Hledání: ruiny

Pro dotaz ruiny jsme našli 996 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Využijte slevu
na fotoknihy

Akce platí do 28. 9.
Kód: KnihaLeto20
Sleva 35 % na knihy
fotostandaliberec
Zřícenina bývalého mlýna v kaňonu říčky Kamenice. Filmaři proslaven při natáčení pohádek především v Pyšné princezně a pohádce Peklo s princeznou.

#dolskymlyn#filmovemisto#pysnaprincezna#peklosprinceznou#ČeskéŠvýcarsko#ruiny#zricenina#mlyn#film#televize#pohadka#kamenice#ceskosaske#2014#zmizik#vylet
více  Zavřít popis alba 
47 komentářů
  • 19.10.2014
  • 8 387 zobrazení
hanka2014
kdysi nejkrásnější FKK-hotel na Jadranu, dnes ruina
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • leden až srpen 2016
  • 7 634 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
rybkabohunka
Vydali jsme se po pevnostech - dnes už spíš ruinách pevností - v italských a francouzských Alpách a po starých vojenských cestách. V údolí kolem města Susa je jich hned několik, protože je obklopeno vysokohorskými masivy a v případě vpádu z území dnešní Francie představovalo klíčový prostor.Nepřítel by musel tudy projít, aby se dostal do nížin kolem Turína. Údolí tradičně patřilo samostatnému Savojskému státu, který mimo jiné zahrnoval území dnešního francouzského Savojska a italského Piemontska a jehož centrem byl Turín. Na tom nic nezměnilo ani formální přejmenování státu na Sardinské království v roce 1720. V průběhu historie byla tato oblast opakovaně obětí francouzských vpádů a okupací a v roce 1860 definitivně připadla Itálii.
My jsme navštívili jen pár pevností v okolí italské Susy a jihovýchodní části Francie. Kolem některých jsme jen projeli - aspoň se máme kam vracet :-)
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • léto 2012
  • 2 531 zobrazení
coloraaa
Toto je vzorná ukázka jak z prosperujícího hotelu za 43,5 milionu korun se dá udělat ruina. Pamatuji, když jsem do Ústí jezdil v roce 1990 k tetě a za přítelkyní, jak hotel žil a večer svítil do okolí. Cestovní kanceláře z celé Evropy sem vozily své klienty. Stále tu bylo plno. Vše se ale razantně změnilo když ve velké privatizaci v roce 1998 koupil hotel za zhruba 7,7 milionu pan Houžvička. Pak už to šlo s hotelem od deseti k nule. Definitivní konec byl na konci roku 1999, kdy se hotel zavřel úplně. Dnes je budova sídlem narkomanů, bezdomovců a totálně vykradená. Vše kovové skončilo ve sběru. Každý nový starosta slibuje že s tím něco udělá ale vždy skončilo jen u slibů. A to je obraz dnešní doby !!!
https://ustecky.denik.cz/zpravy_region/hotel-maj-mel-prestiz-vzpominaji-zamestnanci-20160414.html
https://ustecky.denik.cz/pozary/rano-opet-horel-byvaly-ustecky-hotel-maj-uz-potreti-behem-ctyr-dni-20200710.html?fbclid=IwAR0R-4OmtCm1iNIhsegMq12y-iqMDhoB01ua2tlkpCmpiWh50nVir966qpU
Počasí: +25°C, Polojasno, mírný severozápadní až severní vítr.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
více  Zavřít popis alba 
  • letos v červnu
  • 2 007 zobrazení
ohrozenestavby
PRŮZKUMY

I když to nemám ve zvyku a nedělám to hlavně z důvodu že to nebývají šťastné návraty, občas se přesto neubráním nutkání, navštívit znovu již jednou nafocené místo.
Zámeček jsem poprvé navštívil v roce 2009. Už tehdy to s ním bylo špatné ale ještě zdaleka nebyl tak vybouraný a pomalovaný, do patra vedly schody a vůbec to tu bylo tak nějak v lepším stavu než dnes, kdy se z krásné stavby postupně stává jen holý skelet.

Co vlastně o tomto kdysi vznosném rodinném sídle víme....

Vilu si v novogotickém stylu nechala v 19. století od stavitele Ignaze Antona Gaubeho, postavit rodina Pfaff. Vyrostla na místě tehdejší vinařské kaple zrušené za Josefa II. Zámeček rodině patřil přibližně do začátku druhé světové války, poté není o jejich osudu nic známo.
Za války zde sídlilo velitelství štábu SS – Führungsstab.
Po roce 1945 vila připadla národnímu správci a o tři roky později byla znárodněna.
Snad až do počátku 90. let byla obývána. Poté se však stala předmětem spekulací a opuštěná začala chátrat.
Na konci 90. let však problikla jiskřička naděje když zde proběhl pokus o rekonstrukci. Po nějakém čase stavební ruch ale opět utichl; navíc, necitlivé zásahy stavbě ještě ublížily.
Vlastníkem vily i přilehlých pozemků je od roku 2010 švýcarská firma, která však nejeví zájem.
Dnes je stavba v naprosto žalostném stavu a pomalu ale jistě se k velké škodě mění v ruinu.

