Hledání: 19.- 25.duben

Pro dotaz 19.- 25.duben jsme našli 33 výsledků.
AKCE -30 % s kódem
📅 Naplánujte
celý nový rok.

Využijte 30% slevu na všechny kalendáře!
Kód: Kalendare2021
Kalendare2021
chilici
více  Zavřít popis alba 
94 komentářů
  • duben 2018
  • 143 zobrazení
vejunta
petřín

bětule a dok 19 &25 v ré
více  Zavřít popis alba 
  • 17.4.2010
  • 167 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
carodejavila
...letadlo, moře, vítr, slunce, vlny, květiny, potápění, jídlo...toaleta :-)
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2012
  • 844 zobrazení
ddm-chrudim
se za chladného počasí uskutečnil na chrudimském náměstí. Dům dětí a mládeže se také zúčastnil a nabídl dětem stolní deskové hry, malování, navlékání korálků na paměťový drátek a nabídku na letní tábory. U našeho stánku se zastavily ZŠ Dr. Peška Chrudim, Školní nám. Chrudim, Speciální školy Chrudim, MŠ Víta Nejedlého a veřejnost. Trošku nám byla zima, ale to asi k dubnu patří. Další akce, která nás čeká je Sportovní den pro MŠ, který se koná 25. dubna 2012 na AFK v Chrudimi. Přijďte se podívat, tentokrát bude i skákací hrad a soutěžit o postup do krajského kola v pěti sportovních disciplínách budou MŠ U Stadionu Chrudim, Víta Nejedlého Chrudim, Rabštejnská Lhota, Miřetice, Sv. Čecha Chrudim.
více  Zavřít popis alba 
  • 19.4.2012
  • 122 zobrazení
karla1
19. dubna 2010 Vítkovice - Baník B 0 : 1
25. dubna 2010 Baník B - Jihlava B 4 : 2
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2010
  • 113 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
kppvystavy
Mezinárodní výstava psů 25. dubna 2010 ČESKÉ BUDĚJOVICE
posuz. Otakar Vondrouš (24/19)
více  Zavřít popis alba 
  • 142 zobrazení
lotusesprit
Pěchotní srub K-S 4 „U cesty" - oboustranný dvoukřídlý pěchotní srub byl vybetonován ve II. třídě odolnosti, postaven ve svahu, což donutilo kontruktéry k výškového členění stavby. Mezi podlahami kasemat je výškový rozdíl 1,6 metru. Celková kubatura 1 571 m³. Betonáž byla zahájena 19. dubna 1937 , dokončena 25. dubna 1937 . Plánovaný počet posádky 35 mužů. Pravá i levá střelecká místnost vyzbrojena protitankovým kanónem vz. 36 spřaženým s těžkým kulometem vz. 37 a dvojčetem těžkých kulometů vz. 37. Počet střílen pro ochranu objektu: 4x pro lehký kulomet vz. 26. Dva pancéřové zvony pro lehký kulomet vz. 26. Také tento objekt se stal terčem německých ostřelovacích zkoušek. Z velmi malé vzdálenosti pálily německé kanóny do týlové stěny, zvláště pak do míst kolem vchodu. I přes značné úsilí německých dělostřelců žádný projektil vstupní chodbičku nezasáhl. Většina střel skončila v krakorci a tím by v boji nezpůsobila vážnější poškození. Postřelování se 5. 12. 1938 účastnil osobně Adolf Hitler. Válku přečkal srub v relativně dobrém stavu. Zachovány zůstaly oba pancéřové zvony, i když poškozeny. Levý byl vytržen, ale ponechán ve své šachtě. V 50. letech n.p. Kovošrot oba zvony zlikvidoval. Nad sruben dochován protitankový příkop.
více  Zavřít popis alba 
  • loni na jaře
  • 52 zobrazení
pakli
Hrad byl založen bratry Pavlem a Vokem ze starého moravského rodu Hrutoviců mezi léty 1329 a 1332, kdy se poprvé psali "ze Sovince".
Původní hrad měl jednoduchou dispozici: na vrcholu skaliska byla ve smyčce silné hradby na osmibokém plném soklu postavena válcová věž - bergfrit. Východně od věže stál palác obrácený směrem k přístupu ostroúhlým nárožím.
Pavlův syn Pavlík ze Sovince, který se zúčastnil domácí války moravských markrabat Prokopa a Jošta, pravděpodobně hrad lépe opevnil.
Za česko-uherských válek v 70. letech 15. století se Vok ze Sovince a jeho syn Jaroslav přidali ke straně uherského krále Matyáše. O dobývání či poškození hradu v těchto válkách nejsou žádné zmínky, značný počet pustých osad na sovineckém panství, doložený v 1. polovině 16. století, však svědčí o vyplenění okolí hradu.

Roku 1543 panství kupuje Kryštof z Boskovic.
Kryštof z Boskovic ani jeho vnuk Jan Černohorský z Boskovic a na Třebové, který hrad zdědil roku 1550, na Sovinci až na výjimky nepobývali. Hrad však byl sídlem úřední správy panství, jehož hospodářskému rozkvětu byla věnována náležitá péče.
V roce 1576 Jan Černohorský z Boskovic a Třebové prodal panství Vavřinci Ederovi ze Štiavnice.
Po Vavřincově smrti v roce 1590 převzala majetek jeho dcera Anna, která již v roce 1594 vzala v majetkové společenství svého manžela Jana staršího Kobylku z Kobylího, který po její smrti v roce 1607 Sovinec zdědil. Na hradě vybudoval mohutný renesanční barbakán s masívní štítovou zdí s dnešní první branou.

Po bělohorské porážce hrozila Janu st. Kobylkovi z Kobylího konfiskace majetku. Na přímluvu velmistra Řádu německých rytířů, vratislavského biskupa arcivévody Karla, kterému slíbil Sovinec prodat, a díky půjčce císařské komoře byl v roce 1621 císařem omilostněn. V roce 1623 pak byl nucen za 200 000 zlatých prodat hrad s panstvím arcivévodovi Karlovi ve prospěch Řádu německých rytířů. Jan st. Kobylka z Kobylího pak žil do své smrti ve Šternberku.

Hradu se brzy dotkly válečné události třicetileté války. První sovinecký hejtman Jindřich Wembovský z Wembovic vydal 25. října 1626 po vpádu Dánů Sovinec bez boje. Místodržící Řádu německých rytířů Jiří Vilém z Elkershausenu (1625-1641) jmenoval proto hradním hejtmanem Jana Höppera (1626-1649), jehož erb je umístěn na objektu tzv. Remteru.

Snadné obsazení hradu Dány však přesvědčilo místodržícího o nutnosti zdokonalit opevnění hradu. V průběhu rozsáhlých opevňovacích prací, které probíhaly v letech 1626/7-1643, se z hradu stala moderní pevnost, odpovídající vojenskému umění své doby.
V roce 1643 vpadla švédská vojska pod vedením Lennarta Torstenssona do Čech a na Moravu. Na zpětném pochodu do Slezska, kam se švédská vojska vracela po neúspěšném obléhání Brna, se rozhodl Torstensson obsadit Sovinec. Švédská armáda o síle 8 000 mužů s 82 děly hrad ve dnech 16. až 17. září 1643 obklíčila a po úporných bojích ho 7. října 1643 po čestné kapitulaci posádky obsadila. Švédové obnovili hradní opevnění a z hradu učinili vedle Olomouce a Uničova svůj třetí opěrný bod, umožňující švédskou kontrolu široké oblasti severní Moravy a Slezska. Švédové drželi hrad až do roku 1650.

Po opětovném převzetí hradu Řádem německých rytířů v roce 1650 a po provedení nejzákladnějších oprav sloužil až do poloviny 18. století jako řádová pevnost. Do branné pohotovosti byl ještě uveden dvakrát, a to v roce 1663 v důsledku nebezpečí tureckého vpádu a opět v letech 1680-1683, kdy hrozilo nebezpečí vpádu Thökölyho povstaleckých jednotek z Uher a Turků, obléhajících Vídeň.

V 60. letech zřídil Řád německých rytířů na hradě řádový seminář pro 22 chlapců, rektora a 4 kněze - učitele. Pro účely semináře byl v letech 1856-1857 zcela zbořen trakt na 6. nádvoří mezi jižním palácem a Remterem (bývalý příbytek důchodního úředníka a stáje) a na jeho místě postavena nová patrová budova. Sál v Remteru byl proměněn v kapli. V roce 1858 došlo k odstranění zdi a brány mezi 3. a 7. nádvořím. Po přeložení řádového semináře do Opavy pronajal Řád tyto prostory v roce 1867 zemským úřadům pro Moravskoslezskou lesnickou školu, která zde setrvala do roku 1896. Počátkem 20. století nechal velmistr Evžen (1894-1923) hrad elektrifikovat a nově zařídit interiéry, takže v roce 1904 se zde nacházely 4 knížecí pokoje, 3 kavalírské pokoje, knihovna, zbrojnice a dalších 28 pokojů a místnost pro (nezařízenou) kapli.

V roce 1939 byl Německý řád nacistickým Německem zrušen. Wehrmacht, užívající hrad od roku 1940, jej proměnil na zajatecký tábor pro francouzské důstojníky. Po zrušení zajateckého tábora v roce 1942 převzal hrad Sudetský lesmistrovský úřad. Ten jednal o prodeji hradu s říšským vedením SS, ale nakonec prodal hrad v dubnu 1943. Společnosti pro podporu a péči o německé kulturní památky. Na hradě však byla až do konce války umístěna malá jednotka SS, střežící zde uložený ukořistěný materiál.

