Hledání: stopy-zkousky-ZOP-11-4-2015

Pro dotaz stopy-zkousky-ZOP-11-4-2015 jsme našli 11 467 výsledků.

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

vanza
  • 11.4.2015
  • 77 zobrazení
vas-pes
Dnes 17.11. se konaly poslední zkoušky letošní sezony a to KJ ČR Brno, z 19 psů uspělo 17. Dva neúspěšní psovodi se psy bohužel neodstopovali cizí stopu dle ZPU2. Na jaře si to jistě opraví. Níže uvádíme seznam psů, kteří zkouškou prospěli, včetně bodového ohodnocení a věku, ve kterém na zkoušky nastupovali :) Zkoušek se také účastnilo 5 psovodů z blízkého cvičáku ZKO Dalešice :)

ZOP (max.100b)

1) Převrátilová Jana - Lucky Dream ze Skalní Vyhlíd. (šeltie) - 100 b. - 3 roky a 9 měsíců
1) Sadílková Iveta - Heidi ze Soutoku Sázavy (BOM) - 100 b. - 15 měsíců
3) Špínová Adéla - Gina (x) - 94 b. - 2 roky a 11 měsíců
4) Nováková Bára - Brixi Arcana Dei (HW) - 91 b. - 16 měsíců
4) Dudáš Rastislav - Gina (APBT) - 91 b. - 1 rok a 11 měsíců - ZKO Dalešice
6) Tomín Jaroslav - Deus Ebony Queen (DOB) - 90 b. - 16 měsíců
6) Podstatná Ivana - Casper z Dalešického Kopce (APBT) - 90 b. - 20 měsíců - ZKO Dalešice
8) Křemelová Lucie - Anchorage Graf Czech (BOM) - 87 b. - 18 měsíců
8) Hošek Martin - Safia Dama Krokonoše (AS) - 87 b. - 16 měsíců
10) Špaček Patrik - Kira (APBT) - 86 b. - 18 měsíců - ZKO Dalešíce
11) Filipová Petra - Ennie (MOK) - 85 b. - 19 měsíců
12) Kovařík Milan - Black Bentley z Kovárny (BOG) - 84 b. - 20 měsíců
13) Mrňavá Monika - Karl Greis Malý Motýl (SBT) - 83 b. - 2 roky a 3 měsíce - ZKO Dalešice
14) Bubnová Alena - Corry (APBT) - 82 b. - 5 let a 8 měsíců - ZKO Dalešice
15) Přenosilová Katřina - Amor od Novomlýnských Jezer (DOB) - 70 b. - 20 měsíců

ZPU-1 (max 150 b.)

1) Sadílková Iveta - Amazing Phoebe Banataj Wind (BOC) - 140 b. - 22 měsíců
2) Tolnayová Andrea - Amazonka z Borůvkového Kopce (ISCWT) - 120 b. - 2 roky a 7 měsíců

Gratulujeme a těším se na další sezónu :)
více  Zavřít popis alba 
  • 17.11.2013
  • 185 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
costache
🍇 Říká se, že BURČÁK je mléko starců. Burčák tedy stařečkům nahrazuje polotučné mléko a pivíčko plnotučné mléko. Zkvašený vinný mošt zpravidla obsahuje 1 až 7 % alkoholu. Kvašením vinného moštu se z glukózy a cukru stává alkohol. To znamená, že v raném stadiu burčák obsahuje minimum alkoholu a je sladký. Postupně, když kvašením alkohol dosáhne hodnoty asi 4 %, začíná nápoj "bouřit". V této fázi "bouření" se kvasinky množí nejrychleji a burčák se dostává do své nejlepší fáze. Ve chvíli, kdy je prokvašena polovina cukru a alkohol dosahuje přibližně 6 %, je burčák v nejlepším rozpoložení pro konzumaci. Burčák obsahuje velké množství vitamínů, minerálů, bílkovin a kvasinek. Je výborným zdrojem flavonoidů (které regenerují a zpevňují cévy), stopových prvků (jako zinek nebo železo) a vitamínů skupiny B. Například tiamin - vitamín B1 podporuje srdeční činnost. Kyselina pantotenová zase chrání tělo proti onemocněním sliznice a zažívacího ústrojí. Burčák tedy působí příznivě na cévní systém a zažívání, dobrý vliv má i na pokožku.
🍷 Podle vinařů bychom ho mohli vypít tolik, kolik krve máme v těle. Což je 4 až 6 litrů. Podle mě je rozumné vypít takové množství, které každý jednotlivec uzná za vhodné a které mu prospěje - třeba jen skleničku. Znalci také tvrdí, že k burčáku se nečichá. To kvůli kvasinkám, kysličníku a bublinkám? Mě tyhle důležité vinařské rady připomínají hlášku pivařů, že "Není špatné pivo, ale špatný hospodský". Jsou to kecy. Špatné pivo existuje a k burčáku ZÁSADNĚ čichám. Jako ke všemu, co se chystám vypít či sníst. A že se s burčákem neťuká? To možná platí pro pověrčivé vinaře.
💩 A víte jaký je rozdíl mezi červeným vínem, bílým vínem a burčákem? Červené víno roztahuje cévy, bílé víno roztahuje nohy a burčák roztahuje konečník.
PIJTE BURČÁK! Je lepší se pokakat💩🚽🧻, než oslepnout z pančovaných metanolových šnapsů.

