Hledání

27.7. jsme konečně dorazili na Capo Rizzuto, kde jsme měli zarezervovaný dům. Cestou jsme se mírně děsili, co nás čeká, protože krajina se výrazně změnila, odpadky kolem silnice se válely i zde, na polích všude kolem pracovali černoši, každou chvíli jsme míjeli nějaký požár, ale když jsme dorazili k místu ubytování, byli jsme nadšeni. Potěšila nás opravdu obří terasa s nejkrásnějším výhledem na moře, jaký jsme kdy měli - parkování v zahradě, dvorek s grilem, vše obklopeno zelení, že k nám nebylo odnikud vidět, zato my jsme viděli vše potřebné - dům se nám okamžitě zalíbil natolik, že jsme si jej nafotili a pokud se nám nepodaří sehnat to, co už dlouho hledáme a nikdo "to" nechce prodat - předválečnou vilu u Prahy. Pokud nám tedy není souzená, necháme si postavit tento praktický dům s velkou terasou - bohužel bez moře se budeme muset obejít, bez vedra se ale obejdeme rádi.
Do 3.8. jsme si užívali nádhernou, písečnou pláž, blbnutí v moři, plavání a terasy - ani nás nenapadlo courat někde po restauracích - měli jsme k dispozici krásnou, vybavenou kuchyni a čerstvé suroviny jsme jezdili nakupovat do nedalekého Lidlu. Ovoce bylo opravdu zralé a lahodné - navíc o polovinu levnější, než u nás. Hodně jsme nakupovali sýry - opět vynikající a levnější, než u nás. I pečivo nám chutnalo. Co jsme nečekali - tak úrodnost tohoto kraje - přestože bylo stále opravdu vedro, na Capo Rizzuto jsou pole s rajčaty, paprikami, melouny, sady meruněk, broskví, fíků.......odevšad teče voda...až na ty všudypřítomné odpadky, no.
Jinak si zde libují v rustikální zdobnosti a ikonách, což ostře kontrastuje právě s tím zmiňovaným nepořádkem. Nešlo přehlédnout, že stavba rádoby pompézního domu začíná bránou se soškami a vázami, někdy pokračuje plotem, ale většinou ke stavbě domu nikdy nedojde - soudě dle omšelosti tohoto bacilu nevkusu. Sama jsem věřící člověk a pokřtěná, ale obří socha žehnajícího Krista - stojící v odpadcích, na stavbách nebo v areálech fabrik působí fakt podivně - a že jsme jich viděli hodně - i několik Soch svobody a stovky soch antických (z betonu).
Chudoba zde sousedí s majetností, dřina s povalečstvím...je to opravdu zvláštní kus země. Každopádně jsme tam nepotkali jediného cizince (krom černochů na polích).
V den odjezdu (3.8.) dojíždíme do Matery. Byl to můj nápad, ale nakonec mě toto historické město trochu zklamalo. Naivně jsem si představovala, že je lidmi zapomenuté a že budeme dlouze procházet úzkými kamennými uličkami takřka sami. :-)) Ondra se mojí naivitě smál, ale taky mu vadil provoz i v té nejstarší části města. Nečekala bych tam obchody s luxusními šperky a hodinkami, které jsem teda jen očumovala, jelikož nemám zrovna narozeniny, ani není výročí :-)) a zatáhla jsem Ondru jenom do starožitnictví, kde se mi sice zalíbil obří talíř, který Ondra chtěl koupit, ale nepřišlo mi dobré s tím chodit po Mateře a následně cestovat do ČR. Lidí tam ale bylo přiměřeně a nijak mě nerozčilovali, teda až na situaci, kdy Ondrovi uletěl klobouk a přistál na útesu. Nebyl by to on, aby se nerozhodl, že si pro něj "dojde",jelikož je to dárek ode mě a jelikož on je už takovej. Nepomohlo přemlouvání a nářek všech čtyř dětí, aby to nedělal - já jsem se o to ani nepokoušela - za 9 let společného života vím svoje, tudíž jsem jen poodstoupila s dětmi, odvrátila zrak a s bušícím srdcem v krku nenáviděla ten dav lidí, který s plackami v rukou čeká, že spadne dolů i s tím blbým kloboukem. Čumilové ale nebyli Italové - Ital by si pro ten klobouk nejspíš dolezl taky.
Dobře to dopadlo a my jsme se odebrali jen o pár km dál, kde Ondra našel na googlu něco jako kemp. Tekla tam voda, byla tam elektřina, pár obytňáků a dodávek - samí Italové, my a jedna polská rodinka.
Ondra už mě nepřemluvil ani na krátkou vycházku k vyhlídce na noční Materu - vrátila se mi zpropadená migréna, u které nikdy nevím, co se mi zrovna chystá v životě zkomplikovat, sám tam jít nechtěl, tak fotky jsou jen ty, co nafotil on sám venku u obytňáku.
Mně určitě bude chybět moře, plavání, ta obří terasa a pohodlný, prostorný dům. Doma máme už trochu těsno a na terásce na mě čeká akorát "orbitrek", což je větší dřina, než blbnutí ve vlnách, ale u moře bych žít nemohla - když jsem byla mladší, myslela jsem si, že jo.
Projeli jsme celou tu pomyslnou "dámskou kozačku", pobyli na jejím nejjižnějším výběžku a když jsme se vraceli zpět po opačném pobřeží, viděli jsme za mořem její "podpatek". Ráno jsme jeli palmovými alejemi které střídaly obří kaktusy, následně po dálnici lemované oleandry a večer už jsme projížděli Julskými Alpami, kde jsme i zalehli a ráno se navlíkli do dlouhých kalhot - po 40°vedrech je to zvláštní kontrast.
Poznali jsme zase kus světa a zase se rádi vracíme domů, za naším kocourem, kterýho nám hlídá náš dobrotivý soused a taky nás čeká naše oáza klidu a míru - chalupa.
Itálii a Italům děkujeme za pohostinnost a bezprostřednost.

