Hledání: foto_ME_Polsko_2014

Pro dotaz foto_ME_Polsko_2014 jsme našli 20 010 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Vytvářejte
fotodárky v akci!

Akce trvá do 30. 11.
Kód: BLACKFRIDAY2020
BLACKFRIDAY2020
skradiosport
MISTROVSTVÍ EVROPY dospělých POLSKO 2013 KUDOWA ZDRÓJ
foto: Nečík + Kuba Š.
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • září 2013
  • 61 zobrazení
by-gi
mé umělecké amatérské fotografie , KARVINÁ , by-gi@email.cz
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • srpen 2011
  • 287 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
3neckysenior
Pokračování ( foto Hanka a Ludvík J. )
MM poslala tuto SMSku: Je tu zima,je tu mráz,tož do Valmezu mnozí z nás! / Polské přísloví: Hedvábnou rukou přítele vybírej,železnou drž./Zlobí se táta na Pepíčka: Když jsem ti říkal,že máš trhat ředkvičky,nemyslel jsem trhat na kousky. / Povídá přítel příteli: Seznámil jsem se s dívkou, hotový anděl,ale mé peníze jsou v pekle! Ahoj,ať vás gobelíny uchvátí. Vaše MM
Kategorie: kultura
více  Zavřít popis alba 
  • 28.2.2018
  • 124 zobrazení
quietgentle
Posledním z devíti tématických kostelů Broumovska, který mi chyběl, byl ten ve Vižňově. Proto moje cesta začala právě tam. Počasí ukázalo téměř všechny svoje tváře a řada fotek je v albu spíše pro dokreslení charakteru dne. Letos potřetí jsem zamířil na Ruprechtický Špičák. Nikde ani živáčka, ale po výstupu na vrchol se během několika minut vyrojila z polské strany zřejmě třída školních výletníků a když dorazili poslední z nich, začalo pomalu pršet. Mraky vypadaly hrozivě, ale déšť byl celkem mírný. Opustil jsem hlučný dav a pokračoval v cestě. V lese jsem se na chvíli skryl před sílícím deštěm v krytém posedu, občerstvil se a pak se vydal neznačenými cestami a doufal, že trefím směr Heřmánkovice. Cestou jsem narazil na mufloní rodinku. Zastavil jsem se, že bych se mohl pokusit je cvaknout. Samec mě zpozoroval. Koukali jsme na sebe, zatímco se zbytek rodinky pásl a o mé přítomnosti nic netušil. Bylo mi jasné, že když se pohnu, vyplaším je. Pomalu jsem sahal k brašně, že ji otevřu, ale i tento malý pohyb stačil na to, aby mě zmerčili a následným úprkem se ztratili v hloubi lesa. Z fota nebylo nic a vypadalo to, že i po zbytek dne. Ale za malou chvíli jsem zaznamenal zvláštní světlo. Ohlédnul jsem se za sebe nahoru a spatřil protržené nebe i sluneční paprsky deroucí se mezi mraky. Zbytek cesty byl již slunný a k focení, jako stvořený :-)
více  Zavřít popis alba 
232 komentářů
  • 29.5.2014
  • 195 zobrazení
spbike
Od té naší poslední jízdy co jsme si myslely, že již uložíme naše drahé milenky k zimnímu odpočinku nás dělilo pouhých 12 dnů.Stesk, předpověď počasí a sluníčko na obloze nás přesvědčilo, že naše rozhodnutí bylo ještě předčasné.To jsme to moc dlouho nevydržely že jo.Telefonát a dohoda s Gasem o sobotní jízdě nám vrátila blažený úsměv na tváři.Sraz v 15hod na Shellce v Jbc.Po pátečním volnu a krásné výhře Libereckých Tygrů nad Spartou přichází konečně vytoužená sobota.Opět to krásné slunečné ráno, jen pár hodin nás dělí od další divoké jízdy mé Suzuky a Gasovo nové milenky Triumph 900. Po příjezdu do Jablonce mě uvital Gas s částečnými rozpaky.Tak co jedem ?Zaněl mě jeho strašný dotaz. S pohledem na Jabloneckou oblohu jsem se mu vůbec nedivil.Odpovědí otáčíme a jedem směr Liberec tam nám svítí slunce, se Gasovi vrátil úsměv na tváři.Jízda byla svižná, pár foteček za Libercem směr Frýdlant k větrným elektrárnám na hranici s Polskem, pokochání se po okolí, foto s podzimní tématikou, poslední natankování a rozloučením se slovy, že toto je již opravdu poslední jízda roku 2011.Chtěl bych tímto poděkovat Gasovi za to, že byl takový janek jako já a šel ještě se mnou ještě projet jelikož většina mých motorkářských kamarádu má své mazliky uloženy k zimnímu spánku.S přáním pěkných vánoc, krátké zimy a rychleho návratu na silnice se s Vámi loučím Sůša .
více  Zavřít popis alba 
  • 28.10.2011
  • 52 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
jaroslavburda
Dovolená, den pátý, zoo Liberec. Po roce jsme se podívali do jedné z vůbec nejstarších zoologických zahrad v Evropě. Počátky zoologické zahrady v Liberci, které jsou pevně spjaty s činností ornitologického spolku, lze zaznamenat už na konci 19. století. Vzhledem k tomu, že do zoo to mám 20 minut tramvají, která traverzuje mezi Jabloncem a Libercem každou čtvrt hodinku, expedic za zvířátky bych se za těch 37 let opravdu nedopočítal. Do zahrady (a přilehlé botanické expozice) jsme pravidelně jezdili již s dědou, který vozil paviánům banány. Ještě si živě vybavuji primáty v klecích, skrz které metaly do davu exkrementy :-) Mám tedy slušný přehled o změnách, vrcholech i hubených obdobích zoo. Za ten uplynuvší rok se zahrada zase posunula o kus dál. Ať už po stránce vizuální prezentace, výstavby expozic, odpočinkových míst či nových exemplářů. Grafické cedule jsou v Liberci již nějaký ten rok a stále je považuji za ty nejhezčí, které jsou v zoologických zahradách k vidění. Přibyly i nové, například vědomostní kvíz o českých lesích - skvělé. Je fajn, že zmizely ty katastrofální kresby od Urbana… Pavilon tropů je čím dál krásnější a tematicky skutečně povedený (viz jeden snímek). Vynikající nápad jsou menší boxy s exotickými žábami. Parosničky i pralesničky jsou opravdu skvostné! Škoda jen, že na ně není lépe vidět. Bez blesku se fotografovat nedají vůbec a blesk se na zvířátka nepoužívá. Největší radost mi udělala změna u výběhu paviánů; prosklený bok s odpočinkovou zónou je fantastický posun. Konečně může člověk sledovat tyto zajímavé tvory nejen přes drobná okýnka pletiva. A především se dají paviáni konečně i vyfotografovat, což bylo doposud prakticky nemožné. Sice přes sklo, ale když člověk najde neumatlané místo, tak to stojí za to. Dřevěná pozorovatelna u sudokopytníků, je naopak skoro zbytečná, aspoň tedy pokud člověk není fanatický fanoušek těchto zvířat. Z mé zkušenosti se kozorožci, nahurové, nyaly, samborové, urialové a různé "jiné kozy", míjejí u návštěvníků účinkem. Leda, že by se počítalo s obměnou zvířat v tomto výběhu, pak by bylo posezení fajn. Velice mě potěšili soby, známé koně Převalského jsem v Liberci nečekal. Bohužel mi chybí již nějaký ten rok vlci hřivnatí, které jsem měl opravdu rád a bohužel je nemám vyfotografované. Také jsem se těšil na svého oblíbence - výrečka bělolícího, ale na jeho místě se pyšně procházel korunáč. Plameňáci si střeží v hnízdech vejce, malá lvíčata měla samozřejmě úspěch. Pobavilo mě vodní řádění pelikánů a ukázal se i rošťák z Nového Zélandu Nestor kea - můj oblíbený pták. Co mi však leze nevýslovně na nervy je vláček, který nesmí chybět snad v žádné zoologické zahradě, ale ještě větší zlo jsou ta hlučná elektrická auta, v kterých smradi krouží hodiny a hodiny stále dokola. Jako kdyby bylo potřeba v zoologické zahradě děti zabavit čímkoliv jiným než zvířaty, kvízy, nějakou tou dobrotou u makaka či suvenýrem. Za tenhle hlučný výdobytek civilizace bych nechal autory uklovat supy. Opět se mi líbily dřevěné sochy. Ať už ty starší nebo nové, například modrý pták (směrem k východu ze zahrady). Nadchnul mne ornitologický orloj, skvělý nápad, který má úspěch. A připomínka na závěr: ta nejhezčí trika mají OPĚT zaměstnanci :-) Nedají se koupit (jak jsem se ujistil na pokladně) a je to vážně velká škoda. Hned bych si tak tři kousky vzal! A úplně poslední noticka: po investici do pamětní mince u ledního medvěda, nám vypadla mince z polské zoologické zahrady ve Wroclawi s nosorožci :-) Záhada.

