zecvrcovic
Něco málo o Burkitt lymfom ... neboli NHL
Základ je oslabený organismus a jedna zmutovana buňka ( kterou imunitní systém nezlikviduje ) a ta se velmi rychle množí vytvoří nador ( zjistitelny CT, magnet rezonanci ci pet ( velmi drahé vyšetření, lékaři k němu přikládají az po několika dnech, týdnech někdy i měsících), ale velmi rychlá zmutovana buňka se velmi brzy dostane do krve. Krvi se šíří velmi rychle a tvoří další a další nádory na vnitřních orgánech (játrech, střevech, plicích, ledvin, mozkomišnim kolem v páteři do hlavy napadne CNS.(od 1 buňky do smrti jsou cca 2 měsíce).
Kaju začal začátkem března 2017 bolet kotník. Přijeli z lyží, tak jsme daly pauzu. Nechali si nás na dětské pediatrii v Motole. Kaja začal mit průjem a tak diagnostikovali salmonelozu ( podle sono vyšetření velke kličky ve střevech - dalsi znak burkitt) a na bolest 4x denně ibalgin a kdyz si řekl dostál navic.Kája uz na nohu nemohl ani šlápnout.po týdnu mu rostlo cosi v ústech. Chtěla jsem kontrolu zubaře.
Po týdnu ATB mi lékarka naznačovala ze si bolest vymýšlí a ze uz pro nás nemaji místo. Po druhé jsem si vyžádala kontrolu zubaře ( jelikož z výsledků rentgenu tak nic nebylo). Zubař na druhé kontrole v úterý rekl, že se ve čtvrtek udělá biopsie (odběr tkáně... dělá se I u vnitřních orgánů) a že vy velmi rád přízval i onkologii a udělali pri narkoze i odber kostní dřeně.
Moje reakce .... udělejte co musíte, hlavně už zjistěte co mu je.
Ještě ten den večer v 18h přišla primářka hematoonkologie Mudr. Šramkova a rekla, že na 100% podle 1. Krevních testů bylo jasné že patříme k nim. Když jsem dočetla na vizitce lékaře znova Hematoonkologie, bylo mi strašne
Ještě ten večer dostal tzv. Zakapani vodou 250ml na hodinu 6l/den. Dostala jsem hromadu papíru (souhlas ... nejvíc mě udivil souhlas na transfúzy krve ..ze muze dostat aids
Další den 6.4. 2017 Kaju
Ten den, jsem jela domu vyprat, jediné co jsem manželovi dokázala, říct, že léčba bude trvat hodně dlouho, na vic at se me neptá. Když jsem přijela Kaja byl po zavedení centrálního katetru do srdce (nutný, jelikož žily by chemo nevydrželi a popraskali by). Po odberu kostní dřeně( z obou kycelnich kloubu) a lumbalni punkci ( odběr mozkomisniho moku z páteře).
Přišel PAN onkolog Mudr Sumeauer a seznámil me. Jeho slova co si pamatuji " je to leukemie Burkitt, v kostní dřeňi uz ma 37,5 procent (blastu- špatných buněk), ale skvělé je že to umíme léčit". Já " a úspěšnost ?" on "85%" a ja " a kdyz se to vrátí ?" On " tak to je konec další léčba neni"
Kaja měl nejen nador v kotníku, pod kolenem cca 10cm, na stehnech, ale i u životně důležitých orgánů u plic, jater, srdce, ledvin, střevech a v obalu mozku a uz 37,5% v kostní dřeňi.
Lékaři zahájili chemoterapie plán byl (A, B,C a A, B,C ) v Bloku A, B měl obden lumbalni punkci ... a skoro pořád spal. Lékaři, sestry pořád všichni lítali, měla jsem pocit jako by byl Kaja jediný pacient. tenkrát jsem mohla na Jip jeste spát.
Po 1. Bloku chemo se Kaja rozsypal Mukozitida ... rozpad sliznic ( tzv. Oloupe se celá vnitni sliznice - ústa, jícen, žaludek, střeva.. ) jedine kde to lze vidět jsou ústa. Kája byl v této době silný a pod morfinem polykal 20ml nutridrinku denne ( protože i do tech strasnych sliznic se musí něco dostat, nitrozolni vyziva nestaci za 14 dní s schodil 8kg.

Po 6 týdnech mel povoleno zvednout se z postele a jit do sprchy. usadila jsem ho do sprchy a rychle jsem prevlekala postel v tom Kaja křičíz postele nic nevidím. opatrně jsem ho odvedla do postele a nez přišla lékarka Kajovi zůstali strnule zvedla ruce. okamžitě magnetickou rezonanci hlavy ... krvácení tam nebylo uf.
dali mi diazepan a za pár hodin se zrak vrátil.

Další blok chemo byl vymenem B za C, jelikož by B nevydržel Kaji organizmus.Před 2 blokem byl.vymenen centrální katetr za tzv. Dlouhodobý a 2 měsících jsme mohly domu do izolace. Kája mel oholenou hlavu a 8kg min.. taková trochu chodici kostra . Jeho kamarádi, které jsme museli z důvodu hygieny a izolace rapidně zmenšit. Riziko infekce je mnoho násobně vysoké Zobrazováci metoda Pet/ct ( lidově tunel) diagnostikoval, že je Kaja v remisy ( chemo zlikvidovalo viditelné rakovinové buňky) .
Pak uz se jen bloky a nasledky opakovali, mukozitida, vysoké teploty, prujmy, zvracení ... V první chvíli je to sok, ale člověk si zvykne. Kája často a šílené řval "Já už chci být zdravej!!!"
V srpnu 2017 dokončil bloky Chemo a v začátkem října mu vyndali centrali katetr.
V listopadu ho ovšem začala bolet noha zas. Podle krve čistý ( ale zas chyba lékařů, jelikož burkitt začíná většinou jako onkologicke onemocnění - čili místní nador az po nějaké době se dostane do krve). sami jsme šly na ortopedie Kladno a odeslani primáři. Ten udelal rtg ..a ukazal mi mezeru mezi kostí a okostnici a po prostudování předešlé diagnózy nas okamžitě odeslal na motol. Jeli jsme okamžitě. ortopedii v Motole na rtg nic neviděli. Diagnostikovali narazeny dali berle a odlehcujte. neubehl ani tyden a ja byla v Motole zas.... prostě ho bolí noha a ma to otekle. Mudr na ambulancí (podle krve je zdravi), tak jdete na ortopedii ( sem k nám c Motole je super - mi septala mudr) Ortopedi dali na 3 tydny sádru a berle a oblíbený ibalgin.
když Kajovi sádru sundali zařval bolesti () No neřvy tak to bolet nemůže. já nezdá se vám to větší... sestra jj taky bych řekla. pan ortoped, no tak já vas objednám na příští týden ke specialistovi na kosti a ja co sono, magnet. ? On.. Jj to on vás asi pošle.
myslela jsem, že omdlim (asi?, kdy? Po novém roce?)
Jeli jsme zpět na Kladno, kde kdyz jsem primari vyprávěla nevěřil svym uším... okamžitě vytelefovnoval magnetickou rezonanci 20.12. 2017 .
následně po 2h odpočinku v kladenske nemocnici kuli kontrastu, zavolal mudr Zahradníček, že můžeme jít domů, ale at jsme na tel. pan primář to zařizuje s Bulovkou.
Ještě odpoledne telefon, zítra v 8h nástup na Bulovku a počítejte ze tam zůstanete. pátek pred vánocemi a ja mela jit Kajovi říct, že musíte do nemocnice a že tam asi zůstane... nepopsatelné.
22.12.2018 nástup na Bulovku v 8h ... příjem, rtg, sono, ....vyšetření uplne celkové, ale z úst lékaře zaznělo... pustíme vas domu na vánoce, dojedete 27.12. a 28.12 uděláme biopsii do te doby nutné chodit o berlich. Kaja je uklidnil vánoce doma!!!
To jsem netušila ze skutečný šok je teprve přede mnou. 28.12. udělali biopsii... nález lymfom..., já i kdyz sectela jsem nevěřila, nerozumela (asi mi to mozek nechtel připustit) 29.12 si nás taťka odvezl domu. sotva jsme byly 1h doma telefon z ambulance v Motole... jak si to představujete, že jdete jinam, že jste nám nic nerekli, jste měli říct, že nejste spokojeni s ortopedii v Motole, že takhle dostala ona vynadáno od primáře, ..... a okamžitě prijedte! ja " proč vysledky biopsie nejdříve v pondělí, vy víte něco víc než my"? mudr ne, ale musíme počítat s relapsem, musíme udělat další vyšetření kostní dřeň.... tak dojeďte zitra v 8h.

Odber kostní dřeně- A čistý. moje dilema podepsat mu revers a strávit mozna poslední silvestr doma nebo zkusit léčbu. Dnes dekuji za přemlouvání mudr
Kudrnovskou a Mudr Smiškem. Silvestr traveny v Motole pod atb. Po silvestru vysledky biopsie nemoc se vrátila. šance na uzdravení 5 % i s transplantaci kmenovych buněk.
Protokol jasný 3 bloky chemo ( stejná chemo, ale tentokrát klapalo 5 chemo najednou + voda + lek na ledviny ) a l tomu jsme podepsali vyzkum léků ibrutinib ( Pro celou Evropu mela obsahovat 70 členů 9.1. zařazen jako 33 . z Evropy
V ČR v Motole byly předtím 2 případy z relaps leukemie Burkitt a ani jeden nepřežil následné bloky chemo. Strašná představa.
1. blok celkem v pohodě u 2. Kája nezklamal a předvedl se. . 4x během 24h sepse (otrava krve) mudr Sumeauer ve službě... jak běhal ke Kajovi zabouchl si dveře na lékařský pokoj a tak spal ( pokud se te max hodině nechá říkat spani) pred kajovym pokojem.
druhý den večer sotva jsem dojela domu, kaja volal ze je mu zas zima ( teplota pri sepsi během minuty z 36-39 ...A zimnice) a at přijedu, celou dobu jsem.s ním mluvila a slyšela i doktorku. než jsem dojela zacal zvracet... bývá často, jen asi málokdo zvrací na prodlužováku, ve kterém mel telefon.

když jsem přijela uz byl stabilizovaný a Mudr... mi říkala, že už jen zvrací a ja... to je skvělý kdyz na prodlužováku..... myslela jsem ze to s ní praští, když jsem zpod emitky vyndaly ten prodlužovák.

