petruno
V pátek přebírám kluky bez zjevných zdravotních problémů. Hurá. Využíváme slunečného počasí a v sobotu hned nad ránem vyrážíme na nedaleké koupalko, bagáž na třetí dovču máme zabalenou s sebou. Tak jako vždy celý den sportujeme a povalujeme se u vody téměř do soumraku a se zapadajícím sluníčkem vyrážíme na vytýčený cíl další dovolený, ATC kemp Merkur Pasohlávky. Novomlýnské nádrže nás až tak nezajímají https://cs.wikipedia.org/wiki/Vodn%C3%AD_d%C3%ADlo_Nov%C3%A9_Ml%C3%BDny , příjíždíme v noci do kempu, trochu zmatek, platím jednu noc, dostáváme 10% slevu do Aquaparku Morávia http://www.aqualand-moravia.cz/ , v nestřežené chvíli si utrhnu další poukaz na 10% na plánovaný dvoudenní pobyt v aquaparku. Ještě večer přemlouvám kluky že se půjdeme podívat na jeden z největších a nejmodernějších aquaparku u nás a snad i v Evropě. Neuspěl jsem, kempy s označením ATC mají svoji úroveň a vybavení. Kluci mi mizí z dohledu, jdu je hledat, nacházím je v lunaparku, mnoho atrakcí je zdarma, válka se vzduchvými děly strhává i dospěláky natož děcka. Noční promítání animované pohádky v letním kině uvede kluky na chvíli do klidu, po skončení pohádky jdeme do pelechu. Ráno prolezeme celý kemp a po obědě jdeme okouknout vyhlášené koupalko. Ceník http://www.aqualand-moravia.cz/cenik/aqualand-moravia-a-forum-romanum-wellness-leto-2015/ vstupu mě uzemní a určuji 16 hodinu jako rozumnou, pět hodin ve vodě by nám mohlo stačit. Je otevřeno do jednadvaceti. Vyšpulím 720 boulí s 10% slevou za rodiný vstup. To je palba. Při vstupu dostáváme čip který je na všechno, šatnu včetně nákupů. Musíme se brzdit a počítat, kluci mají chuť na palačinku s nutelou a oříšky, tu máš čerte kropáč, 90 kaček, nedá se nic dělat, máme hlad. Já zkouším jiný bufet, samoobsluha, dávám si těstovinový salát se zeleninou, na kase putuje miska se salátem na váhu, na kase vyskočí 135 Kč, no to je palba !! Nedá se nic dělat druhý den s sebou bereme jídlo i pití. Večer do 9 ve vodě a na noc přesun na Slovensko do termálu Dikovce http://www.thermaldiakovce.sk/index.html . Cestou šílený počasí, chvílemi stěrače nestačí ani na rychlý běh, do kempu přijíždíme o půlnoci. Zavřeno, spíme na parkovišti před kempem. Ráno je po dešti, jdu okouknout kemp a poptat cenu ubytování a vstupu. Pozor změna, kemp má název Retro koupaliště, záhy vím proč, tak jak to opustili Němci nebo komunisti tak to zůstalo. Nicméně 9 éček je rozumná cena. Počasí nic moc ale voda v bazénu okolo 30°C je vyhovující. V podvečer jdeme okouknout vedlejší modernější termál Horné Saliby http://www.hstermal.sk/index.php/sk/kupalisko/bazeny , rodinný vstup po 16 hod nám paní nechává za 2 éčka, paráda, blbneme ve vodě do tmy. Jedeme navštívit známé do Seredě a po dvou dnech se večer vydáváme do Zlínské ZOO http://www.zoozlin.eu/ . Přijíždíme na prázdné parkoviště, hodíme chrupku a ráno se nestačíme divit, všady kolem plno aut. Dáme snídani a razíme do ZOO. Zlínské ZOO stojí opravdu za to navštívit, přehledně geograficky podle kontinentů uspořádaná prohlídka je moc pěkná. Celý den na nohou a vedro nás nějak zmáhá, rychle k vodě, opět večer přesun, je tu konec týdne, bohužel směrem domů. I přes chvilkovou nepřízeň počasí a tvrdé ceny v aqualandu to byla další prima dovolená.Odkaz na druhou předcházející dovolenou http://petruno.rajce.idnes.cz/Westernove_toulani
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2015
  • 2 227 zobrazení
tabornici-hrusovany
Za pokladem draka Šmaka
Náš příběh začíná na počátku prázdnin léta 2015. Toho dne, kdy Gandalf sezval trpaslíky a hobity, ze všech končin naší země, na dýchánek do Dna pytle v Hobitíně. Asi sedmdesátka statečných se vydala na cestu do Kraje, země Hobitů. Cesta to byla nebezpečná, jelikož divočina skrývá nejednu nástrahu. I proto jsme se rozdělili na menší skupinky, abychom při pochodu nebyli tak nápadní. Překonat jsme museli širé pláně, hluboké lesy i divoké řeky.
Těsně před naším cílem nás přepadla tlupa skřetů, před kterou jsme se zachránili úprkem do Hobitína. Ve vesnici jsme se ubytovali a čekali, až se objeví tajný symbol označující místo Neočekávaného dýchánku. Za soumraku se rozzářil na dveřích nory a my, oděni do trpasličích stejnokrojů v barvě družiny, mohli vejít. Konečně jsme ho spatřili, Gandalfa Šedého, v celé jeho velikosti. Srdečně nás přivítal a povyprávěl nám příběh o Osamělá hoře. O mocném a bohatém národu trpaslíků, který horu obýval, o královském klenotu Arcikamu i o zkáze, kterou přinesl drak Šmak. V tom vstoupili do nory vůdci trpasličích klanů s písní Osamělé hory na rtech. Gandalf nás pozval na výpravu za osvobozením hory a všichni s bujarým jásotem souhlasili. Poté vždy hobit podepsal smlouvu, stvrzující jeho účast na výpravě. K němu se přidali jednotliví trpaslíci, jenž mu přislíbili svoje služby. Tak postupně vzniklo šest společností, AZGAL, EKRUN, GOROG, LOK, VORKHUL a ZAGAZ, připravených jako jeden muž čelit všem nástrahám cesty a osvobodit království Ereboru od draka Šmaka.
Hned druhého dne započalo naše velké dobrodružství. Ještě před rozbřeskem, se na louce objevili strašliví zlobři a my se s nimi museli utkat. Zachránil nás východ slunce, jehož paprsky zlobry zkameněly. Za soumraku byli nejstarší dvojce z každé družiny vyslány na velkou zkoušku odvahy, síly, obratnosti, odolnosti a bystrosti. Společnými silami úspěšně prošli útrapami a za odměnu od Gandalfa získali pro svoji družinu vlajku a hlavně mapu naší cesty s klíčem od Osamělé hory. Díky mapě jsme věděli kudy kam a tak jsme vyrazili. Během výpravy jsme prošli Roklinkou, kde nám pán Elrond pomohl přečíst měsíční runy na mapě. V temných hlubinách Mlžných hor jsme padli a poté s pomocí Gandalfa uprchli ze skřetího zajetí. Uprostřed noci jsme u řeky hráli proti Glumovi hru na hádanky. Jak jsme se blížili k Osamělé hoře, začalo se nebezpečí stupňovat, skřeti nám byli v patách a nedali nám oddechu. Úkryt jsme nalezli až v domě Medděda, jemuž jsme pomohli vyléčit jeho včely od zákeřného moru. Další naše kroky vedli do Temného hvozdu, plného nejrůznějších stvoření a nestvůr. Snažili jsme se postupovat co nejtišeji, ale obři pavouci nás stejně pochytali a zamotali do kokonů. Jen díky hobitovi, který ostatní osvobodil, mohla naše společnost pokračovat. Prošli jsme i říší Temných elfů a dostali se až do města Esgaroth, z něhož jsme již měli horu na dohled. Uprostřed noci jsme hledali tajný vchod do hory a čekali na správnou chvíli k jeho otevření. Uvnitř podzemní říše jsme spatřili obrovského draka, jak dřímá nad svým pokladem. Ale svojí návštěvou jsme ho rozlítili a ráno napadl náš tábor. Na skolení jsme museli spojit síly všech šesti společností a použít šest černých šípů. Drak byl mrtev a poklad byl náš, ale ne na dlouho. Na náš poklad si dělali zálusk i skřeti, uloupili náš nejcennější drahokam Arcikam. Ale my se nedali, vybojovali jsme si králův klenot zpět a definitivně skřety porazili…
Byl to další tábor plný táborových her, jak bojovek, tak i klidnějších her, které si žádali vytříbenou mysl. Volné chvíle jsme vyplnili mezi družinovými zápoleními a turnaji. V parných dnech, kterých letos bylo opravdu hodně, jsme se chladili hrami s vodou či v řece, stříkáním vody z hasičských proudnic a jednou jsme byli na koupališti v Rouchovanech. K pohodě na táboře přispěli velkým dílem i kuchaři a jejich velmi chutné jídlo. Sedmnáct dní uprostřed lesa, v klidném údolí řeky Rokytné, uteklo jak voda. Každý z nás si z tábora odvezl nejen část pokladu, nějakou tu odměnu či diplom, ale hlavně ranec zážitků s kamarády, na které se ještě dlouho vzpomíná…
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2015
  • 1 138 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
zoltar
Kategorie: koníčky
více  Zavřít popis alba 
  • 23.5.2015
  • 966 zobrazení
tabornici-hrusovany
Za pokladem draka Šmaka
Náš příběh začíná na počátku prázdnin léta 2015. Toho dne, kdy Gandalf sezval trpaslíky a hobity, ze všech končin naší země, na dýchánek do Dna pytle v Hobitíně. Asi sedmdesátka statečných se vydala na cestu do Kraje, země Hobitů. Cesta to byla nebezpečná, jelikož divočina skrývá nejednu nástrahu. I proto jsme se rozdělili na menší skupinky, abychom při pochodu nebyli tak nápadní. Překonat jsme museli širé pláně, hluboké lesy i divoké řeky.
Těsně před naším cílem nás přepadla tlupa skřetů, před kterou jsme se zachránili úprkem do Hobitína. Ve vesnici jsme se ubytovali a čekali, až se objeví tajný symbol označující místo Neočekávaného dýchánku. Za soumraku se rozzářil na dveřích nory a my, oděni do trpasličích stejnokrojů v barvě družiny, mohli vejít. Konečně jsme ho spatřili, Gandalfa Šedého, v celé jeho velikosti. Srdečně nás přivítal a povyprávěl nám příběh o Osamělá hoře. O mocném a bohatém národu trpaslíků, který horu obýval, o královském klenotu Arcikamu i o zkáze, kterou přinesl drak Šmak. V tom vstoupili do nory vůdci trpasličích klanů s písní Osamělé hory na rtech. Gandalf nás pozval na výpravu za osvobozením hory a všichni s bujarým jásotem souhlasili. Poté vždy hobit podepsal smlouvu, stvrzující jeho účast na výpravě. K němu se přidali jednotliví trpaslíci, jenž mu přislíbili svoje služby. Tak postupně vzniklo šest společností, AZGAL, EKRUN, GOROG, LOK, VORKHUL a ZAGAZ, připravených jako jeden muž čelit všem nástrahám cesty a osvobodit království Ereboru od draka Šmaka.
Hned druhého dne započalo naše velké dobrodružství. Ještě před rozbřeskem, se na louce objevili strašliví zlobři a my se s nimi museli utkat. Zachránil nás východ slunce, jehož paprsky zlobry zkameněly. Za soumraku byli nejstarší dvojce z každé družiny vyslány na velkou zkoušku odvahy, síly, obratnosti, odolnosti a bystrosti. Společnými silami úspěšně prošli útrapami a za odměnu od Gandalfa získali pro svoji družinu vlajku a hlavně mapu naší cesty s klíčem od Osamělé hory. Díky mapě jsme věděli kudy kam a tak jsme vyrazili. Během výpravy jsme prošli Roklinkou, kde nám pán Elrond pomohl přečíst měsíční runy na mapě. V temných hlubinách Mlžných hor jsme padli a poté s pomocí Gandalfa uprchli ze skřetího zajetí. Uprostřed noci jsme u řeky hráli proti Glumovi hru na hádanky. Jak jsme se blížili k Osamělé hoře, začalo se nebezpečí stupňovat, skřeti nám byli v patách a nedali nám oddechu. Úkryt jsme nalezli až v domě Medděda, jemuž jsme pomohli vyléčit jeho včely od zákeřného moru. Další naše kroky vedli do Temného hvozdu, plného nejrůznějších stvoření a nestvůr. Snažili jsme se postupovat co nejtišeji, ale obři pavouci nás stejně pochytali a zamotali do kokonů. Jen díky hobitovi, který ostatní osvobodil, mohla naše společnost pokračovat. Prošli jsme i říší Temných elfů a dostali se až do města Esgaroth, z něhož jsme již měli horu na dohled. Uprostřed noci jsme hledali tajný vchod do hory a čekali na správnou chvíli k jeho otevření. Uvnitř podzemní říše jsme spatřili obrovského draka, jak dřímá nad svým pokladem. Ale svojí návštěvou jsme ho rozlítili a ráno napadl náš tábor. Na skolení jsme museli spojit síly všech šesti společností a použít šest černých šípů. Drak byl mrtev a poklad byl náš, ale ne na dlouho. Na náš poklad si dělali zálusk i skřeti, uloupili náš nejcennější drahokam Arcikam. Ale my se nedali, vybojovali jsme si králův klenot zpět a definitivně skřety porazili…
