Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 9 969 výsledků (0,2315 sekund)

reklama
91 fotek, listopad 2013 až duben 2019, 177 zobrazení
33 fotek, 3.8.2016, 50 zobrazení
Od soboty 30.7,zároveň s naším přátelským ohněm.až do soboty 6.8.,běží na Bohouškově ,,dlátobraní,,.Hlavními organizátory jsou Hanka s Bohouškem a setkává se zde pracovně hromada řezbářů z našeho klubu a také přichází mnoho obdivovatelů a fandů.Hlavní je ovšem řezbaření a po večerech hraní a to ne ladajaké.hrají trempské legendy, skupiny i jednotlivci a všechny večery zní hudbou a zpěvem dlouho do noci.Hanka ,společně s děvčaty z fanklubu se vzorně starají i o světské potřeby,tedy o pokrm a tak je tvůrčí činnost ničím nerušená a řezbáři mohou nerušeně pracovat na svých dílechJistě se výsledkem pochlubí už v listopadu v Pardubicích.Bohouškvi i Hance,ale i ostatním patří velký dík za organizaci,není to skutečně lehké.Těch pár fotek je z mobilu,nejsou kvalitní,až sem dospěla ta moje skleroza,zapomínám mnohé,foťákem počínaje a držte se,dláty konče.Taková to je se mnou bída.Snad ještě zažiju pár lepších dnů.Profa
47 fotek, podzim 2014, 201 zobrazení
Téměř po půl roce v Queenstownu jsem vše opustila (i Marťu, který se rozhodl pokračovat ve své super našlápnuté kariéře v Hiltonu :)) a přesunula se sama samotinká na sever jižního ostrova do krásného slunného městečka Nelson. Hlavním důvodem bylo samozřejmě nesrovnatelně teplejší počasí. Svítí tu sluníčko, nepotřebuji bundu, přes den se rochním pod palmami v houpací síti vedle bazénu, večer sedím ve venkovní vířivce asi s miliardou Němců (pravda, ti mi to tu trochu kazí, mohlo by jich být o něco méně), moře za bukem.... Město je také moc pěkné... No opravdu krása, dokonce momentálně bydlím v hostelu s názvem Paradiso :) Jen s prací je to horší, nic moc tu není... a zájemců o práci tuny... Takže uvidím, jak se to vyvrbí...

Fotky jsou tak nějak všehochuť. Prvních pár fotek je o něco starších, ze super "retro" foťáku mých spolubydlících :) Pár fotek z výletu v Mt. Aspiring parku, kam jsme s Marťou vyrazili autobusem a pak na super rychlém člunu zvaném Jet Boat :), který měl chvílemi rychlost větší než světlo (aspoň mi to tak připadalo, hlavně, když jsme občas ve smyku přiblížili snad 5 cm ke skálám). Ovšem největší prča byla, když s námi dělal otočky 360°, to jsme byli všichni jak malé děti - ještě, ještě :) A příroda opravdu krásná, počasí sice nebylo úplně ideální, sluníčko se před námi dost schovávalo, ale i tak to bylo prostě nepopsatelně beautiful. Opět velmi známé místo z Pána Prstenů (pro znalce :)) a z natáčení spousty reklam pro zahraniční klienty (včetně čokolády Milky!!)

Pár fotek z našeho VIP užívání v Hiltonu :), moje rozlučková párty, rozlučková večeře a moje nová ozdoba :) Musela jsem přeci jen Luci dohnat :) Rozlučková večeře byla moc fajn, jen jsem moc neodhadla počet lidí a počet brambor, ještě že dorazila velká pomoc - Gabča a její kámoš Martin. A byla opravdu sranda. Jeden z mých nových spolubydlících Igor a jeho kamarádi z Brazílie si vychvalovali, jak je ta naše čeština hezká. Otočili se na Gabču, ať mi něco říká v češtině... A ona se na mě tak vtipně podívala a řekla mi - To jsou ale idioti, co? No, v tu ráno jsem smíchy vycvrnkla na zem mléko, které jsem zrovna držela v ruce :) a oni vůbec netušili, která bije :)

Jelikož Olda nám jako auto dosloužil, rozhodla jsem se odmítnout příšerně dlouhé cestování autobusem a zvolila variantu "relocation car". Za 1 $ jsem převezla jedno fáro do Christchurche, kde jsem strávila 2 noci u kamarádů a další (mimochodem ještě lepší) fáro do Nelsonu za další doláč :) Ať žije NZ, zajímalo by mě, jestli takovýhle byznys existuje i u nás! Pokud by totiž existoval, určitě by na tom Češi začali brzy vydělávat... Funguje to tak, že půjčovna aut potřebuje dostat určité auto z bodu B (kam ho zavezl turista) zpět do bodu A, tak ho nabídne za směšnou částku, já měla to štěstí, že se mi obě auta podařilo sehnat i s plnou free nádrží, která mi do cílových destinací bohatě stačila :) Jen jsem si raději připlatila neomezené pojištění za pár doláčů a bylo. Takže jsem se svezla super auty, zastavila, kde se mi zlíbilo a ještě neutratila téměř nic :) Do Christchurche jsem vzala 2 francouzské stopaře, do Nelsonu jednoho kamaráda, takže jsem se ani trochu nenudila :)
54 fotek, léto 2014, 113 zobrazení
