Hledání

32 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

cia
  • 30.1.2008
  • 24 zobrazení
  • 0
tearez
Zhruba dvacet dní strávených bohužel jen rychlým putováním po Balkánu, zpočátku Szeged, dále chvíle v českých vesničkách v Banátu, Bulharsko- Sofie, Plovdiv, okolí Rodopu, Rainbow gathering poblíž města Topolovgrad, poté poslední zastávka v Istanbulu.... + mnoho času strávených se spoustou zajímavých lidí během stopování
více  Zavřít popis alba 
  • září 2008
  • 673 zobrazení
  • 0
janavavrova
je zajímavé, že ačkoliv se týden kolikrát táhne dvacet dní, víkend má pár hodin. Včera jsme slavili mamčiny narozeniny, ale věděli jsme, že dnes je dobrá předpověď a že chceme někam na hory. Ještě jsme se nikdy nebyli podívat na ledové sochy na Pustevnách, tak jsme vyrazili tam.
více  Zavřít popis alba 
  • 29.1.2017
  • 431 zobrazení
  • 0
emikes
MLADÝ CESTOVATEL PROPAGOVAL UKRAJINU
Eva Mikešková
Bystřice pod Hostýnem / Po zkušených cestovatelích pozvala bystřická knihovna mladého studenta Břetislava Sobka, který se vrátil z Ukrajiny.
Nadšeně vyprávěl o svém putování po zemi, která je v centru pozornosti kvůli válečnému konfliktu. „Poslechl jsem varování a nejel jsem do východní Ukrajiny, ale poznal jsem oblast Lvivu, Černobylu i přímořské Oděsy,“ popsal Sobek.
Okružní cesta trvala mladíkovi dvacet dní, naplněných novými poznatky. „Nikde jsem nebydlel v hotelu, raději přespím v hostelu, kde potkám velké množství zajímavých lidí, kteří mě obohacují svými zážitky. A pokud opravdu chcete poznat zemi, ubytujte se v rodině, přespíte zadarmo a ještě se mnoho dozvíte,“ prozradil cestovatel.
Cestování na vlastní pěst je podle něj ta nejlepší možnost. „Památky jsou krásné, ale nejdůležitější je poznat lidi, ti jsou duší národa,“ nabádal Sobek. Autentičnost vyprávění doplnila Ukrajinka Oksana, která studuje ve Zlíně na univerzitě. Interaktivní beseda nabídla možnost naučit se základní slovíčka z ruštiny, ukrajinštiny či angličtiny.
více  Zavřít popis alba 
  • 20.2.2015
  • 260 zobrazení
  • 0
jankov
Krásné slunečné ráno bez rozcvičky nás výborně naladilo do první jankovské neděle. Posílili jsme se sladkou snídaní a plni sil vyrazili na první část celotáborové hry. V takovém horku byla vodní etapa tím nejlepším začátkem.
Po naplnění našich žaludků svolal král Břetislav III. celý královský dvůr, kde nám oznámil, pod kterou barvou budeme pátrat po unesené princezně a kdo bude naším hlavním vůdcem. Pátrací družiny byly vytvořeny ze zástupců všech věkových kategorií. Získali jsme tak spoustu nových přátel, s jejichž pomocí se nám jisto jistě podaří dopadnout zločinné únosce.
Každá z družin si vytvořila svůj vlastní erb a bojový pokřik, čímž dává svému okolí najevo, že její odhodlání najít princeznu je veliké a nezastaví nás žádná překážka.
Před započetím pátrání král Břetislav III. upořádal pro naše pobavení historicky první Memoriál paní Šedivé, kde kněžny a knížata dokazovali svými neuvěřitelnými kousky věrnost svému panovníkovi, přičemž šli opakovaně až za hranici svých možností. Nabuzeni z jejich výkonů jsme posléze vyrazili tam, kde vládne Poseidon, voda chutná po soli a vlny jsou vysoké jak stromy v královské zahradě. Bylo totiž nanejvýš nutné prozkoumat, zda princeznu neunesli právě po moři a ona chudinka teď není uvězněná v podpalubí některé z pašeráckých lodí. Bylo to nebezpečné a napínavé pátrání trvající celý dlouhý den. Znaveni jsme k večeru dorazili na královský dvůr, kde jsme podali zprávy svému králi. Princeznu po moři neunesli. Je to dobrá zpráva nebo ne? To se teprve uvidí.
Král byl potěšen naším odhodláním, za které nás velmi pochválil. Poté nám ovšem sdělil něco, co nás vůbec nepotěšilo. Král Marek, kterého podezříváme z únosu královské dcery, poslal našemu králi zprávu i s ostatky posla, kterého král Břetislav III. vyslal s depeší do sousedního království.