Byl to další tábor plný táborových her, jak bojovek, tak i klidnějších her, které si žádali vytříbenou mysl. Volné chvíle jsme vyplnili mezi družinovými zápoleními a turnaji. V parných dnech, kterých letos bylo opravdu hodně, jsme se chladili hrami s vodou či v řece, stříkáním vody z hasičských proudnic a jednou jsme byli na koupališti v Rouchovanech. K pohodě na táboře přispěli velkým dílem i kuchaři a jejich velmi chutné jídlo. Sedmnáct dní uprostřed lesa, v klidném údolí řeky Rokytné, uteklo jak voda. Každý z nás si z tábora odvezl nejen část pokladu, nějakou tu odměnu či diplom, ale hlavně ranec zážitků s kamarády, na které se ještě dlouho vzpomíná…
více  Zavřít popis alba 
  • únor 2013
  • 891 zobrazení
trampskalaci
S Prestem, který jsem zavítal z Londýna jsme se společně domluvili na Velkém vandru. Tentokrát se k nám nikdo nepřidal, ale po celých 8 dní jsme vždy měli kamarádskou společnost.
V neděli po šichtě jsem se akorát stihnul převlíknout a sednout na autobus do Dačic, kde jsme měli s Prestem scuka a k tomu tak navštívit Dačického Freďáka. Neviděl jsem ho necelých 5 let. Hezky se to rozjelo před zavíračkou. Presto vytáhnul kytáru a zahrál ty své. U Freda máme dluh za jeho služby za přespání, tak už s Prestem plánujeme, jak splatíme.
2. den V pondělí jsme vstávali po 6 hodině ranní a spěchali na bus do Jindřichova Hradce. Zde jsme dali ranní polívku a pádili na rychlík na Plzeň. V Plzni jsme byli po 12 hodině a rovnou šli do Prazdroje. Kupodivu nás vzali hned na první prohlídku. už jsem se bál, že by mohlo být plno. Prazdroj - hlavně stačírna je velká fabrika. Zbytek byl opravdu zajímavý, ale to povídání bylo furt dokola. Překvapila mě délka sklepů, která dosahuje 9 km. Musím uznat, že nepasterizovaná a nefiltrovaná Pleň má o polovinu víc chuti i hořkosti, než tu co pijeme. Fakt dobré pivo jsem tam ochutnal z dubových sudů. Potom jsme se přemístili k Mansfeldovi. Zde na nás čekala Bára. tak jsme popovídali, dali kance na šípkový. Potom nás Bára doprovodila na vlak a mi se přesunuli k hradu Buben. Z nádraží jsou to asi 3km. Udělali jsme prohlídku a pod hradem si rozdělali oheň a přespali na jedné verandě.
3. den jsme vstávali v 5:30 to byla ještě tma. Museli jsme se rychle sbalit, páč nám po 7 hodině jel vlak do Stříbra. Městská policie byla trochu zaskočena naší přítomností. Nečekali, že trampové vstávaj takhle brzy. Nákoupili zásoby na vandr. Obešli jsme městečko a vlakem popojeli na Svojšín. Ve vlaku nás kontrolovala kamarádka, která jezdí na akce Falešný karty. Mám dojem, že ji říkají Náklaďáček. Takže i 3. den na vandru jsme měli společnost. Koukli jsme na Svojšínský zámek a vyrazili ke Mži. Zanedlouho jsme sešli ze značené cesty a šli cestou svoji po břehu Mže. Zde Presto ukuchtil vajíčka s opravdovou anglickou slaninou z Londýna. Ta vypadá úplně jinak než ta naše. navíc je sirová a je třeba ji opravdu opéct. Dále jsme zjistili, že tu dříve šla značená cesta, ale o kus dál má pozemky zdejší rančer a ten si s tím hlavu nelámal. Rančerovi hafani nás vyhnali do kopce. Potom jsme zvolili cestu cyklostezky, protože bychom museli opět k vodě a pak zase nahoru, takže jsme si vyšlápli pěkný trháček. Udělalo se neskutečné teplo. Takřka na trenýrky. Se soumrakem jsme se dostali na hrad Volfštejn. Měli jsme štěstí, věříme tomu, že v létě, díky listí toho nebude tolik v Volfštejna vidět. Sestoupili jsme do Černošína. Zde jsme v Motorestu strávili večer. Moc fajn lidi. Dali si Plzeňský gulášek a pár pivek. Nabídli nám i ranní snídani. Nakonec jsme usoudili, že stejně se tudy budeme vracet další den, tak toho využijem a ušetříme tak svoje zásoby. Večer jsme přespali na fotbalovém stadionu. Celkem jsme za tento den našlapali 19 km.
4. den jsme vyrazili na Gutštejn, ale moc jsem něvěřil, že to dojdeme. Byla to docela štreka. Zavítali jsme kolem 8:45 do motorestu. Skvělá hospodská nám udělala vajíčka a párky. Dali jsme si čaj a vyrazili. Šli jsme přes Dráhovické lesy. Byl v nich neuvěřitelmý klid a moc pěkně tam bylo. Ono za celý vandr jsme nepotkali na cestách živou duši. Z Vlčkova jsou hezký výhledy na Švamberk. Došli jsme do Lomů. Zde jsme dali přestávku na ořechovku a čaj s rumem.Když jsme viděli, že nám za 15 minut jede autobus do Kokašovic, tak jsme si řekli, že se na kopec vyvezem, než se rvát nahoru. V Kokašovicích byla otevřená hospůdka do 14:30 pak bezostišně zavřeno. Tak bylo 14 hodin, tak jsme sei řekli, že dáme pivko, že to bude naše poslední. Velmi příjemná paní. Pivko 11° za 17 Kč a když jsem viděl polivku a jídlo, tak jsem řekl, že je to takřka za nákupku. Frankfurtská polivka a poctivý šnicl s bramborem za 69 Kč. Takže za 86 Kč. No když jsem odsud odcházel šlo se dost těžko :-) Vyšli jsme na hrad Švamberk. Zde nás uvítal kastelán v podobě mourka. Byl hodně lísavej. Překvapilo nás, jak veliký hrad to byl. Odsud jsme potom scházeli k Hadovce. Zde je studánka Láska. Bylo to moje první ochutnání zdejších pramenů. O kus dál se pak nachází kempík Dobrá pohoda, kde jsme zůstali. Začlo se stmívat. Vyndal jsem sekeru a šlo se připravovat dřevo na večer, příprava ležení a potom jsem chodil k Hadovce pro vodu, kterou jsme přefilrovali na vaření. Dali jsme si kafíčko, polivku, vařil se čaj s rumem a užívali si úplňku.Skončili jsme tak den 4 km před Gutštejnem. Za tento den jsme našlapali 16,8 km.
5. den nám nasněžilo. to nám nasněžilo každé ráno, ale dnes nejvíc. Udělal jsem si ke snídani rizoto a čaj. Vyrazili jsme tak na Gutštejn. na Gutštejně se Presto domlouval s Badem, že přijede do Teplé. Tudíž budeme opět ve třech, ale to až na večer. Prošli jsme si tuto romantickou zříceninu. No v tom mě Presto zaskočil, že půjdeme na Šipín. To mi bylo jasný, že takhle do Teplé nedojdeme, když si to vezmeme touhle zkratkou. Prošli jsme Slovanské hradiště, ale nakonec na Šipín jsme nevyšli a šli pod něj. U Bunkru jsme dali pauzu a přemýšleli, že si to zkrátíme. Takže z Úteráku jsme udělali jen kousek. Ono nám stačil kousek pod Šipínem. Úterák v tomto období je zkrátka voraniště. Po 2km na Úteráku jsme přešli lávku, ale zde jsem udělal chybu. Presto chtěl jít hned nahoru nebo podél tohodle potůčku. mě se to zdálo podle mapy příliš brzy a přesvědčil jsem ho, že musíme ještě jít. Bohužel byla to moje chyba, ale to by nebyl vandr, abychom nebloudili. Zašli jsme si tak 2 km navíc. Dostali jsme se do ohrady s krávama. Byla to úmorná cesta. Hic a špatný terén - děs. Došli jsme do Dlouhého Hradiště a odsud pak vyrazili ke Konstantinkám. Zde jsme dali pivko a gáblík. Už po cestě jsem, když jsem viděl ty Bezdružice, tak jsem Prestovi říkal:"Hele koukej, to je jen samé pole, to nemá smysl jít." Nakonec jsme tak udělali dobře a ty 4km do Bezdružic jsme se svezli. Zde jsme hledali fleka na spaní. Marně. Všude moc daleko. V tom sem Přijel Bad a tak jsme mu řekli oč jde a přesunuli se rovnou do Teplé. Zde bylo i dost sněhu a tak se tu naskytlo pár míst na spaní. Hospůdka fungovala. Čepoval zde pivko asi nějaký mnich. Celkem se to tu rozjelo. Bad s Prestem vytáhli kytary a najednou jeden panák na stole za ním hned další. Byl to parádní večer. Šlo se spát kolem půnoci a naše útočiště byla zahrádka hospody. I tak jsme za ten den ušli 16 km.
6. den Ráno na mě padlo mdlo a neslo se to se mnou až do neděle. Ráno jsme měli naplánovanou prohlídku Kláštera. naším průvodcem byl Ríša Melichar z Roháčů, který dnes hraje i s Kiďákem. Takže jsme s ním popovídali a zároveń nás provázel. Ani jsem nevěděl, že zná Oldu z Modré želvy, kterého navštěvuje. To je od nás z našich Humpoleckých osad. Klášter je to opravdu obrovský a stojí za vidění. Bylo na čase se přemístit na Údolí racků na Rackárnu. Navštívili jsme tak Mariánské Lázně. No otevřu první menu a vidím Gulášovku za 90 Kč, tak jsem si hned vzpomněl na skvělou hospůdku v Kokašovicích za 86 Kč se vším. Pořídil jsem si zde lázeňský cibulák, abych zapadl. Ochutnával jsem tak 3 prameny a jeden z nich byl opravdu pěkný hnůj. V Penáči jsme nakoupili zásoby na víkend a k tomu jsem kupoval 10 růží k MDŽ. Ještě jsme vyrazili do Kynžvartu na hrad a zámek. O hradě jsem nikdy neslyšel a už Presta jsem proklínal do toho trháku, že jestli tam jdu kvůli třem zdím, že ho zastřelím. A ono opravdu to byli 3 zdi. Já se tedy zastavil po hradem. Presto šel dál. Prý tam pak ještě byli 2 věže. Potom jsme se zastavili u zámku. Ten je opravdu obrovský a svoji stavbou mi připomínal fabriky z první republiky. Před setměním jsme se dostali do Podlesí a odsud jsme šli Pěšky na Rackárnu. Přivítání bylo příjemné. Za nedlouho po nás se objevili i kluci z Black Hills a mohl se rozjet večer. Večer jsem si vzal slovo k MDŽ, protože i u nás se tento den slaví, ale bohužel jsem nemohl být s naší osadou, tak jsem květiny vzal na Rackárnu. Růže vzali velký ohlas. Druzí se zasmáli, protože to bylo i vtipný na osadě rozdávat růže. měl jsem štěstí. bylo zde 10 bab, takže se dostalo na každou. I došlo na téma písniček a na song Česačů bavlny bál měl jsem za to, že ho složil Kiďák proti mě bylo oponováno, že ne. Nakonec jsem našel tento článek, takže věřím, že to tak je, že je to Kiďáková píseň http://www.trampsky-magazin.cz/blog/pisnicka-na-vikend-proc-by-se-tulak-bal-and-cesacu-bavlny-bal-verumka-206.html Hrálo se zde až do 5:30.
7. den byl klidnější. já jsem se kurýroval. odpoledne byla vycházka po zdejších končinách, ale já jsem ji neabsolboval, ani Presto ani Bad a tak jsme měli relaxační den. Během kterého se hrálo a vyprávělo. Opět večer byl výživný. Hvězdou večera byl houslista Venca, kterého Kompas postavil před basu, že je to stejný. :-D Kompas nás bavil celý večer ba celý den. Večer jsem šel spát před půnocí.
8. den jsme vstávali před 8 hodinou. Pomalu jsme se rozloučili s Rackárnou. Velmi dobře nás tu přívítali a rád se sem vrátím. Bad nás vzal do Prahy a i jemu patří velké umí.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • březen 2015
  • 760 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
tabornici-hrusovany
Letošní termín tradičního podzimního výletu byl posunut na září a tak jsme děti přihláškami vybavili rovnou na zahajovací schůzce Táborníků a mohli v pátek 25. září 2015 vyrazit vstříc Hrubému Jeseníku – pohoří pyšnícímu se druhým nejvyšším vrcholem v České republice. Ano, řeč je o hoře Praděd dosahující výšky 1.492 m n.m., ale nejprve od začátku...