U vás pomalu končí léto, tady KONEČNĚ začíná být teplo, zatím teda jen přes den, ale i tak mám radost. Hory jsem si popravdě neužila tak, jak jsem si představovala, než jsem dorazila do Queenstownu, jelikož např. 1-denní skipass tu stojí 100 dolarů (1700 Kč!!!), takže jsem každý volný den na horách rozhodně nestrávila, miliony opravdu nevydělávám. Už skutečně chápu, proč se Queenstownu říká město boháčů. Blízko města jsou 2 areály - Coronet Peak a Remarkables. Na Coronet Peak jsem se vydala s mezinárodní výpravou - Španělsko, Německo, Francie, UK a já :), tak to byla sranda. Hlavně rozumět klukovi, který mi přišlo, že občas nepoužíval angličtinu, ale frangličtinu, přízvuk měl opravdu příšerně francouzský. Ale užila jsem si to tam moc, jelikož to byl můj první výlet na hory...a po zimě v ČR, kdy jsem na horách nebyla ani jednou, jsem měla opravdu snb absťák :) Areál byl fajn, jen tedy nechápu, proč na všech lanovkách nemají ty "tyčky" na snowboard/lyže (a to ve všech areálech), cesta nahoru pro mě tak vždy ke konci dne byla utrpení, jelikož se snb na jedné noze celkem "pronese". Ale vše ostatní bylo awesome :) Při zpáteční cestě jsme se jeli podívat do Skippers Canyonu. Raul (řidič) prohlásil, že se tam prostě musíme podívat, když máme půjčené tak super auto i s řetězy. Turisti za to dávají 150 dolarů, aby se tam mohli jet podívat s džípem, tak my to budem mít zadarmo. No, trošku mě zarazila cedule na začátku cesty, kde bylo napsáno, že dalších 6 km není možnost otočení a že auta z půjčoven nebývají na tuto cestu pojištěna. No klukům to nevadilo, prý se nemůže nic stát, tak jsme vyrazili. Výhledy byly opravdu úžasné, jen teda občas mě mrazilo, protože cesta byla místy dost úzka a zmrzlá...a ten sráz dolů, no nikdo by pád stoprocentně nepřežil. Jako by tohle nestačilo, potkali jsme v "protisměru" 5 džípů s turisty (kteří za to zaplatili ty nekřesťanský peníze :)), v tu chvíli jsem myslela, že to nemůžeme přežít, protože couvat nepřicházelo v úvahu. Naštěstí Bůh stál při nás a zrovna v tomto místě byla cesta o něco širší, takže se nám podařilo drobným manévrováním za úplného ticha vyhnout, řidiči na nás koukali jako na blázny. No myslím, že po tomto zážitku si oddychli všichni včetně doposud suverénního řidiče. No ale výlet to byl pěkný :) Na další radovánky jsem se vydala do Wanaky, kde se ke mě přidala stará známá parta z Christchurche - Tanja a spol. U Wanaky je ski areál Cadrona. V době, kdy jsme tam však přijeli (na 2 dny), bylo špatné počasí, čímž areál na tyto 2 dny zavřeli!!! Takže jsme čas strávili hraním pingpongu s ostatními v Holiday Parku ve Wanace, no fakt super :)))) Na Cadronu jsem se pak ale ještě vydala znovu - s Nicole (Tanji kamarádkou z Německa, která sem přijela na měsíc na prázdniny) a Simonem, naším kámošem z Queenstownu. Tentokrát bylo počasí úžasné, takže jsme si to opravdu užili. Ještě se chystám ozkoušet Remarkables, na které čubrním každý den v práci, tak uvidím, jestli mi to vyjde. Vždy totiž dostanu dny off, když ostatní musí do práce a naopak, tak je dost těžké vše zkoordinovat. Fotky z hor mám jen svoje z mobilu, stále čekám, až obdržím i nějaké foťákové, tak je sem pak ještě přidám :))

Ani mi to nepřijde, ale už mám za sebou 2 měsíce v Hiltonu, čas tu utíká hrozně rychle... Od tohoto týdne mám přesunuté pracoviště - z apartmánu do pokojů v Hiltonu, což se mi vůbec nelíbí. Mám slíbeno, že po 2 - 3 týdnech můžu zpátky do apartmánů, tak uvidíme. Prý chtějí, abych byla flexibilní a uměla všechno, když budou v budoucnu potřebovat. V Hiltonu se mi nelíbí, protože pracuji sama, nejsme v týmech, takže téměř celý den nemám na koho promluvit, když tedy nepočítám hosty. Ti, co tráví čas na pokoji a přitom chtějí uklidit, mě teda nebaví, protože je mi to vždy dost nepříjemné, nevím, co uklízet dřív, vždy mi přijde, že mě hrozně pozorují, čímž okamžitě znervózním a zrudnu. Pak se mě každý ptá, jestli jsem v pořádku! Apartmány jsou prostě lepší, i když občas jsem také měla dost :) Např. když jsem byla v týmu s jedním japonským klukem, který skoro vůbec neumí anglicky. Je hrozně rychlý, furt lítal z místa na místo, všechno hrozně rychle (něco pro mě :)), ale ne pořádně, takže jsem ho musela párkrát zastavit a vysvětlit, že obzvláště, když uklízíme VIP pokoj, musí to uklidit/vyleštit pořádně. A on na všechno odpověděl - thank you nebo sorry, i když jsem mu občas dost tvrdě oznámila, že to dělá blbě. A on mi za to vždycky poděkoval. Vím, že za to nemůže, že je to jejich povaha, ale