Hledání: hodinky

Pro dotaz hodinky jsme našli 2 155 výsledků.
AKCE -30 % s kódem
Užijte si léto
s fotodárky na Rajčeti!
Kód: Leto2020
-30 % na vše
klakuc
dva krásné dny v Matalascaňas...nejbližší pláž od Sevilly, přes hodinku autobusem
26.4., 1.5.
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2008
  • 27 382 zobrazení
kuricka
Všem co s námi nebyli posíláme velikou pusinku! V úterý přijel aRenča s Verunkou po dalších dvou hodinkách i Péťa s Kačí a Ondráškem a jelo se rovnou k Marcelce, tam jsme si daly na zahřátí kávu a hurá kk nim na chatičku! Děti měly připravený bazén, milion hraček a my velké pohoštění za které ještě jednou moooc děkujeme ! Plkaly jsme a děti si hrály do 21 hodin a pak se jelo spinkat, Péťa s dětičkama k nám a Renča s Verunkou k Marcelce! No my s Péťou měly živou debatu až do 2,30 pak už jsme musely násilím přestat povídat, jinak bychom povídaly do rána :o)))
Holky byly o něco skromnější, že? :o)) A druhý den, tj. ve středu jsme jeli na Kunětickou horu, kde jsou zvířátka a Perníková chaloupka a procházkak lesem a vše jsme na Kuňce završili obídkem ( Petí a Marcel, moooc díky nejen za mě !!! ) Děti si hrály na prolejzačkách a skluzavkách a déšť jim nevadil a po dobrém obídku jsme se vydali k Reny na přepadovku ( ohlášenou ) !!! A nakonec rovnou na nádraží, kde jsme se rozloučili :o()
více  Zavřít popis alba 
  • 30.7.2008
  • 19 325 zobrazení
janavavrova
chtěli jsme si vyjet na kole někam trošku dál ... ani jsme nemuseli přemýšlet, jak holky namotivovat ... pojedeme se koupat, na Žermanice ... tam to šlo dobře (sice s tisícem řečí pod každým kopečkem, ale šlo), holky měly vidinu vody a šlapaly jako hodinky ... na přehradě řádily hodinu ve vodě a i na cestu zpátky nastoupily s elánem (slíbili jsme jim zastávku na půli cesty v Cyklobaru) ... jenže ta cesta zpátky byla téměř celá do kopce a v úmorném poledním vedru, no řečí bylo asi milion, ale dojeli jsme (celkem téměř 30 km) ... my jsme se lehoučce projeli (když jezdíme s holkama, tepová frekvence se nezvedá nad normál, když jezdíme jenom s Michalem, tak padám na hubu :))) asi tak, jako holky dneska :))) nakonec to dopadlo tak, že z Dobré až domů, dělala Míša na kole blbiny, které ji naučil Michal a shodli jsme se všichni, že to bylo prima a těšíme se na další vyjížďku. No a jak jinak si pokazit příjemnou neděli, než si skočit do práce (ale když jsem viděla výsledky , paráda, tak mi to zase tak nevadilo, když se daří, tak se daří :)))
více  Zavřít popis alba 
  • 1.7.2012
  • 17 472 zobrazení
petruno
jsou komentáře kluků z naší týdenní dovolené po ČR. V pátek mi máma předala kluky opět nemocné, Ondra má střevní problémy a Patrika bolí břicho, dovolená je v ohrožení, odkládám odjezd o dva dny, zatím cestujeme po okolí. Každy film, divadelní hra i dovolená má ku konci gradovat, začínáme v Milovicích parkem Mirakulum http://www.mirakulum.cz/ Vstupné, projížďka BVPečkem, nějaká dobrota a necelý litr je v prachu, nelituji ani utracené koruny, parádní den plný zábavy, večer přemýšlím zda to jde vůbec ještě klukům nabídnout něco lepšího a zajímavějšího. V rukávu mám eso - letní lyžování, skiarena Milovice, http://www.skiarena-milovice.cz/ jediná umělá celoroční sjezdovka ve střední Evropě. Krach, Po a Út zavřeno. Jedeme do Pece a na Sněžku, další rána, Pec ucpaná a lanovka taky, otáčím auto a v hlavě mi to šrotuje co teď. Zkouším letiště ve Vrchlabí a vyhlídkový let nad Krkonošema, neúnosná cena a usmlouvat nejde. Náhradní program ZOO v Chleby http://www.zoochleby.cz/ a hospoda v Dětenicích http://www.restu.cz/stredoveka-krcma-detenice/?gclid=COThwvPv9sYCFS3ItAodnK0MLQ Dostáváme se do normálu podle původního plánu na Kozákov http://www.kozakovchallenge.cz/cz/press/ a kemp Lážo Plážo, kopec Babí a pevnost Stachelberk http://www.stachelberg.cz/ rozhledna Eliška, Prkenný Důl, restaurace Bret