Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 160 výsledků (0,0390 sekund)

reklama
39 fotek, 2.3.2014, 70 zobrazení | architektura, dokumenty
Roudnice nad Labem
Ač archeologické vykopávky dokládají osídlení na území dnešní Roudnice již z dob prehistorických, nejstarší písemné zprávy o ní máme až z 12. století.
Díky výhodné poloze na tzv. Lužické cestě, nabývá tehdejší trhová osada Rúdnica rychle na hospodářském významu a ve 13. století získává jako jedna z prvních status města. Název Rúdnica (někdy též Rúdník) byl s největší pravděpodobností odvozen od rudného pramene, který zde vyvěrá. Po vystavění hradu se město stává oblíbeným sídlem pražských biskupů a později arcibiskupů, v jejichž majetku město bylo. Pravděpodobně zde byl vysvěcen na kněze Mistr Jan Hus a na hradě jistou dobu pobýval i císař Karel IV. V počátku husitství sem arcibiskup Konrád z Vechty přesouvá sídlo konzistoře, které do té doby bylo v Praze. Roudnice je však již roku 1421 dobyta a značně poničena husitským vojskem. Při husitských vpádech byl zničen i zdejší klášter, který nebyl již nikdy obnoven. Po tomto, pro Roudnici velmi těžkém období, změnilo město několikrát majitele, což k dalšímu rozkvětu také příliš neprospělo. Za třicetileté války bylo město dvakrát vypáleno Švédy. V té době bylo již v rukou rodu Lobkowiczů, kteří mu přikládali vskutku královský význam a věnovali mu zaslouženou péči. Důkazem toho může být třeba to, že jej Václav Eusebius z Lobkowicz ustavil jako hlavní a nedělitelný rodový majetek. Tím bylo až do roku 1945. Tento šlechtic také nechal přestavět zdejší hrad na barokní zámek a i jinak se zasloužil o růst města. Díky rozkvětu strojírenství a železnice, se Roudnice v 19. století stává průmyslovým i hospodářským centrem celého Podřipska. To mělo samozřejmě i svá negativa. Železnici musel ustoupit kostel sv. Václava, při rozšiřování města byly pobořeny městské hradby i jejich vstupní brány. Do historie města se zapsalo i obrozenecké hnutí, které z něj učinilo jedno z center svých kulturních a osvětově vzdělávací aktivity.
Konec 2. světové války znamenal nový mezník rozvoje města. Začíná stavba velkého sídliště, nové nemocnice s poliklinikou a řady sportovních areálů. Tento přelom však přináší i jistou kulturní ztrátu. Po vyvlastnění zámku byl jeho depozitář zčásti zničen, zčásti umístěn v jiných zámcích a muzeích v ČR. V roce 1960 oslabuje správní význam tohoto přirozeného centra oblasti, když je zrušen zdejší Okresní národní výbor. Sametová revoluce přináší naděje na znovunabytí dřívějšího významu a hrdého postavení města. Výsledkem občanských iniciativ je například obnovení Podřipského muzea, péče o historické památky nebo vydávání ročenky „Vlastivědný sborník Podřipsko“.

Roudnický zámek
Raně barokní zámek v Roudnici nad Labem vznikl v letech 1652 – 1684 na místě původního románského hradu, který byl v pozdějších obdobích rozšiřován a upravován. Počátkem 2. pol. 16. století bylo za Jana Tarnovského z Tarnova postaveno italskými mistry východní křídlo, navazující na okrouhlou věž tvořící východní zakončení hradu. Další stavební úpravy následovaly po převzetí panství Vilémem z Rožmberka v roce 1575. Jeho čtvrtá manželka Polyxena z Pernštejna se po smrti manžela znovu v roce 1603 provdala, a to za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz. Po jejich sňatku byl zámek dál rozšiřován, manželé nechali vybudovat nové západní křídlo. Tím získal hradní areál svůj typický uzavřený lichoběžníkový půdorys. Zcela nová stavební epocha nastala za Václava Eusebia z Lobkowicz. Ten se rozhodl v roce 1652 pro radikální přestavbu původního areálu. Prvním z přizvaných italských architektů byl Pietro Colombo, který provedl opravy stávajícího areálu. Následně Francesco Caratti navrhl pravidelný půdorys o čtyřech křídlech kolem uzavřeného obdélného nádvoří. Podílel se však jen na přípravných pracích a na realizaci spodních pater východního křídla. Navázal na něj Carlo Orsolini, který však záhy zemřel, a stavbu převzal Antonio Porta (1668), který stavbu započatou v roce 1652 dovedl v roce 1684 k úspěšnému završení. Zámek byl zařízen velmi hodnotným mobiliářem. Bývala v něm lobkovická knihovna, do níž byla v 17. století přemístěna slavná sbírka rukopisů humanisty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, lobkovický rodový archiv a muzeum, jehož součástí byla vynikající sbírka zbraní, italských a delftských fajánsí, porcelánu, stříbra, skla, miniatur a nábytku. V zámku se také nacházela proslulá roudnická sbírka obrazů, jež vznikla spojením obrazáren rožmberské, pernštejnské a lobkowiczké, s vynikajícím souborem portrétů od španělských, nizozemských i středoevropských malířů. Za druhé světové války sloužil zámek jako kasárna německé armádě, po ní armádě české. Až do r. 2009 zde sídlila vojenská konzervatoř.
39 fotek, 28.10.2012, 10 zobrazení
Roudnice nad Labem
45 fotek, 2.5.2015, 123 zobrazení | architektura, cestování, města, ostatní
Roudnice nad Labem je město ležící v okrese Litoměřice na levém břehu řeky Labe. Podle vyvěrajícího rudného pramene bylo v minulosti bylo používáno jméno Rúdník a Rúdnica. Již v prehistorické době se u brodu přes řeku nacházela osada. První písemné zprávy pocházejí až z let 1167 a 1176. Již ve 12. století však Roudnice získala městská práva.
Někdy na přelomu 12. a 13. století byl v Roudnici postaven biskupský kamenný románský hrad. Již z roku 1294 pochází zmínka o prvním městském chrámu pevnostního rázu, který stál v západní části města.
Ještě ve 14. století pokračovala stavba hradu, který byl asi 40 metrů dlouhý, 15 metrů vysoký a jeho zdi, které byly na severní straně a na nárožích zpevněné věžicemi, byly silné asi 2 metry. V jeho přízemí byl velký sál a nad ním další síň. Dále se v areálu hradu nacházely užitkové budovy, které byly obehnané hradbou s opevněnou bránou. Jednalo se o první hrad, který nebyl postaven panovníkem. Roku 1310 zde byl také vybudován biskupem Janem IV. z Dražic kostelík sv. Václava. V roce 1333 zde nechal vybudovat klášter Augustinů s chrámem Narození Panny Marie, třetí nejstarší kamenný most v Čechách a také špitál u kostelíku sv. Václava. Pravděpodobně roku 1369 pobýval na zdejším hradě císař Karel IV. Dne 3. března 1378 bylo založeno Nové Město roudnické. Jeho půdorys měl přibližně tvar trojúhelníku a bylo obehnáno hradbami.