#burčák#nachmelené#kvas#borůvčák#višňové#pivnípunč#proteinovýsuk#žena#czechgirls
více  Zavřít popis alba 
26 komentářů
  • prosinec 2003 až květen 2020
  • 79 077 zobrazení
ladja77
N ě m ý _ f i l m
Střechy si osedlal dým a cválá nedělí. Sníh zasypává jizvy po rýči pluhu i úderech zvonu
a tiše pohřbívá blátivé stopy okolo prázdného kostela. Jak je dnes daleko k vítání jara !
Hra vázne, kra ke kře v řece pevně lne, krá nezakopne o skřivánčí trylek a všechny ty vločky všechny ty saze připomínají němý film, letité škrábance a maková zrníčka v hemživé šedi. Obrázky jsou však v pohybu, a kdosi za kopcem úporně točí klikou. text autora „U m b r a t i c a“ z webu http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=484136
více  Zavřít popis alba 
34 komentářů
  • 9.1.2018
  • 21 274 zobrazení
thomas
Byl to asi bláznívej nápad, najmout si tenhle škuner a chtít najít Strašlivýho Korsičana. Zprávy vo něm jsme měli už z naší suchozemský domoviny, ale nikdo nám neřek, že najedeme skoro 1500 mil po souši a pak se ještě budeme 350 mil houpat na vlnách Ligurskýho moře. Navíc posádku lodi tvořilo jen pět dospělejch lodníků a ten zbytek byly vyžlata pod 12. Strašlivýho Korsičana jsme hledali v přístavních putykách Elby i Capraie než nám došlo, že musíme přímo na Korsiku. Jeho stopy byly všude. Dokonce jsme vlezli do jeho chrámu a obepluli jeho trůn. Jak je ve skutečnosti velkej nám docvaklo až na Krvežíznivých ostrovech. Když byl, podle stop, jeden jeho krok od severu na jih ostrova! Všem bylo najednou jasný, že se s ním vlastně nechceme potkat osobně. V tichosti jsme se přes Bonifacio chtěli vrátit zpět k našemu povozu. On se to však domákl a zběsile se nám chechtal, díky tomu nebyla cesta zpět k Elbě jednoduchá. Sice jsme se schovali pod křídla Večernice, ale i tak jsme měli docela strach. Naštěstí Korsičanův dech nás nedohnal v plný síle a my strhaní dopluli do Salivoli a vrátili se domů. Korsičana však navštívíme znovu, nás nezastraší – vždyť ten jeho ostrov je tak krásnej.