*(Pro srovnání změn se v albu prolínají současné fotky s minulými).
více  Zavřít popis alba 
15 komentářů
  • 10.2.2015
  • 1 869 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
kanon5
Gýmeš je zřícenina hradu na křemencovém kopci asi pět kilometrů od obce Jelenec u Nitry, Slovensko.
Hrad dal postavit pravděpodobně v letech 1253 až 1270 Ondrej, zakladatel rodu Forgáchů na místě staršího hradiště.
Hrad byl dlouhá staletí sídlem Forgáchů a centrem panství Gýmeš (Jelenec).
Na podzim roku 1663 vtrhli Turci do této oblasti a hrad i okolní obce zničili. Při následné obnově hradu bylo vybudováno nové opevnění s dělovými baštami.
Gýmeš byl jedním z mála hradů, kde stavební práce probíhaly ještě v 18. století.
Forgáchovi se však v průběhu 18. století přestěhovali do zámku v obci. Hrad byl opuštěn definitivně v první polovině 19. století, k jeho rozpadu přispěl požár.
více  Zavřít popis alba 
84 komentářů
  • 20.7.2014
  • 1 639 zobrazení
gurunz
Ve dnech 18.-19.8.2017 se uskutečnil 4.ročník festivalu Rock of Sadská 2017. Tímto bych chtěl velmi poděkovat Zdeňkovi Ottovi za pozvání a umožnění těchto fotografií. V sobotu hrály kapely Backfist, Horrible Creatures, Streetmachine, Roxor, Dymytry, Fleshless, Voice of Ruin, Trautenberk, X-Core, Pro Pain, Ost+Front, Arakain....a hlavně fanoušci a atmosféra…..
Kategorie: kulturalidé
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 19.8.2017
  • 1 622 zobrazení
janablah
Les Baux-de-Provence je starobylá vesnice se zříceninou hradu, ležící na skalní plošině na jihu Francie u úpatí vyvýšeniny Les Alpilles. Ruiny citadely z 11. století stojí na skále, která je zčásti základem, zčásti součástí stavby. Celý areál se nazývá Ville Morte, tedy Mrtvé město. Les Baux bylo ve středověku sídlem hrabat, kterým patřilo velké území, a kteří nebyli nikomu poddáni. V době Ludvíka XIII. a kardinála Richelieu byla pevnost srovnána se zemí. Titul markýzů z Baux získali poté Grimaldiové, dnešní monacká knížata. 17. století znamenalo pro hrad zkázu. Grimaldiové ho sice obývali, ale to už byly hrad i město bez hradeb, které nechal zbořit kardinál Richelieu. Po revoluci na konci 18. století hrad definitivně opustili i Grimaldiové. Z hradu zbyla jen připomínka někdejší slávy. Hrad i část vesnice rozkládající se přímo pod ním se začaly nazývat mrtvým městem a místo přitahovalo už jen romantické básníky.Až konec 20. století dopřál hradu z mrtvýchvstání. Rozmach turistiky v něm objevil atraktivní cíl putování a dnes sem proudí na dva miliony návštěvníků ročně.#Francie
více  Zavřít popis alba 
722 komentářů
  • 23.6.2013
  • 1 590 zobrazení
skincarlos
Rozhodli jsme se prozkoumat jezírko a vodopád Gelobtbach , útvar přímo na hranici s Německem. Jdi o d nádraží Dolní Žleb horem zarůstající pěšinou okolo domků a vil / trapně německy značená/. Někdy je nutno jít pře kopřivy, ale výsledek stojí zato. Krásné romantické místečko /keška/. Doporučuji jít ještě cca 100 m po toku hraničního potoka vedoucího do jezírka. Příjezd od Děčína po levé straně je adrenalinek a opravdu jsme se zapotili - je tu totiž silnička kam se vejde jen jedno auto a tak když potkáte protijedoucí auto - musí někdo z vás couvat i několik stovek m a to nemluvě o kopcích a břehu Labe , které je až někdy moc blízko ....

Tohle je spíše tip pro cyklisty,protože jde o jinak pěkný delší pochod lesem.Nástup v Maxičkách u Děčína,kdysi velkého střediska rekreace ROH s přírodním koupalištěm.Projdeme obcí okolo SJ Maxičky /kdepak je ta slavná ubytovna?/,pěkné novostavby penzionu /zde se ubytujte/ a okolo bývalé strážnice /je tu zabudovaný bunkr do domu/ nahoru do lesa.Mylně je tu umístěna cedule státní hranice - ta je ještě pěkně daleko.Po trase jsou vybudovány pěkné informační ukazatele ,které Vám ukazují zvláštnosti v okolí /i když je trasa velmi pěkně značena ,tak na některých místech je potřeba intuice a mapa,zvláště těsně u hranic/.My se vydáme k Buku.Z Buku vede značená žlutá do Dolního Žlebu /viz článek Gelobtbach - jezírko s vodopádem/.My jdeme na opačnou stranu lesní cestou dolů ke Královu mlýnu.Postupně překročíme potok,mineme pramen s dobrou vodou a i odbočku na impozantní skálu v dáli v Německu /Převis/.Dojdeme k mlýnu.Dnes tu zůstaly ruiny a starý funkční náhon.Svoje tábořiště tu mají skauti ,je tu chata,přístřeší pro piknik,vodní točící se kolo,skautský pomník - sloup.Na tomto místě stával mlýn a později prosperující hostinec /zanikl v roce 1945 - byl moc pěkný a je to fakt škoda/.Od něj se vydáme po velmi pěkné asfaltce k romantickému Královskému rybníku.Od něj se opět dostaneme do Maxiček.Nedaleko Maxiček je i Vlčí jezero,kam jezdí Děčínáči piknikovat - jsou tu stolečky.Od Buku vede na Dolní Žleb silnička krásným skalnatým průsmykem,ale je to příšerný padák,takže i cyklisté tu raději vedou kolo,dole u Žlebu je tato silnice dlážděna unikátním parketováním z velkých kamenů.Silnice se dá vyjet terénním autem,ale osobně jsem tu viděl zákaz vjezdu / jezdí tu místní /.

Rájecké skály - skály zcela vpravo,následují Tiské stěny a pak Ostrovské skály.Jel jsem z Chomutova na Teplice z nich na Telnici a Petrovice.Pochod dle mapy - nelze doporučit trasu,je tu moc okruhů.Do obou lze dojet slušně autem,problém však z parkováním,všude je tak cca 25 míst na parking.Mezi skalami v Ostrově je pár rybníků a 2 stará koupaliště.Jinak v Ostrově pozor - mají tu velké rekreační středisko policajti - co objekt to MAJETEK POLICIE.

Za čím jedeme?
Prochodil jsem obě lokality - Rájecké skály a Ostrovské skály.Opomenu Tiské stěny.Nebudu se věnovat taky horolezectví - to mi ani nepřísluší,zůstaneme při zemi.Osobně doporučuji Rájecké skály - ty lze pěkně prochodit,projít tunýlky,všechno je taky nižší,je tu méně lidí,pohodička.Ostrovské skály jsou defacto jen stěny,ke kterým se špatně dostáváte - vidíte je spíše z dálky.Rájecké skály lze prochodit jak po vršcích,tak pod nimi.Na Ostrovské se jen tak nedostanete a je tu i nebezpečí pádu - okraje jdou trochu dokulata.Pouze lze doporučit výlet prohlídku na konci cesty až vlastně na německé straně - tady jsou pěkné a dostupné.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
No upřímně jsem byl rád,že jsem měl proviant sebou.V Ostrově byl postaven **** hotel Ostrov,takže tady nic.Pár metrů odsud je zase horská chata Pod císařem - tady jsem měl strach zase něco jíst,jen to řezané pivo tu šlo. V Rájci zase jediný hotel penzion byl zavřený - příprava na sezonu,ale vypadalo to tu slušně i po stránce ubytování.