V prvních květnových dnech roku 1945 hrad vyhořel. Pod střechou zůstaly jen bývalé konírny a budovy v předhradí. Již v roce 1951 byly zahájeny zabezpečovací práce, rekonstrukční práce probíhají s různou intenzitou dodnes.
více  Zavřít popis alba 
  • 30.7.2019
  • 61 zobrazení
mysticsmile
Krásné středeční odpoledne. Prostranství u Zámeckého skleníku osvěžují vodotrysky vyčištěného jezírka s průzračnou vodou, maminky s kočárky posedávají na lavičkách a užívají jarního Sluníčka. Protože je zatím času dost a vysoká dohlednost lákala k fotografování, pořídil jsem dva snímky. Ale kvůli tomu jsem zde tentokrát nebyl. Kulturní zařízení Boskovice připravila na středu 25. dubna dvě nádherné akce jež se k sobě velmi hodily a také téměř bezprostředně navazovaly. V této reportáži se podíváme na tu první – vernisáž výstavy Náhledy, i když i té večerní akce se malinko dotkneme. K té připravujeme samostatný článek i s krátkou zvukovou ukázkou.
Po šestnácté hodině přivítala Mgr. Táňa Reiblová tvůrce výstavy, jenž přijel instalovat expozici až z dalekého slováckého Hodonína a též k vystaveným exponátům pohovořit několik slov. Je jím Mgr. Art. Petr Bulava odborný učitel tamní Střední školy průmyslové a umělecké. Bohužel zřejmě nádherné počasí a termín vernisáže způsobily, že přišlo velmi málo lidí, což bylo velká škoda. „Však lidé přijdou, a budete jich zde mít večer dost,“ omlouvala nízkou účast Mgr. Táňa Reiblová. „V 19 hodin máme koncert klasické hudby, tak před představením a o přestávce se jistě všichni přijdou nahoru podívat. Já jsem jí moc nevěřil a bylo mi tak trochu líto mladého učitele, že ten nízký zájem zřejmě nebyl podle jeho představ. Ale teď se musím paní Mgr. Táni Reiblové aspoň takto omluvit. Měla pravdu, večer jsme měli galerii plnou a Petr nestíhal vyřizovat zvídavé otázky. Všem se výstava moc líbila. Lidé především oceňovali šikovnost, trpělivost a umění studentů.
Vrátíme se v čase trochu zpět. Ještě před začátkem koncertu byl chvíli čas, galerie prázdná, jen v rohu se tiše linula moderní snad nějaká etnická hudba z počítače. Volno jsem využil a přímo mezi panely výstavy trochu vyzpovídal sympatického hosta z Hodonína: „Výstava, která dnes začala, má prezentovat jakýsi výřez prací studentů Střední uměleckoprůmyslové školy Hodonín, která slaví letos patnáct let. Máme rozmanité obory. Věnují se zpracování keramiky, malbě a grafickému designu. Studenti během čtyř ročníků procházejí různými tématy, které pak v praxi mohou uplatnit. V grafickém designu studenti začínají tvorbou klasické grafiky suchou jehlou, linorytem a dalšími technikami, jež známe z minulosti. Od druhého ročníku přecházejí na novější média. Zpracovávají plakáty ke koncertům, výstavám, snaží se je doplnit texty prózy a básní. Témat nekonečně mnoho. Absolvent pak po maturitě uplatnění na trhu práce najde. Třetím oborem, jenž vyučujeme, se týká užité malby. Pokud se rozhlédneme po regionech Jižní Moravy, zjistíme, že mnoho staveb obsahuje sgrafita, vitráže, fresky. I těmito tématy se u nás ve škole studenti zabývají. Zde prezentované práce jsem se snažil poskládat tak, aby to byla všehochuť, od každého něco. Vidíme studijní kresby, jedná se o vyučovací předmět Figurální kresba. Studentům chodí v současné době dva modely, starší pán a paní. Já to často střídám, aby to studenty bavilo. Ti se snaží zpracovat tělesnost a figuru jako takovou. Nabyté zkušenosti a vědomosti použijí v budoucnu při ilustracích knih, takže tento předmět je pro, ně velmi důležitý. Během studia figurální kresby začínají tužkou, pak přecházejí na pastely, uhly a rudky. Málokdo si uvědomí, jak nesmírně těžké je kreslit dle živého modelu. Pokud student kopíruje třeba nějakou renesanční kresbu, může si rozložení polí v klidu rozmyslet. Ovšem kreslit reálnou bytost je mnohem těžší. Pro zdejší výstavu jsem připravil též ukázku malby voskem a olejem na sololit. Je to starobylá technika starověkého antického původu. Tohle probíráme ve třetím a čtvrtém ročníku. Práce je oblíbeným volným maturitním tématem studentů. Vosk se smíchá s olejovou barvou a pomocí horkovzdušné pistole dojde k rozmývání a výraznějším strukturám. Kouzlo techniky je v tom, že autor do poslední chvíle neví, co z toho vzejde,“ usmál se Mgr. Pavel Bulava a ukázal na protější stěnu, kde tahle práce visí. „Výtvarná činnost je náročná, proto máme předmět malířská technologie. Zde se studenti naučí rozpoznat všechny podklady, aby jejich konečný výtvarný záměr vyzněl dle jejich představy. Naši uměleckoprůmyslovou školu tvoří dvě budovy. V jedné jsou soustředěny stavební obory a technická licea, my máme v druhém bloku ateliéry, kde probíhají odborné předměty. Nedílnou součástí výuky je pohled do historie, proto vyučujeme předmět dějiny výtvarné kultury. Student na konci čtvrtého ročníku má celkový přehled a dovede definovat současné umění dvacátého století i s nejmodernějšími trendy. Samozřejmě nemůžeme minout digitální techniku, tak třeba při výrobě plakátů učíme práci s grafickými programy na počítačích. Studenti se seznámí s možnostmi Wordu, Excelu a Photoshopu. Pak lze využívat kombinace technik. Třeba linoryt, jenž se neskenuje a vhodně nakomponuje do plakátu.“ Petr se otočil a ukázal na výrazně červený plakát za sklem. „Tohle je ono. Pak učíme techniku mozaiky, kdy se na dřevěnou podložku nanese vrstva tmelu a do ní vkládají různé úlomky keramiky. To vždy nabádáme studenty, aby nosili z domu vyřazené barevné kachličky,“ opět vnesl trochu humoru do debaty Petr a pokračoval: „Studium má jistou pevnou formu, na konci druhého ročníku tvoříme mozaiku, ve třetím se studenti věnují malbě na plátno. V průběhu učiva projdou a osvojí si všechny techniky. Velmi zajímavé je Štukolstro. Je to tónování sádry, Ta se pokládá ve vrstvách vedle sebe, to vidíme zde na zemi a tady na stěně. Tónovaná sádra vytváří mramorové struktury a vypadá to moc hezky. Často je to vidět v budovách, kdy jsou takto tvořeny celé stěny. Zdejší zámecký skleník jsem pro výstavu zvolil záměrně. Je tu krásná čistota prostoru. Pro tuhle výstavu je důležité, aby nebyla narušována výraznými architektonickými prvky. Dnes je zajímavý trend umísťovat expozice například do opuštěných továrních hal. Je to takové sterilní prostředí a pro podobný účel se velmi hodí. Před rokem jsem zde měl s místní rodačkou MgA. Zuzanou Pitnerovou výstavu, tak už to tady trochu znám. Na naší Střední uměleckoprůmyslové škole působím jako učitel figurální kresby. Hodonín chystá na čtvrtek 26. dubna večer v místní galerii výtvarného umění otevření studentské oddělení. Budeme tam mít každé dva měsíce novou výstavu našich talentovaných žáků,“ pochlubil se na závěr Mgr. Art. Petr Bulava.
A protože do koncertu zbývala asi hodina a půl, vzal jsem Petra na malou exkurzi památkovou zónou Boskovic, protože se mu naše krásné město moc líbí a podle jeho slov se sem vždy rád vrací.
Výstava Náhledy potrvá na galerii Zámeckého skleníku v Boskovicích do 24. května 2012.
Více: www.kulturaboskovice.cz
www.boskovice.vz
http://www.prumyslovka.cz/
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 26.4.2012
  • 537 zobrazení
bkmb
Branky a nahrávky: 6. Matějovský (Duben, Jensen), 19. Divíšek (Jindra, Žabka), 23. Nouza (Čížek, Handlovský), 56. Macho (Marušák, Macháček) - 25. Ludvík (Klobouček, Janků), 34. Alinč (Němeček, Dragoun) Vyloučení: 6:9. Využití: 0:2. V oslabení: 0:0. Diváci: 960. Třetiny: 2:0, 1:2, 1:0
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 10.8.2010
  • 201 zobrazení
zuypompi
Foto: Jiří Pojar
Suveréni! Přípravka domácí Jiskry Domažlice ovládla domažlický turnaj 4 týmů
Nenašli přemožitele a soupeřům sázeli do sítě jeden gól za druhým.
Domažlice Na městském fotbalovém stadionu Střelnice v Domažlicích se vzájemně utkaly čtyři týmy mladších přípravek. Palmu vítězství vybojovala suverénními výsledky mláďata pořádajícího klubu před druhým okresním zástupcem FK Holýšov.
Hrálo se systémem každý s každým v zápasech na 25 minut. Vítězní hráči Jiskry Domažlice zvládli turnaj ve velkém stylu. Nejprve porazili vrstevníky ze Sušice 14:1, ve druhém utkání předvedli ještě větší kanonádu proti Holoubkovu výsledkem 18:1 a až ve svém posledním duelu trochu pošetřili střelný prach. Po lehce prospaném začátku ale zabrali a okresního rivala z Holýšova porazili 6:2.
Právě mladí holýšovští fotbalisté obsadili druhou příčku v turnaji, když mimo prohry s Domažlicemi porazili Holoubkov 9:1 a Sušici 8:4. Boj o třetí místo pro sebe rozhodla v dramatickém duelu s těsným výsledkem 8:7 přípravka Holoubkova. Poslední tak se třemi porážkami skončila Sušice.
„Turnaj byl zajímavou prověrkou pro naše mladé hráče. Všichni, kteří dostali na hřišti šanci si zahrát se jí chopili velmi dobře a ukázali nám, že si svými výkony zaslouží místo v sestavě,“ zhodnotil akci trenér Domažlic David Kohel.
Celkové pořadí: 1. Domažlice 3-0-0 38:4 9 2. Holýšov 2-0-1 19:11 6 3. Holoubkov 1-0-2 10:34 3 4. Sušice 0-0-3 12:30 0
(rba, dko)
více  Zavřít popis alba 
  • 7.4.2018
  • 182 zobrazení
verastrnadkova
Čejkovice jsou vinařská obec v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, 15 km severozápadně od Hodonína. Obcí protéká potok Prušánka. Žije zde přibližně 2 500 obyvatel.
Z hlediska regionálního členění náleží Čejkovice do oblasti hanáckého Slovácka, která je vtěsnaná mezi Podluží, Hodonínsko a Kyjovsko. Sousedními obcemi sídla jsou Vrbice, Prušánky, Starý Poddvorov, Nový Poddvorov, Čejč, Kobylí, Velké Bílovice a Mutěnice.

Název obce
Název obce Čejkovice nelze odvozovat od pověsti, která vypráví o pánovi, který při lovu zastřelil čejku, a nad ní pronesl monolog: „Už nepoletíš čejko-více“. Jelikož je v Česku mnoho vesnic s tímto názvem, vyznívá pravděpodobněji hledat původ tohoto názvu v místních jménech: Čajka, Čejka, Čak a v řadě jiných obměn. Všechna ta jména historikové vysvětlují od základu čekati, čakati, a nejstaršího tvaru „čajati“, to je být na stráži. Další variantou je taky odvození od vlastního jména Čajka, které pocházelo od staročeského označení ptáka čajky (čejky). Název Čejkovice pak znamená „ves lidí Ča(e)jkových“.

Historie
Příchod templářů do našich zemí je datován k roku 1230 a k tomuto datu se rovněž vztahuje i budování čejkovické gotické tvrze a příslušného sklepení (Templářské sklepy). V této době zde taktéž často sídlil templářský komtur Ekko. První písemná zmínka o Čejkovicích pochází z roku 1248, kdy břeclavský feudál Oldřich ze Sponheimu daroval čejkovským templářům čtyři grunty v nedalekých Rakvicích. V roce 1309 se majetku templářů a zároveň i celých Čejkovic zmocnil Jindřich z Lipé. Po odchodu feudálů z Lipé se v Čejkovicích střídají rody z Kunštátu, ze Štemberka, ze Zástřizl, z Lomnice a z Víckova. V roce 1540 došlo k obnovení hrdelního a trhového práva. Rok 1540 znamenal pro Čejkovice změnu majitele na rod Víckovců, kteří městečko drží až do roku 1622, kdy byly Čejkovice Janu Adamu z Víckova, který se zúčastnil stavovského povstání zkonfiskovány a předány řádu jezuitů neboli Tovaryšstvu Ježíšovu. Po zrušení řádu roku 1773 přešel majetek do Studijního fondu. V roce 1785 navštívil Čejkovice císař Josef II. a na přímluvu tehdejšího starosty zrušil své nařízení o pohřbívání v plátně. Čejkovice disponovali horenským právem (pěstování vína) nebo hrdelním. Za první světové války někteří občané Čejkovic bojovali v řadách legionářů, převážně ve francouzských, italských a ruských legiích. Během nejhoršího období druhé světové války přišlo o život mnoho občanů obce. Konec války pro Čejkovice nastal 14. dubna 1945, kdy obec osvobodila sovětská vojska. Rok 1998 byl 750. výročím první písemné zmínky a k této příležitosti byl obci udělen tehdejším předsedou vlády znak obce.