3 chemo vcelku dobrý.
každý den, který jsem ráno přicházela na Jip, jsem přicházela s tím, že nikdy nevim co se mohlo pres noc stát. Během několika měsíční léčby jsem zažila mnoho dětí, které léčbu ci následky nepřežilo, čest jejich památce a mnoho sil rodičům.
léčba, no léčba, spíš snaha o likvidaci rakovinovych buněk je stále ve vyzkumu a každý organizmus reaguje jinak. Lékaři se snaží udržet základní životně důležité orgány a každou kapkou chemo doufají, že je organizmus natolik silný, že to vydrží.
. Na testy jsme šly jen, otec, já a Honzík (ostatní členové mohly jít do centrálního registru). Schoda u rodiče je 1 z milionů a schoda sourozence je 20%. nikdo se neschodoval. Darce se našel velmi brzo později dokonce 4 všichni sedli 9 z10, super. Kája dostal svou transplantaci kmenovych buněk u leukemie od darce z ČR.
Měsíc pauza od chemo pred transplantaci (úplnou výměnou krve ze skupiny A ma nyní 0)
Kája sekal trávu, nezapomněl se vybourat na čtyřkolce, kterou dostal k vánocům.
5.6.2018 nástup na TJ ( transplantacni jednotku)
15.6.2018 mu byla provedena transplantace kmenovych buněk s periferiemi
Po 21. dnech od transplantace nas pustili domu ...neuvěřitelně rychle
další dny a měsíce čekání...jestli a jak se uchytí. GVHD ... reakce stepu a Kaji buněk.kožní vyrazka, průjem, občas zvracení... naštěstí bez teplot ... samozřejmě v nemocnici pod dohledem lékařů cca 4 týdny pod kontrolou
nyní je Kaja po 180 dnech po transplantaci kmenovych buněk a tímto lékaři berou transplantaci jako úspěšnou
Karel Stanek přepsal tabulky a je 1. ČR, který má úspěšnou transplantaci kmenovych buněk u leukemie Burkitt..
Kategorie: lidé
Více  Zavřít popis alba 
  • březen 2014 až červen 2019
  • 9 871 zobrazení
doncella
..bláznívá kleptomanka, moře, slunce, pláž, vítr, chrčící lednička, diskretní zóna, vodka, ostravští kámoši, karty, žolík, špeky, pláž, vítr, plavání, sůl, spáleniny, gin, tonic, soundsystem álá vlastní výroba, mandarinky místo limetek, granátový jablka, hrozny, fíčky, Lechtající Fičenky, Zadar, výlet, loďka, zima, vlny, mořský varhany, slejvák, chorvat se sendvičema, čaj, Karlovačko, zima, mráz, postel, vodka, déšť, igelit, pláštěnka álá vlastní výroba, pan Hoffman, smích, toulky, zima, pobřeží, zvířatka a stromy zalitý v šutrech, krutý jídlo nejvíc, Přílipky, nožík, brýle, skály, kraby,rybky, lodě, Jadrolinja, Kuny, výlet, Ožjusko,..........a tak dále a dále...prostě MOŘE!!!! thanks
Více  Zavřít popis alba 
  • léto 2007
  • 5 719 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
zsjihomoravske
Cesta do Krkonoš byla dlouhá, ale utekla nám. Z ohlasů dětí víme, že se jim v autobuse líbilo. Všem se také líbí jejich pokoje. Každá třída má své patro. Odpoledne jsme šli na výpravu kolem naší chaty a pak ještě na jednu - za Krakonošem.

V pondělí jsme se kromě matematiky a češtiny věnovali objevování okolí a naše putování mělo téma VODA. Našli jsme jsme potůčky, rybníček a mlýnské kolo. Celý den jsme hráli na honěnou s mlhou, která klesala a stoupala, jak se jí chtělo. My jsme se ale nedali a za sluníčkem vyrazili k chatě Špindlerovce. Překročili jsme hranici do Polska a hned za ní jsme sluníčko našli. Uspořádali jsme mu i malý koncert. Písnička o pramínku se mu určitě líbila, takže nám přeje a vůbec nám tu není zima.

V úterý vstáváme do sluníčka. Děti spaly krásně celou noc a posílali domů "snovou poštu", určitě se vám o jejich dobrodružstvích zdálo. Nezapomeňte jim po návratu říct, že to funguje, budou mít velkou radost. Dnešním tématem byl sport a hry - pohybové i na stmelení kolektivu. I když nás ráno mlha opět trochu strašila, nakonec se stáhla do údolí a my si užili nádherný den na sluníčku. Prozkoumali jsme další kus okolí naší krásné chaty a cestou následovali statečného krejčíka, který se vydal za Krakonošem. Jako on jsme přelézali a překonávali překážky a nakonec jsme vyšlphali skoro až na vrchol kopce. Tam jsme si dali chleba s tvarohem a jak všem panečku chutnalo. Horský vzduch a sluníčko platí na malé školáčky stejně jako na princeznu Zubejdu.

Ve středu je všechna mlha pryč, vítr ji odfoukl a tak si užíváme sluníčka. Dopoledne ale pouze za oknem. Učíme se a připravujeme na odpolední výlet do Vrchlabí a Špindlerova Mlýna. Ve Vrchlabí jsme navštívili pracoviště KRNAP a také záchrannou stanici pro zvířata. Ve Špindlu jsme si zaplavali a protože to byl opravdu náročný den, v 8 hodin je ve všech pokojích ticho a tma. Děti posílají moc pozdravů a mají velikou radost, ze všech dopisů a pohledů, které dostávají. Paní učitelky děkují za pozdravy. Užili jsme si všichni další náročný, ale krásný den.

Ve čvrtek jsme vstali a za oknem úplně bílo. Bohužel to ale nebyl sníh, ale mlha hustá tak ..... A vydržela celý den. Věnovali jsme se češtině a matematice a samozřejme jsme ekobádali. Povídali jsme si o mracích, zahráli si na páru, kapičky i pořádný lijavec a taky jsme si vyrobili mraky z papíru. Ven jsme šli jen na chvíli a tak nám tedy nezbylo nic jiného než si vyrobit les doma. Myslíme si, že se nám moc povedl. Po večeři se těšíme na karneval spojený s pyžamovou diskotékou.

Je pátek a bílo je jako včera. Po učení jsme vyrazili ven, protože dnešním tématem je les a rostliny. V lese, který v mlze vypadá jako začarovaný, jsme si zahráli na bludičky a překonali jsme potok suchou nohou. Protože se máme také naučit určovat mechy, přinesli jsme si jich pár s sebou. Náladu máme výbornou, každou chvíli zpíváme a oblíbenou hru "Kuba řekl" budeme muset brzy přestat hrát, protože se už skoro nikdo nenechá nachytat. Po obědě jsme měli besedu se záchranářem z Horské služby, která byla moc zajímavá. Po besedě jsme se vrátili zpět našemu tématu a po poznávání stromů jsme si vyzkoušeli, jak vypadá takový strom, který je celý napadený škůdci. I pexeso je samozřejmě o stromech a jejich plodech. Je to prostě tak, že stále něco děláme a děti se učí, ani o tom neví.

Jistě jste všichni zvědaví, co děláme v sobotu. Z pohledů a dopisů víme, že naše dobrodružství v Krkonoších sleduje hodně lidí a máme radost, že kromě normální pošty, funguje i ta snová (díky všem, kteří tu hru hrají s námi!). Takže teď ta sobota. Od rána slavíme s Justýnkou narozeniny. Všichni jí popřáli a dostala i pěknou pusu. Protože už od ráno bylo prostě nádherně, vyrazili jsme na dlooouhý výlet. Šli jsme se podívat, kde bydlí čtvrťáci a páťáci (na Vatru a Moravskou boudu). Potkali jsme tam Trautenberka, Krakonoše, Kubu, Anče i hajného, dali si svačinu a pak jsme šli dál po žluté a nakonec po modré značce. Šli jsme krásným lesem po kamanech a lávkách. Domů jsme se vrátili na pozdní oběd a po zaslouženém odpočinku se zase pouštíme do Ekobádání. Tentokrát zkoumáme rybník a mraveniště. Můžeme přitom sledovat krásný západ slunce.

Kdo by se myslel, že v neděli se v Krkonoších nic nedělá, moc by se spletl. V Krkonoších se totiž ekobádá pořád. Zatím bádáme doma, poznáváme stopy zvířat. Venku je totiž kromě mlhy dneska taky pořádný vichr. Ještě před obědem si stihneme zopakovat básničky, které jsme se doma naučili a pak nás čeká ..... chtělo by se říct "Nedělní chvilka poezie" ..... třídní kolo recitační soutěže. Kdo vyhrál, necháme jako překvapení na zítra, ale už teď vám můžeme říct, že jsme viděli vodopád na Bílém Labi :) Dobrou noc.

Pondělní zprávy z Krkonoš. Z kultury: Výsledky školních kol recitační soutěže: 1.A 1. místo Magda Martincová, 2. místo Vanessa Andrašší, 3. místo Lukáš Zachariáš a Ondřej Šik. 1.B 1. místo Hana Ščerbejová, 2. místo Tereza Musílková, 3. místo Lucie Musílková. 1.C 1. místo Elen Fujciková, 2. místo Adriana Amal Ali, 3. místo Lukas Stefanakis. Počasí: mlha až k chalupě.
Dneska jsme hodně ekobádali, vevnitř i venku. Našli jsme paletu barev podzimní přírody, dělali sbírku hornin a také se učili uzle. Očka, liščí nebo lodní smyčka už pro nás není žádný problém. Navštívili jsme ovečky a také jsme si je vyrobili. Taky jsme kreslili Žížalí město, které jsme osídlili žížalami. Ty jsme si pak ale dali jako zákusek. Také jsme vyráběli krystaly z papíru a perníčky z modelovací hmoty. Tak to bylo naše pondělí.

Jak jsme se měli v úterý? Krakonoš si s námi hrál, nejdřív nám poslal mlhu a jen jsme usedli k obědu, zahnal ji a vysvitlo sluníčko. I tak jsme si to užili. Odpolední výlet do Špindlerova Mlýna byl prima. Navštívili jsme Hasiče a Horskou službu a den zakončili v bazénu. Po večeři všichni dostali diplom za úspěšné absolvování Školy v Krkonoších a už se moc těší domů.

Děkujeme všem, kteří nám posílali pozdravy. Obzvláště pozdravujeme paní Erlebachovou a děkujeme za milý dopis a poděkování, které nám udělalo velkou radost.

Zítra AHOJ!
Více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2014
  • 3 962 zobrazení
tokrno
Deník z naší cesty po Kostarice
Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Den třináctý (čtvrtek)
Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme.
Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou!
Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera!
Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu.
Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc.
Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu.

