za chvíli stejně nešlo dýchat, nárazový vítr foukal tak, že jsme nedokázali jet přímo, jak to s námi cloumalo, bílá tma všude kolem nás, míjeli jsme mrtvý dobytek s bílými, pískem vyfoukanými kostmi do běla, ale nejvíc jsme zírali odnikud se vyloupnuvšího na místního motorkáře, který v té bouři jel proti nám, pohodář, jel sice rovně, ale v asi tak padesátistupňovém náklonu opřen o boři.

Do země cedrů
Jeden z dalších výletů směřoval do nejrozsáhlejších marockých cedrových lesů. Mohutné velikány všechny očíslované, dokonce jsme našli cedr číslo jedna, otce všech cedrů. Stál úplně stranou, asi 60 kilometrů od vjezdu do rezervace. Bylo to tam hezký, u těch cedrů, až na to trní, vlastně celé rozsáhlé pole plné trnitých keřů s asi třícentimetrovými ostny, kam nás dostaly místní opičky – makakové, a které jsme museli zdolat. Průpichy jsme nejdřív opravovali knotama, ale protože trnů bylo stále víc, tak jsme nakonec šoupli do pneumatik Slime.
Při kempování na divoko nemusíte mít strach ze zvířat a havěti, ale základem je, kvůli lidem a dětem zvláště, zakempovat až skoro za tmy a někde v místech, odkud vás nikdo neuvidí.
Jinak v Maroku je hodně kempů, ale v téhle roční době jsou úplně prázdné, a spousta z nich je přímo opuštěných.

Lyžování
A nakonec vám povím, proč jsem si z Čech vezl ty lyže – chtěl jsem si konečně zkusit lyžování v dunách. A jak jistě uznáte, půjčovat si lyží v Maroku jsme nechtěl.Nebylo tolik času. Vybrali jsme si jednu pěknou, větrem dobře zrolbovanou dunu, jenže ten písek měl hrozný odpor. Takže ze všeho nejdřív jsme ho museli rozjezdit a pak už to šlo. Kluci nám z vrcholku hodili lano, navijákem nás vytáhli nahoru a pak zase davaj dolů.
Maroko nás ale lyžařsky dostalo ještě jednou. Představte si, o dva dny později jsme se přesvědčili o opaku.V Cedrech jsme totiž narazili na regulérní sjezdovku se vším všudy. Přes léto samozřejmě mimo provoz, ale jinak červená sjezdovka ve výšce 2000 metrů, s délkou asi 800 metrů. Na ní klasická poma poháněná diezlem , rolba, půjčovna lyží a dokonce tři sněžný skútry.Výška sněhu tm dosahuje 3 m Už tam schází snad jen McDonald…

Expedice Maroko Trophy 2010 v číslech:

Počet dní: 21
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • březen až květen 2010
  • 1 454 zobrazení
sarinkaa23
  • únor až listopad 2009
  • 1 263 zobrazení
vachaz
V sobotu 18.6. jsme sedli v Praze do letadla a přes Moskvu jsme se přepravili až do Irkutsku, kde jsme přistáti v neděli kolem jedenácté hodiny s neplánovaným mezipřistáním v Krásnojarsku. Po příletu jsme se ubytovali v hostelu, prohlédli jsme si centrum města s roubenými městskými kupeckými domy, tržnici a nábřeží řeky Angary.V pondělí jsme se přesunuli do skanzenu Talcy a dále pak do Listvjanky, kde jsme nevynechali unikátní limnografické muzeum jezera Bajkal s akváriem s bajkalským tuleněm – něrpou. Přes ústí řeky Angary jsme se přeplavili kolem Šamanského, pověstmi opředeného kamene k nádraží Port Bajkal a místním vláčkem jsme popojeli po Krugobajkalské magistrále do romantické zapadlé vesnice Polovinka, kde jsme nasávali atmosféru ruské vesnice.Ve čtvrtek jsme se vlakem posunuli do Sluďjanky, kde jsme si prohlédli nádraží z mramoru - pomník stavitelům Transibiřské magistrály a vyrazili jsme na trek do pohoří Chamar Daban, kde jsme další den zdolali vrchol Pik Čerskovo (2.090 m). V sobotu 25.6. jsme se přejeli do horských lázní Arsan v Tunkinské dolině pod třítisícovkami Východních Sajané. Zde jsme absolvovali výlet divokou soutěskou říčky Kyngarga. Po návratu do Sluďjanky se po Transsibiřské magistrále vydáváme směrem k mongolským hranicím do Naušek a dále do Kjachty. Kjachta je bývalou čínsko-ruskou čajovou celnicí. Dějiny čajového obchodu a ruských zeměpisných výprav do Asie dokumentuje místní muzeum. Prohlédli jsme si také posvátnou skálu Randžur a Muročinský dacan – významný burjatský buddhistický klášter. Po návratu do Ulan Ude se přesouváme do Usť Barguzinu, rybářské osady na východním břehu Bajkalu. Po písečné kose jdeme do vesnice Monachovo na poloostrově Svjatyj Nos (Zabajkalskij NP).Další den putujeme pěšky po pobřeží Bajkalu přes malebné zátoky a rybářské vesničky až k teplým pramenům u Zátoky zmijí. K termálním pramenům pro nás přijela pohodlná loď, která nás převezla přes Bajkal na ostrov Olchon kolem fotogenického skalnatého pobřeží do přístavu Chužir a večer jsme se utábořili u slavné Šamanské skály.V podělí nás čekal výlet autem na mys Choboj (Pribajkalskij NP), cestou jsme obdivovali krásy Bajkalu a místní přírody. V úterý 5.7. se vracíme místními maršrutkami do Irkutska a ve středu ráno jsme se opět z letiště v Irkutsku přesunuli přes Moskvu zpět do domoviny.
