(damianlanskroun)
Dům dětí a mládeže DAMIÁN, Lanškroun
(welovewestern)
adminky: Kačenka a Simonka
styl: WESTERN,ANGLIE
Koníci : Limit,Lady Jane,Shagira,Taxco,Django,Tinky,Chuck,Peinty,Tennesie Good Times,Missi,Viktoria de Lutz,Wollys Rockstar,Kullens Ringo,Damián

Anglie: Collin,Glorie
(frantisekkralik)
Malíř František Králík prošel velice krátce výtvarným odborným školením v letech 1952-1954 na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze na Hollarově náměstí. Vyjma této krátké zkušenosti se dá prohlásit, že je autodidaktem. Měl ale potřebný talent, píli, vůli i vědomosti, které ho nakonec vedly prostě jen jinými cestami k témuž – k malbě, k tvorbě s vlastní invencí a fantazií.
Od úplných svých počátků malířských, kdy se věnoval krajinomalbě v duchu postimprese a to zejména inspirované okolím Říčan a lomů u Žernovky se dostal poměrně brzy k projevům plným malířské imaginace, snovým obrazům a vizím fantazijní malby realistickou formou se sociálně kritickým obsahem, který si ostatně Králíkova malba udržuje až dodnes.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ho právě tyto malby přivedly do řad surrealistické skupiny soustředěné kolem vůdčí osobnosti poválečného surrealismu Vratislava Effenbergera. Estetik a teoretik surrealismu Effenberger, byl osobností díky svým intelektuálním přednostem schopnou být posledním autentickým vykladačem Teigeho díla, jinou jeho neméně důležitou funkcí bylo, že zajišťoval organizační strukturu surrealistického hnutí v Čechách a vazby s Francií. Kromě něj se František Králík tehdy stýká s řadou dalších postav tohoto hnutí jako byli Eva a Jan Švankmajerovi, Luděk Šváb, Emilie Medková nebo Martin Stejskal.
K názorovému rozchodu se surrealismem dochází u Františka Králíka v polovině sedmdesátých let, a to po kolizi mezi vnitřním světem surrealistů a vnější realitou tehdejších politických tlaků po sovětské invazi, prostou vší surrealistické fantazie. V té době je tvorba Františka Králíka také provázena jistým střídáním figurativního a nefigurativního projevu, ústícím v osmdesátých letech do informelu a obrazů - reliéfů. Stalo se totiž, že v letech 1976-1990 byl František Králík odborným pracovníkem Národní galerie v Praze. Zbraslavský depozitář Národní galerie, kde pracoval jako správce, mu poskytoval nejen spousty vynikajícího studijního materiálu, měl zde také možnost získávat přímé konzultace a znalosti z oboru teorie umění od předních našich kunsthistoriků Jiřího Zeminy nebo Jiřího Kotalíka.
Jak významnou byla zkušenost každodenní konfrontace se sbírkou umění šedesátých let se projevilo Králíkovým paralelním příklonem k informelu, k většímu akcentování struktur (Průnik, 1988), k formálním experimentům, asamblážím a kombinování trojrozměrných objektů s malbou v jednom celku (Společnost, 1989; Oltář, 1989). Není to zas až tak nelogický fakt, když uvážíme obsahové spojitosti informelu jako proudu reagujícího na existenciální pocity ohrožení ve společnosti v 60.letech. Přesně toho, co se udržuje v Králíkově díle neustále. Autor si jen prostě ověřil jiné své výrazové možnosti, aby se po čase vrátil k formám realistickým a jemu vlastním. Větší příležitost prezentovat tyto své práce se mu naskytla souborně na jeho samostatné výstavě v roce 2003 v Galerii F33 v Praze.
Nebyla to Králíkova výstava první. Autor sám považuje za nejvýznamnější své individuální výstavy z celé řady prezentací let šedesátých až osmdesátých dvě výstavy v Ústavu makromolekulární chemie v Praze v roce 1985 a 1988. Také vystavoval v letech 1969-1970 s pražským ARS Klubem, který poskytoval tvůrčí platformu a prostor pro výtvarné umění i tvůrce s jistou volností, nevyžadoval regulí profesionálních ani tématických. Časově na ARS klub navazuje spolupráce Františka Králíka s ART Centrem Praha v letech 1970-1971, díky níž autorovy práce ocitly v několika soukromých zahraničních sbírkách. Byly to práce stále imaginativní, plné sociálně kritických symbolistních obsahů v intencích realismu.
Až po roce 1985 došlo k jiné Králíkově formálně obsahové eskalaci, představované tzv. fyzikálními prostory. Autor v té době vytváří řadu ryze abstraktních kompozic v jemných až pastelových tónech a s citlivým valérováním naprosto mimo rámec svých názorových a formálních pozic.
Po období jistého hledání na počátku devadesátých let se autorova malba vrací k figuraci (Zvěstování, 1995) a v podstatě na těchto pozicích stojí stále. Vyčleníme-li z ní ryze realistické krajiny z Rakovnicka pro uvolnění a malířský trénink práce s plenérem. Nová fáze v autorově díle je představována cyklem prostorů inspirovaných fotodokumentací interiérů zpustošených staveb, evokujících změny mezi novým a starým a experimentuje s přesmyčkami vizuální i významové perspektivy (Vymezený prostor I, 2007; Vymezený prostzor II, 2007).
Nechceme li opomenout celou škálu Králíkovy práce je třeba uvést jeho spolupráci s filmem. V 80. a 90.letech s Krátkým filmem Praha, kdy se podílel na snímcích Maxe Petříka o malíři Adolfovi Kosárkovi „To byl český krajinář“ a o Národním divadle. S Českou televizí pak spolupracoval při realizaci naučně-populárních projektů „Štětcem a dlátem“ a snímku o barokním freskaři Cosmovi Damianovi Asamovi „Mým plátnem byla klenba“. Od roku 1992 do roku 2000 byl ředitelem Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti. Od roku 2002 je členem Sdružení středočeských výtvarníků a účastní se pravidelně jeho členských výstav.
  • 11 album
  • 12221 222 zobrazení
Reklama