miravy
rád se s vámi podělím o díla klasiků československého aktu.doufám,že vás potěším a inspiruji.
Více  Zavřít popis alba 
45 komentářů
  • 18.1.2013
  • 7 590 zobrazení
sifra
Takový jsme byly.Kdo nezažil ten neví.Psal se rok 1972.Tento film jsem našel na internetu.Víc jak měsíc pakárny na Doupově a potom cca 2 hodiny útoku, jedna společná salva která je vidět na filmu a pak měsíc ukládaní tanku v Plzni na Borech.
Cvičení ŠTÍT-72 se uskutečnilo v době od 4. do 16. září 1972 a proběhlo jako operačně taktické cvičení za účasti československé, východoněmecké, polské, maďarské a sovětské armády. Za čs. armádu se cvičení zúčastnily především operační skupina štábu Západního vojenského okruhu, velitelství 1. a 4. armády, 19. motostřelecká divize (bez jednoho motostřeleckého pluku), 9. tanková divize (bez dvou tankových pluku), 22. výsadkový pluk, dvě armádní raketové brigády, dvě kanonové dělostřelecké brigády, dva protitankové pluky (všechny dělostřelecké svazky a útvary na snížených počtech), velitelství 10. letecké armády se stíhací leteckou divizí (s jedním plukem), stíhací bombardovací leteckou divizí (o dvou plucích), průzkumným a dopravním výsadkovým leteckým plukem, velitelství 7. armády PVOS a útvary 2. divize PVOS, nasazené na straně „červených“, zatímco „modré“ představovala operační skupina záložního štábu armády od Východního vojenského okruhu, což v souhrnu reprezentovalo 45.000 vojáků (z toho přibližně 7.000 záložníků), 380 letadel, 280 tanků a 470 obrněných transportérů. Z armád Varšavské smlouvy se na něm podílela motostřelecká divize a stíhací pluk sovětské armády a po jedné tankové divizi na snížených počtech (zastoupené zpravidla štábem a jedním motostřeleckým plukem na kolových OT) východoněmecké, polské a maďarské armády. Spojenecké armády v průběhu cvičení nasadily 22.000 vojáků, 40 letadel, 500 tanků a 630 obrněných transportérů.

Pro cvičení bylo zvoleno téma „Organizace a vedení frontové útočné operace na počátku války klasickými prostředky ničení s následujícím přechodem k použití jaderných zbraní“ a řídil ho ministr národní obrany arm. gen. Martin Dzúr za přítomnosti hlavního velitele Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy maršála Jakubovského. Jako hosté se cvičení zúčastnily delegace ze všech členských států Varšavské smlouvy, společně se zástupci armád Jugoslávie, Mongolska i Kuby. Štáby vojsk se pohybovaly v celém prostoru cvičení, zatímco vojska s těžkou technikou byla soustředěna převážně do výcvikových prostorů. Vlastní „válečné“ operace se odehrály od 12. do 15. září. Bojová činnost byla zahájena 12. září dopoledne na jihozápadním Slovensku (ve VVP Turecký Vrch a Záhorie) maďarskými a čs. jednotkami překonávajícími zabezpečovací pásmo obrany protivníka, ke kterým se odpoledne přidaly polské, sovětské a československé jednotky na severní Moravě (ve VVP Libavá) prolamující první pásmo obrany. Následujícího dne se přenesla do VVP Mimoň a na Labe u Mělníka, kde se ke cvičícím vojskům československé, sovětské a polské armády připojily východoněmecké jednotky. Společně odrazily nepřátelské protizteče a v součinnosti s padákovým a vrtulníkovým výsadkem překročily Labe. 14. září cvičily čs. a maďarské jednotky v jižních Čechách (ve VVP Boletice) odstraňování následků jaderného úderu protivníka. Cvičení vyvrcholilo 15. září ve VVP Hradiště, kde činnost v horském a zalesněném terénu při útoku na spěšně zaujatou obranu nepřítele procvičovaly čs. a sovětské jednotky.

Po skončení cvičení proběhla 16. září 1972 přehlídka vojsk na Letenské pláni v Praze, na které se podílelo více než dva tisíce cvičících vojáků a po stovce tanků, obrněných transportérů, děl i letounů.