FILM ZDE: https://www.youtube.com/watch?t=99&v=wrPd-2ZpYCk
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • léto 2015
  • 22 176 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
2uk
Náš trek jsme začali v Andoře městečku Arinsal, kam jsme přejeli hned druhý den po večerním příletu do Barcelony, přešli část dálkové trasy GR11 (od Středozemního moře k Atlantiku), po týdenním stoupání a zase klesání to celé zakončili přechodem Národního parku Sant Maurici a stopem přejeli k východnímu pobřeží Španělska, kde se potkali s Míšou a klukama a strávili společně necelý týden relaxací u moře. Před odletem domů jsme ještě v Barceloně navštívili památky A. Gaudího - Sagrada Família, Casa Milá a Casa Batlló, na park Güella už bohužel nezbyl čas:-(...fotografie zachycují všechny naše kroky, snad se vám budou líbit!
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • léto 2010
  • 18 384 zobrazení
paml
Vlakem Budapest a let do Kutaisi. Busikem Borjomi, úzkokolejka Bakuriani - Andezit, pěšky a stopem přes chrbet Trialetskij do Aspindzy a Vardzie. Bus, stop Turecko. Tatvan, krater Nemrut Dagi, Goreme, Istanbul. Let Budapest, bus a vlak domů. Deníček je zde: http://www.pafka-pafka.estranky.cz/clanky/2015/
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
12 komentářů
  • září až říjen 2015
  • 10 043 zobrazení
hillbilly
Austrálie je snad s Antarktidou poslední světadíl, kde jsou stále ohromné prostory země neobydlené a bez lidí. Netknutá příroda, tedy divočina v tom pravém slova smyslu. U klokanů to jsou nedozírné pouště, které mě už v letech sedmdesátých učarovaly. Patřím mezi ty šílence kterým se nesmírně líbí v lůně netknuté přírody, tedy v divočině, kde je možno potkat jiného člověka ani ne jednou za měsíc, spíš jednou za rok.
Do pouští se stále rád vracím, cítím se tam v osamění v lůně přírody a daleko od lidí prostě doma.
Koncem let sedmdesátých v minulém století jsem objevil, že zde mám přes tuto úchylku spřízněnou duši a co navíc je to ženská. Robyn Davidson, o které teď budu povídat. Robyn studovala japonštinu a japonskou kulturu na univerzitě v Brisbane. V roce 1974, když jí bylo 25 let, se tohoto studia vzdala, přestěhovala se do Alice Springs a zde se začala připravovat na svůj sen, přejít pěšky pouštěmi ze středu Austrálie na její západní pobřeží k Indickému oceánu. 2835 km nehostinnou krajinou, kde nejsou cesty, žádné vymoženosti civilizace, vody velice poskrovnu, po dlouhé měsíce žádné spojení s lidmi, zato však přebytek rudého písku. Veškeré informace mám z jejího deníku, který si tehdy vedla. Navíc, v době této expedice nebyly satelitní telefony a GPSky a tak jeden musel spoléhat jen na sebe a svoje umění se orientovat pomocí mapy a kompasu. Jen čas od času, zhruba jednou za měsíc, doletěl a s Robyn se setkal Rick Smolan, 24 letý fotograf časopisu National Geographic, od kterého jsou všechny fotky.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2013 až leden 2018
  • 9 157 zobrazení
ondrejhavelka
Dva roky stopem napříč Afrikou

Když jsme před několika lety s přítelkyní Michaelou, dnes manželkou, cestovali stopem a pěšky napříč celou Afrikou, často jsme slýchali varování o té či oné oblasti, kde nás bez místního doprovodu určitě zabijí nebo přinejmenším okradou a zmlátí. Příliš jsme na tato varování nedbali. Cestovali jsme svobodně a nechtěli jsme našemu poznávání světa a života klást žádné hranice. Ty nám velmi hrubě a nevybíravě nastavili až lidé kmene Dogon v odlehlé oblasti Mali, v Západní Africe. Ovšem na základě naší chyby.
Plánovali jsme projít jedno z nejdivočejších míst v Africe, útes Bandiagara, během týdenního pochodu. Útes je 150 kilometrů dlouhý a místy až 500 metrů vysoký. Útes plný jeskyní obývají Dogoni, divoký kmen, jehož původ není zcela znám. Tito lidé jsou extrémně uzavření. Mají záhadné rituály založené na sofistikovaném pozorování hvězd. Tyto rituály jsou doprovázeny vystoupením tanečníků v děsivých maskách a zpěvy, které doslova nahánějí hrůzu.

Znesvěcení obětního místa

Na území Dogonů se nesmí vstoupit bez dogonského průvodce. To jsme sice věděli, ale nevěděli jsme proč. Takže jsme se i tam vydali na vlastní pěst. V první vesnici na horní části útesu na nás Dogoni zlostně pokřikovali. Ve druhé už nás napadli dva muži, ovšem když jsem použil svůj elektrický paralyzér, utekli. Skalní rozsedlinou jsme sestoupili pod útes a nedaleko další vesnice jsme si chtěli odpočinout na větším rovném kameni pod košatým stromem. Bylo kolem 40 stupňů a nutně jsme potřebovali odpočinek ve stínu. Na kámen jsme si rozložili karimatky a lehli jsme si. Neuplynulo ani pět minut a kolem nás se seběhlo asi dvacet mužů. Dříve než jsme stihli jakkoli zareagovat, chytli nás jako zvířata a odnesli do vesnice před náčelníka. Tam nás hodili do písku před jakési totemy, které podepíraly náčelníkovo přístřeší, a obklíčili nás s kameny a klacky v rukou.