Páteční výletní den byl věnován přesunu autobusem z Hrušovan do Dolní Moravice, Nové Vsi, do chaty Slunečná. To nejlepší nás ale teprve čekalo.

Sobotní počasí se netvářilo přívětivě, mlha a déšť vyloučily plánovanou trasu údolím Bílé Opavy na Ovčárnu. A tak jsme zvolili jiný, a jak se později ukázalo, neméně zábavný program, a to výlet na hrad Sovinec. Štěstí totiž stálo na naší straně, když právě v těchto dnech na hradě probíhal zábavní program jménem Past na medvěda. Vedle prohlídky nejrozsáhlejšího hradního komplexu v okrese Bruntál si děti užily šermířská představení PIRÁTI a TORTURA, při kterém si nejrůznější mučivé praktiky vyzkoušela i naše Magda. Mladší děti spíše zaujaly pohádky doprovázené zpěvem a loutkovým divadlem, při kterých si samy mohly zahrát nejrůznější role. Na vlastní kůži si někteří z nás vyzkoušeli i krmení dravců, ostatním to však nemuselo být líto, protože pohladit si káně a puštíka mohl každý. V čase mezi jednotlivými programy jsme vystoupali na věž hradu, vyzkoušeli jsme si i lukostřelbu, navštívili konírny, mučírnu a další. Po několikahodinové návštěvě hradu jsme opět autobusem vyrazili zpět na naši základnu v Nové Vsi, odkud jsme se ještě vydali na blízkou rozhlednu a vystoupali až na její samotný vrchol, na kterém se nám naskytl krásný výhled na celý Hrubý Jeseník, ale i na Beskydy. Zpáteční cestu jsme si pro větší dobrodružství vyzkoušeli nadvakrát, když napoprvé se naše zamýšlená cesta znelíbila místnímu hospodáři a jeho stádu krav. Napodruhé jsme ale trefili správně a za soumraku dorazili do chaty. Večerní program byl ještě před ulehnutím zpestřen zpíváním písní a hrami. Víc už jsme toho ale nestihli.