Den jedenáctý (úterý)
„Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli.
Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob.
Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“?
Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera.
Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne?
Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla.
Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo.
Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno.
Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí.
Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.)
Den desátý (pondělí)
V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč.
Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil.
Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje.
Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu.
Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly.
Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle.
Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno.
Den devátý (neděle)
Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam.
Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě.
Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali.
Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle.
Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní.
Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo!
Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj.
Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása.
Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů.
Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida.
Den osmý (sobota)
Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného.
Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc.
Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.)
Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa.
Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku.
Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak.
Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční.
Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata.
Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy.
Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek.
Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou.
Den sedmý (pátek)
Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout.
V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně...
Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím.
Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět.
Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí.
Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise.

Den šestý (čtvrtek)
Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle.
Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie.
Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava.
Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně.
Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys.
Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla.
Den pátý (středa)
Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší.
Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co.
Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky.
Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím.
Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to.
Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven.
Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat.
Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo. 

Den čtvrtý (úterý)
Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře.
Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede.
Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi?
Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón.
Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní.
Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu.
Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida.
Den třetí (pondělí)
Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost.
Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně.
Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme.
Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket.
Den druhý (neděle)
Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel.
Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit.
Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera.
Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky.
S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal.
Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří.
Den první (sobota)
Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká.
Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar.
V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli.
Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.
Více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • zima 2020/2021
  • 4 003 zobrazení
fotovranik
Tak už vím že pořekadlo "nadřený jako kůň" není jen prázdná fráze. Platí do do posledního detailu!!! A to bylo ideální počasí a sucho! Nedovedu si to představit za deště a zimy v blátě Díky panu Rektoříkovi a jeho koníkům SENDIK a BORIS se mi podařilo uskutečnit focení které jsem měl už dlouhou dobu v plánu.Ale až nyní jsem našel toho správného člověka a koně. Za což mu patří dík.
Více  Zavřít popis alba 
  • 2 811 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
marbel1
Paní Zima se opravdu nechce vzdát! Ovšem tento víkend nám ukázala svou krásu. Asi na rozloučenou nám ukázala sluníčko a nádheru zimy za jeho svitu! :) S Kelly-Máňou, Isabel a Natálkou jsme si to užívaly!
Více  Zavřít popis alba 
161 komentářů
  • 16.3.2013
  • 2 575 zobrazení
tondatana
Den 5.7.2016, úterý..se nám zapsal na celý život do našich duší..Znovu jsme se totiž s Tondou narodili..doslova a do písmene..Ráno jsme posnídali oblíbený meloun a projeli se na kolech. Hledali jsme nějaké mapy okolních hor. Věděli jsme jenom to, že nejvyšší hora v širokém okolí se jmenuje Hochobir a je 2 139 m nad mořem. Kudy vede cesta k ní, jsme z map moc nepochopili a vydali jsme se tedy po obědě, tou nejbližší. Bylo 11.30 h a jak jsme později zjistili, bylo to velice pozdě na takovou dalekou cestu..
Bylo navíc příšerné vedro, hodně přes 30°C..Museli jsme každých 100m odpočívat. Měli jsme sebou jen malé batůžky s nejnutnějšími věcmi, byli jsme velice nalehko a jediné, co bylo dobré, byly naše boty do hor..
Nejdříve cesta vedla 4-5km, hodně na slunci, byla široká a štěrková..šli jsme tak nejméně hodinu. Naštěstí jsme narazili na ledový horský vodopádek, u cesty..Všechno, co jsme měli na sobě, včetně kšiltovek a mimo bot, jsme vymáchali v té ledové vodě a oblékli na sebe..To nás na chvíli posílilo v tom úmorném slunci..
Jediný člověk, kterého jsme tam, za celou dobu potkali, byl pán v terénním autě.. Ten nás trochu vrátil a navedl na cestíčku do lesa.Vedla hrozně strmě lesem, přes kořeny stromů, kameny a výmoly, od děšťů..Cestou jsme se zastavili u posedu a najedli se. Narazili jsme i na další studánku, která vytékala z dřevěného korýtka a chladily se tam zapomenutá piva..nikde ani živáčka..
Nakonec jsme se na chvilku natáhli ve stínu opuštěné horské chaty a na chvíli jsme usnuli vyčerpáním..A zase dál lesem vzhůru, zdálo se to nekonečné..
Najednou končil les a před námi se rozprostírala ohromná horská paseka, která se táhla až nahoru k horám. Byla tu spousta neznámých a asi vzácných rostlin, včetně Ostropeřce mariánského..Všude na pasece byly stopy trusu po skotu..Pásl se v takových výškách, ale nebyl nikde vidět..
Úplně nahoře, pod horami, se krčily dvě horské chaloupky z předminulého století..Někdo tam musel nanosit materiál a domečky postavit, byly částečně zděné. Střechu měly z dřevěných prken, šikovně dávaných přes sebe, aby voda stékala dolů..Neuměla jsem si představit, život tady..v létě, natož v zimě..Klaním se jim..I teď bylo vidět, že sem občas někdo chodí a seká kolem trávu..
Hodně jsme fotili a šli stále blíže k úpatí hor, až jsme stanuli po nimi. Najednou Tonda vyřkl nápad.." pojď vylezeme na ten Hochobir, co je přímo před námi a je nejvyšší..V životě jsem na žádnou horu nelezla, jenom ferraty s jištěním a v Tatrách, to byly spíše horské tůry..V tílku, šortkách a botách do hor ( drahých, od Tondy k vánocům), s malým batůžkem..jsem na toto dobrodružství přikývla..
Z počátku jsme lezli po dost strmém úpatí a přidržovali se kořenů stromů a kamenů..Našli jsme naštěstí, občasné značení, v červené barvě, které asi značilo cestu k vrcholu..
Potom už začala samotná hora. Tam byly jediné čeho se šlo přidržet, její kameny a kleče..Kameny se navíc pod rukama i nohama uvolňovaly, misty byly spousty suťových polí, kde chybný krok mohl vezt k pádu dolů..
Pod námi už byla spousta skal a propastí, chaloupky na horské pasece se neustále zmenšovaly, až byly úplně malinké..Čím jsme lezli výše, tím byla ta cesta na vrchol strmější a nebezpečnější..Nebylo se už čeho pořádně chytit, kleče mizely a místy už vůbec nerostly..Kameny pod rukama nebyly vůbec pevné a lámaly se..Dolů se dívat, do propastí pod námi, se skoro nevyplácelo..Úplně jsme ztratili pojem o času. V životě jsem nelezla tak vysoko v horách a tolik hodin, navíc na přímém slunci..Tonda začal říkat, že by jsme se měli vrátit dolů, ale když jsem se ohlédla za sebe, hrůzou jsem konstatovala, že dolů nikdy..Zdálo se mi to jako sebevražda..Když lezete nahoru, můžete pevnost kamenů vyzkoušet a pak se na něj zavěsit, ale když na něj shora šlápnete a on nevydrží, letíte dolů..Navíc vrchol se blížil, i když to byl nejhorší úsek, bez kleče, jenom příkré skály, myslela jsem, že stačí půl hodiny a budeme snad nahoře..Snažila jsem se při odpočinku hodně fotit, ale pak už to ani nešlo..
Najednou jsme se ohlédli a na nebi, do té chvíle čistém, pluly z dálky temné mraky. Bylo už skoro 7 hodin večer a z 30° vedra se k nám blížila rychlým krokem bouřka..Lezli jsme už několik hodin vůbec jsme nevnímali čas a počasí..
Jenže to už nebe začaly křižovat blesky a ozývaly se hrozné rány z mraků..Musíme zpátky, zavelel Tonda.
Bylo to hrozné, stát pod štítem, pod sebou 100 metrové strže a propasti. Bylo mi však jasné, že pod štítem se nikde neschováme a může nás zabít blesk.
Začali jsme, co nejrychleji sestupovat dolů a kupodivu to šlo, líp než jsem si myslela..
Najednou jsmevšak ztratili označení červenou barvou a nevěděli jsme kudy kam..kolem jen samé nepřekonatelné stěny nebo propasti..a strmý kamenopád z drobné, kamenné sutě, která se drolila a ujížděla pod nohama..Končil pádem do 100 m hluboké strže..Nezbývalo ale, než se přes něj dostat, na druhou stranu, asi 20 m. K druhé skalní stěně. Tonda měl dlouhé kalhoty a sunul se opatrně po štěrku, napříč..Já v šortkách a s holýma nohama jsem to měla těžší, víc mi to klouzalo dolů, do strže..Byly to hrozné chvíle..
Když jsme byli oba, na druhé straně potoka z kamenů, začínalo strašně pršet. Museli jsme vylézt na nevysokou skálu a skočit z výšky asi 2 metrů do skalní průrvy, aby jsme nebyli v přímém poli blesků, které už nepřetržitě křižovaly oblohu a hromy neuvěřitelně burácely. Bouřka v horách je úplně jiná a mnohem děsivější.
Při skoku do úzké průrvy jsem jenom myslela na to, jak si o skály sedřu nohy až na kost. Kupodivu se to nestalo. Jenom jsem se zahákla o batoh a málem jsem si ho utrhla. U stěny veliké skály, která byla malinko nad námi nakloněná, jsme našli dočasné útočiště před blesky. Tonda je stihl v tom hrozném lijáku obléci do bundy. Já jsem tam stála v tričku a šortkách, napospas strašnému lijáku, který se dostal všude..Přilepeni ke stěně, jsme se dočkali další pohromy v horách. Začaly padat obří kroupy a to s takovou silou, že jsme mysleli, že nás za živa umlátí..Já jsem byla v tu chvíli celá pokrytá, ledovými kroupami, které se doslova lepily na holou kůži a celou mě pokrývaly..S Tondou jsme je ze mě sklepávaly a nebýt Tondy, tak jsem snad umrzla, pod jejich nánosem
Více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • léto 2016
  • 2 388 zobrazení
mysticsmile
Jedním z významných míst boskovické kultury je i galerie pojmenovaná po světoznámém malíři, místním rodákovi, Otakaru Kubínovi (1883 – 1969). Zájemci o literaturu, výtvarné a hudební umění ji najdou v prostorách starobylé radnice přebudované do nynější podoby roku 1567. Od loňského roku slouží její typická čtyřboká věž vysoká 42 metrů jako turistická rozhledna. Radnice tvoří z velké dálky viditelnou dominantu horního konce Masarykova náměstí.
A právě sem směřovaly kroky milovníků především fotografického umění. Ano, i mačkat spoušť dnes již převážně digitálního přístroje, kde za nás téměř vše obstará chytrá elektronika není zase tak jednoduché, jak by se laikovi zdálo. Dobrý snímek vyžaduje bystré oko a také talent. Kdo si myslí, že jen drahý aparát je zárukou úspěchu, ten se hluboce mýlí. I s obyčejným malým kompaktem za pár stokorun lze pořídit kvalitní cenné snímky, pokud fotograf má cit pro věc. Kdo se chce hlouběji zabývat touto činností, většinou si po čase pořídí dražší přístroj – zrcadlovku – jejíž možnosti jsou přece jen mnohem větší.
O svých kvalitách a zároveň cestovatelských úspěších nás v sobotu 12. listopadu 2011 přijela z hlavního města Prahy přesvědčit sympatická dlouhovlasá mladá dáma paní Markéta Kratochvílová.
Majitel galerie pan Josef Bařinka všechny přivítal slovy: „Jsem rád, že jste se sešli v tak hojném počtu. V rámci vernisáže na úvod zahraje Kristýna Sedláková klavírní skladby Bachovy a Chopinovy.“
„Poprvé jsem se s Markétou setkal v roce 1998, když mě s manželem Martinem pozvali na výpravu za poznáním,“ zahájil svůj krátký projev Ing. Pavel Kysilka CSc. Uvedl, že atraktivní pohledná blondýna Martina je tělem i duší cestovatelkou. Začínala jako horolezkyně, pak se přeorientovala na cestování. Oblíbila si Himaláje, kde pořídila velké množství snímků. Některé jsou k vidění na této výstavě. Návštěvám vzdálených krajů se věnuje patnáct let. Vždy je skvěle připravená a jde tam za jistým cílem. Především za pro nás exotickou kulturou drsné horské krajiny. Její snímky ukazují přítomnost člověka, vyjadřují jeho pocity. Markéta fotografuje pět let, je samouk a přesto i profesionálové obdivují její práce zejména se světlem. Je třeba si uvědomit, že fotografovat tamní obyvatele je problém. Cizincům nedůvěřují a málokdy se chovají přirozeně. „V Ladakhu, malé vesnici čtyři a půl tisíce metrů nad mořem jsem měl možnost nejlépe poznat Markétu při práci,“ pokračoval Ing. Pavel Kysilka. „Vysokohorská vesnice se zpřístupní na čtyři měsíce turistům. Říká se tomu otevření sněhové opony od června do září. Od října do května lidé nevycházejí z prostých kamenných obydlí. Přes zimu tam v jedné místnosti bydlí i s dobytkem, aby se zahřáli. Nemají lékaře, neznají televizi, rádio, auto, letadlo a cokoliv z moderní doby. Navštěvují se mezi sebou, vyprávějí mýty a legendy, které si po generace předávají. My jsme tam strávili několik dní a když jsme pak odcházeli, uvědomili jsme si, že za pár týdnů se sněhová opona uzavře a ti veselí smějící se lidé tam zůstanou odkázáni sami na sebe celých dlouhých osm měsíců v krutých podmínkách. Teprve po návratu domů jsme zjistili obrovskou cenu fotografií Markéty, které se podařilo autenticky atmosféru vesnice zachytit. Já jsem velký fanda Markéty a rád jsem její výstavu v nádherné galerii Otakara Kubína uvedl. Tím spíš, že jsem boskovický rodák, studoval jsem zde v letech 1973 – 1977 místní gymnázium,“ dodal na závěr Ing. Pavel Kysilka CSc.
Pak ještě zahráli manželé Irena a Vojtěch Havlovi, jež v letních měsících pobývají v Praze, v zimě pak v Boskovicích. Na violoncello a klavír přednesli meditační skladby inspirované indickou lidovou a duchovní hudbou.
„Jsem ráda za možnost vystavovat v krásném městě Boskovice, v nádherné galerii Otakara Kubína. Dostalo se mi zde vřelého přijetí, za což upřímně děkuji,“ zněla úvodní slova Markéty Kratochvílové, když se mi podařilo ji na chvíli získat jen pro sebe. „Snímky vznikaly v průběhu posledních pěti let. Jsou z indického Himaláje, Nepálu, Ománu, portréty lidí z vysokohorské osady Ladakhu. Fotografie vznikaly zcela bezprostředně a pro zveřejnění se rozhoduji s odstupem několika let, kdy se zhodnotí jejich kvalita. Samozřejmě zjistím, že pro výstavu se hodí jen některé. Obrázky osob vyjadřují stav přirozený při prvním setkání. Zásadně nefotím, pokud je to dotyčnému nepříjemné, nebo to nechce.“ Markéta dále uvedla, že s Ing. Pavlem Kysilkou byli společně na dvou cestách. Výpravy do oblastí Himaláje a Tibetu jsou tak trochu i humanitární i když neorganizovaně. Vždy s sebou vezou hračky pro děti, oblečení, léky. „Fotografuji výhradně digitálně. Koho zajímá technika, tak jsem počáteční snímky dělala první zrcadlovkou Olympus a nyní používám Nikon 700,“ upřesnila na závěr našeho krátkého rozhovoru autorka výstavy Markéta Kratochvílová.
Ještě dodám, že manžel Markéty je PhDr. Martin Kratochvíl, známý to jazzový skladatel, scénárista, režisér dokumentárních filmů, v sedmdesátých letech zakladatel známé hudební formace JazzQ. Externě spolupracuje s Českým rozhlasem, občas uvádí populární Mikrofórum na stanici Praha 2.
Sluší se doplnit, že na instalaci výstavy spolupracoval MgA. Jiří Macht, vynikající profesionální fotograf a cestovatel.
Kolekci skvělých zajímavých snímků Markéty Kratochvílové je možné zhlédnout do čtvrtého prosince.
Více: www.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
Více  Zavřít popis alba 
  • 12.11.2011
  • 2 161 zobrazení
kockysos
Amélie - podvyživená kočička z Josefova

