Hledání: klášter VORONEC- Sixtinská kaple východu

Pro dotaz klášter VORONEC- Sixtinská kaple východu jsme našli 4 výsledky.
AKCE -30 % s kódem
Darujte
pod 🎄 fotodárky!

S výběrem toho pravého vám poradíme…
Kód: Vanoce2020
Vánoce 2020
bele
ALB 191 - je ALB č.11 z Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
– klášter VORONEC - Sixtinská kaple východu

Dnes je úterý 3.7. a jen jsme protřeli oko, tak jsme slyšeli vrčení autobusu, jak hoši ujížděli za dobrodružstvím pneuservisu. Dopoledne bylo volné a spíše jsme počítali s tím, že dnes budou výšlapy do okolních hor a strání a strávíme zde ještě jednu noc. Někteří i do kopců vyrazili. Se skládáním stanů nikdo nepospíchal.
K velkému překvapení přijel opravený bus asi za hodinu zpátky a největší starost dalo vrátit mobilem odkloněné turisty z hor. Objektivně je třeba napsat, že s navštíveným servisem bylo velké překvapení - naprosto dokonalé vybavení, rychlost, úsměvy a rozumná cena. Operativně se upřesnil plán na dnešní den – návštěva kláštera Voronec a průjezd soutěskou Bicas k jezeru Lacu Rosu a zde přenocovat
Klášter Voroneţ (čti „Voronec“) se nachází v Bukovině nedaleko města Gura Humorului. Klášterní kostel sv. Jiří je často nazýván Sixtinskou kaplí východu, intenzivní modrý odstín jeho fresek je v Rumunsku znám jako „Voronecká modř“. Veselý hřbitov v Sapanta využil tuto barvu ke své slávě a nejen on.
Kostel svatého Jiří je jedním z nejznámějších rumunských kostelů. Ve světě je znám především pro své fresky vyvedené na vnějších zdech v mimořádně jasných a sytých barvách - stovky postav na intenzivně modrém pozadí. Klášter založil Štěpán III. Veliký, který během válečné krize v boji s Turky navštívil poustevníka Daniela v jeho chýši ve Voroneţu a žádal ho o radu. Daniel zřejmě věděl jak na to. Štěpán po vítězství dodržel svůj slib, založil na tomto místě klášter zasvěcený sv. Jiří a poustevník Daniel se stal jeho prvním opatem. V areálu kláštera je i jeho hrob. Zápis nad původním vchodem říká, že kostel byl postaven v roce 1488 během čtyř měsíců. Stavba započala 26. května a 14. září byla dokončena. Muselo to být velice intenzivní nasazení lidské práce, vítězství nad Turkem byla velká motivace. V roce 1547 nechal metropolitní biskup Moldávie Grigorie Roşca přistavět předsíň na západní straně.
Kostel je vybudován ve tvaru kříže se třemi apsidami. Nad lodí se nachází věž, opět ve tvaru lampy, která vyčnívá z masivu kostela a svými okénky zajišťuje dostatek světla uvnitř. Na rozdíl od Moldovice, která má věž půdorysem šestihran, zde je to kruh. Věž je po obvodu zdobena šestnácti vysokými nikami, ve čtyřech z nich jsou okna. Nad nimi se nachází ještě jedna řada malých nik. Časový odstup od vzniku Moldovice je 44 let a je to znát i na stavebním slohu. Malá okna a vnitřní dveřní otvory s lomenými oblouky jsou gotické. Severní a jižní dveře předsíně jsou pravoúhlé, což ukazuje na přechod od gotiky k renesanci. Avšak nad oběma je úzké vysoké okno s gotickým obloukem. Jižní fasáda zcela bez otvorů ukazuje na Roşcův úmysl vyhradit tuto fasádu freskám.
Na severní fasádě je dosud zřetelná původní výzdoba kostela - řady keramických glazovaných žlutých, hnědých a zelených disků zdobených reliéfy s heraldickými motivy - lev na zadních nohách, zubří hlava z moldavského znaku a stvůry inspirované západoevropskou středověkou literaturou, jako dvouocasá mořská panna. Některé geometrické útvary dávají podnět ke srovnávání například s fransouzskými kostelíky v údolí Vall de Boi (viz http://bele.rajce.idnes.cz/Vall_de_Boi ) . Dělená střecha má pravděpodobně tvar původní střechy, která byla pokryta šindeli.
Ironií osudu je skutečnost, že od roku 1785 po dobytí Bukoviny Habsburky byl klášter opuštěn a znovu ožil s příchodem sester v roce 1991. Opět dává k zamyšlení přítomnost vojsk v tomto areálu na skutečnost jeho zachovalosti.
Opět je nepřehlédnutelná velkolepá freska Posledního soudu, která je asi nejpropracovanějím výjevem na toto téma. Je tu ale ještě jeden moment, který nás provázel celým Rumunském, a sice jeho emotivní vazba na dějiny Říma. Zcela pod střechou, ta nejvyšší řada obrazů, znázorňuje právě tyto události. Bohužel jsem omylem vymazal fotografie např. boj Romula a Rema, a až doma po tomto zjištění jsem si uvědomil velikost této ztráty. Je to alespoň tip pro někoho dalšího, kdy se tam někdy jako turista vydá.Kostel je na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Vstupné bylo opět 5 lei a opět 10 lei za oprávnění fotografovat. Při kurzu cca 2,50 Kč za lei bych to asi koupil i kdybych nefotografoval. Když to tady takto píšu, tak jsem si uvědomil jedno poznání z cesty, které mne velice oslovilo. Takové obyčejné samozřejmosti jako Pravda, Poctivost, Čestné slovo. Smekám před tímto poznáním rumunské většinové povahy, protože nikdo nepředpokládal, že by někdo fotil bez této vstupenky a take to nikdo nekontroloval, protože přeci každý ví, že si ji má koupit. Ten samý postřeh byl v kláštěře Moldovica, na hřbitově v Sapantě, ale i v dalších místech, kam teprve v fotodeníku dojedeme. Určitě jsou tu i špatní lidé jako všude jinde, a naše zkušenost v ČR je právě s nimi, a podle nich posuzujeme celek. Stejně jako nás posuzují turisté podle našich některých spoluobčanů, kteří jednají špatně a pro ně jsou to TI ČEŠI.

