Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 187 výsledků (0,1990 sekund)

53 fotek, 18.1.2014, 31 zobrazení
11 fotek, září 2008, 52 zobrazení
... zlomek z typickych italskych (sicilskych) pochoutek, co jsem mela moznost ochutnat
110 fotek, 19.11.2011, 330 zobrazení | děti, zábava
18. - 19.11.2011 jsme uspořádali již tradiční spaní v hasičárně
přípravu programu na Mikuláše jsme střídali s různým vyráběním a samozřejmě nechyběly nejrůznější hry
Janě Bartošové děkujeme za přípravu jídla a maminkám za výborné pochoutky - večer se po nich jenom zaprášilo
120 fotek, březen 2014, 587 zobrazení
Na sobotu 1. března 2014 připadla akce oblíbená místními občany i těmi přespolními. U nás v Rudce se opět konaly Vepřové hody. Tentokrát se připravily ve spolupráci s obecním úřadem a poprvé také s MAS Brána Brněnska. Tato místní akční skupina je jednou ze 112 podobných „Masek“, které v České republice existují. Představují další možnost, jak čerpat evropské dotace. Jejich cílem je zlepšování života ve venkovských oblastech. Naše Brána Brněnska byla založena v roce 2012 a už o sobě dává vědět - třeba právě akcí, o které se zde zmiňujeme.
Tak jako každoročně i letos byly na obecním úřadě připraveny oblíbené zabijačkové pochoutky, které si zájemci mohli odnést domů nebo si pochutnat přímo na místě. S chválou všem, kdo jídlo připravovali, se každoročně opakujeme, což však určitě nevadí.
Se svou kapelou přijel pan Polanský a celé odpoledne a večer nás těšily pěkné melodické písničky.
Eva Čermáková
28 fotek, březen 2014, 33 zobrazení
Poslední 2 víkendy ve Vilniusu byly ve znamení oslav. První se při Masopustu vyháněla zima z Litvy. Místní se převlékli za zvířecí postavičky a svou maskou se snažili zimu zastrašit a vyhnat. V ulicích se tančilo, hrála tam hudba a všude bylo spoustu stánků převážně s dobrým jídlem. Většina stánkařů dávala své pochoutky lidem ochutnat, takže my erasmáci jsme měli žně. Já vyzkoušela několik druhů chleba a sýra a musím říct, že jako odpolední svačinka vynikající. Přes týden potom následovala odpolední procházka po místních kostelích (jeden si chtěl dokonce s sebou Napoleon odvézt do Francie, tak moc se mu líbil). Další víkend byly opět slavnosti, tentokrát k uctění Kazimíra (místní svatý a reálná postava - něco jako náš svatý Václav). Oslavy a stánky a program byl ještě větší než při Masopustu, slavilo se a hodovalo celé tři dny... Litevci jako národ oproti nám více drží pohromadě a dodržují tradice. A když je co oslavovat, tak slaví o stošest :-D počasí už se konečně umoudřilo a vysvitlo jarní sluníčko.
48 fotek, 9.10.2015, 65 zobrazení
Milí rodiče,

děkujeme za spolupráci při tématu „Ovoce a zelenina, to je zdraví, to je síla“.
Přinesené ovoce a zeleninu jsme v týdnu využili k třídění, porovnávání, smyslovým i pohybovým hrám, k výtvarné činnosti. Protože se k jídlu umíme pěkně chovat, vydrželo nám ovoce až do pátku a společně jsme si z něj mohli připravit ovocný salát.
Páteční den jsme jako každý, začali pohybovou chvilkou, abychom si pořádně protáhli tělo. Protože pohyb ke zdraví rozhodně patří. Po svačince jsme si po skupinkách začali připravovat ovocný salát. Kdo „nevařil“ na koberci skládal z vršků od „pet“ lahví ovocný sad. Příprava ovocné pochoutky nás moc bavila a všichni jsme ji zvládli na 1:-)! Když jsme měli všichni „uvařeno“, společně jsme si prohlédli „náš ovocný sad“ na koberci, shlédli parádní taneční vystoupení Ellenky a Simonky a pak už hurá na ovocnou svačinku. Co jsme si „uvařili“ jsme si, až na jedinou výjimku, snědli a moc nám chutnalo :-) Protože „Ovoce a zelenina, to je zdraví, to je síla“, tak nás vitamíny natolik nabily energií, že jsme se museli vyřádit při „minidiskotéce“.