Nechápali jsme, co se děje. Náčelník s podivným kloboukem na hlavě, trůnící mezi děsivými maskami, na nás cosi křičel. Pokusili jsme se komunikovat francouzsky, ale neúspěšně. Byli jsme zajati domorodým kmenem v nejdivočejších místech Afriky a vůbec jsme netušili proč. Nevěděl jsem co dál, tak jsem vytáhl paralyzér a zapráskal do vzduchu. Dogoni se přiblížili a jeden z nich mi paralyzér vyrazil klackem z ruky. Poté náčelník vyryl na kus kůže číslici. Pochopili jsme, že chtějí peníze a nebylo to moc, v přepočtu asi 150 korun. Proč nechtěli vše? Mohli si s námi dělat, co chtěli, byli jsme jejich zajatci a nikdo nevěděl, kde jsme.

Útěk pod sprchou kamenů

Dlouze a nechápavě jsme na sebe hleděli. Potom jsme vytáhli peníze s předtuchou, že se na nás vrhnou, ale nestalo se. Chtěli pouze danou částku. Poté, co jsme zaplatili, vyhnali nás z vesnice pod pořádnou sprchou kamenů. Dostali jsme několik zásahů do rukou, kterými jsme si kryli hlavy.
Teprve po dalším týdnu jsme v civilizovanější oblasti potkali člověka mluvícího francouzsky, který nám vysvětlil, co se stalo. Kámen, na kterém jsme odpočívali, byl nejposvátnějším obětním místem, na kterém se dodnes pravidelně obětují zvířata. Donedávna to byli lidé a proslýchá se, že lidské oběti stále existují. Každá dogonská vesnice má své obětní místo, které nikdo mimo tuto vesnici nesmí spatřit. Proto se nelze po území pohybovat bez dogonského průvodce, který poutníka bezpečně provede mimo obětní místa.
Peníze, které od nás Dogoni vzali, byly určeny na koupi krávy, kterou museli okamžitě obětovat, aby své obětní místo od nás očistili. Ještě ten večer byla oběť vykonána. Podle muže, který nám celou situaci vysvětlil, bychom museli být obětováni my, kdybychom odmítli nahradit očištění obětního místa krávou.
--
Kniha

Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.
více  Zavřít popis alba 
66 komentářů
  • prosinec 2015 až březen 2016
  • 6 543 zobrazení
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • říjen 2008 až říjen 2019
  • 7 091 zobrazení
bele
ALB 539 - Sochorova Anna a její pětky, aneb pětice světice

Trochu frivolní fotka z booku Kim Kardashian z její předsvatební cesty Paříží má jednoduchý úkol - pozvat do tohoto alba o kostelu sv. Anny ty návštěvníky, kteří by o něj ani okem nezavadili. Třeba se to potom změní

Nevím totiž o jiném secesním kostelu, a tento je jen kousek od místa, kam chodím už řadu let pracovat. Občas chodím kolem i na oběd a stále si říkám, že si jej musím nafotit….. Právě pro to rebelství :-)

Když si spolek svatého Bonifáce objednával u Eduarda Sochora stavbu kostela svaté Anny, která byla realizována v období rozpustilé a dovádivé secese, bylo od počátku jasné, že to bude mezi kostely tak trochu rebel. Není zde ani stopy po gotických dlaních sepjatých při motlitbě, ani po zářícím barokním Božím oku. Komu by jméno E.Sochora přišlo povědomé, tak si určitě vzpomene, že pro Václava Špačka (podnikatele ze Soběslavi) provedl v období 1911 – 1918 romantickou obnovu objektu zříceniny hradu Kokořín

Zatímco způsobné kostely mají většinou oltář na východní straně, neboť „Jako blesk přichází od východu a září až na západ, tak bude přicházet Syn člověka“, tak Anna ho má na západní straně. Celkové pojetí kostela je nenásilnou připomínkou toho, že BEROUN není BEURON.

První známe jako „ukecanou“ hlášku z filmu Vesničko má středisková, druhý leží v Německu na Dunaji a dává stavbám beuronské umění, kde KRÁSA JE V ŘÁDU A ŘÁD JE V GEOMETRII … a už jsme u těch pětek. Dominantou průčelí je obří okno, které je poskládané do pětibokého zalomení. To samé je i u 5 oken po stranách kostelní lodě z každé jeho strany. Květy na fasádě dodávají tomuto místu lidský rozměr aniž to ztrácí úctu. Architekt zde přesně vycházel z biblické starozákonní knihy Moudrosti, kde se v jedenácté kapitole říká, že Bůh „všechno uspořádaů s mírou, počtem i váhou „