Více na: http://www.vrtulnik.cz/mil/cviceni72.htm
RUDÉ PRÁVO: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1972/9/13/1.png
Více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • prosinec 2012 až květen 2014
  • 6 099 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
zajimavostinabrdech
Osmou a asi největší Brdskou zajímavostí je bývalá nejstřeženější a největší raketová základna v ČR zvaná Klondajk - VÚ 5180 Protiletadlová raketová skupina VEGA Dobříš. VÚ 5180 byl oficiálně veden pod krycím označením radiotechnický uzel "RTÚ 101". Začátek stavby rok 1981, kolaudace v září 1985. Uvedení do bojové pohotovosti 1.4.1985. Vznikla Protiletadlová raketová skupina VEGA. Jejím prvním velitelem byl mjr. Ján Grosiar. Velení 17. plro bylo svěřeno mjr. Havelkovi, nad 18. plro mjr. Šiškovi a 19. plro velel mjr. Záhorský. Technickému oddílu velel kpt. Kohoutek. Útvar celkově čítal přibližně 160 důstojníků a praporčíků a 370 poddůstojníků a vojáků základní vojenské služby. Délka základny 1,7 km a šířka 0,9 km. Kontrolovala vzdušný prostor v okruhu 400 km. Umístěny tu byly rakety s dlouhým doletem S-200 Vega, které měly ničit nepřátelské letící cíle (nenesly však jaderné hlavice). Celkem bylo k dispozici 36 raket, odpalovacích zařízení tu stálo osmnáct, ve třech sekcích. Výzbroj tvořily rakety S-200 Vega (v názvosloví NATO SA-5 Gammon), S-75 Volchov (SA-2) a S-175 Něva (SA-3 Goa). S-200 dosahovala rychlosti 4 machu, ve špičce 8 machů. Dolet byl kolem 200 až 400 km, vlastní odpalování probíhalo automaticky a ve chvíli startu byla raketa již zaměřená. Do bojové pohotovosti byla uvedena v roce 1985 a od roku 2001 je kompletně opuštěná. Kdysi tu sloužilo až 1 000 vojáků. Dnes je tato dříve chlouba naší armády prakticky rozkradena a za rok tam zůstane již jen samý nepoužitelný beton. Klondak je místo na Brdech s největším počtem bunkrů na km2.
Druhá podobná československá Skupina VEGA je v Rapoticích u Brna.
Album zde: http://coloraaa.rajce.idnes.cz/Rapotice_-_Klondajk_na_Morave
Více  Zavřít popis alba 
  • duben 2011 až únor 2015
  • 5 318 zobrazení
michnov
V úterý 12.11. jsem se dozvěděl, že řežou do šrotu parní lokomotivu - zde je zachycen zánik parní lokomotivy řady 556.0254 - lidově Štokr - na odstavné koleji v železniční stanici Lužná u Rakovníka - zmizela během jednoho pracovního týdne lokomotiva které ještě před pár lety byla vystavována na kusé koleji hned za hradlem u muzea ČD - je to smutné podívání -
Lokomotivy řady 556.0 (tzv. Štokry )byly vyráběny v letech 1951–1958 v počtu 510 kusů. Vyráběla je plzeňská Škodovka a šlo o lokomotivy, které byly určeny pro nejtěžší nákladní vlaky na hlavních tratích. Několik lokomotiv se dochovalo jako např: 556.0506, 556.036, 556.039, 556.0271, 556.0510.
Lokomotiva vznikla na základě požadavku ČSD (československých drah) na těžké a výkonné nákladní lokomotivy. Na základě zkušeností z provozu německé válečné lokomotivy řady 52 (u ČSD označené řadou 555.0), se využila osvědčená konstrukce pojezdu. Jinak je ale lokomotiva 556.0 celkově modernější konstrukce, která využila tehdejší moderní trendy poválečné konstrukce lokomotiv. Měla měl moderní kotel (víceméně shodný s tehdy vyráběnými lokomotivami 475.1 - také Škoda Plzeň), Lokomotiva je také vybavena šnekovým mechanickým přikladačem (díky kterému měla přezdívku Štokr) Štokry zvládaly velkou část přepravních úkolů tehdejší drah. Teprve rozsáhlá elektrifikace je vytlačila z hlavních tratí. V pravidelném provozu vydržely Štokry až do ukončení parního provozu v roce 1980. Poslední stroj dojezdil v nemuzejním provozu roku 1983.
Štokry byly na svou dobu moderní výkonné lokomotivy s vynikajícími trakčními vlastnostmi, při relativně nízké adhezní hmotnosti, které zvládaly do té doby nevídané zátěže. Zapsaly se řadou rekordů do těžkotonážního hnutí. Rekordy štokrů byly překonány teprve až v době elektrických lokomotiv.
foceno od 13.11.2013 - 15.11.2013
Více  Zavřít popis alba 
10 komentářů
  • listopad 2013
  • 5 129 zobrazení
zavvysker
Ze závodu byl Československou televizí vysílán druhý přímý přenos. Platících diváků 5464,
prodáno 1840 programů.
Výsledky závodu podstatně ovlivnilo počasí, zapršelo zejména formulovým vozům a spiderům, na čelní pozice absolutního pořadí se prosadily zejména plechové vozy. Celkové prvenství Oldřicha Brunclíka s vozem Škoda 110 R, překvapilo. Za ním skončili Milan Žid se
Škoda 120 S, Jiří Hák s Renault 8 Gordini (vítěz třináctistovek), Zdeněk Vojtěch a Bořivoj Kořínek. Ve formuli Škoda zvítězil Ladislav Kalaš, za ním skončili Jiří Vančura a Jan Soukup. Ve třídě A1 do 1150 ccm zvítětil Jan Mach. Dobrý výsledek zajel i Karel Vitásek, který startoval již jako soukromník se sotěžní stodesítkou, ve třídě jej porazil pouze Oldřich Brunclík. Zajímavostí byl start Václava Bobka s vozem Škoda 1600 OHC za místní
AMK Vyskeř.
Použité fotografie a dokumenty z 8.ročníku ZAV Vyskeř 1974 zapůjčili: Jindřich LASÍK, Pavel VYDRA, Jiří FRYJE, Jan SPLÍDEK, Čeněk KARÁSEK, Ladislav BAREŠ, Jiří VOVES, Pavel TOMSA, Václav POLÍVKA, Jan LINHART, Jiří HANILEC, Jaroslav KRAUS. Lubomír ZDENĚK, Václav BOBEK, Archiv společnosti ŠKODA AUTO, Milan ŽID jun., Pavla LÍHAŘOVÁ a Jan MACH.
Kategorie: auta
Více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • 8.2.2012
  • 3 829 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
coloraaa
Urbex - Werk H. Soustava podzemních prostor vyhloubených v pískovcových skalách byla za druhé světové války používána nacistickým Německem k válečné letecké výrobě. V roce 1942 zde nacisté začali budovat podzemní zbrojovku a koncentrační tábor. Celkem měly v údolí vzniknout tři podzemní komplexy o víc než 80 tisících metrech čtverečních. Podzemní továrna dostala jméno Zechstein. Budovali ji vězni ze zdejšího koncentračního tábora – pobočky tábora Flossenburg. Ražba štol pokračovala až do 8. května 1945. Do konce války se podařilo dokončit přibližně čtvrtinu plánovaného komplexu. Werk H po válce převzala Československá armáda. V roce 1952 byly objekty předány vojenské správě a byl zde zřízen provizorní hlavní sklad ženijní munice a od roku 1964 byla další část využívána jako podzemní sklad strategických zásob pohonných hmot. Vojáci do štol zabudovali až 100 metrů dlouhé nádrže. Třicetimetrové nádrže sloužily ke skladování benzínu, padesáti metrové byly na naftu a nejdelší stometrová nádrž byla na kerosin. Kapacita podzemního skladiště byla plánovaná na 8 000 000 litrů. Po příchodu okupačních vojsk v roce 1968 celý sklad převzala a využívala Rudá armáda vzhledem k tomu že bylo schopné dodávat paliva a maziva veškeré technice, co tu Sověti měli po dobu 14 dní. Nadlouho se tu usadila, pohonné hmoty do nádrží doplňovala z vlakových cisteren a Werk H opustila, až když se musela po revoluci stáhnout z našeho území. Tak se jdeme na ty nádrže v podzemí podívat.
Počasí: +18°C, Polojasno, mírný severní vítr.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
https://www.facebook.com/groups/bunkry.v.cr/
Více  Zavřít popis alba 
  • 30.5.2020
  • 3 758 zobrazení
bele
ALB 675 - ROBERT VANO – THE PLATINUM COLLECTION

