Vyjížďka na sraz Pod sjezdovku v Hlinsku,socha hrocha Michala Olšiaka.
Váš prohlížeč není podporovaný – stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte
podporovaný prohlížeč.
Hledání
Náš tip
Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.
stanpilot
Dnes jsme vyrazili na dobře známé místo, na kterém jsme byli mnohokrát.
Trasu ale kamarád naplánova nekonvenčně, a poznali jsme tak několik nových spojení cest, které jinak jezdíme už skoro po paměti.
Nakonec jsme nicméně dorazili pod Kornberg sjezdovku do oblíbené Zur Kornberghüttn na ještě oblíbenější Weissbier, jak se tady říká Weizen.
Po doplnění tekutin jsme pokračovali a nakonec dorazili aš do Aše.
Slunce se dnes často prodralo skrze mraky, takže jsme si užili první jarní vyjížďky!
Ujetá trasa na http://www.gps-tour.info/cs/92/detail.148730.html
Trasu ale kamarád naplánova nekonvenčně, a poznali jsme tak několik nových spojení cest, které jinak jezdíme už skoro po paměti.
Nakonec jsme nicméně dorazili pod Kornberg sjezdovku do oblíbené Zur Kornberghüttn na ještě oblíbenější Weissbier, jak se tady říká Weizen.
Po doplnění tekutin jsme pokračovali a nakonec dorazili aš do Aše.
Slunce se dnes často prodralo skrze mraky, takže jsme si užili první jarní vyjížďky!
Ujetá trasa na http://www.gps-tour.info/cs/92/detail.148730.html
více
Zavřít popis alba
- 3.4.2016
- 148 zobrazení
- 0
thapsus
Další silniční vyjížďka z pera mistra trasera Teepexe. Ráno na srazu pod barandovským mostem se nás sešlo sedm silničářů a jedna silničářka. V horkém dnu, kdy teploty dosahovaly až 24 st. C jsme vyrazili směrem k Sázavě. V Jílovém nás opustila první žiletka, v tomto případě skutečně ženského rodu (Eli). U Mnichovic jsme pak nečekaně narazili na sjezdovku plnou lyžařů. Obsluha vleku se nás sice snažila vytlačit z areálu v domnění, že si jdeme ve sněhu čistit kola, když ale uviděli naše leštěnky, uznali, že nejsme žádní bahnem ušmudlaní bajkeři a bez problémů nás nechali na sněhu zapozovat pro objektiv. Další zastávka byla na Konopišti, kde nás po svačince opustil Greyhound. Pak nás čekal Snailův defekt a po něm dobrý oběd v městečku Sázava. Při zpáteční cestě se odpojil nedaleko Jevan ProPa. Nás zbylých pět ( Teepex, Snail, Radius,Víťa a já) dorazilo do Stránčic, kde se plánovaná 5minutová pauza na doplnění energie změnila ve 40minutová defektní jatka. Po té co explodovala Teepexovi během zastávky duše, zjistil i Snail, že mu znovu uchází zadní kolo a tak se opravovalo, jedlo a pilo.Když nakonec už nebylo co lepit, bez dalších velkých příhod (nepočítáme-li pokus o vraždu od dementního motoristy nedaleko restaurace René) jsme chvíli před setměním dorazili do Prahy. Vzhledem k tomu, že bydlím v centru, nepodařilo se mi dosáhnout dvoustovky jako některým kolegům ze severní a východní části města. Tachometr se v mém případě zastavil na 187 km a 2.137 metrech převýšení. To vše průměrné rychlosti 25,1km/hod. Byl to fajn den i když jsem se pod ostrým sluncem docela pěkně opekli.
více
Zavřít popis alba
- 3.4.2011
- 235 zobrazení
- 0
stanpilot
Před očekávaným chladnem a deštivem v příštích několika dnech je dnes ještě ucházející počasí a i když vítr duní co to dá, je ještě slunečno a celkem nezima. A tak sedám na kolo, abych toho využil, a trochu se povozil. Po minulé sobotě trochu cítím stehna, tak mám naplánovano, že to bude jen kochačka na pohodu, a uvidíme, kam mě kolo dovede. Vzal jsem to známou dolu přes Vernéřov, nahoru do Pasek a dolu přes Bad Brambach na Wirtsberg, a odtud chtěl jen do Adorfu a dom, ale je fakt hezky a tak jedu do Wernitzgrün a pak skoro zapomenutou hraniční cestičkou na Vysoký Kámen. Pod ním se napojuji na červenou z Lubů, z které z cesty po louce budují upravenou (doufám, že jen šotolinovou) obyčejnou cestu. Z Kamene se ale ještě nevracím, ale pokračuji na Počátecký vrch, abych si zkusil tu prima lesní cestičku přímo po hranici, kterou jsme objevili při minulé sobotní vyjížďce - je zábavná i opačným směrem, i když se mi původně zdálo, že bude víc z kopce... Pak ještě po hřebeni směrem na Hoher Brand jedu zkusit najít nějaké nové odbočky do Zwota, vracím se zpět k rozcestníku v sedle, a po Vogtland Panorama Weg sjíždím do Erlbach do oblíbené Erlbacher Brauhaus. Míjím přitom sjezdovku z Hinterer Kegelberg, dnes pro změnu zespoda. Z Erlbach už následuje stará známá stezka na západ do Adorf, a na jih do Bad Elster, tam přes park, v Doubravě "U Janičky" jedno na doplnění tekutin, a opět se světly už jen dokopec do Aše. To se dnešek náramně vyvedl!
Na ujetou trasu se podívejta na http://www.gps-tour.info/cs/92/detail.89157.html
Na ujetou trasu se podívejta na http://www.gps-tour.info/cs/92/detail.89157.html
více
Zavřít popis alba
9 komentářů
- 6.9.2011
- 196 zobrazení
- 0
stanpilot
Vyrážíme dnes nikoliv z Poštovního náměstí, ale od horního nádraží ČD, jelikož jedeme s jinou
bandou místních bikerů, jezdících jinak spolu. Budou nás celý den honit, a zkoušet zrychlit naše pohodové tempo :- )
Cílů dnešní vyjížďky bylo postupně několik: dojeli jsme lesními cestičkami pod kopec, a každý dle svých sil se nahoru na Kornberg dostali po sjezdovce;
nahoře byla jakási slezina místních turistů, a tak jsme při svačině ochutnali jimi nahoru dovezené lahvové.
Někteří z nás pak museli jet zpět.
Info o kopeci tady https://de.wikipedia.org/wiki/Gro%C3%9Fer_Kornberg
Dalším cílem byl sjezd severní trasou na ruinu Hirchstein s prima výhledem, a pod ní pak na Wackelstein, se kterým jsme opět nehnuli ani o píď, až jsme byli na dně v Niederlamitz.
Po Éčku jsme pak zamířili zpět na severovýchod a přes Spielberg se dostali do Selbského lesa, ve kterém bohužel šotolina pomalu vytlačuje naše oblíbené lesní. O nějakých ale ještě víme :- )
Následovala drobná borůvková pauza při opravě defektu.
No a pak už jsme docílili naší oblíbené občasně otevřené hospůdky Gasthaus Buchwald, kde se dobře jí a dobře pije místní Zoiglbier výborné chutě, celkem nenápadný, o to víc pozdějji působící.
Po vydatném občerstvení jsme už lehce dorazili zpět.
Jezdíme na pohodu!