Další pokračování bude – Tanec dervišů
více  Zavřít popis alba 
183 komentářů
  • červenec až listopad 2012
  • 459 zobrazení
bele
ALB 190 - je ALB č.10 z Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
CAMP 3 De Vuurplaats

Camping de Vuurplaats už v názvu není určen pro místní obyvatele. Dokonce se ani moc nepočítá s někým jiným, než holanďanem. Volně přeloženo by znamenal “U táboráku”, protože Vuurplaats je otevřené ohniště. Také tam bylo, zakryté trojnožkou s květinami místo kotlíku, ale večer šly kytky stranou a byl táborák jak má být.

S dopíchaným autobusem z rumunských cest jsme kamaráda Tonyho našli poměrně brzo, Opět úzkou uličkou jsme se nasoukali až těsně ke kempu a vypadalo to, že se tu možná zdržíme déle než zdrávo. Bylo sice pondělí 2.7. - v Rumunsku byl jakýsi státní svátek, a tak nikdo nepracoval. Podle plánu jsme měli druhý den ráno vyjet v 8 hodin, ale hoši řidiči se museli nejprve pokusit najít nějaký servis.
To, co jsme viděli cestou budilo děsné představy. Ve výduti silnice jakási bouda pobitá plechy, jako poutač 2 nebo 3 staré ojeté pneumatiky a tam povětšině dva chlapíci s vizáží stálých obyvatel “Šervůdu” (to je slangový výraz pro bezdomovce z parku u Hlavního nádraží v Praze). S tímto odhadem byl stanoven čas odjezdu na 11 hodin s výhradou, že možná I po obědě. Bylo velkým překvapením, když se opravený autobus vrátil asi za hodinu, takže odjezd mohl být dříve. To bude ale až zítra – 3.7.2012