Pokud nejsou uvedeny ceny, tak výměna za nějakou drobnost (ovoce, čokoláda...) nebo jen za odnos.
Kde ceny uvedeny jsou, lze smlouvat ;-)

Po Dolomitech jsme se rozhodli absolvovat výlet do Milána, města módy - ani se nebudu červenat, když přiznám, že jsme se na to těšily především s Pájou a to nejen kvůli katedrále, kam se dá vyjít i na střechu, ale i kvůli módě a luxusním obchodům. Biobabu ze mě už nikdo neudělá - ani se o to nikdo nesnaží :-))
V Miláně jsou skutečně snad všichni elegantní - muži nosí hodně obleky - jezdí v nich i na skútrech, převažovaly ve všech případech dlouhé kalhoty, i když bylo 40° ve stínu - nikdo se zde nepotil, kromě nás, kteří jsme na takovou dardu nebyli připravení - klimatizace v obchodech a nejlepší zmrzlina na světě (před katedrálou) utrpení zmírnily. Naše Pája okouzlila nejen ochranku, ale i Nigerijce, kteří prodávali náramky pro štěstí - my jsme je dostali zadarmo, protože štěstí se za prachy koupit nedá. Pak už jsme jenom nemohli najít auto a v uličkách kolem nás kroužili zlodějíčci na kolech, které jsem odehnala několika prudkými otočkami, čímž jsem dala najevo, že o nich vím a obrat se nenechám. Všechny ženy mají na nohou kecky a to ke všemu - muži mají elegantní boty a ženský šmajdají v keckách a je fuk, že jsou od Gucci a za 700 Eur. Potěšilo mě, že v Miláně mají i Mango - obchod, kde nakupuju skoro všechno na sebe, jelikož u všeho, co tam koupím, mám pocit, že to šili na mě. Doporučuji hodně vysokým jedincům, co mají problém sehnat fakt dlouhý kalhoty nebo šaty v malé velikosti. Většina jiných obchodů počítá totiž s tím, že úměrně s výškou postavy přibývá i velikost prdele a bachoru. Ondrovi naše courání po obchodech nevadilo - byla tam totiž klimatizace :-)). Tolik k módě..
Po rozpáleném Miláně jsme zamířili k Pise - sen našich starších holek - vidět tu věž stojící nakřivo. Dojížděli jsme v nočních hodinách, silnici lemovaly polonahé prostitutky, Děti už po sprše naštěstí dáchaly v postelích - plánovali jsme vstát ráno v 7 a k věži dojít před otevíračkou, kdy tam nebudou lidi. Jelikož nad ránem se spí nejlíp (není vedro), záměr nevyšel a na fotkách krom nás jsou i davy turistů a fotky za moc nestojí - pořád se někdo motá před i za váma. Věž je fakt nakřivo - viděli jsme to na vlastní oči a jednou to stačilo.
Před odjezdem z Pisy se nám poprvé nepodařilo nastartovat obytňák, což se nám cestou směrem k Vesuvu stalo ještě několikrát, ale i v Pise se daly koupit startovací kabely - došlo i k výbuchu baterie - naštěstí vystříknuvší kyselina způsobila jen díry v Ondrových nejoblíbenějších kraťasech - na funkci rostlináře to nebude mít vliv. Baterii záhy vyměnil, aby cestou přišel na to, že ani ta stará chudák za nic nemohla a problém způsobuje dobíjení, takže jsme se dalších pár stovek kilometrů neobešli bez pomoci dobrých lidí. Poznali jsme přitom mnoho Italů, indiánů i Senegalce - rozdali pár českých piv a těšili se, jak složíme hlavy na Vesuvu s výhledem na noční Neapol - vyndáme pivo z ledničky a pak usneme tvrdým spánkem - mně se oči klížily už cestou - ha..ha...hahahahahaha...ha!
Tak za prvé - Neapol je největší smetiště, jaký jsme kdy viděli - odpadky všude, kam se podíváš - po zemi, na plotech, u silnic......kolik tam musí žít potkanů, to by asi taky bylo na rekord. Za druhé - zapomněli jsme na noční život Italů a to bez ohledu na to, že byl všední den - při výjezdu na Vesuv (už tak po úzkých cestách) sjíždělo dolů tisíce malých fiátků - v každém sedělo cca 5 ožralých lidí, spojka smrděla, klíňák řval a nebralo to konce. Nutno dodat, že když bylo třeba, z nějakého autíčka vždy vyskočil mladík a dokázal hravě zkorigovat celou situaci na milimetry - přeřval by i amplión - všichni se začali poslušně řadit a my se po centimetrech na ten Vesuv skutečně vydrápali. Neapol z výšky a rozsvícená skutečně pohledná je.