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • červen až červenec 2011
  • 1 080 zobrazení
zajimavostinabrdech
Jako další tu máme asi zatím nejnovější Brdskou zajímavost a to Javor 51. Dlouho očekávaná akce světového významu je tady. Tak jako USA má svoje ''AREA 51'' Tak ČR má svůj ''Javor 51''. Konečně byl otevřen Javor 51, jediný dochovalý ze tří na našem území. Zbylé dva byly zabetonovány a zavezeny. Zpřístupnit bunkr veřejnosti napadlo Václava Vítovce, předsedu Nadace Železná opona, která v roce 2011 otevřela Muzeum železné opony v budově bývalé Rozvadovské celnice.
Ve východní a středních Evropě bylo takových objektů dvanáct, zachoval se pouze tento u Míšova. Areál v sousedství obce Borovno byl vybudován v rámci akce Javor, což byl krycí název pro budování skladů jaderných hlavic na území ČSR. Tyto hlavice měl dodat Sovětský svaz, který měl také kontrolu nad skladováním, údržbou a případnou distribucí k jednotkám Ćeskoslovenské lidové armády. Plán byl vypracován pro 3 naprosto totožné komplexy a ty byly v utajení vybudovány jako spojovací kabelové útvary pod krycími jmény Javor 50 - Bílina, Javor 51 - Borovno-Míšov a Javor 52 - Bělá pod Bezdězem. Výstavba probíhala v letech 1966-69. Tyto areály byly určeny výhradně pro vojenskou posádku sovětské armády. Nad jadernými hlavicemi chtělo mít velení SSSR naprostou kontrolu a tak vstup našim vojákům byl do těchto komplexů po celou dobu zakázán. V době, kdy světem zuřila studená válka a mocnosti USA se Sovětským svazem se předháněly ve zbrojení, bylo tohle místo nejutajovanějším a nejstřeženějším v celém Československu. Dovnitř se jen tak někdo nedostal a to ani nejvyšší šarže sovětských vojáků ze sousedících kasáren. Areál má rozlohu 150 ha a byl rozdělen na několik bezpečnostních zón s rozdílným režimem vstupu. Hned za bránou je „civilní“ sektor, kde se nachází býv. nemocnice, obchod, psinec, strážnice, kulturní sál, vodárna, kotelna, hřiště, školka a bytovky. V nich bylo ubytováno 300 osob, z toho 170 vojáků. Byty byly o velikosti 2+1 a v každém bydlely dvě rodiny. Pro sovětské vojáky to byl vysoký nadstandard, ti se totiž po pětiletém cyklu vraceli domů do podstatně horších podmínek. Sovětská vojska opustila objekt v Míšově 4. července 1990. V roce 1990, kdy opouštěli republiku definitivně, na ně doma čekaly jen stany! Nejstřeženější zónu představovalo území s muničními sklady a sklady pro jaderné hlavice. To bylo v zadní části, bylo to obehnáno dvěma ploty a mezi nimi 24 hodin procházela strážní služba se psy. Vstup sem měli jen vyvolení. Jádrem areálu byly dva rozměrné železobetonové sklady z větší části zahloubené pod úroveň terénu. Každý z těchto skladů má dva protilehlé vstupy s dvojicí pancéřových vrat. Pomocí jeřábů se jaderné hlavice spouštěly do nižší úrovně, kde byly vlastní skladovací prostory, které jsou v každém objektu čtyři. Součástí skladu bylo samozřejmě větší množství pomocných, ubytovacích a podpůrných staveb obklopených vnějším perimetrem.
Po odchodu Sovětské armády byl bunkr dlouhá léta opuštěný. Využit byl pouze dvakrát. Po rozpadu Československa tu skončila neplatná federální měna a o jedenáct let později si podzemní objekt na téměř tři roky pronajal Lidový spolek péče o německé válečné hroby. Ten sem dočasně uložil ostatky čtyř tisíc německých vojáků, kteří padli na našem území za druhé světové války.
http://pribramsky.denik.cz/zpravy_region/z-atom-muzea-v-brdech-muze-vzniknout-vzdelavaci-centrum-v-prirode-20141208.html
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2013 až únor 2015
  • 1 006 zobrazení
digame
Nápad, realizace, Costa Brava..
Calella - Barcelona, megabágl, čtyři noci na pláži. Barcelona - češi, ubytování u amíka za 18 ojro! Tři dny platíš, pak zdrháš do squatu, tam luxus, fpoho pankáči, zustáváš dva tejdny. Lítáš po městě, poznáváš lidi, místa, nestačíš se divit. Hafo černejch kurev. "quieres chocar la pica?" Španělky! Levný a dobrý vínko. Maroko! Užíváš, jak jen to jde!
Po třech tejdnech měníš flek, ocitneš se na cestě domů, gratis vlakem do Girony - Katalánci, historický centrum, nocleh v parku. Další noc, hranice - Cerebre - pelech na útesu, východ slunce, poslední koupel v ledovym moři. Stopem dál do Montpellier - aquadukt, lijavec, mokro, zima, Bůh nás ochraňuj.. z Montpellier hitchhike to Lyon - hustý metro, hustá pokuta, všude úchylové, zběsilý úprk.. valíš dál, konečně dojedeš do německa, to bleskově profrčíš, cejtíš česko v kostech, vypatlaný celníci, strašidelnej Cheb, euforie v rychlíku do Prahy.
Cesta nekončí...
více  Zavřít popis alba 
  • září až říjen 2007
  • 940 zobrazení
cervik-dobriv
Napříč Albánií
Rád jezdím ve větší skupince, ale letos jsme to pojali jinak. Jedno auto, jeden vlek, max. 3 čtyřkolky. Vyrazit z Černé Hory, projet celou Albánii pohořím, až do Řecka a po plážích se vrátit zpátky. Přitom navštívit a prozkoumat vše, co po cestě potkáme a občas se i odchýlit od kurzu.
