Hledání: práce

Pro dotaz práce jsme našli 20 000 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Vytvářejte
fotodárky v akci!

Akce trvá do 30. 11.
Kód: BLACKFRIDAY2020
BLACKFRIDAY2020
mori65
Práce se zábleskovými světly
více  Zavřít popis alba 
  • březen až duben 2016
  • 19 702 zobrazení
janavavrova
chtěli jsme si vyjet na kole někam trošku dál ... ani jsme nemuseli přemýšlet, jak holky namotivovat ... pojedeme se koupat, na Žermanice ... tam to šlo dobře (sice s tisícem řečí pod každým kopečkem, ale šlo), holky měly vidinu vody a šlapaly jako hodinky ... na přehradě řádily hodinu ve vodě a i na cestu zpátky nastoupily s elánem (slíbili jsme jim zastávku na půli cesty v Cyklobaru) ... jenže ta cesta zpátky byla téměř celá do kopce a v úmorném poledním vedru, no řečí bylo asi milion, ale dojeli jsme (celkem téměř 30 km) ... my jsme se lehoučce projeli (když jezdíme s holkama, tepová frekvence se nezvedá nad normál, když jezdíme jenom s Michalem, tak padám na hubu :))) asi tak, jako holky dneska :))) nakonec to dopadlo tak, že z Dobré až domů, dělala Míša na kole blbiny, které ji naučil Michal a shodli jsme se všichni, že to bylo prima a těšíme se na další vyjížďku. No a jak jinak si pokazit příjemnou neděli, než si skočit do práce (ale když jsem viděla výsledky , paráda, tak mi to zase tak nevadilo, když se daří, tak se daří :)))
více  Zavřít popis alba 
  • 1.7.2012
  • 18 127 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
mataspeleo
Napadlo mě se s vámi podělit o můj způsob cestovní úpravy vozu VW SHARAN , tak, aby se v něm pohodlně mohli kdykoliv vyspat dva lidi, bez toho, aniž by museli složitě přeskládávat tuny bagáže, které se zpravidla na podobné cesty s sebou vozí a taky, aby zůstali v autě i zadní sedačky, pro případ transportu dalších pasažérů.Před SHARANEM jsem na podobné cesty používal VW PASSAT KOMBI, kde se sice slušně spalo, ale člověk musel vždy veškerou bagáž pracně přeskládat na přední sedačky a to se tam kolikrát podařilo vměstnat jen s pomocí boží - PASSAT byl navíc nízký a měl špatnou pruchodnost terénen :-(.
Viděl jsem na netu několik takových úprav SHARANA, ale přiznám se, že se mě žádná z nich nelíbila, protože se jednalo vždy o velmi složitou roboustní konstrukci s napevno namontovaným neskladným oc.rámem a bez možnosti použití zadních sedaček.Tahle moje postel se v případě nutnosti dá za pár vteřin zdemontovat a uložit na dno ložné plochy auta tak, že o ní vůbec nevíte, že ji máte v autě.
Další veliká výhoda je, že celá postel(dvě desky) můžete s auta vyhodit ven a spát na ní i venku pod širákem - např v hodně kamenitém terénu - častý problém v horských oblastech - samotná zelená barva koberce dokonane utváří pocit, že spíte na voňavé zelené louce :-).Samozřejmě se počítá s tím, že mám s sebou i lehkou nafukovací matraci - popř.obyč.karimatku, kterou dám na koberec - i když i samotný koberech je překvapivě pohodlný !
Náklady na výrobu této postele jsou směšné v porovnání s ostatními modely:

