Hledání

2 830 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

marius
Trek milovaným pohořím Šurean v Rumunsku ve čtyřech lidech...
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2007
  • 24 631 zobrazení
  • 46
2uk
Náš trek jsme začali v Andoře městečku Arinsal, kam jsme přejeli hned druhý den po večerním příletu do Barcelony, přešli část dálkové trasy GR11 (od Středozemního moře k Atlantiku), po týdenním stoupání a zase klesání to celé zakončili přechodem Národního parku Sant Maurici a stopem přejeli k východnímu pobřeží Španělska, kde se potkali s Míšou a klukama a strávili společně necelý týden relaxací u moře. Před odletem domů jsme ještě v Barceloně navštívili památky A. Gaudího - Sagrada Família, Casa Milá a Casa Batlló, na park Güella už bohužel nezbyl čas:-(...fotografie zachycují všechny naše kroky, snad se vám budou líbit!
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • léto 2010
  • 16 887 zobrazení
  • 53
klarinka121
  • květen až červen 2017
  • 8 425 zobrazení
  • 10
marius
Další trek s párem turbomyší :-) do míst, které tak milujeme.
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2008
  • 6 166 zobrazení
  • 8
ondra75
  • červen 2014
  • 4 170 zobrazení
  • 16
janavavrova
a čas se pomaličku (spíše nadzvukovou rychlostí) krátil, zbývaly poslední dny. Počasí se vyletnilo a začalo být i docela horko. Já jsem pořád pokukovala po zasněžených vrcholcích hor. Ve čtvrtek po té bouřce by to šlo, jenže jsme chtěli vstávat v 7:00, abychom to všechno stihli ještě, než vyjdou "polední" turisti a bohužel po únavě Gardalandu a části probděné noci jsme se všichni vzbudili až v 8:45 (u mě to asi žádný zázrak není, přispím si ráda, ale pro Michala je to opravdu neslýchané) ... a zbýval jenom pátek, dole bylo krásně, hory trošku v mráčcích (ze kterých se, než jsme se dostali nahoru, staly mračna) ... takže jo, Cima Delle Pozzette 2132 m n.m. padla, ale neviděli jsme ty nádherné výhledy, které tenhle trek musí skýtat. Byli jsme na horách, ale už teď vím, že musíme znovu :)))
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2014
  • 3 379 zobrazení
  • 1
sisistek
Když jsme se v zimě rozhodovali kam na letní dovolenou, opět se mi povedlo prosadit si letní verzi, teplo, moře - Peloponés.

Vyrážíme ve středu 30.6. hned po vysvědčení, před sebou máme 1050 km. Mnichov a Brener zvládáme bez potíží a kolem jedné hodiny po půlnoci dorážíme na STPL do italské Senigally. Druhá posádka je již na místě a spokojeně chrupe. Ráno provádíme servis, vše je zdarma a přesouváme se 30 km do Ankony, odkud máme zamluvený trajekt.

Z Ankony vyjíždí trajekt ve 13.30 a cesta trvá 21 hodin. Teplota vzduchu dosahuje 28 st. C a tak jsme rádi, že na nás vyšlo místo pod střechou, neboť máme zaplacen camping na palubě . Příjemně to zde protahuje, vyndaváme stůl a židličky a při lahvi vína oficiálně zahajujeme naší dovolenou. Při průzkumu trajektu zjišťujeme, že je dost plný a nejlépe je nám u aut, děti dokonce nebaví ani studenější voda v bazénku. Večer ještě posedíme a jdeme spát. Noc utekla a ráno nás budí rozhlas, kde nás informují o zastávce v Igoumenitse. Do Patrasu přijíždíme v 11.30 (v Řecku je hodinový časový posun oproti ČR).

Při výjezdu z trajektu v Patrasu jsme lehce očarováni třetím největším městem Řecka, vstupní branou. Překvapuje nás, že celý prostor kolem přístavu je obehnán plotem s ostnatým drátem a všude za ním je velký nepořádek. Všude vládne hustá doprava a hluk, občas nám nejsou jasná ani pravidla :-).

Těšíme se na první koupačku, rychle se vymotáváme z města a spěcháme k moři. Naše první zastávka je na Kalogria Beach, kde je dostatek místa k parkování a velké písečné pláže. Stání je o něco dále od moře než jsme zvyklí ( a zhýčkaní ), ale na poprvé to neřešíme. Voda nás příliš neosvěží, neboť je jako kafe, Vydržíme se cachtat až do pozdních odpoledních hodin. V klidu dojídáme poslední řízky se salátem, dáváme si kávu a u druhé posádky se začíná objevovat první přehřátí ze slunka a horečka.

