Hledání

3 574 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

bohemak
  • letos v dubnu
  • 30 zobrazení
  • 1
bohemak
  • letos v dubnu
  • 37 zobrazení
  • 0
lotusesprit
Tajemné Krčské schody - obrovské betonové schodiště ve svahu od nikud nikam, po kterém se dnes dá už jen stěží projít. Schodiště je prorostlé stromy a kapradím, stěny jsou pokryté mechem, jednotlivé schody stržené vodou a na pár místech jsou vidět už jen náznaky dávné existence laviček. Velké množství teorií týkajících se doby vybudování schodů a jejich úlohy. Někteří na základě použitých materiálů odhadovali vznik stavby zhruba na padesátá léta minulého století, jiní zase tipovali až sedmdesátá léta. Tehdy totiž na východ od lesa probíhala rozsáhlá výstavba Jižního Města a schody tak měly být zamýšleny jako rychlejší cesta kvůli očekávanému náporu nových návštěvníků. Objevila se také verze, že zde byly zřízeny během druhé světové války pro německé vojáky. Po mnoha pátráních je nejpravděpodobnější teorie, že schody v Krčském lese byly postaveny v době krize v roce 1936 nebo 1937. Někteří jim říkali Andělské schody, někdo nejspíš i Primátorské schody – po kterém primátorovi, to ale není jisté. Ovšem vzhledem k tomu, že Petr Zenkl se stal primátorem začátkem dubna 1937, je dost možné, že k dostavbě schodů došlo krátce poté. Dokud nám z těchto Andělských či Primátorských schodů zbude v Krčáku alespoň kousek, zůstanou odkazem období konce hospodářské krize v hlavním městě, ale také konce první republiky.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 26.12.2018
  • 358 zobrazení
  • 0
michnov
Trocha historie - vznik Národního muzea v Praze je spojen především s dary, které lidé předávali muzeu z vlastních soukromých sbírek. U zrodu Národního muzea stál hrabě Kašpar Maria Sternberg. Byl to světově uznávaný paleontolog. Významný byl duben roku 1818, kdy došlo k podepsání o založení muzea, které bylo o dva roky později plně schváleno tamní rakouskou vládou. Veškeré muzejní sbírky přešly do vlastnictví nově vzniklé Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách, která sbírky vlastnila až do roku 1934. To exponáty kompletně přešly do vlastnictví Země České. Do státního vlastnictví byly sbírky převedeny až v roce 1949.
Nově opravena hlavní budova byla po letech rekonstrukce slavnostně otevřena 28.10.2018
Do konce roku 2018 je zdarma otevřena pro návštěvníky - takže po vystání fronty se dostanete dovnitř a vidíte tuto nádheru. - já jsem si to odstál (45min.) v pondělí 10.12.2018 - ale stálo to zato.
Pro Ty kteří se tam zatím nedostanou nabízím tuto fotoprocházku
více  Zavřít popis alba 
  • 10.12.2018
  • 48 zobrazení
  • 4
rafikamirka
V současné době se rozsvěcení vánočního stromu ve veřejném prostoru neobejde bez pořádného ohňostroje. Ať je to ve městě, nebo na vesnici. Obce se musí vytáhnout: " Hlavně ať je ten náš ohňostroj větší, než dělá Franta před hospodou nebo Lojza u chalupy!" V parku U Bazénu se zpívaly koledy a přednášely proslovy, a pak došlo i na rozsvícení vánočního stromu. Musíme si přiznat, že to není žádný krasavec. V celostátní soutěži by se asi držel někde na chvostu, ale je náš! O to větší show připravili ohňostrůjci. U 3. videa si všimněte (asi v polovině) zelenkavých, skučících "ďáblíků". Připomíná mi to rej čarodějnic a tak už se těším na konec dubna.
více  Zavřít popis alba 
  • 4.12.2018
  • 41 zobrazení
  • 0
knihovnakoprivnice
Cestopisná přednáška s besedou v rámci našeho cyklu "Na kole, na vodě, letem - projedeme celým světem" - Na kole do horských vesnic Ázerbájdžánu. Šumperský cyklocestovatel Radomír Čížek odletěl v dubnu 2018 na cyklovýpravu do turisty neobjeveného Ázerbájdžánu. Jeho hlavním cílem bylo strávit noci v chalupách obyčejných lidí žijících v odlehlých horských vesničkách, kde končí cesty a kde se skrývá fascinující svět, který vás přenese zpátky v čase. Proč se rozhodl dobrovolně stoupat do strmých kopců Kavkazu a proč vedla jeho trasa do neznámých vesnic, které najdete pouze na detailních mapách? Jak (ne)chutná jízda v protivětru po dálnici plné kamionů? Kdo vyhrál závod s koněm? Kolikrát a kde všude ho pozvali na čaj? A jak se zachovat, když se na vás vyřítí smečka pasteveckých psů? Nejen o tyto příběhy, ale také o tom, jaké emoce zažívá na svých dobrodružných cestách, se s vámi podělil během své vtipné i poutavé besedy. Akademická posluchárna Kulturního domu Kopřivnice, 4. prosince 2018. https://cs-cz.facebook.com/ultracyklotramp/
více  Zavřít popis alba 
  • 4.12.2018
  • 39 zobrazení
  • 0
sochovci
duben
více  Zavřít popis alba 
  • 3.12.2018
  • 42 zobrazení
  • 0
odstrca
  • 2.12.2018
  • 108 zobrazení
  • 0
inspiroupol
Ve čtvrtek 29.11.2018 se sešly organizace především z Olomouckého kraje, ale i z kraje Jihomoravského a Moravskoslezského, aby absolvovali 2. den odlišnosti na Pevnosti poznání v roce 2018. Celkem dorazilo 16 organizací a bylo přítomno přes 380 osob. Děkujeme všem za účast, bylo vás víc jak minule. Těšíme se na podobné akce v březnu a dubnu 2019.....
více  Zavřít popis alba 
  • 29.11.2018
  • 22 zobrazení
  • 0
jiriperina
  • 20.11.2018
  • 14 zobrazení
  • 0
vkcs
O tom, že se pustím do premiérového ročníku vrchařské koruny Českého středohoří, jsem měl od začátku jasno. Jako malý jsem trávíval své prázdniny nedaleko Peruce a Stradonic, a kopečky jako Hazmburk, Raná či Milešovka mi byly velice blízké.
Nicméně k první vyjížďce jsem se dostal až ve druhé polovině letošního srpna.