Robert se narodil v roce 1948 na Slovensku v Nových Zámkoch maďarským rodičům. Krátce po maturitě v roce 1967 emigroval do USA. Zde pracoval jako kadeřník, vizážista, maskér a asistent pro fotografy módy (Horst, Glaviano, Castel, Failai), později se prosadil jako fotograf světových módních časopisů (Harpers Bazaar, Vogue, Elle, Cosmopolitan)

Po roce 1989 se vrátil do Československa a zakotvil v Praze. V letech 1996 – 2004 pracoval jako umělecký ředitel české edice časopisu Elle. Odsud se přesunul na pozici art director v agentuře Czechoslovak Models, kde byl do roku 2009. Jako fotograf je zastupován Leica Gallery Prague

Na Kladně je vystavována část platinové kolekce, která představuje 200 originálů. Kompletní výstav byla naposledy v roce 2009 v Mánesu, kde ji vidělo 23 tisíc návštěvníků. Následně byla výstava prezentována v řadě dalších galeriíí doma i v zahraničí.

Fotografie zpracovává Robert Vano ručně speciálním postupem – používá speciální bezcelulozový bavlněný papír a mimořádně drahý vyvolávací proces na bázi platiny a paladla. Předem speciálně připravené negativy jsou na tuto emulzi kopírovány kontaktním způsobem pro zachování maxima detailů a co nejbohatší škály polotónů.

Tematicky výstava zahrnuje fotografie z oblasti ženského i mužského portrétu a aktu, zátiší, módy, ale i architekturu většinou pražských zákoutí. Časově je z doby jeho začátků v N.Y. až po současnost :-)