Výzdoba kostela sv. Anny byla vyvořena právě podle těchto pravidel
KDE? ulice Jeseniova mezi ulicemi Tovačovského a Ostromečská
více  Zavřít popis alba 
161 komentářů
  • květen 2014
  • 5 820 zobrazení
rnphoto
Fotografie z návštěvy non-stop baru.
Šli jsme s kamarády z oslavy domů a náhodou jsme potkali cestou non-stop bar.
Kamarád navrhoval, abychom tam uspořádali casting na modelky, protože jsme s sebou měli foťák.
Brzy ráno, když jsem nafotil poměrně dost materiálu to kamarád vzdal a zanechal mně tam samotného.
Bohužel se mi podařilo nafotit i striptýz ...
Ostatně uvidíte sami.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.11.2009
  • 5 427 zobrazení
bele
ALB 226 - je ALB č.18 Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
MOLDÁVIE chudá nevěsta

Je čtvrtek 5. července 08,15 hod ranního času a vyrážíme do Moldávie. Opouštíme rozpálený kemp a suneme se úzkými ulicemi vesnice. Jakoby si dali neviditelný signál, v ulici, kudy jsme zpravidla projížděli, stáli za ploty nebo ve vratech místní dospělí i děti. Snad aby naposledy, a možná na hodně dlouho viděli takový kolos autobus, v jakém jsme jeli. Jaké bylo jejich zděšení a zmatek, když jsme tu ulici minuli a jeli jinudy. Ještě chvíli běželi … ale marně.
Byli jsme přece jen rychlejší. Po chvíli jízdy liduprázdnou vyprahlou krajinou je před námi celnice a hraniční přechod. Taková sklíčenost z minulosti, kdy něco podobného bylo běžné. Kdo nezažil, nepochopí. Jednání s celníky se vleče, odebrané pasy zkoumají snad podesáté a porovnávají s předloženým seznamem. Bohužel se stalo, co nikdo nechtěl, jedna kolegyně podcenila tento výlet, a přestože bylo několikrát i písemně upozorněna na takovou možnost, nechala pas doma a přes hranici ji nepustili.

Byla to krajní hloupost, která poškodila nejen ji, ale celou skupinu i prakticky celý výlet. Stálo nás to zdržení 2 hodiny na celnici, které nám potom chyběly. A nejen to. Měli jsme jet z Kišiněva dolů Moldávií k Dunajské deltě, cestou vidět asi 2 kláštery, navštívit skupinu Čechů, kteří tam trvale žijí – a místo toho jsme jeli pro ni zpět do Iasi, kam se stopem dostala na svou pěst. Bylo domluveno večer místo a čas, kde ji vyzvedneme. Nepoměrná tolerance a vstřícnost k někomu, kdo se ani potom nedokázal všem za tuto osobní chybu a nám způsobenou škodu omluvit. Nebyla ze základní party, která jezdí prakticky stále, prostě za dobrotu na žebrotu. To byla ta opakovaná noc v Iasi, kterou jsem zmiňoval v minulém albu.

Teprve okolo poledne jsme se pohli a naším cílem bylo hlavní město Kišiněv. Jen co jsme opustili celnici a byli pár kilometrů od ní, opět jsme jeli prázdnou krajinou po úzké nijak dobré silnici, tak najednou za námi maják policie. První, co nás napadlo, že se někde něco stalo a pospíchají k místu činu. Autobus uhnul, aby auto mohlo projet, a tak se i stalo. Jenže to před nás zapíchl, vyskočil jako když zatýká teroristu a lamentoval a nutil jak vedoucího zájezdu tak i oba řidiče jednoho po druhém sedat do jejich auta * ani nevím, jestli jim tam nechávali dýchat * ale ukazoval něco jako překročení rychlosti. Možná tam byla značka, ale na tak špatné a liduprázdné cestě to nikoho ani nenapadlo sledovat. Pak kápli božskou, že dostali hlášku z celnice, že tam jede parta podivných zápaďáků, tak aby nám ukázali, jak se máme chovat. NO pocit to dobrý nebyl, nakonec z toho nic nebylo a snad by si i řidičem dali panáka. To ale mohla být provokace, na kterou čekali, tak z toho nic nebylo. Do Kišiněva jsme jeli jak s plnou v kalhotech, … no prostě pomalu

Aby těch škod nebylo dost, měli jsme na zpáteční cestu rezervovaný pobyt ve vinařském sklípku s ňamkou a ochutnávkou jejich výtečných vín. Když jsme tam posléze přijeli, bylo zavřeno a nikdo tam nebyl. Ve 4 odpoledne jim skončila pracovní doba, tak proč, že jo. Naštěstí tam byl otevřený jakýsi krámek, kde se dalo koupit něco lahví na ochutnávku. Samozřejmě na slepo, protože tam to přece každý zná, tak proč chutnat. Mně osobně to víno ani moc nechutnalo, bylo hodně sladké. To ale není vizitka moldavských vín, tam je velice dobré a kvalitní. To jen ta hokynářka potřebovala prodat patoky a věděla, že se to nevrátíme reklamovat. Tak proč neprodat, když to chtějí