Akce a život v obci
Každoročně se konají v Čejkovicích tradiční krojované hody. Jejich součástí je stavění hodové máje, průvody obcí, hodové zábavy a všemožné jiné veselí. Hladký průběh hodů zajišťují stárci a stárky – vybraní zástupci z krojované mládeže (chasy). Hody se slaví ve vesnici jako křesťanský svátek vztahující se k svátku patrona kostela. V Čejkovicích, kde je kostel zasvěcen sv. Kunhutě, se však hody konají vždy třetí víkend v srpnu a to z toho důvodu, že na jaro bylo moc práce. Nový termín byl odvozen od data svěcení nových kostelních zvonů.
Vinné trhy mají v Čejkovicích již dvacetiletou tradici. V prostorách zámku a přilehlé zámecké zahradě se návštěvníkům prezentuje vice než 30 vinařství. Akce je spojená zejména s folklorem lidovými tradicemi a dobrou náladou.
Zarážení hory – Tradice zarážení hory má kořeny ve středověku. Vinaři tak tehdy uzavíraly své vinice s dozrávajícími hrozny cizím lidem. Právní ochranu jim tehdy poskytovalo tzv. horenské právo, kde byli formulovány např. tresty pro nezvané hosty nebo případné výjimky. Porušení zákazu se přísně trestalo, mohlo dojít až na hrdelní tresty. Hrozen si směli pro osvěžení v horkém dni utrhnout jen nemocní lidé, případně těhotné ženy. Tato pravidla platila až do konce vinobraní. V Čejkovicích bylo toto horenské právo patentem Josefa II. v roce 1784 zrušeno. Obyvatelstvo ale toto nařízení nechtělo přijmout a dlouhou dobu dodržovalo staré zákony, zejména společný začátek vinobraní, a často se k nim vraceli. Dnes je obřad pouze formální. Stává se turistickou atrakcí doprovázenou muzikou. Symbolem zaražené hory je vztyčená opentlená májka zaražená deseti kůly ztělesňujícími počet vinařských tratí v obci, kterými jsou Stará hora, Šatrapky, Odměry, Novosády, Díl u včelína, Niva hrbatá, Helezný díl, Noviny, Kontrbovce a Kostelnické.
Slavnost Těla a Krve Páně, nebo také lidově Boží Tělo je náboženský svátek římskokatolické církve. Probíhá tak, že z kostela vychází průvod a míří ke čtyřem předem určeným domům, u kterých jsou vybudovány oltáře. Kněz u nich provede modlitbu a procesí míří zpátky do kostela. Datum slavnosti se řídí dle data Velikonoc, Svatodušních svátků a návazně Nejsvětější Trojice toho roku.
Svatomartinské slavnosti – Svatomartinské je mladé víno s certifikovanou známkou, kterou za splnění určitých podmínek, vinařům uděluje Vinařský fond ČR. Pod značkou Svatomartinské se nesmí vyrábět vína všech odrůd, jsou pro něj schváleny pouze čtyři odrůdy. Z bílých vín je to Müller Thurgau a Veltlínské červené rané. Z vín červených je to Modrý Portugal a Svatovavřinecké. Z těchto červených odrůd je možno vyrobit i vína růžová. Každá z těchto odrůd může být vyráběna jako samostatná odrůda nebo jako také cuveé těchto odrůd.
Slavnostní zahájení ochutnávky vín probíhá za zvuku famfár na nádvoří čejkovického tvrze dne 11. 11. v 11 hodin a 11 minut. V té chvíli přijíždí Martin na svém koni a veze soudkem vína, který předá místním vinařům a symbolicky jim předává požehnání k výrobě a užívání Svatomartinského vína. Mužský pěvecký sbor Révokaz z Čejkovic zazpívá píseň „Svatý Martine“, kterou složil speciálně pro tuto příležitost místní hudebník Jaroslav Novák. Poté již začíná degustace mladých vín.
Den otevřených sklepů vychází z tradičního obcházení sklepů a koštování vín ve sklepech vinaři a jejich přáteli. Tato tradice byla obnovena v roce 2003 občanským sdružením Čtvrtčníci. A akce začíná v 10:00 na nádvoří tvrze, kde si návštěvníci koupí vstupenku a až do večerních hodin obchází sklepy po celých Čejkovicích. Akce bývá zakončena zábavou na zámku, kde k poslechu a zábavě hraje cimbálová muzika z Čejkovic "Morava".
Čejkovická laťka je nejstarší halový závod v Česku, první ročník se konal již v roce 1968. Do roku 1975 to byl závod o "Pohár Sokola Čejkovice". Název Čejkovická laťka název od roku 1976. Od roku 1979 doprovází závodníky živá muzika. V roce 1983 došlo k radikální změně, když se Čejkovická laťka přestěhovala z nevyhovující Sokolovny do kulturního domu Zemědělské akciové společnosti Čejkovice. Na Čejkovické laťce se vystřídala celá řada vynikajících výškařů z celé Evropy. V roce 2018 se konal již 50. ročník této akce.
750. výročí posvěcení chrámu se konalo v neděli 2. června 2019. Slavnostní mši svatou celebroval ve zcela zaplněném chrámu sv. Kunhuty pomocný biskup brněnský mons. dr. Pavel Konzbul. Chrámu byl darován ostatek papeže sv. Jana Pavla II. Celou mši přenášela televize Noe přímým přenosem.

Vinařství
Čejkovice jsou jednou z největších vinařských obcí v Česku. Plocha osazená vinicí zahrnuje 528 ha. Tradice pěstování vinné révy se datuje, již od 13. století, kdy zde působil řád Templářských rytířů. Pověst říká, že soudek vína z Čejkovic byl i na korunovaci krále Karla IV. a nevyhnul se mu ani prezident Masaryk. Po stránce pěstitelské patří Čejkovice do vinařské oblasti Morava, podoblasti velkopavlovické.

Příroda
Průměrná teplota vzduchu je 9,2 °C,což řadí Čejkovice k nejteplejším místům v Česku. Geologicky je území tvořeno sedimenty starších i mladších třetihor. Průměrná nadmořská výška území je 208 m n. m. Podle geomorfologického členění náleží toto území ke karpatské soustavě. Geologický podklad tvoří jílovce, pískovce a slepence ždánické jednotky. Po ústupu moře v mladších třetihorách zde zůstala dvě slaná jezera, Čejčské a Kobylské, která se postupně vyslazovala. V minulém století byla pak sítí kanálů odvodněna, vysušena a rozorána. Za působení jezuitů v Čejkovicích zde bylo osm rybníků.
Pamětihodnosti
• Zámek prošel složitým vývojem. Původně sloužil jako středověké feudální sídlo a templářská komenda. Po zrušení řádu tvrz postupně chátrala. Postupem času tvrz vystřídala mnoho majitelů a roku 1559 byla označena jako zámek. Omítka zámku byla obohacena renesanční sgrafitovou rustikou. V roce 1645 zámek vypálili Švédové a 1705 povstalečtí kuruci. Novými majiteli se stali v roce 1624 olomoučtí jesuité, kteří zámek zrekonstruovali na řádovou residenci a zřídili kapli. Pod kaplí vyhloubili hrobku pro významné činitele koleje. Po zrušení řádu byl čejkovický statek připojen k hodonínskému panství a zámek sloužil především k ubytování úředníků a hospodářským potřebám. Důležité byly zejména vinné sklepy. Těžké období pro zámek nastalo již krátce po roce 1918, kdy zámek připadl do správy státních statků nového československého státu. Jeho bezohledné využívání však vyvrcholilo až po druhé světové válce. Proto když v roce 1975 obec získala objekt, byl v dezolátním stavu. Demolici však striktně odmítla a v témže roce započala jeho náročná oprava. Ta po mnoha útrapách skončila v roce 1996. V bývalé kapli byla zřízena obřadní místnost a v současné době zámek slouží jako hotel a je také symbolem obce.
• Kostel sv. Kunhuty založili pravděpodobně němečtí rytíři ve 13. století. V roce 1673 byl opraven Jezuity, avšak roku 1692 vyhořel a s ním většina městečka. Záhy byl postaven nový. Ten však po pěti letech znovu vyhořel při vpádu Uhrů. Hned poté co císař Josef II. koupil Čejkovice (1783), bylo započato se stavbou nového kostela. Byl pořízen nový barokní hlavní oltář a hodnotné polychromované sochy sv. Václava a sv. Ludmily vpravo a vlevo od něj. Do roku 1891 však neměl klenbu (byl jen provizorně zastřešen) ani věž. Ta byla postavena v letech 1890–1892 a její výška činí 42 metrů. Za války byly zvony použity jako válečný materiál. Po jejím skončení byly pořízeny nové, ty však již nejsou stejně melodické.
• Templářské sklepy byly vybudovány současně s tvrzí a o jejich velikosti se dodnes tradují legendy. Tyto mohutné sklepy, jimiž může projet ozbrojenec na koni nebo vůz naložený zbožím, byly a jsou stále využívány pro uskladnění a zrání vína. Z celkového komplexu chodeb, které údajně vedly až do Skalice na Slovensko (cca 24 km) a dle legendy jimi vedla jantarová stezka, je zpřístupněno pouhých 650 metrů sklepení, známé jako Templářské sklepy.
• Domek Tomáše Garrigue Masaryka – Tomáš Masaryk zde bydlel a chodil do školy v letech 1856-1862. Je zde zachovám domek, ve kterém bydlel, a ve kterém je stálá expozice z jeho života. Často později vzpomínal na svá školní léta v Čejkovicích. V lednu roku 1919 se stal prezident Tomáš Masaryk čestným občanem Čejkovic. Je po něm pojmenována místní ZŠ. „Můj vlastní domov - to byly Čejkovice“ (T. G. Masaryk). Dne 25. května 2018 se v důsledku stáří objektu částečně zbortila střecha domku, který je dnes ve vlastnictví Sokola.
• Havlíčkův mlýn – budovy mlýna se na tomto místě nacházely nejspíše od poloviny 19. století. Nejstarší dochovaná část současné podoby mlýna prošla poslední doložitelnou rekonstrukcí v roce 1909. V té době mlýn patřil rodině pana Josefa Havlíčka. Mlýn byl zpočátku poháněn plynovým motorem, posléze elektřinou. V roce 1953 byl mlýn znárodněn a převeden pod Ministerstvo zemědělství a výživy, které jej pronajímalo jako sklad místnímu JZD. Po sametové revoluci se v rámci restitucí vrátil majetek původním majitelům, kteří mlýn prodali společnosti Sonnentor. Současný majitel celou budovu kompletně zrekonstruoval. Nový výrobní program se zaměřuje výhradně na zpracování bylin a koření z kontrolovaného ekologického zemědělství. Mlýn tedy nepřestal sloužit svému účelu, pouze místo obilí se tu zpracovávají léčivé rostliny a koření.
• Čejkovické Špidláky – Jedná se o zachovalou nelesní lokalitu. Nejvýznamnější částí oblasti jsou dvě stráně nazývané Čejkovické Špidláky, které jsou od počátku 90. let zapsány do seznamu našich chráněných území. Špidláky disponují obrovskou druhovou rozmanitostí (biodiverzita). Počet druhů přesahuje dvě stovky a z toho několik desítek vzácných a chráněných. Mimo jiné se tu vyskytují třeba vzácné koniklece.

Hnutí Brontosaurus Čejkovice
Hnutí Brontosaurus působí v Čejkovicích od roku 2007. Nabízí netradiční volnočasový program a zážitky s cílem pomáhat přírodě a lidem. Zaměřuje se především na environmentální výchovu a volný čas dětí a mladých lidí. Všemožně rozhýbává kulturní a společenský život v Čejkovicích a okolí. Pořádá tradiční oslavy Dne Země. Jeho členové působí v krajanské vesnici Češko Selo v Srbsku. V roce 2012 vybudovali miniparku, v němž při oslavě Dne Země v roce 2015 odhalili druhou sochu na území Čejkovic (první je socha T. G. Masaryka). Organizace sídlí na klubovně v bývalých jeslích mezi myslivnou a zdravotním střediskem. Předsedou je od roku 2018 Radim Veselský, který nahradil Ing. Petra Hájka. Hospodářem je Mgr. Bc. et Bc. Petr Gal.
Jde o pobočný spolek Hnutí Brontosaurus, které pomáhá v oblasti ochrany přírody, práce s mládeží a zážitkové pedagogiky po celém Česku od roku 1974.

BOŽÍ MUKA
GPS : 48.8923922N, 16.9394947E

KAPLIČKA
GPS : 48.8988692N, 16.9398867E

KAPLIČKA POD NOVOSÁDY
GPS : 48.9073439N, 16.9304283E

KŘÍŽ
GPS : 48.9157275N, 16.9375203E

BOŽÍ MUKA
GPS : 48.9095339N, 16.9406072E

ČEJKOVICKÉ (TEMPLÁŘSKÉ) SKLEPY
Historický labyrint vinných sklepů templářských rytířů ze 13. století. Prohlídku čejkovických sklepů je nutné objednat po telefonu. Prohlídka je možná včetně degustace místních vín.
Otevírací doba
Prohlídku historických Templářských sklepů ze 13. století si můžete objednat na telefonních číslech +420 518 309 011, +420 606 746 430 nebo e – mailem : info@templarske-sklepy.cz.
V objednávce, prosím, uvádějte kontaktní informace – jméno, příjmení a telefonní číslo.
Objednávejte, prosím, min. den předem. Uveďte datum a čas prohlídky, eventuálně požadavek na překlad do angličtiny či němčiny.
Pravidelné prohlídky není nutné objednávat předem, probíhají automaticky.
Leden – květen, říjen – prosinec
Prohlídky Templářských sklepů probíhají denně (PO – NE) a to pouze na objednávku. Rezervace je nutná alespoň den předem a jen v pracovní dny do 15:00 hodin.
Duben
Pravidelné prohlídky Templářských sklepů : So 13. 4. – 10:00, 11:00, 12:00, 13:00, 14:00, 15:00, 16:00, 17:00
Květen
Pravidelné prohlídky Templářských sklepů : So 25. 5. – 10:00, 11:00, 12:00, 13:00, 14:00, 15:00
Dne 25. 5. v rámci XXIV. Čejkovických vinných trhů je vstup i komentovaná prohlídka ZDARMA. Výklad je s průvodcem a bez degustace. Ochutnávky vína v rámci Čejkovických vinných trhů probíhají v areálu Hotel zámek Čejkovice.
Návštěvníci, kteří mají zájem o prohlídku sklepení mimo Čejkovické vinné trhy, hradí vstupné dle standardního ceníku vč. možnosti komentované prohlídky s degustací, viz informace níže.
Červen
Pravidelné prohlídky Templářských sklepů :
• Čt, Pá, So – 11:00, 13:00, 15:00, 17:00
• Po, Út, St, Ne – na objednávku
Červenec, srpen
Pravidelné prohlídky Templářských sklepů :
• Po, Út, St, Čt, Pá, So – 11:00, 13:00, 15:00, 17:00
• Ne – na objednávku
Září
Pravidelné prohlídky Templářských sklepů :
• Po, Út, St, Čt, Pá - 13:00, 15:00
• So – 11:00, 13:00, 15:00, 17:00
• Ne – na objednávky
Vstupné
• Prohlídka bez degustace : 50,- Kč/osoba.
• Prohlídka s degustací : 150,- Kč/osoba.
• Prohlídka s degustací : 135,- Kč/osoba - 10% SLEVA pro držitele karty SPHERE.
(V ceně je degustace čtyř přívlastkových vín a sklenička na víno).
• Prohlídka s překladem do anglického nebo německého jazyka: 300,- Kč/skupina + vstupné za počet osob.
• Prohlídka s degustací trvá přibližně jednu hodinu.
Kontakt
Telefon : 518 309 011
E – mail : info@templarske-sklepy.cz
Web : www.templarske-sklepy.cz
GPS : 48.9059336N, 16.9422767E

