Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 34 výsledků (0,0446 sekund)

reklama
30 fotek, leden až květen 2013, 175 zobrazení
Beseda a autogramiáda 30.5.2013 v Domě knihy Librex v Ostravě za účasti autora.

Milan Uhde (* 28. července 1936, Brno) je český spisovatel, dramatik, scénárista a politik. Za vlády komunistů byl významným představitelem disentu a po sametové revoluci v letech 1990–1992 působil jako ministr kultury české vlády a od vzniku samostatné republiky v roce 1993 byl 1. předsedou Poslanecké sněmovny České republiky, od ledna až do února roku 1993 na základě čl. 66 Ústavy také vykonával vymezené funkce prezidenta republiky. Z titulu své funkce kontrasignoval Ústavu České republiky.

Životopis

Narodil se ve smíšené právnické rodině, jeho matka byla židovka.[2] Za druhé světové války se snažila s tichým souhlasem svých rodičů získat dokumenty o nežidovském původu, přesto ale byla vystavena rasovému pronásledování. Milan Uhde ve svých pamětech popisuje jako jeden ze silných zážitků svého dětství, jak je vyháněn s matkou z obchodu, protože židé směli nakupovat jen v určené hodiny.[3]

Vzdělání získal v Brně: chodil zde do obecné školy, roku 1953 maturoval na gymnáziu v Králově Poli a v roce 1958 absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity (později Jana Evangelisty Purkyně, dnes opět Masarykova univerzita), obor čeština a ruština. V 50. letech 20. století byl členem Československého svazu mládeže a vnitřně souhlasil s komunistickým režimem. Za zlom považuje rok 1956, kdy v důsledku událostí v Maďarsku ztratil komunistické přesvědčení a nebyl mu pak ani nabídnut vstup do KSČ.[3] Pracoval jako redaktor významného brněnského měsíčníku pro literaturu, umění a kritiku Host do domu (vycházel 1954–1970) a zároveň působil jako externí učitel na Janáčkově akademii múzických umění (1967 – 1971). V roce 1971 dosáhl titulu doktora filosofie.

Po zákazu časopisu se stává spisovatelem z povolání, ale roku 1972 se po zveřejnění článku v Rudém právu dostal na seznam zakázaných spisovatelů a jeho tvorba se nesměla publikovat až do sametové revoluce v roce 1989. Jeho knihy byly odstraněny z veřejných knihoven a bylo mu bráněno ve výkonu jakéhokoliv výdělečného povolání. Psal pod jmény jiných divadelní hry (nejčastěji pro Divadlo na provázku), publikoval v samizdatu, spolupracoval se zahraničními divadly a rozhlasovými a televizními stanicemi.

Podepsal Chartu 77, v roce 1988 se stal i signatářem Hnutí za občanskou svobodu. V roce 1989 založil spolu s jinými disidenty nakladatelství Atlantis a stal se jeho šéfredaktorem. Následující rok po něm tuto pozici převzala jeho manželka, aby se mohl plně věnovat politické kariéře.

V roce 1990 se stal po Milanovi Lukešovi druhým polistopadovým ministrem kultury. V roce 1992 se na JAMU habilitoval jako docent. Ve vládě působil původně za Občanské fórum (v roce 1990 zasedal v Kolegiu Občanského fóra), později přešel do ODS.[4] V období od 6. června 1992 do 6. června 1996 byl za ODS nejprve poslancem České národní rady (volební obvod Jihomoravský kraj) a po jejím přejmenování v souvislosti s rozdělením státu 1. ledna 1993 poslancem Poslanecké sněmovny. Ve stejném období byl od 29. června 1992 zvolen předsedou České národní rady a od 1. 1. 1993 se stal předsedou Poslanecké sněmovny.[5][6][7][8] V první den České republiky 1. ledna 1993 přednesl známý projev končící slovy „…Česká republiko, dobrý den!“.