Nedělní ranní počasí vypadalo přívětivě, a tak byl plán jasný. Cílem je Ovčárna! Autobus nás vyvezl až do Karlovy Studánky, odkud jsme po společném fotografování u jedné z místních skvostných horských architektur vyrazili podél Bílé Opavy směrem vzhůru. Stejný plán jako my ale měly i další davy turistů, takže na úzkých cestičkách, můstcích a žebřících podél krásné bystřiny plné vodopádů bylo místy dosti plno. Nás to ale nemohlo odradit, a tak jsme stoupali výš a výš s každým kilometrem krásnější a krásnější přírodou. Zdatnější jedinci se pak na Ovčárně nespokojili s tímto výsledkem a pokračovali dále (a výše) až na malebnou horu Praděd známou také svou rozhlednou na vrcholu. Tu však zahalila během chvíle mlha, a tak bylo nutné se spokojit pouze s výhledem z vrcholu hory. I tak to stálo za to! Zpáteční cesta Velkou kotlinou byla specifická nejenom vzhledem, ale i původem této soutěsky. Vznikla totiž působením ledovcového karu a její ráz je dodnes zachováván častými sněhovými lavinami. Síly nám ubývaly a únava nás přemáhala tak, že jsme byli všichni rádi, když jsme došli až do Karlova pod Pradědem, kde na nás již čekal autobus. Po náloži večeře jsme na chatě zahráli pár písní a her a rozutekli se do postelí za svitu úchvatného měsíce. Nutno dodat, že jeho jas a blížící se zatmění nedopřály všem klidný spánek. V noci ještě největší zvědavci vyběhli ven pozorovat úplné zatmění Měsíce a pak už alou na kutě.

Pondělní den se nesl v duchu úklidu a balení a očekávané návštěvy tolik oblíbeného aquaparku. Tentokrát jsme navštívili ten olomoucký se spoustou masážních trysek, vodních chrličů, děl, kanálem s protiproudem. To by ale nebyly děti, aby se jim nejvíce nezalíbilo na tobogánu a „space ball“ a těm nejmenším samozřejmě na široké skluzavce. Po pořádném vymáchání už nás volal domov. A tak jsme naposledy nasedli do autobusu a očekávali obraz hrušovanské klubovny a našich rodin, které netrpělivě čekaly na to, až jim s radostí oznámíme, že i letošní výlet se velice vydařil, a že plní dojmů z nových zážitků, prožitých dobrodružství a nádherných vzpomínek se těšíme na další akci, kterou si vedoucí Táborníků pro děti připraví.

Kateřina Šnajnarová
více  Zavřít popis alba 
  • září 2015
  • 778 zobrazení
lembas
.
.
Mísa na ořechy

