Hledání: 31.8.2013 Bílá

Pro dotaz 31.8.2013 Bílá jsme našli 20 011 výsledků.
AKCE -30 % s kódem
📅 Naplánujte
celý nový rok.

Využijte 30% slevu na všechny kalendáře!
Kód: Kalendare2021
Kalendare2021
adeuka4
Tábor Bělásek v Bílém potoce pod smrkem
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2013
  • 1 578 zobrazení
waverka
Severně od Boleslavce, náročnější cyklistika s možností bloudit nekonečným lesním prostorem
více  Zavřít popis alba 
666 komentářů
  • srpen 2013
  • 567 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
juleskah
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • květen až srpen 2013
  • 424 zobrazení
zahradkarka
Přehrada Les království na řece Labi je známá také pod názvem Těšnovská přehrada nebo údolní nádrž Bílá Třemešná. Po architektonické stránce je považována za jednu z nejhezčích vodohospodářských staveb v ČR. Od r.1964 je celý objekt chráněn jako technická památka. Stavební práce na vodní nádrži byly zahájeny v r.1910 a z největší části dokončeny v r.1914. V důsledku 1. světové války se prodloužilo úplné dokončení stavby do r.1919. Celkový náklad na stavbu činil 4700 000 korun rakouských. Oblouková hráz je postavena z královédvorského pískovce, délka hráze v koruně je 218 m, výška hráze nad terénem 32,7 m, celkový objem nádrže je 7,2605 mil. m3. Účelem přehrady je především snížení velkých vod na Labi a částečná ochrana území pod přehradou před účinky povodní a využití odtokové vody k výrobě elektrické energie ve vodní elektrárně.
více  Zavřít popis alba 
110 komentářů
  • 30.8.2013
  • 161 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
pcupr
Skalky na Držkové jsou otočené pěkně na jih. Někdy výhoda, někdy nevýhoda. Tentokráte jakž takž. Zdeňa si sebou přivezl spolulezce Brumlu. To je ten milý chundelatý chlapík. Ne ten v té přilbě , ten bez přilby . Chundelatý, v bílém kožíšku, ne v oranžovém tričku. Tož pěkně jsmesi zalezli, polívku jsme si dali, spokojenost.
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 10.8.2013
  • 104 zobrazení
sdhkrovice
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 21.5.2011
  • 87 zobrazení
machmush
Kategorie: krajinazvířata
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 30.8.2013
  • 36 zobrazení
lucjent
Výchozí Pec pod Sněžkou a cílem celé této akce bylo dojít k mohyle Vrbaty a Hanče. Mezi cíl však byla v sobotu večer Martinová Bouda, kde se přespalo. V sobotu se ušlo 28 km a byl to náročnější den. Hned na začátku byl výstup na Sněžku. Pak se šlo na Luční Boudu a podél Bílého Labe k Boudě u Bílého Labe. Dále Josefova a Špindlerova Bouda, Petrová Bouda, která v součastnosti není, jsou tam jen betonové základy. Tato bouda vyhořela nedávno. Od Petrovy Boudy ke Dívčím a Mužským Kamenům a pak už směr Martinová Bouda. V neděli dopoledne to bylo jednodušší, poněvadž jsem byl na vrchu na Hřebenech Krkonoš. Takže následovala Labská Bouda, Labský vodopád, Pramen Labe. Mimo plán a pak se ukázalo že to byl dobrý nápad a to Sněžné Jámy. Ovšem tady jsem se musel vracet stejnou cestou k Prameni a pak pokračovat k Vosecké Boudě a na Krakonošovou Snídani kde už však teče Mumlava a pak dále Ke Čtyřem Pánům a ke cíli na Zlaté Návrší k Mohyle Vrbaty a Hanče a posléze k Vrbatově Boudě. Byl jsem u cíle. Ale ještě cesta domů. Tedy do místa kde odjedu domů a to byl Špindlerův Mlýn kam jsem měl dojít. Ovšem jsem došel jen na horní stanici lanovky na Medvědín a do Špindlerova Mlýna jsem sjel lanovkou. Lanovkou jsem musel proto, protože mi odešli kolena, nemohl jsem chodit z kopce . Po rovině a do kopce ano, ale z kopce ne. Na kolena byl velký nátlak při sestupu 4,5 km z Vosecké Boudy na Krakonošovou Snídani.Pak na autobus a domů přes Vrchlabí. V neděli jsem ušel 24 km. Zbývající 5,5 km bylo z Medvědína do Špindlu. Kdyby se to šlo celé tak by celkový počet byl necelých 58 km. Počasí bylo dobré, občas fouknul větřík ale to bylo přijemné. Kde opravdu hodně fučelo tak to bylo na Sněžných Jámách a pak ke konci ve Špindlu trochu pršelo. Jinak bylo sluníčko a hřálo. Mám trochu spálený obličej. Celkový dvoudenní výlet vyšel na jedničku.