Co se nejvíce líbilo a co naopak ne?
To trasování po okruzích teda šílenost,žádná popiska - jen napsáno okruh,značky řídké,takže jako vždy cestou necestou jak jsem měl chuť a co jsem chtěl vidět.vylezl jsem si na vrcholky a pak do údolí,když jsem viděl věže...nic víc nic míň....To ubytování Pod císařem šílenost,fakt nejsem žádná panenka,spal jsem kolikrát pod širákem,trocha snahy by to chtělo...No je to pro omladinu.Pokud se chcete dobře najíst tak doporučuji Hřebenovou boudu až u Sněžníku/slušné i ubytování/.

Ostatní informace
vstup je na rozdíl od Tiských stěn zcela zdarma,volnost pohybu zaručena.Cena za ubytování Pod císařem 150 kč za osobu /co bych teda chtěl,že?**** Ostrov od 1000 kč ....

Jezírko Gelobtbach není pomalu nikde uváděno a spíše německá strana jej více propaguje a činí si naň nárok.Jde o hraniční jezero - potok s vodopádem .Prý v minulosti u něj ordneři skládali slib a po válce jej naše vláda zakazovala navštěvovat,nebyl sem žádný přístup a cesta byla poničena,zarůstala a jen roveři a pár místních znalo polohu.I dnes je cesta trochu zarostlá a je tu víc němců než našich.Jezírko s vodopádem je velmi krásné a romantické.Představte si přírodní koupaliště obehnané ze dvou stran velmi vysokými stěnami skal a z jedné strany do něj padá vodopád.Dále proti potoku je krásná hluboká soutěska a kaskády.Jak se sem dostanete?Je několik možností.Po levé straně silnicí na Hřensko a u Dolního Žlebu vjet na přívoz a přejet Labe do vlastní obce DolníŽleb.Další varianta je vlakem z Děčína až do stanice Dolní Žleb.Další možnost tzv.-ruská ruleta- jet z Děčína po pravé straně.Jen opravdu pro silné povahy.Je tu totiž jen jedna úzká silnice kam se vejde těsně jedno auto.Vyhýbat se protijedoucímu autu je adrenalin.Jsou tu sice vyhýbací místa cca po 200m,ale někdo z Vás bude prostě couvat a pod Vámi je stráň Labe.Je tu dost nepřehledných oblouků a jedna opravdu strmá cesta .Zážitek na věky /začátečník tu nemá šanci !!!/.Takže z Dolního Žlebu se vydejte okolo nádraží rovnoběžně podél Labe pomalinku vzhůru úzkou cestou.Tady je záhada,jak ty lidi sem dostávají materiál třeba na opravy domů.Jdete okolo výstavné Švýcarky/která se snad opravuje.Jdete po placatých kamenech.Minete zbytky ruin kdysi výstavných vil a uvidíte žluté tabulky /německé/ s upozorněním na hraniční jezírko Gelobtbach.Vystoupáme po schůdkách do vršku a opět jdeme po dlážděné cestě z roku 1914.Nakonec nás cesta dovede k jezírku.Doporučuji cca 100 procházku kaňonem.Dál už ne.Sice jsem šel dál,ale nic kromě lesních cest tu není.Pro dálkoplazy doporučuji trasu k Buku a pak po žlutém značení návrat krásným hodně se svažujícím průsmykem do Dolního Žlebu.Jinak doporučuji procházku pod stěnami nad Dolním Žlebem - zavedou Vás sem bílé šipky /doleva na lesní cestu cca 200 m nad posledním domkem/.Horským kolem se tahle trasa dá taky absolvovat /zkušenost potřebná/.

Za čím jedeme?
krásné jezírko s vodopádem,hezká vesnička Dolní Žleb,pěkné vysoké skalní stěny podél Labe,fungující přívoz,hrázděné domy,stavby z pískovce

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
v Dolním Žlebu je docela výběr restaurací,ceny v průměru,ubytování trochu dražší ,spíše orientace na němce.

Co se nejvíce líbilo a co naopak ne?
pohodička a klid,je tu německy živo,trochu mně mrzí ty nápisy v němčině,ta úzká silnice by se mohla upravit -někde je možnost ji rozšířit,pletou se Vám věčně pod kola cyklisti a bruslaři/je tu totiž velmi krásná a dlouhá in line dráha podél Labe - prý 20km ,když jsem tu byl tak se tu dělali závody .

Ostatní informace
velmi mne překvapila ochota a levné ceny za přívoz /za osobní auto 25 kč a za osobu 8 kč.Je to zážitek a opravdu dopoučuji cestu po pravém břehu Labe a pak se převézt na levou.
Pro vozíčkáře: on line trasa okolo Labe je pro Vás ideální,nevím jak to bude s tolerancí od jiných uživatelů/byl jsem pěší a měl jsem co dělat před rekordmany/.Na Gelobtbach se bohužel nedostanete.