Foto 2019 Jaroslav Burda
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 2.8.2019
  • 60 zobrazení
babi90
Ahol- střední odborná škola v Ostravě - Vítkovicích uspořádala výstavu výtvarnici Lence Kocierzové Na vodu psáno tuší.Vernisáž proběhla 5.3.2015 za účasti mnoha příznivců jejího úžasného umění.
Děkujeme , Leničko, Jsi skvělá a zasloužíš si " titul" neobyčejná žena. Blahopřejeme.

Z wikipedie :

Lenka Kocierzová (* 23. srpna 1950 Ostrava-Vítkovice) je malířka, grafička, ilustrátorka, učitelka, bývalá vítkovická a nynější moravsko-ostravská kronikářka. Specializuje se především na svou rodnou čtvrť, kterou hojně propaguje. Jako malířka působí od roku 1995. Mezi její nejznámější obrazy patří "Evy", tzn. portréty s vyobrazením města nebo jeho části na klobouku.

Život

Lenka Kocierzová se narodila 23. srpna 1950 v Ostravě-Vítkovicích. Malířkou se chtěla stát již od dětství. Navštěvovala lidovou školu umění v Kounicově ulici v Moravské Ostravě. Po absolvování Střední všeobecně vzdělávací školy v Ostravě-Zábřehu nastoupila studium na ostravské Pedagogické fakultě, studium ale z rodinných důvodů nedokončila. Později vystudovala dálkově obor propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě. V současné době pracuje jako grafička, výtvarnice, ilustrátorka, kronikářka a průvodkyně Vítkovicemi.] Svá díla vystavovala v České republice a v Polsku, má za sebou již na 40 výstav. Ilustruje učebnice a dětské knihy. V letech 2003–2010 pracovala jako učitelka výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ s.r.o. v Ostravě-Vítkovicích. Byla též kronikářkou obce Vítkovice (v letech 1997–2013) a členkou kulturní komise Moravské Ostravy-Přívozu.

Dílo

Obrazy

Lenka Kocierzová je autorkou mnoha obrazů a aktů. Jedněmi z nejznámějších jsou například Carmen nebo Večernice. Kreslí četné motivy Vítkovic i jiných měst, jako Luhačovice či Kadlín, které si také zamilovala. Její nákresy byly použity také na projektu Propagace Vítkovic nebo sklu od Moser.

Evy

Nejznámějšími jejími obrazy jsou ale již zmíněné Evy, ženy s městy na klobouku. První byla Eva Malostranská, po ní Staroměstská a Evy ostravských čtvrtí, po nich také mělnické, Karlovarská i Salzburská. U některých měst se Evy jmenují také jinak, jako Bratislavská Mária nebo polská Vládkyně Packowa.

