Hledání

5 911 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

eliska1404
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • květen 2009
  • 61 841 zobrazení
  • 109
bambitky
tomu řikám slušně vykuněná dovolená
více  Zavřít popis alba 
21 komentářů
  • srpen 2012
  • 64 602 zobrazení
  • 208
costache
🍇 Říká se, že BURČÁK je mléko starců. Burčák tedy stařečkům nahrazuje polotučné mléko a pivíčko plnotučné mléko. Zkvašený vinný mošt zpravidla obsahuje 1 až 7 % alkoholu. Kvašením vinného moštu se z glukózy a cukru stává alkohol. To znamená, že v raném stadiu burčák obsahuje minimum alkoholu a je sladký. Postupně, když kvašením alkohol dosáhne hodnoty asi 4 %, začíná nápoj "bouřit". V této fázi "bouření" se kvasinky množí nejrychleji a burčák se dostává do své nejlepší fáze. Ve chvíli, kdy je prokvašena polovina cukru a alkohol dosahuje přibližně 6 %, je burčák v nejlepším rozpoložení pro konzumaci. Burčák obsahuje velké množství vitamínů, minerálů, bílkovin a kvasinek. Je výborným zdrojem flavonoidů (které regenerují a zpevňují cévy), stopových prvků (jako zinek nebo železo) a vitamínů skupiny B. Například tiamin - vitamín B1 podporuje srdeční činnost. Kyselina pantotenová zase chrání tělo proti onemocněním sliznice a zažívacího ústrojí. Burčák tedy působí příznivě na cévní systém a zažívání, dobrý vliv má i na pokožku.
🍷 Podle vinařů bychom ho mohli vypít tolik, kolik krve máme v těle. Což je 4 až 6 litrů. Podle mě je rozumné vypít takové množství, které každý jednotlivec uzná za vhodné a které mu prospěje - třeba jen skleničku. Znalci také tvrdí, že k burčáku se nečichá. To kvůli kvasinkám, kysličníku a bublinkám. Mě tyhle důležité vinařské rady připomínají hlášku pivařů, že "Není špatné pivo, ale špatný hospodský". Jsou to kecy. Špatné pivo existuje a k burčáku ZÁSADNĚ čichám. Jako ke všemu, co se chystám vypít či sníst. A že se s burčákem neťuká? To možná platí pro pověrčivé vinaře.
💩 A víte jaký je rozdíl mezi červeným vínem, bílým vínem a burčákem? Červené víno roztahuje cévy, bílé víno roztahuje nohy a burčák roztahuje konečník.
PIJTE BURČÁK! Je lepší se pokakat💩🚽🧻, než oslepnout z pančovaných metanolových šnapsů.

#burčák#žena#nachmelené#kvas#gopnik#Гопник#Kвас
více  Zavřít popis alba 
12 komentářů
  • prosinec 2003 až říjen 2019
  • 33 357 zobrazení
  • 133
dobesovi
Navštívili jsme hned několik kouzelných míst a poznali překrásnou přírodu. Do poslední chvilky jsme nevěděli jak nás Bulharsko překvapí, ale musíme říci, že předčilo naše očekávání. Největší odměnou, ale bylo vysněné Chalkidiki, které patří na přední příčky.. Místa, které jsme zde navštívili, jsou stále nedotčena přírodou a pláže poloprázdné ... to moc v Řecku nebývá zvykem a je to hlavně díky tomu, že zde nenajdete žádné hotelové komplexy. Hlavní náplní bylo opět moře, dovádění a potápění se ve vodě, jinak už to u nás nejde :) Jsme přece u moříčka. Markétka se zdokonalila v plavání a Michalka se plavat naučila :) Každý si přišel na své a domů vezeme plno nádherných zážitků.. Dovolená se vydařila ve všech směrech a byla kouzelná! Hlavní dík patří Marťovi :)
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • srpen 2014
  • 17 411 zobrazení
  • 42
ondrejhavelka
Chystáme se navštívit jeden z nejkrásnějších domorodých kmenů v Africe, kmen Himbů. Zatím nemáme nejmenší tušení, že naše první setkání proběhne v nálevně za velmi neformálních okolností. V Oshakati stojíme na stopu asi hodinu, když nás berou dva běloši v novější nákladní Toyotě. Do Opuwe je to nějakých 300 kilometrů rozbitou štěrkovou cestou, takže si říkáme, že bychom dnes mohli ukrojit alespoň polovinu vzdálenosti. Řidič nám podává ruku a seznamujeme se. Jmenuje se Daniel a je mu asi padesát. Spolujezdec, hubený osmdesátník, se jmenuje Luis. Daniel říká, že ještě nakoupí nějaké pití, protože dál už je jenom pustina. K našemu překvapení vychází z obchodu se dvěma lahvemi whisky a lišácky se usmívá.

Jakmile jsme se rozjeli, pochopili jsme, že chlapi nepojedou podle předpisů. Letíme buší díra nedíra, sotva se zvládáme udržet na korbě. Když sedíme přímo na ploše korby, bolestivé nárazy do kostrče se nedají vydržet. Když si sedáme na batohy, působí jako trampolína a několikrát málem vylétáme z korby. Těžko říct, co je lepší, a tak celou cestu kombinujeme obojí. Za hodinu se stahuje okénko a do buše letí prázdná láhev whisky. Nakukuji dovnitř zadním okénkem a vidím, že Luis rozdělává druhou láhev. Daniel ještě zrychluje.

„To bude solidní mejdan,“ říkám Míše, která se snaží udržet na korbě, oči vytřeštěné jako uzená ryba. Za další hodinu letí z okénka do buše druhá prázdná láhev. Necítíme zadní část těla, všechno nás bolí, jsme vytřepaní jako praporky ve vichřici. Naštěstí zanedlouho brzdíme a zastavujeme u maličké vesnice. U cesty je zamřížovaná betonová krychle pomalovaná roztomilými obrázky chlastajících černochů – místní bar. Barman je chráněn velmi silnou mříží, jako ostatně všude v subsaharské Africe. Určitě ví proč. Luisovi a Danielovi dvě láhve whisky nestačily a dostali chuť na pár piv. Zvou nás, a to se prostě nedá odmítnout. Když otevíráme čtvrtou rundu piv, přichází zdejší černošské prostitutky.

„Tak pojď bělásku, trochu si zaskotačíme,“ zkouší na mě jedna z nich a rukou mě chytá v rozkroku. Druhá mě v tutéž chvíli masíruje zadek. Trochu rozpačitě ukazuji na Míšu, která ještě rozpačitěji odhání lehké děvy pryč ode mne. To však neznamená, že by mi daly pokoj.

Luis mezitím na ex vypil pivo, hlasitě odříhl a rozvážně říká: „Jen ji zkus, není špatná…“

„Jo, ta je dobrá, to jo…“ potvrzuje Daniel. Postupně se dozvídáme, že starý Luis tady měl poměr se všemi ženami z okolí. Holky to uznale potvrzují a po další rundě Luis mizí s jednou černoškou do buše. Daniel ho následuje, ale pouze za betonovou budovu nálevny. Zato však se třemi dívkami najednou. Místo, kde žije civilizací nezasažený kmen Himbů, jsme si představovali poněkud jinak, ale Afrika je Afrikou právě pro to, jak dokáže znovu a znovu šokovat.