http://www.bretcz.cz/, oběd s neskutečně příjemnou obsluhou. Dáváme si menu, funíme po polívce, druhý chod zvládám s obtížemi, kluci odpadají, přichází zákusek, rezignují i já. Přichází číšník a sám nabízí termo krabičku na nesnědené jídlo. Paráda, vezeme si s sebou večeři. Pokračujeme na koupaliště v Jaroměři, na noc odjíždíme do ATC Rozkoš http://www.atcrozkos.cz/ stánky s tretkama a pouťové atrakce atakují peněženku, ale ne moji, kluci dostali na začátku dovolené žold a s nim musí vyjít, noční život a tanečky v kempu nejvíce učarovali klukům. Blíží se závěr týdne a já mám ještě v plánu pevnost Josefov http://www.pevnostjosefov.cz/ oběd v restauraci Na stráži, dodržujeme naplánované. Odjíždíme z Josefova směr RK. na konci obce je letiště, domlouvám na zítřek let s Cesnou 182 po části našeho pozemního toulání. Bomba předposledního dne jsou motokáry ve firmě Pujami http://www.pujami.cz/ v Rychnově nad Kněžnou. Na poslední noc se jedeme vyspat na zahradu do Ústí, ráno kluci vstávájí jako obvykle pozdě, desátá hodina, blesková snídaně a za dvě hoďky sedíme v letadle. Patrik v letadle už seděl ale Ondra letí poprve. Vidíme téměř všechna místa kde jsme celý týden cestovali, i kemp ATC Rozkoš a misto kde jsme tábořili předešlý den. Dosedáme a spěcháme na oběd, ve tři mám kluky předávat mámě, vidím že to nestihneme posílám SMSku že přijedeme o něco pozdéji. Po příjezdu domů mi kluci pomáhají vyložit věci z auta, při druhé várce potkáváme mámu, nadává že jsme přijeli o necelou půl hodinku pozdě, neustále provokuje a brání mi v cestě, nakonec se spokojí s tím že mě nakopne, dívná to můra. To co jsme s klukama zažili a viděli nám ale už nevezme nikdo ani ona. Plánovaný rozpočet na dovču jsem celkem odhadl, měl jsem ještě nepatrnou rezervu na nepředpokládané a zajímavé místa podél naší trasy.Odkaz na druhou naší společnou dovolenou s klukama http://petruno.rajce.idnes.cz/Westernove_toulani
více  Zavřít popis alba 
12 komentářů
  • červenec 2015
  • 8 917 zobrazení
zubrova
Rozhodli jsme si zpříjemnit jaro dovolenou (a zároveň opožděnou svatební cestou). Volba padla na Seychely a rozhodně nelitujeme. Byli jsme na druhém největším seychelském ostrově - Praslinu, konkrétně v městečku Anse Volbert s nádhernou pláží Cote D'Or. Líbánky jsme pojali víceméně odpočinkově, na naše poměry jsme dost času trávili na plážích a ve vodě. Ale samozřejmě jsme nemohli vynechat i nějaké ty výlety. Jedním z nich byl lodní výlet na ostrovy Cousin s ptačí rezervací, ostrov Curieuse s rezervací želv obrovských a zastávka na šnorchlování u ostrůvku St. Pierre. Další výlet jsme podnikli do přírodní rezervace Fond Ferdinand, kde jsme se dozvěděli zajímavosti o endemické seychelské palmě Coco de Mer a vystoupali na krásnou vyhlídku nad koruny stromů. Náš poslední větší výlet byl na vedlejší ostrov La Digue, na kterém je minimum automobilů a všichni zde jezdí na kolech. Během dovolené jsme se koupali nejenom na pláži Cote D'Or, která byla pár minut chůze od naší vily Bananier, ale celkem 3x jsme jeli místním busem na jednu z nejkrásnějších pláží světa Anse Lazio, která nás oba dva nadchla. Jednou jsme se byli podívat i na pláži Anse Georgette, kam se dostanete buď jenom lodí anebo přes soukromý golfový rezort, přičemž svoji návštěvu musíte dopředu nahlásit. Počasí bylo stabilní, teplota vzduchu kolem 30-32 stupňů a teplota vody kolem 28! Pouze jeden den bylo pod mrakem a na hodinku sprchlo - byl to bohužel zrovna den, kdy jsme byli na výletě na ostrově La Digue.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • loni na jaře
  • 8 778 zobrazení
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • říjen 2008 až říjen 2019
  • 6 377 zobrazení
bele
ALB 942 - TORRE GALATEA
TORRE GALATEA je kulatá věž, která jako součást Muzea Dalího byla místem jeho posledních roků. Zde žil po smrti své ženy