Na ujetou trasu se podívejte tady https://www.gps-tour.info/cs/92/detail.159100.html
bandou místních bikerů, jezdících jinak spolu. Budou nás celý den honit, a zkoušet zrychlit naše pohodové tempo :- )
Cílů dnešní vyjížďky bylo postupně několik: dojeli jsme lesními cestičkami pod kopec, a každý dle svých sil se nahoru na Kornberg dostali po sjezdovce;
nahoře byla jakási slezina místních turistů, a tak jsme při svačině ochutnali jimi nahoru dovezené lahvové.
Někteří z nás pak museli jet zpět.
Info o kopeci tady https://de.wikipedia.org/wiki/Gro%C3%9Fer_Kornberg
Dalším cílem byl sjezd severní trasou na ruinu Hirchstein s prima výhledem, a pod ní pak na Wackelstein, se kterým jsme opět nehnuli ani o píď, až jsme byli na dně v Niederlamitz.
Po Éčku jsme pak zamířili zpět na severovýchod a přes Spielberg se dostali do Selbského lesa, ve kterém bohužel šotolina pomalu vytlačuje naše oblíbené lesní. O nějakých ale ještě víme :- )
Následovala drobná borůvková pauza při opravě defektu.
No a pak už jsme docílili naší oblíbené občasně otevřené hospůdky Gasthaus Buchwald, kde se dobře jí a dobře pije místní Zoiglbier výborné chutě, celkem nenápadný, o to víc pozdějji působící.
Po vydatném občerstvení jsme už lehce dorazili zpět.
Jezdíme na pohodu!
Na ujetou trasu se podívejte tady https://www.gps-tour.info/cs/92/detail.159100.html
více
Zavřít popis alba
- 16.7.2017
- 143 zobrazení
- 0
stanpilot
Je po Božáku, a my si užíváme dál! Dnešní trasa zove se Rybníkářská, a nakonec bylo objetých rybníků 18 :- ) Dnes s námi jel i kamarád z Německa, kterého jsme poprvé potkali při jedné loňské vyjížďce, díky! Zatímco někteří si již užívali chutě uzeného piva v Raitschin, jiní jsme napravovali protržené duše... Pod Kornberg jsme se v Zur Kornberghütt´n pěkně nacpali, takže vyhlášená dovednostní soutěž "kdo vyjede po sjezdovce nejvýš" se zničehožnic změnila na "kdo bude nejrychleji dole v Spielberg"; budiž zaznamenáno, že nejvyšší doložená rychlost byla 74,7 km/hod, a všichni přežili bez úhony. Sucho v ústech z prudké jízdy jsme zahnali jízdou pohodovou malebným údolím selbského potoka, a najmě pak prima mokem v Selb u Plosse, odkud se foto bohužel nedochovalo. Popadaných stromů je pořád ještě dosti, ale i tak jsme si teplý slunečný den dnes užili. Přidáno i foto od takéfotících kamarádů, díky!
Na ujetou trasu se podívejte na http://www.gps-tour.info/cs/92/detail.78860.html
Na ujetou trasu se podívejte na http://www.gps-tour.info/cs/92/detail.78860.html
více
Zavřít popis alba
1 komentář
- 7.5.2011
- 164 zobrazení
- 0
stanpilot
Letos je zatím pořád ještě -sucho a teplo-, a tak si po včerejší Plesenské plzeňské krátké vyjížďce chci dnes ještě trochu užít, a zajet si do Kraslic. Počasí se od rána jen lepší, tak jsem vyrazil. Jedu známou trasu - dolu do Vernéřova dnes po cestě, za Horními Pasekami přes turistický hraniční přechod do Bad Brambach, přes Rohrbach a Landwüst na prapodivnou rozhlednu Wirtsberg, po šotolině a po hranici okolo Wernitzgrün a opět po hranici a později po červené turistické na Kámen a na mou oblíbenou Krásnou nad Kraslicemi, odkud sjedu dolu po místní sjezdovce. Dokonce se konečně protrhla oblačnost a chvíli mi svítí, v restauraci Pod vlekem si dám jedno G10 za odměnu a užívám si paprsků. Za chvíli pak dorazím polovinu cesty na oběd :- ) Zpátky jsem vyrazil později než jsem myslel, ale nevadí, rád jsem si potmě se světlem projel starou známou návratovku z Erlbach přes Siebenbrunn, Adorf a Bad Elster do Doubravy, a po jednom U Janičky, doplňujícím tekutiny před stoupáním, dojíždím přes Podhradí do večerní zamžené Aše. Parádně jsem si dnešní den užil!
Na ujetou trasu se podívejte na http://www.gps-tour.info/cs/92/detail.93650.html
Na ujetou trasu se podívejte na http://www.gps-tour.info/cs/92/detail.93650.html
více
Zavřít popis alba
4 komentáře
- 30.10.2011
- 304 zobrazení
- 0
cervik-dobriv
Ukrajina 2012
Zimní termín pro expedici jsme plánovali již v září 2011, kdy jsme zde byli naposledy. Týden před odjezdem na Ukrajinu, nás média „strašila“ ukrutnými mrazy a sněhovými vánicemi. To nás však neodradilo, ale přípravy jsme nepodcenili. Zakoupili jsme vyhřívání gripů a palce, návleky přes řídítka, vložky do bot, vyhřívání sedačky a do helmy namontovali Pinlock. Zabalili teplé oblečení a mohli jsme vyrazit. Z Rokycan startujeme ve složení já Červík (ArticCat 700 TRV), Tomáš (ArticCat 700 TRV). Před Prahou se k nám připojuje druhá část výpravy. A to Obr (YAMAHA Grizzly 660) a Pačenko (YAMAHA Grizzly 700).
Cestou sledujeme klesající venkovní teplotu. 30 kilometrů před hranicemi Ukrajiny je nejnižší – 26 stupňů Celsia, což nám dopomáhá k rychlému průjezdu hranic. Celníkům se nechce z vyhřáté „nory“, kontrolují jen nejnutnější doklady. Po překročení ukrajinské hranice končí skvělá upravenost silnic a dálnic. Na Ukrajině se totiž asi nesolí, jen prohrnuje. Z toho tedy vyplívá, že jedete po ledu a sněhu. Dostat se na místo cíle s dvoutunovým vlekem, je po čtyřiadvaceti hodinách nonstop jízdy doslova nadlidský úkol.
Po přivítání a dobré snídani natěšeni na nové zážitky, připravujeme naše mašiny na první seznamovací vyjížďku. Po prvních osmi stech metrech všichni postupně zapadáme do hlubokého sněhu. Je nám jasné, že tudy cesta nevede. Kudy KAMAZ neprojede, nemáme šanci ani my. Proto se rychle rozhodujeme, že si zajedeme k bačovi na salaš, kde byl loni na podzim celkem „provoz“. Cesta po které stoupáme pod plným plynem na první pohled připomíná širokou bobovou dráhu, kterou nejen děti, používají ke sjezdu na čemkoli. Za poslední roubenkou cesta pomalu mizí v závějích. Nezbývá nic jiného, než si cestu pracně prorážet. V praxi to vypadá tak, že je potřeba deset metrů couvnout na rozjezd, aby se dalo ujet jedenáct metrů vpřed. Někdy se daří i více. Po dvou hodinách intenzivní dřiny a navijákování postupně vyšplháme na první kopec, kde znovu zjišťujeme, že tudy cesta opět nevede. Cestou zpět sbíráme „odpadlíky“, kteří podcenili obutí. Nové pneumatiky ITP zatím fungují bezvadně. Návrat do základního tábora probíhá už za šera. Čeká nás ještě očištění od sněhu a ledu všude tam, kde by mohlo dojít k poškození gumových manžet a kardanů. Unaveni po dlouhé cestě a prví seznamovací vyjížďce odcházíme na zaslouženou večeři.