Určitě to nebyl typický obrázek země. Pokud jsme napsal do titulku chudá nevěsta, tak to nebylo hodnocení ekonomiky země, ani kupní síly obyvatel. Moldávie toho má hodně – má svobodu. Kvůli tomu s ní sousedé nemluví a země to setsakramentsky poznává. Když se podíváte na mapu, tak po těch převratech a rozlukách se SSSR v posledních letech zůstala Moldávie jako ostrůvek v poušti. V roce 1994 se uskutečnilo referendum, ve kterém většina obyvatelstva odmítla spojení s Rumunskem, avšak největším problémem současného Moldavska je Podněstří - oblast východního břehu řeky Dněstr s převahou rusky mluvícího obyvatelstva. Podněstří bylo součástí SSSR již od 20. let 20. Století. V roce 1990 jako Podněsterská moldavská republika vyhlásilo nezávislost na Moldavské republice a tato nezávislost Podněsterské republiky značně destabilizuje celý region, není mezinárodně uznávána. Moldávie tak ztratila přístup k moři a teď okolí jen čeká, až zem vyhladoví a vrátí se do lůna Svazu nebo jinam? Kdoví. Je to spekulace, ale při pohledu na zemědělství, koneckonců i na to vinařství a o průmyslu ani nemluvě – tak za zem nemá budoucnost. Je opravdu chudá nevěsta, protože tím, že má i málo vody, tak ani nemá na barevný kroj spletený z její přírody. Je tu chudá šedá a hladová myš a jediné, co může nabídnout, je vzdát se své svobody. Rád bych se mýlil, ale ten průjezd touto zemí prakticky jinou odpověď nenabízel.

Paradox, protože tam nic nefunguje, tak se tam ani nekrade. Taky řešení

Další pokračování bude KIŠINĚV bohatý ženich
více  Zavřít popis alba 
357 komentářů
  • červenec až listopad 2012
  • 5 515 zobrazení
tomashusak72
Skvělá dovolená u Jadranu s Maruškou, Kristinkou a Kubíkem :-) Cestu k moři jsme si naplánovali v retro stylu, totiž komunistickým objetím Rakouska. Trochu zajížďka, ale já jásal, protože jsme se vydali po stopách z dovolené s mými rodiči. To ovšem byl Šemík ještě malé hříbátko :-DDD. Tedy naší republiku jsme opustili přes Slovensko a dále na Maďarsko. První základní tábor jsme zajistili v obci Galambok, nedaleko lázní Zalakároš. Následoval relax v termálních lázních, který jsme si všichni náležitě užili. Ráno přesun přes Chorvatsko do Bosny a Hercegoviny. Zajímavé byly vodopády v Jajce a noční Mostar, kde jsme strávili druhou noc. Dále pak vodopády Kravica, kde byla voda sice čirá, ale pěkně studená a konečně moře tradičně v Žuljaně :-) Potápění a skákání do moře, výlety na Korčulu, Orebiče, Trpanje a Trsteníku.... No prostě bylo to skvělý a všichni jsme si to užili :-) Jo a byl tam fakt pěknej hic :-D
více  Zavřít popis alba 
  • srpen až září 2014
  • 5 317 zobrazení
wilbur
Po stopách románu "My děti ze stanice ZOO 2012".
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • září 2012
  • 5 317 zobrazení
bele
ALB 443 - pobyt na Istrii mám nejraději k podzimu. Nejsou už taková horka, nejsou školní prázdniny, všude málo lidí a posezona ještě trvá. Taková byla expedice LZB ve dnech 12.-16.9. 2007 *** , která mělá několik cílů.které postupně v albech uvedu.

Kdo třeba zná Beram s unikátní Sixtinskou kaplí Istrie s Tancem smrti
Kdo navštívil jedno z nejmenších měst světa podle Guinessovy knihy rekordů - Motovun
Kdo šel po stopách Eufrazijeva a zůčastnil se historické slavnosti GIOSTRA v Poreči

Na a tady v albu je ústřední téma jet lodí na místo slavnosti sv. Eufemie v Rovinji u výročí 600 let od její smrti lámáním v kole (Cařihrad - 16.9.1407). Její socha na věži také takové kolo má