Cesta vlakem z Děčína do stanice Dolní Žleb.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • únor 2003 až duben 2009
  • 1 568 zobrazení
kibic
Známý Epidauros na Peloponésu byl významným městem starověkého Řecka. Na pobřeží od nedalekých ruin bylo vystavěno přístavní městečko Palea Epidauros (Starý Epiduaros) s malým amfiteátrem, které je dnes známou turistickou destinací vyhledávanou zejména jachtaři.
více  Zavřít popis alba 
176 komentářů
  • 23.9.2019
  • 1 505 zobrazení
ladja77
Palmyra je starobylé město v centrální Sýrii. Ve starověku, to bylo důležité město nacházející se v oáze pouště 215 km severovýchodně od Damašku a 180 km jihozápadně od Eufratu. Mnohá staletí to byla důležitá zastávka pro karavany obchodníků, byla známa jako „Nevěsta pouště“. Nejstarší doložená zmínka o městu pod jeho semitským názvem Tadmor je zaznamenána na hliněných babylonských destičkách. Palmyra se stala součástí římské provincie v Sýrii za vlády Tiberia (r. 14-37 n.l.). Stále získávala na významu jako oáza na obchodní cestě spojující Persii, Indii, Čínu, a římskou Říši. Zlatým věkem Palmýry bylo 2. a 3. století n.l. Nyní je na místě zaniklého města rozsáhlé archeologické naleziště. V Palmýře se nalézají monumentální ruiny velkého města, které bylo jedním z nejdůležitějších kulturních center antického světa. Kouzelné celky jsou např. Bélův chrám, divadlo, kolonáda, Hadrianova brána, Tetrapylon Za městem je rozsáhlé pohřebiště s hroby v podobě věží nebo domů (Údolí hrobů). Nejstarší jsou pohřební věže z pískovce o třech nebo čtyřech patrech plus s podzemními komorami. Byly vyzdobeny štuky a basreliéfy. Na vrcholu kopce za ruinami římského města se nachází Qala'at ibn Maan – arabská pevnost postavená ve 12.-13. stol. n.l.
více  Zavřít popis alba 
88 komentářů
  • 25.3.2013
  • 1 374 zobrazení
ohrozenestavby
FOTKY

Je největší zaniklou obcí v této oblasti.
Stálo zde 18 domů s 96 obyvateli.
Obyvatelé se živili zemědělstvím, ovocnářstvím a zde vypěstované ovoce, se dokonce sváželo po Labi až do Hamburku.
Dříve velmi malebná vesnice sloužila i jako pěkné výletní místo, které bylo turistům doporučováno československým bedekrem ze 30. let.
V létě 1946 byla obec vysídlena a na místo pův. německých obyvatel přišli čeští osídlenci především z řad vojáků Svobodovy armády.
Vznikla zde místní správní komise a fungovala tu i pobočka národní školy.
Ani poválečným vitínským obyvatelům se ale nepodařilo prosadit u úřadů silnici a počátkem 50. let začali obec opouštět, což se zhoršilo zejména poté, co ve Vitíně došlo k úmrtí malého dítěte, k němuž se včas po strmé lesní cestě nedostal lékař. Poslední obyvatel tu žil údajně ještě v roce 1965.
Dodnes se dochovaly ruiny domů, obvodové zdi, sklepy, studny i náznaky zahrad s ovocnými stromy.
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • 23.3.2015
  • 1 375 zobrazení
cervik-dobriv
Volání Sahary

Čtyřkolka rovná se dobrodružství. Můžete ho zažít hned za humny, někdo za ním jezdí do Rumunska, jiný na Ukrajinu, ale jestli je někde skutečný čtyřkolkářský ráj, tak je to v Maroku, konkrétně v písku Erg Chebbi. Do těchhle obrovských písečných dun jezdí celé výpravy čtyřkolkářů, někteří s cestovkou, jiní, jako třeba Jarda Černý, v partě na vlastní pěst.

Text: Jiří Nývlt
Foto: J. Černý

Technika
Jarda Černý byl v Maroku už po druhé. Už podruhé při přípravách na cestu strávil asi tak 4x víc času, než samotnou expedicí – hledáním na Googlu, na Google maps, zanášení údajů do GPS. A už podruhé si na cestu opět vybral čtyřkolku TGB Blade 550 IRS SE. Nedá na ní dopustit, a ví velmi dobře proč. Do Maroka se vypravilo sedm Čechů a osm Slováků, takže celkem 15 čtyřkolek. Mezi nimi Arctic Cat 700 H1, dvě Yamahy Grizzly, čtyři Outlandery, jeden Kingquad a další, ale Jardovi se osvědčila nepřetechnizovaná, spolehlivá TGB Blade 550 IRS. Měl cestou nejmíň technických problémů, vlastně jenom jediný, upadla mu espézetka, ale jak on sám přiznává, je to hodně o stylu jízdy. Kromě toho na Bladu ale také například vůbec nebylo nutné vyztužovat zavazadlové rámy, jak to museli udělat kolegové na ostatních čtyřkolkách. A ještě jednu dobrou vlastnost u Blada objevil – přední i zadní rámy jsou natolik široké, že přesahují přes blatníky, a to je moc šikovné, protože když se se čtyřkolkou složíte na bok, tak se TGB Blade opře o tenhle rám a o kola, takže blatníkům a řídítkům se nic nestane. A taky máte kam dát náklad. Pokud je u čtyřkolky rám malý, pak taky máte málo místa pro bagáž. A že v Maroku měli pěkně naložíno: pitnou vodu na několik dní, 60 litrů benzínu (kromě plné palivové nádrže), jídlo, stany, Jarda navíc stoleček se židličkou a dokonce i pár lyží, o tom ale bude řeč později.

Tam a zase zpátky
Trajektem trvá cesta z Janova do Maroka dva dny, a protože se posádka už nudí, tak si zpestřila plavbu formou mimořádné události. Zčistajasna začaly po celém trajektu ječet sirény, hoří, volali jedni, potápíme se, křičeli jiní. Stevardi a celá posádka už v záchranných vestách, a přesně v okamžiku, kdy se nervově labilnější pasažéři chystali naskákat do vody, tak nám řekli, že nás všechny dostali, že to bylo jen cvičení. Asi se takhle posádka baví.
Jinak čtyřkolkování v Maroku samozřejmě není z nejlevnějších. Takováhle měsíční akcička vás vyjde na cca 35 000 peněz. Jen samotná doprava tam a zpět (pokud jste dva až tři v autě) vás vyjde skoro na dvacku a trvá osm dní, čtyři dny tam a čtyři zpět. A tak do Maroka jezdí lidi, co nemají velké problémy s penězi. Jeden z letošní partičky si například v Barceloně vystoupil, že do Maroka přiletí později, na čtyři hodiny si odletěl na Kanárské ostrovy vykoupat se na pláži, pak si ještě odskočil do Rakouska něco si vyřídit, a pak zase letěl zpátky...