Letos vyrážím s funglovkou od Accessu. ACCESS MAX 700i 4x4 LT FOREST, kterého jsem dostal jen dva dny před odjezdem, takže nezbýval žádný čas na velké přípravy. Jen namontovat kufry a držáky na kanystry s vodou a benzínem. Jedu společně s Tomášem na Can – Amu 1000 a Káťou na ArcticCatu 1000.
Vyrážíme dvacátého května večer. Cesta probíhá hladce a jako vždy vyrážíme na čtyřkolkách z kempu v Černé Hoře. Hranice překračujeme na již osvědčeném přechodu Hani i Hotit. Odbaveni jsme během minuty a hurá za dobrodružstvím. Míříme do údolí Valbone. Berene to přes města Shkoder a Puke, kde nás také čeká první noc na louce plné cvrčků u lesa. Ráno to bereme pohořím M. Krrabit do Valbone. Jedeme cestou, která zde předloni ještě byla samý kámen a letes už se zde pilně pracuje. Bagry zde jedou na plný výkon. Sjíždíme k jezeru, kde si dáváme oběd a koupel. Ve městě Fierze chceme dotankovat, ale benzin mají až u třetí pumpy. Zastavují u nás tři auta. Jsou to Češi, kteří si vezou kajaky a budou zde sjíždět řeku Valbones. Doporučují nám kemp, který již mají vyzkoušený. Máme čas a tak si jedeme prozkoumat celé údolí Valbone, až tam, kam je to možné. Projíždíme velkým řečištěm, kde nás zastavují velké balvany. Otáčíme se a míříme do kempu, který nám doporučili naši krajani. Chatky jsou obsazené. Číšník nás vede k sousednímu domu a ukazuje nám dva pokoje. Jsme nadšeni a kývneme na ubytování. Máme tady z toho ale divný pocit. Skříně jsou plné oblečení a po pokoji rodinné fotky. Vypadá to, že nám místní uvolnili pokoj, abychom tu mohli přespat. K večeři se podává místní specialita – koza, ryba a hranolky. Po snídani se vydáváme do Prokletí a cestu nám znepříjemňuje déšť. Po cestičce šplháme hezky nahoru, ale v 1600 m.n.m. nás zastavuje sníh. Vzdáváme to a jedeme zase dolů, kde si dáváme u vodopádu oběd. Pak sjíždíme k hlavní cestě, kde si vyměňujeme poznatky francouzskými motorkáři. Ještě se stavíme u trajektů na přehradě Komani, ale ti už asi nikdy nevyplují. Odtud míříme do pohoří M. i Munelles, kde i nocujeme. Projíždíme cestou, která je rezavá, zřejmě od těžení rudy. Objevujeme zde i opuštěné štoly a zřejmě zde byl pracovní tábor. Důl je obehnaný ostnatým drátem a jsou zde i pozorovatelny pro odstřelovače. Cestou míjíme další doly a opuštěné ubytovny. Je to tady jako v nějakém filmu. Míříme k přehradě Ulez, kde budeme nocovat. Ráno si ještě zaplaveme a hurá směr pohoří M. i Skenderbeut. Cesta je ale stržená a tak hledáme jinou. Jedna nás dovede až k vodopádu, kde se nás ujímá domorodec. Vyvede nás s Tomem až na vrchol vodopádu. On v gumácích a my v jezdeckých botách si to za ním hezky šplháme po skále. Pohled ze shora je úžasný. Když jsme slezli dolů, vzal nás ke své sestře do příbytku, kde nám dali rakii a kozí mléko. Cestu jsme jinou nenašli a tak musíme pohoří objet. Ve městě Rreshen si kupujeme místní „buřty“, které si s chutí opečeme k obědu. Po jídle frčíme dál, ale krásná prašná cesta, po které jedeme, končí v odpadcích. Bereme to jedinou schůdnou cestou – řečištěm. Zhruba po kilometru se napojujeme na cestu, která vede do horského městečka Kruje a odtud šplháme až na vrchol. Je zde krásný výhled na moře a na Tiranu. Vracíme se zpátky do městečka a míříme do parku Kombetar. Vjíždíme do rozpadlého areálu, kde je hlavní budova, volejbalové hřiště a rozpadlé altánky. Jak jsme se později dozvěděli, areál tu nechal v šedesátých letech vybudovat Hodža. Po jeho pádu to zde chátrá. Je tu jen starý správce s manželkou. Součástí je i hotel, ale pro lepší pocit stavíme raději stany. Restaurace v hotelu je solidní a objednáváme si večeři. Nic jiného než kozu nemají. Za areálem už je jen stará kamenná cesta. Zkouška tlumičů a nakonec i nás. Po dvou hodinách vytřesení vjíždíme do městečka Burrel, kde nás vítá stará rozpadlá železárna. Na první pohled opuštěná, ale po chvilce motání kolem ní, přichází z ruin ochranka. Bereme za plyn a z města mizíme do hor, kde opět nacházíme důlní šachty. Tentokrát funkční. Odstavujeme čtyřkolky a jdeme šmejdit. Zkouším tlačit prázdný důlní vozík. Vše tu dělají ručně. Kurva těžká dřina. Nahoře na vrcholu na nás zase čekalo překvapení. Dvě jezera, několik bunkrů a nová hacienda. Z bunkrů jsou kozí a ovčí chlívky. Jeli jsme sem dvě hodiny z města. Autem by to trvalo dvakrát tolik. Čas tu asi nic neznamená. Na druhé straně sjíždíme zase dolů. Na dálku vidíme vojenský výcvikový tábor, kolem kterého musíme projet. Vojáci cvičí na louce vedle cesty. Když se dostáváme do těsné blízkosti, vidíme, že je to výcvik speciálních policejních jednotek. Obrněná nákladní i osobní auta. Muži v černém se i s výzbrojí naskládali podél cesty. Zvedám ruku a zdravím je. Oni salutují a s úsměvem nás pozorují, jak je postupně míjíme. Po kamenité cestě přijíždíme k horskému jezeru, kde s chutí kempujeme. Možná, že to vypadá, že se stále opakujeme s