Program nabitý až na půdu a ze vzpomínek čerpám emoce dodnes, Vláďo díky za to :-)
více  Zavřít popis alba 
407 komentářů
  • září 2007
  • 5 013 zobrazení
nik69
8.1.2016 Mini Jizerská Pojišťovny VZP a 16. VOLKSWAGEN BEDŘICHOVSKÁ 30.
více  Zavřít popis alba 
57 komentářů
  • 8.1.2016
  • 4 747 zobrazení
coloraaa
Dnešní výprava Druhé roty TO. Rosomák byla na bývalou nejstřeženější a největší raketovou základnu v ČR na hřebeni Brd zvanou Klondajk. Délka 1,7 km a šířka 0,9 km. Kontrolovala vzdušný prostor v okruhu 400 km. Dnes je tato dříve chlouba naší armády prakticky rozkradena a za rok tam zůstane již jen samý nepoužitelný beton. ( ve kterém komanči utopili desítky milionů našich korun - i těch tvých !!! ) Na základně mě překvapil neuvěřitelný klid a mír jen občas přerušený zpěvem ptáčků. Občas tiše projdou trempi nebo projede někdo na kole. Takový klid jsem v žádném jiném lese nezažil. Člověk by ani nevěřil že zde byly zbraně hromadného ničení !!! Základna mě překvapila svojí rozlehlostí a nemít mapu ve foťáku tak bych tam bloudil a stejně jsem neprošel všechny objekty. V současné době je střežena jen přední část kde je zřejmě ještě co ukrást. Ale jak znám malého českého človíčka tak ten ukradne vše. Např. zábradlí u jedné z ramp. To nevzali naši tmavší spoluobčané! Tam někdo musel přivést autogen odřezat a odvést hodně materiálu. Stopy traktoru tomu nasvědčují. A kdo má sem přístup? Ahaaaaaaaaaaaaa. To si zase někdo namastil kapsu. Čerstvě rozebraný kompresor vzduchotechniky ještě nemá orezlou klikovou hřídel. Bližší informace zde: http://jackal003.wbs.cz/Raketova-zakladna-Klondajk.html nebo zde: http://www.brdy.org/content/view/109/102/ a ještě tady: http://www.fortifikace.net/pov_pvos_skupina_vega.html a asi nejzajímavější: http://ruzhany.narod.ru/rvsn/SS_20.html
Další zajímavý odkaz: http://aktualne.centrum.cz/domaci/fotogalerie/2009/03/18/rakety-a-radary-v-brdech-to-uz-tu-jednou-bylo/
a další: http://cs.wikipedia.org/wiki/H%C5%99ebeny#Vojensk.C3.A1_z.C3.A1kladna
http://cs.wikipedia.org/wiki/Protiletadlov%C3%A1_raketov%C3%A1_z%C3%A1kladna_Dob%C5%99%C3%AD%C5%A1
http://www.vhsb.cz/clanky/strelecka-revue-8-2010-protiletadlove-rakety-na-brdech.xhtml
http://www.brdy.org/content/view/110/102/
http://www.brdy.org/content/view/109/102/http://www.brdy.org/content/view/108/102/
http://www.brdy.org/content/view/111/102/http://www.brdy.org/content/view/107/102/
http://druidova.mysteria.cz/HISTORIE/KLONDAJK_BRDY.htm
http://gearth.ic.cz/2009/08/26/vojenske-zakladny/
http://www.profit.cz/clanek/les-misto-radaru-a-raket.aspx
https://www.youtube.com/watch?time_continue=18&v=i3hJInFyhCQ
Vloženo 19.9.2010. Stalo se v minulém týdnu: V areálu bývalé raketové základny ukradli patnáct šestitunových pancéřových vrat, která pak prodali do sběrny. Údajně mělo jít o jeřáb a dvě nákladní auta. Se vším si pohodlně zajeli až k bunkrům. http://tn.nova.cz/zpravy/cernakronika/zlodeji-ukradli-patnact-pancerovych-vrat-pred-ocima-ochranky.html
Rodina Mansfeldů se rozhodla celý raketový areál zbourat a celé území zalesnit. Vše se vrátí do původního stavu, přírodě.