Holanďan pojal ubytování a veškeré služby po svém. Všude květiny, dřeváky, trakaře, noblesní trávník, výborné sprchy I voňavé WC – prostě veškerý comfort pro holandskou a západoevropskou klientelu se svojí verzí rumunského folkloru, ale nám to bylo jedno, za ohraničenou plochou byl potok, kde se blahosklonně koupaly místní krávy. Za plotem z druhé strany byl krásný starý dřevěný kostelík. Ubytování bylo výborné a pro nás cenově I rozumné. Rumuny by to neoslovilo - hor mají dost - a spíše jezdí na pobytové dovolené dolů k moři.

Po návratu z kláštera Moldovica a po večeři jsme šli na procházku do nočního městečka s poučením jak se chovat, abychom nedoznali újmy. Jako možný problem byli opět volně pobíhající a žijící psi. Jednotlivě a ve dne – žádný problem. V podvečer a v noci jako když to do nich vjede – stali se z nich lovci a my jejich cíl. Poštěkávali, nadbíhali a ztráceli se v děravých plotech a srocovali se na dvorcích opuštěných domků. Holanďan nám vysvětlil jak se s tím vypořádat, a my to nazvali

RUMUNSKÁ FINTA
Spočívala v tom, že každý musel mít u sebe nejméně tři kameny. Když nějaký pes vyrazil, jako že to zkusí, tak jsme se museli shýbnout, jakože teprve kámen sbíráme a nápřahem paže naznačit házení. Naznačit. Každý ze psů ve svém životě poznal, jaké to je kamenem doopravdy a většinou ustoupil. Ty opravdové kameny byly pro případ, že by neustoupil.
Tu noc nám stačilo naznačovat, ale kameny jsme odhodili až za zavřenou bránou campu. Připomnělo mi to dětství, kdy jsme take naznačovali házení na volně pobíhající psy, ale nikdy jsme nemuseli kámen použít a nikdy pes takto neobtěžoval. To byl rozdíl mezi rumunskou a českou fintou ?

Druhý den ráno jsme ještě prohlédli neskutečné krásné studny a ocenily volně se pohybující krávy na ulicích. Bylo to jako v Indii – kráva je i tu posvátná ? ?

Další pokračování bude - klášter VORONEC- Sixtinská kaple východu
více  Zavřít popis alba 
145 komentářů
  • červenec 2012
  • 2 089 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
bele
ALB 192 - je ALB č.12 z Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
- tanec dervišů

Myslím si, že Posledních soudů už bylo dost. Ještě vydržíme ten 21. prosinec a už bude zase dobře. Pro zpestření nálady jsem dal samostatně fotky, které mají svého ducha a do vážnosti výjevů na freskách se ani zdaleka neblíží. Balíček jsem nazval …TD … a přeji veselý zážitek

TANEC DERVIŠŮ
Nespletl jsem se, nejsme v Turecku. Tento tanec je výsostní vyjádření duchovního stavu, a tuto skutečnost se pokoušel vytvořit vrátný v bráně do areálu kláštera Voronec. Ženy ho až tak nezajímaly, ale téměř každý muž si musel obléct sukni. V naší partičce to byli myslím všichni - snad až na dva odpadlíky, kteří přišly neprozíravě zahaleni od hlavy až k patě.