Sklo

Se sklárnou Moser spolupracuje Lenka Kocierzová od roku 2006 Na sklo se dostaly kromě dvou Ev také Carmen, motivy Vítkovic a Prahy či obraz Z jednoho kořene. Vytvořila ale také několik motivů bez svých kreseb, mezi něž patří svícen Olymp i mísa Věštírna.

Propagace Vítkovic

Propagace Vítkovic začala, když se Lenka Kocierzová vrátila do rodných Vítkovic. Po začátku své kronikářské práce si vyjevila své dětsví a začala kreslit své vzpomínky. Vznikly četné obrazy tehdejšího života s kulisami Vítkovic. Dostala se tak od dětských her přes trhy a obchody až po svou svatbu.

Dům U Šraněk

Projekt začal roku 2012. Vedle domu U Šraněk byl kdysi přejezd se závorami neboli šraňkami. Toto "muzeum" ukazovalo jak historii Vítkovic a je samé, tak nostalgii starých časů. Zároveň bylo ideálním místem pro výstavy. Konaly se zde také schůzky dětí i seniorů. Malé posezení připomíná dnes již neexistující kavárnu Industrial.

Haló Ostrava! :

Střípky životní cesty výtvarnice Lenky Kocierzové

Při čtení webových stránek Lenky Kocierzové (http://kocierzova.cz/) – výtvarnice, jež je zároveň kronikářkou městského obvodu Ostrava-Vítkovice, dále průvodkyní po této části našeho města a ,,duší“ různorodé činnosti vítkovického společenského centra Domu u šraněk, čtenáře možná jako mne napadne, že je to žena, pro kterou odpočinkem jsou její práce a koníčky, takže ani nemá kdy všímat si, kolik času už uteklo od doby, kdy ji maminka vozila v kočárku ulicemi kolem vysokých pecí nebo dolu Jeremenko.
Má vůbec paní Lenka čas na odpočinek?
,,Nemám. Dvacet let jsem nebyla na dovolené delší než tři až čtyři dny,“ prozradila mi nedávno v Domě u šraněk, když se snažila soustředit na náš rozhovor a rychle se zbavit nečekaných povinností. Byla jsem ráda, že posléze mohla pokračovat: ,,Ke krátkému odpočinku obvykle uteču do malé polské vesnice, kde mám rodinu, někdy do Karlových Varů, nebo do Kadlína na Mělnicku. To je vesnička se sto třiceti obyvateli, kde se o mne výborně stará starostova rodina. Tam jezdím odpočívat, ale obvykle při práci, která mě baví. S tamním starostou Zdeňkem Šestákem jsme už realizovali mnoho společných nápadů. On umí potřebné zorganizovat, sehnat peníze… Výsledkem je Muzeum venkova, k němuž patří například naučná stezka, expozice polních plodin, staré selské techniky a kovářská. Důležité také je, že se nám podařilo vytvořit aktivní ovzduší, nadchnout pro věc obyvatele, hodně mladých lidí, a že obec naším nadšením ,kvete‘.“
Myslím, že Kadlín a Lenka by byl velký námět na samostatný článek. Čtenářům tohoto rozhovoru však místo něj doporučuji brouzdání na webových stránkách zmíněné obce! Teď půjde o jiný střípek ze životního příběhu výtvarnice.
Kdy Lenka Kocierzová pochopila, že ji baví kreslení a malování a že se jednou vydá na cestu výtvarnice?
,,Od čtyř let jsem říkala, že chci být malířkou. Malovala jsem hodně pro sebe, ve školním věku jsem vyhrála nějaké soutěže. V šedesátých letech jsem navštěvovala lidovou školu umění, která tehdy byla na Kounicově ulici v Moravské Ostravě. Pak se moje tužba trochu posunula směrem k architektuře, po studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole v Ostravě-Zábřehu jsem se na chvilku ocitla na ostravské Pedagogické fakultě, obor matematika a výtvarná výchova.“
Cesta za soustavnou výtvarnou činností se později Lence zkomplikovala. Na mnoho let. Vdala se, přerušila studium, vychovávala dvě dcerky, a kvůli mateřským a jiným starostem se později těžce dostávala k naplňování svého dětského snu. ,,Nakonec se mi podařilo se dvěma malými dětmi a při večerním studiu dokončit obor propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě. Po mnohaleté práci kresličky jsem pak několik let pracovala v propagaci Závodu automatizace a mechanizace OKD (později název AM, který byl pak sloučen s Báňskými strojírnami), tedy i hornická tematika je součástí mého života. K soustavné vlastní výtvarné činnosti jsem se ale dostala až po roce 1989.“

Konečně!!! Lenčiny dcerky odrostly, ona se rozvedla, ale v uplynulých dvaceti třech letech mohla mít pocit, že žije plněji, protože dává ze sebe maximum toho, co umí. Nyní o ní mnozí vědí, že je úspěšnou grafičkou, ilustrátorkou knih (jazykových učebnic aj.), zabývá se i malbou, a že od roku 2006 spolupracuje se sklárnou MOSER, a. s., v Karlových Varech. Skleněné objekty, na nichž jsou provedeny její výtvarné návrhy, byly vystaveny např. ve Frankfurtu nad Mohanem, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a na dalších výstavách této světoznámé sklárny. (V Ostravě jsme je nedávno viděli v Domě knihy Librex.)
,,Spolupráce se slavnou sklárnou vznikla vlastně náhodou,“ vzpomíná výtvarnice. ,,Soubor mých perokreseb vystavovaných v Praze zaujal člověka, který je nabídl v domovské firmě. Ale až po několika letech se ozval telefon s nabídkou spolupráce. Do dneška bylo realizováno 25 mých motivů. Některé zdobí pivní džbánky, jiné whiskovky, další jsou na exkluzívních vázách. Dodnes je pro mne spolupráce s touto sklárnou sváteční záležitostí, a vnímám, že zasáhnout jako žena-výtvarnice do uměleckého sklářství je v mém životě jedinečnou příležitostí ukázat, že ve světě zkušených a světoznámých sklářů má místo i žena z Ostravy.“
Paní Lenka má za sebou přes čtyřicet výstav – v České republice, na Slovensku a v Polsku. Její grafiky byly zahrnuty do soukromých sbírek v Kanadě, Anglii, Rakousku, Polsku i v Ukrajině. Vytvořila nástěnné malby v provozovně TESCO v O.-Porubě, Aqua bazénu a v ZŠ Šalounova ve Vítkovicích.