Od roku 1996 se dostával mezi skupinu politiků ODS kritickou vůči některým názorům a postojům předsedy strany Václava Klause. Na kongresu ODS v prosinci 1996 přednesl polemický projev, v němž konstatoval, že ODS se zpronevěřuje svému programu a že opustila slušného občana. Zároveň označil volební slogan z voleb roku 1996 Dokázali jsme, že to dokážeme za nabubřelý a odpudivý. Zároveň ale zpětně (v rozhovoru z roku 2008) konstatoval, že Václav Klaus byl otevřený kritice a nebyl mstivý a že část vnitrostranické opozice se tehdy rozhodla pro „cestu kabinetního pokusu o odstranění Václava Klause z politiky“.[3]

Ve volebním období, od 1. června 1996 do 19. června 1998, byl rovněž zvolen do Poslanecké sněmovny, od 16. července 1996 do 9. června 1997 předsedal poslaneckému klubu ODS.[8] Po pádu koaliční vlády ODS se díky svému kritickému postoji ocitl mezi těmi, kteří byli vyzváni k odchodu ze strany, přestoupil tedy do poslaneckého klubu Unie svobody, jehož členem byl od 20. ledna 1998 do konce zkráceného volebního období. Byl iniciátorem několika poslaneckých návrhů zákonů, z nichž byl schválen pouze jeho Návrh novely zákona o mimosoudních rehabilitacích (78/1998 Sb.), který inicioval spolu s Jiřím Karasem. Zákon se snažil zrovnoprávnit nucené práce příslušníků vojenských báňských oddílů s nucenými pracemi příslušníků PTP.

Svůj přestup do Unie svobody hodnotil zpětně jako chybu („Ocitl jsem se ve straně, kde mě nechtěli. Kdyby byli přede mnou odhalili, že jejich hlavním cílem je poslat Klause do politického důchodu, byl bych řval jako tygr.“).[3] Již na jaře jaře 1998 napsal analýzu Jednadvacet záznamů o pravicové havárii, v níž se kriticky vyjadřuje o nově vzniklé Unii svobody.[9][10] V roce 1998 opustil aktivní politiku a stal se opět spisovatelem z povolání. Vydává pro nakladatelství Atlantis ve sbornících své dřívější práce, ale neváhá ani zahajovat nové projekty.

S postupem času se zdá, že se jeho názory opět sbližují s názory ODS. Lituje toho, že problémy ODS otevřeně nekritizoval už dřív, ale ozval se až v době, kdy se neřešeny rozrostly do takové šíře, že se jejich kritika stala nástrojem jiných snah než jen snahy o nápravu věcí (jeho dopis Václavu Klausovi k 60. narozeninám[11]) V názoru na události v ČT v roce 2000 se postavil na stranu ODS proti vzbouřencům.[12] V roce 2002 byl za ODS navržen a stal se místopředsedou Rady Českého rozhlasu.

Žije v Brně, od roku 1963 je jeho manželkou Jitka Uhdeová, v současné době jednatelka a ředitelka nakladatelství Atlantis. Má dvě děti: Michala (podnikatel) a Janu (pracuje v nakladatelství Atlantis). V roce 2011 byl zvolen 12 hlasy z 15 do čela Rady České televize (dvouleté volební období).
Dílo
Milan Uhde předčítá z časopisu Host do domu v brněnském klubu Desert 13. prosince 2009.

Jde o autora povídek, divadelních a rozhlasových her, scénářů a sbírek poezie.
Přehled děl

