taborjaromer
  • srpen 2016
  • 934 zobrazení
hafik14
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2016
  • 317 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
maillin
  • 16.8.2016
  • 194 zobrazení
hafik14
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2016
  • 186 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
feliks2
První společnou akcí právě vzniklého sportovního klubu ATLET Šestajovice se stal 4. běh letošního ročníku Lívancového běhu, který se konal na známé trati ve Stromovce.. Účast byla poznamenána jednak epidemií chřipky a také Pražským půlmaratonem a možná někoho odradil jen ranní přízemní mrazík, který se ale během dopoledne proměnil v prima slunečný den..
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2016
  • 45 zobrazení
tymonek
Slovácký rok je národopisná slavnost pořádaná v Kyjově od roku 1921 a patří mezi nejstarší folklorní festivaly v České republice. Od roku 1971 se opakuje po čtyřech letech, zpravidla trvá tři dny. Jednotlivé obce slováckého Kyjovska zde představují své lidové kroje a zvyky – jízdu králů (Skoronice), stavění máje (Bukovany) apod. Probíhá také přehlídka dechových a cimbálových kapel, taneční zábavy, jarmark, výstavy, přehlídka dětských souborů, krojovaný průvod aj. Festival probíhá po celém městě (náměstí, park, ulice, muzeum, stadion, letní kino...). Běžně zde účinkuje přes 3 000 lidí.
Na rozdíl od jiných tradičních folklorních slavností v okolí Slovácký rok nevychází z žádné náboženské tradice nebo svátku patrona obce. Členové Sokola a Národních jednot chtěli původně ukázat všechny místní lidové zvyky tak, jak probíhají během celého roku na Slovácku a probudit zájem o slovácké kroje, které se tehdy už značně vytrácely z běžného života. Dodnes tak přispívá k udržování lidových tradic na Slovácku. Jde o slavnosti pouze kyjovského Dolňácka.
Poprvé byl Slovácký rok uspořádán 14. a 15. srpna 1921 na počest 50. výročí založení místního Sokola. První den se nesl v duchu sokolských oslav. Župních cvičení se zúčastnily sokolské soubory z Francie, Jugoslávie a USA. Druhý den dopoledne sokolská jednota z Vlčnova předvedla Jízdu králů. Odpoledne prošel městem krojovaný průvod a pak na cvičišti u sokolovny byly předvedeny lidové zvyky: Dožínky (obce Ježov, Kelčany, Žádovice), zahájení hodů (Lanžhot), věnec (Bukovany, Sobůlky), stínání berana (Bohuslavice), mlácení kačera (Boršov, Nětčice), šlahačka (Vlkoš), svatba (Milotice, Šardice) a kácení máje (Svatobořice). Slavnosti doplňovala velká národopisná výstava, divadelní představení dramatu Maryša Aloise a Viléma Mrštíků a krojovaná Jízda králů. K popularizaci slavností přispělo i jejich filmování a následné promítání v Evropě i USA. Odhaduje se, že slavnosti zhlédlo až 30 000 návštěvníků. Přítomni byli i někteří zahraniční novináři a spisovatelé.
Pro příznivé ohlasy byl Slovácký rok opakován hned 4. a 5. června 1922, pak 5. a 6. června 1927, 28. a 29. června 1931. Další slavnosti byly plánovány na rok 1939, ovšem kvůli nepříznivé politické situaci nakonec zrušeny. Po pětadvacetileté přestávce se Slovácký rok znovu konal 23. a 24. června 1956, 18. srpna 1957, 1961 a 1971. V tomto roce bylo rozhodnuto o pořádání Slováckého roku pravidelně každé čtyři roky.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • srpen 2015
  • 12 304 zobrazení
toulavej68
Západočeská metropole Plzeň se svojí Škodovkou a významným železničním uzlem byla během 2. světové války důležitým centrem nacistické Třetí říše. V letech 1940 až 1945 se stala terčem několika spojeneckých náletů. Posbíral jsem pár desítek fotografií toho posledního, uskutečněného na samém konci války, ale snad nejničivějšího..
V noci z 16. na 17.4.1945 provedly bombardéry RAF z Velké Británie nálet na seřaďovací nádraží v Plzni (Ranžír). K úderu byly určeny posádky No. 5 Group RAF. Ze základny v jihovýchodní Anglii vzlétlo 227 bombardérů Lancasterů a 11 Mosquitů. Letouny letící v čele formace shazovaly kovové proužky k vyřazení německých radarů. První značkaři od No. 463 Squadron RAAF a No. 630 Squadron RAF, kteří měli za úkol vyhledat a označit cíl, byli nad Plzní v 3:58. Orientačním bodem byly lesknoucí se hladiny boleveckých rybníků. Ti označily cíl barevně hořícími pumami, osvětlení a další označení cíle provedly letouny No. 627 Squadron RAF a No. 97 Squadron RAF. Pak se jako hrůzná bouře přivalilo od severu 208 těžkých Lancasterů hlavního svazu, který tvořilo zbylých 14 Squadrons. Osvětlovací fléry proměnily noc v den, podle pamětníků se v jejich záři daly číst noviny. Během 17 minut (!) všechny letouny shodily 891 tun trhavých a 4 tuny zápalných bomb! Zcela konsternovaní Němci se nezmohli na žádnou účinnou obranu, žádné z útočících letadel nebylo zasaženo, ani jinak poškozeno. Cílem útoku bylo hlavní nádraží a přilehlý železniční uzel ze kterého se stalo úplné šrotiště německé techniky směřující na frontu, lokomotiv, vagonů a pokroucených kilometrů kolejí, výbuchy rozmetaly nástupiště i všechny pomocné provozy, pohnuly kopulí odbavovací haly, zničeno bylo na 2 tisíce vagonů a 85 lokomotiv, zkázu znásobil výbuch vlaku s municí. V místě, kudy denně projíždělo okolo 370 převážně vojenských transportů se zastavil život, do konce války se Němcům nádraží nepodařilo uvést do provozu. Na nádraží i v okolí zahynulo 624 osob, z toho bylo asi 500 německých vojáků a uprchlíků, kteří se snažili skrýt ve výstupních tunelech nádraží. (www.vrtulnik.cz)