Kde výtvarnice především hledá inspiraci pro svou tvorbu?
,,Moje obrazy jsou vlastně koláže. Skládají se z viděného a poznaného, z pocitů, citů mých i jiných lidí. Inspiruje mě duše člověka, a hlavně žen. Jedním z mých velkých témat je Praha. Její architektura, historie, kultura, do nich si ale promítám příběhy lidí. To vše poskládané v jednotlivých kresbách, v poslední době i v akrylových malbách, na obrázku vytvoří specifický odraz reality, myšlenek, snění a citů. Stejné je to i s mým druhým velkým tematickým okruhem – Ostravou. Tu mám ztvárněnou například v kalendáři Ostravské Evy 2002.“

Ostrava je přítomná i v dalších kalendářích – Vítkovice 2007, Vítkovice 2011 očima Lenky Kocierzové nebo v jejích Vítkovických omalovánkách či Vítkovickém PEXESU.
,,Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let, a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka – to vše a jiné se také snažím zachytit, a nejen obrazově.“Už bylo zmíněno, že paní Lenka ilustrovala učebnice, ke školákům měla velmi blízko i jinak, v době, kdy byla po několik let učitelkou výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ, s. r. o., v Ostravě-Vítkovicích.
,,Na svoje působení v AHOLu ráda vzpomínám,“ přiznala se mi v Domě u šraněk. ,,Děti jsou studnice čistoty a mi se kupodivu dařilo je otevírat, například, když jsme organizovali nezapomenutelné módní přehlídky.“
Nedávno se za studenty vrátila. Do poloviny února 2013 pobyla ve škole prostřednictvím výstavy nazvané Melodie mé duše, kde prezentovala své grafické práce a volnou tvorbu.
Lenka Kocierzová je přímo gejzír nápadů a činností. Musím ještě aspoň dodat, že také píše verše. Její první básnická sbírka je z roku 2003, vyšla pod názvem Tělem psáno .
Část rozhovoru s Evou Kotarbovou pro Haló Ostrava !- duben 2013

Foto: Hana Papežová - Kolářová galeristka Galerie G v CHSG
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2015
  • 328 zobrazení
jaryh
ODHODLANOST, HRDOST, PŘÁTELSTVÍ, VLASTENECTVÍ I INTERNACIONALISMUS SE VZNÁŠELY NAD AREÁLEM EVITA V NĚMECKÉM DEMEN...

Přemýšlel jsem, jak nejlépe charakterizovat ducha výjimečného setkání bývalých vojáků i pohraničníků a přátel u příležitosti oslav 60. výročí vzniku Národní lidové armády NDR, které se uskutečnilo 27.2.2016 v krásném prostředí areálu EVITA východoněmeckého města DEMEN na severu nedaleko východoněmeckého Schwerinu.

Jsem si jistý, že nadpis celého článku tuto vzpomínkovou událost nejlépe charakterizuje.

Když jsem obdržel od našich německých kolegů v lednu tr. osobní pozvánku od admirála Theodora Hoffmanna s číslem E-554 na tuto připravovanou událost, padla na mne trochu tíseň z pocitu odpovědnosti a zároveň jsem doufal, že na tak významné události jistě nebudu sám za bývalé československé pohraničníky a členy KČP. Protože mezinárodní spolupráce ašských, chebských, žandovských, plesenských a plánských organizací KČP s německými kolegy je vskutku na velmi dobré úrovni, nebylo ani příliš důvodu se divit, když vzešel požadavek z německé strany, aby se jeden zástupce z našich organizací zúčastnil oslav 60. výročí vzniku NLA NDR. Stalo se... A že připadlo toto čestné poslání na mne, za to Vám děkuji, přátelé moji z obou stran.
A tak přišel ten slavný den 27.2. a já s připravenými dary a dárky v kufříku a se zástavami Aše, Chebu a kraje Karlovy Vary KČP sedám ve 2,30 ráno do auta a přesouvám se do 85 km vzdáleného Wolfensgrünu v saském Vogllandu, kde přesedám ke svým nemeckým přátelům a vyrážíme společně v mikrobusu do 500 km vzdáleného Demen, kam přijíždíme před půl desátou. Vjíždíme do rozlehlého areálu bývalého vojenského objektu, v němž se nyní nachází rekreační a kulturní centrum EVITA - Forum s kapacitou přes 500 osob všestranně vybaveného a připraveného občanského zařízení.
Desítky osobních automobilů a autobusů zaparkovaných v sousedství desítek historických vojenských vozidel bývalé NLA NDR signalizovaly, že se tu bude něco velkého a významného odehrávat. Bylo skutečně na co koukat a co prožívat, chvíle obdivu a očekávání, co bude dál.
Po prezentaci a zaujetí svých míst v 10 hodin bylo zahájeno slavnostní setkání uvítacím projevem a krátkým vzpomínkovým filmem na sále, kde se sešlo kolem 600 hostů. Ti v tu chvíli zavzpomínali na doby své aktivní vojenské služby vlasti u různých druhů zbraní, na dobu formování prvních ozbrojených složek v tehdejší východní zóně Německa po ukončení 2. světové války, až po vznik a uzákonění NLA NDR dne 1. března (toho dne v roce 1956 složila vojenskou přísahu první divize nově vzniklé Národní lidové armády).