TORRE GALATEA je ale také název Nadace Galy a Salvadora Dalí. Po své smrti odkázal všechna svá díla státu, a tato nadace se sídlem ve Figueres jeho dílo spravuje. Přišlo mi důležité ukázat samostatně některé exponáty z tohoto prostoru, proto jsem první album věnoval spíše budově a prostoru v ní.U vystavených exponátů jsem byl překvapen četností směrů a výtvarných pokusů. Některé lze obdivovat, a jinde se pokrčí rameny a jde se dál.

Řada z jeho prací mi silně připomíná práce jiných malířů – asi je tak chtěl zprostředkovaně pochopit. Až když jsem si přečetl jeho podpis na plátně, tak jsem su uvědomil,že to maloval on. Návštěva muzea rozhodně nabízí celou škálu jeho tvorby, ne jen několik obrazů s rozteklými hodinkami. Rozhodně to bylo pro mne nové poznání, které tu také nabízím ke shlédnutí :-)
více  Zavřít popis alba 
103 komentářů
  • červenec 2009 až duben 2016
  • 4 660 zobrazení
ichtylka
"nevíte, proč demonstrovali?"
ptala jsem se číšníka
"nevim, v Římě se každej den proti něčemu demonstruje"

...nekecal, během tří celých dnů (cestovací okrajové nepočítaje) jsme potkali každej den jednu demonstračku...máte kliku, fotila jsem jen tuhle...
více  Zavřít popis alba 
1 131 komentářů
  • 27.2.2015
  • 3 476 zobrazení
sisistek
Když jsme se v zimě rozhodovali kam na letní dovolenou, opět se mi povedlo prosadit si letní verzi, teplo, moře - Peloponés.

Vyrážíme ve středu 30.6. hned po vysvědčení, před sebou máme 1050 km. Mnichov a Brener zvládáme bez potíží a kolem jedné hodiny po půlnoci dorážíme na STPL do italské Senigally. Druhá posádka je již na místě a spokojeně chrupe. Ráno provádíme servis, vše je zdarma a přesouváme se 30 km do Ankony, odkud máme zamluvený trajekt.

Z Ankony vyjíždí trajekt ve 13.30 a cesta trvá 21 hodin. Teplota vzduchu dosahuje 28 st. C a tak jsme rádi, že na nás vyšlo místo pod střechou, neboť máme zaplacen camping na palubě . Příjemně to zde protahuje, vyndaváme stůl a židličky a při lahvi vína oficiálně zahajujeme naší dovolenou. Při průzkumu trajektu zjišťujeme, že je dost plný a nejlépe je nám u aut, děti dokonce nebaví ani studenější voda v bazénku. Večer ještě posedíme a jdeme spát. Noc utekla a ráno nás budí rozhlas, kde nás informují o zastávce v Igoumenitse. Do Patrasu přijíždíme v 11.30 (v Řecku je hodinový časový posun oproti ČR).

Při výjezdu z trajektu v Patrasu jsme lehce očarováni třetím největším městem Řecka, vstupní branou. Překvapuje nás, že celý prostor kolem přístavu je obehnán plotem s ostnatým drátem a všude za ním je velký nepořádek. Všude vládne hustá doprava a hluk, občas nám nejsou jasná ani pravidla :-).

Těšíme se na první koupačku, rychle se vymotáváme z města a spěcháme k moři. Naše první zastávka je na Kalogria Beach, kde je dostatek místa k parkování a velké písečné pláže. Stání je o něco dále od moře než jsme zvyklí ( a zhýčkaní ), ale na poprvé to neřešíme. Voda nás příliš neosvěží, neboť je jako kafe, Vydržíme se cachtat až do pozdních odpoledních hodin. V klidu dojídáme poslední řízky se salátem, dáváme si kávu a u druhé posádky se začíná objevovat první přehřátí ze slunka a horečka.