Vyjížďka č.1, 19.8.2018
První vrcholy jsem zdolal vlastně tak jakoby „náhodou“. Jejich dosažení bylo jakýmsi vedlejším produktem plánovaného cyklovýletu z Prahy do Loun. Začátek trasy byl pro mě rutinní, stezku z Prahy podél Vltavy přes Klecany, Řež, Kralupy, Nelahozeves, a po silnici pak dále přes Ouholice a Straškov téměř pod Říp jsem jel už tolikrát.. Rovina a nuda.. Dále jsem pokračoval po silnici přes Mšené lázně do Stradonic, a pak už směr Louny. V tomto městě jsem jednak navštívil pivovar Lounský žejdlík, samozřejmě místní náměstí, ochutnal jsem pramen Luna, ale především jsem zavítal k obřímu modelu jízdního kola u pivovaru Zichovec. No a co dál? Zde, po více než 100km jízdy začala vrchařská pasáž. Nejprve mě čekal výšlap na rozhlednu Červený vrch. Nízký a krátký, ale pekelně strmý úvod. Ale nic to nebylo oproti dalšímu kopci, Oblíku. Bylo něco po 14h, parné srpnové odpoledne, a já se začal sápat po klikaté cestičce na tento 509m vysoký vrchol. Dal mi pořádně zabrat, ale výhled byl dokonalý. Mimo jiné jsem pohlížel na nedalekou Ranou, následující cíl. A dostat se nahoru mi vzalo opět plno sil, ale odměnou byl opět překrásný výhled. První vrchol VKČS byl v kapse. Původně jsem měl v plánu zdolat i na Milou, ale to jsem vzdal, začínal jsem mít pořádnou krizi, ozývaly se nohy, které nebezpečně tuhly. V parném odpoledni mě spasila hospoda v Bělušicích, kde do mě prakticky na ex zahučel litr ledové Kofoly a nalil mi potřebnou energii do žil. Na Číčov jsem se tak dostal poměrně bez problémů, jen jsem nevěděl, s čím se vlastně vyfotit, vrcholová cedule žádná. Ale výhled opět pěkný. Druhý vrchol zdolán, a já si řekl že pro tento den toho bylo až až a začal jsem myslet na „navrátila“. Ale rozhodně jsem to neměl ještě kousek. Čekala mě cesta přes Lovosice a do Litoměřic, kde jsem si v místním minipivovaru Labuť chvíli odpočinul u výborného pivečka. A pak ještě asi 20km do Roudnice, kde jsem už sedl na vlak do Prahy. Byl to dlouhý den, na tachometru mi svítilo 180km…
Vzdálenost: 180km, převýšení: 2 291m, povinné vrcholy: 2 (Raná, Číčov), bonusové vrcholy: Červený vrch, Oblík