Do bitev půjde před řadami - báseň oslavující Klementa Gottwalda (1953)
Lidé z přízemí (1962)
Komedie s Lotem (1963) – rozhlasová hra
Hrách na stěnu (1964) – krátké povídky z každodenního života
Král Vávra (premiéra 1964 v divadle Večerní Brno) – satirická divadelní politická hra, variace na téma Krále Lávry ukazuje strojový svět odcizený lidem, kde trio vládců řídí zemskou poloosu. Hra je tvořena 10 obrazy, obsahuje 9 písní, balad, blues romancí a jednu mezihru. Autor zde navazuje na K. H. Borovského
Svědkové (1965) – původní absurdní rozhlasová hra, ukazuje bezmocnost lidí proti zlovůli policie.
Souhvězdí Panny (1965) – filmový scénář podle své povídky Ošetřovna, příběh o lásce a kamarádství z prostředí vojenského letiště. Film byl natočen téhož roku
Výběrčí (1966) – absurdní rozhlasové drama, dočkalo se i divadelního zpracování
Děvka z města Théby (1967 otištěna v květnovém čísle Divadla 18, téhož roku uvedena v Národním divadle) – původní divadelní hra, satirická variace na antické téma Antigony. Kritika hru strhala [1]
Obloha samej cvok (1967) – sbírka textů písní pro brněnské Divadlo X
Záhadná věž v B. (1967) – sbírka historických mystifikací
Ten, který přichází (1968) – rozhlasová hra
Parta (1969) – rozhlasová hra
Šach-mat, Vaše Výsosti (1969)
Vraždění ve Veracruz (1970)
Hra na holuba (1974) – původní divadelní hra, vyšla v samizdatu
Balada pro banditu (1975) – muzikálová adaptace divadelní hry na téma Olbrachtova Nikola Šuhaje Loupežníka, kterou napsal pod jménem Zdeňka Pospíšila pro Divadlo na provázku. Podle této hry vznikl v roce 1978 i stejnojmenný film režiséra Vladimíra Síse
Profesionální žena (1975) – scénář dramatizace na námět Vladimíra Párala, kterou napsal pod jménem Zdeňka Pospíšila
Zubařovo pokušení (1976) – rozhlasová hra, vyšla v samizdatu
Pohádka máje (1976, uvedeno pod názvem Poslední leč) – adaptace Mrštíkovy divadelní hry, napsal ji pod jménem Zdeňka Pospíšila, ten však v roce 1980 emigroval a spolupráci s Uhdem prozradil
Hodina obrany (1977) – televizní hra
Pán plamínků (1977) – původní televizní hra, vyšla v samizdatu. Motivem byly skutečné osudy některých disidentů, na kterých byla zločinně zneužita psychiatrie
Jitřenka naší slávy (1977) – rozhlasová hra o životě Boženě Němcové
Modrý anděl (1979) – původní rozhlasová hra, která byla zpracována i pro divadlo: monolog udavačky, která, zahrávaje si s životy druhých, srovnává svou situaci s údělem anděla spravedlnosti, zatíženého odpovědností za osud lidstva
Velice tiché Ave (1981) – autobiografická retrospektivní rozhlasová hra. Vyšla v samizdatu, později se dočkala i divadelního zpracování
Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl (1986, uvedena 1990) – divadelní hra, vyšla v samizdatu: životopisná parodie o Karlu Marxovi, vedoucí k divákově deziluzi
O divadle (vycházel 1986–9) – sborník, vycházel v samizdatu. Uhde zde byl spoluautorem spolu s Josefem Topolem a Václavem Havlem
Prodaný a prodaná (1987) – divadelní inscenace ztvárňuje osud Karla Sabiny, konflikt jednotlivce, politické moci a společnosti. Napsal pro Divadlo na provázku pod jmény Petr Oslzlý a Peter Scherhaufer
Česká republiko, dobrý den (Atlantis 1995) – projevy z období své činnosti ve vyšší politice, vybraných 50 článků pro Denní Telegraf a rozhovory, které vyvolaly čtenářský ohlas
Desítka her (Atlantis 1995) – sborník deseti nejdůležitějších divadelních, rozhlasových a televizních textů (Král-Vávra, Svědkové, Výběrčí, Parta, Zubařovo pokušení, Pán plamínků, Hodina obrany, Modrý anděl, Velice tiché Ave a Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl)
Balada pro banditu a jiné hry na zapřenou (Atlantis 2001) – sborník 10 titulů vydaných většinou pod cizími jmény aj.
27 fotek, 28.3.2011, 152 zobrazení | kultura
TÁBOR – V sobotu 26. března 2011 od 20.30 hodin v Jazz Gallery Charley na Starém městě uspořádali literárně hudební večer Poezzin Jazzman Josef Musil, Karel Kobližka a Vojtěch Vrtiška. Kdo chyběl, ten opravdu zaváhal, protože i tentokrát to byl nejen vynikající poetický večer plný jazzu a nádherné poezie. Svou báseň Jazzmann Pepíček Musil věnoval Karlovi Kobližkovi, něco jako dáreček k jeho nedávným narozeninám. Navíc hostem byl i fotograf Jára Novotný, který právě tuto sobotu slavil své narozeniny. To také bylo slyšet z úst majitele klubu Karla Kobližky, který mu věnoval jednu ze svých jazzových písní. Milé pohlazení po duši, které bylo rovnoměrně rozděleno na všechny návštěvníky - na céčku žraločí dýchánek, na déčku vlahý pád, na éčku podkovy lesk, na efku antracit v měděném hmoždíři, na géčku duševní vrtulník, na áčku výboj lidství, na háčku zemřela smrt – ten tón je užší než atom…
Nádherná slova, verše Josefa Musila se linula galerií: „Jak mám žít mezi lidmi, kteří nevědí, že Slunce je Ornette Coleman; a dětský obrázek, namalovaný křídami na asfaltě , jenž má viset v galerii,
Je John Coltrane;
a povětrnost ze všech stran je Cecil Taylor;
a jezera hořké čokolády jsou Mills Brothers;
a mosazné kohouty v koupelně jsou Louis Armstrong;
a knihovna v Alaxandrii je Wynton Marsalis;
a tráva ostřice je Charlie Parker;
a odraz nočního nebe ve kbelíku dehtu je Sun Ra;
a vrbové proutí je Sydney Bechet;
a vůně uhelných šachet je Eberlhard Weber;
a nerozlepený dopis z nemocnice je Bix Beiderbecke;
a medicimbál dribrující v katedrále je Charlie Mingus;
a mušle na krku hubené bělošky je Paul Desmond;
a tekoucí kapka černé tuše je Chat Baker....

