Hledání: Strážov - K. Hory 18.8.2019

Pro dotaz Strážov - K. Hory 18.8.2019 jsme našli 64 výsledků.

Náš tip

Diskutujte na Rajčeti!
Podělte se o své fototipy
a navzájem se inspirujte.

jaropet
Hauenštejn (též Horní hrad či Hauenstein) je hrad z druhé poloviny 13. století přestavěný na zámek v osadě Horní Hrad nedaleko Stráže nad Ohří v Krušných horách v okrese Karlovy Vary. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR.
Hrad byl pravděpodobně založen v druhé polovině 13. století jako součást hraničního opevnění. To však není jisté. Jako druhá možnost se uvádí založení hradu jeho prvním doloženým majitelem – loketským purkrabím Mikulášem Winklerem. Ten ho však poměrně záhy přenechal klášteru v Doksanech. Klášter jej i s panstvím vyměnil 23. ledna 1336 s českým králem Janem Lucemburským za poplužní dvůr ve Velichově. Od té doby setrval jako součást královského majetku až do doby Karla IV. Ten jej převedl na neznámého majitele. Hrad poté vyměnil ještě několikrát svého majitele a byl používán jako zástava. Teprve v 16. století se dostal do rukou mocného rodu Šliků. Ti ho po požáru (kolem roku 1600) nechali nákladně přestavět z původní gotické do nové renesanční podoby. Podle dochovaných zpráv z té doby byl na zámku vybudován i pivovar. V této době je také rozšířen zámecký sad, hospodářství a postaven dřevěný vodovod. Šlikové drželi Hauenštejn až do roku 1663, kdy jej prodali vévodovi Juliu Jindřihovi Sasko-Lauenburskému. Od té doby tvořil Hauenštejn součást ostrovského panství. Julius Jindřich nechal zámek rozšířit a provedl mnohé stavební úpravy.
Roku 1689 zdědila Hauenštejn Francizska Sibyla Augusta. Zámek tak připadl do rukou rodu Augustů. Ti však v roce 1771 po meči vymřeli a celé panství i s hradem připadlo do majetku domu Habsbursko-lotrinského. Od roku 1826 spadal do souboru tzv. státních statků. 30. října 1837 byl prodán Gabriele hraběnce z Buquoy - Longueval v rámci rozprodeje státních statků. Buquoyové pak drželi Hauenštejn až do roku 1945. Během druhé světové války byl využíván jako středisko Hitlerjugend. Po válce byl zabaven a připadl do správy československého státu. V roce 1947 byl po rekonstrukci využíván jako rekreační středisko jáchymovských dolů. Později, do roku 1958, zde zase sídlil záchytný dětský domov. Od té doby nebyl využíván a chátral. Okresní národní výbor jej chtěl několikrát nechat zrekonstruovat, ale nenalezl pro něj dostatečné finance ani podporu. Po roce 1982 se dokonce uvažovalo o jeho demolici a zachování pouze věže k turistickým účelům. Avšak ústav památkové péče od jeho ochrany jako památky neupustil. Po roce 1992 přešel hrad a zámek Hauenštejn pod správu obce Krásný Les. Zastupitelstvo hledalo několikrát kupce. Až v letech 1999–2000 koupil hrad a zámek současný majitel – Pavel Palacký. Od té doby pracuje s neustále se rozrůstající skupinou lidí na obnově hradu a zámku a jeho využití jako kulturně-turistického objektu.

Zdroj a další info: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hauen%C5%A1tejn
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 30.9.2016
  • 1 131 zobrazení
kristynkatynka
Letni cestovani aneb abychom to vsechno nezapomenuly:)

konecne tedy alepon par radku po vzoru zkusenych jedincu a jedinkyn, nez to vsechno zapomeneme, ze ano? a se zapominanim rozhodne trable nemame, takze uz zadne dalsi ostudne odkladani a vydejme se na cestu...hi hi, po trech ci vice tydnech co jsme tu?:))

Tedy cesta neboli kapitola prvni

...no, vlastne nic moc zvlastniho, vsechno v pohode, tentokrate trosicku jina trasicka, nez obvykle, ale rozhodne stala za to...i kdyz jsem si ji musela trosicku uminene vydupat, ale kdyz jsem se na to tak tesila, tak jsem si to zkratka nenechala vzit...njn, mami promin:)

ano, ano, jak uz napovidam, tentokrat jsem vyuzila toho, ze se sem mamina chystala taky a do radne preplneneho auta...to vite, ja kdyz balim, tak vzdycky pro vsechny pripady a co kdyby nahodou, takze jedna taska, neni nikdy jedna taska, ale mega tastice a jeste milion sto padesat tri tisic tasek k tomu, navic jsem jeste vezla na vraceni prepravni box od bernardyna, radne vydesinfikovany a vysaveny u dasi a esiii na zahradce…dekujeme;), dale sedacku na kolo, jidelni zasoby na tri stoleti, houpacku pour emile, million bot, odpadku, piti, plenky, dalsi plenky, cyklosedacku, ale to je asi ta stejna, jako sedacka na kolo, jestli uz jsem to psala, deky a ja nevim co jeste…no vlastne navrh jeste tedy mamincin kufeeerek a mamka samotna…ale klido by se tam jeste neco veslo;)

no, pote co se za nami mamina dobrodruzne dokodrcala a mi si s dasou jeste na osvezeni zadovadely u nich v bazenku, dorovnaly jsme auto az po strechu a vydaly se na nocni babskou jizdu:) trasa tedy byla vicemene jasna, trada na strazny, hned za hranicemi objizdka, takze cesta zacala slibne, nicmene aspon jsme se podivaly na sumavske vrcholky z nemecke strany a pak prijely do osvetleneho Passau asi s hodinkovym zpozdenim, nicmene o to byl rozzarenejsi a pak uz jen noc a pohodova dalnice( A3/E56 na Deggendorf a pak A92/E53 na Mnichov a dal). Jeste jsem si objela Mnichov…mmch, drncajici panelova dalnice a ukazatele na Dachau rozhodne moc na ceste nepovzbuzuji a obcas mi presel neprijemny mraz po zadech…a pak hezky sjet na A96/E54 smer Memmingen, Bregenz a predala jsem volant mamine;)

no, rozjezd byl trochu hrbolaty, ale ona si s tim poradi a tak vesele chrupat, at si pak muzu ve Suisse uzit vysokohorske zatacky:) vzbudila jsem se kousek pred rakouskem, mamina to bravurne odjela a pak jsem ji hezky nanavigovala do svycar smer na chur, pred nimz jsme se opet, po jeste chvili chrap, v rizeni vystridaly...mmch, v mistech kde uz zacinaji hory a neb jsem byla jeste chvili rozespala a vsude cernocerna noc, najednou naproti nam na nebi svetylka…takovy barevny oranzovy, zluty, modry, cerveny, vselijaky hrozne moc a ja jen…to je dobry:) nejdriv jsem si myslela, ze to jsou nejaky mimozemstansky obrazce, pak jsem si rikala, ze to asi bude nejaka megasportovni osvetlena hala sjezdovka, jako jsem videla jednou kdysi kdesi v nemecku, no a pak me mamina docela uzemnila, kdyz ledove bez jakehokoli nadseni pronesla jen…no dyt jsme v horach, ne?