kempováním, ale komu by se chtělo lést do spacáku zpocený a zaprášený. Věci si vezeme jen nejnutnější, tak je třeba i si něco vyprat. Ráno nabíráme směr Elbasan (česky pevnost). Toto město je jedno z největších a nejstarších v Albánii. Už od 1. století, tehdy to bylo město římské. Nouze o památky nebylo. Za městem vzhůru do kopců. Překvapuje mě, kolik starých kamenitých cest tu je stále v dobrém stavu. Jízda po nich je otřesná, ale pro nákladní auta téměř nezničitelná. Přijíždíme k malému kaňonu, přes který vede lanová lávka. Tom zkouší po ní přejít, ale nevede se mu to. Není to jednoduché. Raději se jdeme podívat do soutěsky. Vody tu moc není, zato páchne po síře. Uvnitř se nám naskytne skvělá podívaná. Jedno místo musíme přeplavat, abychom mohli bádat dál. Zhruba po půl kilometru je tak úzká, že se tam nevejdeme. Vracíme se zpět ke čtyřkolkám a musíme najít místo na přenocování. Kolem je samé kamení nebo políčka. Nacházíme v nedalekém městečku hotel, ale parkování čtyřkolek před ním v rušném centru nepovažujeme za bezpečné, a tak pokračujeme dál. Zastavujeme za městem v jedné restauraci, kde si můžeme na zahradě postavit stany. Albánská vstřícnost nás neustále udivuje. Ráno se ale nemůžeme dostat přes řeku. Most co tu je, je dost široký, aby unesl naše plně naložené čtyřkolky, ale bohužel k němu vede jen pěší stezka a vody jsou zde hluboké. Zadáváme bod do GPS a necháváme to na ní. Cesta to byla náročná, místy neprůjezdná, ale do kaňonu Osumi jsme za deště dorazili. Nocujeme v úplně novém hotelu, jako první hosti. Při večeři si domlouváme na ráno rafting. Stejně prší a na raftu je to jedno, odkud na vás cáká voda. Chtěli jsme se podívat do kaňonu a takhle si ho krásně prohlédneme zevnitř. Ráno na nás už čeká raft, pádla a neopreny. Dostáváme školení v anglickém jazyce a hurá do vln. Bylo to krásné odreagování, ale pádlo za řídítka čtyřkolky nevyměním. Na hotelu převléknout do suchého a hurá na oběd. Jazyková bariera nás překvapila. Jehněčího a skopového jsme měli už dost, tak jsme si objednaly kuře, ale že nám každému dají celé grilované, jsme netušili. V jídelníčku ho moc nemají, a tak jsme byli středem pozornosti. Po vydatném obědě vyrážíme do hor. Po dvou hodinách šplhání zjišťujeme, že jsme zapomněly dotankovat. To byl velký problém. V horách nic nepotkáme. Vracíme se k řece a tam se rozhodujeme, že to riskneme jet podél ní, než se vracet, až za hotel. Je tam větší pravděpodobnost, že potkáme nějakou vesnici. Vjíždíme do parku P. K. Bredhi i Hotoves – Dangelli a projíždíme ho z větší části. Narážíme tu i na mramorový důl. To by u nás neprošlo a tady si s tím nelámou hlavu. Prostě je to třeba, tak těží. Od dolu už vede upravená šotolina, až do civilizace, kde konečně v městečku Permet dotankujeme. Čekali jsme, že nám postupně bude docházet benzín. Jakmile by se to stalo, byli jsme rozhodnuti vycucnout jednu mašinu a dolít druhou, aby alespoň jedna dojela s kanystry pro ropu. Už 50 km nám každému mrkalo hladové oko. Konečně i přestalo pršet. Dotankujeme a míříme do starobylého města Gjirokaster. Toto město je zaznamenáno na seznamu světového dědictví UNESCO. V roce 1908 se zde narodil albánský komunistický diktátor Enver Hodža. Ráno se rozdělujeme. Tom s Káťou jdou město prohlížet pěšky a já s Vladí jedeme na čtyřkolce. Je to zážitek projíždět starobylými uličkami a policisti vám ještě ukazují, jakým směrem máte jet, aby jste něco viděli. Z města míříme k Modrému oku - Blue Eye (albánsky: Syri i Kalter ) je to vodní pramen. Potápěči sestoupili do padesáti metrů, ale stále je nejasné, jaká je skutečná hloubka krasové díry o výtlaku 18,4 m3. Na hranice Řecka to máme už jen 30 km. Od Řeckých celníků jsme dostali kázání o kempování, ve volné přírodě ani náhodou. Ach jo. Jsme v EU. ? A na cenách je to také znát. Míříme do kaňonu Vikos který je vzdálen za hranicemi pouhých 50 km. Vesnička Menodendri u kaňonu je plná stylových kamenných hotýlků a jeden z nich využíváme. Ráno šplháme si 10 km za vesničku, tam končí cesta a dál jen pěšky. Procházka za to stála. Překrásné panorama před námi. Sjíždíme zpět do vesnice, kde je ještě jedna možnost nahlédnout do něj z kláštera. Na přítoku řek jsou ještě staré kamenné mosty, na které se samozřejmě jedeme podívat. Sjíždíme k prvnímu a zhruba 200 m jedeme po šotolině. Jediný offroad co jsme v Řecku zažili. Vše mají vyasfaltované, a když náhodou je nějaká odbočka, tak nikam nevede. Zlatá Albánie. Přejíždíme 15O km k moři, kde překračujeme zpět hranice do Albánie. Tam hned dotankujeme suché nádrže, oproti Řecku ( 45 Kč ) za levno ( 34 Kč ) a míříme na albánskou riviéru. Přijíždíme k přívozu a hned nás převáží přes řeku. Ptám se, kolik budeme platit - 1000 lek za čtyřkolku, což je 200 Kč. Zajímavé na tom je, že údajný převozník na druhé straně vystoupil a odešel. Že by jsme naletěli? Víc se sem už nevejde.