K večeru se přesouváme do nedalekého Killini, zde druhá posádka odpadá a jede se chladit do místního kempu, aby se zbavili horečky. My nasedáme na trajekt a jedeme na Zakyntos, nejjižnější z řeckých ostrovů v Jónském moři, který láká jednou z nejkrásnějších pláží na světě . Cestá trvá cca 1.5 hodiny a my se v městě Zakyntos vyloďujeme již za tmy. Stihneme ještě krátký přejezd do přístavu ve vesničce St. Nikolas a o půlnoci jdeme spát za zvuků šumění moře.

V sobotu ráno Igor vyráží vysondovat možnosti zapůjčení lodě s cílem navštívit nedaleké modré jeskyně a nejznámější řeckou pláž s vrakem - plage Navagio. Podařilo se, po 10. hodině již plujeme rychlým člunem pod dohledem šedého mořského vlka směr vytoužený cíl. Na lodi je příjemný vánek, okolo z jedné strany útesy a skály, z druhé moře, je na co koukat.

Po 20-ti minutách přijíždíme k shipwreck (pláž Navagio místně nazývána). Zátoka Navagio je nejoblíbenějším turitickým cílem s vrakem lodi pirátů. Jedná se o rezavou dopravní loď, která ztroskotala v bouři při pašování a vyhýbání se celníkům. Po nezbytném fotografování a kochání se romantickým zákoutím s kontrastem sytě modrého moře a jasně bílých skal a písku se hodinku koupeme. Přesto, že místní tvrdí, že je turistů letos výrazně méně, na relativně malé pláži je jich až dost. Kolem poledního přijíždí další velká loď s turisty, což je signál, abychom se přesunuli k další přírodní atrakci, Blue Cave.

Modré jeskyně jsou desítky otvorů, v nichž se láme sluneční svit prozařujíc tím průzračnou vodu do jasně tyrkysova. Je to nádherné a světlo se v nich láme v různých odstínech modré skutečně impozantně. Do některých se dá vplout i s celou lodí, některé si prohlížíme jen z venku, do některých se musí plavat, což nám bylo opět umožněno. Opět se koupeme, vplouváme do jeskyně, potápíme se, šnorchlujeme. Byl to hezký zážitek.

Z vesnice St.Nikolas, kde kromě přístavu, dvou hospůdek a krámku nic není, se jedeme po klikatých a úzkých cestičkách podívat na zátoku s vrakem z útesů. Je zde vytvořen zajímavý pointview z železné lávky, která je vystrčena nad útesy. Slabší povahy zde mohou mít problém, ale pohled shora stojí za to, dokonce jsem to vydržela i já :-).

Postupně se seznamujeme s přírodou a způsoby života lidí na ostrově, který je hodně skalnatý a porostlý zelení. Je obdivuhodné, co vše se dá v těchto podmínkách pěstovat. Kolem silnic a parkovišť je spousta místních, kteří nabízejí své produkty, lákají děti na ochutnávky nebo ženy a dávají jim květiny z oleandrů a ibišků ( také jsem dostala ). Pak je trapné nic nekoupit a tak si odnášíme pražené mandle na několik různých způsobů, tyčinky v medu a sezamu, turecký med a víno. Vše jsme ihned ochutnali a musím říct, že to bylo chutné, dobré a nezbylo :-).

Další naší zajímavou zastávkou jsou útesy u městečka Keri. Pravda, silničky a hlavně průjezdy vesničkami nejsou zrovna stavěny pro pohyb obytným autem, a my si znovu uvědomili, že pro tento způsob cestování je velikost našeho obytného auta maximální. Útesy jsou monumentální. Igor s Nikolkou stihnou v rámci malého treku odlovit jednu cache a na večer se ještě přesouváme na jih ostrova, kde jsou nejkrásnější řecké pláže.

