gew
  • 20.9.2013
  • 152 zobrazení
katned
  • 5.7.2013
  • 143 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
riosever
okoštoval som lezenie na skale a moooc sa páčilo. Dúfam, že je to začiatok ďalšej mojej životnej etapy...
tento krát Skalka pri Sučanoch. Prelezenie Piliera 3+, a do polovice Sokolíka 4+, tu som sa zamotal a vysílil,
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 27.4.2013
  • 233 zobrazení
jozef1652
Sučany-Kopa
více  Zavřít popis alba 
  • 6.4.2020
  • 15 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
temaja
  • prosinec 2019
  • 34 zobrazení
pavlustecus
V polovině 13. století zde postavili pravděpodobně na místě dřevěného hrádku zděný hrad, který je poprvé písemně zmiňován v roce 1267, když ho král Béla IV. převzal od Mika Balašy výměnou za Žilinu, Varín a Sučany a stal se královským majetkem. V roce 1298 hrad patřil k území Matúše Čáka Trenčanského, po něm se dostal do rukou magistra Donče, v 14. století panovníka Karla Roberta, později dalších významných šlechticů, například komorního hraběte Leopolda, Stibora ze Stibořic a jiných. Od roku 1441 byl kastelánem hradu Peter Komorovský, který ho nejen ubránil proti husitům, ale šikovnou politikou a vyjednáváním se nakonec stal i županem Oravy, což se projevilo i opravou a opevněním hradu. V 15. století se hrad stal majetkem panovníka Matyáše Korvína, který provedl řadu opatření pro bezpečnost hradu a samotného území Oravy. V roce 1534 získal hrad i s hodností župana Ján z Dubovca. Po jeho smrti spravoval hrad Václav Sedlnický, od roku 1556 František I. Turzo, který ho získal koupí za 18 338 zlatých do dlouhodobého nájmu, dokud mu královský dvůr nevrátí vynaložené náklady. Později hrad vlastnil jeho syn Juraj VII. Turzo, který ho v roce 1606 získal už do trvalého a dědičného vlastnictví po meči i přeslici. Juraj Turzo měl jednoho syna Imricha a sedm dcer.

Smrtí Imricha Turza vymřel rod po meči. Jelikož Juraj Turzo si nepřál, aby jeho majetky byly rozděleny, po smrti jediného mužského potomka, stanovil ve své závěti princip nedělitelnosti majetků, pouze výnosů z nich. V roce 1626 se na hradě Lietava sešlo sedm dcer Juraje Turza a založily tzv. Oravský komposesorát – spoluvlastnictví (Oravské hradní panství), které mělo vždy voleného jednoho komposesoráta – ředitele, který spravoval tyto majetky. V rozpětí let 1556–1621 dali Turzové hrad postupně přestavět a opevnit.

Hrad vznikl na strategicky důležitém místě uhersko-polské cesty (dříve také důležité jantarové stezky) v blízkosti celní stanice v Tvrdošíně a od roku 1370 byl župním hradem. Komplex budov horního, středního a dolního hradu, zabírající tři výškové terasy hradní skály, stavěli postupně od poloviny 13. až do začátku 17. století. Nejstarší částí byl palác na horním hradě, zabezpečený opevněním v oblasti dnešního středního hradu. K velkým stavebním úpravám došlo na konci 15. a na začátku 16. století, když byl postaven obytný palác ve středním hradě, zesílený po bocích kruhovými baštami. Tehdy se současně stavěla a zesilovala opevnění v prostorách dolního hradu.