http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Brdy_-_Vandr_na_Klondajk_II
http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Klondajk_IV
http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Nudiste_na_Brdech_a_10m_od_smrti
http://zajimavostinabrdech.rajce.idnes.cz/Byvala_raketova_zakladna_KLONDAJK
http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Zapomenuta_raketova_zakladna_-_URBEX
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • květen 2010
  • 4 753 zobrazení
busmenka
Stopem po jižní Francii
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
10 komentářů
  • srpen 2011
  • 3 804 zobrazení
paml
Tuva - přechod Sajany. Letecky Novosibirsk, vlak Abakan, bus Kyzyl, bednobus a loď Toora Chem, letecky Chamsara (Čazylar), loď proti proudu Chamsary k ústí Čiriktěru, pěšky do doliny Sorugu a proti proudu řeky, sedlo a přechod do doliny Čojganu, přechod do doliny Sency. Zilem k Orliku, busikem irkutské MHD s turgrupou moskvičů na Bajkal, grugobajalkou do Port Bajkal, maršrutkou Irkutsk, vlak 90 km za Irkutsk, stopem 1000km Krasnojarsk, Krasnojarské Stolby, vlak Novosibirsk, letecky dom.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • léto 2005
  • 3 476 zobrazení
bele
ALB 367 - Další zastavení v Bretagne - středověké město s přístavem Auray (bretonsky: An Alre) nadchne každého. Bretaňci jsou dodnes hrdí na svůj původ a svůj jazyk běžně používají. Stavby v centru jsou původní a výborně udržované. Respekt

Ve městě jsme nebyli první, v roce 1776 se zde vylodil Benjamin Franklin, když po vypuknutí americké války za nezávislost jel do Paříže požádat Ludvíka XVI. o vojenskou pomoc. Cílem naší cesty bylo se pokusit najít jeho stopu tímto městem. A dařilo se.
V přístavu byla hned na ráně stará loď - snad replika jeho lodi? Svoji tam asi určitě nenechal, bo se musel nějak vrátit domů :-)

Béňa toho měl na svědomí víc, mimo jiné vynalezl například bleskosvod, nebyl ale první, i když si to v Americe mysleli a někteří myslí pořád :-) Náš Próka Diviš byl lepší. V roce 1754 ale předložil text první americké ústavy, a tam byl opravdu první. Diviše to ani ve snu nenapadlo :-)

No a jeho stopu jsme našli, ten dům, kde se jednání uskutečnilo dodnes stojí a je z něho pochopizelně bar :-)
více  Zavřít popis alba 
449 komentářů
  • 6.7.2008
  • 3 390 zobrazení
bele
ALB 489 – projíždět Toskánskem a nenavštívit jedno z nejbohatších měst Toskánska, mimo jiné zásluhou výroby zlatých šperků, které jsou exportovány do celé Evropy, tak to by byla největší chyba.

Smyslem naší expedice bylo poznat místo spojené například s Petrarkou, nebo jít po stopách Guido Monaca - autora notového záznamu, který se v tomto městě narodil kolem roku 991. Tak staré máme noty, jak je známe dnes :-)

Pochází odsud i další významná osobnost – filmový režisér Roberto Benigni, který do kulis města zasadil známý a krásný film ***La Vita e Bella *** (Život je krásný) s dalším Guidem v Arezzu - ( Italský číšník Guido přichází v roce 1939 do velkého města, potkává svoji lásku Doru, mají svatbu a malého synka. Koncem války je jako Žid odvlečen spolu s ním do koncentračního tábora, kde předstírá, že vše je jenom hra ....) - určitě si vzpomínáte. Náměstí bylo zrovna v opravě, ale scénu jsem si docela dobře vybavil.

Dalším, a asi největším uměleckým pokladem města jsou fresky v bazilice sv. Františka z Assisi od Piera della Francesca, nebo socha CHIMÉRY

Těch zastavení bylo víc, a je to spíš na osobní povídání. Každá fotka by mohla mít svůj půlhodinový příběh – takové je to město. jen namátkou Svatý Donatus – patron Arezza - původem z dnešního Turecka dostal vzdělání v Římě. V době pronásledován?í císařem Diokleciánem utekl z Říma do Arezza, kde se stal v roce 346 druhým biskupem. V kostele Santa Maria della Pieve je jeho relikvie.
V současnosti se stává patronem právníků, kteří v Arezzu pořádají každoročně sympozia

Co musí být úžasná záležitost je každoroční středověkou slavnost (Giostra del Saracino), kdy celé město, všichni obyvatelé , jsou v dobových krojích. Jak to probíhá ? Z fotek je patrné, že náměstí je do kopce. Zástupci čtyř hlavních městských částí tu soutěží mezi sebou. V krojích, na koních a s dřevcem v rukou jedou do vrchu, kde stojí „Saracenský král“ s terčem v jedné, a se souborem koulí na provazech v druhé ruce. Po zásahu terče se král roztočí a kouĺe mohou zranit jezdce nebo ho případně shodit ze sedla. Hodnotí se čas a úspěšnost
více  Zavřít popis alba 
266 komentářů
  • březen 2006 až březen 2014
  • 3 258 zobrazení
Reklama