Vesuv - odpadky - a tučné vstupné - opět jsme se zachovali jako shnilí pracháči a zbývající asfalt až pod vrchol Vesuvu dojeli taxíkem - dělá to tak spousta lidí - většina. Pak se jde cca 1,5 km pěšky, ale před tím se platí 40 Eur vstupné - fakt se tam platí za vstup ke kráteru :-)) Zde jsme potkali slováky a spoustu snobů z výletních lodí. Nejlepší byly klasicky asiatky - štrasové sandálky, žabky - třpyt, lesk, bakelit. Ne, že by to bylo nějak náročné, ale např. naše kecky šly po této akci do pytle a půjdou do pračky. Na Vesuvu bylo překvapivě docela fajn - pofukovalo od moře - dost se prášilo a mě trochu zklamala velikost kráteru - teda - čekala jsem, že bude větší, když nadělal takovou spoušť. No a nedivila bych se, kdyby se znovu nasral a bouchnul, protože se na ten bordel dole třeba už nemůže dívat.
No a když Vesuvio, pak i Pompei..... Zde měly překvapivě všechny děti vstup zdarma - a to i Pája, ale nutili ji postavit se do fronty na volnou vstupenku a nás nechali stát s malými dětmi za vstupem. Všimla jsem si, že některé podobně "vyspělé" slečny pouští i bez volňáska, což mě rozezlilo natolik, že jsem začala hlasitě nadávat a rozhazovat rukama - přesně tak to totiž dělají Italové a situace byla ihned kladně vyřešena. Tímto si dovoluji stručně okomentovat charakter typického Itala:
Ital nemluví, Ital huláká - nevadí mu drzost - naopak - drzost je očekávána a respektována.
Ital nemluví jinak, než italsky - anglicky neumí nebo nechce komunikovat. Nikde nenajdete nic v angličtině, či jiném jazyce, než v italštině. Mýtná brána s vámi taky komunikuje jen italsky.
Ital nečučí neustále do mobilu, Ital se rozhlíží kolem.
Ital jí jen dobré a kvalitní jídlo.
Ital je stále v pohodě a usmívá se. Když huláká (mluví), dělá to přívětivě a srdečně.
Ital řidič - nepoužívá blinkry. Pokud blinkr náhodou použije, zapomene jej vypnout - vždy a každý!! Zásadně vjíždí do cesty - na dálnici i na stopkách - nikdy nerespektuje přednost danou pravidly - to samé očekává od vás - nevadí mu to.
Ital používá klakson a prostřeníček - troubí pořád - ze začátku máte pocit, že je to na vás - někdy ano, ale Ital troubí i jen tak, pro radost. Když mu ukážete prostředníček taky, má radost.
Porušuje všechny předpisy a nevadí mu ani, když je porušíte vy. No camper rovná se kempujte, kde chcete, nikdo vás nevyžene. Pokud zakempujete na soukromém neoploceném pozemku, Ital vás s úsměvem pozdraví - však mu nic neubude. :-))
Ital neumí plavat....teda jeden ze sta jo, ostatní postávají ve vodě a mluví - teda řvou.....hodiny a hodiny. Italy na pláži bych rozdělila na pózovače, postávače, žvaniče a procházeče.
Ital na pláži je upravený - má sexy plavky, sexy sestřih, když vousy, tak sexy, sexy voní, má sexy, vysportované tělo, má luxusní pánskou kabelku a dle teenagerů, se kterými se naše holky na dovolené seznámily, jsou z 90ti % 4% :-)) Ale je i možné, že jsou jen nároční na protějšky :-))
Každopádně Ital je milý, usměvavý pohodář - mně přišli všichni stejní, jak přes kopírák, proto jsem je taky nacpala do jednoho pytle.
Italky moc hodnotit nebudu - co se nelíbí mně, můžou jiní klidně obdivovat - jsou taky milé, usměvavé pohodářky, ale Sophia Loren je jen jedna. Nelíbí se mi, když se snědý holky snaží být za každou cenu blond a nemusely by mít všechno flitrový a lesklý - asi to k této části země nějak patří. Krásnou paní jsem tam ale potkala - bylo jí ale tak okolo 60ti a tu Loren mi fakt připomínala.
Italky se neopalují nahoře bez - tohle dělají jen české doroty - hlavně ty, co by si ty poklady měly spíš schovat.
Italky ale zcela jistě umí vařit - majitel domu jednou přinesl bednu čerstvé zeleniny, ovoce a kytici čerstvých bylinek - z toho usuzuji, že tady se směsi koření a dochucovadel nepoužívají.
Ale zpět k Pompejím - pro mě - překvapila mě velikost. Představovala jsem si cca hodinku mezi ruinami, ale je to ne celý den minimálně a co je fascinující - stále se tam pracuje, stále nové objevy.
Ondra dokonce prohlásil, že letecky si dá Pompeje klidně ještě jednou, projde je celé, ale s batůžkem, svačinkou, pitím a v jiné roční době, než ve 40°vedru, které tedy vůbec nemělo v úmyslu polevit.
O to víc jsme se těšili na moře. (Pokračování příště!!)