Domů jsme si odnesli ježečka z brambory, kterého jsme si sami během týdne vyrobili, recept na domácí pribiňáček, kterým jsme si naše ovocné saláty zdobili, a všem nám moc chutnal a taky poznání, že ovoce je moc dobré, zdravé, a že s malou pomocí dokážeme ovocnou dobrůtku připravit sami :-).
49 fotek, únor 2013, 81 zobrazení
Povídali jsme si o potravinách, o tom, jaká jídla máme rádi. Co se z čeho vaří. Vyprávěli jsme si, jak pomáháme mamince v kuchyni, jaké tam má maminka nádobí, stroje a nástroje. Hráli jsme si v herně na hostinu a chystali slavnostní tabuli.
Potom jsme si vyzkoušeli skládat obrázky z potravin, tentokrát ze samých pamlsků - tyčinek, sušenek, piškotů a lentilek. Při práci nesměl nikdo ujídat :-). Kdo to dodržel, mohl potom mlsat. Nejdříve ale musel nabídnout ze svého obrázku nějakou pochoutku kamarádovi
Další prací bylo kreslení tuší na papírový talíř. Nejprve jsme si ozdobili okraj talířku a doprostřed jsme nakreslili nějaké dobré jídlo. Masíčko, brambory, mrkvičku, hrášek, houbičky. Nebo třeba dortík, koláčky..... Obrázek jsme potom kolorovali barvami. Na nástěnce jsme pod něj prostřeli ubrousek.
50 fotek, září 2013 až únor 2014, 131 zobrazení | architektura, cestování, lidé, města, země
ALB 469 – Noční Mtatsminda
Hora Mtacminda je nepřehlédnutelná svojí speciální kabinkovou lanovkou z roku 1905, ruským kolem a televizní věží, která má v noci výborný světelný program.
Také je tam od roku 2009 krásný zábavní park a zcela zrenovovaný palác z období jakési pětiletky, kde jsou časté schůzky zamilovaných párů, svateb, oslav přátel, nebo prostě jenom tak na čumendu . Sólistů tu moc nepotkáte, vlastně žádné. V Gruzii je normální neslavit sám, vždy je jídla plný stůl a kolem spousta přátel

Procházeli jsme se na krásné promenádě Rustaveli-Boulevard lemované platany. Je to hlavní tbiliská třída, spojujíící Náměstí Svobody s Náměstím Republiky. Náměstí Svobody dominuje budova Radnice, uprostřed rondelu stojí Sloup sv.Jiří, který nahradil Lenina. Gruzie byla první z bývalých sovětských republik, která vyhlásila samostatnost.

Na ní se mimo jiné nachází kostel Kašveti, v němž je uložen posvátný kámen, který porodila dívka po nepravdivém osočení sv.Davida Gareji z otcovství.Dále státní obrazárna, historické muzeum, státní divadlo Rustaveli, opera a budova parlamentu.Na přední straně parlamentu je krásná vodní kaskáda, před Parlamentem probíhaly demonstrace, které sovětská vláda rozháněla střelbou (při čemž bylo zabito 20 lidí). Kámen před touto budovou je věnován tehdejším obětem.

Míjíme ho a zabočíme do postranní uličky – už se stmívá – a jdeme na jedno kulinářské překvapení – stylové restaurace přístupné jak jinak než malou soukromou lanovkou asi pro 8-10 lidí. Je to tajuplné

Vlastní prostory restaurace jsou včleněné do srázovitého terénu a tvoří přirozené přírodní salonky pro tanec, jídla, separé, intimno i WC :-)

Jídlo se sestává z několika chodů a různých pochoutek, k tomu vínečko a krásný výhled na noční panorama Tbilisi, …. také hudba a taneček …
Prostě GASTROZÁŽITEK

Potom ještě lanovkou na Mtacmindu , všiml jsem si jak asi v polovině se všichni Gruzínci křižují a modlí. Mladí – staří – všechno jedno. Jako na povel. To samé potom při cestě zpět. Až později jsem se dozvěděl, že v polovině dráhy se nachází panteon, hřbitov, na němž jsou pohřbeni význační Gruzíňané. Bylo ještě půl hodiny do uzávěrky ruského kola, ale obsluha byla už líná nás na něj pustit a nezajímalo ji ani finanční přilepšení. Možná to bylo tím, že chvilkami se docela hustě rozpršelo. Stejně nás ale mrzelo, že jsme pohled na Tbilisi z ruského kola nezvládli. Byla by to krásná tečka za krásným dnem.

