Hledání

9 941 vyhledaných výsledků

Sleva 30 % na kalendáře
30 % s kódem

Úplně všechny kalendáře máte nyní se slevou.
Kód: KALENDARE2020

Sleva 30 % na kalendáře
mysticsmile
Záhadný piktogram v obilí za Boskovicemi v blízkosti cihelny Huráb se objevil v noci z pátku na sobotu 28. června. Za velmi krátkou dobu přilákal velké množství lidí. Webové stránky města se snímky pořízenými z ptačí perspektivy byly navštíveny přes dvacettisíckrát, což je v historii zdejšího internetového zpravodajství absolutní rekord.
Protože se množí dotazy obyvatel, některé jsou i velmi odborné, vyrazil štáb Boskovické televize do terénu znovu, aby pořídil tentokrát detailní fotografie přímo z místa.
Přestože po celé dopoledne v úterý 30. června vydatně pršelo, s prvními paprsky odpoledního Slunce bylo u záhadného obrazce opět hodně zvědavců.
Objevil se tam dokonce i jeden odborník s měřicím zařízením na radiaci a elektromagnetické vlnění: „Nic jsem nenaměřil, všechno je normální,“ uklidnil hlouček přihlížejících a pro jistotu ještě pokračoval ve výzkumu na jiném místě. My jsme jej ze zvědavosti následovali. „Dle mého názoru se to dělá mikrovlnami z družice, jinak si to nedovedu vysvětlit. Není v lidských silách tohle za asi pět hodin tmy běžnými prostředky dokázat,“ doplnil muž.
Skupinka mladých chlapců se pokoušela zprovoznit malou kvadrokoptéru. Po krátké době letu, kdy se jim povedly asi dva snímky to vzdali: „Došla baterie,“ sdělil zklamaný majitel stroje a kluci se vydali na zběžnou prohlídku místa po svých.
Nám baterie nedošly a tak předkládáme několik snímků v naději, že snad odpoví na zvídavé otázky webových diskutujících.
Bylo tam i pár lidí se psy. „Pokud by zde nějaká neznámá energie byla, jistě by zvířata reagovala neklidným chováním,“ napadlo nás. Ale nic takového se nestalo.
Pomalu ubývalo světla, proto jsme rychle pořídili pár detailů ulámaných klasů, směr jejich položení a vydali jsme se způsobně cestou od kol traktorů vstříc večernímu ztichlému městu. Pozemek je soukromý, tak jsme se museli chovat slušně a nezvýšit již tak značnou škodu na úrodě.
V hlavách nám i po této návštěvě zůstala nezodpovězená otázka: „Kde a jak se to ze vzalo? Co tímto poselstvím chtěl někdo neznámý říct? Je to dílo neznámých civilizací nebo jen obyčejný vandalismus? To už se asi nedozvíme...“

Více: http://www.boskovice.cz/obrazec-v-obili---video-.info?id=9519
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
10 komentářů
  • červen 2014 až červenec 2016
  • 18 673 zobrazení
ondrejhavelka
Stopem po Africe

Po nepříjemných týdnech, které jsme s Míšou strávili v Addis Abebě vyřizováním súdánských víz, stojíme konečně zase na stopu za městem a míříme do hor. Jsme na cestě napříč Afrikou už více než rok a velká africká města nám opravdu k srdci nepřirostla.
Na korbách nejrůznějších vehiklů se pomalu zakusujeme hlouběji a výše do hor. Přestože už jsme procestovali mnohá velkolepá pohoří světa včetně Himálaje, tyto hory nás okamžitě okouzlily. Špína a hluk Addis Abeby jsou daleko za námi. Kolem nás se teď rozprostírá úchvatná scenerie plná hlubokých údolí, vysokých vodopádů, zelených vrcholků hor, na jejichž svazích jsou tu a tam vidět domorodé vesničky s jejich dřevěnými kruhovými chýšemi. Nejen, že je krajina živě zelená, ale dokonce to tady voní. Na cestě po Africe jsme si zvykli na všudypřítomný zápach, ale tady v etiopských horách to opravdu voní rozkvetlými květy stromů a keřů. Také čistý, svěží, chladný vzduch je pro nás něco příjemně nového.
Stinnou stránkou etiopských hor je fakt, že blechám, které jsme před měsícem chytli, se tady mimořádně daří a citelně se v našich věcech i na nás samých rozmnožily. Dalším negativem je čím dál obtížnější stopování. To ale tak nevadí, protože tady máme chuť chodit pěšky a vychutnávat si snad nejkrásnější hory Afriky. Po týdnu přijíždíme na střeše minibusu do legendárního městečka Lalibela. Musím přiznat, že na toto místo se opravdu hodně těším. Podařilo se nám načíst o něm několik kusých informací, ze kterých jasně vyplývá, že jde o zcela výjimečné místo na celé této rozmanité planetě.

