Hledání

1 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

mysticsmile
O minulém pátku bylo počasí jako stvořené pro hezký pěší výlet. Toho také využili členové Českého zahrádkářského svazu Základní organizace Boskovice k další návštěvě Arboreta Šmelcovna. Tyto akce bývají vždy spojené s odbornými semináři. Tentokrát si majitel Arboreta pan Josef Janků připravil besedu na zajímavé a v tomto ročním období aktuální téma.
„Vážení přátelé, s přáním pěkného odpoledne Vás vítám na společné akci Vřesovištní kultury v Arboretu,“ spustil jednatel ZO ČSZ Boskovice pan Josef Šafář. Lektorem a průvodcem je pan Josef Janků. A ten se hned ujal slova. „Vřesovištní rostliny jsou rozděleny do dvou základních skupin. Jedlé a nepoživatelné. Mezi jedlé patří i obyčejné borůvky, co rostou v lesích. Obchodně známá je borůvka kanadská. Keř dorůstá výšky maximálně dva metry a na jednom je asi 10 litrů plodů. Nedoporučuje se zasadit keř do lesní hrabanky. Ta příliš vysychá a nelze ji zalévat. Voda se ke kořenům nedostane. V substrátu je velké množství vzduchu, který vodu hlouběji nepustí. Navíc neobsahuje živiny. Je to surový humus. Nejlépe je sázet do děr 60 cm hlubokých. Na dno lze sešlapat starý kravský hnůj a pak rostlinu obházet substrátem s kompostem. Aby bylo prostředí kyselé, humózní. Podmínkou je řádná zálivka. V USA se pěstují keře v pětiletém cyklu. Pak se keře seřežou až k zemi a přehrnou hnojem. Ten znovu obrazí a vše se opakuje. Keř musí být v aktivním růstu a jen tak kvete. Pokud se sázení udělá nedbale, je to na výsledku pěstování poznat. Chci zde zasadit jednu modelovou řadu, jako instruktáž,“ pokračoval v poutavém výkladu pan Josef Janků. „Borůvka v našich podmínkách nenamrzá, vnitřek plodu je bílý a neobsahuje barevnou šťávu. Plodí druhý rok po výsadbě, plnou úrodu dává asi za tři sezóny. Je samosprašná, nepotřebuje opylovače, ale pokud jsou, je to lepší a má větší plody. Jednotlivé keře se dávají něco přes dva metry od sebe. Vzrostlý keř má průměr kolem 1,5 metru. Běžné pěstitele zajímají z vřesovištních kultur azalky, rhododendrony, což je botanicky jedno. Pak vřesy a vřesovce. Mám zde v zahradě leukotoe. Je to rozkladitý keř, jenž potřebuje vlhko. Je zelený, nebo má barevné listy. Na plochu 20 metrů čtverečních se sází jedna nebo dvě. Hebe – ta k nám nepatří, v zimě vymrzá. Pěstuje se především v Holandsku a expeduje se do Itálie, Španělska. Lze ji koupit i u nás, ale dobrých výsledků se s ní nedosáhne. Další je rojovník ledum. Jde o bahenní rostlinu, vyžaduje množství vody, což je u nás obtížné zajistit. Irský vřes – daboecia cantabrica. Je podobný vřesu, má široké kopinaté listy, zvonečkové bílé, růžové nebo červené květy. Hodně namrzá, nedoporučuji pěstovat. Sám je zde nemám. Kyhanka – Andromeda. Jsou dva druhy, úzkolistá a drobnolistá. Potřebuje hodně vody, pak to udržíte. Naše zimy vydrží. Další je gautherie. Jde o nízký keřík do výšky 30 centimetrů. Kalmie je úzko a širokolistá. Je hezká v květu, ale rhododendronu se nevyrovná. Dalším zástupcem je pieris. Pochází z jihovýchodní Asie. Jsou to keře thaiwanské nebo japonské až 1,5 metrů vysoké. Mají hodně kultivaru, některé obsahují strakaté listy, jiné při rašení