Následující album číslo 17 – EMOCE TBILISI – je posledním z tohoto krásného města. Potom už bude adrenalin v délce asi 3.300 kilometrů až do našeho odjezdu :-)
29 fotek, 2.12.2011, 431 zobrazení
Oživlé historické postavy vrací do života dobové zvyky a obyčeje
Ratibořice – Zpět do doby, kdy žila a tvořila autorka Babičky Božena Němcová a v zámku žilo panstvo, se v těchto dnech vrátil život v Ratibořicích. Návrat do časů kněžen, ale i do života prostého lidu, nabídnou návštěvníkům 3. a 4. prosince hned dvě akce.

„Jde o jednu z nejrozsáhlejších tradičních akcí, které se tu v Ratibořicích a v Babiččině údolí pořádají,“ říká kastelán zámku v Ratibořicích Ivan Češka. „Letos jsme provedli změnu programu, a tak jsme změnili i název. Akce se už nejmenuje pouze Advent, ale je rozdělena do dvou částí: Knížecí Vánoce na zámku a Advent v Babiččině údolí. V první části prostřednictvím kostýmovaných postav, z nichž některé jsou fiktivní, seznamujeme návštěvníky se zvyky z období Vánoc a adventu, a to na náchodském panství,“ dodává kastelán. Podle Ivana Češky jsou divadelní výstupy i scénky autentické. Vychází totiž z přímých svědectví pamětníků, kteří Vánoce a advent v době života postav z Babičky Boženy Němcové zažili.
„Tehdy byli ve věku dětí. K vidění je tedy například i to, jak byly právě děti o Vánocích obdarovávány, a to od majitelů zámku, příslušníků rodiny Schaumburg-Lippe. Já osobně jsem měl možnost s pamětníky o té době hovořit. Stejně je na tom můj kolega, stálý průvodce Milan Záliš, který psal scénář k akci. Dokonce i jeho prarodiče byli z Ratibořic. A tak to zná i z jejich vyprávění. Zde vystupuje v kostýmu pana správce,“ dodal Češka.
Vánoční scénky na zámku v Ratibořicích jsou situovány do 80. a 90. let 19. století. Ústřední postavou se stal tehdejší majitel panství princ Vilém Schaumburg-Lippe a jeho manželka, princezna Bathildis. K nim patří i služebnictvo (což jsou ale fiktivní osoby), ale také úřednictvo, které šlechtický rod měl.