Svatí muži v růžových dekách

V kavárně na malém náměstí v centru Lalibely se začítáme do průvodce, abychom ověřili to, co jsme cestou slyšeli od tzv. svatých mužů, kteří putují po horách mezi poutními místy. Tito barevně odění muži, kteří nevlastní nic jiného než velký kříž a Bibli, jsou u etiopských křesťanů v ohromné úctě. Lidé je zvou na jídlo, v kavárnách dostávají zdarma kávu nebo čaj a často jsou také zváni na noc do chýší domorodců. Tito muži nemají žádný domov. Svůj život zasvětili Bohu a cestě poznávání jeho tajemství. Svou mysl neznečišťují žádným materiálním vlastnictvím, žádnou pevnou vazbou ke konkrétnímu místu nebo lidem, žádnou jinou touhou než touhou po svém Stvořiteli. Sám mohu potvrdit, že při dlouhodobých pobytech v horách mimo civilizaci pociťuji větší blízkost k podstatnému a jakýsi hlubší vhled do tajemství života, a to ještě nejsem ukotven žádným duchovním vedením nebo dokonce tisíciletou duchovní tradicí těchto mudrců. Mám silný pocit hraničící s jistotou, že tito svatí muži, tito poutníci boží, v pravém slova smyslu dharmoví poutníci, mají k Bohu skutečně blíže a dotýkají se jeho tajemství. Čím dál tím více je mi na křesťanské teologii sympatičtější, že jazykem srozumitelné filozofie dává odpovědi na existenciální otázky, které si kladu. A jsou to otázky pro život člověka zásadní. Zatímco některá náboženství nebo exotické filozofické systémy tyto otázky neřeší jakožto nedůležité, případně neřešitelné a zaměřují se na poměrně zbytečné věci, jako je telepatie nebo chození po žhavém uhlí, křesťanská teologie se snaží všechny ty palčivé otázky řešit a prolamovat tak výhledy do věčnosti. Četl jsem hodně duchovní literatury nejrůznějších náboženství, ale teprve tady v Africe mi čas otevřel mohutnou bránu k poznání křesťanského myšlení.

Kostely v zemi

Největší pozoruhodností Lalibely jsou 800 let staré kostely vytesané z jednoho bloku kamene, zapuštěné do země tak, že z povrchu vlastně nejsou vidět. Více než desítku impozantních kostelů skrytých v podzemí spojují navíc podzemní chodby. Král Lalibela, který toto zvláštní dílo nechal vystavět, je v jednom z kostelů pohřben. Batohy necháváme v jednom z guest housů, bereme si jen Bibli a biblické výklady a míříme rovnou ke kostelům. Tedy abych byl přesnější, míříme nejdříve na kávu, neboť všechno má svůj čas a není důvod spěchat. Při šálku výborné etiopské kávy, která, jak zjišťuji, k duchovnímu rozjímání neodmyslitelně patří, se začítáme do Písma svatého. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Teď jsme připraveni k návštěvě kostelů.
Z centra města scházíme dolů z kopce, kde se nám mezi vysokými stromy otevírá úžasný výhled do hlubokého údolí a na protější hradbu hor. Došli jsme k prvnímu z kostelů ukrytých v zemi. Sama skutečnost, že kostely se nevypínají k nebi, jak je zvykem, ale naopak se spouštějí do temnoty podzemí, je zarážející a myslím, že velmi důležitá. Podle mého soudu to není žádná náhoda ani nedostatek stavebního materiálu, který přiměl Lalibelu postavit kostely opačně. Podle legendy chtěl Lalibela po svém pobytu v Jeruzalémě postavit svaté město podle předlohy Jeruzaléma tady, v oblasti sužované šamanskou magií. Zdá se mi ovšem, že výsledkem je spíše negativ Jeruzaléma, a nemám pocit, že by se to stalo omylem. Stojíme před prvním kostelem. Jak už to v Africe bývá, jsme šokováni. Fascinující dílo vytesané před osmi stoletími do skály bylo před několika málo lety zakryto nevzhlednou plechovou konstrukcí, aby prý déle vydrželo. Vzhledem k tomu, že za 800 let dílo neprojevilo žádnou známku destrukce, obávám se, že zastřešení nebylo příliš promyšlené. Výsledek je ale jednoznačný. Veškeré kouzlo tohoto jinak impozantního díla, je nenávratně pryč.