V malé vesnici na okraji pralesa seděl před svou chýší starý muž. Jeho jméno bylo Man. Z jemné červené hlíny, pomalu a pečlivě tvořil mísu na ořechy. Ta jež dosud používal, praskla, a tak ji vrátil zemi a vyrábí novou. Když už byla mísa téměř dokončena, šel okolo Isoka, mladík z jeho vesnice. ,,Tvá mísa je krásná, také bych takovou potřeboval, ale neumím ji vyrobit" řekl. Man se zamyslel,, Mohu ji pro tebe vytvořit, přijď zítra. Mladý muž poděkoval, a odešel. Nazítří byla miska pro Isoku připravena. Man ji předal, a chtěl si jít nasbírat nějaké ovoce, aby měl co jíst, a také aby se podíval do pralesa a k vodopádům na řece a pak se toulal, kam ho nohy zanesou, protože to dělal ze všeho nejraději. Ale jen pár kroků od své chatrče potkal Man tři ženy. ,,Viděli jsme, že jsi pro Isoku zhotovil mísu na ořechy, chtěly bychom také takové. Stařec si povzdechl ,,Tři misky mi zaberou celý den. Nebudu mít ani čas zajít si pro své ovoce" ,, když mi ale každá nějaké přinesete, udělám, oč mě žádáte.
Ženy souhlasily a on se vrátil ke svému obydlí. Až do soumraku pracoval, a večer směnil své výrobky za slíbené ovoce. Nebylo to to, co mu chutná nejvíce, ale spokojil se tím. Ženám se nové mísy líbily a ukazovali je po celé osadě. Proto druhý den stálo před Manovou chýší mnoho vesničanů a všichni žádali mísu výměnou za ovoce. Co starci zbývalo. Měl radost, že se jeho práce lidem líbí, ale bralo mu to příliš času. Byl však trpělivý a dál vyráběl své misky na ořechy pro každého. Netrvalo dlouho a chodili za ním i lidé z okolních vesnic, a objednávek přibývalo. Man již neměl kdy hledat nejlepší jemnou hlínu kolem řeky. Musel ji kopat hned vedle své chýše a tak tam za čas vznikla velká ošklivá jáma. A hlína z ní byla hrubá, tmavá a misky které z ní zhotovil, mnoho nevydržely a často praskaly. Proto lidé přicházeli brzy pro nové a stařec je musel dělat čím dál rychleji. Kvůli tomu už nebyly tak krásné jako ty první, ale lidé si zvykly. Také si musel postavit další chatrč na sušení mís a na skladování ovoce. Man jej nyní dostával víc, než mohl sníst a v jeho chýši mu překáželo a tak jej odkládal tam, ale bylo ho moc a kazilo se, a on nevěděl co s ním. Začínal být ze všeho unavený, slunce už jej nahřálo, ale pálilo, ptáci nezpívali, ale křičely, a na prales už sotva vzpomínal. Čas pro něj ubíhal v šedé rutině a on se s tím pomalu smiřoval. Až jednoho rána nad jednou miskou si náhle uvědomil, že už to dávno nedělá rád. Odpoledne zašel k řece a tam potkal cizince. ,,Kdo jsi zeptal se jej muž" ,,Jsem ten, který vyrábí mísy na ořechy" odpověděl stařec, neboť již docela zapomněl, že je Man.
,,To byl ale podivný sen" řekl si starý muž, když se ráno probudil ve své chýši. S úsměvem vyšel ven a chvíli se díval na dravce, který ladně plachtil nad lesem. Potom zašel k řece, přinesl si trochu jemné červené hlíny a začal si tvořit misku na ořechy, pomalu a pečlivě a s radostí. Když byla dokončená, šel okolo mladý Isoka. Tvá mísa je krásná, také bych takovou potřeboval, ale neumím ji vyrobit" Starý Man se zasmál. ,,Tak pojď příteli, naučím tě to" Vyrobili spolu misku, Isoka si ji sám vyzdobil, poděkoval, a vesele si ji odnášel domů. Ženy obdivovali jeho práci, a on je to také ochotně naučil, a pak si šel, kam se mu zachtělo. Také Man se vydal na procházku, do pralesa, k vodopádům, k bílým skalám, a pak se toulal, kam ho nohy zanesou, protože to dělal ze všeho nejraději. Byl totiž svobodný
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • březen 2015
  • 659 zobrazení
bodom
  • 23.5.2015
  • 595 zobrazení
zvanecek
Souostroví Brijuni čítá patnáct ostrovů. Leží nedaleko Puly, ale nejrychleji se na ně dostanete z Fažany. Od římských dob zosobňuje luxus pro horní společenská patra. Běžnému člověku je dodnes obtížné se sem podívat. Když už se mu to nakrásně podaří, tak mu stejně místní správa dá najevo, že je tu nevítaný element.
Koncem 18. století koupil souostroví tehdejší rakouský magnát a ředitel Vítkovických železáren, pan Kuppelweiser, a proměnil ho v luxusní lázeňské letovisko pro evropskou honoraci. Ani jugoslávští komunisté nestáli o to, aby sem proudily lidové masy. V roce 1947 opanoval jeden z ostrovů sám Nejvyšší Soudruh Tito a nechal si tu vystavět letní prezidentskou rezidenci. Situaci moc kupodivu nezlepšil ani rok 1983, kdy bylo souostroví vyhlášeno chorvatským národním parkem. V současné době se noví investoři snaží na Velkém ostrově obnovit zašlou slávu Kuppelweiserova impéria. Restaurují původní hotely a opět chystají otevřít resort pro zámožnou evropskou klientelu. Pro potěchu boháčů zde byla založena zoologická zahrada, golfová hřiště a botanický park.
Že by běžní turisté opět ostrouhali? Už to tak vypadá, že jo. Aby po ostrově nikdo nekontrolovaně necoural, tak správa parku vymyslela řešení. Milé turisty naloží do malovláčku a proveze je po položené koleji. Samozřejmě, že pouze po malé části Velkého ostrova a je jistota, že se nikdo z vytyčené trasy neodchýlí ani o milimetr. Jak se ale vypořádat s malými jachtami, které by chtěli u ostrova zakotvit? Kotvení u Velkého ostrova je mimo přístav zakázané a poplatky v přístavu pekelně vysoké. Výletní a soukromé lodě přistávají pouze u Malého ostrova.
Před chvilkou jsme se s Tóri nalodili spolu s dalšími deseti pasažéry na malou výletní bárku ve Fažaně. V uctivé vzdálenosti jsme obkroužili opuštěné břehy Velkého ostrova. Za celou dobu plavby jsem neviděl na plážích živou duši. Sem tam nad koruny stromů vyčuhuje vojenská hláska nebo se nad pobřežními útesy tyčí maják. Poté jsme zamířili k Malému ostrovu, kde budeme moci na několik hodin vystoupit na břeh. Před vstupem nás jednotlivě evidují a odpočítávají. Musí být jistota, že kdo přijel, taky odjede. Že se tu večer nikdo nezapomene ani neukryje. Konspirativně přemýšlím, proč to dělají? Třeba soudruh Tito stále žije, oni ho tu vězní a pouštějí ho ven až za soumraku? Kráčím po přístavním molu a konspiruji dále. Maně si vybavuji scény z dvou kultovních filmů. "Ostrov doktora Moreaua" a "Jurský park". Proč právě tyto dva filmy? Především se odehrávaly na ostrovech, kde není běžný turista vítaným hostem. Po setmění se tam dějí věci a cesta zpět není samozřejmostí. Ponořen do těchto chmurných představ vstupuji na kamenný břeh Malého ostrova. "Ostrovy doktora Kuppelweisera aneb Bri-Jurský národní park", napadá mě parafráze názvů obou výše zmíněných filmů a lehce mě při tom zamrazí v zádech.
Poté se rozhlédnu kolem a užasnu. Jé, tady je krásně! Kolem Malého ostrova šplouchají tmavomodré vlny, nad hlavami poletuje několik racků, větřík příjemně povívá kolem, z blízké restaurace voní ryby, odněkud zahýká osel. Tady si teď budeme užívat tři krásné koupácké hodiny, než nás loď odveze zpět do bezpečí na pevninu :)
více  Zavřít popis alba 
130 komentářů
  • 14.7.2015
  • 563 zobrazení
mcanon
21. Pivní slavnosti Mladějov
LAYLA
WALDOVY MATUŠKY
KOMUNÁL
MORČATA NA ÚTĚKU
SOUMRAK
více  Zavřít popis alba 
  • 18.7.2015
  • 439 zobrazení
cervik-dobriv
Duo Access v Albánii
Možná se to zdá divné, že se stále vracím do jedné země, ale má to své důvody. Albánie je země jako stvořená pro nás čtyřkolkáře. Nádherná rozmanitá příroda, vysoké hory, hluboké kaňony, dlouhé písečné pláže, opuštěné parky, kde potkáte maximálně své kolegy na motorkách. Lidé příjemní, hned si s vámi pořizují selfie a policisté, když je míjíte, vám salutují. Pro nás v Čechách to zní jako sci-fi, ale je to tak. Vytýčil jsem několik cílů, které jsme chtěli dosáhnout, aby to nebylo jen tak nesmyslné ježdění.
Vyrážíme večer 24.4. ve složení: zatím expedicí nepolíbený Fanda a já s Vladí na Access Max 750 LT, zkušený matador Pačenko s Petrou na Yamaha Grizzly 700, ostřílený pohodář Václav na Polaris 800 X2 a sportkař tělem i duší Milan na Suzuki 400 LT.
Po osmnácti hodinách dorážíme na místo. Kemp na Skadarském jezeře v Černé Hoře navštěvujeme pravidelně. Je to dobrá základna. Hlídá to tam Čech Riky a kdyby se nám něco na cestách Albánií stalo sedne do auta a přijede pro nás. To je pomoc k nezaplacení, kterou jsme naštěstí zatím nikdy nemuseli využít. Naložíme čtyřkolky bagáží a jdeme na kutě. Čeká nás 2 000 km za 11 dní v sedle čtyřkolky.
2. den ráno dotankujeme a bereme směr hranice. Překvapila nás dlouhá fronta, ale za necelou hodinu jsme v Albánii. Kousek za čárou v městečku Koplik bereme útokem bankomat, prodejnu sim karet a supermarket, kde kupujeme něco na večerní seznamovačku u ohýnku. Navštěvujeme turistický komplex, kde kromě jezírek s rybami měli i páreček medvědů. U poslední benzínky dotankujeme a jedeme do pohoří Kushen. Kde to jen jde, jsou malá políčka. V řečišti rozvineme tábor a upečeme si dobrotu. Kvákání žab nás doprovázelo až do rána.
3. den: V jedné horské vesničce vidíme kombajn. Na sekání obilí ho asi nemají, protože políčka tu mají malá a nepřístupná. Budou ho nejspíše používat jako mlátičku. Míříme dál, směr park Lura. Těsně před ním odbočíme a pokračujeme dál horami. Na vrcholcích parku leží sníh, a už jednou před lety jsem skrze něj jel, tak zkouším novou cestu, která také šplhá k vrcholu, kde se brodíme sněhem. Otočím se a Venca nikde. Vracíme se k němu. Čtyřkolka stávkuje. Nechutná jí zdejší benzín a tak jí dopuje aditivami. To už jí šmakuje a můžeme pokračovat. Vrcholek překonáme a za ním se spouštíme do údolí. Po dvouhodinovém sjezdu dotankovávam z vlastních zásob a rozmýšlíme se, jestli se odklonit od trasy a dojet k benzínce nebo pokračovat a věřit že něco potkáme. Adrenalin vyhrál a pokračujeme dál do hor. Při soumraku na jedné pastvině u hučícího potůčku rozbalujeme tábor. Z dálky slyšíme projíždět auto. Je to „prezident“ místní oblasti. Alespoň to tvrdí. Vítá nás, potřásá si s námi rukou, pořizují si s námi fotky a mírně pod vlivem mizí za kopci. Tentokrát nám společnost přes noc dělá kukačka.
4.den: Po nočním dešti s rozbřeskem přichází sluníčko, které nám, než dosnídáme vysuší stany. Pro dnešní den máme za cíl jezero Ohrid. Výjezdu a sjezdů je tu dost. Počasí nás stále honí. Půl dne mu úspěšně ujíždíme, ale nakonec musíme do pláštěnek. Dvacet km před cílem nás zastaví divoký potok. Prvotní nápad, že jeho dno zaházíme balvany, po kterých přijedeme, se rozplynul. Proud valící se vody z vodopádu nám je bere. Přihlížející domorodci nám ukazují kudy to máme objet, ale na silnici se nám nechce. Bohužel to jinak nejde. Teď už neprší, ale rovnou chčije. Silnice je tak kluzká, že všechny zatáčky jedeme driftem. V jedné zatáčce to zkusil i místní domorodec s autem a rovnou do kamionu. Dlouhou frontu elegantně předjíždíme. Za doprovodu deště dojíždíme do dnešního cíle. V hotelové restauraci u jezera Ohrid si jak jinak dáváme ryby. Aby nám lépe chutnalo pouští nám české písničky.
5. den je ve znamení deště. Hned od rána oblékáme nepromok. Dotankujeme vše co jde a šplháme do hor. S přibývající nadmořskou výškou přituhuje. Sesunuté svahy, spadané kamení, vše nějak dáváme. Zastavuje nás vodopád valící se přes cestu. Klackem zjišťujeme hloubku. Postupně jeden po druhém ho překonáváme. Sportku pro jistotu bereme na kurtu. Příroda nás zkouší. O kus dál popadané stromy. I s těmi si poradíme. Těsně před vrcholem nás zastavuje mokrý sníh. Po půl hodině prokousávání hledáme jinou cestu. Musíme zpět 30 km na rozcestí a překonat hřeben jinde. I tam šplháme vysoko. Cestou potkáváme dřevorubce, kteří čistí cestu od padlých stromů. Kus nad nimi už si zase musíme poradit sami. Konečně jsme na hřebeni, kde nás zase čeká sníh a mlha. Jdu se projít a zjistit jestli to půjde. Sníh směrem z kopce dáme, ale na rovinkách v zatáčce je místy nafoukáno i přes metr. To by nás zastavilo a zpět by to byl horor. Kempovat tu nebo se vrátit zpátky do hotelu? Cesta zpět až k asfaltové silnici nás stejně nemine a od ní je to na hotel už jen 15 km. Za soumraku dotankujeme a vracíme se zpět. Na hotel odkud jsme ráno vyjeli jsme dorazili za tmy a za sebou krásných těžkých 200 km.
6. den: Sluníčko nás tahá z pelechů dřív než chceme. Dnes nás čeká objet pohoří M. Shpatco. Včera se nám ho ani na druhý pokus nepovedlo překonat. Před snídaní ještě opláchneme čtyřkolky. Dofoukneme pneumatiky na asfalt. Je škoda je sjíždět a vyrážíme. Sportce se koupel nelíbila a baterka už nemá šťávu. Beru jí za sebe na kurtu, než vyschne voda někde v kabeláži. Po cestě se zastavíme v jedné vesničce na zdejších trzích. Oběd dáváme pod hradbami starého města Elbasan. Po 200 km objížďce jsme zpět na trase pouhých 5 km od místa, kde nás včera zastavil sníh. Vyjíždíme do jednoho průsmyku Tomorr, kde ovšem je závora s ostrahou. Na ceduli je povolen vjezd od 18:00 – 6:00 hod. Musíme hoďku a půl počkat. Ostraha je neoblomná. V průsmyku se buduje zbrusu nová cesta. Upouštíme tlak v pneumatikách a čekáme, až dělníci přestanou pracovat. Přesně v šest se závora zvedá. Kličkujeme mezi bagry, nakladači a různou technikou. Až tu bude hotovo, pro nás to tu již nebude. Na jeho konci šplháme na hřeben. Čím jsme výše, tím se cesta zužuje a zhoršuje. Voda z tajícího sněhu tu zanechává po sobě stopy. Začíná se i stmívat. Dosáhli jsme nejvyššího vrcholu a za ním klesání do údolí. Místy jsou svahy sesunuté nebo popadané kamení. To hravě čtyřkolky dávají. Vjíždím do kamenolomu. Trochu mě to rozhodilo, ale prostě to tu tak chodí. Je vedle cesty dobrý kámen? Tak jo. Trochu ho narubeme. :-D Za hluboké tmy přijíždíme do městečka Corovode a ubytováváme se v hotelu nad kaňonem.
7. den: Po snídani jedeme raftovat. Neopren, vesta, helma a pádlo je teď můj přítel. Dvě hodiny sjezdu divoké řeky Osumit hluboko zařízlé do skal. Úchvatné skalní útvary a vodopády mezi kterými proplouváme. Příjemné zpestření, ale čas je neúprosný. Musíme pokračovat dál. Před sebou máme návštěvu dolů. Nakonec to nebyli doly, ale starý vojenský muniční sklad, zasekaný hluboko do skály. Přes most jsme si nedovolili jít. Výdřeva byla ve značném stádiu rozkladu. V Corovode dotankujeme a navštívíme místní Fast Food, než zmizíme do hor. V podvečer přijíždíme k parku Kombetar. Hledáme místo ke kempování. To nacházíme a na vrcholku luxusní planinu s výhledem na okolní pohoří, která jsou ještě pod sněhem.
8.den: Ze spacáků nás dostává zvuk zvonců. Stádo koz nás přišlo navštívit. Pastevec nám chytil jednoho rohatého kozla, na kterého si sednul Milan a rohy mu posloužili jak řídítka. Lidé jsou tu příjemní a za odměnu pastevec dostal sušenky. Jeho hladoví psy se do sebe zakously nad zbytky večeře, kterou jsem tam vyhodil. Nechtěl bych je někde potkat o samotě. Vjíždíme do národního parku Kombetar, tedy spíš do toho, co z něj zbylo. Rozpadlá brána, pár zchátralých budov a napajedel. Cesta udržovaná z posledních sil k vesnici. Za ní už je znát zub času. Domorodci tu projdou jen s oslíky nebo na koni. To je pro nás výzva. Prohazujeme si cestu od spadaného kamení a stromů, až se dostáváme k další vesnici, odkud už je cesta sjízdnější. K termálním pramenům se dostáváme v odpoledních hodinách, jak jsme plánovali. Dáváme si příjemnou koupel. Nemůžeme se dlouho zdržovat, protože se chceme před soumrakem dostat k moři, což se nám daří. Na osamělé pláži nad městem Vlore rozděláváme, jako každý večer oheň a pečeme si mleté tyčinky neidentifikovatelného masa. Za šumění moře usínáme.
9. den: Probouzí do slunečného dne. Hned po snídani odlehčujeme mašiny od všeho, co jde sundat a razíme na malý okolní průzkum po výběžcích a do nedalekých písečných přesypů. Na oběd se vracíme ke stanům na pláži. V odpoledních hodinách se přibližujeme k nejdražšímu pozemku v okolí, který je doslova prošpikován ropnými věžemi. Nikde žádný plot ani ochranka. Jo holt jiný kraj, jiný mrav. Ropa tu doslova teče po zemi. Odtud míříme na hřeben Vokopole - Deshnice, který nás dovede až do městečka Berat. Toto město je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a protéká jim řeka Osumit, v jejíž horním toku jsme se plavili. Po cestě potkáme ještě bývalou vojenskou základnu, ze které si místní udělali sklady. Za setmění přijíždíme k hotelu, který vypadá jak malý zámek.
více  Zavřít popis alba 
  • jaro 2015
  • 434 zobrazení
cervik-dobriv
Ukrajina 2015