Tak máme u konce poslední den pobytu. Po prodloužené večerce a fandění - 1. třetině, máme už všechno v postýlkách a zítra už nás jenom čeká velký úklid a balení.
Dnes byl velmi náročný den, ale v tom nejlepším slova smyslu. Ráno jsme se probudili a zjistili, že víla konečně nepláče a my můžeme jít ven bez pláštěnek. Prvním naším úkolem bylo, nalézt Krakonošův plášť, na který si chtěl přišít knoflíky, ale plášť mu ve včerejší sněhové vánici ulétl. Plášť jsme nakonec našli, ale nejdříve jsme museli prozkoumat okolí chaty. Nejdříve jsme vyrazili na domluvenou návštěvu k sousedům do penzionu Jonáš, kde jsme si mohli pohladit zvířátka a potěšit se z radostného poskakování malého prasátka. Potom následoval průzkum lesa a nalézání různých malých pokladů, klacků a kamenů. Máme jich spoustu sebou v kufru. Pak následoval oběd - polévka a masíčko s rýží. Po krátkém poledním klidu následovala oslava narozenin Ann. Všichni jsme si pochutnali na narozeninové zmrzlině s ovocem. Odpolední program byl jasný - nalézt ztracený poklad místních permoníků. Museli jsme jít podle mapy a po cestě ještě splnit spoustu úkolů. Poklad byl nalezen k radosti všech přítomných. Pak rychle fotky s Krakonošem, večeře - knedlíčky s uzeným a špenátem a další oslava. Tentokrát jsme přáli paní učitelce Veronice k jejím krásným narozeninám.Všechny děti si připravily pro paní učitelku obrázek a Veroniku rozbrečely. No a ještě vysprchovat, přečíst pohádku, pohledy a v pyžamech na hokej. Dnes byl opravdu maraton.

