Název

S OVýTem SANTINI NA MORAVĚ (8.-11.10.2024)

Popis

Jan Blažej Santini-Aichel (3. února 1677, Praha - 7. prosince 1723, Praha) byl významný český architekt italského původu, který se proslavil svým jedinečným stylem nazývaným barokní gotika.
Narodil se na den sv. Blažeje jako nejstarší syn do vážené rodiny pražského kameníka Santina Aichela. Druhého dne byl pokřtěn v chrámu sv. Víta jako Jan Blažej Aichel. Osud k němu nebyl shovívavý, narodil se s tělesnou vadou - byl na část těla ochrnutý a chromý, což mu bránilo úspěšně pokračovat v otcově kariéře. Nemohl po něm převzít kamenickou dílnu, kamenictví se přesto vyučil a studoval také malířství, kterému se rovněž nevěnoval. Předpokládá se, že významný architekt Jean Baptista Mathey přijal Santiniho do učení. U Matheye získal mladý Santini nepochybně smysl pro perfektnost řádových architektonických forem i kompozičních sestav, poučení o aktuálním vývoji římské tvorby a nepochybně i touhu po přímé italské umělecké zkušenosti. Po vyučení se tak okolo roku 1696 vydal sbírat zkušenosti tehdy obvyklou tovaryšskou cestou.

JBS matrika krest
Originální zdigitalizovaný matriční a křestní zápis mistra JBS. Data pocházejí z Archivního katalogu Archivu hlavního města Prahy. Zdroj: Wikipedie

Tovaryšská cesta, osudové setkání s bláznem, první zakázky
Prošel Rakouskem, v Itálii dorazil až do Říma, kde se seznámil s díly tesinského Francesca Borominiho, radikálního architekta považovaného římskými konzervativními současníky za "blázna". Mimořádně intelektuálně zdatný Santini dokázal hluboce pochopit Borrominiho a rozhodl se jej svou genialitou následovat. V Itálii také přidal do svého jména otcovo jméno – Santini. Stejně tak učinil i bratr František.

V roce 1700 už Santini samostatně stavěl a projektoval. V roce 1700, tedy v pouhých 23 letech získal tento stavitel svou první zakázku. Opat W. Lochner jej pověřil vedením stavby konventu cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi. Za to byl mimo jiné v roce 1704 honorován párem vraných koní v ceně 30 zlatých. To byl teprve začátek, již v roce 1702 byl Santini ve věku 25 let pověřen projektováním a vedením stavby klášterního kostela Nanebevzetí P. Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory.

Santini byl na svou dobu velmi vzdělaný. Uměl číst a psát česky, německy, italsky a latinsky. Mimo to se orientoval například v geometrii a křesťanské kabale.

Movitý Santini, jeho ženy a děti
V činnosti navazoval na architekta J. B. Matheye, u kterého se vyučil a po jehož smrti některé projekty přebral a dokončil. Santinimu se v profesní rovině dařilo. V roce 1705 koupil Valkounský dům (čp. 211) v Nerudově ulici za 3000 zlatých v hotovosti. O dva roky později koupil i sousední dům U zlaté číše (čp. 212) a oba domy spojil. Pro porovnání – jeho otec vlastnil dům oceněný na „pouhých“ 260 zlatých, a to byl uznávaný kamenický mistr.

Po smrti Kristiana Schrödera si Santini vzal za ženu jeho dceru Veroniku Alžbětu. S Veronikou měl čtyři děti, ale všichni tři synové - Jan Norbert Lukáš (* 1707), Josef Rudolf Felix Řehoř (* 1708) a František Ignác (* 1710) zemřeli na souchotiny ještě jako děti. Zbyla jen dcera Anna Veronika (* 1713).

Když v roce 1720 manželka Veronika umřela, oženil se s jihočeskou šlechtičnou Antonií Ignacií Chřepickou z Modliškovic. Získal tak povýšení do šlechtického stavu. S ní měl v roce 1721 dceru Janu Ludmilu a v roce své smrti syna Jana Ignáce Rochuse. Kmotry všech Santiniho dětí byli mecenáši z řad vysoké šlechty. Ač byl Santini introvert údajně podivné povahy, zjevně našel zalíbení v pohybu ve vyšších kruzích. Měl zřejmě společenské ambice.