teda pracovat s ním týden v kuse, tak ho asi uškrtím! :) Už mám i malou zkušenost z F&B, kdy jsme pomáhala obsluhovat při jednom banquetu. Uniforma mi vyloženě sedla, nejmenší velikost, ale stejně jsem vypadala jak voják, hrůza, ze začátku jsem odmítala vylézat mezi hosty. Jinak tedy pracuji v průměru 5 dní v týdnu, většinou tak 7 hodin, což je fajn. Občas se mi stane nějaká veselá příhoda, např. zapomenu ráno zhasnout světla, takže večer musím shánět někoho s kabely a autem... Máme tak nějak zakázáno používat jiný jazyk než angličtinu, ale občas se to prostě nedá, pár Čechů v hotelu pracuje, někteří se mnou v housekeepingu. Vtipná Míša mě občas dokáže fakt rozesmát, např. když při vstupu do jídelny z plna hrdla prohlásí: "Ty vole párky k vobědu!!!" (Měli jsme hotdogy, kiwáci jsou celkem úchylní na fast foody, takže máme dost často hamgurgery, fish and chips, pizzu, nachos apod.). Každé ráno máme před zahájením pracovního procesu briefing, kde se dozvídáme, co nás přes den čeká, občas se této akce kromě supervisorů účastní i vedení - naše šéfka, která je trošku širších rozměrů. Míša při objevení její přítomnosti na briefingu prohlásila: "A jeje, hroch je tady!" Já se začala smát na celé kolo a nikdo nechápal :) Proto musíme mluvit anglicky, abychom nemohli nikoho pomlouvat :)))

Jinak doma se nám trochu "zaktualizovali" spolubydlící, odstěhovala se největší bordelářka z karavanu, tak pevně věřím, že to teď bude lepší, najednou je v obýváku spousty místa :). Hlučný a sobecký holkař James je taky fuč, ještě aby se přesunul pryč ten "divný" Rus a budu mít klid :) Moje nová spolubydlící Roya (z Kalifornie) je moc fajn, jelikož moc času doma netráví, přes den v práci a většinou spí u svého přítele, takže mám pokoj tak nějak pro sebe :)) Občas vyrazíme na nějakou tu party, většinou mi to vyjde tak, že musím ráno do práce, takže mám pak dost těžké dny, obzvláště po latin party, kdy tančíme do rána salsu, reggaeton apod :) Těch jihoameričanů je tu opravdu hoooodně a všichni se mezi sebou znají, taková velká rodina, fakt vtipné :)
788 fotek, květen 2017, 366 zobrazení
Sardinie v sedle TGB 1 000
Že se pojede na Sardini, už bylo rozhodnuto loni, než jsme dokončili expedici na Korsice na které se nám moc líbilo. Vyrážíme ve stejném složení: František, Zdenda a já s Vladi. Tentokrát už všichni na TGB Blade 1000 LT EPS 4X4. Už to naznačuje, že to bude ostré svezení, plné adrenalinu a zážitků. 7. května na noc vyrážíme směr přístaviště Livorno, 1 050 km jsme zvládli v klidu za 15 hodin. Je čas, tak se jdeme projít do města. Trajekt vyplouvá na noc a tak se zkulturníme a odpočineme v nezvykle velké kajutě.
První den začal v 6:30 hod. - vyloděním v přístavu Golfo Aranci a přesunuli jsme se do nedalekého kempu, kde jme odstavili auto s vlekem a nastrojili čtyřkolky. Byl to koncert. Už v 9 jsme vyrazili po trase směr sever a pěkně zostra. Na nezpevněných cestách nás překvapila jednosměrka, tak jsme ji dali v protisměru. Lemovala krásně pobřeží, kde jsme se spouštěli „šoustkami“ k osamoceným plážím. Na jedné z nich dáváme oběd. O kousek dál se brodíme rákosím a za ním písčitými cestičkami, které si náležitě užíváme. Před nájezdem na silnici nás zastaví závora. Hledáme kudy ven. Z druhé strany nás uzamklo golfové centrum. No nedá se nic dělat. Musíme drsným kamenitým výjezdem přes kopec. Dávám L, 4x4 a i pro jistotu uzávěrku předního diferenciálu. Je tu od vody vymletá strouha a potřebuji, aby všechna kola zabírala. Tady není prostor na chybu. Kameny od kol se za mnou kutálejí, chvílemi jsem nejistý, ale zastavit by znamenalo skončit v kotrmelcích. Po pár minutách jsem se prohrabal na vrchol. Potom i Fanda a Zdenda. Jako oddych jsme navštívili kamenné Nuragi a pevnost na hoře Altura. Na závěr jsme si nechali výhled ze zátoky Cala Spinosa na Korsiku a město Bonifacio, kde jsme byli loni a tam se zrodila myšlenka, že příště dáme ostrov na druhé straně. Je čas hledat kam se uklidíme přes noc. Pláže jsou tu nádherné, ale moc komerční. Na jedné jsou i písečné duny, ve kterých jsme se schovali. Ne na dlouho. Vykázal nás místní, že jsme zrovna v oblasti, která je chráněna. Na jedné vyhlídce potkáváme Čechy s karavany, kteří jsou tu už 14 dní, tak z nich dolujeme informace, jak to tu chodí. Pokud máte karavan, tak vás policie nechá přespat na parkovištích přímo u pláží. Bohužel stany nekompromisně vyhání do kempů tak jeden dobrovolně navštěvujeme.