Následně jsem VKČS na delší dobu přerušil a věnoval se jiným cyklo výletům, v září jsem pak na 10 dní vyrazil do Jeseníků, kde jsem si vyjezdil i zdejší vrchařskou korunu. K té Středohořské jsem se vrátil po dlouhé odmlce až v poslední zářiový den..

Vyjížďka č.2, 30.9.2018
Září se v poslední den rozloučilo takřka letním počasím, takže jsem měl o to víc chuti konečně zas zdolat pár kopečků ve Středohoří. Pocitově tento den shledávám jako nejtěžší vyjížďku v rámci VKČS. Ráno jsem si dokonce přivstal na vlak natolik, že jsem už byl v 8h v Lovosicích a mohl jsem vyrážet. A úvod to byl hodně ostrý, od Labe se vyšvihnout na vrchol Lovoše. Trvalo mi to asi hodinu, většinu cesty na vrchol jsem kolo vedl. Ale výhled byl dokonalý, Lovoš je podle mě kopec s jedním z nejhezčích výhledů u nás. Mám ho i radši než ten z vyšší Milešovky. Bylo 9 ráno, sluníčko svítilo, a dole se v mlžném oparu probouzely Lovosice i polabská „placka“. Následně mě čekal stejně tak prudký sjezd, a v ranním lese jsem skoro zalitoval, že nemám dlouhé rukavice, celkem by se snesly. Kopcovitou krajinou mě čekal výšlap na zříceninu hradu Košťálov, opět s krásnými výhledy na okolní krajinu. A pak nadešel strašák, Solanská hora, jelikož na ní nevede žádná značená cesta a já se bál pátrání, abych hledáním vrcholu neztratil moc času. Ale nakonec s pomocí map v telefonu vše klaplo. Na vrcholu jsem si chvíli odpočinul a nad svačinou jsem se rozhlížel po okolí. A dalším cílem byla Hradišťanská louka. Cesta na ní se mi nijak zvláště nelíbila, ale samotné místo bylo jak z pohádky, téměř horská loučka s břízou uprostřed, a nikde nikdo, parádní relax. Čekal mě sjezd do Štěpánova, a v nadcházejících kopcích se začaly ozývat nohy, kterým se už nechtělo pokračovat. Nicméně dojel jsem do Milešova, a čekala mě královna Milešovka. Vyjel jsem kam se dalo, ale přiznám se, že většinu cesty jsem po červené značce kolo vedl. Na cestě i vrcholu byl provoz, plno lidu, někteří na mě nechápavě hleděli co tam dělám s kolem. Hlavně pak na vrcholu, někteří se mě ptali, jestli jsem to nahoru vyjel, případně jestli se chystám sjíždět dolů. V obou případech byla odpověď ne. Na vrcholu jsem pohlížel na nedaleký Lovoš, kterým jsem začínal ráno. Než jsem seběhl dolů z Milešovky, bylo 16h. Tudíž 8 hodin od ranního startu, a já měl najeto asi jen 45km. No ale jakých! Teď mě čekala svižnější silniční část, z Velemína přes Lovosice, Terezín, Roudnici nad Labem a do Kralup nad Vltavou. To abych alespoň něco najel. Tady jsem už ale sedl na vlak směr Praha.
Vzdálenost: 107km, převýšení: 2 485m, povinné vrcholy: 5 (Lovoš, Košťálov, Solanská hora, Hradišťanská louka, Milešovka)

