Hledání: Centrum - další brigády

Pro dotaz Centrum - další brigády jsme našli 9 978 výsledků.
AKCE -25 % s kódem
25% sleva na fotodárky
Oslavte Den žen originálním dárkem
Kód: MDZ-2021
MDZ-2021
hasicizizelice
Dne 21. července 2018 jsme oslavy 140. výročí od založení sboru. Podpořit nás přijeli sbory z obcí Raná a Libočany, které s námi soutěžili v klasickém PÚ a sranda mači. Pro návštěvníky bylo připraveno mnoho akcí, např. hasiči ukázali slaňování ze žebříku a vyprošťování osoby z havarovaného vozidla ve spolupráci se Záchranáři Žatec. Odpoledne jsme oceňovali bývalé členy sboru. Pro nejmenší bylo připraveno lanové centrum, skákací hrad, malování na obličej apod. Své dovednosti ukázali i pan Stehlík ve vystoupení s koněm a dále pan Pospíšil předvedl co dokáže s modely letadel a dronů. Krásné vystoupení ukázali i nejmenší mažoretky BezeVšeho z Postoloprt. Svou práci nám předvedli kynologové za Záchranné brigády kynologů Ústeckého kraje. Na závěr dne nám hasiči z Postoloprt udělali parádní pěnu (nejen pro děti).

Velké DÍKY, za to že si na nás udělali čas, patří HZS Ústeckého kraje ze stanice Žatec, Záchranářům Žatec, z.s., SDH Libočany a SDH Raná, JSDH Postoloprty, Záchranné brigádě kynologů Ústeckého kraje, Mažoretkám BezeVšeho, panu Viktoru Stehlíkovi s koňmi a panu Vladimíru Pospíšilovi s modely letadel.
A na konec poděkování OÚ Žiželice za veškerou podporu.
"SDH Žiželice"
Výsledky PÚ : 1. místo Stará garda Žiželice (35,02), 2. místo SDH Žiželice (47,24), 3. místo SDH Raná (59,79) a 4. místo SDH Libočany (1:02,74)
více  Zavřít popis alba 
  • 27.7.2018
  • 363 zobrazení
toulavej68
Přehlídku historických vojenských vozidel Convoy of Liberty na Slavnostech svobody v Plzni si nenechaly ujít tisíce lidí. Více než hodinu trvající komentovaný průvod přilákal na dvacet tisíc diváků všech věkových kategorií, kteří hustě lemovali ulice od Sukovy přes Klatovskou až po centrum města. Nad konvojem přeletěly také dvě stíhačky Gripen Armády České republiky a legenda druhé světové války britská stíhačka Spitfire a cvičný letoun Harvard. Tradičně nejnavštěvovanější akci oslav přálo slunečné počasí.
Lidé vybaveni americkými a českými vlaječkami osazenstvu vojenských vozů mávali a zdravili jej. Největší ovace si vysloužily džípy, v nichž se vezli američtí a belgičtí veteráni, kteří se zúčastnili osvobozování Plzně před 73 lety a letos opět přijeli i s rodinnými příslušníky na Slavnosti svobody. Z džípů zdravili přihlížející američtí veteráni Earl Ingram, George Thompson a James Duncan a belgičtí veteráni Louis Gihoul, Michel Gilain, Hubert Rauw a Valere Gustin. V konvoji jel i vnuk generála Pattona George Patton Waters, Luc Rensonnet, syn již zesnulého velitele 17. dělostřeleckého pluku, a čeští veteráni Josef Švarc a Alois Dubec.
V koloně projelo přes 200 vojenských historických vozidel a ukázek techniky vyrobené do roku 1945 v USA, Kanadě a Velké Británii, ale i některá vozidla reprezentující Československou samostatnou obrněnou brigádu. Diváci mohli vidět například tank M36Jakson z Vojenského historického ústavu Praha, obrněné průzkumné šestikolky M8 Greyhound, vozy Dodge i samohybnou houfnici Sexton, která se v Plzni představila už loni. Součástí kolony byly i vozy Ford Canada, Bedford, Fordson a Austin Till..
(zdroj: www.plzen.eu)
více  Zavřít popis alba 
9 komentářů
  • 6.5.2018
  • 341 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
pastickar
Na závěr sezony, tedy koncem září, jezdíme zpravidla do hor. Ani letos to nemělo být jinak, neb jsme naplánovali týdenní přechod Krušných hor. Pár dnů před odjezdem mi Bedy oznámil, že jeho brácha, řečený Vražda, si zlomil nohu, má rozkopanej celej barák a vandr tedy padá. Bedy jede na brigádu do Králík. Jezdí nás čím dál míň, s tím už jsem se smířil, ale že zůstanu úplně sám, to mě nikdy nenapadlo. Vymyslel jsem tedy náhradní plán – nechám Bedimíra pár dnů makat a pak za ním přijedu…

V pondělí 25. září jsem odpoledne sedl na vlak a vyrazil směr Orlické hory. Pět hodin sám ve vlaku, pravda, nic moc zážitek, ale vzal jsem si na cestu pár lahváčů a tak se to nechalo vydržet. Již za tmy si mě můj oválný kamarád vyzvedl na nádraží ve svém rodném městečku a naše společné kroky vedly rovnou do hospody U Cikána. Přespali jsme u Vraždy, sice na staveništi, ale v posteli.

Ráno rychlá snídaně, pak kontrola, jestli tady Láďa vůbec něco dělal a už pádíme na autobus, který nás vyvezl na Dolní Moravu (660 mnm). Tato podhorská víska se během pár let změnila v neuvěřitelné turistické centrum, plné hotelů, sjezdovek a dalších atrakcí včetně blázince, kterému říkají Stezka v oblacích. Dopolední deštík jsme přečkali v restauraci Na rozcestí a pak jsme se vydali na vrch Klepáč (1.143 m). Trochu jsme se zapotili, ale odpoledne jsme slavnostně vstanuli pod rozhlednou, která sice vypadala, jako by ji postavila parta vožralejch myslivců, ale měla svoje kouzlo. Celá ze dřeva a hlavně nebyla ověnčená vlajkama EU a podepřená pokřivenejma dotacema. Vrcholová pleška z Plzně nám bodla, ale pokud se chceme do tmy dostat dolů, tak už musíme jít. Mimochodem Klepáč je zajímavý také tím, že se jedná o tzv. „trojmořský vrch“. Jsou zde 3 prameny a z každého je zanedlouho potok, pak řeka a ta se vlévá pokaždé do jiného moře. Večer nás čekala sice nádherná restaurace Terezka, ale k jídlu dělali jenom pizzu, kterou pan Oválný prostě nežere. Naposled jsme ji spolu měli na vandru v roce 2010. Ovál nejdříve trucoval, ale pak prohlásil, že jednou za 10 let se to sežrat asi nechá, načež jsme si objednali napůl tu největší pizzu, co jsem v životě viděl. Nevešla se nám ani na stůl a samozřejmě jsme ji ani nebyli schopní sežrat, takže nám zbytek zabalili do batohu. V noci nás ještě čekal asi 5km dlouhý pochod na kouzelné místo Pod vodopády, kde byl kdysi Bar na žluté. Tedy přístřech a vedle v říčce nachlazené pivko, limo a peníze se dávaly do kasičky na stromě. Tak to už neexistuje, nicméně zde vybudovali nádherný altán s krbem. To byla oáza pro dvě znavená těla. Od řeky šel sice chlad, mlha padala, ale my si zatopili a bylo nám krásně.

Zřejmě si budu muset pořídit nový spacák, do rána mě několikrát probudila zima a probrala mě až teplá polívčička, kterou uvařil můj zálesácký kamarád. Mlha nad říčkou se začíná zvedat a první paprsky slunka už lákají na další pochod. Dnes nás čeká výstup na naši třetí nejvyšší horu, na Králický Sněžník (1.424 m). S těžkými batohy to nebyla úplná hračka, ale dvě hodiny po poledni jsme hrdinně stáli na vrcholu (…a jak nám nyní přišla vhod ta nedojedená pizza). Cestou jsme se osvěžili u pramene Moravy, která vytéká ze skály kousek pod Sněžníkem a svým tokem rozděluje krajinu na Čechy a Moravu. Zajímavý pohled. Příroda zde už je ovšem připravená na zimu, která asi přijde co nevidět, čemuž nasvědčoval i ledový vichr. Po hřebeni jsme pokračovali dál po modré. Přešli jsme rašeliniště, mrtvý les, linii řopíků a v podvečer jsme slezli k chatě Slaměnka, kde nás čekala teplá polívčička a zasloužené pivko. Dolů jsme sice zbaběle sjeli lanovkou, ale máme toho za sebou poměrně dost, tak proč si dělat násilí. Večer jsme opět poseděli v Terezce a jako bivak nám posloužil les nad Dolní Moravou.

Doprčic, ten spacák asi fakt budu muset pořídit novej. Pod širákem už to v tomto počasí není žádný zážitek. Ale vydržel jsem. Dnes jsme si museli přivstat, abychom stihli autobus, který nás odveze zpátky do Králík. Na tamější čerpací stanici jsme posnídali kávu, párek v rohlíku a pivo. Vláček nás pak odvezl až domů. Bylo to krátké, ale krásné. Za celé září bylo jen pár hezkých podzimních dnů a my jsme se do nich přesně strefili. Paráda, tak zase příště…
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 7.10.2017
  • 235 zobrazení
tematin
Sme nadšení učiť sa novým "starým" veciam a tak sme sa šiesti zo združenia vybrali na 5-dňový kurz tradičného tesárstva do centrum Centra stavebného dedičstva v Banskej Štiavnici ( https://www.facebook.com/www.centralka.sk/?fref=ts# ). Bolo to fantastické, naučili sme sa neuveriteľné veci a spoznali sme niekoľko odborníkov a zručných majstrov. Mali sme skvelé prednášky a exkurzie na miesta, kde sa bežný smrteľník nedostane. Veľká vďaka Centru, organizátorom a všetkým zúčastneným. Verím, že sa nám podarí tradičné tesárstvo ďalej rozvíjať a prezentovať tak, aby sa na to nezabudlo. Po príchode domov sme prebalili ruksaky a šup na hrad Tematín, kde sme nadobudnuté zručnosti hneď aplikovali. Sekery sme nabrúsili a triesky lietali. Pracujeme na peknom náučnom chodníku v rámci projektu, ktorý sa realizuje vďaka grantu spoločnosti Coca-Cola HBC Česko a Slovensko v rámci programu Coca-Cola pre región v spolupráci s Trenčianskou nadáciou.
více  Zavřít popis alba 
  • 2.10.2017
  • 352 zobrazení
biblos
Historii si "vypůjčím" ze slovenské verze Wikipedie, přeci jen to mají trochu podrobněji.

Prvá zmienka o Banskej Bystrici ako slobodnom kráľovskom meste pochádza z roku 1255, keď jej dal vtedajší uhorský kráľ Belo IV. práva na ťažbu surovín a takisto mestské práva. Ťažila sa hlavne meď, železo a striebro. Do mesta sa tak koncom 13. storočia nasťahovali Nemci, ako názov mesta sa vtedy používal Neusohl (Nový Zvolen). Banská Bystrica sa vďaka prisťahovalcom rozvíjala. V roku 1494 tu vznikla spoločnosť Ungarischer Handel (Uhorský obchod), nazývaná aj Der Neusohler Kupferhandel, ktorá sa v 16. storočí stala jednou z najväčších a najmodernejších ťažobných spoločností tej doby. Prispela k výraznému rozvoju baníctva, hutníctva i dopravy, ktorý zasiahol celú sféru stredovekého života. V rokoch 1525 – 1526 sa tu uskutočnilo banícke povstanie, ktoré skončilo neúspechom pre baníkov. Úspešný postup osmanských vojsk uhorským územím donútil v roku 1589 mesto opevniť, následkom čoho boli vybudované kamenné hradby. Banská Bystrica bola ako centrum protestantstva v spore s Maďarmi a Turkami a tiež aj so Svätou stolicou. Dňa 20. augusta 1620 bol v meste zvolený za protestantského uhorského kráľa vtedajší princ, Gabriel Betlen.
V polovici 19. storočia sa Banská Bystrica za pôsobenia prvého predsedu Matice slovenskej stala strediskom snáh slovenských podnikateľov a inteligencie, rozvinulo sa slovenské školstvo a kultúra, ale silnejúca maďarizácia tieto tendencie potlačila. Od roku 1941 vznikali protifašistické odbojové skupiny medzi dôstojníkmi Veliteľstva pozemných vojsk slovenskej armády, sídliaceho v meste. Pod politickým vedením Slovenskej národnej rady sa tu v roku 1944 vytvorilo Vojenské ústredie, vojenský orgán pre prípravu Slovenského národného povstania, ktorý riadil konšpiračnú činnosť v armáde. Po vstupe nemeckých okupačných vojsk uskutočnil dňa 29. augusta 1944 protifašistický prevrat a veliteľ Vojenského ústredia pplk. Ján Golian vydal armáde rozkaz postaviť sa okupačným vojskám na odpor. Prevrat dovŕšili partizáni 1. Stalinovej brigády, brigády Jánošík a kpt. Nálepku, ktorí dňa 30. augusta 1944 vstúpili do mesta. V ten deň začal z Banskej Bystrice vysielať Slobodný slovenský vysielač. Už v septembri 1944 zažila Banská Bystrica nemecké bombardovanie, keď bomby zasiahli Slobodný slovenský vysielač. Koncom októbra sa vojenská situácia rýchlo zhoršovala, povstalci mesto takmer bez boja opustili a Nemci ho 27. októbra 1944 obsadili. Okupácia mesta trvala 5 mesiacov, oslobodené bolo vojskami sovietskej a rumunskej armády 25. marca 1945.

Stredoveké centrum mesta bolo v roku 1955 vyhlásené za mestskú pamiatkovú rezerváciu. Areál Mestského hradu bol vyhlásený za národnú pamiatku. Okrem samotného hradu sa to týka Kostola Nanebovzatia Panny Márie, takzvaného farského. Stavebné práce sa na ňom začali v roku 1255. Kaplnka svätej Barbory, patrónky baníkov obsahuje cenný oltár od Majstra Pavla z Levoče. Matejov dom bol sídlom kráľovského úradníka, ale hosťoval aj samotného kráľa. V areáli sa nachádza aj stará radnica, tzv. Prétorium.

Na Námestí SNP sa nachádza Katedrála svätého Františka Xaverského ako aj biskupský palác. Rovnako je tu aj zrekonštruovaná radnica, domy bohatých obyvateľov mesta: Thurzov dom, Benického dom, naklonená mestská hodinová veža a ďalšie pamiatky. Medzi modernejšie stavby patrí Pamätník SNP. Toto dielo architekta Dušana Kuzmu bolo dokončené v roku 1969.
Kategorie: architekturaměsta
více  Zavřít popis alba 
  • 8.7.2017
  • 102 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
cervenykrizprachatice
Při monitoringu zaplavené obce ošetřovali i smrtelné poranění – cvičení Českého červeného kříže se zúčastnily desítky dobrovolníků

O víkendu 19.-21. června probíhalo v Prachaticích a okolí cvičení členů Humanitárních jednotek Českého červeného kříže – dobrovolníků, kteří se zaměřují zejména na pomoc při mimořádných událostech. Každoroční akce byla tentokrát zaměřena na orientaci, komunikaci, psychosociální podporu a práci v týmu. Účastníky byli také kynologové z Jihočeské záchranné brigády kynologů, tato organizace je kolektivním členem Českého červeného kříže.

Cvičení jsme zahájili aktivitou zaměřenou na orientaci v neznámém prostředí. Úkolem bylo najít 10 institucí, které nějak souvisí s pomocí při mimořádných událostech, např. Úřad práce, VZP, sídlo Oblastního spolku ČČK Prachatice nebo občanskou poradnu. To vše bez mapy či nápovědy. Cílem této aktivity bylo procvičit si orientaci a komunikaci jak v týmu, tak s místními obyvateli, kterých se naši členové dotazovali na radu.
Poté následoval přesun na Libínské Sedlo, kde jsme stavěli evakuační stan. Tento úkol je součástí naší typové činnosti „Evakuace a nouzové ubytování“ a členové jej opakují při každém cvičení. Díky tomu jsme schopni připravit krajské evakuační centrum až pro 200 osob.

Sobotní dopoledne jsme věnovali teoretické přípravě. Našimi hosty byli nejprve policisté z Obvodního oddělení PČR v Prachaticích pprap. Lenka Humpálová a nstržm. Jan Hejlík – přiblížili nám svou činnost při mimořádných událostech, mluvili jsme o možnostech a limitech naší spolupráce. Jako členové humanitární organizace jsme ovšem neodolali a požádali o speciální ukázky, osahali jsme si tedy teleskopický obušek a zbraň, vybrané jednice jsme nechali i spoutat.

Lektorem hlavního vzdělávacího bloku byl mjr. Mgr. Tomáš Adámek, psycholog HZS. Obsahem jeho přednášky byla psychosociální pomoc lidem zasaženým mimořádnou událostí i podpora členů týmu, první občanská pomoc, typová činnost složek IZS, a první psychická pomoc. Tohoto bloku se zúčastnili jak policisté, tak Josef Tischler z Horské služby, a společně jsme diskutovali role jednotlivých složek, jejich činnost a podoby spolupráce.

Odpoledne pak bylo věnováno praktickému cvičení, kterého se zúčastnily další dvě desítky dobrovolníků – úkolem pro účastníky cvičení totiž bylo provést kompletní monitoring (modelové) zaplavené obce. Všichni dostali mapku s vyznačenými „zasaženými“ domácnostmi, které měli kontaktovat, zmapovat jejich situaci a vyhodnotit aktuální potřeby. Díky těmto dobrovolníkům z řad místních obyvatel se účastníci setkali s různými situacemi – se studentkou, která s nimi nesmí mluvit, je sama doma a bojí se rabování. S manželským párem seniorů, kteří měli doma 40 cm vody a potřebují se z toho hlavně vypovídat. S rodiči, kteří ztratili kontakt s dcerou ve vedlejším městě, které bylo povodněmi zasaženo mnohem více. …

Na konci obce pak natrefili na dvojici chlapců, kteří si zkoušeli zbraň, a jeden druhého postřelil. Účastníci tak ošetřovali průstřel hrudníku a zároveň se museli postarat o druhého chlapce v šoku. I přes veškerou jejich snahu však postřelený figurant „zemřel“ – účastníci podstoupili skupinový debriefing pod vedením psychologa, kde se snažili vyrovnat se setkáním se smrtí…

I třetí den cvičení pak byl věnován psychosociální pomoci – pokračovali jsme s pomocí instruktážních DVD zapůjčených od HZS. Závěr už byl věnován společnému vyhodnocení akce. Hlavním heslem se stalo „Přežili jsme!“
více  Zavřít popis alba 
  • 22.6.2015
  • 115 zobrazení
straansky
Botanická zahrada Liberec je nejstarší botanická zahrada v České republice. Její doménou jsou sbírky tropických rostlin. Skleníkový areál ve tvaru krystalové drúzy, po stavební stránce projektovaný Ing. arch. Pavlem Vaněčkem, sestává z devíti různě velkých expozičních pavilonů, skýtajících plochu zhruba 3000 m2. V pavilonech je prezentováno 13 rozličných botanických témat. Při jejich tvorbě byla spojena odborná geobotanická hlediska se zahradním uměním. Zahrada má od roku 2001 návštěvnost mezi 187 a 233 tisíci lidí ročně. Zahrada má také venkovní expozice a dalších devět skleníků jako nezbytné zázemí.

Historie botanické zahrady

Zahrada byla založena z popudu místního Spolku přátel přírody (Verein der Naturfreunde in Reichenberg) který již roku 1876 na dnešní Masarykově třídě zakoupil pozemek pro pěstování keřů a stromů pro výsadbu v městských parcích. Na pozemku byl roku 1884 postaven také skleník. V roce 1893 však bylo nutné tento pozemek vyklidit kvůli stavbě nového muzea a zahrada se přesunula k tehdejší vojenské nemocnici (dnešní škola v Lesní ulici). Na tomto pozemku zůstala dodnes. Přesun zahrady probíhal v letech 1883–1885, bylo třeba přesázet na 15 000 rostlin. Nová zahrada byla otevřena 5. září 1895, náklady na její pořízení těsně přesáhly 9000 zlatých, které spolek získal za původní pozemek. V té době ovšem zahrada nesloužila jako vzdělávací instituce, ale spíše pro zásobování města zelení. Za první světové války měla zahrada dokonce převážně zelinářský charakter. První velký skleník byl zakoupen až v roce 1925 a sloužil pro vystavování tropických rostlin. V roce 1938 byl zakládající spolek rozpuštěn a ze zahrady se stala městská instituce. V průběhu druhé světové války sloužila obyvatelstvu jako trochu lepší zahradnictví. Po osvobození se zde nacházely pouze dva záhony léčivých rostlin, několik stromů, starý palmový skleník, několik nevytápěných pěstitelských skleníčků a bazének pro vodní rostliny.

Až roku 1954 se městské zastupitelstvo rozhodlo přeměnit dosavadní zahradu fungující stále spíše jako zahradnictví na samostatné kulturně výchovné zařízení. Tak vznikla Severočeská botanická zahrada a do jejího čela se postavil iniciátor těchto změn, Pavel Smrž. Na budování zahrady se podíleli místní občané brigádami v tehdejších akcích Z. Zahrada si v této době vyměňovala semena rostlin s botanickými zahradami nejen v Evropě, ale i zámoří. Díky tomu stoupala její proslulost a také návštěvnost: zatímco v roce 1954 ji navštívilo 8000 lidí, v roce 1981 to bylo 393 700 návštěvníků. Prvním lákadlem na návštěvníky byl exemplář největšího leknínu světa – tedy viktorie královská. Ta v Liberci vykvetla již v roce 1956 a o rok později byla přesunuta do nového tropického skleníku. Do roku 1960 byly postaveny další skleníky a také největší tehdejší sladkovodní akvárium v zemi. Ředitel Pavel Smrž byl z politických důvodů odvolán roku 1970. Zahrada měla tehdy již 1500 metrů zasklené plochy. Proslulá byla její sbírka kaktusů o asi 200 kusech, sbírka orchidejí a 28 akvárií. Výměna semen probíhala v této době s přibližně 160 zahradami.

Dalšími řediteli zahrady byli Vladislav Štěpánek (1970–86) a Vladislav Daněk (1986–90). V roce 1990 se ředitelem zahrady stal RNDr. Miloslav Studnička. V této době se na sklenících začalo projevovat jejich stáří a proto byly nejprve modernizovány expozice a posléze v letech 1995–2000 byly staré skleníky zbořeny a na jejich místě byl postaven současný komplex 9 výstavních pavilonů a 9 pěstitelských skleníků. Od roku 1995, kdy byla vydána zřizovací listina, je její oficiální název Botanická zahrada Liberec. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR bylo roku 2003 v botanické zahradě zřízeno tzv. záchranné centrum CITES sloužící k ochraně nejohroženějších druhů světa před vyhubením.
více  Zavřít popis alba 
42 komentářů
  • 14.12.2013
  • 86 zobrazení
floriantousen
8. 5. 2013 Rodinné centrum Myšák a Úřad městyse Lázně Toušeň pořádaly Dětské hry aneb Velké rodinné odpoledne na školním hřišti a v parku na Floriánském náměstí. Součástí byla ukázka výcviku psů Záchranné brigády kynologů Středočeského kraje. Odpoledne bylo zakončeno taneční přehlídkou Break dance. Krásné a zajímavé odpoledne...
více  Zavřít popis alba 
  • 7.6.2013
  • 241 zobrazení
boruvka1
PLZEŇSKÁ A KARLOVARSKÁ BRIGÁDA ODPOČÍVÁ
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 12.10.2008
  • 88 zobrazení
bohemak
Wroclav, Marciszov - barevná jezírka, Jawor - kostel Unesco, NP Wigierski - dva traily, vesnice otevřených okenic, kostel v Narewu, Skit Sv. Antoniego v Odrynkách, tatarská vesnice Kruszyniany - tatarská mešita a oběd v Tatarské jurtě, NP Bělověž - zubři, losy, prales - Unesco, polská hora křížů Grabarka, městečko Kazimier Dolný - kořenová stezka, staré město, Holocaust memorial Wall, skanzen u města Lublin, podvečerní procházka historickým centrem, barokní městečko Zámošč - Unesco, prohlídka pevnosti, dřevěné podkarpatské kostely v Radrůži a Chotynieci, - Unesco, město Přemyšel - procházka po městě - pamětní lavice dobrého vojáka Švejka, návštěva pevností u vesnice Siedliska Fort Salis Soglio a Fort XV Borek, návrat do Přemyšle - návštěva muzea zvonů a fajfek v hodinové věži, městečko Sanok - skanzen, procházka po městě, dřevěné kostely Malopolska - Haczów a Bližné - Unesco, historické město Sandoměř - kořenová stezka, centrum města, vinice Sandomierská, zámek Baranow Sandomierski, ohromná pevnost Krzystopor, opevněné městečko Szydlów, malovaná ves Zalipie, město Tarnovské hory - stříbrný důl - Unesco, zámek Moszna
více  Zavřít popis alba 
  • dnes
  • 70 zobrazení
bohemak
Litva - Kaunas - prohlídka centra, Estonsko - město Parnu, prohlídka hlavního města Tallinu, NP Soomaa, trek Riisa opperada, městečko Viljandi - zřícenina hradu, vodárenská věž, trek Hupassare operada, město Tartu, open air museum Karlatsi, nature trail Taesvaskoja, městečko Polva - kostel, město Voru, procházka po městě, trosky hradu Vastsellina, rozhledna Suur Munamagi, rozhledna Rouge Oobikuoru, open ait museum Moniste Talurahua, Sangaste castle, rozhledna Haramagi, městečko Otepaa - centrum klasického lyžování, skokanské můstky, návrat do Voru - museum Kreutzvald memorial a County museum,Lotyšsko - trail v NP Kemeru - rašeleniště, městečko Talsi - procházka okolo jezera, městečko Dundaga - Liepniekvalka Caves, Vikingské pohřebiště Bilavas velna laiva, trail White Dune of Purciems, Kolka - nejsevernější výběžek Kuronského polostrova, hřbitov člunů Mazirbe, NP Slitere - trail, radiolokátor v Irbene, maják v Ovišim, město Ventspils - castle, procházka po městě, vesnice Sabile - zahrada slaměných postaviček, prohlídka hlavního města Riga, Litva - prohlídka astronomické observatoře v Moletu, litevský venkov - vesnice Palúše - kostel St. Joseph, koupání v jezeře, mlýn Ginuciai, museum včelařství ve Stripeckiai, procházka na pahorek Ladakalnis, návštěva vesničky Salos, NP Labanoras - rozhledna, hlvní městi Vilnius - výšlap na hrad s osmibokou Gediminasovou věží, procházka historickým centrem, recesistická republika Užupis
více  Zavřít popis alba 
  • včera
  • 101 zobrazení
karellorenc
Apartmány VMAL s.r.o. se nacházejí v centru Východních Čech nedaleko malebného městečka Skuteč. Od prosince 2019 nabízíme ubytování ve třech samostatných aparmánech s celkovou kapacitou až 9 lůžek. Plná vybavenost samozřejmostí, služby a komfort zajištěn.
V areálu se nachází i samostatné wellness centrum disponující saunou, vířivkou Villeroy – Boch, plným barovým servisem, masážním křeslem a lehátky pro příjemný odpočinek.
více  Zavřít popis alba 
  • ve středu
  • 34 zobrazení
lubud
Kdysi dávno jsem se zeptal jednoho našeho známého, jak se mu líbil poznávací zájezd po starověkém Řecku. Odpověděl: "Tož - samé šutry..." :-). Takže musím předem varovat - také toto album o starověkém Copánu je o "starých šutrech" - zato ale nádherných...

Copán (5 - 8. stol.n.l.) byl významné mocenské centrum jižních Mayů a jedním z hlavních center mayské kultury, astronomie a matematiky. Je proslavený souborem nejstarších mayských sochařských děl, t.zv. stél a značným množstvím dochovaných hieroglyfických nápisů. Bývá nazýván uměleckou galerií Mayů.

Uměleckých pokladů je v Copánu opravdu hodně, ale jejich širší presentace na "rajčeti" by nebyla účelná. Album je proto jen směsice pár fotek pokoušejících se zachytit "jaké to tam je" a pak menším souborem fotek těch nejzajímavějších objektů, včetně nezbytných dat - jména, letopočty - pro hloubavější návštěvníky :-).
více  Zavřít popis alba 
30 komentářů
  • ve středu
  • 72 zobrazení
pisatelka
Dnes jsme vyrazli na výlet do Wendryně k vápenným pecům a pak po hřebenovce k nemocnici v Třinci a dolů lávkou na nádraží Třinec- centrum . Ráno byla pěkná mlha , ale během dne se krásně vybralo a my se potili v zimním oblečení . Bylo fajn být zase aspoň v menší skupině mezi kamarády . Dlouho jsme se neviděli a bylo o čem povídat !!! Ušli
jsme 7 km
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • v úterý
  • 92 zobrazení
alena1962
20.2. 2021
Ze Srní k zatopenému lomu , který je vhodný ke koupání a postupně se zde buduje rekreační centrum . Pak k dalšímu zatopenému lomu , kam jsme se sotva dostali , protože zde probíhá těžba dřeva. Nakonec Horní Babákov .
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • minulou sobotu
  • 70 zobrazení
sdhstrupcice
  • minulé úterý
  • 12 zobrazení
hydrocorax
fotky jen z mobilu..

Poslední den v Bogotě, před odletem zpátky do vlasti. Tyhle poslední dny po návratu z hor nebo z lesa zpátky do civilizace nemám rád. Bogota nebyla vyjímka, centrum s Bolivar Square - v okolí největší možnost pokoupit něco kvalitních souvénýrů a šance nechat se obrat...v postraních ulicích to žije... na náměstí armáda kam se podíváš...
Nekonečný čekání než mi přijdou výsledky na Covid...

Je hlavní a největší město Kolumbie, správní středisko departmentu Cundinamarca. Je politickým, hospodářským, administrativním i průmyslovým centrem země. Má přibližně 7,74 milionu[1] obyvatel a je tak 5. nejlidnatějším městem Ameriky. Město se nachází v pohoří And (rozkládají se a tvoří východní hranici města) ve výšce zhruba 2 600 m n. m., což z něj dělá po La Paz a Quitu třetí nejvýše položené hlavní město světa. V 90. letech bylo známo vysokou mírou zločinnosti, avšak díky investicím do bezpečnosti se situace zlepšila. Centrum tvoří jak historické budovy, tak i moderní kancelářské mrakodrapy a významné mnohaproudové silnice s estakádami.
https://cs.wikipedia.org/
více  Zavřít popis alba 
  • minulé pondělí
  • 41 zobrazení
jantar2
Basketbal Český pohár - 13.2.2021 Nymburk
Foceno při práci na přímém přenosu pro tvcom.cz
Fotili Jan Sobotka a Matěj Majerčin
Upravil Jan Sobotka
https://gradefilm.cz/kontakt
#basketbal#basket#nymburk#sport#sportovnicentrumnymburk
Kategorie: sportudálosti
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 13.2.2021
  • 23 zobrazení
mois
Město Jilemnice svojí lyžařskou tradicí je označována jako "kolébka českého lyžování". Již od roku 1894 zde sportovní lyžování organizuje Český krkonošský spolek SKI, nejstarší samostatný lyžařský spolek v českých zemích.

Sportovní centrum Jilemnice Vám nabízí sportovní vyžití jak v zimních, tak v letních měsících. Kompletní informace o sportu naleznete na stránkách Sportovního centra Jilemnice - http://www.sport-jilemnice.cz/
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • 12.2.2021
  • 50 zobrazení
jam53
více  Zavřít popis alba 
114 komentářů
  • 9.2.2021
  • 162 zobrazení
jakrica
Návštěvnické centrum Kvilda, Jezerní slať, Kubova Huť, Vimperk
více  Zavřít popis alba 
  • 8.2.2021
  • 32 zobrazení
matatata
VIDEO Z ONLINE SPORTOVÁNÍ
DOMÁCÍ SPORTOVNÍ PŘÍPRAVA
více  Zavřít popis alba 
  • 7.2.2021
  • 22 zobrazení
tokrno
Den patnáctý (sobota)
Dnes nespěcháme. Máme fůru času. Stejně jsme vzhůru ve 4:30 – skoro jako každý den. Pak si pustíme nějaké mluvené slovo (Vondruškovu historickou detektivku na pokračování, kterou ale pouštíme dost dokola, protože po cca 10 minutách poslechu znovu usínáme). Stejně tak i dnes.
Napodruhé vstáváme aaaažžžž před 8 hodinou. Super. Hodíme sprchu. Dnes bude dlouhý den. Stačí, že nám smrdí úplně všechno oblečení. Nemusíme si smrdět i my sami.
Poklidná snídaně na zahradě. Rekapitulace, co všechno jsme viděli a za co jsme rádi. Tom čte zprávy z Česka. Padá na nás nostalgie, že opouštíme tento ráj.
Ještě se jdeme projít po okolí. Pak si dáváme ještě jednou sprchu. Tom zalamuje klíč od našeho pokoje v zámku. Kapka nervozity. Ale šťourat umí dobře, takže jsme za chvíli v klidu, u svých věcí.
Balíme kufr, odhadujeme, kolik které zavazadlo asi má kilo. Poslední nalodění do našeho Jimíka, který s námi všechno přežil a jedeme na kávovou plantáž Doca.
Je to tu moc krásné. Rodinná farma, největší v Costa Rice. Procházíme si okolí, coffe tour začíná za hodinu. Ještě dokupujeme nějaké dárečky. Paní průvodkyně přichází o půl hodiny později. Všichni, kdo na ni čekáme, k večeru odlétáme, a tak se tam postupně chodíme všichni ptát, jestli platí start tour ve 12:30. Jsme tam my, Poláci a Francouzi a ukazuje se, že všichni letíme stejným letadlem. A všichni ještě máme vracet auto. Ale času je dost. Spíš jen že za chvíli začneme mít hlad.
Paní průvodkyně nám povídá o tom, jak předpěstovávají rostliny. Jak začnou plodit až po 4 letech a přestávají plodit ve 25 letech. Vypráví o tom, že rostliny průběžně obměňují. Zato pracovníci z Nikaragui jsou stále titíž. Denně nasbírají 15 košů kávy, za jeden koš dostanou 2 dolary. Takže denně si vydělají 30 USD. Farma jim přitom poskytuje zdarma ubytování, jídlo a péči (doufejme, že školu) pro děti. Že je to pro ně dobrý byznys, svědčí i to, že se každoročně vracejí.
Povídá nám o procesu fermentace, sušení a pražení. Vůbec jsem netušila, že se odsud hlavně vyváží káva natural (nepražená). Praží jenom pro import. Je mi zle od hladu a žízně. Takže opětovná zastávka a nákup místní kávy nehrozí. Stejně ji už jako dárečky máme koupenou odjinud.
Obídek a vrátit auto. V půjčovně jsme za 5 minut hotoví. Pána při přebírce zajímá ho jen, jestli jsme natankovali plnou a to, že jsme asi my ztratili zadní espézetku, si nevšimnul.
Je půl čtvrté a jsme na letišti. Šachy s kufrem, jsme 2 kila přes váhu. Vyndáváme šnorchly a bundu. Teď už jen 20 dkg, tak ještě kafe. Větší batoh má ale místo 8 kilo dvacet!!! Na cestě sem to nikdo nevážil. Snad to bude tak i teď.
Zbývají nám 4 hodiny do odletu, self check-in Lufthansa v San José nemá, ale Tom nás už načekoval včera a zbývá nám odbavit jen kufr. Před šestou otevírají odbavovací okénko. První se ptají na test covidu. U okénka stojí skupina Čechů, která test nemá. Odvolávají se na výjimku Ministerstva zahraničních věcí. Pustit je zatím nechtějí. Říkáme jim, že jim držíme palce. A s obrovskou úlevou procházíme. Tak tohohle jsme se přesně báli. Hráli jsme na jistotu a vyplatilo se. „Give me five!“, plácneme si s Tomem. Udělali jsme dobře, že jsme odjeli o 1 noc od Karibiku dřív. Přišli jsme jen o 40 dolarů. Takto bychom přišli o víc. No, třeba je ještě pustí. Třeba to někdo z Lufthansy vykomunikuje s Ruzyní a přepraví je. (pozn. Nejen Češi, ale i letecká společnosti vydala požadavek na negativní test covidu).
Hmotnost batohů nikdo nekontroluje. Procházíme dokonce s jedním pivem. Čekáme před gatem, nabíjíme všechno, co nabít jde. Pouštíme si Akumulátor. Dojídáme chleba s paštikou. Trošku jsme tu za santusáky, ale co? Líp něco zažít v přirozeném prostředí a být trošku v nekomfortu, než mít všechno super a být v umělohmotném prostředí nějakého rezortu. A tak: „Nos vemos San José. Pura vida. Díky za vše. Bylo to krásné“. Teď už jen hladký let Pane Bože.

Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.
Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky.
A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.
Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).
Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.
Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet.
Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý.
Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.
Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.
Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Dostáváme první negativní informaci. Dělá nám velkou radost, ale potřebujeme i moje výsledky covid testu. Zatím nic. Nervozita. Hodíme sprchu a jdeme si ještě něco koupit. Je pátek místní centrum žije. Lidé sedí na trávě, v restauracích. Mají roušky, ale vesele si povídají, blbnou, prostě žijí. Kéž bychom se s něčím podobným mohli potkat i doma. Dostáváme i druhou negativní informaci. Takže do letadla budu moci nastoupit i já. Takže zítra letíme.
Ale doma nás asi čeká nejen teplotní, ale i kulturní rozdíl (nebo jak nazvat ten přístup české vlády k řešení otázek covidu).
více  Zavřít popis alba 
  • 6.2.2021
  • 1 152 zobrazení
ski-bike
Pececke "Bowling Centrum"
více  Zavřít popis alba 
  • 6.2.2021
  • 109 zobrazení
jirka-suchomel
Branický most (lidově přezdívaný též most Inteligence) je železniční most s chodníkem pro pěší, přemosťující údolí Vltavy v jižní části Prahy mezi Malou Chuchlí a Braníkem, budovaný v letech 1949–1955 a pro železniční dopravu zprovozněný 30. května 1964. Oficiálně pojmenován byl ale až v roce 1969. Byl vyprojektován a vystavěn jako ÚM 950, což je zkratka pro údolní most délky 950 m.

Je součástí takzvané železniční jižní neboli branické spojky (Radotín–Vršovice) určené pro obchvat nákladní dopravy mimo centrum Prahy a původně plánované jako dvojkolejné. Spojka propojuje železniční trať Praha – Plzeň s (tehdy částečně přeloženou) tratí Praha - Vrané nad Vltavou. Kromě Vltavy přemosťuje obě tyto trati i souběžné páteřní pozemní komunikace (Strakonická a Modřanská) a tramvajovou trať do Modřan. U svých konců se oblouky připojuje ke směrům pobřežních tratí. Uprostřed západního oblouku je vystavěna odbočka, která měla navazovat na další plánovanou část obchvatu, tunel do Hlubočep a Jinonic, od jehož výstavby bylo nakonec upuštěno. V jedné z variant vysokorychlostního tunelového železničního koridoru Praha–Beroun, která je doposud zanesena v územním plánu Prahy, se také uvažovalo o připojení odbočky koridoru v těchto místech.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 2.2.2021
  • 41 zobrazení
poisson
odlov 21 keší
centrum, Karlov, Nusle, Nuselák, Vyšehrad (čtvrť), Karlův most, Malá Strana, Pohořelec, Střešovice, Břevnov, Strahov klášter
více  Zavřít popis alba 
  • 1.2.2021
  • 44 zobrazení
bele
ALB 1433
Když procházíte hlavní ulicí směrem ke Kaskádám, tak si připadáte jako v nějakém panoptiku. Kaskády na svahu hory pod Matkou Arménií byly vybudovány v roce 2002 a jsou před nimi i na nich umístěny sochy, galerie a muzea moderního umění. U paty kaskád je například pomník tlusté kočky, tučňáka, zajíců a nevím čeho ještě. To se prostě musí vidět

Hlavním městem Arménské sovětské socialistické republiky se stal Jerevan ve dvacátých letech 20. století a v rámci socialistického plánování byl pro něj navrhnut moderní urbanistický plán. Ten počítal s populací 150 000 lidí a jeho autorem byl Alexandr Tamanyan. Rovné bulváry, okružní třídy, impozantní vládní budovy, dostatek prostoru a zeleně jsou výsledkem tohoto plánu.
Jerevan dále rostl nad původní plán a v současnosti má více jak milion obyvatel - je to příjemné velké město, které nabízí moderní centrum Kaskády, krásná zákoutí, památky, muzea a zároveň moderní společenský život, prostě přirovnání *Paříž Kavkazu* tu opravdu sedí
V Kaskádách jsou labyrinty uliček s lavičkami pro zamilované a pro každého krásný výhled, ostatně fotky mluví za všechno. Užil jsem si to :-)
více  Zavřít popis alba 
76 komentářů
  • 30.1.2021
  • 66 zobrazení
bele
ALB 1432
Konečně jsme dorazili do Jerevanu. Hlavní a zároveň největší město Arménie je považováno za jedno z nejdéle trvale osídlených míst na světě. Původní staré sídlo bylo v pevnosti Erebuni založené v osmém století před Kristem (783) leží na kraji současného hlavního města, jehož moderní centrum bylo vystavěno až ve dvacátém století. Měli jsme tu i ubytování, tak se dal čas využít nejen na prohlídku, ale si to i náležitě užít. Jerevan byl pro nás prostě Paříž Kavkazu.
Město je jen 12 kilometrů od tureckých hranic, a tak se v jasné dny nad městem rýsuje silueta Araratu, která dnes sice leží na území Turecka, stále je však posvátnou horou pro všechny Armény. Ararat je legendární hora vysoká 5165 metrů, o níž se říká, že na ní spočinula Noemova archa. Hora má dva vrcholy, označované jako Velký a Malý Ararat. V minulosti tu byla křižovatka obchodních cest z Ruska a Anatolie do Persie

Dnes má město 1 milión obyvatel a je to kulturní, ekonomické, politické a vědecké centrum Arménie. Nachází se zde několik divadel, muzejí a monumentů, většina budov je však nových a na místě původního starého města se dnes rozkládá Abovian, nejrušnější obchodní třída metropole. Třídu Abovian protíná náměstí, pojmenované po jednom ze známých arménských rodáků - Charlesi Aznavourovi. Do roku 2001 se jmenovalo Náměstí Zodiac kvůli kašně ve tvaru zvěrokruhu. Arménský původ mají kromě Aznavoura také například William Saroyan, André Agassi, zpěvačka Cher nebo miliardář Kirk Kerkorian. Všechny významné jerevanské bulváry se sbíhají na kruhovém Náměstí Republiky. Katedrála sv.Řehoře Osvítitele (St.Grigor Lusavoritech) byla vysvěcena v roce 2001 při příležitosti 1700.výročí přijetí křesťanství v Arménii. Proto má také symbolických 1700 míst v hlavní lodi, i když k nim můžeme připočítat dalších 300 v malých kaplích, zasvěcených sv.Trdatovi. Státní opera byla otevřena v roce 1933 a socha před ní zachycuje nejznámějšího arménského skladatele Arama Chačaturjana. Podle jejího výrazu lze soudit, že právě píše Šavlový tanec...

Přiznám se, že z prohlídky města mne nejvíce zaujaly Kaskády, mešita a tržnice. Navštívili jsme také muzeum významné arménské osobnosti – Sergeje Paradžanova. Ten se sice narodil v Tbilisi, ale do arménské rodiny starožitníka a herečky. Tento základ byl pro něj určující a nejvíce se proslavil jako filmový režisér. Škoda, že z jeho muzea nemám žádné fotografie, protože jsem se až venku dozvěděl, že se fotografovat mohlo, ale za poplatek. Mám to dodnes za zlé Romanovi, že nám toto nesdělil a kurátorka byla jako čert, a také ani slovo. Škoda – příští se konat nikdy nebude
více  Zavřít popis alba 
83 komentářů
  • 30.1.2021
  • 100 zobrazení
hruby45
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 29.1.2021
  • 4 zobrazení
Reklama