Další stavební činnost obnovili v druhé polovině 16. století Turzové rekonstrukcí zpustlého horního hradu a stavbou tzv. Turzova paláce, dobudovaného k západní baště středního hradu. Výsledkem stavební činnosti na počátku 17. století byla stavba paláce a přestavba opevnění v dolním hradě, čímž dostal celý hradní komplex svoji dnešní podobu. Na Oravském hradě vládl rušný vojenský i společenský život, zejména v středověku, když byli jeho vlastníky Peter Komorovský a Jánoš Korvín, ale i za dob Turzů (1550–1621), po jejichž vymření (1621) se stal sídlem tzv. oravského komposesorátu. V době stavovských nepokojů v druhé polovině 17. století se ho na čas v roce 1672 zmocnili selští povstalci pod vedením Gašpara Piky. Během povstání Františka II. Rákocziho hrad v roce 1703 dobyli povstalci pod velením Alexandra Károlyho. O pár měsíců později hrad obléhala císařská vojska a to až do roku 1709 kdy se posádka hradu vzdala.[1]

V roce 1800 vypukl na hradě požár pravděpodobně tak, že z komína vyskočila jiskra, zapálila střechu a odtud se rozšířil požár na celý hrad. Částečné záchranné práce prováděl František Zič a v letech 1906–1912 zrestauroval střední část Jozef Pálfi. Opravné a rekonstrukční práce se dělaly na hradě i na přelomu 19. a 20. století. Během druhé světové války použila německá vojska hrad jako dělostřeleckou pozorovatelnu. Po tom, co na budovu vypálili sovětští dělostřelci salvu z raketometů kaťuša, se Němci na štěstí pro hrad stáhli a před Rudou armádou utekli. K velkorysé obnově celého hradu se přistoupilo až v letech 1953–1968 (projekt K. Chudomelka a K. Chudomelková, Stavoprojekt Bratislava, 1955), po jejímž dokončení se stal důstojným sídlem Oravského muzea.

Oravský hrad se člení na horní, střední a dolní hrad.

Horní hrad tvoří Citadela - nejstarší část hradu, která byla postavena v 13. století a sloužila na obranu hradu.

Střední hrad se skládá z Korvínova paláce, paláce Jána z Dubovce a obytné věže.

Dolní hrad tvoří Turzův palác, kaple svatého Michala, západní a východní bašta, budova fary a obranný systém složený z první, druhé a třetí hradní brány.
více  Zavřít popis alba 
  • 24.11.2019
  • 34 zobrazení
kstttstn
František Madva sa narodil v Skalici, v rodine chudobného remeselníka 14. septembra 1786. Už od samej mladosti sa zaujímal o prírodu a rastliny, najmä ich liečivé účinky. Štúdium medicíny však bolo v tých časoch veľmi nákladné. Nuž, nezostávalo mu nič iné, ako využiť bystrý um a schopnosti talentovaného chlapca na štúdium za kňaza.
Po štúdiu vystriedal viacero pôsobísk, až napokon v roku 1825 dostal Madva samostatnú faru v Nitrianskom Rudne. Bieda, sociálne nedostatky a zdravotné zanedbanie v tejto zabudnutej hornonitrianskej obci plodili mnoho chorôb a neduhov u pospolitého ľudu. Madva tu na každom kroku mal príležitosť pomáhať.

Prešlo sotva 15 rokov a chýr o Madvavi sa začal šíriť za hranicami župy a Slovenska. Jeho meno sa dostávalo do myslí mnohých významných osobností. K ním patril napr. vodca maďarskej revolúcie Lajoš Kossuth i maďarský politik Mikuláš Wesswlényi. Madvove zelinky a rozličné prášky a masti vyrobené z nich zaujali aj slávneho maďarského básnika Imre Madácha, ktorý návštevu u Madvu opísal v liste z 31. októbra 1843 priateľovi Szontághovi takto: Pokúsim sa Ti vykresliť tohto zázračného človeka: vysoký, chudý, čierny s okrúhlou tvárou a tenkým nosom na nej, s prenikavým pohľadom. Veľké ústa s úzkymi perami. Málo vlasov na hlave kryje farárska čiapka. Tú už značne poznačil zub času. Izba i fara sú veľmi chudobné. Tento človek hneď poznal v mojom ochorení lámku. Tým si získal moju veľkú dôveru. Predpísal mi Pulveres Privigenses (prievidzské prášky a odvar) ...