2070 km
Ale nebudeme tu mluvit pořád jenom zprostředkovaně, dejme slovo samotnému Jardovi:
Přistání v Tangere i marocká celnice byly bez problémů, dokonce i když si jeden z nás zapomněl doma pas. Vystavili nám bez problémů náhradní doklad, tady si holt turistů váží. Cestou do nitra Maroka jsme se ještě zastavili v ruinách římského města Volubilis, ale pak už jsme dorazili do našeho výchozího bodu v Erfoudu v regionu Souss-Massa-Daraâ, který někdy bývá nazýváno „Brána Sahary“. Vyložili jsme čtyřkolky z plaťáků, natankovali (litr naturalu vyjde v přepočtu na cca 27 korun), a kolem poledne hurá na naší první třídenní výpravu směr hory a koryta řek.

První třídenka – hory
Hory to byly pěkné, třítisícové a jmenovaly se Atlas. V noci sice zima, ráno čtyřkolky zamrzlé jinovatkou, jinak ale přes den okolo 20 stupňů, takže hodně příjemně.
Do výšky tři tisíce metrů jsme jeli ve skupinkách po dvou, po třech, abychom si vzájemně neprášili. Riziko ztracení bylo prakticky nulové, protože každý měl buď mapu nebo GPS, a kdo neměl ani to ani ono, držel se někoho, kdo jí měl. Místy jsme projížděli sněhovými poli, křižovali jsme vádí, vyprahlá koryta vyschlých řek, jednou jsme přenocovali u překrásného jezera Imil Chel v berberském stanu. Noc v něm byla příjemná, jen jsme museli hlídat čtyřkolky. Ne že by je někdo chtěl ukrást, ale místní dětičky, budoucnost naší země, andílkové zlatí, by možná mohly některé nepřišroubované věci odnést a zužitkovat po svém. A tak jsme se pro všechny případy střídali v hlídání po hodině. V horách nás překvapilo, jak rychle tu teď vznikají nové cesty. Buldozery se zakusují do kamení, a kudy posledně nemohl prolézt ani kamzík, tam je dneska štěrková nebo šotolinová cesta.
Taky tu dostali dobrý nápad, jak ušetřit asfalt při tamním malém provozu – vyasfaltovaný je jen jeden pruh, vlevo a vpravo kolem je široká štěrková krajnice na vyhýbání. Auta se vyhýbají po krajnicích, a pak si zase jede každé dál po asfaltu.

Lidi
Marocký lid si přivydělává focením s turisty Kromě toho, když už už chcete spoušť zmáčknout, tak se všichni otočí zády, protože se stydí před objektivem cizího fotoaparátu.
Na cestu do Maroka si musíte vzít spoustu dárků – propisek, kšiltovek, bonbónů a tak podobně. Zastavíte-li nejen ve vesnici, ale i v naprosto pusté samotě, odnikud se k vám začnou stahovat, snad vylézají ze země, děti. Když jim nic nedáte, jsou schopní po vás ještě házet šutry, tak jim raději něco dáte, jenže to vás zase skoro snědí za živa a nezbavíte se jich leda za zlatý tele. Jenže těch telat byste museli s sebou vozit strašně moc, tak si vyberte. Já jsem jel v bonbónech a čepicích, což byl celkem úspěch, přičemž vůbec největší zájem byl o kšiltovku s nápisem „Klíšťová encefalitida“.
Někteří Maročané v horách stále ještě žijí v jeskynních, ona v nich nakonec dost dobře funguje přirozená klimatizace, ale někdy je tohle bydlení docela drsné. Například jedna taková jeskyně, ještě teď na to musím myslet, jak přímo u vchodu si shromažďovali velbloudí trus se kterým v zimě topí.
Ale taky umí být Maročané ochotní.Potřebovali jsme se dostat přes koryto řeky kde po obou březích měli políčka.Sami nás naváděli.Z horní planiny dolů k políčkům a přes hluboký a ouzký zavlažovací knál který se stal pastí.Přední kola zpadli do něj a čumák se zapíchl do protějšího břehu.Domorodci, pomáhali, co to šlo, za chvíli celí mokří, jen abychom my byli suchý.Odměnu samozřejmě dostali.Tomu nejstaršímu jsme dali bombony pro děti,nějakou tu cigaretku s pivem pro ty starší.
Druhájednodenka – Erg Chebbi
Erg Chebbi, to je ten ráj. Sem se jezdí trénovat na Dakar, tady se mimochodem v roce 1999 natáčel i film Mumie. Tyhle fascinující obří duny jsou neskutečně nádherné, jedny z nejhezčích na planetě, ale musíte v nich umět jezdit. Je to nádhera i adrenalin, ale jeden z největších adrenalinů je místní jídlo. Základem je skopové, pak také kuřecí, zelenina, samozřejmě kus-kus, ovoce. My měli štěstí. Jídlo tu bylo tak dobrý a dokonce to ani nikdo z nás neodnesl zrychlenou peristaltikou střev.

Třetí třídenka - Sahara
Po nádheře Erg Chebbi jsme na Saharu vyrazili jen ve dvou. Ostatní zastávali názor, že „písek jako písek“ a proč se teda trmácet takovou dálku na Saharu. Pro mě osobně ale měla největší poušť světa mimořádnou přitažlivost, už proto, že jsem se na ní minule chystal ale dal sem přednost písečným plážím u Atlantiku a letos nás za to potrestala.Proti bylo tentokrát počasí. Sahara nás prachsprostě vyhnala. Měli jsme naplánováno projet Saharou asi třista kilometrů, k tomu den cesty tam, den cesty zpátky, ale jak jsme se k Sahaře blížili, potkávali jsme čím dál víc vzdušných vírů, takových malých tornád, které ohlašovaly blížící se bouři. Pak začalo foukat bez přestání, nejdřív příjemně, pak nepříjemně, pak ještě daleko víc a pak už to dál nešlo a výlet se změnil normální úprk před bouří. Prach a písek všude, jako byste projížděli pískovačkou. Mokrý šátek kolem huby, ale za chvíli stejně nešlo dýchat, nárazový vítr foukal tak, že jsme nedokázali jet přímo, jak to s námi cloumalo, bílá tma všude kolem nás, míjeli jsme mrtvý dobytek s bílými, pískem vyfoukanými kostmi do běla, ale nejvíc jsme zírali odnikud se vyloupnuvšího na místního motorkáře, který v té bouři jel proti nám, pohodář, jel sice rovně, ale v asi tak padesátistupňovém náklonu opřen o boři.