Seznámení se se sukní v té podobě, že si ji sám obléknu, bylo poprvé v životě. Člověk má v životě zkusit všechno. Samo od sebe přišla skutečnost, že jsme se s kolegou vzali spontánně za ruce, abychom získali trochu zpět ztracenou životní rovnováhu. Potom se stala neskutečná věc. Rázem jsme byli v centru veškeré pozornosti turistických výprav. Klášter neklášter zajímala je pouze jediná věc – vyfotit nás, nebo v lepším případě vyfotit se s námi. Trvalo to neskutečných 10-15 minut, než jsem se ztratili v davu ostatních návštěvníků. Připadal jsem si chvíli jako Tom Cruis a chvíli jako účastník besídky zvláštní školy. Když jsem potom doma viděl fotovýsledky naší produkce, tak jsem se opravdu dlouho smál a nabízím ten pocit vítězství nad svojí orientací i ostatním. Duchovní stav našeho prožitku byl opravdu velice blízko tanci dervišů, proto bylo už jen krůček k tomu ten nadpis použít ?

Trochu z jiného soudku. V obou klášterech jsem pobýval delší dobu, nasával atmosféru a pozoroval místní návštěvníky včetně jejich náboženského rituálu. Někdy bylo úsměvné vidět, že při klanění a křižování nestále mobilem někomu telefonovali. Novou dobu nezastavíš. Jinak ale jejich konání bylo samozřejmé, jako když se přicházejí napít vody, když mají žízeň. Neshledával jsem tam žádnou stopu demagogie, která byla téměř hmatatelná např. v Lurdech (viz http://bele.rajce.idnes.cz/Lurdy). Dotýkané předměty při jejich obřadu byly po stranách a zákonitě lidé nechodily přes střed pod lucernou. Cosi mi tam přitahovalo a když jsem tam vstoupil, bylo cítit silný sloup energie. Svěřil jsem se několika známým a měli podobný pocit. Neopakovatelné.

Po odchodu z areálu jsme si skočili do blízké místní restaurace a poprvé ochutnali místní jídlo. Obsluha normální, platba kartou, jídlo výborné - prostě už evropský standard – nebo rumunský? ?

Další pokračování bude - jezero LACUL ROSU
více  Zavřít popis alba 
113 komentářů
  • červenec 2012
  • 475 zobrazení
bele
ALB 180 - je ALB č.3 z Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
- SAPANTA - veselý hřbitov (není to oxymoron)

Tak jsme konečně na místě. Přes zeď koukají známé štítky náhrobních desek a místní obdivují velký autobus. Je jich málo těch, kteří asi dojedou až sem, Připadali jsme jako Karel Loprais na Dakaru, když tam přijel poprvé a místní znali maximálně koloběžku. Cesty jsou úzké, a tak sem jezdí spíše osobní auta – je tu asi 90% Rumunů, 9% Maďarů a zbytek jsme byli my. Několik Němců, které jsme potkali v horách neříkali nic, že by sem jeli.
Ještě jsme ani neměli vstupenky, a už se k nám přitulil jakýsi místní blázen ve vytahaném svetru a dělal machra na naše ženské osazenstvo. Samozřejmě bezúspěšně ale o to dotěrněji. Když se pak začal obracet i na chlapskou část zájezdu, tak jsme se rozprchli mezi náhrobky. Tuto hru už nezvládl – stál na cestě, šklebil se a čekal, až se vrátíme z rovů ?
Malá rumunská vesnička Săpânţa (vyslov Sapenca) leží na břehu řeky Tisy v těsném sousedství státní hranice s Ukrajinou. Nikdo by ji téměř neznal, nebýt zdejšího velmi neobvyklého hřbitova, který je díky svým unikátním zpracováním náhrobků nazývaný Veselý hřbitov – CIMITRUL VESEL
Zajímalo mne proč veselý. Jednoduché vasvětlení. Musíme zabrousit do dávných zvyků původních obyvatel – Dáků, kteří pláčem vítali zrození nového života, protože byli přesvědčeni, že právě narozený člověk má před sebou celý život plný utrpení. Naopak úmrtím vše těžké končilo a čekal ho blažený život věčnosti plný radostí.
SMRT je v tomto kraji předmětem velkých obřadů spojených s rozloučením, a stojí pozůstalé nemalé peníze. Zpravidla se už dodržuje jen třídenní “bdění u mrtvého”, které je spojeno s typickou lidovou muzikou a samozřejmě pohoštěním. Než tu člověk umře, tak musí naspořit několik litrů meruuňkovice, vychovat několik koz nebo ovcí, namlít trochu kukuřičné nebo jiné mouky na koláče – a potom může spánembohem umřít.