A opět následovala několikatýdenní odmlka. Závěr října se blížil, a já si říkal, že to takhle téměř v polovině přece nevzdám. Klíčový byl víkend 20.-21.10.2018…

Vyjížďka č.3, 20.10.2018
Stejně jako u druhé vyjížďky, jsem i tento den nasedl na ranní vlak z Prahy a v 8h jsem už začal šlapat v Lovosicích do pedálů. Úvod byl zahřívací, po rovině podél Labe, asi 14km do Dolních Zálezlů. Ale zde se začalo hned dost prudce stoupat směr Moravany. Zahřívacím prvním bodem byla vyhlídka Skalky, moc pěkné místo, s výhledem na zákrutu řeky Labe. V údolí se akorát rozpouštěla ranní mlha. Pokračoval jsem přes Stebno a Milbohov, a dojel jsem až na Větruši nad Ústím nad Labem. Tady jsem byl poprvé, konečně, vždycky na ní jen koukám od řeky. Sjel jsem dolů do Ústí, a opět se kousek přiblížil po rovině po silnici, tentokrát do Neštěmic. Odtud mě čekalo další stoupání od řeky přes Ryjice na zříceninu hradu Blansko. Následující pasáž byla hodně nahoru a dolu, a vzala mi plno sil, takže na dalším vrcholu, Javorském vrchu, jsem usedl na lavičku, a snědl jsem svůj svačino oběd. Hezky už bylo vidět do Děčína, zdál se tak blízko, ovšem mě ještě na cestě čekalo několik kopcovitých překážek. Nejprve jsem sjel dolů do Jílového, a odtud mě čekal výšlap na Děčínský Sněžník. Ten jsem si opět zařadil jako bonus, ale podívat se sem jsem plánoval už tak dlouho, že jsem dnes prostě musel. A stálo to za to! Dole pod kopcem krásně žloutly listnaté lesy, letošní podzim je vážně dokonalý! Parádní byla také občerstvovna pod rozhlednou, vůbec jsem nepočítal, že by mohlo mít něco koncem října otevřeno. Chvíli jsem si sedl do tepla na dvě velké Kofoly a koukal do mapy co dál. Ze Sněžníku mě čekal snad 15km sjezd na Děčínské nábřeží, při němž jsem ztratil přes 550 výškových metrů. Ale brzo mě čekalo další stoupání, nejprve na rozhlednu Velký Chlum, na kterou teda vedla z Děčína po červené hodně mizerná cesta, a pak už po silnici přes Březiny a Dobrnou k rozhledně Sokolí vrch, která už ale měla zavřeno. Bylo krátce po 17h. Sjel jsem tedy do Děčína a vyběhl jsem ještě alespoň na Kvádrberk, a vychutnal si tu nádherný západ slunce. Za tmy jsem pak už jen dojel na vlakové nádraží a zamířil do Prahy.
Vzdálenost: 94km, převýšení: 2 661m, povinné vrcholy: 5 (Skalky, Blansko, Javorský vrch, Velký Chlum, Sokolí vrch), bonusové vrcholy: Děčínský Sněžník, Kvádrberk