2. den
Ráno musíme tankovat. Benzínek je tu dost a jsou tu i bez obsluhy, které jsou levnější, než vedlejší stojan s obsluhou. Jen se chvilku dohadujete s automatem. Po natankování mizíme v polích a v kopcích. Vedle vesničky Luras na jednom vrcholku u prehistorické stavby dáváme oběd. Jsou tu obrovské placaté kameny naskládané na sobě, jako kdyby jste si tu chtěl udělat přístřešek před deštěm. Podle domorodce je to posvátné poutní místo, kterých je na ostrově mnoho. O pár kilometrů dál navštěvujeme ještě jedno. Představte si dvoumetrové placáky naskládané u sebe jako zeď. Uprostřed malý vchod, kudy se sotva proplazíte dovnitř. Já jsem našel pohodlnější vchod. Propadlý strop kudy se spouštím dovnitř. Chodba sotva metr široká a jeden a půl metru vysoká vyskládaná z kamenů. Po deseti metrech končí kamenným stolem jako oltář. Všude kolem rostou korkovníky, které jsou do metru oloupané a na nich je napsaná poslední číslice roku, kdy byl oloupán. Prý každý osmý rok je kůra dorostlá do správné tloušťky na výrobu špuntů. V přilehlých vesnicích se na velkých hromadách suší a zpracovává. Ještě navštívíme nejznámější Basiliku Della Santissima. Je pruhovaná jak zebra. Černý a bílý kámen v pruzích už z dálky přitahuje pozornost. Na závěr dne míříme na nejsevernější bod ostrova, do vesničky La Pelosa. Naproti ní jsou 3 ostrůvky, na které se dá doplavat. Dva menší a jeden větší, kde je národní park. Kempování na divoko v přírodě se mi pomalu rozplývá a tak nacházíme otevřený kemp až v městečku Alghero.
3. den
Neptunova jeskyně, dlouhá kolem 1200 m je jednou z nejznámějších na celé Sardinii. Nachází se ve vápencovém výběžku Capo Caccia. Skládajá se z řady sálů, průchodů, jezírek a různých chodbiček. K jeskyni je možné doplout lodí, jelikož se nachází na úrovni hladiny moře, ale je přístupná i z pevniny, musí se ovšem sestoupit 110 výškových metrů po 656 schodech, které jsme zvolili. Ale zbytečně. Prošvihli jsme vstup o pár minut a další byl až za hodinu. Nechtělo se nám čekat, tak snad nám Bůh moří Neptun odpustí. Od moře míříme do hor k termálním pramenům, které jsou podle fotek volně v přírodě. Až tak zas volné nejsou. Všude samé ploty. Přijíždíme k prvnímu, který je oplocený a uvnitř se pasou ovce a prasata se válí v termálním jezírku. Druhý je také za plotem, ale místní nám ukazuje, že máme projít napůl rozpadlou brankou a dojít k němu. Kamenný bazén s písčitým dnem a hloubkou po kolena. Vyvěrající horká voda nám příjemně masíruje chodidla. Tady by se kempovalo, ale nemáme tu odvahu na cizím pozemku a v okolí žádný kemp není. Ty jsou zase až kolem moře, takže po chvilce relaxu zase sedáme na čtyřkolky a pelášíme dál po trase. Narážím na první problém. Kolem všech cest jsou ploty. Doma jsem vybíral průběžné kamenité nebo prašné cesty a zrovna na téhle byla zavřená brána. No nic. Improvizuji a po 50 km jsme zpátky na trase. Nekonečné ploty nás nepustili dřív. Přijíždíme k bio kempu. Za 30 € na noc se studenou sprchou to se nám zdálo moc, tak to musíme dotáhnout k moři. Tento den jsme dali 260 km.
4. Den
Ve znamení túry. Čtyřkolka se dostane až na okraj skal a odtud už musíme pěšky. Je tu ráj horolezců. Soutěskou sestupujeme hluboko až do vyschlého zarostlého koryta, kterým po 2 km dojdeme až na osamocenou pláž. Všechno tu nádherně kvete. V dálce slyšíme vrčet centrálu, což znamená, že tam bude bar. Taky že jo. Po hodině sestupu nám ani nevadí, že tu pivo stojí 3 € a s chutí ho do sebe klopíme. Vedle baru je zaparkovaná čtyřkolka Arctic Cat 700 s malým vlekem. Nevím, jak ji sem dostal, ale jestli jezdí tím korytem co jsme šli, tak tu má těžkou dřinu. Jdeme se na chvilku vyvalit na pláž Cala Luna. Máme přeci odpočinkový den. ? Asi ne sami koukáme. Před pláží je velké jezírko sladké vody a u něj se povalují 200 kg pašíci. To by byla zabíjačka. Na pláži do tvaru podkovy je celkem plno. Horolezci i turisti v důchodovém věku, ti všichni si užívají tuhle pláž. Dáváme si dvacet a po hodině mizíme zase do baru, odkud se nám nechce a před výstupem se musíme pořádně posilnit. U čtyřkolek už jsme zase střízliví, ale i kdyby, tak na asfaltku se dnes už nedostaneme. Tady jsou krásné kamenité cesty, které šplhají v horách. Na jednom hřebeni je krásný plácek na kempování. Místní si tu dělají pikniky. Z kamení vyskládaná ohrada a uvnitř ohniště a místo na 3 stany. Je rozhodnuto. Kempujeme v NP Gennargento. Konečně na divoko, kde mohu vyzkoušet sprchový kout s horkou vodou.