- OSB deska 18 mm 1250 x 2500 mm . 500,- Kč
- koberec 1500 x 2500 mm ...........300,- Kč
- 2 ks noha IKEA á 80,- Kč ............. 160,- Kč
- lep.chemoprén ......................... 190,- Kč
- 2 ks stahovací popruh IKEA .......... 60,- Kč
- 1 bm suchý zip šíře 10 cm .......... 90,- Kč
- 16 ks vrut 5 x 25 ........................ 10,- Kč
Celkem .................................. 1.310,- Kč :-)
Práce cekem včetně vymýšlení konstrukce cca 5 hod.
Původně jsem chtěl použít překližku 18mm tlustou, jenže ta stojí čtyřnásobek OSB a vzhledem k tomu, že je postel polepená kobercem, tak je to ve výsledku fuk a ušetříte 1.500,-Kč.
Některé vychytávky, jako např. přitažení - stabilizování postele pomocí stahovacích popruhů k podlaze vozu jsem obkoukal od kamaráda Milana, jež si podobnou úpravu do SHARANA dělal takřka zároveň se mnou, tak mu tímto děkuji za inspiraci - http://milvot1.rajce.idnes.cz/Sharan_-_luzkova_uprava - jde zase o jiný model - též lehký a skladný :-).
Důležité upozornění : nebojte se nic - nejde o konec trampingu - je to jen pomocník hlavně při cestách po zahraničí a jeskyňářských expedicích - či vodáckých výpravách :-) !!!
T
více  Zavřít popis alba 
14 komentářů
  • červenec 2014
  • 12 606 zobrazení
navody
Zde najdete podrobný návod, jak pracovat s editorem fotoknih a úspěšně vytvořit vlastní fotoknihu.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • březen 2013 až srpen 2015
  • 12 165 zobrazení
mrscully
Focení fotbalu je stále můj koníček, jsem programátor, ale téměř tři desetiletí práce na PC se podepisují na zdraví a časem se možná focením přeci jen začnu živit, uvidíme :-) Fotím po Plzni prakticky jen fotbal, občas rockové koncerty, výjimečně jiné sporty (např. házená).
více  Zavřít popis alba 
9 komentářů
  • září až říjen 2016
  • 11 187 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
pavelstejskal
Borek - bez práce nejsou koláče aneb jak se pracuje rukama v lůně pěkné přírody jako za krále Klacka
více  Zavřít popis alba 
  • duben až říjen 2014
  • 11 217 zobrazení
slavek-m
My tady v čechách slýcháme mýty o moravské lokalitě hned vedle paneláků bohaté na koniklece tak, že tvoří celý koberec a nedá se mezi nimi chodit. Lokalitě tak významené, že nemá v Evropě obdoby. Lokalitě, která když vykvete, tak stébla trávy tonou v záplavě fialovo-růžových květů...

Někdy bývají legendy pravdivé!

Původně jsem plánoval výlet až na pátek, ale vzhledek nepříznivým předpovědím, jsem se rozhold pro úterý dopoledne a vzal si volno. Budík 3:50 (tzn. cca 4:10 se vykopat z postele), snídaně, stihnout první vlak do Brna, užívat si východ slunce po cestě vlakem, příjezd do brna cca v 7:20 což znamená dostat se na lokalitu až po osmé, kdy je sluníčko bohužel značně vysoko a rosa je vysátá. Na focení jsem měl jen asi hodinu a půl a pak zase spěch na vlak nazpět, abych stihl oběd a po obědě práci.

Přírodné Rezervace Kamenný vrch leží přímo v Brně a opravdu, přestože se nachází kousek od paneláků, je převelice významná a výjimeččná (obdobně jako NPP a EVL Radouč v Mladé Boleslavi). Její největším klenotem je nebývale bohatá a silná populace koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis; C2b, §2, BERN příloha I, NATURA 2000) - jeho v ČR je soustředěn na jih Moravy (resp. její tzv. panonskou část), přičemž zde, na Kamenném vrchu, má celosvětově nejbohatší lokalitu výskytu. Tento koniklec miluje především slunné stepní lokality (ať už kamenné nebo travní) s bazickým podkladem. Bývá ale nalézán i ve vinicích, sadech a lesních světlinách. Bohužel jsem nenašel/nenarazil na vzácnou bělokvětou odchilku Pulsatilla grandis f. albiflora.
Na Brněnské lokalitě se vyskytuje i k.luční český, který však vykvétá později.

