Hledání

1 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

somniator
CUTT Bílé Karpaty 20. 5. 2017
Vánoce 2016 byly ve znamení bláznivých rozhodnutí. První takové bylo, že na jaře zaběhnu půlmaraton a druhé, že určitě zvládnu nějaký ultratrail minimálně 30-ti kilometrový ;-)
Obojí už mám za sebou a můžu porovnávat: půlmaraton byl obrovská výzva, protože jsem si dala časový limit (povedlo se mi ho splnit s rezervou), ultratrail je spíše záležitost srdeční. Odjakživa jsem milovala kopce, hory a toulání po lese a v poslední době začínám být „závislá“ na běhu. No, a když to dám dohromady – vyjde zákonitě běhání v kopcích.
Kupodivu mi to nikdo nerozmluvil, naopak, Zdeňa mi rozepsal intenzivní trénink a dohlížel i na můj jídelníček. Ne mně bylo trénink dodržovat a pracovat na tom, aby mi závod nesabotovala hlava.
V pátek večer před závodem jsem byla pořád v klidu (ještě mi to asi nedocházelo), sbalila jsem si vše, co možná budu potřebovat a ještě pár drobností navíc – něco málo na sebe (hlavně, aby to ladilo :), dobré boty, běžecký batoh s vodním vakem, trochu hořčíku proti křečím a hlavně - toaletní papír (kdybych se z toho náhodou po…)
V sobotu jsme vstávali ve 4:30, dali malou snídani, zkontrolovali věcí a vyrazili jsme. V 7:00 už jsme byli ve Vápenkách zaregistrovaní a teprve se startovním číslem v ruce u kávy, jsem začala být nervózní, jestli jsem to nepřehnala, jestli na to mám…..
Naštěstí jsem neměla moc času na rozmýšlení, prostě jsme v 8:00 odstartovali a hned od startu jsme začali stoupat, sice jen mírně, ale zato dloooooouho, vlastně celých 5 km bylo do kopce. Nohy fungovaly skvěle, tepy nízké, měla jsem obrovskou chuť to pořádně rozběhnout, ale Zdeňa mně pořád brzdil, ať se neženu , že nás čeká ještě dost kilometrů – tak jsme klusali a popovídali si se Zuzkou z Pardubic. Prostě pohodový start.
Dalších asi 10 km jsme běželi na Slovensku, kde nás překvapily krásné lesní cestičky a minimální stoupání, takový odpočinkový a kochací výběh. Ale pohodička na 17. km brzy skončila, jeden špatný došlap a moje pravé koleno začalo tvrdit, že už nepoběží a pár dalších kilometrů jsem opravdu nemohla nazvat během – střídavě jsem popobíhala a chodila, Zdeňa trpělivě coural se mnou a podporoval mně. Chvíli mi bylo do breku, všechno skvěle fungovalo, nohy mně nebolely ani v kopcích, tepy byly ukázkově nízké, výborně se mi dýchalo, hlava chtěla běžet a nezastavit se …. Blbé koleno!!!!
Sjezdovkou na Myjavě jsme se vyškrábali k první občerstvovačce, ta byla luxusní – voda, ionťák, cola, nealko, ovoce, koláče, salám, olivy, hrozinky, čokolády a největší radost mi udělali gumoví medvědi – vitamíny dobré nálady (ty jsem si nabrala i na další cestu).Indiánem jsme se nakonec dostali na nejvyšší bod Velkou Javořinu, kde byla druhá občerstvovačka, pak už jsem nějak vykulhala poslední sjezdovku a čekalo nás posledních 9 km do cíle a všechny z kopce. Ještě chvíli trvalo, než jsem to koleno přesvědčila, že prostě poběžím, i když se mu to nelíbí. Jestli ho něco bolí, je to jeho problém…. Z kopců to byl spíš poskokový běh s odlehčováním pravé nohy, ale šlo to.
Nakonec jsme do cíle doběhli v čase 4:15:00 – což není úplně ostudné. Na závěr jsme v pramičce převeslovali malý rybníček tam a zpět a medaile byly naše.
A jak jsem napsala na začátku, je to srdeční záležitost, takže příští týden znovu 30 km v Beskydech…

(omlouváme se za kvalitu fotek, jsou z mobilu a dokonce některé za běhu :)
více  Zavřít popis alba 
  • 21.5.2017
  • 81 zobrazení
  • 0
reklama