Ale my se nikým zastrašit nenecháme! Jsme věrni svému králi a jeho milovaná dcera je milována i námi a tak ji najdeme, i kdyby to trvalo celých dlouhých dvacet dní.
více  Zavřít popis alba 
  • 10.8.2015
  • 1 265 zobrazení
  • 2
jago
Pivo, Vino, Limo, Zelena, Pratele, Steaky, Kurata, Tance, Hity, Šipky, "Bravo mistře" ala Patrik, Tennis Club, Nekolik dni, Nechutnosti, Hratky se psem, Vse co teklo naslo svuj cil :-)
více  Zavřít popis alba 
  • 16.8.2009
  • 128 zobrazení
  • 0
cottage
Čtrnáct dní, dvacet kilo na zádech a přechod slovenských hor od Žiliny až za Košice.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.7.2008
  • 206 zobrazení
  • 0
eldorado
Pár dní po mých dvacetinách jsem dostala prima dáreček.. Králinku, kterou jsem pojmenovala Meggie :o)
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • 19.3.2007
  • 34 zobrazení
  • 0
miravy
Den jako stvořený pro škopek aneb moravské holky jsou krev a PÍVO :)
v sobotu jsem popíjel jedenáctku a dvanáctku nefiltr. za dvacet a okukoval holky ve starobrněnském pivcu při dni otevřených dveří
více  Zavřít popis alba 
128 komentářů
  • 7.9.2013
  • 238 zobrazení
  • 0
slavikbezruze
Obec Loukovec se nachází v okrese Mladá Boleslav, kraj Středočeský. Rozkládá se asi dvacet kilometrů severovýchodně od Mladé Boleslavi a šest kilometrů severovýchodně od města Mnichovo Hradiště. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 270 obyvatel.
více  Zavřít popis alba 
189 komentářů
  • 7.3.2014
  • 102 zobrazení
  • 7
topsecretaccount
Po 750 kilometrů dlouhé cestě z Brna do Rachiva (chcete-li Rachova), sedmnáctitisícového městečka ležícího na soutoku Bílé a Černé Tisy a vzdáleného asi dvacet kilometrů od rumunské hranice, jsme s bráchou strávili úžasných pět dní přechodem Černohory, nejvyššího ukrajinského pohoří. Z deseti nejvyšších ukrajinských vrcholů jsme zdolali hned devět (včetně toho nejvyššího - Hoverly)! :) Poslední den jsme si prohlédli obě nejvýznamnější města v Zakarpatské oblasti - Užhorod a Mukačevo.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2016
  • 127 zobrazení
  • 0
modrinky9
Únorovou výpravou do Rychlebských hor jsme zahájily mnohaletý projekt Česko kolem dokola, aneb obejdi svou vlast. 10 nadšenců přejelo ve čtvrtek vlakem celou republiku, aby vystoupili kdesi na konci světa, pár metrů od polské hranice, a táhli pak své těžké batohy dvacet kilometrů od jednoho hraničního patníku k druhému.Domovem se nám na těch pár dní stala bývalá hájovna, poslední stavení z jinak již zaniklé osady Růženec, zapůjčená nám panem starostou z Bílé Vody. Užily jsme si pár dní bez elektřiny a signálu, nachodily skoro 90 km, z toho větší část podél hranice, poznaly něco z pohnuté historie zdejšího kraje a zažily spoustu legrace. A kdo s námi byl? Padáček, Aňka, Františka, Natka, Anežka, Verča, Sára, Alžběta, Voska a Gelma.
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2015/2016
  • 89 zobrazení
  • 0
bimbimbam
Lázně Toušeň (dříve Toušeň, německy Tauschim) jsou městys, který se nachází v okrese Praha-východ ve Středočeském kraji na levém břehu řeky Labe přímo naproti ústí Jizery. Leží asi dvacet pět kilometrů severovýchodně od centra Prahy a pět kilometrů jihovýchodně od města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Ke dni 14. 1. 2011 zde žilo 1269 lidí.
(z wikipedie)
více  Zavřít popis alba 
  • 23.9.2012
  • 34 zobrazení
  • 0
bimbimbam
Lázně Toušeň (dříve Toušeň, německy Tauschim) jsou městys, který se nachází v okrese Praha-východ ve Středočeském kraji na levém břehu řeky Labe přímo naproti ústí Jizery. Leží asi dvacet pět kilometrů severovýchodně od centra Prahy a pět kilometrů jihovýchodně od města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Ke dni 14. 1. 2011 zde žilo 1269 lidí.