Po dalších třech pivech se musím sám sobě přiznat, že mám slabost jak pro blondýny, tak pro černošky. Zkrátka se to ve mně nějak spojilo. V duchu vedu rozhovor sám se sebou, zda jsou přitažlivější bělošky nebo černošky. Obě mé já nakonec dojdou k překvapivé shodě, že dívky mohou být přitažlivé při jakékoli barvě pleti, očí i vlasů. To mě uklidnilo a Míša si mě začala viditelně hlídat. Být tady sám a nebýt zadaný, asi bych po počtu piv, jež jsem už vypil, obešel bar celý. Naštěstí tady sám nejsem. Luis i Daniel se znovu objevili a jsou pořád při chuti. Barman si mne ruce, protože ti dva nesmrtelní běloši pijí, jako by to bylo naposledy.

Když už se Luis nemůže udržet na nohou, přichází z buše stará Himbka. Náš první kontakt s tímto úžasným kmenem se koná právě tady v nálevně, za poněkud volnějších okolností. Himbka přisedá rovnou k Luisovi a ten ji po chvíli objednává pivo a panáka. Himbka to okamžitě nalila do chřtánu, jako by to byla voda. Dozvídáme se, že má s Luisem dvě děti a nějaká ta vnoučata. Luis už je prý nepočítá. Je to prostě velký milovník a bojovník proti rasismu. Není snad většího a urputnějšího hlasatele rovnosti ras, než je starý běloch Luis, který své přesvědčení dokládá činy a mění tvář Afriky, i když pouze lokálně. Mezi Himby zasel bílé, původně holandské sémě. Po buši už tady běhá pěkná řádka Himblanďanů.

Luis dává pokyn, že se přesuneme k němu domů. Na nohou se už neudrží, ale řídit prý pořád ještě může. Naštěstí tady vůbec nic nejezdí a nevysoké keře terénní Toyotě nedělají větší problém. Na korbu s námi naskakuje asi šest černých prostitutek a podivný černoch, který asi ani netuší, kam jede. Všechny nás spojuje jedna skutečnost – napříč rasami jsme všichni namol. Luis vyráží na zběsilou jízdu buší. Kdo nezažil toto safari, nebyl v Africe. Porážíme několik stromků, ale stále více či méně kopírujeme prašnou cestu. Věřím, že Luis s Danielem vědí, kam jedou, ale po deseti minutách staví a ptají se černošek. Ty samozřejmě nevědí a jenom se chichotají. Myslím, že k pořádnému mejdanu bytostně patří zabloudit kdesi v odlehlé namibijské buši s partičkou černošských prostitutek.

Za pár minut letí z okénka prázdná láhev od piva a auto se dává opět do pohybu. Před světly auta uskakuje několik divokých prasat, až jedno srážíme. Luis zkušeně vystupuje z auta, chytá prase za kel a hází ho k nám na korbu. Černošky ječí a my se nestačíme divit, ale koneckonců jedno divoké prase k pořádnému mejdanu v buši asi také patří. Jedeme dál.

Za několik minut přijíždíme k malému stavení poblíž velkého kamenolomu. Je to Luisův domek. Všichni vyskakujeme a mejdan pokračuje v domě. Podivný černoch, který s námi přijel, vytahuje naneštěstí sáček marihuany.

„Brácho, neblbni,“ říkám mu, „jsme všichni namol, to nás sundá…“ Kouřit trávu na alkohol je nesmysl, ale to si uvědomí jen střízlivý člověk, takže za chvilku už koluje joint. Dva prásky a místo hlavy mám obrovský otazník. Marně přemýšlím, jak nejlépe popsat, jak mi teď je. Vlastně je mi jako na samém začátku cesty po Africe. Když jsme totiž odjeli z Jablonce, zastavili jsme se cestou na noc u kamaráda Marka. Je to vášnivý houbičkář a to, co se zdá obyčejnému člověku jedovaté, to je pro něj startovací čára experimentů. Uvařil polévku a servíroval ji se slovy: „Magická polévka na začátek magické cesty.“ Bylo tam tolik lysohlávek, že jsme pořádně vystřízlivěli až po pěti dnech na stopu ve Španělsku. Ale tu noc nám bylo neuvěřitelně špatně. Myslel jsem, že to s Míšou nepřežijeme a naše velká cesta skončí dříve, než začala.

Úplně stejně jako té noci se cítím teď. Přichází první halucinace. V ní se ke mně sklání Ponatshego s heverem a říká: „Když mě klátil ten lev, říkal jsem si, Ponatshego, musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ Musíš to vydržet, zítra to bude lepší – zní mi v uších stále dokola. „Musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ cloumá se mnou Míša a já se trochu probírám z deliria. Míša trávu nekouřila, takže je pouze namol. Snažím se rozhlédnout. Dvě černošky zvrací na zeď. Luis leží na gauči a nejeví známky života. Daniel z posledních sil souloží ve vedlejší místnosti s další slečnou. Podivný černoch civí do knihy o motýlech. V rohu na zemi kopulují dvě mouchy tse-tse. Jsou to nebezpeční přenašeči spavé nemoci, ale to mě teď rozhodně netrápí. Betonové stěny jako by na mě padaly.

Zvracím. Usínám… Zvracím. Nevím, jestli spím, ale asi ano, protože se mi zdají hororové sny. Opět zvracím a už je mi podstatně lépe. Usínám…

Po nějaké době se probouzím v objetí dvou černošek šílenou žízní. Sakra. Co se dělo? Jedna černoška je nahá, druhá k tomu nemá daleko. Já mám na sobě roztrhané tričko toho podivína, co studoval motýly. Do hajzlu, kde je Míša?

Otazník v hlavě se mi změnil v nesnesitelnou bolest. Vstávám a hledám čistou vodu. Nacházím mrtvé divoké prase s obrovským nožem zapíchnutým v hrbu. Na stole je spousta lahví, ale je to samý alkohol, a tak šílenou žízeň hasím pivem. Už je mi celkem dobře. Strhávám ze sebe cizí tričko a hledám svoje věci. Dokonce i v panice si stíhám uvědomit, že ta nahá černoška je opravdu krásná. Posledních pár hodin si nepamatuji. Zběsile procházím všechny místnosti a s úlevou nacházím Míšu spící mezi našimi batohy. Vyčerpaná moucha tse-tse odpočívá přímo na mém batohu. Doufám, že stihla naklást vajíčka a já teď budu mít ve víku líheň tvorů, kteří přenášejí jednu z nejhorších afrických nemocí. I když proti tomu, čím vším jsem se mohl nakazit v minulých hodinách, je líheň much tse-tse v mém batohu celkem příjemný cestovatelský doplněk. Bolest hlavy se prolíná s depresí z toho všeho. Můj milý Ponatshego, odlož hever a obejmi mě… Může být tak pět hodin ráno. Padám na karimatku vedle Míši, a to je konec jednoho brutálního mejdanu v namibijské buši.

Pokračování příště...