Duchovní prázdnota

Vstupujeme dovnitř. Interiér je překrásný. Rozhodně vyvolává jiné pocity než interiéry osm století starých evropských kostelů. Tady se v nás míchá pocit úžasu, strachu, okouzlení i silné touhy utéct. Obrazy na stěnách předávají poselství Janovy apokalypsy. Přichází k nám kněz. Prohlížím si ho se zájmem, ale mé nadšení rychle ukončuje jeho arogantní věta oznamující, co všechno tady nesmíme a co je zpoplatněno. Chápu, bere nás jako turisty. Přes to se musíme přenést. Jsme bílí, a to znamená, že jsme v etiopských očích bohatí turisté, kteří se musí hlavně usměrňovat. Podzemní chodbou procházíme do dalšího ze zahloubených kostelů. A zase ty příkazy, zákazy a nařízení. Do toho nás začali otravovat dva mladíci, kteří nás tady chtějí za peníze provázet. Jsou neodbytní. Aby toho nebylo málo, připojilo se k nám několik špinavých žebrajících dětí. Těžko se prokousat k duchovním rovinám tohoto místa, když nám někdo pořád dává pomyslné facky dotěrným otravováním. Ve snaze zakusit co nejvíce z tohoto podivného místa navštěvujeme další kostely. Kromě jednoho jsou všechny nevkusně přikryté lešením a plechovým zastřešením. Začínám mít pocit, že v obyčejné kapličce na českém venkově bych se do kontemplace křesťanských zjevení ponořil mnohem hlouběji. Tady nás někdo neustále vytrhává na povrch. Nakonec v nás vítězí pocit znechucení. Lalibela za to nemůže. Je pozoruhodná. Ti lidé za to v podstatě také nemohou. Prostě se snaží vydělat a přežít. V konečném důsledku vlastně nevím, co si o tomto místě vlastně myslet. Bude to v nás muset uzrát.
Abychom si trochu srovnali myšlenky, vyrážíme z Lalibely dál směrem k súdánské hranici pěšky. Před námi je hluboké údolí, jímž protéká řeka napájená mnoha vodopády prýštícími ze strmých stěn. Jestliže Lalibela na nás působila velmi rozporuplně, divoká horská krajina nás okamžitě uklidnila a opět do nás vlila radost z cestování. Je tady nepopsatelně krásně. Vůbec si nepřipadáme jako v Africe. Často mám spíše pocit, jako bychom procházeli hory v Číně. Dokonce i domorodci jsou tady velmi přátelští. Sálá z nich pokora, víra a radost. Etiopané tady v horách jsou většinou oděni do krásných, lehce průhledných bílých látek s černě vyšívaným lemem.

S hyenou na rezavém řetězu

V hlubokém údolí potkáváme hodně výstřední bytost. Proti nám kráčí mimořádně mohutný, svalnatý černoch, vedoucí na silném rezavém řetězu velkou hyenu. Už jsme o těchto lidech slyšeli, ale setkání tváří v tvář je opravdu překvapivé. Jsou to potulní artisti, kteří putují Etiopií a předvádí nebezpečné kejkle s hyenami. Černý muž jdoucí proti nám je do půli těla nahý. Přes mimořádně vypracovanou hruď má omotaný rezavý řetěz, na jehož konci vrčí obrovská hyena. Nikdy bych nevěřil, jak velké a hrozivé to zvíře ve skutečnosti je. Bože, miluji takováto setkání s prapodivnými typy. Představuji si tento pár někde v Evropě, v parku mezi venčícími pejskaři. S velkým respektem černocha míjíme, neustále sledujíce, kam směřuje krvelačný pohled hyeny. Mírným kývnutím černocha zdravíme a ten ještě mírnějším kývnutím odpovídá, aniž by se cokoli změnilo na jeho ostře řezaných rysech přísného výrazu.
Konečně také potkáváme několik svatých mužů oděných do žlutých a růžových hábitů, kteří nás nepovažují za turisty omylem oddělené od stáda, ale za poutníky, kterými jsou i oni. Teprve teď se můžeme hlouběji zapovídat a zamyslet se s nimi nad Biblí. Začínáme hovory u smyslu putování, o tom, co jsme cestou pochopili a co na své cestě pochopili oni. Sami jsme pocítili určité zlomy, které přicházejí vždy po určité době svobodného putování, odloučení od domova a všech zdánlivých jistot. Takové zásadní zlomy jsme zatím prožili dva. Přibližně po půl roce naší cesty Afrikou a potom po roce. Zlomu v obou případech předcházela výrazná únava z putování, nechuť jít dál, ztráta smyslu cesty. Když jsme ale vstřebali ten sžíravý rozpor a překonali čas pochybování, dostavil se pocit obrovské úlevy, doprovázený novou jistotou, že cesta má smysl a někam nás vede. Dostavila se nová síla, nový příliv energie.