5.den
Hned po ránu na hřebeni nacházíme leta odloženou chloubu ruské výroby UAZ. Pod kapotou má dieselový motor Peugeot. Baterku už někdo odnesl, tak mám možnost vyzkoušet moji silnou powerbanku, která by měla nastartovat motor o obsahu 2,5L. Světla svítí, stěrače stírají, klaxon troubí, jen ke startéru šťáva neteče. Dokázali by jsme si hrát až do večera, ale jsme tu za jiným účelem, tak musíme dál. Sjezd z hřebene do kaňonu Gorropu, byl plný adrenalinu. Klesáme léty nepoužívanou kamenitou cestou, širokou akorát na čtyřkolku. Zde odvádí motorová brzda skvělou práci. Rychlost, spíše plazivost, řídíme jen plynem. Po půl hodině jsme se dostali na asfaltku, která kopíruje pohoří, ale mi chceme ještě níž až dolů do rokle. Domácí příprava tras se vyplácí. Další úžasná cestička vedoucí až na dno rokle. A proč byla úžasná? Protože když jsme vyjeli po jiné více projeté cestě z kaňonu zase na silnici, tak tam byla otevřená závora a značka zákaz vjezdu a cedule Offroad Turistika. Za poplatek vozí 5 km lidi v offroadech dolů a zase nahoru. Slečně u pokladny se to moc nelíbilo a snažila se nám vysvětlit, že máme zaplatit. Kdyby chtěla nějaký drobák, že jsme tam jeli sami, tak jí ho dáme, ale ona chtěla taxu, jako když vás tam vezou autem, takže jsme raději dělali, že jí nerozumíme a jeli dál. Oběd dáváme, jak jinak, než v parku Orcosio, kde jsou i lavičky a kamenný gril, ale není co na něj dát. Dnes máme ještě v plánu jet na jednu odlehlou pláž, ale musíme dotankovat, což znamená odklonit se od trasy. Benzínek je tu dost, jen je problém, že pokud chcete natankovat plnou nádrž, tak jedině přes kartu. V hotovosti jen po 5 € a automat nevrací, což znamená, že nikdy nemáme plnou nádrž a tím i nepřesný dojezd. Začali jsme to řešit, tak že to co chybělo v nádrži, jsme dolili z kanystrů, abychom měli všichni dojezd 230 km a já podle toho upravoval tankování. Vracíme se zpátky na prašnou cestu, která kopíruje vyschlé koryto až k moři, kde je kemp na pláži. Zase chybka. Závora 2 km před cílem. Čtyřkolky odstavíme do stínu křoví a jdeme na procházku. Kemp na pláži sice je, ale jen pro pěší. Nevím, kdo jim sem chodí, když z nejbližší silnice je to sem přes 30 km, ale třeba tam vozí turisty loděmi. Osamocenou pláž Sisine máme pro sebe. V sezóně to tu musí být šílené. Hlava na hlavě. Turisti sem jezdí obdivovat jeskyně, které jsou přístupné jen z lodí a jsou jich tu desítky. Skály vypadají jak ementál. Je čas se vrátit do civilizace. Kempujeme zase u moře poblíž Lotzória.
6. den
Vyrážíme brzo po ránu. Čeká nás druhá jeskyně Su Marmuri, která je považována za nejpůsobivější v Evropě, díky délce 850 m a průměrné výšce 35 metrů. Fakt nádhera a smí se tu bez blesku fotit. Odtud míříme zpátky po hřebenech k moři. Při jednom sjezdu se chová čtyřkolka divně. Mám defekt na 2 knoty. To byl pěkně ostrý kamínek. Na pobřeží nacházíme starou pobřežní pevnost. Ideální místečko na občerstvení. Jsme unešeni, jak je tu nádherně čisté a průzračné moře. O kus dál projíždíme podél plotů a otevřenou branou. Na GPS se mi objevuje ikona zelený tank. Tato značka znamená vojenský prostor a tím jsme měli ještě jet 20 km. Proto ta pevnost. Vracíme se raději zpátky a tuto oblast objíždíme po asfaltu. Díky
192 fotek, červen 2018, 136 zobrazení
Po stopách dávných civilizací – Německo
Jak už název napovídá, mám rád historii míst, která navštěvuji a tak pojmu i můj cestopis.
Kufry už jsou sbalené, v levém stan, spacák, karimatka a polštář. V pravém vařič, jídlo a nějaké drobnosti. Vrchní kufr zůstává volný na přilbu a bundu, tankvak veze fotoaparát a pár sušenek. Ráno jsem zajel do obchodu pro čerstvé pečivo a vajíčkovou pomazánku. Tu jsem spolu s bagetou snídal na odpočívadle nedaleko v Německu, kde jsem potkal dřevěného chlapíka, aniž bych tušil, že se ještě uvidíme. Cesta, tak jako ostatně v celém Německu, probíhala svižným tempem, brzy jsem dorazil k prvnímu cíli.