Pokud se někomu bude zdát, že ty fotky jsou tmavé, neostré a rozmazané, tak ať je v klidu. Ty fotky takové doopravdy jsou :-)
Více  Zavřít popis alba 
30 komentářů
  • 6.12.2014
  • 3 307 zobrazení
haica
Velmi vzácnou podívanou nabízí v těchto dnech Vranovská přehrada, protože snížení hladiny v přehradě po suchém létu odhalilo zbývající základy dávno zbořených domů
"Starý" Bítov v roce 1932 definitivně zmizel z mapy tehdejšího Československa kvůli stavbě Vranovské přehrady. Ležel totiž v údolí na soutoku řek Želetavky a Dyje právě v místě, kde byla vyprojektována nová přehrada
Více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 10.10.2015
  • 3 203 zobrazení
jardasobek
Jubilejnímu 10. ročníku festivalu přálo počasí, sponzoři i diváci. Rekordní účast 750 účastníků akce, z nichž bylo 151 vystupujících, byla příjemným překvapením. Nadšeným divákům se představily skupiny i sólisté v celkem 26 tanečních vystoupeních různých stylů – brazilská samba, polynéský tanec, tanec orientální, moderní street dance, indický bollywood, rómský tanec, španělské flamenco, poledance a další. Letošním hlavním hostem byla tanečnice, lektorka a choreografka Latifah, tanečnice mezinárodní show Bellydance Evolution a účastnice soutěže Československo má talent 2011.
Více  Zavřít popis alba 
  • 26.5.2017
  • 2 974 zobrazení
zajimavostinabrdech
A jdeme na bunkry. Jeden z největších a nejznámějších bunkrů na Brdech je Zkušební pěchotní srub CE Jordán ale domorodci mu neřeknou jinak než ''Benešák''. Jordán je jedním z nejznámějších vrchů Středních Brd. Stejně se jmenuje i vojenská cílová plocha, která se rozkládá v jeho severních svazích, ve východních svazích Dlouhého vrchu (775 m) a západních a severních svazích vrchu Houpák (794 m). Velmi populární jsou pláně mezi Jordánem a Houpákem, které patří i přes oficiální zákaz vstupu k nejnavštěvovanějším lokalitám Středních Brd. Po založení brdské střelnice v r. 1926, byla právě jordánská plocha jedním ze dvou míst v Brdech (tím druhým byla Baština - Brda), kde se později testovaly prvky československého opevnění. Nacistické Německo brdskou střelnici využívalo (pod názvem „Truppenübungsplatz Kammwald“). Samotná dopadová plocha slouží nejen pro dělostřelectvo, ale i pro nácvik leteckého bombardování s pumami do 100 kg a ke zkouškám vyvíjeného leteckého zbraňového systému (kulometu) „Plamen“. Jeho stavba byla dokončena 19-27. května 1936 Litickou akc. společností Praha a bylo v něm intenzivně testováno vybavení a výzbroj pro československé opevnění a byl také sám podroben ostřelovacím zkouškám.
Brdský objekt byl postaven jako jednostranný, jednokřídlý, pěchotní srub v "římské" odolnosti II. V oficiálních dokumentech byl nazýván s krycím označením "zkušební pěchotní srub CE", ale dnes je většinou používáno označení podle cílové plochy na které stojí a širší veřejnosti je znám jako "Jordán". Při zkouškách byl zkušebně postřelován zbraněmi různých ráží a to opět včetně nejtěžšího našeho předválečného děla - 30,5 cm moždíře od 305. těžkého dělostřeleckého pluku. Beton odolal i při opakovaném zásahu tímto kalibrem a nedošlo k proražení stropu ani stěn. Po provedených zkouškách byl srub opraven a sloužil k testování vnitřního vybavení - například ventilace a také samozřejmě k výcviku osádek těžkého opevnění, neboť jako z jediného srubu, zde bylo možno provádět nácvik ostrých střeleb. Osádku tvořil 1 desátník, 3 svobodníci a 18 vojínů. Plně vyzbrojený a vybavený srub se stálou osádkou byl využíván zejména pro výcvik velitelů rot a nižších důstojníků pevnostních jednotek, dalším z hlavních úkolů objektu bylo provádění ostrých střeleb z lafetovaných zbraní. Posledními úpravami prošel objekt CE v poválečných letech, kdy se prováděla reaktivace pohraničního opevnění. Významnou událostí byla návštěva prezidenta republiky dr. Beneše, který se tu v listopadu 1936 podrobně seznámil s vybavením a shlédnul ukázku palebné přehrady ze všech zbraní objektu. Točilo se zde i několik filmů. Kdo by neznal Svěrákovu Obecnou školu a večerníčky o medvíďatech pana Chaloupky. Jordánská plocha však představuje i cenné území pro botaniky a zejména geomorfology. Zdejší ekosystém odpovídá tomu, s čím se jinak lze setkat v oblastech blízkých polárnímu kruhu nebo v nepoměrně vyšších pohořích. V každém případě patří v Brdech dopadová (cílová) plocha Jordán a její okolí k tomu nejlepšímu, nejzajímavějšímu a nejatraktivnějšímu, co lze ve Středních Brdech spatřit.
Více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2011 až únor 2015
  • 2 693 zobrazení
tymonek
IV. LEGIONÁŘSKÝ MARŠ v oblasti bojů o Těšínsko v roce 1919 - pořádá Československá obec legionářská jednota Frýdek-Místek a Klub českých turistů Třinec.
Josef Šnejdárek (2. dubna 1875, Napajedla - 13. května 1945, Casablanca) byl český voják, armádní generál, francouzský legionář, účastník Sedmidenní války o Těšínsko a bojů na Slovensku proti Maďarské republice rad, zemský vojenský velitel v Košicích (1925-1932) a zemský vojenský velitel v Bratislavě (1932-1935).
V severní Africe sloužil velkou část života a také si tam našel svou ženu, dceru místního francouzského usedlíka Cathérine Constantien, se kterou se 4.6.1912 v Tunisku oženil. Během své kariéry prošel od hodnosti vojína až po nejvyšší hodnost armádního generála, sloužil v několika armádách, účastnil se mnohých bitev, kde byl minimálně 30krát raněn, byl nositelem mnoha vyznamenání a řádů marockých, tuniských, francouzských i československých (mezi nimi například rytířským křížem L´Ordre de la Légion d´honneur nebo Československým válečným křížem). Dne 13. 5. 1945 armádní generál Josef Šnejdárek po operaci v Casablance umírá. Jeho ostatky mohly být do rodinné hrobky v Napajedlích uloženy až po padesáti letech.
Mírové působení v armádě mu nejspíš nestačilo, během dovolené se v červnu 1896 přeplavil na Balkán a po boku turecké armády čelil útokům Řeků u Prevezzy. Tento incident však ukončil jeho působení v řadách c. a k. armády a ještě v říjnu byl na nátlak penzionován „na vlastní žádost“.
Opět zatoužil po dobrodružství a vydal se do světa. Projel severní Afriku, Rudé moře a pobřeží Guineje, kde se rozhodl vstoupit do francouzské cizinecké legie opět jako vojín (přestože byl již poručík). 24.1.1899 sloužil na belgických hranicích, kde předvedl své výborné vlastnosti a byl zařazen do elitní jednotky jízdních střelců. S tou se taky v roce 1900 dostal do boje na Sahaře, kde byl raněn. Po pěti letech v cizinecké legii, 17 taženích v jejich řadách, mnoha bojových zraněních a povýšení na četaře se rozhodl dále zůstat v řadách francouzské armády a získal francouzské občanství.
Legie je tvrdost a ležérnost. Musíš umět dobře střílet, musíš vydržet pochody, nesmíš zabít dítě, zradit kamaráda, nedodržet slovo a utéct z boje, na víc se tě nikdo neptá. Já jsem voják a rváč. Rváč a voják patří na frontu. Když fronta nejde za mnou, musím za ní.
Když roku 1914 vypukla první světová válka, působil nadporučík Šnejdárek u náhradního praporu, kde cvičil nováčky, ale brzy se přihlásil sám na frontu. Velel jedné rotě v rámci 1. marocké divize, kde sloužila také česká Rota Nazdar. 1915 byl raněn a stažen z fronty. Poté byl odeslán zpět do severní Afriky, kde cvičil nováčky. Na frontu se vrátil opět v srpnu 1917, ale již 17.11.1917 byl jmenován přiděleným důstojníkem u Národní rady československé v Paříži, kde působil jako prostředník mezi francouzskou vládou a zástupci československého odboje.
Myšlenkou samostatného Československa byl nadšen a přímo se účastnil tvorby čs. legií ve Francii i náboru čs. dobrovolníků. Po skončení války se podílel na organizaci návratu čs. legií zpět domů – do nově vzniklého Československa. Po obsazení Těšínska polskou armádou roku 1919 se Šnejdárek stal osobou, která měla Těšínsko zachránit. Srdcem byl vždy Čechem a proto nerespektoval přání Francie a s čs. armádou začal hájit zájmy své vlasti. Nejprve vyzval polského velitele Latinika k vyklizení celého obsazeného území. Po tomto ultimátu začal pochod vojsk na Těšín. Nezkušené polské vojsko se po postupu několika československých praporů začalo stahovat k Visle. Během této války pod jeho velením padlo 44 našich legionářů, ale polská armáda byla zatlačena až ke Skočovu, který podplukovník hodlal také obsadit. Jen jediný den chyběl našemu vojsku k dosáhnutí Visly a tím i obsazení těšínského knížectví. V tom mu však zabránila Dohoda (Trojdohoda – spojenectví Ruska, Francie a Velké Británie).

Roku 1919 začaly boje na jižním Slovensku, kde naši republiku napadaly četné maďarské jednotky a podplukovník Šnejdárek se svými vojenskými zkušenostmi byl vyslán jako velitel obrany. Tamní československé jednotky byly v oslabení a odolávaly přesile Maďarů, proto byla posila v podobě podplukovníka Šnejdárka velkým přínosem, hlavně kvůli demoralizaci, která panovala v řadách vojáků i důstojníků (říká se, že do zbabělých a utíkajících vojáků dokonce sám střílel). Jisté je, že z těchto demoralizovaných obranných jednotek udělal silnou a rozhodnou útočnou armádu, která zpět osvobodila Bánskou Štiavnici a zahnala původně útočné maďarské bolševiky zpět do Levic.
Levicový duch zachvátil i pražskou vojenskou posádku. Proto byl do čela Velké Prahy postaven právě Šnejdárek a energetickým postupem zavedl pořádek. V roce 1920 mu byla propůjčena generálská hodnost. Poté působil jako velitel pěší divize v Trnavě, pak pěší divize v Olomouci a roku 1924 divize košické.

V době ohrožení republiky hitlerovským Německem se opět hlásil do služby. Po Mnichovu byl postaven do čela paramilitárních Národních střeleckých gard. Po okupaci odešel do Francie. Po vypuknutí války se dobrovolně přihlásil k československému odboji. Jako vojákovi s nejvyšší hodností by mu měla být svěřena významná funkce, což mladší generace nerespektovala. Pád Francie donutil generála k odchodu do severní Afriky. Dne 13. května 1945 generál Josef Šnejdárek umírá.