VINNÝ LIS
GPS : 48.9053783N, 16.9428736E

KOSTEL SVATÉ KUNHUTY
Čejkovický kostel sv. Kunhuty ukazuje na založení německými templáři (13. stol.). V roce 1673 byl opraven Jezuity, ale již roku 1692 vyhořel a s ním i větší část městečka. Tehdy se rozlily i zvony. Záhy byl znovu postaven, ale práce nebyla provedena odborně. Roku 1700 byla postavena věž s hodinami a opatřena novou bání a makovicí. Po pěti letech však kostel znovu vyhořel při vpádu Uhrů.
Hned v prvním roce, když císař Josef II. koupil Čejkovice (1783), bylo započato se stavbou nového kostela. Do roku 1891 však neměl věž ani klenbu. Věž, jejíž výška činní 42 metrů, byla přistavěna v letech 1890 -1892. Další oprava kostela je datována rokem 1924. Náklady na opravu byly značné neboť její součástí byly i tři nové zvony. Hlas a souhra zvonů byly překrásné. Tato nádhera zanikla v době druhé světové války, kdy byly zvony použity jako válečný materiál. Po válce byly pořízeny zvony nové, ale jejich hlas již nebyl tak melodický.
GPS : 48.9049928N, 16.9432708E

SOCHA SVATÉHO ALOISE
Barokní socha pochází z roku 1762.
GPS : 48.9049661N, 16.9436094E

SOCHA T. G. MASARYKA
Socha T. G. Masaryka v Čejkovicích připomíná, že první československý prezident zde strávil velkou část svého dětství (1856–1862). Navštěvoval místní obecnou školu, kde později i pracoval. Masarykova socha byla odhalena již v roce 1928, jejím autorem byl Václav Hynek Mach. V roce 1940 byla zničena, o sedm let později byla vyrobena replika. Ta byla odstraněna v roce 1981. Nynější socha byla slavnostně odhalena v březnu 1990, u příležitosti sto čtyřicátého výročí Masarykova narození.
GPS : 48.9043478N, 16.9446689E

DOMEK T. G. MASARYKA
S Čejkovicemi je spojen jeden z největších velikánů tohoto století vysokoškolský profesor, spisovatel a humanista, zakladatel Československé republiky v roce 1918 - T. G. Masaryk. Masaryk se narodil v roce 1850 v Hodoníně a do Čejkovic přichází v roce 1856 jako šestiletý chlapec. Zde chodí do školy, poznává život a svět, studuje v zámecké knihovně. Prožívá zde šest let svého dětského života. Do Čejkovice se vrací ještě jednou v letech 1864-65 a působí zde jako praktikant ve škole.
Domek, v němž TGM bydlel, byl téměř zničený, léta neudržovaný. Jeho záchrana se podařila díky obrovskému nadšení čejkovických občanů, obecního úřadu a zemědělského družstva. Na domku byla v roce 1933 instalována terakotová pamětní deska, která setrvala na svém místě až do dnešních dnů. V interiéru domku je instalována stálá expozice ze života TGM.
Otevírací doba
Návštěvu našeho malého muzea si můžete dohodnout denně v době od 13:00 do 15:00 hod.na tel. 518 362 335.
GPS : 48.9037117N, 16.9442233E

TEMPLÁŘSKÉ SKLEPY V ČEJKOVICÍCH, DRUŽSTVO
Templářské sklepy v Čejkovicích jsou vinné sklepy v jihomoravské obci Čejkovice v okrese Hodonín. Jejich tradice sahá do raného středověku. Může se rovněž jednat o název firmy Templářské sklepy Čejkovice vinařské družstvo, jehož adresa je Na Bařině 945, Čejkovice.
GPS : 48.9034478N, 16.9459267E

ZÁMEK
Prošel složitým vývojem. Do značné míry se uchovalo zdivo a dispozice středověkého feudálního sídla a templářské komendy, které mu předcházely. Samotný zámek má kolem vnitřního nádvoří tři jednopatrová křídla uspořádaná do půdorysného tvaru mezi čtvrtkruhem a podkovou. Vedle průjezdu do nádvoří vystupuje hranolová věž. Právě tato středověká věž představuje nejpozoruhodnější objekt starší části zámku - původní tvrze.
Dolní úzký prostor je zčásti vytesaný do skály a byl přístupný jen otvorem v podlaze prvního patra. Pro vzhled a využití bylo podstatné renesanční rozšíření sídla o jižní a východní křídlo, neboť došlo k překročení původní rozlohy sídla východním směrem.
Příležitostí ke stavebním zásahům bylo více než dost, neboť v roce 1645 zámek vypálili Švédové a 1705 povstalečtí kuruci. Toto poslední zničení zámku vyvolalo náročnou přestavbu na řádovou residenci. Po zrušení řádu byl čejkovický statek připojen k hodonínskému panství a sloužil především jako kanceláře a byty úředníků. Těžké období pro zámek nastalo po roce 1918, kdy připadl státním statkům. V roce 1975 získala obec objekt v dezolátním stavu. Demolici však striktně zamítla a od tohoto data se postupně prováděla rekonstrukce celého objektu. Jako první byla veřejnosti zpřístupněna kaple, která je nyní obřadní síní obce. V prostorách zámku jsou hotelové pokoje, salonky a restaurace s posezením na zámeckém nádvoří. V roce 2000 byla v prostorách zámku otevřena Zámecká galerie vín s širokou nabídkou vín místních vinařů.
Kontakt
Adresa : Templářská 1, 696 15, Čejkovice
Telefon : 518 362 538
E-mail : info@hotelcejkovice.cz
Web : www.hotelcejkovice.cz
GPS : 48°54'15.1"N 16°56'45.82"E

KŘÍŽ
GPS : 48.8730219N, 16.9429075E

SONNENTOR
Vše začalo v roce 1988 nápadem nezaměstnaného mladíka Johannese Gutmanna v chudé oblasti rakouského Waldviertlu. Zbytek je přípěh společnosti, lidí a událostí, díky kterým se SONNENTOR stal úspěšným podnikem.
Historie SONNENTORU začala v dolnorakouské chudé oblasti Waldviertlu.
Johannes Gutmann chtěl zůstat, pracovat a žít na rodném venkově v době, kdy bylo moderní stěhovat se do měst a místní kraj zasáhla silná vlna nezaměstnanosti a opouštění vesnic i půdy. Chtěl se vydat novou cestou, která by nepřinesla prospěch pouze jemu, ale také jeho rodnému regionu. Na srdci měl především sedláky, kteří svým hospodařením doslova bojovali o svou existenci. Mnoho z nich postavilo své živobytí na monokultůrách jednoduše proto, že se to tak tehdy dělalo. Gutmann ale pevně věřil, že to musí jít také jinak.
Kontakt
Telefon : 702 056 505
E – mail : bylinkovyraj@sonnentor.cz
Web : www.sonnentor.com/cs-cz
GPS : 48.9026392N, 16.9472028E
více  Zavřít popis alba 
  • 5.9.2020
  • 98 zobrazení
otisdavis
Ve městě Ústí nad Labem se v průběhu 19. století postupně zvýšil počet protestantských rodin. Již v roce 1849 podpořil podnikatel Carl Wolfrum zavedení soukromé evangelické školní výchovy v UL. A když roku 1861 získali protestanti zrovnoprávnění s katolíky, bylo nutné pro potřeby protestantů něco udělat. První samostatný evangelický farář působil v Ústí nad Labem od roku 1880. byl to Friedrich Albert de Harde. Po de Hardovi přichází roku 1883 mnichovský rodák Albert Gummi, který roku 1899 inicioval založení spolku, který by mohl shromáždit prostředky na výstavbu kostela. Základní kámen kostela byl položen roku 1904. Staba probíhala dle plánů architekta B. J. Zeigfsiga z Lipska a kostel byl již 30. dubna 1906 dokončen. Po roce 1945 kostel využívají pro duchovní službu, ale také pro kulturní akce a výstavy, Církev československá husitská a českobratrská církev evangelická.
více  Zavřít popis alba 
63 komentářů
  • 25.2.2015
  • 423 zobrazení
mysticsmile
Zahrádkáři bilancovali

Členové českého svazu zahrádkářů Základní organizace v Boskovicích se sešli ve středu 25. února 2015 v místní Sokolovně, aby zhodnotili uplynulý rok. V kulturním programu před zahájením schůze vystoupila skupina Pružiny pod vedením Martina Krajíčka z Boskovic.
Výroční schůzi řídil předseda základní organizace Ladislav Nezval.
Tajemnice Věra Bártová přednesla zprávu o činnosti za rok 2014. Uvedla, že bylo uskutečněno dvanáct schůzí výboru. Základní organizace má 365 členů. Bylo přijato 25 nových členů, z toho tři děti do deseti let. V lednu a únoru 2014 proběhly čtyři přednášky. Cyklus zahájil Zdeněk Křehula s pěstováním vinné révy a uskutečnil též praktickou ukázku ve svém vinohradu. Zpracování úrody přednesla Ing. Anna Němcová ze Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity Brno. Jak na ochranu rostlin poradil Jan Zivčák z AgroBio Opava. Poslední přednáška proběhla v Zahradnictví Petra Lebiše na téma bylinky. Proběhlo šest zájezdů. Na jarní a podzimní Flóru Olomouc, do Šumperka, Velkých Losin a na Dlouhé stráně do přečerpávací elektrárny. Další zájezd byl do Loštic a Pivovaru Litovel, pak do Kroměříže, Morkovic, Poličky, Ležáků, Hlinska, na Veselý kopec. Všechny zájezdy připravili přátelé Burgr a Stříž.
Základní organizace se zúčastnila Šesté regionální výstavy ovoce a okrasných dřevin v Arboretu Šmelcovna za podpory Místní akční skupiny Boskovicko Plus, kde její členové reprezentovali pěstitelské úspěchy.
Výbor Základní organizace podpořil výtvarnou soutěž dětí MŠ, ZŠ, Praktické školy Štefánikova a Betany Moje oblíbená rostlina. Zúčastnilo se celkem 350 dětí, jež za snahu obdržely drobné dárky. Oceněno bylo 130 jednotlivců a 12 kolektivů. Nejzdařilejších 75 prací odešlo k vyhodnocení do Prahy. Na šestém celostátním místě skončila Amálie Klusáčková z Mateřské a Základní školy Štefánikova. Velké poděkování patří Zdeně Slámové, jež se o výtvarnou soutěž starala.
Kroužek mladých zahrádkářů má 18 dětí a zájem o práci vzrůstá. Vedoucími jsou Ing. Kostelecky a Ing. Lukešová. Pomáhají Ing. Bělehrádková Ing. Kotrhonzová a Zdena Slámová. Po dvanácté se kroužek zúčastnil okresní soutěže znalostí s výbornými výsledky. Šlechtitelský ústav Lysice uspořádal pro děti exkurzi s degustací jablíček. V prosinci se děti učily zhotovovat adventní a vánoční dekorace. Na 11. ročníku celostátní soutěže Mladý pěstitel v mladší kategorii skončila třetí Martinka Lukešová a ve starších první Tomáš Novotný a druhá Jarmila Hutařová.
Prodejna byla vloni otevřena od února do konce listopadu. O její provoz se vzorně starali Jiří Stříž, Eva Henková, Josef Komárek, Marie Jakubcová a Jana Plchová.
Lisování ovoce bylo v minulém roce prováděno od 5. září do konce října. Vánoční moštování proběhlo 19. prosince. O provoz moštárny se stará přítel Burgr.
Od dubna do října se zahrádkářská poradna uskutečnila celkem sedmkrát. Letos budou porady probíhat každou druhou středu v měsíci od dubna v čase 14.30 – 16 hodin v klubovně ČSZ. Lektorem je Ing. Kostelecký.
V katastru Boskovic je sedm zahrádkářských osad, koordinaci provádí Otto Zouhar. Spolupráce s Městem je dobrá, Jiří Stříž pracuje v komisi pro výstavbu, územní plánování a regionální rozvoj při Radě města.
Ekonomickou stránku ČSZ Boskovice vedla Zdena Slámová, která na schůzi přednesla zprávu o hospodaření.
Zprávu revizní komise přednesl její předseda Ing. Josef Plch. Vyznamenání za obětavou práci pro ČSZ obdrželi Zdena Slámová, Stanislav Jílek, Marie Jakubcová, Vlasta Šafářová, Bedřiška Pokorná.
Starostka Boskovic Bc. Hana Nedomová: „Děkuji za práci, kterou děláte pro občany města, za činnost s mládeží.“ Poté popřála všem do dalšího roku hodně sil.
Přítelkyně Ing. Kotková promluvila o důsledcích nového Občanského zákoníku. Informovala o nové Republikové radě a předsedovi ČZS Stanislavu Kozlíkovi, jenž je z moravského Hodonína a především vystupuje proti likvidaci zahrádkářských osad developery, kteří si penězi kupují stavební úřady. Zahrádkaření je dle něj veřejně prospěšná činnost a je třeba ji tak ve společnosti brát.
Josef Janků z Arboreta Šmelcovna: „Děkuji za účast u nás na výstavě, letos určitě zorganizujeme další. Pěstitelství je krásné poslání, buďme za něj rádi.“
Závěrem tajemnice Věra Bártová připomenula zájezd na jarní Flóru v pátek 24. dubna 2015, přihlášky se přijímají ve středu 4. března od 14ti do 16ti hodin v kanceláři ZO Boskovice.
Poté se již rozproudila veselá zábava s občerstvením, byla vylosována tombola, posezení zpříjemnila kapela Jaroslava Molta.