Vyjížďka č.4, 21.10.2018
Hned druhý den ráno jsem se vlakem vydal pokračovat tam, kde jsem v sobotu skončil – tedy do Děčína. Dnes mě čekaly ty nejvzdálenější body od domova, především vyhlídka Češka. Ale od začátku. Ráno byla v Děčíně pěkná mlha, a pěkně dlouho jí trvalo, než se přes den rozplynula. Zamířil jsem nejprve do Benešova nad Ploučnicí, a odtud na Markvartice. Cesta na vrchol rozhledny Triangl byla trochu hledání, především v závěrečné části. Z vrcholu jsem si cestu zkrátil polem, a dokonce i přes kravský výběh, abych se dostal do Kerhartic. Odtud už jsem pokračoval po silnici, zato pořádně do kopce do Kamenického Šenova a na vyhlídku Češka. Zde jsem byl už letos v dubnu, byla totiž i jedním z vrcholů vrchařské koruny severu. Dnes jsem se tu příliš nezdržel a po vyfocení se jsem sjel zpět k Panské skále, kde jsem usedl na lavičku a dal si jídlo. Pak jsem pokračoval do Žandova, chvíli nahoru, chvíli dolu, ale pak už jen nahoru na rozhlednu Strážný vrch. Bohužel byla zrovna nepřístupná kvůli opravě. Po modré značce jsem přes Valkeřice vyšlápl na nedalekou rozhlednu Kohout, ta sice přístupná byla, ale zas je už poměrně obklopená vzrostlými stromy a není toho z ní moc vidět. Po silnici jsem pak pokračoval směrem na Verneřice a udělal jsem si dobrovolnou zajížďku k vysílači Buková hora, kde jsem se i porozhlédl z Humboldtovy vyhlídky. Nelitoval jsem. Po návratu do Verneřic mě čekal dnešní pátý vrchol, rozhledna Náčkovice, kde jsem dal rychlou odpolední sváču cca v 17h. A pak přišlo peklo, takový profil jsem absolutně nepředvídal. Úsek od rozhledny přes Homole u Panny, Proboštov, Horní Zálezly a Malečov, stále nahoru a dolu, ale takový krpály! Začínala být tma i zima, a nohy už toho měly hodně dost. Tahle pasáž mi vážně utkvěla v hlavě, krize. Z Malečova jsem se po zelené vydal na Vysoký Ostrý, ale fotil jsem se tu před 19h, za totální tmy, dole byly vidět jen světýlka rozsvíceného města Ústí nad Labem. Mrzelo mě to, musí to být určitě krásný výhled odtud, ale tak někdy příště. Čekal mě už jen strmý sešup za tmy do Ústí na nádraží, a vlakem šup do Prahy. Dle počtu vrcholů a převýšení nejnáročnější etapa.
Vzdálenost: 117km, převýšení: 2 872m, povinné vrcholy: 6 (Triangl, Češka, Strážný vrch, Kohout, Náčkovice, Vysoký Ostrý), bonusové vrcholy: Buková hora/Humboldtova vyhlídka

Vyjížďka č.5, 31.10.2018
Zbývaly mi poslední dva vrcholy koruny, Hradiště a Varhošť, oba poblíž Litoměřic, takže bylo fajn, že už mě nečekalo žádné velké přemisťování. Využil jsem nenadálého krásného počasí, vzal si den volna v práci, a rozhodl se korunu dorazit v poslední říjnový den. Vlakem jsem dojel z Prahy do Roudnice nad Labem, a odtud jsem krátce před 10h vyjížděl. Úvodních necelých 20km bylo na pohodu a kopírovalo po rovince tok Labe, ostatně tuhle část Labské stezky do Litoměřic znám moc dobře. Z Litoměřic mě ale čekal poměrně ostrý výšlap přes Mentaurov na vrchol Hradiště. Od tohoto vrcholku jsem moc nečekal, o to víc mě příjemně překvapil, protože výhled byl nádherný. Na Říp, Radobýl, Hazmburk, ale i Lovoš, Milešovku, a další kopečky. Bylo vtipné říkat si na tomhle jsem byl, na tom taky, … Po žluté jsem seběhl do obce Hlinná, a to už jsem mířil na poslední vrchol co mi zbýval, na Varhošť. Jen cesta na sedlo byla náročná, a pak ještě po žluté značce k rozhledně. Dnes mi to do kopce moc nejelo, nohy ztuhlé jak z kamene. Ale výhled z rozhledny byl parádní, překvapilo mě, že bylo vidět už i na Ústí nad Labem. Hotovo, pomyslel jsem si, 20 vrcholů zdoláno! Můj den ale ještě nekončil, bylo krásně, a tak jsem pokračoval ještě dál přes Kamýk na Kalvárii a vyhlídku Tři kříže, tam mě to teda také uchvátilo. A pak přes Žernoseky a Michalovice, a vyšlápl jsem si ještě na Radobýl, ten už znám z loňského září, takže jsem věděl na co se těšit. Z Radobýlu jsem sjel opět do Litoměřic, a díky posunu času mi zbývala už asi jen hodina a půl světla. Po stezce 2A jsem pokračoval přes Terezín do Roudnice, a odtud už za tmy po silnici přes Rovné, Ctiněves, Mlčechvosty, Ouholice, a Nelahozeves do Kralup na vlak do Prahy, tak jako při návratu u vyjížďky č.2.
Vzdálenost: 100km, převýšení: 1 654m, povinné vrcholy: 2 (Hradiště, Varhošť), bonusové vrcholy: Kalvárie/Tři kříže, Radobýl