Druhý den máme v plánu konečně už někde vybrat místní měnu, nakoupit proviant a udělat si piknik pod vrcholem Apecky. Je však bohužel jasné, že na vrchol se bez pásů nedostaneme. Po hodinovém přemlouvání dvou bankomatů, ze kterých stejně bankovky nepadají, dáváme dohromady peníze z minulé ukrajinské expedice a kupujeme proviant. HURÁ NAHORU. Po půlhodinovém rychlém stoupání nám zamrzá úsměv – v otevřených planinách opět beznadějně zapadáme. Takže vyprostit mašiny a zkusit to jinudy. Bereme to oklikou. Cesta v těchto vymrzlých korytech je hladká a rychlá. Místy letíme až devadesáti kilometrovou rychlostí. Připadáme si jak závodní piloti vozidel WRC. Nemajíce schopností závodníků, jsme vděční za vysoké mantinely vyhrnutého sněhu, které nás spolehlivě vracejí zpět na naši dráhu. Za posledním domem opět cesta končí. Dál pokračují jen mírně zaváté koleje od Kamazu. Chybí nám jen pět set metrů ke křížku, kde začíná vytoužené klesaní. Po chvilce se však úspěšně prokousáváme. Zastavujeme u studánky a zastřešeného posezení. Rozděláváme ohýnek a pečeme si buřty z domácích zásob. Po občerstvení pokračujeme dále přes vesnici Vodicja směrem na vrchol Apecka, který měří 1490 m.n.m. Předem je ale jasné, že se tam dnes nedostaneme. Přijíždíme k závoře a na řadu se dostávají naše lopatky. Podhrabáváme se, aby čtyřkolky pod ní mohli projet. Zdoláváme 4 km, ale čas je proti nám. Začíná se totiž stmívat. Otáčíme a necháváme to na jindy. Při zpáteční jízdě Tomáš odráží levou přední pneumatiku. Benzin, dlouhá sirka, občanská statečnost, kompresor a po chvilce pokračujeme k hotelu.
Třetí den máme za cíl Kobyljenckou Poljanu. Hned ráno nás kontroluje hlídka milice. Dochází i na dechovou zkoušku. Milicionáři si naštěstí vybírají jediného abstinenta výpravy a tak bez ztráty kytičky pokračujeme natankovat stroje. Využíváme ze včerejška projetou ,,bobovou dráhu“ do vesnice Vodicja a odtud směrem na Kobyljenskou Poljanu. Že, rychlá jízda ve vyjetých kolejích přináší jistá úskalí, se přesvědčuje Obr, který v jedné technické pasáži hází elegantní šipku do závěje. Shodou okolností se na téměř identickém místě totéž daří při zpáteční cestě Pačenkovi. Prostě, pro Yamahy zakleté místo. Cesta utíká rychle, je projeta od Kamazů, které vozí vytěžené dříví. Dostáváme se až k dřevorubcům, kde se cesta mění ve dvě hluboké, zaváté koleje. Začíná boj. Po hodině se škrábeme na hřeben, kde koleje odbočují jiným směrem, než potřebujeme. Zastavuji a čekám na ostatní. Rozhodujeme se co dál. Sníh je umrzlý a proto vybíráme nejlehčí mašinu, kterou tlačíme přes závěje směrem k cestě, která vede dolů k našemu cíli. Po sto metrech to vzdáváme. Poslední dva kilometry nejde zdolat. Bereme do rukou lopaty a prohazujeme stezku zpátky k ostatním strojům. Velím k návratu. Jízdou zpět hledáme místo, kde bychom se mohli najíst. Domorodci nás odkazují na nedalekou hospůdku pod sjezdovkou. Radí nám i s výjezdem na Apecku. Rolba, kterou používají k úpravě sjezdovky a přepravě lyžařů na vrchol, již několik hodin před námi vyrazila nahoru. Mohli jsme zkusit jet v jejích stopách, které by nás měly udržet. K výjezdu po prudkém svahu se stavíme jako k rychlostní zkoušce. Bohužel ne všem se daří příkrou sjezdovku pokořit. Ale Pačenko nám na kolenou slibuje, že si na příští expedici pořídí pořádné pneumatiky. Na obzoru je zapat slunce. Pro tento den končíme a otáčíme se zpět.
Čtvrtý den vyrážíme navštívit nedaleké místní trhy. Při přesunu po zasněžené silnici Tomáš náhle zastavuje, aby mohl přiřadit přední náhon. Obě za ním jedoucí Yamahy, tento manévr natolik překvapuje, že předvádějí neobyčejně zajímavé synchronizované taneční kreace. V kolonách bez dalších problémů předjíždíme auta čekající na zaparkování. Čtyřkolky parkujeme v závěji. Odcházíme na trh. Nechá se zde koupit cokoli, od zvířat až po automatickou pračku. Nakoupené věci odvážíme na hotel a po občerstvení vyrážíme znovu zdolat vrchol Apecka. Cestu máme již najetou a proto ubíhá rychle. U závory se nestačíme divit. Takovou „dálnici“, kterou nám připravila rolba z předešlého dne, jsme nečekali. Cesta je upravená jako pro lyžaře. Hurá nahoru. Samou radostí nad krásným výjezdem podceňuji hned první zatáčku a po vyjetí z ideální stopy beznadějně mizím v lese. Naštěstí za mnou jedoucí Tomáš vše vidí, včas zpomaluje a navijákem zachráňuje situaci. Po cestě doslova „letíme“, nejlépe je na tom první jezdec. Naše nadšení však asi po deseti kilometrech končí. V prudkém výjezdu, kam se dostávám jen já s Obrem, zapadáme. Přestáváme pokoušet štěstí a vracíme se k ostatním, kteří uvízli tři kilometry za námi. Pomáháme lany a navijáky s vyprošťováním a za šera se vracíme domů.
Pátý den nás vítá sněhovou vánicí. Cílem je centrální bod Evropy. Nezdolaný sjezd vrcholu u Kosovské Poljany objíždíme a zastavujeme na občerstvení v kempu Kvasnyj, kde získáváme informace potřebné k další cestě. Bohužel nepříznivé. Prý neprojedeme. A to je pro nás výzva. Cestu, po které v létě jezdíme dvacet minut sportovním tempem, zdoláváme dvě hodiny. Přesto zůstáváme kilometr před hřebenem. Je tu více než šedesát centimetrů sněhu a stále přibývá. Musíme proto kopec objet. Po hodině dobýváme centrální bod Evropy. Dáváme si skvělý šašlik a kvas – nealko pivo. Kupujeme suvenýry a otáčíme k hotelu. Tento den podle GPS zdoláváme 150 kilometrů a maximální rychlost místy dosáhuje až 88 km/h na sněhu a ledu. Tachometr nám ukazuje o prohrabaných padesát kilometrů víc. Na prohřátí kostí s radostí vyrážíme do sauny.