Pokud se tam někdo chystáte, tak využijte jakýkoli krásný den v následujících dvou týdnech. Teď je ideální doba! Jižní část lokality je v plném květu a severní, lehce opozděná, ji rychle dohání. Pohled je to vskutku nádherný a nevídaný! Známost a medializace lokality ale nese své úskalí. Pohybovat se mezi takovým množstvím hustě rostoucích krásných rostlin je problém což s sebou přináší i oběti a my pak nalézáme porupaná nenápadná chlupatá poupata apod. Na druhou stranu lokalita je oplocená ocelovým mřížovým plotem a vedou v ní vyšlapané cestičky, které jsou prosté květů. S trochou opatrnosti se dá chodit a fotit i mezi trsy květů. Zážitek je to super a kdo nebydlí v Brně, tak může Brňákům tiše a upřímně závidět :)

Jak už to bývá doma jsem si u fotek říkal, co jsem měl u té a té udělat jinak. Času moc nebylo, ale rozhodně to stálo za to.
Měl jsem s sebou jen tyto tři objektivy (300 jsem si občas říkal, že by bodla):
Pentax smc DA 15 mm F 4 Limited
Pentax smc A 50 mm F 1,2
Pentax smc DFA 100 mm F 2,8 Macro WR

Jen u té padesátky se na 1.2 občas stávalo, že mi maximální rychlost závěrky 1/8000s nestačila a ND filtr jsem sebou neměl :D
více  Zavřít popis alba 
194 komentářů
  • 24.3.2015
  • 11 071 zobrazení
mbkfish
okolo domu, do práce a z práce...(Tallu, dík za námět!)
Kategorie: lidéměsta
více  Zavřít popis alba 
312 komentářů
  • květen až srpen 2017
  • 11 056 zobrazení
ondrejhavelka
Z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

K dostání online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1?searchToken=a248af3e-6b1f-4ca2-84e6-9228ee968d32