více  Zavřít popis alba 
  • jaro 2014
  • 897 zobrazení
lujer
Při cestě z Polska jsem se zastavil na bývalé celnici a pocoural se po hraničním mostě
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 14.7.2012
  • 795 zobrazení
cervik-dobriv
EXPEDICE UKRAJINA – ZÁŘÍ 2012

Tradiční zářijová expedice na Ukrajinu odstartovala v pátek čtrnáctého. Vyrážím společně s Ondrou a Michalem z Liberce. Z firmy ASP Group máme zapůjčené tři stoje – ArticCat 700 TRV, Access MAX 400 a nový Access AX 700 EFI 4x4.
Cesta probíhá hladce a na maďarské hranice přijíždíme již v 17 hod. Po předložených dokladech a následné kontrole VIN na novém AX 700 nastává problém. Úřední chyba v technickém průkazu rozpoutává čtrnáctihodinové peklo na celnici. Následují nekonečné výslechy a vyšetřování kriminální policií. Ve finále nakládám čtyřkolku na policejní odtahovku, která ji odváží na údajně dvouměsíční expertízu. V sobotu v šest hodin ráno jsme konečně „propuštěni“ a jedeme směr ukrajinské hranice. Hurá, jsme první na řadě. To ale netušíme, že se mění směna a že na dvě hodiny nebudou fungovat počítače. Poté jsme ale bez problémů odbaveni a konečně jedeme na náš hotel. Asi po padesáti kilometrech nás staví policie a dostávám pokutu 50 € (která jim jde do kapsy) za špatné předjíždění. Tohle už snad budou poslední trable na naší cestě. Po dvou hodinách konečně přijíždíme na hotel Turbaza Veliká.
Jdeme se ubytovat a doráží další člen expedice David z Ostravy. Má CAN-AM Renegate 500. Sedáme na kolky a beru kluky seznámit s okolím. Dáváme si jen malé kolečko kolem hotelu. Na hřebenech je hustá mlha a padá na nás únava z probdělé noci. Jedeme zpět.
V neděli ráno dorážejí Ruda a Martin, oba s CAN-AM Renegate 800. Při společné snídani domlouváme plán dne. Jelikož nám chybí jeden stroj, Michal a Ondra budou jezdit s MAXem 400 sami po okolí, aby nás „nebrzdili“ při dlouhých trasách. Jedeme na vrchol Apecka, odkud vidíme přes dvě údolí mobilní vysílače, kde jsme ještě nebyli a hned je znám náš další cíl. Hledáme si k nim cestu přes planiny a lesy. Dorážíme k „retro“ vysílačům, které už asi hodně pamatují. Odtud se pak spouštíme po pěší stezce do údolí. Přední kolo nadzvedlo větev a ta mi vyráží zadní díl výfuku. Po vychladnutí výfuk nasazuji a klesáme dál. Přijíždíme k řece, kde se brodíme a po proudu jedeme směrem k hotelu. Tam už na nás čeká Tomáš s Yamahou Grizzly 700 EFI, Ota se synem Davidem s CAN-AM Outlander 800 a Vašek s Kawasaki Bruteforce 750. Už jsme kompletní.
Pondělní ráno nakládáme proviant na celodenní túru po hřebenech. Čekalo nás 150 km.Sluníčko svítí a po nočním dešti se nebude prášit. Jede se tankovat. U stojanů chybí Ota a David ho jede hledat. Po chvilce doráží a Otu má za sebou na laně.Došel mu benzín hned pod hotelem. Vidina levného benzínu tak doma nedotankovával. 1L tu stojí do 10-ti hřiven, což je na naše asi 25 Kč. Samozřejmě, že si vyslechl rýpání od nás ostatních co nemáme Can-Amy. Zdravá rivalita je všude a nikomu se nevyhne. Je dotankováno a z vesničky Kaliny hurá do kopců. Po kamenité cestě doslova letíme.Máme ji najetou, tak s Davidem v zádech sprintujeme ke křížku. Mám výhodu, že to tu znám, ale David je v těsném závěsu. U křížku stavíme jako na každém rozcestí, aby jsme se nepoztráceli. David má ušlé zadní kolo. Narazil si disk o šutr a ucházelo mu kolo u ráfku. Dofukujeme než dorazí zbytek. Pod kopcem je vesnička kde seženeme kladivo na srovnání disku.Vysílám Davida napřed než mu to zase ujde. První roubenka a máme potřebné nářadí - kilové kladivo a 5kilovou palici. Disk dostává zase svou podobu a můžeme pokračovat. Zbytek party nacházíme u místní hospůdky, kde se občerstvují a žaludek dezinfikují vodkou, to to pěkně začíná. Ještě že těch hospůdek po cestě není moc, ale to si nechávám pro sebe, aby nenakoupili zásoby na cestu. Po půl hodině dravé jízdy dávám malou pauzu. Z Kawasaki se kouří a je cítit spálený olej. Plasty jdou dolů. Po chvilce drobná závada odstraněna a jede se do kempu Kvasný, kde chceme dát oběd. Otík už vykřikuje že má hlad od té doby co ráno dosnídal. V kempu ale nikdo nečekal, že přijede tolik hladových čtyřkolkářů a nemají nic připraveno k jídlu. Dáváme pivko, kávu a