Šestý den. Šokující probuzení, přes noc připadlo 40 cm sněhu. Co teď?? To je první co nás napadá. Odjíždíme pokusit se dostat přes kopec, kde už jsme jednou proráželi cestu. Moc možností kam jet totiž nemáme. Zaváté koleje projíždíme s úspěchem, protože jsou utáhlé. Vyjíždění z nich se však nevyplácí, okamžitě se boříme do hlubokého sněhu. Pokračujeme za dřevorubci, kde jak doufáme, projedeme. Cestou potkáváme koňské spřežení se saněmi, Kamazy a traktory s pluhy. Hurá svezeme se. Startujeme vpřed, zatáčky bereme smykem. Jednu obzvláště zledovatělou nedotáčím, vylétám ven a prorážím sněhový mantinel. Zůstávám šikmo ve stráni. Jen co jsem zabrzdil a oddychl si, přilétl sněhový mrak. To Tomáš „zahučel“ za mnou. Tato zatáčka ArticCatům není souzena. Ostatní kolem nás projíždějí s úsměvem. Necháváme je projet a taháme se synchronizovaně navijáky ven. Skupinu doháníme těsně pod vrcholem. Na vrcholu odhrabáváme sníh, rozděláváme oheň a pečeme si šašlik. Z dálky slyšíme přijíždět Kamaz, který kolem nás majestátně projíždí a plynule pokračuje vzhůru po hřebeni. Sníh, nesníh. Někteří z nás se pokouší v jeho kolejích pokračovat dále, ale bezúspěšně. Sníh a koleje jsou příliš hluboké. Vracíme se zpět. Míjíme malou odbočkou, která nás zlákala k průzkumu.Jedeme mezi polorozpadlými chalaloupkami , kde dominantně vyčnívá nový zářící kostel.Vjíždíme do horského průsmyku podél potoka.Chceme co nejdál a tak brodíme.Jsme nadšeni rozmanitostní.Začíná být šero a jsme mokří.Otáčíme do tepla.
Zimní termín pro expedici jsme plánovali již v září 2011, kdy jsme zde byli naposledy. Týden před odjezdem na Ukrajinu, nás média „strašila“ ukrutnými mrazy a sněhovými vánicemi. To nás však neodradilo, ale přípravy jsme nepodcenili. Zakoupili jsme vyhřívání gripů a palce, návleky přes řídítka, vložky do bot, vyhřívání sedačky a do helmy namontovali Pinlock. Zabalili teplé oblečení a mohli jsme vyrazit. Z Rokycan startujeme ve složení já Červík (ArticCat 700 TRV), Tomáš (ArticCat 700 TRV). Před Prahou se k nám připojuje druhá část výpravy. A to Obr (YAMAHA Grizzly 660) a Pačenko (YAMAHA Grizzly 700).
Cestou sledujeme klesající venkovní teplotu. 30 kilometrů před hranicemi Ukrajiny je nejnižší – 26 stupňů Celsia, což nám dopomáhá k rychlému průjezdu hranic. Celníkům se nechce z vyhřáté „nory“, kontrolují jen nejnutnější doklady. Po překročení ukrajinské hranice končí skvělá upravenost silnic a dálnic. Na Ukrajině se totiž asi nesolí, jen prohrnuje. Z toho tedy vyplívá, že jedete po ledu a sněhu. Dostat se na místo cíle s dvoutunovým vlekem, je po čtyřiadvaceti hodinách nonstop jízdy doslova nadlidský úkol.
Po přivítání a dobré snídani natěšeni na nové zážitky, připravujeme naše mašiny na první seznamovací vyjížďku. Po prvních osmi stech metrech všichni postupně zapadáme do hlubokého sněhu. Je nám jasné, že tudy cesta nevede. Kudy KAMAZ neprojede, nemáme šanci ani my. Proto se rychle rozhodujeme, že si zajedeme k bačovi na salaš, kde byl loni na podzim celkem „provoz“. Cesta po které stoupáme pod plným plynem na první pohled připomíná širokou bobovou dráhu, kterou nejen děti, používají ke sjezdu na čemkoli. Za poslední roubenkou cesta pomalu mizí v závějích. Nezbývá nic jiného, než si cestu pracně prorážet. V praxi to vypadá tak, že je potřeba deset metrů couvnout na rozjezd, aby se dalo ujet jedenáct metrů vpřed. Někdy se daří i více. Po dvou hodinách intenzivní dřiny a navijákování postupně vyšplháme na první kopec, kde znovu zjišťujeme, že tudy cesta opět nevede. Cestou zpět sbíráme „odpadlíky“, kteří podcenili obutí. Nové pneumatiky ITP zatím fungují bezvadně. Návrat do základního tábora probíhá už za šera. Čeká nás ještě očištění od sněhu a ledu všude tam, kde by mohlo dojít k poškození gumových manžet a kardanů. Unaveni po dlouhé cestě a prví seznamovací vyjížďce odcházíme na zaslouženou večeři.
Druhý den máme v plánu konečně už někde vybrat místní měnu, nakoupit proviant a udělat si piknik pod vrcholem Apecky. Je však bohužel jasné, že na vrchol se bez pásů nedostaneme. Po hodinovém přemlouvání dvou bankomatů, ze kterých stejně bankovky nepadají, dáváme dohromady peníze z minulé ukrajinské expedice a kupujeme proviant. HURÁ NAHORU. Po půlhodinovém rychlém stoupání nám zamrzá úsměv – v otevřených planinách opět beznadějně zapadáme. Takže vyprostit mašiny a zkusit to jinudy. Bereme to oklikou. Cesta v těchto vymrzlých korytech je hladká a rychlá. Místy letíme až devadesáti kilometrovou rychlostí. Připadáme si jak závodní piloti vozidel WRC. Nemajíce schopností závodníků, jsme vděční za vysoké mantinely vyhrnutého sněhu, které nás spolehlivě vracejí zpět na naši dráhu. Za posledním domem opět cesta končí. Dál pokračují jen mírně zaváté koleje od Kamazu. Chybí nám jen pět set metrů ke křížku, kde začíná vytoužené klesaní. Po chvilce se však úspěšně prokousáváme. Zastavujeme u studánky a zastřešeného posezení. Rozděláváme ohýnek a pečeme si buřty z domácích zásob. Po občerstvení pokračujeme dále přes vesnici Vodicja směrem na vrchol Apecka, který měří 1490 m.n.m. Předem je ale jasné, že se tam dnes nedostaneme. Přijíždíme k závoře a na řadu se dostávají naše lopatky. Podhrabáváme se, aby čtyřkolky pod ní mohli projet. Zdoláváme 4 km, ale čas je proti nám. Začíná se totiž stmívat. Otáčíme a necháváme to na jindy. Při zpáteční jízdě Tomáš odráží levou přední pneumatiku. Benzin, dlouhá sirka, občanská statečnost, kompresor a po chvilce pokračujeme k hotelu.