V Roudnici byl pravděpodobně roku 1400 na kněze vysvěcen i Mistr Jan Hus. Již 18. července 1410 zde však pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka vydal na Mistra Jana Husa klatbu. V 15. století byla Roudnice několikrát dobyta a vyplněna husity. Roku 1421 do města vtrhnul Jan Žižka, který tudy táhnul od Litoměřic. Jeho vojsko pobořilo kostel a augustiánský klášter. Roku 1425 přišla do Roudnice vojska Jan Roháče z Dubé, roku 1427 bylo město obléháno Pražany a o rok později Václavem Cardou z Petrovic. Roku 1431 se majitelem zdejšího panství stal Jan Smiřický. Za jeho vlády město několikrát vyhořelo. Jan se také dostal do sporů se zemským správcem Jiřím z Poděbrad. Poté byl popraven a v roce 1453 získal hrad s městem Zdeněk ze Šternberka, který však byl také s Jiřím z Poděbrad ve sporu. Roku 1467 král Jiří Roudnici oblehl, poté dobyl a ta se tak stala městem královským. Již o rok později byl držitelem panství Petr ze Semil a na Račiněvsi a poté se na panství vystřídalo několik majitelů.
Na počátku 16. století se roudničtí snažili, aby se město stalo královským. Roku 1534 však přišel požár, který přinesl velký úpadek města. Na počátku 40. let 16. století bylo město svěřeno Karlu Dunajskému z Duban a na Liběšicích. Proběhla oprava hradu, mostu přes Labe a dalších budov. Poté začala vláda polských feudálů. Roku 1577 město získal Vilém z Rožmberka, který zahájil přestavbu hradu. Jihovýchodně od hradu postavena obytná renesanční budova s několika menšími objekty, které byly s hradem spojeny chodbou. Po smrti Viléma získala celý majetek jeho poslední manželka Polyxena z Pernštejna.
V roce 1603 se Polyxena provdala za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz, který pokračoval v rozšiřování panství. V letech 1609 – 1613 byl taktéž opravován kostelík sv. Václava, který byl poté vysvěcen jako kostel P. Marie Loretánské. V letech 1615 – 1628 proběhla stavba kapucínského kláštera s kostelem sv. Václava. Třicetiletá válka zasáhla město stejně tragicky, jako doba husitská. V roce 1634 a 1639 bylo město pobořeno a vypáleno švédskými vojsky a při nájezdech byl zničen Švédy také kamenný most přes Labe. Poté byla zahájena rozsáhlá přestavba a roku 1684 byla za vlády Václava Eusebia z Lobkowicz dokončena stavba zámku v podobě, jak ho známe dnes. Ten také Roudnici ustanovil jako hlavní a nedělitelný rodový majetek.
Rok 1713 přinesl do Roudnice morovou epidemii, na níž upomíná morová kaple sv. Rozálie. Během 18. století byla také postavena kaple sv. Viléma a kaple sv. Josefa. Ve druhé polovině 18. století byla v Roudnici zřízena textilní manufaktura a nedlouho poté bylo město poněmčeno.
Roku 1826 do roudnického rozsáhlého archivu zavítal historik František Palacký. Ještě před polovinou 19. století byly odstraněny hradby a město se začalo rozrůstat. V letech 1848 – 1850 proběhla stavba železnice, roku 1860 zde byla zřízena pila a o devět let později sladovna a cukrovar. V 70. letech 19. století byl postaven lihovar a v následujícím desetiletí několik velkých strojírenských továren. Konec 19. století přinesl do Roudnice také vodovod.
Pomalu se začal rozvíjet také kulturní život a roku 1900 vzniklo Podřipské muzeum. V letech 1906 – 1910 byl stavěn nový železný most přes Labe. Byl to první most postavený od zničení původního kamenného mostu. Ve 30. letech byly v západním a jihozápadním předpolí města postaveny vojenské pevnosti. Přesto se roku 1938 stala Roudnice pohraničním městem. Postupně sem utíkalo obyvatelstvo z pohraničí a roku 1941 město zaznamenalo velký nápor obyvatel evakuovaných z nepříliš vzdáleného Terezína. V roce 1943 byly muzejní sbírky rozebrány a odvezeny. Dne 10. května 1945 vstoupila do města Rudá armáda. Rok 1945 přinesl zestátnění majetku a cenný depozitář zámku byl odvezen nebo zničen. Od roku 1957 v zámku sídlila Vojenská hudební škola Víta Nejedlého. Ačkoli v minulosti se k rozrůstajícímu se městu přidružovaly okolní obce, největšího růstu se Roudnice dočkala roku 1973, kdy bylo postaveno sídliště Hracholusky.
Z dochovaných staveb může návštěvníky města zaujmout dochované obvodové zdivo a velký přízemní sál hradu. Zajímavý je také mohutný barokní zámek. Dodnes se také dochovaly tři vojenské pevnosti v předpolí města.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/roudnice-nad-labem/
69 fotek, 17.10.2017, 25 zobrazení
Starý židovský hřbitov v Roudnici nad Labem se nachází v Třebízského ulici.
Byl založen v roce 1613 a poslední pohřeb se zde konal roku 1896. Hřbitov se rozkládá na ploše 4 679 m2 a nachází se zde asi 1700 náhrobků. Na tento hřbitov byly převezeny náhrobky ze staršího hřbitova, který ustoupil v 17. století stavbě kapucínského kláštera. Také tehdy došlo k přestěhování židovského obyvatelstva z osady Koňský trh do severozápadní části města za tzv. Hasskou bránu.
Na hřbitově je řada cenných náhrobních kamenů v barokním, renesančním a klasicistním stylu. Nejstarší náhrobek pochází z roku 1611 a byl sem převezen ze starého středověkého hřbitova. Nápisy na náhrobcích do 19. století jsou pouze hebrejské, od poloviny 19. století se objevují nápisy hebrejko-německé, později i hebrejsko-české.
V roce 1999 byla postavena nová vstupní brána na jeho horním konci, kterou se nyní na hřbitov vchází.
V roce 1992 byl hřbitov prohlášen Národní kulturní památkou.