(z wikipedie)
více  Zavřít popis alba 
  • 4.4.2015
  • 68 zobrazení
  • 0
arras2007
Malébné městečko Arras začíná rozkvétat a zelenat se...Domkům to v uličkách sluší víc než kdy jindy...A tajemné podzemí odkrývá své poklady, hmotné i duchovní...

La Carriere Wellington je podzemní síť chodeb a jeskyní pocházejících ze středověku, kdy se zde těžil kámen a jíl. Za 1. Světové války toto místo 20 metrů pod povrchem využila britská armáda k umístění základny pro ofenzívní útok na německou linii. Arras se tak stal dějištěm jedné z nejdůležitějších a zároveň nejkrutějších bitev, které přispěly k ukončení války. Novozélandští "tuneláři" nejprve rozšířili množství chodeb. Zde se pak ukrylo přes dvacet tisíc vojáků, kteří v podzemním chladu čekali osm dní na povel k boji. Nad jejich hlavami Němci obsazovali Arras. Útok vypukl 9.dubna 1917, za 14 dní se britským jednotkám podařilo odtlačit němce o 17 km zpět. Každý den v bojích zemřelo přes 4000 vojáků (nemluvě o těch, kteří v podzemí zemřeli zimou).
Bylo to neuvěřitelně silné. Památník lidského utrpení, přežití a svobody.
Kategorie: města
více  Zavřít popis alba 
  • 110 zobrazení
  • 0
fjw
Zaniklou Čamskou říši ve Vietnamu připomínají především cihlové věže, které jsou rozmístěny hlavně kolem silnice od Da Nangu směrem na jih, téměř až k Ho Či Minovu Městu. Nejvýznamnějším místem, bohužel také nejponičenějším, je rozsáhlý komplex původního náboženského a kulturního centra této dávno zaniklé říše – My Son. Po dlouhá staletí se ukrýval zarostlý neprostupnou džunglí. Od konce 19. a začátku 20. století jej francouzští archeologové postupně odkrývali z lůna tropického pralesa a džungle. Počátky říše Čampa (Cham Pa) se datují již od roku 192 našeho letopočtu. Čamská architektura je naprosto svébytná, dokonce s jedinečným způsobem spojování cihel, kde nejsou téměř znát spáry mezi jednotlivými cihlami. Čamové nejprve postavili celou stavbu z nepálených cihel, pak založili oheň a stavba byla několik dní v plamenech, ve kterých se cihly vypálily. Mezi nimi zbyly sotva viditelné spáry, a tak vznikl ideální povrch pro dodatečné sochařské práce. Většinu z původně zachovalých 25 staveb dnes bohužel neuvidíme. Plných dvacet jich bylo rozbombardováno v roce 1969 během amerického útoku. Barbarská akce se setkala s bouřlivou reakcí světové vědecké obce, na kterou reagoval tehdejší prezident USA Richard Nixon a nařídil americkým vojenským silám, aby k dalšímu poškozování čamských monumentů již nedocházelo. Naštěstí některé artefakty z My Son, především sochy, byly ušetřeny zkázy díky uložení v Muzeu čamské kultury v Da Nangu, kam byly přeneseny ještě před válkou. Od roku 1999 je celý komplex My Son zapsán do seznamu kulturních památek UNESCO. Tuto významnou památku jsme navštívili 10. listopadu 2016.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 10.11.2016
  • 234 zobrazení
  • 4
ovyt
Sedm dní v Alpách, sedm dní pod modrou oblohou v horách zalitých srpnovým sluncem! Tak moc nám vyšlo počasí na cestě po těch nejlepších a současně i nejvyšších průsmycích, jakými byly např. Stelvio, Gavia, Galabier, Izoard, Iseran, Petit i Grand St.Bernard či ten úplně nejvyšší dostupný (i když po kamenité a jen těžko sjízdné cestě) - Colle del Sommeiller (2993 mn.m.) . Celkově, i těch, které nepatří do "topten", jsme přejeli asi dvacet, Bohoušek Polesný mnohé přejel kolmo, v některých jsme pak vystoupali na vyhlídky, ze kterých se při pohledu na okolní hory tajil dech. Mezi ty vůbec nejlepší zařazuji na první místo ten nejvyšší a nejobtížněji dostupný Colle del Sommeiller, na druhé místo úžasný rozhledový bod v Col d´Izoard a jako třetí a hodně příjemný pak Col du Galabier... Na kole Bohouš nastoupal neuvěřitelné 4 tisíce metrů převýšení (nikoli stoupání) a najel 260 km (a