Při prohlídce zámku v Ratibořicích, je pak možné vidět rozhovor mezi ním a místním katolickým děkanem. Téma? Jak jinak, než zvyky a vánoce. „Jsem místní děkan a hovořím s panem archivářem o tom, co pochází z Čech a co z Německa. Máme takový malý spor,“ říká Jakub Disman. „Ale nakonec vše urovnáme,“ reaguje Jiří Musil v roli archiváře Eimkeho. „Nakonec najdeme, co je typické pro Čechy. A vyzvedneme zpěvy při ranní mši, kterým se říká roráty. Kromě Čech, nemají obdobu nikde v Evropě,“ upozorňuje Musil.
Další místnost zámku v Ratibořicích voní pochoutkami, které zdobily panské stoly. V jedné z komnat, se tak odehrává další ze živých scének, které dotváření obrázek o dění na zámku. „Já jsem princ Vilém Schaumburg-Lippe a zrovna se tu radím se zámeckou kuchařkou, jak bude vypadat vánoční menu. „Budou to samé vybrané lahůdky. Jen se podívejte,“ dodává zámecká kuchařka.
Strom v sále Tří císařů
V sále Tří císařů stojí vánoční strom. A před ním princezna Bathildis. Ta vypráví, jak byly děti zaměstnanců zámku o Vánocích obdarovávány. Před stromem jsou vyrovnané vánoční balíčky, a na každém je jmenovka dítěte zaměstnance zámku. „V balíčcích měly například boty, nebo jiné oblečení. A podle zvyku, dostalo každé dítě vánočku. To jsou ale příběhy, které se odehrávaly na zámku v Náchodě. Tady v Ratibořicích panstvo vánoce neslavilo. Trávili je v Náchodě,“ zmiňuje historickou nepřesnost kastelán.
Ruderův mlýn naplňuje folklor
Další část akce „Advent v Babiččině údolí se v lidovém stylu odehrává na Ruderově mlýně, kde vystupuje dětský folklorní soubor Barunka z České Skalice, který prostřednictvím pásma písní, koled a různého zvykosloví, představuje období adventu na přelomu 19. a 20. století. „Tancujeme kucmoch, protože patří k období kdy je zima, kdy by měl člověk jíst česnek a cibuli. A taky lidem zpíváme písničku Šla Maria, šla do ráje, protože se chystáme na příchod Krista,“ říká vedoucí souboru Barunka Martina Pavlasová.
„Nehrajeme koledy. Hrajeme lidové písničky, které patří sem, tedy do našeho kraje. Abychom nezapomněly, odkud jsme a kam patříme,“ dodává. „V našem programu vystupují i čerti,“ přidává se Pavel Řitký, hlavní muzikant souboru. „Proč Čerti? Protože v pondělí bude chodit čert s Mikulášem a v každém mlýně přece museli být čerti,“ dodal s úsměvem muzikant.
Specialitou je cibulový chléb
V prostoru mandlovny se odbývá i vánoční trh. Tam je možné, kromě vánočních ozdob, pochoutek a svařeného vína, zakoupit i cibulový chléb. „Peče se na lipovém dřevě. Bez přídavku cibule by chutnal jako obyčejný,“ přibližuje jednu z pochoutek Anna Borsová. „Nejlepší je, když se potírá máslem. Při jídle se nekrájí, ale ulamuje. Cibulový chléb je původem z Francie,“ dodala.
V rámci akce „Knížecí vánoce na zámku“ a „Advent v Babiččině údolí“, lze samostatně, bez průvodcovského výkladu, navštívit i Staré bělidlo. „Do souvislostí tu dáváme realitu i fikci, kterou propojila Božena Němcová v Babičce. Je totiž známo, že Němcová si své dětství a vzpomínky idealizovala,“ říká kastelán Ivan Češka. „Seznámit se zvyky na zámku a prohlídnout si historické budovy v Babiččině údolí,“ bude možné až do neděle,“ dodal.
autor: Jiří Máslo, Náchodský deník, 3.12.2011
51 fotek, 17.6.2007, 65 zobrazení
Vše to začalo v sobotu ráno, kdy jsme se sešli na brněnském hlavním nádraží. Rodiče nám předali své ratolesti a po zakoupení lístku jsme se vydali na nástupiště. Stěží jsme se nacpali do sobotního přeplněného vlaku. Hordy trampů, cyklistů a turistů vyráželo na špacír a nebylo se proč divit. Čekal nás prosluněný víkend.

V Kralicích nad Oslavou jsme vystoupili. Rozdělili si do batohů erární jídlo a po silnici se vydali do lesů v údolí Oslavky. Po cestě jsme si pochutnali na třešních v aleji za Březníkem a osvěžili se chladnou vodou z Bumbálka před Březníkem.

Okolo 2. hodiny odpolední jsme po místy křivolaké a mokré cestě dorazili do Štroblcampu, místě, kde stojí chata známých od naší Pepís. Bohužel již byla zabraná mladým Houbou a jeho kamarády a tak jsme jen poobědvali sekanou s chlebem a hořticí, popili limonád, usušili mokré a navlhlé a vydali se rozbít tábor na protilehlý břeh, na Kančí louku, na flek kde jsme s dětmi stanovali i při loňském výletě do údolí.

Postavili jsme stany (někteří z nás u toho znova maturovali), připravili dřevo na oheň, zahráli pár her a děti si poté vydupali koupání. Čvachtali se až do 17 hodin, kdy se i s dohlížejícím Karasem vrátili do tábora, kde už na ně čekalo suché oblečení a skoro hotová svačinka - salátová okurka. Zahrálo se dalších pár her, doladilo se bydlení a se soumrakem se rozdělal oheň, který nás měl hřát až do noci a též nám pomoci připravit večeři, špekáčky s hořticí a chlebem. Na těch jsme si skoro všichni pochutnali, jen Příšera dělal drahoty a jeden buřt svým neopatrným zacházením trochu zkazil. Nasyceni a napojeni jsme chvilku po večeři ulehli do svých spacáků, někteří do stanu, nekteří pod širák. Na kytaru se totiž nehrálo, protože nám naše Pepís zůstala v Líšni s autoškolou a s cukříky :'-(.