K večeru se přesouváme do nedalekého Killini, zde druhá posádka odpadá a jede se chladit do místního kempu, aby se zbavili horečky. My nasedáme na trajekt a jedeme na Zakyntos, nejjižnější z řeckých ostrovů v Jónském moři, který láká jednou z nejkrásnějších pláží na světě . Cestá trvá cca 1.5 hodiny a my se v městě Zakyntos vyloďujeme již za tmy. Stihneme ještě krátký přejezd do přístavu ve vesničce St. Nikolas a o půlnoci jdeme spát za zvuků šumění moře.

V sobotu ráno Igor vyráží vysondovat možnosti zapůjčení lodě s cílem navštívit nedaleké modré jeskyně a nejznámější řeckou pláž s vrakem - plage Navagio. Podařilo se, po 10. hodině již plujeme rychlým člunem pod dohledem šedého mořského vlka směr vytoužený cíl. Na lodi je příjemný vánek, okolo z jedné strany útesy a skály, z druhé moře, je na co koukat.

Po 20-ti minutách přijíždíme k shipwreck (pláž Navagio místně nazývána). Zátoka Navagio je nejoblíbenějším turitickým cílem s vrakem lodi pirátů. Jedná se o rezavou dopravní loď, která ztroskotala v bouři při pašování a vyhýbání se celníkům. Po nezbytném fotografování a kochání se romantickým zákoutím s kontrastem sytě modrého moře a jasně bílých skal a písku se hodinku koupeme. Přesto, že místní tvrdí, že je turistů letos výrazně méně, na relativně malé pláži je jich až dost. Kolem poledního přijíždí další velká loď s turisty, což je signál, abychom se přesunuli k další přírodní atrakci, Blue Cave.

Modré jeskyně jsou desítky otvorů, v nichž se láme sluneční svit prozařujíc tím průzračnou vodu do jasně tyrkysova. Je to nádherné a světlo se v nich láme v různých odstínech modré skutečně impozantně. Do některých se dá vplout i s celou lodí, některé si prohlížíme jen z venku, do některých se musí plavat, což nám bylo opět umožněno. Opět se koupeme, vplouváme do jeskyně, potápíme se, šnorchlujeme. Byl to hezký zážitek.

Z vesnice St.Nikolas, kde kromě přístavu, dvou hospůdek a krámku nic není, se jedeme po klikatých a úzkých cestičkách podívat na zátoku s vrakem z útesů. Je zde vytvořen zajímavý pointview z železné lávky, která je vystrčena nad útesy. Slabší povahy zde mohou mít problém, ale pohled shora stojí za to, dokonce jsem to vydržela i já :-).

Postupně se seznamujeme s přírodou a způsoby života lidí na ostrově, který je hodně skalnatý a porostlý zelení. Je obdivuhodné, co vše se dá v těchto podmínkách pěstovat. Kolem silnic a parkovišť je spousta místních, kteří nabízejí své produkty, lákají děti na ochutnávky nebo ženy a dávají jim květiny z oleandrů a ibišků ( také jsem dostala ). Pak je trapné nic nekoupit a tak si odnášíme pražené mandle na několik různých způsobů, tyčinky v medu a sezamu, turecký med a víno. Vše jsme ihned ochutnali a musím říct, že to bylo chutné, dobré a nezbylo :-).

Další naší zajímavou zastávkou jsou útesy u městečka Keri. Pravda, silničky a hlavně průjezdy vesničkami nejsou zrovna stavěny pro pohyb obytným autem, a my si znovu uvědomili, že pro tento způsob cestování je velikost našeho obytného auta maximální. Útesy jsou monumentální. Igor s Nikolkou stihnou v rámci malého treku odlovit jednu cache a na večer se ještě přesouváme na jih ostrova, kde jsou nejkrásnější řecké pláže.

