Hledání: OBRANY - VZ na M ČR ZVV3 - Louny 2.4.2011

Pro dotaz OBRANY - VZ na M ČR ZVV3 - Louny 2.4.2011 jsme našli 12 425 výsledků.

Náš tip

Stáhněte si Rajče do kapsy!
Rychlejší a jednodušší přístup
k vašim fotkám a videům.

medwide
  • 29.1.2021
  • 47 zobrazení
medwide
  • 29.1.2021
  • 13 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
hanamarsalova
  • 12.10.2020
  • 14 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
mousek1
Kategorie: rodina-přátelé
více  Zavřít popis alba 
  • 10.10.2020
  • 67 zobrazení
maripm
  • 4.10.2020
  • 23 zobrazení
hanamarsalova
  • 3.10.2020
  • 31 zobrazení
veserice
  • 3.10.2020
  • 7 zobrazení
simonecz
  • letos v říjnu
  • 7 zobrazení
zkoostrov487
  • 1.10.2020
  • 30 zobrazení
lotusesprit
Klemperka - Dnešní název pozůstatků zajímavého jeskynního hrádku Klemperka vypovídá o souvislosti s loupežníkem Klemperou, který ve zdejším kraji v 19. století působil a snad zde měl i jeden ze svých úkrytů. Údajně měl být nedaleko Truskavny zabit sedláky z Vysoké. Skalní sídlo v Šemanovickém dole je však mnohem starší, a i když neznáme jeho historické osudy ani původní jméno, lze vznik hrádku klást do 13. – 14. století. Mohl nějak souviset s blízkou Truskavnou, kde je doložena tvrz zemanů z Truskavny, z níž prý vedla tesaná skalní chodba až do dolního sklepa Klemperky (zatím se jedná spíše o pověst, žádná chodba doposud oběvena nebyla. Původní pískovcový převis byl tedy někdy ve středověku doplněn vytesáním dvou světniček a dřevěným přístavkem umožňujícím vstup a obranu, po němž se dochovaly draže a lůžka pro trámy. Zatímco horní místnost je umístěna v úrovni podlahy převisu, do dolní je nutné sestoupit po tesaném schodišti. V roce 1998 při čistění byl objeven vchod z údolí, dnes zazděn kvůli zanášení dolní místnosti bahnem.
více  Zavřít popis alba 
  • 2.10.2020
  • 174 zobrazení
hazena-horka
28.9. 2020 TJ Sokol Horka nad Moravou – HC Hlučín 25:27 (16:14)

Netradičně v pondělí ve sváteční den nás čekal opět zápas, který jsme odehráli také ve sportovní hale V Olšanech u Prostějova. Od posledního utkání nás dělilo přesně 24 hodin a na palubovce jsme přivítali tým HC Hlučín. Že nás nečeká nic lehkého jsme věděli a hlavně jsme chtěli odčinit naši hru z předešlého utkání.

Hned v úvodních minutách bylo vidět, že na hřišti bylo snad úplně jiné družstvo. S favoritem utkání jsme drželi krok, jak herně tak i výsledkově. Dnes nám vycházela obrana a v útoku se dařilo také mnohem lépe. V sedmé minutě nám soupeř sice odskočil na tři branky, ale kluci zabrali a do poločasového hvizdu zvládli utkání nejen dorovnat, ale dokonce jít do šaten s dvougólovým náskokem.

Druhý poločas jsme ale nezačali vůbec dobře. Naše střelecká muška byla vystřílena. Trápili jsme se až do jedenácté minuty, kdy jsme dali pouze jeden gól. Toho samozřejmě zkušený tým hostů využil a zápas otočil ve své vedení o čtyři branky. Kluci ale nic nesložili a od té doby byl zápas opět dramatický. Podařilo se nám stáhnout náskok soupeře na jedinou branku.
Závěr utkání si hráči Hlučína zkušeně pohlídali a vyhráli o dvě branky.

I když dnešní zápas skončil naší porážkou, rozhodně se dnes nemáme za co stydět. Hostující tým se na výhru hodně nadřel. Bylo super, jak kluci rychle dokázali zapomenout na minulé utkání a dnes to byl opět tým, který známe. Hra byla dynamická spousta hezkých herních akcí, no prostě jak si představujeme. Byl to zas tým, který táhne za jeden provaz a to je pro nás to nejdůležitější. Kluci dnes zaslouží obrovskou pochvalu. Na hřišti nechali vše. Dnes nám prostě chybělo to pověstné štěstíčko.
Opět jste dokázali, že házenou hrát umíte a favorita celé soutěže jste fakt potrápili. Pojďme bojovat takhle dál.

Děkujeme i fandům, kteří nás přijeli povzbudit na zápas.

Sestava a branky: Kubeček Jiří 11, Hruda Jiří 4, Vyhňák Miroslav 2, Malý Patrik 2, Foukal Tomáš 2, Minář Vojtěch 1, Pulkrábek Jan 1, Ochmann Petr 1, Smahel Adam 1, Semjon Jiří 0, Halouzka Roman 0, brankář a úspěšnost: Vodička Štěpán 32%
více  Zavřít popis alba 
  • 28.9.2020
  • 27 zobrazení
demmark
Praha - 26. 9. 2020
Divize B: 6. KOLO
Aritma Praha - SK Český Brod 0 - 1 na PK / poločas 0 - 0 / PK 2 - 4
Brankář Českého Brodu Malina se stává penaltovým specialistou.

SK Český Brod: Malina – Štětina, Regner, Nekolný, Carda – Čmelík (68. Šolaja), Medek, Kejha, Ceccarelli (72. Kubiš) – Moravec (72. Fikejz), Ujec

SK Aritma Praha: Stareček (89. Roub ) - Troníček, Pivrnec, Štohanzl ( 83. Šedivý J. ), Cseh, Junek, Mareš, Bedrna, Krupička, Šedivý L. ( 58. Rybka ),Turák

Fotbalisté Českého Brodu mají za sebou v podzimní části divizní skupiny B šest utkání a třikrát o jejich osudu rozhodoval penaltový rozstřel. Jako naposledy na hřišti pražské Aritmy. Duel v normální hrací době skončil bez branek, v penaltách byl lepší Brod (4:2).

Zápas se hrál na umělé trávě, a to na hraně regulérnosti. Na hřišti stály kaluže vody, míč se zastavoval, přihrávky po zemi nenacházely adresáta. Celé utkání propršelo a foukal silný vítr,“ podotkl vedoucí mužstva Jan Křen.

I přes nepříznivé podmínky se ale odehrál oboustranně kvalitní zápas, kde nechyběla bojovnost, tvrdost, emoce a i nějaké šance.
Už v 9. minutě pronikl po levé straně Moravec, ve vápně našel Ujce, který ale ze 14 metrů ve slibné příležitosti přestřelil.

Na druhé straně se domácí dostali také do nějakých šancí, ty ale nebyly tak vyložené, jako ta předešlá hostů. Obrana Brodu pracovala opět naprosto spolehlivě a domácím mnoho nedovolila. A když už, tak brankář Malina si pokaždé poradil.

Druhý poločas se hrál ve stejném duchu. K vidění bylo hodně soubojů a tvrdosti. Hra se přelévala ze strany na stranu a každý ze soupeřů chtěl rozhodnout ještě v řádné hrací době.

„Domácí měli dobrou pasáž, kdy nás dvacet minut zatlačili. My to naštěstí přečkali bez úhony,“ oddechl si Jan Křen.

Vzápětí mohl v závěru rozhodnout Český Brod. Deset minut před koncem se dostal k odraženému míči ve vápně domácích opět Ujec, ale znovu ve velké příležitosti nepřekonal brankáře domácích.

Okamžitě z protiútoku, po ojedinělé chybě hostující obrany, šel útočník domácích sám na brankáře Malinu, ten ale svůj tým opět podržel.

O vítězi musely rozhodnout penalty. V nich předvedl své umění Malina, který dva pokusy soupeře zneškodnil. Za Brod nedal Medek, naopak úspěšní byli Regner, Kubiš, Ujec a dva body potvrdil poslední proměněnou penaltou Nekolný. Pro Český Brod to byl druhý úspěšný penaltový rozstřel v řadě.

Žluté karty: Troníček, Šedivý L., Pivrnec - Štětina, Ujec
Rozhodčí: Bednář - Jansa, Trčka
Diváci: 45

Zdroj - článek:
https://kolinsky.denik.cz/fotbal-divize/brankar-ceskeho-brodu-malina-se-stava-penaltovym-specialistou-20200927.html

Záznam z utkání na TVCOM:CZ: https://www.tvcom.cz/Zapas/Sport-Fotbal/Soutez-Divize-B/Pohlavi-Muzi/Sezona-2020-2021/190203-SK-Aritma-Praha,-o.s.-SK-Cesky-Brod.htm
více  Zavřít popis alba 
  • letos v září
  • 10 zobrazení
lisilka
  • 27.9.2020
  • 1 zobrazení
blanjan
  • 27.9.2020
  • 32 zobrazení
les62
Co víc jsme mohli chtít? Jasně - pořád chybí Tonda Preč, zranění jsou Robin Müller a Honza Havlíček, ale tohle utkání jsme měli vyhrát. Statistici by si smlsli. V držení míče jsme byli jasně lepší, ale z jedné střely vážně víc jak jeden gól nejde dát.
Smolný začátek, ve čtvrté minutě jsme prohrávali, když jsme dostali gól po prvním rohu (musel jsem se podívat na video, protože jsem zrovna procházel branou do areálu). Ale troufnu si tvrdit, že jsme byli domácím minimálně vyrovnaným soupeřem, dvacet minut jsme byli lepší, ale naše akce končily většinou u domácího vápna. Ve 38. minutě se zranil domácí brankář a tak musel nastoupit teprve šestnáctiletý Honza Foret, který do Sparty Brno přestoupil v březnu tohoto roku - z Boskovic. Těžko říct, jestli něco umí. Jedinou naši střelu nechytil a jinak se vlastně v brance dost nudil. Možná měli naši hráči zákaz střílet.
V 55. minutě vystřídal Traore a naší obraně se dost ulevilo, ale obraz hry se nezměnil. Kombinovali jsme dobře vzadu, místy i uprostřed hřiště, ale konec naše akce prostě neměly. Velkým zklamáním byl pro mě jako pro diváka výkon Honzy Minxe (Honzo promiň, ale já jsem to tak viděl), který se zřejmě na postu záložníka necítí ve své kůži. Pokud hrál v Otrokovicích v obraně, tak proč tam nehraje i u nás? (chápu, že obránců máme dost).
Prostě nám to teď nehraje. Světlým okamžikem tak byla branka Adama Skácela, který prokázal, že nemá hlavu zatíženou věčným kličkováním, prostě se rozběhl a vystřelil (já vím, že tak jednoduchý to není). To ze mě jenom mluví smutek a naštvání. Hned po zápase jsem to hodnotil takhle: tak voni musí poslat do branky žebřík a my nejsme schopní za celej zápas vystřelit (jasně, přímák Jirky Fadrného jsem viděl a to byla druhá střela a Foretovi přeji zářnou budoucnost). Možná mě taky štvou zbytečný kecy Honzy Havlíčka o boskovických trenérech (fakt mám pocit, že nás moc nemá rád), na druhou stranu jsem byl rád, že zhruba dvacítka boskovických fanoušků dokázala hlasitě svůj tým hnát dopředu.
O HR a AR 1 jedna je zbytečný mluvit. Asi na Spartě fotbalově vyrostli, jinak není možný si jejich výkon vysvětlit. Ale vymlouvat se na ně nemá cenu, posledních deset minut se hrála rovina a přes velkej tlak jsme prostě nevyrovnali. Třeba to vyjde jindy.
více  Zavřít popis alba 
  • 20.9.2020
  • 57 zobrazení
jankadvor
Závody v poslušnosti s ukázkou pejska hasiče a pejska záchranáře. Na konci závodu i trocha obran :-)
více  Zavřít popis alba 
  • letos v září
  • 89 zobrazení
honzahradil
  • 19.9.2020
  • 46 zobrazení
radekgre
Hrad Potštejn stával na strmém kopci nad Divokou Orlicí jižně od městečka Potštejna, kde se dodnes zachovaly jeho zříceniny. Býval nejmohutnějším a nejpevnějším hradem v celém Podorlicku. Hrad založil koncem 13. století Procek z rodu Drslaviců, pocházejících z Plzeňska, kteří v povodí Divoké a Tiché Orlice prováděli rozsáhlou kolonizaci. Poprvé je Potštejn připomínán k r. 1287 a pak k r. 1311, když byl za krátké a chaotické vlády krále Jindřicha Korutanského ve sporech pánů s pražskými měšťany zabit Procek z Potštejna. Prockův syn Mikuláš z Potštejna ze msty zavraždil bohatého a vlivného pražského měšťana Peregrina Puše, za což byl z rozkazu krále Jana Lucemburského uvězněn a r. 1312 postupně pokutován. Za nových bojů o českou korunu mezi Janem Lucemburským a vévodou rakouským Fridrichem Sličným se Mikuláš z Potštejna r. 1317 připojil k protivníkům krále Jana Lucemburského. Později Mikuláš z Potštejna mstil domnělou křivdu, napadal statky králových stoupenců, zneklidňoval široké okolí a zejména přepadal německé kupecké karavany.

Moravský markrabí Karel, tehdy i správce země, vytáhl r. 1338 proti Mikulášovi, dobyl jeho hrad Choceň i řadu dalších tvrzí. Mikuláš z Potštejna se královské moci sice pokořil, ale vzápětí výboje obnovil. V nové vojenské výpravě r. 1339 Karel po devítinedělním obléhání Potštejn dobyl a hrad pobořil. Mikuláš zahynul pod troskami podkopané věže. Ačkoliv odbojníkovo zboží mělo podle zemského práva propadnout panovníkovi, Karel vrátil r. 1341 jeho většinu Mikulášovým dědicům a konfiskoval pouze městečko Choceň s příslušenstvím a potštejnský hrad. Vzhledem k nesmírnému strategickému významu Potštejna v systému tehdejší zemské obrany Karel IV. hrad v l. 1355–1359 obnovil. R. 1355 jmenoval potštejnským purkrabím příslušníka panského stavu Půtu z Častolovic a pověřil ho zřejmě i řízením stavby. Protože hrad potřeboval i hospodářské zázemí, koupil Karel IV. r. 1356 od Jana z Potštejna celé panství a r. 1358 od Jana z Vartemberka a Veselí blíže neznámá práva k Potštejnu. V této kupní smlouvě je také první písemná zpráva o městečku Potštejnu, tehdy zvaném Potštejnek.

V dalších letech se Potštejn již připomíná jako královské zboží v držení různých zástavních pánů. Okolo l. 1371 až 1376 byl zde zástavním držitelem opavský kníže Bolek, po něm leslavský biskup Jan, dále knížata opolská Bolek, Jindřich, Bernard, Ladislav a těšínský kníže Přemek. Když král Václav IV. vyplácel ze zástavy všechny komorní statky, vyplatil v l. 1390–1397 i Potštejn.

Vykoupený Potštejn Václav IV. postoupil r. 1395 Jindřichu Lacembokovi z Chlumu, Husovu průvodci do Kostnice. Lacembok zápisem z r. 1396 slíbil králi, že Potštejn opět vrátí, kdykoli mu bude nařízeno. R. 1398 zastavil král Václav IV. hrady Potštejn a Bezděz se všemi městečky a vesnicemi moravskému markraběti Prokopovi, za něhož byl hrad r. 1399 bezvýsledně dobýván vojsky panské jednoty, vedenými litomyšlským biskupem Janem, Bočkem z Kunštátu a Smilem Flaškou z Rychmburka. Po smrti markraběte Prokopa r. 1405 vrátil Václav IV. Potštejn opět Jindřichu Lacembokovi z Chlumu. V letech 1410–1425 byl hrad v držení královny Žofie, manželky Václava IV., po jejíž smrti r. 1425 připadl králi Zikmundovi.

Za husitských válek byl Potštejn od r. 1427 zápisným zbožím Půty mladšího z Častolovic, nesmiřitelného nepřítele husitů, kteří r. 1432 hrad oblehli. Posádka se vzdala až po půlročním obléhání. Po smrti Půty mladšího z Častolovic r. 1435 spravovala Potštejnsko, Kladsko i Minsterbersko jménem sirotků Aničky, Kateřiny a Anny vdova po Půtovi starším Anna, rozená kněžna osvětimská. Ta pak prodala všechny tyto državy Hynku Krušinovi z Lichtemburka, který je na Potštejně poprvé připomínán r. 1422. Jeho syn Vilém Krušina r. 1454 postoupil všechny zděděné statky správci a hofmistru Království českého Jiřímu z Poděbrad. Ten zastavil Potštejn náhradou za Kolín husitskému knězi a zakladateli Nového Tábora na Moravě Bedřichu ze Strážnice, který zde r. 1459 zemřel. R. 1472 zdědil Potštejn Jiříkův syn Boček z Kunštátu a po jeho smrti r. 1496 knížata minsterberská bratři Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší, jinak Hynek. Kníže Viktorin r. 1472 a kníže Hynek r. 1474 přenechali svá práva na Potštejn knížeti Jindřichu staršímu, který jej ještě před r. 1478 postoupil své matce královně Johance, která jej ihned zastavila svému hofmistru Hynkovi z Valdštejna. V následujících letech 1483–1487 vládl Potštejnskem opět kníže Jindřich Minsterberský, který však r. 1488 opět hrad zastavil, tentokrát Mikuláši Hrdému z Klokočova. Vyčerpán finančními náklady na válku ve Slezsku proti uherskému králi Matyášovi r. 1488, byl kníže Jindřich Minsterberský nucen prodat okolo r. 1495 panství litické i potštejnské. Na doporučení krále Vladislava II. je koupil jako dědičný majetek Vilém z Pernštejna. Podle zápisu v zemských deskách z r. 1497 zahrnovalo potštejnské panství hrad Potštejn, městečka Kostelec nad Orlicí a Potštejnek a 13 vsí.

Za pánů z Pernštejna plnil hrad nejen funkci obranného a správního střediska rozsáhlého panství, ale stal se především honosným a reprezentačním sídlem renesančních velmožů. Po Vilémovi z Pernštejna zdědil r. 1521 Potštejn jeho syn Vojtěch, který sepsal pro svého hejtmana Albrechta Sudličku z Borovnice směrnice, podle nichž měl hrad i panství spravovat. Zakázal například trestat poddané bitím. Po jeho smrti r. 1534 získal Potštejn jeho bratr Jan z Pernštejna, držitel kladského hrabství. Za jeho i Vojtěchovy vlády nacházeli na pernštejnských statcích útočiště čeští bratři, kteří však byli z Potštejna r. 1547 vypuzeni Janovým synem Jaroslavem z Pernštejna. V jeho majetku zůstal Potštejn až do r. 1556, kdy jej musel pro dluhy prodat falckraběti rýnskému, knížeti bavorskému, arcibiskupu solnohradskému a biskupu pasovskému Arnoštovi, který ohromné potštejnské panství rozparceloval na pět dílů a po částech rozprodal.

Jeden díl s hradem Potštejnem prodal r. 1558 Václavu Hrzánovi z Harasova a na Jenštejně. Po jeho smrti r. 1570 vládl Potštejnskem za nezletilého sirotka Adama Šťastného Hrzána z Harasova poručník Mikuláš z Vildštejna. Po smrti Adama Šťastného r. 1598 držela Potštejn jeho dcera Anna Kateřina, vdova po Janu Burianu Kaplířovi ze Sulevic, podruhé provdaná za Jana Arnošta z Ullersdorfu, které byl Potštejn r. 1629 pro dluhy prodán císařskému plukovníkovi nizozemského původu, majiteli vambereckého panství Kašparu Grambovi. Po jeho smrti r. 1633 držela panství jeho žena Magdalena Grambová, která se r. 1640 podruhé provdala za Ottu Jindřicha Štose z Kounic. Sňatkem s její dcerou Františkou Magdalenou a zakoupením práv jezuitů z Hradce Králové, která získali odkazem Kašpara Gramba, získal r. 1666 Potštejn Václav Záruba z Hustířan. Zárubové drželi Potštejn do r. 1746, kdy jej Alžběta Zárubová z Hustířan, provdaná za hraběte z Hautois a podruhé za hraběte Cavriani, prodala slezskému emigrantu francouzského původu hraběti Janu Ludvíkovi Harbuvalovi-Chamaré, zkušenému hospodáři a průmyslovému podnikateli. Ten zřídil v Potštejně r. 1755 velkou plátenickou manufakturu s rozsáhlými bělidly, která dodávala výrobky až do zámoří. V Potštejně byla r. 1755 rovněž založena přádelní a tkalcovská škola pro poddané ze širokého okolí, která měla zvýšit kvalitu českého plátna. Po smrti Jana Ludvíka r. 1764 se ujal potštejnského statku jeho syn Antonín, který se pokusil i o zavedení hedvábnictví. Dal rovněž r. 1781 postavit naproti zámku lékařský dům pro chirurga (nynější faru), jenž měl vykonávat obvodní službu na území celého velkostatku. Do dějin hradu se Jan Antonín zapsal svými vykopávkami v podzemí zámku.

Za obou hrabat Chamaré došlo k zásadnímu zlomu i ve vývoji městečka Potštejna. Do poloviny 18. století mělo povahu původního podhradí s funkcí sloužit potřebám hradu hlavně řemeslnickou a dělnickou prací a sdílelo s ním i jeho osudy. Když byl hrad jako sídlo v 30. letech 17. století opuštěn, ztrácelo svou úlohu a hospodářský význam. Až opět od r. 1746 ožilo jako ústředí samostatného potštejnského velkostatku a manufaktury a opět se mu vrátila funkce služebnosti k sídelní vrchnosti, ale tentokrát již v uvolněnějším kapitalistickém vztahu. V této době také vznikly nové místní části obce Fabrika a Bělisko, typické jádro tehdejšího manufakturního Potštejna.

R. 1851 získal Potštejn sňatkem s Alžbětou Harbuvalovou Prokop Dobřenský z Dobřenic. V majetku Dobřenských zůstal Potštejn až do r. 1945, kdy přešel do vlastnictví státu.

Původní drslavický hrad zaujímal jenom vrchol hory, tedy prostor dnešního hradního paláce, a byl obehnán dvojím opevněním. V r. 1339 byl královským vojskem dobyt a rozbořen tak, že dnešní stavební zbytky zachovaly jeho podobu jen přibližně. R. 1359 jej dal Karel IV. obnovit. Z té doby pravděpodobně pochází i systém podzemních chodeb, sloužících obranným účelům. Tehdejší hradní palác byl postaven zřejmě v místech dnešní kaple a tvořily jej dvě věžovité budovy spojené zdí, jejíž zbytky jsou dosud částečně patrny v terénním stupni na nádvoří. V jižní části dnešního vnitřního hradu bylo patrně nádvoří, obehnané zdí s branou. Hrad byl obklopen parkánem s vysokou zdí, jejíž zbytky jsou dosud patrny vlevo od dnešní páté brány. Navíc bylo opevnění zesíleno valem a hlubokým příkopem, překlenutým v západní straně padacím mostem. Karlův Potštejn zaujímal tedy přibližně prostory dnešního vnitřního hradu.

Po husitských válkách bylo hradní opevnění zesíleno druhým kruhem hradební zdi, zpevněným dvěma okrouhlými vížkami severně od cesty z podhradí. V l. 1458–1459 zpevnil hrad král Jiří Poděbradský vybudováním dolního pásu hradeb, zesíleného osmi čtverhrannými baštami, vestavěnými do hradební zdi v odstupech 60–100 m. V 15. století byl hrad Potštejn vojenskou pevností prvního řádu.

Největšího významu však dosáhl v první polovině 16. století, kdy byl upraven na honosné sídlo pánů z Pernštejna. V době svého největšího rozkvětu byl hrad chráněn trojitým prstencem hradeb. Přístup do něho byl z východní strany po tzv. opyši. První brána byla zesílena příkopem a nízkou dřevěnou jednopatrovou vížkou, z níž se vycházelo na cimbuří ohradu, která z obou stran chránila 150 m dlouhou vozovou cestu, vedoucí k druhé bráně. Vížka byla dřevěná proto, aby v případě potřeby mohla být snadno stržena a svým materiálem alespoň na čas zatarasila útočníkům přístup do mezivalí. Toto mezivalí končilo u širokého, zděného příkopu, ze všech stran chráněného vysokými zdmi, přiléhajícími k prvnímu pásu hradeb. Přes příkop vedl zvedací most do druhé brány klenutého průjezdu, chráněné vpravo kamennou věží. Kromě brány byla zde ještě lávka a kamenná fortna pro pěší. Po levé straně brány stály kůlny pro vozy a různé hospodářské nářadí a kovárna. Odtud také vybíhal po obvodu celého kopce první hradební pás, zesílený osmi čtyřhrannými baštami.

Od druhé brány pokračovala cesta druhým mezivalím, opět po obou stranách chráněným pevnou hradbou. Po 250 m byla cesta překlenuta třetí branou s pevnou věží, která zde však měla i mimořádně důležitý úkol – ochranu hradní studny, zbudované asi 15 m vpravo od věže. Význam vody pro hradní posádku v případě obležení byl nesmírný. Proto byla nad studnou vztyčena ještě zvláštní ochranná věž, zpevněná mocnými opěrnými pilíři. Studna byla spojena s věží nad třetí branou krytou chodbou. K dalšímu zabezpečení studny sloužila zvláštní bašta, zbudovaná mezi ní a dolní hradbou.

Od třetí brány pokračovalo mezivalí až ke čtvrté bráně, chráněné mohutnou dvoupatrovou věží, v jejímž průjezdu vpravo byl příbytek vrátného, vlevo písárna, kde byly vyřizovány běžné úřední záležitosti. K této bráně, dodnes ozdobené pernštejnskou zubří hlavou, se přimykal prostřední hradební pás, obepínající vrchol kopce. Toto opevnění bylo na severní straně posíleno dvěma kulatými věžemi, chránícími přístupové mezivalí i jádro vlastního hradu.

Na východní straně hradby byly umístěny konírny. Jižní strana pak byla chráněna mocnou plošinnou baštou, výhodnou pro umístění hrubé střelby. Vedle stály hospodářské budovy neznámého účelu. Na západní straně zesilovala hradbu kulatá bašta. Volný prostor, do něhož se mezi druhým a třetím hradebním pásem rozšiřovala příjezdová cesta, sloužil jako shromaždiště a cvičiště hradní posádky.

Od čtvrté brány se východním směrem zatáčela příkrá cesta přes hradební „plac“ k páté hradní bráně, uzavírající poslední vnitřní opevnění tvaru podkovy, obrácené obloukem k jihu. Brána byla opět zesílena mocnou věží stojící v místech, kde r. 1339 v troskách tehdejší věže zahynul Mikuláš z Potštejna. Napravo od vchodu byl čeledník, nalevo světnice vrátného. Po celé délce severní strany vnitřního opevnění stály byty úředníků a spižírny. Nahoře byla hradba zpevněna dřevěným podsebitím. Naproti těmto budovám, přistavěna na vnější zeď hradního paláce, stála kuchyně se spižírnou a pod ní napravo cisterna na vodu. Jižní část hradby zesilovala mohutná kulatá věž, bývalá věznice, na jejímž místě dnes stojí kaple Božího hrobu, východní stranu menší čtyřhranná bašta. Všechny fortifikační složky vnitřního opevnění dokazují, že zde bývala nejstarší hradní část.

Od páté brány vedla cesta ke hradnímu paláci parkánem po severní a západní straně až k jeho jižnímu konci, kde byla poslední brána. Cesta byla pravotočivá proto, aby útočník, držící zbraň v pravé a štít v levé ruce, byl ze strany paláce odkryt střelám. Šestou branou, zpevněnou příkopem, padacím mostem a věží, se vcházelo na podkovovité palácové nádvoří, obklopené dvěma křídly jednopatrového paláce, jehož konce na severní straně spojovala silná zeď s cimbuřím. V paláci byly komnaty panstva, pokoje pro hosty, byt purkrabího, ložnice služebnictva, kaple, zbrojnice, spižírny a sklepy. V prvním patře každého křídla byly slavnostní síně a sedm dalších pokojů nestejné velikosti. Síň v levém křídle paláce byla spojena dřevěným můstkem s věží nad pátou branou, která měla být posledním útočištěm zbytků posádky. Odtud byl také jeden ze vstupů do podzemních chodeb. V místech bývalého hradního paláce stojí dnes rozvaliny kostelíka sv. Jana Nepomuckého. Ve východním rohu paláce je ve výši 5 m nad zemí na jednom kvádru vytesán gotickým písmem latinský, dnes již nečitelný nápis. Archeolog Karel Josef Biener z Bienenberga jej r. 1778 četl takto: Signata instes, caritas extirpat hostes. (Na poznamenaném začni hledati). Toto čtení přejal také Alois Jirásek do své povídky Poklad, v níž vypráví, jak hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré na základě nápisu hledal v podzemních chodbách hradu poklad. Jde však zřejmě o latinský verš, obsahující zbožnou průpovídku. Kámen dnes není na svém původním místě. V bývalém hradě tvořil pravděpodobně hořejší příčnou část kamenného portálu.

Poslední stavební úpravy spolu s kamenickou a malířskou výzdobou se na Potštejně prováděly koncem 16. století za Adama Šťastného Hrzána z Harasova, který se tím značně zadlužil. Adam Šťastný byl také posledním majitelem, který na Potštejně sídlil. Ještě r. 1635, při dělení pozůstalosti po Kašparu Grambovi, konstatuje zápis, že „…hrad, zámek Potenštejn leží na vysokém vrše nad městečkem Potenštejnem, někdy velikým nákladem od kamene vystavěný, na díle cihlou a na díle šindelem přikrytý, trojími zdmi kamennými a baštami a blochourmi (sruby) okolo obehnaný. V kterémžto pokojův, světnic, komor, pavlačí sklepů klenutých, jak nahoře suchých, tak dole pro vína a piva, kuchyně, špižírně a maštalemi, obilnicemi, studnice široká a tesaným kamenem od vrchu až dolů vůkol obezděná… i jiných všelijakých potřeb se vším dostatkem jest …“.

Potom ale přestal být nepohodlný hrad sídlem vrchnosti a vzhledem k pokroku ve válečnictví již nevyhovoval ani jako pevnost. Opuštěný a neudržovaný objekt pozvolna chátral a v r. 1673 je uváděn jako pustý. Zkázu hradního areálu dovršil v l. 1747–1782 hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré, který v podzemí marně hledal legendární poklad loupeživého Mikuláše z Potštejna. Vykopávkám padly za oběť i některé doposud zachovalé části hradního objektu. Avšak kromě starých klíčů, podkov, ostruh, pečetidla městečka Potštejna a dalších drobností, nenalezl nic. Nálezy pocházejí vesměs ze 16.–17. století a jsou dnes uloženy v Pamětní síni Jiráskova Pokladu v Potštejně. Jediným výsledkem výzkumu je plán podzemních chodeb, pořízený r. 1762 hrabětem Harbuvalem-Chamaré.

R. 1766 dala postavit v opuštěných hradních rozvalinách hraběnka Anna Barbora Harbuval-Chamaré rokokový kostelík sv. Jana Nepomuckého, z něhož se dnes zachovalo jen obvodové zdivo. Při kostelíku zřídila i obydlí pro kapucínské mnichy, kteří se tu ale nikdy neusadili. Na dolním nádvoří byla později vybudována kaple Božího hrobu, která se zachovala dodnes.
více  Zavřít popis alba 
  • 19.9.2020
  • 35 zobrazení
pepaasad
  • 16.9.2020
  • 32 zobrazení
Reklama