čaj. Jedeme na kopec udělat si ohýnek a upéci buřtíky z dílny řezníka Švandy, který nemohl přijet protože v sobotu na offroadmaratonu rozbil kolku, ale proviant nám věnoval. U ohýnku nám Venca ukazuje, jak se chytá do lasa. Jeho zkušenosti ze závodů rodea neberou konce.V dálce slyšíme přijíždět splašené „Renouše“. To je Ruda s Martinem, kteří si dávali v kempu ještě pivko navíc. Cestu měli najetou z dob, kdy jme sem jezdili s Tomášem Mrkvou. Venca točí lasem a bezchybně chytá Martina. Jsou čtyři odpoledne a za sebou máme pouhých 50 km. Je třeba jet dál a zmenšit přestávky. Cesta už vede jen po hřebenech, místy lesem a místy po planinách. V lese jsou vyjeté hluboké koleje, kde Martin udělal berušku. Otočil kolku na záda. Nic se mu nestalo a kolce také ne. Na planinách už začíná být znát výkon dvouválců. V dálce je vidět vrchol Apecka. Vzduchem přes několik neprostupných údolí 11 km, ale po hřebenech ještě 60 km. Stoupáme stále víš a víš. Ve 1300 m.n.m. vjíždíme do mraků, kde poprchává. Viditelnost sotva 10 metrů. Rychlost v tu chvíli prudce klesá, tady není radno si zahrávat. Hřeben je místy jen pár metrů široký a na obou stranách je prudký sráz. U jezera špatně odbočuji, vlastně jsem ani odbočku v mlze neviděl. Přítel GPS mě hned informuje, že jedu jinam. Otáčím skupinu a najíždíme na správnou trasu, dostáváme se nad mraky, které „přetékají“ přes hřeben. Úchvatná podívaná. Klesající slunce začíná zapadat.Z planin klesáme do údolí, kde Martin opět dělá hají při sjezdu ze svahu na cestu, kde se sním utrhl břeh. Kolka ho nepříjemně přimáčkne pod sebe. Seskakujeme a pomáháme mu z podkolky ven. Odnesla to ruka, která mu začíná otékat, ale musí se jet dál. V lese už je tma. Zastavujeme a oplachujeme světla vším co teče. Jsme pod vrcholem Apecka. Čeká nás několikakilometrový výjezd po prudce stoupající kamenité cestě plné prudkých serpentýn. Mám obavy o naložené kolky s krátkým rozvorem. ArcticCat TVR přezdívaný mezi kolkaři autobus to zvládá hravě, stejně jako Otovo i Davidovo CAN-AM. Dlouhé kolky mají v tomhle směru strašnou výhodu. Nahoře se postupně sjíždíme. Nevýhodou prudkých výjezdů je, že nesmíte jet za sebou, aby chybující kolka před vámi vás nesmetla či nezastavila a když je problém, tak nemůžete rychle pomoci. Prostě v tu chvíli jste odkázán jen sám na sebe. Chyba se nepromíjí, což mnozí z nás čtyřkolkářů už poznali. Přijíždí posední člen a ze mě spadlo napětí. Všichni jsme v pořádku nahoře na vrcholu Apecka, kde je hraniční kámen bývalého Československa. Dolů z ní už volím tu nejjednodušší cestu kolem srubu. Kousek pod ním přejíždím igelitovou tašku v domnění, že je v ní odpad. Tomášovi to nedá a zastavuje u ní. Bingo - vyhrál v loterii! Byla tam flaška neotevřené vodky. Tu potom ztrestáváme večer na hotelové terase.
V úterý jsou nedaleko místní trhy, kde se dá koupit skoro všechno. Od domácího dobytka, rukodělný nábytek, koberce, oblečení až po automatickou pračku.
Odpoledne relaxujeme u bazénu. K večeru vyrážím s Vencou na malou projížďku do nedaleké rokličky. To ještě nevěděl co pod názvem „roklička“ bude za terén. Šířka maximálně, že se tam vejde Zill. Od něj hluboké koleje plné bahna s kládami co jim spadalo z korby. Do toho šplhání po skalách, kde sem ho bral už na lano aby se nepřevrátil. Při jednom výjezdu, kde AC TRV neměl problém došlo i na naviják. Své lano jsem měl na maximu a jeho taky. Zapřáhl jsem ho a že mu pomohu nahoru. Vyrazili jsme oba. Říkám si - to jde lehce, ani mě nepotřebuje. Bohužel jeho naviják neměl zajištěn konec lana a tak sem mu ho vyškubl ven. V té tmě nebylo vidět červeně obarvený konec lana. Nu což, druhý pokus. Lano se zavázalo Kawě za rám a šlo to jak po másle. Vytáhl sem ho z rokle. Nahoře namotáváme lano kolem rámů a zjišťujeme, že má ohlou spojovací tyč řízení, nedalo se s tím jet. Ještěže vozím s sebou základní nářadí. Je tma, otáčím kolku a svítíme si světly, abychom mohli vymontovat spojovačku a narovnat jí, což se nám asi po hodině zdárně daří. Na hotelu se od Oty dozvídám, že s Kawou před příjezdem na Ukrajinu měl najeto za 2 roky jen 800 km, max po lesních cestách. A tak Vašek dostal dobrou školu v terénu, kde jinde se naučit jezdit než v partě.