Kniha

Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.

Koupit online: https://www.bux.cz/cestopisy-a-reportaze/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1
více  Zavřít popis alba 
146 komentářů
  • říjen 2008 až září 2016
  • 17 808 zobrazení
choch
Každoroční obhlídka pražské skorosafari. Tentokrát se dvěma specifiky: jednak jsme snad ke všem zvířatům přišli čtvrt až půl hoďky po krmení, takže jsme viděli spoustu zalezlých, trávících a chrápajících chlupatách koulí, klubíček, hald a hromad. Druhak jsem vyrazil s teleobjektivem (Sigma 70-200/2,8), abych po půlhodině focení zjistil, že je tak těžkej, že 200mm ani na 1/1000 z ruky prostě neudržim - takže mám hafo kompozičně úchvatnejch fotek, který jsou rozmazaný. Rozhodnutí je jasný, Sigma jde pryč a po prázdninách začnu okukovat po Canonu f4 - má optickou stabilizaci a hlavně je skoro o půlku lehčí...
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 28.6.2014
  • 14 826 zobrazení
martoska
Po dlouhém zvažování všech pro a proti jsem se nakonec rozhodla jít za svým snem i letos... Opět ve čtyřech jsme podnikli sólo cestu tentokrát napříč Botswanou, Zimbabwe a Namíbii. Přílet i odlet jsme měli z Johannesburgu v JAR. Auto jsme si půjčili stejné jako loni a ujeli neuvěřitelných 9.259km. Letos nás přivítalo velmi příznivé počasí a dá se říct, že až na 2-3 noci, kdy jsem pro neskutečnou zimu téměř oka nezamhouřila, jsme měli počasí pohádkové. Přes den 35° vedra, v noci příjemných 20°C (až na jednu 27°C výjimku).
Tohle album je věnováno Namibii. Další nádherná země, plná vlídných, usměvavých a krásných lidí. Žije zde hodně různých afrických kmenů, mnozí z nich stále svým "primitivním" životem, i když i k těm se již dostaly moderní vymoženosti. I tak pro mne osobní setkání s nimi byl nepopsatelným zážitkem. Překrásná příroda, která se stále mění a pořád je cestou na co koukat. I zde žije nepřeberné množství zvířat, která je možno vidět i mimo NP. Navštívili jsme toho hodně. Od Caprivi výběžku, přes Epupa Falls na hranicích s Angolou, až po termální lázně v Ai-Ais, kde jsme si dopřáli relax před odjezdem zpět do JAR. Mj. jsme zde zažili nejteplejší noc (Epupa Falls), kdy v noci bylo asi 27° a nedalo se v tom ani spát a nejchladnější noc (Keetmanshoop), kdy byly snad 3° a pro velkou zimu jsem také oka nezamhouřila :) Časový postun oproti ČR -1 hod.
Navštívili / viděli jsme: africký kmen Sanů (Křováci) u Tsumkwe, Hoba meteorit u Grootfonteinu (kde jsme měli náš první a zároveň i poslední defekt), NP Etosha, africký kmen Himba u Kamanjabu, Opuwo (zde se mísí několik místních kmenů), Epupa Falls na hranicích s Angolou, skalní malby a skalní varhany u Twyfelfontein, zkamenělý les u Khorixasu, Cape Cross (největší lachtaní kolonie v Africe), Spitzkoppe, pobřeží Atlantiku u Swakopmundu, kolonii plameňáků a dunu 7 u Walvis Bay, namibijskou poušť Namib (Sossusvlei, Deadvlei, Hiddenvlei, duna 45 a Sesriem kaňon), Lüderitz, město duchů v Kolmanskopu, les aloí rozsochatých u Keetmanshoopu, Fish River Canyon (2. největší kaňon na světě) v Hobas a termální lázně v Ai-Ais.
Datum: 26. 6. - 16. 7. 2015
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • červenec 2015
  • 10 468 zobrazení
nik69
Jako Barrandov TV , pátek 20:15 hodin . To už znám statek : zemědělci , hospodářská zvířata a stroje i v sadech a polích , ale má to jeden háček . :-)
více  Zavřít popis alba 
  • 7.10.2017
  • 8 994 zobrazení
ondrejhavelka
Z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