Vše probíhalo podle předem připraveného a organizačně výtečně zabezpečeného programu jak uvnitř jednotlivých sálů, tak venku v areálu, kde na hřišti pálili doboví vojáci z historických děl a ládovaček za značného zájmu nás přihlížejících zvědavců. V dalších velkých halách byly vystavovány vojenské uniformy z nejrůznějších dob, hodností a druhů zbraní, vystavován byl nesčetný počet modelů vojenské techniky, kde jsme mohli ocenit mj. i zručnost přítele a kolegy pplk. PS NDR v.v. Franka Kurzawe při jejich sestavování. A byl to právě Frank, který měl největší podíl na prosazení a financování mé účasti na této mimořádně významné akci.
Po dobrém obědě přišly na pořad dne slavnostní nástupy vlajkonosičů a poté projevy a zdravice dle programu. S hrdostí a zároveň s rozechvělým hlasem jsem jako šestý v pořadí pozdravil za československé pohraničníky a členy KČP dnešní hosty i já a poblahopřál jsem za nás všechny bývalým příslušníkům všech ozbrojených složek NLA NDR, včetně pohraničníků k jejich svátku.
Projev výhradně v německém jazyce byl oceňován opakovaným potleskem, zejména při závěrečném dekorování německých vojenských zástav stuhami od ašské sekce OSH KČP a při předávání našeho společného daru - koláže v rámu k 60. výr. NVA a 65. výr. OSH do rukou admirála Theodora Hoffmanna sál dlouhodobým potleskem děkoval... Detailní obsah tohoto vystoupení najdete mezi fotografiemi. (Podotýkám, že mi s projevem částečně pomohl přítel pplk. PS NDR Frank Kurzawe.)

Všechna vystoupení byla charakterizována tím, čím jsou nadepsány tyto řádky - ODHODLANOST, HRDOST, PŘÁTELSTVÍ, VLASTENECTVÍ I INTERNACIONALISMUS a NESMIŘITELNOST S NESPRAVEDLNOSTÍ SVĚTOVÉHO KAPITALISMU. Tyto atributy našich společných postojů k životu evropských a ostatních národů byly přímo, nebo mezi řádky, obsaženy ve vystoupeních německých, ruských, polských i československých přátel ve zbrani. Všichni přítomní si znovu a znovu uvědomovali význam pojmů MÍROVÝ DOMOV pro nás všechny. A proto je nezbytné v podmínkách neustále rostoucí agresivity světového, zejména však amerického imperialismu, být neustále ve střehu a připraveni bojovat. Jednota a mírové postupy pokrokových sil ve světě, disponujících vyspělou technikou, to je záruka pro suverenitu a skutečnou svobodu národů proti nežádoucí světové globalizaci.
Kulturním vystoupením lidového uměleckého souboru Ernst-Busch-Chores z Berlína a populární hudbou k tanci v závěru večera při dobré večeři a občerstvení vyvrcholily důstojné oslavy 60. výročí vzniku Národní lidové armády Německé demokratické republiky. Velmi jsem si vážil toho, že jsem za nás všechny bývalé ochránce čsl. státních hranic a členy Klubu českého pohraničí mohl být u toho přítomen. Věřmě tomu, že společně se nám podaří dosáhnout postupně úspěchu ve prospěch spokojeného a mírového života lidu všech našich zemí...

PS: Dovolte mi v závěru poděkovat všem těm našim členům KČP a pražskému vedení v NR KČP, kteří nenechali bez odezvy mojí prosbu být nápomocni s dodáním dárků pro naše německé přátele k jejich vojenskému svátku.

Text a grafická úprava: pplk. PS v.v. Dr. Jaroslav Horák

Foto: Egon Hammerschmidt, Wolfgang Rödel, Jens Günther a Jaroslav Horák
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2015/2016
  • 211 zobrazení
babi90
Beseda s Neobyčejnou ženou Lydii Romanskou - Lidmilovou s Petrem Bohušem proběhla 3.6.214 v Galerii G v CHS Gabriel Čujkovova 40a, Ostrava - Zábřeh.

PhDr. Lydie Romanská – Lidmilová

Lydie Romanská (nar. 13. září 1943 v Polance nad Odrou) je česká básnířka, prozaička a sbormistryně; členka Obce spisovatelů (1990); předsedkyně ostravského střediska Obce spisovatelů (1997 dosud); členka Rady Obce spisovatelů v Praze (1997 dosud) a členka Českého centra Mezinárodního PEN klubu (2011).

Život

Vystudovala učitelství a obor hudební výchova na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity (1963-1968), kde také obhájila rigorózní práci z hudební teorie (PhDr., 2005). Vyučovala na ostravských základních školách (1962 -1992). Roku 1987 se provdala za hudebního skladatele Dobroslava Lidmilu (1926 – 2006) a poskytla mnohé své verše jako texty k jeho vokálním skladbám: kantátám, malým dětským operám, cyklům písní pro děti aj. V letech 1992 až 2012 byla ředitelkou Základní umělecké školy Dobroslava Lidmily v Ostravě-Svinově. Jako sbormistryně a dirigentka vedla řadu sborových těles, organizovala koncerty vokální hudby, s dětským pěveckým sborem Cantabo Svinov CZ koncertovala spolu s manželem téměř ve všech zemích střední Evropy. Dosud (od r. 1976) vede Ženský komorní sbor Dobroslava Lidmily Svinov. V místě bydliště pořádala literární besedy a autorská čtení. Jejími hosty byli spisovatelé Blanka Kubešová, Eva Kotarbová, Helena Lisická, Petr Musílek, Oldřich Šuleř, Bohumil Pavlok, Karel Vysloužil, Karla Erbová a další. S básníky Vladimírem Křivánkem a Zeno Kaprálem účinkovala v literárním pořadu hudebního festivalu Janáčkův máj (2010). V letech 1998 - 2009 vedla kurzy tvůrčího psaní na Slezské univerzitě v Opavě; je členkou několika literárních porot, dlouholetou předsedkyní a nyní členkou redakční rady časopisu Obce spisovatelů v Ostravě Průhledy.
Dílo
Knihy veršů