Třetí den máme za cíl Kobyljenckou Poljanu. Hned ráno nás kontroluje hlídka milice. Dochází i na dechovou zkoušku. Milicionáři si naštěstí vybírají jediného abstinenta výpravy a tak bez ztráty kytičky pokračujeme natankovat stroje. Využíváme ze včerejška projetou ,,bobovou dráhu“ do vesnice Vodicja a odtud směrem na Kobyljenskou Poljanu. Že, rychlá jízda ve vyjetých kolejích přináší jistá úskalí, se přesvědčuje Obr, který v jedné technické pasáži hází elegantní šipku do závěje. Shodou okolností se na téměř identickém místě totéž daří při zpáteční cestě Pačenkovi. Prostě, pro Yamahy zakleté místo. Cesta utíká rychle, je projeta od Kamazů, které vozí vytěžené dříví. Dostáváme se až k dřevorubcům, kde se cesta mění ve dvě hluboké, zaváté koleje. Začíná boj. Po hodině se škrábeme na hřeben, kde koleje odbočují jiným směrem, než potřebujeme. Zastavuji a čekám na ostatní. Rozhodujeme se co dál. Sníh je umrzlý a proto vybíráme nejlehčí mašinu, kterou tlačíme přes závěje směrem k cestě, která vede dolů k našemu cíli. Po sto metrech to vzdáváme. Poslední dva kilometry nejde zdolat. Bereme do rukou lopaty a prohazujeme stezku zpátky k ostatním strojům. Velím k návratu. Jízdou zpět hledáme místo, kde bychom se mohli najíst. Domorodci nás odkazují na nedalekou hospůdku pod sjezdovkou. Radí nám i s výjezdem na Apecku. Rolba, kterou používají k úpravě sjezdovky a přepravě lyžařů na vrchol, již několik hodin před námi vyrazila nahoru. Mohli jsme zkusit jet v jejích stopách, které by nás měly udržet. K výjezdu po prudkém svahu se stavíme jako k rychlostní zkoušce. Bohužel ne všem se daří příkrou sjezdovku pokořit. Ale Pačenko nám na kolenou slibuje, že si na příští expedici pořídí pořádné pneumatiky. Na obzoru je zapat slunce. Pro tento den končíme a otáčíme se zpět.
Čtvrtý den vyrážíme navštívit nedaleké místní trhy. Při přesunu po zasněžené silnici Tomáš náhle zastavuje, aby mohl přiřadit přední náhon. Obě za ním jedoucí Yamahy, tento manévr natolik překvapuje, že předvádějí neobyčejně zajímavé synchronizované taneční kreace. V kolonách bez dalších problémů předjíždíme auta čekající na zaparkování. Čtyřkolky parkujeme v závěji. Odcházíme na trh. Nechá se zde koupit cokoli, od zvířat až po automatickou pračku. Nakoupené věci odvážíme na hotel a po občerstvení vyrážíme znovu zdolat vrchol Apecka. Cestu máme již najetou a proto ubíhá rychle. U závory se nestačíme divit. Takovou „dálnici“, kterou nám připravila rolba z předešlého dne, jsme nečekali. Cesta je upravená jako pro lyžaře. Hurá nahoru. Samou radostí nad krásným výjezdem podceňuji hned první zatáčku a po vyjetí z ideální stopy beznadějně mizím v lese. Naštěstí za mnou jedoucí Tomáš vše vidí, včas zpomaluje a navijákem zachráňuje situaci. Po cestě doslova „letíme“, nejlépe je na tom první jezdec. Naše nadšení však asi po deseti kilometrech končí. V prudkém výjezdu, kam se dostávám jen já s Obrem, zapadáme. Přestáváme pokoušet štěstí a vracíme se k ostatním, kteří uvízli tři kilometry za námi. Pomáháme lany a navijáky s vyprošťováním a za šera se vracíme domů.
Pátý den nás vítá sněhovou vánicí. Cílem je centrální bod Evropy. Nezdolaný sjezd vrcholu u Kosovské Poljany objíždíme a zastavujeme na občerstvení v kempu Kvasnyj, kde získáváme informace potřebné k další cestě. Bohužel nepříznivé. Prý neprojedeme. A to je pro nás výzva. Cestu, po které v létě jezdíme dvacet minut sportovním tempem, zdoláváme dvě hodiny. Přesto zůstáváme kilometr před hřebenem. Je tu více než šedesát centimetrů sněhu a stále přibývá. Musíme proto kopec objet. Po hodině dobýváme centrální bod Evropy. Dáváme si skvělý šašlik a kvas – nealko pivo. Kupujeme suvenýry a otáčíme k hotelu. Tento den podle GPS zdoláváme 150 kilometrů a maximální rychlost místy dosáhuje až 88 km/h na sněhu a ledu. Tachometr nám ukazuje o prohrabaných padesát kilometrů víc. Na prohřátí kostí s radostí vyrážíme do sauny.
Šestý den. Šokující probuzení, přes noc připadlo 40 cm sněhu. Co teď?? To je první co nás napadá. Odjíždíme pokusit se dostat přes kopec, kde už jsme jednou proráželi cestu. Moc možností kam jet totiž nemáme. Zaváté koleje projíždíme s úspěchem, protože jsou utáhlé. Vyjíždění z nich se však nevyplácí, okamžitě se boříme do hlubokého sněhu. Pokračujeme za dřevorubci, kde jak doufáme, projedeme. Cestou potkáváme koňské spřežení se saněmi, Kamazy a traktory s pluhy. Hurá svezeme se. Startujeme vpřed, zatáčky bereme smykem. Jednu obzvláště zledovatělou nedotáčím, vylétám ven a prorážím sněhový mantinel. Zůstávám šikmo ve stráni. Jen co jsem zabrzdil a oddychl si, přilétl sněhový mrak. To Tomáš „zahučel“ za mnou. Tato zatáčka ArticCatům není souzena. Ostatní kolem nás projíždějí s úsměvem. Necháváme je projet a taháme se synchronizovaně navijáky ven. Skupinu doháníme těsně pod vrcholem. Na vrcholu odhrabáváme sníh, rozděláváme oheň a pečeme si šašlik. Z dálky slyšíme přijíždět Kamaz, který kolem nás majestátně projíždí a plynule pokračuje vzhůru po hřebeni. Sníh, nesníh. Někteří z nás se pokouší v jeho kolejích pokračovat dále, ale bezúspěšně. Sníh a koleje jsou příliš hluboké. Vracíme se zpět. Míjíme malou odbočkou, která nás zlákala k průzkumu.Jedeme mezi polorozpadlými chalaloupkami , kde dominantně vyčnívá nový zářící kostel.Vjíždíme do horského průsmyku podél potoka.Chceme co nejdál a tak brodíme.Jsme nadšeni rozmanitostní.Začíná být šero a jsme mokří.Otáčíme do tepla.
více
Zavřít popis alba
3 komentáře
- únor 2012
- 438 zobrazení
- 0
xjert02
CYKLOZÁJEZD do rekreační oblasti Reutte ležící uprostřed majestátních hor a jezer na hranicích bavorských Alp. Mnoho křišťálových jezer, dominantní horské vrcholy, stezky pro horská kola, královské hrady a zámky. Takové kulisy nás čekaly při vyjížďkách na rakousko-německém pomezí.
-----------------------------------------------------------------
Album se skládá ze záběrů různých fotoaparátů, jejichž řazení dbá chronologických a místních souvislostí.
Autoři snímků a jejich přístroje:
• Humík - digitální kompakt Panasonic Lumix DMC-TZ8,
• Lucka - digitální kompakt Panasonic Lumix DMC-TZ5,
• Petr - digitální zrcadlovka Canon EOS 350D,
• Zelda - digitální kompakt Fujifilm FinePix F100fd.
Autorům děkuji za laskavé poskytnutí materiálů.
------------------------------------------------------------------
Tento rok zvolil pro tradiční zájezd pořadatel Martin oblast Reutte na rakousko-německém pomezí. Po loňských Korutanech vyvstala nutnost změn v obsazení (šťastná rodinná událost) a po roční přestávce s námi znovu vyrazila sestra. V úterý večer v čase tábornické večerky, tj. v 22:00 vojenského času, jsme naložili kola a vše potřebné a podstoupili noční přesun směr obec Am Plansee (979 m n.m.) ležící na SV břehu jezera Plansee (976 m n.m.), kde jsme se po ranním příjezdu ubytovali v kempu Sennalpe. Po zabydlení, nasycení hladových žaludků a navlečení se do trikotů jsme nasedli na kola a vyrazili vstříc prvním zážitkům.