K dostání online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1?searchToken=a248af3e-6b1f-4ca2-84e6-9228ee968d32

Audio verze knihy: https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.
Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která
mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije. Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se
posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito. Kolik času v Evropě
věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy?
Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva
mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu
a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy
prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí
a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali. Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší
děti, připravují jídlo, opravují chýše... V průběhu dne vládne pomalá, líná,
nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • říjen 2008 až prosinec 2017
  • 8 292 zobrazení
fido666
Lion Taxi * Mighty People * Boloniaise * Hasiči * Hot Rocket Trio *Mightypeople *Xavi Ladí * Prague Ska Conspiracy*Buqi nafukuje *Sto Zvířat *Rejnok rozprava o hip hopu * Dav *Polemic *Derrick Morgan* The Peacocks*Dr. Ring Ding *Tango tanečnici baví vystresovanou produkci*
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2007
  • 7 483 zobrazení
ondrejhavelka
Když si vzpomenu na dva roky cestování po Africe, vybaví se mi hlad a žízeň. Většina území subsaharské Afriky je pro gurmána stezkou odvahy. Někdy není co jíst, jindy to nemá žádnou chuť a odporně to páchne nebo je to polosyrové maso neznámého původu, ze kterého lze snadno chytit nebezpečnou chorobu.
Saharská Afrika, alespoň její severní část, je v tomto směru úplně jiná. Od Maroka až po Egypt je dobrého jídla všude dost. Mezi typická jídla tam patří kuskus, tažín a shawarma.
Kuskus je jednou ze základních potravin severoafrické kuchyně. Je to spařená krupice z pšenice, ječmene nebo prosa. Kuskus se při přípravě nevaří, ale zalévá vroucí vodou nebo vařícím pokrmem. Podává se zeleninou nebo masem. Zvláště v Alžírsku jej připravují výtečně a servírují s vynikajícím napěněným čajem.
Tažín je severoafrický pokrm, ale zároveň také keramická nádoba, v níž se pokrm připravuje. V kuželovité nádobě se většinou dusí zelenina s masem. Nejlepší tažín dostanete v Maroku a v Mauretánii, kde k jídlu nesmí chybět silný mátový čaj.
Shawarma je blízká řeckému gyrosu nebo tureckému kebabu. Jedná se o čerstvé hovězí, jehněčí, kuřecí, skopové či telecí maso zalité tahinou nebo hummusem (chuťově výrazné zálivky), zabalené do tenkého chleba. Dle mého názoru dělají nejlepší shawermu na světě v Sýrii, ale mluvíme-li o africké gastronomii, nejlepší je patrně egyptská. V Egyptě také stojí za ochutnání pálivé košari a vynikající nakládaná zelenina s balkánským sýrem (cestovatel se ovšem neubrání občasným střevním a žaludečním komplikacím). Po jídle je nepsanou povinností vychutnat silnou kávu připravovanou v džezvě a vodní dýmku.
Při pobřeží jsou základem jídelníčku plody moře. Kromě běžně známých ryb jsme ochutnali také murénu, rejnoka, barakudu nebo žraloka, i když raději se na tyto tvory díváme pod vodou při potápění. Nejchutnější rybou je pro nás kanic. Na Madagaskaru vám ho rybář připraví na ohni přímo na pláži, zatímco jeho kolega vám vyleze na palmu pro kokosový ořech a to všechno skoro zadarmo.