Židovské osídlení od první poloviny 16. století. Na konci 16. století zde bylo 14 rodin, v polovině 19. století 176 rodin, v roce 1893 již jen 79 rodin a v roce 1930 pouze 166 Židů.
Roudnice n. L. je rodištěm operního pěvce Mirko Horského (1878-1945 Birkenau, Polsko).
86 fotek, červenec 2011 až srpen 2017, 77 zobrazení | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Roudnice nad Labem je barokní zámek ve stejnojmenném městě vlastněný českým šlechtickým rodem Lobkoviců. Postaven byl v letech 1652 až 1684 na skalní ostrožně nad řekou Labe na místě původního staršího románského hradu. Jedná se o čtvrtý největší zámek v České republice. Někdejší hrad zde stával z důvodů ostrahy labské vodní cesty a dále také z důvodů dozoru nad důležitou obchodní stezkou, vedoucí sem z Prahy směrem do Horní Lužice
Na místě skalnatého ostrohu nad řekou Labe se však kdysi tyčil hrad. Jeho stavbu zahájil synovec českého krále Vladislava I., kníže-biskup Jindřich Břetislav. Tento hrad byl druhým českým kamenným hradem, který byl postaven někým jiným než panovníkem. Původní hrad měl přibližně obdélníkový půdorys o rozměrech asi 39 × 15 metrů a byl opatřen větším počtem obranných bašt. Zdi byly silné dva metry a byly zpevněny na severní straně a na nárožích věžicemi. V přízemí stavby se nacházel velký sál, nad ním pak patrně ležela slavnostní síň. Komplex ještě obsahoval menší užitkové budovy jižním směrem, které byly obehnané hradbou s opevněnou bránou. Postupem doby byl hrad goticky dostavován a přestavován. Zasloužili se o to zejména někdejší biskupové a arcibiskupové Jan IV. z Dražic, Arnošt z Pardubic, který zde nechal vystavět mohutnou věž. Hrad býval oblíbeným sídlem většiny pražských biskupů.
Roku 1369 hrad navštívil i císař a král Karel IV., velmi často zde pobýval i arcibiskup Jan z Jenštejna. Jedním z kněží, kteří zde pobývali, byl prý i Jan Hus, který tu údajně byl vysvěcen na kněze. Od roku 1371 se zde nacházela i hradní kaple, pro niž nechal arcibiskup Jan Očko z Vlašimi zhotovit nový oltářní obraz, známý jako Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi (dnes umístěný v pražské Národní galerii). Gotické přestavby a dostavby hradu byly ukončeny v roce 1380.
Nicméně římskokatolická církev hrad v roce 1421 nejprve dala zástavou a později i prodala Janu Smiřickému, čímž se zámek už natrvalo dostal do světských rukou české šlechty. Jan Smiřický později, jak se doba měnila, začal s jeho dalším přestavováním, doplňováním a upravováním. V roce 1467 hrad dobyla vojska Jiřího z Poděbrad. Další opravy hradu prováděl později jeho další majitel pan Vilém z Rožmberka. Jeho manželka Polyxena z Pernštejna se po jeho smrti provdala za Vojtěcha Popela z Lobkovic, čímž hrad přešel do rodového majetku Lobkoviců.
V polovině 16. století přibyla na jihovýchod od hradu nová obytná renesanční budova. Za ní pak přistavěli několik menších objektů spojených s hradem chodbou. Celý objekt byl poněkud nesourodý, takže ho pak nechal Václav Eusebius z Lobkovic přestavět na raně barokní zámek, v jehož podobě zůstal dodnes.
V roce 1948 byl zámek zestátněn a dlouhá léta sloužil Československé lidové armádě jako sídlo Vojenské konzervatoře Víta Nejedlého, sídlila zde i místní vojenská správa. Po roce 1989 získala rodina Lobkoviců zámek v restitucích zpět a nechala ho nadále v pronájmu vojenské hudební škole. Výtěžky z nájmu a vstupného byly investovány primárně do oprav areálu. Vojenská škola ale v roce 2008 zanikla. V roce 2009 podnikli Lobkovicové na vlastní náklady další opravy.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Roudnice_nad_Labem_(z%C3%A1mek)
764 fotek, loni v létě, 225 zobrazení
1. den vlakem Přerov Kolín, dále na kole z Kolína přes Poděbrady, Nymburk do Čelákovic., nocleh penzion na Požárech Trasa https://mapy.cz/s/1Xp5A
2. den Čelákovice - Stará Boleslav - Mělník Roudnice nad Labem- Litoměřice penzion Veget trasa https://mapy.cz/s/1Xpst
3. den výlet Terezín - Malá pevnost - Bohušovice nad Ohří - Hazmburk - Budyně nad Ohří - Litoměřice trasa https://mapy.cz/s/1YGDC
4.den vlakem Litoměřice horní n - Ústěk - Helfenburk - Úštěk - Lovečkovice - Verneřice - Lovečkovice - Zubrnice - Velké Březno - zpět vlakem do Litoměřic trasa https://mapy.cz/s/1YGFn Původně jsem měl v plánu vyjet na Bukovou horu, ale počasí se zhoršilo a nevycházel čas, proto jsem volil únik do Velkého Března na vlak.
5. den Litoměřice - Ústí nad Labem - Děčín - Hřensko penzion Eva trasa https://mapy.cz/s/1YGGD
6. den pěší výlet do Soutěsek, Mezí Louka, Pravčická brána a zpět do Hřenska trasa https://mapy.cz/s/1YGRR
7. den Hřensko - Mezní Louka - Jetřichovice - Česká Kamenice - Kamenický Šenov, po zrušené trati do České Lípy, penzion Monika trasa https://mapy.cz/s/1YGTd
8. den Česká Lípa - Staré Splavy, ubytování zámeček ve Starých Splavech + výlet na Bezděz a zpět přes Doksy do Starách Splavů trasa https://mapy.cz/s/1YGU9
9. den volno, servis kola, výlet lodí po Máchově jezeře, oběd v Doksech a potom do večera pláž pláž u Mola 23
10. den výlet na Kokořín, Housku a Zvířetice, zpět z Bakova nad Jizerou vlakem do Starých Splavů trasa https://mapy.cz/s/23Knf
11. den Staré Splavy - klášter Mnichovo Hradiště - Turnov hotel Paradis trasa https://mapy.cz/s/23KC7
12. den vlakem do Mnichova Hradiště, pěší výlet na hrad Valečov, Drábské světničky, Krásnou vyhlídku, do Březiny nad Jizerou, zpět do Turnova vlakem. Procházka ve zrušeném depu trasa https://mapy.cz/s/23Llw
13. den na kole Valdštejn, Trosky, Kost, zpět přes Kacanovy do Turnova trasa https://mapy.cz/s/2eXZB
14. den Turnov - Besedice - skalní bludiště Kalich + vyhlídky pěšky, dále do Malé skály a na Vranov Pantheon, údolím zpět do Turnova přes Dolánky trasa https://mapy.cz/s/2BDbj
1000 fotek, loni v létě, 350 zobrazení
1. den vlakem Přerov Kolín, dále na kole z Kolína přes Poděbrady, Nymburk do Čelákovic., nocleh penzion na Požárech Trasa https://mapy.cz/s/1Xp5A
2. den Čelákovice - Stará Boleslav - Mělník Roudnice nad Labem- Litoměřice penzion Veget trasa https://mapy.cz/s/1Xpst
3. den výlet Terezín - Malá pevnost - Bohušovice nad Ohří - Hazmburk - Budyně nad Ohří - Litoměřice trasa https://mapy.cz/s/1YGDC
4.den vlakem Litoměřice horní n - Ústěk - Helfenburk - Úštěk - Lovečkovice - Verneřice - Lovečkovice - Zubrnice - Velké Březno - zpět vlakem do Litoměřic trasa https://mapy.cz/s/1YGFn Původně jsem měl v plánu vyjet na Bukovou horu, ale počasí se zhoršilo a nevycházel čas, proto jsem volil únik do Velkého Března na vlak.