Z naší nové knihy Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit online: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
více  Zavřít popis alba 
570 komentářů
  • prosinec 2015 až duben 2016
  • 15 921 zobrazení
  • 28
kulipetra
  • září 2017
  • 14 070 zobrazení
  • 11
fabrosi
Ahoj tak už jsem tady zase o měsíc starší:o)Níc zasadního se umě nezměnilo.Více mluvím chodim čurat už na velký zachudek a jsem hrozně žívy,zvědavý kluk.Spoustu věcí mě zajima a jsem velký kamarád s braškou i když ten často říka mamince,že ho otravuju :o))Na maminku volám maminko a to se mamince moc líbí.Stale piju mlíčko od maminky i když ta se mi ho snaží dávat už jen 2x ráno a večer.Pry už jsem velký kluk :o)) Nechalu???? hiiii....
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • léto 2009
  • 14 611 zobrazení
  • 23
condor1
Říkat tomuto kačáku " Brušperská mara " je termín poněkud nadnesený neboť v podstatě šlo o jednu ze tří uměle vytvořených vodních ploch o rozměru přímo úměrnén velikosti již v názvu zmíněného městysu. Zatím co první dvě vodní plochy byly výhradně určeny k chovu ryb, tato třetí měla sloužit příměstské rekreaci, tedy ke koupání. Byla to z počátku poměrně málo navštěvovaná destinace což bylo námi kvitováno s povděkem neboť člověk tam měl soukromí, klid a pohodu což ostatně je vidět i z přiložených fotek.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • srpen 1983
  • 13 786 zobrazení
  • 66
ondrejhavelka
Přišel čas, abychom se vypravili hluboko do neznáma, mezi vesnice domorodých Himbů v odlehlé oblasti na hranici Namibie a Angoly. Je to okamžik přímo slavnostní. Domorodé kmeny mě tak fascinují, že když jsem prvně spatřil fotografii ženy z kmene Surma, s terakotovým talířkem pelele vloženým do proříznutého rtu, věděl jsem, že dokud tyto fascinující lidi nenavštívím, nebude mé srdce v klidu a bude mě stále plíživě a hořce obviňovat z lenosti a marnění času. Moje nitro mě rádo usvědčuje z hříchu nenaplňování mých možností. V ústech mám potom pachuť hořkosti, hrdlo sevřené a na hrudi tíhu všech těch nedozírných možností, které se snažím přehlížet a nenaplňuji je. Můj velký oblíbenec Mika Waltari často hovoříval se svým srdcem a občas jej někde zapomněl. Prožíval potom vzácné chvíle klidu. Mé srdce mi tento odpočinek zatím nedopřává. Stále mi poroučí, kam mám jít. Žene mě do nebezpečí, dobrodružství, riskantních situací a má z toho rozkoš a slast. Ale nezoufám si. Budu se srdcem hovořit jako Mika Waltari a třeba jednou najdeme společnou řeč a ono mi vše vysvětlí. Snad se tak stane před branami Damašku.

A proto jsme nyní tady v Africe a vyrážíme pěšky se zásobou vody a jídla na týden hledat zvláštní lidi, kteří se potírají červenou směsí sádla a hlíny. Opouštíme městečko Opuwe a sledujeme prašnou cestu vyšlapanou v písku. Směřujeme k nevysokým horám na hranici s Angolou. Čeká nás dlouhá cesta, a tak se příliš nevyčerpáváme mluvením a každý se při klidné chůzi probíráme vlastními myšlenkami. Ptám se sám sebe, proč vlastně Himby hledám? Co si myslím, že se setkáním změní? Možná přeskočí nedefinovatelná jiskra, která za čas rozžehne plápolající oheň v mém nitru. Ale možná ne. Možná se prostě nestane nic. S jistotou vím jenom to, že něco hledám. Jsem hnán nevědomostí, kterou toužím překonat. To duchovní hledání, hledání podstaty skutečnosti, jako by bylo od malička integrální součástí mé přirozenosti. Nemůžu se přestat ptát sám sebe. Nemůžu na to nemyslet. Hledání je motorem mého cestování po světě. Zatím si musím přiznat, že absolutně nemám jasno. Hledání je vepsáno do mého nejniternějšího nitra. Nemůžu před tím utéci. Zkoušel jsem to. Létal jsem větroněm, ale ani v záplavě adrenalinu při vývrtce (tři vruty větroněm střemhlav dolů) jsem z hloubi své duše nedostal ty sžíravé otázky. Právě naopak. Vždy, když jsem prožil něco výjimečného, něco krásného, zazněly ve mně otázky s ještě větší intenzitou.

Někdy trochu závidím lidem, kteří se neptají, o co tady vlastně jde, ale zároveň je považuji za duchovní tupce, chudáky, otroky doby. Vidím lidi inspirativní a lidi neinspirativní. Lidi, kteří si vybrali malý život a chtějí pouze náhražky, revivaly opravdového, život jenom jako. Bojí se něco prožít. I na cestách občas potkávám lidi, kteří si přesně naplánovali svou dvoutýdenní cestu do posledního detailu. Bojí se, aby se nešťastnou náhodou nevzdálili svému plánu, aby náhodou něco nezažili. Chtějí si jen odškrtnout navštívenou zemi ve svém bezcenném seznamu. Ale ve skutečnosti nechtějí být navštívenou zemí proměňováni, ovlivňováni. Jak odcestovali z domu, tak se vrací.

Existují ale jiní cestovatelé, ti kteří otevírají své duše novému a nechávají se proměňovat světem. Dostávají tvrdé rány i překrásná pohlazení, ale hlavně žijí své příběhy, ať už jsou jakékoli. Mé myšlenky stále krouží kolem Himbů. Co mě k nim tak táhne? Vždyť jim nebudu rozumět. Lehce se může stát, že si do nich budu promítat své dosavadní zkušenosti a hledat v nich to, co chci, a nikoli to, co v sobě opravdu mají. Ve skutečnosti jsem silně ovlivněn myšlenkou buddhismu. V patnácti letech se mi do ruky dostala monografie Tibetská kniha života. Byl jsem zcela paralyzován. Nedokázal jsem myslet na nic jiného a jediné, po čem jsem toužil, bylo zakusit hloubku buddhistické meditace v klášteře vysoko v tibetském Himálaji. Ten sen se mi vyplnil v devatenácti letech v Ladakhu. Cítil jsem se jako v ráji. Jako bych do té doby žil na špatném místě a teď se konečně vrátil domů. Prožíval jsem extázi. V hlavě si cestou skládám jakési kompendium svých buddhistických zkušeností, ale nedostávám kýžené odpovědi. Stále intenzivněji mi to připadá spíše jako extatické zavírání očí před realitou.

Ale co tedy hledám u domorodých kmenů? Snad jakousi původní nezkaženou moudrost. Tajně doufám, že ve svých tradicích nesou první vzkaz Stvořitelův člověku. Možná ano, ale dostanu se k němu? Jsem jazykově, kulturně, duchovně a myšlenkově absolutně vzdálen. Ta propast se přeci nedá překlenout. Pro mě ale musí existovat cesta k poznání, jinak by vše postrádalo smysl a mohli bychom se opravdu připodobnit opicím. My ale nejsme opice. Na jedné straně skládáme úžasnou hudbu, malujeme obrazy a stavíme babylonské věže. Na druhé straně se zběsile vraždíme ve válkách, soupeříme, vzájemně se ponižujeme a jsme neskutečně brutální sami k sobě. Nic z toho opice nedělají. Opice neskládají opery ani se hromadně nelikvidují v plynových komorách.