Masokombinát Krásno - muzeum řeznictví - prohlídka města ( foto Marie W. Ludvík J.a Vašek L. )
Tento vlastivědný program si nenechalo ujít 40 seniorů. A ve vlaku bylo při kytarách veselo!
MM poslala tuto SMSku: Valmez-muzeum uzenin-masokombinát-ať Vám dají i ochutnat!/P.S. L.Przeczek: Leckteří politici jsou jako bumerang,vždy se vrátí tam,odkud je vyhodili./Pranostika:Když noční únorový vítr řádí,dobrou úrodu ovoce přivádí./ Učitel vykládá v hodině biologie: Minule jsme si řekli,že ze zvířat jíme maso. A co děláme s kostmi? Pepíček se hned hlásí: Kosti prosím klademe na okraj talíře./Ahoj!Vaše MM.

Ukázka z 16 670 nálepek, přívěsků, štítků z ovoce a zeleniny.

Dolní Lomná Doubrava - Kamenitý - Kozubová - Košařiska ( foto Jenda K. + Ludvík J. + Marie W.)
Nádhernou vycházku si prožilo 21 turistů seniorů, z fotek to je zřejmé! MM poslala tuto SMSku: Bocanovice-Kozubová-Košařiska-trasa krásná,srdci blízká./P.S. Goethe: Když nemáš sil,abys hořel a šířil světlo,aspoň nezacláněj!/ Pranostika:Chladno a večerní mlhy v máji, hojnost ovoce a sena dají./ Otec čte detektivku.Přijde k němu Pepíček. Co chceš,synku? ptá se otec,aniž zvedne oči od knihy. Dvě stovky na kino,nebo ti řeknu,kdo je pachatel!/ To je vyděrač! Ahoj,mějte se co nejlépe!Vaše MM.

Přesná trasa je na začátku našeho putování norským severem nejasná a skoro až do konce se to nezmění. Ve hře většinou bude několik variant a Bůh ví, že Čert nikdy nespí. Budeme měnit trasu podle okamžitého apetitu, možností a rozmarů počasí. Dnešní cíl ale jasný je. Leží vzdušnou čarou necelých 300 km severovýchodně od Tromsø a jmenuje se Alta.

Před cestou je třeba nakoupit zásoby a tak vyrážíme ze snídaně rovnou do sámošky. Nákupní škatule se postupně plní jeleními klobásami, naloženými rybami a olejovkami, pivem, arktickým chlebem, ovocem, zeleninou a dalším nezbytným proviantem.

Opouštíme Tromsø a máme dlouhou cestu před sebou. Volíme delší trasu po pevnině, přesto, že je delší (380 km). Případné čekání na trajekt by mohlo zkomplikovat situaci. Členité pobřeží s fjordy, zakusujícími se do pevniny, nás zpočátku odkloní na východ a až zhruba po 80 km se stočíme směrem k Altě. Dnes se budeme pohybovat v dosahu moře, jen jednou s ním ztratíme kontakt na delší dobu, když budeme přejíždět hřeben oddělující Altafjord. Pobřeží je členité a krásné. Kvůli četným mostům člověk za chvíli ztratí přehled, zda je na pevnině či na ostrově. Seat Arona je jakýsi pokus o crossover, což skýtá výhodu vyššího podvozku. Co chvíli toho využijeme a sjedeme ze silnice na pláž, když se nám to tam hodně líbí. Jelikož se nám to hrozně líbí dost často, tak cesta nepokračuje příliš závratnou rychlostí.

Odpoledne se dozvídáme, že naše Adélka se chystá na svět co nevidět. A skutečně si večer můžeme plechovkou piva připít na její úspěšné vkročení do života!!!

Prvních 14 dní v říjnu jsme s dětmi poznávali ovoce a zeleninu, některé ovoce bylo hodně exotické a děti vše rády ochutnaly. Tímto děkujeme rodičům, kteří s námi spolupracují a podílejí se tak na vzdělávání všech dětí v naší třídě :-)
Chutnali jsme krásného ovocného páva, kterého připravila maminka od Patrika Z., který oslavil 3 roky.

Poslední dny v říjnu nás provázelo téma třídění odpadků, i když je to oblast, která není pro děti úplně jednoduchá, snažili jsme se téma uchopit zábavně, formou her a zajímavých činností.

Téma ovoce a zelenina

Výstava ovoce a zeleniny 21.-22.9.2019 se v restauraci Pod Habešem uskutečnila tradiční výstava ovoce a zeleniny. Od jejího uspořádání neodradil palkoviceké zahrádkáře ani letošní výrazný pokles úrody všech druhů ovoce, kterou poškodily mrazy a sucho.

Na karnevale jsme měli kromě soutěží, dobrůtek a tance, také velký výběr ovoce a zeleniny. V rámci projektu Ovoce do škol jsme od dodavatele dostaly ochutnávkové bedýnky plné vitamínů.

V týdnu od 7.1.-11.1. jsme chodili navštěvovat starší spoluobčany. Společně jsme koledovali, každý od nás dostal přáníčko a ovoce, které děti nasušily. Děti na oplátku dostaly sladkou odměnu.

Dnes nás Anička pozvala na Ondřejník 710m. Sešlo se nás 16 a 3 muži měli co dělat, aby vymrskali 13 žen.V polovině cesty jsme se zastavili u lesního samoobslužného baru. Tentokrát tam ale byli 3 chlapi, kteří nás obsluhovali, dostali jsme vinný střik s ovocem a nabízeli z připraveném krbu špekáčky. My jsme se však jen občerstvili, čekal nás ještě pořádný výstup. Zpáteční cesta po hřebenu na Opálenou, by už byla pohodová, nebýt toho, že jsme si bybrali krkolomnou zkratku plnou kořenů a kamení a přišli jsme ze zadu u stodoly Opálené, takže ti, kteří šli loukou, tam byli dřív než my. Počasí nám však přálo, všichni jsme bez újmy došli.
22.4.2019