První den jsme vyjeli z kempu po silnici jihozápadním směrem kolem jezera Plansee (976 m n.m.), na jeho severozápadnním konci jsme se přehoupli dole přes most u hotelu Seespitze, a dále pokračovali po jeho západním břehu menším "singletrackem" až k přímo navazujícímu jezeru Heiterwanger See. Po přejetí mostu jsme jej z jihu objeli a dorazili do obce Heiterwang (994 m n.m.), kde jsme zatočili doleva podél silnice č. 179 směr Bichlbach (1079 m n.m.). Po cca 3,5 km jsme odbočili doprava na horskou cestu směřující k chatě Heiterwanger Hochalm (1605 m n.m.), kde jsme se ke konci dočkali i prvního (a bohužel ne posledního) cyklokrosu, kdy jsme museli vytlačit kola cca 300 metrů sjezdovky. Až po příjezdu k chatě nás zastihl dlouho očekávaný deštík, takže jsme uvítali možnost ohřát se v místní krčmě a ochutnat místní pivní mok a jiné dobroty. Vzhledem ke skutečnosti, že déšť ne a ne přestat, museli jsme navléct pláštěnky a pokračovat sjezdem do obce Berwang (1342 m n.m.) a dále po silnici do obce Rinnen (1262 m n.m.). Zde pokračovali doprava údolím Rotlechtal. Zde nás na úseku jednoho kilometru potkalo několik defektů naráz, což mělo ruku v ruce s příchodem dalšího deště za následek rozdělení výpravy a k různým variantám dojezdu do kempu. První, nezdržující se část pokračovala podle plánu k přehradě Rotlech-Stausee (1090 m n.m.) až do údolí řeky Lech (860 m n.m.), projela obce Ehenbichl (862 m n.m.), Breitenwang (850 m n.m.) až dospěla k vodopádům Stuibenfälle a dále podél jezer Kleiner Plansee a Plansee do kempu. Druhá, defekty a svižným deštěm zkoušená část výpravy nakonec zvolila kratší variantu lesními MTB cestami přes Klausenwald ke zříceninám v oblasti hradu Ehrenberg a dále již po asfaltu místní částí Reutte-Süd na hlavní silnici směr Plansee a hurá domů. Etapa cca 65 km.
Druhý den pobytu jsme pro změnu vyrazili z kempu východním směrem a po šotolině jsme mírným klesáním údolím Naidernachtal přijeli až do obce Griesen (816 m n.m.), odkud jsme se vydali doleva podél silnice až do Garmisch-Partenkirchenu (708 m n.m.), kde jsme ještě před olympijskými skokanskými můstky navštívili soutěsku Partnachklamm. Zde jsme si odbyli turistickou prohlídku za nějaké to € a vrátili jsme se až na olympijský stadión pod skokanskými můstky. Odtud jsme se de facto vraceli západním směrem k ledovcovému jezeru Eibsee (973 m n.m.), ležícímu na úpatí severní stěny nejvyšší německé hory Zugspitze (2962 m n.m.). Zde jsme na břehu vydatně poobědvali a poté došlo již k tradičnímu oddělování zrna od plev. Část pokračovala stoupáním pod masiv Zugspitze na horskou chatu Hochthörlerhütte (1479 m n.m.), další skupina se vydala okružní jízdou kolem jezera Eibsee s broděním se přes Loisach a my jsme se ve třech také vypravili okružní jízdou kolem Eibsee, ovšem se zkrácením si cesty přes Miesingberg pěší trasou č. 831 směřující do Griesenu (816 m n.m.), kde jsme se již dopoledne objevili při odbočce směr GaPa. V samém srdci Miesingbergu jsme na rozcestníku objevili žlutý ukazatel s šipkou a červeným nápisem "831 - Griesen 2 Stn. !nur für Geübte!", který jsme ledabyle ignorovali. Již po pár šlápnutích do pedálu jsme začali nabývat prvních pochybností, ale stopy kol nás doslova táhly dál po stezce. No, chyba! Po čase se i tyto stopy ztratily, záhy začalo vodění kol přes nesjízdné úseky a ve finální části jsme traverzovali přibližně kilometrový úsek k potoku Loisach s koly na zádech. Vysíleni horkem a náročným sestupem jsme pak uvítali doslova ledové osvěžení v potoku Loisach. Plavky nebyly, takže na Adama. Koupel nás probrala, nohy jakoby načerpaly novou sílu a mohli jsme vyrazit po MTB stezce číslo 7 směr Lermoos (994 m n.m.) kudy projížděly všechny skupiny naší výpravy. V Lermoosu proběhlo pivo a piknik v supermarketu a sbratření se se štamgasty místní benzinové pumpy u pár piv. Horal Georg (60 let) a jeho kámoš důchdodce (81 let) zvládají i v jejich věku každý podvečer 6 lahváčů v bistru na pumpě a pak poklidně ;-) směřují domů. Nedalo se však nic dělat, den se začal krátit, naskočili jsme na kola a po silnici přes Lähn (1112 m n.m.), Bichlbach (1079 m n.m.) a Heiterwang (994 m n.m.) jsme se v příšeří vydali stejnou cestou ale opačným směrem jako předchozí den podél jezer Heiterwanger See a Plannsee (976 m n.m.) do kempu. Příjezd kolem půl desáté a najeto cca 100 km.
Třetí etapu jsme zahájili z kempu po silnici severním směrem, z které jsme po necelém kilometru odbočili doleva do kopce na šotolinové MTB trasy Fürstenweg a Altenbergweg směřující až k malému jezírku Urisee (930 m n.m.). Po cestě nás potkalo již tradiční nošení kol. Od jezera jsme se dali po hlavní silnici SZ směrem, sjeli jsme sjezdem na obec Unterletzen, přes Pflach (840 m n.m.), kde jsme odbočili doleva a po asfaltce směr na Pinswang (824 m n.m.). Dále jsme pokračovali přes Unterpinswang na křižovatku směřující doleva na kruhový objezd (dále směr obec Vils (826 m n.m.) či doprava do obce Füssen (808 m n.m.), kudy jsme se i vydali. V obci Ziegelwies jsme zahnuli doprava, šlapali zkratkou k jezeru Schwansee(789 m n.m.) a za ním doprava pod zámky Neuschwanstein a Hohenschwangau. Zde někteří podstoupili výšlap na most Marienbrücke, odkud se naskýtá krásný výhled na zámky, vodopád Pöllatfall a okolní jezera. Nás ovšem dostihl hlad a tak jsme raději zavítali do obce Schwangau (796 m n.m.), kde jsme si dali ve stánku před supermarketem kuře a další dobroty. Po odpočinku jsme se zajeli podívat k jezeru Forggensee (814 m n.m.), po jehož břehu jsme dojeli až do města Füssen (808 m n.m.), vrátili jsme se zpět přes Hohenschwangau podél zámků k jezeru Alpsee (814 m n.m.), které jsme po jeho jižním břehu objeli, podnikli jsme koupačku a po oschnutí jsme stoupali západním směrem na německo-rakouský hraniční přechod Schwangauer Gatter (878 m n.m.). Sjeli jsme do Pinswangu (824 m n.m.) a odtud zpět po stejné cestě až k podjezdu přes hlavní silnici před Pflachem (840 m n.m.), kd e jsme odbočili doleva na MTB cestu vedoucí podél této silnice. Tato MTB stezka nám však při dopoledním odbočení u Urisee (930 m n.m.) zůstala skryta. Touto cestou jsme se dostali právě až k hotelu na břehu Urisee a zde jsme se rozhodli navštvívit Reutte (853 m n.m.) a nakoupit si něco dobrého (McDonald's). Z Reutte již tradiční výšlap po silnici nahoru k jezeru Plansee (976 m n.m.) a po břehu do kempu. Cca 70 km.