Armádní generál Josef Šnejdárek má na Těšínsku pomníček
V předvečer státního svátku, 94. výročí vzniku samostatného československého státu, byl 27. října 2012 slavnostně odhalen pomníček legionáři, skvělému vojevůdci a vlastenci armádnímu generálovi Josefu Šnejdárkovi na vrcholu hory Polední v katastru Bystřice nad Olší. V základech je umístěn valoun s platinovou konkrecí, který byl dovezen z Jihoafrické republiky jako připomínka toho, že Josef Šnejdárek zemřel v Africe daleko od domova. Na godulském pískovci je umístěn portrét gen. Josefa Šnejdárka a nápis. Přes nepřízeň počasí se uskutečnil důstojný akt odhalení pomníčku zhotoveného z bloku godulského pískovce karpatského typu, vážícího přes tunu, který má připomínat současným i budoucím generacím tuto významnou osobnost, která se zasloužila o Československo. Proti vztyčení tohoto obelisku ostře protestoval Josef Szymeczek, předseda Kongresu Poláků v České republice, který označil Šnejdárka za „symbol pokoření polského národa“. Vedle pomníčku byly položeny základy budoucí mohyly a každý, kdo toto místo navštíví, zde může položit kámen na důkaz úcty všem vojákům Československé armády, kteří pod velením generála Josefa Šnejdárka v bojích o hranice Československé republiky na Těšínsku padli. Nezapomeneme!
Více  Zavřít popis alba 
  • 30.7.2016
  • 2 680 zobrazení
bobanek2
Trenér mi doporučil plavání ve chvíli kdy neměl tušení, že mám odplaváno 9 let z toho 3 roky aqabely a 6 let závodního plavání s uspěchem třetího místa za tehdejší československo, dnes chodím plavat kondičně a na udržování formy. Tréninkům v bazénu se věnuji s radostía to i můj syn Milko s kamarády.Něco trochu z mála záběrů fotoaparátu pro Vás.
Více  Zavřít popis alba 
  • červen 2013 až říjen 2018
  • 2 435 zobrazení
ouhajnice
Z historie naší obce

Naše obec se rozkládá v polovině silniční trasy spojující Trutnov a Dvůr Králové nad Labem. Nadmořská výška obce je v průměru 460 m. n. m. Obec se rozprostírá na pláni otevřené severním větrům, na jižní straně ohraničené masivem vrchu Kopna, o výšce 582, Liščí hory 609 a Kamenného vrchu 579 m n.m. Tato poloha je příčinou drsného podnebí a kratšího vegetačního období oproti okolním obcím.

Obec Hajnice se skládá ze šesti katastrálních území – Brusnice, Kyje, Nesytá, Hajnice, Horní a Dolní Žďár. Původní samostatné obce Německá Brusnice (Deutsch Prausnitz) a Kyje (Kaile) byly sloučeny v roce 1949. Tím došlo i ke změně názvu na Hajnici. V roce 1980 byl připojen Horní a Dolní Žďár a tím se stala Hajnice jednou z největších v okrese Trutnov, pokud jde o rozlohu. V současné době žije v obci přibližně tisíc obyvatel.

První písemná zpráva o Brusnici pochází z roku 1260, kdy se o ní píše jako o městečku. Je samozřejmé, že vývoj do takové fáze trval mnoho let. Proto by mohla být pravdivá verze, že první osídlení pochází z roku 1007. Tehdy zde údajně jakýsi Adam z Tokowa založil kovárnu a brusírnu, z čehož prý vznikl i původní název Brusnice.
Brusnicí již od ranného středověku vedla tzv. solná stezka z českého vnitrozemí přes osadu Haindorf (nyní osada Liščí vrch) do dnešního Polska. Tato cesta vedla přes centrum obce směrem na Střítěž a dále na Trutnov. Místním obyvatelstvem byla zvána „Trautenauer Steig“. Přestala se používat mezi lety 1842 – 52, kdy byly v našem okolí vybudovány silnice, které se používají dodnes.

V době kolonizační, za vlády Přemysla Otakara II., patřila naše obec pod trutnovské panství. Později, za trvání rakousko-uherské monarchie byla součástí panství náchodského. Proti náchodské vrchnosti se naši předkové zúčastnili tzv. selského povstání v roce 1775. Kyjovský rychtář Georg Hetfleisch byl tehdy jedním z devítičlenného selského guberna, jehož vůdcem byl Antonín Nývlt-Rychetský.

Základním zdrojem obživy dřívějších obyvatel bylo zemědělství, chov domácích zvířat, včelařství, práce v lese a v kamenolomech poblíž osady Nesytá. Později také domácí tkalcování. Pěstování lnu se i v našem drsném podnebí dařilo, podobně jako ovsu a bramborám.

Počátkem 20. století bylo v Brusnici 96 sedláků a 53 živnostníků, kteří se zabývali obchodem, nebo řemeslnou činností. Kromě již zmíněné osady Liščí vrch, kde stálo 23 domků, patřily k Německé Brusnici osady Mravenčí domky - 14 domků, z nichž první byl postaven v roce 1787 a Tadeášovy domky, kde první z osmi domů byl postaven již v roce 1732. Celkem měla obec v té době 214 domů, v nichž žilo 951 obyvatel. Obec měla tou dobou nejen vlastní farnost a školu, postavenou v roce 1874, ale také záložnu - pobočku RAIFAISEN-BANK, četnickou stanici a poštu. Fungovaly zde různé spolky, hasičský sbor i veřejná knihovna.

Obec Kyje byla podle pověsti založena v roce 1018 zbrojnošem pana Albrechta z Trutnova. Jmenoval se údajně Jan Keyl a ještě dnes se ukazuje místo, kde prý stávala jeho tvrz. Na začátku 20. století zde stálo 121 domů s 664 obyvateli výlučně německé národnosti. Na původní přízemní budovu školy v Kyji, z roku 1862 bylo v roce 1875 přistavěno poschodí. Novou trojtřídní školu pak navštěvovalo až 150 dětí z Kyje a Nesyté.