takze uz jsme byly v horach, jupi, jupi…to mi nejak nedoslo! Tak jsem se plaaacla do cela, rekla no jooo!, zasmala se potutelne pod vousy a k no jooo dodala….jeee, vzdyt to jsou vesnicky :) pak jsme se hezky protahly, nadychaly cerstveho a sveziho horskeho dalnicniho vzduchu a ja se opet trosicku napjate chopila volantu, pac nas cekala paradni cesticka:) no, jen jsem sjela z dalnice a zacala stoupat do prvniho kopce, tak jsem si trochu nadala, neb pri poslednim stridani strazi jsem mela na pumpe natankovat a nejak jsem tomu neucinila, tak jsem si jen rikala, ze jsem zvedava, jak to vyjde, ale ono by to jiste nejak vyslo;) nejak tesne pote, co jsme odbocily na Flims jsme narazily jeste na jednu cerpaci stanici, doplnily provizorni zasoby paliva a vydaly se dale, vyse do hor.

Stale byla tma tmouci, takze videt nebylo nic, ale na te uzke klikate silnici byly srazy nahoru i dolu vice nez tusitelne a vysokohorske masivy budily tajuplny respekt i bez toho, aniz by se odhalily z nocniho zavoje. A stale to bylo nahoru dolu, doleva doprava, dva, tri, dva, tri, nekdy i jedna a ctyri, ale to jen zridka…myslim, ze autiko si to taky uzivalo.

No, pak mam malinkato zmatek v itinerari, neb mam takovy pocit, ze do Musteru jsme prijely jeste zasera, tzn. tesne nez se zacalo rozednivat a ze prvni pass, Oberalppass, jsme prekonavaly jen s rozednivajici se oblouhou…coz byla tedy parada, ponevadz hory uz vlastne byly videt a ten nejkrasnejsi usek cesty pred nami, se nam mel vyjevit v paprscich rozespale vychazejiciho slunicka…jenomze, jeste pred Disentis Musterem je vesnicka Sumvitg, kterazto mam pocit, ze jsem si rikala, ze zni norsky a ze si ji musim zapamatovat, pac jsme se tam zastavovaly a any tam vyrobila opravdu velmi kvalitni vyrobek, ale nejak se mi tato idée propleta jeste s dalsi zastavkou, ktera byla jiz za svetla, po prekonani vsech passu a nekdy okolo hodne pred sedmou, kdy jsme zastavily pred vonavou pekarnickou…aha, bychom se vystridaly za volantem, takze zmatek pryc…

…any se v podstate probudila po celonocni jizde az v tom vikingskem Sumvitgu, coz bylo jeste za relativni tmy tmouci a docela i ziminy…vyrobila krasnyho bobka, vysala ze me miii a vesele chrupala dal. Noc byla stale nocovata, i kdyz ne uplne tak cerna. pak nasledoval jiz zmineny Disentis Muster, Tavetsch, Oberalppass, ten jeste tedy vicemene nocni, pak sjezd do Andermatt…moc pekna vesnicko mestecka s drevenymi zdobenymi domecky, cela rozkvetla a barevne vyvlajeckovana a tise spici, no a pote tradaaa na Realp a vzhuru na Furkapass…

…rozvinula se diskuse na tema zvolene trasy, ze ktere jiz nebylo moc cesty zpet, natoz uniku, nez vzhuru nahoru dolu kupredu, tvrdosijne jsem si stala za tim, ze je to v podstate stejne, jako po dalnici, jen pomalejsi , ale mnohonasobne kratsi, na rizeni sice mene pohodlne, ale spotreba byla nizsi, nez kdyz to ficim po dalnici, a jak moc je co zatizene jinaaac, to posoudit nedovedu, takze proto poznamenavam, bych se mohla zeptati osoby prislusne odbornosti a pro priste byt o neco moudrejsi a pripadne mene tvrdosijnejsi;)

Tedy jak uz jsem zminila, Andermatt byl uz v takovem nocnim seru a cim vice jsme stoupaly, tim vice paprsku simralo nocni oblohu na upatich hor, by se probudila do noveho dne…obcas na nas ze zatacky vykoukla rohata krava, zacinkala zvoncem, my na ni zabucely a na jednicku stoupaly dal:)) jupi, jupi, byl videt snih a me se v hrudi rozleval hrejivy pocit, ze jsem se o ten krasny zazitek nenechala pripravit, protoze tohle je opravdu jedna z nejkrasnejsich cesticek!

Furkapass je nekde v 2431 m.n.m., tedy docela vysoko a okolo vas vsechny ty vysoke a silne hory jako na dlani… pak uz pekne a v pohodicce cik cak (nebo zik tzak?) doluuu, do udoli, do Valais…musim rict, ze kdyz jsme sjizdely do Gletsch a naproti mely obdobne sestupujici cestu z Grimselpass, tak jsem si vzpomnela na Troli cestu v Norsku, velikou a uchvacujici atrakci teto severske zeme…v podstate to vypadalo uplne stejne, akorat to tu bylo nejmene jednou tak dlouhe a desetkrat tak klikatejsi a nebylo to tu vubec zadnou vyjimecnou raritou. Co ale podobne zaujima, je zeleznicni trat, prekonavajici tyto horske masivy a naprosto neuveritelnym zpusobem se klikatici temer stejne, jako silnice…uprimne nevim, co pak budi vetsi respekt, jestli stoupani nahoru, ci spaaad dolu, rozhodne ale chapeau!, pac to se take jen tak nekde nevidi.