Do země cedrů
Jeden z dalších výletů směřoval do nejrozsáhlejších marockých cedrových lesů. Mohutné velikány všechny očíslované, dokonce jsme našli cedr číslo jedna, otce všech cedrů. Stál úplně stranou, asi 60 kilometrů od vjezdu do rezervace. Bylo to tam hezký, u těch cedrů, až na to trní, vlastně celé rozsáhlé pole plné trnitých keřů s asi třícentimetrovými ostny, kam nás dostaly místní opičky – makakové, a které jsme museli zdolat. Průpichy jsme nejdřív opravovali knotama, ale protože trnů bylo stále víc, tak jsme nakonec šoupli do pneumatik Slime.
Při kempování na divoko nemusíte mít strach ze zvířat a havěti, ale základem je, kvůli lidem a dětem zvláště, zakempovat až skoro za tmy a někde v místech, odkud vás nikdo neuvidí.
Jinak v Maroku je hodně kempů, ale v téhle roční době jsou úplně prázdné, a spousta z nich je přímo opuštěných.

Lyžování
A nakonec vám povím, proč jsem si z Čech vezl ty lyže – chtěl jsem si konečně zkusit lyžování v dunách. A jak jistě uznáte, půjčovat si lyží v Maroku jsme nechtěl.Nebylo tolik času. Vybrali jsme si jednu pěknou, větrem dobře zrolbovanou dunu, jenže ten písek měl hrozný odpor. Takže ze všeho nejdřív jsme ho museli rozjezdit a pak už to šlo. Kluci nám z vrcholku hodili lano, navijákem nás vytáhli nahoru a pak zase davaj dolů.
Maroko nás ale lyžařsky dostalo ještě jednou. Představte si, o dva dny později jsme se přesvědčili o opaku.V Cedrech jsme totiž narazili na regulérní sjezdovku se vším všudy. Přes léto samozřejmě mimo provoz, ale jinak červená sjezdovka ve výšce 2000 metrů, s délkou asi 800 metrů. Na ní klasická poma poháněná diezlem , rolba, půjčovna lyží a dokonce tři sněžný skútry.Výška sněhu tm dosahuje 3 m Už tam schází snad jen McDonald…

Expedice Maroko Trophy 2010 v číslech:

Počet dní: 21
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • březen až květen 2010
  • 1 252 zobrazení
holovic
Po Dolomitech jsme se rozhodli absolvovat výlet do Milána, města módy - ani se nebudu červenat, když přiznám, že jsme se na to těšily především s Pájou a to nejen kvůli katedrále, kam se dá vyjít i na střechu, ale i kvůli módě a luxusním obchodům. Biobabu ze mě už nikdo neudělá - ani se o to nikdo nesnaží :-))
V Miláně jsou skutečně snad všichni elegantní - muži nosí hodně obleky - jezdí v nich i na skútrech, převažovaly ve všech případech dlouhé kalhoty, i když bylo 40° ve stínu - nikdo se zde nepotil, kromě nás, kteří jsme na takovou dardu nebyli připravení - klimatizace v obchodech a nejlepší zmrzlina na světě (před katedrálou) utrpení zmírnily. Naše Pája okouzlila nejen ochranku, ale i Nigerijce, kteří prodávali náramky pro štěstí - my jsme je dostali zadarmo, protože štěstí se za prachy koupit nedá. Pak už jsme jenom nemohli najít auto a v uličkách kolem nás kroužili zlodějíčci na kolech, které jsem odehnala několika prudkými otočkami, čímž jsem dala najevo, že o nich vím a obrat se nenechám. Všechny ženy mají na nohou kecky a to ke všemu - muži mají elegantní boty a ženský šmajdají v keckách a je fuk, že jsou od Gucci a za 700 Eur. Potěšilo mě, že v Miláně mají i Mango - obchod, kde nakupuju skoro všechno na sebe, jelikož u všeho, co tam koupím, mám pocit, že to šili na mě. Doporučuji hodně vysokým jedincům, co mají problém sehnat fakt dlouhý kalhoty nebo šaty v malé velikosti. Většina jiných obchodů počítá totiž s tím, že úměrně s výškou postavy přibývá i velikost prdele a bachoru. Ondrovi naše courání po obchodech nevadilo - byla tam totiž klimatizace :-)). Tolik k módě..
Po rozpáleném Miláně jsme zamířili k Pise - sen našich starších holek - vidět tu věž stojící nakřivo. Dojížděli jsme v nočních hodinách, silnici lemovaly polonahé prostitutky, Děti už po sprše naštěstí dáchaly v postelích - plánovali jsme vstát ráno v 7 a k věži dojít před otevíračkou, kdy tam nebudou lidi. Jelikož nad ránem se spí nejlíp (není vedro), záměr nevyšel a na fotkách krom nás jsou i davy turistů a fotky za moc nestojí - pořád se někdo motá před i za váma. Věž je fakt nakřivo - viděli jsme to na vlastní oči a jednou to stačilo.
Před odjezdem z Pisy se nám poprvé nepodařilo nastartovat obytňák, což se nám cestou směrem k Vesuvu stalo ještě několikrát, ale i v Pise se daly koupit startovací kabely - došlo i k výbuchu baterie - naštěstí vystříknuvší kyselina způsobila jen díry v Ondrových nejoblíbenějších kraťasech - na funkci rostlináře to nebude mít vliv. Baterii záhy vyměnil, aby cestou přišel na to, že ani ta stará chudák za nic nemohla a problém způsobuje dobíjení, takže jsme se dalších pár stovek kilometrů neobešli bez pomoci dobrých lidí. Poznali jsme přitom mnoho Italů, indiánů i Senegalce - rozdali pár českých piv a těšili se, jak složíme hlavy na Vesuvu s výhledem na noční Neapol - vyndáme pivo z ledničky a pak usneme tvrdým spánkem - mně se oči klížily už cestou - ha..ha...hahahahahaha...ha!
Tak za prvé - Neapol je největší smetiště, jaký jsme kdy viděli - odpadky všude, kam se podíváš - po zemi, na plotech, u silnic......kolik tam musí žít potkanů, to by asi taky bylo na rekord. Za druhé - zapomněli jsme na noční život Italů a to bez ohledu na to, že byl všední den - při výjezdu na Vesuv (už tak po úzkých cestách) sjíždělo dolů tisíce malých fiátků - v každém sedělo cca 5 ožralých lidí, spojka smrděla, klíňák řval a nebralo to konce. Nutno dodat, že když bylo třeba, z nějakého autíčka vždy vyskočil mladík a dokázal hravě zkorigovat celou situaci na milimetry - přeřval by i amplión - všichni se začali poslušně řadit a my se po centimetrech na ten Vesuv skutečně vydrápali. Neapol z výšky a rozsvícená skutečně pohledná je.
Vesuv - odpadky - a tučné vstupné - opět jsme se zachovali jako shnilí pracháči a zbývající asfalt až pod vrchol Vesuvu dojeli taxíkem - dělá to tak spousta lidí - většina. Pak se jde cca 1,5 km pěšky, ale před tím se platí 40 Eur vstupné - fakt se tam platí za vstup ke kráteru :-)) Zde jsme potkali slováky a spoustu snobů z výletních lodí. Nejlepší byly klasicky asiatky - štrasové sandálky, žabky - třpyt, lesk, bakelit. Ne, že by to bylo nějak náročné, ale např. naše kecky šly po této akci do pytle a půjdou do pračky. Na Vesuvu bylo překvapivě docela fajn - pofukovalo od moře - dost se prášilo a mě trochu zklamala velikost kráteru - teda - čekala jsem, že bude větší, když nadělal takovou spoušť. No a nedivila bych se, kdyby se znovu nasral a bouchnul, protože se na ten bordel dole třeba už nemůže dívat.
No a když Vesuvio, pak i Pompei..... Zde měly překvapivě všechny děti vstup zdarma - a to i Pája, ale nutili ji postavit se do fronty na volnou vstupenku a nás nechali stát s malými dětmi za vstupem. Všimla jsem si, že některé podobně "vyspělé" slečny pouští i bez volňáska, což mě rozezlilo natolik, že jsem začala hlasitě nadávat a rozhazovat rukama - přesně tak to totiž dělají Italové a situace byla ihned kladně vyřešena. Tímto si dovoluji stručně okomentovat charakter typického Itala:
Ital nemluví, Ital huláká - nevadí mu drzost - naopak - drzost je očekávána a respektována.
Ital nemluví jinak, než italsky - anglicky neumí nebo nechce komunikovat. Nikde nenajdete nic v angličtině, či jiném jazyce, než v italštině. Mýtná brána s vámi taky komunikuje jen italsky.
Ital nečučí neustále do mobilu, Ital se rozhlíží kolem.
Ital jí jen dobré a kvalitní jídlo.
Ital je stále v pohodě a usmívá se. Když huláká (mluví), dělá to přívětivě a srdečně.
Ital řidič - nepoužívá blinkry. Pokud blinkr náhodou použije, zapomene jej vypnout - vždy a každý!! Zásadně vjíždí do cesty - na dálnici i na stopkách - nikdy nerespektuje přednost danou pravidly - to samé očekává od vás - nevadí mu to.
Ital používá klakson a prostřeníček - troubí pořád - ze začátku máte pocit, že je to na vás - někdy ano, ale Ital troubí i jen tak, pro radost. Když mu ukážete prostředníček taky, má radost.
Porušuje všechny předpisy a nevadí mu ani, když je porušíte vy. No camper rovná se kempujte, kde chcete, nikdo vás nevyžene. Pokud zakempujete na soukromém neoploceném pozemku, Ital vás s úsměvem pozdraví - však mu nic neubude. :-))
Ital neumí plavat....teda jeden ze sta jo, ostatní postávají ve vodě a mluví - teda řvou.....hodiny a hodiny. Italy na pláži bych rozdělila na pózovače, postávače, žvaniče a procházeče.
Ital na pláži je upravený - má sexy plavky, sexy sestřih, když vousy, tak sexy, sexy voní, má sexy, vysportované tělo, má luxusní pánskou kabelku a dle teenagerů, se kterými se naše holky na dovolené seznámily, jsou z 90ti % 4% :-)) Ale je i možné, že jsou jen nároční na protějšky :-))
Každopádně Ital je milý, usměvavý pohodář - mně přišli všichni stejní, jak přes kopírák, proto jsem je taky nacpala do jednoho pytle.
Italky moc hodnotit nebudu - co se nelíbí mně, můžou jiní klidně obdivovat - jsou taky milé, usměvavé pohodářky, ale Sophia Loren je jen jedna. Nelíbí se mi, když se snědý holky snaží být za každou cenu blond a nemusely by mít všechno flitrový a lesklý - asi to k této části země nějak patří. Krásnou paní jsem tam ale potkala - bylo jí ale tak okolo 60ti a tu Loren mi fakt připomínala.
Italky se neopalují nahoře bez - tohle dělají jen české doroty - hlavně ty, co by si ty poklady měly spíš schovat.
Italky ale zcela jistě umí vařit - majitel domu jednou přinesl bednu čerstvé zeleniny, ovoce a kytici čerstvých bylinek - z toho usuzuji, že tady se směsi koření a dochucovadel nepoužívají.
Ale zpět k Pompejím - pro mě - překvapila mě velikost. Představovala jsem si cca hodinku mezi ruinami, ale je to ne celý den minimálně a co je fascinující - stále se tam pracuje, stále nové objevy.
Ondra dokonce prohlásil, že letecky si dá Pompeje klidně ještě jednou, projde je celé, ale s batůžkem, svačinkou, pitím a v jiné roční době, než ve 40°vedru, které tedy vůbec nemělo v úmyslu polevit.
O to víc jsme se těšili na moře. (Pokračování příště!!)
více  Zavřít popis alba 
  • loni v létě
  • 1 588 zobrazení
sendream
Pamukkale (bavlněný hrad) - svah o rozloze 2 700 metrů na šířku a 160 metrů na výšku, pokrytý sněhově bílým travertinem, památka UNESCO se nachází v jihozápadní části Turecka nedaleko města Denizli.Památka je stará 4tisíce let. Bylo zde postaveno také lázeňské město Hierapolis. Dnes z něj zbyly jen ruiny, ale navýsost zajímavé. Nachází se zde krásný amfiteátr římského typu, zachovalá dlážděná cesta či impozantní Byzantská brána. V těsné blízkosti města se nachází i obrovská nekropole se sarkofágy. Ubytování v termálním hotelu.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2013
  • 1 172 zobrazení
panrh
Wollmannova vila (Wollman - býv. Sudetský zlatník, před odsunem prý ukryl 50kg zlata, půl roku
potom zemřel) - zřícenina mezi Mimoní a Pavlínem, předválečná stavba se zpustlou zahradou a zbytky
sochařských děl.