Projíždíme místy, kde je již čilý turistický ruch, ale zároveň jsou zde místa se dvěma unikáty ostrova - karet velkých a tuleňů bílých. V létě se sem stěhují vzácné želvy karety obecné, aby do písku nakladly vajíčka a pak se vracejí zpět k africkým břehům. Když se malí potomci vylíhnou, následují své rodiče. Kriticky ohrožený druh - tuleň středomořský je zde vidět velmi málo a my to štěstí nemáme. Zvažujeme vyjížďku lodí, ale nakonec se spokojíme s želvou, kterou vidíme v umělé nádrži a parkujeme na konci plage Laganas kousek od moře. Tato nejdelší pláž na ostrově se drží u místních na vrcholu oblíbenosti ( ještě spolu s pláží Gerakas ). Poblíž je letiště, takže občas vidíme nový přísun turistů v příletovém koridoru, který ovšem vede nad želvími hnízdišti a proto má v noci zákaz provozu, nebude nás tedy rušit ve spaní. Dokonce se zde při množení karet nesmí v noci ani koupat, panují zde přísná pravidla ochrany přírody.

V neděli dopoledne lenošíme a koupeme se. Odpoledne přejíždíme do města Zakyntos, kupujeme si lístky zpět na Pelopones a využíváme 2 hodin do odjezdu trajektu na prohlídku města. Město se rozkládá u protáhlé srpovité zátoky s plážemi a největší zajímavostí je obnovený kostel Agios Dionisios přímo u přístavu, který uchovává relikvie stejnojmenného patrona ostrova a hlavní třída s mnoha obchůdky a tavernami. Nad městem je možné vidět starý venezianský hrad. Kupujeme několik drobných dárků, ochutnáváme místní vynikající zmrzlinu v cukrárně a vydáváme se zpět.

Po návratu na Pelopones se přesouváme cca 13 km k vesničce Edipsos, kde je hezké stání přímo u moře. Je zde několik německých obytných aut. Je nádherně teplá noc, díváme se na oblohu posetou miliony hvězd a posloucháme k tomu šumění moře. Jako bonus popíjíme chladné řecké vínko při svíčce a čerpáme energii.

Dopoledne opět využíváme ke koupání a lenošení. Organismus si pomalu přivykl na neustálé teplo a občas už to ani nevnímáme. Po vodních hrátkách dělám palačinky s džemem, vanilkovým šodó a šlehačkou a dle sms zpráv je druhá posádka zase zdravá, lze popojet dále a zase se potkat. Domlouváme si večerní sraz na parkovišti u Olympie, takže odpoledne využíváme ještě k relaxaci. V podvečer na pláži grilujeme maso a vyrážíme za druhou posádkou. Olympií projíždíme trochu dokola, navigace nás stále posílá přes pěší zónu, nakonec nám cestu ochotně prorazila místní policie a my dorazili na parkoviště, kde již bylo vidět auto Švejnožek. Zjistili jsme, že se někde potulují městem a vyrazili jsme za nimi. Našli jsme je v kavárně, společně jsme pak prošli krámky a vyzkoušeli si několik ohozů. Z radosti, že se zase vidíme jsme poseděli poněkud déle nad vínkem, což se projevilo při ranním vstávání.

Ráno nám dělal Igor budíčka, abychom vyrazili na vykopávky ještě za mírnějšího horka, dokonce jsme museli budit i ranní ptáčata, malé Švejnožky. Přes dodržování pravidel slunění a pitného režimu se odrazilo včerejší slunění a hrátky na písku i na Nikolce, také se uvařila a začala sálat teplem jako kamínka. Dostala klidový režim a my jsme se rychle vydali na prohlídku Olympie.
Olympia je kolébkou olympijských her, které se pořádají každé dva roky dodnes. Leží v severozápadní části poloostrova Peloponés a hlavním lákadlem je samozřejmě starobylý olympijský stadion pro 30 tisíc diváků. Dříve se zde utkávali tehdejší zdatní sportovci v různých disciplínách ( v dobách kolem 700 před naším letopočtem ). Už tehdy se hry tešily velké oblibě. Na rozdíl od současnosti však tehdejší sportovci závodili nazí, to musel být pohled :-).
K vidění jsou v Olympii připraveny mnohé jiné památky – chrámy v záplavě olivovníků, cypřišů a borovic, Diův chrám, ve kterém kdysi stávala mohutná slonovinová socha nejvyššího boha v nadživotní velikosti, jež je považována za jeden z divů světa, archeologické muzeum s řadou vzácných pokladů, odhalených tvrdou prací historiků, Héřin chrám a řada soch a pozůstatků antických budov a staveb. Posvátný okrsek Olympia byl dva tisíce let uctíván jako centrum náboženství a sportu. Vzkvétal už v mykénském období, ale opravdového významu nabyl až příchodem Dóru.
Založení olympijských her v roce 776 před Kristem se považuje za první jistou událost v řecké historii. Dnes je Olympie známá predevším jako inspirace novodobých olympijských her, i když se tehdejších pět disciplín poněkud rozrostlo. Dnes zde stojí už jen rozvaliny, ale například povalené sloupy Diova chrámu dodnes dávají tušit svou dřívejší monumentalitu.