Více: www.zahradkari.cz/zo/boskovice

Snímky: Jitka Melicharová, Antonín Odehnal
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 25.2.2015
  • 390 zobrazení
simontimingeriu
Kdysi exklusivní lázeňské středisko Rapallo se nachází v zálivu Tigullio, asi 25 km východním až jihovýchodním směrem od Genovy (Janova). Malý hrad ze 16. století připomíná dobu, kdy se městečko muselo bránit před častými nájezdy nepřátel a pirátů. U něj začíná promenáda Lungomare Vittorio Veneto. Zajímavý je kostel Nejsvětějšího Gervasia a Protasia postavený v 17 - 19. století se šikmou zvonicí. V roce 1922 se dostalo do povědomí světa, když zde byla 16. dubna podepsána smlouva mezi Německem a Sovětským Ruskem.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 15.6.2014
  • 195 zobrazení
lotusesprit
Pěchotní srub T-S 20 "Na Pláňi" - Byl vybetonován firmou Ing. Josefa Filipa v římské odolnosti II ve dnech 25. až 30. dubna 1938, a to nákladem 1 070 000 Kčs. Kubatura betonu činí 1 657 m3 železobetonu, díky čemuž se jedná o největší objekt v úseku mezi Hronovem a Červeným Kostelcem. Jeho hlavní zbraně tvoří na každé straně protitankový 4,7 cm pevnostní kanón vz. 36 (L1) a dvojče těžkých kulometů ZB 37 (M). Pravá strana objektu postřeluje protitankový příkop směrem k pěchotnímu srubu T-S 19 ( https://lotusesprit.rajce.idnes.cz/pechotni_srub_t_s_19_turov/ ) a současně důležitou komunikaci Červený Kostelec – Stárkov. Levá pak pálí k sousednímu nepostavenému objektu T-S 21. V roce 1938 byl objekt z větší části stavebně dokončen, zemní práce zahájeny. Z velké části dokončena elektroinstalace, vodoinstalace a vzduchotechnika. Zvony však neosazeny. Obě zbraně L1 namontovány a srub z větší části vyzbrojen. Osádku objektu tvořilo 43 mužů ze vznikajícího Hraničářského pluku 17, konkrétně 2./17. hraničářské roty. Po podepsáni Mnichovské dohody se pěchotní srub ocitl, na rozdíl od objektu T-S 19, na území Třetí říše jako jediný z objektů ŽSV V na zabraném území, a to přímo na budoucí protektorátní hranici, která procházela na cestě k sousednímu objektu T-S 19. Zde byla zřízena Finanční stráží improvizovaná dřevěná celnice. Srub byl naštěstí ušetřen důkladnějším zkouškám říšskoněmecké armády, a tak až na pár zásahů je dochován v dobrém stavu. Neunikl však vytržení střílen pro zbraně L1 a M. Dnes je objekt spravován Spolkem vojenské historie T-S 20 Pláň, který se část srubu snaží uvést do původního stavu.
více  Zavřít popis alba 
  • 4.10.2019
  • 69 zobrazení
to-lonestar
- uvažovali jsme i o jiném názvu akce, a to: ČSAD proti trampům. Na Kokořínsko je spojení z Prahy dost ošajstlich, musí se trefit pár spojů, pak už nejde nic. Tak například poslední autobus na Koko jede někdy po půl osmé, vlak na Mšeno pak ve třičtvrtě. Tak nejdřív nejel autobus z Prahy, protože prostě nejel. Důvod? Fakt netuším... Naštestí jsme stihli courák z druhé strany Holešovic. Autobus z roku raz dva (tímhle snad jezdili ještě starci na chmel) s průměrnou rychlostí rychle jdoucí muly měl být v Mělníku v 19:35. Již v 19:25 jsme byli na kraji Prahy u Líbeznice a představa mašírování 25 km z Mělníka na Kokořín se zdála reálnou... Naštěstí jsme po cestě přeskočili do autobusu, který vyjížděl z Prahy o 20 minut později, takže jsme stihli vlak. Ale zážitek s ČSAD fakt super! :(
- několik malých poznatků z jinak výborného vandříku: Nehledat převis na psaní v noci po tmě! Nedobíjet Housku k večeru - není pak kde pořádně spát! Nedávat si Podkováň - to není pivo, ale samoser! Mít zásobu cigaret,protože na území Kokořín až Mšeno je prostě nikde nevedou! Je to oblíbená lokalita výletníků a paďourů, takže příště na Koko radši v období listopad až duben.
více  Zavřít popis alba 
  • 14.8.2011
  • 252 zobrazení
mysticsmile
Když se řekne Emanuel, mnozí si pod tímto pojmem přestaví půvabné animované večerníčky se stejnojmenným motýlem, které kdysi uspávaly současnou střední generaci. V Boskovicích na Blanensku je též Emanuel, ovšem s legendárními pohádkami to příliš společného nemá. I když někdy také. To když si některá ze sociálních pracovnic posadí uživatele do kroužku a čte jim. Občas i ty pohádky. Ale teď vážně. Emanuel je sociální zařízení Oblastní charity Blansko. Více o něm povídal jeho vedoucí Mgr. Ivo Krejčíř při Dni otevřených dveří v úterý 19. června 2012: „Emanuel se skládá ze tří aktivit. Sociální rehabilitace ambulantní, Sociální rehabilitace pobytová a Centrum denních služeb. V Boskovicích poskytujeme první a poslední službu, v Doubravici zajišťujeme pobytovou formu. Kapacita je patnáct klientů, pracovníků je devět. Na první pohled je nás hodně, ale střídáme se na odpoledních i nočních službách, k tomu nějaká administrativa, práce je dost pro všechny. Postižení většiny klientů vyžaduje individuální přístup, někdy by nás mělo být i víc. Cílová skupina je se středním až těžkým zdravotním postižením, většinou se jedná o mentální a pohybové potíže nebo kombinace obojího. Někteří klienti mohou vykonávat lehké práce třeba i s počítačem. O jiné se musíme starat úplně ve všem. Jiní jsou zase trvale odkázáni na invalidní vozík. Každý klient je individualita vyžadující osobní péči. Od sedmi do šestnácti hodin zajišťujeme uživatelům nějaký program, osobní asistenci, stravování. Mají pohybové, hudební a výtvarné aktivity. Docházejí sem odborní instruktoři. Program přizpůsobujeme počasí, momentálním službám a též náladě klientů. Nacházíme se blízko centra města, snažíme se o styk s běžným prostředím. Chodíme do kina, divadla, solné jeskyně vedle městských lázní, na vycházky do zámeckých parků a k hradu, jezdíme na výlety, jednou ročně k moři. Byli jsme na Šumavě, vloni v Jeseníkách. Vyžití pro naše klienty je docela pestré. Sedm klientů využívá denně od pondělí do pátku pobytovou formu v Doubravici, tam je pro ně připraven odpolední program. Připravují si večeři, vykonají hygienu. Máme tam noční službu. Ráno si uživatelé sami nachystají snídani a pak je odvezeme zase sem do Boskovic. Rodiče sem uživatele přivezou v pondělí a v pátek si je vyzvednou. Máme tu uživatele místní a z širokého okolí. Jevíčka, Velkých Opatovic, Blanska, Lysic, Brna. Někoho si vozí rodiče sami, je-li třeba, zajistíme svoz.“ Tolik vedoucí Mgr. Ivo Krejčíř pro prvních devět hostů, jež se přijeli podívat ze zařízení Paprsek Velké Opatovice. Uživatelů bylo sedm a doprovázely je dvě sociální pracovnice Zdena Budínová a Lucie Seidlová. Vzácné návštěvy se pak ujala sociální pracovnice Veronika Pospíšilová. „V této velké místnosti provádíme pohybové rehabilitace s míči, máme zde technicky vyspělý rotoped, jenž nám věnovalo město Boskovice. Pro odpolední relaxace zde máme polohovací pytle. Lze z nich snadno vytvarovat třeba lodičku, do níž si klient lehne a může si pustit pohádku nebo hudbu dle nálady. Centrum denních služeb je od tří let věku klientů, sociální rehabilitace od šestnácti. Horní hranice je neomezená. Momentálně máme klienty ve věku 25 až 30 let. Jeden má 18. Měli jsme tu i čtrnáctiletého, ale ten bude nyní přijat do nedalekého sesterského zařízení Oblastní charity Blansko Betany, kde jsou uživatelé s lehčí formou postižení. Ve vedlejší místnosti máme zvláštnost. Je to elipsa nakreslená na podlaze. Zde si společně s klienty sedneme, zde se všichni zklidní, dostanou na stejnou vlnu a naladí se na denní činnosti. Zvolíme si tématický okruh, tentokrát máme na programu poznávání a život zvířat. Zapálíme svíčky, poslechneme relaxační hudbu, pak si podáme ruce, pohladíme se. Pak chodíme dokola po ovále, abychom si uvědomili, že patříme k sobě. A teď se tam půjdeme v tichosti podívat,“ zakončila první část poutavého vyprávění Veronika Pospíšilová a opatrně otevřela dveře. Někteří hosté pak usedli mezi domácí a zapojili se do programu elipsy. A bylo vidět, že se jim tady líbí. Též domácí je hned přijali mezi sebe a za chvíli ani nebylo poznat, kdo je cizí a kdo místní. Přišel čas odchodu zpět do velké herny a současně tělocvičny, abychom příliš nenarušili program. Veronika Pospíšilová pokračovala: „Jistě jste si všimli samostatných stolečků podél stěn, jsou to oddělená pracoviště pro kreslení, technické dovednosti a jiné činnosti, které klienti sami zvládnou. Vzadu visí tabule s piktogramy, ale již se moc nepoužívají. Okruh činností se zvyšuje a vymýšlet další by bylo problematické, navíc by se staly nepřehledné. Každý pracovník provádí individuálně s jedním uživatelem půl hodiny denně činnost na zvolené téma. Vždy v deset, třináct a šestnáct hodin probíhají tyto takzvané intervence, jež provádí tři pracovníci. A teď se můžete podívat sem do relaxační místnosti. Je bez oken, vybavená vyhřívaným vodním lůžkem, projektorem, zařízením pro reprodukci hudby, relaxačními svítidly a dekoracemi. Klienti ji využívají pro odpočinek.“ Někteří si lůžko vyzkoušeli, ani se jim pak nechtělo vstávat a z potemnělé místnosti jít ven do velké herny.“ Veronika Pospíšilová pak upozornila na obrázky po stěnách: „To všechno jsou práce klientů. A s tímto jsme vloni vyhráli v Šebetově soutěž,“ ukázala s nadšením na kresbu s modelem otevřené videokazety a pásem fotografií. „A jdeme do dílny. Zde malujeme, provádíme drobné mechanické práce, vyrábíme rámečky k obrázkům. A v kleci vidíte osmáka. Je to náš jediný živý tvor, o něhož se klienti starají a mohou si s ním povídat.“ Na závěr se ještě všichni přesunuli do společné kuchyně, kde na stole ležely alba fotografií z různých akcí, výletů, táborů a týdenní plán. Kdo chtěl, mohl napsat nějaký hezký pozdrav do pamětní knihy. „Děkujeme za návštěvu,“ rozloučila se Veronika Pospíšilová a na oplátku dostala pozvání do Paprsku Velké Opatovice: „Máme to tam velké a je nás tam moc, určitě se přijeďte podívat,“ poděkovaly za ukázku s výkladem obě tamní sociální pracovnice. Prostory Emanuela osiřely a ponořily se do ticha. Ale ne nadlouho. Mgr. Hana Šperková z místní Střední pedagogické školy přivedla postupně tři třídy studentů a studentek, aby se podívaly kde by mohly vykonávat praxi a na své i možná budoucí zaměstnání. Dle mého názoru je to spíše poslání. Využil jsem volné odpolední chvíle a trochu vyzpovídal vedoucího Mgr. Ivo Krejčíře: „Máme zde den otevřených dveří. Nedávno jsme takto představili pobočku v Doubravici nad Svitavou, nyní se může veřejnost podívat do našeho hlavního sídla vedle Městských lázní v Boskovicích kde provozujeme Centrum denních služeb a Sociální rehabilitaci ambulantní. Obě zařízení spadají pod oblastní charitu Blansko. Tady v Boskovicích máme v současnosti patnáct uživatelů a kapacita je u obou služeb zcela naplněná. Každé ráno absolvují uživatelé půlhodinový až hodinový rituál. Jeho úkolem je zklidnění a navození domácí příjemné atmosféry. Současně se stanoví denní program, případně hodnotí věci minulé. Máme příslib od Města Boskovice že během léta nechá na své náklady opravit přístupovou cestu. Ta je v havarijním stavu a pro špatně pohyblivé uživatele představuje značnou překážku. V naší dílně vyrábíme jednoduché drobné předměty a provozujeme výtvarné práce. Osmák v kleci je vítaným zpestřením terapie a klienti mají možnost se starat o živého tvora. Přišli se podívat studenti ze tří tříd místní Střední pedagogické školy pod vedením Mgr. Hany Šperkové a hned ráno na úvod klienti ze sociálního zařízení Paprsek Velké Opatovice. Minule jsme návštěvní den organizovali v září, tentokrát v červnu, aby se mohlo přijít podívat co nejvíce studentů. Před prázdninami mají školy volnější režim a též více času na akce v terénu. Chodíme s klienty do města, solné jeskyně absolvujeme s nimi nákupy, kino, divadlo. V srpnu loňského roku jsme byli autobusem s uživateli deset dní v Chorvatsku na ostrově Pag. Byl to běžný zájezd vypravený cestovní kanceláří Pavel Přikryl – Jiří Mráz z Brna. Zúčastnilo se nás celkem i se zaměstnanci dvacet, zbytek sedadel v autobuse zaplnili řadoví klienti cestovky. Letos v dubnu jsme byli čtyři dny na Šumavě na podzim chystáme další,“ doplnil ještě Mgr. Ivo Krejčíř. Museli jsme se rozloučit, klienti se chystali do Doubravice a musel se jim věnovat.
Je třeba vyslovit velký obdiv všem pracovníkům Emanuela, jak se o klienty vzorně starají, vytvářejí jim téměř domácí prostředí. Zde je třeba především trpělivost. Tihle postižení lidé se chovají tak trochu jako malé děti a všichni kolem k nim musí takto přistupovat. I prostředí zařízení Emanuel mateřskou školu částečně připomíná. Uživatelé mají svůj svět a především si hrají. Možná by měl každý podobné zařízení navštívit, aby si dokázal více vážit života a zdraví. Pak by se lidé třeba tolik nehonili jen za penězi, majetkem a dokázali se více dívat kolem sebe.
Charitnímu Zařízení Emanuel v Boskovicích a Doubravici nad Svitavou může pomoci každý. A to zasláním dárcovské SMSky ve tvaru: DMS EMANUEL na číslo 87777. Cena jedné zprávy je třicet korun, Emanuel obdrží dvacet sedm korun. Získané prostředky budou využity ke zlepšení péče o potřebné.