Na seřaďovacím nádraží se podařil spojencům možná jeden kousek, o kterém sami ani nevěděli. Ve vlacích zde čekali na únik na západ i vysoce postavené osoby Třetí říše. Němečtí generálové a členové štábu s úředníky gestapa nálet přežili, protože jejich vlak, který v době náletu také stál na nádraží, byl náhodně odstaven až na kolejích za Bolevcem. Zničeny ale byly nákladní vagony, jimiž odváželi svůj majetek i naloupenou kořist. A právě při náletu došlo ke zničení uměleckých děl, která kořistníci chtěli přepravit do Německa. Mezi cennými obrazy, sochami, porcelánem a historickým nábytkem měly být dle ústních vyprávění i ztracené insignie Karlovy univerzity. Tato legenda, která sice nemá prakticky žádný reálný podklad, čas od času nesměle vystrkuje hlavičku z hájemství otazníků. Kdo ví? Pocit, že v některém ze starých plzeňských sklepů či pod železničním náspem odpočívá poklad, dokáže zajímavě šimrat kolem žaludku.
V Jateční ulici, nedaleko seřaďovacího nádraží, dopadla jedna z bomb přímo do plně obsazeného krytu. Byl to pouze kryt ze dřeva zasypaného hlínou a ne příliš hluboký. Nikdo z přítomných neměl šanci na přežití. A protože do krytů utíkaly hromadně celé rodiny, byl to pěkný masakr, kdy během chvilky zahynuli někomu všichni příbuzní. Kolik lidí a kdo v krytu zahynul se nedalo ani tehdy přesně určit. Po začátku náletu se sem seběhli i uprchlí zajatci z transportu smrti, jejichž vlak stál na již zmíněném seřaďovacím nádraží. Kryt byl po náletu pouze zahrnut jako hromadný hrob. Na jeho místě stojí dnes malý pomníček, ke kterému se příbuzní obětí a očití svědkové události každoročně scházejí. Uctívají památku zemřelých a vyprávějí svoje svědectví o tehdejší hrůze. Mezi oběťmi náletu byla mj. i třída 38 dětí i se svou učitelkou, jejichž památku dnes připomíná pamětní deska v chodbě Konzervatoře poblíž Habrmannova náměstí, kde k tragédii došlo.
O smyslu náletu se hodně diskutovalo a spory se vedou dodnes. Zejména komunisté podsouvali západním spojencům zlé úmysly a zničení průmyslu budoucího socialistického státu dva týdny před koncem války, zřejmě již tehdy měli jasnozřivé schopnosti vědět, kdy válka skutečně skončí. V době útoku se ještě tvrdě bojovalo u Chebu a na Moravě, vyřazení plzeňského nádraží a výroby ve Škodovce nejspíše opět přispělo ke zkrácení války. Škody v továrně nebyly zase až tak fatální, o této skutečnosti svědčí původní zastaralé strojní zařízení, které se ve Škodovce používalo další dlouhá desetiletí..
Kategorie: dokumentyudálosti
více  Zavřít popis alba 
22 komentářů
  • 21.11.2014
  • 12 007 zobrazení
zecvrcovic
Něco málo o Burkitt lymfom ... neboli NHL
Základ je oslabený organismus a jedna zmutovana buňka ( kterou imunitní systém nezlikviduje ) a ta se velmi rychle množí vytvoří nador ( zjistitelny CT, magnet rezonanci ci pet ( velmi drahé vyšetření, lékaři k němu přikládají az po několika dnech, týdnech někdy i měsících), ale velmi rychlá zmutovana buňka se velmi brzy dostane do krve. Krvi se šíří velmi rychle a tvoří další a další nádory na vnitřních orgánech (játrech, střevech, plicích, ledvin, mozkomišnim kolem v páteři do hlavy napadne CNS.(od 1 buňky do smrti jsou cca 2 měsíce).
Kaju začal začátkem března 2017 bolet kotník. Přijeli z lyží, tak jsme daly pauzu. Nechali si nás na dětské pediatrii v Motole. Kaja začal mit průjem a tak diagnostikovali salmonelozu ( podle sono vyšetření velke kličky ve střevech - dalsi znak burkitt) a na bolest 4x denně ibalgin a kdyz si řekl dostál navic.Kája uz na nohu nemohl ani šlápnout.po týdnu mu rostlo cosi v ústech. Chtěla jsem kontrolu zubaře.
Po týdnu ATB mi lékarka naznačovala ze si bolest vymýšlí a ze uz pro nás nemaji místo. Po druhé jsem si vyžádala kontrolu zubaře ( jelikož z výsledků rentgenu tak nic nebylo). Zubař na druhé kontrole v úterý rekl, že se ve čtvrtek udělá biopsie (odběr tkáně... dělá se I u vnitřních orgánů) a že vy velmi rád přízval i onkologii a udělali pri narkoze i odber kostní dřeně.
Moje reakce .... udělejte co musíte, hlavně už zjistěte co mu je.
Ještě ten den večer v 18h přišla primářka hematoonkologie Mudr. Šramkova a rekla, že na 100% podle 1. Krevních testů bylo jasné že patříme k nim. Když jsem dočetla na vizitce lékaře znova Hematoonkologie, bylo mi strašne
Ještě ten večer dostal tzv. Zakapani vodou 250ml na hodinu 6l/den. Dostala jsem hromadu papíru (souhlas ... nejvíc mě udivil souhlas na transfúzy krve ..ze muze dostat aids
Další den 6.4. 2017 Kaju
Ten den, jsem jela domu vyprat, jediné co jsem manželovi dokázala, říct, že léčba bude trvat hodně dlouho, na vic at se me neptá. Když jsem přijela Kaja byl po zavedení centrálního katetru do srdce (nutný, jelikož žily by chemo nevydrželi a popraskali by). Po odberu kostní dřeně( z obou kycelnich kloubu) a lumbalni punkci ( odběr mozkomisniho moku z páteře).
Přišel PAN onkolog Mudr Sumeauer a seznámil me. Jeho slova co si pamatuji " je to leukemie Burkitt, v kostní dřeňi uz ma 37,5 procent (blastu- špatných buněk), ale skvělé je že to umíme léčit". Já " a úspěšnost ?" on "85%" a ja " a kdyz se to vrátí ?" On " tak to je konec další léčba neni"
Kaja měl nejen nador v kotníku, pod kolenem cca 10cm, na stehnech, ale i u životně důležitých orgánů u plic, jater, srdce, ledvin, střevech a v obalu mozku a uz 37,5% v kostní dřeňi.
Lékaři zahájili chemoterapie plán byl (A, B,C a A, B,C ) v Bloku A, B měl obden lumbalni punkci ... a skoro pořád spal. Lékaři, sestry pořád všichni lítali, měla jsem pocit jako by byl Kaja jediný pacient. tenkrát jsem mohla na Jip jeste spát.
Po 1. Bloku chemo se Kaja rozsypal Mukozitida ... rozpad sliznic ( tzv. Oloupe se celá vnitni sliznice - ústa, jícen, žaludek, střeva.. ) jedine kde to lze vidět jsou ústa. Kája byl v této době silný a pod morfinem polykal 20ml nutridrinku denne ( protože i do tech strasnych sliznic se musí něco dostat, nitrozolni vyziva nestaci za 14 dní s schodil 8kg.