Z Gletsch se uz pak jede v podstate po rovince napric Haut Valais, kde se rozpinaji zelene pastviny a nad nimi nejdriv krasny smrkovy les v kopci a pak uz zase jen skalnaty horsky masiv hrajici vsemi odstiny sedi a pocukrovany snehovou spickou…okolo pred sednou jsme se s maminou vystridaly v rizeni, ja si jeste na chvi li zdrimla a mam dojela jeste pred dalnici…tam jsme se opet prohodily a prijezd k dominante Valais byl na mne…zase na nas vykoukly ty dva vele velbloudi hrby s Tourbillon a Valere a uz jsme to sjizdely do ulic Sionu, kde jsem mamku vysadila a padila rychle na snidani do St Germain…samozrejme ze jsme jeste s any daly protahujici se prochazecku, nez si mamka vyneslea kufr a prisla nas mlasknout, nocnik no a ted se podrzte, pac kdyz jsme davaly plinu, tak co oci nevidi, normalne se nam za cestu vyklubaly dva uplne novy zuby :) takze uz mame i obe jednicky nahooore…a ja co to porad vrze a to any zkousela prorezat rezaky:)

Nu, takze jsme v poradku dojely, cesta nam trvala rekneme standartnich deset hodin a jsem moc rada, ze jsme to zvladly tudy tudyma:) dekujeme spolucestujicim a spoluridicim, vita nas slunecne tropicke pocasi a prejeme krasny a nicim neruseny pobyt;)

Kapitola druha

Inu a jak to bylo po prijezdu? No to vite, nejdrive takovata aklimatizace po cestovani, takze pohodicka na zahradce, opalovani a nicnedelani, ktere zahrnuje spani a jedeni se vsemi viditelnymi nasledky (stav po dvou tydnech je asi +5kg a rudy rak v porovnani bledule). Nastesti upllne necinne nicnedelani moc dlouho nevydrzelo, takze po prijemne prochazce, kdy jsme se opet ocitly v privetive naruci saviese-skych hladive zelenych vinic, mezi vrcholky milovanych hor a nasledne v ulickach malebne malovanych drevenych domecku, rozzarenych nejruznejsimi barvami kvetouciho kviti, jsme zacaly planovat, co vse mame stihnout omrknout;)

Mrk prvni…Val d’Anniviers

Byt je sezona sklizne a zavarovani v plnem proudu, diky neunave hrejicimu slunicku se toho pres den na zahradce ni nad kastroooly v kuchyni mnoho vydrzet neda, tudiz veskere zahrivaci prace jako sber nejruznejsich mnam plodu od rybizu, pres maliny po vsechny ostatni bobule, a jejich nasledne zpracovavani, jsou odsunuty spise do podvecernich svezich hodin, tudiz huraaa vyse do hor, kde je o par stupinku chladneji.

A tak jsme se vydaly do stareho, dobreho Val d’Anni…no nejak cim dal tim vic neverim tomu, ze jsem tohle vse kdysi jezdivala na kole:)) V Missionu to nevypadalo o mnoho svezeji a tak pote, co jsme se rozrochnily v klasicke drevene grange, prebudovanou na ututlny horsky chalet, vydaly jsme se o par metro nadmorske vysky vyse:) proklickovaly jsme podel jedne steny horskeho udoli az k Zinalu a ousek za nim zastavily na nenarocnou prochazecku podel potucku v pastvinach smerujicich ke konci udoli. Bublajici potucek, vysoko k nebi se tycici horske vrcholky, sem tam schovane pod snehovou cepici, kvetouci vonave louky, hrajici zvony slavnych cernych, rohatych kraloven, obcas fssst svist-martmotte a hladive paprsky rozzareneho slunicka, ohromovali vsechny nase smysly.

Any sice bimbajici kravske zvonce ukolebavaly, lec kdyz jsme presly pres potucek, usoudila, ze si je uzije i za stavu bdeleho a tak to bylo same buuu a hu a sranda nejvetsi, i kdyz kravy na kocar koukaly mozna jeste o neco vyvoraneji, nez rozespala anulka na ne:) any kravickam a pipi pekne zamavala a pospichaly jsme zpet k Tzoucdana, na kaficko-kakaicko, na svacinku a bobek. Jenomze…

…posledni jmenovana zalezitost se povedla opravdu na jednicku, s tim uz anezka opravdu problemy nema, a kdyz se kolem nas sebehly kuzlata a slepice, malem jsem any ani nenandala ksandy a uz bezela I za ostatni po restauraci pobihajici haveti…ovecce udelala nyny a berany duc, kacenam papa, konickum a osliku ha no a kdyz to vsechno obesla a ja peclive nakrajela mnaminu, bych ji nakrmila, v nestrezenem okamziku mi jednou sousto z ruky vyzobla slepice, misto any…no ja jsem se teda lekla, pac se priplizila tise a nenapadne jak vinettou ze zapadu, ale any z toho mela dalsi priiima zazitek.

Nad udolim se zacla stahovat mracna a vitr se jal pofukovat mene prijemne a tak jsme se pomalu vydaly zpet do missionu, radne se tam dosvacit, pac jedna broskvicka je svacinou vice nez nedostatecnou;) po dosyceni se jala any objevovat vsechny patra a zakouti chaticky, az se priblizila hodina vecere a aspon jednu raclette jsme si nemohly nechat ujit;) any dostala obligatni vecerni kasi, po chvilce zapaseni jsme vycouvaly(no vlastne -i:()na hlavni a pak uz si to klikatily hezky dolu z kopce a domuuu.

Inu, tolik ve strucnosti nektere zazitky z protejsiho udoli a zase priste dalsii odjinud;)

Mrk dalsi a dalsi

A odkud bychom na vas mohly mrknout ted? No tak predevsim v ramci rekreace ze zahradky, kde se valime, honime, oskubavame rybiz, maliny a jine dobrotky, ze kterych se pak vyrabi moc mnam marmeladky;) zkratka pohodicka:)

Ale to by zase uplne jen takhle neslo, tudiz jsem si tfuj do dlani a jdu si hrat na montera mechanika;) hezky jsem vystrachala zpod ruzneho haraburdi stare dobre kolo, z kufru konecne vyprostila sedacku a imbusak a slo se na to. Na druhy pokus se podarilo sedacku bezpecne ukotvit. Lec stav pneumatic byl vice nez zalostny, tudiz zase supky dupky do garaze, vystrachat pumpicku a pak druhou, pac kazdy kolo ma jiny dofukovaci system, no byl to zazitek, any si to taky uzila, cerne od mazu jsme byly snad od hlavy az k pate, ale nakonec se to vse podarilo…

…byla jsem na sebe opravdu pysna, tadyty technicky rukodelne prace, to mi vzdycky vstava hrebinek na hlave, kdyz uspesne dojdu ke kyzenemu cili;) no a pak hezky trada na prvni zkusebni cyklo okruh…no tradaaa! Na kole jsem nejela ani nepamatuju, s any v zavesu nikda, takze rozjezd byl velmi velmi opatrny a malinko vravoravy, nicmene jak jsme se rozjely, uz to jelo jako po masle a byla to parada. Zvyknout si musela i any, to totiz neni jako v kocarku, ze by si mohla vykukovat, poskakovat a vyklanet jak chce. Ale je to holka sikovna, takze za chvili uz umela klopit zatacky lip, jak motorkari na markete;)