Obce Horní a Dolní Žďár byly původně samostatné, ale v roce 1849 byly sloučeny v jednu s názvem Žďár (Soor). V roce 1905 byla obec okresní správou v Trutnově opět rozdělena na dvě katastrální území, ke kterým patří i osady Výšinka, Dubový Dvůr a Olimberk. Výšinka vznikala postupným kácením lesa kolem silnice č. I/37. První osadníci zde začali stavět v roce 1840 a v roce 1900 zde stálo již 23 domů se 120 obyvateli. V téže době měla celá obec 1054 obyvatel. Žďárský kostel sv. Jana Křtitele, který je od roku 2018 majetkem obce Hajnice pochází z roku 1350. Poblíž kostela se nachází pomník padlým v 1. světové válce z roku 1926, který vytvořil uznávaný sochař Emil Schwantner. Patrová budova bývalé školy byla postavena v roce 1888 na místě původní dřevěné školy z roku 1729. Při cestě mezi farou a školou byla v roce 1833 vysázena alej javorů, lip a kaštanů.

Na počátku 20. století se začala i u nás rozvíjet průmyslová textilní výroba. V roce 1905 uvedli do provozu bratři Franz a Alois Fiedlerové mechanickou tkalcovnu. O něco později otevřel podobnou tkalcovnu Albín Seidel a v Kyji postavil malou továrnu na bělení a úpravu lněného zboží velmi úspěšný český podnikatel Vilém Dlabola, který již provozoval podobnou firmu v nedalekých Chvalkovicích. Tehdejší radní obce Kyje však v poslední chvíli nedali panu Dlabolovi souhlas k zahájení provozu. Vedla je k tomu důvodná obava ze znečištění pstruhové vody v místním potoce chlórem, který se jako účinný prostředek k bělení textilií používal. Přes celkové oživení společnosti, které přinášel nesporný pokrok v rozvoji vzdělávání, řemesel, průmyslu a obchodu, přinesla první polovina 20. století místnímu obyvatelstvu hned několik těžkých období.

Z první světové války se nevrátilo do svých domovských obcí tvořících dnešní Hajnici celkem 112 mužů. Obyvatelé také těžce nesli rozpad rakousko - uherské monarchie, vznik Československa i přítomnost československé armády v pohraničí. V letech 1922 – 24 byly okolní smrkové lesy napadeny škůdcem bekyní mniškou a bylo nutno v co nejkratší době vykácet a znovu osázet veškeré lesní porosty starší dvaceti let. Na takovou akci místní lesní dělníci nestačili a byly proto povolány posily, hlavně ze Slovenska. Tím ztratili místní dřevorubci práci na mnoho dalších let a museli si hledat jiná zaměstnání. Od odtržení trutnovského okresu od Československa a jeho přičlenění do Sudetské župy (Sudetengau) v roce 1938 si většina obyvatel slibovala zlepšení životních podmínek. Dle sčítání lidu, které proběhlo 17. května 1939, se k německé národnosti v okrese Trutnov hlásilo 98,6 % obyvatel.

Původní nadšení však brzy opadlo a sčítání padlých vojáků na frontách druhé světové války bylo neradostné. Jenom v Německé Brusnici se jich ke svým rodinám nevrátilo 57. Během let 1945 – 1946 bylo mnohdy za velmi dramatických okolností téměř veškeré německé obyvatelstvo vyhoštěno. Na svou rodnou obec, kterou jejich předkové po několik staletí budovali, však nezanevřeli. Od počátku 90. let minulého století se v Hajnici každoročně konají setkání rodáků. Součástí těchto setkání je i česko – německá mše v kostele sv. Mikuláše. Na nezbytnou opravu tohoto kostela, která byla realizována v letech 1996 – 1998 také nemalou finanční částkou přispěli.

M. Němeček - kronikář
Více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2007 až červen 2019
  • 2 394 zobrazení
zavvysker
Absolutním vítězem závodu se stal Bořivoj KOŘÍNEK z AMK Škoda Ml.Boleslav s vozem Škoda 1500.
Československou televizí byl ze závodu vysílán přímý přenos.
Použité fotografie a dokumenty z 5.ročníku ZAV Vyskeř 1971 zapůjčili: Josef JANEČEK, AMK Doubrava, Pavel VYDRA, Archiv společnosti ŠKODA AUTO a Jan SPLÍDEK.