Po 6 týdnech mel povoleno zvednout se z postele a jit do sprchy. usadila jsem ho do sprchy a rychle jsem prevlekala postel v tom Kaja křičíz postele nic nevidím. opatrně jsem ho odvedla do postele a nez přišla lékarka Kajovi zůstali strnule zvedla ruce. okamžitě magnetickou rezonanci hlavy ... krvácení tam nebylo uf.
dali mi diazepan a za pár hodin se zrak vrátil.

Další blok chemo byl vymenem B za C, jelikož by B nevydržel Kaji organizmus.Před 2 blokem byl.vymenen centrální katetr za tzv. Dlouhodobý a 2 měsících jsme mohly domu do izolace. Kája mel oholenou hlavu a 8kg min.. taková trochu chodici kostra . Jeho kamarádi, které jsme museli z důvodu hygieny a izolace rapidně zmenšit. Riziko infekce je mnoho násobně vysoké Zobrazováci metoda Pet/ct ( lidově tunel) diagnostikoval, že je Kaja v remisy ( chemo zlikvidovalo viditelné rakovinové buňky) .
Pak uz se jen bloky a nasledky opakovali, mukozitida, vysoké teploty, prujmy, zvracení ... V první chvíli je to sok, ale člověk si zvykne. Kája často a šílené řval "Já už chci být zdravej!!!"
V srpnu 2017 dokončil bloky Chemo a v začátkem října mu vyndali centrali katetr.
V listopadu ho ovšem začala bolet noha zas. Podle krve čistý ( ale zas chyba lékařů, jelikož burkitt začíná většinou jako onkologicke onemocnění - čili místní nador az po nějaké době se dostane do krve). sami jsme šly na ortopedie Kladno a odeslani primáři. Ten udelal rtg ..a ukazal mi mezeru mezi kostí a okostnici a po prostudování předešlé diagnózy nas okamžitě odeslal na motol. Jeli jsme okamžitě. ortopedii v Motole na rtg nic neviděli. Diagnostikovali narazeny dali berle a odlehcujte. neubehl ani tyden a ja byla v Motole zas.... prostě ho bolí noha a ma to otekle. Mudr na ambulancí (podle krve je zdravi), tak jdete na ortopedii ( sem k nám c Motole je super - mi septala mudr) Ortopedi dali na 3 tydny sádru a berle a oblíbený ibalgin.
když Kajovi sádru sundali zařval bolesti () No neřvy tak to bolet nemůže. já nezdá se vám to větší... sestra jj taky bych řekla. pan ortoped, no tak já vas objednám na příští týden ke specialistovi na kosti a ja co sono, magnet. ? On.. Jj to on vás asi pošle.
myslela jsem, že omdlim (asi?, kdy? Po novém roce?)
Jeli jsme zpět na Kladno, kde kdyz jsem primari vyprávěla nevěřil svym uším... okamžitě vytelefovnoval magnetickou rezonanci 20.12. 2017 .
následně po 2h odpočinku v kladenske nemocnici kuli kontrastu, zavolal mudr Zahradníček, že můžeme jít domů, ale at jsme na tel. pan primář to zařizuje s Bulovkou.
Ještě odpoledne telefon, zítra v 8h nástup na Bulovku a počítejte ze tam zůstanete. pátek pred vánocemi a ja mela jit Kajovi říct, že musíte do nemocnice a že tam asi zůstane... nepopsatelné.
22.12.2018 nástup na Bulovku v 8h ... příjem, rtg, sono, ....vyšetření uplne celkové, ale z úst lékaře zaznělo... pustíme vas domu na vánoce, dojedete 27.12. a 28.12 uděláme biopsii do te doby nutné chodit o berlich. Kaja je uklidnil vánoce doma!!!
To jsem netušila ze skutečný šok je teprve přede mnou. 28.12. udělali biopsii... nález lymfom..., já i kdyz sectela jsem nevěřila, nerozumela (asi mi to mozek nechtel připustit) 29.12 si nás taťka odvezl domu. sotva jsme byly 1h doma telefon z ambulance v Motole... jak si to představujete, že jdete jinam, že jste nám nic nerekli, jste měli říct, že nejste spokojeni s ortopedii v Motole, že takhle dostala ona vynadáno od primáře, ..... a okamžitě prijedte! ja " proč vysledky biopsie nejdříve v pondělí, vy víte něco víc než my"? mudr ne, ale musíme počítat s relapsem, musíme udělat další vyšetření kostní dřeň.... tak dojeďte zitra v 8h.

Odber kostní dřeně- A čistý. moje dilema podepsat mu revers a strávit mozna poslední silvestr doma nebo zkusit léčbu. Dnes dekuji za přemlouvání mudr
Kudrnovskou a Mudr Smiškem. Silvestr traveny v Motole pod atb. Po silvestru vysledky biopsie nemoc se vrátila. šance na uzdravení 5 % i s transplantaci kmenovych buněk.
Protokol jasný 3 bloky chemo ( stejná chemo, ale tentokrát klapalo 5 chemo najednou + voda + lek na ledviny ) a l tomu jsme podepsali vyzkum léků ibrutinib ( Pro celou Evropu mela obsahovat 70 členů 9.1. zařazen jako 33 . z Evropy
V ČR v Motole byly předtím 2 případy z relaps leukemie Burkitt a ani jeden nepřežil následné bloky chemo. Strašná představa.
1. blok celkem v pohodě u 2. Kája nezklamal a předvedl se. . 4x během 24h sepse (otrava krve) mudr Sumeauer ve službě... jak běhal ke Kajovi zabouchl si dveře na lékařský pokoj a tak spal ( pokud se te max hodině nechá říkat spani) pred kajovym pokojem.
druhý den večer sotva jsem dojela domu, kaja volal ze je mu zas zima ( teplota pri sepsi během minuty z 36-39 ...A zimnice) a at přijedu, celou dobu jsem.s ním mluvila a slyšela i doktorku. než jsem dojela zacal zvracet... bývá často, jen asi málokdo zvrací na prodlužováku, ve kterém mel telefon.

když jsem přijela uz byl stabilizovaný a Mudr... mi říkala, že už jen zvrací a ja... to je skvělý kdyz na prodlužováku..... myslela jsem ze to s ní praští, když jsem zpod emitky vyndaly ten prodlužovák.