Smrt
Jan Santin Aichl (Eichel, Aüchel) zemřel 7. prosince 1723 a krátce před smrtí dne 5. prosince vlastnoručně podepsal kšaft (arch. města Prahy, rkp. 4762, fol.C 49), který v českém překladu zní:
Poslední vůle Jana Santina Aichla
„Ve jménu Nejsvětější Trojice, Boha Otce, Syna i Ducha svatého, amen. Poněvadž je smrt každého člověka jistá, hodina však nejistá, pořídil jsem, dobře uváživ, abych zabránil sporu, jenž by snad mohl vzniknouti po mém odchodu se světa o malém mém, Bohem mi požehnaném jmění, jsa, bohudíky, dobrého a zdravého rozumu, následující testament neboli poslední vůli. A to:

1. Duši svou, vykoupenou nade vše nejdrahocennější krví Spasitele mého, Jesu Krista, poroučím v nadevše nejsvětější pace jeho; ten ať ji ráčí na přímluvu své nadevše nejvěrnější Matky Marie, svatého Jana z Nepomuku a všech milých svatých milostivě přijmouti; tělo pak své zemi, aby bylo navečer bez jakékoliv nádhery dopraveno a pohřbeno ve zdejším malostranském filiálním kostele Sti. Joannis Baptistae sub rupe, nazítří pak nato mají být slouženy dvě zpívané mše, jedna zádušní a jedna k andělům, a padesát tichých; u P. P. kapucínů na Hradčanech pak dvacet a u P. P. Hybernů rovněž dvacet tichých mší.

2. Odkazuji ctihodným P. P. kajetánům na Malé straně jedno sto zlatých rýn.

3. Lidem bez domova jedno sto zlatých rýn.

4. Vězňům ve zdejších čtyřech pražských vězeních padesát zl. rtn.

5. Preleguji mé milé a věrně upřímné manželce, urozené Křepické z Modliškovic, jež mi v těžké nemoci mé a i jinak pilně a neomrzele sloužila, k jejím 5000 zl. rýn. ještě jeden tisíc zl. rým, celkem tedy 6000 zl. rýn.

6. Dceři mé z prvního manželství, Anně Ludmile se zřením k tomu, že po nebožce matce své zdědila quantum maternum jen jeden tisíc pětset zlatých, preleguji tímto ještě čtyři tisíce dvě stě zl. rýn. quantum paternum.

7. Dvěma dětem svým z posledního manželství a to Antonii Ludmile a Janu Ignáci Rochovi, každému 4000 zl. rýn., celkem 8000 zl. rýn.

8. Poněvadž pak fundamentem každého testamentu je instituce dědice, tedy instutuji a dosazuji tímto zmíněnou manželku mou milou, Antonii, rozenou Křepickou z Modliškovic, potom mé, rovněž již zmíněné tři děti Annu Ludmilu, Antonii a Jana Ignáce Rocha, za své dědice universální a in aequales portiones jmění mého, deductis de ducentis zbývajícího.

9. A při tom jmenuji často zmiňovanou manželku mou milou, Antonii, obzvláště jí důvěřuje, poručnicí tří mých nezletilých dětí, ať tyto dále vychovává v bázni BOŽÍ; měla-li by však přikročiti ad secunda vota, má ustáti poručnictví jen respectu dcery z prvního manželství, Anně Ludmile; manželce mé a respective poručnici mají ale vždy a ve všem jakožto přidělenci přispívati (titl. ) pan Hennet a pan Edlinger, oba měšťané královského Menšího města Pražského.

10. A posléze: jako jsem tento testament ve jménu Božím započal, tak jej také nejsvětějším jménem Jeho zavírám a při tom poslušně prosím slavný magistrát král. residenčního Menšího města Pražského, aby ráčil držeti příznivou ruku nad touto mou poslední vůlí a jak manželkou mou, tak také mé tři děti přijal ve vrchnoporučenskou ochranu a záštitu.

Na potvrzení toho jsem se nejen vlastnoručně podepsal a přitiskl svou pečeť, nýbrž i k obvyklému účastenství vší pílí (tak však, aby to nebylo na škodu jim a příslušníkům jejich [rodin] ) , dožádal dole uvedených pp. svědkův, aby se vedle mne uno fidelio spolupodepsali.
Stalo se v Praze 5. pros. AO. 1723.
L. S. Jan Santini Aüchel.

Více zde:
www.santini.cz/cz/jan-blazej-santini-aichel/jan-blazej-santini-aichel

Na akci nás bylo 9 a kromě Santiniho míst jsme navštívili také Velehrad, zámecký park v Buchlovicích, hrad Buchlov, Vilu Tugendhat v Brně a centrum jihomoravské metropole, a pak také Hustopeče a Zaječí i s vinným sklípkem. Po stopách Santiniho jsme putovali do Křtin, do Rajhradu či na klášter Želiv.

Nastavení