Madva prikázal Madáchovi liečiť sa plných sedem týždňov. Práve vtedy Madách napísal svoje najslávnejšie dielo: Tragédiu človeka.

Zdalo by sa, že Madva liečil len samé významné osobnosti vtedajšieho Uhorska. K jeho pacientom patrili však aj niekoľkí slovenskí národovci, medzi nimi aj Ľudovít Štúr i Ján Francisci. K obom Madva prechovával osobitné sympatie a záujem o ich prácu. Denne mal starosti vyše hlavy s desiatkami chorých, ktorých liečil bez rozdielu hodnosti, národnostného, spoločenského či náboženského postavenia.

Madva žil a liečil v Rudne spokojne a nerušene, až kým nesvitol rok 1848. Revolučný pohyb neobišiel ani utiahnutého Madvu. Jeho styky so slovenskými národovcami sa preniesli do otvoreného príklonu k ním. Pri dočasnom víťazstve Maďarov sa Madva dostal u kossuthovcov do nemilosti. Tí mu vyrabovali byt, ktorý bol ozdravujúcim útulkom toľkým trpiacim. Roku 1850 sa šesťdesiat ročný Madva, znechutený a unavený, utiahol do susedných Nitrianskych Sučian, kde 20. augusta 1852 zomrel.

Toľko o tomto vzácnom človeku, po ktorom pomenovali chodník, ktorý sme si vybrali na našu túru.Náučný chodník sa začína v Nitrianskom Rudne pri kostole, kde je aj jeho pamätník akde sme nastúpili na túru. Po asfalte sme sa dostali za obec, kde sa odhalil pohľad na masív Rokoša a ďalšie kopce. Po ľavej strane bralá Predného Rokoša, ktoré chodník obchádza, po pravej strane sa týči Košútova skala 840,5 m a pred ňou sa črtajú Biele skaly. prichádzame do doliny Rokošná, mierne stúpame popri potôčku Rokoška a občerstvíme sa v pekne upravenej studničke. Po hodine sme prešli na lúčku Horné Pažite, odkiaľ sa chodník driape do výšky strmými serpentínami. Dostali sme sa na Plevňu, náučný chodník pokračuje cez Malý Rokoš do Nitriaských Súčan, my odbočíme na sedlo Rokoš na vrchol Rokoš 1010. Odpočívama na lúke pri pomníku Štúra a Dubčeka. Po č. zn. pokračujeme ku Košútovej skale, kde sú dve možnosti zostupu, my sme si podľa plánu / v mape inak / vybrali chodník prudko nadol po žl. zn. do Nitrianského Rudna.Chodník z jednej strany lemovaný krásnymi skalnými útvarmi. Rýchlejší turisti sa stihli ešte okúpať v priehrade-boli spokojní, my pomalší sme si posedeli v reštike pri kofole- smäd veľký, veľa sme vypotili. Prešli sme asi 15 km, prevýšenie asi 800 m.
Naplánovanú trasu sme si skrátili, vynechali sme Malý Rokoš a na spiatočnej ceste sedlo Rázdelie a Pod Ostrou hôrkou- využili sme novú žltú značku vedúcu od Košútovej skaly do Nitrianskeho Rudna.