3 chemo vcelku dobrý.
každý den, který jsem ráno přicházela na Jip, jsem přicházela s tím, že nikdy nevim co se mohlo pres noc stát. Během několika měsíční léčby jsem zažila mnoho dětí, které léčbu ci následky nepřežilo, čest jejich památce a mnoho sil rodičům.
léčba, no léčba, spíš snaha o likvidaci rakovinovych buněk je stále ve vyzkumu a každý organizmus reaguje jinak. Lékaři se snaží udržet základní životně důležité orgány a každou kapkou chemo doufají, že je organizmus natolik silný, že to vydrží.
. Na testy jsme šly jen, otec, já a Honzík (ostatní členové mohly jít do centrálního registru). Schoda u rodiče je 1 z milionů a schoda sourozence je 20%. nikdo se neschodoval. Darce se našel velmi brzo později dokonce 4 všichni sedli 9 z10, super. Kája dostal svou transplantaci kmenovych buněk u leukemie od darce z ČR.
Měsíc pauza od chemo pred transplantaci (úplnou výměnou krve ze skupiny A ma nyní 0)
Kája sekal trávu, nezapomněl se vybourat na čtyřkolce, kterou dostal k vánocům.
5.6.2018 nástup na TJ ( transplantacni jednotku)
15.6.2018 mu byla provedena transplantace kmenovych buněk s periferiemi
Po 21. dnech od transplantace nas pustili domu ...neuvěřitelně rychle
další dny a měsíce čekání...jestli a jak se uchytí. GVHD ... reakce stepu a Kaji buněk.kožní vyrazka, průjem, občas zvracení... naštěstí bez teplot ... samozřejmě v nemocnici pod dohledem lékařů cca 4 týdny pod kontrolou
nyní je Kaja po 180 dnech po transplantaci kmenovych buněk a tímto lékaři berou transplantaci jako úspěšnou
Karel Stanek přepsal tabulky a je 1. ČR, který má úspěšnou transplantaci kmenovych buněk u leukemie Burkitt..
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2014 až červen 2019
  • 8 228 zobrazení
ovyt
Dvanáct hodin před plánovaným odjezdem akce na dovolenou u moře do Lotyšska jsme se z České televize dozvěděli, že Lotyši, a také Estonci, uzavřeli hranice pro návštěvníky z České republiky. To s ohledem na zvyšující se počet nakažených koronavirem na Karvinsku... Během čtyř hodin jsme tedy vše přeorganizovali a vydali se místo na sever na jih, do Chorvatska. V průběhu 10-ti dnů jsme ale projezdili nejen Makarskou riviéru, ostrovy Hvar a Brač, ale také ve 2 dnech Černou Horu včetně pohoří Durmitor a zastavili se i v historických městech Kotor, Dubrovník, Split či Zagreb, a také vyjeli na nejvyšší horu Biokova - Svetiho Juru... Z původních 18 zájemců o Pobaltí nás do Chorvatska vyrazila jen polovina, nicméně akce se zcela jistě vydařila.
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2020
  • 7 570 zobrazení
veviho
Vítejte v obrázkovém průvodci nejkrásnější země na světě :o). Teda její polovinou. Během dvou týdnů jsme stihli projet Jižní ostrov Nového Zélandu. Krásné pláže hned druhý den střídaly ledovce, krásné pastviny obklopovaly zasněžené vrcholky hor a těch 40 milionu ovcí, které jsme tam potkali, prej pase 4 miliony lidí, které jsme nepotkali :o)
více  Zavřít popis alba 
16 komentářů
  • únor až září 2008
  • 7 148 zobrazení
bele
ALB 462 – NARIKALA
Chca nechca jsme nechali nevěstu jejímu osudu čerstvé novomanželky a podívali se na zbytky pevnosti, a hlavně na úchvatné pohledy na město. Stačilo několik záchytných bodů a člověk byl hned zorientován

Pár slov k pevnosti. Sestává ze dvou opevněných sekcí na příkrém svahu mezi sirnými lázněmi a botanickou zahradou. Byla postavena Araby během čtvrtého století, ale dochované zbytky pevnosti jsou až z 18. století.
Významně byla rozšířena v období vlády rodu Umayyadů v průběhu 7. století a pak ještě později v době vlády krále Davida Stavitele (1089 – 1125).Pevnost je strategicky umístěna nad Tbilisi – hlavním městem Gruzie, a proto ji chtěli odjakživa získat jako své sídlo jak místní panovníci, tak nájezdníci z cizích zemí.

Má svoji historii a také měla za svou existenci řadu jmen.. V době svého vzniku ve 4. Století měla jméno Shuris-tsikhe (to znamená nenáviděná tvrz). Mongolové v době svých nájezdů ji přejmenovali na Narin Qala (to znamená Malá pevnost), a v čase upravené verzi je jméno Narikala užíváno dodnes. Pevnost Narikala, která byla významným bodem na Hedvábné stezce, byla v té době nejopevněnějším místem Tbilisi

Věž Shakhtakhti byla vybudována jako observatoř. Archeologický výzkum z roku 1967 odhalil, že uvnitř komplexu Narikala se nachází kostel z dvanáctého století.

Kostel byl roku 1996 přestavěn a zasvěcen sv. Michalovi. Byl navržen tak, aby ladil se zbytkem pevnosti. Interiér je zdoben freskami, které znázorňují scény z Bible a události z gruzijských dějin.