červené. Vřes je jen jeden po celé Evropě až po Ural. Nemá žádné druhy a poddruhy. Neměl by vymrzat, i když minulou zimu se tak stalo. A nejen mně, ale též třeba v pěstitelské stanici Litomyšl,“ pokračoval ve výkladu pan Josef Janků. „Vřes roste na přísušcích na lehké zemi. Třeba v Doubravech. Potřebuje lehkou kyselou zem. Neměl by namrzat. Pokud brzy na jaře naraší a přijdou pozdní mrazy, pak stonky popraskají a rostlina zhyne. Zahrádkáři se dopouští chyb třeba u pěstování javorů. Ten potřebuje suchý podzim, aby včas dokončil vegetaci. Pokud mu dáváte pořád vodu, do zimy roste. A hned v lednu začne rašit. Pokud pak přijdou mrazy, je po přírůstcích. Azalky, rhododendrony, palmární javory je třeba zalévat, až mají ukončený růst a chystají se na zimu. Doporučuje se k rododendronům dávat mulč nebo listí, aby půda kolem nich nepromrzla a keř mohl sát vodu.“ Pan Josef Janků pak trochu odbočil a věnoval se zajímavému tématu životního prostředí. Padlí na srstkách a rez na hrušních způsobuje málo síry v ovzduší. Pak neprší slabá kyselina, nehnijí rýny, ale vinaři mají problémy a nerostou srstky. V Německu se tento problém řešil před dvaceti lety, u nás je se zlepšováním péče o životní prostředí aktuální až dnes. Pokud pěstitel nepostříká srstky proti plísním, nemá z úrody nic. Proto jsou vyšlechtěné nové druhy Prima, Karát, jež patří k nejlepším a další. Pak stačí jen jeden postřik, někdy žádný. „A zpět k vřesům. Do této skupiny patří i vřesovce. Je jich asi šest základních skupin. Typický představitel je Erica carnea. Ta pochází ze Středomoří, má kratší přírůstky, bohatě kvete je tvrdší a do našeho prostředí se docela hodí. Veškeré vřesovce potřebují lehkou kyselou půdu a dostatečnou zálivku. Též vlhčí vzduch. Nedělejte vřesoviště na jižní straně domu. Uzalévat to lze, ale vzdušná vlhkost je zde nedostatečná. Zde v arboretu stéká z lesa studený vzduch s vyšší vlhkostí a to rhododendrony potřebují. Hnojím je směsí cereritu (zásaditý) se síranem amonným. Přesto prospívají. Jejich stanoviště je na zvětralých píscích,kde je těžší kyselá půda. Proto si tuhle neobvyklou péči mohu dovolit a funguje to. Důležité je říct, že veškerá vřesoviště se hnojí jen do půli května. Pak už ne. Odmění se většími květy a lepším zdravotním stavem rostliny. Pokud to pohnojíte později, keř je pak větší, neukončí růst květními pupeny, prorostou nové přírůstky, které už pupeny nenasadí, nebo pak i vymrznou. Zmíním ještě několik skupin středně vysokých a vyšších opadavých azalek šlechtěných v Holandsku a v Anglii. Ty narůstají metr a půl. Jsou tvrdší než stále zelené. V zimě nemají listy. V září a říjnu velmi hezky barví. Žlutě, červeně, oranžově. Patří do skupiny azalea Pontia, která nyní kvete a voní. Azalky se představují ve všech pastelových barvách a jejich odstínech. Lze je množit semeny, kdy drží barvu. Stále zelené jsou rhododendrony impeditum, rusatum. Mezi velkolisté zakrslé patří Má vlast, Tvrdá, Baden-Baden z Německa. Červenolisté kultivary nekupujte, nesázejte. Jsou sice efektní, ale v našich podmínkách snadno zmrznou. Stále zelený vysoký Rhododendron May je obyčejný, ale vydrží vše. Němci vyšlechtili velkokvětou skupinu Kalinka. Má velké