Poéma Ostrava. Ostrava: Profil 1975
Půl hodiny po lásce. Ostrava: Profil 1982
Dopolední poetika. Ostrava: Profil 1985
Poločas. Ostrava: Profil 1989
Tanec o francouzské holi. Ostrava: Chagall 1991
Poušť před rozbřeskem. Opava: Optys 1993
Nedomykavost času. Třebíč: Arca JimFa 1998
Čtrnáct zastavení. Ostrava: Repronis 1999
Odrou křestná. Ostrava: CHKO Poodří 1999
Den latimerie. Brno: Host 2002
Goghova postel. Ostrava: Montanex 2006
Svlékání z růže. Ostrava: Montanex 2008
Aniž tvůj že jsem. Ostrava: Montanex 2010

Próza

Ticho pro klarinet (Příběhy poznamenané Ostravou). Ostrava: Montanex 2007
Boží expo. Tišnov: Sursum 2012
Láska je víc než láska (rukopisný román)

Výbor z díla

Desátek. Brno: Host 2003

Přebásnění překladu

S babičkou za ruku. Opava - Łódž: Literature & Science Opava 2008 (Verše Karoliny Kusek z polštiny) přeložené od Libora Martínka.

Populárně naučné

Dobroslav Lidmila hudební skladatel, sbormistr, pedagog. Ostrava: Repronis 2006
Slovo jako zrno.( Život a dílo básníka a spisovatele Bohumila Pavloka). Šenov: Tilia 2009

Texty

Libreta ke dvěma hudebně dramatickým dílům pro děti Dobroslava Lidmily:

Kde mají slavíci sál (1996)
Cesta na boso (2003)

Její verše zhudebnili také hudební skladatelé: Vladimír Svatoš, Milan Báchorek, František Hába, Věroslav Neumann, Antonín Tučapský, Zbyšek Bittmar a další.
Ocenění

Třetí místo v literární soutěži Ostrava město v pohybu za knihu Ticho pro klarinet (2007)
Zlatý odznak s granáty. Unie českých pěveckých sborů (2007)
Cena prof. Jana Šoupala. Unie českých pěveckých sborů (2008)
Ocenění Moravskoslezským krajem za dlouholetou tvůrčí pedagogickou činnost ke Dni učitelů (2012)
Její báseň Postupně vyletělo pět malých sýkorek byla uvedena ve sborníku Nejlepší české básně 2009. Brno: Host 2009

Převzato z wikipedie

Petr Bohuš

moderátor, publicista (pořad Život jako na dlani)

petr.bohus@solokapr.cz

Co v rozhlase dělám:
Připravuji a moderuji publicistický pořad Život jako na dlani společně s manželkou Janou Bohušovou. Do pořadu si zveme hosty a povídáme si s nimi o tom, co jim život přichystal. Janička jinak v rádiu připravuje reportáže a zprávy, především o školství a o práci krajského úřadu a také dělá editorku zpravodajství. Já jsem externista. V budově Českého rozhlasu ale máme i dětskou redakci Solokapr. Je to perfektní zábava s profesionálními novináři a žáky základních, středních a vysokých škol. Podívejte se na stránky www.solokapr.cz.

Jak jsem se vzal v rozhlase:
Jednoho dne se ohlásil Český rozhlas. Nabídka na konkrétní pořad, která se neodmítá. Už kdysi před lety jsem uspěl ve výběrovém řízení na místo redaktora a moderátora, nakonec jsem skončil v České televizi ve zpravodajství, publicistice a Klekánici. Jsem rád, že jsem se mohl po letech do rádia vrátit a vážím si této nabídky, byla to pomocná ruka v době, kdy mi zrovna nebylo v životě lehko.

Co považuji za rozhlasová "nej" v mé práci:
Jsem tady krátce, je to krásná práce, intimní, křehká na rozdíl od exhibicionistické televize.

Dosavadní kariéra:
Pět let Krajské kulturní středisko Ostrava, 14 let v České televizi v Ostravě a v Praze jako redaktor, moderátor, editor, dramaturg a šéfredaktor zpravodajství a publicistiky. V současnosti na volné noze, publicista, moderátor, šéfredaktor redakce Solokapr, vedu semináře na školách, jsem vedoucí a lektor žurnalistických kurzů a kroužků, podílím se na různých mediálních projektech včetně Života jako na dlani, jako externista spolupracuji s Českou televizí na různých pořadech, spolupracuji s kabelovými televizemi jako poradce a lektor. Vystudoval jsem žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci, v současnosti začínám studovat Marketingovou komunikaci na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Co jsem ochoten na sebe prozradit:
Miluji Janičku a baví mě solokapr. A spousta dalších věcí.

Moderátorka: Hana Papežová- Kolářová

Hosté : PhDr. Lydie Romanská - Lidmilová,Mgr. Petr Bohuš

Hudební produkce : Petr Prášek / Petesax / saxofon

Foto: Hana Papežová, Dušan Stračánek, Stanislav Drozd

Děkujeme hostům za příjemně strávené odpoledne v jejich společnosti.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2013 až červen 2014
  • 293 zobrazení
pcupr
Podkarpatská Rus 2.-11.9.2011