Teď se ještě pokročíme k Matce Gruzii a zpátky do města, kde den ještě nekončí - pokračování příště :-)
více  Zavřít popis alba 
336 komentářů
  • září 2013 až únor 2014
  • 7 124 zobrazení
freeriderslava
První víkend v červnu ( 3.-5.6.2016 ) se konal motosraz, pořádaný motoclubem FULL OF ENERGY MC. Naše skupinka motorkářů měla zamluvené chatky na moje jméno a jelikož jsme nejeli najednou a příjížděli jsme asi ve 4 skupinách a já přijel, až v té třetí, tak mě pomalu nechtěli věřit, že jsem to opravdu já a to díky tomu, že se kluci hlásili mým jménem. Cesta na Mácháč byla taky zajímavá, během cesty jsme se dokázali rozdělit z jedné skupiny postupně až na tři. První se ztratili už v Praze za Blankou, další se ztratili v Mělníku, no a nakonec jsme podle plánu jeli akorát já a Serža. Jinak akce jako vždy dokonalá, jen se nám tam přehnal menší deštík v sobotu. Kapely super, jídlo bezvadné - hlavně kebab za bambuláky ;o), no a pivečko nám zase velmi chutnalo. Pěkná a podařená akce a to i díky fajn přátelům.
Milan, Zdenda, Lápa, Serža, Jika 1, Jirka 2, Pepa, Albína, Luděk, Tomáš, Pavel, Sláva a jako hosté Věrka a Milan
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 10.3.2019
  • 5 803 zobrazení
abuelo
MEZOPOTÁMIE (odvozeno ze starořeckého výrazu pro meziříčí) je krajina, která se rozprostírá mezi řekami Eufrat (na západě) a Tigris (na východě) zejména v Iráku, Kuvajtu, SZ části Sýrie a v malé míře také v Turecku.
Hlavním předmětem tohoto alba je část Mezopotámie, která leží v dnešním Turecku, tedy HORNÍ MEZOPOTÁMIE. Kromě fotek z Horní Mezopotámie (HM) jsou v albu také fotky z okolních oblastí: JV Anatolie (na východ od HM) a Komagenského království a Kapadocie (západně od HM).
Fotky byly pořízeny během 4. až 13. dne zájezdu „Zemí starodávných kultur a přírodních krás“, který pořádala CK firo tour a naprosto dokonale vedla Zuzana Vlčková, ovládající vedle AJ také turečtinu. Pořadí fotek v albu neodpovídá chronologii programu zájezdu.
Součástí alba jsou také dvě interaktivní 3D panoramatické fotky s úhlem 360 stupňů (Nemrut Dagi), které jako otáčivé panoramatické fungují při použití prohlížeče Mozilla Firefox.
Autoři fotek (abecedně): Honza, Jana, Pavel, Sylva.
více  Zavřít popis alba 
2 865 komentářů
  • září až říjen 2014
  • 5 576 zobrazení
sap-sazava
Směska z posledního čtvrt roku: Sjíždění Vltavy, dovča na Krétě, víkendy na Vysočině, výlet na Třeštibok, fandění na O2 Grand Prix běhu, rybaření, focení ve školce...
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2012 až srpen 2015
  • 3 651 zobrazení
petruno
Další dovolená s klukama, máma mi předala kluky o den později a při tom byli pár km za barákem, my jsme se chystali díky předpovědi počasí na Slovensko do termálu. Neustále se snaží dělat naschvály. Vyrazili jsme s jednodenním zpožděním na Slovač a zahájili neplánovaně na písáku Gazárka. Na bráně mě mladá kočka pustila do kempu zadara a tak nás pobyt v Gazárce nestál ani kačku, hned u prvního bufiku jsem auto odstavil na mini parkovišti, vše jsme měli na dosah ruky, občerstvení pře ulici a do vody a na socialku o 20 m dál, parádní místečko. Druhý den jsme v podvečer zabalili pár švestek a vyrazili podle původního plánu na Vincák, přivezli jsme si s sebou pěknej lijavec. Krátká ale vydatná sprcha zalila celé parkoviště, kluci ihned vytáhli kola a začali jezdit cross ve vodě. Aby jsme měli auto pěkně přístupné nezávisle na dešti tak jsem jej postavil na původní terasu nefungující restauračky, tím jsme okupovali zastřešený plac asi tak 9 x 20 m. Vydatná sprcha pokryla parkoviště až 20 cm vody ale během 1/4 hodinky voda zmizelak nelibosti kluků v kanálech, vylezlo sluníčko a tak jsme šli udělat průzkum termálu. Paráda vše bylo pěkně pohromadě nedaleko našeho místečka na táboření. Denně jsme byli ve vodě víc jak 5-6 hodin, pomalu nám začínají růst žábry a blány mezi prstama. Vždy když nás omrzela voda tak jsme udělali cyklovýlet nebo jsme prozkoumali další termál v okolí. Celkem jsme navštívili a odzkoušeli čtyři termály a jeden písák. Po příjezdu domů jsme stihli skočit i k lazebníkovii a nechat se trochu zkulturnit, závěrečné fota, nejdříve před a potom po návštěvě kadeřníka. Kluci už vyzvídají kam pojedeme na další dovolenou u mámy jsou tak jako vždy odkázaný na běhání okolo baráku a to je čeká ke všemu tropický týden. Odkaz na první dovolenou http://petruno.rajce.idnes.cz/Bomba%2C_dovolena_s_tatkou/ a na následující třetí http://petruno.rajce.idnes.cz/Zatmeni
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • červenec 2017
  • 2 676 zobrazení
jjtwin
Ranní cvičení (rituál), které již po měsíci cvičení před 5-ti lety, autora tohoto příspěvku-zprostředkovatele, zachránilo před operací páteře :-) Je ve své ne- i materiální a hluboké podstatě fyzickým, duševním a duchovním rituálem, kterému hranice určuje jen naše představivost a vytrvalost..
Začínáme po probuzení v posteli, než vstaneme, nemyslíme na nic a pokud, tak na propojení těla, duše, vesmíru, na své doznívající sny (do případných přicházejících myšlenek nedáváme energii).. Základem je 3x každý cvik, práce s dechem, u některých cviků zatnutí vnitřních svalů (hýždě, břicho) před zahájením cviku, výdrž dechu a zatnutí (tam kde je) po celou dobu cviku, pomalu do uvolnění, absolutní uvolnění mezi cviky-úkony. Nechme rozkvést prožitkovou a ušlechtilou představivost u jednotlivých cviků jak nám bude přicházet, např: pokora, odpuštění, odevzdání a důvěra, vytrvalost, zvířecí vlastnosti a prožitky, nadhled, překlenutí překážek, pobyt v lůně, rovnost, cílevědomost, cit, všeobjímající láska. Účinná je také představivost blahodárnosti, protažení a proudění energie.. Po cvičení je dobré zařadit hygienu, vlažná a na závěr studená sprcha celého těla s působením na místa která chceme léčit nebo oživit, s pocitem očisty od nočních prožitků a vjemů, následně se osvědčilo vítání 4 světových stran s vizualizací přijímání a dávání, nebo pozdrav slunci - nejlépe venku, na balkoně, ve volné prostoru, hlavně pravidelně a kdekoliv(cvičíme-li s někým dalším, obejmeme se na závěr cvičení, s hlubokým prožitkem a vnímáním, každé ráno jiným :-) .. Máme-li možnost cvičit bez oblečení, dovolíme energii proudění bez překážek - fyzických i duševních .. Enjoy :-)

PS: cvičení trvá cca 5-10 min, podle našich ranních možností (které lze snadno ovlivnit posunutím buzení o 5-10 min dříve), má větší efektivitu a význam po probuzení v uvolnění, než kdykoliv během dne, kdy je tělo již ve svých paměťových modech.. Připravíme-li si materiální záležitosti a postupy do druhého dne v podvečer dne předchozího, umožníme tím být při ranních rituálech co nejdéle sami se sebou, svojí podstatou, cestou, posláním a prospěšností nejen pro začínající den..