Podzim už je krásně barevný a tak je čas se provětrat. 9. října večer vyrážíme směr Ukrajina v kombinovaném složení čtyřkolky a motorky. Lukáš a Aleš na KTM ADVENTURE 950, David s 250kou a Tomáš s 450kou. No a čtyřkolky: nový člen Tomáš s Access Max 750 a Ondra se Suzuki Kinquad . Maty se Suzuki LTZ, který s ní jel už letos Albánii a já s Vladi testujeme v plném zatížení TGB Blade 1000. Výhodou cesty je, že najedeme na dálnici, která nás dovede až na ukrajinskou hranici. Potom už jen 150 km a jsme na hotelu. Celkem 1100 km, které se nechají zvládnout za 15 hodin. Hodinku si odpočineme na hranicích než nás zapíší. :-D Na Ukrajině nás překvapují nezvykle opravené cesty. Dokonce i místy nový asfalt. Odpoledne dorážíme na místo. Dáme pozdní oběd a nadrženi hned vyrážíme na malou projížďku okolím. Je po dešti a v okolí je pěkné bahýnko. Kluci na motorkách sebou pěkně plácají a některé výjezdy dávají s obtížemi na několikátý pokus. Dobrá rozcvička před ostrými kilometry co nás čekají.

2. den. Směr Koločava po hřebenech jsem ještě celou nikdy neprojel. Počasí bylo vždycky proti nám a i teď už od rána prší. Bereme na sebe pláštěnky a vyrážíme. Po cestě tankujeme. Benzín tu stojí 24 Kč. Za městečkem Dubová odbočuje do kopců. Brodíme říčku a šplháme na hřeben. Alešovi po pádu zlobí motorka, tak se vrací na základnu. Byla to jen svíčka. Po hodině a půl výjezdu jsme na hřebeni. Tady už neprší. Déšť se změnil v krupici, která nás s větrem bičuje. Vše je tu pokryté ledem a dokonce i my. Helmy rozmrazujeme u výfuků a čekáme, až se sem vyškrábe poslední motorka. Před sebou máme po hřebeni ještě 50 km a 500 výškových metrů, kde bude ještě větší mráz a led. Hustá mlha, tak že by se dala krájet, mě nutí to vzdát. Viditelnost sotva 10 metrů. Jedno špatné odbočení a už se nenajdeme. GPS s trasou mám jen já. Po cestě zpět míjíme srub, kam se jdeme na chvilku schovat. Rozdělávam oheň v kamnech a vyndáváme zásoby jídla pro případ nouze. Vítr neustává a nikomu se nechce z vyhřátého srubu, ale musíme. Na hotel přijíždíme už za tmy.

3. den. Stále prší. Motorkáři jdou opravovat své stroje, tak vyrážíme na bádání nových míst. Šplháme na vrchol Pecka, kde nás čeká opět hustá mlha. Za ním se spouštíme kamenitou cestou připomínající spíše dno řeky. Obroušené kulaté kameny, které se pod koly čtyřkolek dávají do pohybu. Využívám motorovou brzdu. Silný dvouvál brzdí tak, že není třeba brzdit. Ba naopak. Občas přidávám plyn, abych nejel šnečím tempem a nebrzdil kluky za mnou, ale pokud to necháte jen na motoru, víc jak 8 km/h se nerozjede a to je sjezd opravdu prudký. V údolí nás v dubovém lese čeká bahno. Terén je tu rozmanitý. Kromě písku snad všechno. Na hřebeni odbočuji z trasy co znám na novou. Prudký sjezd v husté mlze podporován deštěm, nevypadá moc bezpečně, tak to raději odkládám na jindy. Hřebenovou cestou potkáváme odbočku, kterou se po pastvinách spouštíme do zalesněného údolí. Bohužel končí u jednoho srázu. Hodiny neúprosně letí a už není času se někde zdržovat. Valíme zpět. Prudký výjezd Milan se sportkou dává až na druhý pokus.
Jeho galusky a absence předního náhonu ho sice v něčem limitují, ale jeho odhodlání a šikovnost ho na vrchol dostane. Přijíždíme k výjezdu v kamení. Mám obavy o kluky s krátkými čtyřkolkami. Stačí jedno nakopnutí, prohrábnutí a máme velký problém, ale kluci jsou šikovní a přistupují k tomu zodpovědně. Ví, že by se s čtyřkolkou mohli rozloučit a nedej bože stát se úraz. Jsme sice do 20 km od civilizace, ale pomoc se sem nedostane. Ještě opláchneme od bahna čtyřkolky i sebe v řece a opět za tmy dorážíme na hotel.

4. den vyrážíme opět na Kolčavu, ale tentokrát údolím. 30 km po silnici, kde je díra vedle díry. Některé jsou tak hluboké, že by jste tam nechali i kolo. Tady dostali čtyřkolky na prdel víc, než v terénu. Nejhorší byly ostré hrany asfaltu. Pomalu se to nedalo jet jen přidat plyn a proletět. Na konci projíždíme německou vesnici a jako poslední vesničku Konsomolsk. Tam odbočuje podle map červeně značná cesta, kterou už před 20-ti lety strhla voda a do dnes ji neopravili. Cesta teď vede potokem, což nám vůbec nevadí. Dokonce ji i vyčistili od padlých stromů. Naposledy jsme to tu s Tomem prořezávali a nakonec jsme museli za pomoci navijáku ven z potoka na břeh a kličkovat lesem. Tím jsem strašil motorkáře. :-D V potoce zkouším, co výdrží zadní diferák. Děravou cestu zvládal a dokonce i v potoce jsem nepotřeboval ho zavírat, natož přidat 4x4. Teď už jen překonat hřeben, kde už to nepodceňuji, dávám 4x4 a jsme nad Koločavou. Brodíme se tu stádem ovcí a bahnitým úvozem kloužeme do údolí. V četnické stanici nás už vítají. V kamnech se přikládá a sušíme co se dá. Ptám se hostinského, kudy se dá dostat na hřeben, že by jsme zpátky jeli po něm. Prý po červené turistické přes most řekou do kopců. Chvilku se zdržíme pomoci klukům motorkářů zdolat panelový vodopád. Za ním už výjezd rozmočeným hliněným úvozem s hlubokými kolejemi. Pomalu se škrábu bahnem až do míst, kde se nechá vyjet na pastvinu. Bál jsem se o lemy blatníků, že je tam nechám, ale vydržely a moc bahna na nás nepustily. Tam čekáme na ostatní. Přijíždí jen Tomáš s Ondrou. Ostatní se sem nevyškrábou. Jen David na svém „pinckovi“, jak říká své 250ce přijíždí od jinud. Chce nám předvést, jak se jezdí po zadním, ale oslík se mu splašil a končí na zádech a „pincek“ se od něj po zadním vzdaluje. Čas se nám krátí a do tmy jen dvě hodiny. Vracíme se na trasu, kterou znám. Luky s Alešem to berou oklikou po rozbité silnici a my přes hřeben a potokem rovnou na hotel, kde se všichni v pořádku v sauně scházíme.