5. den Litoměřice - Ústí nad Labem - Děčín - Hřensko penzion Eva trasa https://mapy.cz/s/1YGGD
6. den pěší výlet do Soutěsek, Mezí Louka, Pravčická brána a zpět do Hřenska trasa https://mapy.cz/s/1YGRR
7. den Hřensko - Mezní Louka - Jetřichovice - Česká Kamenice - Kamenický Šenov, po zrušené trati do České Lípy, penzion Monika trasa https://mapy.cz/s/1YGTd
8. den Česká Lípa - Staré Splavy, ubytování zámeček ve Starých Splavech + výlet na Bezděz a zpět přes Doksy do Starách Splavů trasa https://mapy.cz/s/1YGU9
9. den volno, servis kola, výlet lodí po Máchově jezeře, oběd v Doksech a potom do večera pláž pláž u Mola 23
10. den výlet na Kokořín, Housku a Zvířetice, zpět z Bakova nad Jizerou vlakem do Starých Splavů trasa https://mapy.cz/s/23Knf
11. den Staré Splavy - klášter Mnichovo Hradiště - Turnov hotel Paradis trasa https://mapy.cz/s/23KC7
12. den vlakem do Mnichova Hradiště, pěší výlet na hrad Valečov, Drábské světničky, Krásnou vyhlídku, do Březiny nad Jizerou, zpět do Turnova vlakem. Procházka ve zrušeném depu trasa https://mapy.cz/s/23Llw
13. den na kole Valdštejn, Trosky, Kost, zpět přes Kacanovy do Turnova trasa https://mapy.cz/s/2eXZB
14. den Turnov - Besedice - skalní bludiště Kalich + vyhlídky pěšky, dále do Malé skály a na Vranov Pantheon, údolím zpět do Turnova přes Dolánky trasa https://mapy.cz/s/2eYa4
15. den odjezd vlakem v 10:42 do Přerova
39 fotek, srpen 2007, 151 zobrazení
Trasa podle Labe. Nejprve ovšem začala v Praze podle Rokytky, dále podle Vltavy do Mělníka. Z Mělníka podle Labe jsme dojeli až do Pirny. Zpět jsme se vraceli přes Hřensko, Českou Kamenici, Kytlici, Nový Bor a zakončili jsme v Bělé pod Bezdězem. Úseky byly Praha - Mělník, Mělník - Žernoseky, Žernoseky - Dolní Žleb, Žleb - Pirna, Žleb - Kytlice, Kytlice - Bělá, Bělá - Bělá. Jelo nás 7. Bidlo a Maruš, Jirka, Vláďa s Romanem a Dáša s Mirkem. Ubytování jsme si nezařizovali, jelo se na blind, vždy jsme se chytli a stany nepotřebovali. Ale vezli jsme je, kam se uchýlíme jsme dopředu nevěděli. Zajímavosti. Krásná rovinka, pěkné počasí. První den byl výjezd ze Skalky, přišli se na start podívat staří Fuxovi. Bidlo nás vedl suprově přes Prahu mimo provoz a silnice, to jsme koukali, jak se dá přes Prahu jet bez provozu. Za Prahou u Husince se k nám přidaly dvě pěkné mladé cyklistky, pánové se jim věnovali a my s Maruš jsme to ustály. Mirek po mě dokonce vyžadoval, abych dělala, že jsem jeho ségra. Holky s námi daly oběd v Kralupech a pak už jsme pokračovaly dál sami. Hoši se nám zasekli v hospodě v Bukolu, však se tam také příjemně sedělo, člověk má vždy první den radost, že je volný, začíná dovolená s partou, první den je vždy nadmíru veselý. Vydali jsme se s Maruš napřed, potíž byla dostat kola se zátěží přes Vltavu po lávce po mostě pro parovod. Kluci nás pak dostihli a rozjeli jsme se k soutoku Labe s Vltavou. Nebyl to ten pravý, ale my jsme stáli na ostrohu, mávali, volali, fotili se a dívali na krásný Mělník. Ubytování našli v kempu, byl pěkný a dobře vybavený, dobrá hospoda. Takže sprcha, ubytovat se, a večeře. 2. den jsme opustili Mělník po silniici do Roudnice nad Labem. Tam oběd na náměsstí a zase přes most přes Labe a směr k Litoměřiím. Někde u Labe byla skvělá občerstvovna, taková vodácká, stánky, počasí neuvěřitelně nádhené, pivo jako křen a tak jsme se tam zasekli. A potom se po cestě kluci krásně vykoupali v Labi. Také jsme přespali ve Velkých Žernosekách na ubytovně všichni pohromadě v jedné místnosti, to byla noc... a boj o sprchu, a večer poseděli v hospodě, stánku na náměstí, také tam proběhla nějaká družba. Druhý den jeli Portou Bohemikou do Ústí. Zasekli jsme se také na koupališti v Branné před Ústím nad Labem. Pak nám do Hřenska zbývalo dost km. Před Děčínem se vracel Bidlo pro batoh, asi 10 km, který zapomněl v předchozí hospodě. Projeli jsme Děčín, trochu bloudili a hledali cestu a po levém břehu až na nejnižší bod v ČR, Dolní Žleb. Hotel Piccolo v Dolním Žlebu skvělý a ještě skvělejší jídlo. Když jsme tam dorazili téměř večer, předjeli nás nějakcí Němci a bylo plno. Pouze jediný třílůžkový pokoj. Ale kam večer dál? Máňa z pokoje vykouzlila neuvěřitelné. Přestavěli jsme postele tak, že jsme leželi 4 vedle sebe, já, Mirek, Roman a Vláďa. Jirka, Bidlo a Marie si ustlali kolem postelí na zemi. Vešli jsme se, přespali. Asi to nejvíce odnesla Maruš, spala pod umyvadlem a chlapci když chodili do něj v noci čůrat, tak.....Ráno pěkná snídaně, krásné skály a Labské pískovce kolem. A ta cesta podle Labe do Německa. Jen pro kola. Udělali jsme si výlet do Pirny z Dolního Žlebu a setkali se s Husákovým synovcem co tam hraje házenou. Němci to maj podle Labe ještě hezčí. To byla krásná cesta z Pirny do Žlebu. Dokonce jsme v Němcích zastavili na pivo a v Pirně si dali oběd. V hotelu se uvolnil pokoj a tak jsme si trochu pohověli. Další den jsme přepluli přívozem do Hřenska. Hřensko je ošklivé, to ho dělají