Audio verze knihy: https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.
Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která
mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije. Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se
posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito. Kolik času v Evropě
věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy?
Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva
mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu
a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy
prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí
a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali. Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší
děti, připravují jídlo, opravují chýše... V průběhu dne vládne pomalá, líná,
nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • říjen 2008 až prosinec 2017
  • 10 009 zobrazení
isadora
Dva osmidenní kursy integrální jógy na ostrově Ráb v Chorvatsku, 23. - 30. 6. a 30. 6. - 7. 7. 2012
Lektorky: Jitka Stehlíková (jóga a psychospirituální poradenství),
Jana Plecitá (výtvarné práce s dětmi),
Martina Štanclová (jóga pro děti)
Maséři a terapeuti: Irenka Vondráčková, Jana Krčmářová, Jitka Saňáková a Milan Urban.
Krásné slunné dny a teplé moře, výlety na okolní ostrovy a na Plitvičky, koupání za úplňku a hlavně milá setkání s přáteli i novými známými, každodenní soustředěná práce se svým tělem, s duší---
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • léto 2012
  • 9 552 zobrazení
mysticsmile
Kdo o minulé sobotě a neděli navštívil Boskovice, zejména prostory kolem zámku, nestačil se divit. Ze všech stran voněla husí pečínka, ozýval se typický ruch starobylého jarmarku a z velkého pódia se linulo dunění hudby přerušované vřelým potleskem nebo smíchem dětí. To podle toho, kdo byl právě na jevišti. Zda hudebníci, či umělci s veselými pohádkami. A hlavně bylo všude obrovské množství lidí. Takové, že téměř nebylo k hnutí. Proč sem po oba volné dny směřovaly nekonečné davy?
Ve dnech 1. a 2. října 2011 proběhly tradiční Husí slavnosti, tentokrát již osmý ročník. Dvoudenní maratón zábavy a dobrého jídla zahájil starosta města společně s přáteli z belgického Frasnes-lez-Anvaing a polské Rawy Mazowiecke.
Poté se již program rozběhl naplno. A jaká by to byla lidová veselice bez národopisných písní a tanců. Také proto celý program otevřel folklórní soubor Velen působící při Kulturních zařízeních Boskovice. Letos oslavil úctyhodných šedesát let svého trvání. Hned po něm zaplnili hlediště improvizovaného amfiteátru v parku před zámeckým skleníkem naši nejmenší, aby shlédli pohádkové představení divadla Genus Brno s názvem Cirkus bude. Však to také cirkus byl. Děti se smály, tancovaly a o teplém slunečném dni to byl výjev jak o z Úprkových obrázků. Příznivci folku si přišli na své, když se na scéně představila skvělá boskovická kapela Prak. Začátek odpolední zábavy opět patřil dětem. Přijela za nimi dlouho očekávaná kapela Maxim Turbulenc a ti to teprve rozjeli. Z reproduktorů duněl hit za hitem a caparti se dosytnosti vyřádili. Slunce se pomalu chýlilo za lesy, stíny se prodlužovaly, tak byl čas na pomalé zklidnění a ukončení prvního dne Husích slavností. Důstojný rámec úvodního dne zajistila naše přední country a folková zpěvačka Věra Martinová s přáteli. Zahráli a zazpívali kromě zcela neznámých skladeb, jež se z rádií moc neslyší, též osvědčené hity jako třeba „Malý dům nad skálou.“ Své vystoupení zpěvačka skvěle zakončila středověkou pomalou baladou „Batalion“, jež je známá nejen z jejího repertoáru, ale též od jedinečných Spirituál kvintet či českobudějovických Minnesengrů. S posledními tóny tklivé starodávné písně se pomalu na celý areál snášel soumrak a spokojení diváci se počali rozcházet ke svým domovům. První den jich přišlo na 5200, což je absolutní rekord v osmileté historii Husích slavností.
Když se hned druhý den v neděli Slunce prodralo nad okolní lesy a hlediště se opět pomalu plnilo, moderátor ředitel KZMB PaedDr. Oldřich Kovář všechny opět přivítal a pozval na jeviště děti z folklórního souboru Borověnka, jehož zřizovatelem je Dům dětí a mládeže v Boskovicích. Připomenul, že toto těleso rozdává radost již dvacet let od svého založení. Malí tanečníci pod vedením Aleny Stloukalové, Báry Faltýnkové a Andrei Staňkové nastudovali a předvedli roztomilé pásmo tématicky zaměřené přímo na Husí slavnosti.
Potom v krátké pauze, která je nutná pro přestavbu scén a seřízení zvuku seznámil PaedDr. Oldřich Kovář s dalšími aktivitami, jež se v průběhu slavností konají na jiných místech: Jízdy na koních, Všehodílna Blanky Matuškové nabízela možnost výroby drobných dárků, skákací atrakce, ve skleníku probíhala ochutnávka pečínky, v muzeu gastrodílna a za muzeem velká soutěžní výstava chovatelů drobného zvířectva – tentokrát okresní. V neposlední řadě byla zpřístupněná i radniční věž.
V 11 hodin se hlediště opět zaplnilo dětmi, aby zhledli veselé pásmo pohádek Krejčík Honza. Umělci byli skvělí, hýřili vtipem, dobrými nápady, drobotina i s dospělými se výtečně bavili.
Po dobrém obědě, kdy mnozí neodolali husím specialitám byl čas jako stvořený pro dechovku. Představila se Boskovická kapela. Pod vedením Zdeňka Jindry zahráli muzikanti od podlahy známé „dechovkové hity“ a milovníci lidových tónů si přišli opravdu na své. Žánry se rychle střídaly, po dechovce pozval PaedDr. Oldřich Kovář do hlediště opět naše nejmenší k pokračování skvělého pásma Krejčík Honza divadla z Nymburka.