5. den. Sluníčko nás tahá z postelí. Na to jsme čekali, abychom mohli dát velký 200 km okruh po hřebenech na střed Evropy a zpět. Doplníme zásoby jídla, dotankujeme nádrže i kanystry a vyrážíme na hřebeny. Vybírám nejsnazší cestu na vrchol Apecka z městečka Dubová. Hned po pár kilometrech má Aleš defekt na motorce. Rozborka, sborka. Duše za pár minut vyměněna. Zřejmě chlapci doma poctivě trénovali. Cestou potkáváme neidentifikovatelný silniční motocykl čínské výroby, obložen matracemi. Jezdí sem už sedmým rokem sbírat jahody. Na vrcholu uděláme pár fotek a frčíme dál. Několika kilometrový sjezd v kamení máme natrénovaný a i kluci na motorkách to bez pádů zvládají. Teď už návrat pro ně je nemožný. Těžké motorky by se už nahoru nevyškrábaly. V dubovém lese nás čekalo krásné bahýnko. Pastviny byly promočené a nad 1500 už umrzlé. V jednom výjezdu se nechám unést silným motorem a na půl plynu letím šedesátkou. V trávě schovaný hrb nás zvedá do vzduchu tak, že mi Vladí málem přeskočila zadní kufr. Začíná i místy sníh. Zapřáhám za sebe sportku a výjezdy po sněhu mu pomáhám zdolat. Posledních 100 výškových metrů, už se zahrabu i já. V prudkém výjezdu Bladeho neotočím. Buď scouvat nebo se pokusit rozjet a otočit se na vrcholu. To je výzva. Až s uzávěrkou se mi podařilo rozjet a vyhrabat na vrchol 1760 m.n.m. Dál už se jako celá parta nedostaneme. Vracíme se zpátky k motorkám pod kopec a jdeme bádat cestu kudy zpět. V dálce vidím po pastvině cestičku. Není čas na omyl. Za dvě hodiny je tma. Chvilku jedeme lesem, chvilku po pastvinách. Stále po hřebeni. Tráva, listí, hluboké louže plné bahna, tím vším se brodíme. Za soumraku se dostáváme na zpevněnou cestu, která nás dovede k hotelu. Krásných náročných 180 km. :-)

6. den. Druhý pokus se dostat tam, kam jsme chtěli včera. Tentokrát jedeme po prašných nebo kamenitých zpevněných cestách přes několik hřebenů a vesnic. Pěkné svižné svezení a moc to ani nepráší, tak jedeme kolka na kolce. Diferák mě do driftu moc nepustí, ale zato jedu zatáčky krásně plynule a čistě. Nad Kobyljeckou Polanou dáváme malou pauzu. Začínají se honit mraky. V dálce je vidět déšť. Nikdo z nás se nechce oblékat do pláštěnek. Spouštíme se strání do Kosovské Polany a z ní šplháme už přes poslední hřeben. Kdysi tu byl asfalt. Místy ještě pozůstatky jsou. Začíná krápat. Zastavuji a zavírám zadní diferenciál. Šlapeme mašinkám ještě víc na plyn a potřebuji si zatáčky otevřít. Do kopce doslova letíme. Kapkám se ale nevyhneme. Hřeben je dosti vysoký a mraky za ním zůstávají. Pod námi je už Rachyv, 15-ti kilometrový sjezd a jsem na hlavní cestě do Rachyva, ale mi se dáváme opačným směrem na střed, kde už na nás čeká dobová teplá restaurace. Napucnuti dobrým jídlem vyrážíme ještě prozkoumat solná jezera a propadliny v městečku Solotvina. Hlubinné doly se místy propadly a v místech propadlin vznikly jezírka. Sůl z dolů se do nich dostala a tak je začali využívat k léčivým koupelím. Dokonce tu vyrostli lázně a ty slanou vodu berou z vrtů. Těžební budovy tu jsou zchátralé a propadlin je tu k vidění víc než dost. Tma nás zase dohání a na hotel přijíždíme za sucha.

7. den je odpočinkový před cestou domů. Ráno jedeme na místní trhy. Dá se tam koupit cokoli. Od pračky, počítač až po prase, krávu či drůbež. Nic mi do oka nepadlo jen jeden stařec prodával obří vlašské ořechy, tak je zkusím doma zasadit. Teď už jen umýt a naložit čtyřkolky a motorky. Blade mě velice příjemně překvapil. Nevěřil jsem, že bude takhle dobře fungovat zadní diferenciál v terénu. Najeli jsme celkem 750 km z toho 300 km hlavně za deště a sněhu na 4x4. Silný dvouválec jsem za celou dobu nepoužil na plný plyn. Nebyl na to prostor a na rozmočených pastvinách nedokázaly pneumatiky přenést výkon motoru. Volil bych hrubší vzorek, ale ten zase nebude příjemný na silnicích, kde dosahuje TGB bez problémů podle GPS i přes 120 km/h. Průměrnou spotřebou jsem měl 13,5 l. Při rychlejší jízdě přes rozmlácené silnice se podvozek choval velice klidně a byl skvěle ovladatelný. V prašném období je skřele přístupný vzduchový filtr k dennímu čištění. Jediné, co jsem postrádal, byl posilovač řízení. V Čechách mi nescházel, ale když sjíždíte hodinu z kopce na mokrém podkladu, či v kamení na 4x4 opřen o řidítka a motor ukrutně brzdí, spolujezdec opřen ještě o vás, tak bych jim
více  Zavřít popis alba 
  • podzim 2015
  • 410 zobrazení
ooseneb
Kategorie: krajina
více  Zavřít popis alba 
302 komentářů
  • 3.3.2015
  • 328 zobrazení
hillbilly
Na letní prázdniny v roce 1978 – 79 padla volba na kouzelné místo v okolí zlatonosné řeky Shoalhaven. Její horní tok vytváří krásné a hluboké kaňony kde protéká Jižní Vysočinou v NSW, aby se pak vinula krajinou až ke svému ústí do Pacifiku. http://en.wikipedia.org/wiki/Shoalhaven_River Zvolené místo bylo v krajině horního toku, kde se řeka ještě nezařízla do kraje kaňony ale kde protéká pastvinami zhruba 700 metrů nad mořem, tvoří pěkné meandry a tůně tak vhodné ke koupání. Protože u klokanů jsou letní prázdniny spojeny s Vánocemi a Silvestrem, tak se i tyto události odehrávaly v táboře v buši někdy i za teplot krajně necivilizovaných, přes 40°C vysokých.

V místě nedaleko tábora tvoří řeka velký meandr a tak bývalo u veškerého osazenstva velice oblíbené sjíždět řeku na čem to šlo. Nafukovacími matračkami počínaje a lodičkami konče. Místo startu od cíle bylo jen pár kroků a objet celý poloostrov vzalo půlhodinku náramné zábavy. Mimo několika skalních prahů je koryto řeky písčité a břehy tvoří pěkné pláže plné jemného písku. Však jsme si také natáhli síť na volejbal a hráli plážový voliš. Tato kratochvíle šla však provozovat jen velice brzy zrána a nebo těsně před soumrakem. Přes den byl písek sluníčkem rozžhavený do běla. Pár neopatrných lidí si zde docela úspěšně spálilo kůži na šlapkách.
více  Zavřít popis alba 
19 komentářů
  • říjen 2014 až květen 2015
  • 321 zobrazení
trampskalaci
Na letošní kuličkádu Trappers jsme vyrazili v nejslabším počtu co pamatuju. Se šerifem jel ještě Úhoř a já. Na kemp jsme se dostali až v sobotu odpoledne. Teď totiž na osadě budou probíhat úpravy, tak se vše dělá kolem toho. Když jsme přijeli na Bonanzu, tak jsme byli přivítani chlebem a solí, by se i dalo říct. Byl to chleba s máslem a sýrem. První soutěž kuličky proběhli hodně úspěšně, když mě šerif vyškolil a ukradl mi tak 1. místo. Dále pokračovalo ve větších koulí. Petangu. Zde famozně vyhrál Trpaslík z Modrého kaňonu. Potom byl rozstřel o 2-3. místo mezi 8. V rozstřelu jsme byli všichni z osady zde si 2. místo vyhrál had a do užího výběru o 3. místo jsem byl já se Šerifem. I zde mě Šerif vyškolil. Dále byli chůdy a zde vyhrál Úhoř z naší osady. Takže opět Skaláků na Trappers kvetla pšenka. Podívali jsme se na osadu Šolc Boys, kde se buduje a bude to dosti velké. Potom přišla zábava, dobrý gulášek. Zapálení proběhlo za soumraku a jako vždy byl oheň zapálený březouvou kůrou. Jelikož se jednalo o jarní kamarádský oheň, tak se nehrála vlajka, ale zaznělo Lístek jste nám poslali, kamarádi z osady... Zde jsme se sešli se starou osadou Trampico. Tehdy se Skalákama hráli v Humpolci na Trampském podzimu. Což to bylo před 20 lety. Takže opět po 20 letech hráli společně. Trappers jsme opouštěli po půlnoci, protože v neděli nás opět čekala práce na osadě. Byl to jako vždy na Trappers moc hezký víkend a k tomu pro nás velice úspěšný. 4 placky na tři pasažery.
více  Zavřít popis alba 
  • 19.4.2015
  • 249 zobrazení
pastickar
Před nedávnem jsem se kdesi dočetl, že „zakázané“ Belianské Tatry nejsou až tak nedobytné a hned se mi v hlavě začal rodit plán. Milštejn vše připravil a koncem září 2015 jsme se do těchto téměř padesát let nepřístupných hor vypravili…

1.den
Středa 23. září by mohl být den jako každý jiný, jenže my si ho udělali o poznání lepší. Již od rána se těším na večerní sraz ve Staré Pace - Na lajně, kde expedice začíná. Nočním expresem jsme se přemístili až na Slovensko a ani to nebolelo.