Středu jsme pojali jako bádací. Jelikož Martinovi otekla ruka, že nemohl jezdit, poskytnul svou kolku Ondrovi a Michalovi, kteří celou dobu jezdili po okolí na Maxíkovi. Ukázal jsem jim tu 150-ti km trasu co jsme jeli a doporučil jim ji jet opačně. Přecejenom absence předního náhonu v tom výjezdu u Maxíka by mohla znamenat malý problém. Popřál jsem jim šťastnou cestu a vyrazili jsme bádat na planiny. Po cestě z Apecky jsem si všiml jedné odbočující cesty do neznáma a tak jsem jí chtěl prozkoumat. Než jsme se k ní dostali, tak Otík má defekt na 6 knotů. Nic, co by se nedalo vyřešit. O pár kilometrů dál má jeho syn ten samý problém, ale trumfnul ho o 2 knoty. Krásně klikatící se cesta dubovým lesem a taková zrádná. Když se konečně dáme do pohybu slyším prasknutí klacku. Zastavuji a zjišťuji škody.Vzadu je manžeta roztržená.Usazuji Arťouše na pařez, abych měl kola ve vzduchu a jde na řadu smršťovací folie a americká páska. 20min a jedeme dál. Pohoda. Ale to jsem nevěděl, že za 15 minut udělám na druhé straně zase manžetu. Nebyl jsem moc nadšený, ale co se dá dělat. Znovu ruce od vazelíny a přitom cesta vybízí přímo k závodění. Dojíždíme k hospůdce, kde si zaslouženě dáváme pivko. Relativně máme čas a tak se rozhodujeme, že budeme fotit. David zaujímá za zatáčkou pozici a pojednom projíždíme v driftu kolem něj. Fotky se povedly, ale druhý David ztrácí knoty z pneumatiky a dělá ještě větší díru do kola. Nezbývá nic jiného, než mu přivést náhradní kolo co má na hotelu. Rozdělujeme se. Ota odváží náhradní kolo a já zůstávám na hotelu. Chci se pustit do výměny manžet, začíná ale pršet. Odkládám to na ráno. Pršelo celou noc a ráno to neustávalo. Nevypadalo to, že jen tak přestane, odpoledne proto začínáme balit. Prší až do poloviny Maďarska.
Ukrajina je krásná. Když máte doklady v pořádku, tak hranice projedete tak za hodi
více  Zavřít popis alba 
  • září 2012
  • 784 zobrazení
sup69
Sraz historických vozidel v Rozvadově pořádal AMVC Český les.Návštěva muzea železné opony na staré celnici a 50 km dlouhá jízda přes Německo do obce Rybník.Až na trochu deště pěkná vyjížďka.Jízdy se zůčastnilo 48 automobilů a 25 motocyklů.
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • 20.9.2014
  • 779 zobrazení
ovyt
Dovolenou u moře jsme v roce 2018 absolvovali v ukrajinské Oděse, resp. 50 km odtud, v letovisku Zatoka. 17 se nás vydalo na dlouhou cestu mikrobusem, a protože je to až do Oděsy nějakých 2000 km, absolvovali jsme cestu s noclehy v polském Krakově a v ukrajinském Kamenci-Podolskij a při cestě zpět v jedinečném Lvově. V rámci 10-denního pobytu u moře jsme 2x navštívili starou Oděsu, ukrajinskou step a safari park Askanija Nova, podívali se do delty Dunaje i na starou pevnost v městečku Bilhorod Dněstrovskij. Jeden den jsme věnovali i výletu do Moldávie a do samozvané Podněstěrské republiky, kde nás překvapily regulérní hranice a s nimi celníci a s těmi zase úplatky... I z toho důvodu si považujme Evropy bez hranic... V Moldávii následovaly prohlídky Kišiněva, vinařské oblasti a sklepů v Cricově a skalního monastýru Orhei Veche. Propozice akce najdete zde: www.ovyt.cz/nase-akce2/dovolena-u-more-2018-odesa/
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2018
  • 743 zobrazení
semtexcitrone
Kategorie: zábava
více  Zavřít popis alba 
  • 4.4.2009
  • 712 zobrazení
martoska
Po dlouhém zvažování všech pro a proti jsem se nakonec rozhodla jít za svým snem i letos... Opět ve čtyřech jsme podnikli sólo cestu tentokrát napříč Botswanou, Zimbabwe a Namíbii. Přílet i odlet jsme měli z Johannesburgu v JAR. Auto jsme si půjčili stejné jako loni a ujeli neuvěřitelných 9.259km. Letos nás přivítalo velmi příznivé počasí a dá se říct, že až na 2-3 noci, kdy jsem pro neskutečnou zimu téměř oka nezamhouřila, jsme měli počasí pohádkové. Přes den 35° vedra, v noci příjemných 20°C (až na jednu 27°C výjimku).
Tohle album je věnováno Botswaně. Je to nádherná země, plná usměvavých a příjemných lidí, celníky na hranicích počínaje, místním obyvatelstvem konče. Nesetkali jsme se zde s jedinou "bledou tváří" (když nepočítám turisty). Kromě usměvavých obličejů jsme na ulici potkali také nepřeberné množství volně se pohybujících zvířat, přes krávy, kozy, prasata bradavičnatá, až po slony či zebry... Byla to nepopsatelná nádhera a opouštěla jsem tuto zemi s těžkým srdcem.
Navštívili jsme: Khama Rhino Sanctuary - nosorožčí rezervaci u města Serowe; deltu Okavango u města Maun; NP Chobe u města Kasane
Datum: 26. 6. - 16. 7. 2015
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • červen 2015
  • 663 zobrazení
jura1972
Po snídani na Staré celnici výstup z Horních Albeřic na státní hranici a přechod po polské zeleně značené hřebenovce přes Lysečínskou horu (1188 m) s prvními krásnými pohledy ke Sněžce na Pomezní boudy (1045 m) s degustací piva Trautenberk ve stejnojmenném pivovaru. Příjemně osvěženi jsme se následně vyšvihli podél sjezdovky na hraniční hřeben Střecha a vrchol Čela (1269 m) a krásnými pohledy do polského Dolního Slezska, přešli jsme na sousední Skalní stůl (1284 m) s další nádhernou vyhlídkou a spadli do Sovího sedla (1165 m), abychom se krátce vyšvihli na chatu Jelenka (1250 m), kde jsme si dopřáli další pivečko, abychom se mohli přes Svorovou horu (1411 m) vyšvihnout na nejvyšší českou horu, Sněžku (1603 m) s poštovnou, nejvýše položenou stavbou na českém území, kaplí svatého Vavřince a Polskou boudou, v níž současně sídlí od roku 1974 observatoř, která však v současnosti vyžaduje nezbytné zabezpečovací práce a rekonstrukci. Po vrcholových fotografiích jsme seběhli do Obřího sedla (1389 m) k bývalé české Obří boudě a současnému polskému Slezskému domu, od něhož jsme přešli haťovým chodníkem mezi horskými loukami na Luční boudu (1410 m), nejstarší chatu a v současnosti nejvýše položenou chatu na hřebenu Krkonoš, která je však momentálně běžnému turistovi výrazně předražená, nicméně místního Paroháče za 70 Kč jsme ochutnali, abychom se na závěr při zapadajícím slunci přehoupli okolo památníku obětem hor (1510 m) mezi Luční horou (1555 m) a Studniční horou (1554 m) na chatu KČT Výrovka (1363 m), kde jsme se ubytovali a povečeřeli velice slušnou svíčkovou. Celkem 22 km, nastoupáno 1320 metrů.