Text a foto : Daniela M a Marián M
více  Zavřít popis alba 
  • 10.8.2019
  • 300 zobrazení
mksportfoto
  • 8.4.2019
  • 40 zobrazení
klaryskaaa
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2018
  • 72 zobrazení
lajt
Šútovo - Šútovský vodopád - Hromové - Chleb - Veľký Kriváň - Malý Kriváň - Sučany
více  Zavřít popis alba 
  • 5.7.2018
  • 51 zobrazení
palko1963
Malá Fatra v zimě je moc krásná. Na dnešní den byly předpovědi naprosto skvělé. Sluníčko, mráz a mírný vítr, k tomu zledovatělý hřeben, který se neboří. A tak jedu. Pro úsporu času se na hřeben vyvezu lanovkou z Vrátné. Už podivný hukot a houpání kabinky zvěstovalo, že vítr nebude mírný. Nahoře sice hodně foukalo a mrzlo, ale za chvíli jsem se zahřál výstupem na Velký Kriváň. Modrou oblohu a sluníčko střídaly mraky zakrývající vrchol hřebene. Naprosto parádní počasí. Další mé kroky vedly po hřebenu na Malý Kriváň a přes Rypaj do Sučan. Ale dost slov, pojďte se na to podívat v obraze....
více  Zavřít popis alba 
86 komentářů
  • 16.1.2018
  • 360 zobrazení
jachilles
S bráchou šlapeme ze Súčan na Malý Fatranský Kriváň prozkoumat zimní podmínky. Počasí bylo velmi proměnlivé. Na Veľké Kráľové nás přivítalo sluníčko a doprovázelo nás kus cesty kolem Vendovky i Meškalky. Bohužel těsně pod vrcholem přišla oblačnost, která vše schovala do bílé tmy. Neva i tak to byla vydařená akce.
Sporttracker: http://www.sports-tracker.com/workout/jcepec/5a102745f17572657dab42dc
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 18.11.2017
  • 56 zobrazení
obecvalca
Ďurko Langsfeld (* 16. október 1825, Sučany - † 22. jún 1849, Kremnica)
Bol slovenský národovec, učiteľ vo vtedajšom Turčianskom Svätom Martine a od januára 1849 dobrovoľnícky dôstojník (poručík v Hurbanovom vojsku počas Slovenského povstania, ktorý bol uhorským vojskom obesený.
Dnes v deň výročia jeho popravy usporiadalo mesto Kremnica , spolupráci s Vlastivednýmm odborom Matice slovenskej a obcou Sučany spomienkové stretnutie na jeho počesť s pietnym programom a príhovormi na magistráte mesta Kremnica. Účastníci sa v závere odobrali k symbolickému hrobu nad Kremnicou a položili kytice. Osobnosť a hrdinstvo Jurka Langsfelda chrakterizuje jeho výrok, keď Pred súdom odmietol ponúknutú milosť za zrieknutie sa revolučných ideálov a vodcov politického života (Štúrovcov). :

