Hledání: Odhalení pamětní desky, Žárovice, 27. 10. 2018 - Furtovnik.cz

Pro dotaz Odhalení pamětní desky, Žárovice, 27. 10. 2018 - Furtovnik.cz jsme našli 271 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Vytvářejte
fotodárky v akci!

Akce trvá do 30. 11.
Kód: BLACKFRIDAY2020
BLACKFRIDAY2020
mhnachod
Propagační jízda na Pyrocar 2011 - odhalení pamětní desky A.L.Seidla v Náchodě, 24.8.2011, Náchod
více  Zavřít popis alba 
  • minulou sobotu
  • 14 zobrazení
martys
V Běštíně pod Plešivcem proběhly dne 7.11. dvě slavnosti - vedla tradičních oslav Velké socialistické říjnové revoluce a zvolení Bidena proběhlo slavnostní odhalení pamětní desky na domě č.p. 101.
více  Zavřít popis alba 
  • 8.11.2020
  • 35 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
mikim
Nové Město na Moravě (německy Neustadt in Mähren) je město v okrese Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina, 10 km východně od Žďáru nad Sázavou, na jižním okraji Žďárských vrchů. Založeno bylo okolo roku 1250 Bočkem z Obřan, zakladatelem cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. Největšího rozkvětu požívalo v době renesance za pánů z Pernštejna. Zachovalé historické jádro města tvoří městskou památkovou zónu, kterou doplňuje bohatá sochařská výzdoba ulic a náměstí od místních rodáků Jana Štursy a Vincence Makovského. Mezi nejvýznamnější památky patří katolický kostel sv. Kunhuty, budova staré radnice a zámek. Žije zde přibližně 10 tisíc[1] obyvatel.

Nové Město na Moravě bylo vždy místem konání významných sportovních happeningů světového významu. Již historií je závod Světového poháru v běžeckém lyžování Zlatá lyže, jejíž místo přebraly závody Světového poháru v biatlonu. V únoru roku 2013 zde proběhlo Mistrovství světa v biatlonu 2013, každým rokem se zde koná i závod Světového poháru horských kol. Okolí města je vhodné nejen pro příznivce zimních sportů, v letním období pak nabízí nespočet možností pro pěší turisty i cyklisty. Akce se konají v areálu Vysočina arena.

Historie města je spjata se vznikem žďárského kláštera založeného Bočkem z Obřan v polovině 13. století, do té doby je téměř celé území česko-moravské hranice pokryté pomezním pralesem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1267, kde je osada uváděna ještě jako Bočkonov (Bočkov) v listině potvrzující Bočkův odkaz klášteru. Jako Nové Město (latinsky Nova Civitas) se poprvé objevuje na listině krále Václava II. z roku 1293, kde je již uvedeno jako městečko. V roce 1312, po smrti Smila z Obřan, připadlo Nové Město Jindřichu z Lipé. Ten nechal v obci vybudovat tvrz, která bývala pro svou rozlehlost nazývána hradem.

Od roku 1496 patřilo panství Pernštejnům, za jejichž doby zažívalo město výrazný ekonomický rozmach, zvláště za Vratislava z Pernštejna (1561–1582). Tři roky po jeho smrti bylo panství prodáno Janem a Maxmiliánem z Pernštejna Vilému Dubskému z Třebomyslic. Ten nechal pustou tvrz zbořit a na jejím místě vybudoval renesanční zámeček, ve kterém se usadil, po dlouhé době vrchnost opět sídlila přímo ve městečku.

Po Bílé hoře bylo panství zkonfiskováno a novým majitelem se v roce 1624 stal kardinál František z Ditrichštejna, který měl v té době rovněž sousední klášterní panství žďárské, odkud byla nyní vykonávána správa zdejšího panství. Za jeho vlastnictví bylo Nové Město povýšeno na město (1635), současně byl městu obnoven znak.

V roce 1638 změnila panství znovu majitele. Tentokrát se jím stává Šimon Kratzer ze Schönsperka (dříve hospodářský správce), který podporoval sklářskou výrobu v panství, zamýšlel vybudovat také železářské hutě. K jeho záměru však nedošlo, protože v roce 1645 byl zastřelen Švédy při jejich útoku na město. Panství od té doby spravoval a v roce 1660 převzal jeho syn František Maxmilián Kratzer. Ten mezi tím uskutečnil záměr svého otce, když v roce 1651 postavil na Kadově dvě železářské vysoké pece a k tomu výrobou navazující hamry na Kuklíku, Vříšti a Líšné. Tím položil základ železářské výroby na Novoměstsku.

Část obyvatel Nového Města na Moravě patřila do společenství tajných evangelíků, v 17. století zde probíhala násilná rekatolizace, což dokládají i matriky zemřelých z let 1673–1680, kde bylo zapsáno 57 případů oslích pohřbů (tj. 11 procent obyvatel).[2]

V roce 1691 na základě soudního výnosu připadlo panství knížeti Ferdinandu Ditrichštejnovi. O 8 let později prodal jeho syn Leopold Nové Město světské nadaci šlechtičen v Brně, jíž patřil až do roku 1945. V čele Nadačního ústavu se vystřídalo mnoho šlechtičen. Za dobu jejich panování proběhla na novoměstském panství v 18. století tzv. pozdní horská kolonizace, při které vznikly nejmladší vesnice jako např. Blatiny, Koníkov, Samotín, Krátká a Moravské Milovy. Za hraběnky Hohenzollernové (1721–1745) byl nově přestavěn katolický kostel, její nástupkyně baronka Miniati di Campoli (1746–1759) barokně přestavěla zámek a prodloužila hřbitovní kostel. Zrušením poddanství v roce 1848 – za baronky Skrbenské (1836–1858) – pozbyla vrchnost dosavadního významu.