Projíždíme místy, kde je již čilý turistický ruch, ale zároveň jsou zde místa se dvěma unikáty ostrova - karet velkých a tuleňů bílých. V létě se sem stěhují vzácné želvy karety obecné, aby do písku nakladly vajíčka a pak se vracejí zpět k africkým břehům. Když se malí potomci vylíhnou, následují své rodiče. Kriticky ohrožený druh - tuleň středomořský je zde vidět velmi málo a my to štěstí nemáme. Zvažujeme vyjížďku lodí, ale nakonec se spokojíme s želvou, kterou vidíme v umělé nádrži a parkujeme na konci plage Laganas kousek od moře. Tato nejdelší pláž na ostrově se drží u místních na vrcholu oblíbenosti ( ještě spolu s pláží Gerakas ). Poblíž je letiště, takže občas vidíme nový přísun turistů v příletovém koridoru, který ovšem vede nad želvími hnízdišti a proto má v noci zákaz provozu, nebude nás tedy rušit ve spaní. Dokonce se zde při množení karet nesmí v noci ani koupat, panují zde přísná pravidla ochrany přírody.

V neděli dopoledne lenošíme a koupeme se. Odpoledne přejíždíme do města Zakyntos, kupujeme si lístky zpět na Pelopones a využíváme 2 hodin do odjezdu trajektu na prohlídku města. Město se rozkládá u protáhlé srpovité zátoky s plážemi a největší zajímavostí je obnovený kostel Agios Dionisios přímo u přístavu, který uchovává relikvie stejnojmenného patrona ostrova a hlavní třída s mnoha obchůdky a tavernami. Nad městem je možné vidět starý venezianský hrad. Kupujeme několik drobných dárků, ochutnáváme místní vynikající zmrzlinu v cukrárně a vydáváme se zpět.

Po návratu na Pelopones se přesouváme cca 13 km k vesničce Edipsos, kde je hezké stání přímo u moře. Je zde několik německých obytných aut. Je nádherně teplá noc, díváme se na oblohu posetou miliony hvězd a posloucháme k tomu šumění moře. Jako bonus popíjíme chladné řecké vínko při svíčce a čerpáme energii.

Dopoledne opět využíváme ke koupání a lenošení. Organismus si pomalu přivykl na neustálé teplo a občas už to ani nevnímáme. Po vodních hrátkách dělám palačinky s džemem, vanilkovým šodó a šlehačkou a dle sms zpráv je druhá posádka zase zdravá, lze popojet dále a zase se potkat. Domlouváme si večerní sraz na parkovišti u Olympie, takže odpoledne využíváme ještě k relaxaci. V podvečer na pláži grilujeme maso a vyrážíme za druhou posádkou. Olympií projíždíme trochu dokola, navigace nás stále posílá přes pěší zónu, nakonec nám cestu ochotně prorazila místní policie a my dorazili na parkoviště, kde již bylo vidět auto Švejnožek. Zjistili jsme, že se někde potulují městem a vyrazili jsme za nimi. Našli jsme je v kavárně, společně jsme pak prošli krámky a vyzkoušeli si několik ohozů. Z radosti, že se zase vidíme jsme poseděli poněkud déle nad vínkem, což se projevilo při ranním vstávání.

Ráno nám dělal Igor budíčka, abychom vyrazili na vykopávky ještě za mírnějšího horka, dokonce jsme museli budit i ranní ptáčata, malé Švejnožky. Přes dodržování pravidel slunění a pitného režimu se odrazilo včerejší slunění a hrátky na písku i na Nikolce, také se uvařila a začala sálat teplem jako kamínka. Dostala klidový režim a my jsme se rychle vydali na prohlídku Olympie.
Olympia je kolébkou olympijských her, které se pořádají každé dva roky dodnes. Leží v severozápadní části poloostrova Peloponés a hlavním lákadlem je samozřejmě starobylý olympijský stadion pro 30 tisíc diváků. Dříve se zde utkávali tehdejší zdatní sportovci v různých disciplínách ( v dobách kolem 700 před naším letopočtem ). Už tehdy se hry tešily velké oblibě. Na rozdíl od současnosti však tehdejší sportovci závodili nazí, to musel být pohled :-).
K vidění jsou v Olympii připraveny mnohé jiné památky – chrámy v záplavě olivovníků, cypřišů a borovic, Diův chrám, ve kterém kdysi stávala mohutná slonovinová socha nejvyššího boha v nadživotní velikosti, jež je považována za jeden z divů světa, archeologické muzeum s řadou vzácných pokladů, odhalených tvrdou prací historiků, Héřin chrám a řada soch a pozůstatků antických budov a staveb. Posvátný okrsek Olympia byl dva tisíce let uctíván jako centrum náboženství a sportu. Vzkvétal už v mykénském období, ale opravdového významu nabyl až příchodem Dóru.
Založení olympijských her v roce 776 před Kristem se považuje za první jistou událost v řecké historii. Dnes je Olympie známá predevším jako inspirace novodobých olympijských her, i když se tehdejších pět disciplín poněkud rozrostlo. Dnes zde stojí už jen rozvaliny, ale například povalené sloupy Diova chrámu dodnes dávají tušit svou dřívejší monumentalitu.