Koho nezaujal kulturní program mohl využít nedělní odpoledne k prohlídce velkolepé výstavy drobného domácího zvířectva. Však tu bylo podle slov vedoucího expozice Radka Blažka sto osmdesát králíků, sto holubů a šedesát voliér drůbeže. Zatímco dospělí obdivovali různé opeřence či ušáky v klecích, děti se zabavily jízdou na konících a to přímo v areálu výstavy. Ve vestibulu muzea se představila Střední a vyšší odborná škola Hybešova svou gastrodílnou, krásnými výtvory z melounů a na Hradní ulici si přišli na své milovníci historické i současné zemědělské techniky. Staré nádherné pečlivě naleštěné stroje z dob první republiky a těsně po válce zde udržovali v provozu pracovníci a studenti SOU André Citroëna Boskovice. Však pravidelné bafání stabilních motorů bylo slyšet již zdaleka. Současně zde vystavovali též ryse novodobá francouzská osobní vozidla, které prodávají a v rámci odborného výcviku též odborně servisují. Obří moderní traktory New Holland přistavil na obdiv nový sponzor Husích slavností Agrotechnic Moravia.
Ale blížila se šestnáctá hodina s ní i vyhlášení výsledků soutěže o nejlépe připravený kynutý houskový knedlík. Tak tedy rychle zpět na hlavní pódium u skleníku. Zde již bylo vše připraveno, na jevišti stály půvabné studentky Střední a vyšší odborné školy Hybešova, s nimi jejich ředitel Ing. Pavel Vlach, též profesionální kuchařka Lenka Svobodová. Nechyběla krajská radní JUDr. Marie Cacková a starosta Boskovic Ing. Jaroslav Dohnálek, kteří se ujali předání cen. A jak celá soutěž dopadla? Přihlásilo se pět restaurací. Třetí bronzovou příčku obsadila restaurace Sudický dvůr, stříbrná byla restaurace Záložna a konečně první místo za nejlepší knedlík získal Katolický dům. Všichni obdrželi diplom, láhev sektu a keramickou mísu na knedlíky z dílny manželů Růžkových, kteří tímto reprezentovali nedaleký Kunštát, kde se keramickému řemeslu velmi daří. Vítěz obdržel též zvláštní cenu, jíž byla živá husa. Však se také hlasitým kejháním ještě před začátkem slavnostního ceremoniálu prozradila.
A opět nastal závod s časem. Rychle se přesunout s fotografickou a televizní technikou přes davy lidí do areálu za muzeum, kde se opět vyhlašovaly výsledky. Tentokrát nešlo o knedlíky, ale i tak to mělo s jídlem cosi společného. Vrcholila soutěž mezi chovateli drobného zvířectva. A ještě se stihlo pogratulovat předsedovi základní organizace chovatelů v Boskovicích panu Jiřímu Musilovi k jeho pětasedmdesátinám. Je též nejdéle funkčně činným členem okresní organizace a všestranným chovatelem.
A jak soutěž dopadla: V kategorii králíků získala první místo ZO CSCH Boskovice s počtem bodů 1134. U drůbeže drží prvenství ZO CSCH Olešnice – 842 bodů a v holubech je též nejlepší a první místo získala ZO CSCH Olešnice - 1130 bodů.
„Chtěl bych poděkovat všem za uspořádání úspěšné výstavy. Věřím, že se zde v příštím roce u příležitosti Husích slavností opět v hojném počtu sejdeme.“ Těmito slovy uzavřel vyhlašování výsledků a tím i celou výstavu starosta Ing. Jaroslav Dohnálek. Krajská radní JUDr. Marie Cacková na sebe prozradila, že na tyhle akce chodí moc ráda. „Bohužel Vás již není mnoho, o to víc Vám děkuji a přeji mnoho dalších chovatelských úspěchů,“ zakončila své vystoupení. Úplně nakonec si vzal slovo ředitel Kulturních zařízení PaedDr. Oldřich Kovář: „Bez Vás chovatelů si nedovedu Husí slavnosti již představit. Díky Vám jsou rok od roku lepší. Ať se daří, hezký zbytek odpoledne.“
A jako na vojně, další zrychlený přesun v plné polní, tedy s foťáky, kamerami a stativy, zpět na hlavní pódium. Program letošních Husích slavností uzavírali známí zpěváci Láďa a Tereza Kerndlovi. Jenže jejich koncert už byl v plném proudu a dostat se přes masu lidí před pódium bylo zcela nemožné. Riskovat poškození drahé citlivé techniky v tlačenici jsem riskovat nechtěl, tak jsem se raději zastavil u stánku mistra kováře a pokochal se s mnoha dalšími jeho uměním. A pak jen rychle zdálky několik záběrů na film. Byl nejvyšší čas, vystoupení populární pěvecké dvojice právě končilo. K mikrofonu naposledy přistoupil ředitel Kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář coby skvělý moderátor a mile se naposledy rozloučil: „Je dobojováno. Osmé Husí slavnosti v Boskovicích končí. Já Vám děkuji za Vaši návštěvu a přízeň, těším se, že se na některých dalších našich akcích potkáme. Přeji Vám krásný zbytek víkendu, buďte nám nakloněni. Mějte se krásně, máme Vás rádi. Nádherný večer.“
Na tomto místě se sluší ještě poděkovat všem sponzorům, kteří přispěli: Jsou to: Město Boskovice, Jihomoravský kraj, Maxprogress, Itab, Boskovické noviny, AŽD Praha, COOP Jednota, pivovar Černá Hora, SOŠ a SOU André Citroëna, SOŠ a VOŠ Hybešova, Agrotechnic Moravia, bezpečnostní služba Argus a Stavkom, spol.s r.o. Boskovice.
Více: www.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 20.2.2007
  • 8 684 zobrazení
jefimov
Fotoateliér Kladno Doksy. Fotografické práce zaměřené na rodinnou, portrétní a dětskou fotografii http://jefimov.com/ Ceny od 200kc
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 13.10.2013
  • 8 559 zobrazení
bele
ALB 1070
Jméno fotografa Lukáše Dvořáka není v Čechách moc známé. Je to dáno jednak jeho věkem (ročník 1982), ale zejména tím, že jeho práce jsou známé víc v zahraničí než doma.