„Vesnice, tamhle,“ vytrhla mě Míša konečně z myšlenek, které mě začínaly svazovat a dusit. Znovu se hluboce nadechuji v naivní radosti, že se dnes stane něco krásného, pro co stojí za to chodit po Africe.
„No jo, je tam vesnička, snad bude himbská,“ přitakám a zrychlujeme. Za pár minut z vesničky vybíhají malé děti a ženou se k nám. Následující scénář je jako klon těch minulých. Radost dětí, tahání za blond vlasy, cesta do vesnice, představení náčelníkovi a usednutí k ohni. Náčelník vesnice je u Himbů stařešina, který se těší obrovské důstojnosti. Stařešina pokynul, aby ženy připravily čaj, a my se rozhlížíme po vesnici. Kruhové hliněné chýše mají špičaté dřevěné stříšky. Jsou velmi malé, na prostor si zřejmě Himbové nepotrpí. Ve vesnici je asi dvacet chýší a celá vesnice je obehnána dřevěnou hradbou, prý kvůli divoké zvěři. Ženy jsou potřeny červenou směsí. Vlasy mají spletené do copánků, pokrytých hlinkou, takže připomínají jakési hadice, na koncích roztřepené. Na nahých ňadrech nosí velkou mušli homolici. Suknice je zhotovena z hovězí kůže a je také potřena červenou směsí.
Musím popravdě říci, že Himbové jsou snad nejvlídnější lidé na této planetě. V této vesnici, jejíž jméno je pro našince nevyslovitelné, se něco chystá. Himbové mají jakousi slavnostní, rozvernou náladu. Ve vesnici jsou i muži, takže by se mohlo opravdu k něčemu schylovat. Běžný den u Himbů je totiž velmi nudný. Ve vesnici se neděje prostě nic. Dnes tomu zřejmě bude jinak. Himbky se pečlivě potírají svou červenou směsí. Muži posedávají ve stínu pod stromem spolu se stařešinou a popíjí jakýsi alkoholický nápoj vlastní výroby.

Přichází k nám jeden z mužů a zve mě do stínu za ostatními. Míše ukazuje směrem k ženám, které se potírají červení. Pochopili jsme, že přípravy probíhají odděleně, a tak Míša odchází za ženami, které ji okamžitě vítají a přijímají mezi sebe. Já naopak usedám pod strom a přímo od stařešiny dostávám misku nápoje, který smrdí jako máloco na světě. Vzpomínám na všechny zdravotní komplikace, které jsem si vykoledoval na cestách pitím podobných nápojů, ale odmítnout nemohu, to zkrátka v této situaci nelze.
Po staročeském způsobu vyprazdňuji misku na ex, čímž vzbuzuji velký obdiv a snad si získávám i trochu respektu. První bariéry jsou, zdá se, prolomeny. Třetí miska mi už v hlavě působí pořádný zmatek a jediné, na co si vzpomínám, je oblíbený Kaptahův lomcovák Krokodýlí ocas ve Waltariho Sinuhetovi. Spisovatel Paulo Coelho by asi poznamenal, že celý vesmír se rozezvučel a vychází mi na pomoc. V hlavě duní jako v prázdném sudu a neustále mi naskakuje jedna myšlenka z mých filozofických studií – receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Jakkoli sem ta myšlenka právě teď patří, není mi vůbec milé, že se jí nemohu zbavit. Mám sžíravou chuť, přeložit tu větičku do himbštiny a čtvrtá miska smradlavého nápoje mi v tom, zdá se, pomáhá.

Himbové se smějí. Ačkoli jsem si původně myslel, že myšlenka je vážná a hluboká, nyní si uvědomuji, že je vlastně ohromně legrační. Receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Himbové to pochopili dokonale a umožnili mi úplně jiný pohled na věc. Nebo že by to byl ten omamný lomcovák, co mění moji perspektivu? Právě jsem zapomněl, na co myslím. V hlavě už mi nenaskakuje nic. Hledím do stromu jako idiot. Himbský Krokodýlí ocas mě uvrhl do zvláštně prázdného deliria.
Uběhlo několik prázdných hodin. Nemám ponětí kolik. Přicházejí ženy a Míša si všímá mého debilního pohledu. Tvrdí, že byla s ženami jen asi dvacet minut, ale já jsem si jist, že to bylo alespoň deset hodin. Kontroluji slunce. Zdá se, že je na stejném místě, což potvrzuje Míšinu verzi. Znovu zjišťujeme, že naše strategie, která káže požívat cokoli, co mění vnímání světa, pouze jednomu z nás, je užitečná. Už mnohokrát se v Africe osvědčila.

Něco se začíná dít. Himbské dívky chodí kolem obřadního ohně a začínají tleskat. Muži si sedají kolem nich. Za několik minut se chůze mění v divoký tanec. Do nohou se mi vrátil cit a v hlavě už nemám takové prázdno jako před chvílí, a tak mohu pozorovat ty zvláštní pohyby a fotit. Je to úžasné. Opravdová himbská kenoze, vyjítí ze sebe prostřednictvím tance. Rytmus tleskání svádí do jakéhosi transu. Vesnici vládne bezstarostné opojení. Nemáme nejmenší tušení, co se vlastně slaví, ale to vůbec nevadí. Prostě se účastníme něčeho, co je příjemné, a já se přitom sžívám s myšlenkou, že nic zásadního se od Himbů nedozvím. Jedno je ale jisté, nabídli mi jiný pohled. Na vše lze nahlížet jinýma očima a odlišnost Himbů se prostě musí zažít, je totiž pouhým písmem nepřenosná.

Z našeho cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit on-line: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
více  Zavřít popis alba 
419 komentářů
  • leden 2009 až květen 2016
  • 12 062 zobrazení
  • 26
rebeccarawr
V sobotu mi napsala Klára, jestli bych v neděli měla čas na focení. A protože se říká, že focení domluvené narychlo bývá nejlepší, řekla jsem si, že udělám výjimku. Pro mě to byla výzva, takže jsem ji využila. A NELITUJI! S fotkami jsem spokojená nejen já, ale i Klárka, navíc jsem zase zkusila něco nového a tímto jí ještě jednou děkuji :) A vy už komentujte ;)
více  Zavřít popis alba 
305 komentářů
  • 9.6.2013
  • 12 320 zobrazení
  • 33
coloraaa
Normální potlach kde se nic zvláštního nestalo až na to že se tu několik odvážlivců koupalo na Adama. Prostě takoví normální nudisté ale za komančů!!! Ahoj kamarádko Stany a Volfe. Věčný spáč De Brazil v jeho oblíbené pozici a přitom stále říká že nespí že se dost vyspí až zemře. Opak je pravdou, většinou se ožere a hodí čelovku jako první.
více  Zavřít popis alba 
  • září 1985
  • 11 238 zobrazení
  • 5
bele
ALB 149 - Svědectví o skutečnosti, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou tělesem vytlačené. Musel jsem se o tom přesvědčit na vlastní oči .... Archimedes měl zase pravdu :-) , a jak říká kamarád tavac - CHTĚL BYCH BÝT TOU SILOU
***použitý zdroj - nudes.hegre-art.com***
více  Zavřít popis alba 
46 komentářů
  • září až říjen 2012
  • 10 001 zobrazení
  • 45
marky1990
k tomu snad říkat nic nemusím :-D velká párty :-D
více  Zavřít popis alba 
  • 21.7.2018
  • 11 221 zobrazení
  • 4
condor1
Tak i letos jsme se rozhodli pro dovolenou v Plzni, mém rodném městě. Už po několikráte ale marné, dobří holubi se vracejí ! Tentokráte ale po prvé s Liborem, prý kamarádem. No, já na kamarádství mezi mužem a ženou nevěřím , ale budiž. Marné, když má člověk dospívající dceru, musí chtě nechtě počítat i s touto eventualitou. Říká se, že člověka nejlépe poznáš v "bojových podmínkách" a tak proč to nezkusit. Musím však konstatovat, že Libor zabodoval takže konec dobrý, všechno dobré.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 1992
  • 8 602 zobrazení
  • 25
kerby
Náš první pokus o dovolenou na vodě... Nutno říci, vyšel, bylo to fajn... :)
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • červenec 2016
  • 9 490 zobrazení
  • 25
ondrejhavelka
Z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