V sobotu 25.10.2014 zazvonil telefon a volala paní, že na poli našla koťátko, které se vůbec nehýbe, přikrčené, oči zavřené, bez života.
Po příjezdu do Josefa jsme našli slečnu, která tam na nás v zimě a lehkém dešti čekala u kočičky a hladila ji. Našla ji u polní cesty při venčení psa, který za ní hned běžel a chtěl si hrát. Kočička byla tak vysílená, že se ani nesnažila utéct. Mezitím ji obešlo několik lidí a podivovali se, že vůbec zuboženou kočku řeší, se slovy "Takových je...". Slečně, která zachránila Amélii život, patří velký dík!
Kočička se klepala zimou, ležela v poli a vypadala naprosto odevzdaně, už tam chtěla jen umřít. Podle slov doktorky musela venku strádat měsíce, možná i roky! Ale jistě se jedná původně o domácí kočku, je zvyklá na lidi i psy a je velmi přítulná. Váží pouhých 1,7kg, má chronický ušní svrab, špatné dýchání, loupe se jí kůže a vypadává srst. Vše jsou příznaky extrémní podvýživy. Jíst dostává každé 2-3h po malých porcích, pouze maso s rýží.
Amélie sice stále nemá vyhráno, ale má neuvěřitelnou chuť do života (i do jídla). Pořád by se chtěla mazlit, nosit, vleze na klín, i když ji to velmi vysiluje, a je vděčná za každé pohlazení. Na záchod chodí hezky, ale čurá zatím pod sebe. Vykadila dokonce i hlínu. Má nasazeny atb. S dalším vyšetřením čekáme, až nabere trochu sil.
Jak se taková kočka dostane na pokraji sil do pole k cestě? Přišla tam sama umřít, nebo ji tam záměrně někdo vyhodil?
Více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • říjen 2014 až leden 2016
  • 1 725 zobrazení
myschka
protože je těch zážitků moc, tak tenhle puťák shrnu heslovitě: 5:45, Student Agency, Brno, Tesco, vedro, vedro, vedro, švestky, kofola, vínko, krpál, krpál...ještě jeden krpál, vysílač, spánek,ráno krpál dolu, krpál nahoru, železný pramen, krpál nahoru, vedro, déšť, déšť, bouřka, slejvák, lijavec, 3 kilometry.../chochó/, kroupy, zima, rozhledna, !!! Lopeník !!!, horská chata Jana, 250 Kč/noc, ach jo, stany?, hodní pánové, palandy, spánek,ráno odvážná Béďa a Filhu, spánek, spánek, Zip s Majdou a s ostužinama, průser s naší chatou, výlet na kopec, večeře, hodní pánové si přišli popovídat... ehm ehm... ;o) a spánek,ráno krosny na záda, vedro, bouřka, restaurace, kde měli jenom pití... náhlé rozhodnutí opustit Moravu, autobus, vlak, Brno, Praha...pro některé procházka noční Prahou, klubovna...spánek, ráno, spánek, spánek, pizzerie, překvapení pro Neona ;o)), bouřka a promenáda v plavkách po Tempu, prohlížení fotek, spánek.... KONEC ;o)
Více  Zavřít popis alba 
  • květen 2007
  • 1 705 zobrazení
plzen-jih
Hájovna Pustina:
Šumavská knížecí hájovna za Rovinou a nad Dobrou s názvem Pustina je šumavská obec, zaniklá po roce 1945, ale dodnes z ní zbývá zajímavý objekt – tuto bývalou hájovnu. Kdysi Pustina byla osada se sklárnou, dvorec - knížecí hájovna připomínající zámeček - patřil kundratickému panství. V roce 1860 tu stálo ještě devět domů a žilo 51 obyvatel. Obytná budova Pustiny byla postavena v 19. století v klasicistním stylu.
Podle pověsti v místě za dávných časů působil poustevník Vintíř, hledaje „místo pusté“. Nedaleko Pustiny leží bývalá obec Stodůlky. První písemná zmínka o obci je z roku 1614, do roku 1850 byly Stodůlky sídlem největší královácké rychty. Zůstává pouze ruina hájovny - se čtyřmi sloupy v průčelí a z návětrných stran krytá šindelem byla obydlená ještě v 90. letech minulého století. Objekt dostal do užívání po válce a znovu osídlováním tohoto území českým obyvatelstvem MUDr. Kostrouch, osoba známá v širokém okolí jako doktor na koni. Zdeněk Kostrouch vyprávěl o tom, jak Pustinu po válce získal: „Měl jsem starou pikolu, objížděl s ní pacienty a vozil s sebou dvě rezervy, kdybychom popíchali. Jednou mně řekli: „Heleďte, pane doktore, tamhle máte koně, pošeptejte mu do ucha, že chcete do Záluží a on vás tam doveze. Toho koně mi pak prodali za 520 korun a já zjistil, že koně jsou na Šumavě něco, co jezdí bez problémů.“ O svém prvním setkání s Pustinou lékař řekl: „V padesátých letech jsem jel z Hartmanic do Kašperských Hor a ve zpětném zrcátku uviděl sloup kouře. Jednou blesklo a byl konec. Pustina pak zarůstala kopřivami. A na jaře 1964 ji chtěli zbourat, protože ležela ve vojenském újezdu Dobrá Voda. Díky svým kontaktům jsem dokázal rozhodnutí o demolici zastavit a sám jsem se tam nastěhoval.“ Kostrouch zřídil na Pustině hospodářství, zařídil knihovnu, jeden z pokojů vybavil starožitným nábytkem. Protože doprava do ordinace v Hartmanicích byla hlavně v zimě velmi problematická vlastnil doktor Kostrouch koně, které používal i k dopravě za pacienty. Koně používali i jeho synové. Osudným se slavnému lékaři stal jeho odchod do důchodu a druhý sňatek… Po jeho smrti bylo všechno odvezeno nebo zplesnivělo. Během několika let usedlost totálně zchátrala. Kostrouch původně chtěl odejít jako lékař do Afriky, nakonec zůstal na Šumavě. Dům dnes po restituci vlastní čechoameričanka paní Elišce Haškové Coolidge. Narodila se v Praze ve významné české bankovní rodině. Její dědeček, František Hašek, byl prezidentem burzy a zároveň také jedním z hlavních akcionářů tiskového podniku Melantrich. V roce 1942 ho popravili nacisté. Eliška dostala jméno po své šumavské babičce, u které v Kundraticích u Hartmanic trávila každé léto. Na Šumavě také začala chodit do školy a první třídu navštěvovala ve Štěpanicích. V roce 1948 odcestoval její otec, Josef Hašek, pracovně do New Yorku a o rok později se osmileté Elišce s jejím tříletým bratrem a maminkou podařilo ze země utéct. Paní Hašková, bohužel, zatím do oprav zpustlé Pustiny neinvestovala…
Více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 6.7.2017
  • 1 776 zobrazení
kastanci
Ahoj kamarádi! Tak se konečně ozýváme z toho Zelíí. Je to až teď, páč jsme měli spousty starostí s různejma bankovníma účtama, povoleníma, pojištěníma a jinejma hloupostma co tu po nás všude chtěji blázni!Ale jinak jsou to docela hodný lidi a najdou se některý hodný i mezi těma kurvama maorskejma. Chtěli jsme hned začít pracovat, ale protože musíme čekat na jedno pracovní povolení, tak jsme nelenili a opustili to hrozně obrovský a ošklivý město, ostatně jako každý jiný město Auckland. Jen pro zajímavost má 1,3 mil obyvatel a celej Zelííand okolo 4 mil. Tak si asi umíte představit, jaký je to tam mraveniště a obzvlášť funny je učit se tam řídit na tý druhý straně ! I ty pravidla toho řizení tu mají prapodivný, třebas na těch kruháčích se točí na druhou stranu, rychlý pruhy na dálnici na pravý straně a spousta dalších vychytávej, kterejm stejně nerozumim a mam takovej pocit, že ani ty Zelňáci nemaj tuchu. Nicméně, když jsem vyjel z Aucklandu tak jsem si myslil, že už jsem pánem silnic a nic mě tu při řízení nemůže potkat. O to byl větší šok, když si to štrádujeme po těch cestičkách a najednou se proti nám v zatáčce řítí v evropským protisměru auto. Ten chudák ani nestačil zatroubit jak mu málem vypadli očička, když viděl, že se s ním za 2 sekundy budeme přetlačovat. Nakonec jsem se rozhodl ustoupit, páč jsem letmým odhadem spočetl cca dvou tunovou převahu. Abychom nezapomněli zmínit naše autí, tak to jsme sháněli celý den ještě v Aucklandu, což se nakonec vyplatilo a máme ho moc rádi a doufáme, že nás Whiterider nezklame. No ale zpátky k našemu putování, jako první jsme samozřejmě jeli zkontrolovat místní pláže jestli náhodou ta voda tu taky nezamrzla jako tam u nás no a můžete juknout, že ne. Ty pláže jsou tu strašně dlouhý a tvrdý takže se na nich dá krásně drandit s autí a sem a tam zkusit projet nějakou tou vlnou, ale běda tomu kdo to přežene tomu pak voda autí navždy sebere a musí si dojít koupit nový. Na jedné z těch pláži jsme si dovolili strávit noc pod šírem s tím že při tom budeme pozorovat tu jejich jinou hvězdnou oblohu. Co čert nechtěl tak Čert usnul dřív než vykoukla první hvězdička a mě to samotného nebavilo tak jsem šel taky dadat, ale ještě jsem stihnul namalovat pár obrázků foťákem na některý z nich můžeš juknout. Dalšího dne jsme vyrazili o kousek dál navštívit asi nejznámější prales tady na severním ostrově, kde rostou ty největší kauri na světě. Kauri jsou takový vohromný obludný stromy, který tady ty Zelňáci skoro všechny zlikvidovali a zbylo už jich tu jen pár. No ono se jim není čemu divit, když ty lepší kousky mají 200 kubíků, to to pak rychle přibejvá, když se jede pro dřevo do kamen na zimu. Ten co je na obrázku je tedy konkrétně druhej největší a ten první se nám zatím nepodařilo vypátrat, ale už si na něj brousíme pilu! A že ta pila bude muset bejt pořádně velká můžeš juknout na obrázku Čert vs. kauri, kde je vidět průměr cca šest Čertů. Jinak ten prales je opravdu nevídanej, to se musí prostě zažít a nejde to slovy ani popsat. No a když nás les omrzel tak jsme popojeli zase pár kilometrů a byli na další úžasnej pláži. To je ti tady na tom Zelíí strašně pěkný, že je tu na každým rohu jiná krajina a jiný vyžití a nemusí se člověk za tím nijak moc daleko trmácet. No a na závěr dne jsme se ještě stihli proběhnout v jednom místním parku plným nějakejch šutrů co jsou ze sopky, která kdysi bejvávala v okolí a pak řachla a zbyly z ní jen ty kameny rozházený po okolí. Tady jsme potkali dva nový kamarády z Izraele, který sem přiletěli taky cca před týdnem, ale z Pákistánu, kde zdolávali ty veliký kopce. Oni jsou tu ty cestovatelé opravdu z celého světa no a to už něco napovídá. Tak snad se máme na co těšit i nadále!
Více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 10.12.2010
  • 1 599 zobrazení
igorhlavinka
Starý mistr Lao tse napsal:
,,Nejvyšší dokonalost se podobá vodě,
nebo voda ve své dokonalosti prospívá všemu, aniž s čím zápolí
a přebývající v tom, co je všemu protivné, tak jest nejblíže Tao "