Ač nepřináší žádné udivující pohledy, jeskyně Ilsenhöhle (3) v Ranisu je jedním z nejdůležitějších míst středověké a paleolitické Evropy. V ložiskách jeskyně se nachází lidské dědictví, přechod od neandrtálského člověka k modernímu, zhruba 40 000 let staré. Kromě mnoha kostí zvířat, jako jsou medvědi a nosorožci, byly nalezeny kamenné nástroje a zbraně neandrtálského a moderního člověka. Jeskyně má velkou předsíň, z které vedou dvě prudce se zužující chodby. Přijíždím na křižovatku a dozvídám se, že cesta k parkovišti přímo u hradu, kam mě vede navigace, je obdařena zákazem vjezdu. Parkoviště po mé pravici, přímo pod hradem, je placená a já zatím nemám žádné drobné do automatu, tak se vydávám na parkoviště mezi domy, které jsem měl v záloze. Neplacená, leč ku mé smůle postavené na šikmé ploše, kde bylo zaparkovat nemyslitelné. Ztrácím zábrany a stavím motorku na soukromé parkoviště u přilehlého domku doufaje, že exkurzi dokončím před příjezdem odtahovky. Vyšlapávám schody a po chvilce se přede mnou otevírá bájná jeskyně. Přemítám, jak to tu asi vypadalo před výstavbou domů a hradu, který na jeskyni stojí, a jak tu lidé asi žili v dobách dávno minulých. Přesto, že hrad není mým cílem, v rychlosti proběhnu i jej a už nasedám na motorku, která zůstala na svém (něčím) místě.
GPS: N 50°39.75460', E 11°33.90188'
GPS parkování: N 50°39.73113', E 11°33.88328'
Cestou jsem měl první zastávku na pumpě (4), vše proběhlo bez problému, jen po zaplacení jsem si v rychlosti nedokázal vzpomenout, jak se německy rozloučit, paní pumpařce muselo postačit vlídné pokynutí hlavou. Auf wiendersehen! Blesklo mi při odchodu hlavou, přesto že já jsem byl obdarován milým tschüs.
Druhý cíl, ruiny Cyriakus (5), i přes výlet do polí nenacházím. Doma se dozvídám, že mě navigace navedla o 2 kilometry dál na velmi podobné místo. Třeba někdy příště. Po cestě mě přepadne hlad, pokukuji po nenápadném místě a zastavuji na polní cestě (6) vedoucí k malému letišti, schované za alejí stromů. Vytahuji vařič, ešus, konzervu a za pět minut mám ohřáté jídlo. Baštím, startuji, odjíždím a cesta mě vede k třetímu cíli.
GPS: N 51°3.81372', E 11°41.67415'

Motorku parkuji na malém parkovišti ve vsi a začínám, horkem doprovázený, strmý výstup k jeskyním v útesu skály nazývaných Höhlenburg buchfart (7). Jeskyně byly dle dostupných informací obývané od doby kamenné až do středověku. Kolem roku 1200 byly jeskyně doupraveny, ale nikdy už nebyly moc využívány. Při dosažení úrovně jeskyní se mě pokouší zastavit kovový plot s nápisem zakazující vstup. Značně vyšlapaná cestička kolem plotu mě přesvědčuje, že se to tu moc neřeší a vydávám se vstříc dobrodružství, které opravdu přijde. Uzoučká cestička posetá bodavými rostlinami, z jedné strany skála, z druhé hluboký sráz kam až oko dohlédne, občas doplněný nevelkým otvorem, tak dlouho lidem sloužícím. Ne moc příjemná turistika, ale já si to užívám. Když vidím lano, ne v zrovna zánovním stavu, visící z výšky asi čtyř metrů, a dvakrát za něj škubnu, mám jasno. Stane se ze mě Indiana Jones! Po zdolání provazu mě čekala nejzachovalejší, zazděná jeskyně s terasou a výhledem do okolí. Pár fotek, slaňování a klidný pochod k motorce doplňuje škleb v mém obličeji.
GPS: N 50°55.38145', E 11°19.71760'
GPS parkování: N 50°55.28160', E 11°19.98055'
Pokračuji k benzinové stanici (8), kde mě čeká nepříjemné překvapení. Samoobslužná pumpa přijímající jen karty. Díky offline mapám v mobilu nacházím normální pumpu (9) na dalším sjezdu, tankuji, startuji a blížím se čtvrtému cíli.
Monstrózní pískovcové bloky Lange Steine (10), z nichž největší má 13,6 metrů na délku a váží přibližně 155 tun, mě udivili, jak jen je to možné. Byla objevena rytina z neolitu, kterou se mi však přes množství moderních rytin nepodařilo odhalit, dále jsou vidět klínové prohlubně po obvodu dvou bloků vytvořené za účelem část bloku oddělit. Stále nemůžu uvěřit tomu, že bloky vytvořila příroda. Údajně se jí to povedlo za přičinění magmatu. Nicméně dle všeho se jiná teorie ani moc nehledala. Komu by se chtělo vysvětlovat, jak pravěcí lidé pohybovali takto těžkými břemeny. Parkuji na malém přírodním parkovišti kousek od bloků, mimochodem velice vhodném k rozložení stanu, nejdřív chvíli bloudím, ale při příchodu jsem ohromen, opravdu obrovské! Koukám, prohlížím, fotím a zkouším sebou nechat proudit mýtickou energii. Bohužel, díky mé skepsi, jsem vůči těmto věcem imunní. Stan nerozkládám, je něco po šesté, takže ještě čtyři hodiny světla.
GPS: N 50°44.72975', E 9°41.71612'
GPS parkování: N 50°44.73865', E 9°41.74953'

Vydávám se dál. Na dálnici mi spadne pár kapek deště na hledí, šlapu tomu na krk, co mi kufry dovolí, takže nějakých 145/h. Pár zatáček a přede mnou se objevuje téměř stojící kolona. Po deseti minutách a patnácti ujetých metrech jsem se začínal bát, že místo ke spaní budu hledat za tmy. V tu chvíli mě míjí německý motorkář na BMW s babou a taktéž s kufry, sic ne tak širokými, jako jsou ty moje. Když to dá on, tak já taky! Abych řekl pravdu, bál jsem se mnohem víc, než při lezení po laně v Höhlenburgu. Jedno škrábnutí a mám vyděláno. Po dvou kilometrech děsu se přede mnou otevírá prázdná dálnice, ani jsem si nevšiml, kvůli čemu kolona vznikla.