Cvičme pravdivě a otevřeně kdekoliv, před kýmkoliv, na lačno a ucítíme-li účinky, vylepšujme a upravujme podle citu, posílejme s vlastním doporučením dále ..

...
Příběh pokračuje mimořádnou událostí v červnu r. 2014, v lavině na úbočí Mt. Blancu, po které měla následovat totální výměna dvou plotýnek v bederní páteři, zcela vyhřezlých následkem destruktivních sil při pádu z 20 m skály a 250m svezení v rozdrcených blocích ledových séraků na Bossonském ledovci. Váhal jsem, jestli necitlivost nohy a neschopnost chůze s extrémními bolestmi mám řešit velkou operací, při níž je přístup skrze dutinu břišní a následná fixace tři obratlů, což ortopedické odd vidělo jako jediný způsob léčby..
3 dny před výkonem jsem plánovanou operaci zrušil, z nemocnice se s pomocí dopravil domů na Sněžník a postupně se zcela vyléčil díky:

- plavání s postupním výkonem na 1 km denně, do odeznění potíží
- chůze naboso 3x týdne 2-5 km
- užívání tinktury se zázračnou bylinou Bělotrnu kulatohlavému
- cvičení jogy pod vedením skvělého učitele Petra Němečka www.joga999.cz
- ranní cvičení popsané slovem i obrazem zde na rajce.net, postupně spíše z náznaků, až po elasticitu jako před úrazem
- několika terapiím Dornovy metody, kterou jsem pak z vděčnosti absolvoval i jako žák v kurzu u žákyně samotného vynálezce, nyní skvělé lektorky a terapeutky Zuzany Prouzové a Jožky Púry a nadále ji užívám při masážích a terapiích, které poskytuji klientům na Sněžníku a okolí :-)

Tři měsíce po úrazu jsem stanul na nejvyšší hoře Rakouska Grossglockner a o měsíc později opět v oblasti Mt. Blancu. Nyní v ještě lepší kondici než předtím..

www.chaloupka-sneznik.cz
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2013 až listopad 2014
  • 2 342 zobrazení
meo-1928-nord
Poslední derby je spojeno s oslavami 30let od nejúspěšnější přerovské sezony. V roce 1982 se poprala Meochema se Slovanem BA o soutěž nejvyšší. Hlavnímu zápasu předcházel mač starých gard. Během něj roztažen nápis TO JE NAŠE MEO doplněn o obouručky. Poté přichází na řadu souboj Atýmů. Naše mužstvo k němu nastupuje v krásných retro dresech. Domácí kotelníci na úvod roztahují plachtu barevného chameleona, narážející na časté změny klubových barev našeho rivala. V první pauze s nástupem pamětníků baráže se Slovanem přichází další prezentace. Nápis JSTE NAŠE LEGENDY doplňují obouručky s letopočtema a všechna jména tehdejších hráčů.
více  Zavřít popis alba 
  • 11.2.2012
  • 2 144 zobrazení
taborjaromer
1 komentář
  • léto 2013
  • 1 983 zobrazení
jindrich-tyn
KYPR TURECKÁ (SEVERNÍ) ČÁST 2014/9 Kypr (řecky: ??????, Kýpros; turecky: K?br?s)

Turecká část Kypru vám z počátku způsoby šok, ale pak si jí zamilujete :) v té lidské rovině politiku do toho nechci motat.

Oproti Turecku jsou v obchodech ceny (velmi podobné našim) nikde se nesmlouvá nikdo vás nikam netahá nikdo vás neobtěžuje z cetkami, byl jsem opravdu překvapen viděl jsem náklaďák z pomeranči a chtěl jsem si několik koupit... dostal jsem je zadarmo.

Jedna z možností dopravy - Dolmuş - Dolmuše, dodávky co jezdí sem a tam z města do města trouby na vás stačí mávnout a jedete mají pevný ceník takže žádné smlouvání vrátí vám i když nemate drobné, zastaví když jim řeknete skvělá věc :)

Jediné na co si budete muset zvyknou jsou odpadky válí se jich tu dost z ohledem na fotografie ty co jsou z určitého "nadhledu" vpadají dost idylicky ale "makro" pohled vás muže dost překvapit, ale byli jsem tu na návštěvě takže mi nenáleží soudit, takže se s tím buď smíříte nebo si to užijete tak jak to tu je :) Jo také jsou všude kočky a psi mírumilovní a občas vás doprovodí až do hotelu :D, také večer když jsme seděli nedaleko recepce profrčel tam potkan potvůrka roztomilá :), nedělám si iluze jakékoliv velké budovy to nemůžou uhlídat byl jsem na vojně správce kuchyně a potkani, šváby tam byli a nepamatuji si že by byl nějaký zásadní zdravotní problém.

!!!POZOR!!! focení vojenských objektu (a že jich tu je dost!!!!!!!!), vojáků, vojenské techniky, policistů, policejní techniky je !!!ZAKÁZÁNO!!! nemluvě o vstupování do vojenského prostoru.

Severní "Turecká" část Kypru je jako samostatný stát uznávaná jen Tureckem, takže když letíte letadlem musíte absolvovat mezipřistání v Turecku a pak teprve na Kypr z Tureckou leteckou společností .
A také musím poznamenat připomínku mého známého který dělá na Českém konzulátu "nelezte tam nikdo vám nepomůže Severní Kypr uznává jen Turecko takže pokud ztratíte doklady nebo se vám stane nějaký uraz ČR vám nepomůže"

Hotel: N 35°20.899' E 033°10.584'

Lékárna nejblíže hotelu: N 35°20.895' E 033°11.485'

Větší obchod nejblíže hotelu: N 35°20.912' E 033°11.580'

Písčitá pláž nejblíže hotelu: N 35°21.091' E 033°10.299'

................................................................................................................