Patrně nejhladovější oblastí Afriky je sahelský pás, což je zcela vyprahlé území mezi Saharou a tropickou Afrikou, táhnoucí se od Senegalu napříč kontinentem až k Súdánu. V Sahelu je to s jídlem opravdu hodně špatné, chybí tady totiž i ovoce a zelenina, která v tropických oblastech zdařile maskuje nedostatek potravin. V Sahelu jsme byli několik měsíců a ve vzpomínkách mi zbyla jen rajčata, jahodové sušenky, písek mezi zuby, pocit hladu a šílené žízně. Katastrofální nedostatek pitné vody ukazuje fakt, že například v Mali zaplatíte za pitnou vodu i několikanásobně více než za lahev koly.
Trest za pití jiné než pitné vody může být v subsaharské Africe tvrdý a rychlý. U nás to byl opakovaný zánět močových cest a dva několikadenní pobyty ve špinavých nemocnicích.
Příjemným překvapením v hladových zemích Sahelu byl Súdán, kde mimo válečné zóny najdete dostatek jídla a dokonce i nějakou tu chuť. Zvláště shawarma je tam dobrá a chutné jsou i sladké koblihy podávané k ranní kávě. Zajímavé je stravování v Burkině Faso, kde se na ulici najíte jen ve stanovenou dobu. Brzy ráno je ve stáncích k dostání jakási houska s máslem. Potom až v poledne se v ulicích objeví stařeny s podivně páchnoucími hrnci plnými fazolové kaše. Za hodinu vše uklidí a do večera se prostě nenajíte.
V rovníkové Africe jsme hlad upláceli ovocem. Pár týdnů je to celkem bez problému, ovšem po delší době se na ovoce už nechcete ani podívat. Potom přijdou vhod poklady buše. Ochutnali jsme ze zoufalství několik zvířat a raději jsme nechtěli vědět, co vlastně jíme. Asi nejpodivnější stehýnko, nápadně podobné lidskému, jsme pozřeli v Ghaně. Naopak nejchutnější stehýnka byla ta žabí, servírovaná na Madagaskaru s výbornými houbami. Žába má chuťově blízko kuřecímu, je ale jemnější a lahodnější.
V Malawi je národním jídlem síma, což je kaše bez chuti podávaná s rybou z jezera Malawi. Je těžké uvěřit tomu, že kaše nemá žádnou chuť, ale je to opravdu tak.
Zářivou výjimkou mezi hladovými zeměmi je Etiopie. Národním jídlem je tam tzv. inžara, což je velká nakyslá placka podávaná s masem (často syrovým) nebo se zeleninovou přílohou v období masového půstu, který se v Etiopii důsledně dodržuje před křesťanskými svátky a v průběhu roku každou středu a pátek. Nakyslá placka se zpočátku zdá být nepoživatelná. Cestovatel ale nemá na vybranou, protože v Etiopii se nic jiného na ulici nepodává. Po několika dnech si začne na tajemně zvláštní chuť (zprvu nápadně připomínající zvratky) zvykat a nakonec se do ní zamiluje. V Etiopii se také vyrábí několik značek místních piv, kterým nelze nic vytknout, možná i díky tomu, že několik pivovarů tam stavěli Češi.
Gurmánským zážitkem číslo jedna je v Etiopii káva. Ta totiž původně pochází právě odtud a lze říci, že káva je jedním z nosných pilířů etiopské kultury. V malých vesnických kavárnách (hliněných chýších) každé ránou posypou podlahu čerstvě namletou kávou. Uprostřed chýše se na čerstvou trávu připraví žhavé uhlíky, na které se položí keramické nádoby s úzkým hrdlem, ve kterých se připravuje káva. Místo sítka se do keramického hrdla nacpe tráva a káva se rozlévá do typických malých šálků bílé barvy s barevným zdobením. Chuť je opojná. Podle mého názoru (podepřeného zkušeností ze sta zemí celé planety) jde o nejlepší kávu na světě a veliký gurmánský zážitek na africké dobrodružné stezce gurmánské odvahy.