nádhera, fantastické verše a přitom i nahlédnutí do historie jazzu
152 fotek, 21.3.2017, 268 zobrazení
Poprvé jsem viděl tančit Mina Tanaku v roce 1985 v klubu Na Chmelnici a bylo to pro mne jako zjevení. V té době nás před svody svobodného světa chránila komunistická železná opona a ještě tu nebyl internet, takže i když třeba ti zasvěcenější věděli, že existuje cosi jako avantgardní tanec butoh, tak málokdo z nich z něj mohl vidět víc než fotografie. Jako moderní balet jsme tu mohli vidět jakýsi x-tý odvar z toho, co bylo na Západě avantgardním výstřelkem v 60.letech. Na tomto představení Tanaku naprosto kongeniálně na perkuse a bicí doprovázel Alan Vitouš. Můj první dojem z Tanakova tance : bylo mi jasné, že jsem zatím nic tak podobně divného a temného neviděl. A že je to o umírání. Připomnělo mi to některé scény Becketových Textů a novel pro nic. Nesmírně pomalu a jakoby váhavě a tápavě se pohyboval většinu času na zemi s nevidoucím pohledem jako nějaký starý muž v dlouhé agonii. Plazil se, přetáčel z boku na bok. Až tady jsem v divadle poprvé zažil ten pocit , že se přede mnou nehraje divadlo, že nejsem divák, ale svědek něčeho osudového, co se přede mnou děje v reálu. Cítil jsem velký smutek a tíseň z toho, že přede mnou právě umírá nějaký starý ubohý muž. Někdy Tanaka dokonce ztrácel podobu člověka a působil na mne spíše jako zvíře. Občas ale vypadal jako malé dítě, které poprvé objevuje možnosti jak si hrát s rukama a nohama! A ještě mnoho docela jiného, co už se vůbec nedá přeložit do slov, jsem ten večer viděl. Nikdo neví, co se děje v Tanakově mysli, protože on odmítá svoje představení vysvětlovat. Smysl představení se tak díky asociacím utváří až v divákově srdci, a u každého docela jinak.
Tanaku jsem Na Chmelnici viděl ještě v roce 1987 a zase to byl stejně silný, až otřásající zážitek.
Pak jsem měl to štěstí vidět další žijící legendu divadla butoh Kazuo Ono tančit v Disku se svým synem někdy koncem 80.let. Bylo mu tehdy asi 80. Dožil se 103 let.
Tanaku jsem pak viděl i s jeho souborem Mai juku ve Stravinského Svěcení jara v Národním divadle 1992. To bylo samozřejmě úplně jiné než jeho solo performance, která jsem dosud viděl.
Pak až v 2012 v Arše společně s tanečnicí Shiho Ishihara v poetickém představení Step into the Shadow (Krok do stínu). A zas to bylo úplně jiné. Byl to takový snový milostný příběh. On a ona se dlouho hledají. Ona je vidět někdy jen nezřetelně jen jako přelud, vzpomínka nebo jako ve snu, v šeru za závěsem.
A zatím naposledy jsem Mina Tanaku viděl tančit v kleci v několikahodinových performancích v rámci výstavy ,,Keiiči Tahara a Min Tanaka : Fotosyntéza 1978-80 ve Veletržním paláci NG 18.-22.3. 2017.