k tomu ještě při nočním čekání v Praze na ranní spoj do Brna dalších 18 v hlavním městě... - ó jak podivné hlavní město, které zavírá v noci i vlakové nádraží pro cestující s platnou jízdenkou...), zatímco pěší turistika tentokrát hodně zaostávala.... V Alpách nás mezi 16. až 23.srpnem bylo celkem 6, trasa vedla z Garmisch-Partenkirchenu přes Rakousko do Itálie, z Itálie do Švýcarska, ze Švýcarska do Itálie, z Itálie do Švýcarska, ze Švýcarska do Itálie, pak do Francie, z Francie do Švýcarska a ze Švýcarska do Itálie, pak Francie a znovu do Itálie, do Švýcarska... a pak už jen do Lichtnštejnska, Rakouska, Německa... Jinak: Ga-Pa - Passo dello Stelvio (2758 mn.m.)-Bormio-Passo del Gavia (2621 mn.m.)-Passo del Tonale-Foscagno Pass (2291 mn.m.)-Livigno Pass-Berninapass (2323 mn.m.)-jezero Como-Locarno-Lago di Maggiore-Bardomecchia-Colle del Sommeiller (2993 mn.m. a výstup na vrchol 3074 mn.m.)-Briancon-Col d´Izoard (2361 mn.m.)-Col du Galabier (2645 mn.m.)-Col de l´Iseran (2764 mn.m.)-Val d´Isere-Col du Petit-St-Bernard (2188 mn.m.)-La Thuile-Courmayer-údolí Aosta-Aosta-Col Gr-St-Bernard (2469 mn.m.) a nocleh ve zdejším hospicu proslulém chovem bernardýnů-Martigny-Col de la Forclaz (1526 mn.m.)-Chamonix (výjezd a výlet na vrchol Brévent - 2550 mn.m.)-Sion-Furka Pass (2431 mn.m.)-Oberalppass (2044 mn.m.)-Chur-Vadúz-Bodamské jezero...
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2014
  • 110 zobrazení
  • 0
emikes
S CHARITOU SENIOR OŽIJE
Eva Mikešková
Bystřice pod Hostýnem/ Každoročně si v Bystřici připomínají svátek Svatého Vincence, patrona charitního díla. Oblastní charita nabízí množství služeb pro seniory z celého Bystřicka už přes dvacet let.
Péče o nemocného, starého člověka v domácím prostředí je vyčerpávající. Pracovníci charity nabízejí pomoc prostřednictvím ošetřovatelské služby či osobní asistenční služby. Pečovatelé se postarají také o osoby se zdravotním postižením od 18 let věku.
„Snažíme se potřebné sociální služby spolufinancovat z městského rozpočtu, vytváříme postupně i služby, které tu doposud nebyly jako třeba Domov pro seniory Zahrada,“ pozdravil na náměstí starosta města Zdeněk Pánek. Zejména lidem, kteří však na umístění v domově nedosáhnou, je určena Oblastní charita.
„Zveme všechny seniory mezi nás, aby neseděli doma. Pobaví se a aspoň jednou za týden senior ožije,“ zvala k návštěvě Denního stacionáře vedoucí Ingrid Vaculíková. Program Aktivity pro veřejnost bude znám na měsíc dopředu, aby si každý mohl vybrat podle svého zájmu.
Na náměstí se při Dni charity podávala káva a zákusky, které v rámci aktivizace napekly babičky. K dobré pohodě hrála dechová kapela Kiks Brass a zatančily mažoretky.
více  Zavřít popis alba 
  • 26.9.2014
  • 554 zobrazení
  • 0
bimbimbam
Obec Třebotov se nachází v okrese Praha-západ, kraj Středočeský, asi 18 km jihozápadně od centra Prahy a 4 km severozápadně od Černošic. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 1136 obyvatel.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1253, kdy se mezi nadáním, které král Václav I. učinil křižovnickému špitálu sv. Františka při pražském mostě, jmenuje dvorec v Třebotově (Tribotowe unum praedium).
Obec Vonoklasy se nachází v okrese Praha-západ ve Středočeském kraji. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 452 obyvatel.
Solopisky (dříve též Solopysky) jsou vesnice ležící ve Středočeském kraji, v okrese Praha-západ a spadají pod obec Třebotov, od které leží asi ? km jižním směrem.
Vonoklasy se nacházejí v chráněné krajinné oblasti Český kras, jihozápadně od Prahy, směrem ke Karlštejnu, prochází jimi několik turistických tras. Přestože je obec na dohled Berounce (přibližně dva kilometry vzdušnou čarou směrem na sever), dělí ji více než sto dvacet metrů nadmořské výšky.