Více na www.caravanlife.cz
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • červenec 2010
  • 2 898 zobrazení
  • 1
kmochacek
Pokud chcete někdo jet jez Brejlov (pod Týncem, ř.km 17) ) ÚPLNĚ !!! vlevo, trčí tam z vody traverza, o kterou lze chytnout i při 30 kubíkách v Nespekách. Je cca 2,5 m od levý kozy. Mezi kozama je to volný, ale kvůli proudu se tam hned tak někdo nestrefí :-))). Video na : http://rapidshare.com/files/35347671/Brejlov-traverza.rar
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 1.6.2007
  • 2 174 zobrazení
  • 0
gazman
  • březen 2012
  • 2 066 zobrazení
  • 0
ed250
Za dva dny z nejzápadnějšího místa ČR Trojmezí až do Kvildy. Tlačil nás čas a tak fotek moc není. Užasná stezka, kde člověk nepotká živáčka. Fyzicky na naložených kolech náročná. Odmění se však neopakovatelným pocitem se zajímavé cesty kopírující naši hranici se západem...
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • červen 2010 až červenec 2011
  • 1 987 zobrazení
  • 2
paml
Výlet do Indie 24.2. - 13.3.2012. Trasa: Aeroflot do Delhi. Vlakem Khajuraho, Varanasi, Mughal Sarai, New Jalpaiguri. Jeepem Darjeeling, Rimbik. Pěšky Rimbik - Sirikhola - Gurdum - Sandakphu - Phalut - Sabargram - Rimbik. Jeepem zpět do New Jalpaiguri. Vlak Kalkata. Letadlo(AirIndia)na Andaman Islands (Port Blair). Lod' na ostrov Havelock (Beach No7). Zpět do Kalkaty a vlak New Delhi. Aeroflot 10500Kc, letadlo AirIndia 3900Kc. Vlaky Sleeper cca 100Kč/500km, nebo 3AC cca 300Kč/500km. Pronajatý jeep do Rimbiku2800rup, sdílené linkové jeepy cca 130rup/80km/os. Rychloloď (Havelock) 700rup/2h. Noclehy 300 - 500rup/2os. Pohyb v NP Singalila (Sandakphu trek) je zpoplatněn ale byla předsezona a tak jsme prokličkovali bez vstupu i povinného průvodce (tvrdili jsme že pouze jedem do Rimbiku a kvůli špatné předpovědi počasí se nikam na trek nechystáme).
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • zima 2011/2012
  • 2 047 zobrazení
  • 10
visnakovo
Fotky z měsíčního putování po Kyrgyzstánu.
V kytkách se nevyznám, tak pokud znáte, komentujte ;)