FOTOGRAFIE V ALBU
Min Tanaka - 1966-2017 (fota z webu)
Min Tanaka -jarní slunovrat - 20.3.2017 performance před Veletržním palácem (Copyright © igor hlavinka)
Min Tanaka - 21.3. 2017 performance v rámci výstavy Keiiči Tahara NG Veletržní palác (Copyright © igor hlavinka)

MIN TANAKA
,,Min Tanaka (1945) patří k nejznámějším představitelům světového tance. Byl jedním z prvních tanečníků, kteří světu představili Butó - japonský tanec temnot.
V roce 1984 v klubu Na Chmelnici proběhlo první vystoupení japonského tanečníka Mina Tanaky v Praze. Toto vystoupení bylo uspořádáno tajně a viděla ho jen hrstka zasvěcených diváků. Toto i jeho další vystoupení Na Chmelnici v 80.letech se stala legendárními událostmi a Min Tanaka se u nás stal živou legendou. Byl prvním, kdo u nás představil tanec japonské avantgardy butó.

Ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab, který se na jeho prvních vystoupeních v Praze podílel organizačně, uvedl: „Tanaka tančil většinu představení nahý, jeho tělo bylo nalíčeno tmavou hlinkou a jeho pohyby oscilovaly mezi emocionálními výbuchy a nesnesitelnou pomalostí, mezi božskou krásou a zvířecí ošklivostí. Že se takovému tanci říká butó, tehdy nikdo nevěděl. To bylo dobře, taková situace je pro umění nejlepší. "
a dále: „Jeho tanec je založen především na extrémní pozornosti k prostoru a času. Je pro něj důležité, že se tanec odehrává vždy ,tady a teď‘. Jeho tělo je seismograf, který reaguje na všechny tektonické impulsy našeho duchovního prostředí. Tanakův tanec znejišťuje všechny fyzické zákony a vytváří tělesnou báseň. Je to tanec, který nemá formu, je plný neočekávaných událostí a zároveň pevně zakořeněn v zemi. Tanakova gesta vychází ze zemědělských prací, kterým se již po několik desetiletí věnuje na své farmě uprostřed japonských hor.“

Následovalo Svěcení jara se skupinou Mai juku v Národním divadle 1992, či společné vystoupení s Johnem Caleem při otvírání Archy 1994. Při slavnostním znovuotevření divadla Archa po povodni tančil uprostřed proudu řeky Vltavy. V roce 2005 bylo představení Standing On the Edge (Stát na hraně) Tanakovým příspěvkem k Andersenovské sezóně pražského divadla Archa, kde si vybral téma člověka na okraji společnosti. 2012 vystoupil v Arše společně s tanečnicí Shiho Ishihara v představení Step into the Shadow (Krok do stínu). Destination of the Stone – Min Tanaka – Rin Ishihara – Divadlo Archa 2016
Nejnověji jsme mohli Mina Tanaku vidět 17.-22.3. 2017 v několikahodinových performancích “Locus Focus” v rámci výstavy ,,Keiiči Tahara a Min Tanaka : Fotosyntéza 1978-80 v Veletržním paláci NG

Min Tanaka, který fascinoval polovinu světa, je legendou sám o sobě. Funguje jako most mezi světy východu a západu, mezi velkoměsty a venkovem, mezi stářím i mládím, mezi nicotou a nejhlubším smyslem existence. Životní filosofií Tanaky je propojení tance a zemědělství.
V současné době spolu s dalšími tanečníky své skupiny Tokason hospodaří na dvou farmách v horách prefektury Jamanaši. Pěstuje zde organicky ošetřovanou zeleninu, rýži, sojové boby a čaj. V létě na jedné z těchto farem pravidelně pořádá mezinárodní festival Dance Hakushu. Každoročně se na jeho horskou farmu sjíždějí desítky mladých umělců z celého světa, aby podstoupili náročný tréninkový cyklus, kterému Tanaka říká Body Weather - Tělesné počasí."