Shrnuto, celkově jsem najel 598km a nastoupal téměř 12 000 výškových metrů. Tahle koruna hodně bolela, a můžu směle říct, že je obtížnostně srovnatelná s těmi horskými (které jsem letos absolvoval v Beskydech, Jeseníkách, nebo Jizerkách+Krkonoších). Kopce jsou ve Středohoří sice nevysoké, ale strmé, a vzhledem k okolní rovinaté krajině člověka hodně potrápí. Na druhé straně na prakticky každém z nich zůstanete okouzleni, jakým vás odmění výhledem.
V rámci letošního ročníku jsem poznal plno krásných nových míst, o kterých jsem dosud vůbec nevěděl, nebo na které jsem se chystal, a tohle mě alespoň rozhoupalo podívat se na ně. Kromě Lovoše, Milešovky a Češky jsem byl na zbývajících 17 vrcholech úplně poprvé. Byl to parádní souboj s kopcovitou přírodou a moc jsem si ho užil, ke všemu mě ve všech vyjížďkách provázelo krásné počasí. Jsem zvědavý, jaké vrcholy budou zařazeny v příštím ročníku, a moc se těším!
Přeji hodně zdaru,
s přátelským pozdravem

Petr Holička, Praha, 33let
více  Zavřít popis alba 
  • 17.11.2018
  • 111 zobrazení
  • 0
spss-chrudim-4c-1988
Sraz v Chrudimi, návštěva školy, restaurace MODRÁ HVĚZDA, sobota 23. dubna 2005
více  Zavřít popis alba 
  • 11.11.2018
  • 15 zobrazení
  • 0
defenger
Tak po deseti letech zakotvil v Brně slavný Titanic, nebo spíš jen to, co z něj zbylo….
Na brněnském výstavišti je možno v současné době navštívit výstavu věnovanou památce
jedné z největších námořních katastrof, potopení zaoceánského parníku Titanic v roce 1912.

O samotné události bylo již napsáno mnohé a natočeno řada filmů… Přesto může výstava
zaujmout i tím, že zde vidíme předměty jenž používali skuteční lidé, skuteční cestující…
Kromě předmětů a popisků událostí, si můžeme prohlédnout také podrobné zobrazení kajut,
chodby, lodní kavárny a mnoho dalšího. Mrazivý dojem zanechá také možnost si sáhnout na
chladný povrch ledovce…

Pro mladší návštěvníky je zde připraven interaktivní program a všichni si můžou v závěru
expozice přečíst, zda jméno cestujícího na jejích lístku, patřilo k zachráněným nebo k nezvěstným…
Po prohlídce jsme ještě zašli do sousední haly, kde v rámci veletrhu Life, probíhalo Mistrovství
počítačových her a bylo možno si nejen zahrát, ale se i vyfotit s nějakou herní příšerkou…

Tato zajímavá výstava je věnovaná Millvině Deanové, nejmladší a současně poslední přeživší cestující Titaniku,
(v době plavby jí byly 2 měsíce, zemřela 31. května 2009).

((Technická data: Titanic - Osobní zaoceánský parník, společnosti White Star Line z Velké Británie.
Panenská plavba: 10. dubna 1912. Osud: potopil se 15. dubna 1912 po srážce s ledovcem.
Zahynulo kolem 1 500 cestujících a členů posádky, zachráněno bylo asi 700 lidí.