stánky a vietnamští prodejci a stánkaři. Maruš chtěla na Pravčickou bránu, ale s kolem se nedalo. Jeli jsme do Jetřichovic, dali oběd a tam nás poslali se podívat na Dolský mlýn, kde se natáčela Pyšná princezna. Od rozpadlého mlýna jsme pokračovali přes Srbskou a Českou kamenici. Zastavili jsme se v Janské, poslechli si o pádu letadla v r 1971 a německých bunkrech. Odtud jsme se dostali do vesnice Mlýny. Přespali jsme v obci Kytlice Mlýny, jen tak v hospodě v sále bez koupelny. Kluci se koupali v ledové Kamenici, já se myla u pípy co se perou půllitry na pivo. Ujali se nás skvělí hostinští v Kytlici - Mlýny. Večer byla parádní zábava s skvělé vyprávění. Na další již pátý den jsme s Mlýnů stoupali do kopce přes hřeben, obec Polevsko do Nového Boru. tam jsme měli oběd a myslím že do Bělé jsme jeli z Boru vlakem. Jeli jsme pak dál přes Máchovo jezero a Doksy, všude známá středistka, ale ostatní nechtěli tam stavět. Občerstvili jsme se až někde v hospodě na parkovišti, ale měli jsme sakra štěstí, protože nás chytla obrovská bouřka, rány jako z děla a hustý déšť. V Bělé se již nikomu na kolo nechtělo. A taky nás tam chytly bouřky. Spali jsme u Husáků na chatě, nad koupalištěm, měli to tam pěkné. Pařilo se a povídalo až do rána a na druhý den už jsme vyjeli po okolí jen já s Pedrem.
72 fotek, 29.12.2014, 95 zobrazení | architektura, cestování, města, zábava
Řezno (německy Regensburg, latinsky Castra Regina, Reginum, novolatinsky a v dalších románských jazycích Ratisbona, francouzsky Ratisbonne) je bavorské město na Dunaji. Město má postavení městského okresu (Kreisfreie Stadt), zároveň je to správní středisko bavorského vládního obvodu Horní Falc a zemského okresu Řezno. Nacházelo se zde centrum diecéze, do které České země spadaly před vyhlášením pražského biskupství (973). Keltské sídlo, které se zde nacházelo před vznikem germánského města, se nazývalo Radasbona nebo Ratispona.[1]
Historické centrum města je od roku 2006 zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Historie
Řezno bylo jedním z nejstarších německých městských sídlišť v Německu a ve 12. – 13. století největším a nejbohatším městem v jižním Německu.
Již ve starověku zde existovalo keltské středisko s názvem Radasbona, který se později přeměnil na Ratisbona. Kolem roku 70 tu Římané založili vojenský tábor pro kohortu, který císař Marcus Aurelius roku 179 rozšířil na tábor pro legii s názvem Castra Regina („pevnost na řece Regen“). Ve 4. století bylo toto opevněné místo zničeno Germány.
Počátkem 6. století se na troskách římského tábora usídlili Agilolfingové, vévodové utvářejícího se kmene Bavorů, kteří v 7. století přijali křesťanství. V roce 739 zde sv. Bonifác ustanovil biskupství a vzniklo říšské opatství nad hrobem sv. Jimrama. Roku 788 ukončil vládu Agilolfingů Karel Veliký a Řezno se stalo jedním ze sídelních rezidencí Karlovců, později sídelním městem vládců východofranské říše.
Ve 12. a 13. století dosáhlo Řezno vrcholného rozkvětu. Rozšiřovalo své obchodní vazby, spojení bylo přes Brennerský průsmyk navázáno mimo jiné s Benátkami. Ve městě byl ve 12. století postaven první kamenný most, jehož architekt postavil mimo jiné Juditin most v Praze. Pro Prahu představovalo Řezno bránu na západ. Město se postupně osvobozovalo z moci bavorských vévodů i řezenských biskupů, až se v roce 1245 stalo svobodným říšským městem. Ve 14. století je však zastínily tehdy se rychle rozvíjející Augšpurk a Norimberk. Roku 1542 přijala městská rada dočasně luterské vyznání.
V letech 1663 – 1802 se Řezno stalo stálým sídlem říšského sněmu, který představoval jakýsi předstupeň německého parlamentu. V roce 1803 ztratilo status svobodného města a jako světské knížectví připadlo mohučskému arcibiskupovi Theodoru Karlovi von Dahlberg. Roku 1809 bylo dobyto Francouzi a roku 1810 připadlo Bavorsku.
Vztahy k českým zemím
Trojjazyčná pamětní deska připomíná slovy fuldských letopisů křest v roce 845.
Řezno jako jedno z center franské, resp. východofranské říše mělo pro sousední Čechy význam již v 9. století. Roku 845 do něj přišlo 14 blíže neznámých českých knížat, aby zde společně se svými družiníky přijali křest. Izolovaný akt je významný tím, že 14 velmožů jednalo společně a současně nezávisle na velkomoravském Mojmírovi I. orientovanému na Pasov. Událost připomíná pamětní deska na kostele sv. Jana.
Největší význam mělo Řezno v počátku budování českého státu, kdy Čechy spadaly pod správu řezenské diecéze. Bylo tomu od konce 9. století, kdy po smrti největšího velkomoravského panovníka, Svatopluka I., se pozvedá moc Přemyslovců a počíná christianizace Čech (budování kostelů na hradištích). Za knížete Václava se změnila politická orientace českého státu na Sasko, ale církevní příslušnost k řezenskému biskupství zůstala zachována. Roku 973 bylo v Praze přes odpor řezenské kapituly, ale se souhlasem biskupa Wolfganga založeno vlastní biskupství.