Pár statistik - nejvyšší dosažený bod: 4234m
První trek: 270km, z toho 40km autem, převýšení 5330m
Druhý trek: 90km, převýšení 3800m
více  Zavřít popis alba 
41 komentářů
  • léto 2014
  • 1 848 zobrazení
  • 15
ondero
  • 9.2.2015
  • 1 577 zobrazení
  • 0
styfi
Wanaka 31. 12. – 2. 1. 2015
Po třešňové brigádce jsme si nakoupili nějaké jídlo a bublinkové pitíčko a vyjeli jsme pryč z Cromwell a to do, přes kopce vzdálené Wanaky, kde se večer konal silvestrovský „festival“ s nějakýma místníma kapela a tak. Chtěli jsme popit při hudbě a podívat se na ohňostroj v centru, ale překazilo nám to počasí, chcalo a chcalo. Takže jsme se odebrali do kempu, kde jsme si nachystali jednohubky, vychladili šáňo, zasedli pod střechu a dali partičku nějaké hry o světě. Následně bouchli i šampáňo (jelikož do půlnoci byla spousta času a navíc v kempu byl po desáté noční klid), dali jednohubky a zalehli do Sereny, z které jsme pak pozorovali ohňostroj nejspíš z vedlejší vesnice. A bylo to, nový rok 2015.
Ráno jsme opět zavítali do Wanaky, do centra, posnídali jsme na pláži u jezera a jelikož se rozpršelo, vyrazili jsme po obchodech. Všude povánoční slevy. Krásné věci, většinou sportovní, všechno značkové a za brutal ceny (třeba tričko Roxy 120 NZD). Tak jsme se aspoň pokochali. Počasí se odpo vylepšilo, tak jsme ještě chvilku pobyli na pláži, kde bylo opět plno místních s jejich nafukovacíma kruhama na vodu, skůtrama a lodičkama. Pak jsme vyrazili na treka Roy´s Peak 1500 m. n m. cca 11 km šněrovačkou nahoru do kopce, jak jinak než přes pastviny s ovečkama. Pořád se s něma chceme kamarádit, ale jsou neuvěřitelně plaché, takže před nama doslova utíkají. Trek jsme sice nedali až na vrchol, jelikož kopec byl fakt prudký a nožičky boleli, ale i výhled z místa, kde jsme skončili, stál za to. Jak jinak.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 1.1.2015
  • 1 548 zobrazení
  • 1
davidajana
První naše společná dovolená v zahraničí. A hned s Alpintrekem ( www.alpintrek.info ) v Norsku. První den jsme se zastavili v Domově obrů - pohoří Jotunheimen. Zde jsme přešli hřebenovku Bessegen, druhá část výpravy pak objevila nádhernou oblast masívu Knutsho. Hlavní cíl výpravy - pohoří Sunnmorské Alpy nás pak přivítaly neskutečným počasím, množstvím sněhu a takřka úplnou samotou. Vystoupili jsme na symbol pohoří - hrot Slogen, navštívili údolí Unrkedalen a přešli nádherným trekem přes masív Kolastinden do údolí Molladalen (místy docela držka). Pak se na dva dny mírně zatáhlo. Vystoupili jsme na vrchol Sandhornet (1309 m) nad městem Orsta a v blízkosti kouzelného jezera Loenvatnet jsme se mrkli na ledovcové jazyky Bodalsbreen a Kjendalsbreen. Již opět za stále se lepšícího se počasí jsme dosáhli vrcholu Skala (1885 m) a v oblasti Strynských Alp jsme objevně přešli úchvatným údolím Glomsdalen. Kolem 6ti metrových závějí na strynské vysokohorské cestě jsme se přesunuli do pohoří Rondane. Zde opět krásně a tak vystupujeme na dva dvoutisícové vrcholy Rondslottet (2178 m) a Veslemeden (2015 m). Cestou kulturně poznávací program - návštěva Oslo, olympijského Lillehammeru a dřevěného kostelíku v Lomu. Bárkou ze švédského Trelleborgu jsme se přes Německo a neobyčejně nudné Polsko vrátili domů. Celkem 15 těl (nejvzdálenější účastníci z Hradce Králové, rozdíl mezi nejmladším a nejstarším členem výpravy byl úctyhodných 50 let!).
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • červen 2007
  • 1 603 zobrazení
  • 1
jsim
Původně to měl být trek "natěžko" po Západních Julkách. Nakonec jsme se ocitli až u Aljaževa domu.
Článek: http://vht-simek.eu/cestopisy/2-julske-alpy
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 16.2.2015
  • 1 479 zobrazení
  • 0
bannditos