Kdysi, tak před třiceti lety, na Lomničáku mi ukazoval kámoš, zde pracující, nějaké kopce na obzoru a řekl to je Hoverla, nejvyšší kopec Ukrajiny, to je třista kilometrů daleko. Něco přes dva tisíce metrů. V zimě roku 1984 jsme uskutečnili skialpový přechod hřebene Rodney v Rumunsku. Po začátku v mlze a vichřici, se vyjasnilo a z hřebene jsme viděli , za pásmem Maramureše , už v tehdejším SSSR, mohutné zasněžené kopce, prý že Hoverla a Pietrosz(Pietrosul).
V mé knihovně jsou nějaké knihy od Luise Trenkera z třicátých let a v nich foto pojmenované“ Pietroš v Huculských Alpách“. A další s chlapíkem v pumpkách na lyžích s nápisem „Na Pietrosulu“
Pietroszů nebo Pietrosulů je na tomto konci Karpat několik. Je na Rodney a na Calimani. Možná ještě další. Nějak mě splynuly, Hoverla ne. Postupem doby jsem si dal dohromady , že Trenker mluvil o Pietroszi , který je vedle Hoverly a můj zájem o tuto část Karpat se zvyšoval.
Dlouho to nějak nevycházelo. Práce, horolezci sem moc nechtějí , na lezení tu nic není.
Vyšlo to až letos . Využil jsem zájezdu Klubu českých turistů Hodonín , který organizoval Jura Michenka( a hned napíšu , že dobře), s p. Paškem. Ještě se přidal Kolda a tak jsme 2.září odjeli autobusem na Ukrajinu.
S turisty si rozumím víc než s těmi moderními sportovními lezci, jaksi mají většinou větší přehled o horách a o přírodě, historii, než ti co jsou omezeni klapkami sportovního lezení na očích a uších.
Jako handicap jsem u sebe viděl to , že jsem před odjezdem neměl čas si prostudovat nic o historii tohoto konce Evropy, zvaného u nás Podkarpatská Rus, a na Ukrajině Zakarpatská Ukrajina. No něco jsem znal z dřívějška a s tím jsem musel vystačit.
Po dvacetihodinové jízdě autobusem jsme přes Chust dorazili do Jasině, kdysi nejvýchodnějšího místa Československa. Někteří zcela určitě slyšeli prvorepublikové heslo „Od Jasině do Aše, republika je naše“. Ubytování bylo v turbáze Edelvajs. Původně to byl hotel „Budapešť“ , vybudovaný maďarskou armádou po okupaci Podkarpatské Rusi v r. 1939. Na zdejší poměry bylo ubytování v pohodě.
Mým plánem bylo jít cca na tři dny na hřeben černohorské poloniny , v jejím hřebenu je i Hoverla(2061m.n.m.). Kolda mě ovšem zpracoval, abychom ze začátku šli s ostatními.
Takže druhý den jsme vyrazili na nejvyšší kopec Svidovské poloniny Bliznici Vycházeli jsme z dědiny Kvasy. Ještě v dědině nás dopadl strážce „zapovedniku“(rezervace) a museli jsme zaplatit vstupné do národního parku – 20 hřiven na osobu.
Nejsem zvyklý chodit ve velké grupě. Ale během první hodiny chůze se rozpadla na skupinu rychlejší A, pomalejší B , vlky běžce(asi AA) a těch co byli chvilku tam i tam. Čelo skupiny od posledních dělilo něco přes hodinu. Tak mě napadlo co by se dělo, kdyby se někomu něco stalo, nebo změnílo počasí. Z Kvasů na Bliznici (1781m.nm.) je převýšení cca 1200m, což je poměrně dost. Nakonec , ale na vrchol dorazili všichni, i ti co si po cestě ovazovali kolena, a tvrdili , že už nebudou kouřit. A některým jsem ani nestačil. Trochu nepříjemně mě zaskočila maďarská mapa, její autoři měli ve vrcholech Bliznice zmatek a měli zde dokonce o vrchol více. I při další činnosti se mapa ukazovala jako nepříliš přesná . No, Maďaři.
Sestup byl do vznikajícího lyžařského centra Dragobrat, kde je několik desítek v létě , opuštěných penzionů a jedna otevřená hospoda. Odtud nás odvezl objednaný „gruzovik“ GAZ 66 za zpěvu písní do Jasině. Jízda gruzovikem by byla kapitola sama pro sebe a mluvila by o dobré kvalitě stroje, zkušenosti řidiče Váni, mizerné , ale zde normální , kvalitě cesty.
Druhý den byla v plánu Hoverla. Autobus nás zavezl přes Jablonické sedlo, pod východní svahy Karpat a přes Vorochtu na turbázu Zarosljak. Opět se platilo 20 hr za člověka. Všichni šli hned směrem na Hoverlu. S Koldou jsme to měli naplánované na dva dny. Šli jsme podle hřebene na jih pod vrchol Turkul k Nesamovytym ozerúm(plesům) , na hlavní hřeben a směrem na Hoverlu, kde jsme byli asi v 18.00 večer. Po cestě nás provázeli hraniční patníky bývalé čs.- polské hranice.
Pod vrcholem Turkul byly zbytky palebných postavení, zřejmě z první světové války, kdy zde probíhala frontová linie mezi rakouskou a ruskou armádou.
V roce 1914, na podzim, 8.carská armáda gen. Brusilova udělala průlom, vytlačila honvédy gen. Pfalzer Baltina, dostala se do Jasině, a údolím řeky Tisy až Sighetu Marmatie. Před zimou ovšem Rakušáci , naopak vytlačili Rusy a opevnili se na horských hřebenech. Poté se fronta ještě několikrát převalila přes tyto hřebeny hor. Což se opakovalo o třicet let později, kdy se zde Rudá armáda pod velením gen. Grečka probíjela přes Karpaty.
Tábořili jsme pod Hoverlou, kousek nad sedlem Sedlovina. Večer jsme udělali ohník proti medvědům. Jako obyčejně na horských hřebenech je problém s vodou. I když je kolem Hoverly a Pietrosze značeno v mapě spousta pramenů, byl kolem nich takový binec, že velkou důvěru ve mně nevyvolávaly. Pod Hoverlou je ale dokonce bivakovací chatka.
Druhý den ráno nás vzbudilo hřmění, vstali jsme ještě za tmy, něco pojedli, sbalili se a u Sedloviny našli pramen vody, kde jsme povařili. Směrem pod Pietrosz odtud vede vrstevnicová cesta tzv.: Stará rakouská vojenská silnice, kterou postavili rakouští sapéři za I. svět. války pro zásobování jednotek na horském hřebeni. Spojuje přes horské sedla Kvasy s Lazesčinou. Po této cestě, jsme došli pod Pietrosz, na který se nám podařilo vystoupit ještě před deštěm. Nahoře je větrem poničená kaplička a ohnutý kříž z nějakých nekvalitních ocelových profilů. Už většinou za deště jsme sestupovali směrem na Jasiňu, což bylo cca 17km. Ze začátku po horských loukách, pak ovčích a dřevařských stezkách a přes huculské samoty. Po cestě jsme objevili zbytky zákopů a bunkrů Arpádovy línie, na které se Maďaři v r.1945 chtěli bránit Rudé armádě. Do Jasině jsme došli za hustého deště. První co bylo , že jsme si dali po vodce a pivu, což pro dva vyšlo na cca 50kč. No, neber to. Poté jsme zašli na Edelvajsu na večeři. Což byla zase nějaká huculská specialita. Doma jez co máš , venku co ti dají.
Další den jsem odpočíval. Tak jsem si již za slunečného počasí prošel bunkry nad Jasiní a podíval se na celodřevěnou Strukivskou cerkev. Spousta lidí zde mluví česky nebo slovensky, tak jsem občas s někým zapředl hovor.
Příští den, ve čtvrtek, jsme jeli ještě jednou na Pietrosz. Vyjeli jsme Gruzovikem, který řídil opět šofér Váňa, pod nám již známé sedlo pod Pietroszem. Jeli jsme po staré vojenské cestě z Lazesčiny. Něco takového jsem na autě ještě nejel. GAZ měl náhon na všechny čtyři kola a některé serpentiny musel točit na třikrát, ale zejména byla cesta strmá a rozbitá těžbou dřeva. Poslední, kdo ji dávali dohromady, byli snad českoslovenští ženisti před II.svět. válkou.
Na Pietroszu bylo opět špatně, dost fučelo. Viditelnost mizerná. Sestoupili jsme cestou na Kvasy. Chvílemi,v závěru , dost pršelo. Organizace klapala a čekal nás zde autobus.
V pátek byl jen autobusový zájezd do Jaremči, kde působil Oleksa Dovbuš – zbojník a při zpáteční cestě zastávka na Jablonickém průsmyku, kde se za první i druhé světové války hodně bojovalo.
V sobotu jsme už odjížděli domů. Jelo se přes Koločavu, kde působil, další zbojník Nikola Šuhaj , kterého popsal ve své knize Ivan Olbracht. Nikola Šuhaj, jeho bratr Jura , má zde na hřbitově hrob. Dost mě mrzelo , že jsem nenašel hroby českých četníků, které Šuhaj zastřelil. Až doma jsem se dočetl, že jsou za školou. To je ta špatná příprava před odjezdem. Zaujal mě památník a muzeum sovětským vojáků padlým zejména v Afghanistánu a Čečensku, s transportérem BRMD. Bohužel muzeum bylo zamčené , tak jsem tam nakukoval jen přes vchodové mříže
Večer nás čekal ještě jeden nepříjemný zážitek a to neschopnost maďarských celníků a policajtů , ale co by jeden mohl chtít po maďarském policajtovi. V neděli ráno jsme byli doma.
Když to shrnu. Byl jsem spokojený. Organizace zájezdu byla velmi dobrá, program a ubytování optimální. Pro nás je na Ukrajině levně, dost lidí zde mluví česky a sami se k vám hlásí. Občas se někde v hospodě objevuje takový ten ruský nezájem, ale hned vedle je to jinak. Vodka je tu lepší a levnější než u nás. Holky chodí na vysokých podpatcích po rozbité šotolinové silnici. Být ševcem, tak tu musím mít plno kšeftů.
Některým i podstatně starším turistům jsem skoro nestačil. Trochu mě, ale, zarazilo, že nepočítají s možností problémů v horách. Rozptýlenost celé skupiny mě zarážela. Lékárničky, svetr navíc, to se nevedlo. V září v horách může klidně sněžit. Zato na každém vršku štamprla , to byla pozitivní věc. Orientace- kdo neumí s mapou, může tu mít problémy. Kolda měl GPS v mobilu, není to špatná věc.
Negativní zážitek – maďarský celník, ale ten už nemůže zkazit celkový dojem.