květy, velké listy a malý vzrůst. Vzhledem k velikosti je dražší, ale dobrý. Z Německa též pochází Inkarho. Jde o patentovanou skupinu, nepotřebuje kyselé prostředí. Potřebuje lehkou humózní půdu. Snese půdu pH 7-8, což je velmi zásadité. Půda nesmí být jílovitá (na Hané). Enkianthus je poměrně velký keř 1,5 metrů i více. Není příliš rozšířený, květy moc hezké nejsou. Vhodné jen do sbírky,“ Tím pan Josef Janků zakončil teoretickou část a mohli jsme vyrazit do zahrady. Nejprve jsme se zastavili u malinojahody. Listí má jako malina, plod jako jahoda. Na jaře bíle zakvete, pak bude plodit. Na zimu uhyne, na jaře se ostříhá k zemi a z kořenů roste znovu. Stonky mají množství malých trnů, vymačkaná šťáva obsahuje množství pektinu. Cestou jsme obdivovali krásy rozlehlé zahrady a hlavně množství práce, kterou potřebuje. „Poctivě vypichujeme pampelišky,“ pravil pan Josef Janků, když jsme obdivovali kvalitní trávníky. „Jinak bychom se jich nezbavili.“ Juno bucharica se objevilo pro skalkaře asi před dvaceti lety. Je to choulostivá věc. „My jsme to zde vloni začátkem listopadu sázeli. Přes zimu to zvedl mráz, obnažil kořeny. Posypal jsem to substrátem a je to i přes všechny černé prognózy živé. Co k tomu dodat. A dnes ráno nám nečekaně hodně věcí pomrzlo,“ Mrazík nebyl velký, jen asi mínus 4 stupně, ale škody jsou poměrně velké. I na místech pod stromy, kde by to nikdo nečekal. „Příští rok to znovu obrazí,“ komentoval tu spoušť pan Josef Janků. „Jenže tu nádheru rozvitých květů kvůli tomu dnes neuvidíte. A zde máme rhododendrony Williams. Jsou poměrně tvrdé, dnešní mráz nově narašené části též poškodil. Ale znovu to proraší a poroste dál.“ Klesali jsme pomalu dolů křivolakými cestičkami, koukali vlevo a hned zase vpravo na ty nádherné výtvory jarní přírody. Níže již toho naštěstí mrazem tolik spáleného nebylo. Došli jsme úplně dolů na asfaltovou silnici, což někteří starší uvítali. Pro ně už tyhle přesuny členitým terénem příliš nejsou. Ale nakonec jsme vše zdolali bez úhony. „Chtěl bych poděkovat našemu průvodci majiteli Arboreta Šmelcova panu Josefu Janků,“ přihlásil se o slovo jednatel Českého zahrádkářského svazu Základní organizace Boskovice Josef Šafář: „Prožili jsme pěkné odpoledne v nádherné přírodě a něco nového jsme se též dozvěděli. Jen mě mrzí, že i když exkurze byla veřejná a měla propagaci, zúčastnili se jen naši členové. Z občanů nepřišel nikdo, což je velká škoda. A navíc té krásy hodně pomrzlo. Děkuji všem, že jste přišli. Já se s Vámi loučím.“
Domů se všichni rozcházeli příjemně unaveni, ale obohaceni o spoustu skvělých zážitků. Trasu si zkrátili kolem Westernu, museli se tedy vrátit zahradou opět nahoru k nově otevřené prodejní hale Dva dvory a já s nimi. Znovu jsme se přesvědčili jak všemocná příroda je, když jsme procházeli kolem dalších mrazem spálených rostlin. „Podnikání v zahradnictví má své kouzlo, ale mnohdy přináší i hořká zklamání,“ říkal jsem si v duchu. A byli jsme nahoře. Ještě poslední pohled do údolí k Hrádkovu a pak mě již jen čekala cesta na kole po silnici do Boskovic.
Více: http://www.smelcovna.cz/
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 18.5.2012
  • 510 zobrazení
  • 0
reklama