2.den
Tatranská Lomnice nás přivítala vycházejícím slunkem a v dáli už se z mlhy vynořovaly vrcholky Tater. Krátká snídaně a hygiena na nádraží a už pokračujeme pěšky do Belianské jeskyně, což je jedna z největších přístupných jeskyní na Slovensku. Konstantní teplota v jeskyni je celoročně 5st. Prohlídka trvala asi 80 minut a během 3km jsme měli v nohách 890 schodů. Milštejn se později přiznal, že to pro něj byl největší záhul z celých Tater. Následovala svačinka v nedaleké kolibě, kde byla obsluha o poznání hezčí, než v krčmě u Hágena :-). A nyní nás už čeká dlouhé stoupání až na chatu Plesnivec, kam jsme v podvečer statečně dorazili. Tedy pouze já, Štejn a Drdle. Zhruba hodku po nás se připlazil i zbytek výpravy ve složení B+B, tedy Bedy s Bobešem. Příjemná chata, vlastní pokojík, útulná hospůdka, bylinkový čaj a hlavně – výborná borovička !!!

3.den
Dnes je ten den „D“, tedy den, kdy chceme přejít zakázaný hřeben Belianek. Lejt začalo již v noci, ale plán je plán. Bereme tedy všechny nepromokavé hadry a jdeme potichu nahoru. Nahoru tam, kde krom deště nebylo vidět ani na krok. Prošli jsme Skalní vrata a pokračovali dál na hřebínek, který se začal rýsovat zhruba v 1900 m.n.m. Krom deště a mlhy se přidal ještě silný vítr a rada starších rozhodla, že to dál nemá cenu. Při návratu na chatu si pan Oválný při pádu poranil celé své staré tělo, ale u karet mu to večer nijak zvlášť nevadilo. Na chatu jsme dorazili totálně durch. Bahno ze sebe jsme smyli za chatou u výtoku z vodní minielektrárny. Ačkoliv nás příroda totálně vypekla, tak jsme si zbytek odpoledne a celý večer užili ve vší parádě. Být v tomhle nečasu na horské chatě, popíjet čajíček s borovičkou, hrát karty…, to všechno má taky něco do sebe. Pouze pan Oválný měl lehký konflikt s italskými turisty, když po návratu na chatu zjistil, že jeden z nich nosí jeho papuče. Láďa ovšem není žádnej blbec a tak měl během chvíle opět svoje sandále na svých nohou. Na otázku jak to těm taliánům řekl, mi odvětil toto: Naprosto jednoduše, povídám jim "davaj pantofel, nou erár...".

4.den
Nedá se nic dělat, Belianky si necháme v záloze na někdy příště. Hned ráno nás opouští pan Drdle, páč fotbal je mu přednější než slibované kočičky, které už dneska určitě musejí dorazit. Zbytek party se přesouvá dolů ke Kolibě, odkud nás po vydatném obídku odváží autobus do Starého Smokovce. Zubatka nás ještě popovezla na Hrebienok a dál už musíme po svých. Sice stále prší, ale již se to začíná trhat. Na Zámkovského chatu (1500 m.n.m) přicházíme těsně před soumrakem a hned první dojem nás velice zklamal. Před horskou chatou jsou skluzavky a prolejzačky pro haranty, jak někde u Mc.Donalda. Vevnitř totálně narváno a naše lože jest půda, na které se krčí asi 50 mokrejch těl. Nicméně se časem situace zlepšila. Horká polievočka, pivko a nějaká ta borovička nám vrátili energii do žil, až z toho pan Milštejn usnul. Obsluhující maník mi nenápadně naznačil, abychom ho někam schovali: Prepačtě, mohol byste odklidit toho spícího chalana, něje dobré, když je takto zalomený v jadelně… Chvíli na to vtrhla na chatu horská služba, hledající dvě ženy, které se nevrátili z tůry. Venku stále leje, fučí vítr a začíná mrznout. Nejvyšší čas jít spát.

5.den
Asi nejhezčí den této expedice právě začíná. Ráno jsme vstali hned mezi prvními, jelikož útěk z té vydejchané a vlhké půdy bylo vítězství samo o sobě. Po krátké snídani již stoupáme krásným údolím na Teryho chatu (2015m). Před polednem jsme konečně dorazili na tento mezivrchol a v totálně narvané chatě si dali alespoň rychlé občerstvení. Venku je kolem nuly, ale děsnej vítr. Bedy s Bobešem to vzdávají a vracejí se zpět. S Milštejnem se pokusíme přejít Priečné sedlo, ale moc tomu nevěříme. O kousek výš už začíná být všude led a naše výbava na to není připravena. Vylezli jsme asi do 2200m a dáváme si zaslouženou odměnu v podobě mandlovice z Moravy. V tu chvíli kolem nás prochází záchranná četa horské služby. Bohužel už nesou pouze dvě zabalená těla. Kousek od nás ty ženy zmrzly. Až doma jsem se dočetl, že je našli sedět na chodníku pod Pričným sedlem. Zemřely na podchlazení. Tohle byla asi poslední tečka za naším výstupem nahoru. Člověk musí vždy vědět, kdy je nejvyšší čas to otočit. Na Teryho chatu přiletěl vrtulník a těla si musel zavěsit na lano pod sebe, jelikož mu počasí nedovolilo přistát. Smutná podívaná. Cestou dolů se udělalo nádherné počasí, modrá obloha, utišil se vítr a nafotili jsme ty nejhezčí obrázky. Do koliby ve Smokovci jsme dorazili až za tmy. Kluci tady na nás již čekali. Ve 21h jsme nasedli do vlaku a tento příběh pomalu končí.

6.den.
Již od Pardubic se s Bedym posmíváme Bobínoj a Milanoj, jelikož my si v Pace přestoupíme na vláček do Roztok, ale je čeká výluka a zbytek cesty stráví v autobuse, hahaaa. Jenže na kluky čekal aspoň ten bus… Náš vlak ve svátek nejezdí vůbec. K tomu všemu má Lenka zavřenej kiosek a nám nezbývá, než jít domů pěšky. Ale cesta to byla krásná, trošku frišno, ale vycházející sluníčko nás doprovodilo až domů, kam jsme se připotáceli asi v půl osmé ráno.
Bylo to fajné, fajné a pekné…
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2010 až září 2015
  • 243 zobrazení
staceym
Na bledule jsme se vydali do oblasti Staré Ransko - start byl ze Ždírce n. Doubravou od stadionu. Lenoši dojeli autem až k lesní cestě. Obrovská množství bledulí byla asi 0,5 -1 km od kraje lesa. Protože jsme byli kousek od Žďáru n. Sázavou, tak jsme se zajeli podívat na památku UNESCO poutní kostel na Zelené hoře - okraj města. Prohlídla byla až od dubna, ale i tak to stojí za to. Kostel sv. J. Nepomuckého je dílo architekta Giovanni Santiniho - o tom ale více přednáška v kostele, kterou jsem absolvovala na podzim. Uvnitř je výzdoba skromná, ale o to úchvatnější je celek. Za návštěvu také stojí zámek Kinského s klášterem. Za soumraku jsme se ještě podívali na pískovcový "Hraniční kámen" s betonovými sochami lva a orlice od Michala Olšiaka, které se nacházejí uprostřed volnočasového sportovního areálu u Pilské nádrže. Přestože se poblíž nabízely prolézačky, lanové centrum, tak 3 rodiny s dětmi se rohodly, že zdupou vysázené keříky a pokud možno, tak poznamenají aktivitami sochy. To musí být všude ploty a cedule, že je ničení zakázáno? To nepochopím. Další Olšiakovy sochy jsme už nestihli.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 21.3.2015
  • 253 zobrazení
berkapetr
Výlet s mámou do Mutějovic. Stalo se něco neočekávaného. Vlak měl zpoždění, máma to nevydržela naskočila do přistavené historické mašiny a tradá. Tak tak jsem stačil naskočit na tendr:-))). Pak už to bylo standartní, máma držkovala a já topil pod kotlem:-))). V Mutějovicích se na mě přilepil místní vořech. Byla mu strašná zima, ale to nám taky. Po té jsme šli na mši, kde držel slovo pan farář Novák. Vyslechli jsme pěkné slovo Boží o zlaté neděli. Po mši jsme se osobně setkali s panem farářem, on nám ukázal kostel i faru a nakonec nás odvezl autem do Rakovníka, protože tam měl cestu. Zde jsme si zašli na výborný oběd a pak jsme pobíhali po městě jako japonští turisté. Počasí bylo nádherné, obloha jako vymetená a Rakovník nabízí dost zajímavostí k focení. Za soumraku jsme nastoupili do vlaku a vrátili se domů. Byl to pěkný den. Autor: http://berkapetr.rajce.idnes.cz/Dobova_remesla , http://www.mracti.cz , http://modniprehlidky.wz.cz
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 244 zobrazení
tenjemuj
[: Já viděl divoké koně, běželi soumrakem... :] zpívá Jarek Nohavica ve své písni a já můžu říct, že jsem je viděl na vlastní oči. Ve středu 28. ledna 2015 dorazilo z Británie 14 divokých koní do Milovic na Nymbursku , kteří zde byli vypuštěni do volné přírody. Tato zvířata patří v Česku k původním živočišným druhům, ale v Evropě byla vyhubena člověkem.
více  Zavřít popis alba 
29 komentářů
  • 30.1.2015
  • 221 zobrazení
Reklama