Hledání

28 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

bidab
  • zima 2018/2019
  • 88 zobrazení
  • 1
vladar006
Okolí Prahy skýtá řadu krásných příležitostí, jak navštívit parádní místa se zachovalou přírodou. Jedním z nich je samozřejmě CHKO Český kras. Jelikož vlakem z Prahy je to sem vskutku kousek, tak sem občas sám nebo s rodinou zabrousím. Letos rok kytkám přeje, a tak jsem konečně shlédl jedno bohaté stanoviště vstavače nachového, který jinak znám hlavně z širšího okolí Poděbrad. A k tomu dokvétaly i hlaváčky, a dokonce i pár hodně opozdilých konikleců. Výlet tedy pěkný, jen u nádraží v Srbsku vyměnili pivko, a tak místo Vysokého Chlumce běžný Staropramen. Tak ten jsem si nedal :-(.
více  Zavřít popis alba 
26 komentářů
  • 27.4.2014
  • 58 zobrazení
  • 1
trempoviny
Poslední týden roku 2011, od neděle do soboty, jsem pobýval v Českém krasu, kde jsem se setkal s mnoha trampy. Vítání Nového roku jsem však absolvoval v Praze s trampy Šolc-boys a nakonec ještě s partou dávných známých turistů. Teď si konečně odpočinu od alkoholu v abstinenčním zaměstnání a u internetu :-)
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • prosinec 2011
  • 385 zobrazení
  • 0
mataspeleo
Skvěle strávený konec roku s kamarády na Drahanské vrchovině :-)
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2014 až leden 2016
  • 371 zobrazení
  • 5
dolany
Je konec září,meteorologové stále hlásí mrazíky a ta k nezbývá než květiny v truhlících a květináčích na zahradě uklidit a jejich krásu schovat a očekávat,že přežijí do dalšího roku.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.9.2015
  • 27 zobrazení
  • 0
baron-usa
fotky brané 19.9 a 21.9.2016 (přesný příchod podzimu v 22.9. v 8:21 am MDT ráno) Rocky Mountain National Park, Česky - Národní Park Skalistých Hor, podzim v (RMNP) přichází dřív je v nadmořské výšce přibližně 7800 stop, nejvyšší je vrchol hory Longs Peak 14,259 stop (4346 metrů nm) . RMNP je vzdálen od hlavního města Koloráda Denveru pouhých 70 mil. (112 KM) povolená dálniční rychlost 75 mil/h ..120 km/h

Vyrazili jsme v pondělí dopoledne, obešli jezero Sprague, nafotili roztroušené paroháče a divoké krocany, srub rodiny Sprague a užasli, jak krásně se barví aspen.
Ve středu jsme vyrazili znova, tu krásu přeci nelze jen tak ponechat. RMNP v je úžasný v každém období, tentokrát byla v plánu procházka k jezeru Bierstadt ve výši 9,416 stop (2870 m nad mořem). Plán splněn na 110%...barvy naprosto úžasné...vice zde:https://en.wikipedia.org/wiki/Rocky_Mountain_National_Park

zde ve stejném období v roce 2014 s kamarády z Prahy ČR vystupujem na Dream Lake a Emerald Lake (Jezero Snů a Smaragdové Jezero) http://baron-usa.rajce.idnes.cz/RMNP_Narodni_Park_Skaliste_hory_Colorado_USA
více  Zavřít popis alba 
823 komentářů
  • září 2015 až září 2016
  • 581 zobrazení
  • 35
matejovi
První stopy slovanského osídlení v tomto kraji jsou doloženy již v 7. a 8. století, což dosvědčují archeologické nálezy v Oboře u Luhačovic.
V roce 1590 náležely Luhačovice rodu Bartodějských z Bartoděj.Hrabě Ondřej Serenyi dal na severním úpatí Malé Kamenné upravit pramen, který pronikal na povrch s hlasitým bubláním a nazýval se Bublavý. Koncem 18. století byl přejmenován a označen názvem odvozeným od křestního jména mužského člena šlechtické rodiny. V tomto případě šlo o Amanda Serenyiho, a proto dostal jméno Amandka.
Kolem roku 1860 byl upraven další pramen. Původně se jmenoval Hlavní, později byl přejmenován podle hraběte Vincenta Serenyiho na Vincentku. Zprávy o hojivé moci luhačovických vod se roznesly po okolí a u pramenů se začali objevovat první hosté. Koncem 18. století stavební ruch kolem pramenů značně zesílil. Byl postaven Zámeček, Vincencův dům, Stolařský dům, Venkovský dům a další. V roce 1795 byla vystavěna kaplička Svaté Alžběty, na jejíž fasádě byl zpodobněn znak hraběcí rodiny Serenyiů. Hlas zvonu na její věžičce oznamoval začátek a konec léčebného dne. Kaple stojí dodnes a je nejstarší stavbou lázeňského středu.
Mnozí umělci se v Luhačovicích léčili a stali se příznivci lázní. Patřil k nim Leoš Janáček, který navštívil Luhačovice pětadvacetkrát, měl je rád, staly se mu místem léčení, odpočinku, skladatelské činnosti i osudovou inspirací. V Luhačovicích vznikla větší část Glagolské mše a náčrtky k opeře Liška Bystrouška. Luhačovické Zálesí mu bylo i vděčným krajem pro sběr lidových písní. Na jeho počest se pořádá každoročně hudební festival Janáček a Luhačovice.
O přírodních krásách luhačovických lázní, o veliké hojivé moci minerálních pramenů, o lahodném vzduchu prosyceném vonnými silicemi z okolních lesů mluvilo během jejich existence mnoho prostých lidí i osobností věhlasných jmen. Dodnes je co v Luhačovicích obdivovat, objevovat, pozorovat a přijímat. Stále oslovují, udivují a lákají k návštěvám.
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2012
  • 142 zobrazení
  • 0
michnov
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Tismicích je vzácně zachovaná trojlodní románská bazilika z konce 12. století. Unikátní gotická Madona na hlavním oltáři (dnes kopie) pochází z období kolem roku 1420.
Pozdější drobné stavební úpravy obohatily kostel o pozdně gotický jižní portál s vytesaným soudobým erbem (konec 15. století), dále o barokní klenbu v hlavní lodi a sakristii, točité schodiště na kruchtu a západní vstupní portál vzniklý kolem roku 1700.
Boční lodě spočívají střídavě na pilířích a sloupech. Jejich hlavice jsou ozdobeny girlandami ze 17. století. Malby nad oltářem a v postranních apsidách byly vymalovány kolem roku 1775.
Kolem Madony je barokní oltář zhotovený na zakázku vévodkyně Marie Terezie Savojské.
Rokoková kazatelna je z roku 1786.
Ze zrušeného kostelního hřbitova byly dovnitř kostela přemístěny dva náhrobky z let 1552 a 1609.
Na kamenné bráně při vchodu na hřbitov je soška Madony.
Vstupní schody ke hřbitovní bráně jsou ozdobeny sousoším sv. Jana Nepomuckého z doby po roce 1750.
Navštíveno a foceno 28.5.2016
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 28.5.2016
  • 98 zobrazení
  • 1
miroslav78
Pekárna (dříve též Kostelík nebo Díravica, 361 m n. m.) je velká tunelovitá jeskyně v jižní části Moravského krasu, 1,5 km jihovýchodně od obce Ochoz u Brna. Svým až 6 m vysokým a 23 m širokým portálem se otevírá do údolí Říčky. Představuje významné archeologické naleziště, které je chráněno jako kulturní památka České republiky.
Jeskyně je tvořena jedinou 64 m dlouhou chodbou, která je téměř až na konec osvětlena denním světlem. Konec jeskyně tvoří velký balvanitý zával pod komínem. Existuje předpoklad, že chodba míří za závalem dále směrem na Hostěnice, ale pokusy o proniknutí závalem pomocí dvou štol v letech 1947, 1952 a 1959 nevedly k úspěchu. Jeskyně patrně představuje paleovývěrovou jeskyni vod, tekoucích od dnešního Hostěnického propadání.
Jeskyně je jedinečnou archeologickou lokalitou, která byla zkoumána řadou archeologů - 1880 Jan Knies, 1881 Jindřich Wankel, 1884-1885 Martin Kříž atd., nejvíce ji proslavil výzkum prof. Karla Absolona v letech 1925-1930; plošinu před jeskyní zkoumal v letech 1954 a 1961-1965 Bohuslav Klíma a v letech 1986-1987 Jiří Svoboda (oba Archeologický ústav Brno). Výzkumy prokázaly osídlení od období paleolitu přes neolit (kultura s lineární keramikou), dobu bronzovou až po dobu halštatskou (kulturu horákovskou). Paleolitické osídlení, které je samozřejmě nejvýraznější, začíná již středopaleolitickým micoquienem, ojedinělé nálezy svědčí pro počátek mladšího paleolitu, těžiště osídlení a nejdůležitější nálezy však byly ve 2-3 vrstvách, spadajících z větší části do prvního teplejšího výkyvu pozdního glaciálu (do staletí kolem roku 11 000 př. n. l.) a patřily magdalénienu: několik ohnišť, kosti soba, koně a hojně zajíce, zbraně a nástroje nejen kamenné, ale i četné kostěné a parohové. Z nálezů jsou proslulé zejména rytiny na koňských žebrech, „Souboj bizonů“ (nález z roku 1927) a „Pasoucí se koně“ (1963), zobrazující dva pro zdejší lovce zřejmě nejvýznamnější druhy zvěře, dále na provrtaném parohu vyrytí dva medvědi nebo koňské i jiné zvířecí hlavy na lžícovitých kostěných předmětech. Tyto rytiny jsou unikátní tím, že jde o první dochované ztvárnění ohraničené scény oproti běžným nálezům rytin a maleb jednotlivých (nebo více nesouvisejících) objektů. Nálezy ze starších vykopávek jsou uloženy a vystaveny především v Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea v Brně, mladší pak na v Archeologickém ústavu Brno.
více  Zavřít popis alba 
54 komentářů
  • 9.2.2013
  • 308 zobrazení
  • 0
dig
Konec října letošního roku 2011 se na brněnsku projevil náhlým zbarvením listů na stromech (po vichřicích a dešti) a okamžitou inverzí. Obloha visela nízko nad hlavami několik dní, barvy na stromech se probarvovaly a jednomu bylo jasné, že pokud trochu foukne větřík,celá ta barevná nádhera bude fuč. Tak jsem brala foťák a zkoušela štěstí, zda v té tmě něco na fotkách bude. Procházela jsem okolí Babího lomu a snažila se zachytit prchavou barevnou krásu, letos bez slunečních paprsků.
více  Zavřít popis alba 
22 komentářů
  • podzim 2011
  • 105 zobrazení
  • 0
pgnext
10. 6. Moravský Kras. Snad už 8. ročník s MCT. Pohodová stovka za krásami MK s dobrou partou. Napsal jsem také:
Dnešní mise do MK byla již druhá v tomto roce a ani to nemusí být mé poslední slovo, páč, jak známo, mě zde čeká ještě kousek dovolené, pokud se vše zdaří. Nicméně, dnes to bylo oficiálně za účasti MCT, co už považujeme za tradici, páč jsme si jej z nějakého důvodu oblíbili a již samotná cesta je velkým zážitkem. Tedy alespoň u mne.

I dnes tomu nebylo jinak. Předcházelo tomu nevábně tvářící se sobotní ráno, když jsem ještě před svítáním vyrážel z domu. Obloha pochmurná, černé chuchvalce a déšť na spadnutí, ale na východě bylo jasno a nic nenasvědčovalo tomu, že by ... Ale jen co jsem vyjel za město, padla první kapka. Svěží západní vítr do zad jsem zažil poprvé, ale taky mě rychle dohnaly mraky a rozlezlo se to po celé obloze. Spustil se liják a než jsem stačil dorazit do první dědiny, měl jsem boty a půl oblečení promáčené. Pak jsem zalezl do zastávky a čekal. Vyhlídky nebyly radostné a jen rychlý konec deště a rázné oteplení to mohlo ještě zachránit. To se ovšem nestalo a tak jsem se posléze vrátil do ještě pořád spícího města, zatímco Jiřka zařídíla odložení akce na neděli.