K dostání online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1?searchToken=a248af3e-6b1f-4ca2-84e6-9228ee968d32

Audio verze knihy: https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.
Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která
mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije. Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se
posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito. Kolik času v Evropě
věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy?
Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva
mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu
a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy
prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí
a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali. Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší
děti, připravují jídlo, opravují chýše... V průběhu dne vládne pomalá, líná,
nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • říjen 2008 až prosinec 2017
  • 7 518 zobrazení
  • 19
jife
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2009
  • 6 362 zobrazení
  • 1
annie14
Vnucka Kacenka s rodici na dovolene na prelomu unora a brezna ....no paradicka ...a ta obsluha a pece o klienta , take bydlenicko ,kamaradi ...no relax v prvotridni kvalite .... nelze nic ,nez doporucit ,jak se rika ... lepsi jednou videt , nez stokrat slyset ..No jak slibili v roce 2010, ze prijedou jeste jednou ,tak take slibili a setkali se se svymi prateli a bylo to jeste lepsi nez loni .... tak ,ze Maledivy jiz potreti .....
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2010/2011
  • 6 610 zobrazení
  • 27
ondrejhavelka
Když si vzpomenu na dva roky cestování po Africe, vybaví se mi hlad a žízeň. Většina území subsaharské Afriky je pro gurmána stezkou odvahy. Někdy není co jíst, jindy to nemá žádnou chuť a odporně to páchne nebo je to polosyrové maso neznámého původu, ze kterého lze snadno chytit nebezpečnou chorobu.
Saharská Afrika, alespoň její severní část, je v tomto směru úplně jiná. Od Maroka až po Egypt je dobrého jídla všude dost. Mezi typická jídla tam patří kuskus, tažín a shawarma.
Kuskus je jednou ze základních potravin severoafrické kuchyně. Je to spařená krupice z pšenice, ječmene nebo prosa. Kuskus se při přípravě nevaří, ale zalévá vroucí vodou nebo vařícím pokrmem. Podává se zeleninou nebo masem. Zvláště v Alžírsku jej připravují výtečně a servírují s vynikajícím napěněným čajem.
Tažín je severoafrický pokrm, ale zároveň také keramická nádoba, v níž se pokrm připravuje. V kuželovité nádobě se většinou dusí zelenina s masem. Nejlepší tažín dostanete v Maroku a v Mauretánii, kde k jídlu nesmí chybět silný mátový čaj.
Shawarma je blízká řeckému gyrosu nebo tureckému kebabu. Jedná se o čerstvé hovězí, jehněčí, kuřecí, skopové či telecí maso zalité tahinou nebo hummusem (chuťově výrazné zálivky), zabalené do tenkého chleba. Dle mého názoru dělají nejlepší shawermu na světě v Sýrii, ale mluvíme-li o africké gastronomii, nejlepší je patrně egyptská. V Egyptě také stojí za ochutnání pálivé košari a vynikající nakládaná zelenina s balkánským sýrem (cestovatel se ovšem neubrání občasným střevním a žaludečním komplikacím). Po jídle je nepsanou povinností vychutnat silnou kávu připravovanou v džezvě a vodní dýmku.
Při pobřeží jsou základem jídelníčku plody moře. Kromě běžně známých ryb jsme ochutnali také murénu, rejnoka, barakudu nebo žraloka, i když raději se na tyto tvory díváme pod vodou při potápění. Nejchutnější rybou je pro nás kanic. Na Madagaskaru vám ho rybář připraví na ohni přímo na pláži, zatímco jeho kolega vám vyleze na palmu pro kokosový ořech a to všechno skoro zadarmo.
Patrně nejhladovější oblastí Afriky je sahelský pás, což je zcela vyprahlé území mezi Saharou a tropickou Afrikou, táhnoucí se od Senegalu napříč kontinentem až k Súdánu. V Sahelu je to s jídlem opravdu hodně špatné, chybí tady totiž i ovoce a zelenina, která v tropických oblastech zdařile maskuje nedostatek potravin. V Sahelu jsme byli několik měsíců a ve vzpomínkách mi zbyla jen rajčata, jahodové sušenky, písek mezi zuby, pocit hladu a šílené žízně. Katastrofální nedostatek pitné vody ukazuje fakt, že například v Mali zaplatíte za pitnou vodu i několikanásobně více než za lahev koly.
Trest za pití jiné než pitné vody může být v subsaharské Africe tvrdý a rychlý. U nás to byl opakovaný zánět močových cest a dva několikadenní pobyty ve špinavých nemocnicích.
Příjemným překvapením v hladových zemích Sahelu byl Súdán, kde mimo válečné zóny najdete dostatek jídla a dokonce i nějakou tu chuť. Zvláště shawarma je tam dobrá a chutné jsou i sladké koblihy podávané k ranní kávě. Zajímavé je stravování v Burkině Faso, kde se na ulici najíte jen ve stanovenou dobu. Brzy ráno je ve stáncích k dostání jakási houska s máslem. Potom až v poledne se v ulicích objeví stařeny s podivně páchnoucími hrnci plnými fazolové kaše. Za hodinu vše uklidí a do večera se prostě nenajíte.
V rovníkové Africe jsme hlad upláceli ovocem. Pár týdnů je to celkem bez problému, ovšem po delší době se na ovoce už nechcete ani podívat. Potom přijdou vhod poklady buše. Ochutnali jsme ze zoufalství několik zvířat a raději jsme nechtěli vědět, co vlastně jíme. Asi nejpodivnější stehýnko, nápadně podobné lidskému, jsme pozřeli v Ghaně. Naopak nejchutnější stehýnka byla ta žabí, servírovaná na Madagaskaru s výbornými houbami. Žába má chuťově blízko kuřecímu, je ale jemnější a lahodnější.
V Malawi je národním jídlem síma, což je kaše bez chuti podávaná s rybou z jezera Malawi. Je těžké uvěřit tomu, že kaše nemá žádnou chuť, ale je to opravdu tak.
Zářivou výjimkou mezi hladovými zeměmi je Etiopie. Národním jídlem je tam tzv. inžara, což je velká nakyslá placka podávaná s masem (často syrovým) nebo se zeleninovou přílohou v období masového půstu, který se v Etiopii důsledně dodržuje před křesťanskými svátky a v průběhu roku každou středu a pátek. Nakyslá placka se zpočátku zdá být nepoživatelná. Cestovatel ale nemá na vybranou, protože v Etiopii se nic jiného na ulici nepodává. Po několika dnech si začne na tajemně zvláštní chuť (zprvu nápadně připomínající zvratky) zvykat a nakonec se do ní zamiluje. V Etiopii se také vyrábí několik značek místních piv, kterým nelze nic vytknout, možná i díky tomu, že několik pivovarů tam stavěli Češi.
Gurmánským zážitkem číslo jedna je v Etiopii káva. Ta totiž původně pochází právě odtud a lze říci, že káva je jedním z nosných pilířů etiopské kultury. V malých vesnických kavárnách (hliněných chýších) každé ránou posypou podlahu čerstvě namletou kávou. Uprostřed chýše se na čerstvou trávu připraví žhavé uhlíky, na které se položí keramické nádoby s úzkým hrdlem, ve kterých se připravuje káva. Místo sítka se do keramického hrdla nacpe tráva a káva se rozlévá do typických malých šálků bílé barvy s barevným zdobením. Chuť je opojná. Podle mého názoru (podepřeného zkušeností ze sta zemí celé planety) jde o nejlepší kávu na světě a veliký gurmánský zážitek na africké dobrodružné stezce gurmánské odvahy.