Ve sklepě hluboká studna tč. bez vody se zabetonovaným dnem, před vilou mělčí
studna s vodou. V r.1998 vila zbourána a přístup ke studním zmizel pod násypem suti.
více  Zavřít popis alba 
  • 7.4.2012
  • 1 120 zobrazení
fleretomaniak
Zkáza hotelu...z nádherného hotelu proměna v hrůznou ruinu.
více  Zavřít popis alba 
  • 1.7.2012
  • 1 097 zobrazení
klobouk17
Bývalý hotel SSM na Brněnské přehradě. Po listopadu 1989 privatizován. Nyní chátrá. Jedná se o rozsáhlou ruinu na území města Brna. Hotel je rozdělen na obytnou část, společné prostory a zázemí. V obytné části byly pokojíky s nádherným výhledem na přehradní jezero.
První nadzemní podlaží obytné části ukrývá pokojíky, zařízení je rozkradeno, nebo zdevastováno. Všude se válí miliony kuliček ze vzduchových zbraní. V pokojících i na chodbách jsou koberce. Stěny jsou pomalovány graffiti, občas celkem hezké obrázky. Kuchyně a jídelna s velkým oknem, připomínající Hitlerovo okno na Berghofu. Lustry visí v jídelně nad hlavou. Schodiště provozního zázemí vede do technického přízemí, kde se nacházely sklady potravin. U schodiště je i výtah, kterým se do kuchyně vozily zásoby z přízemního skladiště. V technickém přízemí zbytky skladů a vykachlíkované místnosti, připomínající patologii. Tady se asi opravdu skladovalo a porcovalo maso. Nachází se tu i dílna údržbáře a zachovalá plynová kotelna. Také dvě koupelny v hotelu byly v celkem dobrém stavu, což nelze říci o záchodech. další schodiště vede k recepci v prvním podlaží a k pokojíkům ve druhém podlaží. Některé z nich jsou, nebo byly, vybaveny umývadlem, sprchovým koutem a záchodem. Pohled z balkonů a terasy na přehradu a Bystrc je úchvatný. Nad terasou se tyčí komín, který vede z přízemí. Venku pozor na kanály, víka byla rozkradena. Před vchodem je zarostlé jezírko s fontánou a lavička. Také schodiště k bungalovům je zarostlé. Na jednom je nápis "Pozor pes", druhý je zcela zřejmě obsazený nájemníky. Na balkoně se suší prádlo a na oknech visí záclony. Antukové hřiště zvolna zarůstá vegetací. Pod hlavní budovou je na břehu přehrady ještě budova menší. Spojeny jsou schodištěm.
Kategorie: architektura
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2003 až listopad 2011
  • 1 052 zobrazení
yorinka
Některé fotografie z vykopávek: Jedná se o ruiny Mínojského paláce cca 2000 let př.n.l., je to 3. největší palác na Krétě. Vykopávky stále probíhají. Palác se nachází v oblasti Mali. Doporučuji před jeho návštěvou nastudovat informace nebo si nechat na místě udělat výklad, protože jinak mezi ruinami toho moc nevyčtete. Mnohem významější a zajímavější je vdálenější Knóssos.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2014
  • 1 051 zobrazení
waverka
Zachovalé antické památky z 5. stol .př. Kr. zapsané na seznamu UNESCO. Dórský chrám Svornosti, chrám Herkulův, chrám bohyně Juno a ruiny více něž desítky dalších chámů. Nad údolím stojí současné Agrigento.
více  Zavřít popis alba 
252 komentářů
  • 2.5.2011
  • 1 031 zobrazení
staceym
2 týdny pobytu v Bova Marině v září v apartmánech Sole Mare u Giovanniho, koupání v teplém a čistém moři, výlet trajektem na Sicílii do Taorminy, vlakem do Reggia di Calabria, při zpáteční cestě do ČR návštěva Pompejí. Taormina je úchvatné město rozseté po okolních vrcholech s ruinami řeckého divadla. I ceny jsou úchvatné. Reggio je hlavní město provincie v podstatě po novodobém zemětřesení je nově zbudované. A Pompeje s Vesuvem za zády? Vyspělá kultura, architektura a civilizace jako taková byla zničena Vesuvem 24.8.79 n.l. Vykopávky jsou obdivuhodné.
Bova Marina je menší městečko asi 46 km od Reggia d.C. na vlakové trati podél mořského pobřeží. V městečku se najdou obchůdky se vším zbožím, co je na dovolené třeba a za slušné ceny. Nenabízí rušný noční život - ten povedete takový, jaký si ho uděláte. V příjemném a srdečném privat clubu u Giovanniho se sedělo na zahradě při vínku a tanečku každý večer ve složení Češi a Slováci. Na hrozný nepořádek si ale musíte skutečně zvyknout.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2009
  • 1 024 zobrazení
12jirka
Při Ústavu pro choromyslné byl roku 1909 zřízen hřbitov sloužící k pohřbívání zemřelých pacientů a zaměstnanců. Vysvěcen byl v září 1909 knížecím arcibiskupským vikářem Josefem Mejsnerem.V září 1909 se zde konal první pohřeb.

V období 1. světové války sloužil hřbitov k uložení ostatků vojáků zemřelých na tyfovou epidemii. Celkem ji zde bylo pohřbeno 2.860.

V polovině 20.stol. bylo ukončeno pohřbívání a hřbitov byl v roce 1963 převeden pod Pohřební službu.

Celková rozloha hřbitova je 25.000m2. Hřbitov je lemován zdí se dvěma vchody. Vlevo od hlavní brány stála kaple, později vyhořela a dnes jsou z ní jen ruiny. Celkem zde bylo více než 3.000 hrobů.

V posledních letech je hřbitov upravován, jsou odstraňovány náletové dřeviny, u hlavní brány byla umístěna informační deska.
Kategorie: dokumentykultura
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • leden 2012 až březen 2013
  • 987 zobrazení
Reklama