S levnými letenky na Mallorcu se roztrhl pytel a tak sem neváhal a zakoupil je na první červencový víkend s odletem z Vídně. Měli jsme rezervované auto a tak jsme si jej šli hned po přistání vyzvednout. Naše první kroky vedly na pláž "Platja d'es Dolç" kde nás ovšem překvapilo dost lidí a tak jsme jen dali jedno malé pifko a pokračovali po pobřeží na o kousek vzdálenější pláž. Zde už bylo lidí znatelně méně, ale za cenu, že na pláži nebyly uklizeny suché řasy. Později jsme vyrazili do městečka Cala Rajada, kde jsme měli první ubytování. Večer jsme se vydali na nejvýchodnější cíp celého ostrova k majáku "Far de Capdepera".
Ráno jsme bohatě posnídali a vyjeli na pláž "Cala es Matzocs". Ve vesnici Cala Mesquida jsme zaparkovali pěkně ve stínu stromů a zakoupili slunečník. Před vydáním se na cestu jsme se posilnili pivečkem a pár jahodovými daiquiry v restauraci s příhodným jménem La Terrazza. Cesta měla vést přes tři další pláže a tak se přihodilo, že jsme na původně vybranou nedorazili a uvelebili se hned na první Cala Torta. Z pláže jsme se v podvečer odebrali a jeli do další ubykace, do klášteru Lluc v horách, které nabízelo ideální výchozí místo na další místa, které jsme chtěli navštívit.
Dostali jsme bohužel pokoj kde nefungovala plotna, přišel údržbář, ale řekl, že to bude na dýl a musíme si vyměnit pokoj. Po přestěhování a usmažení vajíček na snídani jsme šli obhlédnout přilehlou botanickou zahradu ve které se nacházel bazén. Osvěžili jsme se a po chvíly pokračovali v putování. Další zastávkou dnešního dne bylo horské jezero Cuber, že zde je zakázané koupání jsme se dozvěděli až z cedulí u jezera. Obešli jsme ho a opět usedli do našeho vozítka směrem k údajně nejkrásnější vesničce celého ostrova do Fornalutxu. Uličky byly úzké, domy z kamene a celé to působilo opravdu úžasně malebně. Poobědvali jsme, já si dal steak ze svíčkové a když mi ho donesli tak sem zůstal zírat s otevřenou hubou, ten měl snad půl kila. Jenže já jsem kluk statečný a s chutí sem se do něj pustil a nakonec ho přemohl. Na večer jsme popojeli k severovýchodnímu poloostrovu Formentor, aby jsme si zde vychutnali západ slunce, seděli jsme na útesu trčího z moře a kochali se, byla to dechberoucí podívaná. K večeři jsme si dali pár huhukoktejlů na pokoji v klášteře.
Další den hned po odjezdu z pokoje nás čekalo nemilé překvapení, přejel jsem malý vrut, který nám způsobil průraz pneu. Na asistenční linku jsme se nedovolali a pomale nám měl jet autobus ze stanice Escorca do vesničky Sa Calobra. Tak jsme zde nechali auto s tím, že to budem řešit až po výletě. Autobusák příkré serpentiny zvádal s velkým respektem, místy projížděl snad na milimetry přesně. Na pláž se dalo dostat jen pěšími tunely ve skalách. Věřím, že zde za dob dávno minulých měli piráti svoje skrýše. Plán byl, že se soutěskou Torrent de Pareis vydáme zpět k autu. Všude jsme četli, že bez horolezeckého vybavení se sem nemá cenu ani vydávat, avšak v pár cestopisech jsem četl, že se to dá. Po pár překonaných překážkách ve formě skal, popadaných velkých kamenech atd. jsme narazili na jeden, který byl přes jezírko a strašně kluzký a vysoký. Museli jsme se otočit a utíkat zpět. Poslední autobus nahoru k autu jel ve tři hodiny. Ujel nám, ale naštěstí jsme se téměř hned domluvili s postaršími angličany, že nás vezmou nahoru, kde nás čekalo auto s proraženou pneumatikou. Ještě nebyla vůbec vyfouklá tak jsme dojeli až ke klášteru, zavolali asistenci, která přislíbila, že do půl hodiny je u nás jejich vozidlo. Čekání jsme si zkrátili malým pifkem, auto dojelo za cca 40 min a za dalších cca 20 min měl postarší pán kolo vyměněno. Večer jsme vyrazili opět pozorovat západ slunce. Tentokrát na vyhlídku Mirador d'es Colomer, kde ovšem bylo příliš lidí. Všiml jsem si, že odtud vede cesta výš a nahoře, že je nějáká zřícenina. Byla tam a jmenuje se Talaia d'Albercutx odkud byl překrásný výhled na všechny strany. Vylézt sem byl výborný nápad a ty rozhledy za to rozhodně stojí.
Další den jsme si vyčlenili na průzkum kláštera. Když už tu bydlíme tak bysme si jej měli projít. Ani nás nenapadlo co vše se nachází za zády hotelu. Navštívili jsme i galerii a muzeum v nejvyšším patře kláštera. Byly zde vysteveny mimojiné opravdu nádherné obrazy. Po prohlídce jsme odfičeli do posledního ubytování, které jsme si na poslední noc dali all inclusive. Hned po příjezdu nás ani neubytovali a poslali na oběd, že formality vyřídíme až po obědě. Velice milé přivítání. Pak už jsme si užívali všech možných lahůdek, drinků a služeb hotelu.