Počasí se dopoledne notně vylepšilo a zavládl prosluněný den, a tak se nabízelo alespoň z části zachránit původní plán, tedy ohňostroj na Prýglu s následným bivakem. Do Brna jsem tak dorazil s dvanáctihodinovým zpožděním, tentokrát výjimečně vlakem, ale nevítala mě již žádná delegace. Svižná půlhodinka na Prýgl a další, než jsem se prodral davem na své předem vytipované místo. Vše bylo parádní, vycházející Měsíc nad Brnem i ohňostroj, a také hlučný provoz na Prýglu do pozdní noci. To jsem se již posouval dál k Veveří, kde jsem sice nic neměl připraveného, ale to u mne není podstatné. Nakonec jsem poblíž Obory našel v hlubokém lese to nejlepší místo, co jsem si mohl přát. Byla chladná hvězdnatá noc a Měsíc prosvítal stromy a vrhal strašidelné stíny, ale to už jsem byl ve svém živlu a po průzkumu, že mi zde nic nehrozí, jsem rozbalil bivak, posléze utichl všechen hluk a já si užíval ten klid. Excelentní relax a zážitek!

Brzo ráno jsem se probudil, sbalil vercajk a dokončil kolečko okolo Prýglu, čímž jsem ho preventivně uzavřel pro ty, jež to na podzim opět nestihnou. Brzký ranní Prýgl skýtá neobyčejnou podívanou, zvedala se lehká mlha nad vodou, hladina klidná jako sklo se zvláštním modrým nádechem a naprosté ticho. Jel jsem pomalu a kochal jsem se, pořád jsem měl dost času na to, abych byl včas na výchozí pozici v Julcu, kde byl scuk s Jiřkou a Dášou. Ty taky brzo přišly a krátce na to jsme vyrazili. V Obřanech jsme vyhlíželi druhou polovinu tlupy, tedy Zdenálovce :)), kteří dorazili v plné sestavě a tak zachránili čest tlupy a celé výpravy.

Cesta ubíhala velice svižně, že jsme nestíhali ani zastávky na pivo :)). Relax si pak tlupa dopřála na Skaláku, kde jako již tradičně vyhlásila konec. Já jsem ale na nic nečekal, a splnil jsem kolečko do Sloupu i s rychlým občerstvením. Stejně pojedu domů vlakem a tak jsem alespoň snížil deficit na přijatelných 100 km. Kolečko bylo svižné v rámci naložené bagáže a horkého dne, šlapalo se mi dobře a stejně tak tomu bylo i po cestě zpátky do Brna. I holky šlapaly poctivě, trénink se příznivě projevil a nikdo nás nezdržoval.:)) Jinak varuji před bramboráčky, narozdíl od minula je měli málo propečené a nikterak tomu nebylo ani u Balcarky, kde byly ještě horší. Zřejmě i univerzální "kvalita" mraženého polotovaru a větší fronty se podepsaly na nedobrém dojmu z těchto poživatin. Ani dobře vychlazené pivo mi nějak v tom horku nešlo. Ale nic tak hrozného, aby to člověku zkazilo žaludek či hezký den.

Brnem jsme také prosvištěli jak uragán, málem jsme se nestihli důstojně rozloučit. Vlak jsem stíhal s patnáctiminutovým předstihem. Jak jsem vyhlásil v plánu, normálně v sobotu bych nechvátal, měl bych dost času do pozdního večera, ale dnes to jinak nešlo.

Závěrem chci poděkovat všem přítomným, tedy Jiřce za organizejšn, Zdenule, Katce, Dáši a Zdenálovi, za operativní účast a dobrou společnost, bez každého z nichž by tato akce byla o dost ochuzená. Najel jsem za oba dny 134 km.

Foto možná později.

Pavel
více  Zavřít popis alba 
  • 11.6.2017
  • 17 zobrazení
  • 0
vutvbrne-festival
Místo: Mikulov

Mezinárodní akce HANDICAP OPEN, která se uskutečnila v sobotu 4. května ve sportovním areálu VUT v Brně Pod Palackého vrchem, není jen akcí špičkových handicapovaných sportovců.

Během celé doby, co v našem městě Brně přetrvávají zahraniční výpravy, se pro ně snažíme starat a vymyslet jim zajímavý program. V loňském roce jsme starali o týmy z Mongolska, Ruska, Rakouska, Polska, Maďarska a dalších zemí.

A v letošním roce vám zasíláme fotografie ze společně strávené neděle s Ruským paralympijským týmem. Michael, Martin a Petra vyrazili s Ruským paralympijským týmem do Mikulova. Navštívili jsme historické náměstí,vinotéku, stihli jsme nakoupit spoustu "padárků" a potom jsme vyrazili do překrásného parku před zámkem v Mikulově. Odměnou nám bylo nejen nádherné prostředí, ale také výhled až do Rakouska. Absolvoval jsme samozřejmě i prohlídku zámku. Nádherná knihovna a spousta dalších vzácných artefaktů zaujaly rovněž mladší část kamarádů z naší Ruské výpravy.

Na konec jsme si dali pravou Českou svíčkovou a vydali se opět směr Brno odkud členové Ruského paralympijského týmu seskupení od Petrohradu, Moskvu až daleký Ural, odjeli na letiště do Prahy a odtud do Moskvy. Během dne jsme si stihli i pořádně popovídat, probrali jsme poslední přípravy před zimní olympiádou v Soči či blízké Mistrovství světa ve francouzském Lyonu, kam se někteří paralympionici kvalifikovali také díky výkonům na brněnském HANDICAP OPEN.

Máme příslib, že k nám do Brna budou jezdit nadále, protože jak sami řekli, takovou starostlivost nikde nezažili. Tímto bychom chtěli poděkovat generálním partnerům akce městu Brnu, Jihomoravskému kraji, dalším partnerům a VUT v Brně, jenž zajistilo dopravu Ruského paralympijského týmu nejen do Mikulova, ale také z pražského letiště do Brna a zpět.

Díky vám všem. Michael Svoboda
více  Zavřít popis alba 
  • 5.5.2013
  • 57 zobrazení
  • 0
ramboxb7
Zvláštní poděkování patří Jirkovi Ondrouškovi co dělá na Punkevkách již 9 let že mě vzal a provedl.........
Vítejte v „srdci“ Moravského krasu!

Pravda, Punkevní jeskyně s Macochou leží – co se Moravského krasu týče – nahoře (na severu) a vlevo (na západě). Ovšem tak jsme to s tím „srdcem“ nemysleli. Tahle oblast je centrem spíš než díky poloze kvůli důležitosti. Říčka Punkva, která turisticky vděčné podzemní prostory kdysi vyhloubila a dnes se líně plazí podél krápníky zdobených stěn, je nejznámějším tokem Moravského krasu. Jeskynní systém, jenž se k ní pojí, navštíví ročně desetitisíce turistů. Punkevní jeskyně jsou nejnavštěvovanější jeskyně Česka, však jsou také celoročně otevřené.

Tahle oblast lákala dobrodruhy odnepaměti. Do Macochy – více než 138 m hluboké propasti, v níž dodnes našlo smrt na 60 sebevrahů a neopatrných nešťastníků (mezi nimi i legendární zlá macecha, podle které je propast pojmenována) – se jako první spustil minorita Lazarus Schopper; bylo to v roce 1723. Že jsou zdánlivě stojaté hladiny jezírek na jejím dně ve skutečnosti vody Punkvy, tušili lidé snad ještě dřív. Vzhledem k tomu, že výtok říčky z Punkevních jeskyní je odsud vzdálen jen necelého půl kilometru, není divu, že se našli tací, kteří se tam chtěli po vodní cestě (ať už na voru nebo jen v plavkách) dostat. Nejtrapnějším nezdarem byl pokus jistého sportovce F. z 15. července roku 1852. Toho musela – promrzlého a vyčerpaného na smrt – tahat z vody zmužilá družka.