Příčinou vysokého počtu obětí byl zejména nedostatek záchranných člunů (bohužel ale odpovídal tehdejším předpisům)
a špatná organizace záchranných prací. A také, ne všechna varování o pohybu ledovců, se dostala až ke kapitánovi.
Předpisy také nařizovaly, že cestující třetí třídy musí být odděleni od ostatních cestujících…

Na svou dobu byla loď vybavena tehdy špičkovou technologií. Například tři elektrické výtahy, kompletní
elektrickým osvětlením, dvě rádiové stanice pro komunikaci lodě s okolním světem (Marconi o výkonu 5 000 wattů),
prostor pro venčení psů, nemocnice s operačním sálem, mrazící skladiště řezaných květin, ubytovací prostory pro
služebnictvo, tělocvična a mnoho dalšího… Trup měl 16 záplavových komor a dno lodi bylo zdvojeno
(a se měl se udržet na hladině i v případě zaplavení až 4 vodotěsných komor současně).

Tato námořní katastrofa vedla ke zjištění, že mnoho bezpečnostních předpisů (a souvisejících zákonů) je
již zastaralých a byly tak vytvořeny zcela nové, jenž významně přispěly k bezpečné plavbě nových lodí.
Také všichni cestující začali dostávat řádné instrukce pro případ nouzové situace, atd. ... ))
Kategorie: kultura
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2018
  • 95 zobrazení
  • 0
dachius
  • říjen 2018 až červen 2019
  • 11 zobrazení
  • 0
babiji
27.10.18 - konečně jsme se se ségrou dočkaly a povedlo se uskutečnit návštěvu ZOO Mnichov/dala jsem jí to v březnu k narozkám a původní dubnový termín nám zrušili/.Počasí bylo úplně strašný, lilo tak, že nám propršely deštníky a to jsme v podstatě většinu dne strávily v pavilonech.Samozřejmě nejvíce času jsme věnovaly Taníkovi, Okimu, Nafince i dospělým holkám Neemě a Sonje.Jedním slovem - musím se tam vrátit !
Bezvadní jsou i oranžíci,prťata rošťačila a bylo u nich fajn.Celá ZOO se nám moc líbila.
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 27.10.2018
  • 60 zobrazení
  • 10
londa
VSMU - koncertní turné.....cestou domů jsme navštívili Hamburg, je to nádherné město...fotila jsem, ale fotky nemám...Kdepak zůstaly po stěhování...?!
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 22.10.2018
  • 136 zobrazení
  • 2
kmotrdrobek
  • 22.10.2018
  • 85 zobrazení
  • 0
lotusesprit
Svatá Hora - je významný barokní areál a poutní místo na vrchu (586 m) u Příbrami. Areál Svaté Hory tvoří obdélný komplex ambitů o rozměrech 80 × 72 m se čtyřmi kaplemi v rozích, uvnitř na vysoké kamenné terase stojí původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, přestavěný a rozšířený v letech 1660–1673 za účasti architekta Carla Luraga. K severnímu křídlu ambitů přiléhá bývalá jezuitská rezidence a klášter a od severozápadního rohu komplexu vedou do Příbrami kryté schody. V letech 2015 a 2016 prošla Svatá Hora rozsáhlou rekonstrukcí. Součástí poutního komplexu je budova kláštera, původně postavená jako residence jezuitů. Dnes zde žije komunita Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristé), kteří tu mají provincialát a starají se o duchovní správu místa a několika farností v okolí. Pramen v blízkosti poutního kostela naznačuje, že místo bylo cílem poutí velmi dávno. Roku 1348 daroval Karel IV. Příbram pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic, který zde prý často pobýval. S tím patrně souvisí stavba původního kostelíka i soška, která byla v kapli jeho hradu v Příbrami. Když byl hrad 1574 zbořen, dostala se do měšťanských rukou. Za třicetileté války byla Příbram silně zpustošena a po roce 1620 se v Příbrami usadili jezuité, kteří sošku přenesli na Svatou Horu. Od roku 1648 byl poutní areál velkoryse přestavěn pod vedením C. Luraga a protože byl cílem velkých poutí, byl různě přestavován a upravován až do 20. století. V roce 1732 byla Svatá Hora místem