Včas dorážím k třetímu cíli. Pradávné svatyni, obrovskému pramenu Rhumequelle (12). Silně azurové jezírko je vlastně obrovský chrlič vody s průměrným průtokem 2000l/s, ve špičce až 6000l/s. Lidé již před šesti tisící lety vhazovali předměty do vody. Našli se pazourky, keramika, bronzové a železné předměty, meče a sekery. Místo je naprosto okouzlující, není divu, že přitahovalo lidi od pradávna. Kachny si užívají jednoduchý lov v průhledných jezírkách kolem a hned vedle mě se v mírném proudu vlní pstruh, kterého se mi díky špatnému světlu nedaří vyfotit. Je čas hledat nocování. Stanování na divoko je v celém Německu zakázané, dovoleno je pouze spaní pod širákem ve spacáku. To ale není můj případ. Odbočuji na lesní cestu neoznačenou zákazem vjezdu a po pár stech metrech nacházím vhodný kousek půdy (13) přesně na jeden stan. Vytahuji dosud nepoužitý stan, rozbaluji, převracím, přetáčím, rozepínám a zapínám. Po dvaceti minutách se uchyluji k návodu a za deset minut už stan stojí. Sžírán hmyzem, místo teplé stravy z vařiče, rozhodl jsem se pro sklenici párků v bezpečí stanu. Po naplnění žaludku vytahuji zápisník a vzpomínám na dojmy z výletu, usínám. V noci se probouzím a slyším, že už i les šel spát. Naprosté ticho, občas doplněné hučením, silně připomínající odpouštění přebytečných par uhelné elektrárny v době nízkého odběru. Ráno se probouzím vyspalý tak dobře, jak jen člověk po první letošní noci ve stanu může být. Rychle balím, než přijedou lesáci. Vyrážím na nedalekou benzínku (11), kde musím ještě deset minut čekat, než zapnou stojany. Ale mít čest být první tankující a úsměv pohledné pumpařky za to stáli.
GPS: N 51°35.38517', E 10°18.61210'
GPS parkování: N 51°35.46615', E 10°18.59735'
GPS nocování: N 51°36.21112', E 10°19.07307'
Šestý cíl, další pramen, využívaný lidmi po dlouhé věky, se nazývá Apenteichquelle (14). První nález, bronzová jehla sloužící pravděpodobně k rituálním účelům, byla nalezena při zemních pracích roku 1950. Pochází zhruba z roku 800-700 př. n .l., stejně jako bronzová spona s jantarovým korálkem. Že by pravěká móda? Pokud to ale mám vzít od nálezu nejstaršího, musím začít pazourkem (2200 př. n. l.), dále se našli tři bronzové náramky (1500-1200 př. n. l.) a kamenná sekera (1250-750 př. n l.). Do současné podoby bylo místo vystavěno roku 1220. Podobizna znázorňuje Hermanna von Winzenburga. Je to úchvatné místo, opět průzračná voda se valí asi z osmi pramenů, stéká do přilehlého rybníčku, který dále pokračuje do chovného rybníku. Teď už mi pstruh neuteče! Chvíli se za současného pojídaní bebéček kochám, lovím ryby a pokračuji dál.
GPS: N 51°56.69777', E 9°56.50587'
GPS parkování: N 51°56.67215', E 9°56.51225'

Zastávkou hned na otočku se stal menhir Glockenstein (15) v obci Einum, stojící přímo u světelné křižovatky. Opracovaný, 1,8m vysoký kámen je spojovaný s křesťanstvím, rytina na vrchu by měla být pozůstatek kulatého kříže. Pod ní se však nacházejí tři důlky, tzv. cup marks. Lidmi vytvořené “umění“ sahající až do pravěku. Po celém Německu se hojně vyskytují. Naproti přes silnici pohledná motorkářka prodává jahody, jaká idylka. Škoda, že neumím německy. Pohled z blízka (na menhir), dvě fotky a vyrážím.
GPS: N 52°9.66715', E 10°0.69940'
GPS parkování: N 52°9.70427', E 10°0.68458'

Parkuji u kraje silnice pár desítek metrů vzdálené od mého dalšího cíle. Klusfelsen (16) je pískovcová skála ve městě Goslar. Vystupuje jako téměř 20 metrů vysoké a 50 metrů dlouhé skalní žebro z téměř plochého okolí. Pískovec pochází ze spodní křídy, tvořen, spolu se začátkem vymírání ryboještěrů, asi 110 milionů let v mělkém moři. V roce 1167 byla v přírodní jeskyni vytvořena křesťanská kaple. Po opuštění nedalekého kláštera v roce 1500 byla kaple sotva používána k náboženským účelům. Skalní komory byly používány jako obydlí chudými lidmi. Na začátku 19. Století byla kaple zrekonstruována, vytesány schody a lavičky. Nicméně domnělé cup marks ukazují na přítomnost lidí v pravěku. Bylo by logické, že toto místo přitahovalo lidi odpradávna. Přesto jsem žádné informace o archeologických vykopávkách nezjistil. Je to neuvěřitelný pohled, příroda prostě dělá divy. Však ještě uvidím.