Více: http://blansko.charita.cz/
http://www.uspvo.net/
http://www.spgs-bce.cz/
http://www.boskovice.cz/
http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Zijeme_pospolu._Zabavne_odpoledne_Oblastni_charity_Blansko._Doubravice_nad_Svitavou_26._kvetna_2012/
http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Navsteva_v_zarizeni_Emanuel_Boskovice_na_Blanensku_27._zari_2011/
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 19.6.2012
  • 727 zobrazení
tomaskucera
– Koncem dubna již tradičně zorganizoval chmelenský Abeles tým na návsi stavění máje. Ta v tomto roce měla délku 25 metrů a pod břízou byly dva věnce. S jejím stavěním se začalo po 19. hodině, a protože byla lehká, povedlo se jí bez větších obtíží rychle postavit.
Kolem 20. hodiny se začalo nad vsí u silnice do Kuňovic s pálením čarodějnic. Po dohoření větší části ohně se účastníci pálení sešli na parku na návsi, kde bylo pro všechny připraveno občerstvení a posezení. Celý večer panovala mezi přítomnými Chmeleňáky dobrá nálada, obsluha ve stánku s občerstvením se o všechny výborně starala a přálo i počasí.
Během celého večera nepřijeli žádní návštěvníci s pilkou, kteří by chtěli májku podříznout a případně si odvézt jako suvenýr věnec.
více  Zavřít popis alba 
  • 30.4.2015
  • 132 zobrazení
mikim
Nové Město na Moravě (německy Neustadt in Mähren) je město v okrese Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina, 10 km východně od Žďáru nad Sázavou, na jižním okraji Žďárských vrchů. Založeno bylo okolo roku 1250 Bočkem z Obřan, zakladatelem cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. Největšího rozkvětu požívalo v době renesance za pánů z Pernštejna. Zachovalé historické jádro města tvoří městskou památkovou zónu, kterou doplňuje bohatá sochařská výzdoba ulic a náměstí od místních rodáků Jana Štursy a Vincence Makovského. Mezi nejvýznamnější památky patří katolický kostel sv. Kunhuty, budova staré radnice a zámek. Žije zde přibližně 10 tisíc[1] obyvatel.

Nové Město na Moravě bylo vždy místem konání významných sportovních happeningů světového významu. Již historií je závod Světového poháru v běžeckém lyžování Zlatá lyže, jejíž místo přebraly závody Světového poháru v biatlonu. V únoru roku 2013 zde proběhlo Mistrovství světa v biatlonu 2013, každým rokem se zde koná i závod Světového poháru horských kol. Okolí města je vhodné nejen pro příznivce zimních sportů, v letním období pak nabízí nespočet možností pro pěší turisty i cyklisty. Akce se konají v areálu Vysočina arena.

Historie města je spjata se vznikem žďárského kláštera založeného Bočkem z Obřan v polovině 13. století, do té doby je téměř celé území česko-moravské hranice pokryté pomezním pralesem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1267, kde je osada uváděna ještě jako Bočkonov (Bočkov) v listině potvrzující Bočkův odkaz klášteru. Jako Nové Město (latinsky Nova Civitas) se poprvé objevuje na listině krále Václava II. z roku 1293, kde je již uvedeno jako městečko. V roce 1312, po smrti Smila z Obřan, připadlo Nové Město Jindřichu z Lipé. Ten nechal v obci vybudovat tvrz, která bývala pro svou rozlehlost nazývána hradem.

Od roku 1496 patřilo panství Pernštejnům, za jejichž doby zažívalo město výrazný ekonomický rozmach, zvláště za Vratislava z Pernštejna (1561–1582). Tři roky po jeho smrti bylo panství prodáno Janem a Maxmiliánem z Pernštejna Vilému Dubskému z Třebomyslic. Ten nechal pustou tvrz zbořit a na jejím místě vybudoval renesanční zámeček, ve kterém se usadil, po dlouhé době vrchnost opět sídlila přímo ve městečku.

Po Bílé hoře bylo panství zkonfiskováno a novým majitelem se v roce 1624 stal kardinál František z Ditrichštejna, který měl v té době rovněž sousední klášterní panství žďárské, odkud byla nyní vykonávána správa zdejšího panství. Za jeho vlastnictví bylo Nové Město povýšeno na město (1635), současně byl městu obnoven znak.

V roce 1638 změnila panství znovu majitele. Tentokrát se jím stává Šimon Kratzer ze Schönsperka (dříve hospodářský správce), který podporoval sklářskou výrobu v panství, zamýšlel vybudovat také železářské hutě. K jeho záměru však nedošlo, protože v roce 1645 byl zastřelen Švédy při jejich útoku na město. Panství od té doby spravoval a v roce 1660 převzal jeho syn František Maxmilián Kratzer. Ten mezi tím uskutečnil záměr svého otce, když v roce 1651 postavil na Kadově dvě železářské vysoké pece a k tomu výrobou navazující hamry na Kuklíku, Vříšti a Líšné. Tím položil základ železářské výroby na Novoměstsku.

Část obyvatel Nového Města na Moravě patřila do společenství tajných evangelíků, v 17. století zde probíhala násilná rekatolizace, což dokládají i matriky zemřelých z let 1673–1680, kde bylo zapsáno 57 případů oslích pohřbů (tj. 11 procent obyvatel).[2]

V roce 1691 na základě soudního výnosu připadlo panství knížeti Ferdinandu Ditrichštejnovi. O 8 let později prodal jeho syn Leopold Nové Město světské nadaci šlechtičen v Brně, jíž patřil až do roku 1945. V čele Nadačního ústavu se vystřídalo mnoho šlechtičen. Za dobu jejich panování proběhla na novoměstském panství v 18. století tzv. pozdní horská kolonizace, při které vznikly nejmladší vesnice jako např. Blatiny, Koníkov, Samotín, Krátká a Moravské Milovy. Za hraběnky Hohenzollernové (1721–1745) byl nově přestavěn katolický kostel, její nástupkyně baronka Miniati di Campoli (1746–1759) barokně přestavěla zámek a prodloužila hřbitovní kostel. Zrušením poddanství v roce 1848 – za baronky Skrbenské (1836–1858) – pozbyla vrchnost dosavadního významu.

Roku 1723 město zachvátil velký požár, v roce 1791 zde proběhla podružská rebelie a v letech 1796–1797 helvetská rebelie. V roce 1850 se Nové Město stalo sídlem okresního hejtmanství a zároveň jedním ze tří soudních okresů. Od roku 1906 má Nové Město přívlastek „na Moravě“ pro odlišení od ostatních Nových Měst. V roce 1949 bylo sídlo okresu přeneseno do Žďáru nad Sázavou. Novější dějiny města výrazně ovlivnilo založení reálného gymnázia v roce 1894, vybudování železnice z Tišnova do Žďáru nad Sázavou v roce 1905, rozvoj lyžování od konce 19. století a s ním související výroba lyží a rovněž tak výroba chirurgických nástrojů zahájená v roce 1949.

Stavební vývoj
Osada, později městečko Nové Město, byla založena ve 2. polovině 13. století nad soutokem říček Bezděčka a Bobrůvka. První domy byly postaveny asi v jižní části dnešního Vratislavova náměstí. Do poloviny 16. století se zástavba omezovala jen na jedno náměstí; dnešní Vratislavovo, Komenského a Palackého náměstí byla totiž spojena dohromady. Z tohoto náměstí vybíhaly cesty, které určovaly další postup výstavby. Jižním směrem, na Bobrovou vedla Bobrovská (Nečasova ulice); severozápadním na Žďár Žďárská ulice. Severovýchodním směrem vedla ulice Nové Domy (Masarykova ulice), na jejímž konci se cesta dělila na dvě větve na Svratku a na Jimramov. V polovině 50. let 16. století byla přestavbou měšťanského domu v jihozápadní části náměstí vybudována radnice, zároveň zde blok domů oddělil tzv. Dolní (Palackého) náměstí.

K významným stavebním zásahům do dosavadní podoby městečka došlo na konci 16. století. Majitel novoměstského panství Vilém Dubský z Třebomyslic nejenže dal obnovit, ale také značně rozšířil panské sídlo, vznikl tak renesanční zámek. Zároveň došlo k postavení panského pivovaru a o něco později ke stavbě tzv. Hrádku (Halina), sídla jeho manželky Kateřiny Zahrádecké ze Zahrádek. Tím se oddělil prostor dnešního Komenského náměstí. Jako odbočka z ulice Nové Domy vznikl koncem 16. století východní konec Malé ulice, která vedla ke kostelíku Nanabevzetí Panny Marie na novém hřbitově. Vzdálenější část Malé ulice, které se říkalo Pod kostelíčkem, vznikla pak až začátkem 18. století. Ve 2. polovině téhož století bylo město rozšířeno o ulici Svatojánskou (Podstrání, dnes Brněnská a Jánská ulice).

Další stavební vývoj výrazně poznamenaly rozsáhlé ničivé požáry. Ten, který vypukl 3. dubna 1723, zničil domy zejména na severozápadní straně náměstí. Po velkém požáru v roce 1801, který zasáhl 208 domů včetně kostela převládla v Novém Městě zděná výstavba, ta se však nadále soustřeďovala především do centra města.