více  Zavřít popis alba 
  • 25.8.2013
  • 34 zobrazení
buduli01
  • 31.8.2013
  • 30 zobrazení
abuelo
Na podzim roku 2016 jsme si u společnosti Mosturflot objednali na léto 2017 plavbu na trase Moskva – Solovecké ostrovy a zpět. Mosturflot naši objednávku potvrdil a my jsme mu zaplatili požadovanou cenu. U levných aerolinek jsme zakoupili nezrušitelné letenky, zarezervovali jsme hotely a jali se studovat dostupné info.
Pak přišla rána pod pás. Mosturflot zájezd na Solovky zrušil. Jako náhradu nám nabídl podobný zájezd ve stejných termínech na trase Moskva – Sankt Petěrburg.
S cenou propadlých letenek před očima jsme se „svobodně“ rozhodli tuto nabídku akceptovat.
Koneckonců, kousek Karélie – i když ne tak velký – taky uvidíme a bílé noci jsou principiálně k vidění v Sankt Petěrburgu stejně jako na Soloveckých ostrovech.
více  Zavřít popis alba 
1 751 komentářů
  • léto 2017
  • 99 323 zobrazení
ladja77
více  Zavřít popis alba 
33 komentářů
  • květen 2014
  • 32 382 zobrazení
molinda
Mám ráda bílou barvu, jen kdyby nebyla tak nepraktická.. :)
více  Zavřít popis alba 
10 komentářů
  • září 2008 až září 2010
  • 30 138 zobrazení
amaliemikusova
19. - 27. 7. 2014
Dovolená v Beskydech na chatě u tety Radky. Vyrazily jsme na týden s mamkou, tetou Pavlínou, kamarádkou Gabčou a malým Ríšou.
So 19. 7. - příjezd, koupání na chatě na zahradě
Ne 20. 7. - hrad Hukvaldy, Exotic zoo
Po 21. 7. - Řípovi na chtě - Gabča teplota, my s mamkou v dětském parku v Bílé (stihl nás strašný liják), odpo Karviná u babi Alenky
Út 22. 7. - ZOO Ostrava
St 23. 7. - do Karviné (prší), herna na náměstí, u tety Bohunky
Čt 24. 7. - Ostrava JoJo herna, Ikea
Pá 25. 7. - Dinopark Ostrava
So 26. 7. - dětský park v Bílé - lanvkou na Bílou, pohádkovou cestou dolů, dětský park
Ne 27. 7. - k babi Alence na oběd na zahradu a šupem domů...
Amálka zůstala u babičky a další den šla na pár dní k babičce Lídě.
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • červenec 2014
  • 25 639 zobrazení
grom
  • 22.2.2015
  • 22 127 zobrazení
nik69
Sněžit nepřestává aneb silničaři jsou v plné pohotovosti . :-)
více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • leden 2017
  • 15 844 zobrazení
rrmodels
  • 16.8.2019
  • 12 489 zobrazení
superfotograf
Kategorie: lidézábava
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 24.6.2017
  • 10 849 zobrazení
romanka22
4 komentáře
  • 22.11.2012
  • 16 156 zobrazení
ondrejhavelka
Z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

K dostání online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1?searchToken=a248af3e-6b1f-4ca2-84e6-9228ee968d32

Audio verze knihy: https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.
Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která
mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije. Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se
posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito. Kolik času v Evropě
věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy?
Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva
mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu
a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy
prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí
a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali. Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší
děti, připravují jídlo, opravují chýše... V průběhu dne vládne pomalá, líná,
nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • říjen 2008 až prosinec 2017
  • 10 338 zobrazení
lie1983
Konečne som po 1x prehovorila sestru na pár snímkou, cielene. Predstava moc nebola, keďže nemám skúsenosti. Trvalo to cca 10min aj s prípravou, jediná biela stena v byte v kuchyni, stienesnené podmienky...ale aj napriek tomu sa tomu teším :)
Kategorie: lidéumělecké
více  Zavřít popis alba 
56 komentářů
  • 29.8.2011
  • 9 905 zobrazení
julie
8. 10. 2009 Praha, u téměř bílé zdi v Suchdole
Premiéra nového plemene, cunkovských nádher. Realizace dárku k narozeninám.
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 8.10.2009
  • 9 634 zobrazení
ondrejhavelka
https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Na naší dlouhé cestě Afrikou kráčíme etiopským deštným lesem v netrpělivém očekávání, že snad brzy spatříme domorodce nebezpečného kmene Mursi. Přicházíme do malé vesnice.
Najednou se z chýše vynořuje mursijská žena s velkým terakotovým talířkem ve spodním rtu. Srdce mi čtyřikrát pomalu a silně udeřilo do žeber, aby se potom rozeběhlo na plné obrátky a nahrnulo do hlavy tolik krve, až jsem se zamotal. Poprvé vidím člověka s talířkem pelele v ústech. Je to fascinující, nepopsatelné, úžasné a krásné. Cítím satisfakci, vzrušení, překonání další hranice i trochu strachu. Žena je do půli těla nahá, omotána do hrubé deky. Povislá prsa má zdobená jizvovým tetováním, které přechází až na záda. Na nohách zvoní měděné kruhy. Je špinavá, zaprášená, nohy obalené zaschlým blátem.
Je neuvěřitelné, že se dívám na člověka v roce 2005, nebo přesněji v roce 1998 podle etiopského kalendáře. Za ženou vylézá z chýše nahý muž. Nemá na sobě žádné zdobení, jen několik jizev na rukou. V žádném případě se neodvažuji sáhnout po foťáku. Čekáme na jejich reakci. Muž zvedá ruku a dělá gesto, které si vykládáme jako pozvání. Pomalu tedy postupujeme blíž. To už z chýší vylézají další domorodci. Nahý muž, možná náčelník, nás zastavuje před chýšemi. Dál nesmíme. Chvilku na sebe jen tak hledíme. Myslím, že všichni čtyři se topíme v cestovatelské extázi.
Nahý muž najednou těžkopádnou mimikou představuje fotografování a u toho kýve. Ukazuje nám, že můžeme fotit? Vida, nazí domorodci nejsou tak úplně nezasažení vnějšími vlivy. Bez dlouhého přemýšlení vytahujeme foťáky a pořizujeme několik snímků. V tom ale slyšíme blížící se rachot. Co to může být?
Za chvilku se z oblaku kouře vynořuje snad deset bílých Land Roverů. Kde se tady berou? Zastavily. Ihned vyskákalo několik černochů se samopaly a za nimi začínají vystupovat Japonci zakuklení v goratexovém oblečení s bílými rukavicemi, rouškami přes obličeje a někteří ještě s UV filtrovým štítkem před hlavou. Jako zjevení z jiného světa. Ozbrojení černoši se domlouvají s domorodci, staví je na lepší světlo a pozadí a Japonci spouštějí fotografickou salvu. Za dvě minuty je dofotografováno. Japonci beze slova naskakují do Land Roverů, ozbrojenci předávají domorodcům peníze, naskakují do aut a mizí v dalším oblaku prachu. Celé to netrvalo déle než pět minut. Naše výrazy jsou plné nepochopení, údivu, rozčarování a snad i zklamání. Toto jsme rozhodně nechtěli vidět.
Domorodci nás najednou ignorují, přepočítávají peníze a zalézají zpátky do chýší. Pro dnešek je asi vyděláno. Po tomto surmickém zasvěcení jsme pochopili, jak to tady chodí. Už nemáme chuť ani odhodlání probíjet se džunglí. Naše pocity jsou směsicí znechucení, podvedení a instantní náhražky dobrodružství, ke kterému najednou patříme i my.