Poprvé tuhle dovolenou jsme si přivstali a šli čekat na východ slunce. Město bylo po ránu jak město duchů, nikde nikdo, bylo to tak klidné až skoro strašidelné. Po celodenním využívání služeb hotelu jsme ještě zavítali na 2 km dlouhou údajně jednu z nejhezčích pláží Mallorky a to na Es Trenc. Byla pěkná, ale lidí zde bylo taky dost. Pak už jen celý od písku jsme vrátili auto v půjčovně a odletěli do Vídně. Kvůli spoždění letadla nám ujel poslední bus do Brna a tak jsme museli přečkat noc na letišti a odjet domů až prvním ranním...
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2018
  • 1 766 zobrazení
  • 1
majaba
Přelom června a července, středisko Puerto Santiago - Los Gigantes, hotel Bahia Flamingo, pláž Playa de la Arena - JZ pobřeží. Výlety na Pico del Teide a do NP Canadas, trek v soutěsce Masca, Garachico, Icod, Villaflor - Paisaje Lunar, El Medano, Candelaria, Puerto de la Cruz - botanická zahrada
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • červen až červenec 2010
  • 1 417 zobrazení
  • 3
fanous12
27.08. - Motýlí park - chrám Rambut Siwi - přístav Gilimanuk, Ketapang (Jáva) - Banyuwangi Mahkota hotel (Jáva)
28.08. - Výstup na sopku Kawah Ijen, 2h autem, pak trek 2h do vulkánu, modré plameny, kouřící síra, 2km na východ slunce, cestou zpět kávová plantáž a koření
28.08. - Banyuwangi Mahkota hotel (Jáva) - Ketapang - Gilimanuk - Pemuteran Giri Sari Guest House, pláž
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2013
  • 1 365 zobrazení
  • 0
marius
Pět mladých mužů bez bázně a hany na podzimním treku v Rumunsku pohořími Šurean a Lotrul, aneb muži hledající volnost a svobodu na "mongolských" pláních Rumunska.
více  Zavřít popis alba 
  • září 2006
  • 1 228 zobrazení
  • 0
styfi
Far North – Cape Reinga, Ninty Mile Beach 1. – 3. 4.
Průjezd Northlandem pro nás nebyl nic nového, ale i přesto jsme poznali a viděli nové věci. První zastávkou byl nocleh na louce někde uprostřed lesa. Nebylo tam velice nic, ale byli jsme spokojení. Kemp byl u malé říčky, kde zrovna nějaký kiwák muškařil (speciální způsob chytání ryb). Jelikož bylo krásné počasí, tak jsme si tam oprali a nechali na sluníčku uschnout, aby to nasáklo trošku tou přírodní aviváží. ? Po kempu jen tak volně rostly hrozny a citróny, ale vosy už je řádně okupovaly. Moc pěkný pohled byl, když se přes říčku přehnali koňáci, maorští koňáci, kteří nejspíš razili do lesů na lov. Přes noc se kemp řádně zaplnil, tak jsme ráno brzo vypadli a razili dál směr sever.
Po zhlédnutí jednoho seriálu o francouzském kuchaři, cestovali, jsme navštívili podnik Fish Shop, který v sérii o NZ doporučoval. Šlo o vyhlášené Fish and Chips, jak jinak, tak jsme to zkusili, když už teda Frantík doporučuje. No kromě přemrštěné ceny a kousku petrželky nebylo na jídle nic speciálního. (Frantík tam nejspíš šel proto, že věděl, nebo se aspoň domníval, že ryba je čerstvá, jelikož kousíček od podniku byl přístav). Po přesmaženém jídle jsme si museli dát procházku, po pobřeží, kde se nacházel i jediný chodník ve městečku. Tak jsme se dívali na moře a z ničeho nic se skoro u břehu ukázal veliký Rejnok, poprvé jsme ho viděli na živo, v přirozeném prostředí. Krásně se tam jen tak vlnil a plaval si. Lepší jak celé „Fish and Chips“.
Nocléhárnou pro další noc se nám stal krásný kemp, který provozovali kiwáci, kteří tam i bydleli. Kemp byl téměř na pláží, Ninty Mile Beach, za dvěma písečnýma dunama, a za jednou další měli tito kiwáci i svůj barák. Paní, která byla Maorka, vybudovala tento kemp pro lidi, aby měli v této nehostinné části ostrova pohodlí a relax, jak mi sama řekla. Pro auta měli pěkný trávníček, na kterém jsme parkovali, několik budek s postelemi, pár sprch, i teplých, pěkné splachovací záchody, velkou vybavenou obývací místnost s knížkama, didgeridoo a různýma hrama, taky velkou kuchyň se sporákem a vším (ne)potřebným. A cena? Nebyla určena, jen očekávali jakýkoliv příspěvek. Moc milé. Navíc paní byla fakt ochotná, poskytla nám plno informací a půjčila i surfovací prkno.