Neděle pro nás začala v 8 hodin. Karas již měl rozdělaný oheň a Stoupa se s dětmi hodlal rozcvičit. Protáhli si těla, ruce a nohy a po snídani - chleba se sýrem a okurkou - jsme se dali do drobného poklízení tábořiště a hraní několika her. Na 12. hodinu jsme měli naplánovaný oběd a tak jsme vyslali Báru, aby šla pohlídat děti u dalšího čvachtání, zatímco jsme my, tedy Karas a Stoupa, plánovali nedělní program.

Když se děti po hodině vrátlily, vařila se už voda na oběd - na vrtule s kakaem. Na druhý pokus se nám podařilo uvést ne-tolik-slanou vodu do varu a tak jsme si oběd vychutnali až okolo půl druhé. Při vaření oběda se k nám přidali i kolemjdoucí výletníci z Třebíče na opečení několika buřtů. Poté se s námi s "ahoj" rozloučili a pokračovali si po svých. My jsme si umyli ešusy, poklidili tábořiště, udělali několik závěrečných fotek a hurá zpátky do Kralic na vlak. Cesta uběhla docela rychle, i když někteří díky horku málem padli :-). Vodárna za Březníkem tentokrát přišla více vhod než kdy jindy. Osvěženi jsme dorazili na nádraží půl hodiny před naším 17:16 vlakem. V nedaleké osvěžovně jsme si zakoupili něco málo drobností a pochoutek, udělali ještě pár fotografií, rozdali tatranky a výhry za výlet a nastoupili do vlaku, který nás odvézl domů, do Brna.
23 fotek, 30.7.2015, 92 zobrazení
Ačkoliv je tu už poměrně pozdě v noci, přesto nemůžu jít spát dokud se nepodělím s našimi intenzivními zážitky z dneška. Jak jsem psal už včera, bydlíme v moc hezké ubytovně pro učitele připomínající velmi kvalitní hotel. Ráno jsme měli mít sraz v 8 h s naším průvodcem, ale už si začínáme zvykat po dnešku na jejich organizační (ne)schopnosti, tak víme, že zpoždění je jediná jistota. Na snídani jsme vyrazili do nedalekého bistra. Od školy máme poukázky na jídlo, které nám vystačí na většinu pobytu. Bistro se ukázalo býti v rádoby evropském stylu. Sendviče, burgry, míchaná vajíčka. Je to nedaleko místního gymplu a mladí prý mají rádi evropské jídlo. My jsme na druhou stranu byli rádi, že to nechutná po našem, ale více po jejich, což jsme jim neprozradili.
Už na snídani si nás vzala na starost holčina, která s námi sedí v laborce a mluví perfektně anglicky. Chodila prý do anglické školky. Při komunikaci s námi používá jméno Sage a je pro nás velmi důležitým prostředníkem. Ještě netuší, že jí za to nadělíme přívěšek s krtečkem...
Po snídani jsme vyrazili do školy. Zjišťujeme, že v Taichungu už si pouze s angličtinou nevystačíme. Máme místní openkarty na cestování. Uvnitř busu je vše čínsky. Víme, že jezdíme číslem 35, znak univerzity má uvnitř dva křížky nad sebou. Zítra asi jedem sami, tak snad nepřejedeme.
Ve škole jsme začali seznámením s lidmi z laborky a s profesorkou Suen. Bylo to vcelku příjemné. Mají v laborce Inda, který mluví jako všichni Indové parádně anglicky, tak si máme s kým poklábosit. Jeho jméno se pamatuje snadno, jmenuje se Mádudy (ale nemá). Po seznámení se následovalo oficiální a milé přivítání ze strany NCHU. Děkani a někteří profesoři ovládají perfektně angličtinu. Poté následoval raut v prostorách školy. Je tu asi šest Američanů a všichni jsou největším lákadel pro místní studenty, s námi drží zbytek naší party. Lidé z laborky, Sing z Malaisie, o kterém jsem psal už včera, a Taiwanec bez znalosti angličtiny, ale přesto se srozumitelným a suprovým smyslem pro humor (bez naší znalosti čínštiny nám dnes vysvětloval, v kolik hodin musíme společně vyrazit na noční trh, aby mohl balit holky ze střední na to, že je kámoš s bělochy). Raut byl super, ochutnali jsme toho s Markem hodně, i když jsme kvůli polednímu horku nebyli vůbec hladoví. Poprvé jsem jedl žlutý vodní meloun a neuvěřitelně supersladký a chutný ananas (to byly jediné věci, které umíme s jistotou identifikovat). Místní z nás měli srandu, že umíme dobře jíst s hůlkami. Až půjdeme příště k našim oblíbeným dejvickým Čongům, musíme dát velké dýško.