18. 2. 2013 - od Pavla VYDRY čtyři fotky
Více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 5.2.2012
  • 2 389 zobrazení
lotusesprit
Základna PVOS na Jistevníku - "Klondajk" - V roce 1981 se v lesích východně od vrchu Jistevník začal ozývat hluk stavební činnosti. Na ploše více než 100 hektarů zde začala vznikat ve své době nejmodernější základna protivzdušné obrany státu (dále PVOS), určená k obraně proti všem druhům letadlových sil uvažovaného protivníka (jehož tehdy představovala Severoatlantická aliance), zejména však proti strategickým bombardérům nesoucím střely s plochou dráhou letu. Coby ceněný strategický prostředek nebyla jen běžnou součástí pohotovostního systému PVOS, čímž se odlišovala od ostatních útvarů 71. protiletadlové raketové brigády někdejší Československé lidové armády, do jejíž sestavy jinak organizačně náležela. Správný název útvaru zněl VÚ 5180 - Protiletadlová raketová skupina VEGA Dobříš, ale mezi vojáky zde sloužícími i širší veřejností se spíše vžil poetický název „Klondajk“, včetně uvedeného fonetického přepisu. Břemeno výstavby leželo na bedrech vojenských stavebních útvarů, které na budování základny pracovaly v počtu převyšujícím 1000 mužů. Přes vysoký počet pracovních sil se výstavba základny, probíhající v letech 1981 – 1985, potýkala neustále se zpožděními. Byla způsobena jak technickými potížemi (dodaná stavební dokumentace se mírně lišila od skutečně dodané technologie, popisovala starší verzi kompletu), tak i nízkou produktivitou práce, ta byla dána drsnými podmínkami, v nichž vojáci budující Klondajk žili. Na výstavbě základny se podíleli také civilní dodavatelé, neboť některé technologicky náročnější práce byly nad síly vojáků pod vedením vojenských stavbyvedoucích. Na staveništi se tak ocitly kromě klasické vojenské techniky i moderní stavební stroje, zčásti zahraniční provenience. Ukázkou práce civilních společností jsou tři obří rampy pro radiolokátory, na nichž je vyšší kvalita zpracování dobře vidět. Na podzim roku 1985 se navzdory všem protivenstvím stavba blížila ke svému konci. Silným podnětem k horečnému třísměnnému finiši stavebních prací byla skutečnost, že na nádraží v Jincích stála celé týdny na vagonech technologie, dopravená sem po železnici z tehdejšího SSSR. Zářijová kolaudace za účasti ministra národní obrany gen. Václavíka byla sice trochu předčasná, protože na ubytovacích částech základny se stále pracovalo, ale na konci září již pracovní čety opravdu vystřídali specialisté a tahače přivážející technické vybavení. Výzbroj základny se během let obměňovala, ovšem tu prvotní a zároveň zdaleka nejúčinnější tvořily tři komplety S-200 VE „Vega-E“. Každý z nich měl k dispozici odpalovací rampy pro šest řízených protiletadlových střel země-vzduch. Na rozdíl od většiny dalších prostředků PVO v Československu byla tato palebná postavení zcela stacionární. S maximálním účinným dostřelem 240 km a výškovým dostupem až 40 km se jednalo o moderní a zničující zbraň, určenou k ničení vzdušných cílů protivníka. Raketa neničila cíl primárně přímým zásahem, ale explozí v jeho blízkosti. Technicky zůstala základna PVOS na Klondajku aktivní až do roku 2001, ale již v předcházejících letech lze nalézt několik zlomových momentů, které vlastně předznamenávaly její konec. Politolog by za konec Klondajku označil nejspíš již listopadové události v roce 1989, protože všichni protivníci připadající reálně v úvahu ztratili ze dne na den status nepřítele „tábora socialismu a míru“ a záhy se stali dokonce spojenci v Severoatlantické alianci. Další provozování základen skupiny VEGA se tak náhle jevilo jako neekonomické a s ohledem na aktuální situaci ne nezbytně nutné. Tuto určitou bezradnost velmi dobře demonstrovala změna ve výzbroji, která přišla na řadu v roce 1994. Komplety dalekého dosahu S-200 byly nahrazeny sice osvědčenými, ale staršími a především méně výkonnými (střední dosah) raketami země-vzduch S-75 Volchov, které měly armády někdejšího východního bloku ve výzbroji již od počátku 60. let minulého století, a pak také o něco modernějšími komplety S-125 Něva, vyrobenými na přelomu 70. a 80. let. S-125 je systémem krátkého dosahu, tedy značně odlišný typ rakety od původní varianty výzbroje. Systémy S-200 a S-125 by se měly v podstatě doplňovat, první z nich je strategickým prostředkem, druhý pak určen pro bodovou obranu konkrétní lokality. Samotný Klondajk byl v době své slávy skutečně hájen okolními základnami S-75 a S-125, náležejícími k obrannému prstenci PVO, obepínajícímu Prahu. V organizační rovině znamenalo přezbrojení úplný zánik původního útvaru VEGA a osídlení areálu na Jistevníku dvěma útvary novými, 1. a 2. PLRS Dobříš, přičemž mírně obměněnou zkratku je třeba číst jako „protiletadlová raketová skupina“. Prvně jmenovaný útvar byl vybaven Volchovy, druhý Něvami. V roce 1997 byl útvar používající již opravdu staré Volchovy přezbrojen rovněž na systém S-125 Něva.Nasazení Něvy vzhledem k jejím citovaným vlastnostem ukazovalo na to, že cílem změny je spíše udržet existenci tohoto typu vojska za podstatně nižších finančních nákladů ve srovnání s původní výzbrojí S-200, byť i za cenu toho, že se útvar stane „jen“ jedním z článků protivzdušné obrany Prahy. Toto přezbrojení by bylo tedy možné označit za konec Klondajku z hlediska strategického. Definitivní tečku za aktivní historií Klondajku znamenal podzim roku 2001, kdy byly zbývající komplety Něva odvezeny k delaborování a armáda opustila základnu nadobro.

Areál byl rozdělen do tří úseků. Úsek „A“ je možné považovat ve stručnosti za kasárna. Obsahoval kromě obytných budov také sklady, kuchyni s jídelnou, štáb, kinosál, kotelnu a psinec. Úsek „B“, nacházející se na jihozápadním okraji areálu, byl především autoparkem logistiky (tedy nikoliv bojových vozidel) a to poměrně rozsáhlým. Nechyběla ani požární stanice. Úsek „C“, obehnaný betonovou zdí. Zahrnoval tři palebná postavení pro 17., 18. a 19. PLRO a celou řadu podpůrných budov a zařízení. Z nich daleko nejnápadnější jsou tři gigantické rampy, připomínající trochu pasoucí se veleještěry, které sloužily jako pevná postavení techniky tří radiolokačních baterií (každá z nich příslušela jednomu palebnému oddílu). Dále se zde logicky nacházel sklad raket, plnící stanice pro kapalné složky raketového paliva, klasická stanice PHM a další autopark, tentokrát určený pro bojovou techniku. V případě Klondajku pak byly do technického oddílu integrovány také servisní pracoviště pro opravu a seřizování raket a chemické laboratoře, tedy objekty, které jsou v případě jiných systémů PVO obecně často zřizovány odděleně, mimo základnu.

http://www.brdskelisty.cz/vojenstvi/zakladna-pvos-na-jistevniku-klondajk.html
Více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2017
  • 2 198 zobrazení
suarp
Šestý ročník nesoutěžní hudební přehlídky folkové, country,trampské hudby (a také příbuzných žánrů), s účastí zahraničních,především slovenských a polských skupin.

Tato hudební přehlídka, která byla v roce 2005 úspěšně obnovena Statutárním městem Karviná a Městským domem kultury Karviná navazuje na patnáctiletou tradici soutěže Zpívající totem,která v období let 1974 – 1988 patřila k nejpopulárnějším akcím FCT hudby v tehdejším Československu vůbec.
Kategorie: kultura
Více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2010
  • 2 113 zobrazení
plazik02
Umístil jsem na Facebook oskenované diapozitivy z poslední lounské spartakiády, na které možná cvičil i někdo z vás (nebo byl jako divák). Protože je o fotografie velký zájem umisťuji je pro nefacebookaře i na Rajče.
Kategorie: sport
Více  Zavřít popis alba 
  • 1.6.1985
  • 2 125 zobrazení
coloraaa
Přísně tajný spojovací uzel Varšavské smlouvy s krycím označením "Studánka". Speciálně střežený spojovací bunkr z roku 1954 spadal pod VI.správu Ministerstva vnitra - III.odbor (VI.správa MV - vojenská kontrarozvědka, která nahradila dřívější Vojenské obranné zpravodajství. Od roku 1964 působila pod krycím názvem III.správa MV). Zde umístěné radioprapory měly od roku 1964 zabezpečovat spojení pro potřeby vrchního velení československého frontu pro případ raketojaderné války. Koncem 80. let a začátkem 90.let byl objekt též stanoven jako jedno ze záložních pracovišť GŠ ČSLA.
Info: Fortifikace.
Počasí: +10°C, polojasno, později déšť, bezvětří.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/T.O.Rosomak/
https://www.facebook.com/groups/bunkry.v.cr/
Více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 5.1.2018
  • 2 051 zobrazení
babi90
Kafíčko č.99 se tentokrát konalo v Bistru Šismis / zboží , jídlo z Chorvatska / za účasti mnoha nadšených hostů, cimbálovkou Tolar a hlavním hostem - sexuologem, spisovatelem a j. Mudr. Radimem Uzlem, který nešetřil lehtivými doktorskými historkami.
Uváděla autorka Kafíčka Vlaďka Dohnalová