Za pár minut už jsme v pohodě a celému zážitku s Japonci v mursijské vesnici se nemůžeme vynasmát. Najednou nám to připadá tak komické a vlastně tak pochopitelné. Určitě tady jsou stále ještě kmeny, které dosud nespatřily bělocha, ale musí žít v tak odlehlých oblastech, kam se nedostanou terénní auta cestovních kanceláří.
Co na tom, že Japonci to mají bez námahy. My to máme dobrodružné, oni ne. Za dva dny už budou sedět v tokijských kancelářích a nebudou si jisti, jestli návštěva Mursiů nebyl jen přelud z přepracování.

Z nové knihy Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku. Kniha je plná barevných fotografií nejdivočejších oblastí celé Afriky.

Koupit online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Autor
Ondřej Havelka – cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.
více  Zavřít popis alba 
42 komentářů
  • říjen 2008 až listopad 2016
  • 9 749 zobrazení
silviedobiasova
4 komentáře
  • říjen 2015
  • 9 449 zobrazení
ajakubaada
Koncert Lucie Bílé, narozeniny, Shelley, Slovensko, velikonoce, čarodejnice,atd
Kategorie: rodina-přátelé
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • leden až červen 2017
  • 9 560 zobrazení
holovic
Přesun z "pralesního" vedra a vlhka ve Slovinsku jsme uskutečnili o den dřív, oproti původnímu plánu. Důvodem byly právě bouřky a prudké lijáky, které nebraly konce. V plánu byl dojezd a přenocování u Paklenice - na osvědčeném místě v "kempu u babky". Před pěti lety jsme tam nocovali - u starší paní v zahradě, kde bylo skromné, ale čisťounké zázemí - sprchy, wc a "babička" milá a přívětivá... Cesta byla vcelku napínavá, docházela nám nafta a pokud jsme náhodou v té pustině někde narazili na benzínku, byla zavřená. Na místo jsme dorazili kolem jedné ráno - Ondra to našel jen po kratičkém hledání - nechápu, já bych to nenašla, kdyby mě zabil... Vrata do zahrady byla tradičně otevřená, ale všude tma. Posvítili jsme si baterkou do míst, kde jsme se kdysi sprchovali a našli jen suché listí a střepy. Nebylo třeba rozmlouvat o pocitech - lítost jsme cítili oba a zároveň nám bylo jasné, co se stalo - "babička" tady už není.....
Při výjezdu ze zahrady jsme způsobili hluk, takže jsme probudili nového majitele domu, který nám vše potvrdil a zároveň doporučil kemp podobného charakteru, jen o pár desítek metrů dál.. Bylo neskutečné vedro, děti dávno spaly, my jsme dali rychlou sprchu ve dvě ráno a ulehli taky. Ráno, při mytí vlasů už kolem oxidoval majitel - no....když "rozhodím vlasy", vždycky někdo očumuje, tentokrát to ale bylo spíš ze strachu, abychom neutekli bez zaplacení. Sice přesně nevím, za co si těch v přepočtu 700 majitelé naúčtovali - přijeli jsme nad ránem, zdrželi se jen do devíti ráno, sprchy byly tak špinavé, že se nedaly použít a na wc jsem dětem zakázala byť jen nahlédnout. Opět jsem byla vděčná za naše zázemí s čisťounkou koupelnou a voňavým záchůdkem. Paní majitelka - Dragica se nám přišla představit v bílé krajkové halence. Chuti obdarovat ji savem ve spreji, okenou a hadrem jsem odolala. Překonal se i Ondra, kterému na oblíbenou lehkou skládací židličku při pití kávy usedl obtloustlý pan majitel, aby zapředl přátelský hovor na téma, jak jsou Češi nejlepší hosté a taky aby vysondoval, jak dlouho se zdržíme, potažmo, kolik z nás vyždímá. Jeho smutek z našeho odjezdu byl skutečný. V Paklenici jsme se nezdrželi - je 37° a lezecké vybavení zůstává tedy nevybaleno.