velké barokní slavnosti, když byla poutní socha Panny Marie Svatohorské slavnostně korunována. Po bitvě na Bílé hoře se novým držitelem konfiskovaného panství v nedaleké Březnici stal Přibík Jeníšek z Újezda, který v rámci rekatolizace přivedl do města jezuity. Ti zde nechali postavit rezidenci, spravovali poutní místo na Svaté Hoře, pořádali poutě a roku 1649 nechali podél cesty do Příbrami vystavět 16 křížů ve vzdálenosti od sebe 1 km. Později byly na místě křížů vystavěny oboustranné výklenkové kaple, ve kterých byly obrazy znázorňující tajemství růžence (radostný, bolestný a slavný). Těchto kaplí se dochovalo osm. Cesta z Březnice na Svatou Horu vedla od kostela svatého Františka Xaverského a svatého Ignáce z Loyoly přes kamenný most, kde stojí první kaple v řadě. Druhá kaple stojí na okraji města u silnice směrem na Chrást. Ta byla opravena v roce 1929 a je ozdobena keramickými reliéfy Václava Fürsta. K 1. lednu 1965 byla prohlášena kulturní památkou. Poutní cesta dál vedla na Modřovice, Třebsko, Narysov a Zdaboř do Příbrami a na Svatou Horu. Dochované jsou dále kaple v řadě třetí až sedmá, a pak ještě devátá, která je v obci Třebsko. Císař Josef II. sice pouti zakázal, zákaz se však nepodařilo prosadit a koncem 19. století zde bývalo o hlavní poutní slavnosti 7. července 20 až 25 tisíc poutníků. Roku 1861 byl areál předán redemptoristům, kteří zde s výjimkou let 1950–1990 působí dodnes.Změna politické situace po roce 1948 a s ní související pronásledování katolické církve se projevila i na poklesu počtu poutníků. Zatímco ještě v roce 1948 připutovalo 80 000 poutníků, tak o čtyři roky později v roce 1952 to už bylo jen 5000 poutníků. Celý areál poutního místa vyžadoval v průběhu věků soustavnou péči a několikrát i velkou opravu či rekonstrukci. Mnoho se podařilo zachránit a udržet až do naší doby, mnohé vzalo za své jako např. nástěnné malby na východní, Pražské bráně z roku 1732. 27. dubna 1978 v odpoledních hodinách vypukl na Svaté Hoře veliký požár, který zcela zničil střechu kláštera, proboštství a severní části ambitů včetně věže s hodinami; velmi byly poškozeny i věže nad kaplí Mníšeckou a Plzeňskou a stejně tak i nástropní malby této části ambitů. Kromě těchto maleb bylo vše obnoveno do roku 1982 (k 250. výročí korunovace milostné sošky Panny Marie). Nástěnné malby v ambitech se vzhledem k povětrnostním podmínkám udržují jen s největším úsilím a vysokými náklady. Restaurátorské práce jsou zde prováděny soustavně, nejnovější úpravu dostala bazilika v roce 1988, kdy byla podle návrhu akad. arch. Josefa Vlčka položena nová mramorová podlaha, instalován nový oltář, křeslo, ambon i osvětlovací tělesa a znovu osazen nákladně zrestaurovaný slavný Stříbrný oltář. Od 24. března 1990 je duchovní správa Svaté Hory opět svěřena kněžím Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele – redemptoristům. Prvním administrátorem a zároveň rektorem kláštera byl P. Josef Břicháček. Zároveň se stala Svatá Hora sídlem provinciála redemptoristů. Roku 1993 byly zrekonstruovány Svatohorské schody, které byly v podstatě zříceninou, protože od Druhé světové války nebyly udržovány a navíc byly poničeny požárem. Bohužel, dnes je jejich největším nepřítelem vandalismus. Dalšími velkými událostmi posledního desetiletí 20. století byla oslava 650. výročí milostné sošky Panny Marie Svatohorské v roce 1998 a setkání mládeže českých a moravských diecézí v srpnu 1999. V době své mise navštěvoval velmi často Svatou Horu apoštolský nuncius v Československu (1990 – 1992) a v České republice (1993 – 2001) arcibiskup Giovanni Coppa.Po pádu komunismu navštěvují Svatou Horu poutníci a turisté z celého světa.
více  Zavřít popis alba 
  • 21.10.2018
  • 52 zobrazení
  • 1
reklama