,,Na světě není nic měkčího a poddajnějšího než voda
ale tu zas nic nepřekoná v tom
jak napře se na všechno tvrdé a silné!
A nic ji nedokáže v ničem změnit!
Tak poddajné vítězí nad silným
měkké vítězí nad tvrdým
a všichni na světě to ví
a nikdo to nedokáže uskutečnit!
Proto Světec pravil:
kdo vezme na sebe bláto země
ten je pán země a úrody,
kdo vezme na sebe neštěstí země
ten je nad všemi král!
Rovná slova vypadají jako zvrácená!"
(Tao te Ting- překl.Oldřich Král)

Taneční improvizace Rena Milgrom a její studentky a studenti.
1. Meandry Botiče, lužní les pod Toulcovým dvorem 11.5.2021
2. Meandry Botiče, 17.5.2021
3.Divoká Šárka, Pod Šestákovou skálou 18.5.2021
https://globalwaterdances.org/#globalwaterdances

,,Letošní Global Water Dance se tančí za svítání. V tom krátkém čase, kdy se světlo jemně chvěje, kdy teprve vchází mezi větve, listy, domy a cesty, a to co se děje, se děje uvnitř, ne ještě zjevně. V čase, kdy je možné být kamenem i řekou, světlem i šerem - pár okamžiků před tím, než se stáváme lidskou bytostí - člověkem."

Cítím duši kamene
spojuje se s mojí
v chladném tichu rána

Hučení splavu.
Přebíhám z paprsku do paprsku
V prvním holubím vrků

Chvěje se list.
Tvoje dlaň je teplá.
Naše oči se vpily.

Vidím tě pít píseň ticha
Jsi pevná.
Uprostřed lesa studna.

Ruce a větve
Scházejí se proti nebi
V mracích schovává se Slunce

Hladina je tichá
Čeká na Tvůj pohyb.
Vznesla ses.

Vrnění
To vnění
o kterém píše Mirka
Vrnění a chvění
Ptačího pírka
Když se z hrdla derou
První písně rána
Ty jsi bosá v trávě
poprchává
(Kateřina Molčíková)

..........................................

Za úsvitu nejsou ještě stíny …
jsou stíny jen zbytky noci?
Noční ponurost ustupuje před svítáním
Zády ke svítání pozoruju, jak noc sklouzne někam pryč a zanechá po sobě tenkou
část vpíjející se do mé kůže. Stín, moje osobní noc uložena ve mně, zatím spí.

Kmeny stromů jsou vyleptány slunečními paprsky,
cítím texturu zbrázděné kůry.
Moje oči klouzají mezi kmeny a převádějí světelné vzorce do dotekových vjemů
jezdících po kůži.

Ranní vzduch zhuštěn světlem tvoří očarování, trans, do kterého teď padá celé toto
místo…

Studený vánek obalující moji tvář, studená rosa na chodidlech mě vedou k jinému
vnímání.
Ticho všude.
Ptáci, kameny, stromy tají dech.

Řeky nikdy nespí.

(Rena Milgrom)

....................

celý náš život tady je jako kapka rosy po ránu
předtím i potom oceán
(igor hlavinka)

..........................................

Klíčím, mé buňky
nejdříve kondenzují, pak se
naplní vodou a zvědavost
mne žene z mého tvaru ven.

Obracím se ke slunci,
rostu a vidím
dravce na obloze.
Krouží a já rostu.

Pod květy kaštanů
ztrácím se a promněňuju.
Osamělá i propojená,
žíznivá i napojená.
Diano, stojí při tobě.
Stojíš i ty při mně?

Klíčím, mé buňky
nejdříve kondenzují, pak se
naplní vodou a zvědavost
mne žene z mého tvaru ven.
Obracím se ke slunci,
rostu a vidím
dravce na obloze.
Krouží a já rostu.
Ještě doznívá zvuk
mých kroků, mého dechu,
šustění mých šatů.

Odnáším si jen
hlínu na rukou a chodidlech
a možná i smítko
ve vlasech.

Opouštím a zanechávám
údolí bdící i snící
s vůní vody.

(Blanka Lisá)
.....................

Platan javorolistý – snáší znečištěné ovzduší
Volavka odlétá
Výskok ryby
Pach vody, hukot jezu
Odnikud nikam a do věčnosti
Staletí na obzoru
Tramvaj po mostě
A pořád ta stejná voda
Odnikud nikam a do věčnosti

Liána, lijavec, líná – nehybně čeká a saje vodu, proudí všemi dutinami vzhůru směrem k růstu.
Lijavec, líná liána, vzlíná – odhodlaně, tiše se plíží po zemi, nachází oporu ve všem a sune se vzhůru.
Soužití a parazitismus, výměna látek, podpora.
Volně vlaje ve větru, udrží mnoho tvorů, poddává se jejich tíze a proudění vzduchu.
Odumírá, splihne, uvadá a usychá, hroutí se dolů a znovu vstává z malého mateřského kousku pod zemí.
Nekonečný život, stále proměňovaná vláha

Bláto, které se lepí na všechno, které vtahuje a posouvá dál, než by člověk chtěl. Neustále přítomné bláto i v tom nejčistším pohybu. Bláto na rukou, na nohou, na tváři, bláto předané a obdržené. Bláto, co si odnáším na chodidlech a mezi prsty, hluboko do hektického dne. Bláto, které mě drží ve spojení s jiným místem a časem. Prabláto, které večer v úžasu smývám z nohou.

Kmen se rozpadá
Volavka náhle strne
na břehu jezu
(Marie Hanková)

..........................................

Pražské džungle –
zbytečně důležité
Tygr má klíště

Plynutí. Rozklad. Omytí.
Bílá. Stříbrná.
Koloběh.
Zima.
Prozření. Zbytečně nezbytné.

Slza. Srk. Satori.
Bez očekávání. S důvěrou. S respektem.

Proud. Květ. Kmen.
Tao. Klid. Zdroj.
Čisté nebe.
Prána.
(jan lukavský)

..........................................

Na chladném kameni v úsvitu mámení.
Jako když řeka teče a ví kam.
Netřeba sledovat znamení.
Jenom si tak plynu s pocitem, že vím a znám.
Připojíš se jako další proud.
Tak přirozeně a jemně.
Zkoumáme spolu oporu chladivé matky země.
Náhle mi bereš hlavu do dlaní.
A já nechávám se tebou obejnout.
Mateřskost, něha. Přijímání.
Do odevzdání se nadechnout..
Svět za myšlením. Svět bez hranic.
A v hlavě ten sladký pocit, že nevím nic.

N(en)ormální ráno.
Chlad.
Ticho.
Bahno.
Pomalé přecházení
mezi realitou a sněním.
Bezčasí.
Bez příkrasy.
A pořád tolik toho,
co ještě nevím.

Co mě učí voda:
Plynout, i když je to těžký...
A i když je to lehký,
plynout dál.
Neulpívat
na tom dobrém
ani na tom špatném.
Prostě plynout dál.
Nic nevlastnit,
nic nenárokovat.
Nezastavovat
ani netlačit.
Jen podle záměru
upravovat směr,
vnímat zodpovědnost,
cítit vděčnost,
být.
Jedno-duše.

Na chladném kameni
v úsvitu mámení.
Jako když řeka teče
a ví kam.
Netřeba sledovat znamení.
Jenom si tak plynu
s pocitem,
že vím a znám.
Připojíš se jako další proud.
Tak přirozeně a jemně.
Zkoumáme spolu oporu
chladivé matky země.
Náhle mi bereš hlavu do dlaní.
A já nechávám se tebou obejmout.
Mateřskost, něha.
Přijímání.
Do odevzdání se nadechnout..
Svět za myšlením.
Svět bez hranic.
A v hlavě ten sladký pocit,
že nevím nic.
(Mirka Papajiková)

..........................................

Nevnímám co bylo včera, neřeším co bude zítra dnes je dnes a jediné co mi zbylo je vnímat přítomnou chvíli dnes je dnes...
(Petra Bartošová)

..........................................

Stahuji ze svého těla oděv noci a oblékám šat ranního svítání.

Probouzím své vědomí k moci a tvořím za zvuků přírody.

Mlha propustnou pokličku tvoří, jak šál, do kterého se můj pohyb noří!

Voda, kámen, země, to vše je součást ve mně! Různě se přetváříme v pohybu a přitom víme, že jsme součást vesmíru!

Zdáš se býti země klidná a přitom vnímám tvůj dech skrz pramen vody vyvěrající z tvého lůna!

Nad hladinou odraz nebe, pod ní objevuji sebe! Tu hravost, ten život, to vše a nic, co odehrává se teď a tady ... teď a tady!
(lucie pfeiferova)

.........................

I.
Dostávám korunu. Zvedám ji ke koruně stromu.
ko – ru – na
kůra
Království za strom!



Vidět ve stejný den úsvit i západ
je jako mazlit se s celým dnem.
Být účastna celé cestě Slunce od východu k západu
je jako ho doprovázet,
doprovázet a být doprovázena, přítelem.

II.
Žlutě teplé ranní paprsky prosvítají čerstvě olistěnými kaštany,
skrz kapky na trávě
a naši kůži,
dovnitř do našich bytostí,
kde se mísí s naším vnitřním teplem a světlem.
Jsme světlo – přitahujeme světlo.

III.
Voda hučí, šumí, duní, do nekonečna.
Stále je v pohybu.
Až odejdu, stále poteče.
Je teď, teď, teď, teď.
Nemá konec ani počátek.
Je.

IV.
Ptácccc
mokřadní společenství
- intermezzo -
S časem se mění prostor.
Za ranního světla vidím svět jinak.
Vnější prostor přetéká zvuky přírody.
Ve vzduchu jsou jiné vůně.
Vychutnávám čaj a snídani s větší chutí.
A možná i na omak je svět jiný?
Cítím na kůži vzdušnou vlhkost a rosu.



Za slunečného úsvitu
svět září teplou zlatou prvotní energií.
Slunce obtéká, hladí a proudí vše a skrz vše,
čeho se dotkne.
Probouzí, osvicuje, osvěcuje.
Je to svátek. Celou svou bytostí zachytávám toto požehnání.

V

tleju, tlím, stávám se humusem

VI

Vrba
jsi se mnou
jsem s tebou jsem s tebou
jsem s tebou
jsi se mnou
Jsme spolu
Spolu jsme



Divoženky
tančí
na skále
žena voda vědomí
čas

(Veronika Chvátalová)

.................

Rastie do mňa tráva
som?
vodou pulzujúca
rosa
som
teplo z výšky stromov
za šumu hlasov
spev srdca
sme

Plynulo

v diaľke vlny

dotyky
v balanse
v tichosti
oddávam

(Veronika Borzová)

...............

..........................................

Igor Hlavinka napsal o svých fotografiích z Meandrů :,,Hrátky rusalek a jednoho mládence u vody. Taneční improvizace Rena Milgrom a její studentky a studenti. Meandry Botiče. Díky přírodě kolem, měkkému světlu krátce po východu slunce a lehce antikizujícím šatům dostává scéna na fotografiích staromistrovskou atmosféru se kterou je v pěkném kontrastu svobodný autentický projev tance. Mezi převažující zasněnou lyričností a meditativností tanečního projevu, která souzní s klidným tokem vody a občasnou dramatičností a sebeironií vzniká plodné napětí. "
Více  Zavřít popis alba 
  • září 2010 až květen 2021
  • 1 626 zobrazení
yao
Pěvecká soutěž “Sedmihlásek”
V pondělí dne 24.11.2014 v sále ZŠ Karolinka proběhlo školní kolo pěvecké soutěže “Sedmihlásek”.
Děti byly rozděleny do kategorií: 0. kategorie – děti MŠ – předškolní věk
1. kategorie – žáci 1. třídy
2. kategorie – 2. a 3. třída
3. kategorie – 4. a 5. třída
4. kategorie – 6. - 9. třída
Všechny děti, které přišly soutěžit nebo své kamarády povzbudit, se sešly v sále ZUŠ. Pěveckou soutěž sledoval a fotografoval zástupce ředitely školy Petr Muroň, do poroty zasedl pan ředitel Petr Šrámek a učitelky 1. stupně: Blanka Kristianová, Vlasta Pončíková a Radana Klímová. Celou soutěží všechny provázela Karin Davídková. Nechybělo ani několik rodičů, kteří své děti sledovali a drželi jim palce.
V úvodu všichni v sále přivítali I děti z mateřské školy. Zejména pro ně, aby z nich trochu opadla nervozita, byla na začátku určena soutěž. Byly to písničkové hádanky, které měly děti za úkol hádat. Děti byly velice šikovné a hravě všechny melodie poznaly a celé písničky si také zazpívaly. Pak děti začaly postupně zpívat – od nejmladších předškoláčků až po nejvyšší kategorii – žáky 2. stupně.
Vyhodnocení soutěže:
V 0.kategorii dětí z MŠ soutěžilo osm dětí, z nichž tři nejlepší byly oceněny diplomy, ale I ostatní soutěžící obdrželi sladkosti a malý dáreček:
0. kategorie – děti MŠ:
1. místo: Anetka Ježíková “Já do lesa nepojedu”
2. místo: Natálka Tomková “Podzim”
3. místo: Tomášek Stoklasa “Bude zima, bude mráz”
Petr Křupala “Počítač”
Julinka Kopcová “Barvy”
Adámek Palička “V lese”
Lenička Měkynová “Pod naším okýnkem”
Rosťa Alfediy “Šla Nanynka do zelí”

1. kategorie – žáci 1. třídy:
1. místo: Ema Hladká “Beskyde, Beskyde”
2. místo: Lucie Krutílková “Pásla ovečky”
3. místo: Antonín Balcar “V tom Vsetínském zámku”
Oceněna byla také Terezka Zemánková s písní “V tom Vsetínském zámku”

2. kategorie – žáci 2. a 3. třídy:
1. místo: Šárka Jochcová “Kačena divoká”
2. místo: Štěpánka Králiková “Měla jsem milého sokolíka”
3. místo: Stanislav Stoklasa “Černé oči”

3. kategorie – žáci 4. a 5. třídy:
1. místo: Aneta Pašková “Byla cesta, byla ušlapaná”
2. místo: Eliška Řepková “Vyletěla holubička”
3. místo: Martin Krutílek “Rožnovské hodiny”

4. kategorie – žáci 6. – 8. třídy: ( letos se nikdo z 9. třídy do soutěže nezapojil)
1. místo: Ester Johnová “Husičky”
2. místo: Jindřiška Jochcová “Mezi horami”
3. místo: Veronika Tahotná “Ej, lásko, lásko”
Oceněna byla take Markéta Jochcová s písní “To ta Helpa”

Gratulujeme vítězům, všem dětem děkujeme a za rok se opět těšíme na jejich účast v “Sedmihlásku”.
Více  Zavřít popis alba 
  • 24.11.2014
  • 1 123 zobrazení
palko1963
Bylo mi nabídnuto zůčastnit se akce kamarádů nazývané "Expedice YKÍNESEJ" a já jsem na to kývl. A když už jsem to slíbil, musel jsem jet, i když předpověď počasí ještě nebyla letos tak hrozná jak na tyto dny. S ohledem na vývoj počasí jsme začali celou tůru v Karlově Studánce. Jít nahoru údolím Bílé Opavy bylo trochu sázkou do loterie, ale nakonec se to dalo projít. Zatímco dole panoval protivný deštivý podzim, vrcholky hor už ovládla paní Zima. Noc na Pradědu ve sklepení vysílače nebyla špatná a kuchyně taky ne. Ráno se mírně oteplilo a my jsme po dlouhé debatě vyrazili do zasněžených hor. Mokrému sněhu a spoustě vody na stezkách neodolaly ani ty nejkvalitnější boty (gumáky nikdo neměl). Na ČH sedle sníh nebyl vůbec, ale pak to začalo. Z Trojmezí na Keprník jsme se museli střídat v prošlapávání sněhu. Na chatu Jiřího na Šeráku přicházíme naprosto vyčerpaní. Spraví to teplá sprcha, dobrá včeře a pivečko s Keprnickou hořkou. Ráno fouká a je mrazivo. Vydáme se tedy do Branné. Od Čerňavy opět není po snehu ani památky. Bylo to prima. Díky kamarádi.
Více  Zavřít popis alba 
20 komentářů
  • říjen 2020
  • 1 086 zobrazení
mmblack
Třída 125SP už jela svůj závod pod občasným mráčkem, ale to neubralo nic na její atraktivnosti a pánům závodníkům na bojovnosti. Výhru si stylem start-cíl zasloužil mladý dravec Martin Sedlo, na kterého může být jeho otec Mirek právem pyšný. Má zdatného nástupce a po celý závod ho sledoval a kontroloval z nějakého místa okolo páté pozice. Na druhém místě nakonec po překrásném boji skončil Marek Zima a na třetí stupínek vyskočil Eduard Werner. Velmi velká paráda a díky za krásný zážitek.
Více  Zavřít popis alba 
  • 7.5.2017
  • 1 022 zobrazení
anetahnykova
Hubertova jízda v Louňavé kousek od Blovic na Plzeňsku je již tradiční. Letos poprosili mně jestli bych jim neudělala nějáké fotky, byla jsem ráda jelikož na pravé hubertově jízdě s tolika koňmi (letošní účast 60 koní) liškou a přírodními překážkami jsem ještě nebyla o to víc jsem se těšila. Vyrazili jsme s koňobusem s Anežkou a jejím Rudíkem a Terkou s jejím krásným Nikem:-) také jsem ještě na žádost navštívila výběh s nádhernou klisničkou křížence appaloosy s huculem, a pokusila se jí nafotit pro paní do inzerátu, jelikož je na prodej, ale moc ot nešlo ptože byla bez maminky a to se jí nelíbilo. Jinak počasí bylo šílené obrovská zima, vítr, tma, sem tam káplo takže podle toho také fotky vypadají. Také poprvé letos byla trasa huberta kratší právě díky počasí jelikož se pořadatelé bály že se pokazí uplně a rozprší se.Na jedné z luk pak také proběhli dva dostihy dosti velkých a dostih malých koní. Na závěr huberta se skákalo minimaxi:) a o pauze nechyběla ukázka práce s koněm ze země v podání Anežky.UPOZORNĚNÍ PRO MNOHÉ FOTEK JE TU VĚTŠINA KVŮLI ÚČASTNÍKŮM KDYBY SE NAŠLI (a tahel poznámka je tu proto kdyby se našli nějácí rejpálkové zase:-)) fotografie jsou chráněné autorským zákonem. kontakt na autorku: elejsa@seznam.cz web: www.hnykovaaneta.webnode.cz
Více  Zavřít popis alba 
16 komentářů
  • 6.11.2010
  • 966 zobrazení
yao
V úterý dne 10.11.2015 v sále ZŠ Karolinka proběhlo školní kolo pěvecké soutěže “Sedmihlásek”.
Děti byly rozděleny do kategorií: 0. kategorie – děti mateřské školy
1. kategorie – žáci 1. třídy
2. kategorie – 2. a 3. třída
3. kategorie – 4. a 5. třída
4. kategorie – 6. - 7. třída
5. kategorie – 8. - 9. třída
Všechny děti, které přišly soutěžit nebo své kamarády povzbudit, se sešly v sále ZUŠ. Pěveckou soutěž sledoval a fotografoval zástupce ředitely školy Petr Muroň, navštívit nás také přišel pan ředitel Petr Šrámek . Do poroty zasedly učitelky 1. stupně : Blanka Kristianová, Vlasta Pončíková a Radana Klímová. Pro nejmenší děti byla také v porotě paní učitelka z MŠ Jarka Kretíková. Celou soutěží všechny provázela Karin Davídková. Nechybělo ani několik rodičů, kteří své děti sledovali a drželi jim palce.
V úvodu všichni v sále přivítali děti z mateřské školy. Žáci 1. třídy na úvod předvedli jednu krátkou říkanku s tleskáním a hrou na tělo “Vráno,vráno, poleť k nám”a zazpívali aktuální písničku k podzimu – “Listopad”.
Vyhodnocení soutěže:
V 0.kategorii dětí z MŠ soutěžilo šest dětí. Všechny děti byly oceněny diplomy a obdržely drobný dáreček:
0. kategorie – děti MŠ:
Rostislav Alfeldiy “Barvy” Adámek Palička “Silnice”
Jareček Pastucha “Prší, prší” Jakub Koňařík “Trnka”
Vendulka Tlašková “Prší, prší” Lenka Bolfová “Barvy”

1. kategorie – žáci 1. třídy:
1. místo: Natálie Tomková “Když jsem husy pásala”
2. místo: Julie Kopcová “Kalamajka”
3. místo: Petr Křupala “Bude zima, bude mráz”

2. kategorie – žáci 2. a 3. třídy:
1. místo: Ema Hladká “Pacholíčku můj”
2. místo: Štěpánka Králiková “V tom vsetínském zámku”
3. místo: Antonín Balcar “Lístečku z javora”
Zvláštní ohodnocení - diplom - dostali žáci: Krisýna Kulčáková, Stanislav Stoklasa a Marie Korytářová.

3. kategorie – žáci 4. a 5. třídy:
1. místo: Aneta Pašková “Teče, voda, teče”
2. místo: Kristýnka Planková “Voda, voděnka”
3. místo: Vladimír Křupala “Žádnyj neví, co sou Domažlice”

4. kategorie – žáci 6. a 7. třídy:
1. místo: Veronika Černá “Ó, hřebíčku, zahradnický”
2. místo: Martin Krutílek “Dyž sa búček zeleňá”
3. místo: nebylo uděleno žádné

5. kategorie – žáci 8. – 9. třídy:
1. místo: Ester Johnová “Hruška”
2. místo: Markéta Jochcová ”Zaspala nevěsta”
3. místo: Gerstbergerová Kristýna a Beáta Ježíková za společnou píseň “Tři kříže”

Gratulujeme vítězům, všem dětem děkujeme a za rok se opět těšíme na jejich účast v “Sedmihlásku”.
Více  Zavřít popis alba 
  • 10.11.2015
  • 962 zobrazení
karol25
Ve stopě Valašské zimy – Memoriál Josefa Sláčíka
Ve dnech 6. – 8. února 2015 se tedy bude ve Vizovicích konat jubilejní 40. ročník. Záštitu opět převzal Zlínský kraj a město Vizovice. Od roku 2008 je založena tradice vzpomínky na jednoho z autorů této akce, pana Josefa Sláčíka,který zemřel 6. února 2007.
Na startu se nám tedy postavilo cca 90 posádek.
Počasí opět přálo a tak ráno bylo rozhodnuto,vzít foťák a vyrazit.Fotky jsou pořízeny od nás z vesnice.Jak už to ale u motorových závodů bývá,i zde se stal úraz.Naštěstí nic vážného,jen zlomená končetina.A tak závěrem můžu říci,skvělá podívaná a úžasné,nezapomenutelné zážitky :) .
Více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 7.2.2015
  • 919 zobrazení
radejovfotky
Pár řádků k Martinským hodům v Radějově. Obec Radějov s radějovskou chasou pořádala v sobotu 7. listopadu 2015 Martinské hody. V letošním roce byl stárkem Vojtěch Zubíček a stárkou Jitka Hájková. V pátek večer chasa postavila před Obecním úřadem májo. A v sobotu ráno v 9 hodin požádal stárek starostu Mgr. Martina Hájka o udělení hodového práva pořádat hody. K tomuto aktu zahrála mládežnická cimbálová muzika Včelínek z Radějova. Pak se krojovaná chasa odebrala za doprovodu dechové hudby Švitorka na mši svatou do kostela Svatých Cyrila a Metoděje. Po ukončení mše se chasa se Švitorkou vydala na zvaní po dědině. Hodový den byl zakončen zábavou ve sportovně společenském centru.

A jaká je vlastně historie Martinských hodů v Radějově. Z vyprávění pamětníků (mé maminky Marie Vítkové nar. 1926, paní Pavlíny Martinkové nar. 1929, paní Marie Kotkové nar. 1931, paní Marie Hrachovské nar. 1934) jsem se dozvěděla, že Radějovjané než postavili svůj kostel (v roce 1912) chodili pěšky do Strážnice do kostela Svatého Martina. Sloužila se tam hodová mše svatá. Na tento den hospodyně vykrmily husu. Marie Vítková uvádí: „Mamička vykrmila velikú husu, usmažila koblihy, napékla koláče syrné (tvarohové), trnkové (švestkové), s makem, takové překládané s ořechama. Upékla husu, z drobů navařila polévku, my jako děcka jsme dostaly husí játra.“

V předvečer hodů chasa postavila májo. Marie Kotková uvádí: „ Slavná mše byla v nedělu, všichni šli v kroji mladí i ženatí. Po mši stárek se stárků pověsili věnec na hospodu.“ Chasa potom chodila za doprovodu radějovské dechové hudby po dědině, zpívala, tancovala a zvala na muziku. Pavlína Martinková si vzpomíná, že hodová zábava byla v neděli odpoledne, v neděli večer a v pondělí večer.

Marie Vítková dále uvádí: „Stárek to celé řídil, organizoval zábavu, zodpovídal za všecko, aby byl pořádek. Muziku platili z toho, co si vyhráli po dědině. Dávalo sa jim pět korun, někdo aj deset korun. Pohostili jsme jich koláčkama, štamprlů. Stárek míval za klobúkem veliký dlúhý rozmarýn s pantličkama, mládci také a ostatní mládenci měli krátké rozmarýny. Stárka a druhé děvčice rozmarýn za kordulama. Stárek měl také dřevěnú palicu asi tak 1,5m dlúhú, která byla na konci rozšířená. Měl ju nazdobenú rozmarýnem a pantličkama. Stárek si mosel palicu hlédat, byla by to ostuda, kdyby ju někdo sebral. Jinak ju musel vyplatit. Mamička říkala, že musel dat zlatku. Děvčice na hody nosily sametové kacabaje, předničky (čipky kolem krku, vyšitý bílý pás drobných bílých kytiček kolem středních okrajů), kordulu bledě modrú, červenú, zelenú, která byla obšitá v horní části široků pantlú (nejčastěji červenú). Sukňu měly vlněnú tibetku (červený podklad s květama), pruhokvětku, somatovú červenů, harasku (červená s protkanýma žlutýma podélnýma pruhama). Zástěry byly modré nebo černé bohatě vyšívané. Dříve černé s bílú jednoduchú výšivkú. Na hlavu si děvčice uvázaly turecké šátky nebo bílé šlingrované (vyšívané) pod krk. Na nohách navrapené čižmy prošité u kotníka červeným, vysoké něco pod kolena. Mládenci na hody nosili černé nohavice, lajbl, pod lajbl bílú uzkú košelu, modrú, červenú nebo aj zelenú kordulu, vysoké kožené boty a na hlavě klobúk.“

Po první dekádě listopadu začínala zima a veškeré polní práce už byly hotovy. Byl čas na oslavování. Tradice Martinských oslav (hodů) vznikla na základě toho, že na svatého Martina končili čeledíni svoji službu nebo si domluvili pokračování na příští rok. V tento den bývali vyplaceni, což bylo spojováno s oslavami. Martinské hody se na našem území slavily hojně.
Více  Zavřít popis alba 
  • 7.11.2015
  • 898 zobrazení
petruno
Z letošní zimy mají radost snad pouze řidiči a silničáři. Paní zima letos zapoměla nadělit dětem obvyklou bílou peřinu a tak lyžařský kurz bude mít asi pouze dvě lekce. Pokud se nezmění počasí a tomu už nevěří nikdo, uplave bílá peřina i ze sjezdovky Peklák. Příští týden bude sjezdovka nepoužitelná. Velká škoda nejen pro dětičky ze školy v Dlouhé Třebové, ale i pro pro ski areal Peklák, místo žní, prodělek, tak snad to příští zima vynahradí a napadne stejně sněhu jako letos u našich jižních sousedů, rakušáků. Skol Petr http://petruno.rajce.idnes.cz/Ostruvek_nadeje
Více  Zavřít popis alba 
  • 26.2.2014
  • 860 zobrazení
petruno
ZŠ a MŠ Dlouhá Třebová každoročně pořádá pro svoje svěřence lyžařský kurz. I přes nepřízeň paní zimy se letos podařilo kurz dokončit téměř za pět minut dvanáct. Loňská zima nedovolila kurz dokončit.Obsluha vleku dělala co mohla, sněhová děla běžela každou možnou chvilku, podařilo se jim udržet sjezdovku pod sněhem až do dnešní doby, následnou sobotu mají plánovaný konec lyžování, budou se loučit noční lyžovačkou světlušek.Všichni instruktoři, vlekaři a učitelky zaslouží velký dík za prima sportovní aktivity dětí. http://petruno.rajce.idnes.cz/Kouzlo_dnesniho_dne Skol Petr
PS: dnes je čtvrtek, právě jsem se dozvěděl že sobotní jízda světlušek se ruší, škoda osvětlení už je připraveno.
Více  Zavřít popis alba 
  • zima 2014/2015
  • 848 zobrazení
mysticsmile
V rámci Festivalu Boskovice proběhly v sobotu 10. a neděli 11. července prohlídky židovské části města. Zájemců bylo nad očekávání mnoho, zejména z řad mládeže. Místo srazu účastníků bylo před muzeem na Hradní ulici, kde všechny přivítala paní Helena Janíková, externí pracovnice Muzea Boskovicka, která celou trasu provázela zasvěceným pečlivě připraveným výkladem. Na úvod vysvětlila význam sobotního Šábesu. Šlo o zvláštní židovský svátek, kdy panoval přísný zákaz jakékoliv práce, kouření cigaret a v modernější době též používání elektrických spotřebičů, dopravních prostředků, zákaz návštěv kulturních či sportovních podniků. Na nejnutnější úkony v tento den si židé nasmlouvali křesťanské obyvatele, kteří jim práce za úplatu prováděli. Neděle byla pro židy běžný všední pracovní den. Narození Krista je pro židy naprosto bezvýznamná událost, stále čekají na příchod svého Mesiáše.
Každý židovský nový rok začíná 8. září a letos to bude 5771.
Současní židé navštěvují v Boskovicích především hrob Rabína Samuela ha – Levi, který v Boskovicích studoval vysokou náboženskou školu, pak v ní vyučoval a napsal několik náboženských pojednání.
Židovské ghetto bylo postaveno hlavně z dřevěných domků, žádná kanalizace, naprosto nevyhovující hygienické podmínky. Proto vznikaly časté epidemie, největší morová vypukla v roce 1715. I když bylo tehdy ghetto neprodyšně uzavřeno, asi stovka obyvatel křesťanských Boskovic nákaze podlehla. Největší požár ghetta byl v roce 1823. Od vzníceného škvařeného husího sádla se oheň rychle rozšířil na dvě třetiny židovského města a ty lehly popelem. Vyhořel též panský ovčín a na jeho místě dnes stojí zámecký skleník. Vše se odehrálo v době stavby boskovického empírového zámku a proto při obnově židovského města nesou některé budovy prvky tohoto slohu.
První setkání s židovským městem na prohlídkové trase byl průchod jedinou dochovanou branou jež oddělovala židovské město od křesťanského. Bran bylo kdysi celkem pět, hned naproti muzea se dochovaly dva zazděné oblouky. Brány a řetězy byly během dne volně průchozí. Na noc, sobotu a neděli se brány zamykaly a natahovaly řetězy, které brány na mnohých místech nahrazovaly. Židé nesměli v těch hodinách opustit ghetto.
První zastávka prohlídkové trasy byla před domem židovského řezníka, který musel při své práci přísně dodržovat příkazy Thóry. Které zvíře je košér, tedy rituálně čisté a smí se konzumovat. Obecně platilo, že se nesmí za běžných okolností jíst maso zvířat pojídajících jiná, tedy šelem. Takový řezník byl vážená osobnost, prováděl porážky rituálním způsobem rychlým proříznutím hrdla zvířete. Aby netrpělo a též aby odešlo co nejvíce krve. Maso se pak namáčelo na tři hodiny do studené vody a nechávalo se okapat položené na dřevěná šikmá prkénka. Pro košér kuchyni platilo striktní oddělování mléčných a masitých pokrmů. Používaly se samostatné označené sady nádobí, dva dřezy, dvě utěrky atd.
Další zastávka byla u domu, kde se nacházela ve stěně vedle vstupních dveří malá plechová schránka „Mezuza“ a v ní je složený list pergamenu. Na něm je ručně psaná modlitba, výňatek z Thóry, Pod malým okénkem je vždy vidět jediné slovo „Všemohoucí“. Takto byly v minulosti opatřeny všechny židovské domy v Boskovicích.
Hned naproti stojí starobylý dům, sídlo první německé židovské normální školy. Povinnou školní docházku zavedl pro židovské děti syn Marie Terezie Josef II. Vyučovacím jazykem byla němčina. Dům byl též bytem a úřadovnou Abraháma Plačka. Měl vysoké postavení, zastával doživotní funkci Moravského zemského Rabína. Je pochován na zdejším židovském hřbitově.
Trasa prohlídky pak minula hezký zachovalý empírový rodný dům spisovatele Hermanna Ungara. Říkalo se mu též moravsky Frantz Kafka. Oba patřili do okruhu Maxe Broda.
Od druhé poloviny 19. století jsou židé zrovnoprávněni s ostatním obyvatelstvem. Může docházet i ke smíšeným manželstvím, mají pasivní i aktivní volební právo, mohli opouštět ghetto a podnikat neomezeně dle schopností.
V domě, který tvoří severozápadní hranici židovského města je zachována „Suka“. Jediná v Boskovicích. Svátek „Sukot“ se slaví na památku 40ti let putování z Egypta do země zaslíbené. Suky se stavěly na půdách, jedna část musela být otevřená, aby bylo vidět na hvězdnou oblohu. Na podzim, kdy se slaví Sukot, je povinnost přebývat v těchto prostorách, kde se židé modlili, jedli, spali, přijímali návštěvy.
Další zastavení bylo v pracovním centru židovského města. Nachází se zde několik podnikatelských objektů, výrobna obuvi Ludwiga Poppera, ženské lázně, které sloužily k hygienické i rituální očistě a poslední německá židovská škola převedená na českou v roce 1919, do níž chodil údajně i budoucí spisovatel Hermann Ungar (20. dubna 1893 Boskovice - 28. října 1929 Praha).
Předposlední zastavení je u jediného dochovaného úchytu řetězu, který sloužil místo městské brány.
Poslední, divácky nejatraktivnější místo prohlídky je ve sklepení jednoho z nejstarších domů židovského města.Ten přežil velký požár v roce 1823, protože je zděný. V útrobách starobylého objektu se nachází velká vzácnost a tou je židovská rituální očistná lázeň „Mikve“. Podrobnosti o památce přiblížil profesor místního gymnázia člen Klubu přátel Boskovic pan Josef Šmétka.
O židovských svátcích, svatbách a významných dnech museli židé podstoupit duchovní očistu. Ponořili se celí do Mikve i vlasy musely být pod hladinou. V lázni mohla být jen přírodní voda nejlépe pramenitá, vyjímečně dešťová a vysvěcená. Obsahovala nejméně 762 litrů vody a hloubka musela umožnit dospělému člověku úplné ponoření. Zdejší Mikve má dva přítoky. Jeden je ze severního směru povrchovým kanálkem a druhý trubkou od východu. Odpad je uměle upraven tak, aby vody bylo více. Voda stále přitéká a proto je zcela čistá. Teplota v lázni i okolního vzduchu je v zimě cca 6 st. a v létě cca 12 st. Muži museli do vody studené, ženy si ji mohly nechat přihřát. Mikve byla nalezena náhodou při vyklízení sklepa novým majitelem domu. Prozradil ji zvláštní kámen, který jako jediný byl v sutinách vidět. Po ujištění odborníky ze Židovské obce, že jde o Mikve byly prostory pečlivě uklizeny, zdi očištěny, opraveno polorozbořené schodiště a památka byla zpřístupněna veřejnosti 9. června 2005.
Další podrobnosti k židovské čtvrti v Boskovicích najdete například zde: http://www.boskovice.cz/index.php?page=temata/pamatky_historie_muzeum/zidy/zidy_mapa
http://www.boskovice.cz/index.php?page=temata/pamatky_historie_muzeum/zidy/zidy
Kategorie: moje fotozprávy
Více  Zavřít popis alba 
  • 11.7.2010
  • 819 zobrazení
Reklama