Periferně jsem zahlédla mávající paní Dragicu - sice jsem jí nezamávala, ale ani jsem jí neřekla, že je prase - učím se sebeovládání. Ondra kemp pojmenoval "U špinavýho cecku".
Asi rozladěním, smutkem z odchodu paní, ke které jsme měli namířeno a shodou dalších okolností, jsme jaksi pořád nenatankovali a v pustině opět trnuli, že někde zůstaneme stát, když se náhle před námi objevila informace, že benzínka je na obzoru - jakou radost dokáže způsobit taková hovadina.
Jenže......ehm....mělo se dostavit další překvapení. Že se něco děje jsem pochopila hned, kdy se Ondra po zaplacení mezi dveřmi benzínky zase otočil na patě a s ledovým klidem následně vrátil do auta. Chorvat se ani nesnažil hrát divadlo a peníze beze slova vrátil - v přepočtu šlo o rovných 800 Kč - asi běžné - nejspíš to zkouší na každého cizince spoléhaje na neznalost bankovek. Berte to jako varování. Obdivuji mého manžela nejen za to, že podobné situace řeší s ledovým klidem a bez emocí. Za co Ondru nechválím je nedbalost, s jakou nosí v hrsti štos bankovek a ukazuje tak lapkům, jak je snadné, nechat se obrat. Dobro došli!!! A dejte si majzla!
Míříme na ostrov Hvar, kde máme pronajatý celý dům - rovněž osvědčený. Je zde 5 ložnic, dvě kuchyně, tři koupelny s wc, obří balkon a terasa s krbem- takže si užijeme prostory, jaké nemáme ani doma. Ovšem.....až o den později, protože máme lehký náskok, musíme jednu noc strávit jinde. Máme domov na kolečkách, ale v tom vedru a při absenci stromů, které by poskytly stín, to teda není žádná hitparáda. Při hledání zázemí jsem objevila ukazatel na "Kemp Ivan". Jde o jmenovce, tedy to bude asi ono!! Co následovalo, se nedá popsat slovy a fotit jsem to nemohla, protože jsem si strachy ani nevzpomněla, že vlastním foťák. Silnice - polňačka - prudké klesání - že by se pěší bál, že upadne a bude se kutálet dolů, zátočiny v ostrých úhlech a to vše se stupňovalo a vedle "Macocha" bez svodidel...no a do toho můj řev a vzadu vyděšený děti.
"To fakt nedám!!" řekl Ondra. On řekl, že to nedá!! Cože? To nikdy neříká. No, tak to nedá, to je jasný. A jak vocaď vyjedeme? "Nevím." řekl zase on. On neví? On vždycky ví, tak to je jasný, to odtud nevyjedeme. Ani vynadat mu nemůžu, protože ten debilní nápad byl můj. Dostala jsem ho do toho já, zničila jsem mu život, nikdy mě neměl potkat..... "Ven!" vytrhává mě z úvah nad dalšíma hovadinama opět on. Vyhnal nás z auta, což nikomu z nás nevadilo, odkejval mi instrukce k případnému výskoku "z plavidla" a za půl hodiny jsme se dojatě objali.
No, dokázal to.....pak jsme to zapíchli na první odbočce mezi olivovníky, dali každý jedno pivo a usnuli se vším otevřeným (krom ledničky a záchodu), co se jen v tom autě otevřít dalo - bylo 27° celou noc.
Dalšího dne jsme už jen dojeli na zmíněnou "ubikaci" a bez komentáře jsme se smířili s tím, že za 3000 denně zde nejsou ani osušky a zásoby toaleťáku. Jak jsem už zmiňovala, vše mám s sebou, tudíž mě nemůže nic zaskočit.
Pokud se chystáte taky na ostrov, doporučujeme nakoupit potraviny před najetím na trajekt, na ostrově je jednak vše drahé, výběr nulový a jednak vás ještě natáhnou. U ovoce je zbytečná informace o ceně, jelikož na váhu stejně nevidíte - dva melouny, dva chleby (veky), dvě mlíka, dvě piva a šest jablek vyšlo skoro na 1000 Kč. Prodavač, jako by z oka vypadl pumpaři, o kterém píšu výše.