GPS: N 51°54.65895', E 10°26.64673'
GPS parkování: N 51°54.65200', E 10°26.58783'

Cestou dál jsem se v rychlosti stavil na pumpě (17) a dorazil k dalšímu cíli. Vytipované parkoviště se ukázalo nevhodné, vydal jsem se tedy podle ukazatele na vedlejší cestu a ta mě dovadla na malé, naprosto ideální parkoviště hned u parku Klusberge (18), útočiště dvou skalních útvarů z mého seznamu. Po chvíli chůze krásnou přírodou docházím k prvnímu cíli. Fünffingerfelsen, skalní útvar skládající se ze 4 stojících bloků pískovce u sebe a jednoho bloku asi deset metrů vzdáleného, může připomínat ruku vztyčenou k nebi, od čehož si také získal svůj název. Úžasná podívaná. Objat dlaní, spatřil jsem druhý cíl. Mnohem úchvatnější Klusfelsen. Asi 88 mil. Let starý pískovcový hřeben, ve kterém jsou vyhloubené jeskyně. Díky nálezům byl prokázán výskyt lidí již v mladší době kamenné. První písemná zmínka o jeskyních přichází z roku 1070, kdy klášter spravující Klusfelsen dává povolení k vybudování poustevny. No prostě paráda. To se snad ani jinak nedá popsat. Dopadá na mě dech historie a já si užívám každou jeskyňku, každá kámen, každý vryp. Tato skalní vila si získává mé srdce a prozatímní první místo, co německých zajímavostí se týče, přestože většina jeskyněk je nepřístupná díky hrozícímu nebezpečí zavalení. Po úžasném zážitku nasedám na motorku a pokračuji vstříc poslední neuvěřitelné podívané.
GPS Fünffingerfelsen: N 51°52.02245', E 11°3.98148'
GPS Klusfelsen: N 51°51.98847', E 11°4.14402'
GPS parkování: N 51°52.12422', E 11°3.37992'

A něco takového jsem opravdu ještě neviděl. Až 20 metrů vysoká skalní stěna z tvrdého pískovce, mírně nakloněná jihozápadně, budí dojem, že už měla dávno spadnout. Archeologické nálezy na Teufelsmaueru (19) ukazují stopy staré doby kamenné, kultury lineární keramiky a doby bronzové. Našla se ruční sekera a nejeden pazourek. Prokázalo se, že v historii byla stěna používaná k těžbě kamene a od roku 1833 je pod ochranou. Očarován atmosférou pokukoval jsem po stopách pradávných lidí, kromě zajímavé prohlubně s dvěma hlubokými důlky jsem nic nenacházel. A pak to přišlo. Sto procentě autentická rytina mamuta z doby plastové, není pochyb! S úsměvem na rtech vydal jsem se k motorce, abych mohl pokračovat k mému poslednímu cíli.
GPS: N 51°45.47872', E 11°4.95802'
GPS parkování: N 51°45.66757', E 11°4.89365'

Loučím se s Německem poslední zastávkou, hrobkou, jejíž stáří se odhaduje na 1400 let. Bohužel, žádné nalezené předměty se nedochovali. Großsteingrab bei Grimschleben patří do skupiny dolmenů, což se dá volně přeložit jako kamenný stůl. Všeobecně sloužili k pohřebním účelům a nacházejí se po celém světě. Tento se považuje za nejjižnější megalitickou skupinu ve východní části střední Evropy. Hrob je dost zarostlý zelení a velká část se stále skrývá podzemí. Existují dvě teorie, komu hrob patřil. Za prvé by majitelem mohl být předek rodiny Wettiner, či za druhé rytíř Ihring, který byl jmenován posledním durynským králem Irmenfriedem. Zde toho už není moc co dodat, s vidinou pohodlné postele nasedám na motorku a skrz poslední benzínku peláším domů, jak rychle je to jen možné. A tímto se loučím nejen s Německem, ale i s Vámi, milí čtenáři. Auf wiendersehen!

GPS: N 51°49.63957', E 11°47.42312'
GPS parkování: N 51°49.65745', E 11°47.46145'
43 fotek, jaro 2017, 142 zobrazení | práce, příroda
Téměř konec května v práci....a začátek června..nebudu dělat albumy po pár fotkách,budu je občas přidávat sem až do podzimu,předpokládám,že se opět bude album posouvat samo nahoru...
13 fotek, 13.7.2012, 64 zobrazení | práce
120 fotek, duben 2015, 40 zobrazení | práce
kurz studené kuchyně s mistrem Vladimírem Pickou. 16 - 19.4. 2015 , SOU Sedlčany + Pár fotek z exkurze z prahy
6 fotek, 26.9.2012, 75 zobrazení | lidé, práce
1 video, 8.3.2015, 70 zobrazení | práce
Sluší se dodat, že v keramické peci.
2 fotky, 29.6.2009, 12 zobrazení | dokumenty, práce
Úklid a renovace základny pokračují.
34 fotek, červenec 1991 až prosinec 2003, 75 zobrazení | dokumenty, práce
177 fotek, leden 2004 až srpen 2012, 704 zobrazení | umělecké
ruční práce kovářství platnéřství
1-par  0 | torst
7 fotek, 416 zobrazení | práce
141 fotek, říjen 2008, 184 zobrazení | práce
27 fotek, léto 2010, 111 zobrazení | práce
106 fotek, jaro 2010, 133 zobrazení | cestování, práce
Pár vzpomínek na dobu, když jsem s kamionem křižoval Evropu.
32 fotek, 1.2.2012, 258 zobrazení | koníčky, práce, vesnice, zvířata
5 fotek, 26.11.2013, 131 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron