Hledání: Středa - ráno 13.3.2019

Pro dotaz Středa - ráno 13.3.2019 jsme našli 579 výsledků.
AKCE -30 % s kódem
📅 Naplánujte
celý nový rok.

Využijte 30% slevu na všechny kalendáře!
Kód: Kalendare2021
Kalendare2021
tulakpistalka
Dnešní slunečné ráno nás vylákalo na procházku tak jsme vyrazili dobít střed ČR který najdete v obci Číhošť a po té jsme se vydali do Lipnice nad Sázavou kde ve zdejších zatopených žulových lomech vytvořil sochař Radomír Dvořák díla: Bretschneiderovo ucho , Ústa pravdy, Zlatý voči, monument NOMEN OMEN a Hlava XX II to celé se schovává pod názvem, Národní Památník Odposlechu, musím jedním dechem dodat, že má cesta nebyla poslední protože ve zdejších lesích je schováno mnoho dalších zatopených lomů...........
více  Zavřít popis alba 
  • 7.11.2020
  • 191 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
svetlanaciberova
CK Viktoria, mobilní domky Camping Les Prairies de la Mer
Francie
Saint Tropez

Zájezd zorganizovala Věra Beranová z Pardubic.
Cesta autobusem v 15h z Pardubic, v 19h z Brna, příjezd do kempu kolem poledne (původní info bylo o 15h odpolední). Cesta byla v pohodě, jízda plynulá, řidiči báječní a hlavně nás jelo v buse něco málo přes 20 lidí, tak jsme měli každý svou dvousedačku. I Covid se k něčemu hodí :-)
Byli jsme ihned ubytovaní v mobilních domcích po 4 lidech, k moři max. 5 min. líné chůze na hlavní pláž, 15 min. ostřejší chůze na nudistickou pláž - při pohledu na moře směrem vlevo. V rámci kondičky skvělá procházka po břehu moře.
Kemp je dokonale vybavený včetně prádelen, samoobsluh, restaurací, půjčovny kol, kadeřnictví. Kousek od kempu je překrásné miniměstečko malé "Benátky" Port Grimaud, kde jsou 2x týdně trhy, pondělí a čtvrtek vždy do 12h, viz info ze stránek https://pitipitipa.com/cs/prakticke-tipy-a-rady/

Pondelok umelecké trhy v Port Grimaud ( júl – august), Les Issambres
Utorok Saint Tropez, Bormes les Mimosas, Bandol,
Streda La Garde Freinet, Cogolin, Cavalaire sur mer, Bormes les Mimosas
Štvrtok Port Grimaud, Le Plan de la Tour, Grimaud, Ramatuelle, Le Lavandou, Collobrieres
Piatok Sainte Maxime
Sobota Saint Tropez, Cogolin
Nedeľa Port Grimaud, Ramatuelle, La Croix Valmer, La Garde Freinet, Collobrieres,

Půl hodiny chůze kolem městečka Port Grimaud je velké nákupní centrum - supermarket s obrovským výběrem čehokoli - sledujte cyklostezku, ta vás tam dovede. Lodí z Port Grimaud od kostela ( s jedním přestupem u pláže) jsme vyrazili na výlet do Saint Tropez na celý den. Bylo to krásné i když s rouškami :-) Vřele doporučuji jet tam solo (mimo organizované výlety CK či agentur) a mít tak dost času si městečko prohlédnout, zajít na oběd, vykoupat se. Jen pozor na zavírací dobu na pevnosti - kopec nad městem, prodali nám lístky a pak nás za půl hodinky honili, že zavírají přes poledne. Tak nastudujte časy.
V úterý a v sobotu jsou na náměstí Place des Lices velikánské trhy od rána do oběda, odpoledne už po nich nenajdete ani stopu.
Přeji krásnou dovolenou :-)
více  Zavřít popis alba 
  • loni v létě
  • 364 zobrazení
puschkin
S Alenou R. se zúčastňujeme letního srazu turistů v Duchcově. Vyjíždíme ve středu ráno, po cestě máme v plánu zdolat vrch Zlatník. Ubytování máme v hotelu Zlatý Kříž v Teplicích. K večeru se koná slavnostní zahájení srazu v Duchcově, kde potkáváme Zdenka Z. s Lenkou. Nadcházející dny jsme si užily, každý den jsme nachodily mezi 15 - 20 km. Výhodou je auto, takže přesuny nejsou problém....
více  Zavřít popis alba 
  • 19.8.2020
  • 17 zobrazení
hofi01
Domluvili jsme se s Michalem a Evčou, že si dáme víkendový výlet v sedle našich pincků v Rakousku. Michal chtěl k někam k jezerům, my k Mariazell. Nakonec jsme našli kompromis, vyrazili jsme do prodejny Louisu v St. Poltenu, kde jsme chytili nákupní horečku a všichni tu nechali nějaký to euro. Další zastávka byla fantastický bikepoint Kalte Kuchl, už cestou jsme potkávali mraky, ale fakt mraky, motorkářů. U restaurace bylo pochopitelně plno, aby ne, sobota, krásné slunečné počasí. Dali jsme si oběd, který byl mimochodem skutečně vynikající - Wienerschnitzel s bramborem tu asi nikdy nezklame. Další část cesty byla fakt lahůdka pro milovníky jízdy na motorce, směr Mariazell a odtud přes Gußwerk, Wildalpen, Hieflau, středem NP Gesäuce do Krumau, tahle část cesty byla hodně zábavná, nejenom zatáčkami, ale i tím, že je pořád na co koukat. Dál na Lienz až do Bad Aussee už cesta byla proti tomu, co jsme projeli až sem malinko fádní, ale od Altaussee nás čekala třešnička na dortu - Loser Panoramastraße, krátký (asi 8km), ale výživný výjezd nás za pouho pouhých 8 euro vyvedl z nějakých 830 m.n.m. až do 1600 m.n.m. Rozhled z vršku byl fascinující. Nahoře na parkovišti jsme potkali další dva motorkáře z čech, kteří nám doporučili překonat lenost a vyjít dalších pár výškových metrů nad parkoviště pěšky a podívat se na ledovcové jezero, kvůli kterému sem prý všichni jezdí. Byli jsme překvapení, že se v něm lidi dokonce koupali. Pak už nás čekal jenom několika kilometrový přejezd do kempu Gößl u Grundelsee (tím, že nám kluci řekli, že tam jedou taky spát, že už tam několikrát byli, a že to tam stojí za to, bylo rozhodnuto). Vše dobře dopadlo, paní majitelka našla i v plně obsazeném kempu kousek místa pro dva stany, potkali jsme kluky, poseděli a pokecali u večeře, bylo to super. Ráno jsme pobalili a vydali se zpět na východ - my domů, Michal s Evčou si pokračovali dál ve svém programu, narozdíl od nás mají víc volných dní. Než jsme se ale rozdělili, navštívili jsme společně moc pěkné místo - kostel Wallfahrtskirche ve Frauenbergu a v Hallu na čerpačce OMV posnídali výborný Leberkässe a kafe. Pár kilometrů za Hallem už se naše cesty rozdělily. My jsme si frčeli směr sever přes Weyer, Waidhofen an der Ybbs, Amstetten do Greinu, kde jsme prostě nemohli nezastavit na kafe v naší oblíbené cukrárně u Schörgiho. Už snad klasicky jsme si užili zatáčky směrem na Dimbach a pokračovali tentokrát na Arbesbach, Groß Gerungs, Kirchberg am Walde a odtud šoustkama mezi vesnicema na Heidenreichstein, Kauzen. Šotolinkou na Maříž jsme se vrátili zpět k nám do republiky a výlet zakončili tradiční zmrzlinou ve Slavonicích. Byl to další intenzivní výlet, za 2 dny luxusních 720km bez kapky deště (teda o tom by s námi pravděpodobně druhá půlka partie mohla polemizovat )
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 2.8.2020
  • 76 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
jawag
Letošní dovolená - velký vandr byl opět v našem rodném kraji, na západě Čech.Toulali jsme se po území severního Plzeňska a Karlovarska, kolem řek Mže,Teplé,Střely...Částečně s kamarády ze Sněžnýho oudolí, částečně ve dvou.Přestože byla šílená vedra, statečně jsme našlapali zhruba 120 km.
Neděle: Po poledni přisedáme v Plzni ke kamarádům a společně odjíždíme do Stříbra. Odtudpřes bývalý vojenský výcvikový prostor do Svojšína. Posezení a hraní v místní hospůdce a před půlnocí odchod do lesa na přespání. Kolem půlnocislabě zapršelo,to byl jediný deštíček,pak už nastala ukrutná vedra.
Pondělí: Proti proudu Mže do Josefovy Huti, zde pár kousků a odchod na vlak do Pavlovic. Přesun do Chodové Plané /večeře,pivko/ a za tmy přesun k Dolnímu rybníku na přespání.
Úterý: Ráno se trháme a jdeme kolem Sklářů do Chotěnova. Obědová pauza u minerálního pramene Koňský pramen a přes kopec s krásnými výhledy na hřeben Českého lesa na vlak do Vlkovic.Zde po dlouhém čekání /nějaký zádrhel na trati M.L.-K.V./přisedáme k ostatním a společně popojíždíme do Poutnova. Odtud hore kopcom do Mnichova /hospůdka a přesun do lesa/.U ohýnku oslavíme Čepyho narozeniny a hodinu po půlnoci zalézáme do spacáků.
Středa: Definitivně se loučíme a směřujeme údolím Pramenského potoka ke Grúnské kyselce /výborný pramen/, Dominově skalce a dál do Bečova.Oběd,dokoupení zásob a krátká prohlídka městečka.Navečer přesun vlakem do Toužimi,odtud kolem Podzámeckého rybníka ke Střele.
Čtvrtek: Nadivoko kolem Střely až na bývalé poutní místo Skoky.Já byla nadšena z genia loci, Petr z vychlazených lahváčů /"To je prvně,co mi v kostele prodali pivo!"/Prošli jsme si bývalou obec, strávili prima večer u ohně a kytary a po půlnoci zalézali pod ochranou Panenky skákavé do spacáků.
Pátek: Přivstali jsme si, posnídali, pobalili a hned jak otevřeli,absolvovali prohlídku kostela s výkladem /dostali jsme se i do podkroví a kostelní věže/.Pak cestou necestou kolem žlutické přehrady do Žlutic.Oběd a přesun motoráčkem do Žihle/super solo retro jízda,kdy např. štíplístek vyskakoval z vlaku,aby ručně přehodil výhybky,atd./ V Žihli pár kousků v nádražce a už za šera hledání přístupu ke koupání. nakonec se zadařilo a tak byla předpůlnoční koupačka a spaní na pláži.
Sobota: Vstáváme brzy,nechcijít zase v tom hicu a taky chci mít trochu času na prohlídku Rabštejna.Bereme to mezi šutry chvíli po značce, chvíli azimutem...u Nového Dvora se napojujeme na červenou ascházíme do Rabštejna. Oběd u mostu,vyfunění kopce,prohlídka pamětihodností a kolem třetí přesun busem zpět do Žihle a dál vlakem /a výlukovým busem/ do Plzně, kde se kruh uzavřel a náš vandr skončil.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • červenec 2020
  • 208 zobrazení
hovora70
Dobrý den, opět se Vám hlásím z Hrádku nad Nisou z našeho soustředění. Probudili jsme se do krásného i když trochu chladnějšího rána. Po snídani jsme se všichni sešli na kurtech, abysme poslední tréninkový den (zítra už bude pouze závěrečný turnaj) natrénovali všechno, co bude zítra zapotřebí... Hráli jsme od 9h do 11.40h. Po obědě (měli jsme zelňačku a jako hlavní jídlo byla rajská s masovými koulemi a těstoviny) jsme si cca hodinku a půl odpočinuli a od 14.15h jsme opět vlítli na kurty a slezli z nich mezi 16 a 17h. Po tréninku byla dnes na programu kondiční příprava (s kondičním trenérem panem Kvášem). Všichni jeli nadoraz a trenér všechny chválil. K večeři dnes bylo kuře s bramborem. Teď někteří jedinci hrají v plátěné hale fotbálek a jiní opět hrají na malé. Zítra se Vám přihlásím naposled a uvidíme se v pátek po snídani, kdy je naplánované předání hodných dětiček a odjezd domů. Přijet můžete kolem 9 - 9.30h. Děkuji a přejeme dobrou noc. Lenka a Jirka
více  Zavřít popis alba 
  • 22.7.2020
  • 43 zobrazení
yga
Středa 15. 7. ráno - teploučko, sluníčko, dva psi a rybník plný labutí...
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
10 komentářů
  • 15.7.2020
  • 42 zobrazení
fuga
Bydlo v Bichlu (vedle Ramsau in Zillertal). V neděli výjezd z Mayrhofenu Ahornbahnem, pak na chatu Karl-von-Edel-Hütte. Odtud neplánovaný výstup na hřeben Popbergschneid (vedle Toreggenkopf) a po něm celkem náročný (místy II UIAA) postup pod Ahornspitzi; skončili jsme v cca 2 700 m. Běh na lanovku, stihli jsme (celkem 12 km; převýšení 1762 m) a v 1630 jsme v Mayrhofenu na koupáku :-).

Pondělí nádherně a pohodový cyklovýlet podél Zilleru dolů. Super hřiště v Zell; vláčkem zpět z Uderns (20 km); kolem 1530 jsme na koupáku v Zilleru :-).

Úterý - dětská feráta pod Gasthausem Zimmereben. Nastupujeme kolem půl devátý a jsme téměř sami. Výborně zajištěná cesta s různými hracími prvky, ale poctivé béčko to je. Přejezd do Finkenbergu a lanovko nahoru, je zde obrovskej herní dětskej areál, ale dnešek už máme splněno, tak zde asi 1,5 hodiny zevlujem. Kolem třetí již jsme ve Finkenbergu na koupáku :-).

Středa - je nejistá, spíš špatná situace a kalný ráno; tak se nakonec rozhoupáme a jedem na přehradu Slegeisgrung nad Ginzlingem. Odtud jdeme pohodový výšlap do sedla Pfitscher Joch (2 250 m); na zamýšlenou Rotbachlspitzi už je pozdě a nebyla provedena motivace :-). Tak dáváme na chatě jedno a jdeme zpět; celkem 12,5 km a 1050 m převýšení. Odpoledne stíháme s natěšenou Evčou spodní kus feraty Talbach (B/C).

Čtvrtek - už je hnusně, tak jedem vlakem do Fügenu; muzeum je zavřený, tak lanovkou na Spieljoch. Vojta po 5 minutách na hřišti převrhne vor na jezírku a oba jsou po kolena durch :-). Tak razíme dolů, domů a v suchých věcech na feratu Talbach. Mraky borůvek a nezralejch ostružin

Pátek - hnusně, dáváme výbornou stěnu v Aschau (plus skvělej boulder), oběd ve Stummu a poslední koupačku v termálech Erlebnistherme Zillertal - to je FAKT BOMBA; voda všude tak 34-36 °C, slanej bazén, venkovní, vířivky, dlouhý tobogány - pecka.

Odjíždíme s náměty na dalších pět týdnů aktivní dovolený....:-)
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2020
  • 76 zobrazení
fuga
Bezva týden v Heidelbergu, s báječnou péčí a zázemím u Lucky. Díky !!!
V neděli procházka Cestou filosofů a starým městem se špagetovou zmrzlinou. V pondělí výšlap na Heiligenberg (439 m n.m.), cestou návštěva arény Thingstätte, vybudované nacisty v r. 1935, údajně pro 8 tis. sedících a 15 tis. stojících. To nám přišlo že neodpovídá realitě, ale možná byl dřív prostor větší. Došli jsme do Ziegelhausen (10,5 km); zpátky zdarma busem nebo nebylo kde koupit jízdenky. V út cyklovýlet (28,5 km) od Lucky rovinatými polemi přes Dossenheim, Schriesheim, Hirschberg; zpět vinařskou stezkou, místy kozího charakteru.
Ve středu jsme dopledne navštívili ZOO a odpoledne vyšlápli na dominantu města - Königstuhl (576 m) a prošli se kolem zámku, kterej je fakt bombastickej (10,8 km). Odpoledne jsme zašli za Luckou na Univerzitu. Čtvrtek opět patřil kolům, když jsme vyjeli směr Mannheim, dojeli podél Neckaru do krásného městečka Ladenburg a vrátili se přes Eppelheim zpět (34,5 km). V pátek jsme navštívili fascinující kamenné moře - Felsenmeer u městečka Lautertal. V sobotu ráno jsem se s dětmi projel městskými cyklostezkami, které se jim velmi líbily (10,5 km). A pak už jsme frčeli směr Zillertal.
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2020
  • 57 zobrazení
rezajiv
Naše FAM se vydala do geografického středu republiky - obec Číhošť, před tím navštívila Blaník a její rozhlednu, večer jsme se utábořili v obci Číhošť a ráno se vydali hledat nedokončený most z 2.sv. války, který končí uprostřed Želivky - vodní nádrže Švihov.
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2020
  • 29 zobrazení
tonda1200
Opět další skvělý motovýlet do mých oblíbených Karnských Alp. První den ve středu ubytko na Kalte Kuchlu - jako vždy skvělé (pivo, jídlo, kořalka s "Alte Frau"....). Druhý den přes Mariazell, Wildalpen, Sölkpass, Turracher Höhe, Windische Höhe na Straniger Alm. Kamarádi z Mnichova Manny, Andi, Thomas už byli na místě - cestou si dali Großglockner. Večírek to byl obrovský - pivo, rum, pivo, rum, pivo, rum.........pršuty, sýry, klobásky....Spát se šlo hodně pozdě. Páteční ráno odjezd do Itálie do národního parku Prealpi Giulie. Nádherné šotolinové trasy na Malga Confin a Malga Ungarina - super pokec a pohoštění od italského horala, který vypadal jak Diego Maradona a jeho krásné dcery - káva, grappa, bezinkový likér - a ten výhled (jak na okolní hory, tak na údolí řeky Tagliamento).
Poté přesun do Ovara (cestou grilovaná kuřata a vinný střik k obědu) a na Panoramica delle Vette - nádherné počasí a opět skvělé výhledy. Pak už jen super zatáčky v Ligosullu a přes Paularo a Casera Ramaz zpět na Straniger Alm. Zase super večírek.
V sobotu v 9h odjezd opět do Itálie - přes Tolmezzo, passo della Mauria, a pak nekonečnýma "točkama" a šotolinovou vojenskou cestou na pevnost Col Vidal a oběd na Rifúgio Baion pod dolomitský masiv Marmarole - super, nádhera skvělé.....
Následovalo Sella Ciampigotto, Sella di Rioda, Lago di Sauris, a poté skoro třicetikilometrový úsek po horských salaších pod vrcholky Vinadia, Novarza, Losa.....super trasa kde se střídají náročnější šotolinové výjezdy a sjezdy s krásnýma "vrstevnicovýma" cestama - a výhledy zase nekonečný a nádherný. Pak přes Ravascletto, Paularo zpět na Straniger Alm. Super večeře (ostatně jako vždy), rozlučkový večírek s německými kamarády a v jednu v noci "do hajan". Ráno loučení, líbání, plácání se po zádech, zatlačení slzy, domluva na další akci a tradá domů. My si ještě dáváme cca 15km šotolinový úsek přes Joch Alm (kafe, radler, super výhledy). Pak přesun na Nockalmstrasse - jako vždy super svezení, výhledy, kafe....Odpolední příjezd do kempu Olachgut u Murau - bydlení v "sudech" pro tři lidi - a koupačka, piváky, pizza, vepřová pečeně, meruňkovice....a pak jsme společně udolali láhev skvělé německé whisky Slyrs od Mannyho. V noci potom dávali v televizi Bezstarostnou jízdu, tak se parádně usínalo.
Přesun domů přes Sölkpass (znovu, z druhé strany, ale to se neomrzí :-) ), pěkný Hengstpass v národním parku Kalkalpen, údolí Wachau (a řízkárna u Lubereggu - jako vždy řízek jako sloní ucho) a domů. Bylo to skvělé jako vždy. Díky chlapi. Najeto necelých 1700km.
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2020
  • 462 zobrazení
mikim
Nové Město na Moravě (německy Neustadt in Mähren) je město v okrese Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina, 10 km východně od Žďáru nad Sázavou, na jižním okraji Žďárských vrchů. Založeno bylo okolo roku 1250 Bočkem z Obřan, zakladatelem cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. Největšího rozkvětu požívalo v době renesance za pánů z Pernštejna. Zachovalé historické jádro města tvoří městskou památkovou zónu, kterou doplňuje bohatá sochařská výzdoba ulic a náměstí od místních rodáků Jana Štursy a Vincence Makovského. Mezi nejvýznamnější památky patří katolický kostel sv. Kunhuty, budova staré radnice a zámek. Žije zde přibližně 10 tisíc[1] obyvatel.

Nové Město na Moravě bylo vždy místem konání významných sportovních happeningů světového významu. Již historií je závod Světového poháru v běžeckém lyžování Zlatá lyže, jejíž místo přebraly závody Světového poháru v biatlonu. V únoru roku 2013 zde proběhlo Mistrovství světa v biatlonu 2013, každým rokem se zde koná i závod Světového poháru horských kol. Okolí města je vhodné nejen pro příznivce zimních sportů, v letním období pak nabízí nespočet možností pro pěší turisty i cyklisty. Akce se konají v areálu Vysočina arena.

Historie města je spjata se vznikem žďárského kláštera založeného Bočkem z Obřan v polovině 13. století, do té doby je téměř celé území česko-moravské hranice pokryté pomezním pralesem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1267, kde je osada uváděna ještě jako Bočkonov (Bočkov) v listině potvrzující Bočkův odkaz klášteru. Jako Nové Město (latinsky Nova Civitas) se poprvé objevuje na listině krále Václava II. z roku 1293, kde je již uvedeno jako městečko. V roce 1312, po smrti Smila z Obřan, připadlo Nové Město Jindřichu z Lipé. Ten nechal v obci vybudovat tvrz, která bývala pro svou rozlehlost nazývána hradem.

Od roku 1496 patřilo panství Pernštejnům, za jejichž doby zažívalo město výrazný ekonomický rozmach, zvláště za Vratislava z Pernštejna (1561–1582). Tři roky po jeho smrti bylo panství prodáno Janem a Maxmiliánem z Pernštejna Vilému Dubskému z Třebomyslic. Ten nechal pustou tvrz zbořit a na jejím místě vybudoval renesanční zámeček, ve kterém se usadil, po dlouhé době vrchnost opět sídlila přímo ve městečku.

Po Bílé hoře bylo panství zkonfiskováno a novým majitelem se v roce 1624 stal kardinál František z Ditrichštejna, který měl v té době rovněž sousední klášterní panství žďárské, odkud byla nyní vykonávána správa zdejšího panství. Za jeho vlastnictví bylo Nové Město povýšeno na město (1635), současně byl městu obnoven znak.

V roce 1638 změnila panství znovu majitele. Tentokrát se jím stává Šimon Kratzer ze Schönsperka (dříve hospodářský správce), který podporoval sklářskou výrobu v panství, zamýšlel vybudovat také železářské hutě. K jeho záměru však nedošlo, protože v roce 1645 byl zastřelen Švédy při jejich útoku na město. Panství od té doby spravoval a v roce 1660 převzal jeho syn František Maxmilián Kratzer. Ten mezi tím uskutečnil záměr svého otce, když v roce 1651 postavil na Kadově dvě železářské vysoké pece a k tomu výrobou navazující hamry na Kuklíku, Vříšti a Líšné. Tím položil základ železářské výroby na Novoměstsku.

Část obyvatel Nového Města na Moravě patřila do společenství tajných evangelíků, v 17. století zde probíhala násilná rekatolizace, což dokládají i matriky zemřelých z let 1673–1680, kde bylo zapsáno 57 případů oslích pohřbů (tj. 11 procent obyvatel).[2]

V roce 1691 na základě soudního výnosu připadlo panství knížeti Ferdinandu Ditrichštejnovi. O 8 let později prodal jeho syn Leopold Nové Město světské nadaci šlechtičen v Brně, jíž patřil až do roku 1945. V čele Nadačního ústavu se vystřídalo mnoho šlechtičen. Za dobu jejich panování proběhla na novoměstském panství v 18. století tzv. pozdní horská kolonizace, při které vznikly nejmladší vesnice jako např. Blatiny, Koníkov, Samotín, Krátká a Moravské Milovy. Za hraběnky Hohenzollernové (1721–1745) byl nově přestavěn katolický kostel, její nástupkyně baronka Miniati di Campoli (1746–1759) barokně přestavěla zámek a prodloužila hřbitovní kostel. Zrušením poddanství v roce 1848 – za baronky Skrbenské (1836–1858) – pozbyla vrchnost dosavadního významu.

Roku 1723 město zachvátil velký požár, v roce 1791 zde proběhla podružská rebelie a v letech 1796–1797 helvetská rebelie. V roce 1850 se Nové Město stalo sídlem okresního hejtmanství a zároveň jedním ze tří soudních okresů. Od roku 1906 má Nové Město přívlastek „na Moravě“ pro odlišení od ostatních Nových Měst. V roce 1949 bylo sídlo okresu přeneseno do Žďáru nad Sázavou. Novější dějiny města výrazně ovlivnilo založení reálného gymnázia v roce 1894, vybudování železnice z Tišnova do Žďáru nad Sázavou v roce 1905, rozvoj lyžování od konce 19. století a s ním související výroba lyží a rovněž tak výroba chirurgických nástrojů zahájená v roce 1949.

Stavební vývoj
Osada, později městečko Nové Město, byla založena ve 2. polovině 13. století nad soutokem říček Bezděčka a Bobrůvka. První domy byly postaveny asi v jižní části dnešního Vratislavova náměstí. Do poloviny 16. století se zástavba omezovala jen na jedno náměstí; dnešní Vratislavovo, Komenského a Palackého náměstí byla totiž spojena dohromady. Z tohoto náměstí vybíhaly cesty, které určovaly další postup výstavby. Jižním směrem, na Bobrovou vedla Bobrovská (Nečasova ulice); severozápadním na Žďár Žďárská ulice. Severovýchodním směrem vedla ulice Nové Domy (Masarykova ulice), na jejímž konci se cesta dělila na dvě větve na Svratku a na Jimramov. V polovině 50. let 16. století byla přestavbou měšťanského domu v jihozápadní části náměstí vybudována radnice, zároveň zde blok domů oddělil tzv. Dolní (Palackého) náměstí.

K významným stavebním zásahům do dosavadní podoby městečka došlo na konci 16. století. Majitel novoměstského panství Vilém Dubský z Třebomyslic nejenže dal obnovit, ale také značně rozšířil panské sídlo, vznikl tak renesanční zámek. Zároveň došlo k postavení panského pivovaru a o něco později ke stavbě tzv. Hrádku (Halina), sídla jeho manželky Kateřiny Zahrádecké ze Zahrádek. Tím se oddělil prostor dnešního Komenského náměstí. Jako odbočka z ulice Nové Domy vznikl koncem 16. století východní konec Malé ulice, která vedla ke kostelíku Nanabevzetí Panny Marie na novém hřbitově. Vzdálenější část Malé ulice, které se říkalo Pod kostelíčkem, vznikla pak až začátkem 18. století. Ve 2. polovině téhož století bylo město rozšířeno o ulici Svatojánskou (Podstrání, dnes Brněnská a Jánská ulice).

Další stavební vývoj výrazně poznamenaly rozsáhlé ničivé požáry. Ten, který vypukl 3. dubna 1723, zničil domy zejména na severozápadní straně náměstí. Po velkém požáru v roce 1801, který zasáhl 208 domů včetně kostela převládla v Novém Městě zděná výstavba, ta se však nadále soustřeďovala především do centra města.

V 1. třetině 20. století se město začalo rychle zvětšovat, nová výstavba se přesunula na území zvané Niva, které vyplňovalo plochu mezi dosavadním městem, Malou a Žďárskou ulicí a oběma rybníky (Cihelským a Klečkovským). Ve stejném období se ovšem město rozrůstá i na severu a severovýchodě, kolem vlakového nádraží. Za Novými Domy je zastavována východní strana silnice na Jimramov, čtvrti zde vzniklé se říká Hejkalov; staví se také v ulici vedoucí od sokolovny k nádraží (Tyršova a Smetanova ulice) a na pozemku u viaduktu (lokalitě se říkalo Šanghaj, dnes ulice Mírová a Výhledy). Řada domů vyrostla za nádražím (Nezvalova ulice), první domy vznikají nad Kazmírovým rybníkem (Německého ulice). Na přelomu 30. a 40. let 20. století byl jižně od žďárské silnice vybudován rozsáhlý areál okresní nemocnice, naproti přes silnici pak vzniklo první novoměstské sídliště určené pro zaměstnance nemocnice.

Mohutný stavební rozvoj zaznamenalo město ve 2. polovině 20. století. Severozápadně od města, nedaleko železniční trati při silnici na Vlachovice, byl postaven podnik Chirana (Medin) výrobce chirurgických nástrojů, který zahájil svůj provoz na konci roku 1949. Severovýchodně od města, v areálu bývalé Slonkovy firmy situované východně od silnice na Pohledec, byl uveden v roce 1951 do provozu podnik na výrobu lyží Sport (Sporten); o 20 let později zde byl vybudován nový provoz. Bytovou výstavbu rozhodujícím způsobem ovlivnila těžba uranu v okolí Dolní Rožínky. Panelová sídlištní výstavba určená převážně pro její zaměstnance proběhla v několika vlnách. V 60. letech 20. století vzniklo sídliště U nádraží (tzv. Staré sídliště) a stavělo se také na Tyršově ulici, v téže době byly postaveny i tři věžové domy (nazývané podle barvy jejich fasády); v následující dekádě pak vyrostlo sídliště na Hornické ulici. Kvůli další panelové výstavbě byla v 80. letech zbourána téměř celá východní strana Gottwaldovy (Masarykovy) ulice, tím byl zásadně narušen i vzhled Komenského náměstí. Na jeho severní straně vyrostla novodobá budova nákupního střediska, na západní straně stál už od poloviny 70. let moderní obchodní dům.

Zastavěna byla postupně také volná plocha severně od Žďárské ulice, tady vzniklo sídliště Pod zastávkou a panelová výstavba pokračovala výstavbou sídliště Pod nemocnicí (ulice Pavlovova a Mendlova). V blízkosti panelových sídlišť vyrostly dvě hotelové ubytovny pro horníky pojmenované Uno a Duo. Tzv. "stará hotelovka" (Uno) byla v 90. letech upravena přestavbou a následnou přístavbou na městské byty; "nová hotelovka" (Duo) byla prodána realitní kanceláři, jsou v ní jednak byty, ale je také využívana ke komerčním účelům. Výstavba rodinných domků se soustředila především na území nad Kazmírovým rybníkem, kde vznikla samostatná městská čtvrť na půdorysu písmene U, které se říká Betlém. Rodinné domky se však stavěly i na řadě dalších míst, zvláště za Klečkovcem a Cihelňákem v oblasti nazývané Korsika (ulice Dukelská a Veslařská) a na úpatí Brožkova kopce (ulice Na Výsluní, Zahradní). Na začátku 70. let byl uveden do provozu nový hotel Ski, postavený v lese Ochoza na úpatí Harusova kopce.

V souvislosti s touto rozsáhlou bytovou výstavbou a nárůstem počtu obyvatel došlo od konce 60. let 20. století k vybudování celé řady objektů občanské vybavenosti. Na ulici Leandra Čecha, západně od gymnázia směrem ke Klečkovskému rybníku, vyrostla nová základní škola; na místě zbořené sokolovny na Tyršově ulici byl postaven kulturní dům (1976); vybudovány byly také mateřské školy (na Drobného, Malé, Tyršově a Žďárské ulici). Stavební ruch zasáhl i areál okresní nemocnice, v závěru 70. let se zde podařilo dokončit dlouho plánovanou stavbu gynekologicko-porodnického pavilonu; postupně došlo k rekonstrukci většiny pavilonů, k výstavbě centrálního operačního sálu a heliportu. Přestože už v 70. letech byl schválen záměr vybudovat autobusové nádraží mimo centrum města, v prostoru pod zámkem, k jeho otevření došlo až v roce 1991. V polovině 90. let byl jižně od Žďárské ulice vybudován Dům s pečovatelskou službou, ve kterém jsou i městské byty.

Nečasova ulice
Nečasovu ulici tvoří domy po obou stranách komunikace vycházející z Palackého náměstí a ústící do kruhového objezdu a dále několik domů ve svahu po pravé straně silnice stoupající k Nové Vsi. Tato ulice se od nepaměti nazývala Bobrovská. V několika starých zápisech se objevuje i název Obrovská, z dob kdy se Bobrové říkalo i Obrová. Původní zástavbu Bobrovské ulice tvořily pouze domy od Palackého (dříve Dolního) náměstí k mostu, tedy čísla popisná 17–31 s výjimkou domu čp. 25, který kdysi stával až za mostem a byl počítán k ulici Svatojánské.

Právě ústí Bobrovské ulice u přechodu potoka Bezděčky doznalo oproti minulosti největších změn. Při rekonstrukci okresní silnice procházející Novým Městem byla Bobrovská ulice na přelomu let 1938 a 1939 vydlážděna kamennou dlažbou. Nová silnice byla na začátku Bobrovské ulice po přechodu potoka Bezděčky napřímena (dříve opisovala pravý oblouk). Muselo dojít k postavení nového mostu a přeložení vodní nádrže nad Jelínkovým mlýnem (čp. 26). Byl postaven nový železobetonový most o šířce 8 metrů. Musel být také přesunut kříž stojící ve větvení silnice na Novou Ves a Petrovice, křižovatka byla rozšířena a zpřehledněna vykácením stromů. Na počátku 70. let minulého století se tato křižovatka opět měnila, když jí začala procházet nově vybudovaná přeložka silnice I/18. A dnešní podobu s kruhovým objezdem získala teprve nedávno.

Peklem byl nazýván už ve starých pozemkových knihách dům čp. 20 a jeho majiteli se podle něj říkalo Pekelník. Snad toto označení vzniklo v dobách, kdy tu býval hamr. Víc než hamr byla známa hospoda „Na Pekle“. V polovině 19. století si ji tu otevřel původem žďárský řezník Václav Procházka. Jeho žena byla vyhlášenou kuchařkou a tak hospoda prosperovala. Sám Procházka se nejvíce proslavil v revolučním roce 1848. Stal se hejtmanem a cvičitelem Národní gardy a byl také zvolen poslancem říšského sněmu ve Vídni. Posledním hostinským v „Pekle“ byl o sto let později další žďárský rodák Josef Zábrš. Z pekla můžeme pokračovat rovnou do očistce. Skončíme tak v další hospodě, která bývala v nedávno zbořeném domě čp. 27 stojícím u odbočky k Jelínkovu mlýnu. Říkalo se tu V Očistci nebo u Valíšků. Hostinským tu v 2. polovině 19. století býval Josef Vališ a později jeho stejnojmenný syn. Oba byli také tkalci a kostelníky. Josef ml. ale nakonec hostinec prodal a odstěhoval se do Ameriky.

Po návštěvě pekla a očistce možná čekáte, že už půjdeme rovnou do nebe. Zastavíme se v barvírně. Úspěšný barvířský závod provozoval v čp. 29 na přelomu 19. a 20. století František Kubík. Svému okolí byl velmi dobře znám, neboť díky němu za domem tekl „věčně modrý potok“. Potok, který dříve tekl za domy na západní straně Bobrovské ulice, byl ve skutečnosti mlýnským odpadem. Tekla tudy voda z Kazmírova mlýna (čp. 35) a ústila do nádrže před Jelínkovým mlýnem. Tento mlýn s číslem popisným 26 stojí sice trochu stranou, ale můžeme ho ještě k Bobrovské ulici počítat. Mlýn tu býval přinejmenším na konci 15. století, kdy se mu říkalo Šarlův. Na konci 16. století ho koupil Jiřík Humpolecký z Rybenska a od té doby je znám jako mlýn Humpolecký. Během třicetileté války mlýn zpustl a přešel do majetku vrchnosti. Vrchnostenskými mlynáři tu byli od 18. století členové mlynářského rodu Jelínků. Posledním mlynářem byl již ve století dvacátém Augustin Jelínek.

Od roku 1938 se začaly na domech v Bobrovské ulici objevovat pamětní desky věnované významným osobnostem. Jako první se 17. července 1938 odhalovala pamětní deska na domě čp. 22, kde od svého raného dětství žil ruský legionář František Seidl, který padl v červnu 1918 při dobývání Kurganu. O devět let později – 27. července 1947 – odhalil tehdejší ministr výživy Václav Majer pamětní desku na rodném domě ing. Jaromíra Nečase. Jaromír Nečas se roku 1888 narodil v domě čp. 31, v dobách první republiky se stal ministrem sociální péče a později byl i členem exilové vlády v Londýně. A právě na jeho počest byla už v říjnu 1945 Bobrovská ulice přejmenována na Nečasovu. V roce 1910 se v domě čp. 21 na Bobrovské ulici narodil Josef Veselka, pozdější zakladatel a sbormistr Akademického pěveckého sdružení Moravan, profesor brněnské konzervatoře a JAMU. A na jeho rodném domě, tehdy už v Nečasově ulici, mu byla 8. května 1996 odhalena pamětní deska. Byla v Nečasově ulici třetí a zatím poslední.

Palackého náměstí
Palackého náměstí, to je v Novém Městě poměrně exkluzivní adresa, jí se mohou pochlubit jen obyvatelé čtyř domů – čísel popisných 16, 32, 33 a 34. Ostatní domy s okny do Palackého náměstí jsou již počítány k Nečasově ulici nebo Vratislavovu náměstí. V zástavbě oddělující dnes obě náměstí je ukryt dům čp. 97, v němž ještě nedávno sídlilo informační centrum. V tomto místě se předpokládá původní tvrz, nebo přinejmenším sídlo vrchnostenských úředníků v dobách, kdy Nové Město vlastnili členové mocného rodu Pernštejnů. Jak jinak si vyložit znamení zubří hlavy zdobící kamenný sloup, na nějž je svedena klenba přízemní místnosti domu čp. 97.

Nejen shluk domů, ale i terénní zlom odděluje Vratislavovo a Palackého náměstí. A právě díky své poloze bylo Palackého náměstí původně nazýváno Dolním náměstím či Dolním rynkem. Střed náměstí tvoří kašna, která svou podobu kamenného kvadrilobu (čtyřlistu) získala v roce 1891. V létě roku 1905 byla osazena plastikou Jana Štursy Píseň hor zpodobňující pasáčka s ovcí na klíně. Od roku 1942 je originál plastiky z hořického pískovce umístěn v Horáckém muzeu a na kašně je umístěna kopie zhotovená ve zlínské Škole umění vedené tehdy Vincencem Makovským. Takzvaný Pasáček se stal jedním ze symbolů Nového Města. Není ale jediným sochařským výtvorem zdobícím Palackého náměstí. Na kašně měla být původně umístěna socha Františka Palackého, která nakonec našla své místo v protilehlém svahu. Slavnostně byla odhalena 26. října 1902. Od té doby bylo náměstí nazýváno Palackého, i když oficiálně byla změna názvu potvrzena až v roce 1907. Okupace a zřízení protektorátu však s sebou přinesly nařízení o odstranění všeho, co neodpovídalo „změněným státoprávním poměrům“. A tak byla 28. června 1940 socha Palackého odstraněna a v říjnu téhož roku bylo náměstí opět přejmenováno na Dolní. Po osvobození se název Palackého náměstí vrátil. Na návrat sochy si muselo město počkat do 2. června 1946, kdy byla socha po dlouhých sporech o její umístění znovuodhalena na původním místě. Stejně jako Píseň hor je i socha Otce národa dílem Jana Štursy. Palackého socha je navíc i Štursovou první veřejnou zakázkou.

Obě sochy vznikly z podnětu a za podpory Josefa Jelínka, Štursova poručníka a mecenáše. Josef Jelínek (1829–1903) býval novoměstským koželuhem a majitelem domu čp. 32 na Palackého náměstí (dům s věžičkou), kde se říkalo u bohatých Jelínků. Byl veřejně činným, ať už jako předseda nebo člen řady místních spolků, tak i jako člen obecního výboru (zastupitelstva). V letech 1861–1891 zastával s přestávkami post starosty města. Byl také poslancem Moravského zemského sněmu. Na jeho návrh byla pro kašnu na tehdejším Velkém náměstí zhotovena socha Vratislava z Pernštejna. V roce 1891 bylo Josefu Jelínkovi uděleno čestné občanství města. V otcových stopách šel i Josef Jelínek mladší (1858–1936), který býval velitelem novoměstských hasičů či prvním starostou obnoveného Sokola (mimo jiné též před první světovou válkou majitelem prvního automobilu ve městě). V roce 1913 byl zvolen jako jeho otec starostou města a byl jím až do poválečných voleb v roce 1919. Již od svého zvolení starostou se potýkal s nepřízní části novoměstských obyvatel (té se nevyhnul ani jeho otec). V roce 1923 prodal svůj dům „eráru“ a odstěhoval se do Pardubic. Dům čp. 32 se pak stal sídlem finančních úřadů s okresní působností. Když Nové Město ztratilo statut okresního města, našla v domě své první sídlo v roce 1951 zřízená samostatná hudební škola.[3]

Řadu zajímavých osobností najdeme i mezi obyvateli rohového domu čp. 34. Od roku 1662 až do současnosti je v držení členů rodu Německých. Prvním z nich byl Martin Německý, který se oženil s Dorotou, dcerou Kateřiny Kalouskové zvané Šlejfrlice (patrně byla majitelkou šĺajferny – brusírny). Přídomek přešel i na dům čp. 34, kterému se říkalo u Šlejfrlíků. Díky hudebnímu nadání svých obyvatel získal dům během 18. století jiný přídomek. V roce 1752 se stal majitelem domu Daniel Německý, který byl hudebníkem, městským varhaníkem a později i rektorem městské školy. Od jeho časů se domu čp. 34 začalo říkat u Varhaníků. Nejslavnějším rodákem z domu čp. 34 však byl Daniel Matyáš Německý (1762–1820), dvojnásobný doktor (filozofie a veškerého lékařství), oblíbený lékař, vědec, novátor a samozřejmě také hudebník. Rod Německých dal světu i slavné lyžaře Josefa a Otakara Němce. Přídomek Šlejfrlík výměnou za Varhaníka nezanikl. Přenesl se ale na protější rohový dům čp. 101, který se dostal do držení druhé větve rodu Německých založené Václavem Německým, vnukem Martina Německého-Šlejfrlíka. Z těchto „Šlejfrlíků“ pocházel i František Německý, známý novoměstský hostinský a hoteliér, zakladatel Hotelu Německý stojícího ještě před 30 lety na Masarykově ulici. Zajímavým pojítkem mezi domy čp. 34 a 101 bývala městská brána, která kdysi uzavírala přístup do centra města ze Žďárské ulice.

Žďárská ulice
O původu jména Žďárské ulice není pochyb, tudy se jezdilo z Nového Města do Žďáru. Se jménem dostala ulice do vínku i oheň – žďáření. Požár, který vypukl 13. června 1879 v noci ve stodole domu čp. 84, se zapsal trvale do dějin celého města. Díky silnému větru ženoucímu oheň ke středu města tehdy shořelo 19 obytných a 12 hospodářských stavení. Co do rozsahu nemohl tento požár aspirovat na „titul“ největšího požáru v historii, nicméně stal se podnětem k historickému rozhodnutí. O několik týdnů později – 24. srpna 1879 – byl v Novém Městě založen sbor dobrovolných hasičů.

Žhavá témata však najdeme i u vody. Ke Žďárské ulici patřívaly tři mlýny zmiňované již v 16. století. Nedaleko mostu stával Hánův mlýn (čp. 81). Mlýn vyhořel již při památném požáru celého města v roce 1801. Po tomto požáru byl ještě obnoven. Ke zkáze ho přivedli o několik desítek let později zdejší mlynáři Josef Ondra a po něm Jakub Žák. Budovy mlýna zchátraly a byly zatíženy dluhy. Rozpadající se, ale dobře pojištěný, mlýn v noci 22. června 1907 do základů vyhořel. Mlýn již obnoven nebyl, pouze pila. Od roku 1918 na mlýně začal provozovat pilařskou živnost Filip Jaroš, a právě proto je tento objekt znám jako Jarošova pila.

Požár ukončil činnost i dalšího mlýna známého jako Kazmírův (čp. 35). Původně se tomuto mlýnu a rybníku nad ním říkalo Škrobův. Patrně od dob mlynáře Kazimíra Štampy, který žil na přelomu 17. a 18. století, se začalo říkat mlýnu a rybníku Kazmírův. Posledním mlynářem v Kazmírově mlýně byl Alois Jelínek ze známého fryšavského mlynářského rodu. Historii mlýna uzavřel požár, který vypukl o půlnoci 27. září 1916.

Třetí z mlýnů se dočkal svého zániku i bez přispění ohně. Ke konci 16. století ho postavil pod tehdejším Sadovým rybníkem Jan Štrafa. Rybník se ale dnes jmenuje Klečkovský po Janu Klečkovi, který mlýn v roce 1643 prodal vrchnosti. Mlýnu se říkalo i Ráčkův a rybníku se tak někdy říká dodnes. Posledním mlynářem tu totiž byl Josef Ráček, známý podivín, který nechal mlýn zchátrat a na konci života se snažil získat peníze na opravu od památkového úřadu. Mlýn nakonec koupil novoměstský velkostatek a v červnu 1935 ho nechal zbořit.

Téměř o deset let později zažilo Nové Město i válečný požár. Letadla Rudé armády 9. května 1945 ostřelovala a bombardovala ustupující německé jednotky. Letecký útok zaplatilo životem i několik civilistů, poškozena byla řada domů. Nejvíce jich bylo právě ve Žďárské ulici. Dům čp. 82 listonoše Františka Vyplašila stojící v křižovatce (u zrcadla) dnešních ulic Žďárské a Dukelské již obnoven nebyl. Na jeho místě byl na návrh Vincence Makovského vybudován v roce 1953 kamenný taras. Již o tři roky dříve byla Žďárská ulice přejmenována na Stalingradskou, na paměť města zničeného během druhé světové války. Ke svému původnímu názvu se ulice vrátila v roce 1962

Přírodní poměry
Nové Město na Moravě se nachází v západní části Moravy; je vzdáleno 10 km východně od Žďáru nad Sázavou po silnici první třídy I/19. Leží v nadmořské výšce 600 m n. m. na jižním okraji Žďárských vrchů, které jsou východní součástí rozsáhlé Českomoravské vrchoviny.

Město leží v jižní části Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. CHKO byla vyhlášena roku 1970 a rozléhá se na 715 km² v nadmořských výškách od 490 do 836,3 m (nejvyšší vrchol Devět skal). Je pramennou oblastí mnoha řek, kterou prochází hlavní evropská rozvodnice mezi Severním a Černým mořem. Jedním z typických krajinných prvků v této oblasti jsou rulové skalní útvary, které byly vytvořeny mrazovým zvětráváním na zalesněných vrcholcích Žďárských vrchů, například Malinská skála, Dráteničky, Čtyři palice, Pasecká či Lisovská skála. Zhruba 15 km jihovýchodně od města se nachází westernové městečko Šiklův mlýn. Nad Novým Městem se nachází také největší sjezdovka na Vysočině – sjezdovka Harusův kopec. Sjezdovka je v sezoně uměle zasněžována a osvětlena. Harusův kopec – „Harusák“ je zmiňován již v knize Bohumila Polácha Srub radosti.

Městské symboly

Městský znak

Městský prapor
Městský znak udělil městu dne 30. listopadu 1635 kardinál František kníže Dietrichštejn. Městský prapor udělilo městu předsednictvo České národní rady svým 926. usnesením z 93. schůze dne 7. května 1992.[4]

Znak
Městský znak města Nového Města na Moravě tvoří oválný štít nakoso půlený od pravé horní strany dolů k levé straně, horní polovina je zlatá, dolní červená, dva vinařské nože se stříbrnou čepelí a střenkou v přirozené barvě stojí vedle sebe, jeden na zlatém poli a druhý na červeném poli – ohnutými špicemi nahoru ven, nad noži na zlatém poli je knížecí klobouk, dole mezi střenkami na červeném poli pak sedící, dozadu se ohlížející zlatý lev bez koruny, s pozdviženým jedním ocasem.

Prapor
Městský prapor města Nového Města na Moravě má list nakoso dělený, horní pole žluté, dolní červené, na třetinách listu jsou postaveny odvrácené vinařské nože, délka čepele nožů je 5/10 šířky listu a střenky 2/10 šířky listu, čepele jsou bílé, střenky hnědé, poměr délky k šířce je 3 : 2.

Pečeť
Městskou pečeť města Nového Města na Moravě tvoří městský znak, kolem něhož je nápis "Město – Nové Město na Moravě", rozdělený sněhovými vločkami.

Maskot
Tradičním maskotem Nového Města na Moravě je strašidlo horáckých lesů – Horácký hejkal. Jeho podobu se snažilo vystihnout mnoho novoměstských umělců, tradičním vzorem však zůstává podoba ztvárněná novoměstským rodákem Karlem Němcem. Postava Horáckého hejkala představuje divého muže – skřeta s dlouhými, řídkými rozježenými vlasy a vousy.
Kategorie: cestováníměsta
více  Zavřít popis alba 
  • červen až listopad 2020
  • 165 zobrazení
karlosveselos
Klidná středa, parádní předpověď počasí a tak vyrážím ráno z Děčína na hezký kopcovitý fotovýlet. Cílem je Vysoký Ostrý 587 m. Ze Střekova busem 27 na konečnou v Brné. A pak po naučné stezce, která je tedy značně zanedbaná , čili poničená vandaly a časem. Jinak zpěvná příroda a výhledy, neměly chybu :-) .... končím na nádraží ve Střekově.
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
9 komentářů
  • 27.5.2020
  • 63 zobrazení
tkmatej
Díky letošním omezením v důsledku epidemie čínské chřipky jsme se rozhodli letos vyrazit na vodu v omezeném počtu a na vlastní zodpovědnost každého účastníka. Jeli jsme Moravu od Postřelmova po Olomouc (chtěli jsme z Hanušovic ale současné sucho rozhodlo jinak...). Původně jsme plánovali jet ve čtvrtek brzy ráno z Prahy, s Mlčochem jsme ale usoudili že nám ranní vstávání nedělá dobře a tak jsme spolu vyrazili už ve středu odpoledne. Přespali jsme v kempu v Postřelmově, který byl bohužel uzavřen neboť vypadal fakt pěkně pololegálně (informovali jsme majitele... :D ). Ve čtvrtek ráno dorazily lodě a zbytek skupiny tj. Šnek, Smígl, Kotvička a Colombo. Řeka byla krásná, hlavně průjezd CHKO stojí opravdu zato, horší je to s tábořením- krajina kolem řeky moc nedisponuje lesy vhodnými pro přenocování a kempům jsme se chtěli vyhýbat. Nakonec jsme ve čtvrtek i v pátek našli moc pěkná místa kde přečkat noc (ikdyž jednou doslova pár metrů od začátku CHKO) a v sobotu jsme přenocovali v prázdném kempu. I přes nedostatek vody musím říct že mě řeka uchvátila svou krásou, nicméně s dětmi bych se sem nevydal- zvláště pod Litovelem je v korytě velký počet stromů na které je potřeba aby se posádka zvládla postarat o svojí loď ideálně bez pomoci. Jezy byly až na 2 nesjízdné, nikde však nebyl problém s přetahováním. Celkově bych Moravu ohodnotil jako nejlepší vodu, co jsem kdy jel. Ze Samby jsme měli půjčené 2 kánoe, s půjčovnou naprostá spokojenost :) Z vody je minimum fotek- po zkušenosti s utopeným foťákem 2 roky zpět už jsem podobnou zkušenost neriskoval.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2020
  • 169 zobrazení
lotusesprit
Dělostřelecká tvrz Adam - Dělostřelecká tvrz Adam je jedna z nejvíce dokončených tvrzí československého opevnění, které bylo budováno v letech 1935-1938 na hranicích s Německem. Z 16 plánovaných dělostřeleckých tvrzí byla rozlohou nejmenší. Na tvrzi mělo být umístěno 8 srubů: K-S 39 „Hodek“, K-S 40 „U háječku“, K-S 41 „Pod vrškem“, minometná otočná věž K-S 44 „Za větrem“, vchodový objekt K-S 43a „Na sekyře“, dělostřelecká otočná věž K-S 42 „Trigonometr“, dělostřelecké sruby K-S 43 „Veverka“ a K-S 45 „Jabůrek“.Výstavba byla zahájena 10. srpna 1936. Ve dnech 26. května až 1. června 1937 proběhla betonáž prvního srubu K–S 38, který není přímo součástí tvrze, jako poslední byl vybetonován 6. až 12. srpna 1938 objekt dělostřelecké otočné věže. Po stavební stránce byla tvrz Adam v roce 1938 téměř dokončena. Betonáž všech sedmi zadaných objektů byla kompletně provedena. Objekt K–S 44 určený pro minometnou věž byl projekčně upravován ještě v průběhu září 1938, a proto se nezačalo ani s jeho hrubou betonáží, proběhly pouze zemními práce a došlo k vylamování šachty pro napojení s podzemím. Z plánovaného počtu pancéřových prvků se podařilo osadit pouze zvony do izolovaných pěchotních srubů K–S 37 (3 kusy), K–S 38 (3 kusy) a K–S 46 (2 kusy) a nebýt osudného září 1938 byly by osazeny ještě na podzim téhož roku i dva zvony a jedna kopule do tvrzového pěchotního srubu K-S 39. Tvrzi scházely především ale hlavní dělostřelecké zbraně (kasematní houfnice vz.38), které se z důvodu zpoždění ve vývoji a výrobě se do žádného z dělostřeleckých objektů v československém pohraničí nedostaly. Hlavní zbraň tvrze – dělostřelecká otočná a výsuvná věž také nebyla instalována, čímž se stal objekt nebojeschopný a vzhledem ke svému specifickému poslání nemohl vyzbrojen ani nouzově. Chybějící dělostřelecká výzbroj byla ale provizorně řešena alespoň u dělostřelecký srubů a to pomocí zastaralých horských kanónů vz. 15 ráže 7,5 cm umístěných po třech v dřevěných přístřešcích před sruby. V případě K–S 43 byly situovány hned před ochranný příkop a před nepřátelským pozorováním je chránila dřevěná konstrukce připomínající z dálky stodolu. U druhého dělostřeleckého srubu vzhledem k složité situaci na staveništi před ním nebylo možné umístit nouzovou dělostřeleckou výzbroj přímo k němu, a proto se nalézalo postavení trojice horských kanónů o několik stovek metrů dále v prostoru mezi pevnůstkami č. 235 a 236 druhého sledu lehkého opevnění. Z obdobných důvodů jako u dělostřelecké otočné věže se nepodařilo osadit ani pancéřovou kulometnou věž do objektu K–S 40. Vchodový objekt byl z trojice bezpečnostních vrat zabezpečen pouze vraty mřížovými, scházela ještě padací a zasouvací vrata. Pro výše zmíněné nedostatky ve výzbroji byly všechny objekty vybaveny pouze kulomety vz. 26 a vz. 37 a protitankovými kanóny vz. 36. Dne 30. září 1938 odpoledne obdržela velitelství sborů rozkaz MNO, který předala podřízeným útvarům. Rozkaz zněl: „Zařiďte ihned, aby ženijní skupinový velitelé vašeho úseku zastavili veškeré práce ne těžkém opevnění. Je nutno připraviti pro každý případ oddíly pro odmontování cenného zařízení tj. zbraní, strojů, spojovacích přístrojů, filtrů, optických přístrojů atd. Velitelé hraničářských pluků sestaví ihned oddíly schopného personálu k odmontování tohoto zařízení. Je v zájmu věci, aby v případě potřeby bylo odstraněno co nejvíce materiálu. Demontážní oddíly vašeho pluku sestavte ze schopného personálu a případný nedostatek mechaniků, strojníků, montérů apod. vyžádejte si okamžitě od velitele nejbližšího útvaru. K odbornému dohledu a technickému řízení práce použijte personálu ŽSV... Známost tohoto opatření a jeho účel omezte na nejmenší počet důstojníků. K dopravě vašich rozkazů použijte výhradně kurýrů. Rozkaz k případnému provedení demontáže bude vydán zvlášť.“ Na podzim 1938 začali důstojníci Wehrmachtu na tvrzi zkoumat účinky ostřelování z děl nejtěžších ráží na krátkou vzdálenost. Stopy po těžkém dělostřeleckém bombardování jsou dodnes dobře patrné především na dělostřeleckém srubu K–S 45 nebo K–S 39 a také třeba na K–S 40. Trhání zvonů a kopulí byla tvrz ušetřena neboť se žádný zvon se do září 1938 osadit nepodařilo. Po válce a únoru 1948 byly mohutné dělostřelecké tvrze shledány jako neefektivní a nepočítalo se s nimi ve vojensko – strategických plánech československé lidové armády. Tvrz Adam obsadila čs. armáda pro svoje účely v roce 1956 a její rozlehlé podzemní prostory přeměnila ve vojenská skladiště. Podzemí bylo rekonstruováno a v současnosti se jeho podoba blíží podzemnímu systému tvrze Hanička ( https://lotusesprit.rajce.idnes.cz/tvrz_hanicka_kahan/ ). Podzemí tvrze včetně vstupního objeku se nalézá ve vojenském prostoru a je nepřístupné. Zbylé sruby jsou zvenčí přístupné, leč zcela utopené ve vegetaci.

Tvrzové pěchotní sruby - Pěchotní sruby tvrze Adam tvořily souvislé pokračování linie izolovaných srubů. Byly umístěny v čele tvrze, neboť jejich hlavním úkolem bylo zabránit průniku nepřítele k týlově položeným dělostřeleckým a minometným srubů a samozřejmě též ke vchodovému objektu. Konstrukčně vycházely z izolovaných pěchotních srubů, od kterých se výrazně lišily zvýšenou odolností, nasáváním vzduchu a způsobem řešení vchodu. Posádka do tvrzových pěchotních srubů vstupovala zásadně podzemím a výstup na povrch jí umožňoval pouze malý nouzový výlez ústící do diamantového příkopu. Tato varianta byla použita u K–S 39 a K–S 41, kdežto K–S 40 neměl nouzový východ vůbec. Nasávání čerstvého vzduchu bylo zabezpečeno buď speciálním ventilačním zvonem (K–S 41) nebo zvláštním potrubím v týlové stěně (K–S 39 a K–S 40). Místo pro stěnové nasávání bylo chráněno granátovým skluzem nebo postřelováním ze sousedních srubů. Všechny tři objekty měly interiér rozdělen do dvou pater. Dolní patro obsahovalo ubikace mužstva, filtrovnu, muniční a proviantní sklady a sociální zařízení. V horním patře byla situována v pancéřových prvcích bojová stanoviště a střelecké místnosti hlavních zbraní. Výškové nerovnosti terénu si vyžádaly netradiční zalomení objektu K–S 40, je zalomen stupňovitě ve svahu a K–S 41, který je zalomen stupňovitě vlevo. Jako u každého tvrzového objektu byly stěny, které neměly střílny opatřeny čtyři metry silným obležením z lomového kamene tzv. „kamennou rovnaninou“. Kamenná rovnanina tlumila účinky nepřátelských granátů ještě před dopadem na stěny objektu. Svým přírodním travním maskováním napomáhala k dokonalému splynutí srubu s okolím. Výzbroj objektů obstarávaly kromě lehkých a těžký kulometů také 4,7 cm kanóny umístěné ve střeleckých místnostech – tzv. pod betonem. Srub K-S 40 měl být vybaven nadstandardní zbraní otočnou kulometnou věží Škoda „OR“ vyzbrojenou dvojčetem těžkých kulometů vz. 37. Potřebná věž však nebyla vyrobena a její dodání bylo plánováno až na druhou polovinu roku 1940. Nekrytý otvor ve stropě objektu představoval tak vážné ohrožení jeho odolnosti v případě odstřelování nebo bombardování. Palebný plán linie těžkého opevnění tohoto úseku byl sice tímto nedostatkem narušen, ale nebyl vážněji ohrožen.

Dělostřelecké sruby K–S 43 „Veverka“ a K–S 45 „Jabůrek“ - Dělostřelecké sruby patřily všeobecně k největším a nejmohutnějším objektům budovaným v rámci čs. opevnění. Na délku měřily téměř 50 metrů a na šířku zhruba 16 metrů. V sestavě projektovaných tvrzí býval většinou jeden, ve zvláštních případech dva takovéto objekty. U stavebně dokončených tvrzí má však dvojici těchto objektů pouze tvrz Adam. Hlavním bojovým úkolem dělostřeleckých srubů K–S 43 a K–S 45 bylo vedení dalekých paleb do předpolí linie králického opevnění a do intervalů mezi sousedními tvrzemi Hanička a Bouda. Oba objekty jsou postaveny na svazích odvrácených od nepřítele, čímž se minimalizovala možnost jejich přímého odstřelování protivníkem. Stavební řešení srubu K–S 43 „Veverka“ nevybočuje z běžného konstrukčního standartu typu této stavby. Raritou mezi dělostřeleckými sruby je ale K–S 45 „Jabůrek“. Konstruktéři se v případě projektování této stavby potýkali s velkým terénním převýšením, a proto museli srub rozvrhnou do tří pater a poslední houfnicovou střílnu umístit atypicky pod horizontální úroveň sousedních dvou. Toto netradiční řešení se ukázalo jako nevýhodné jak po stavební stránce tak i při zásobování spodní houfnice střelivem, a proto jej projektanti ŘOP už raději u žádného dělostřeleckého srubu nepoužili.Před týlovou stěnou objektů byl vybetonován hluboký ochranný příkop tzv. diamantový příkop znemožňující nepříteli kontakt se střílnami. Oba dva sruby mají nouzový východ, situovaný v ochranném příkopu, který ústil v případě K–S 43 z horního patra a u lomeného K–S 45 z dolního patra. Diamantový příkop byl chráněn čtveřicí granátových skluzů a lehkým kulometem v pomocné střílně. Srub Jabůrek má tyto střílny dvě, z nichž druhá postřeluje spíše okolí objektu. Blízkou ochranu ale obstarávaly především dva lehké kulomety v pancéřových zvonech na střeše. Hlavní výzbroj objektů tvořily tři 10 cm houfnice vz. 38, zasazené v ocelolitinových střílnách týlové strany srubu. Původně se podobně jako u dělostřelecké otočné věže počítalo s využitím 8 cm kanónů, ale jejich výroba byla po zkouškách v létě 1938 definitivně zastavena. Vzhledem ke zpoždění ve vývoji se do dělostřeleckých srubů nedostaly ani 10 cm houfnice vz. 38. Provizorní výzbroj Adama proto obstarávaly v září 1938 alespoň tři 7,5 cm horské kanóny vz. 15., umístěné v dřevěných přístřešcích před sruby. Po vyhlášení protektorátu 15. března 1939 nechalo velení německé armády dokončit 15 nejvíce rozpracovaných houfnic vz. 38. V roce 1940 v rámci zkoušek nacistického Wehrmachtu byla jedna z nich pokusně osazena do objektu K–S 43 tvrze Adam.

Dělostřelecká otočná věž K–S 42 „Trigonometr“ - Dělostřelecká otočná a výsuvná věž byla považována za hlavní a nejdůležitější složku každé tvrze. S typem této pevnostní stavby se proto setkáváme u všech dvanácti projektovaných a schválených dělostřeleckých tvrzí v úseku Odra – Krkonoše. Při jejím konstrukčním řešení se vycházelo ze vzorů budovaných na Maginotově linii. Úkolem věže bylo vést přehradné palby a prostřelovat nástupní prostory nepřítele v okruhu asi 12 km. V případě potřeby mohla svými zbraněmi rovněž podporovat linii izolovaných pěchotních srubů a likvidovat útoky nepřítele v blízkém okolí přímou palbou. Dělostřelecká věž K–S 42 je situována nedaleko hřebenu kóty Adam a zaujímá místo přímo ve středu tvrzového komplexu, čímž se vyloučila hluchá nepostřelovaná místa. Věž byla instalována v železobetonové části třípatrového srubu, který byl téměř celý zapuštěn v rovině okolního terénu, takže na povrch vystupovala pouze stropnice a pancéřový vrchlík věže. Samotný otočný mechanismus byl zasazen v tzv. předpancíři, což byl ocelolitinový prstenec pokrývající stěny šachty, v níž se věž nalézala. Do této šachty byla umístěna pohyblivá střelecká místnost, výtahy na munici a proti závaží. Instalační provedení celého komplexu bylo velmi náročné, neboť konstrukce věže vážila přibližně 420 tun. Z toho asi 180 tun připadalo na předpancíř a vlastní věž a protizávaží měly po 120 tunách. Věž se mohla otáčet a vysouvat buď pomocí elektromotorů nebo nouzovým ručním pohonem. Původně měla hlavní výzbroj tvořit dvojice 8 cm kanónů. Pro neustále závady a nedostatky však 8 cm kanón v letních praktických zkouškách neobstál, a tak byl jeho vývoj zcela zastaven. V rámci unifikace pevnostního dělostřelectva bylo rozhodnuto vyzbrojit tento objekt zdvojenými houfnicemi vzor 38. ráže 2 x 10 cm. Odvod vystřelených nábojnic byl řešen šroubovitou trubicí do plynotěsné komory v týlovém patře objektu. Houfnice dělostřelecké tvrze Adam měly svým dostřelem zasahovat až do palebných úseků sousedních tvrzí Hanička, Bouda a Hůrka a rovněž mohly vést palby na blízké území nepřítele (dostřel houfnic 11 950 m). Objekt neměl samostatný východ na povrch a výměnu vzduchu zajišťovala dvojice ventilačních zvonů ve střeše. V podzemních patrech se nacházely kromě ovládání a pohonu věže také filtrovna, stanoviště velitele, ubikace pro posádku sklad střeliva a proviantu. Na střeše K–S 42 nebyl umístěn zvon pro lehký kulomet, neboť sousední objekty svými pěchotními zbraněmi celou věž dokonale kryly. Osádku objektu „Trigonometr“ mělo při válečném stavu tvořit 54 mužů.

Vchodový objekt K–S 43a „Na sekyře“ - Na rozdíl od francouzské koncepce kde byly na některých velkých tvrzích Maginotovy linie budovány zvlášť objekty sloužící pro vstup osádky a zvlášť objekty pro zásobování municí, zajišťoval vstup do podzemí československých tvrzí pouze jediný tzv. vchodový objekt. Tento objekt byl postaven jako ostatní tvrzové sruby v nejsilnější IV. třídě odolnosti. Vchodový objekt K–S 43a se nalézá na odvrácené straně svahu Adam, aby tak byl lépe uchráněn před nepřátelským odstřelováním a pozorováním. Díky jeho poloze mohl být Adam bezpečně zásobován municí a proviantem i v průběhu boje v předpolí. Z objektu vyčnívala na povrch pouze jeho přední část s vjezdem do podzemí, vchodem pro pěší, střílnami a dvěma pancéřovými zvony zapuštěnými ve stropnici. Zbraně vchodového srubu sloužily především k jeho bezprostřední ochraně při napadení. K výzbroji proto patřily dva lehké kulomety vz. 26 v kopulích a dva 4,7 cm protitankové kanóny vz. 36 pod betonem. Tyto zbraně chránily především nedaleké okolí a měly zároveň též kontrolovat přístupovou komunikaci. Nedobytnost nitra tvrze dále zabezpečovala trojice bezpečnostních vrat. První z nich čtyři metry široká dvoukřídlá, mřížová vrata znemožňovala přístup do srubu nežádoucím osobám a umožňovala získat čas pro zavření mohutných, šest tun vážících vysouvacích, pancéřových vrat, za kterými následovala ještě plynotěsná vrata. Interiér vchodového objektu tvořil zejména odstavný prostor překladiště o délce 12,2 metru, kde mohla stát za sebou dvě velká nákladní auta. Neboť v případě potřeby musela být veškerá zásoba střeliva doplněna během jednoho dne. Vedle překladiště se nalézalo kolejiště úzkorozchodné dráhy (tzv. nádraží) se speciálními vozíky dopravujícími proviant a střelivo dále do hlubin tvrze. Vchodový objekt tvrze Adam spojovala s podzemím rovná galerie. Pomocí tohoto srubu byl také nasáván vzduch pro centrální filtrovnu, zajišťující přívod čerstvého vzduchu do nitra podzemí. Osádka vchodového objektu měla v případě válečného konfliktu čítat 26 mužů, kterým velel důstojník v hodnosti poručíka pěchoty.

Minometná otočná věž K–S 44 „Za větrem“ - Výkresová dokumentace tohoto objektu byla řešena již od roku 1935 a prošla mnohými změnami, aniž by bylo do září 1938 rozhodnuto o konečné podobě této unikátní stavby. Z původně plánované otočné a výsuvné věže s výzbrojí 2 x 9 cm minometů se ŘOP nakonec rozhodlo pro technicky méně náročnou a levnější variantu bez výsuvného mechanismu se dvěma minomety ráže 12 cm.Zpoždění při projektování a konstrukci otočné věže, bylo jednou z hlavních příčin proč se na žádné tvrzi v československém pohraničí nepodařilo minometný srub stavebně realizovat. Ředitelství opevňovacích prací plánovalo výstavbu minometných srubů u osmi tvrzových komplexů, přičemž tvrz Stachelberg měla mít tyto sruby dva. Přípravné stavební práce na objektu pokročily nejdále právě u tvrze Adam, avšak to pouze v rozsahu zemních terénních úprav a vylámání šachty pro napojení s podzemím. Minometná věž K–S 44 byla oproti zvyklostem projektantů situovat tyto objekty co nejvíce do středu tvrze umístěna spíše v týlu nedaleko od vchodového objektu, což se jevilo z hlediska celkového terénního upořádání bojových srubů jako vhodnější.Hlavním bojovým úkolem věže bylo totiž chránit co nejvíce tvrzových objektů ve svém okolí, postřelovat hluchá místa a až potom posilovat hlavní palebné přehrady v libovolném směru. Půdorysem a konstrukčním řešením se minometná věž podobala nejvíce dělostřelecké otočné věži. Srub měl být vyzbrojen speciální zbraní – dvojicí minometů ráže 12 cm s dostřelem 250 – 7 000 metrů (zbraň měla být vyráběna ve Škodovce pod kódovým označením B-12).Kadence této zbraně byla až 12 ran za minutu a palby mohly být vedeny díky rotační lafetě v úhlu 360°. Objekt se měl skládat ze tří pater. Horní tvořila vlastní pancéřová věž a střelecká místnost. Prostory ve středním patře sloužily jako skladiště munice, nádrže na vodu, ubikace pro pohotovostní obsluhu zbraní a horní stanici výtahu pro dopravu střeliva. Dolní patro bylo výrazně menší a obsahovalo filtrovnu, stanoviště velitele objektu, ubikace a sociální zařízení. Spojení s podzemím zajišťovalo obvodové schodiště nákladní výtah. Ostatní zařízení bylo obdobné jako u dělostřelecké otočné věže, chyběla pouze místnost na odpad vystřelených nábojnic (minometné střelivo nemá nábojnice).Přísun čerstvého vzduchu do nitra stavby obstarávala dvojice střešních ocelolitinových zvonů (jeden pro nasávání čerstvého vzduchu a druhý pro odtah zkaženého vzduchu). Pro obranu blízkého okolí sloužil zvon pro lehký kulomet. Objekt neměl vlastní východ a byl až téměř po střechu zapuštěn do okolního terénu, čímž byla minimalizována možnost jeho odstřelování nepřátelským dělostřelectvem. Osádku minometné věže mělo za války tvořit 42 mužů.

Podzemí tvrze - Všechny objekty tvrze Adam byly napojeny na rozsáhlý podzemní systém, který byl s vchodovým objektem spojen rovnou galerií. Nezranitelnost podzemních chodeb a sálů zajišťovalo jejich umístění nejméně 20 metrů pod povrchem. V hlavní přístupové chodbě tvrze se nalézalo v bočních stěnových kobkách stálé minové zařízení, které mohlo být v případě nepřátelského průniku do vchodového srubu odpáleno. Destrukce by tak zavalila jedinou přístupovou cestu do hlubin tvrze. Za stálým minovým zařízením byly v podzemí zřízeny sály pro filtrovnu a ventilaci, strojovna s dieselagregáty na výrobu elektrické energie a sklady pohonných hmot. Potom následovalo dlouhé překladiště a hlavní muniční sklady pro dělostřeleckou a pěchotní munici. Menší manipulační sklady střeliva byly také vybudovány pod všemi dělostřeleckými objekty a s jejich umístěním se počítalo rovněž pod plánovanou minometnou věž. Přibližně uprostřed tvrzového podzemí bylo v nejhlubším místě kopce vyraženo pět velkých sálů sloužících jako kasárna. V těchto sálech měly být umístěny ubikace mužstva i důstojníků, telefonní ústředna, kanceláře velitelství, sociální zařízení, kuchyně, ošetřovna a další pomocné skladovací prostory. Dopravu střeliva k jednotlivým dělostřeleckým objektům obstarávala úzkorozchodná dráha a přepravu munice k tvrzovým pěchotním srubů zajišťovaly místo kolejové dráhy manipulační vozíky s gumovými koly. Dodávka munice přímo ke zbraním byla potom realizována nákladními výtahy. Odvodnění tvrze bylo řešily její projektanti pomocí přímého drenážního potrubí bez speciální odvodňovací štoly. Pevnostní systém Adama neměl například narozdíl od tvrzí Bouda a Hůrka zvláštní nouzový východ a posádka mohla na povrch vystoupit kupříkladu některým z pomocných východů dělostřeleckých srubů. Celý tvrzový komplex byl koncipován jako naprosto soběstačný, a proto měla pevnost vlastní zdroje pitné vody a elektrické energie. V případě míru byla však zásobována elektřinou z nejbližší veřejné elektrické sítě. Množství munice a proviantu uskladněné v hlubinách tvrze mělo být natolik dostatečné, aby vystačilo posádce Adama i na několik týdnů bojů v obklíčení bez možnosti jakéhokoliv vnějšího způsobu zásobování.

text: http://www.pevnost.web2001.cz/
více  Zavřít popis alba 
  • duben až prosinec 2020
  • 157 zobrazení
mirovavro
Našu dnešnú pešiu klubovú akciu na krásnu Žitkovú a Chabovú som vymenil za prvý tohoročný cyklovýlet. Oprášil som bicykel a motoráčikom som cestoval do Trenčína. Vo vláčiku som sa stretol s naším Miškom Klimom, ktorý išiel niekam na túru s turistami z Trenčína.
Výber dnešnej púte nebol celkom náhodný, už 17 -tého novembra som išiel bajkom do Pov. Bystrice a rozostavanú cyklostavbu som si všimol z hrádze Váhu v Zamarovciach. Ihneď som ju išiel vyskúšať, veď po nej som sa vyhol stúpaniu cez Malú Skalku s kostolom. Bol som očarený okolím trasy, ktorá sa kľukatí pod skalolezeckou Skalkou a okolie tvorí mladý lužný les. Všimol som si, že celá trasa nie je taká fádna ako naša cyklotrasa z NM do Hornej Stredy. Pod kláštorom Veľká Skalka je trasa prerušená z dôvodu stavby oporného múra medzi korytom Váhu a hlavnej cesty do Nemšovej. Tu sa nachádza aj prvý rozostavaný cyklomost cez potok Súčanka, ktorý je z bezpečnostných dôvodov uzavretý. Treba ísť po hlavnej ceste k diaľničnému mostu pri obci Skala a tu sa dá opäť napojiť na asfaltovanú trasu. Trasa je stále zaujímavá aj výhľadmi na okolité pohoria a staré koryto Váhu. Stavba končí medzi Luborčou a Nemšovou pri ďalšom neukončenom cyklomoste.
Ďalej som pokračoval už po existujúcej cyklotrase z Nemšovej - Šidlíková po Vlársky priesmyk. Trasa vedie po brehu rieky Vlára a krajinársky je tiež veľmi hodnotná. Aj táto trasa zatiaľ končí pri hlavnej ceste na Moravu a ďalej je vhodná asi iba pre horské bajky. Ešte pred záverom je vyznačená odbočka vľavo k Cyklo zrubu. Pôvodne to bola iba chata pri lyžiarskom vleku, ale pri terajších zimách viac slúži cyklistom. Má vybudované zaujímavé okolie viď foto. Tu som si pred návratom zapol nahrávanie trasy, lebo cestou sem som robil rôzne odbočky napr. k opačnej strane stavby mostov a skreslilo by to celkovú dĺžku trasy. Ešte ráno doma som si kúpil celodenný sieťový lístok na bajk do vlaku, preto som aj na návrat domov cestoval z Trenčína vláčikom. Vôbec ma nelákalo ísť po existujúcich komunikáciach hlavne, keď nám sľubovali, že v roku 2019 bude vybudovaná cyklotrasa NM - TN...
více  Zavřít popis alba 
  • 15.2.2020
  • 221 zobrazení
senosec
Pochmurné ráno, ale trochu nasněžilo, tak jsem to šla omrknout.
více  Zavřít popis alba 
59 komentářů
  • 12.2.2020
  • 26 zobrazení
martulka-bhckv
Dvoudenní otevřený oblastní turnaj železničářů ve střelbě ze vzduchových zbraní se konal 7.a 8.února 2020 v Děčíně ve střelecké hale SSK Boletice n.L. ve Sládkově ulici. Střelnice má 20 stanovišť s přitahovacími terči, pro větší počet přihlášených střelců byla naplněna první směna a druhá se pak střílela průběžně, tzn. když střelec z první směny směny dokončil závod, na jeho místo ihned nastoupil další závodník.

Střelci v pátek odpoledne a sobotu dopoledne změřili své síly ve dvou závodech. V každém z nich je čekalo, kromě libovolného nástřelu v čase 15 minut, také 60 soutěžních ran, na které měli časový limit 90 minut. Výsledky obou závodů se pak sčítaly do jednoho celkového. U střelby z pistole se zásahy hodnotí na celá čísla, u pušek, kde jsou terče menší, se zásahy hodnotí na desetiny bodu. Po oba dny proběhly závody bez problémů.

Závodníci z tohoto turnaje postupují na MČR ve střelbě ze vzduchových zbraní (24 střelců), které se koná opět v Děčíně a sice 27. a 28. března 2020. Vítězům gratulujeme a postupujícím přejeme i nadále přesnou mušku.

Celkové výsledky :
PISTOLE
1. místo : Josef Jeremiáš (LEGIOS Louny) – 1115 b.
2. místo : Bc. Martina Boháčková (Správa železnic, OŘ Ústí nad Labem) – 1100 b.
3. místo : Miloslav Plíšek (ČD OCP střed Praha) – 1096 b.

PUŠKA
1. místo : Pavel Kojzar (ČD, ROC Plzeň) – 1154,5 b.
2. místo : Josef Holba (ČD OCP východ Bohumín) – 1112,3 b.
3. místo : Ing. Petr Nádeník (ČD, ROC Plzeň) – 1108,5 b.
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 7.2.2020
  • 82 zobrazení
lubalou
Po krátkém jaru na začátku února se ochladilo a naválo asi 30 cm prašanu.
Vrátili jsme se na chatu. Běžky jsme nechali stát ve verandě a chodili kolem Branné na zimní procházky sněhem. Mohli jsme tak brát Bobíka, který by jinak musel sedět zavřený na chatě - na běžky do stopy ho nebereme. A taky jsme si říkali, že kolem Paprsku budou mraky lidí, a my máme rádi klid ...
Takže: ve středu ráno jsme doma vstali a bez snídaně se přesunuli do Branné. Až tady jsme se najedli. Poté jsme se vydali čerstvě napadaným sněhem směrem na Alojzov (vylidněný), Banjaluku, mlýn, odtud vrchem zpět do Branné, kolem pramínku dolů a do chaty.
Kachláky ještě hřály, ty návraty v zimě ke kamnům jsou nejlepší ....
více  Zavřít popis alba 
  • 5.2.2020
  • 12 zobrazení
Reklama