ÚRYVEK Z HISTORIE

Britský kolonialismus a nezávislost

Novým správcem ostrova se stala Velká Británie, která měla ostrov pod svou správou až do roku 1960. Kypřanům bylo slíbeno, že se jejich život změní k lepšímu jak ekonomicky, tak i politicky, a že se časem spojí s Řeckem. Sliby však nikdy naplněny nebyly. V roce 1950 se konalo referendum o spojení s Řeckem, ve kterém se 95,7 % obyvatel vyslovilo pro. Britská vláda však neustále toto spojení odkládala na neurčito. Nespokojenost s koloniální politikou dávali Kypřané najevo v několika pokusech o povstání, které vyvrcholily mezi lety 1955-1959.

16. srpna 1960 byla v Curychu vyhlášena samostatná Kyperská republika s prezidentem patriarchou Makariem III. Přitom o samostatnost na Kypru nikdo příliš nestál, obyvatelé se spíše chtěli stát součástí Řecké republiky. Podle dohod si Velká Británie na ostrově stále podržela území pro své vojenské jednotky.

Okupace severní části Kypru

Se vznikem nové republiky vznikl i problém procentuálního složení Řeků a Turků v parlamentu a ostatních státních institucích. Byl uspořádán v poměru 4:1 stejně jako počet obyvatel. Tohle se však tureckým Kypřanům nelíbilo a tak za mohutné stínové podpory Velké Británie probíhaly mezi těmito dvěma etniky větší či menší roztržky. V roce 1967 se v Řecku k moci dostává vojenská junta a prezident Makarios III. se pomalu, ale jistě myšlenky sjednocení zříká. Pravicoví extrémisté však nikoliv a v červenci 1974 uspořádali proti prezidentovi vojenský puč.

To se stalo záminkou pro Turecko, které v této události vidělo snahu vojensky ovládnout ostrov, a tak aby zamezilo sjednocení Kypru s Řeckem, ze dne na den se u kyperského pobřeží vylodily turecké vojenské síly a během 4 týdnů obsadily více než třetinu ostrova. Dodnes jej neopustily. Podle Turecka vstoupila vojska na Kypr v roce 1974, aby tak zachovala mír a ochránila turecké Kypřany. Učinila tak v souladu se smlouvou uzavřenou mezi Řeckem, Tureckem a Velkou Británií v Curychu.

Okupace měla pro Kypr tyto důsledky:
- ztráta 36,2 % území
- asi 200 000 řeckých Kypřanů bylo násilně vyhnáno ze svých domovů a stále je jim odpírán nárok na návrat jejich majetku
- 1 400 lidí je stále pohřešováno a turecká strana odmítá spolupracovat při pátrání
- 43 000 vojáků z Turecka je stále usazeno na okupovaném území, čímž se z něj stává nejmilitarizovanější oblast na světě
- asi 160 000 Turků bylo na Kypr vysláno, aby osídlili okupované území
- 57 000 z původních 116 000 tureckých Kypřanů opustilo Kypr z důvodů ekonomických, sociálních a morálních, které byly spojeny s okupací
- ilegální prodej majetku patřícího řeckým Kypřanům
- ničení helénského a křesťanského kulturního dědictví na okupovaném území

Zdroj: http://www.mundo.cz/kypr/historie
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • září 2014
  • 1 912 zobrazení
taborjaromer
  • srpen 2014
  • 1 888 zobrazení
jankov
V okamžiku zaznění naší oblíbené budíčkové písně Barbora celý tábor vstal. Obloha byla zase jen modrá a slunce se nořilo zpoza východních pahorků. Stupnice na teploměru stoupala asi jako intenzita rozcviček našich oddílů. Přeci jen to byla první jankovská rozcvička. Hned po protáhnutí našich těl jsme si umyli zuby a vyrazili na snídani. Všichni jsme si oblizovali pusinky po lahodné paštikové pomazánce! Po posledních soustech následovalo uklízení našich srubů a chatiček.
Po odbití deváté hodiny se oddíly rozutekly do temných hvozdů, k rybníkům našich rybářů nebo zakotvili v královském panství. Děvčátka z 1. oddílu dopoledne vyráběla vonná mýdla pro udržování příjemného zápachu našich těl. Zatímco holčičky z 5. oddílu se vydaly hledat poklad do chráněné rezervace, která oplývala obrovskými duby. 4. oddíl pilně vykonával královskou službu a 6. a 8. oddíl zápolily ve florbalovém klání. 9. a 10. oddíl se odpoledne věnoval orientačnímu běhu s vysílačkami a naši nejstarší vyrazili do hlubokého hvozdu, kde se chystají přečkat noc plnou nástrah a léček.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 11.8.2015
  • 1 834 zobrazení
janavavrova
ano, miluju to místo ... a vidím to na lásku na hodně, hodně dlouho :))) ale abych to vzala pěkně popořádku, už jsme doma. Letos jsme si dali o jeden den déle, díky změně termínu a státního svátku, který vyšel na pondělí. Bylo jednoduše skvěle, to se ani nedá říct jinak. Užili jsme si každou minutu. Já obzvlášť, protože to bylo poslední volno, které mě čeká až do hlavní dovolené na konci srpna. Vyhrála jsem výběrko na místo v GE, o které jsem dlouho hodně stála a od 1.9. se tedy posunuju dál. Tím, že mě nemohli uvolnit dříve, jsem přislíbila na prázdniny nadrámce, abych se zaučila už během léta ... takže budu makat celé prázdniny a od 1.9. začne pohoda a hlavně něco, co mě bude hodně bavit, těším se, a i proto jsem si tuhle dovolenou užila hyperultramega parádně :))) prostě ten život tak nějak hraje :))))
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2015
  • 1 828 zobrazení
jaromer1
  • květen až srpen 2012
  • 1 792 zobrazení
tokrno
Deník z naší cesty po Kostarice
Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Den třináctý (čtvrtek)
Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme.
Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou!
Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera!
Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu.
Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc.
Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu.

Den jedenáctý (úterý)
„Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli.
Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob.
Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“?
Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera.
Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne?
Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla.
Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo.
Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno.
Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí.
Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.)
Den desátý (pondělí)
V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč.
Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil.
Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje.
Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu.
Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly.
Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle.
Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno.
Den devátý (neděle)
Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam.
Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě.
Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali.
Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle.
Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní.
Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo!
Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj.
Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása.
Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů.
Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida.
Den osmý (sobota)
Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného.
Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc.
Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.)
Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa.
Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku.
Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak.
Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční.
Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata.
Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy.
Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek.
Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou.
Den sedmý (pátek)
Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout.
V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně...
Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím.
Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět.
Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí.
Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise.

Den šestý (čtvrtek)
Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle.
Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie.
Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava.
Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně.
Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys.
Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla.
Den pátý (středa)
Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší.
Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co.
Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky.
Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím.
Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to.
Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven.
Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat.
Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo. 