Abych jen nekritizovala.......moře je nádherné a plavat je příjemnější a efektivnější, než chodit běhat, potit se přitom a dejchat prach. Poskytuje tolik příjemného pohybu, že i jedinci, jež si potrpí na ultraštíhlou figuru můžou klidně v noci žvýkat "pršut", zapíjet ho pivem a před spaním sežrat kilovej kýbl tučné smetany - to mi teda bude chybět. No a komu by nechyběly noci s otevřeným oknem rovnou nad mořem, usínání při šplouchání a pleskání vln. O cikádách a čistém hvězdném nebi nemluvě.
Největší potěšení mi ale přinášel pohled na děti, které si blbnutí v moři užívaly nejvíc.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017 až duben 2018
  • 9 856 zobrazení
haivik
17 komentářů
  • 17.5.2015
  • 8 734 zobrazení
voko
Pravda o Bali, mé pocity: Bali není pro ty,co se chtějí jen válet u moře. Proč ? 18 hodin (a více) cestování - jsou krásné destinace i mnohem blíže. My jsme měly zajištěné zážitky skoro na každý den, na pláži jsme ležely asi dva půldny a stačilo nám to. Někde jsou - pro turisty pláže krásné, udržované, vybírají zde poplatky a stále vás někdo otravuje, aby jste si něco koupili nebo si nechali udělat masáž. Kromě toho jsou zde většinou docela velké vlny.Jinde je zase neskutečné odpadiště. Památky jsou zde krásné s exotickými místy - všude se samozřejmě vybírá vstupné. Nádherná rýžová pole, krásné vodopády - ovšem plné turistů, jízda na skůtru byla pro nás adrenalínová díky velkému provozu a jízdě vlevo.Také střet s policií byl adrenalínový - pokuta 2200,- Kč nás trochu více rozhodila a otrávila.Odbočování vlevo na červenou je zde normální a pokud brzdíš dopravu - pokuta. Kdo má bílé nohy,toho staví kontrolují řidičáky. Tržnice jsou plné zboží viz foto. Bali hodně žije z turismu - byla vidět velká chudoba obyčejných lidí. Co mě ale dostalo je neskutečně dobré jídlo.Celých 14 dní mě nechybělo maso, chleba ani rohlíky.Jídlo je zde sice trochu více ostřejší, ale pro žaludek pohlazení - TO MĚ FAKT CHYBÍ :-) No a nejsilnější krásný zážitek bylo pro mě potápění s mantama.:-)
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • září až říjen 2019
  • 7 886 zobrazení
superfotograf
Kadeřnice, organizátorka: Renata Schindlerová - https://www.facebook.com/KaderniceRenata
Make up: Hanička Holíková - https://www.facebook.com/hanicka.holikova
Šaty: Salon Edwin - Passend
Modelky: Kateřina Rabušicová (modrá), Jitka Králíčková (zelená), Terez Karlik (černá), Kristýna Kejíková (bílá).
více  Zavřít popis alba 
18 komentářů
  • 21.7.2013
  • 7 726 zobrazení
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • říjen 2008 až říjen 2019
  • 7 924 zobrazení
mikusovi01
9. - 20. srpna Bulharsko, Primorsko, letecky z Pardubic s CK Alexandria.

Ubytování v hotelu Alexandria Belvedere - dospělí polopenze, Amča all inclusive, bazének u hotelu, a hlavně - hotelový dětský klubík, který Amálku uchvátil...

Užili jsme si vlny i klidné moře, všude písek, Bob se spálil, Amča furt bílá, katka přečetla 2 knihy, Bob seděl jen ve stínu a hrál si s mobilem, Amča řádila v bazénku... Amča vyhrála lukostřelbu a šipky a dostala diplom. Po večeři dětská diskotéka, pak lunapark, nákupy ve městě, spaní případně hltání knížky na balkoně za svitu z mobilu... Super dovolená :-)
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2014
  • 7 393 zobrazení
kvidokvido
zápisníčkový dokument k albíčku od Miravy,blbnutí s kompaktem v kaolínovém jezírku u Rudice
více  Zavřít popis alba 
230 komentářů
  • 9.8.2014
  • 6 652 zobrazení
Reklama