Dobřichovice jsou město ve Středočeském kraji, leží v okrese Praha-západ na obou březích Berounky, přibližně 23 km na jihozápad od centra Prahy a 5 km jihozápadně od města Černolice. Mají přes 3000 trvalých obyvatel, na území města se však také nachází přes 300 rekreačních objektů vlastněných obyvateli Prahy. Počet obyvatel tak stoupá v letních měsících a o víkendech.
(z wikipedie)
více  Zavřít popis alba 
  • 14.4.2012
  • 37 zobrazení
  • 0
bimbimbam
Obec Hlavenec se nachází v okrese Praha-východ ve Středočeském kraji. Rozkládá se asi dvacet devět kilometrů severovýchodně od centra Prahy a šest kilometrů severovýchodně od města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 303 obyvatel.
Obsah
Obec Sojovice se nachází v okrese Mladá Boleslav, Středočeský kraj, na levém břehu Jizery asi 5 kilometrů před soutokem s Labem, mezi městy Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, Lysá nad Labem a Benátky nad Jizerou. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 455 obyvatel. Obec je tvořena vesnicí Sojovice, na území obce jsou též tři chatové osady, Radešín, Severka a Kotlík. V letech 1986–1999 patřily k obci Sojovice další tři vesnice, které dnes tvoří obec Skorkov. Starším názvem této vesnice byly Sovojovice.
Vesnice Dvorce je místní částí středočeského města Lysá nad Labem.
O Dvorcích se traduje, že se zde zdržoval loupežník Babinský se svou tlupou.
Mezi Dvorcemi a Starou Lysou se rozkládal rybník Hladoměř. Koluje o něm legenda, že jeho hráz (patrná dodnes) byla navršena za ukrutného pána z Donína. Poddané nutil bičem nosit hlínu, těhotné ženy nevyjímaje. Po pánově smrti lidé vídali v noci, jak se po hrázi prohání kočár tažený jedním mužem. Vdova po pánu z Donína se jednou v noci vydala na hráz a svého muže poznala. Ptala se černých postav sedících na kočáře, jak může svého muže osvobodit. Odpověděli, že až bude všechna hlína z hráze roznesena tam, kde byla vzata, bude její muž osvobozen. Vdova odpověděla, že to není možné. Černé postavy odvětily, že mu tedy
více  Zavřít popis alba 
  • 23.8.2012
  • 44 zobrazení
  • 0
oddildracata
Oddíl Dráčata se schází již tři roky. Je nás i s vedoucími přes dvacet a průměrná docházka ve školním roce je 17 osob za týden. Pobyt na letním táboře je pro nás vyvrcholením celého roku a moc se na táborové zážitky těšíme. Letos jsme se všichni na čtrnáct dní stali indiány a snažili jsme se plnit různé indiánské zkoušky a zápasit, lovit, bojovat a překonávat různé nástrahy a peripetie. Pro některé z nás bylo nástrahou i odloučení od rodičů, sebeobsluha a různá další překonání. Překonání je jednou z myšlenek pionýrů a ten, kdo se dokáže překonat na táboře, dovede se pak snáze překonat i v obyčejném životě. Tábor byl tedy opět nejen hrou a odpočinkem, sbírkou vzpomínek a různých nálad, ale především dobrou životní průpravou. Důležitým plusem určitě bylo, že všichni zúčastnění pravidelně docházeli na naše čtvrteční schůzky a různé akce. Jen jedna z nás nebyla z našeho oddílu, ale byla již zkušenou tábornicí a do naší party bezvadně zapadla. V našem oddíle bylo dokonce pět dětí, které ještě nechodí do školy.Ve věku od čtrnácti měsíců do šesti let. Pochvalu si zaslouží nejen tito cvrčci, ale i jejich maminy, které dokázaly svoji péči rozdělit mezi své malé ratolesti a ostatní členy oddílu! Dráčata byly na letošním druhém běhu tábora nejpočetnějším oddílem. Dětí bylo sedmnáct a vedoucích čtyři kusy. I přes to, že jsme zdaleka nebyli nejstarším oddílem, jsme v mezi oddílové hře získali druhé místo!!! Soutěžilo se například v úklidu stanů, ve vymýšlení názvu a pokřiku tábora, bodovalo se vystoupení u táboráku a další. Náš oddíl byl vždy mezi nejlepšími :) V oddílové hře jsme bojovali za kmen nebo sami za sebe. Naše kmeny měly zajímavé názvy: Rod červeného malého hmyzu; Rod černého velkého medvěda; Rod žlutého krásného bizona; Rod zelené bláznivé žáby. Do kmenů nás rozdělil hned první večer velký náčelní Černý mustang, který za námi přišel k našemu oddílovému táboráčku. Naše ruce popsal čtyřmi čísly a ta určila naše další rozdělení. V průběhu tábora nám pak posílal různé vzkazy a úkoly. Přišel za námi ještě na závěr tábora a přinesl nám mnoho dárků a hlavně amulety, které nám dodají sílu, energii a zdravou mysl. Největší legraci jsme zažili při hře ve vodě, kde jsme museli překonat řeku ve dvojici zády k sobě. Další chechtací hra byla: " Boj s noži" - nože jsme samozřejmě nepoužívali. Místo nich jsme si v kečupu, připomínajícím krev, máčeli mašlovačky z peří. Boje dvojic, které pak následovali nás nenechali s kamennou tváří .)). Také jsme se naučili čist indiánské znaky a splétat trávu do provazů. Vyrobili jsme si indiánská trička a čelenky s pery. Tkali jsme, zdobili keramiku, jezdili na kánoích. Dokázali jsme si sami vyrobit oštěp a dokonce s ním sestřelit medvěda. Při noční hře jsme dokázali překonat strach ze tmy a z tmavého lesa a po světýlkách jsme každý sám došli k našemu ohništi, kde na nás čekali indiánští přátelé. Poklonili jsme se posvátné masce a za naši statečnost jsme si odnesli dar. Krásný šátek, který jsme pak nosili společně s naším oddílovým tričkem na nástupy...