Roku 1723 město zachvátil velký požár, v roce 1791 zde proběhla podružská rebelie a v letech 1796–1797 helvetská rebelie. V roce 1850 se Nové Město stalo sídlem okresního hejtmanství a zároveň jedním ze tří soudních okresů. Od roku 1906 má Nové Město přívlastek „na Moravě“ pro odlišení od ostatních Nových Měst. V roce 1949 bylo sídlo okresu přeneseno do Žďáru nad Sázavou. Novější dějiny města výrazně ovlivnilo založení reálného gymnázia v roce 1894, vybudování železnice z Tišnova do Žďáru nad Sázavou v roce 1905, rozvoj lyžování od konce 19. století a s ním související výroba lyží a rovněž tak výroba chirurgických nástrojů zahájená v roce 1949.

Stavební vývoj
Osada, později městečko Nové Město, byla založena ve 2. polovině 13. století nad soutokem říček Bezděčka a Bobrůvka. První domy byly postaveny asi v jižní části dnešního Vratislavova náměstí. Do poloviny 16. století se zástavba omezovala jen na jedno náměstí; dnešní Vratislavovo, Komenského a Palackého náměstí byla totiž spojena dohromady. Z tohoto náměstí vybíhaly cesty, které určovaly další postup výstavby. Jižním směrem, na Bobrovou vedla Bobrovská (Nečasova ulice); severozápadním na Žďár Žďárská ulice. Severovýchodním směrem vedla ulice Nové Domy (Masarykova ulice), na jejímž konci se cesta dělila na dvě větve na Svratku a na Jimramov. V polovině 50. let 16. století byla přestavbou měšťanského domu v jihozápadní části náměstí vybudována radnice, zároveň zde blok domů oddělil tzv. Dolní (Palackého) náměstí.

K významným stavebním zásahům do dosavadní podoby městečka došlo na konci 16. století. Majitel novoměstského panství Vilém Dubský z Třebomyslic nejenže dal obnovit, ale také značně rozšířil panské sídlo, vznikl tak renesanční zámek. Zároveň došlo k postavení panského pivovaru a o něco později ke stavbě tzv. Hrádku (Halina), sídla jeho manželky Kateřiny Zahrádecké ze Zahrádek. Tím se oddělil prostor dnešního Komenského náměstí. Jako odbočka z ulice Nové Domy vznikl koncem 16. století východní konec Malé ulice, která vedla ke kostelíku Nanabevzetí Panny Marie na novém hřbitově. Vzdálenější část Malé ulice, které se říkalo Pod kostelíčkem, vznikla pak až začátkem 18. století. Ve 2. polovině téhož století bylo město rozšířeno o ulici Svatojánskou (Podstrání, dnes Brněnská a Jánská ulice).

Další stavební vývoj výrazně poznamenaly rozsáhlé ničivé požáry. Ten, který vypukl 3. dubna 1723, zničil domy zejména na severozápadní straně náměstí. Po velkém požáru v roce 1801, který zasáhl 208 domů včetně kostela převládla v Novém Městě zděná výstavba, ta se však nadále soustřeďovala především do centra města.

V 1. třetině 20. století se město začalo rychle zvětšovat, nová výstavba se přesunula na území zvané Niva, které vyplňovalo plochu mezi dosavadním městem, Malou a Žďárskou ulicí a oběma rybníky (Cihelským a Klečkovským). Ve stejném období se ovšem město rozrůstá i na severu a severovýchodě, kolem vlakového nádraží. Za Novými Domy je zastavována východní strana silnice na Jimramov, čtvrti zde vzniklé se říká Hejkalov; staví se také v ulici vedoucí od sokolovny k nádraží (Tyršova a Smetanova ulice) a na pozemku u viaduktu (lokalitě se říkalo Šanghaj, dnes ulice Mírová a Výhledy). Řada domů vyrostla za nádražím (Nezvalova ulice), první domy vznikají nad Kazmírovým rybníkem (Německého ulice). Na přelomu 30. a 40. let 20. století byl jižně od žďárské silnice vybudován rozsáhlý areál okresní nemocnice, naproti přes silnici pak vzniklo první novoměstské sídliště určené pro zaměstnance nemocnice.

Mohutný stavební rozvoj zaznamenalo město ve 2. polovině 20. století. Severozápadně od města, nedaleko železniční trati při silnici na Vlachovice, byl postaven podnik Chirana (Medin) výrobce chirurgických nástrojů, který zahájil svůj provoz na konci roku 1949. Severovýchodně od města, v areálu bývalé Slonkovy firmy situované východně od silnice na Pohledec, byl uveden v roce 1951 do provozu podnik na výrobu lyží Sport (Sporten); o 20 let později zde byl vybudován nový provoz. Bytovou výstavbu rozhodujícím způsobem ovlivnila těžba uranu v okolí Dolní Rožínky. Panelová sídlištní výstavba určená převážně pro její zaměstnance proběhla v několika vlnách. V 60. letech 20. století vzniklo sídliště U nádraží (tzv. Staré sídliště) a stavělo se také na Tyršově ulici, v téže době byly postaveny i tři věžové domy (nazývané podle barvy jejich fasády); v následující dekádě pak vyrostlo sídliště na Hornické ulici. Kvůli další panelové výstavbě byla v 80. letech zbourána téměř celá východní strana Gottwaldovy (Masarykovy) ulice, tím byl zásadně narušen i vzhled Komenského náměstí. Na jeho severní straně vyrostla novodobá budova nákupního střediska, na západní straně stál už od poloviny 70. let moderní obchodní dům.

Zastavěna byla postupně také volná plocha severně od Žďárské ulice, tady vzniklo sídliště Pod zastávkou a panelová výstavba pokračovala výstavbou sídliště Pod nemocnicí (ulice Pavlovova a Mendlova). V blízkosti panelových sídlišť vyrostly dvě hotelové ubytovny pro horníky pojmenované Uno a Duo. Tzv. "stará hotelovka" (Uno) byla v 90. letech upravena přestavbou a následnou přístavbou na městské byty; "nová hotelovka" (Duo) byla prodána realitní kanceláři, jsou v ní jednak byty, ale je také využívana ke komerčním účelům. Výstavba rodinných domků se soustředila především na území nad Kazmírovým rybníkem, kde vznikla samostatná městská čtvrť na půdorysu písmene U, které se říká Betlém. Rodinné domky se však stavěly i na řadě dalších míst, zvláště za Klečkovcem a Cihelňákem v oblasti nazývané Korsika (ulice Dukelská a Veslařská) a na úpatí Brožkova kopce (ulice Na Výsluní, Zahradní). Na začátku 70. let byl uveden do provozu nový hotel Ski, postavený v lese Ochoza na úpatí Harusova kopce.

V souvislosti s touto rozsáhlou bytovou výstavbou a nárůstem počtu obyvatel došlo od konce 60. let 20. století k vybudování celé řady objektů občanské vybavenosti. Na ulici Leandra Čecha, západně od gymnázia směrem ke Klečkovskému rybníku, vyrostla nová základní škola; na místě zbořené sokolovny na Tyršově ulici byl postaven kulturní dům (1976); vybudovány byly také mateřské školy (na Drobného, Malé, Tyršově a Žďárské ulici). Stavební ruch zasáhl i areál okresní nemocnice, v závěru 70. let se zde podařilo dokončit dlouho plánovanou stavbu gynekologicko-porodnického pavilonu; postupně došlo k rekonstrukci většiny pavilonů, k výstavbě centrálního operačního sálu a heliportu. Přestože už v 70. letech byl schválen záměr vybudovat autobusové nádraží mimo centrum města, v prostoru pod zámkem, k jeho otevření došlo až v roce 1991. V polovině 90. let byl jižně od Žďárské ulice vybudován Dům s pečovatelskou službou, ve kterém jsou i městské byty.

Nečasova ulice
Nečasovu ulici tvoří domy po obou stranách komunikace vycházející z Palackého náměstí a ústící do kruhového objezdu a dále několik domů ve svahu po pravé straně silnice stoupající k Nové Vsi. Tato ulice se od nepaměti nazývala Bobrovská. V několika starých zápisech se objevuje i název Obrovská, z dob kdy se Bobrové říkalo i Obrová. Původní zástavbu Bobrovské ulice tvořily pouze domy od Palackého (dříve Dolního) náměstí k mostu, tedy čísla popisná 17–31 s výjimkou domu čp. 25, který kdysi stával až za mostem a byl počítán k ulici Svatojánské.

Právě ústí Bobrovské ulice u přechodu potoka Bezděčky doznalo oproti minulosti největších změn. Při rekonstrukci okresní silnice procházející Novým Městem byla Bobrovská ulice na přelomu let 1938 a 1939 vydlážděna kamennou dlažbou. Nová silnice byla na začátku Bobrovské ulice po přechodu potoka Bezděčky napřímena (dříve opisovala pravý oblouk). Muselo dojít k postavení nového mostu a přeložení vodní nádrže nad Jelínkovým mlýnem (čp. 26). Byl postaven nový železobetonový most o šířce 8 metrů. Musel být také přesunut kříž stojící ve větvení silnice na Novou Ves a Petrovice, křižovatka byla rozšířena a zpřehledněna vykácením stromů. Na počátku 70. let minulého století se tato křižovatka opět měnila, když jí začala procházet nově vybudovaná přeložka silnice I/18. A dnešní podobu s kruhovým objezdem získala teprve nedávno.

Peklem byl nazýván už ve starých pozemkových knihách dům čp. 20 a jeho majiteli se podle něj říkalo Pekelník. Snad toto označení vzniklo v dobách, kdy tu býval hamr. Víc než hamr byla známa hospoda „Na Pekle“. V polovině 19. století si ji tu otevřel původem žďárský řezník Václav Procházka. Jeho žena byla vyhlášenou kuchařkou a tak hospoda prosperovala. Sám Procházka se nejvíce proslavil v revolučním roce 1848. Stal se hejtmanem a cvičitelem Národní gardy a byl také zvolen poslancem říšského sněmu ve Vídni. Posledním hostinským v „Pekle“ byl o sto let později další žďárský rodák Josef Zábrš. Z pekla můžeme pokračovat rovnou do očistce. Skončíme tak v další hospodě, která bývala v nedávno zbořeném domě čp. 27 stojícím u odbočky k Jelínkovu mlýnu. Říkalo se tu V Očistci nebo u Valíšků. Hostinským tu v 2. polovině 19. století býval Josef Vališ a později jeho stejnojmenný syn. Oba byli také tkalci a kostelníky. Josef ml. ale nakonec hostinec prodal a odstěhoval se do Ameriky.

Po návštěvě pekla a očistce možná čekáte, že už půjdeme rovnou do nebe. Zastavíme se v barvírně. Úspěšný barvířský závod provozoval v čp. 29 na přelomu 19. a 20. století František Kubík. Svému okolí byl velmi dobře znám, neboť díky němu za domem tekl „věčně modrý potok“. Potok, který dříve tekl za domy na západní straně Bobrovské ulice, byl ve skutečnosti mlýnským odpadem. Tekla tudy voda z Kazmírova mlýna (čp. 35) a ústila do nádrže před Jelínkovým mlýnem. Tento mlýn s číslem popisným 26 stojí sice trochu stranou, ale můžeme ho ještě k Bobrovské ulici počítat. Mlýn tu býval přinejmenším na konci 15. století, kdy se mu říkalo Šarlův. Na konci 16. století ho koupil Jiřík Humpolecký z Rybenska a od té doby je znám jako mlýn Humpolecký. Během třicetileté války mlýn zpustl a přešel do majetku vrchnosti. Vrchnostenskými mlynáři tu byli od 18. století členové mlynářského rodu Jelínků. Posledním mlynářem byl již ve století dvacátém Augustin Jelínek.

Od roku 1938 se začaly na domech v Bobrovské ulici objevovat pamětní desky věnované významným osobnostem. Jako první se 17. července 1938 odhalovala pamětní deska na domě čp. 22, kde od svého raného dětství žil ruský legionář František Seidl, který padl v červnu 1918 při dobývání Kurganu. O devět let později – 27. července 1947 – odhalil tehdejší ministr výživy Václav Majer pamětní desku na rodném domě ing. Jaromíra Nečase. Jaromír Nečas se roku 1888 narodil v domě čp. 31, v dobách první republiky se stal ministrem sociální péče a později byl i členem exilové vlády v Londýně. A právě na jeho počest byla už v říjnu 1945 Bobrovská ulice přejmenována na Nečasovu. V roce 1910 se v domě čp. 21 na Bobrovské ulici narodil Josef Veselka, pozdější zakladatel a sbormistr Akademického pěveckého sdružení Moravan, profesor brněnské konzervatoře a JAMU. A na jeho rodném domě, tehdy už v Nečasově ulici, mu byla 8. května 1996 odhalena pamětní deska. Byla v Nečasově ulici třetí a zatím poslední.

Palackého náměstí
Palackého náměstí, to je v Novém Městě poměrně exkluzivní adresa, jí se mohou pochlubit jen obyvatelé čtyř domů – čísel popisných 16, 32, 33 a 34. Ostatní domy s okny do Palackého náměstí jsou již počítány k Nečasově ulici nebo Vratislavovu náměstí. V zástavbě oddělující dnes obě náměstí je ukryt dům čp. 97, v němž ještě nedávno sídlilo informační centrum. V tomto místě se předpokládá původní tvrz, nebo přinejmenším sídlo vrchnostenských úředníků v dobách, kdy Nové Město vlastnili členové mocného rodu Pernštejnů. Jak jinak si vyložit znamení zubří hlavy zdobící kamenný sloup, na nějž je svedena klenba přízemní místnosti domu čp. 97.

Nejen shluk domů, ale i terénní zlom odděluje Vratislavovo a Palackého náměstí. A právě díky své poloze bylo Palackého náměstí původně nazýváno Dolním náměstím či Dolním rynkem. Střed náměstí tvoří kašna, která svou podobu kamenného kvadrilobu (čtyřlistu) získala v roce 1891. V létě roku 1905 byla osazena plastikou Jana Štursy Píseň hor zpodobňující pasáčka s ovcí na klíně. Od roku 1942 je originál plastiky z hořického pískovce umístěn v Horáckém muzeu a na kašně je umístěna kopie zhotovená ve zlínské Škole umění vedené tehdy Vincencem Makovským. Takzvaný Pasáček se stal jedním ze symbolů Nového Města. Není ale jediným sochařským výtvorem zdobícím Palackého náměstí. Na kašně měla být původně umístěna socha Františka Palackého, která nakonec našla své místo v protilehlém svahu. Slavnostně byla odhalena 26. října 1902. Od té doby bylo náměstí nazýváno Palackého, i když oficiálně byla změna názvu potvrzena až v roce 1907. Okupace a zřízení protektorátu však s sebou přinesly nařízení o odstranění všeho, co neodpovídalo „změněným státoprávním poměrům“. A tak byla 28. června 1940 socha Palackého odstraněna a v říjnu téhož roku bylo náměstí opět přejmenováno na Dolní. Po osvobození se název Palackého náměstí vrátil. Na návrat sochy si muselo město počkat do 2. června 1946, kdy byla socha po dlouhých sporech o její umístění znovuodhalena na původním místě. Stejně jako Píseň hor je i socha Otce národa dílem Jana Štursy. Palackého socha je navíc i Štursovou první veřejnou zakázkou.

Obě sochy vznikly z podnětu a za podpory Josefa Jelínka, Štursova poručníka a mecenáše. Josef Jelínek (1829–1903) býval novoměstským koželuhem a majitelem domu čp. 32 na Palackého náměstí (dům s věžičkou), kde se říkalo u bohatých Jelínků. Byl veřejně činným, ať už jako předseda nebo člen řady místních spolků, tak i jako člen obecního výboru (zastupitelstva). V letech 1861–1891 zastával s přestávkami post starosty města. Byl také poslancem Moravského zemského sněmu. Na jeho návrh byla pro kašnu na tehdejším Velkém náměstí zhotovena socha Vratislava z Pernštejna. V roce 1891 bylo Josefu Jelínkovi uděleno čestné občanství města. V otcových stopách šel i Josef Jelínek mladší (1858–1936), který býval velitelem novoměstských hasičů či prvním starostou obnoveného Sokola (mimo jiné též před první světovou válkou majitelem prvního automobilu ve městě). V roce 1913 byl zvolen jako jeho otec starostou města a byl jím až do poválečných voleb v roce 1919. Již od svého zvolení starostou se potýkal s nepřízní části novoměstských obyvatel (té se nevyhnul ani jeho otec). V roce 1923 prodal svůj dům „eráru“ a odstěhoval se do Pardubic. Dům čp. 32 se pak stal sídlem finančních úřadů s okresní působností. Když Nové Město ztratilo statut okresního města, našla v domě své první sídlo v roce 1951 zřízená samostatná hudební škola.[3]

Řadu zajímavých osobností najdeme i mezi obyvateli rohového domu čp. 34. Od roku 1662 až do současnosti je v držení členů rodu Německých. Prvním z nich byl Martin Německý, který se oženil s Dorotou, dcerou Kateřiny Kalouskové zvané Šlejfrlice (patrně byla majitelkou šĺajferny – brusírny). Přídomek přešel i na dům čp. 34, kterému se říkalo u Šlejfrlíků. Díky hudebnímu nadání svých obyvatel získal dům během 18. století jiný přídomek. V roce 1752 se stal majitelem domu Daniel Německý, který byl hudebníkem, městským varhaníkem a později i rektorem městské školy. Od jeho časů se domu čp. 34 začalo říkat u Varhaníků. Nejslavnějším rodákem z domu čp. 34 však byl Daniel Matyáš Německý (1762–1820), dvojnásobný doktor (filozofie a veškerého lékařství), oblíbený lékař, vědec, novátor a samozřejmě také hudebník. Rod Německých dal světu i slavné lyžaře Josefa a Otakara Němce. Přídomek Šlejfrlík výměnou za Varhaníka nezanikl. Přenesl se ale na protější rohový dům čp. 101, který se dostal do držení druhé větve rodu Německých založené Václavem Německým, vnukem Martina Německého-Šlejfrlíka. Z těchto „Šlejfrlíků“ pocházel i František Německý, známý novoměstský hostinský a hoteliér, zakladatel Hotelu Německý stojícího ještě před 30 lety na Masarykově ulici. Zajímavým pojítkem mezi domy čp. 34 a 101 bývala městská brána, která kdysi uzavírala přístup do centra města ze Žďárské ulice.

Žďárská ulice
O původu jména Žďárské ulice není pochyb, tudy se jezdilo z Nového Města do Žďáru. Se jménem dostala ulice do vínku i oheň – žďáření. Požár, který vypukl 13. června 1879 v noci ve stodole domu čp. 84, se zapsal trvale do dějin celého města. Díky silnému větru ženoucímu oheň ke středu města tehdy shořelo 19 obytných a 12 hospodářských stavení. Co do rozsahu nemohl tento požár aspirovat na „titul“ největšího požáru v historii, nicméně stal se podnětem k historickému rozhodnutí. O několik týdnů později – 24. srpna 1879 – byl v Novém Městě založen sbor dobrovolných hasičů.

Žhavá témata však najdeme i u vody. Ke Žďárské ulici patřívaly tři mlýny zmiňované již v 16. století. Nedaleko mostu stával Hánův mlýn (čp. 81). Mlýn vyhořel již při památném požáru celého města v roce 1801. Po tomto požáru byl ještě obnoven. Ke zkáze ho přivedli o několik desítek let později zdejší mlynáři Josef Ondra a po něm Jakub Žák. Budovy mlýna zchátraly a byly zatíženy dluhy. Rozpadající se, ale dobře pojištěný, mlýn v noci 22. června 1907 do základů vyhořel. Mlýn již obnoven nebyl, pouze pila. Od roku 1918 na mlýně začal provozovat pilařskou živnost Filip Jaroš, a právě proto je tento objekt znám jako Jarošova pila.

Požár ukončil činnost i dalšího mlýna známého jako Kazmírův (čp. 35). Původně se tomuto mlýnu a rybníku nad ním říkalo Škrobův. Patrně od dob mlynáře Kazimíra Štampy, který žil na přelomu 17. a 18. století, se začalo říkat mlýnu a rybníku Kazmírův. Posledním mlynářem v Kazmírově mlýně byl Alois Jelínek ze známého fryšavského mlynářského rodu. Historii mlýna uzavřel požár, který vypukl o půlnoci 27. září 1916.

Třetí z mlýnů se dočkal svého zániku i bez přispění ohně. Ke konci 16. století ho postavil pod tehdejším Sadovým rybníkem Jan Štrafa. Rybník se ale dnes jmenuje Klečkovský po Janu Klečkovi, který mlýn v roce 1643 prodal vrchnosti. Mlýnu se říkalo i Ráčkův a rybníku se tak někdy říká dodnes. Posledním mlynářem tu totiž byl Josef Ráček, známý podivín, který nechal mlýn zchátrat a na konci života se snažil získat peníze na opravu od památkového úřadu. Mlýn nakonec koupil novoměstský velkostatek a v červnu 1935 ho nechal zbořit.

Téměř o deset let později zažilo Nové Město i válečný požár. Letadla Rudé armády 9. května 1945 ostřelovala a bombardovala ustupující německé jednotky. Letecký útok zaplatilo životem i několik civilistů, poškozena byla řada domů. Nejvíce jich bylo právě ve Žďárské ulici. Dům čp. 82 listonoše Františka Vyplašila stojící v křižovatce (u zrcadla) dnešních ulic Žďárské a Dukelské již obnoven nebyl. Na jeho místě byl na návrh Vincence Makovského vybudován v roce 1953 kamenný taras. Již o tři roky dříve byla Žďárská ulice přejmenována na Stalingradskou, na paměť města zničeného během druhé světové války. Ke svému původnímu názvu se ulice vrátila v roce 1962

Přírodní poměry
Nové Město na Moravě se nachází v západní části Moravy; je vzdáleno 10 km východně od Žďáru nad Sázavou po silnici první třídy I/19. Leží v nadmořské výšce 600 m n. m. na jižním okraji Žďárských vrchů, které jsou východní součástí rozsáhlé Českomoravské vrchoviny.

Město leží v jižní části Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. CHKO byla vyhlášena roku 1970 a rozléhá se na 715 km² v nadmořských výškách od 490 do 836,3 m (nejvyšší vrchol Devět skal). Je pramennou oblastí mnoha řek, kterou prochází hlavní evropská rozvodnice mezi Severním a Černým mořem. Jedním z typických krajinných prvků v této oblasti jsou rulové skalní útvary, které byly vytvořeny mrazovým zvětráváním na zalesněných vrcholcích Žďárských vrchů, například Malinská skála, Dráteničky, Čtyři palice, Pasecká či Lisovská skála. Zhruba 15 km jihovýchodně od města se nachází westernové městečko Šiklův mlýn. Nad Novým Městem se nachází také největší sjezdovka na Vysočině – sjezdovka Harusův kopec. Sjezdovka je v sezoně uměle zasněžována a osvětlena. Harusův kopec – „Harusák“ je zmiňován již v knize Bohumila Polácha Srub radosti.

Městské symboly

Městský znak

Městský prapor
Městský znak udělil městu dne 30. listopadu 1635 kardinál František kníže Dietrichštejn. Městský prapor udělilo městu předsednictvo České národní rady svým 926. usnesením z 93. schůze dne 7. května 1992.[4]

Znak
Městský znak města Nového Města na Moravě tvoří oválný štít nakoso půlený od pravé horní strany dolů k levé straně, horní polovina je zlatá, dolní červená, dva vinařské nože se stříbrnou čepelí a střenkou v přirozené barvě stojí vedle sebe, jeden na zlatém poli a druhý na červeném poli – ohnutými špicemi nahoru ven, nad noži na zlatém poli je knížecí klobouk, dole mezi střenkami na červeném poli pak sedící, dozadu se ohlížející zlatý lev bez koruny, s pozdviženým jedním ocasem.

Prapor
Městský prapor města Nového Města na Moravě má list nakoso dělený, horní pole žluté, dolní červené, na třetinách listu jsou postaveny odvrácené vinařské nože, délka čepele nožů je 5/10 šířky listu a střenky 2/10 šířky listu, čepele jsou bílé, střenky hnědé, poměr délky k šířce je 3 : 2.

Pečeť
Městskou pečeť města Nového Města na Moravě tvoří městský znak, kolem něhož je nápis "Město – Nové Město na Moravě", rozdělený sněhovými vločkami.

Maskot
Tradičním maskotem Nového Města na Moravě je strašidlo horáckých lesů – Horácký hejkal. Jeho podobu se snažilo vystihnout mnoho novoměstských umělců, tradičním vzorem však zůstává podoba ztvárněná novoměstským rodákem Karlem Němcem. Postava Horáckého hejkala představuje divého muže – skřeta s dlouhými, řídkými rozježenými vlasy a vousy.
Kategorie: cestováníměsta
více  Zavřít popis alba 
  • 2.11.2020
  • 94 zobrazení
sdh-jistebnice
Odhalení pamětní desky P. Gottharda FELIXE v Kolovči
více  Zavřít popis alba 
  • 29.9.2020
  • 69 zobrazení
okraslovaci
Odhalení a požehnání pamětní desky se konalo v Kolovči (rodišti p. G. Felixe) 26. 9. 2020 (2 dny po 80. výročí jeho úmrtí), kterého se zúčastnili emeritní biskup plzeňský František Radkovský, Mgr. Wojciech Pelowski (římskokatolická farnost Koloveč), Ing. Mgr. Pavel Němec, DiS. (římskokat. farnost Jistebnice). Deska je osazena na zdi kostela Zvěstování Panny Marie.
více  Zavřít popis alba 
  • 26.9.2020
  • 48 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
loriane
Foto: Brigita Petrášová

Vážení spoluobčané,
dnes, jako součást vzpomínkové akce Víkend s Peřinou, mělo proběhnout také slavnostní odhalení pamětní desky morkůvským občanům, kteří v roce 1942 zahynuli v nacistických vyhlazovacích táborech. Protože v současnosti není možné tento akt uskutečnit, ale právě v dnešní datum – 4. dubna 1942 – byli tito lidé transportováni z Brna do židovského ghetta Terezín, rozhodla jsem se jejich památku uctít alespoň tímto způsobem. Hudba, která právě dozněla, byla Ukolébavka od moravského židovského skladatele Gideona Kleina, který ji napsal v roce 1943 v terezínském táboře, kde byl jako vězeň organizátorem kulturního života. V roce 1945 i on sám také zahynul ve vyhlazovacím táboře Fürstengrube.
Jsem v tuto chvíli společně s několika dalšími zastupiteli na našem hřbitově, kde je od včerejška na zdi zvonice tato pamětní deska nainstalována. Dovolte mi, abych ji tedy nyní odhalila a jménem vás všech k ní přidala věnec a uklonila se památce našich občanů, rodině Šťastných, i miliónům dalších obětí zrůdné nacistické zlovůle.
A ke jménům na tomto pomníčku vám řeknu alespoň pár základních informací.
Jindřich Šťastný, nar. 1. ledna 1872 v Morkůvkách na č.p. 152, kde také žil, byl i se svojí ženou Babette 4. dubna 1942 deportován z Brna do Terezína transportem Ah č. 208, a 15. října 1942 transportem Bv č. 803 dále do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde zahynul.
Jeho žena, Babette Šťastná, rozená Spitzová, se narodila 4. července 1879 a pocházela z Přítluk. Společně se svým manželem Jindřichem bydlela před deportací na adrese Morkůvky 152. Transportem Ah č. 207 byla 4. dubna 1942 deportována z Brna do Terezína, a odtud pak 15. října 1942 transportem Bv č. 802 do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde zahynula.
Jejich dcera Terezie Wodakova, rozená Šťastná, nar. 17.6.1905 v Morkůvkách 152, byla v té době provdána za Maxmiliána Wodaka z Brumovic, a také měla před deportací úřední adresu v Brumovicích. Dle pamětníka však z nějakého důvodu i nadále žila sama u rodičů v Morkůvkách. Deportována byla také 4. dubna 1942 do Terezína transportem Ah č. 256, a hned 18. dubna 1942 dále transportem Ap č. 450 do tábora Rejowiec. Ten byl pouze transportním ghettem, takže není jisté, že právě zde zahynula, ale její stopa, kterou se mi podařilo vypátrat, zde končí.
Její bratr Leo Šťastný, nar. 16. dubna 1901 v Morkůvkách č.p. 152, před válkou údajně žil i v Bratislavě. Dle vyprávění pamětníka byl také 4. dubna 1942, společně s celou rodinou, odvlečen do tábora Terezín. Jaká byla jeho cesta, se mi podařilo zjistit jen částečně, avšak byl jediným z rodiny, který přežil a vrátil se domů. Po válce žil v Ladné u Břeclavi s Annou roz. Blažejovou a v roce 1962 spolu odcházejí do Hodonína, kde mé informace končí.
A ještě mi dovolte pár slov o zmiňovaných táborech:
Rejowiec bylo tranzitní ghetto v okrese Lublin, kam směřovalo mnoho zahraničních transportů. 18. dubna 1942 sem odjel z Terezína také transport s označením Ap s tisícovkou osob. Byl vytvořen takřka výhradně z Židů přibylých do Terezína brněnskými transporty. Část jich byla přesunuta do tábora Sawin na zemědělské práce, kde mnoho vězňů podlehlo tyfové epidemii. Rejowiec patřil k tranzitním ghettům, takže z něj další cesta vedla do jiných táborů, zpravidla do vyhlazovacího tábora Sobibór. Čeští Židé se z Rejowce dostali také do Majdanku či Osvětimi. Proto nemůžeme s jistotou určit, kde a kdy zahynula Terezie Wodakova. Počet zachráněných osob z tohoto transportu je 3.
Treblinka patřila spolu s Belzecem a Sobibórem mezi vyhlazovací tábory pro akci Reinhard. Stál na železniční trati Varšava – Bialystok, na obdélníkové ploše 600x400m, obehnán byl dvěma řadami plotů z ostnatého drátu. Do vnějšího plotu byly pečlivě vpleteny borové větvičky tak hustě, aby znemožňovaly komukoliv sledovat dění uvnitř. Podobný je i věnec, který jsem právě zavěsila pod pamětní desku. Tábor byl rozdělen na tři části – první pro personál a pracující vězně, druhou pro příjem a shromažďování vězňů a třetí pro vyhlazovací účely, kde byly plynové komory, hromadné hroby a hranice pro kremaci. Z Terezína bylo do Treblinky vypraveno 10 transportů, jejich znakem bylo, že většina z nich byla sestavena především z osob starších 65 let. O osudech deportovaných vězňů se však neví téměř nic, většina šla ihned po příjezdu po plynových komor. Z 18 004 osob, kteří byli do těchto transportů zařazeni, se vrátili jen 2 lidé. V osmém transportu Bv, který odjel z Terezína 15. října 1942, bylo 481 z 1998 osob z brněnských transportů, mezi nimi i manželé Šťastní.
Během nacistického holocaustu – Židé dávají přednost výrazu „šoa“ – bylo vyvražděno více než 6 miliónů lidí. Tyto oběti pro nás musí být výstrahou, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí, ale že jsou to hodnoty, které musíme neúnavně chránit a připomínat. Jsem hrdá na všechny své spoluobčany, kteří si to uvědomují a váží a ctí si svých předků, kteří za ně položili život. Jejich oběť nás k tomu zavazuje.
A na závěr mi dovolte, abych uctila památku rodiny Šťastných státní hymnou. Měli ji zde, na hřbitově, právě v těchto chvílích, zpívat naši mužáci. To, bohužel, není možné, ale přesto věřím, že ji uslyšíte velmi rádi také proto, že si v těchto nelehkých časech více než kdy jindy všichni uvědomujeme potřebu sounáležitosti napříč národy, ale i vlastenectví, vzájemné pomoci, míru, rodiny, práce a dalších, často opomíjených hodnot.
Děkuji vám.
Brigita Petrášová
více  Zavřít popis alba 
  • 6.4.2020
  • 78 zobrazení
jirka-suchomel
Na rohu ulic Václavova a Ressova byly odhaleny pamětní desky parašutistů, kteří se skrývali v kostele sv. Cyrila a Metoděje po útoku na Reinharda Heydricha. Po souboji proti přesile, byla jejich těla vynesena právě sem. Co destička, tak na tom místě 18. června 1942 spočinul naposledy onen hrdina.
více  Zavřít popis alba 
  • 23.3.2020
  • 28 zobrazení
nezradime1938
V upomínku Antonína Cupáka a Karla Gromeše, kteří byli 28 února před 75 lety popraveni v koncentračním táboře Flossenbürg za ukrývání a pomoc parašutistům skupiny SILVER B , Jana Zemka a Vladimíra Škachy.
ČEST JEJICH PAMÁTCE
více  Zavřít popis alba 
  • 6.3.2020
  • 21 zobrazení
mildovo74
Bylo mi umožněno poprvé tak zveřejnit po 78 letech dokumenty a fotografie rodiny, seznámit Vás tak s jejími členy. Zdroj ze soukromých důvodů neuvádím.
Václav Vandrdle ( *13.2. 1900 - + 10.6. 1942 )
Narodil se a vyrůstal v Lidicích. V letech hospodářské krize přišel o práci a byl několik let nezaměstnaný. Teprve v roce 1932 získal místo obecního strážníka. Společně s paní Annou Pekovou zasadili v roce 1941 tři obecní hrušně podél cesty od můstku ke škole. V roce 1949 byl prohlášen za mrtvého. Úmrtní list byl vydán až v roce 1958 v Buštěhradě.
Václav Vandrdle ( * 12.10. 1924 - + 10.6. 1942 )
Navštěvoval měšťanskou školu v Buštěhradě. Učil se u fy Hrabě a Lozovský v Kladně zedníkem.
Josef Vandrdle ( *28.10. 1928 - + 2.7. 1942 )
LODŽ ( Polsko ): 88 dětí z Lidic bylo přepraveno do areálu bývalé textilní továrny v ulici Gneisenau. Dostávají korespondenční lístky a obyčejnou tužku, aby napsaly vzkaz někomu z rodiny. Odtud posílá Josef Vandrle poslední korespondenční lístek. Byl usmrcen s ostatními lidickými dětmi plynem v Chelmnu. Navštěvoval měšťanskou školu v Buštěhradě.
V roce 2011, dne 28.5. se konaly oslavy 120. výročí otevření staré školy v Buštěhradě. Byla odhalena pamětní deska Lidickým dětem, které se po 10. 6. 1942 do školy již nikdy nevrátily. Původní myšlenka vytvoření pietního místa ve škole se zrodila u lidického knihovníka pana Zdeňka Fouse ( návrh školní tabule a z keramiky vytvořit sešity se štítky na kterých by bylo jméno a třída žáka nebyl použit ). Této myšlenky se ujali žáci základní školy, kteří pod vedením paní učitelky Lidmily Vošmikové a za velké podpory paní starostky obce Lidice Veroniky Kellerové a místostarosty pana Tomáše Skály vytvořili toto dílo.
( zdroj: https://www.facebook.com/groups/127422871193995/permalink/613841472552130/ ) zde najdete i několik fotografií z odhalení desky ).
Josefa Vandrdlová, roz. Kalendová ( * 6.5. 1898 - + 11.8. 1973 )
Od roku 1942 v koncentračním táboře Ravensbrück No: 11861
Odtud se vrátila a žila v nových Lidicích v č.p. 24, až do smrti v roce 1973. Pohřbena je na Buštěhradě.
Zde jsou všichni pohromadě. Tuto fotografii nechala v roce 1956 vyrobit paní Josefa Vandrdlová jako vzpomínku na své nejbližší. Do poslední chvíle doufala, že se jí nejmladší syn Josef Vandrdle odněkud vrátí.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 2.3.2020
  • 64 zobrazení
pcupr
Dnes,16.2.2020, byla na Buchlovkameni, odhalena pamětní deska na našeho nedávno zesnulého kamaráda, Vojtu Rosůlka. Desku zhotovil kovář pan Pavel Vajdík z Veselí n. Mor. Vzpomínkovou řeč za turisty měl p. Franta Čevela , za horolezce Rosťa Blaha a na kytaru zahrál Bufi Rosůlek.
více  Zavřít popis alba 
9 komentářů
  • 16.2.2020
  • 302 zobrazení
wendy3
10,5 km dlouhý okruh kolem Mšena se spoustou nádherných skal a bludišť. Občas náročné a jednou dokonce řetězy.
V dubnu 2016 byla v Mšeně na domě Na Skaličkách 28 odhalena pamětní deska, věnovaná J. B. Cinibulkovi. Josef Bedřich Cinibulk byl významným českým učitelem, vlastencem a propagátorem turistiky na Kokořínsku. Do Mšena se přistěhoval v roce 1902 a působil zde jako učitel a později ředitel školy. Byl také členem Okrašlovacího spolku pro Mšeno a okolí.
více  Zavřít popis alba 
  • 8.2.2020
  • 60 zobrazení
ivooa
Dne 21. 1. 2019 v 16:00 byl v T.J. Sokol Praha Královské Vinohrady slavnostně odhalen pomník generálovi Eliášovi za účasti starostky ČOS Ing. Hany Moučkové, představitelů sokolské župy Jana Podlipného, T.J. Sokol Praha Královské Vinohrady a MČ Praha 2.
více  Zavřít popis alba 
  • 21.1.2020
  • 117 zobrazení
nezradime1938
Dne 7.ledna 2018 byla odhalena na policejní stanici v Královém Poli pamětní deska praporčíku Hynku Viktorínovi, zastřelenému ve službě vojenským zběhem 7.1,1939.

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=11922
https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=3458
více  Zavřít popis alba 
  • 6.12.2019
  • 16 zobrazení
pepajda45
  • 24.11.2019
  • 57 zobrazení
az-181pr-cb
Odhalení pamětní desky brigádního generála Františka VÁVRY v Doudlebech - Straňanech
Kategorie: oslavyudálosti
více  Zavřít popis alba 
  • 18.11.2019
  • 68 zobrazení
kenasport
V sobotu 9. listopadu proběhlo na budově Muzea Josefa Hyláka v Radnicích slavnostní odhalení pamětní desky Františku Fišerovi. Paní Fišerová seznámila přítomné s profesním životem českého akademického malíře, odborného restaurátora církevních staveb a autora uměleckých návrhů vitráží. Starosta města Jan Altman připomněl významné radnické osobnosti, jako byli Antonín Jaroslav Puchmajer, Josef Hylák, herce nevelkých rolí Václava Kotvu a ode dneška si zde na budové připomínáme další osobnost Františka Fišera.

Od neděle 10. listopadu do 8. prosince je k vidění v Múzické kavárně La Boema výstava mapující dílo Františka Fišera v oblasti restaurování nástěnných maleb a obrazů, uměleckých návrhů vitráží i jeho další tvorby
více  Zavřít popis alba 
  • 9.11.2019
  • 35 zobrazení
Reklama