Řezno nadále zůstávalo významným městem na obchodní stezce a blízkým říšským městem. V roce 1158 zde byl korunován Vladislav II. na druhého českého krále. Po vzoru nedávno tam postaveného Kamenného mostu nechal pak Vladislav v Praze postavit most Juditin. V řezenském mostě bývá hledán vzor i dalších středověkých mostů v Čechách, v Písku, v Roudnici nad Labem a Karlova mostu, který nahradil Juditin.
Významné stavby

Porta praetoria – římská brána z dob Marka Aurélia (179)
Kamenný most (Steinerne Brücke) z let 1135–1146 je nejstarším dochovaným a dodnes používaným mostem na sever od Alp, který se stal vzorem dalších mostů v Evropě (Londýn, Avignon) i v Čechách (Juditin most). Přes něj vedoucí obchodní cesta byla zdrojem bohatství města.
Katedrála sv. Petra (Dom St. Peter) je dominantou města; představuje jedno z hlavních děl bavorské gotiky (2. polovina 13. století – 1525, věže 1859 – 1869).
Římská věž (Römerturm), postavená kolem roku 1200, představuje pozůstatek vévodského dvorce Wittelsbachů, který vznikl na místě původní vévodské falce Agilolfingů, později využívané východofranskými králi a císaři.
Stará kaple (Alte Kapelle), původně hradní kaple falce, dnes románská loď ze druhé poloviny 12. století s vnitřní rokokovou úpravou (1747).
Bazilika svatého Jimrama (Basilika St. Emmeram) – z 8. století, o tisíc let později přestavěná v barokním slohu
Zámek Thurn-Taxisů (Thurn und Taxis Schloß), původně klášter sv. Jimrama, byl během 19. století přestavěn knížaty Thurn-Taxis na zámecké sídlo, které dodnes obývají (prohlídka možná).
kostel svatého Jana (Stiftskirche St. Johann) vedle katedrály, na kostele je pamětní deska připomínající křest 14 českých knížat v roce 845.
3 videa, 8.5.2012, 156 zobrazení | dokumenty, koníčky, ostatní, sport, zvířata
Již několik let se schází parta pejskařů v České Kanadě poblíž obce Číměř se svými psími kamarády, aby zde potrénovali, potkali se se stejně "praštěnými" lidmi, složili si eventuelně nějakou zkoušku atd. Téměř pravidelně "hlavní organizátorka" Lucka Zavoralová pozve někoho , kdo nám může ukázat něco jiného než na co jsme zvyklí. Letos to byla např. Jana Řeháková se svými maliňáky a ukázkou mondioringu. Přes foťák jsem se pokusil něco zachytit na video.
A co to je mondioring? Tady je oficiální definice:
Název MONDIORING vyjadřuje podstatu a zaměření tohoto sportu. Slovo MONDIO (světový, mezinárodní) – dává najevo, že podle tohoto zkušebního řádu mohou soutěžit psovodi z celého světa. A slovem RING (kruh) – je vyjádřena specifická myšlenka pro tento sport typická. To znamená, že dané disciplíny v pořadí – poslušnost, skoky a obrana se cvičí v jednom zátahu bez přerušení. Soutěžní dvojice psovod a pes se plynule přesouvají z jednoho stanoviště na druhé. Sportovci budou tento úkon znát pod pojmem kruhový trénink. Dále je slovem RING nazývána také cvičební plocha, na které zápolení probíhá. MONDIORING je zajímavý třeba i proto, že při obranách se vůči psům nepoužívají údery, ale je na ně vyvíjen mimořádný psychický tlak. Tento přístup naprosto vyhovuje dnešním ochranářským trendům. V souladu s duchem moderní doby se v mondioringu prosadí pouze psi perfektně socializovaní, fyzicky a psychicky výborně připravení a ochotně spolupracující se psovodem. Během výcviku se také naučí zvládat a adekvátně reagovat na nečekané a vyhrocené situace, které vás můžou potkat i v běžném životě. Tím pádem se z nich stávají bezproblémoví, nekonfliktní společníci a zároveň tvrdí, odolní a přitom dokonale ovladatelní obranáři.
A tady je lidská definice, kterou jsem našel na stránkách: http://www.mondioring.cz/o-mondioringu/:
Dělat mondioring je skvělé z nejrůznějších důvodů. Třeba proto, že mondioringoví psi jsou báječně připravení pro běžný život, ať je to ruch velkoměsta či poetika venkova. Díky tréninku ovladatelnosti za nejrůznějších podmínek jsou to skvělí psi do společnosti. Jsou totiž vedeni k tomu, aby dělali jen to, co řekne psovod a dokázali se vyrovnávat s novými situacemi.
Kouzlo mondioringu je hlavně ve variabilitě. Každý závod je díky odlišným „kulisám“ jiný. Používají se i různé pomůcky: aportují se nejrůznější věci, figurant používá různé třásně a spoustu dalších věcí – v každém závodě to může být něco jiného. Proto ani trénink nemůže být stereotypní, protože čím víc situací musí pes řešit v tréninku, tím lépe je pak dokáže vyřešit při závodu. Pokud trénujete psa na jakékoliv závody, jistě víte, že jakmile psa naučíte základy, pak už jenom neustále dolaďujete detalily a více méně spadnete do rutiny. A v tom je mondioring skvělý, můžete si totiž hrát pořád.
Toliko pár myšlenek na úvod. Zkusme se teď na mondioring podívat očima lidí, kteří znají stopy, poslušnosti a obrany dle IPO nebo ZVV a touto optikou najít některé rozdíly:
Tak především: figuranti nemají rukáv, ale ringo oblek
I když v mondioringu nejsou stopy, má tři disciplíny: poslušnost, skoky a obrany
Všechny disciplíny se při závodech provádějí bez přerušení za sebou, takže můžete být na place klidně i více jak 30 – 45 minut
Pořadí cviků se může (ale nemusí) před závodem losovat, disciplíny ale jdou za sebou vždy stejně (poslušnost – skoky - obrany)
Cviky se zahajují a ukončují na pokyn rozhodčího, který houká na trumpetku
K odvolávání psa na dálku se může používat píšťalka (ale nemusí)
Pes při závodech nemá obojek, a tedy ani vodítko
Nepořádají se žádné speciální zkoušky. Zkouška je uznaná, pokud při závodech získáte potřebný počet bodů
Každý závod je jiný, má jiné kulisy, jiný příběh
Na place bývají nejrůznější předměty, pokaždé něco jiného, podle tématu závodu. A také se tam může pohybovat víc lidí, kromě rozhodčích a pomocníků třeba i fotografové
Závody se konají na různých površích, např. i na umělé trávě (to bylo vidět v roce 2009 na MS belgických ovčáků v Roudnici nad Labem), nikdy ale ne na tvrdém povrchu jako je asfalt, beton nebo dlažba
Plac má nejméně 60 x 40 m a nejvíce 5 tis. m2 a při vyšších stupních zkoušky jsou na něm kousky potravy
Aportují se nejrůznější předměty, pokaždé něco jiného (hadice, koště, kanystr, klobouk, fotbalový míč, plastová lahev, pneumatika, zkrátka cokoliv co není z kovu nebo skla)
Revír se provádí jako plošné vyhledávání figuranta, žádné obíhání maket
Na place bývají jeden nebo dva figuranti
Figurant používá bambusovou hůl, ale má zakázáno psa udeřit. Místo toho figuranti na psa vyvíjejí psychický nátlak (uhybají mu, brání zákusu pomocí bambusu či jiného nástroje – např. třásní). Pes se tak neustále dostává do nových situací, které musí sám řešit.