Mimochodem směrem na tuto pláž jsme projížděli lesy a pustou krajinou, kde jsme viděli plno koní. Dozvěděli jsme se, že to jsou divocí koně, kteří tu žijí mega dlouho, v lesech, a je jich tu v celé oblasti kolem dvou tisíc. Paní říkala, že pokud si koně chytnu, tak si ho klidně můžu nechat. Chytnout ho samozřejmě nešlo, ani omylem.
Ještě v okolí kolem hlavní silnice (jedné jediné, která tama vedla) byly obrovské pastviny plné obrovských býků, takových těch masitých. Přesto, že jsme kolem nich jen projížděli, s nich šel docela strach po pohledu do jejich očí.
Ráno jsme poprocházkovali po pláži, která byla fakt neskutečně dlouhá (102 km), plná písečných dun a neutichajícího moře. Pak jsme se vydali dál na cestu, směr Cape Reinga. Opět do kempu. Tam jsme zaparkovali v krásném zálivu a vydali se na trek, směr maják Cape Reinga, nejsevernější místo NZ. Trek byl už od začátku pěkně strmý a vedl přes hřebeny kopců až k majáku. Tento maják nebyl nijak zajímavý, ale to místo okolo velice, Maorové ho měli za spirituální, a to v tom smyslu, že z tohoto místa odcházejí duše do jiného světa. To díky tomu, že právě v tomto místě se střetávají dvě vody, dva různě proudící proudy, Tasmanovo moře a Tichý Oceán a je zde 800 let starý strom přirostený ke skále. Po tomto stromě duše sklouzávají do moře a dál na místo, kde najdou klid.
Po treku jsme se vrátili celkem uhnaní, tak jsme se schladili, v téměř řece podobném korytu, kama protékal oceán.
Ráno jsme celý nadšení vyrazili na očekávanou cestu mezi písečné duny. Hned u dun samozřejmě nechyběl stánek s občerstvením a půjčovnou prknem, které stáli asi třikrát tolik, než jste si je mohli koupit nebo jinde půjčit. My, naštěstí již vybavení menším surfovacím prknem jsme se vyplazili na opravdu strmou písečnou dunu, kde jsme nabrali dech, ulehli na prkno a jeli dolů. My jsme si zjistili, jak je nejlepší na prkně jet, nejrychleji a bez toho aby vám do obličeje vál písek. Někteří „chudáci“ to ale nevěděli a tak to po první jízdě vzdali. Jelikož nás nikam čas, ani písek, netlačil, jsme tam byli asi hodinu a stále jezdili a samozřejmě zkoušeli i jinak než z leže, normálně na stojáka, až do chvíle, než jsme začali házet celkem bolestivé držkopády, pak jsme usoudili, že je lepší radši odejít. Ale byla sranda.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • duben 2015
  • 1 103 zobrazení
  • 4
palko1963
Vždycky jsem si myslel, že východní cíp Slovenska v trojmezí s Polskem a Ukrajinou je Bohem zapomenutý kraj. Je to ale trochu jinak. Je to velmi atraktivní oblast nejzápadnějších polonin Karpat , které se nachází v národním parku Biezczady v Polsku a NP poloniny na Slovensku.A tak jsme to prúbli na vlastní kůži. Noční rychlík z Bratislavi do Humenného, kde jsme pohodlně spinkali v lehátkovém veze, motorový vlak do Stakčína a nakonec autobus do Nové Sedlice nás přiblížili k výchozímu bodu našeho putování. Nejprve jsme překročili hranice na vrcholu Kremenec a přes Wielkou Rawku sestoupili do vesničky Ustrzyki Górné. V hezkém kempu jsme se ubytovali na dva dny. Ráno nás čekal výstup na Tarnicu, nejvyšší vrchol Bieszczad a Halič, další den pak Caryňská a Wetlinská Polonina s výstupem na Smerek. Třetí noc jsme nocovali ve Wetlině, odkud jsme vyrazili na hraniční hřeben přes Rabiu Skalu do Ruského sedla s odbočkou na Jaslo. Poslední noc na tábořišti v Roztokach Górnych a poslední etapa do Runiny přes Ruské a Smrekovicu (zaniklé rusínské vesnice). Po absolvování celé trasy přibylo na našem kontě 129 kilometrů s převýšením 6024m, spousta nových vrcholů, první mé setkání s medvědem a poznání krásného kraje.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • říjen 2009 až červen 2013
  • 1 087 zobrazení
  • 2
reklama