Více na www.caravanlife.cz
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • červenec 2010
  • 3 465 zobrazení
luczinka
Hodinka S lůůůďooou nuda velika!!!:) ale my se zabavit umime...:P vid Penis?!
více  Zavřít popis alba 
  • 9.3.2009
  • 3 110 zobrazení
pppprostejov
Po focení na Lánském vrchu jsme se jeli koupat. Auty jsme se přesunuli kousek za Žulovou směrem na Černou Vodu ke statku zvanému Dolní Dvůr, kde jsme zaparkovali a po modré turistické značce jsme se vydali přes Bažantnici směrem na Plavný potok. Bylo to necelé 3 kilometry po asfaltu a prošli jsme také kolem Velkého rybníka, který měl ale velmi málo vody a ke koupání byl nevhodný. Ani u rybníka na Plavném potoce, se koupat nedalo, bylo zde jen spousty rybářů a zelená voda. Tady jsme se rozdělili na 2 šestičlené skupiny, jedna se vrátila k autům a přejela zpět do Žulové, kde se skvěle vykoupali v bývalém lomu u nádraží. Druhá skupina jsme pokračovali po zelené značce na Smolný vrch (404 m/m), kde se nachází pěkná vyhlídka zvaná Venušiny misky, podle kulatých misek vymletých vodou v žule přímo na výhledové skále. Protože jsme se chtěli také vykoupat zamířili jsme ještě 1,2, km severovýchodním směrem po cyklostezce a kousek lesem k lomu v mapě označenému "Žula" 370 m východně kóty 353 m. Našli jsme zde velmi romantické místo pro koupání i bez plavek. Asi hodinku jsme zde užívali slastného povalování a pak jsme se vrátili po cyklostezce k Dolnímu Dvoru a odtud auty do Žulové.
více  Zavřít popis alba 
20 komentářů
  • srpen 2012
  • 3 084 zobrazení
mogulrock
V sobotu jsme hráli v Bylanech. Naše poslední jarní akce v tomto vyhlášeném sále měla sice na pozadí deštivý podvečer, ale hoteliér Láďa měl optimistické vize, a to správné. Se začátkem zábavy bylo obsazeno k sezení a lidí stále přibývalo. Soubor hrál úvodní kus koncertně, leč v dalším se již první nedočkavci nenechali příliš pobízet, a jelikož nebylo kam sednout, parket se plnil tančícími i stojícími. Technické potíže z minulého týdne polevily, kytarový aparát kytaristky Soni šlapal jako hodinky a nerušil ani kapelu, ani okolí. Na opakovanou verzi "sundáme to prádlo" se frontmenu podařilo na jevišti něco svléknout, ale jelikož měl fotograf Honza nějaké technické potíže, asi přecucaný karburátor, výsledek na fotografiích chybí. Skvělou tancovačku jsme zakončili ve dvě a vzhledem k silnému uvědomění souboru jsme sbalili v rekordním čase. Všichni se těšili na "kamennou tvář".
více  Zavřít popis alba 
  • 31.5.2011
  • 3 084 zobrazení
petruno
Sobota a 14 hodin na nohách. Ráno vezu Páťu na osmou do Ústí nad Orlicí na fotbalový turnaj. Otáčím zpět a jedu pro Ondru do Český Třebový, školáci měli nocování ve škole a ráno úklid okolí školy. Vše potřebné mám s sebou a hned frčíme pro kamarády Ondry a dál do Žamberka na den otevřených dveří v muzeu parních vehiklů. Kluci stihli nejen výstavu ale i lezení po skalách nad říčkou Rokytenkou. Trochu nás začalo trápit počasí a tak vezu kamarády Patrika a Marka domů, my vyzvedáváme našeho Patrika z turnaje a letíme do Vysokého Mýta do přepravní firmy Šmidl, dispečerka Hanka nám poslala pozvání a ještě na závodech minikár připomínala, nezapomeńte. Soutěže, mini zvěřinec a prohlídka celého arealu nám zabrala skoro 3 hodinky. Máme téměř dvouhodinové zpoždění, není to jednoduché chtět vidět co zajímavého nabízí nejbližší okolí. Zbývá nám poslední sobotní akce, Renata z našeho oblíbeného koupaliště nás pozvala na zakončení letošní letní sezony. A proč neukončit koupání trochu netradičně. Vánoční náladu navodil ozdobený stromeček s dárky pro děti. Na čepu byl vánoční 12°ležáček a každý si mohl dát řízeček rybí, vepřový nebo drůbeží s bramborovým salátem. Sobota byla prima a vánoční tečka to umocnila. KLuci mají na výběr spát u bazénu, všechny věci mám s sebou nebo odjet domů na kole. V noci před dvaadvacátou hodinou připravujeme kola a frčíme cyklostrádou do Dlouhý Třebový, oba kluci po nočních 20 km a 14 hodinách na nohách toho mají celkem dost, v neděli ráno vylézají z pelechu až před desátou.
více  Zavřít popis alba 
  • 18.9.2016
  • 2 866 zobrazení
cz-rainbal
2 komentáře
  • 21.9.2012
  • 2 530 zobrazení
petruno
Na Velikonoční svátky jsme vyrazili mimo domov. Opět nám posloužila cizí společnost Travelist, přes ní jsme sehnali bydlení v Krkonoších. Den nám začínal snídaní těsně před devátou, pokud to šlo tak následoval bazén, po té lyže nebo vycházka, po návratu krátký odpočinek posilovna a bazén na spláchnutí potu před večeří byl příjemný. Ondra se měl za prodloužený víkend jediný úkol, připravit na úterní zkoušení z přírodopisu a tak bylo tomuto úkolu vše podřízeno, denně minimálně 2x musel na 1/2 hodinku nakouknout do učení. Počasí nebylo nejlepší, pravidelně se střídalo sluníčko s deštěm a sněhovou metelicí, aprílová klasika. Díky zázemí jsme žili jako na zámku, snídaně ve velkém stylu, 3 druhy kávy, 5 druhů čajů, 3 druhy ovocných nápojů, horká čokoláda, chléb tmavý, bílý, pečivo bílé, celozrnné, 4 druhy marmelády, 6 druhů uzeniny, 5 druhů sýrů, mléko s cerealiemi, ovoce, zelenina, vaječná omeleta, máslo, med a mnoho dalších pochutin. Chtěli jsme chodit po snídani do bazénu, ale věřte někdy to nešlo, nebyla to lenost ale nenažranost. Několik chybiček jsem objevil, před jídlem chyběl aperitiv a pokojový bar byl sice chlazený ale prázdný, pocit nenapravil ani trezor na pokoji na cennosti. :-) Oběd jako v závodce, výběr ze 3 druhů, večeře opět paráda, obdoba snídaně, švédské stoly. :-) Počasí sice trápilo ale náladu nám nepokazilo, potkali jsme dokonce známé které jsme roky neviděli a pokecali i s domorodci. Parádní horský jarní víkend, díky nadupanému programu jsme nestihli solnou jeskyni kterou jsme měli v ceně. Když se chce tak to jde.
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2017
  • 2 504 zobrazení
falguiez
1 komentář
  • 27.2.2016
  • 2 468 zobrazení
pafatiti
Nelinka 13. měsíc - jdeme na vyšetření - polysomnografie - vyšetření ve spánku - monitoruje srdce a mozek.
Vyšetřeni proběhlo v pořádku - nelinka spala!!!! i když jsem si myslela že neusne.
CEstou zpátky se mi zdálo, že si před očima podržela ručičku a prohlídla si ji. Že by?

Nemáme žádný režim. v noci spinká celkem dobře, probouzí se kolem páté ráno a po nakrmení spí většinou ještě třeba do devíti. Usínání večer je bohužel zdlouhavé a jen na míči. Přes den se neustále chce nosit. Pospává jen v ruce a při odložení pláče. Nenávidí jízdu autem.. Celou cestu strašně pláče - kolikrát musím zastavit, vyndat ji ze sedačky a utěšit. Každou cestu autem si rozmýšlím abych ji zbytečně netrápila.

14. týden - Láďa má dovolenou a tak každý den někam vyrážíme. Na Konopiště, do ZOO, na Gutovku a po Mikešově stezce. Je to super. Nelinka kupodivu celý den prospala v kočáru. Dokonce jsem si až říkala, že to není normální. Spala třeba 6 hod v kuse a musela jsem ji budit i na krmení:).
Jak jsme docestovali - spát přestala :)))) a najelo se zase na režim nerežim.

Úplně přestala zvedat hlavičku :( - má ji jen tesně nad podložkou a bouchá nosem o zem... Vůbec nevím proč. Někde sjem ale četla, že pokud se připravuje na nějaký skok, může dočasně zapomenou už nabytou dovednost. Je fakt že se kouká na ruce a hodně pozoruje hračka na hrazdě. Také do nich pinká - i když se mi zdá, že je to spíš náhoda.

Pokouším se o usínání bez míče. Po nakrmení ji nechám chvilku žužlat prso - tím se zklidní a pak ji položím do postýlky. Pláče - ale nemá slzy - takže se vzteká. Celou dobu na ni mluvím a když přestane plakat, zazpívám ukolébavku a usne!!! Sice to trvá hodinu, ale bez míče!!!

15. týden - tak Nelinka si začala strkat prsty do pusy a také ručičky spojuje. Zárověň začala nádherně zvedat hlavu. Hurá!! Ještě ale nechytá hračky do ruky.
Jinak se mi zdá, že začínáme mít jakž takž režim. Ráno po probuzení si hraje na dece a potom vyrážíme na procházku, kde tak po nakrmení v půl jedenácté hodinku spí. Potom nám prořve vaření a oběd- takže pohoda... Potom kolem jedné - půl druhé ji nakrmím vleže v posteli a usne - spí asi do půl čtvrté. do čtyř. V půl páté krmení a ještě jeden krátký spánek k večeru. V sedm jdeme koupat - v půl osmé krmení a uspávání. Trvá většinou do půl deváté - někdy pláče, někdy ne... ale nepoužívám míč.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2013
  • 2 417 zobrazení
keckar
Dve skvelé dievčatá s kufrom vecí, dve hodinky fotenia v škole, v triede, v špeciálnom ateliéry :), pohoda = slušný výsledok, až na toho fotografa :), keckar@centrum.sk
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
  • 28.1.2011
  • 2 336 zobrazení
cz-rainbal
  • 11.6.2015
  • 2 329 zobrazení
sokv
  • 17.2.2015
  • 2 234 zobrazení
petruno
Další dovolená s klukama, máma mi předala kluky o den později a při tom byli pár km za barákem, my jsme se chystali díky předpovědi počasí na Slovensko do termálu. Neustále se snaží dělat naschvály. Vyrazili jsme s jednodenním zpožděním na Slovač a zahájili neplánovaně na písáku Gazárka. Na bráně mě mladá kočka pustila do kempu zadara a tak nás pobyt v Gazárce nestál ani kačku, hned u prvního bufiku jsem auto odstavil na mini parkovišti, vše jsme měli na dosah ruky, občerstvení pře ulici a do vody a na socialku o 20 m dál, parádní místečko. Druhý den jsme v podvečer zabalili pár švestek a vyrazili podle původního plánu na Vincák, přivezli jsme si s sebou pěknej lijavec. Krátká ale vydatná sprcha zalila celé parkoviště, kluci ihned vytáhli kola a začali jezdit cross ve vodě. Aby jsme měli auto pěkně přístupné nezávisle na dešti tak jsem jej postavil na původní terasu nefungující restauračky, tím jsme okupovali zastřešený plac asi tak 9 x 20 m. Vydatná sprcha pokryla parkoviště až 20 cm vody ale během 1/4 hodinky voda zmizelak nelibosti kluků v kanálech, vylezlo sluníčko a tak jsme šli udělat průzkum termálu. Paráda vše bylo pěkně pohromadě nedaleko našeho místečka na táboření. Denně jsme byli ve vodě víc jak 5-6 hodin, pomalu nám začínají růst žábry a blány mezi prstama. Vždy když nás omrzela voda tak jsme udělali cyklovýlet nebo jsme prozkoumali další termál v okolí. Celkem jsme navštívili a odzkoušeli čtyři termály a jeden písák. Po příjezdu domů jsme stihli skočit i k lazebníkovii a nechat se trochu zkulturnit, závěrečné fota, nejdříve před a potom po návštěvě kadeřníka. Kluci už vyzvídají kam pojedeme na další dovolenou u mámy jsou tak jako vždy odkázaný na běhání okolo baráku a to je čeká ke všemu tropický týden. Odkaz na první dovolenou http://petruno.rajce.idnes.cz/Bomba%2C_dovolena_s_tatkou/ a na následující třetí http://petruno.rajce.idnes.cz/Zatmeni
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • červenec 2017
  • 2 306 zobrazení
Reklama