MUDr. Radim Uzel, CSc., (* 27. března 1940 Ostrava) je český gynekolog, sexuolog[1] a regionální politik, popularizátor sexuologie, čestný předseda a člen vědecké rady Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu,[2] a vysokoškolský pedagog.

Publikoval mnoho populárních článků v tisku, rozhovorů, je autorem publicistických relací v rozhlase a v televizi. Každoročně se zúčastňuje desítek přednášek a besed v oblasti sexuální výchovy.

Život

Narodil se v roce 1940 v Ostravě jako pohrobek. Pochází z rodiny docenta analytické chemie na Karlově univerzitě a magistry farmacie.[3] Po maturitě v roce 1957 na gymnáziu v Orlové nastoupil na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, absolvoval v roce 1963. Později pracoval na gynekologicko-porodnickém oddělení OÚNZ v Ústí nad Orlicí, v roce 1967, po atestaci z ženského lékařství, byl přijat na II. ženskou kliniku v Brně jako vědecký pracovník, v roce 1969 začal pracovat jako lázeňský lékař ve Františkových Lázních, roku 1973 dokončil druhou, nadstavbovou atestaci z ženského lékařství. Studoval v Sexuologickém ústavu v Praze. Stal se krajským ordinářem v Ostravě, kde zůstal až do roku 1989. Od roku 1966 je ženatý (manželka Helena). Dcera Kateřina (* 1967) se věnuje opernímu zpěvu.

Po sametové revoluci pracoval v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě a od roku 1993 se stal ředitelem Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu (SPRSV).[3] Je členem výboru Sexuologické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně, členem zahraničních odborných společností European Association of Contraception (EAC) a International Society of Abortion Doctors (ISAD). Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu, jejímž je ředitelem, je členem International Planned Parenthood Federation (IPPF). Je externím učitelem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

V době komunistické normalizace byl v Ostravě předsedou základní organizace KSČ [1]. Po sametové revoluci stál u zrodu strany Nezávislá erotická iniciativa, za niž byl členem Zastupitelstva hl. m. Prahy.[4] V senátních volbách 1996 neúspěšně[5] kandidoval za Stranu zelených v Ostravě[6]. V senátních volbách 2000 poměrně těsně neprošel do druhého kola v obvodu Praha 12, kde kandidoval ze ČSNS.[7] V roce 2004 kandidoval do Senátu v Mělníce za stranu Sebeobrana voličů, kdy se dostal do druhého kola, zde však podlehl Jiřímu Nedomovi z ODS.[8]

V lednu 2012 vzbudila kontroverzi jeho pochvalná slova na adresu bývalého komunistického ministra vnitra (1961–1965) a jednoho ze symbolů komunistické normalizace Lubomíra Štrougala, československého předsedy vlády v letech 1970–1988. Uzel na autogramiádě Štrougalovy knihy pro média uvedl: „Lubomír Štrougal byl nejinteligentějším z českých komunistických státníků a byl jako jeden z mála komunistických představitelů uznáván i ve světě."[9] Na to kriticky reagoval advokát politických vězňů z doby normalizace Milan Hulík.[10]
Bibliografie

Radim Uzel

Ženské otazníky, Práce 1987
Mýty a pověry v sexu, Práce 1990
Sex – odhalené tabu, Grafoprint 1992
Jak neotěhotnět, Scientia medica 1992
Umění milovat, Cesty 1993
Zákony ženské přitažlivosti (společně s MUDr. Miroslavem Plzákem), Eminent 1995
1. český svatební průvodce (společně s MUDr. Leošem Středou a kolektivem), VRE 1995[11]
Sex a lidské vztahy humorně i vážně (společně s Petrem Parmou), SPRSV 1997
Člověk je živočich sexuální (společně s Ladislavem Hessem), Vademecum 1998
Erótova lampa (společně Karlem Koubkem), Ratio 1999
Antikoncepční kuchařka, Grada 1999
Potrat ano – ne (společně s Milenou Pekárkovou, Hanou Primusovou a Milanem Salajkou), Grada 2000
Sexuální zvěřinec, Ikar 2000
Sex, církev a politika (společně s Jaroslavem Zvěřinou a Karlem Koubkem), České Budějovice 2001
Červené uši, později Červenání (společně s Pavlem Malúšem), celkem 5 sešitů, výběr nejzajímavějších dotazů a odpovědí ze stejnojmenného rozhlasového pořadu
Pornografie aneb provokující nahota, Ikar 2004
Intímní slasti a strasti, Ikar 2009[12]
Antikoncepční otazníky : o antikoncepci převážně vážně (společně s Petrem Kovářem), CAT Ostrava 2010
Nevěra a co s ní, Petrklíč 2010s

Děkuji Mudr. Radimu Uzlovi za zpříjemnění včerejšího nezapomenutelného podvečera s jeho lechtivými bonmoty a Vlaďce Dohnalové za pozvání a láskyplné, profesionální provádění celým podvečerem. Majitelům Bistra Šísmís za pěkné prostředí a příjemnou milou obsluhu. Rádi se budeme vracet. a těšíme se na další společné zajímavé nabídky u vás i na občasné posazení u vínečka nebo kávičky.Nezapomenutelné klobásy s plněným pečivem, gurmánský olejíček i lahodné sýry.Jste všichni prostě skvělí!!!
Více  Zavřít popis alba 
  • 19.10.2014
  • 2 021 zobrazení
Reklama