Poté jsme se vraceli opět do laborky. Rozhodli jsme se dát profesorce Suen dárek (pozlacenou zmenšeninu českých korunovačních klenotů osázenou českým granátem). Bohužel nám vůbec nepřišlo, že měla radost, což nás zklamalo. Neumíme moc číst emoce z tváří místních lidí. Z našeho pohledu nám přišlo, že naše snaha vést diskuzi s profesorkou nebyla vnímána příliš pozitivně. Průvodkyně Sage nám říkala, že zítra nepoteče voda, že se čistí zásobník a že nemáme chodit (navíc zmiňovala, že profesorka zítra nebude). Když jsme se o tom ujišťovali s profesorkou, hbitě nám domluvila práci v laborce na zítra, abychom se prý nenudili. Holt jiný kraj, jiný mrav. Aspoň jsme jim s Markem trochu (možná více) vysvětlili chyby, které mají ve svých aparaturách. Naší průvodkyni Marek hbitě vysvětlil o čem je asi její diplomka. Z diskuze se studenty a z diskuze s profesorkou pro nás vyplývá Cimrmanovo pravidlo pro další dny v laborce, kterým se místní řídí: "Říkali neptej se".
Na odpoledním programu byl kurz a přednáška o kaligrafii. První část byla o čínských malbách. Bylo to pro mě neuvěřitelně zajímavé, protože nám bylo vysvětleno, jak vnímat čínské umění. V malbách převládá nejčastěji černý inkoust na bílém papíře. Více důležité než vnímání barev je vnímání linie. Ostré přesné linky značí preciznost, rychlost, něco výjimečného, naopak široké linky ynačí něco příjemného, hezkého. Třeba bojovníka nebo květ nakreslí tenkou linkou, ale básníka nebo hračku tlustou měkou. Dále se zde silně pracuje s mnoha odstíny černé a šedé, které v celkové kompozici opravdu začínají hrát barvami. Čínské malby jsou multiperspektivní (malíři kreslí obraz dlouhou dobu, často na odvíjející se svitek, dokreslují nové a nové podněty). Velmi se rovněž pracuje s barvou podkladu. Často jsou v obrazech bílá místa, která budí v pozorovateli fantazií. Často značí mraky, vodu nebo rostliny. Celkově je kladen velký důraz na vyváženost malby v mnoha směrech, což je v souladu s principem jing jang. Třeba černá je v podobném mnořství na malbě jako bílá, kresby jsou často symetrické. Autor je vždy podepsán, často i s letopočtem a veškeré psané texty často ladí s motivem (tvarem nebo grafickou úpravou kopírují linku hlavní kresby). Na krásných obrazech je často možné najít červená razítka. Jimi si císař označil ty malby, které viděl a které se mu líbily. Zvláště hezké malby mají na sobě mnoho červených razítek od spousty císařů. Přednášející se to zdá jako barbarství. Po přednáčce bylo vysvětlování historického vývoje písma a taky vysvětlování smyslu kaligrafie. Vůbec to není jen o tom něco napsat. Je to opět jistý druh relaxace, umět se oprostit od starostí, soustředit se na to, co člověk píše a hlavně jak. Pohyb štětcem musí být ladný, má mnoho pravidel. Ladnost a umění odprostit se od všech starostí je zde moc hezky viditelný. Vše zapadá do budhismu nebo konfucionismu (tam spíše). Třeba v parku před univerzitou staří lidé cvičí jógu nebo kung fu v naprosto plynulých pohybech s úsměvem na rtech.