Více v nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Koupit online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Autor
Ondřej Havelka – cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.
více  Zavřít popis alba 
91 komentářů
  • prosinec 2015 až srpen 2016
  • 5 883 zobrazení
  • 25
adolf-braumeister
Zaskočilo mě, jak velký úspěch mělo album Erotický veletrh 2017. Protože mám ještě další fotky, přidávám další album. Původně to vůbec nebylo v plánu, ale jak říkám, váš zájem naprosto zaskočil.
více  Zavřít popis alba 
  • 18.11.2017
  • 7 783 zobrazení
  • 23
michelin69
Kategorie: cestováníkrajina
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2009
  • 5 148 zobrazení
  • 1
bele
ALB 539 - Sochorova Anna a její pětky, aneb pětice světice

Trochu frivolní fotka z booku Kim Kardashian z její předsvatební cesty Paříží má jednoduchý úkol - pozvat do tohoto alba o kostelu sv. Anny ty návštěvníky, kteří by o něj ani okem nezavadili. Třeba se to potom změní

Nevím totiž o jiném secesním kostelu, a tento je jen kousek od místa, kam chodím už řadu let pracovat. Občas chodím kolem i na oběd a stále si říkám, že si jej musím nafotit….. Právě pro to rebelství :-)

Když si spolek svatého Bonifáce objednával u Eduarda Sochora stavbu kostela svaté Anny, která byla realizována v období rozpustilé a dovádivé secese, bylo od počátku jasné, že to bude mezi kostely tak trochu rebel. Není zde ani stopy po gotických dlaních sepjatých při motlitbě, ani po zářícím barokním Božím oku. Komu by jméno E.Sochora přišlo povědomé, tak si určitě vzpomene, že pro Václava Špačka (podnikatele ze Soběslavi) provedl v období 1911 – 1918 romantickou obnovu objektu zříceniny hradu Kokořín

Zatímco způsobné kostely mají většinou oltář na východní straně, neboť „Jako blesk přichází od východu a září až na západ, tak bude přicházet Syn člověka“, tak Anna ho má na západní straně. Celkové pojetí kostela je nenásilnou připomínkou toho, že BEROUN není BEURON.

První známe jako „ukecanou“ hlášku z filmu Vesničko má středisková, druhý leží v Německu na Dunaji a dává stavbám beuronské umění, kde KRÁSA JE V ŘÁDU A ŘÁD JE V GEOMETRII … a už jsme u těch pětek. Dominantou průčelí je obří okno, které je poskládané do pětibokého zalomení. To samé je i u 5 oken po stranách kostelní lodě z každé jeho strany. Květy na fasádě dodávají tomuto místu lidský rozměr aniž to ztrácí úctu. Architekt zde přesně vycházel z biblické starozákonní knihy Moudrosti, kde se v jedenácté kapitole říká, že Bůh „všechno uspořádaů s mírou, počtem i váhou „

Výzdoba kostela sv. Anny byla vyvořena právě podle těchto pravidel
KDE? ulice Jeseniova mezi ulicemi Tovačovského a Ostromečská
více  Zavřít popis alba 
161 komentářů
  • květen 2014
  • 5 046 zobrazení
  • 12
zecvrcovic
Něco málo o Burkitt lymfom ... neboli NHL
Základ je oslabený organismus a jedna zmutovana buňka ( kterou imunitní systém nezlikviduje ) a ta se velmi rychle množí vytvoří nador ( zjistitelny CT, magnet rezonanci ci pet ( velmi drahé vyšetření, lékaři k němu přikládají az po několika dnech, týdnech někdy i měsících), ale velmi rychlá zmutovana buňka se velmi brzy dostane do krve. Krvi se šíří velmi rychle a tvoří další a další nádory na vnitřních orgánech (játrech, střevech, plicích, ledvin, mozkomišnim kolem v páteři do hlavy napadne CNS.(od 1 buňky do smrti jsou cca 2 měsíce).
Kaju začal začátkem března 2017 bolet kotník. Přijeli z lyží, tak jsme daly pauzu. Nechali si nás na dětské pediatrii v Motole. Kaja začal mit průjem a tak diagnostikovali salmonelozu ( podle sono vyšetření velke kličky ve střevech - dalsi znak burkitt) a na bolest 4x denně ibalgin a kdyz si řekl dostál navic.Kája uz na nohu nemohl ani šlápnout.po týdnu mu rostlo cosi v ústech. Chtěla jsem kontrolu zubaře.
Po týdnu ATB mi lékarka naznačovala ze si bolest vymýšlí a ze uz pro nás nemaji místo. Po druhé jsem si vyžádala kontrolu zubaře ( jelikož z výsledků rentgenu tak nic nebylo). Zubař na druhé kontrole v úterý rekl, že se ve čtvrtek udělá biopsie (odběr tkáně... dělá se I u vnitřních orgánů) a že vy velmi rád přízval i onkologii a udělali pri narkoze i odber kostní dřeně.
Moje reakce .... udělejte co musíte, hlavně už zjistěte co mu je.
Ještě ten den večer v 18h přišla primářka hematoonkologie Mudr. Šramkova a rekla, že na 100% podle 1. Krevních testů bylo jasné že patříme k nim. Když jsem dočetla na vizitce lékaře znova Hematoonkologie, bylo mi strašne
Ještě ten večer dostal tzv. Zakapani vodou 250ml na hodinu 6l/den. Dostala jsem hromadu papíru (souhlas ... nejvíc mě udivil souhlas na transfúzy krve ..ze muze dostat aids
Další den 6.4. 2017 Kaju
Ten den, jsem jela domu vyprat, jediné co jsem manželovi dokázala, říct, že léčba bude trvat hodně dlouho, na vic at se me neptá. Když jsem přijela Kaja byl po zavedení centrálního katetru do srdce (nutný, jelikož žily by chemo nevydrželi a popraskali by). Po odberu kostní dřeně( z obou kycelnich kloubu) a lumbalni punkci ( odběr mozkomisniho moku z páteře).
Přišel PAN onkolog Mudr Sumeauer a seznámil me. Jeho slova co si pamatuji " je to leukemie Burkitt, v kostní dřeňi uz ma 37,5 procent (blastu- špatných buněk), ale skvělé je že to umíme léčit". Já " a úspěšnost ?" on "85%" a ja " a kdyz se to vrátí ?" On " tak to je konec další léčba neni"
Kaja měl nejen nador v kotníku, pod kolenem cca 10cm, na stehnech, ale i u životně důležitých orgánů u plic, jater, srdce, ledvin, střevech a v obalu mozku a uz 37,5% v kostní dřeňi.
Lékaři zahájili chemoterapie plán byl (A, B,C a A, B,C ) v Bloku A, B měl obden lumbalni punkci ... a skoro pořád spal. Lékaři, sestry pořád všichni lítali, měla jsem pocit jako by byl Kaja jediný pacient. tenkrát jsem mohla na Jip jeste spát.
Po 1. Bloku chemo se Kaja rozsypal Mukozitida ... rozpad sliznic ( tzv. Oloupe se celá vnitni sliznice - ústa, jícen, žaludek, střeva.. ) jedine kde to lze vidět jsou ústa. Kája byl v této době silný a pod morfinem polykal 20ml nutridrinku denne ( protože i do tech strasnych sliznic se musí něco dostat, nitrozolni vyziva nestaci za 14 dní s schodil 8kg.

Po 6 týdnech mel povoleno zvednout se z postele a jit do sprchy. usadila jsem ho do sprchy a rychle jsem prevlekala postel v tom Kaja křičíz postele nic nevidím. opatrně jsem ho odvedla do postele a nez přišla lékarka Kajovi zůstali strnule zvedla ruce. okamžitě magnetickou rezonanci hlavy ... krvácení tam nebylo uf.
dali mi diazepan a za pár hodin se zrak vrátil.

Další blok chemo byl vymenem B za C, jelikož by B nevydržel Kaji organizmus.Před 2 blokem byl.vymenen centrální katetr za tzv. Dlouhodobý a 2 měsících jsme mohly domu do izolace. Kája mel oholenou hlavu a 8kg min.. taková trochu chodici kostra . Jeho kamarádi, které jsme museli z důvodu hygieny a izolace rapidně zmenšit. Riziko infekce je mnoho násobně vysoké Zobrazováci metoda Pet/ct ( lidově tunel) diagnostikoval, že je Kaja v remisy ( chemo zlikvidovalo viditelné rakovinové buňky) .
Pak uz se jen bloky a nasledky opakovali, mukozitida, vysoké teploty, prujmy, zvracení ... V první chvíli je to sok, ale člověk si zvykne. Kája často a šílené řval "Já už chci být zdravej!!!"
V srpnu 2017 dokončil bloky Chemo a v začátkem října mu vyndali centrali katetr.
V listopadu ho ovšem začala bolet noha zas. Podle krve čistý ( ale zas chyba lékařů, jelikož burkitt začíná většinou jako onkologicke onemocnění - čili místní nador az po nějaké době se dostane do krve). sami jsme šly na ortopedie Kladno a odeslani primáři. Ten udelal rtg ..a ukazal mi mezeru mezi kostí a okostnici a po prostudování předešlé diagnózy nas okamžitě odeslal na motol. Jeli jsme okamžitě. ortopedii v Motole na rtg nic neviděli. Diagnostikovali narazeny dali berle a odlehcujte. neubehl ani tyden a ja byla v Motole zas.... prostě ho bolí noha a ma to otekle. Mudr na ambulancí (podle krve je zdravi), tak jdete na ortopedii ( sem k nám c Motole je super - mi septala mudr) Ortopedi dali na 3 tydny sádru a berle a oblíbený ibalgin.
když Kajovi sádru sundali zařval bolesti () No neřvy tak to bolet nemůže. já nezdá se vám to větší... sestra jj taky bych řekla. pan ortoped, no tak já vas objednám na příští týden ke specialistovi na kosti a ja co sono, magnet. ? On.. Jj to on vás asi pošle.
myslela jsem, že omdlim (asi?, kdy? Po novém roce?)
Jeli jsme zpět na Kladno, kde kdyz jsem primari vyprávěla nevěřil svym uším... okamžitě vytelefovnoval magnetickou rezonanci 20.12. 2017 .
následně po 2h odpočinku v kladenske nemocnici kuli kontrastu, zavolal mudr Zahradníček, že můžeme jít domů, ale at jsme na tel. pan primář to zařizuje s Bulovkou.
Ještě odpoledne telefon, zítra v 8h nástup na Bulovku a počítejte ze tam zůstanete. pátek pred vánocemi a ja mela jit Kajovi říct, že musíte do nemocnice a že tam asi zůstane... nepopsatelné.
22.12.2018 nástup na Bulovku v 8h ... příjem, rtg, sono, ....vyšetření uplne celkové, ale z úst lékaře zaznělo... pustíme vas domu na vánoce, dojedete 27.12. a 28.12 uděláme biopsii do te doby nutné chodit o berlich. Kaja je uklidnil vánoce doma!!!
To jsem netušila ze skutečný šok je teprve přede mnou. 28.12. udělali biopsii... nález lymfom..., já i kdyz sectela jsem nevěřila, nerozumela (asi mi to mozek nechtel připustit) 29.12 si nás taťka odvezl domu. sotva jsme byly 1h doma telefon z ambulance v Motole... jak si to představujete, že jdete jinam, že jste nám nic nerekli, jste měli říct, že nejste spokojeni s ortopedii v Motole, že takhle dostala ona vynadáno od primáře, ..... a okamžitě prijedte! ja " proč vysledky biopsie nejdříve v pondělí, vy víte něco víc než my"? mudr ne, ale musíme počítat s relapsem, musíme udělat další vyšetření kostní dřeň.... tak dojeďte zitra v 8h.

Odber kostní dřeně- A čistý. moje dilema podepsat mu revers a strávit mozna poslední silvestr doma nebo zkusit léčbu. Dnes dekuji za přemlouvání mudr
Kudrnovskou a Mudr Smiškem. Silvestr traveny v Motole pod atb. Po silvestru vysledky biopsie nemoc se vrátila. šance na uzdravení 5 % i s transplantaci kmenovych buněk.
Protokol jasný 3 bloky chemo ( stejná chemo, ale tentokrát klapalo 5 chemo najednou + voda + lek na ledviny ) a l tomu jsme podepsali vyzkum léků ibrutinib ( Pro celou Evropu mela obsahovat 70 členů 9.1. zařazen jako 33 . z Evropy
V ČR v Motole byly předtím 2 případy z relaps leukemie Burkitt a ani jeden nepřežil následné bloky chemo. Strašná představa.
1. blok celkem v pohodě u 2. Kája nezklamal a předvedl se. . 4x během 24h sepse (otrava krve) mudr Sumeauer ve službě... jak běhal ke Kajovi zabouchl si dveře na lékařský pokoj a tak spal ( pokud se te max hodině nechá říkat spani) pred kajovym pokojem.
druhý den večer sotva jsem dojela domu, kaja volal ze je mu zas zima ( teplota pri sepsi během minuty z 36-39 ...A zimnice) a at přijedu, celou dobu jsem.s ním mluvila a slyšela i doktorku. než jsem dojela zacal zvracet... bývá často, jen asi málokdo zvrací na prodlužováku, ve kterém mel telefon.

když jsem přijela uz byl stabilizovaný a Mudr... mi říkala, že už jen zvrací a ja... to je skvělý kdyz na prodlužováku..... myslela jsem ze to s ní praští, když jsem zpod emitky vyndaly ten prodlužovák.

3 chemo vcelku dobrý.
každý den, který jsem ráno přicházela na Jip, jsem přicházela s tím, že nikdy nevim co se mohlo pres noc stát. Během několika měsíční léčby jsem zažila mnoho dětí, které léčbu ci následky nepřežilo, čest jejich památce a mnoho sil rodičům.
léčba, no léčba, spíš snaha o likvidaci rakovinovych buněk je stále ve vyzkumu a každý organizmus reaguje jinak. Lékaři se snaží udržet základní životně důležité orgány a každou kapkou chemo doufají, že je organizmus natolik silný, že to vydrží.
. Na testy jsme šly jen, otec, já a Honzík (ostatní členové mohly jít do centrálního registru). Schoda u rodiče je 1 z milionů a schoda sourozence je 20%. nikdo se neschodoval. Darce se našel velmi brzo později dokonce 4 všichni sedli 9 z10, super. Kája dostal svou transplantaci kmenovych buněk u leukemie od darce z ČR.
Měsíc pauza od chemo pred transplantaci (úplnou výměnou krve ze skupiny A ma nyní 0)
Kája sekal trávu, nezapomněl se vybourat na čtyřkolce, kterou dostal k vánocům.
5.6.2018 nástup na TJ ( transplantacni jednotku)
15.6.2018 mu byla provedena transplantace kmenovych buněk s periferiemi
Po 21. dnech od transplantace nas pustili domu ...neuvěřitelně rychle
další dny a měsíce čekání...jestli a jak se uchytí. GVHD ... reakce stepu a Kaji buněk.kožní vyrazka, průjem, občas zvracení... naštěstí bez teplot ... samozřejmě v nemocnici pod dohledem lékařů cca 4 týdny pod kontrolou
nyní je Kaja po 180 dnech po transplantaci kmenovych buněk a tímto lékaři berou transplantaci jako úspěšnou
Karel Stanek přepsal tabulky a je 1. ČR, který má úspěšnou transplantaci kmenovych buněk u leukemie Burkitt..
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2014 až červen 2019
  • 4 633 zobrazení
  • 9
bele
ALB 183 - je ALB č.6 z Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
BORSA CAMP 2 u Mary

Den se chýlí ke svému konci a vyrážíme k prvnímu nocování na novém území s vlivem časového posunu o jednu hodinu. Člověk by neřekl, jak si to v některých souvislostech uvědomí – podobně jako letní a zimní čas. ZRADA. Údaje na internetu se tváří, že realita je stejná, jenže ouha, ona vůbec neexistuje. Nocleh není. Budeme si na to muset zvyknout ještě několikrát. Nakonec nás zachraňuje soukromý kemp ve vesničce Pujčinca blízko městečka Borsa. Projet spletí úzkých uliček, kde se stěží vyhnou dva úzké povozy a víceméně vcouvat a zašpuntovat jedinou uličku blízko třech dřevěných sroubků a jedné větší chatky jako umývárny a záchodu byl úctyhodný výkon.Však jsme také našim řidičům zatleskali

POZN ... cestou od rumunských hranic jsme si v autobusu říkali fór... Turista v Rumunsku hledá v horách nocleh. Přijde k chajdě a domlouvá se s majitelem - ten mu nabízí varianty ubytování. Buď v přízemí, kde je i kuchyň a trochu teplo, nebo může jít na půdu s poznámkou, ale tam je mara. Turista neví co mara je a tak raději zůstává spát dole. Ráno snídá u stolu, když po schodech z půdy sestupuje krásná, mladá, vyvinutá dívka. Dívka jde s úsměvem k němu a říká :"Ahoj, já jsem Mara.... On na to jen hlesne "Ahoj, já jsem kokot"
..... no a když nás přišla po jednajícím majiteli přivítat i jeho žena a řekla "Ahoj, já jsem Mara"...tak to nemělo chybu. Vlastně mělo. Pro nás bylo opravdu jen přízemí, 3 chatky a kosek trávníčku. Bylo teplo, tak se dalo spát i ve spacáku venku

Její manžel (říkejme mu třeba Tony) působil trochu zmateným dojmem,
jednak kam dá spát skoro 50 lidí když má místo tak pro 20,
jednak aby mu zůstalo stavení celé – tak blízko jsme projížděli,
jednak jak se domluvit a jednak abychom nakonec neodjeli.
S jeho zmatenou němčinou a angličtinou s ním nebylo večer žádné povyražení, tak jsme se nějak srovnali v chatkách, na zemi, a ve stanech. Večer byl ještě trochu horor, protože úzké plastové trubičky spojené jen drátkem se takovým množstvím teplé vody nahřály, změkly a povolily. Rázem jsme byli bez vody ale i bez plynu, protože se to nějak všechno najednou porouchalo. Spravování při baterce bez nářadí a jejich technologiích nikam nevedlo, tak jsme čekali na ráno. Večer všakpřišla ještě Mara něco poklidit, a tak jsem se jí zeptal, jestli nemohou vyměnit peníze. Slíbila že mne ráno Tony navštíví a výměnu provede. Šli jsme tedyvšichni na kutě
…A SPALI,…. A SPALI

Stalo se. Ráno mne Tony vyhledal a domluvili jsme množství a cenu. Musím uvést, že vše provedl v kurzu banky a naprosto čestně. Rázem se směny zúčastnili i ostatní a co nestačilo, tak Tony zorganizoval u ostatních sousedů z vesnice, tak nás nakonec uspokojil všechny.Měl jsem chvíli čas s ním promluvit,a jak už nebyl nervózní, tak mluvil docela dobře německy i anglicky, a pověděl mi i svůj zajímavý příběh:
Tony byl Belgičan – pekař z Antverp, který se rozhodl radikálně změnit svůj život. Potkal Mary, nebyl kokot, prodal pekárnu a koupil v Rumunsku v Bukovině pozemek s domkem a zahradou. Před 15 lety se oženil s Mary, postavil nebo opravil domek a začal tam podnikat. Připustil, že se mu daří, je tam nesmírně šťastný a jeho životní úroveň se min. 5 x zvýšila. Aby ne. Jeho náklady v Rumunsku jsou minimální. Je velice společenský a místním umožnil přísun spousty práce a také peněz, tak ho mají za svého. Řadu těch věcí co potřeboval levně koupil nebo mu sousedi udělali (jako třeba tu instalaci horké vody) – NO NEKUP TO. Chce tam bát dokonce pohřben, tak se tam srostl. Hrob bude mít na své zahradě, což na Bálkáně bývalo běžné a je to možné asi i dnes. Potkal jsem se s tím ještě na Korsice. Zahradu už se dvěma hroby koupil a má na ně 100 let věcné břemeno. Po tu dobu s nimi nesmí manipulovat, tak tam přidá jěstě svoji rodinu ?

U pana domácího jsme konečně vyměnili rumunské peníze a co nestačilo, oběhl sousedy a rázem byla směnárna na světě. Dnes v pondělí 2.7. KONEČNĚ vyrážíme na prohlídku klášterů Vatra Dornei. Cestou jsme se ještě stavili v nákupním středisku v Borsea pustili trochu žilou naší rumunské sbírce peněz

Další pokračování bude sedlo PRIKLOP
více  Zavřít popis alba 
108 komentářů
  • 2.7.2012
  • 4 313 zobrazení
  • 3
reklama