Když jsme u těch koláčů, tak je tady zajímavý zvyk, že se dělají koláče s různou náplní a různých tvarů. Ty se potom kladou nahodile do pekáče –do tvaru U, dlouhé, krátké, kolmo na sebe a do toho třeba i kulaté. Když se to všechno upeče, tak se to krájí napříč a jak to vyjde, tak to máte. Je to výborný nápad zejména pro mužské kuchaře v Čechách – vždy to nějak dopadne.
Teď vážně, všechno je pravda, vypadá to i chutná výborně.

Zpátky k pohřbu. Některé rodiny udržovaly tento čas pietního loučení až po dobu 90 dnů, které měly svůj nepsaný řád, co kdo mohl nebo nemohl v tomto období vykonávat . Samotné pohřby měly velká procesí všech lidí z okolí a jsou velkou společenskou událostí
Veselý hřbitov Săpânţa byl založen v roce 1935 a slávu mu zajistil místní řezbář Ion Stan Pătraş, který už dnes nežije. Jeho dílem jsou bohatě vyřezávané a pestře zdobené náhrobky – desky z dubového dřeva stejného formátu se stříškou a s typickou modří, zvanou voroneckou (název odvozen od kláštera Voronec, kde má barva svůj původ a její složení je přísně střeženo).
Na deskách jsou naivní formou zobrazeny buď portréty zemřelých nebo obrazy z jejich života, vytvořené zpravidla bez vědomí příbuzných a doplněné veselými veršíky. Mezi opakující se příčiny úmrtí je práce v dolech, služba v armádě nebo různé manuální práce, autonehody apod.. Texty jsou humorně o neřestech, nešťastných láskách, obětech, komunistických funcionářích a rodina je předem nezná, aby zesnulý byl tím, kým byl po celý život a jak ho místní znali, a ne tím, koho by chtěli pozůstalí nově vytvořit. Hřbitov je určený pouze pro místní obyvatele.
Cena náhrobku je podle bohatosti provedení a může dosahovat až 600 EUR - většina obyvatel si ho nechává udělat předem ještě za svého života.
Řezbář vyučil dva své následovníky, kteří v jeho práci dále pokračují a nutno přiznat, že některé obrázky jsou vskutku mistrovské. Od roku 2002 je nápad, tvar I barva předmětem patentové ochrany a nelze jej nikde jinde napodobovat.

Hřbitov se neustále rozšiřuje a přibývají nové náhrobky, smutnější fakt je, že ty, co jsou zde již delší dobu, ztrácejí barvu a stávají se nečitelnými. Během návštěvy nebylo patrné, zda-li je nějaká snaha o jejich udržování nebo ne. Ze vstupného se asi financuje i oprava kostela, která nebude levnou záležitostí.

Že je hřbitov opravdu veselým místem svědčí i příhoda, která se stala jedné naší mladé kolegyni - když míjela skupinu sedících staříků před hřbitovem, někdo ji plácl po zadku a všichni se usmívali a tvářili se, že tam vůbec nejsou

Rovněž nezapomenutelným zážitkem bylo každou hodinu vyzvánění venku stojících zvonů, které zvoník ovládal v různých rytmech rukama i nohama. Trvalo to asi 5 – 10 minut a bylo to úžasné. Vzal jsem sebou nový fotoaparát a tak mi vůbec nenapadlo to natočit jako video, tak jsem z toho byl unešený

Další pokračování bude SAPANTA - příběh vesnice
více  Zavřít popis alba 
224 komentářů
  • červenec až listopad 2012
  • 385 zobrazení
Reklama