Na začátku své kariery se věnoval hudbě a malování, fotografovat začal až v roce 2004 se zaměřením na módní fotografii. Odešel pracovat a žít do Milána. Během krátké chvíle jsou jeho práce v galeriích New Yorku, Curychu, Tokia, Londýna, Berlína. Milána a dalších. Jeho práce jsou v řadě módních magazínů jako Playboy, Vanity Fair, Harper ´s Bazaar, Marie Claire, GO, Cosmopolitan, Woman a dalších.
Několik posledních let žil v Praze a současně se vrací zpět do Milána. Vidět jeho (pro mne první) výstavu v Čechách byl zážitek. Nefotil jsem všechno, více jsem se kochal. Myslím, že o něm ještě uslyšíme :-)
Kategorie: lidéumělecké
více  Zavřít popis alba 
35 komentářů
  • 2.4.2017
  • 8 197 zobrazení
stastna
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • 7.7.2013
  • 8 262 zobrazení
tp-photography
1 komentář
  • červenec 2009 až srpen 2010
  • 7 668 zobrazení
eiffel2
  • 23.7.2013
  • 7 450 zobrazení
dilnakajjka
3 komentáře
  • leden 2000 až březen 2014
  • 7 428 zobrazení
abuelo
V květnu 2016 složila naše vnučka Zuzanka s úspěchem maturitu na Střední škole umění, designu, stylu a módy v Brně.
Toto album představuje výběr z jejích mimoškolních prací. Viz též: http://anquetil.rajce.idnes.cz/kdo_se_pta%2C_ten_se_dovi_-_vystava_kreseb_vnucky_abuelovy/
Kategorie: umělecké
více  Zavřít popis alba 
467 komentářů
  • listopad 2012 až srpen 2014
  • 7 445 zobrazení
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • říjen 2008 až říjen 2019
  • 7 373 zobrazení
danabar
Brno už je vánočně vyzdobeno a byly zahájeny vánoční trhy. Letos se konají na 4 brněnských náměstích a jsou opravdu krásné. Zdá se mně, že rok od roku krásnější. Jen to focení za tmy pro mě není vůbec jednoduché, moc to neumím. Dokud ještě nejsou v ulicích davy, jdu to po práci zkusit.
Kategorie: městaudálosti
více  Zavřít popis alba 
13 komentářů
  • 27.11.2017
  • 6 973 zobrazení
costache
🍺 Restaurace + Pivní výběr + Sauna + Solárium + Masáže + Banketka + Letní terasa + Hudební akce, koncerty, festivaly = restaurace OÁZA v klidném prostředí zámeckého parku (park Boženy Němcové, Karviná - Fryštát). V tomto rodinném podniku mnoho let pracují a obsluhují manželé Kubíkovi (dříve i s dcerami). Paní majitelka má Oázu dokonce jako svoji druhou práci, tzn. že po ranní směně v karvinském kulturáku (knihovně) maká odpoledne v restauraci. Hospodský(á) ten tvrdej chleba má.
#pivo#beer#hospůdky#Karviná#Fryštát#craftbeer#KarvináJeStavMysli#czechgirls
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • prosinec 2003 až prosinec 2019
  • 6 538 zobrazení
genkavlad
Moje fotografie a zpracování!
více  Zavřít popis alba 
9 komentářů
  • březen až červenec
  • 6 608 zobrazení
dandidoo
  • 11.12.2015
  • 6 372 zobrazení
Reklama