Konec dobrý, všechno dobré. V letech 1920 až 1933 prof. Karel Absolon (bez plavek, s obdivuhodnými geologickými znalostmi a potřebnou technickou výbavou) propojil a zpřístupnil veřejnosti jeskynní tok Punkvy ode dna Macochy až k výtoku. Abyste plavbu azurovými vodami absolvovali, nemusíte se na dno propasti sápat po konopných lanech jako kdysi Schopper. Absolon objevil suchou podzemní cestu, vedoucí odsud až k dennímu světlu – zajímavé je, že se toto místo nachází co by kamenem dohodil od výtoku Punkvy. Prohlídka Punkevek je skutečný okruh – který stojí za to projít!
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 20.6.2012
  • 160 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Husí slavnosti pokračovaly hned druhý den dalším skvělým programem. Z Masarykova náměstí se linuly řízné tóny kapely Papaya Band, jež dopoledne zopakovala repertoár ze sobotního večera v letním kině.
Já jsem to v neděli 23. září dopoledne vzal obloukem přímo směr areál Husích slavností kolem již obležených krámků v parku do amfiteátru letního kina. Počasí bylo o hodně lepší a slibovalo celý den bez deště. Na jevišti právě koncertovala dětská rocková kapela Kaštánci. Pocházejí z nedaleké Horní Lhoty a vede je Jana Pernicová. Zahráli skvěle, jen zvuk byl občas zbytečně silný a zpěv se ztrácel. Což ovšem není vina muzikantů, ale techniky. Zřejmě si zvukaři mysleli, že je obecenstvo hluché. Ale hudba šlapala skvěle. Když jsem rozbaloval stativ, abych pořídil krátký film, spustili Myší příběh a pak jeden hit za druhým. Kytarista Filip Souček zazpíval známou Okno mé lásky (Olympic 1980), pak zazněla jejich vlastní Prázdniny. Martin Štěpánek překvapil přednesem písně Halelujah kanadského básníka, prozaika a písničkáře Leonarda Cohena (1934). S touto baladou soutěžil vloni na Československo má talent. Český text si složili Kaštánci sami. A zněly další pecky V peřinách, Katapult, od Arakainu Zimní královna. Slunce proráželo mezi mraky, oteplovalo se a s tím pomalu přibývalo publika. Plný kotel je pro každou kapelu nejlepší odměnou. A Kaštánci si přízeň publika právem zasloužili. Návštěvníkům poděkovali další smrští bigbítu. Hlupák váhá, Osmý den od Olympiku a jako poslední Kaštánci zahráli Hej, no tak hrej!
Asi za půl hodiny se ujal slova opět Petr Janoušek: „Vítejte na pokračování programu Husích slavností v Boskovicích, které probíhají za účasti hlavních organizátorů Kulturních zařízení města, Základní organizace Českého svazu chovatelů a Města Boskovice. Vítám mezi námi dětský národopisný soubor Borověnka při Domě dětí a mládeže v Boskovicích.“ Děti za doprovodu vlastní živé muziky předvedly krátké roztomilé pásmo Řemesla. V programu představily dávno zaniklé profese, které byly kdysi úplně běžné a lidé se jimi dovedli skromně živit. Soubor pracuje pod vedením Aleny Stloukalové, Báry Faltýnkové a Andrei Staňkové již dvacet let.
Na jevišti se začali připravovat muzikanti Boskovické kapely. A protože dechovku jsem komentoval v prvním dílu, vydal jsem se na prohlídku celého areálu. Hned na horní cestě měla stanoviště Ing. Jitka Slámková s Jezdeckým sdružením. Dva koníčci trpělivě vozili děti sem a tam. V obležení nejmenších byla improvizovaná kovárna, kde si prckové mohli zazvonit na okrasná cingrlátka. Blížilo se poledne, zašel jsem na galerii Zámeckého skleníku zhlédnout situaci v sále. Všude to vonělo husími specialitami a všechny stoly byly obsazené. Pořídil jsem z okna dva snímky a spěchal dál, abych stihnul zmapovat aspoň něco. Hned u vchodu do areálu učila Blanka Matušková děti vyrábět drobné dárečky a plést košíky. Venku u nafukovacího mostu kejhaly v kleci dvě kusy. Snad aby hlásaly, že jsou zde každoroční slavnosti. Pak jsem sestoupil prudkým kopcem na prostranství za Muzeem Boskovicka. Zde tradičně probíhá dvoudenní okresní výstava drobného zvířectva. V dlouhých řadách klecí byli k vidění nutrie, holubi, králíci, slepice, kohouti, krocani ve všech možných exemplářích. Musel jsem uznat, že výstava je letos mnohem větší. Však také přesahovala hranice okresu. Což mi potvrdil předseda pan Jiří Musil: „Je zde 72 vystavovatelů, 220 králíků, 80 voliér drůbeže, 130 holubů.“ Jednatel Radek Blažek k tomu dodal: „Každým rokem je výstava větší, přibývá plemen. Město pro nás uvolňuje jistou finanční částku, která je zde opravdu vidět. A navíc děláme prospěšnou činnost pro občany. Děkujeme!“
Ve volné chvíli před slavnostním předáním cen jsem zašel vedle do školní zahrady, kde se děti vozily na ponících. Hodná zvířata byla k neutahání. Navštívil jsem též zadní chodbu Muzea Boskovicka, kde byla malá výtvarná dílna pro děti a výstava Památky očima mladých. V levé křídle přízemí jsem několika zájemcům ukázal nedávno otevřenou výstavu Inspirace k vidění krásy. Před budovou rezidence bafaly naleštěné stabilní motory a traktory. Některé stroje mají skoro sto let a stále bezchybně pracují. Zde je vidět um dělníků a techniků především v období mezi válkami. SOŠ a SOU André Citroëna zde kromě těchto exponátů vystavovaly též nové moderní francouzské osobní vozy. A nad historickou expozicí byly k vidění ryze současné mohutné traktory a kombajn New Holland autorizovaného dovozce Agrotechnic Moravia a.s. Olomouc.
Blížila se patnáctá hodina a s ní vyhodnocení okresní soutěže chovatelů. Vrátil jsem se tedy za Muzeum Boskovicka. „Vážení hosté, vážení chovatelé,“ spustil z plných plic jednatel ZO Boskovice Radek Blažek. „Dovolte mi, abych ukončil okresní soutěž a vyhlásil výsledky. Vítám starostu Boskovic Ing. Jaroslava Dohnálka, místostarostku Ing. Jaromíru Vítkovou a předsedu Okresní organizace Blansko Ing. Krále. Ten přednesl výsledky soutěže: „Dovolte, abych vás pozdravil jménem Okresní organizace českého svazu chovatelů. Děkuji všem členům ZO Boskovice za uspořádání této akce, dále členům z Blanska, Letovic a Lysic, kteří s organizací též pomohli. Děkuji zástupcům města Boskovice, kteří nad výstavou převzali záštitu, za nezištnou finanční pomoc a také Kanceláři hejtmana Jihomoravského kraje. Všechno zde máme díky příspěvkům nové, což ocenili i posuzovatelé a konstatovali, že tak kvalitní zvířata jinde nemají. Před čtrnácti dny jsme přivezli z celostátní výstavy mladých králíků a mladé drůbeže z Hodonína jedenáct čestných cen, což je historický úspěch našeho chovatelství. Okres Blansko má v současné době jen jedenáct základních organizací. Sedm jich máme zde. Letovice a Boskovice obsadily všechny tři odbornosti. A nyní výsledky kategorii králíků. Čtvrté a páté místo ZO Rájec Jestřebí – 0 bodů. Stejné Blansko – 0 bodů. Třetí Letovice - 1127,5 bodu. Druhé Lysice – 1129 bodů. Vítězem je ZO Boskovice – 1130 bodů.“ Předseda ZO Boskovice pan Jiří Musil pak převzal od starosty Ing. Jaroslava Dohnálka pohár. A pokračoval Ing. Král: „V soutěži holubů startovalo šest ZO. Poslední šesté Blansko – 0 bodů. Páté Letovice 745 bodů. Čtvrtá ZO Sloup – 751 bodů. Třetí loňský vítěz Olešnice – 1120 bodů. Druhé Boskovice – 1120 bodů a tři čestné ceny. První ZO Sebranice 1123 bodů.“ Předseda tamní organizace převzal z rukou místostarostky Ing. Jaromíry Vítkové pohár pro vítěze. Poslední odborností je drůbež. Opět Ing. Král: „Sedmé Lysice – 0 bodů. Šesté Sebranice – 278,5 bodu. Pátý Rájec Jestřebí – 830 bodů. Čtvrté Blansko – 840,5 bodu. Třetí Letovice – 847,25 bodu. Druhá loňský vítěz Olešnice – 850 bodů. První ZO Boskovice 857,25 bodů.“ Pan Jiří Musil pak převzal od Ing. Jaroslava Dohnálka druhý pohár. Tím vyhodnocení skončilo. Ing. Jaroslav Dohnálek: „Děkuji za pozvání na vyhodnocení, jsem zde již po několikáté. Je vidět Vaše úsilí a práce na výstavě. Já tomu nerozumím, mně se líbí všechna zvířata a dal bych jim plný počet bodů. Děkuji za Vaši práci, výstava k tradici Husích slavností patří. Přeji vše dobré, chovatelské úspěchy a hodně vítězství.“ Ing. Jaromíra Vítková se přidala: „Děkuji za výstavu a Vaši průběžnou práci. Studovala jsem toto zaměření a vyrůstala v tom. Je to každodenní péče, starost. Pro dnešní děti je to zajímavé. Někteří ani neví, jak domácí zvířata vypadají. Blahopřeji všem za ocenění. Děkuji.“
Protože zde vše skončilo, přesunul jsem se opět do amfiteátru letního kina. Ve spěchu jsem se zastavil u flašinetáře Jindřicha Holečka, jenž otáčením kliky navozoval pravou trhovou atmosféru. Z jeho přístroje se právě linula melodie ze známého filmu Přednosta stanice. Dostat se pak k pódiu bylo nadlidské úsilí. Připadal jsem si „proti všem“. Lidé se právě hrnuli z ukončeného koncertu Jakuba Smolíka a podle těch davů musel mít hlediště nabité.
Na jevišti se vše počalo chystat k vyhlášení soutěže o nejlépe připravená husí játra. Mikrofonu se naposledy ujal Petr Janoušek: „Startovalo osm restaurací, vyhlásili jsme tři nejlepší. Prosím na jeviště starostu Ing. Jaroslava Dohnálka, místostarostu Blanska - kandidáta na hejtmana Jihomoravského kraje Ing. Jiřího Crhu a generálního ředitele Argus, spol.s.r.o Praha pana Karla Murína.“ Ing. Jaroslav Dohnálek: „Krásné nedělní odpoledne jsme ve finále. Jsem rád, že to celé vyšlo a že Husí slavnosti mají svou tradici. Děkuji pořadatelům, Vám za účast a jistě se již všichni těšíme na jubilejní desátý ročník. Krásný podvečer a vše dobré.“ Ing. Jiří Crha: „Jen doplním, že Váš pan starosta je na kandidátce se mnou. Chci Vám poblahopřát za krásnou akci. Dnes je to již regionální záležitost. Husí slavnosti si zaslouží podporu. Hezký večer.“ Karel Murín: „Děkuji zástupcům města Boskovice, že zde naše společnost může již podruhé trávit krásné dva dny, něco pro to udělat. Čeká nás desátý jubilejní ročník, opět zde budeme jako generální partner. Hodně zdaru a krásný návrat domů. Nashledanou, děkuji.“
A jak soutěž v přípravě husích jater dopadla? Třetí bronzovou příčku obsadila Restaurace Eden, stříbrná byla Slávie u nádraží a pochoutku nejlépe připravili kuchaři nové restaurace Pod zámkem. Cenu a živou husu převzal majitel pan Bohumil Hauzar.
A byl konec celé dvoudenní parády. Petr Janoušek ještě poděkoval sponzorům: „Jsou to firma Stavkom, spol.s r.o., Maxprogres, s.r.o., Argus, spol.s.r.o., Itab Czech republic, s.r.o., SKS, s.r.o., Pivovar Černá Hora, Agrotec Moravia a.s., Vyšší odborná škola Boskovice, Listy regionu, Rádio Petrov.“
Program dvoudenních Husích slavností důstojně zakončila kapela Brouci (Revival Beatles). Mají za sebou 800 úspěšných koncertů po celé Evropě. Ve všem kopírují originál. Používají i dobové kostýmy. Vystupovali ve Španělském sále Pražského hradu za účasti presidenta. V Polsku na festivalu Revivalových kapel získali první místo. Účinkovali při otevření Sazka arény a Palládia v Praze.
Na samý závěr je třeba poděkovat všem, jak již zaznělo, ale především Kulturním zařízením Boskovice za skvělý výběr účinkujících po oba dva dny. Každý návštěvník si mohl vybrat dle svého gusta.
více  Zavřít popis alba 
  • 24.9.2012
  • 948 zobrazení
  • 0
mpa9
Nechci přivolávat nějaké pohromy, ba dokonce abych byl nějak přehnaně pesimistický, ale doba je prostě taková. Tak nějak mi připadá, že více hezkých věcí zaniká než aby jich přibývalo. V trampském životě to je obzvlášť patrné. Naše zem je krásná, ale malá a pokud chce člověk vyhledat opravdový klid, musí pátrat po místech člověkem nedotčených, místa, kam vám nevleze kdejaký blb. Vojenské prostory tato místa poskytují, i když daní za tento klid je zvýšená míra opatrnosti a nejistoty, aby člověk s "účtenkou" za vstup přilípnutou na čele nebyl za límec vyhozen zpět do civilizace. Avšak i tento zřejmý nedostatek bysme mohli pojmenovat jinak, k hlavnímu chodu jménem "krása přírody" a příloze jménem "klid a volnost" určitě patří toto koření jménem "dobrodružství". Ovšem proč takto pesimisticky píšu: ke značné nevoli většiny lidí (osobně neznám nikoho kdo by souhlasil) je příští rok naplánován konec vojenského prostoru na Brdech. VP má jednu úžasnou výhodu: odradí všechny blbce a paďoury od vstupu a vstoupí pouze ti, co vědí, co je tam čeká. Proto jsme s náčelníkem Kachnou naplánovali cestu do těchto nádherných rozlehlých míst. Ovšem i tak nás čekalo nemilé překvapení. I přes zákazy a upozornění, potkávali jsme spoustu motajících se cyklistů, zmatených turistů a bezohledných řidičů. Na cestách a okolo nich se válelo neuvěřitelné množství odpadků všeho druhu. Obaly, plechovky, petky, dokonce i záměrně vyhozené pytle s odpadem. Jestli to takto vypadá před koncem, jak to bude vypadat, až bude opravdu konec? Za sebe budu doufat, že to někjak dopadne dobře. S náčelníkem (vlastně jen náčelník) jsme naplánovali cestu podle koupacích míst. Počasí bylo nádherné,no prostě koupací. Jednou jsme se vykoupali nedobrovolně, když nás to v sobotu odpoledne spláchlo. Avšak za deset minut jsme byli opět suší. Celkem jsme za víkend ušli 55 km, nejvýše jsme vyšlápli na 797 m.n.m. Děkujeme Fabiánovi, že při nás stál a doufám, že se do těchto míst ještě vrátím, než bude konec. Vlastně si říkám, nebudu pesimistický... žádný konec nebude!!!
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • červenec 2015
  • 97 zobrazení
  • 3
evajbclaudos
PERŠTEJN

Gotický hrad Pernštejn z poloviny 13. století stojí ve východním okraji Českomoravské vrchoviny, u osady Pernštejn, části městysu Nedvědice, který tvořil jeho podhradí. Stavba pánů z Pernštejna s jednoduchou bergfritovou dispozicí byla do 16. století několikrát přebudována a především rozšířena, přesto při přeměně na reprezentativní a pohodlné sídlo neztratila svou obranyschopnost, díky čemuž je Pernštejn řazen k nejvýznamnějším moravským hradům. Je památkově chráněn, v roce 1995 byl prohlášen národní kulturní památkou. Hrad je v majetku České republiky, je zpřístupněný veřejnosti a jeho správou je pověřen Národní památkový ústav.

V historických pramenech je první historická zmínka o hradu datována do konce 13. století, kdy se roku 1285 uvádí Štěpán z Pernštejna a Medlova. Byla to nepříliš rozsáhlá stavba s palácem a bergfritem, břitovou věží zvanou Barborka. Moc rodu z Pernštejna rostla a finanční možnosti též, na přelomu 15. a 16. století byla uskutečněna větší přestavba na reprezentační politické a správní centrum. Není známo, kde stavební úpravy začaly, snad byl nejdříve rozšířen palác a na jih od něj bylo vystavěno nové nádvoří. V 15. století byly dostavěny další obytné budovy a vnější hradební zeď. Na nově vybudovaném nádvoří vyrostla reprezentativní stavba s nejrozlehlejší místností na hradě nazvanou Rytířský sál. Pernštejn zakrytím věže Barborky získal výraz mohutné a pevné stavby.

Před příchodem druhé poloviny tisíciletí byly také rozšířeny hradby o účinné věže. Na Pernštejně se ale stavět nepřestalo. Sklípková klenba překlenula vstupní prostor v přízemí. Dále byla dostavěna, v blízkosti Černé brány, knihovna a několik obytných místností. Po obvodu jádra se nacházejí krakorce nejrozmanitějších tvarů nesoucí arkýře a ochozy, typické pro Pernštejn, díky čemuž mají vyšší patra větší objem a plochu než nižší podlaží. Nástěnné malby v ložnici, dětském pokoji a pokoji vychovatelky pocházejí asi z 60. let 18. století. Hradní kapli Obrácení sv. Pavla vymaloval roku 1716 František Řehoř Ignác Eckstein. Začátkem 18. století byla původní výzdoba Rytířského sálu doplněna štukovými reliéfy G. A. Corbelliniho. Hrad Pernštejn je zajímavý svým složitým stavebním vývojem a proměnou středověkého hradu v barokní moravskou zemskou pevnost, ceněné jsou také architektonické detaily a sochařská i malířská výzdoba. Hradu se také někdy říká „mramorový“ pro hojné využití místního nedvědického mramoru při jeho stavbě.

Jméno Pernštejn je nejčastěji spojováno s německým výrazem Bärenstein, v překladu „medvědí kámen“, v mineralogii také jantar. V podhradí totiž protéká říčka Nedvědička (podle medvědice - ve staročeštině nedvědice). Poněmčené názvy nejsou pro tuto dobu v českých zemích ojedinělé, byla to poměrně módní záležitost.
Největší vojenskou katastrofou Pernštejna bylo obléhání hradu Švédy v roce 1645. Tehdy přišla o svou horní část Hranolová věž. Při ostřelování přišla o své nejvyšší patro také věž nad třetí hradní bránou, které už pak nikdy nebylo zrekonstruováno. Hradu však obléhání Švédy paradoxně i prospělo, došlo k němu v údobí, kdy se do objektu již příliš neinvestovalo. Jeho odolnost prokázaná právě v roce 1645 totiž zapříčinila, že byl Pernštejn zařazen mezi udržované zemské pevnosti.

Počátky rodu pánů z Pernštejna sahají do druhé poloviny 13. století, kdy se příslušníci jedné z větví jihomoravského rodu pánů z Medlova rozhodli vybudovat na skalnaté ostrožně nad říčkou Nedvědičkou své nové sídlo - Pernštejn. Záhy pak odložili svůj původní predikát z Medlova a rod se podle svého nového sídla začal označovat z Pernštejna. Pernštejnům hrad patřil až do roku 1596, kdy jej Jan V. z Pernštejna musel prodat. Na hradě se následně vystřídalo několik majitelů. Hrad koupil Pavel Katarin z Kataru, od jeho synů získal Pernštejn koupí roku 1609 Adam Lev Licek z Rýzmburka, jehož vdova Ester Sejdlicová ze Šenfeldu si roku 1623 vzala hraběte Kryštofa Pavla z Lichtenštejn-Kastelkornu. Od Lichtenštejnů hrad koupil roku 1710 vládní rada František ze Stockhammeru, od roku 1798 byl v držení Ignáce Schröffela z Mannsberku. Jeho dcera Josefina se roku 1818 provdala za hraběte Viléma Mitrovského z Nemyšle. V držení rodu zůstal hrad do roku 1945. Protože Mitrovští neměli finanční prostředky na plánovanou romantizující přestavbu hradu, zachoval se dodnes v původní goticko-renesanční podobě.

Dne 2. října 1809 se, jako syn hospodářského správce hradu, narodil Antonín Emil Titl, český kapelník a hudební skladatel († 21. ledna 1882). Napsal mimo jiné i operu Die Burgfrau (Brno 1832) o Bílé paní pernštejnské.
V pátek 15. dubna 2005 okolo šesté hodiny začalo v bývalé sýpce (dnešním depozitáři) hořet. Jako první na místo dorazili hasiči z Nedvědice, po nich profesionální hasiči z Bystřice nad Pernštejnem a další jednotky z okolí. Povolaní hasiči byli v obtížné situaci, neboť nebylo možné se s těžkou technikou dostat na třetí nádvoří. V depozitáři bylo umístěno asi 800 předmětů, převážně obrazy a nábytek z 18. a 19. století. Cenné předměty byly vystavené v prohlídkových trasách, aby je mohli spatřit návštěvníci, proto nebyly požárem zasaženy.

Pověsti
V areálu hradu roste prastarý tis, ke kterému se pojí pověst. Ještě jako hůl jej zde před zahájením stavby Pernštejna zanechal starý pocestný, který nevěřil, že se stavitelům podaří na skále postavit hrad. Ti mu odpověděli, že nestaví z jeho víry, ale z kamene. Pocestného odpověď zarazila, zarazil svou hůl do země a prohlásil, že uvěří teprve, když se hůl zazelená. Během pokračující stavby se prý hůl ujala, zazelenala a vyrostl z ní statný tis. Od té doby se říká, že osud stromu je svázán s osudem hradu. Urve vichřice stromu větev, padne kus věže a proto byl strom odpradávna pečlivě ošetřován a chráněn. Zanikne-li tis, je s Pernštejnem konec.

O parádivé komorné a zrcadlu
Mladá dívka Eliška se neustále parádila, shlížela v zrcadle a zanedbávala své povinnosti. Když jednou chyběla na mši, všiml si toho starý mnich a šel ji hledat. Objevil ji opětovně u zrcadla. Připomněl jí, že zmeškala začátek mše, ale služka se na něj hrubě obořila. To kněze rozzlobilo natolik, že dívku proklel a ona se propadla do země. Od těch dob prý bloudí chodbami Pernštejna jako bílá paní. Zrcadlo, před kterým trávila parádivá Eliška tolik času, je od těch dob také prokleté. Která žena nebo dívka se do něj zadívá, do roka ztratí veškerou svou krásu. Existuje i jiná pověst, která říká, že bílá paní není komorná, ale šlechtična.

Bílá paní
Měla jí být (kromě komorné Elišky) kdysi statečná dcera hradního pána Žibřida (potomka uhlíře Věnavy či jeho syna Vojtěcha). Když byl hrad obléhán, rozhodl se jej hradní pán vydat bez boje. Odvážná dívka byla odhodlána plány otce zhatit, a tak ji zabil. Později se svého činu zhrozil a dal ji slavnostně pohřbít v kryptě hradní kaple. Pár dní po smutečním obřadu se chodbami začal procházet přízrak dívčí postavy. Nadobro prý zmizel až po smrti posledního potomka rodu Pernštejnů.
mezi hrady s plášťovou zdí.
více  Zavřít popis alba 
  • 1.8.2017
  • 26 zobrazení
  • 1
bele
ALB 1011
KOLOSEUM – s jeho návštěvou začíná asi každá prohlídka Říma, a vynechat tuto památku snad ani není možné. U nás tomu nebylo jinak. Je to místo s pohnutou historií a je třeba začít mnohem dříve než bylo postaveno. Údolí pod Palatinem a Capitolem bylo hustě obydleno a došlo k tragedii, která všechno změnila. 19. července 64 AD vypukl v jižní části Velkého cirku (Circus maximus) požár ,který trval celých devět dní a zničil téměř polovinu města.

Císař Nero (37 – 68 n.l.) nebyl od začátku požáru přítomen ve městě, ale ihned po návratu se zapojil do záchranných prací, na svých pozemcích zřídil ubytování a zajistil přísun potravin z okolních měst. Přesto byl ale podezírán z vydání příkazu k založení požáru, řešil to svérázně – označil za viníky křetany a začal s jejich pronásledováním. Tehdejší křesťané se totiž rekrutovali z nejnižších společenských vrstev a zámožnější vrstvy obyvatel se jich obávali pro jejich učení, kdy očekávali blízký konec světa a příchod krále, který zavrhne navěky celé lidstvo kromě hrstky vyvolených. Těmi budou ti, kteří pohrdají vším, co znamená radost a krásu: láskou, zábavami, hrami, vědou i uměním, dokonce svou pozemskou vlastí. To vše nemělo pro křesťany význam, naopak – bylo považováno za špatné, škodlivé a hříšné. Fanatismus a primitivnost těchto názorů musely zarazit každého vzdělaného člověka. Křesťanství ve své prvotní podobě hrozilo zahubit veškerou civilizaci. TO BYLO V ROCE 64 AD

NERO získal pozemky po požáru a nechal v těch místech vystavět nové lázně a monumentální komplex budov, parků a zahrad, který pojmenoval „Zlatý palác“ (Domus aurea). Pod ním bylo velké jezero s množstvím altánů a soch na okrajích. Před vestibulem paláce stála obrovská císařova socha odlitá z bronzu a vysoká asi 35 metrů. Kolos Nero (Colossus Neronis) dal později i název Koloseu, kterému se tak říkalo asi od roku 1000 AD.

Obyvatelé Říma se však na nový palác dívali jako na pomník tyranie a pýchy postavený na úkor obyvatel celého impéria – palác se nezachoval a z pomníku zbyl už jenom podstavec. Na místě pozemků Zlatého domu po smrti Nera bylo postaveno Amphitheatrum Flavium na oslavu vítězných válek Říma a okázalé vrácení tohoto prostoru obyvatelům Říma. Stavba trvala asi 10 let a od roku 1000 AD se vžilo dnešní jméno Koloseum. Budova ve tvaru elipsy o rozměrech 189 a 156 metrů měla kapacitu 50.000 diváků (ve starých dokumentech dokonce 84.000). S výškou 48 metrů jde o největší amfiteátr, který byl kdy v římské říši postaven. Je to jedno z velkých děl římské architektury.

Při otevírání divadla v roce 80 AD byla velkolepá inaugurace s hrami, které trvaly sto dní a během nichž bylo pět tisíc zvířata usmrceno. Přehlídky byly bezplatně a sedadla byla přidělena podle třídy diváků. Největší podívanou ale uspořádal Traianus v roce 107 - trvala 123 dní za účasti 11.000 zvířat a 10.000 gladiátorů. Poslední gladiátorské hry zde byly kolem roku 435, pořady s lovy divokých zvířat pokračovaly až do roku 523 AD

V 6.století byl do amfiteátru vestavěn kostelík a aréna sloužila jako hřbitov. Ve 12. století stavba sloužila jako soukromý zámek a v další době zde byla stavební huť na materiál. V roce 1749 kvitoval papež Benedikt XIV. jako oficiální politiku církve názor, že Koloseum je svaté místo kde byli mučeni raní křesťané. Zakázal užívání Kolosea jako kamenolomu a zasvětil budovu Kristovým pašijím a umístil v ní kříže, které prohlásil za posvěcené krví Kristových mučedníků, jež zemřeli v Koloseu, což budovu uchránilo před úplnou zkázou.
více  Zavřít popis alba 
186 komentářů
  • říjen 2010 až říjen 2016
  • 303 zobrazení
  • 15
babi90
Vernisáž výstavy, která proběhla 7. listopadu 2013 v 17 hodin v Ostravském Muzeu, zahájila Jiřina Kabrtová, ředitelka Ostravského muzea, a kurátorka výstavy Lenka Černíková.
K soubornému dílu se vyjádřila historička scénografie Věra Ptáčková a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil.

Marta Roszkopfová
scénografka a kostymérka

Kostýmy Morálka paní Dulské / Švejk OFF / Jordan / Výmlat / Královna Koloběžka / Mladá garda v letech jungle - ruská krasavice fragmentárně odhalena / Skleněný zvěřinec / Zamilovaní ptáci / Kocourek Modroočko / Jezinky bezinky /
Scéna Švejk OFF / Jordan / Mladá garda v letech jungle - ruská krasavice fragmentárně odhalena / Skleněný zvěřinec / Kocourek Modroočko /
Výprava Misery / Malá čarodějnice / Služky / Zapomnětlivý / Výmlat / Ústa Micka Jaggera / Prezidentky / Rozmarné léto / Orfeus a Eurydika / Malé noční hry / Jakub a jeho pán / Žert, satira, ironie a hlubší význam / Bernarda / Nausikaa / Tartuffe / Sluha dvou pánů / Na malém dvorku / Zpívání o Rusalce / Noc tribádek / Leonce a Lena / Ryba ve čtyřech / Kráska a netvor / Zabiják Joe / Mandragora / Konec hry / Tajemná zahrada / Musulman / Tři velké ženy / Stella / Dodatek k cestě kapitána Cooka / Zajíc Zajíc / Jak měl Rumcajs Cipíska / Plešatá zpěvačka / Hořící žirafy / Antigona v Novém Yorku /

Marta Roszkopfová

Povolání:
scénograf / kostýmní výtvarnice
Národnost:
slovenská
Věk:
65
Narození:
16.12. 1947, Žilina, Československo (nyní Slovenská republika)

Rodačka ze Žiliny (1947), žije v Ostravě. Vystudovala obor Scénografie a divadelní kostým na VŠMU v Bratislavě a též scénografii na akademii ve Varšavě. Je jednou z nejvýznamnějších scénografek a kostýmních výtvarnic u nás. Trvale spolupracuje s mnoha divadly v České republice, na Slovensku, v Polsku a Německu – v Ostravě nejčastěji s Divadlem Petra Bezruče, Komorní scénou Aréna a Národním divadlem moravskoslezským. Její dílo se pravidelně objevuje na prestižních scénografických a kostýmních výstavách po celém světě (kromě Evropy i v USA nebo v Číně) a je zastoupeno i ve sbírkách Národního muzea a Národní galerie v Praze.
– scénická a kostýmní výtvarnice, grafička. Pracuje především v moravských divadlech, od roku 1974 je stálou výtvarnicí Divadla Petra Bezruče v Ostravě (spolupráce a režisérem Josefem Janíkem), kde výtvarně interpretuje dramaturgicky náročný repertoár. Navrhovala též pro Národní divadlo v Praze, kde vytvořila výpravu k inscenaci Rok na vsi, oceněné Cenou Alfreda Radoka za rok 1993. V letech 1981, 1984, 1998 získala ocenění na mezinárodní výstavě Triennale v Novém Sadu v Srbsku.
Není mnoho divadel v České republice, která nespolupracovala s jevištní a kostýmní výtvarnicí Martou Roszkopfovou, jež i se svým talentem přišla na svět v Žilině 16. prosince roku 1947. Po střední škole se rozhodla jednak z lásky k divadlu, ale i výtvarnému umění ke studiu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Studium v letech 1968 až 1973 absolvovala v ateliéru profesorů Vychodila a Purkyňové na katedře scénografie.

Další část své profesní přípravy absolvovala na Akademii sztuk pieknych ve Varšavě v letech 1973 až 1974 u profesorů J.Szajny a Z. Strzeleckého. Od roku 1973 se podílela jako jevištní a kostýmní výtvarnice na divadelních představeních realizovaných v ostravském Divadle Petra Bezruče, Národním divadle moravskoslezském, Národním divadle Brno, Národním divadlem Praha, Moravským divadlem Olomouc, Komorné scénou Aréna Ostrava, Těšínským divadlem, Jihočeským divadlem České Budějovice a dal.

Typickým pro její výtvarný podíl na divadelních realizacích je nedělitelná jednota mezi scénou a kostýmy. Převážnou část svých výrazových prostředků jí dává uvolněné využití barev bez jakéhokoliv předsudku pro možné zapojení jak do charakteru scény, tak i postav. Mezi její úspěšné realizace patří např. Tylova Drahomíra a její synové /1980/; Shakespearův Hamlet /1984/; Gogolův Revizor /1987/; Millerovy Čarodějky ze Salemu /1989/; Havlova Asanace /1990/; O´Neillova Cesta dlouhého dne do noci /1995/; Ibsenův Nepřítel lidu /1999/; Gorinovy Královské hry /2001/; Shakespearova Komedie omylů /2002/ a dal.

Mezi režiséry, kteří patří mezi její nejčastější spolupracovníky je nutno počítat např.: J. Janíka, Z. Kaloče, M. Krobota, L. Engelovou, J. Klimszu a další. Pravidelně se zúčastňovala od roku 1969 Pražského Quadriennale a opavských výstav české scénografie. Za svou činnost byla opakovaně oceněná zlatou medailí na Triennale jevištního a kostýmního výtvarnictví v Novém Sadu v letech 1981, 1984 a 1988.

Eugene Ionesco: Židle, Komorní scéna Aréna Ostrava, 2005, režie Josef Janík, scéna a kostýmy
model scény, návrhy scény
Kurátorky: „Model i návrhy scény pro hru předního představitele absurdního dramatu přinášejí drsný a asketický rukopis autorky, která počátkem 70. let studovala na varšavské Akademii výtvarných umění u legendy polského divadla Józefa Szajny. Jeho vliv (krutost i krása výtvarně-dramatického výrazu) je patrný na tvorbě této nepoddajné výtvarnice.“

Ferenc Jávori: Purim aneb Volba osudu, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, 2006, choreografie William Fomin, scéna a kostýmy
model scény, scénický návrh
Jerry Bock – Joseph Stein: Šumař na střeše, Moravské divadlo Olomouc, 2006, režie Václav Klemens, scéna a kostýmy

model scény
Viktor Dyk – Jan Kačer - Roman Císař: Krysař, Slezské divadlo Opava, 2001, režie Václav Klemens, scéna a kostýmy
návrh scény

Inscenace, na kterých se podílí jako tvůrce:
Kostýmy
Národní divadlo Brno [Mahenovo divadlo]

Sedmá pečeť [prem.: 8.2.2013]
Mandragora [prem.: 26.10.2012]

Komorní scéna Aréna

Ruská zavařenina [prem.: 1.6.2013]
Hráči [prem.: 2.2.2013]
Proces [prem.: 17.9.2011]

Národní divadlo moravskoslezské [Divadlo J.Myrona]

Sajns fikšn [prem.: 22.11.2012, poslední uvedení: prosinec 2013]

Divadlo F.X.Šaldy Liberec [Šaldovo divadlo]

Revizor [prem.: 26.4.2013]

Výprava
Městská divadla pražská [Divadlo Rokoko]

Hra vášní [prem.: 29.4.2007]

Divadlo AHA!

Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete [prem.: 15.6.2012]

Komorní scéna Aréna

Brenpartija [prem.: 31.10.2009]
Pension pro svobodné pány [prem.: 4.5.2008]
Dezertér z Volšan [prem.: 16.2.2008]

Jihočeské divadlo Č. Budějovice [Jihočeské divadlo]

Kivá cadla [prem.: 23.11.2012]

Divadlo J.K.Tyla Plzeň [Komorní divadlo]

Garderobiér [prem.: 22.6.2013]

Městské divadlo Mladá Boleslav [velká scéna]

Marvinův pokoj [prem.: 15.2.2013]

Městské divadlo v Mostě

Bůh masakru [prem.: 29.3.2013]
Černí býci [prem.: 31.3.2012, poslední uvedení: listopad 2013]
Antonín Dvořák: Rusalka, Moravské divadlo Olomouc, 2004, režie Zdeněk Kaloč, scéna a kostýmy
návrhy kostýmů
Samuel Beckett: Konec hry, Divadlo Petra Bezruče Ostrava, 1997, režie Josef Janík
návrhy kostýmů

scénická a kostýmní výtvarnice (činohra) – malířka a grafička

studia: VŠMU Bratislava a ASP Warszawa, scénografie

spolupráce: scénografka Divadla Petra Bezruče Ostrava, Národní divadlo Brno, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Národní divadlo Praha, Komorní scéna Aréna Ostrava, Moravské divadlo Olomouc, Teatr Nowy Poznań, Teatr Polski Bielsko-Biała

režiséři: J. Janík, Z. Kaloč, M. Krobot, L. Engelová, J. Klimsza, P. Palouš, I. Rajmont, V. Klemens, A. Celinski, J. Nekvasil, O. Kosek, J. Josek

ocenění: zlaté medaile Triennale Novi Sad 1981, 1984, 1998

Výňatky z různých recenzí na webu internetu .

Výstava proběhne od 7. listopadu do 10. prosince v prostorách Ostravského muzea na Masarykově náměstí 1.

Foto: Hana Papežová

Děkujeme, Marti, za nádhernou výstavu v prostorách Muzea města Ostravy, jako další nezapomenutelný skvost , který tohle Muzeum nabízí .

V Ostravském muzeu je od čtvrtka k vidění retrospektivní výstava, která veřejnosti představuje dílo jedné z nejvýraznějších jmen české scénografie a kostýmů Marty Roszkopfové. Návštěvníci zhlédnou na 1000 kreseb kostýmních a divadelních návrhů a 60 scénografických modelů.
Vaše zprávy » Moravskoslezský kraj

Ostravské muzeum: Marta Roszkopfová. 7. 11. 2013

Autor Josef Zajíc

Učitel,trenér sportu,koníček fotografování,sport rekreačně, divadlo.

Vernisáž výstavy, která proběhla 7. listopadu, zahájila Jiřina Kabrtová, ředitelka Ostravského muzea, a kurátorka výstavy Lenka Černíková. K soubornému dílu se vyjádřila historička scénografie Věra Ptáčková a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil.

Vaše zprávy » Moravskoslezský kraj
Článek od uživatele Josef Zajíc
Marta Roszkopfová 2013 je souborná retrospektivní výstava v Ostravském muzeu
více  Zavřít popis alba 
  • leden až červen 2013
  • 173 zobrazení
  • 0
babi90
Vojtěch Bartek (* 19. října 1942, Frýdek-Místek) je český fotograf a pedagog.

Od roku 1990 až do svého odchodu r. 2009 byl tajemníkem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Podílel se jako organizátor i autor na realizaci fotografických dokumentárních projektů Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století a Zlín a jeho lidé. V období 1981–1992 byl hlavním organizátorem a komisařem národních a mezinárodních přehlídek audiovizuální tvorby Diafon v Opavě.

Vyučil se v hornickém učilišti v Ostravě (1959), absolvoval dvouletou Průmyslovou školu hornickou pro pracující v Ostravě (1963) a Právnickou školu ROH v Ostravě (1977). V roce 1973 se stal jedním z prvních absolventů Školy výtvarné fotografie Svazu českých fotografů.

Během svého pedagogického působeni vyučoval typografii na Institutu tvůrčí fotografie, a později, na Ústavu fyziky Slezské univerzity, pak krátce výukově působil v předmětech Multimediální skladba obrazu a Základy fotografie. Od roku 1997 učí maturitní nástavbové ročníky oboru fotograf na Integrované střední škole oděvní, služeb a podnikání v Ostravě-Porubě.

Ve své fotografické tvorbě se zaměřuje na krajinářskou fotografii s ekologickou tematikou, na dokumentární fotografii z oblasti Ostravska a na vytváření audiovizuálních programů – diafonů. Z cesty do Indie, kterou podniknul v roce 2000, přivezl řadu černobílých i barevných snímků, z nichž zaujaly panoramatické záběry z ulic Mumbaje.

Novinky.cz :výňatek z článku

Známý ostravský fotograf Vojtěch Bartek na vernisáži jeho výstavy. 12.2.2013

Autor Josef Zajíc

Učitel,trenér sportu,koníček fotografování,sport rekreačně, divadlo.

Charita Ostrava prezentuje výstavu fotografií Vojtěcha Bartka

V galerii G Charitativního střediska Gabriel v Ostravě v komunitním centru pro seniory je k vidění výstava fotografií významného ostravského fotografa Vojtěcha Bartka pod názvem Můj svět. Vernisáž výstavy proběhla v úterý 12. února od 17 hodin.

Výstava mj. připomněla životní jubileum autora. Vojtěch Bartek se narodil 19. října 1942 ve Frýdku-Místku. V období let 1990 - 2002 pracoval jako tajemník Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Vytvořil několik cyklů z uměleckých a dokumentárních fotografií: Konec přírody, začátek města (1974), Má země (1977), Černá píseň (1979), Lidé Hlučínska devadesátých let (1998), Zlín a jeho lidé (1997-2001). V dokumentárně-uměleckém cyklu zachytil přípravu, zkoušky, realizaci a premiéru inscenace opery Igor Kníže v Národním divadle Moravskoslezském. Fotil i další opery a balety. Nyní přednáší na Slezské univerzitě v Opavě.

Vernisáž uvedla Hana Papežová, galeristka v Galerii G. Připomněla život a dílo Vojtěcha Barteka a představila jeho přátele, kteří se přišli na výstavu podívat a pogratulovat mu k jeho sedmdesátým narozeninám. Krásné melodie na klávesové nástroje zahrál Petr Koběrský a na housle Oldřich Zemánek.

Výstava Vojtěcha Bartka Můj svět potrvá do 4. března. Centrum je pro návštěvníky otevřeno od pondělí do pátku od 8 do 16 hodin.

Foto: H.Papežová, K.Planičková, J.Zajíc
Promítané fotografie V.Bartka.
Video A.Čaply na konci fotografií.
Přidaná 3 videa z fotografií H.Papežové, K.Planičkové, J.Zajíce, V.Bartka,A.Čaply zpracovala Hana Papežová.
Přidáno video A.Čaply - průběh celé vernisáže.

Děkujeme, Vojtěchu, za skvělé fotografie i bezprostřední vystoupení.

Jeden z mnoha ohlasů:

Myslím si, že to byla jedna z velmi povedených vernisáží v Galerii G....A.Čapla

Vojtěch Bartek tragicky zahynul 8.3.2013- Čest jeho památce !

Smutná zpráva z Deníku.cz

Fotograf Vojtěch Bartek tragicky zahynul po autonehodě u Velké Polomi
Vojtěch Bartek podlehl těžkým zraněním po páteční autonehodě u Velké Polomi.

Opava - V Opavě, Ostravě, rodném Frýdku-Místku i v celém širokém regionu by se našlo jenom málo fotografů a příznivců fotografie, kteří by ho neznali. Věčně rozčepýřená hlava, často ozdobená velkým kloboukem, či jeho osobitě uvázaná kravata. Nezaměnitelný zvučný hlas či specifický slovník, který nezapřel jeho havířské začátky. Vojtěch Bartek podlehl v neděli těžkým zraněním po páteční autonehodě u Velké Polomi. Bylo mu sedmdesát let.

Fotograf Vojtěch Bartek byl mnoho let tajemníkem Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, podílel se rovněž na organizování celé řady fotografických projektů. Byl úžasným pábitelem života, na svém kontě měl desítky výstav doma, ale také v zahraničí.

Patřil k prvním fotografům, kteří zobrazovali zdevastovanou průmyslovou krajinu na Ostravsku dávno předtím, než ekologická témata přišla do módy. Jeho záběry kališť, zbytků stromů, popraskané půdy, potrubí, sloupů vysokého napětí a hald jsou obžalobou lidské bezohlednosti, ale současně se v nich objevuje i jakási podivuhodná symbióza krásy a zmaru.

Bartkova pozdější volná tvorba zahrnuje konfrontace zbytků přírody s odlidštěnou architekturou panelových sídlišť z cyklu Konec přírody začátek velkoměsta (1975-1993), nostalgické panoramatické záběry z dělnické kolonie v Mariánských Horách, civilně pojaté portréty ze souborů Černá píseň (1972-1982) a Malý člověk (1980-1990), bezprostřední momentky nevšedních chvil všedního života z cest do Indie a na Kubu, divadelní fotografie ze zkoušek a z představení Národního divadla moravskoslezského v Ostravě i tři desítky audiovizuálních pořadů promítaných na jedno až šest pláten.

Mnoho let pracoval v Okresním kulturním středisku v Opavě a stál u počátků opavské univerzity. Z jeho iniciativy se v roce 1990 podařilo přeměnit tehdejší Institut výtvarné fotografie Svazu českých fotografů na Institut tvůrčí fotografie právě zakládané Slezské univerzity, která se tak po pražské AMU a Vysoké škole pro grafiku a knižní umění v Lipsku stala teprve třetí vysokou školou se samostatným studiem fotografie v postkomunistickém bloku.

Vojtěch Bartek byl mnoho let tajemníkem ITF, podílel se na organizování fotografických projektů Lidé Hlučínska 90. let 20. století, Zlín a jeho lidé a Opava na prahu nového tisíciletí stejně jako na přípravě desítek výstav v Domě umění a Slezském zemském muzeu v Opavě a ostravské galerii Opera i mnoha expozic pro zahraniční festivaly, muzea a galerie. A hlavně ochotně a nezištně pomáhal studentům.

Nesmí se zapomenout ani na jeho externí pedagogické působení na několika středních školách či na oboru Multimediální techniky v Ústavu fyziky FPF SU.

Profesor Miroslav Vojtěchovský výstižně charakterizoval Vojtěcha Bartka jako člověka zemité přímé filozofie, ale také člověka se zvláštním jemným citem, jako člověka, v jehož jednání se spojuje dravost šelmy s citem kočičích tlapek. Fotografie byla středobodem Bartkova života a pomáhala mu překonávat různé krize a tragédie, jichž nebyl ušetřen.

Když před měsícem otevíral v ostravské galerii G expozici Můj svět k nedávným sedmdesátinám, nikdo netušil, že to bohužel byla už poslední výstava v jeho životě. Z Fakultní nemocnice v Ostravě přišla smutná zpráva, že Vojtěch Bartek podlehl zraněním po těžké autohavárii, k níž došlo 8. března 2013 na silnici mezi Ostravou a Opavou. Bude nám moc chybět.

Vladimír Birgus, Zdeněk Stuchlík
více  Zavřít popis alba 
  • září 2003 až březen 2013
  • 269 zobrazení
  • 0
d-hfoto
17.listopad je každým rokem ve znamení státního svátku který nám připomíná onu velkou událost roku 1989, letošní sedmnáctý listopad byl ve znamení nejen tohoto svátku,ale také sešlosti několika desítek tisíc ů občanů naší malé země České aby vyjádřily nesouhlas s „Vládním sytémem“ a Vádou samotnou. Ano sešli se zde na protivládní demonstraci pořádanou Odborovými svazy a iniciativa „STOP VLÁDĚ“. Sešly se zde ne jen odboráři ale i zdravotně postižení, studenti ale i mladí komunisté kteří si s sebou přinesly Sovětské vlajky. Krátce před začátkem se pokoušel samotnou demonstraci narušit bývalý pražský taxikař Zdeněk Ponert který si pár metrů od hlavního pódia postavil svou ozvučenou dodávku se slovy „mám vůz řádně označeny tudíž je tu postaven jako petiční stánek“ a hlásal že protestuje „ proti vládním bossům, panům Zavadilům a Hujerům“, čímž se obouval do předsedy ČMKOS. Na požádání pořadatelů bylo vozidlo za pomoci těžkooděnců odtaženo z prostor náměstí. Pan Ponert se ale i nadále nevzdával a narušoval proud projevů. Na pódiu dostaly prostor k projevu např. Jérémie Bédard-Wiena ze Studentské odborové asociace Kanady,který plně podpořil demonstraci se slovy „ v počtu jakém jste se tu sešly je vidět síla,je třeba nevzdávat se a vytrvat“.
Mezi dalšími řečníky byly Václav Krása předseda Rady zdravotně postižených nebo ekonomka Ilona Švihlíková která zakončila svůj projev slovy: "S gaunery se nevyjednává, gauneři se trestají."
Po proudu ostrých projevů se demonstranti odebraly k průvodu Národní třídou k Národnímu divadluza skandování sloganů „ Kvůli tobě Kalousku nemám ani na houzku“ nebo „ už je na čase Zbavit se Nečase“. Zde byly připraveny modely těžkooděnců s tvářemi představitelů vlády, po pomyslném svržení vlády následoval další proud projevů. Na konec projevů bylo za hlasitého skandování „ DEMISI“ slyšet i cinkání klíčů, poté byla demonstrace v poklidu ukončena.
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2012
  • 113 zobrazení
  • 0
krolina
Glenorchy je malé sídlo nacházející se na severním konci jezera Wakatipu v regionu Otago na novozélandském Jižním ostrově. K roku 2013 zde žilo 363 stálých obyvatel. Leží poblíž hranic dvou národních parků, Fiordland National Park a Mount Aspiring National Park. Nachází se zhruba 45 km od města Queenstown.

Obec se zajímavou historií, věhlasné místo z natáčení filmové trilogie Pán prstenů a s nádhernou horskou scenérií, je výchozím bodem pro spoustu treků v Národním parku Hora Aspiring, brána do „Ráje“ (díky nedaleké oblasti nazývané Paradise).

Head of the Lake – jak se říká celému severnímu konci ramene jezera Wakatipu – je v podstatě deltou dvou meandrujících řek zvučných jmen - Rees a Dart, širokým vlídným údolím nenásilně sevřeným okolními masívy, v čele s majestátní dominantou legendami opředené Mt Earnslaw/Pikirakatahi (2830 m.n.m).

Pro běžné výletníky je to cul-de-sac, konec silnice (vyasfaltované teprve roku 1997!) – jediné spojky se skutečnou civilizací 45km vzdáleného a turistickým ruchem pulsujícího Queenstown. Strmé břidličné svahy, řeky a bystřiny ženoucí se do údolí, mechem obrostlé pabukové lesy a ledem a sněhem pokryté vrcholky okolních dvoutisícovek – takhle rozmanitě se obléká skutečná Středozemě, proto se tolik záběrů z filmu točilo právě tady. Pro trempy je to synonymum perel novozélandských vícedenních treků – Routeburn, Rees-Dart, Greenstone-Caples a mnoha dalších – méně známých ale srovnatelné krásy. Pro farmáře je to nejzápadnější bod regionu Otago, kde se ještě dá farmařit – pastviny vysoko v horách s tisícihlavými stády vysokohorských merino ovcí, produkujícími světově ceněnou merino vlnu. Pro zoology a botaniky místo s výskytem několika vzácných ptačích a rostlinných druhů, pro historiky se nese ve znamení pohnutých momentů prvního osidlování a dobývání zlata a wolframitu. Pro geology je skvělou učebnicí postglaciálního vývoje místních hornin a nerostných vrstev. Méně nápadné a méně známé jsou pak osudy místních lidí a rodin, jimž Glenorchy bylo a je domovem po celé generace a které vytvářely místní komunitu. Někteří se stali legendou – jako třeba hraničář Bill O’Leary přezdívaný Arawata Bill.

Další zajímovosti o Glenorchy - historie, zlato, příroda a lidé v průběhu času najdete na tomto odkazu:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Glenorchy_(Nov%C3%BD_Z%C3%A9land)

Jezero Pukaki leží v přibližném středu jižního ostrova Nového Zélandu. Jezero Pukaki je největším ze tří přibližně souběžných jezer, mezi které patří ještě jezero Tekapo na východě a jezero Ohau na západě.

Všechna tři jezera byla vytvořena ledovcem, jejich hráz tvoří terminálová moréna ustoupivších ledovců.

Plocha jezera Pukaki je něco okolo 180 km2 a jeho démonicky modrou způsobuje ledovová moučka [extrémně jemně rozemletý materiál, způsobený posunem ledovce], která pochází zejména z Tasmanova ledovce. Jezero Pukaki napájí řeka Tasman River, která vytéká z jezera pod Hookerovým a Tasmanovým ledovcem, nedaleko Mt. Cook/Aoraki

Jezero Pukaki, stejně jako jezero Tekapo jsou dnes důležitou součástí novozélandské energetiky. V 60. letech 20. století byla postavena první ze série osmi hydroelektráren, pojmenovaných The Waitaki scheme. Hladina jezera Pukaki, byla dvakrát zvýšena, dohromady o 46 metrů. Voda do první elektrárny v řetězci [Tekapo A] je přiváděna kanálem, který zajisté také neminete.

Dokud jezero Pukaki na vlastní oči nespatříte, nebudete mi věřit že barva jeho vody je něco úžasného. Tak úžasného, že to ani objektiv fotoaparátu nedokáže zachytit. Do jeho úžasně modré vody se budete chtít ponořit, piknik na jezeře Pukaki, se strhující panoramou nejvyšší hory Mt. Cook/Aoraki na obzoru, patří k nezapomenutelným zážitkům. Dopřejte si alespoň půlhodinku, podobné pohledy jsou zkrátka neopakovatelné.

Název jezera Tekapo je odvozen, stejně jako spousta jiných novozélandských názvů, z maorského jazyka, kde Taka znamená podložka na spaní (maorská karimatka) a Po znamená noc. Maorští lovci se sem vydávali lovit ptáky moa a úhoře a s kořistí se vraceli zpět k pobřeží.

Jezero Tekapo má plochu 83 km čverečných a leží v nadmořské výšce 700m. Jezero napájí ze severu řeka Godley River, která pramení vysoko v horách Jižních Alp. Voda v jezeře Tekapo má neskutečně modrou barvu a překoná ji snad ještě nejneskutečnější modrá barva jezera Pukaki). Barvu vody v jezeře způsobuje tzv. ledovcová (nebo horninová) mouka, [jemné částečky hornin vzniklé třením materiálů nesených ledovcem o podloží] nesené ledovcem a posléze ledovcovou řekou.

Na břehu jezera Tekapo je postaven Church of the Good Shepherd [kostel dobrého pastýře]. Kostel byl postaven v roce 1935 a byl tak prvním kostelem v oblasti pánve Mackenzie. Kostel navrhnul architekt z Christchurch podle nákresů místní umělkyně. Church of the Good Shepherd na břehu jezera Tekapo je bezpochyby jedno z nejfotografovanějších míst na Novém Zélandu. Vedle kostela je slavná socha psa, který je připomínkou všech ovčáckých psů, bez kterých by se zdejší pastevci jenom těžko obešli a spásání zdejších horských svahů ovcemi by bylo nemožné.
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2015 až duben 2016
  • 62 zobrazení
  • 0
zsklecany2
Konec školního roku se blíží a my vyrazili užít si jeden z posledních dnů na zámek Loučeň a do labyrintů.
Na loučeňském zámku jsme poznali zámek ze své dětské perspektivy. Prováděla nás kněžna Marie a ukázala nám, jak se na zámku žilo, stolovalo, jaké měly šlechtické děti oblíbené hračky, co jim na zámku chybělo ve srovnání s dnešní dobou, a co měli proti nám navíc...
Po té nás čekalo jedenáct zahradních labyrintů a bludišť na jednom místě, v zeleni historického anglického parku. To je labyrintárium Loučeň.

Labyrinty a bludiště

Co jsou labyrinty?
Labyrintem vede jediná cesta, byť pořádně klikatá. Oproti tomu v bludišti narazíte na mnohá rozcestí. A přitom ne každá z cest, kterou si na těchto rozcestích vyberete, vede tím správným směrem.

Labyrinty jsou magické. To je další důvod, proč se s nimi seznámit. Jsou téměř tak staré, jako lidstvo samo. Labyrinty užívali třeba Keltové, abychom nejprve jmenovali nám geograficky blízkou civilizaci. Už ve starověku je ale znali třeba i obyvatelé daleké Indie. V pohanských dobách měly na lidi v mnohém podobný vliv, jako později vznikající náboženství.Labyrinty lidem dobíjejí energii.

Labyrinty a bludiště na zámku Loučeň
Bludiště a labyrinty propojuje přesně vytyčená naučná stezka s obsáhlými, tématicky řazenými informacemi o historických kořenech, ale i současnosti labyrintů a bludišť. Dozvíte se z ní, že labyrint hrál odpradávna svoji mnohdy tajemnou roli v rozličných starých světových kulturách - od starověkých Keltů, přes gotické katedrály, až po indiánské kultury amerického kontinentu. Při své cestě jedinečným zámeckým parkem o celkové rozloze 23 hektarů budete postupně míjet následující bludiště a labyrinty:

1. Buxusové bludiště

(400 m2), umístěné v těsném sousedství jižního, bočního traktu zámku, je připomínkou klasických, ornamentálně pojatých labyrintů známých z barokních zámeckých zahrad. Za cizokrajným názvem buxus se neskrývá nic záhadnějšího než nízká, věčně zelená keříková rostlina, které jsme v našich zeměpisných šířkách pro její odolnost běžně zvyklí říkat zimostráz.

2. Světelný labyrint

(100 m2) zabírá v souladu s barokní symetrií střed otevřeného zámeckého nádvoří. Přes den je velmi nenápadný, po setmění ale dokáže naplno očarovat svým kouzlem. Průchod do středu labyrintu vedoucí spletitou cestou značenou celkem 340 zemními svítidly může být atraktivním doplňkem k občasně pořádaným nočním prohlídkám zámeckých interiérů.

3. Travnatý labyrint

(145 m2) situovaný naproti vchodu do zámecké kaple má v kruhovém půdorysu zakomponován tvar kříže - vzhledem k umístění je to motiv víc než příhodný, používaný jako klasická forma již od středověku, kdy měla náboženská symbolika mnohem větší váhu než dnes. Cesta pro poutníky, neustále se točící, vede drcenou antukou, předěly mezi cestami pak vytváří travnatý drn. Svěží zeleň trávy se sytou oranží antuky působí neobyčejně harmonickým dojmem.

4. Tisové bludiště

(1 450 m2) je zdaleka největší jednotkou mezi loučeňskými bludišti a labyrinty. S předpokládaným rychlým růstem živého tisového plotu poroste i příjemný stín, který plot vydává, ale především pak dokonalost Vašeho úkrytu před očima těch, s nimiž budete radost ze zábavného pobytu v bludišti sdílet. Od roku 2012, tedy 5 let po jejich vysázení, už tisy v největším loučeňském bludišti dokážou skrýt i postavu toho nejvyššího taťky. Do nitra bludiště se vstupuje přes schodišťovou lávku. Je na Vás, abyste našli cestu ke druhé z lávek, která Vás naopak ze spletitého bludiště vyvede. Anebo můžete dřevěné lávky použít jen pro lepší orientaci coby vyhlídkové věže a bludiště projít klasicky - tak, abyste nevynechali žádné ze tří kruhových prostranství v jeho nitru.

5. Dlážděné bludiště

(63 m2) má komorní rozměry a je kouzelné svojí variabilitou. Je vystavěno v kruhu z pálených, glazovaných dlaždic tří barev, z nichž jedna je použita pro body, v nichž se cesta rozděluje na dvě větve ve zbylých dvou barvách. Už před vstupem do bludiště se můžete rozhodnout, zda budete tyto větvící body ignorovat a celou cestu absolvujete po cestě jedné barvy, nebo budete pro zpestření v místech křížení pravidelně střídat cesty obou barev. V sousedství dlážděného bludiště je příjemný altán, ve kterém si přesně v půli Vašeho putování mezi labyrinty a bludišti jistě rádi odpočinete a případně přečkáte malou přeháňku, po níž se určitě zase vyčasí.

6. Palisádové bludiště

(255 m2) budované z řetězících se hradeb smrkových kůlů má netradiční tvar obřího otisku lidského chodidla. To si ovšem uvědomíte až tehdy, jakmile se v samém závěru probloudíte k vyvýšenému můstku. Z něho získáte jako odměnu za dobrý odhad a orientaci patřičný nadhled nad místem, které Vás ještě pár sekund před tím tak příjemně potrápilo. Z můstku se pak spustíte zpátky na zem skluzavkou, která bez problémů a bez jakýchkoli neblahých následků na šatech sveze i dospělé. Pokud uprostřed bloudění zjistíte, že rozlehlé palisádové bludiště je pro Vás poněkud velkou porcí, můžete hned na několika místech z bludiště vystoupit únikovými kovovými vrátky. Kůly palisádového bludiště měří na výšku 140 cm. Je v tom důmyslný úmysl: Vaše dítě se v bludišti zaručeně ztratí. Ale Vy nad ním neztratíte dohled.

7. Kamenný labyrint

(590 m2) je podle odborníků energeticky nejnabitějším loučeňským labyrintem a odkazuje svým stylem na labyrinty dávných Keltů. Neklamným důkazem toho, že jste dospěli k cíli, bude fakt, že se ocitnete v těsném sousedství středové tajemné mohyly. Valouny, které posloužily jako stavební materiál, opracovala do současných hladkých tvarů síla vodního živlu: Vyzdviženy byly ze dna Labe. Při putování dál po naučné stezce zjistíte, že největší koncentraci kamenných labyrintů najdete dodnes ve Skandinávii a Pobaltí. Vikingové byli v tomto směru Keltům velmi podobní. Před letní olympiádou 2012 v Londýně v našem kamenném labyrintu dobíjela energii oštěpařka Barbora Špotáková. A byla z toho naprosto suverénní zlatá medaile!

8. Provazové bludiště

si nejlépe vychutnáte při návštěvě Loučeně s početnější skupinou - může tedy přinést nezapomenutelné zážitky školním či táborovým skupinám, ale má potenciál být také příjemným dějištěm doprovodného programu outdoorové firemní akce. Spletitý systém lan o čtyřech různých barvách umožňuje zapojit do hry až čtyři různá družstva. Cílem je být při kopírování cesty podél provazů v barvě svého družstva co nejhbitější a co nejrychleji předat štafetu dalšímu členovi vlastního družstva.

9. Pískovcový labyrint

(245 m2) Vám navzdory názvu rozhodně boty nezašpiní - cesta do jeho nitra totiž nevede po sypkém písku, ale po pevné dlažbě z opracovaného, dokonale zarovnaného pískovce. Pískovcový labyrint má ze všech labyrintů nejkrásnější zasazení do přírody: Velkou část parku odtud máte jako na dlani. Jste skoro na konci putování - možná pro Vás bude rozhled kolem sebe dostatečným lákadlem pro to, abyste v parku posečkali i po poznání posledního, desátého labyrintu, a začali park vnímat jinými očima, zrakem, který se následně soustředí na pozorování krás starých a vzácných stromů či živočichů, jejichž přítomnosti v parku jste si pro samé nadšení z labyrintů a soustředění na jejich zdolávání doposud nevšimli. Nepřehlédněte statnou, dobrodružně rozvětvenou borovici poblíž labyrintu a zkuste objevit vzácného brouka roháče.

10. Prstový labyrint

(0, 5 m2) už Vám neubere příliš sil. Na konci putování o deseti etapách už celé Vaše tělo nebude muset putovat po trase rozložené na několika stovkách čtverečných metrů. Podmínky a pravidla hry v posledním loučeňském bludišti se výrazně mění: Nohy už sice máte s velkou pravděpodobností unavené, ale v rukou je stále ještě nevyčerpaná energie. Stačí Vám jediný prst, abyste jím prošli labyrint vytesaný do boku mohutného menhiru. Ovšem pozor! Alespoň pro děti mající respekt ze strašidelných bytostí to až tak jednoduché nebude: Je nutné překonat strach a projít kolem velké sochy hrůzného Minotaura. Tato postava je upomínkou na patrně nejznámější labyrint světa, který Minotaurus, napůl člověk, napůl býk, střežil v krétském Knossu.

11. Písmenkový labyrint

(64 m2), umístěný nedaleko amfiteátru, v místě, odkud je nádherný pohled do údolní části parku s pískovcovým labyrintem, je novějším přírůstkem loučeňského labyrintária, vytvořeným roku 2011. Dlaždice imitující řez stromem jsou opatřeny písmeny. Půjdete-li po písmenech tak, abyste postupovali po textu známé písně Jede, jede poštovský panáček, připomínající fakt, že majitelé loučeňského zámku Thurn - Taxisové byli zakladateli evropské pošty, zdárně najdete střed labyrintu. Jen pozor na vyvrcholení textu písně - má v sobě překvapení, které se odchyluje od originálního znění zmíněné pošťácké fanfáry. Pokud budete mít víc času, můžete zabavit své dítě, svoji drahou polovičku, či sebe samého hledáním 4 písmen abecedy, která v písmenkovém labyrintu chybí.

V labyrintech jsme se pořádně vyběhali a naštěstí nikdo z nás se nezabloudil. A tak můžeme všichni vyrazit ještě ve středu do Mirákula. Už se moc těšíme :-)
více  Zavřít popis alba 
  • 23.6.2014
  • 264 zobrazení
  • 0
jackal001
Vysoko nad údolím říčky Branné, na skalnatém ostrohu, který vybíhá od obce Branné (dříve Kolštejn) do údolí, ční dosud poměrně dobře zachované zbytky kolštejnského hradu. Na prvý pohled upoutá každého jeho vynikající strategická poloha, která mu umožňovala střežit původní cestu, vedoucí údolím z Moravy do Slezska. Od severu je hrad zakryt rozsáhlým objektem renesančního zámku, jednoho z nejvýše položených v českých zemí vůbec. Na rozdíl od gotického - horního hradu byl nazýván též středním a dolním hradem - zámkem.
První zprávu o hradu máme v listině z 3. května 1325, která je na hradě přímo datována; v ní neblaze proslulý loupežný feudál Jan Wustehube daroval kamenickému klášteru v Kladsku za příkoří, která mu způsobil, část svého zboží - šlo o městečko Goldek (Staré Město p./Sn.) a devět vsí, prakticky o celé Staroměstsko. Zdá se, že Wustehubové se zmocnili tohoto původně zeměpanského zboží, lákajícího bohatstvím drahých kovů, někdy po vymření Přemyslovců v létech 1308-1310. Tehdy také si vystavěli při zemské stezce z Moravy do Slezska pod Ramzovským sedlem hrad Kolštejn.
Ve třicátých letech 14. století byl hrad již opět v zeměpanských rukách a král jej, patrně roku 1339, daroval mocnému českému rodu pánu z Lipého. Od nich někdy na sklonku 14. století, se Kolštejn dostal do rukou pánů z Valdštejna, jejichž erbovní lev přešel i do znaku městečka. Heník z Valdštejna, zvaný též Kolštejnský, hrál významnou, i když nepříliš čestnou roli za válek husitských: postupně střídal jednotlivé strany, od Zikmunda přes Pražany a Zikmunda Korybutuviče zpět k císaři Zikmundovi, v jehož službách byl při pokusu o přepadení Prahy v září 1427 zabit. Nedlouho po jeho smrti získali Kolštejn páni ze Zvole, za česko-uherských válek nejvýznamnější severomoravští spojenci uherského krále Matyáše a protivníci spojenců Jiřího z Poděbrad Tunklů z Brníčka. Je proto víc než pravděpodobné, že právě tehdy dostalo jejich kolštejnské sídlo svou konečnou podobu výtečně opevněného a stěží dobyvatelného středověkého hradu. Dosud je patrná jeho tehdejší dispozice: obvodní hradní zeď, zbytky hradního paláce na západní straně a velká věž na plošince nad údolím, později bohužel značně přestavěná.
Pánové ze Zvole drželi kolštejnské panství do r.1568. Tehdy přešlo sňatkem na Jana st. Černčického z Kácova, který je již o osm let vložil do zemských desek Karlu st. ze Žerotína. Karel pak záhy na to odstoupil Kolštejn svému příbuznému, velkolosinskému Janu ml. ze Žerotína. Právě za obou Žerotínů byla zahájena na místě zrušeného příkopu starého hradu stavba nového sídla - renesančního zámku. Ještě za Žerotínů byla dokončena stavba středního zámku, tj. původního trojkřídlového objektu, jehož arkádové nádvoří navazovalo na jižní straně na hradbu gotického hradu, pravděpodobně bylo již tehdy postaveno i východní křídlo dolního zámku.
V r. 1581 prodal Jan ml. ze Žerotína Kolštejn významnému slezskému rodu pánů z Vrbna. Ti ve stavbě zámku dále pokračovali. Nejprve vedla stavbu u nás již zdomácnělá italská huť, v 90. letech 16. století pak pokračuje ve stavbě jiný stavební mistr, vyškolený na německé renesanci. Pod jeho vedením byla dokončena stavba dolního zámku, zejména vstupní věže a části západního křídla. V r. 1597 byla stavba asi z větší části dokončena, jak ukazuje nápis vstupního portálu ve věži. Drobnější práce však probíhaly dále, i za Hynka z Vrbna (držel Kolštejn v letech 1608-1614), jednoho z nejučenějších příslušníků moravské protestantské šlechty té doby, nevalného však hospodáře. Zejména kolštejnské panství, zatížené již předtím nákladnou zámeckou stavbou, ještě více zadlužil. Proto po jeho smrti prodali poručníci jeho nezletilého synka zámek s panstvím rytíři Hanušovi z Petřvaldu. Spolu s ním se objevil na zámku i další stavitel, vysloveně německo-holandského směru, který pokračoval v nedokončené výstavbě dolního zámku jeho východního i severního křídla. Stavba však zůstala již nedokončena, zejména nebyl uzavřen prostor prvního zámeckého dvora a torzem zůstaly i dvorní arkády. K jejímu provizornímu dokončení došlo až po Bílé hoře.
Hanuš Petřvaldský hrál významnou roli ve stavovském povstání: byl členem zemského direktoria, jedním ze zemských soudců a komisařem pro prodej církevních statků. I když zemřel ještě před bělohorskou porážkou, veškeré jeho statky byly zkonfiskovány a kolštejnské panství dostal jako léno koruny české kníže Karel z Liechtenštejna. To byl součastně konec slávy tohoto vznosného panského sídla. Ještě za třicetileté války, zejména v její poslední fázi, hrála kolštejnská pevnost poměrně důležitou úlohu jako hlavní opěrný bod císařských vojsk. Proto byly rychle dobudovány zámecké fortifikace směrem k městečku: dnes již neexistující věž se vstupní branou v místech dnešní silnice, původně předsunutá před zámecký příkop (bývala zvána židovská, neboť v ní a u ní mívali židé své kupecké stánky; při stavbě silnice v r.1876 byla stržena).
Zámek měl také stálou, dost silnou císařskou posádku a byly sem narychlo před Švédy odvezeny cenné věci z jiných lichtenštejnských sídel, především z Rudy nad Moravou. Na druhé straně však nadělala vojenská posádka na tomto krásném renesančním sídle hodně škod, které nebyly již nikdy zcela zahlazeny.
Po třicetileté válce se stal zámek pouhým hospodářským sídlem správy panství, ovšem s postupující centralizací lichtenštejnského hospodářství v 18. a 19. století nezadržitelně klesal i význam zdejšího vrchnostenského úřadu. V křídle vpravo od věže byl umístěn knížecí pivovar (po roce 1850 byl zrušen a částečně demolován), a když v r.1866 byla spojena správa kolštejnského a rudského velkostatku, která se usídlila v Rudě n. Moravou, byly rozsáhlé prostory zámku pronajímány k nejrůznějším účelům.
Již v r.1850, po zrušení purkrabského úřadu, umístěného v předním zámeckém traktu, byla tato část zámku věnována knížetem Liechtenštejnem obci, která zde umístila školu. Větší část dalších zámeckých prostor byla provizorně upravena na nájemní byty, z bývalého rytířského sálu se stala tělocvična a divadelní sál místního německého křesťanskosociálního spolku. Teprve počátkem 50. let byly cenné renesanční interiéry, zejména řada sálů s původní štukovou výzdobou, opět obnoveny v plné kráse, když byly vybourány vezděné příčky, které tyto historické prostory znehodnocovaly.
Krutou daň zaplatil zámek také ničivému živlu - ohni. Poprvé kolem roku 1770, kdy padlo za oběť plamenům zastřešení krásné arkádové věže; poškozený ochoz byl provizorně zakryt novou mansardovou střechou. Ještě zhoubnější byl požár z 25. března 1926, způsobený neopatrností zámeckých nájemníků; ten těžce poškodil celý zámecký objekt , arkády věžního ochozu byly narušeny tak vážně, že musely být zbourány. Kníže Liechtenštein DL sice největší škody nouzově opravit, zámek však obratem prodal třem majitelům: místním křesťanským spolkům, německému svazu křesťanské mládeže olomoucké diecéze a obci, která tu zřídila prázdninovou osadu pro děti brněnských Němců. Místními občany byly sice podnikány sbírky na obnovu zámku, avšak bez patřičného finančního výsledku. Za mobilizace v roce 1938 byl zámek dočasně proměněn v kasárna československé armády, po mnichovském diktátu pak jej jako celek převzala obec.
Po osvobození v roce 1945 zůstal zámek z větší části prázdný, obec neměla na jeho využití vážný zájem a hlavně potřebné finanční prostředky. V roce 1965 byla sepnuta vstupní, tzv. Černá věž, která po léta hrozila sesutím. V roce 1971 byla zahájena stavba příjezdové silnice ze západní strany zámku.
Původně mělo dojít k obnově arkád, sgrafitových omítek (stejná omítka se nachází i na fojtství) a některých částí interiéru, ale byla provedena jen injektáž k zamezení zboření některých zdí. V součastné době probíhá rekonstrukce mostu a byly zde odkryty zbytky vstupní věže.
Prohlídka zámku a hradu - zahrnuje renesanční zámecké budovy dolního a středního hradu (rozsáhlé prostory s původní štukovou výzdobou a fragmenty nástěnných maleb) a zříceninu gotického horního hradu s nádhernými výhledy do okolí. V průběhu sezóny jsou pořádány výstavy soudobého umění a další kulturní akce.

zdroj:www.jeseniky.net
více  Zavřít popis alba 
  • 12.8.2015
  • 122 zobrazení
  • 1
reklama