Na čtvrtý den pobytu, sobotu, jsme si naplánovali výšlap s početnou účastí, abychom dali odpočinout sedlem zmoženým zadnicím. Za cíl jsme zvolili vrchol Geierköpfe (2143 m n.m.) nacházející se SV od kempu v Am Plansee (979 m n.m.). Vydali jsme napříč kempem východním směrem, za ním jsma odbočili doleva a po cca 500 metrech jsme narazili na rozcestník ukazující doprava na trasu č. 243 směr Zwerchenberg a dále Geierköpfe. Začali jsme tedy stoupat po úbočí Zwerchenbergu do jeho sedla (1600 m n.m.) až ke stejnojmenné lovecké chatě. Zde jsme doplnili tekutiny a pokračovali klečí nahoru k rozcestí na Kreuzjöchlu (1900 m n.m.). Vzhledem k horšícímu se počasí se pak část výpravy kousek nad chatou rozhodla pro návrat, zatímco my jsme byli skálopevně přesvědčeni dosáhnout vrcholu. Spuštění déště hrozilo takřka neustále, ale nakonec nás zastihl až cca 100 výškových metrů pod vrcholem, ovšem k našemu štěstí byl po cestě k vrcholu ve skále vytesán malý úkryt, kde jsme přečkali nejintezivnější pršení. Poté jsme se vydali k vrcholu a cca v 13.15 hod. jsme byli na jednom z vrcholů masivu Geierköpfe (2143 m n.m.). Na jeho nejvyšší bod (2161 m n.m.) jsme se však již vzhledem k opětovně se horšícímu počasí nevydali. Vrcholové foto, zápis do pamětní knihy a rychle zpátky do údolí. Celý zpátečný úsek od vrcholu až k chatě v sedle Zwerchenberg vytrvale pršelo, takže jsme k ní dorazili značně zvlhlý. Během pauzy na oběd déšť ustal, mohli jsme oschnout a připravit se na závěrečnou část sestupu. Zvolili jsme pro něj cestu míjející ze severu úbočí Teufelstal s mnoha horskými bystřinami a vodopády stékajícími z JZ stěny masivu Geierköpfe. Po 3 hodinách klesání jsme dorazili na silnici směřující na jih k jezeru Plansee (976 m n.m.). Závěrečný úsek jsme pak šli řečištěm potoka Torsäulenbach, který vedl okolo kempu až přímo do jezera. Při průchodu řečištěm jsme si vzhledem k velkému množství naplaveného suchého dřeva naplánovali na večer rozdělat v něm ohýnek, ale vše nám překazil obligátní déšť.
Závěrečný den jsme kvůli počasí již ani nevyrazili a rozhodli jsme se pro odjezd k domovu s úderem poledne.
-----------------------------------------------------------------
Album se skládá ze záběrů různých fotoaparátů, jejichž řazení dbá chronologických a místních souvislostí.
Autoři snímků a jejich přístroje:
• Humík - digitální kompakt Panasonic Lumix DMC-TZ8,
• Lucka - digitální kompakt Panasonic Lumix DMC-TZ5,
• Petr - digitální zrcadlovka Canon EOS 350D,
• Zelda - digitální kompakt Fujifilm FinePix F100fd.
Autorům děkuji za laskavé poskytnutí materiálů.
------------------------------------------------------------------
Tento rok zvolil pro tradiční zájezd pořadatel Martin oblast Reutte na rakousko-německém pomezí. Po loňských Korutanech vyvstala nutnost změn v obsazení (šťastná rodinná událost) a po roční přestávce s námi znovu vyrazila sestra. V úterý večer v čase tábornické večerky, tj. v 22:00 vojenského času, jsme naložili kola a vše potřebné a podstoupili noční přesun směr obec Am Plansee (979 m n.m.) ležící na SV břehu jezera Plansee (976 m n.m.), kde jsme se po ranním příjezdu ubytovali v kempu Sennalpe. Po zabydlení, nasycení hladových žaludků a navlečení se do trikotů jsme nasedli na kola a vyrazili vstříc prvním zážitkům.
První den jsme vyjeli z kempu po silnici jihozápadním směrem kolem jezera Plansee (976 m n.m.), na jeho severozápadnním konci jsme se přehoupli dole přes most u hotelu Seespitze, a dále pokračovali po jeho západním břehu menším "singletrackem" až k přímo navazujícímu jezeru Heiterwanger See. Po přejetí mostu jsme jej z jihu objeli a dorazili do obce Heiterwang (994 m n.m.), kde jsme zatočili doleva podél silnice č. 179 směr Bichlbach (1079 m n.m.). Po cca 3,5 km jsme odbočili doprava na horskou cestu směřující k chatě Heiterwanger Hochalm (1605 m n.m.), kde jsme se ke konci dočkali i prvního (a bohužel ne posledního) cyklokrosu, kdy jsme museli vytlačit kola cca 300 metrů sjezdovky. Až po příjezdu k chatě nás zastihl dlouho očekávaný deštík, takže jsme uvítali možnost ohřát se v místní krčmě a ochutnat místní pivní mok a jiné dobroty. Vzhledem ke skutečnosti, že déšť ne a ne přestat, museli jsme navléct pláštěnky a pokračovat sjezdem do obce Berwang (1342 m n.m.) a dále po silnici do obce Rinnen (1262 m n.m.). Zde pokračovali doprava údolím Rotlechtal. Zde nás na úseku jednoho kilometru potkalo několik defektů naráz, což mělo ruku v ruce s příchodem dalšího deště za následek rozdělení výpravy a k různým variantám dojezdu do kempu. První, nezdržující se část pokračovala podle plánu k přehradě Rotlech-Stausee (1090 m n.m.) až do údolí řeky Lech (860 m n.m.), projela obce Ehenbichl (862 m n.m.), Breitenwang (850 m n.m.) až dospěla k vodopádům Stuibenfälle a dále podél jezer Kleiner Plansee a Plansee do kempu. Druhá, defekty a svižným deštěm zkoušená část výpravy nakonec zvolila kratší variantu lesními MTB cestami přes Klausenwald ke zříceninám v oblasti hradu Ehrenberg a dále již po asfaltu místní částí Reutte-Süd na hlavní silnici směr Plansee a hurá domů. Etapa cca 65 km.