Ostatně prohlédněte si fotky. Letos jsme jich vyfotili tisícovku. Zasvěcení členové oddílu jistě rádi zavzpomínají a poreferují o zážitcích svým rodičům. Ostatní se třeba inspirují nebo jen potěší...
Na závěr nezbývá než poděkovat všem členům Dráčat za účast a perfektní zvládnutí celého tábora! Poděkování přísluší i rodičům, kteří děti na tábor vyslali a důvěřovali vedoucím oddílu a vedení tábora. Všem rodičům, kteří hmotně či finančně podpořili oddíl či celý tábor náleží veliké DÍKY. A v neposlední řadě si zaslouží velikou pochvalu ti rodiče, kteří se podíleli na brigádách a likvidaci či stavbě tábora!
Co dodat? S chutí do toho a v září rozjíždíme další kolo dobrodružství!
Za vedení oddílu Dráčata Monča Cinertová
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2015
  • 194 zobrazení
  • 0
ondrejhavelka
Z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

K dostání online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1?searchToken=a248af3e-6b1f-4ca2-84e6-9228ee968d32

Audio verze knihy: https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.
Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která
mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije. Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se
posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito. Kolik času v Evropě
věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy?
Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva
mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu
a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy
prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí
a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali. Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší
děti, připravují jídlo, opravují chýše... V průběhu dne vládne pomalá, líná,
nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • říjen 2008 až prosinec 2017
  • 6 589 zobrazení
  • 17
mysticsmile
Když se řekne Emanuel, mnozí si pod tímto pojmem přestaví půvabné animované večerníčky se stejnojmenným motýlem, které kdysi uspávaly současnou střední generaci. V Boskovicích na Blanensku je též Emanuel, ovšem s legendárními pohádkami to příliš společného nemá. I když někdy také. To když si některá ze sociálních pracovnic posadí uživatele do kroužku a čte jim. Občas i ty pohádky. Ale teď vážně. Emanuel je sociální zařízení Oblastní charity Blansko. Více o něm povídal jeho vedoucí Mgr. Ivo Krejčíř při Dni otevřených dveří v úterý 19. června 2012: „Emanuel se skládá ze tří aktivit. Sociální rehabilitace ambulantní, Sociální rehabilitace pobytová a Centrum denních služeb. V Boskovicích poskytujeme první a poslední službu, v Doubravici zajišťujeme pobytovou formu. Kapacita je patnáct klientů, pracovníků je devět. Na první pohled je nás hodně, ale střídáme se na odpoledních i nočních službách, k tomu nějaká administrativa, práce je dost pro všechny. Postižení většiny klientů vyžaduje individuální přístup, někdy by nás mělo být i víc. Cílová skupina je se středním až těžkým zdravotním postižením, většinou se jedná o mentální a pohybové potíže nebo kombinace obojího. Někteří klienti mohou vykonávat lehké práce třeba i s počítačem. O jiné se musíme starat úplně ve všem. Jiní jsou zase trvale odkázáni na invalidní vozík. Každý klient je individualita vyžadující osobní péči. Od sedmi do šestnácti hodin zajišťujeme uživatelům nějaký program, osobní asistenci, stravování. Mají pohybové, hudební a výtvarné aktivity. Docházejí sem odborní instruktoři. Program přizpůsobujeme počasí, momentálním službám a též náladě klientů. Nacházíme se blízko centra města, snažíme se o styk s běžným prostředím. Chodíme do kina, divadla, solné jeskyně vedle městských lázní, na vycházky do zámeckých parků a k hradu, jezdíme na výlety, jednou ročně k moři. Byli jsme na Šumavě, vloni v Jeseníkách. Vyžití pro naše klienty je docela pestré. Sedm klientů využívá denně od pondělí do pátku pobytovou formu v Doubravici, tam je pro ně připraven odpolední program. Připravují si večeři, vykonají hygienu. Máme tam noční službu. Ráno si uživatelé sami nachystají snídani a pak je odvezeme zase sem do Boskovic. Rodiče sem uživatele přivezou v pondělí a v pátek si je vyzvednou. Máme tu uživatele místní a z širokého okolí. Jevíčka, Velkých Opatovic, Blanska, Lysic, Brna. Někoho si vozí rodiče sami, je-li třeba, zajistíme svoz.