Více v nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Koupit online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Autor
Ondřej Havelka – cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.
více  Zavřít popis alba 
91 komentářů
  • prosinec 2015 až srpen 2016
  • 6 452 zobrazení
ondrejhavelka
Dva roky stopem napříč Afrikou

Když jsme před několika lety s přítelkyní Michaelou, dnes manželkou, cestovali stopem a pěšky napříč celou Afrikou, často jsme slýchali varování o té či oné oblasti, kde nás bez místního doprovodu určitě zabijí nebo přinejmenším okradou a zmlátí. Příliš jsme na tato varování nedbali. Cestovali jsme svobodně a nechtěli jsme našemu poznávání světa a života klást žádné hranice. Ty nám velmi hrubě a nevybíravě nastavili až lidé kmene Dogon v odlehlé oblasti Mali, v Západní Africe. Ovšem na základě naší chyby.
Plánovali jsme projít jedno z nejdivočejších míst v Africe, útes Bandiagara, během týdenního pochodu. Útes je 150 kilometrů dlouhý a místy až 500 metrů vysoký. Útes plný jeskyní obývají Dogoni, divoký kmen, jehož původ není zcela znám. Tito lidé jsou extrémně uzavření. Mají záhadné rituály založené na sofistikovaném pozorování hvězd. Tyto rituály jsou doprovázeny vystoupením tanečníků v děsivých maskách a zpěvy, které doslova nahánějí hrůzu.

Znesvěcení obětního místa

Na území Dogonů se nesmí vstoupit bez dogonského průvodce. To jsme sice věděli, ale nevěděli jsme proč. Takže jsme se i tam vydali na vlastní pěst. V první vesnici na horní části útesu na nás Dogoni zlostně pokřikovali. Ve druhé už nás napadli dva muži, ovšem když jsem použil svůj elektrický paralyzér, utekli. Skalní rozsedlinou jsme sestoupili pod útes a nedaleko další vesnice jsme si chtěli odpočinout na větším rovném kameni pod košatým stromem. Bylo kolem 40 stupňů a nutně jsme potřebovali odpočinek ve stínu. Na kámen jsme si rozložili karimatky a lehli jsme si. Neuplynulo ani pět minut a kolem nás se seběhlo asi dvacet mužů. Dříve než jsme stihli jakkoli zareagovat, chytli nás jako zvířata a odnesli do vesnice před náčelníka. Tam nás hodili do písku před jakési totemy, které podepíraly náčelníkovo přístřeší, a obklíčili nás s kameny a klacky v rukou.

Nechápali jsme, co se děje. Náčelník s podivným kloboukem na hlavě, trůnící mezi děsivými maskami, na nás cosi křičel. Pokusili jsme se komunikovat francouzsky, ale neúspěšně. Byli jsme zajati domorodým kmenem v nejdivočejších místech Afriky a vůbec jsme netušili proč. Nevěděl jsem co dál, tak jsem vytáhl paralyzér a zapráskal do vzduchu. Dogoni se přiblížili a jeden z nich mi paralyzér vyrazil klackem z ruky. Poté náčelník vyryl na kus kůže číslici. Pochopili jsme, že chtějí peníze a nebylo to moc, v přepočtu asi 150 korun. Proč nechtěli vše? Mohli si s námi dělat, co chtěli, byli jsme jejich zajatci a nikdo nevěděl, kde jsme.

Útěk pod sprchou kamenů

Dlouze a nechápavě jsme na sebe hleděli. Potom jsme vytáhli peníze s předtuchou, že se na nás vrhnou, ale nestalo se. Chtěli pouze danou částku. Poté, co jsme zaplatili, vyhnali nás z vesnice pod pořádnou sprchou kamenů. Dostali jsme několik zásahů do rukou, kterými jsme si kryli hlavy.
Teprve po dalším týdnu jsme v civilizovanější oblasti potkali člověka mluvícího francouzsky, který nám vysvětlil, co se stalo. Kámen, na kterém jsme odpočívali, byl nejposvátnějším obětním místem, na kterém se dodnes pravidelně obětují zvířata. Donedávna to byli lidé a proslýchá se, že lidské oběti stále existují. Každá dogonská vesnice má své obětní místo, které nikdo mimo tuto vesnici nesmí spatřit. Proto se nelze po území pohybovat bez dogonského průvodce, který poutníka bezpečně provede mimo obětní místa.
Peníze, které od nás Dogoni vzali, byly určeny na koupi krávy, kterou museli okamžitě obětovat, aby své obětní místo od nás očistili. Ještě ten večer byla oběť vykonána. Podle muže, který nám celou situaci vysvětlil, bychom museli být obětováni my, kdybychom odmítli nahradit očištění obětního místa krávou.
--
Kniha

Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.
více  Zavřít popis alba 
66 komentářů
  • prosinec 2015 až březen 2016
  • 6 128 zobrazení
petruno
Mix zahradníků a chovatelů exotických zvířat ze střední školy z Litomyšle přijeli na vodácký kurz do Cakle na Tichou Orlici. Start klasicky od mostu v Kerharticích, krátká ukázka a instruktáž tentokrát proběhla přímo na vodě. Na to jsme vyrazili po řece dolů do Brandýsa nad Orlicí. Začátek plavby nebyl vůbec jednoduchý, zvláště dvě lodě jezdily od břehu ke břehu a chvíli jim trvalo než pochopily zákony ovládání lodě. Jinak z mého pohledu instruktora to zas po dlouhé době byla prima škola rozpustilých, veselých ale slušných žáků. Domnívám se že si to všichni náramně užili. Ahoj Petr
více  Zavřít popis alba 
  • 5.6.2018
  • 6 637 zobrazení
fotomixndr
Příroda, lidé, zvířata, zajímavosti
Kategorie: dokumenty
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 1.4.2019
  • 8 167 zobrazení
obrazem
Zábava, lidé, děti, přátelé, krajina, zvířata, vesnice, jídlo, věci, ...
dávám zajímavý tip ...
http://www.podzemi-cma.cz/index.htm
http://www.youtube.com/watch?v=6CGPYjl27kw
http://www.youtube.com/watch?v=fHUfYST7Y10
více  Zavřít popis alba 
1 241 komentářů
  • 18.6.2014
  • 5 793 zobrazení
fotomixndr
Příroda, lidé, zvířata, zajímavosti
Kategorie: dokumenty
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 11.12.2018
  • 6 609 zobrazení
dani333
více  Zavřít popis alba 
488 komentářů
  • 7.9.2016
  • 5 382 zobrazení
dani333
☀️ Viganj a Kučiště ☀️

#dovolená, #cestování, #moře, #zvířata, #květiny, #Chorvatsko
více  Zavřít popis alba 
681 komentářů
  • 5.6.2016
  • 5 758 zobrazení
tonylee
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2005 až duben 2008
  • 4 481 zobrazení
fotomixndr
Příroda, lidé, zvířata, zajímavosti
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2009 až leden 2015
  • 4 228 zobrazení
sdhck
Místo události: okres Náchod - Lhota za Červeným Kostelcem, ul. Devět křížů
Datum a čas ohlášení: 08.08.2016 14:56
Typ zásahu: Dopravní nehoda - Vyproštění osob
Zasahovaly jednotky: HZS Náchod, JSDH Červený Kostelec (Město)
Popis zásahu: Hasiči vyjeli na dopravní nehodu jednoho osobního automobilu a jednoho nákladního automobilu, který převážel zvířata. Po příjezdu první jednotky bylo průzkumem zjištěno, že v OA se nachází jedna zraněná a zaklíněná osoba. Hasiči osobě poskytli předlékařskou pomoc a s pomocí hydraulických vyprošťovacích nástrojů uvězněnou osobu vyprostili. Zraněná osoba byla předaná do péče lékaře, který pacienta připravil na transport. Hasiči pomohli s naložením pacienta do LZS Hradec Králové. Z nákladního vozidla, kde cestovali dvě osoby, nebyl nikdo zraněn. Nákladní automobil poškodil přípojku na sloupu a tak na místo byla vyslána posádka ČEZ, která přípojku opravila. Hasiči pomohli odtahové službě s naložením obou vozidel. Spolupráce s HZS Náchod, ZZS Náchod, LZS Hradec Králové, Městskou policií Červený Kostelec, Policií ČR a pracovníkem ČEZ.
Výjezd: TA VW, CAS 20 TATRA
více  Zavřít popis alba 
  • 9.8.2016
  • 4 018 zobrazení
fotomixndr
Příroda, lidé, zvířata, zajímavosti
Kategorie: dokumenty
více  Zavřít popis alba 
  • 16.1.2019
  • 4 164 zobrazení
dani333
více  Zavřít popis alba 
696 komentářů
  • 6.6.2016
  • 3 704 zobrazení
fotomixndr
Příroda, lidé, zvířata, zajímavosti
Kategorie: dokumenty
více  Zavřít popis alba 
  • 31.12.2018
  • 3 890 zobrazení
msostryroh
22.2.2013 na zahradě MŠ- pí Helena Kuchyňková ze Stanice terénní ochrany zvířat Žleby
více  Zavřít popis alba 
  • 22.2.2013
  • 3 427 zobrazení
reklama