Pavel
více  Zavřít popis alba 
  • září 2010 až září 2011
  • 336 zobrazení
tbrusnicka
V případě zájmu o lépe upravené foto mi napište :)

#motocross
#motorky
#amk
#akmzalány
#foto
Kategorie: auta
více  Zavřít popis alba 
  • 8.6.2019
  • 67 zobrazení
mamate
  • 12.6.2017
  • 43 zobrazení
jaroslavtondl71
  • 23.11.2016
  • 18 zobrazení
jlabus
Fota Canon A480
S Tomášem a spol.-Trutnov-cyklostezkou Poříčí-Petříkovice-Okrzeszyn-Uniemyśl-ChelmskoŚlaskie-Olszyny-Jawiszów-Kreszów (občerstvení)-po novécyklostezce Kamienna Góra (občerstvení)-
Janiszów-Blažkowa-Lubawka-Královec-Bernartice-Zlatá Olešnice-Libeč-Voletiny-Trutnov (zakončení na Benzině) - 67 km.
více  Zavřít popis alba 
  • 30.5.2019
  • 43 zobrazení
zsdetska
  • leden 2018
  • 166 zobrazení
turistesteti
fota od: H.Krejčová, B. Karpíšková a M. Křišťana.
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2017
  • 149 zobrazení
marinaspas
  • 23.4.2018
  • 2 870 zobrazení
voljes
foto J. Lasovský
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 23.1.2019
  • 42 zobrazení
hanahgedeon
7 komentářů
  • 16.3.2017
  • 43 zobrazení
Reklama