V 1. třetině 20. století se město začalo rychle zvětšovat, nová výstavba se přesunula na území zvané Niva, které vyplňovalo plochu mezi dosavadním městem, Malou a Žďárskou ulicí a oběma rybníky (Cihelským a Klečkovským). Ve stejném období se ovšem město rozrůstá i na severu a severovýchodě, kolem vlakového nádraží. Za Novými Domy je zastavována východní strana silnice na Jimramov, čtvrti zde vzniklé se říká Hejkalov; staví se také v ulici vedoucí od sokolovny k nádraží (Tyršova a Smetanova ulice) a na pozemku u viaduktu (lokalitě se říkalo Šanghaj, dnes ulice Mírová a Výhledy). Řada domů vyrostla za nádražím (Nezvalova ulice), první domy vznikají nad Kazmírovým rybníkem (Německého ulice). Na přelomu 30. a 40. let 20. století byl jižně od žďárské silnice vybudován rozsáhlý areál okresní nemocnice, naproti přes silnici pak vzniklo první novoměstské sídliště určené pro zaměstnance nemocnice.

Mohutný stavební rozvoj zaznamenalo město ve 2. polovině 20. století. Severozápadně od města, nedaleko železniční trati při silnici na Vlachovice, byl postaven podnik Chirana (Medin) výrobce chirurgických nástrojů, který zahájil svůj provoz na konci roku 1949. Severovýchodně od města, v areálu bývalé Slonkovy firmy situované východně od silnice na Pohledec, byl uveden v roce 1951 do provozu podnik na výrobu lyží Sport (Sporten); o 20 let později zde byl vybudován nový provoz. Bytovou výstavbu rozhodujícím způsobem ovlivnila těžba uranu v okolí Dolní Rožínky. Panelová sídlištní výstavba určená převážně pro její zaměstnance proběhla v několika vlnách. V 60. letech 20. století vzniklo sídliště U nádraží (tzv. Staré sídliště) a stavělo se také na Tyršově ulici, v téže době byly postaveny i tři věžové domy (nazývané podle barvy jejich fasády); v následující dekádě pak vyrostlo sídliště na Hornické ulici. Kvůli další panelové výstavbě byla v 80. letech zbourána téměř celá východní strana Gottwaldovy (Masarykovy) ulice, tím byl zásadně narušen i vzhled Komenského náměstí. Na jeho severní straně vyrostla novodobá budova nákupního střediska, na západní straně stál už od poloviny 70. let moderní obchodní dům.

Zastavěna byla postupně také volná plocha severně od Žďárské ulice, tady vzniklo sídliště Pod zastávkou a panelová výstavba pokračovala výstavbou sídliště Pod nemocnicí (ulice Pavlovova a Mendlova). V blízkosti panelových sídlišť vyrostly dvě hotelové ubytovny pro horníky pojmenované Uno a Duo. Tzv. "stará hotelovka" (Uno) byla v 90. letech upravena přestavbou a následnou přístavbou na městské byty; "nová hotelovka" (Duo) byla prodána realitní kanceláři, jsou v ní jednak byty, ale je také využívana ke komerčním účelům. Výstavba rodinných domků se soustředila především na území nad Kazmírovým rybníkem, kde vznikla samostatná městská čtvrť na půdorysu písmene U, které se říká Betlém. Rodinné domky se však stavěly i na řadě dalších míst, zvláště za Klečkovcem a Cihelňákem v oblasti nazývané Korsika (ulice Dukelská a Veslařská) a na úpatí Brožkova kopce (ulice Na Výsluní, Zahradní). Na začátku 70. let byl uveden do provozu nový hotel Ski, postavený v lese Ochoza na úpatí Harusova kopce.

V souvislosti s touto rozsáhlou bytovou výstavbou a nárůstem počtu obyvatel došlo od konce 60. let 20. století k vybudování celé řady objektů občanské vybavenosti. Na ulici Leandra Čecha, západně od gymnázia směrem ke Klečkovskému rybníku, vyrostla nová základní škola; na místě zbořené sokolovny na Tyršově ulici byl postaven kulturní dům (1976); vybudovány byly také mateřské školy (na Drobného, Malé, Tyršově a Žďárské ulici). Stavební ruch zasáhl i areál okresní nemocnice, v závěru 70. let se zde podařilo dokončit dlouho plánovanou stavbu gynekologicko-porodnického pavilonu; postupně došlo k rekonstrukci většiny pavilonů, k výstavbě centrálního operačního sálu a heliportu. Přestože už v 70. letech byl schválen záměr vybudovat autobusové nádraží mimo centrum města, v prostoru pod zámkem, k jeho otevření došlo až v roce 1991. V polovině 90. let byl jižně od Žďárské ulice vybudován Dům s pečovatelskou službou, ve kterém jsou i městské byty.

Nečasova ulice
Nečasovu ulici tvoří domy po obou stranách komunikace vycházející z Palackého náměstí a ústící do kruhového objezdu a dále několik domů ve svahu po pravé straně silnice stoupající k Nové Vsi. Tato ulice se od nepaměti nazývala Bobrovská. V několika starých zápisech se objevuje i název Obrovská, z dob kdy se Bobrové říkalo i Obrová. Původní zástavbu Bobrovské ulice tvořily pouze domy od Palackého (dříve Dolního) náměstí k mostu, tedy čísla popisná 17–31 s výjimkou domu čp. 25, který kdysi stával až za mostem a byl počítán k ulici Svatojánské.

Právě ústí Bobrovské ulice u přechodu potoka Bezděčky doznalo oproti minulosti největších změn. Při rekonstrukci okresní silnice procházející Novým Městem byla Bobrovská ulice na přelomu let 1938 a 1939 vydlážděna kamennou dlažbou. Nová silnice byla na začátku Bobrovské ulice po přechodu potoka Bezděčky napřímena (dříve opisovala pravý oblouk). Muselo dojít k postavení nového mostu a přeložení vodní nádrže nad Jelínkovým mlýnem (čp. 26). Byl postaven nový železobetonový most o šířce 8 metrů. Musel být také přesunut kříž stojící ve větvení silnice na Novou Ves a Petrovice, křižovatka byla rozšířena a zpřehledněna vykácením stromů. Na počátku 70. let minulého století se tato křižovatka opět měnila, když jí začala procházet nově vybudovaná přeložka silnice I/18. A dnešní podobu s kruhovým objezdem získala teprve nedávno.

Peklem byl nazýván už ve starých pozemkových knihách dům čp. 20 a jeho majiteli se podle něj říkalo Pekelník. Snad toto označení vzniklo v dobách, kdy tu býval hamr. Víc než hamr byla známa hospoda „Na Pekle“. V polovině 19. století si ji tu otevřel původem žďárský řezník Václav Procházka. Jeho žena byla vyhlášenou kuchařkou a tak hospoda prosperovala. Sám Procházka se nejvíce proslavil v revolučním roce 1848. Stal se hejtmanem a cvičitelem Národní gardy a byl také zvolen poslancem říšského sněmu ve Vídni. Posledním hostinským v „Pekle“ byl o sto let později další žďárský rodák Josef Zábrš. Z pekla můžeme pokračovat rovnou do očistce. Skončíme tak v další hospodě, která bývala v nedávno zbořeném domě čp. 27 stojícím u odbočky k Jelínkovu mlýnu. Říkalo se tu V Očistci nebo u Valíšků. Hostinským tu v 2. polovině 19. století býval Josef Vališ a později jeho stejnojmenný syn. Oba byli také tkalci a kostelníky. Josef ml. ale nakonec hostinec prodal a odstěhoval se do Ameriky.

Po návštěvě pekla a očistce možná čekáte, že už půjdeme rovnou do nebe. Zastavíme se v barvírně. Úspěšný barvířský závod provozoval v čp. 29 na přelomu 19. a 20. století František Kubík. Svému okolí byl velmi dobře znám, neboť díky němu za domem tekl „věčně modrý potok“. Potok, který dříve tekl za domy na západní straně Bobrovské ulice, byl ve skutečnosti mlýnským odpadem. Tekla tudy voda z Kazmírova mlýna (čp. 35) a ústila do nádrže před Jelínkovým mlýnem. Tento mlýn s číslem popisným 26 stojí sice trochu stranou, ale můžeme ho ještě k Bobrovské ulici počítat. Mlýn tu býval přinejmenším na konci 15. století, kdy se mu říkalo Šarlův. Na konci 16. století ho koupil Jiřík Humpolecký z Rybenska a od té doby je znám jako mlýn Humpolecký. Během třicetileté války mlýn zpustl a přešel do majetku vrchnosti. Vrchnostenskými mlynáři tu byli od 18. století členové mlynářského rodu Jelínků. Posledním mlynářem byl již ve století dvacátém Augustin Jelínek.

Od roku 1938 se začaly na domech v Bobrovské ulici objevovat pamětní desky věnované významným osobnostem. Jako první se 17. července 1938 odhalovala pamětní deska na domě čp. 22, kde od svého raného dětství žil ruský legionář František Seidl, který padl v červnu 1918 při dobývání Kurganu. O devět let později – 27. července 1947 – odhalil tehdejší ministr výživy Václav Majer pamětní desku na rodném domě ing. Jaromíra Nečase. Jaromír Nečas se roku 1888 narodil v domě čp. 31, v dobách první republiky se stal ministrem sociální péče a později byl i členem exilové vlády v Londýně. A právě na jeho počest byla už v říjnu 1945 Bobrovská ulice přejmenována na Nečasovu. V roce 1910 se v domě čp. 21 na Bobrovské ulici narodil Josef Veselka, pozdější zakladatel a sbormistr Akademického pěveckého sdružení Moravan, profesor brněnské konzervatoře a JAMU. A na jeho rodném domě, tehdy už v Nečasově ulici, mu byla 8. května 1996 odhalena pamětní deska. Byla v Nečasově ulici třetí a zatím poslední.

Palackého náměstí
Palackého náměstí, to je v Novém Městě poměrně exkluzivní adresa, jí se mohou pochlubit jen obyvatelé čtyř domů – čísel popisných 16, 32, 33 a 34. Ostatní domy s okny do Palackého náměstí jsou již počítány k Nečasově ulici nebo Vratislavovu náměstí. V zástavbě oddělující dnes obě náměstí je ukryt dům čp. 97, v němž ještě nedávno sídlilo informační centrum. V tomto místě se předpokládá původní tvrz, nebo přinejmenším sídlo vrchnostenských úředníků v dobách, kdy Nové Město vlastnili členové mocného rodu Pernštejnů. Jak jinak si vyložit znamení zubří hlavy zdobící kamenný sloup, na nějž je svedena klenba přízemní místnosti domu čp. 97.

Nejen shluk domů, ale i terénní zlom odděluje Vratislavovo a Palackého náměstí. A právě díky své poloze bylo Palackého náměstí původně nazýváno Dolním náměstím či Dolním rynkem. Střed náměstí tvoří kašna, která svou podobu kamenného kvadrilobu (čtyřlistu) získala v roce 1891. V létě roku 1905 byla osazena plastikou Jana Štursy Píseň hor zpodobňující pasáčka s ovcí na klíně. Od roku 1942 je originál plastiky z hořického pískovce umístěn v Horáckém muzeu a na kašně je umístěna kopie zhotovená ve zlínské Škole umění vedené tehdy Vincencem Makovským. Takzvaný Pasáček se stal jedním ze symbolů Nového Města. Není ale jediným sochařským výtvorem zdobícím Palackého náměstí. Na kašně měla být původně umístěna socha Františka Palackého, která nakonec našla své místo v protilehlém svahu. Slavnostně byla odhalena 26. října 1902. Od té doby bylo náměstí nazýváno Palackého, i když oficiálně byla změna názvu potvrzena až v roce 1907. Okupace a zřízení protektorátu však s sebou přinesly nařízení o odstranění všeho, co neodpovídalo „změněným státoprávním poměrům“. A tak byla 28. června 1940 socha Palackého odstraněna a v říjnu téhož roku bylo náměstí opět přejmenováno na Dolní. Po osvobození se název Palackého náměstí vrátil. Na návrat sochy si muselo město počkat do 2. června 1946, kdy byla socha po dlouhých sporech o její umístění znovuodhalena na původním místě. Stejně jako Píseň hor je i socha Otce národa dílem Jana Štursy. Palackého socha je navíc i Štursovou první veřejnou zakázkou.