„Teraz ma súdia nepriatelia, ale budú ma niekedy súdiť i Slováci a u tých by som nechcel prepadnúť!“.
J. Meriač
Kategorie: kultura
více  Zavřít popis alba 
  • 22.6.2017
  • 114 zobrazení
rajek
  • květen až září 2017
  • 34 zobrazení
obecvalca
Eugen Lazišťan nedožitých 100 rokov
Pri príležitosti stého výročia narodenia zakladateľa Slovenskej dokumentárnej fotografie Eugena Lazišťana sa z podnetu Obce Sučany a TKS Martin konala v Sučanoch spomienková slávnosť s účasťou rodinných príslušníkov , bývalých spolupracovníkov,
priateľov zo Zväzu slovenských fotografov, športových klubov zástupcov obce a širokej verejnosti
Bol členom ZSF od r.1985 a vydal niekoľko krásnych kníh. Pri tejto príležitosti bola navštívená aj pamätná izba z jeho fotografickými prácami, knižnými publikáciami v ZŠ v Sučanoch. Jeho fotografická tvorba má dnes cenu nenahraditeľného historického a kultúrneho dokumentu s neopakovateľnou poetickosťou fotografií. Jeho tvorivý profil je profilom umelca - dokumentaristu, ktorý svoj zrak zameral najmä na slovenskú krajinu, ľudovú architektúru, odev i zvyky. Mnohé z nich už neexistujú, takže jeho fotografická tvorba má dnes cenu nenahraditeľného historického a kultúrneho dokumentu s neopakovateľnou poetickosťou fotografií. Spolupracoval s mnohými osobnosťami českej a slovenskej fotografie, ako sú Karol Plicka, Martin Martinček, Ján Halaša či Karol Kállay. Po odchode do dôchodku bol dokumentaristom Slovenského národného múzea (SNM) v Martine, kde sa venoval najmä spracovaniu Plickových zbierok. Eugen Lazišťan výrazne prispel k vybudovaniu múzea tohto slávneho fotografa v Blatnici. Eugen Lazišťan bol žiakom skvelého Karola Plicku. Snáď i jeho najlepším priateľom. Vybral sa cestou svojho učiteľa. Jeho ateliérom sa stalo celé Slovensko so svojimi krásami a tajomstvami. Svoju prvú knihu o Bratislave vydal pred päťdesiatimi rokmi. Svetlo uzreli desiatky publikácií. Keď ich pripravoval a zostavoval, prejavil sa ako technicky zručný fotograf s citom pre estetické vyznenie obrazu, s vrúcnym vzťahom ku kultúrnemu dedičstvu, histórii a prírode. Hoci sa E. Lazišťan narodil v Hriňovej, jeho pupočnou šnúrou s týmto svetom sa nadobro stali Sučany, ktoré mu boli od roku 1923 trvalým domovom. „Celý svoj život som prežil pod Malou Fatrou v Turčianskej záhradke,“ hovoril hrdo. ( Príspevok ZSF)
V mnohých príspevkoch odzneli spomienky na momenty z jeho života, ktoré verejnosti neboli až tak známe. Zástupca MO Matice slovenskej Martin Matula z osobných dokumentov E. Lazišťana priblížil osudnú kapitolu jeho života. Bol účastníkom pochodu smrti cez Prašivú, kde našlo smrť 83 vojakov, padol do zajatia, prešiel nemeckými koncentračnými tábormi. Táto etapa ovplyvnila životné smerovanie a aj jeho tvorbu.
A môj vzťah k Eugenovi? Na podnet valčianskeho priateľa, sučianskeho učiteľa Gaba Cengela som sa stal členom sučianskeho lyžiarskeho klubu, ktorého členom bol aj Majster Lazišťan. S ním, Milanom Turancom, Vladom Siakeľom, Václavom Dvořáčkom a inými som na Meškalke spoznal partiu vynikajúcich ľudí a prežil vstup do organizovaného lyžiarskeho športu. P. Lazišťan bol aj kolega a blízky priateľ nášho Jána Andela a zažil som v susedstve niekoľko stretnutí s nimi.
(3 obrázky použité z FB ZSF)
Jaromír Meriač
Kategorie: dokumenty
více  Zavřít popis alba 
  • 9.3.2017
  • 87 zobrazení
mksportfoto
  • únor 2017 až duben 2019
  • 59 zobrazení
mksportfoto
  • 9.2.2017
  • 70 zobrazení
mksportfoto
  • 9.2.2017
  • 33 zobrazení
mksportfoto
  • 9.2.2017
  • 43 zobrazení
mksportfoto
  • 9.2.2017
  • 38 zobrazení
mksportfoto
  • 9.2.2017
  • 42 zobrazení
mksportfoto
  • 9.2.2017
  • 43 zobrazení
mksportfoto
  • 9.2.2017
  • 29 zobrazení
mksportfoto
  • 9.2.2017
  • 54 zobrazení
pavelstudenka
  • jaro 2016
  • 118 zobrazení
jachilles
Lyže jsem už pověsil na hřebík a tak hurá do startu letní turistické sezóny. Dnes to zkouším z jižní strany Malé Fatry a trasu volím ze Súčan diretisimou po modré na Malý Kriváň. Po sněhu už není ani památka, je dost sucho (minule mě tady potrápilo bahno), nad pásmem lesa mě vítá krásná maličká Vendovka. Na vrcholu je mírně chladno, ale skoro bezvětří, nemusím nic přivlékat. Z rána bylo počasí zcela jasné, na vrcholu cca v 10:00 už však polojasno. Při sestupu bylo znát, že se počasí kazí, k poledni se zatahovalo, ale to já už byl dávno v autě někde u Žiliny na cestě zpět ;-).
Sporttracker: http://www.sports-tracker.com/workout/jcepec/572f21f6e4b09d89470ddbf9
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 8.5.2016
  • 58 zobrazení
Reklama