“ Tolik vedoucí Mgr. Ivo Krejčíř pro prvních devět hostů, jež se přijeli podívat ze zařízení Paprsek Velké Opatovice. Uživatelů bylo sedm a doprovázely je dvě sociální pracovnice Zdena Budínová a Lucie Seidlová. Vzácné návštěvy se pak ujala sociální pracovnice Veronika Pospíšilová. „V této velké místnosti provádíme pohybové rehabilitace s míči, máme zde technicky vyspělý rotoped, jenž nám věnovalo město Boskovice. Pro odpolední relaxace zde máme polohovací pytle. Lze z nich snadno vytvarovat třeba lodičku, do níž si klient lehne a může si pustit pohádku nebo hudbu dle nálady. Centrum denních služeb je od tří let věku klientů, sociální rehabilitace od šestnácti. Horní hranice je neomezená. Momentálně máme klienty ve věku 25 až 30 let. Jeden má 18. Měli jsme tu i čtrnáctiletého, ale ten bude nyní přijat do nedalekého sesterského zařízení Oblastní charity Blansko Betany, kde jsou uživatelé s lehčí formou postižení. Ve vedlejší místnosti máme zvláštnost. Je to elipsa nakreslená na podlaze. Zde si společně s klienty sedneme, zde se všichni zklidní, dostanou na stejnou vlnu a naladí se na denní činnosti. Zvolíme si tématický okruh, tentokrát máme na programu poznávání a život zvířat. Zapálíme svíčky, poslechneme relaxační hudbu, pak si podáme ruce, pohladíme se. Pak chodíme dokola po ovále, abychom si uvědomili, že patříme k sobě. A teď se tam půjdeme v tichosti podívat,“ zakončila první část poutavého vyprávění Veronika Pospíšilová a opatrně otevřela dveře. Někteří hosté pak usedli mezi domácí a zapojili se do programu elipsy. A bylo vidět, že se jim tady líbí. Též domácí je hned přijali mezi sebe a za chvíli ani nebylo poznat, kdo je cizí a kdo místní. Přišel čas odchodu zpět do velké herny a současně tělocvičny, abychom příliš nenarušili program. Veronika Pospíšilová pokračovala: „Jistě jste si všimli samostatných stolečků podél stěn, jsou to oddělená pracoviště pro kreslení, technické dovednosti a jiné činnosti, které klienti sami zvládnou. Vzadu visí tabule s piktogramy, ale již se moc nepoužívají. Okruh činností se zvyšuje a vymýšlet další by bylo problematické, navíc by se staly nepřehledné. Každý pracovník provádí individuálně s jedním uživatelem půl hodiny denně činnost na zvolené téma. Vždy v deset, třináct a šestnáct hodin probíhají tyto takzvané intervence, jež provádí tři pracovníci. A teď se můžete podívat sem do relaxační místnosti. Je bez oken, vybavená vyhřívaným vodním lůžkem, projektorem, zařízením pro reprodukci hudby, relaxačními svítidly a dekoracemi. Klienti ji využívají pro odpočinek.“ Někteří si lůžko vyzkoušeli, ani se jim pak nechtělo vstávat a z potemnělé místnosti jít ven do velké herny.“ Veronika Pospíšilová pak upozornila na obrázky po stěnách: „To všechno jsou práce klientů. A s tímto jsme vloni vyhráli v Šebetově soutěž,“ ukázala s nadšením na kresbu s modelem otevřené videokazety a pásem fotografií. „A jdeme do dílny. Zde malujeme, provádíme drobné mechanické práce, vyrábíme rámečky k obrázkům. A v kleci vidíte osmáka. Je to náš jediný živý tvor, o něhož se klienti starají a mohou si s ním povídat.