Den čtvrtý (úterý)
Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře.
Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede.
Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi?
Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón.
Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní.
Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu.
Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida.
Den třetí (pondělí)
Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost.
Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně.
Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme.
Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket.
Den druhý (neděle)
Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel.
Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit.
Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera.
Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky.
S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal.
Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří.
Den první (sobota)
Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká.
Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar.
V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli.
Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • zima 2020/2021
  • 1 878 zobrazení
coloraaa
A je to tu. Dlouho očekávaná akce světového významu je tady. Tak jako USA má svoje ''AREA 51'' Tak ČR má svůj ''Javor 51''. Konečně byl otevřen Javor 51, jediný dochovalý ze tří na našem území. Zbylé dva byly zabetonovány a zavezeny. Zpřístupnit bunkr veřejnosti napadlo Václava Vítovce, předsedu Nadace Železná opona, která v roce 2011 otevřela Muzeum železné opony v budově bývalé Rozvadovské celnice.
Ve východní a středních Evropě bylo takových objektů dvanáct, zachoval se pouze tento u Míšova. Areál v sousedství obce Borovno byl vybudován v rámci akce Javor, což byl krycí název pro budování skladů jaderných hlavic na území ČSR. Tyto hlavice měl dodat Sovětský svaz, který měl také kontrolu nad skladováním, údržbou a případnou distribucí k jednotkám Ćeskoslovenské lidové armády. Plán byl vypracován pro 3 naprosto totožné komplexy a ty byly v utajení vybudovány jako spojovací kabelové útvary pod krycími jmény Javor 50 - Bílina, Javor 51 - Borovno-Míšov a Javor 52 - Bělá pod Bezdězem. Výstavba probíhala v letech 1966-69. Tyto areály byly určeny výhradně pro vojenskou posádku sovětské armády. Nad jadernými hlavicemi chtělo mít velení SSSR naprostou kontrolu a tak vstup našim vojákům byl do těchto komplexů po celou dobu zakázán. V době, kdy světem zuřila studená válka a mocnosti USA se Sovětským svazem se předháněly ve zbrojení, bylo tohle místo nejutajovanějším a nejstřeženějším v celém Československu. Dovnitř se jen tak někdo nedostal a to ani nejvyšší šarže sovětských vojáků ze sousedících kasáren. Areál má rozlohu 150 ha a byl rozdělen na několik bezpečnostních zón s rozdílným režimem vstupu. Hned za bránou je „civilní“ sektor, kde se nachází býv. nemocnice, obchod, psinec, strážnice, kulturní sál, vodárna, kotelna, hřiště, školka a bytovky. V nich bylo ubytováno 300 osob, z toho 170 vojáků. Byty byly o velikosti 2+1 a v každém bydlely dvě rodiny. Pro sovětské vojáky to byl vysoký nadstandard, ti se totiž po pětiletém cyklu vraceli domů do podstatně horších podmínek. Sovětská vojska opustila objekt v Míšově 4. července 1990. V roce 1990, kdy opouštěli republiku definitivně, na ně doma čekaly jen stany! Nejstřeženější zónu představovalo území s muničními sklady a sklady pro jaderné hlavice. To bylo v zadní části, bylo to obehnáno dvěma ploty a mezi nimi 24 hodin procházela strážní služba se psy. Vstup sem měli jen vyvolení. Jádrem areálu byly dva rozměrné železobetonové sklady z větší části zahloubené pod úroveň terénu. Každý z těchto skladů má dva protilehlé vstupy s dvojicí pancéřových vrat. Pomocí jeřábů se jaderné hlavice spouštěly do nižší úrovně, kde byly vlastní skladovací prostory, které jsou v každém objektu čtyři. Součástí skladu bylo samozřejmě větší množství pomocných, ubytovacích a podpůrných staveb obklopených vnějším perimetrem.
Po odchodu Sovětské armády byl bunkr dlouhá léta opuštěný. Využit byl pouze dvakrát. Po rozpadu Československa tu skončila neplatná federální měna a o jedenáct let později si podzemní objekt na téměř tři roky pronajal Lidový spolek péče o německé válečné hroby. Ten sem dočasně uložil ostatky čtyř tisíc německých vojáků, kteří padli na našem území za druhé světové války.
Nechápu proč nás během akce nikam jinam po areálu nepustili. To nejtajnější nám ukázali a zbytek ne, proč asi??? Armáda zřejmě nechce abychom viděli jak celý areál chátrá. Proč zde už dávno neudělali např. Domov důchodců, nemocnici (už tu stejně byla) nebo něco podobného??? Nechápu to!!!
Mimo ''U Němých'' mám již vyfoceny všechny bunkry na Brdech, už mi chybí jen 1 Brdský bunkr, snad ho někdy najdu.
Stejně to ale stojí za to sem přijet a vidět to tady na vlastní oči. Ve východní Evropě je to jediná podzemní pevnost kam se normální lidé dostanou. Díky všem, kteří se o to zasloužili.
Na ostatní Javory se můžete podívat zde:
https://coloraaa.rajce.idnes.cz/Byvaly_atomovy_objekt_Javor_52/
https://coloraaa.rajce.idnes.cz/Byvaly_atomovy_objekt_Javor_50/
http://www.youtube.com/watch?v=ZlYR-BY-wAI
http://www.youtube.com/watch?v=A0unkh3q9Ug
http://www.youtube.com/watch?v=TdN0RX6BB30
http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/unikatni-atom-muzeum-javor-51-se-otevre-verejnosti-87698/
Trošku větší podobné muzeum na Ukrajině.
http://www.novinky.cz/cestovani/242825-na-ukrajine-udelali-muzeum-z-byvale-tajne-vojenske-zakladny.html
Je to hrůza co se může stát a to nám ukazují ty zastaralé. Co asi mají nového?
http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=YzDcXgFuZvk#at=102
https://www.stream.cz/prisne-utajovana-mista/10005411-sklady-jadernych-zbrani#nejnovejsi
http://www.securitymagazin.cz/zpravy/-1404045656.html
https://coloraaa.rajce.idnes.cz/Byvaly_atomovy_objekt_Javor_52/
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 18.8.2013
  • 1 742 zobrazení
ujezdskola
Vrbětice výletiště - 26.9.2019
Pořadí škol:
1. Újezd
2. Valašské Klobouky
3. Brumov-Bylnice
4. Slavičín
5. Luhačovice
6. Nedašov
7. Vlachovice
8. Štítná
více  Zavřít popis alba 
  • 26.9.2019
  • 1 735 zobrazení
Reklama