Název

Putování Svatou zemí VII - Kolem Mrtvého moře až do Nazaretu

Popis

4.11.2014 - (Izrael, Masada, Kumrán, Nazaret)
Historie Masady: Nejprve se pokusím převyprávět pohnutý příběh, který se udál na útesu nad Mrtvým mořem.
Masadu nechal zbudovat koncem prvního století BCE Herodes Veliký. Měla mu sloužit jako útočiště v případě povstání nebo nepokojů. Neponechal nic náhodě a průběžně udržoval sklady potravin a výzbroje napěchované po strop. Do náhorní plošiny nechal vyhloubit několik velkých cisteren, aby zachytávaly srážkovou vodu. Zásoby měly těm, kteří by se uchýlili na Masadu, vystačit na několik let.
Během první židovské války v roce 66 se pevnosti zmocnila židovská sekta Zélotů, kteří ji začali využívat jako základnu k výbojům do okolí. To si Římané mohli těžko nechat líbit. V roce 71 začali Masadu obléhat. Po dvou letech, roku 73, přitáhla k Masadě elitní 10. římská legie pod vedením Lucia Flavia Sylvy. Ten usoudil, že dosavadní způsob boje nikam nevede. Bylo potřeba změnit taktiku, aby nedobytná pevnost padla. Římané začali stavět v nižší západní stěně hory přístupovou rampu z písku a kamení a vyztužovali ji dřevěnými trámy. Mezi obránci a útočníky probíhala dlouhá fyzická a psychologická válka. Židé se hlavně zpočátku snažili výstavbě rampy bránit. Na stavitele shazovali kameny a snažili se jim znepříjemnit jejich stavitelské úsilí šípy a praky. Postupně však byli čím dál vyčerpanější a odpor slábl. Rampa byla i přes odpor obránců po dlouhých měsících dokončena. Dodnes je viditelná z hrany náhorní plošiny, jak se přimyká k západní stěně hory. Při pozornějším pohledu lze rozeznat výdřevu, která zpevňovala svahy a umožnila větší sklon horní hrany. Římanům se nakonec podařilo vyrvat k hradbám beranidlo, kterým prorazili otvor dovnitř. Finální útok byl naplánován na následující ráno.
Jednotky se ženou po rampě proraženou dírou v hradbách. Je podivné, že nikdo neklade odpor. Největší překvapení a rozčarování však čeká útočníky uvnitř. Proč nenastala očekávaná válečná vřava? Velitel Sylva se zmateně rozhlíží po prostranství. Všude je naprosté ticho, nikde živá duše. Ve studni Římané nalézají pouze dvě ukryté živé ženy s dětmi. Dovídají se neuvěřitelnou pravdu. Zéloti raději zvolili smrt, než aby se nechali porazit a zajmout. Všichni spáchali, nebo byli nuceni spáchat, hromadnou sebevraždu včetně žen a dětí. Několik posledních bojovníků se vrhlo po hlavě z kolmých stěn do propasti. Římané měli mnohonásobnou převahu a těšili se na slavné vítězství. Místo toho fiasko naplněné hrobovým tichem. Velitel Sylva se prý nemohl s tou potupou srovnat několik let.
Silný příběh takového kalibru těžko mohl nechat v klidu filmaře. Film s názvem Masada natočil Boris Sagal v roce 1981 a do hlavní role obsadil Petera O’Toola.
Přestože židé neobývali Masadu příliš dlouho, stihli zanechat stopu. Poté, co se zmocnili pevnosti v roce 66, začali stavět synagogu. Když se přiblížil osudový den jejich porážky, ukryli pod podlahu modlitebny posvátné hebrejské, aramejské a řecké svitky. Archeologové je senzačně nalezli po 20 stoletích. Staly se součástí souboru svitků od Mrtvého moře.
Dobytím historie Masady neskončí. Další rozkvět nastává v byzantské době, o čemž svědčí mnohé stavby a dochované mozaiky. Nechci se dokola opakovat, ale důvodem pro opuštění bylo opět postupující sucho, které postupně postihlo Blízký Východ.
V roce 2001 byla Masada zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.
Každoroční vojenská přísaha si připomíná hrdinství obránců. Součástí textu přísahy jsou slova: „Již nikdy Masada!“ Pro židy je toto místo víc než jen kus historie, je to jejich srdeční místo, symbol pevné víry na jejich historické pouti.

Několik slov o neutěšeném stavu Mrtvého moře: Hladina velmi rychle klesá kvůli zadržování vody v Galilejském jezeře a zavlažování. Pokles se v poslední době ještě zrychlil na kritických 70 cm ročně. Vyschnutí se očekává kolem roku 2050. Jakási chytrá hlava se však zamyslela a vypracovala záchranný projekt, který využije rozdíl výšek hladiny Mrtvého a Rudého moře. Potrubí by mělo přivést potřebnou chybějící tekutinu.

Úvaha o Jordánu: Proč se Jordánsko jmenuje podle pohraniční řeky Jordán? Celá dlouhá hranice s Jordánskem je tvořena horami. Vodu do Jordánska nelze přes kopce nikudy rozumně dostat. Řeka by neměla být dle těchto úvah pro Jordánce tak důležitá, aby podle ní pojmenovali celou zemi? Pak jsem si uvědomil, že původní hranice s Palestinou vedla úplně jinudy, západněji, a že v minulosti tekl Jordán skrz Jordánsko.
Jordán není žádný veletok. S průtokem srovnatelným s naší Lužnicí podává úctyhodný životodárný výkon. Údolí je sice úzké, ale zato velmi úrodné, aby uživilo zdejší hustou populaci. Všude se tu pěstuje zelenina a subtropické ovoce. Cestu lemují kilometry síťovníků, obdoba foliovníků. Usoudil jsem, že úrodu není třeba chránit před chladem, ale před ptáky, hmyzem a cizopasníky.

Pár slov o Kumránu: Nedaleko ústí Jordánu do Mrtvého moře leží jeskynní komplex Kumrán. V jedné z jeskyní nalezl jakýsi beduín ve dvacátých letech 20. století hlavní část „Svitků od Mrtvého moře“. Nález od začátku provází spousta nejasností. Jedna z nich je, kdy svitky vznikly. Podle jedné varianty již před narozením Krista, čož by velmi otupovalo jejich kontroverznost. Podle další varianty byl sv. Pavel oponent Ježíše Nazaretského a také římský agent, který upřednostňoval právo před vírou.

Kategorie a štítky

Nastavení