“ Na závěr se ještě všichni přesunuli do společné kuchyně, kde na stole ležely alba fotografií z různých akcí, výletů, táborů a týdenní plán. Kdo chtěl, mohl napsat nějaký hezký pozdrav do pamětní knihy. „Děkujeme za návštěvu,“ rozloučila se Veronika Pospíšilová a na oplátku dostala pozvání do Paprsku Velké Opatovice: „Máme to tam velké a je nás tam moc, určitě se přijeďte podívat,“ poděkovaly za ukázku s výkladem obě tamní sociální pracovnice. Prostory Emanuela osiřely a ponořily se do ticha. Ale ne nadlouho. Mgr. Hana Šperková z místní Střední pedagogické školy přivedla postupně tři třídy studentů a studentek, aby se podívaly kde by mohly vykonávat praxi a na své i možná budoucí zaměstnání. Dle mého názoru je to spíše poslání. Využil jsem volné odpolední chvíle a trochu vyzpovídal vedoucího Mgr. Ivo Krejčíře: „Máme zde den otevřených dveří. Nedávno jsme takto představili pobočku v Doubravici nad Svitavou, nyní se může veřejnost podívat do našeho hlavního sídla vedle Městských lázní v Boskovicích kde provozujeme Centrum denních služeb a Sociální rehabilitaci ambulantní. Obě zařízení spadají pod oblastní charitu Blansko. Tady v Boskovicích máme v současnosti patnáct uživatelů a kapacita je u obou služeb zcela naplněná. Každé ráno absolvují uživatelé půlhodinový až hodinový rituál. Jeho úkolem je zklidnění a navození domácí příjemné atmosféry. Současně se stanoví denní program, případně hodnotí věci minulé. Máme příslib od Města Boskovice že během léta nechá na své náklady opravit přístupovou cestu. Ta je v havarijním stavu a pro špatně pohyblivé uživatele představuje značnou překážku. V naší dílně vyrábíme jednoduché drobné předměty a provozujeme výtvarné práce. Osmák v kleci je vítaným zpestřením terapie a klienti mají možnost se starat o živého tvora. Přišli se podívat studenti ze tří tříd místní Střední pedagogické školy pod vedením Mgr. Hany Šperkové a hned ráno na úvod klienti ze sociálního zařízení Paprsek Velké Opatovice. Minule jsme návštěvní den organizovali v září, tentokrát v červnu, aby se mohlo přijít podívat co nejvíce studentů. Před prázdninami mají školy volnější režim a též více času na akce v terénu. Chodíme s klienty do města, solné jeskyně absolvujeme s nimi nákupy, kino, divadlo. V srpnu loňského roku jsme byli autobusem s uživateli deset dní v Chorvatsku na ostrově Pag. Byl to běžný zájezd vypravený cestovní kanceláří Pavel Přikryl – Jiří Mráz z Brna. Zúčastnilo se nás celkem i se zaměstnanci dvacet, zbytek sedadel v autobuse zaplnili řadoví klienti cestovky. Letos v dubnu jsme byli čtyři dny na Šumavě na podzim chystáme další,“ doplnil ještě Mgr. Ivo Krejčíř. Museli jsme se rozloučit, klienti se chystali do Doubravice a musel se jim věnovat.
Je třeba vyslovit velký obdiv všem pracovníkům Emanuela, jak se o klienty vzorně starají, vytvářejí jim téměř domácí prostředí. Zde je třeba především trpělivost. Tihle postižení lidé se chovají tak trochu jako malé děti a všichni kolem k nim musí takto přistupovat. I prostředí zařízení Emanuel mateřskou školu částečně připomíná. Uživatelé mají svůj svět a především si hrají. Možná by měl každý podobné zařízení navštívit, aby si dokázal více vážit života a zdraví. Pak by se lidé třeba tolik nehonili jen za penězi, majetkem a dokázali se více dívat kolem sebe.
Charitnímu Zařízení Emanuel v Boskovicích a Doubravici nad Svitavou může pomoci každý. A to zasláním dárcovské SMSky ve tvaru: DMS EMANUEL na číslo 87777. Cena jedné zprávy je třicet korun, Emanuel obdrží dvacet sedm korun. Získané prostředky budou využity ke zlepšení péče o potřebné.

Více: http://blansko.charita.cz/
http://www.uspvo.net/
http://www.spgs-bce.cz/
http://www.boskovice.cz/
http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Zijeme_pospolu._Zabavne_odpoledne_Oblastni_charity_Blansko._Doubravice_nad_Svitavou_26._kvetna_2012/
http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Navsteva_v_zarizeni_Emanuel_Boskovice_na_Blanensku_27._zari_2011/
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 19.6.2012
  • 600 zobrazení
  • 0
reklama