Vrcholnou disciplínou obran je hlídání předmětu, které pes provádí zcela samostatně, psovod je v úkrytu. Hlídají se nejrůznější předměty a je to opravdová lahůdka pro oko diváka. To však uvidíte pouze v kategorii 3.
66 fotek, 10.9.2016, 124 zobrazení | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Příhodná poloha labských teras lákala k trvalému osídlení již od mladší doby kamenné (asi 4500-3600 let př.n.l.). Stopy osídlení nalézáme především na Dómském vrchu, kolem Dlouhé a Vavřinecké ulice, mezi ulicí Michalovickou a Kamýckou a mezi Českolipskou a Žitenickou ulicí.
Ve 4.-1. stol.př.n.l. se zde usídlili Keltové, kteří byli později postupně vytlačováni Germány. V závěru období tzv. "stěhování národů" (6.stol.n.l.) přichází do Čech slovanští osadníci. Z území Litoměřic je ještě neznáme, ale je jisté, že i tuto úrodnou krajinu obsadili již záhy, o čemž svědčí nálezy z Lovosic. Na katastru Litoměřic se první slovanské osady objevují v období starohradištním, tj. v 8.století. Vzájemná izolovanost osídlených oblastí vedla postupně ke vzniku kmenů. Z tzv. zakládací listiny pražského biskupství, hlásící se k r.973, víme, že jižně a jihovýchodně od Litoměřicka byla oblast kmene Čechů v okolí Prahy a Pšovanů na Mělnicku. Na západě, v povodí Ohře byli mocní Lučané, na severozápadě Lemuzi a na severu snad už i Děčané. K území osazenému tzv. Litoměřici náležela oblast severozápadně a severně od dnešního města, na druhém břehu Labe hustě obydlené Lovosicko a na jihu dosahovala jejich sídla snad až k Roudnici.
V průběhu 9. a 10.století se celé severozápadní Čechy postupně dostaly do svazku rodícího se raně feudálního státu, sjednocovaného důvtipem a mečem Přemyslovců. Na výrazné terase, nazývané dnes Dómský vrch, vybudovali Slované mocný, raně středověký hrad, jenž po starším hradišti "Hrádku" u Velkých Žernosek převzal úlohu strážce kraje. Přemyslovcům sloužil jako správní centrum, jedno z nejvýznamnějších v Čechách (k 31.květnu 993 je listinně doložena provincie litoměřická, a tím nepřímo i existence litoměřického přemyslovského správního sídla). Na hradišti se ve východní části předhradí nacházel i prostor vyhrazený litoměřické kapitule, založené v roce 1057, s kostelem sv.Štěpána. Stávala zde i starší sakrální stavba, kostel sv.Jiří, umístěný v severozápadní části hradiště, tedy v místech předpokládané akropole, kde sídlil přemyslovský hradský správce-kastelán. Tyto kostely byly zcela určitě nejstaršími kamennými stavbami ve městě.
Založení kapituly s kostelem sv.Štěpána knížetem Spytihněvem II. v roce 1057 dosvědčuje tzv. Zakládací listina kapituly litoměřické, dochovaná v originále ve zdejším archivu. Prvním kapitulním proboštem byl Lanc, kterého jmenuje kronikář Kosmas v souvislosti s kandidaturou hodnosti biskupské, což dokládá jeho významné postavení. Archeologické nálezy z území Litoměřic dokládají, že okolo tohoto jádra osídlení se již v 9., ale především od 10. do 12.století vytvářela rozsáhlá sídelní aglomerace. Skládala se asi z dvaceti osídlených poloh, kde stávaly osady a velmožské dvorce (např. vsi Božka, Zásada, dvorec velmože Hroznaty Tepelského u kostela P.Marie). Ves Litoměřice je zmíněna poprvé a naposledy v roce 1228. Ovšem v tomto případě nešlo o prostou agrární ves, ale o zárodek vrcholně středověkého města.
Na počátku 13.století litoměřická sídelní aglomerace představovala významné středisko politického, kulturního a hospodářského života. Zcela logicky se proto už v r.1234 setkáváme s doklady o vzniku města v právně institucionálním smyslu. Fakticky lze však o přeměně sídelní aglomerace v město hovořit již v l.1219-1228. Šlo v počátcích o opevněný areál dřevěných domů kolem náměstí. Gotickou výstavbu prvých kamenných domů lze doložit až ve 2.polovině 13.století. V roce 1233 se zde usadili mniši františkáni a r.1239 dominikáni. Typickým městským řádem bývali také tzv. křížovníci s červenou hvězdou, kteří jsou zde připomínáni k roku 1257. Město žilo z řemesla, obchodu i labské dopravy, za hradbami se na svazích Českého středohoří pěstovala vinná réva. Stávala zde i mincovna a roku 1298 byla při farním kostele zřízena škola.
Měšťané se řídili zvláštním právem, nazývaným magdeburské, či později litoměřické, což znamenalo, že odvolacím soudem nebyla Praha, ale Magdeburg. Později toto právo přijala početná řada dalších českých měst, pro něž se od 13.století odvolací stolicí stal soud litoměřických kmetů. Litoměřice tak získaly řadu výsad a privilegií a tím i větší význam, než kterékoli město v Čechách (mimo Prahu).