Obě sochy vznikly z podnětu a za podpory Josefa Jelínka, Štursova poručníka a mecenáše. Josef Jelínek (1829–1903) býval novoměstským koželuhem a majitelem domu čp. 32 na Palackého náměstí (dům s věžičkou), kde se říkalo u bohatých Jelínků. Byl veřejně činným, ať už jako předseda nebo člen řady místních spolků, tak i jako člen obecního výboru (zastupitelstva). V letech 1861–1891 zastával s přestávkami post starosty města. Byl také poslancem Moravského zemského sněmu. Na jeho návrh byla pro kašnu na tehdejším Velkém náměstí zhotovena socha Vratislava z Pernštejna. V roce 1891 bylo Josefu Jelínkovi uděleno čestné občanství města. V otcových stopách šel i Josef Jelínek mladší (1858–1936), který býval velitelem novoměstských hasičů či prvním starostou obnoveného Sokola (mimo jiné též před první světovou válkou majitelem prvního automobilu ve městě). V roce 1913 byl zvolen jako jeho otec starostou města a byl jím až do poválečných voleb v roce 1919. Již od svého zvolení starostou se potýkal s nepřízní části novoměstských obyvatel (té se nevyhnul ani jeho otec). V roce 1923 prodal svůj dům „eráru“ a odstěhoval se do Pardubic. Dům čp. 32 se pak stal sídlem finančních úřadů s okresní působností. Když Nové Město ztratilo statut okresního města, našla v domě své první sídlo v roce 1951 zřízená samostatná hudební škola.[3]

Řadu zajímavých osobností najdeme i mezi obyvateli rohového domu čp. 34. Od roku 1662 až do současnosti je v držení členů rodu Německých. Prvním z nich byl Martin Německý, který se oženil s Dorotou, dcerou Kateřiny Kalouskové zvané Šlejfrlice (patrně byla majitelkou šĺajferny – brusírny). Přídomek přešel i na dům čp. 34, kterému se říkalo u Šlejfrlíků. Díky hudebnímu nadání svých obyvatel získal dům během 18. století jiný přídomek. V roce 1752 se stal majitelem domu Daniel Německý, který byl hudebníkem, městským varhaníkem a později i rektorem městské školy. Od jeho časů se domu čp. 34 začalo říkat u Varhaníků. Nejslavnějším rodákem z domu čp. 34 však byl Daniel Matyáš Německý (1762–1820), dvojnásobný doktor (filozofie a veškerého lékařství), oblíbený lékař, vědec, novátor a samozřejmě také hudebník. Rod Německých dal světu i slavné lyžaře Josefa a Otakara Němce. Přídomek Šlejfrlík výměnou za Varhaníka nezanikl. Přenesl se ale na protější rohový dům čp. 101, který se dostal do držení druhé větve rodu Německých založené Václavem Německým, vnukem Martina Německého-Šlejfrlíka. Z těchto „Šlejfrlíků“ pocházel i František Německý, známý novoměstský hostinský a hoteliér, zakladatel Hotelu Německý stojícího ještě před 30 lety na Masarykově ulici. Zajímavým pojítkem mezi domy čp. 34 a 101 bývala městská brána, která kdysi uzavírala přístup do centra města ze Žďárské ulice.

Žďárská ulice
O původu jména Žďárské ulice není pochyb, tudy se jezdilo z Nového Města do Žďáru. Se jménem dostala ulice do vínku i oheň – žďáření. Požár, který vypukl 13. června 1879 v noci ve stodole domu čp. 84, se zapsal trvale do dějin celého města. Díky silnému větru ženoucímu oheň ke středu města tehdy shořelo 19 obytných a 12 hospodářských stavení. Co do rozsahu nemohl tento požár aspirovat na „titul“ největšího požáru v historii, nicméně stal se podnětem k historickému rozhodnutí. O několik týdnů později – 24. srpna 1879 – byl v Novém Městě založen sbor dobrovolných hasičů.

Žhavá témata však najdeme i u vody. Ke Žďárské ulici patřívaly tři mlýny zmiňované již v 16. století. Nedaleko mostu stával Hánův mlýn (čp. 81). Mlýn vyhořel již při památném požáru celého města v roce 1801. Po tomto požáru byl ještě obnoven. Ke zkáze ho přivedli o několik desítek let později zdejší mlynáři Josef Ondra a po něm Jakub Žák. Budovy mlýna zchátraly a byly zatíženy dluhy. Rozpadající se, ale dobře pojištěný, mlýn v noci 22. června 1907 do základů vyhořel. Mlýn již obnoven nebyl, pouze pila. Od roku 1918 na mlýně začal provozovat pilařskou živnost Filip Jaroš, a právě proto je tento objekt znám jako Jarošova pila.

Požár ukončil činnost i dalšího mlýna známého jako Kazmírův (čp. 35). Původně se tomuto mlýnu a rybníku nad ním říkalo Škrobův. Patrně od dob mlynáře Kazimíra Štampy, který žil na přelomu 17. a 18. století, se začalo říkat mlýnu a rybníku Kazmírův. Posledním mlynářem v Kazmírově mlýně byl Alois Jelínek ze známého fryšavského mlynářského rodu. Historii mlýna uzavřel požár, který vypukl o půlnoci 27. září 1916.

Třetí z mlýnů se dočkal svého zániku i bez přispění ohně. Ke konci 16. století ho postavil pod tehdejším Sadovým rybníkem Jan Štrafa. Rybník se ale dnes jmenuje Klečkovský po Janu Klečkovi, který mlýn v roce 1643 prodal vrchnosti. Mlýnu se říkalo i Ráčkův a rybníku se tak někdy říká dodnes. Posledním mlynářem tu totiž byl Josef Ráček, známý podivín, který nechal mlýn zchátrat a na konci života se snažil získat peníze na opravu od památkového úřadu. Mlýn nakonec koupil novoměstský velkostatek a v červnu 1935 ho nechal zbořit.

Téměř o deset let později zažilo Nové Město i válečný požár. Letadla Rudé armády 9. května 1945 ostřelovala a bombardovala ustupující německé jednotky. Letecký útok zaplatilo životem i několik civilistů, poškozena byla řada domů. Nejvíce jich bylo právě ve Žďárské ulici. Dům čp. 82 listonoše Františka Vyplašila stojící v křižovatce (u zrcadla) dnešních ulic Žďárské a Dukelské již obnoven nebyl. Na jeho místě byl na návrh Vincence Makovského vybudován v roce 1953 kamenný taras. Již o tři roky dříve byla Žďárská ulice přejmenována na Stalingradskou, na paměť města zničeného během druhé světové války. Ke svému původnímu názvu se ulice vrátila v roce 1962

Přírodní poměry
Nové Město na Moravě se nachází v západní části Moravy; je vzdáleno 10 km východně od Žďáru nad Sázavou po silnici první třídy I/19. Leží v nadmořské výšce 600 m n. m. na jižním okraji Žďárských vrchů, které jsou východní součástí rozsáhlé Českomoravské vrchoviny.

Město leží v jižní části Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. CHKO byla vyhlášena roku 1970 a rozléhá se na 715 km² v nadmořských výškách od 490 do 836,3 m (nejvyšší vrchol Devět skal). Je pramennou oblastí mnoha řek, kterou prochází hlavní evropská rozvodnice mezi Severním a Černým mořem. Jedním z typických krajinných prvků v této oblasti jsou rulové skalní útvary, které byly vytvořeny mrazovým zvětráváním na zalesněných vrcholcích Žďárských vrchů, například Malinská skála, Dráteničky, Čtyři palice, Pasecká či Lisovská skála. Zhruba 15 km jihovýchodně od města se nachází westernové městečko Šiklův mlýn. Nad Novým Městem se nachází také největší sjezdovka na Vysočině – sjezdovka Harusův kopec. Sjezdovka je v sezoně uměle zasněžována a osvětlena. Harusův kopec – „Harusák“ je zmiňován již v knize Bohumila Polácha Srub radosti.

Městské symboly

Městský znak

Městský prapor
Městský znak udělil městu dne 30. listopadu 1635 kardinál František kníže Dietrichštejn. Městský prapor udělilo městu předsednictvo České národní rady svým 926. usnesením z 93. schůze dne 7. května 1992.[4]

Znak
Městský znak města Nového Města na Moravě tvoří oválný štít nakoso půlený od pravé horní strany dolů k levé straně, horní polovina je zlatá, dolní červená, dva vinařské nože se stříbrnou čepelí a střenkou v přirozené barvě stojí vedle sebe, jeden na zlatém poli a druhý na červeném poli – ohnutými špicemi nahoru ven, nad noži na zlatém poli je knížecí klobouk, dole mezi střenkami na červeném poli pak sedící, dozadu se ohlížející zlatý lev bez koruny, s pozdviženým jedním ocasem.

Prapor
Městský prapor města Nového Města na Moravě má list nakoso dělený, horní pole žluté, dolní červené, na třetinách listu jsou postaveny odvrácené vinařské nože, délka čepele nožů je 5/10 šířky listu a střenky 2/10 šířky listu, čepele jsou bílé, střenky hnědé, poměr délky k šířce je 3 : 2.

Pečeť
Městskou pečeť města Nového Města na Moravě tvoří městský znak, kolem něhož je nápis "Město – Nové Město na Moravě", rozdělený sněhovými vločkami.

Maskot
Tradičním maskotem Nového Města na Moravě je strašidlo horáckých lesů – Horácký hejkal. Jeho podobu se snažilo vystihnout mnoho novoměstských umělců, tradičním vzorem však zůstává podoba ztvárněná novoměstským rodákem Karlem Němcem. Postava Horáckého hejkala představuje divého muže – skřeta s dlouhými, řídkými rozježenými vlasy a vousy.
Kategorie: cestováníměsta
více  Zavřít popis alba 
  • červen až listopad 2020
  • 164 zobrazení
ddm-chrudim
se odehrálo v pátek 30.3. 2012 za účasti pěti družstev ve Sportovní hale v Chrudimi. Soutěž byla vyrovnaná, klidná, rozhodčí měli dobrou náladu. A kdo postoupil do krajského kola - ZŠ U Stadionu Chrudim - chlapci výborně hráli a za celý turnaj nedostali od soupěřů ani jeden koš ( 8 bodů, skóre 60:0). O dalším umístění vždy rozhodly vzájemné zápasy. 2. místo ZŠ Chrast (6 bodů, 12:25), 3. místo ZŠ Proseč (6 bodů, 27:19), 4. místo ZŠ Hrochův Týnec (5 bodů, 14:33). 5. místo ZŠ Dr. Malíka Chrudim (5 bodů, 12:44). Všem děkuji za účast na turnaji, postupujícím do KK přeji mnoho úspěchů. Další soutěž v hale se koná 20. dubna, a to OK ve volejbalu chlapců ZŠ 8.-9. tříd, účast 6 družstev - ZŠ Třemošnice, Proseč, GJR Chrudim, U Stadionu Chrudim, DDŠ Chrudim, Hlinsko Ležáků. Eva Merhautová
více  Zavřít popis alba 
  • 30.3.2012
  • 354 zobrazení
kenasport
V úterý 25. dubna proběhl v parku na Habrmannově náměstí v Plzni Doubravce vzpomínkový akt k uctění památky letců Západočeského aeroklubu a rodáků z Doubravky.

Týkal se příslušníků čs. zahraničního letectva RAF ve Velké Británii za II. světové války Karla Pavlíka, Václava Šindeláře a Aloise Záleského.

Mezi hosty nechyběli rodinní příslušníci, zástupci města Plzně, armády, Leteckého historického klubu Plzeň, Svazu letců ČR - Letci Plzeň nebo plzeňské odbočky Českého svazu bojovníků za svobodu.

Přítomným zahrál Junior orchestr.

V 16 hodin zahájil vzpomínku starosta Plzně Doubravky Michal Chalupný, který vyzdvihl statečnost a odvahu pilotů.

S osudem pilotů seznámil přítomné předseda Leteckého historického klubu Plzeň Václav Toman. Všichni tři stateční vojáci byli členy Západočeského aeroklubu v Plzni.

Seržant Karel Pavlík byl sestřelen během operace Circus 157 dne 5. května 1942. Operace RAF zvané Circus, které začala RAF provádět od 10. ledna 1941, znamenaly určitý taktický manévr spočívající v tom, že se značné množství britských bombardérů vydalo bombardovat cíle v Německu i jinde v Evropě, přičemž je doprovázel také značný počet stíhačů.

Václav Šindelář tragicky zahynul 19. dubna 1943 při cvičném letu na Spitfiru. Příčinou pádu letadla byla zřejmě porucha na kyslíkovém přístroji.

Alois Záleský létal na doprovodné akce se spojeneckými bombardéry. Jeho osud se zpečetil několik měsíců před koncem II. světové války. 9. února 1945 při cvičném letu hlásí pilot, že má poruchu motoru. Vrací se zpět na základnu. Tam už nedoletěl. Jeho letoun se roztrhl ve vzduchu.

Následovaly hymny historická Československá a britská. Na závěr došlo k položení květin k desce umístěné na budově konzervatoře.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • 25.4.2017
  • 242 zobrazení
Reklama