Mapa: http://www.cykloserver.cz/f/d817276372/
více  Zavřít popis alba 
  • 11.9.2020
  • 662 zobrazení
vlcek
4. den – odpočínkový den
Počasí se opravdu zhoršilo, zima, občas mrholí, vrcholky v husté mlze. Bolavé zadečky naší skupiny Divočáků těžce usedají na sedla kol a následuje asi 40-ti km okruhová etapa po okolí, cíl – nespěchat, regenerovat, podívat se, jak žijí lidé v okolí. Navštěvujeme dvě vesnice (dost žalostný stav), jeden hřbitov, hospodu, zastavujeme u asi pěti pomníků (těch je tu požehnaně) a dvou jezer. Po poledni usedáme v hospůdce v Žabljaku, dáváme si první pořádný oběd (po šesti dnech), máme možnost napsat mejlíka. Odpoledne odhazujeme kola v dál a jdeme na procházku kolem nedalekého Černého jezera.
Dupky si spočly, některé svaly se chůzí protáhly, jsme připraveni na další "bikování". A večer čekáme na zabloudilce – 5 lidí včetně průvodce zabloudilo a trochu si zajelo, něco málo přes 120 km, nakonec skončili na druhé straně Durmitoru, až u bosenských celníků, takže pro ně muselo zajet auto).
Najeto 40 km, nastoupáno 403 metrů, chladno – 12 až 16st.
Kategorie: rodina-přátelé
více  Zavřít popis alba 
  • 25.7.2008
  • 643 zobrazení
marcelzvon
KAMARÁDKY A KAMARÁDI A JSME NA ZAČÁTKU...přílet do Marsei s Air France, Tam v pohodě až na Přítuly celníky, jasně Marčello s Baretem jasnej Bask - terorista a nebo se na mně trénovali/y?! Velké divení nad Čelovkou na všech rentgenech a pak zpátky jim nevadila?! Zato mi zabudka Bágl - Gemmu v Pari, bohužel dorazila později, sakriš to bych se zahojii a měl bych vše nové a nemusel prát Tu špínu, hehe.
No Casí To bylo taky zajímavé, najít odkuď jede Bís é Bus, hmmm, mezi dvouma zastávkama u telefonní budky, to jsem se již orosil. Staviěl u kempu. Bába v recepci ma skasírovala za můj petit Tente jako za Karaván, skvělý...
Jinak Cassis je paráda ale chce to auto, protože k Těm Útesovým Wegům jsou šílený nástupu a poslední Parkingy jsou takřka u začátků značení. Moře ještě studený, Brrr, Balt hadr. Zato hezký šutříčky a Ty já rád, ale bacha i na Ty suveniry to chce Auto, hehe. Druhej Den jsem To zkusil zkrátit Roklí, Ogden zkratkou a v sandálech, no nejdříve letěla bejsbol čapuška NY, pak flaška s vodou, i Marčello mal párkrát namále, no aspoň pár fotek a malé Dobrodrůžo.
Tož jsem viděl z Calanques jen Tři zátoky a né Dva tucty...i samotné Cassis stálo zato, že...To Posuďte sami, děkuji za ,,společnou,,Procházku,, a Kuky...Tulák Marčello Caputi i tady. Začli pálit..30 - ky,,.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
216 komentářů
  • květen 2011
  • 627 zobrazení
marags
Tak a jsme zpátky z dovolené, vytýčeného cíle sice nebylo dosaženo, ale i tak jsme si to jako každý náš výlet velice užili.
16.8.2017, jsme okolo poledne vyrazili směr Polsko, to jsme profrčeli po dálnici na Katowice, Kraków a Rzeszóv. V Korczowě jsme se pokusili proniknout na Ukrajinu, ale po předjetí asi kilometrové fronty nás zlý polský celník otočil na její konec. Přesunuli jsme se tedy na jižnější přechod u Przemysl, kde nás upřednostnili všude, večer jsme byli na Ukrajině.
Druhý den Lviv, Kiev a třetí den přes Hlukhiv, přechod Katerynivka jsme nocovali v Rusku před Kurskem.
Další den jsme navštívili Prochorovku, město a památník v oblasti tankové bitvy „u Kurska“ během 2. Světové války. Toto místo se nám dvakrát v minulosti nepovedlo navštívit, jednou z časových a podruhé z technických důvodů. Takže letos konečně.
Pak jsme se sunuli na jih, směr Rostov na Donu. Bohužel došlo k okolnostem, které nás asi 700 km od vytýčeného cíle Krymu, obrátili zpět domů. Ani druhý den, zmáčknutá noha motorkou o obrubník neumožňovala došlápnout bez nepříjemné bolesti…
Cestu zpět, přes Voroněž, Kursk a opět celou Ukrajinou a Polskem, jsme si ale užili velice. Beze spěchu v krátkých denních nájezdech jsme spokojení, 29.8.2017 po asi 5400 km dorazili domů.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 601 zobrazení
Reklama