Panování Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. znamenalo další rozmach města, které se po polovině 14.stol. rozrostlo směrem k severu a východu. Důkladné opevnění chránilo jeho bohatství, pramenící zejména z monopolního postavení v dálkovém obchodě, neboť veškeré lodi a povozy zde musely vyložit své zboží a umožnit litoměřickým přednostní koupi. Pro rozvoj města mělo značný význam i tzv. mílové právo, potvrzené panovníkem roku 1325, které zajišťovalo monopol na řemeslnou výrobu v okruhu jedné české míle tj. zhruba 11 km kolem města. 7.května 1359 daroval český král Karel IV. litoměřickým měšťanům vrch Radobýl a okolní pozemky na zřízení vinohradů s tím, že každý desátý sud vína známého jako "litoměřické", bude odevzdán do "králova domu". Ve městě se vařilo i pivo, které však proslulo svou špatnou kvalitou, což se odrazilo i ve světské poezii, viz. část básně Podkoní a žák: "Jediť kyselo as húby zapíjejíc litoměřickým pivem, jež vždy smrdí bahnem a dýmem,...". V této době město stále ještě ovládal německý patriciát. Jádrem obyvatelstva byla střední měšťanská vrstva, skládající se z nezávislých řemeslnických mistrů.
Přelom v dějinách Litoměřic přinesla husitská revoluce. Myšlenky a idee husitství v této oblasti hlásal především zeman Zikmund Řepanský, jemuž patřily Třebívlice. Kázal zde i Husův předchůdce, Konrád Waldhauser, který působil v děkanském kostele Všech svatých (zemřel v Praze 8.prosince 1369). Pronikání husitských myšlenek usnadnilo i to, že zdejším kapitulním proboštem (nejvyšší církevní úřad) byl Zdislav ze Zvířetic, Husův přítel a zastánce reformních myšlenek, kterého kostnický koncil počítal též mezi přední kacíře. Katolická reakce však byla v Litoměřicích silná. Na vánoce r.1419 došlo k rozsáhlému zatýkání přívrženců kalicha. Bylo uvězněno ve věži u Michalské brány 24 měšťanských synků a 30.května následujícího roku byli popraveni utopením v Labi. Na probošství byl podniknut útok a sám probošt se zachránil jen včasným útěkem. Hrozba obležení města Janem Žižkou z Trocnova roku 1421, jehož útok však byl odražen, vedla k tomu, že se 29.května 1421 Litoměřice připojily k pražskému svazu husitských měst. Žižka poté dal vybudovat vlastní hrad nad Třebušínem, nazvaný Kalich.
Ve spojení s Pražany zůstaly Litoměřice až do r.1427, ale později se začaly přiklánět k radikálnější straně, městskému svazu Lounsko-žateckému. Spojení těchto měst a drobné šlechty z okolí představovalo značnou vojenskou sílu. Postupná radikalizace postojů Litoměřic vedla nakonec až k tomu, že zdejší oddíly bojovaly ještě roku 1434 na straně vojsk Prokopa Holého v bitvě u Lipan. Radikalismus svazu měst byl zlomen až na sjezdech stavů v Praze a Brně roku 1435. Dlouhodobým výsledkem husitských válek bylo oslabení pozic katolické církve a vzrůst významu městského stavu. Litoměřice se staly nejvýznamnějším městem českého severu a na počátku 16.století sehrály důležitou roli v období stavovských sporů.
Konec patnáctého a především následující století byly dobou v níž pozdní gotiku následuje renesance. Rostlo bohatství měšťanů, kteří si nechávali stavět nové kamenné domy, dodnes tvořící pýchu města. Ke konci 15.stol. se začaly prosazovat tendence feudálního panstva, usilujícího o snížení vlivu a moci královských měst. Hrozilo, že spory se znovu nebudou řešit jen diplomaticky. Litoměřičtí proto urychleně přistoupili k opravám a modernizaci opevnění která proběhla v l. 1502-03 a 1513, kdy byly staré gotické hradby doplněny o vnější parkánovou zeď s četnými zaoblenými dělovými baštami. V letech 1508-09 byla opevněna také některá předměstí.
Cenným skvostem města se stala radnice postavená po požáru města roku 1537. O deset let později byla svědkem soudu krále Ferdinanda I. nad odbojnými stavy, který nejtíživěji dopadl na královská města. Snahy o podlomení hospodářské a politické síly měst však neznamenaly zvrat v jejich kulturním vzestupu. Litoměřické školství získalo věhlas novou latinskou kolejí, založenou se souhlasem panovníka roku 1549.
V roce 1577 se tu konala i první známá pitva v českých zemích, pročež sem zavítal r.1600 lékař evropského jména, Jan Jesenius.
Když došlo 24.května 1618 v Praze k defenestraci habsburských místodržících, připojily se k zahájenému odboji i Litoměřice a město se připravovalo na válku. Veškeré naděje však padly porážkou české armády na Bílé hoře 8.listopadu 1620, která znamenala zlom i ve vývoji města. Pro svou víru muselo město opustit na 215 nekatolických rodin, aby hledaly novou obživu v cizině. Nejznámější z exulantů byl někdejší rektor koleje, městský radní a vynikající humanistický literát a učenec Pavel Stránský. Město muselo bez náhrady vrátit konfiskovaný církevní majetek a měšťané byli násilím obraceni na katolickou víru.
Další rány městu přinesla třicetiletá válka s neustálým střídáním cizího i domácího vojska, jimž Litoměřice sloužily jako výhodná proviantní základna. Následkem války zůstalo z 264 domů v hradbách 137 obyvatelných a z 230 domů na předměstí pak pouhých 57.
Po vleklém období loupežných vpádů nepřátelských armád i pluků císařských obránců však následoval nový rozmach. Podobně jako vítězná katolická víra působila na proměnu duší nových obyvatel, proměnila i barokní estetika vnější tvář města, zejména zřízení biskupství a roku 1655 jmenování dosavadního probošta biskupem.
Po útrapách válek se poměry ve městě zlepšovaly jen pozvolna. Pomalu se doplňoval také počet obyvatelstva. To zůstávalo sice převahou stále české, ale i zde se začal projevovat charakter cizí státní moci a nových vrchností a národnostní hranice se začaly posunovat do vnitrozemí. Litoměřice se v průběhu 2.poloviny 17. a 1.poloviny 18.století začaly poněmčovat.

zdroj: https://www.litomerice.cz/mesto/historie-mesta
Brana  0 | vocicko
19 fotek, podzim 2016, 41 zobrazení
Brana  0 | eliska86
3 fotky, září 2014, 22 zobrazení
brana  0 | knihak
2 fotky, 26.1.2009, 7 zobrazení
brana  0 | stola
26 fotek, duben 2017, 17 zobrazení
23 fotek, 19.12.2014, 28 zobrazení
brana  0 | lindor
85 fotek, 25.8.2011, 35 zobrazení
3 fotky, 1.9.2011, 46 zobrazení
brana  0 | hottie1
116 fotek, 17.4.2010, 158 zobrazení
371 fotek, leden až duben 2009, 128 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.