"When one says “I”? which part of her/his body is accompanying “I”? We often say ‘my face’? ‘my hand’? or ‘my something’? as if trying to reconfirm ownership and belonging. The truth is? any and every part of the body is a part of ‘me’."
Min Tanaka

"Moment by moment our body generates ‘the past’ while it continues embracing dreams (NOT objectives)? and it dares to be aware infinitely of the present moment."
Min Tanaka

"I am living in search of where lies "dance that would not use the body as a tool." Why don’t you join me and think about this!"
Min Tanaka
Více : http://buto.webnode.cz/products/min-tanaka/

1987 Min Tanaka & Maijuku" document Paris https://www.youtube.com/watch?v=rZu7mMp3lDA
1988 Min Tanaka & Hisako Horikawa - extract from a perfomance in Budapest? Prague? https://www.youtube.com/watch?v=oLBZwQRV3w0
1988 Min Tanaka & Frank van de Ven (Extract from a performance in Praha 1988)https://www.youtube.com/watch?v=hSuJ-y1-fh4
1988 Min Tanaka - extract from a perfomance in Budapest? Prague? https://www.youtube.com/watch?v=5SzwhrhMp7c
https://www.youtube.com/watch?v=RNDQAInU55M&feature=share
1990 Min Tanaka & Mai-Juku, music Noguchi. Paris (live electronics)https://www.youtube.com/watch?v=lZ6LqnSyF6Y&index=15&list=PLJePa0k595QABtGRVW6uQ4ZGhEHfDM0Ir
1990 The Rite of Spring" Paris Opera Comique. stage art by Richard Serra,music Minoru Noguchi https://www.youtube.com/watch?v=E9QrTA-Q4Xg
2006 music:Noguchi (live electronics) / dance:Min Tanaka '06 Tokyo?1/2?https://www.youtube.com/watch?v=BO_OvNLySg4
2014 Min Tanaka: Šťastný strom / Happy tree Praha https://www.youtube.com/watch?v=AT44Vf2RlRA
2015 Min Tanaka Solo Dance / Madada Inc. Official Image https://www.youtube.com/watch?v=dtG1ICDZUz0

BUTOH
Tanec butó je velmi originální především tím, že od tanečníka vyžaduje schopnost transformace vnitřních obrazů a pocitů do fyzického pohybu. Velký důraz klade na mentalitu tanečníka, Butó nevyžaduje jakoukoliv formu jako klasický balet nebo moderní tanec, naopak projev a výsledek ponechává zcela na tanečníkovi. Existuje tolik způsobů butó, kolik je tanečníků, a proto je možné butó považovat za nepřetržitou snahu o hledání výrazu v tanci a hledání odpovědi na otázku, co to je "tanec".
Slovo butó (butoh) se v japonštině skládá ze dvou znaků: první "bu" znamená tančit nebo se vznášet horizontálně, druhý "to" dupat, šlapat, ale také z něčeho pocházet, vycházet, v něčem mít kořeny.

Butó je cesta propojení a sjednocení vnitřního a vnějšího, poslechu ticha a odkrývání paměti těla. Záměrem je nechat mluvit tělo jeho vlastní řečí. Tělu naslouchá a z jeho vnitřní paměti čerpá hluboko zakořeněné zážitky. Butó pracuje s archetypy, podvědomím, individuálním a kolektivním vědomím, vztahy mikro a makrokosmu. Odkrýváním nám dosud neznámých končin vlastního nitra lze dospět nejen k rozšíření schopností vlastního projevu, ale i k vnitřní očistě, širší kolektivní katarzi a k prožitku těla jako subjektu s vlastním hlubokým vědomím a moudrostí. Butó pracuje s rozmanitostí univerza. Zkoumá různé kvality a aspekty lidského nitra (emoce, vzpomínky) i autentického prostředí (určité místo, příroda se vším, co ji utváří). Butó je cestou hledání a poznávání, kdy tanečník diváka bere s sebou a provází ho katarzí kterou se sám nechává transformovat.

Často vysvětluji filozofii „BUTOH“ pomoci květiny. Mám velmi rád květiny, protože květina pro mě představuje věčný koloběh světa. A takové je i „BUTO“. Nádherná květina rozkvete ve slunečním svitu a šíří svoji vůni lásky a poté postupně umírá a vrací se do země (k zemi) a její kořeny jsou jí oporou v temnotě. Stejně tak jako budhismus přijímá smrt i narození, světlo i temno ..."
Ken Mai (http://buto.webnode.cz/filozofie-principy

,,..v butó jde o hledání světla v temnotách.."
Sumako Koseki

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron