ak47
Povedlo se!! Kapela Ocelot otevřela sezónu živáků v Rock Pub v Liberci s prezentací svého nového alba BORDELL ROLL. Koncert byl parádní rock´n´roll bordel jak se sluší a patří. #rodina_přátelé#zábava#kultura#lidé#události#oslavy#koníčky
více  Zavřít popis alba 
  • 21.9.2021
  • 152 zobrazení
ak47
Po několika týdnech zase na muzice...skvělé muzice. Z pohodlnosti jsem vyjela později s načasováním na set Ocelotu. Výtěžek šel Aničce a Mariusovi a předáno bylo přes 100 tis. To je parádní. #rodina_přátelé#zábava#kultura#lidé#události#města#koníčky
více  Zavřít popis alba 
  • 15.8.2021
  • 88 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
verastrnadkova
ZOO JIHLAVA
Počátky založení zahrady se datují k roku 1957. Je rozdělena do pěti kontinentů. Během návštěvy uvidíte až 200 exotických druhů zvířat, z nichž některé patří v přírodě mezi ohrožené. Celkově se zoo zaměřuje na chov kočkovitých šelem, opic a plazů.
Mezi zajímavé expozice patří africká vesnice Matongo, asijský parčík Hokkaido, jihoamerická Hacienda Escondido, pavilon šelem nebo pavilon Exotárium.
V zoo se můžete i aktivně vzdělávat, odpočinout a využít míst k relaxaci. V průběhu roku zde probíhají zajímavé kulturní a společenské akce.

Historie
V 50. letech minulého století došlo ke zkrácení pracovní doby a zkrácení pracovního týdne. Lidé tak měli více volného času, který měli využít k sebevzdělávání a společenské angažovanosti. Navzdory snahám režimu lidé netrávili čas kolektivně a organizovaně, ale raději v rodinném kruhu nebo s přáteli. V této době vznikala různá zařízení, která podporovala zájmové činnosti lidí a pořádala akce pro děti a mládež (kluby přátel umění, filmové kluby, hvězdárny, ale i zoologické zahrady). V 50. letech tak v tehdejším Československu vznikla např. Zoo Olomouc, Zoo Ostrava nebo Zoo Bojnice. Položeny byly také základy Zookoutku v Jihlavě.
Zvířata mají oblibu především u dětí a tak i v Jihlavě vzniklo na zahradě Krajského pionýrského domu několik výběhů, které obývali Ferda a Lojza (liščata), Brunďa a Bzunďa (mývalové), Faust a Markéta (kamerunské kozy) nebo „kluci“ jezevci lesní. Bylo to jen několik výběhů, o které se starali pionýři ve svém zoo-kroužku, ale i tak posloužily pro radost a pobavení mnoha dětí. Tamní prostory a personální zajištění ale neumožňovaly další rozšíření tohoto zvířecího koutku a začaly se objevovat první myšlenky na vznik samostatného zookoutku v Jihlavě.
První desetiletí
S první myšlenkou na založení a konkrétní umístění zookoutku přišel Oldřich Vávra, který při svých procházkách po Jihlavě vybral ideální lokalitu v části Březinových sadů v údolí říčky Jihlávky, kde byl ideální terén a zároveň zde docházelo k budování Parku kultury a oddechu v Jihlavě. Nacházelo se zde již několik klecí s bažanty a byla zde vyvrtána studna jako zdroj vody. Oldřich Vávra, inspektor pro kulturu Městského Národního Výboru, budování zookoutku prosazoval a podporoval, kde mohl.
Vybudování zookoutku v rámci Parku kultury a oddechu bylo schváleno Radou Městského národního výboru na svém zasedání 5. 7. 1957. Do konce roku 1957 byla vybudována stáj, ve které nalezli svůj domov velbloudi i kozy. Postavily se voliéry pro bažanty a papoušky. Zookoutek měl tehdy 3 pracovníky. Vedením zookoutku byl pověřen Jindřich Weiss, šéf kulisáků v jihlavském divadle, milovník přírody a velký chovatel zvířat.
V rozšiřování se pokračovalo i v roce 1958. Zvířata se získávala z různých zdrojů. Například lvy zookoutek získal z cirkusu, který Jihlavou zrovna projížděl a dlužil městu cca 15 000 Kčs. Pan Weiss díky své známosti s cirkusáky i úředníky města domluvil odprodej lvů zookoutku, tak aby cirkus měl na zaplacení dluhu. Šlo o starší párek lvů s maringotkou. V další maringotce přibyl mladý medvěd, který předtím na Barrandově natáčel film. Ihned se začalo s hledáním jeho partnerky, kterou se stala medvědice Polska. Vytvoření medvědího páru si vyžádalo zbudování medvědince, který byl během roku 1958 vybudován. Než se medvědinec vybudoval, přebývali medvědi v mřížované kleci. Díky novým ohradám byly stavy zvěře rozšířeny o jeleny, daňky, srnce, koníky nebo pávy. To, že se zookoutek rozšiřoval, lákalo návštěvníky. Hned od svého začátku by velice oblíbený, protože v roce 1958 ho navštívilo 30 000 návštěvníků.
Rok 1959 znamenal rozšíření o dva rybníčky pro vodní ptáky a velkou voliéru pro dravce, která byla postavena podle projektu ing. arch. Jiřího Šulce. Šlo o trubkovou konstrukci, která byla založena na betonových patkách a kterou můžete v zoo vidět dodnes.
Stoupající zájem veřejnosti o zookoutek neunikl ani MNV, který v únoru 1959 chtěl schválit změnu jeho statutu. Počítalo se s tím, že se zookoutek převede na zoologickou zahradu, která bude samostatným kulturně osvětovým zařízením se svým rozpočtem, mzdovým fondem a příspěvky na činnost a výstavbu. Komise ministerstva školství a kultury v Praze však nedoporučila vznik zoologické zahrady v Jihlavě a zookoutek tak i nadále zůstal součástí Parku kultury a oddechu.
V roce 1961 se vedoucím zařízení stává Josef Vitásek a vzniká první projekt na budování zookoutku od Ing. arch. Schuberta.
V roce 1962 začaly práce na celkovém oplocení, což mělo přinést větší bezpečnost pro zvířata, ale také kontrolu nad návštěvníky. Důležitým krokem pro větší pohodlí návštěvníků, bylo upravení hlavních cest asfaltovým nástřikem.
V zookoutku pracovalo šest pracovníků místo osmi. Chovatelé si tak vše museli dělat sami. Pro potřeby zookoutku byla zakoupena fréza s příslušenstvím a větší chladicí box, který pomáhal s uskladněním masa, pro které se už nemuselo jezdit tak často na jatka. S transportem masa do zoo pomáhali poníci, kteří tahali potah.
V zoo byly zavedeny karty chovaných zvířat a zvířata začal pravidelně kontrolovat zvěrolékař. Přibyla i nová zvířata jako pštrosi, černé labutě nebo dva druhy lišek. Odchovat se podařilo tři mláďata u opic, lamu, dikobrazy, medvědy nebo poníky.
S ročním zpožděním se začalo v roce 1963 s budováním pavilonu opic. Budování probíhalo v rámci akce „Z“ a hrubá stavba měla stát 200 000 Kčs. Pomocné práce při výkopech základů provedl vojenský útvar a při stavbě zdiva pomáhali učni Stavební průmyslové školy. V rámci akce Z pak byly v zoo provedeny parkové úpravy, které provedly Veřejné služby, byla postavena voliéra pro ptactvo a byl zaveden vodovod.
Návštěvníkům byla dána k dispozici příruční knihovnička obsahující knihy o životě zvířat. Knihy bylo možné si půjčit v letních měsících vždy v neděli odpoledne. V zookoutku byla také instalována výstava o vzniku a vývoji života na zemi. Pro větší bezpečnost návštěvníků bylo u medvědince namontováno zábradlí, aby tam nepadaly děti. Za celý rok zookoutek navštívilo 48 218 osob. Také došlo ke zvýšení vstupného pro dospělého na 2 Kčs, vstupné pro děti zůstalo zachováno na 50 haléřích.
Rok 1964 si žádal vybudování sociálního zařízení, přípravnu krmiv a kancelář. Zaměstnancům se podařilo postavit voliéru pro veverky, natřít kovová a dřevěná zařízení a usušit 150 metráků kvalitního sena, což pomohlo snížit náklady na krmiva. K propagaci zookoutku vydal odbor školství a kultury velký plakát a průsvitky do trolejbusů a autobusů, zookoutek byl propagován rozhlasem a v tisku nebo ve výkladní skříni v lékárně.
V dalším roce jsou prováděny dokončovací práce na pavilonu opic. Chovatelé vybudovali bazén před pavilonem šelem a zároveň zajišťovali průvodcovskou službu výpravám. Brněnská televize pro natáčení svého programu Hrátky se zvířátky využila letošní mládě medvěda a opičku, což byla výborná propagace.
V roce 1966 se do zookoutku podařilo získat rysa, pumu, opice, oslici a dalších zvířata výměnou za zvířata odchovaná v Jihlavě. Některá zvířata musela být ale prodána (např. vlci, koně, lišky platinové, stříbrné a obecné) a to kvůli nevyhovujícím voliérám, které byly zlikvidovány a zvířata neměla být kam umístěna.
Kvůli nezaviněné nešťastné nehodě u pavilonu šelem, při které se zranilo dítě, došlo k důkladnějšímu zajištění výběhu šelem a medvědince. V blízkosti zookoutku byl zřízen dřevěný restaurační stánek, který poskytoval návštěvníků možnost občerstvení. Do budoucna se počítalo s dovybavením tohoto stánku některými spotřebiči. Pro děti a mládež byla pořádána estráda Hrátky se zvířátky.
Druhé desetiletí
Zookoutek si během své existence získal příznivce i odpůrce. Na zasedání Rady MNV se o něm začínalo debatovat čím dál častěji i z popudu občanů. Další ránou byla smrt Josefa Vitáska.
Zookoutek zůstal nějaký čas bez vedení, i když se ihned začalo s hledáním jeho nástupce. Tím se stal František Svoboda, který do funkce nastoupil 1. listopadu 1967 a mě zkušenosti s chovem zvířat. V roce 1967 nastoupil do Jihlavy i Vladislav Jiroušek na pozici inspektora zvěře. Zookoutek tak získal kvalitní zkušené pracovníky. I když se dařilo jak v návštěvnosti, tak v odchovech zvířat, díky budování nových výběhů bylo hospodaření zookoutku v červených číslech.
Rok 1968 byl nejen pro Zookoutek Jihlava velmi významným. I když se pracovníci snažili udělat spoustu prací vlastními silami a každoročně sklidili i velké množství sena, aby ušetřili co nejvíce peněz, stále byly výdaje vyšší než příjmy. Tak se opět dostal na jednání Rady MNV a místo schválení dalšího rozvoje zookoutku, se v diskusi hovořilo o jeho možném zrušení.
Zookoutek byl tehdy otevřen od května do října. Pro celoroční převoz by bylo potřeba přijmout pokladníky do celoročního provozu a přijmout další zaměstnance na údržbu a úklid areálu.
V roce 1969 útvar územního plánování a architektury vypracoval studii současného stavu zookoutku. Ze studie vyplynulo, že objekty byly budovány živelně, bez předem plánovaného koncepčního řešení. V nevyhovujícím stavu byly objekt pro opice, stáje a výběhy pro kopytníky, stejně jako objekt administrativy. Ve vyhovujícím stavu byly objekt pro medvědy, voliéra pro dravé ptactvo, bazén s plochou pro vodní ptactvo a s menšími úpravami i objekt pro lvy a kočkovité šelmy.
Tuto studii měla na svém zasedání projednat i Rada MNV a rozhodnout tak o tom, co bude se zookoutkem. Vedoucí Útvaru územního plánování MNV František Musil předložil na jednání rady návrh usnesení, ve kterém se počítalo s postupnou likvidací celého zařízení, aby bylo možné po dokončení sídliště Březinovy sady dobudovat v údolí veřejný park. S možností zrušení zookoutku se nechtěl smířit pan Jiroušek a proto v den zasedání Rady MNV vyšel v Jiskře jeho článek „Dojde k likvidaci zookoutku?“.
Pan Jiroušek tehdy ještě jako inspektor zvěře seznámil veřejnost se situací, v jaké se zookoutek nachází. Ve svém článku píše: „Zdálo se, že při jednání dne 30. 1. t. r. bylo o budoucnosti ZOO rozhodnuto, likvidace byla s konečnou platností rezolutně zamítnuta a navrženo další dobudování, výstavba několika menších atraktivních staveb. Odborný pracovník ZOO Praha, ing. Turek, který v ZOO pracuje již třicet let a zná dokonale problematiku evropských ZOO, byl přizván, aby zhodnotil polohu a současný stav ZOO. Jeho expertíza vyzněla rovněž kladně a dokonce vypracoval plánek s návrhem další výstavby.“ Článek vzbudil mezi členy rady velké reakce a také asi díky němu proběhla na zasedání rady dlouhá diskuze nad budoucností zookoutku.
Po dvou bouřlivých letech představoval rok 1970 vyjasnění perspektivy a existence zookoutku. Byla zpracována studie Zookoutku v Jihlavě. Podle ní měly být nové objekty umístěny do pásu podél stávajícího okraje lesa. Studie počítala s ponecháním objektu pro medvědy, voliérou pro dravé ptáky, klecemi pro papoušky a dalšími menšími výběhy, přestavbou měly projít pavilon šelem, pavilon pro opice a bažantnice. Ostatní nevyhovující objekty měly být postupně po jejich dožití likvidovány. Nově měl být zbudován přednáškový sál, vivárium, bufet, objekt pavilonu exotických ptáků a pavilonu opic, nová vstupní budova a hospodářské centrum. V rámci propagace byly vytvořeny a nainstalovány velké propagační cedule a rozmístěny informační směrovky pro návštěvníky.
Zookoutek měl 12 zaměstnanců (vedoucí, osvětový pracovník, pokladník, údržbář-řidič, 6 ošetřovatelů, 2 noční hlídači). PKO pořídil ojetý vůz ŽUK, který velice usnadnil dovoz krmiv. Odchováno bylo celkem 60 kusů zvířat ve 14 druzích. Nově se v zookoutku objevil nosál, korsak, amazoňan modročelý, antilopy niglau a dvě zebry. Poprvé v historii zoo koutku byla vydána výroční zpráva a dva černobílé pohledy. Zookoutek za celý rok 1971 navštívilo 51 418 návštěvníků.
Koncem roku 1972 byla započata stavba hospodářského centra v několika etapách a začaly přípravné práce. Hospodářské centrum zahrnovalo sklepy pro skladování ovoce a zeleniny, přípravnu krmiv, mrazírnu, odchovnu pro králíky, morčata, potkany a myši, sklad materiálu a nářadí, garáže pro automobily a malotraktor, kotelnu, kanceláře, místnost pro zaměstnance s WC a sprchami.
Obsazením pozice zahradníka došlo ke zlepšení vzhledu celého areálu. Výměnou se zahraničím byl získán vzácný druh tygr bengálský a plameňáci chilští. Odchovat se podařilo 2 mláďata pum amerických, které slavnostně pokřtil předseda MNV. Celkem se podařilo odchovat 77 kusů zvířat v 16 druzích. Různými výměnami se podařilo získat pár shetlandských pony, pár husarských kočkodanů, pár ženetek obecných, lvici, pumu americkou, nilgau pestrého, papouška Thomasova.
V roce 1973 byly stanoveny hlavní úkoly zooparku, jakými je seznamovat veřejnost s životem naší i cizí fauny, pomáhat školám všech stupňů ve výuce, přispívat k vytváření kulturního vztahu obyvatelstva k přírodě a k řízení marxisticko-leninského vědeckého světového názoru.
Na základě zkušeností domácích i zahraničních zoo došlo k úpravám krmných dávek pro zvířata. Podařilo se získat mladého lva na doplnění chovného páru, hřebce zebry a doplnit skupinu antilop nilgau. Odchovat se poprvé podařilo sibiřského tygra i lvy. Dalšími zajímavými odchovy byli hnědí medvědi, paovce hřivnaté, mufloni nebo dikobraz. O zvířata se staralo celkem 7 ošetřovatelů a průměrný měsíční plat činil 1300,-Kčs.
Návštěvnost zookoutku se v roce 1974 zvýšila na 74 000 návštěvníků. Spotřeba masa na krmení byla cca 100 kg za den. Díky pravidelnému veterinárnímu dozoru se dařilo udržovat zvířata v dobré zdravotní kondici. Odchovat se podařilo celkem 28 zvířat v 11 druzích. Nejvýznamnějším odchovem byla dvojčata levhartů skvrnitých, které slavnostně pokřtil předseda MNV.
V roce 1974 se zoopark měl podle MNV zaměřit více na zvířata žijící na Vysočině. Zoopark měl navrhnout novou koncepci propagace na území města, umístění směrových šipek a propagačních cedulí.
Třetí desetiletí
Během roku 1977 se několikrát objevily problémy se zásobováním masa. Tuto situaci by vyřešila lednice s mrazicím boxem. V zoo byla provedena rekonstrukce elektroinstalace ve stáji a v pavilonu šelem a díky kolektivu BSP vybudována zemní voliéra pro morčata. Došlo k postupnému vyklizení pavilonu opic, aby mohlo dojít k jeho rekonstrukci. Nově byl realizován pořad Hrátky se zvířátky, který si přes krátkou dobu realizace získal velkou popularitu. Zúčastnilo se ho 18 skupin s celkovým počtem 550 dětí.
Přijetí nového zoologa v roce 1978 a zkušených ošetřovatelů výrazně zkvalitnilo práci. Do zoo nově přišli indočínská tygřice, nosáli bělohubí, psík mývalovitý, pár mandrilů, nebo amazoňan kubánský. Zajímavými odchovy byly odchovy bernešky velké, indických hus, dikobrazů, kočkodanů bělozelených, skvrnitých levhartů, lvů, pum, paovcí hřivnatých nebo antilop nilgau.
Byl založen Klub mladých přírodovědců, který se jednou týdně schází v zoo. Pro pionýrské kolektivy byly pořádány besedy na téma Vznik a význam zoologických zahrad.
Jako jediné zoo v ČSSR se podařilov roce 1979 poprvé odchovat bernešky bělolící. Celkem bylo odchováno 45 zvířat v 16 druzích. Nově byli do zoo získáni buvolci běločelí a kočky bažinné. Pořízením šrotovníku a krouhačky na řepu bylo možné využívat náhradní krmiva a snížit tak celkové náklady.
V roce 1980 bylo díky nástupu nového osvětového pracovníka možné zpracovat podklady pro experimentální výuku biologie nebo založit zoologický kroužek, jehož náplní je aktivní ochrana přírody, ekologická a etologická pozorování i aktivní pomoc při zvelebování zeleně zoo.
Díky ukončení spolupráce s externím pracovníkem Vávrou se zkomplikovala veterinární péče o zvířata. Nový veterinář dojížděl do zoo nepravidelně, což mělo za následek zhoršení parazitárního stavu u kopytníků a několik následných úhynů. V zoo byli novými druhy zebra Böhmova, husice šedohlavá, ara zelenokřídlý nebo hroznýšovci kubánští (byli zakoupeni do nově budovaného terária). Prvoodchov se podařil u tygra indického a antilopy losí.
Byla otevřena první část nově zrekonstruovaného pavilonu opic, provedena výměna mříží v medvědinci a rozdělení jeho vnitřních prostor na 3 boxy. A v zimě probíhaly práce na teráriu.
Zajištěním pravidelného odběru jednodenních kuřat a zavedením vlastního odchovu myší bylo docíleno zkvalitnění potravy pro zvířata. V roce 1981 jihlavský zookoutek jako 9. zoo na světě odchovala skunky pruhované (prvoodchov – 5 mláďat). Dalšími prvoodchovy byla mláďata koček bažinných, psíků mývalovitých a mandrilů rýholících. Postupně docházelo k osazování exotária, jednak přemístěním zvířat z kanceláře vedoucího, jednak nákupem např. korovci mexičtí – 1. v ČSSR. Vlastními silami byly zhotoveny jmenovky zvířat.
Zakoupením 2 mobilních buněk, které částečně řešily problém se skladováním, a vybudováním provizorní zámečnické dílny, se zoo začala chystat na osamostatnění od PKO.
Rok 1982 byl pro Zookoutek Jihlava zásadní. Na základě souhlasu Ministerstva kultury vydaného dne 4. února 1981 se zookoutek od 1. 1. 1982 mění na zoologickou zahradu, která je státní příspěvkovou organizací zřízenou MNV. Jihlava má zoologickou zahradu – je titulek článku, který vyšel ve
Zpravodaji města Jihlavy pro rok 1982.
Mimo jiné se v něm píše: Cesta k tomuto cíli nebyla lehká, zařízení nebylo od začátku budováno se záměrem zřízení zoologické zahrady, jak tomu bylo v některých velkých městech. Jihlavský zookoutek si musel svou pozici mezi zoologickými zahradami teprve vybojovat. Předcházelo tomu 25 let tvrdé práce, velkého úsilí a nadšení, překonání potíží a někdy i boj s nepochopením. Za 25 let existence zookoutku, později zooparku, byly vynaloženy nemalé prostředky a jihlavští občané odpracovali na jeho budování tisíce brigádnických hodin.
Do zoo přišel samec gibona bělolícího z Liberce. Proběhla rekonstrukce pavilonu opic, kdy byl rozšířen o terarijní část, kde kromě plazů měly být umístěny i žáby a ryby. Měl tak vzniknout první krytý pavilon, s celoročním provozem.
Roku 1983 funguje propagace zoo formou vyvěšení plakátů a informaci v kině Dukla a Panorama, v Prioru i na ČSAD. Probíhá 2. ročník soutěže pro školy Po stezkách zvířat a nově program pro MŠ Povídáme si o zvířátkách.
Sociální zařízení bylo rekonstruováno tak, aby umožnilo vznik nové bytové jednotky. Na hospodářském dvoře byla provedena hrubá stavba voštinového objektu.
V roce 1984 byla zpracována výhledová studie rozvoje zoologické zahrady. Pokračuval pořad pro MŠ, „Povídáme si o zvířátkách“, soutěž pro školy
„Po stezkách zvířat“ i již tradiční aktivita Dne dětí „Malování na chodník“. Děti ve věku 15 – 18 let se mohly zúčastnit fotografické soutěže „Zvířata jihlavské zoo mým objektivem“. Technické oddělení provedlo instalaci plynu v exotáriu a pomohlo při obměně a doplnění jmenovek zvířat. Nově do zoo přišli lemuři rudočelí.
Devastující účinky měla povodeň, která se zoo prohnala v květnu roku 1985. Některá zvířata musela být přemístěna. Některá ničivému živlu dokonce podlehla.
Pokračovala soutěž „Po stezkách zvířat“ a pořad „Hrátky se zvířátky“. Také začal fungovat teraristický kroužek.
Došlo také k rekonstrukci topení v administrativní budově, zavedení plynového vytápění ve lvinci a stavbě nového skleníku. Truhlářská a zámečnická dílna byla přestěhována do nové hospodářské budovy.
Čtvrté desetiletí
V roce 1991 zoo celkem chovala celkem 390 jedinců zvířat ve 136 druzích. Příchodem tamarína bělohubého zoo započala se svojí specializací na chov drápkatých opic. Odchováno bylo celkem 75 mláďat různých živočichů. Celosvětový význam měl odchov mláděte gibona černého, jako jediná zoo v ČR odchovala ta jihlavská kapybary.
Probíhala stavba pavilonu šelem, který byl budován na původním místě lvince. Rekonstrukcí prošel vstupní areál a venkovní výběhy opic. Oplocení jihoamerického výběhu bylo odstraněno a nahrazeno kamenným valem, který byl osázen zelení. V zoo proběhlo zasedání Valné hromady Unie českých a slovenských zahrad.
Celkem pracovalo v roce 1992 v zoo 31 zaměstnanců se staralo o chod zoo, z toho je bylo 10 chovatelů, kteří měli na starosti 398 zvířat ve 102 druzích.
Byl dokončen pavilon šelem. Došlo k nástavbě administrativní budovy, kam se byly přemístěny kanceláře a bývalé prostory kanceláří byly rekonstruovány na přípravnu krmiv. Zbudovány byly protipovodňové opěrné zdi a započalo se s výstavbou expozice pro tučňáky.
Díky dokončení pavilonu šelem přišli do zoo tři tygři sumaterští, kočky arabské a krátkouché, samec ocelota nebo samec kočky slaništní. Návštěvnost dosáhla 105 170 návštěvníků.
Likvidací klecí pro levharty a rysy zmizely ze zoo poslední mříže a Zoo Jihlava se stává „Zoo bez mříží“. V dětském koutku byly instalovány různé hrací prvky. Nově se v zoo objevili papoušci patagonští, makak tmavý, husa císařská nebo husa magelánská. Odchovat se podařilo celkem 85 mláďat v 18 druzích. Zajímavé byly prvoodchovy tamarína bělohubého (1. v ČR), hrošíka liberijského, tygra sumaterského, lemura katy nebo kosmana běločelého.
Roku 1994 byl dokončen nový výběh pro levharty a irbisy. Pro potřeby zoo byl zakoupen nový vůz Forman na leasing. Zoo otevřela nový zoobutik s propagačními předměty. Nově se v zoo objevují guerézy angolské, kosman zakrslý, klokan rudý, irbis nebo mara stepní.
Celkem bylo chováno 547 druhů zvířat ve 119 druzích. Odchováno bylo 54 mláďat v 23 druzích. Poprvé v ČR byly odchovány kočky krátkouché, poprvé v zoo karakalové. Ve věku 37 let uhynula medvědice Kristýnka.
Pro vyšší komfort pohybu návštěvníků po zoo bylo na cesty položeno 230 m2 zámkové dlažby. Do medvědince bylo v rámci generální rekonstrukce zavedeno vytápění, aby mohl být využit pro medvědy malajské. Na čerpání vody z řeky Jihlávky bylo postaveno unikátní čerpadlo „Čínské kolo“.
Také byla zahájena stavba amazonského pavilonu. Do vozového parku zoo byl přikoupen VW transportér. V rámci propagace zoo jezdí po Jihlavě pomalovaný trolejbus a je vytvořen propagační leták se situačním plánem zoo ve 3 jazycích.
V roce 1996 pokračovala výstavba amazonského pavilonu. Venkovní výběh pro lemury byl rozšířen o 3. ostrov pro lemury vari. Vybudováno bylo nové, ale provizorní parkoviště. V blízkosti občerstvení byla otevřena nová cukrárna a položeno dalších 150 m2 zámkové dlažby. V areálu zoo vyměnili zaměstnanci informační systém a orientační ukazatele.
Páté desetiletí
V červnu roku 1997 byl otevřen amazonský pavilon. Ve venkovním výběhu pro hrošíky došlo k rekonstrukci bazénu, u kterého byl vybudován pozvolný vstup do vody. Vozový park rozšířila zoo o první elektromobil.
Odchovat se podařilo nepopsané scinky rodu Tiliqua z indonéského ostrova Tanimbar a poprvé v zoo oceloty. Celkem se podařilo odchovat 79 mláďat ve 27 druzích. Počet chovaných zvířat činil 567 ve 117 druzích.
V Jihlavě proběhlo zasedání Valné hromady UCSZOO, kde byl ředitel Jiroušek zvolen jejím předsedou. Návštěvnost dosáhla čísla 179 365 lidí.
Další rok byl v říjnu otevřen pavilon pro tučňáky. Pro skladování krmiv a dalšího materiálu zoo zakoupila 4 ks mobilních buněk. V dětském koutku byla vybudována lezecká stěna pro děti. Na střeše amazonského pavilonu byl budován Bar Amazonie. Pro potřeby zoo byly získány nové pozemky, které umožnily další rozvoj zoo.
Nově byli v zoo k vidění tučňáci Humboldtovi nebo lenochod dvouprstý. Roční náklady na výživu zvířatčinily např.: tygr sumaterský 39 460,-Kč, gibon 8 891,-Kč, hroznýš psohlavý 1 060,-Kč.
V zoo byl dokončen výběh pro malé vydry, rekonstrukcí prošla i voliéra pro dravce. Pracovníci údržby v zimě kosili rákos pro zastřešení letních posezení v zoo. Byla vypsána a posléze vyhodnocena urbanistická soutěž na vybudování nového areálu zoo.
V roce 2000 byl v zoo postaven nový velký výběh pro rysy a kotce pro úschovu psů u pokladny. V hotelu Gustav Mahler se uskutečnil 1. reprezentační ples zoo. Pro propagaci zoo byly vytvořeny nové plakáty (irbis, kobra, tygr), trička (kobra, tygr) nebo leporelo. Návštěvnost zaznamenala pokles na 182 630 lidí.
Další rok se v zoo objevila babirusa celebeská, psoun prérijní, lvíček zlatý, sup bělohlavý nebo mýval severní. Pravděpodobně po otravě DDT a PCB uhynuli tučňáci.
Magistrát finančně podpořil 3 stavební akce v zoo 8,5 miliony:
– regulace řeky Jihlávky (val z drátokošů)
– nová provozní budova + nový přívod el. Energie
– nová obslužná příjezdová komunikace
Na konci roku 2002, na „zelené louce“ ve spodní části zoo se započalo s budováním africké vesnice. Náklady cca 10 milionů byly čerpány z vlastních zdrojů. V těsné blízkosti byl budován největší suchozemský tobogán pro děti v ČR. Zoo Jihlava jako 1. v Evropě odchovala vzácné jedovaté ještěry korovce jedovaté.
V nové části zoo došlo k zahájení výstavby parkoviště a dokončení inženýrských sítí v této části. Nové normy EU si vyžádaly rekonstrukci občerstvení Panda, kam byly pořízeny i stylové stoly a židle.
Za účasti ministra ŽP RNDr. Libora Ambrozka a skupiny IYASA byla otevřena africká vesnice Matongo. Za účasti primátora ing. Výborného byl otevřen tobogán na dětském hřišti.
V nové části zoo byla zahájena výstavba vstupního areálu. Dokončeno bylo parkoviště. U pokladny u řeky byla vybudována nová lávka. Probíhala příprava podkladů pro architektonický návrh vzdělávacího centra. Ve spolupráci s Krajem Vysočina byla budována stezka Plaší, ale naši.
V roce 2005 byla v rámci nové části zoo zbudována komunikace spojující nově vznikající vstupní areál se zoo. Na kopcem nad zoo byl umístěn dřevěný poutač od Jiřího Nekoly.
Počet chovaných zvířat se zvýšil na 636 ve 132 druzích. Poprvé se podařilo odchovat kaloně rodriguezské. Přirozenou inkubací plameňáků se podařilo odchovat 9 mláďat.
Ve vedení zoo střídá Ing. Eliška Kubíková dosavadního ředitele Ing. Vladislava Jirouška. Byla otevřena stezka Plaší, ale naši. Proběhla beseda s Václavem Chaloupkem a jeho chovancem rysem Ťapem.
Další rok byl v nové části zoo vybudován výběh pro surikaty. Část pavilonu opic prošla rekonstrukcí na noktunárium pro maki trpasličího. Úpravou prošly bazény pro tuleně a vydry.
Nově se v zoo objevilo 25 druhů zvířat např. ledňák obrovský, holub bronzovokřídlý, husa velká, kachnička mandarínská, karolínská, jeřáb mandžuský, bodlín telfairův, tana severní, ježek ušatý, tuleň obecný, maki trpasličí, pralesničky. Celkem je v zoo chováno 654 zvířat ve 151 druzích.
Odchovat se podařilo 197 mláďat v 36 druzích. Návštěvníci mohou posílat dárcovské SMS na pomoc zoo. Návštěvnost dosáhla 229 353.
Šesté desetiletí
Za novým vstupním areálem byla v roce 2007 vybudována Archa Noemova, originální dětské hřiště a symbol záchrany zvířat. V rámci oslav 50. výročí od založení byla zahájena stavba Shetland (poklepání základního kamene). Na louce vedle sadu byla vybudována sezónní expozice pro dravé ptáky a zároveň započaly pravidelné letové ukázky. Hrošinec prošel drobnou úpravou tak, aby bylo možné nahlížet dovnitř. Rekonstrukcí prošla i vnitřní návštěvnická část šelmince. Po odstěhování medvědů malajských do Prahy došlo k demolici jejich výběhu a ubikace. Začala se připravovat projektová dokumentace CEV.
Tygr Dustin se vrátil z Prahy. Zooples byl ve stylu orientu a Asie. Probíhají tradiční akce jako Den ptactva, Den Země, komentované krmení u 7 druhů zvířat, Hadí středy v Matongu, Porta 2007, Pohádkové středy v zoo, Letní noc v zoo.

Exozice
Matongo
Afrika je domovem celé řady etnických skupin se svébytnou kulturou, způsobem života a náboženstvím. Proto tam můžete vidět mnoho vesnic místních obyvatel, postavených v nejrůznějších stylech. Najdete mezi nimi chýše kamenné, proutěné, dřevěné, hliněné… Tato obydlí si lidé postavili uprostřed africké přírody – v pralesích, jiná v otevřené savě či na okraji pouště.
V jihlavské zoo najdete stylové hliněné chýše inspirované vesnicemi v západním Zimbabwe. Přestože je tato země plná řek a pralesů, jsou tu i suché savany, které díky rozšířenému pastevectví vypadají mnohdy jako poušť. Proto jsme pojmenovali „naši“ vesnici Matongo, což svahilsky znamená „vesnice v poušti“. Hliněné stavby kryté rákosovými střechami poskytují přístřeší plameňákům, lemurům kata i africkým hospodářským zvířatům. Ale nejen to, některé z nich mají i praktický význam – je tu občerstvení Okavango, toalety, noční expozice či domorodá škola, ve které pořádáme stylové výstavy.
Africkou náladu podtrhují předměty denní potřeby místních obyvatel i umělecká díla z tvorby afrických umělců.
Madagaskar
V západní části Indického oceánu 400 km od Afriky leží čtvrtý největší ostrov světa – Madagaskar. Je domovem mnoha endemických druhů zvířat, z nichž nejznámější jsou lemuři. Žije jich tu na 20 druhů. A také v naší zoo žijí lemuři na ostrovech. Vodní příkopy plní dvě důležité funkce. Jednak zabraňují zvířatům v útěku, zadruhé, a to určitě oceníte, poskytují ničím nerušený pohled na tyto zajímavé poloopice. Nepřehlédněte také drobnou noční expozici, kde objevíte nejmenšího z primátů makiho trpasličího.
Příroda Madagaskaru je rozmanitá – například na jihozápadě roste trnitý buš, jih je vyprahlý a suchý, na východním pobřeží jsou bujné vlhké pralesy. A stejně rozmanitá jsou tady žijící zvířata. Dříve osídlovala celý ostrov, dnes vlivem člověka a jeho rozpínavosti, se jejich počty prudce snižují.
Tropický pavilon
Tropy se rozkládají mezi obratníky Raka a Kozoroha. Nejsou tu jen tropické deštné lesy, ale také suché opadavé lesy, trnitý buš, savany i pouště. Nejbohatším na faunu i flóru je však tropický deštný les. Odhaduje se, že v těchto lesích žijí 2/3 všech známých rostlinných a živočišných druhů naší planety, těch dosud neobjevených je mnohonásobně víc. „Zelené peklo“ bylo a je výzvou pro mnohé přírodovědce i dobrodruhy. Je také inspirací pro dobrodružné akční filmy.
V zoo se můžete vydat do „džungle“ bez obav. Tropickým pavilonem vás povede chodníček, vinoucí se břehem řeky, možná kdysi vysekaný v bujné vegetaci Indiana Jonesem. Dýchne na vás pravá atmosféra tropů – vysoké stromy porostlé broméliemi, orchidejemi a dalšími rostlinami, meandrující řeka, do které padá vysoký vodopád, vlhko, dusno… Překvapí vás tůně plné ryb a želv nebo krokodýlů. Nahlédnete do terárií s různými druhy hadů a ještěrů. Cesta vás zavede do druhého patra, které je zčásti zarostlé nejrůznějšími tropickými rostlinami. Mezi nimi jsou i některé známé – např. banánovník, zázvor, papája nebo vanilka. Při troše štěstí zahlédnete v korunách stromů i malé opičky.
Potkáte cestou havarované letadlo, které džungle pomalu zarůstá, dokonce se v něm zabydleli baziliškové. Co se tu stalo?
Příběh letadla : Úzký souvislý pás tropických pralesů na atlantském pobřeží Brazílie se díky neustálému kácení rozpadl na malé ostrůvky. Dnes ho zbývá necelých 5 % původní rozlohy. To mělo a dosud má negativní vliv na mnoho druhů zvířat, některé jsou doslova na pokraji vyhubení. Jedním z nich je i malá opička lvíček zlatý. Jeho situace v přírodě byla už tak kritická, že v 90. letech minulého století vznikl projekt na jeho návrat do původního domova. Zapojilo se do něj tehdy na 140 zoologických zahrad. Do roku 2000 bylo do přírody vypuštěno téměř 160 lvíčků narozených v lidské péči.
A tady příběh letadla začíná. Letadlo, které letělo do biosférické rezervace Poco das Antas, vezlo přepravní bednu se skupinkou lvíčků. Díky nepříznivých povětrnostním podmínkám se pokusilo nouzově přistát, ale manévr se nepovedl a letadlo se zřítilo. Posádka se naštěstí zachránila, ale bedny se v nekonečném pralese nepodařilo najít. Jak se později zjistilo, bedny se při pádu rozbily a lvíčci tak mohli vyběhnout ven. A co je nejdůležitější – ve svém novém domově se rychle zabydleli!
Malay medan
Velký výběh s proudící vodou, stromy a skalními průrvami téměř věrně napodobuje přirozené prostředí zvířete typického pro Malajsii – pro medvěda malajského. Také název expozice Malaj Medan je spojen s tímto koutem Asie, v překladu znamená „Malajská krajina“ nebo „Malajská země“.
Netradičním prvkem této stavby je padlý a na několik kusů rozlomený vysoký strom. Je to tualang (Koompassia excelsa), největší tropický strom Malajsie, může dorůst až 85 metrů. Je velice křehký, při pádu na zem se snadno rozlomí. Říká se mu také medový strom, protože je oblíbeným místem, kde hnízdí divoké včely.
Dutinou stromu můžete projít a nahlédnout do vnitřních ubikací medvědů. Zastihnete je tam nejspíš po ránu nebo k večeru, kdy ještě spí. Přes den je snadné je pozorovat ve výběhu z několika zajímavých prosklených vyhlídek.
Medvědi malajští obratně lezou po stromech, a to nejen za svým oblíbeným medem a termity, ale také pro sladké plody. Této jejich záliby využíváme v zoo při komentovaných setkáních.
Delta Paraná
Řeka Paraná je po Amazonce druhou největší řekou Jižní Ameriky. Sbírá vody z její střední oblasti. Do rozlohy povodí Paraná by se Česká republika vešla více než 30krát! Ve spodní části vytváří řeka širokou deltu s 11 hlavními rameny, které se dále větví. Oblast je plná ostrovů a ostrůvků a nesčetných zátočin. Hladina řeky stoupá a klesá podle dešťů, vody se vylévají a tvoří různě hluboké mokřady. Žijí tu stovky druhů ptáků, ale i velcí savci, jako jsou tapíři či kapybary.
Průchozí voliéra v zoo nazvaná Delta Paraná, kde žijí ibisové a několik druhů kachen, navozuje pocit volného pohybu po lávkách spojujících jednotlivé ostrůvky delty stejnojmenné řeky. Velká výška krycí a téměř neviditelné sítě umožňuje ptákům v klidu zahnízdit, po větvích volně pobíhají nezbedné opičky tamaríni žlutorucí a hladina pomalu zarůstá mokřadním porostem.
Malay medan
Velký výběh s proudící vodou, stromy a skalními průrvami téměř věrně napodobuje přirozené prostředí zvířete typického pro Malajsii – pro medvěda malajského. Také název expozice Malaj Medan je spojen s tímto koutem Asie, v překladu znamená „Malajská krajina“ nebo „Malajská země“.
Netradičním prvkem této stavby je padlý a na několik kusů rozlomený vysoký strom. Je to tualang (Koompassia excelsa), největší tropický strom Malajsie, může dorůst až 85 metrů. Je velice křehký, při pádu na zem se snadno rozlomí. Říká se mu také medový strom, protože je oblíbeným místem, kde hnízdí divoké včely.
Dutinou stromu můžete projít a nahlédnout do vnitřních ubikací medvědů. Zastihnete je tam nejspíš po ránu nebo k večeru, kdy ještě spí. Přes den je snadné je pozorovat ve výběhu z několika zajímavých prosklených vyhlídek.
Medvědi malajští obratně lezou po stromech, a to nejen za svým oblíbeným medem a termity, ale také pro sladké plody. Této jejich záliby využíváme v zoo při komentovaných setkáních.
Delta Paraná
Řeka Paraná je po Amazonce druhou největší řekou Jižní Ameriky. Sbírá vody z její střední oblasti. Do rozlohy povodí Paraná by se Česká republika vešla více než 30krát! Ve spodní části vytváří řeka širokou deltu s 11 hlavními rameny, které se dále větví. Oblast je plná ostrovů a ostrůvků a nesčetných zátočin. Hladina řeky stoupá a klesá podle dešťů, vody se vylévají a tvoří různě hluboké mokřady. Žijí tu stovky druhů ptáků, ale i velcí savci, jako jsou tapíři či kapybary.
Průchozí voliéra v zoo nazvaná Delta Paraná, kde žijí ibisové a několik druhů kachen, navozuje pocit volného pohybu po lávkách spojujících jednotlivé ostrůvky delty stejnojmenné řeky. Velká výška krycí a téměř neviditelné sítě umožňuje ptákům v klidu zahnízdit, po větvích volně pobíhají nezbedné opičky tamaríni žlutorucí a hladina pomalu zarůstá mokřadním porostem.
Himaláj
Himálaj se zvedá od 1 000 m n. m. až po osmitisícové velikány. Tvoří přirozenou hranici mezi Tibetskou náhorní plošinou a Indií, Bhútánem a Nepálem. Navazuje na něj pohoří Karákoram a Hindúkuš. To jsou fakta. Pro horolezce, cestovatele, turisty i „obyčejné smrtelníky“ je Himálaj nebetyčným pohořím plným krásných horských velikánů, kamenných a ledovcových polí, nekonečných rozhledů po vrcholcích vyčnívajících nad mořem mraků…
V pusté a pro většinu lidí nehostinné krajině žije nemnoho druhů zvířat. V těch nejvyšších patrech můžete při troše štěstí vidět jedny z nejkrásnějších šelem – irbise, o něco níž roztomilé pandy červené. V naší zoo za nimi nemusíte šplhat vysoko, máte je jako na dlani. Vstup do „našeho“ Himálaje je lemován barevnými praporky, třepetajícími se ve větru. Směrovka vás vybídne k cestě na nejvyšší vrchol Země, cestou minete základní tábor i domek místních obyvatel se zářivě modrými okny a dveřmi.
Asijský pavilon
Asijský pavilon i jeho prostorné voliéry na vás dýchnou náladou jihovýchodních oblastí Asie. Vysoké stromy, bambusové labyrinty, polozbořený chrám – to vše vytváří iluzi, že jste se ocitli uprostřed džungle. Některé zdi chrámu ještě stojí, tak proč je nevyužít pro obydlí? Houštiny i ruiny poskytují domov mnoha zvířatům. Okolí i zchátralou chatrč obsadili dlouhorucí giboni a zajímavé babirusy.
Parčík Hokkaidó
Historické i současné japonské zahrady mají svůj přesný řád a pravidla. Jsou důležitou složkou japonské kultury a náboženství. Vyjadřují krásu idealizované přírody, jsou upravené co nejpřirozeněji a esteticky a umělecky pracují se symbolikou a poetikou.
Taková místa vybízejí k zastavení, odpočinku a meditaci…
Jihlavská zoo i okolní lesopark s porosty vzrostlých stromů velmi připomínají přírodu nejsevernějšího japonského ostrova Hokkaidó. Proto dostal klidný kout uprostřed zoo svůj název právě po tomto ostrově. V asijské zahradě Hokkaidó si můžete v klidu odpočinout i v těch nejrušnějších dnech. Nízké barevné azalky, vysoké stromy, jezírko s mostkem, červené listy japonských javorů či drobná zahradní architektura navozují tu správnou atmosféru. Podtrhují ji i jeřábi mandžuští, kteří se procházejí v nedalekém výběhu.
Hacienda Escondido
Na obrovském území Ameriky se střídá mnoho typů prostředí. Expozice Hacienda Escondido s okolními výběhy vám alespoň některé z nich přiblíží.
Ústřední ráz celému expozičnímu celku dalo hliněné pueblo – Hacienda Escondido. Má svůj příběh… Žije tu mexický rolník Pedro se svou rodinou. Na střeše, kde jeho žena sušívá prádlo, je stylové občerstvení, ve voliérce u hospodářského domku pro potěchu celé rodiny jsou morčata a pestrobarevní papoušci. Na malém kamenitém políčku pěstuje Pedro pro svou potřebu tradiční americké plodiny, jako jsou brambory, kukuřice, papriky, rajčata, slunečnice a fazole. A okolo na pláních se pocházejí mezi lamami pštrosi nandu.
Vejdete-li do puebla, otevře se před vámi zcela jiný svět. Ukrývá se tu příroda Amazonie. Ve větvích deštného pralesa pobíhají opičky, odpočívají lenochodi a v říční tůni plavou ryby.
Za dalšími jihoamerickými zvířaty – tapíry a kapybarami – se musíte vydat do nitra zoo.
Lesní stezka
Vydejte se lesní stezkou do českého smíšeného lesa. Vede od velké voliéry orlů až k australským výběhům. Čekají tu na vás zajímavé přírodniny a postřehy o životě v lese. Jsou ztvárněny formou zápisků hajného žijícího v dřevěné myslivně. Dozvíte se, jak těžké jsou různé druhy dřev, co je to dřevěný telefon, jak zní které dřevo, či proč musí sovy kroutit hlavou.
Dům koček
Historie chovu velkých kočkovitých šelem v Jihlavě sahá až do 50. let minulého století. Proto byl pavilon šelem jednou z prvních staveb v zoo. Ruku v ruce se světovým vývojem zoologických zahrad jsme původní tzv. šelminec na začátku 90. let zrekonstruovali a vznikl tak nový pavilon, na svou dobu velmi moderní. Návštěvníci měli možnost pozorovat šelmy z bezprostřední blízkosti, protože jak vnitřní ubikace, tak i venkovní výběhy byly od nich odděleny pouze sklem a téměř neviditelnými ocelovými sítěmi. Tento impozantní zážitek můžete prožít dodnes. Také vybavení výběhů – kameny, silné kmeny, živé rostlinstvo i vodní plochy – navozuje atmosféru „zoo bez mříží“.
V Domě koček skutečně najdete pouze kočkovité šelmy, a to jak ty velké – tygra sumaterského, tak i ty malé, jako jsou například servali, kočky arabské nebo margayové.
Babiččin dvoreček
Kousek venkova uprostřed Jihlavy – to je babiččin dvoreček se zahrádkou plnou květin a bylinek, srdíčky vyřezanými na dřevěných okenicích, ale především s králíkárnou, kurníkem a holubníkem. Pod střechou se suší cibule, česnek a kukuřice. Pro městského návštěvníka a především pro děti má toto hospodářské zákoutí obrovské kouzlo.
Pamětníci si možná vzpomenou na úzký výběh s králíky a morčaty, nalepený na zeď hospodářské budovy zoo. Babiččin dvoreček vyrostl na jeho místě. Je tu vše, co lze u vesnického stavení čekat. Jen holoubci nebydlí v holubníku – je to kvůli nedaleko probíhajícím letovým ukázkám dravců.
Údolí včel
Cestou od hlavního vchodu do Zoo Jihlava nezapomeňte navštívit Údolí včel, je hned naproti Australské farmy. V malebném zákoutí uvidíte včelařské potřeby, dozvíte se o historii včelařství i co dělají včeličky během celého roku a můžete také nahlédnout do prosklených úlů. Ve speciálním automatu si také můžete koupit med přímo od našich včel.
Australská farma
V Zoo Jihlava představuje Austrálii zemědělská farma. Proč se jmenuje Polákova? Inspiroval nás skutečný příběh českého cestovatele a dobrodruha Josefa Poláka (1844–1899), který se z Benátek nad Jizerou vydal na druhou stranu zeměkoule.
Již jako malý snil o zemi, kde jsou stromy jako katedrály a kde lze nalézt zlato, místo krav se pasou klokani a hlavně kde žijí černé labutě… Právě kvůli nim se rozhodl do Austrálie odjet.
Australská farma v Zoo Jihlava zahrnuje kromě opuštěné budovy, přilehlého sadu a ohrad pro ovce také několik přístřešků. V některých žijí méně známá australská zvířata – kunovci či ledňáci. Po okolí jsou staré zemědělské stroje, u farmy originální poštovní schránky, konve na mléko i malá zahrádka.
Nezvyklé jsou vnitřní expozice zvířat. Například klokani bydlí v obýváku, papoušci ve spižírně či strašilky a vakoveverky ve staré skříni. Inu – lidé se z farmy odstěhovali a příroda se sem vrátila.
Vše vypadá, že je staré nejméně půl století. Rezavé střechy i větrné čerpadlo, opršelé dřevěné stěny, stará nádrž na vodu… Přesto tato expozice byla postavena v roce 2012.
Africká savana
Tento celek představuje různé typy africké přírody. Najdete tu savanu – prostorný travnatý výběh, poušť Kalahari se skupinou hravých surikat, výběhy, ve kterých sloupy, lana a dřevěné doplňky simulují lesnaté prostředí, nebo žluté písky největší poušť světa.
Vysoký pavilon se dvěma rozlehlými výběhy je navržen pro skupinu žiraf, nejvyšších živočichů planety. Domov tu mají i další afričtí kopytníci i ptáci, např. různé druhy antilop, zebry, čápi marabu či pižmovka ostruhatá. Uvnitř pavilonu jsou velké skleněné stěny, kterými můžete pohlédnout žirafám přímo do jejich krásných očí. Najdete tu také menší africká zvířata – kočky pouštní a fenky. V patře vás překvapí měsíční svit. Vejdete do noční expozice, kde chováme africká noční zvířata. Abyste mohli jejich aktivitu pozorovat i ve dne, převrátili jsme speciální úpravou osvětlení den na noc a noc na den.
Prostorné voliéry afrických primátů přiléhají k „domorodým“ chatrčím, které slouží jako jejich vnitřní ubikace. V podobném stavení bydlí i populární dikobraz.
Závěr Africké savany tvoří samostatný výběh pro hyeny.
Shetlansdské ostrovy
Maják na mořském pobřeží, rozeklané skály, křik racků… To jsou Shetlandské ostrovy, nejsevernější výspa Skotska, tedy i Velké Británie. Leží na rozhraní Atlantiku a Severního moře. Příroda je tu drsná, rostlinstvo chudé, téměř žádné stromy. Přesto zde žijí tisíce shetlandských ovcí s výbornou teplou vlnou a houževnatí poníci. Nehostinnému zimnímu počasí čelí huňatou zimní srstí, ve které vypadají jak malí medvídci. V severském létě mají srst krátkou.
Malý kousek této drsné přírody najdete blízko hlavního vchodu do zoo. V kamenném domku s rákosovou střechou, postaveném podle skutečných shetlandských obydlí, mají stáj shetlandští poníci. Z majáku není sice vidět moře, zato lze přehlédnut celou horní část zoo.

Kudy k nám
Autem : Přímo před hlavním vstupem nabízíme rozsáhlé parkoviště. Poplatek pro osobní automobil činí 50 Kč, pro autobus 150 Kč. Autobusy je třeba nahlásit nejpozději jeden den před příjezdem Kontakty
MHD
• Z autobusového nádraží : Před hlavním vchodem do haly autobusového nádraží přejděte na protější stranu silnice, kde se nachází zastávka MHD U autobusového nádraží. Nasedněte na linku C – směr Demlova a jeďte na zastávku Masarykovo náměstí horní/dolní. Následně 10 minut pěšky kolem kostela sv. Jakuba a lesoparkem Heulos do zoo. Zobrazit detail spojení MHD na idos.cz
• Z hlavního vlakového nádraží : Zastávka MHD se nachází před hlavním vchodem do haly vlakového nádraží. Nasedněte na trolejbusovou linku A – směr Dopravní podnik a jeďte na zastávku Masarykovo náměstí horní/dolní. Následně 10 minut pěšky kolem kostela sv. Jakuba a lesoparkem Heulos do zoo. Zobrazit detail spojení MHD na idos.cz
• Z městského vlakového nádraží : Zastávka MHD se je na ulici Fritzova u parku, který se nachází proti vstupu do haly městského vlakového nádraží. Nasedněte na autobusovou linku 41 – směr Masarykovo náměstí a jeďte na konečnou zastávku Masarykovo náměstí dolní. Případně můžete využít nedaleké trolejbusové zastávky linek A nebo E na ulici Chlumova (před supermarketem BILLA) a jedete opět na Masarykovo náměstí. Následně 10 minut pěšky kolem kostela sv. Jakuba a lesoparkem Heulos do zoo. Zobrazit detail spojení MHD na idos.cz
Pěšky
• Z Masarykova náměstí : Příjemnou procházkou z Masarykova náměstí kolem kostela sv. Jakuba, po schodišti dolů lesoparkem Heulos k řece (přibližně 10 min.).
• Z Brněnského kopce / City Park Jihlava
Na kole
• Po cyklotrase č. 16 ze směru Slavonice, Telč, Třešť nebo ze směru Hlinsko, Přibyslav, Polná.
• Po cyklotrase č. 162 ze směru Třebíč, Bransouze.
Po zoo je pohyb s kolem zakázán. Cyklistům však nabízíme stání pro kola, která jsou umístěna u vchodů uvnitř areálu.
Kola lze taky uzamknout do cykloboxů umístěných u hlavní pokladny (maximálně však na 12hodin – poté se cyklobox sám odemkne). Cykloboxů je celkem 7 a do jednoho lze uzamknout dvě jízdní kola, v případě elektrokol můžete využít i dobíjení po dobu odložení.

Více na : www.zoojihlava.cz
GPS : 49.3967239N, 15.5958761E
Kategorie: cestovánízábava
více  Zavřít popis alba 
  • 25.7.2021
  • 118 zobrazení
tokrno
Deník z naší cesty po Kostarice
Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Den třináctý (čtvrtek)
Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme.
Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou!
Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera!
Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu.
Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc.
Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu.

Den jedenáctý (úterý)
„Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli.
Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob.
Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“?
Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera.
Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne?
Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla.
Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo.
Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno.
Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí.
Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.)
Den desátý (pondělí)
V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč.
Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil.
Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje.
Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu.
Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly.
Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle.
Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno.
Den devátý (neděle)
Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam.
Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě.
Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali.
Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle.
Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní.
Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo!
Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj.
Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása.
Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů.
Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida.
Den osmý (sobota)
Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného.
Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc.
Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.)
Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa.
Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku.
Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak.
Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční.
Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata.
Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy.
Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek.
Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou.
Den sedmý (pátek)
Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout.
V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně...
Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím.
Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět.
Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí.
Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise.

Den šestý (čtvrtek)
Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle.
Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie.
Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava.
Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně.
Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys.
Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla.
Den pátý (středa)
Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší.
Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co.
Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky.
Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím.
Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to.
Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven.
Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat.
Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo. 

Den čtvrtý (úterý)
Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře.
Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede.
Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi?
Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón.
Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní.
Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu.
Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida.
Den třetí (pondělí)
Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost.
Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně.
Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme.
Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket.
Den druhý (neděle)
Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel.
Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit.
Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera.
Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky.
S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal.
Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří.
Den první (sobota)
Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká.
Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar.
V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli.
Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • 25.1.2021
  • 3 576 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
starypavel
20. sraz vozů Š1203/TAZ 1500 v Dolní Kalné ve dnech 21.-23.8.2020
#s1203#škoda1203#1203#skoda#retro#veteran#dolnikalna#vystava#romanjirous#ocelot#zacler#taz1500#taz
více  Zavřít popis alba 
  • 1.1.2021
  • 53 zobrazení
shellinmi
  • 12.9.2020
  • 144 zobrazení
mirekgsx14
Třebíčská hudební legenda CARMEN vystupuje jen jednou ročně. Letos to bylo v Třebíči na podzámecké nivě.
Předskakoval OCELOT, večer dokončili KISS CZECH COMPANY
Kategorie: kulturazábava
více  Zavřít popis alba 
  • 19.7.2020
  • 759 zobrazení
ak47
A ještě jeden fotografický úhel pohledu z koncertu Ocelot. Věřím že i tady se vám zalíbí lecktreá fotečka ;) Jsou od Jany , která je velmi úzce spjata s kapelou .
více  Zavřít popis alba 
  • 9.6.2020
  • 117 zobrazení
ak47
To bylo slávy přátelé, že? Prostě správně dravý rock´n´roll rozjezd..ja má být !! Všichni přítomní se konečně opravdu uvolněně bavily a úsměv byl vidět skoro na každé tváři ;) No paráda lidi.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 9.6.2020
  • 243 zobrazení
capvylety
V pondělí řádil v celé Evropě orkán Sabina, v Praze navíc ráno vydatně pršelo. Sabina ničila, bourala, lámala a vyvracela. Situace se řeší, když nastane - v 9,30, kdy se scházíme u katastru, už svítilo sluníčko. Vedli Jarka a Luděk, bylo nás 13, ušli jsme přes 3 km, foto Jarka
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 10.2.2020
  • 128 zobrazení
darkzin
Metal Forever Tour
Třebíč, klub R

zhlédnuté kapely:
Autobus, Lady Kate, Ocelot

report: https://www.darkzin.cz/klubove-akce/metal-forever-tour-2018/
Kategorie: kulturaudálosti
více  Zavřít popis alba 
  • 10.11.2019
  • 15 zobrazení
darkzin
kulturní dům, Loukovice

zhlédnuté kapely:
Asmodeus, Exorcizphobia, F.O.B., Ocelot, Shampoon Killer, V.A.R.

report: https://www.darkzin.cz/festivaly/brutar-assfalt-2019-vol-1-/
Kategorie: kulturaudálosti
více  Zavřít popis alba 
  • 10.11.2019
  • 23 zobrazení
bkst-straky
Na pouťovou sobotu čekalo Straky příjemné prostředí týnské haly a tvrdé boje! Pro nás novinkou v letošní sezóně byli Oceloti Týn nad Vltavou, písecké Sršně už přece jenom známe ;-(
více  Zavřít popis alba 
  • 29.9.2019
  • 56 zobrazení
ak47
Tak tohle byl neskutečně parádní koncertík s oslavou. Co song to pecka. Ocelot do nás naplno valili rock´n´roll a my si to z plna hrdla užívali...Naprostá většina přítomných byla unešená Ocelotí energií. I když leckteří už je známe naživo dlouho, stejně je každý jejich koncert naprostá bomba.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.4.2019
  • 191 zobrazení
eimeim
  • 10.4.2019
  • 23 zobrazení
safaripodklicem
  • 14.10.2018
  • 51 zobrazení
ak47
Tenhle koncert byl opravdu excelentní.. nejen díky muzice, jakou Ocelot hrají,(samozřejmě výborná) že při nich i s nimi je pařba jaxviň, ale tentokrát asi zasáhla jakási atmosférická energie kterážto způsobila situace při nichž se někteří pořádně zapotili...prostě rock´n´roll jízda
více  Zavřít popis alba 
  • 30.9.2018
  • 239 zobrazení
ak47
Ač v oslabení ( družina Ocelot měla méně členů než obvykle i co do počtu návštěvníků) přesto skvělá zábava , muzika ...prostě celý čas....jako vždy...rádi se vždy vidíme s klukama ...
více  Zavřít popis alba 
  • 19.2.2018
  • 210 zobrazení
ran
OCELOTI:
Adam El., Jirka S., Lukáš T., Filip H.- Fík, Ondra Š., Tadeáš H., Honza K., Filip L.
LASIČKY:
Anička G., Klárka Šeb. , Verča H., Eliška F., Klárka G., Terka H., Stázka K., Klárka Št., Naďa K., Majda T., Barča G.
VEDOUCÍ/RS/VÝPOMOC:
David R., Týna K., Dáda K., Ája L., Anička K., Roman
více  Zavřít popis alba 
  • 2.1.2018
  • 317 zobrazení
Reklama