Druhý den pobytu jsme pro změnu vyrazili z kempu východním směrem a po šotolině jsme mírným klesáním údolím Naidernachtal přijeli až do obce Griesen (816 m n.m.), odkud jsme se vydali doleva podél silnice až do Garmisch-Partenkirchenu (708 m n.m.), kde jsme ještě před olympijskými skokanskými můstky navštívili soutěsku Partnachklamm. Zde jsme si odbyli turistickou prohlídku za nějaké to € a vrátili jsme se až na olympijský stadión pod skokanskými můstky. Odtud jsme se de facto vraceli západním směrem k ledovcovému jezeru Eibsee (973 m n.m.), ležícímu na úpatí severní stěny nejvyšší německé hory Zugspitze (2962 m n.m.). Zde jsme na břehu vydatně poobědvali a poté došlo již k tradičnímu oddělování zrna od plev. Část pokračovala stoupáním pod masiv Zugspitze na horskou chatu Hochthörlerhütte (1479 m n.m.), další skupina se vydala okružní jízdou kolem jezera Eibsee s broděním se přes Loisach a my jsme se ve třech také vypravili okružní jízdou kolem Eibsee, ovšem se zkrácením si cesty přes Miesingberg pěší trasou č. 831 směřující do Griesenu (816 m n.m.), kde jsme se již dopoledne objevili při odbočce směr GaPa. V samém srdci Miesingbergu jsme na rozcestníku objevili žlutý ukazatel s šipkou a červeným nápisem "831 - Griesen 2 Stn. !nur für Geübte!", který jsme ledabyle ignorovali. Již po pár šlápnutích do pedálu jsme začali nabývat prvních pochybností, ale stopy kol nás doslova táhly dál po stezce. No, chyba! Po čase se i tyto stopy ztratily, záhy začalo vodění kol přes nesjízdné úseky a ve finální části jsme traverzovali přibližně kilometrový úsek k potoku Loisach s koly na zádech. Vysíleni horkem a náročným sestupem jsme pak uvítali doslova ledové osvěžení v potoku Loisach. Plavky nebyly, takže na Adama. Koupel nás probrala, nohy jakoby načerpaly novou sílu a mohli jsme vyrazit po MTB stezce číslo 7 směr Lermoos (994 m n.m.) kudy projížděly všechny skupiny naší výpravy. V Lermoosu proběhlo pivo a piknik v supermarketu a sbratření se se štamgasty místní benzinové pumpy u pár piv. Horal Georg (60 let) a jeho kámoš důchdodce (81 let) zvládají i v jejich věku každý podvečer 6 lahváčů v bistru na pumpě a pak poklidně ;-) směřují domů. Nedalo se však nic dělat, den se začal krátit, naskočili jsme na kola a po silnici přes Lähn (1112 m n.m.), Bichlbach (1079 m n.m.) a Heiterwang (994 m n.m.) jsme se v příšeří vydali stejnou cestou ale opačným směrem jako předchozí den podél jezer Heiterwanger See a Plannsee (976 m n.m.) do kempu. Příjezd kolem půl desáté a najeto cca 100 km.
Třetí etapu jsme zahájili z kempu po silnici severním směrem, z které jsme po necelém kilometru odbočili doleva do kopce na šotolinové MTB trasy Fürstenweg a Altenbergweg směřující až k malému jezírku Urisee (930 m n.m.). Po cestě nás potkalo již tradiční nošení kol. Od jezera jsme se dali po hlavní silnici SZ směrem, sjeli jsme sjezdem na obec Unterletzen, přes Pflach (840 m n.m.), kde jsme odbočili doleva a po asfaltce směr na Pinswang (824 m n.m.). Dále jsme pokračovali přes Unterpinswang na křižovatku směřující doleva na kruhový objezd (dále směr obec Vils (826 m n.m.) či doprava do obce Füssen (808 m n.m.), kudy jsme se i vydali. V obci Ziegelwies jsme zahnuli doprava, šlapali zkratkou k jezeru Schwansee(789 m n.m.) a za ním doprava pod zámky Neuschwanstein a Hohenschwangau. Zde někteří podstoupili výšlap na most Marienbrücke, odkud se naskýtá krásný výhled na zámky, vodopád Pöllatfall a okolní jezera. Nás ovšem dostihl hlad a tak jsme raději zavítali do obce Schwangau (796 m n.m.), kde jsme si dali ve stánku před supermarketem kuře a další dobroty. Po odpočinku jsme se zajeli podívat k jezeru Forggensee (814 m n.m.), po jehož břehu jsme dojeli až do města Füssen (808 m n.m.), vrátili jsme se zpět přes Hohenschwangau podél zámků k jezeru Alpsee (814 m n.m.), které jsme po jeho jižním břehu objeli, podnikli jsme koupačku a po oschnutí jsme stoupali západním směrem na německo-rakouský hraniční přechod Schwangauer Gatter (878 m n.m.). Sjeli jsme do Pinswangu (824 m n.m.) a odtud zpět po stejné cestě až k podjezdu přes hlavní silnici před Pflachem (840 m n.m.), kd e jsme odbočili doleva na MTB cestu vedoucí podél této silnice. Tato MTB stezka nám však při dopoledním odbočení u Urisee (930 m n.m.) zůstala skryta. Touto cestou jsme se dostali právě až k hotelu na břehu Urisee a zde jsme se rozhodli navštvívit Reutte (853 m n.m.) a nakoupit si něco dobrého (McDonald's). Z Reutte již tradiční výšlap po silnici nahoru k jezeru Plansee (976 m n.m.) a po břehu do kempu. Cca 70 km.
Na čtvrtý den pobytu, sobotu, jsme si naplánovali výšlap s početnou účastí, abychom dali odpočinout sedlem zmoženým zadnicím. Za cíl jsme zvolili vrchol Geierköpfe (2143 m n.m.) nacházející se SV od kempu v Am Plansee (979 m n.m.). Vydali jsme napříč kempem východním směrem, za ním jsma odbočili doleva a po cca 500 metrech jsme narazili na rozcestník ukazující doprava na trasu č. 243 směr Zwerchenberg a dále Geierköpfe. Začali jsme tedy stoupat po úbočí Zwerchenbergu do jeho sedla (1600 m n.m.) až ke stejnojmenné lovecké chatě. Zde jsme doplnili tekutiny a pokračovali klečí nahoru k rozcestí na Kreuzjöchlu (1900 m n.m.). Vzhledem k horšícímu se počasí se pak část výpravy kousek nad chatou rozhodla pro návrat, zatímco my jsme byli skálopevně přesvědčeni dosáhnout vrcholu. Spuštění déště hrozilo takřka neustále, ale nakonec nás zastihl až cca 100 výškových metrů pod vrcholem, ovšem k našemu štěstí byl po cestě k vrcholu ve skále vytesán malý úkryt, kde jsme přečkali nejintezivnější pršení. Poté jsme se vydali k vrcholu a cca v 13.15 hod. jsme byli na jednom z vrcholů masivu Geierköpfe (2143 m n.m.). Na jeho nejvyšší bod (2161 m n.m.) jsme se však již vzhledem k opětovně se horšícímu počasí nevydali. Vrcholové foto, zápis do pamětní knihy a rychle zpátky do údolí. Celý zpátečný úsek od vrcholu až k chatě v sedle Zwerchenberg vytrvale pršelo, takže jsme k ní dorazili značně zvlhlý. Během pauzy na oběd déšť ustal, mohli jsme oschnout a připravit se na závěrečnou část sestupu. Zvolili jsme pro něj cestu míjející ze severu úbočí Teufelstal s mnoha horskými bystřinami a vodopády stékajícími z JZ stěny masivu Geierköpfe. Po 3 hodinách klesání jsme dorazili na silnici směřující na jih k jezeru Plansee (976 m n.m.). Závěrečný úsek jsme pak šli řečištěm potoka Torsäulenbach, který vedl okolo kempu až přímo do jezera. Při průchodu řečištěm jsme si vzhledem k velkému množství naplaveného suchého dřeva naplánovali na večer rozdělat v něm ohýnek, ale vše nám překazil obligátní déšť.
Závěrečný den jsme kvůli počasí již ani nevyrazili a rozhodli jsme se pro odjezd k domovu s úderem poledne.
více
Zavřít popis alba
- červenec 2012
- 497 zobrazení
- 0
reklama