Po konci lekce jsme opět šli do laborky, byli jsme domluveni, že v 17 hodin vyrazíme s lidmi z labu na noční trh. Více než hodinu nás ale samozřejmě nikdo nevyzvednul, tak jsme aspoň poklábosili s Indem o penězích zde. Nástupní plat pro inženýra tu je cca 34 tis. Kč měsíčně, ceny cca o 15 procent nižší než u nás... Měli bychom tu zůstat :-D
Nakonec jsme konečně vyrazili na noční trh. Ani moc nepršelo (z Lonely Planet průvodce víme, že roční úhrn srážek je zde skoro o polovinu nižší než v Taipei). Na trhu nás místní zasvětili do svých specialit. Začlo to dost divoce... Vybalili na nás hned kuřecí pařátky jako největší pochoutku. A pak nesněz to, když na tebe natěšeně kouká banda místních... Tak jsme si s Markem dali a fakt to šlo. Chutnalo jako jiné části kuřete, kostičky se po rozžvýkání vyplyvnuly. Další přišlo na řadu smradlavý tofu. Jedna jobovka za druhou. Tohle ani Dudlis nechtěl při svém pobytu na Taiwanu ochutnat. Smrdělo to řádně, jako hovínka... Překonali jsme to, naštěstí v puse to docela šlo a vůbec to už nesmrdělo (za to asi může množství citronové trávy, co jsem k tomu snědl). Pak už to šlo, vařící kuličky plněné zeleninou, těstíčem a asi olihní, obří kuřecí nebo kachní řízek ve sladkým těstíčku.
Nechtěli jsme zůstat zahanbeni, tak jsme na ně vybalili lázeňský oplatky, na tom si moc pochutnávali. Poté co jsme loupli první pivo ten večer (a už po pouhém jednom pivu vypitém v tom horku po dlouhé době bez pití asi za dvě minuty) se nám ostatní smáli. Jak se asi divili když jsme pak dali hned druhé na chuť :-) Naše průvodkyně se jako jediná z celé party nechala pozvat na pivo. Ostatní se jí smály a měly ji za alkoholičku, tak jsme ji podpořily a všem ostatním vnutili (samozřejmě po náležité osvětě) Becherovku. Nikdo neodmítl. Asi pro polovinu zúčastněných to byl nejsilnější alkoholický nápoj, který kdy ochutnali. Mnoho z nich těžce snášelo pálení chřtánu, naštěstí zapíjeli exotickým džusem. Nikomu nechutnal ani alkohol a bylinky už vůbec ne. Pomsta však přišla brzy. Marek se ptal, co jsou předměty vypadající jako červené umělé rampouchy na vánoční stromeček. Vyklubaly se z toho cherry rajčátka na špejli máčená v červeném karamelu. To fakt stálo za to... Na zakončení večera jsme dali zase něco fakt speciálního. Tradiční zmrzku. Byly tam tři druhy. Odporná ledová tříšť ze slaného švestkového džusu, zmrzka vypadající jak vanilková a chutnající jako vodová citronová náplň do osvěžovače vzduchu v autě a vrcholem byla sladká chlazená omáčka s fazolemi.
Jsem zvědav, co bude zítra v laborce. Na víkend máme volno, uvidíme, co bude. Chtěli bychom vyrazit ke Slunečnímu a měsíčnímu jezeru.

PS: ty chutě tu hodně zveličuju, ale nebylo to tak strašné, vždy se na tom dalo najít i něco dobrého. Opravdu si to tu užíváme.
Jidlo  0 | ruthonza
70 fotek, loni v létě, 27 zobrazení
Jidlo  0 | alka07
45 fotek, únor 2016 až červen 2017, 53 zobrazení | koníčky
jidlo  0 | johana11
61 fotek, říjen až prosinec 2016, 150 zobrazení
59 fotek, duben 2015 až srpen 2016, 9 zobrazení
Jidlo  1 | ujaninky
22 fotek, léto 2016, 8 zobrazení
prázdné album, 3 zobrazení
8 fotek, březen 2016, 37 zobrazení
Jidlo  0 | davidnes
1 fotka, 29.9.2015, 4 zobrazení
94 fotek, březen 2013 až květen 2015, 112 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.