Vyfunela jsem montee de zambotte, nevim, jestli jsem se vic zalykala hanbou, jak mi to neslo nebo nedostatkem objemu plicnich alveoluuu, a hezky pomalinku sjela rovinku k centru granois…tam jsme pak sjely smer chateau de la soie…kam jinam by mely vest nase prvni cyklokroky, nez na zamek, byt je to zricenina hradu:)… a kdyz si to tak jedeme po rovince, najedno mi neco tlaci do zad…ze by any delala berany, berany duc?:o no, ku hradu to bylo uz jen par metro, tak posledni sjezd, any se mi pekne oprela do zad a kdyz jsme zastavily, co oci nevidi, any mi normalne na kole zachrapla:) asi ji taky zdolal ten vyslap! Takze hezky siesticku, mama si taky odfuni a pak budeme pokracovat ;)

Jo jinak dnes ma ma frangine narozeninky, v sobotu bude oslava, dixieme edition, jupi, jupi, to zas bude legrajda:) a mnam grillade a gateau aux framboise:P jo a any vylezl dalsi zub…dvojka v pravo nahore a ta vlevo se tam taky rysuje…vypada to, ze any bude mit nahore ctyri a dole jeden a bude to moc krasne asymetricke:)

Navrat z hradu jsme zvladly, jeden kopec jsem ted vytlacila pesky, pac byl zkratka moc raide a nechtela jsem delat nejaky salta po zadu, na to vybaveny nejsme, dokonce jsme zvladly pipi na zricenine a to bez nocniku, jen hezky do krovicka, any je proste nejvetsi sikulka, po me asi moc ne, pac me pri tom trosilinku pocurala, jeste ten uchop budu muset vychytat :) no a od ted kazdy den alespon jedna mala okruzni jizda, abychom se udrzely ve forme…trasy pravidelne stridame, podle casu a fyzicke kondice, tak nekdy je to na hrad, nekdy do granois na hriste, nekdy k migru na hriste a podle sil jen rovnou tam nebo po okruhu vinicemi a snad brzy prijde nejaky dobrodruznejsi vylet, ale to chce nejdriv radny trenink ;)

Sobotni oslava se vydarila, byla to opravdu parada, jako vzdy hrozilo zamracene pocasi, ale jako vzdy se nastesti vyjasnilo a grilovani na zahradce se mohlo rozjet v plnem proudu…jednim z nejvetsich zazitku bylo grilovani kukurice, kdy marie-christine temer hodinu tvrdila, ze jeste neni hotova a po hodine se vrchni grilovac dovedel, ze kukurice byla odpoledne uvarena, takze mort de rire, ca on se rappelera meme a la 40e edition que le mais était déj? bien cuit…enfin, jak malo staci k detske radosti ;)

Byt se oslava nijak zvlast neprehanela, rano se radne dospavalo a v ramci odpocinkoveho dne jsme sjeli s laure a devis chvilinku se povalet aux iles…jj, paradicka, zase ten krasne zeleny travnicek, tyrkysova vodicka, sumici topoly a jejich mihotajici se stiny, hory stale uchvatne ohromujici a okouzlujici, zkratka idylka :)

V pondeli jsme se rozhodly pro hromadnou damskou horskou vychazku, takze po obidku trada na sanetch. No trada, znate to nase vypravovani! kdyz jsme konecne vystoupaly k barrage du sanetch, jeste pred tour okolo lac si any vyzadala trun…no byla to vazne parada, videt ji trunit v 2050 m.n.m. any usla radny kus a vypada to, ze z ni bude spravna horalka;) no jeste aby se ji to nelibilo, krasna vodicka, prima kameny, po nichz se da pradne splhat a skakat z nich na mamu, za temi nejvetsimi balvany stale jeste zbytky snehu, vonave louky posete vsemi barvami hrajicimi kytiii, obcas i uchvacujici modr horcu, a nad tim vsim ti vysoci stari velikani…tu ostra spicka se snehovou cepici a pod ni kamenita lavinova skluzavka, tu zaoblena, svrastela pohori pripominajici kuzi tlustokozcu, ale slon ci hroch tak milion sto padesat tri tisickrat zvetseny, na obzoru do dali se rozpinajici ledovec…

J’en suis tjrs d’ autant stupefier et emerveiller…asi nikdy me neprestane tadyta krasa brat dech ;) po prochazce okolo jezera jsme vysplhaly jeste k lanovce, bychom se koukly na moleson a k horam ostatnich kantonu a pak k blaznivemu jean maurice na cokoladicku ;) any to tam vse radne prozkoumal, jelikoz je to tam jak ve sbernem muuuzeu, tak rozhodne mela co objevovat a pak pomaloucku zpatky. Po ceste jsme se jeste zastavily u source de la sarine, ta pak proudi az do canton de fribourg, kde je mj. zasobarnou pitne vody. No a pak jeste v horske syrarne, bychom nazasobily qq fromage de l’alpage…un vrai delice ;)

A tak tu ubihaji nase prvni letni dny…krasne, klidne, vonave, slunecne, radostne, hrejive…jako v pohadce :)
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2009
  • 976 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
meyhams
Šumava 2011
(14.5.-21.5.)

Den první - 14.5. Horní Planá
Ve 12:55 jíž sedíme ve vlaku a netrpělivě čekáme zda náš vlak, v kterém sedíme, opravdu míří směr České Budějovice nebo Děčín. Naštěstí jedeme správně.
Do Budějovic jsme dorazily dřív než jsme čekali (ve stavu spánku) a před námi byla 2 hodinová vyhlídková jízda až do Horní Plané.
Kemp jsme našli snadno. Postavily si stan blízko vody a šli na pivečko. Mia si našla opět kamaráda, který jí konečně unavil. Je nádherné počasí, prostředí kolem Lipna je velice pěkné avšak máme obavy z počasí, které nás zastihne večer. Blíží se bouřka.
Uléháme po deváté hodině s přáním, ať se vzbudíme do suchého slunného dne.

Den druhý – 15.5. Horní Planá – nocoviště Pod Plešným jezerem
Je 6 hodin ráno a akční Olda zavelí vstávat. Venku prší od půlnoci a déšť neustává. Stan noc přečkal pouze s malými problémy (stan je z Tesca za 990,-).
V 7:30 se plavíme přes Lipno přívozem, který stojí 20 Kč za dvě osoby. Poté jsme se vydali po zelené kolem Lhotského Vrchu na Huťský Dvůr. Dále podél Schwanzerberského Kanálu a Medvědího Potoka až na Tokaniště 1040 m.n.m. Dále po červené na vrchol Smrčina 1338 m.n.m. a na Hraničník 1283 m.n.m. a ostře dolů na Studničkou 1160 m.n.m. až na Hraniční přechod. Poté dolů po modré k sezónnímu kiosku (který je samozřejmě zavřený) a dále po zelené na nouzové nocoviště, které je u rozcestníku Jezerní stezka, kam dorazíme zhruba ve 14:30. Vše rychle sušíme a vydatně večeříme kuře na paprice od Maggi (vaří se 5 minut a zasytí dva lidi).

Nouzové nocoviště Pod Plešným jezerem
Vybavení: 2 x toi toi, 2 x krytý stůl, 2 x venkovní stůl s lavičkami. Místo zhruba pro 10 malých stanů. Terén se skládá z jehličí a pilin. Je sice fajn, že nezadržuje vodu, ale špatně se vpichují kolíky.
Krajina kolem nocoviště je pokácený les.

Nachozeno: 20,3 km, převýšení 478 m.n.m., průměrná rychlost 2,9 km, celkový čas výletu 7h a počasí ranní déšť, který kolem desáté hodiny ustává avšak sluníčko nevychází, teplota kolem 8 stupňů (Olda slyší hromy, ale jsou to letadla ?

Den třetí – 16.5. Nocoviště Pod Plešným jezerem – nocoviště U Strážného
V 5 hodin ráno zvoní budík a my již probuzení od psa vstáváme do chladného dne. O to větší je naše překvapení když vylezeme ze stanu a před námi vychází sluníčko na čistě modrou oblohu. Když se podíváme směrem k nížinám vidíme, že tam je oblačno a zataženo zatím co nad Plechým se rozevírá čistě modrá obloha. Snídáme horkou kávu se sušenkami, balíme a po půl sedmé vyrážíme k Plešnému jezeru cca 2,5 km. Hned od začátku jdeme do kopce…
Po kratším stoupání přicházíme k Plešnému jezeru a zde zjišťujeme, že cesta na Plechý je na vlastní nebezpečí. Není turisticky značená zato cestu provází Datel, který informuje o pralese, kterým jdeme nahoru směr Plechý, kdo v něm žije a kdo mu škodí. Cesta je co do výhledů moc pěkná, ale náročnost značná. Stoupání je po kamenech lesem, později mezi mrtvými stromy, které se vyskytují po celé Šumavě díky kůrovci. Docházíme k Stifflerovu pomníku s krásným výhledem na Lipno a Plešné jezero. Po jednom kilometru rovinky docházíme na vrchol Plechý. Výhled není dobrý, protože Rakousko je zahaleno pod přikrývkou mraků. Po nepříliš dobře značené cestě mírně klesáme a nečekaně hned potom stoupáme k Trojmezí, kde se schází hranice tří států (Rakousko, Německo a Čechy). Dál pokračujeme přes Třístolečník, kde potkáváme naše první 3 turisty (jsou to Němci, kteří nás tak dokonale zmatou až začneme klesat po špatné cestě). Po záchraně GPS navigací, se vracíme a klesáme po červené dolů až k Rosenauerově nádržce, kde doplňujeme zásoby vody. Cestou se kazí počasí a mírně mokneme. Před Novým Údolím pršet přestává a my jemně znechuceni tímto místem pokračujeme po červené. Cestou nás už přepadne velký hlad a proto vybalíme karimatku a uprostřed cesty obědváme na karimatce (vyruší nás samozřejmě auto lesní stráže ). Po jídle pokračujeme po červené loukami a pastvinami přičemž nám na cestu svítí sluníčko až docházíme na rozcestí Mlaka, kde se napojujeme na asfaltovou cestu po které docházíme až k mezistátní silnici u hraničního přechodu Strážný, kterou podcházíme podchodem.
Potkáváme jednu zmatenou a jednoho opilého německého turistu a naše snaha poradit jim jak se dostat na autobus je zbytečná a proto pokračujeme dále na nouzové nocoviště Strážný. Docházíme na něj kolem 17:30 po lesní cestě. Stavíme stan, večeříme a usínáme posilněni čajíkem s rumem.

Nouzové nocoviště Strážný
Vybavení: 2 x toi toi, 1 x nekrytý stůl s lavičkami
Místo zhruba pro 8 stanů. Kolem nocoviště je les a výhled na kopce. Terén se skládá z hlíny pod kterou je vrstva štěrku. Kolíky nejdou vůbec zapíchnout. Navíc při bezvětří je silně slyšet hluk ze silnice a jako poslední mínus je třeba uvést, že půl kilometru od nocoviště je benzinová pumpa.

Nachozeno: 30,2 km, převýšení 809 m.n.m., průměrná rychlost 2,8 km, celkový čas 10:40 a počasí bylo slunečné s jednou přeháňkou s kroupy a postupně přibývali na modrém nebi mráčky

Den čtvrtý – 17.5. Nocoviště U Strážného - Modrava
Automaticky se již oba budíme v 5 hodin ráno. Sbalíme stan, rychle slupneme musli tyčinku a v 6:15 vyrážíme směr Bučina. Svaly již o sobě dávají vědět a proto zmírňujeme tempo na 4 km/h ?. Cesta vede místy lesem a místy loukami. Nebe je od rána zatažené. Cesta vede přes Točnou a Žďárek, kde jemně stoupá cesta. Stejným terénem postupujeme až na Knížecí Pláně odkud mezi pastvinami plnými pasoucích se krav stoupáme až na rozcestí Bučina. Vzpomínáme na loňské nocování a pokrčujeme vzhůru až do sedla pod vrcholem Stráž. Dále pokračujeme k rozcestí Pod černou horou kde bohužel zjišťujeme, že Černá hora je zavřená z důvodu kácení stromů. S mírně zhoršenou náladou usedáme na odpočinek u Pramene Vltavy. Zde si vaříme oběd a doplňujeme vodu. Volíme novou trasu, která se prodlužuje o sedm kilometrů přes Kvildu. Po modré a bohužel po asfaltové cestě jdeme podle
Teplé Vltavy až do Kvildy, kde navštěvujeme jediné potraviny a nakupujeme jen to nejdůležitější: chleba, piškoty pro pejska a rum. V infocentru kupujeme pohled a poté stoupáme po žluté až na Březovou horu, kde poprvé potkáváme sluníčko a přes Filipovu Huť, s bolestmi nohou dorážíme na vytouženou Modravu do hostince Zlatá Stezka (nedávat si už nikdy hermelín s brusinkami), který si pamatujeme z loňska. Po 3 pivech se setkáváme s přáteli Luďkem a Líbou. Kolem šesté večer vyrážíme směr nouzové nocoviště. V této době již na nás opět svítí sluníčko a my stavíme stan a večeříme. Poté si koupeme
nohy v Roklanském potoku, hrajeme karty a pijeme rum při západu slunce. Jaká romantika ?

Nouzové nocoviště Modrava
Vybavení: 2 x toi toi , 1 x nekrytý stůl s lavičkami.
Místo u Roklanského potoka je velmi pěkné, ale pro stavění stanu je nevhodné díky nerovnostem terénu. Pohodlně si dovedu představit max.3 stany, nepohodlně 8. Kolíky na rozdíl od předchozích nocovišť jdou dobře zapíchnout.
Cedule upozorňující na nouzové nocoviště je včas a viditelně umístěna na rozcestníku bohužel však nocoviště tak jasně vidět není. Je vzdáleno od toi toi přibližně 100 metrů za stromy.

Nachozeno: 34,1 km, převýšení 565 m.n.m., průměrná rychlost 3,3 km, celkový čas 10:15
Od rána zamračené nebe, sluníčko vychází kolem druhé hodiny a svítí tak do tří a znovu se objeví až kolem šesté hodiny.

Den pátý 18.5. Modrava – Vojetice (Petrovice)
Vstáváme jako obvykle v 5 hodin ráno. Poměrně bolaví vylézáme ze stanu a jako překvapení je pro nás modrá obloha, ale bohužel i zima od Roklanského potoka. V 6:30 vyrážíme podél Roklanského potoka po červené, na rozdíl od loňského roku jdeme po této trase sami. Na rozcestníku Javoří pila se napojujeme na modrou a stoupáme pod vrchol Oblíku. Po hřebeni dále mírně klesáme a odpočíváme na slunném plácku, kde zjišťujeme, že sluníčko již má sílu. Dále klesáme stále po asfaltové cestě na Novou Studnici, Velký bor až k řece Křemelné. Přecházíme most a s vyděšením koukáme na kopec před námi, Křemelná nad stejnojmennou řekou, což je zároveň dopadová plocha střel z bývalé střelnice a proto se nemůžeme hnout z cesty ani na metr kvůli nevybuchlým střelám.
Po silnici pokračujeme až k rozcestí u Malého Babylonu. Odtud po modré kolem vrcholu Jakubice a Hamižná. Po cestě lesem docházíme do Hartmanic, kde dokupujeme vodu a přes město míříme směr Petrovice. Asfaltová cesta končí u rozcestí Krušec a začíná polní cesta, kde dáváme přestávku po které zjišťujeme, že jsme již velice vyčerpaní. Na konci pole si nejsme jisti jak dál. Žlutá vede přes soukromý pozemek, který je uzavřen závorami. Jsme moc unavení na vymýšlení jiné trasy a proto zvedáme závory a jdeme dále po žluté (kolem vyházeného hnoje). Za vesnicí, ale žlutou ztrácíme díky nepřesnému značení. Jdeme proto směr Petrovice neznačenou lesní cestou. Na žlutou opět narážíme před obcí Jiřičná. Za vesnicí stoupáme na Hrnčíř a dále po žluté polem až k rozcestí, kde se vydáváme na vlastní pěst jinou lesní cestou, která nás dovádí až do vysněných Vojetic ke Štěpánovi.

Kemp U Štěpána
Kemp na první pohled překvapí hlavně dámy. Vidíme umyvadla, kadibudky, ale nevidíme žádné sprchy. Naštěstí při ukázce kempu od servírky jsme informováni, že sprchy jsou schované vzadu za domem na dvoře. Jsou nově zrekonstruované.
Místo na kempování je rovná travnatá plocha pro cca 40 stanů a je zde ještě jedna plocha také pro cca 20 stanů. Kolíky jsou zapíchnout velmi dobře. Jsou zde 3 stoly s lavičkami.
Okolí kempu je krásné. Nad námi se pasou kravičky s telátky a za nimi je les. Kemp je obehnán křovím.

Restaurace U Štěpána
Hned při příchodu nás zarmoutí zpráva, že zrovna v této době nemají pivo Svijany a tak si dáváme na zahájení chuti Plzeň. Postavíme stan, vykoupeme se a jdeme přibližně 20 m, do restaurace. Sedíme na nově postavené prosklené terase. Postupně přichází 10 hokejistů z Plzně a dalších 10 hostů. Bohužel zjišťujeme, že pozměnili menu a již tam není steak ze svíčkové na který se celý rok Veronika těšila a tak si vybírá Rumpsteak na slanině, cibuli a faz
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • květen 2011
  • 888 zobrazení
zbavitelovi
Poprvé od narození kluků (po 18-ti letech), jsme se vydali na dovolenou ve dvou na kolech. Nejdříve jsme se zastavili za klukama na táboře u Nežárky. Pak jsme se přesunuli do Českého Krumlova, kde sjížděli táborníci Vltavu na raftech. Dále jsme pokračovali proti proudu Vltavy na Zátoň a odbočili do kopců přes Rožmitál na Šumavě a Kaplici do Horní Stropnice. Tam jsme se zabydleli na dvě noci v kempu. Ve středu jsme po lehku objeli Žumberk, Trhové Sviny, vyšlápli jsme si na rozhlednu Slabošovka u Besednice a k večeru kolem kostela v Dobré Vodě jsme vyšli na rozhlednu na Kraví hoře. Pak jsme přes Nové Hrady a Suchdol nad Lužnicí dojeli k Chlumu u Třebobě, dále kolem rybníka Staňkov na Peršlag, Novou Bystřici, kousek přes Rakousko do Českých Velenic. Vlakem jsme se přiblížili do Lomnice nad Lužnicí a přes Stráž nad Nežárkou a Jemčinu jsme dojeli zpátky na tábor. V neděli, před odjezdem domů, jsme si po 400 km kolování užili koupání ve Vlkovské pískovně u Veselí nad Lužniicí.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2007
  • 779 zobrazení
jipak
V únoru mě zavály služební povinnosti do mekky digitálních tiskových strojů HP Indigo - do Izraele. Týdenní cesta měla kupodivu dostatek času i na cestování (o víkendu), takže jsem navštívil i místa, na které jsem dosud neměl čas.
Po příletu do Tel Avivu v sobotu brzo ráno a po krátkém spánku vyrážíme s Petrem rovnou k Mrtvému moři. Cestu přes Arad znám skoro zpaměti (jel jsem tudy před rokem), pevnost Metsada (Masada) necháváme až ne zpáteční cestu, a tak jsme po poledni u moře. Nevěřil jsem tomu do poslední chvíle, ale skutečně - voda je tak hustá, že se do ní člověk skoro vůbec neponoří. Stačí si prostě lehnout a ležet. Plavat to moc nejde, je to jako když se mě někdo snažil zvednou za nohy nahoru. Chvíli blbneme, jdeme koupit dárky do místního obchodu a bereme benzín. Někde u nádzže je asi dírka, protože po naplnění nádrže po okraj je pod autem kaluž benzínu. Obsluha nám auto odtlačila kousek stranou, abychom mu nekazili kšeft. Chvíli dumáme co s tím, ale ono se to nakonec vykapalo samo. Tak nasedáme do auta, benzín teče jenomd o motoru a jedeme zpátky. Zastavujeme u Metsady a protože už je zavřeno, jdeme se projít do úzkých strží vyhloubených vodou ve vrstvách písku pod Metsadou. Je to úchvatné, za každou zatáčkou nebo stoupáním se člověk ocitne v úplně jiném světě. Cesta zpátky do tel Avivu je už za tmy, takže nám mírná písečná bouře nevadí, protože ji nevidíme.
V neděli jedem do továrny v Kyriat gatu a odpoledne je naplánovaná prohlídka Jeruzaléma. Sedám si do autobusu dopředu, protože průvodkyně Elena toho povídá docela dost a je to hodně zajímavé - o histori staré i nedávné, okolních zajímavostech apod. Počasí se postupně horší a od zamračena se dostaneme až k přeháňkám. V autobuse to nevadí a na Olivové hoře (Mt. Olive) chvíli čekáme. Déšť přestal, ale vítr má v nárazech tak 15 m/s - zkouším stát s náklenem tak 30 stupnů nad schody....
Prohlídku starého města začínáme u Lví brány a vpodtsatě jdeme jako Ježíš při své poslední cestě - z vězení na hoře Olivetské/Olivové, kolem Piláta až na Golgotu - Via Dolorosa. Chrám an Golgotě je plný lidí, je v něm cítit silná energie, ale není taková jako u Západní zdi. K Západní zdi se dostáváme v prudké přeháňcea tak jsem u ní úplně sám. Deštník nevydržel, ale aspoň mi neteklo za krk. Zmrzlí odjíždíme do restaurace, jíme a dostáváme suché ponožky. Pak hurá zpátky do Tel Avivu a spát. Další dny jsou plné práce a do terénu se dostáváme až ve čtvrtek.
S další skupinou lidí z divize jedeme na výlet na sever ke Galilejskému moři. Cestou míjíme úchvatnou horu Carmel, ze které se lítá a kde je klášter řádu Karmelitánů. Údolím Israel se dostáváme do Nazarethu, který je v opravdu strmých horách. Dřív to muselo být opravdu zapomenuté místo, dneska je to středně velké město. Chrám Zvěstování je úchvatná stavba a stojí nad jeskyní Marie a Josefa. Po cestě směrěm ke Galilejskému moři vidíme útvar pravděpodobně po dopadu meteoritu. Další zastávka je v místě, kde Ježíš podělil zástupy 4 chleby a 2 rybami. Mozaika na podlaze je původní a je na všech upomínkových předmětech. Jíme kousek odtud v horách o Jordánu, který je takovou menší říčkou... Při cestě zpátky se zastavujeme v místě, kde Jan Křtitel křtil v Jordánu - každý se zde může nechat pokřtít za 25 USD. Chápu touhu lidí vstoupit do stejné řeky jako Ježíš, ale všechno okolo mi spíš než duchovní obřad připomíná supermarket.... Pak už jen dlouhá cesta zpátky do Tel Avivu a druhý výlet je za námi.
V pátek mám volný den (v Izraeli je to jako naše sobota) a tak vyrážím vyzvednout Martinu z kibutzu Barkai a jedeme na Golanské výšiny. Hranice mezi IL a Sýrií/Jordánskem je zadrátovaná, ale má to daleko do "železné opony" - i když kdo by šel přes to hluboké údolí. Kolem silnice jsou dráty a varování před minami, v táve jsou pořád viditelné krátery a stopy bojů. Po vystoupání asi 300 m nad úroveň Galilejského moře nacházíme v drátech zbytky bunkru a taky jednu opuštěnou želvu. Co tam dělá a jak se tam dostala, to ví jen ona. Kousek vedle je startovačka paraglidistů a tak tam jedem a dáváme se do řeči. Začíná hodně foukat, tak to chlapi balí, ale čas na fotku si najdou. Startovačka je hop nebo trop - hned pod ní je cca. 100m široký pás ohraničený dráty a známými cedulkami "Danger - mines". Takže start se MUSÍ povést. Golanské výšiny jsou nahoře placaté a vesnice vypadají normálně - tedy až na dvojitý drátěný plot kolem nich a stráž se zbraní u vjezdu. Známky nedávných bojů jsou všude, na vyvýšeníny se nedoporučuje chodit - jsou tam palebná postavení jak dřívější, tak současná.
Jedeme do rezervace Gamla, kde jsou k vidění supové a zbytky staré pevnosti Gamala. Pevnost byla jednou z posledních bašt odporu proti Římanům v době vzpoury na konci období Druhého chrámu, kolem roku 70 n.l. Supi lítají nad námi, sluníčko svítí a hlad se probouzí. Obědváme falafel na tržišti v Tiberias - Martina díky znalosti hebrejštiny se dohaduje s prodavačem a potvrzuje, že nás neobírá jako turisty :-) Na zpáteční cestě ještě jedeme na horu Tabor (Mt. Tabor), kde je jeden z nejstarších křesťanských kostelů a pevnost. Pak už podvečerem a tmou zpátky, vysadit Martinu v Barkai a pak do Tel Avivu. Brzký ranní let do Prahy znamená vstávat ve dvě, ale to už se nějak dospí. Shalom, Israel, zase někdy příště.
více  Zavřít popis alba 
  • únor až březen 2011
  • 598 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
jaryh
S krásnými pocity vyslovuji to slůvko "PŘÁTELSTVÍ.."

Byl to opět jeden z nádherných a vydařených dnů...

SOBOTA 9.ČERVENCE 2016

Vše začalo na návsi jedné z nejúspěšnějších českých pohraničních obcí v Dolním Žandově na Chebsku pod jedinečným vedním starostky Ing. Elišky Stránské (vítěz soutěže Vesnice Karlovarského kraje roku 2014), kde se v tento slunný den sešli přátelé - členové místních organizací Klubu českého pohraničí a jeho pohraničních sekcí a příznivců z kraje Karlovy Vary a z dalších koutů naší krásné země české, aby se společně vydali do nedaleké obce Paliče k pomníčku strážmistra pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti Jaroslava Kysilky. Ten byl 21.dubna 1949 zákeřně postřelen dvěma agenty ze Západu při jejich kontrole a následně zemřel....

Zahájení slavnostního aktu započalo hned po příjezdu předsedy Národní rady KČP plk. PS v.v. RSDr. Milana Richtera, CSc. zazněním Československé státní hymny od přítomné hudební skupiny. Předseda MO KČP v Dolním Žandově Jakub Gašparik přivítáním všech účastníků zahájil a následně předal slovo plk. Dr. Milanu Richterovi, který ve svém vystoupení vysoce ocenil především vlasteneckou věrnost všech členů KČP, pohraničníků zejména. Připoměl, že kromě Jaroslava Kysilky jsou podél státní hranice desídky dalších pomníčků padlých bývalých ochránců československé hranice a je právě na nás, aby se v dnešní rozporuplné době na tyto hrdiny nezapomínalo. "Právě proto se dnes zde scházíme a uctíváme u příležitosti 65. výročí přijetí Zákona o OSH naše skutečné hrdiny ze státní hranice...".

V následném vystoupení chebského místostarosty Ing. Pavla Hojdy byla připomenuta mimo jiné také nevraživot až nepřátelské postoje vůči členům KČP ze strany bývalých popřevratových zastupitelstev, což se za současného vedení města výrazně změnilo. Dokladem toho je např. aktivní podíl města Cheb na iniciativě místních organizací KČP, Českého svazu bojovníků za svobodu, Československé obce legionářské a Českého svazu žen při odhalení památníku Obětem fašismu v Chebu v roce 2015 a oficielním přijetí delegací KČP na chebské radnici v loňském i v letošním roce. Náročná bývalá služba při OSH si nesporně zaslouží úctu a nikoliv dehonestaci, jaké jsme byli a jsme svědky v dnešní době, kdy bývalá vedení chebské radnice nechala postavit zhoubný paskvil údajným "Obětem padlým na SH" v prostoru Svatého Kříže u Chebu.

Po položení květin k pomníku pohraničníka Jaroslava Kysilky se všichni účastníci přesunuly na vechol hory Dyleň (asi 7 km jízdy vozidly), kde byla připravena žandovskými a plánskými členy KČP další část programu. Ta byla připravena na 14 hodinu a do té doby bylo všem účastníkům i náhodným turistům z ČR a SRN poskytnuto dobré občerstvení a příjemná produkce hudební skupiny HÁJENKA. Bylo také dost času vylézt po schodech na ochoz věže s televizními, radiovými a telefonními anténami pro přenos signálů.

Celý areál bývalého vojenského zařízení po společenských změnách v r. 1989 získal do vlastnictví bývalý odborný radiový specialista bývalého vojenského pluku Ernsta Thelmanna v Chebu pplk. v.v. Ing. Antonín Hofmann. Ten po opakovaných intervencích nakonec získal do dlouhodobého pronájmu sochu „Na stráži míru“ akademického sochaře Jana Hány, jejíž první slavnostní odhalení proběhlo při oslavě Dne Pohraniční stráže, v neděli 17. července 1955.

Tato překrásná socha pohraničníka se psem byla po převratu v listopadu 1989 následně nastoupivší mocenskou garniturou odstraněna z parku Klementa Gottwalda v Chebu, aby byla přesunuta před bývalý klub PS 5.bPS a krátce poté do areálu bývalé rotyPS Mýtina. Zde odsunuta byla několik let, aby nakonec skončila za zdí chebského Františkánského kláštera bez možnosti přístupu veřejnosti. Zde po mnoho let zarůstal plevelem společně se sochami Lenina a Fučíka.

A byl to právě zakladatel a prezident chebského rádia Egrensis Antonín Hofmann, který ve spolupráci se žandovskými členy KČP zabezpečili transport této sochy na horu Dyleň a připravili ji k dnešnímu dni k slavnostnímu znovuodhalení. Děkujeme Vám všem, přátelé Toníku a žandovští péesáci, za to, co jste dokázali a připravili opět u důstojnému využití...

Předseda NR KČP plk. Milan Richter s velkým dojetím připoměl ve svém odhalovacím projevu ohromný význam tohoto aktu nejen pro bývalé ochránce SH a členy KČP, ale pro celou veřejnost, která už odmítá poslouchat ty nekonečné pomluvy a zkreslování významu a úlohy ochránců hranic, zejména Pohraniční stráže. Lidé dnes začínají velmi intenzivně vnímat skutečnost, že chránit svou vlast a její suverenitu nejsou žádné plané slova. To ostatně potvrzovala i výstava ve zde otevřené expozici o ochraně SH, o jejíž přípravu se zasadil především opět Antonín Hofmann ve spolupráci s předsedou MO KČP v Plané kpt. PS Mgr. et. Mgr. Stanislavem Kvasničkou. Vřelé díky patří i Vám, drazí přátelé z Plané.

Společnými silami členů KČP a bývalých pohraničníků a jejich přátel ve spolupráci s pplk. Ing. Antonínem Hofmannem se podařil další společensky významný krok o odhalování zrůdných vlivů na veřejnost současné vládní a mediální moci.

Socha akademického sochaře Jana Hány byla pplk. Ing. Antonínem Hofmannem opět slavnostně odhalena.

Následoval bouřlivý a uznalý potlesk všech přítomných. A bylo jich s jistotou kolem 250 a všichni na svou účast mohou vzpomínat také proto, že obdželi od pořádající MO KČP D. Žandov na památku pamětní plaketu k 65. výr. OSH. Jako poděkování za příkladný přístup majitele rádia Egrensis k historickým faktům a vstřícnost ke KČP byla předána Ing. Antonínu Hofmannovi předsedou NR KČP medaile KČP za obětavou práci a příkladné vlastenectví. Stál jsem po celou dobu vedle Toníka Hofmanna, přátelé, a mohu Vám odpřisáhnout, že náš přítel Antonín Hofmann měl slzy v očích dojetím.

Poslední velitel chebského pohraničního svazku plk. PS v.v. Ing. Václav Vitoň spolu s předsedou MO KČP Dolní Žandov Jakubem Gašparikem a s předsedou NR KČP plk. RSDr. Milanem Richterem, CSc. předali pamětní medaile k 65. výročí přijetí zákona o OSH dalším bývalým pohraničníkům a aktivním členům KČP.

Byl to nádherný den plný úcty a přátelství, den pravdy a vlastenectví.

Všechny přítomné to dojalo...

DĚKUJEME VÁM ZA TO, PŘÁTELÉ ZE ŽANDOVA, Z PLANÉ A TOBĚ, ANTONÍNE HOFMANNE.

S ÚCTOU K VÁM MY VŠICHNI ÚČASTNÍCI TÉTO VÝZNAMNÉ A KRÁSNÉ AKCE.

Text: Jaroslav Horák
Foto: Pavel Duchan, Jaroslav Mühlberger, Milan Paučo, Zdeněk Sluka, Jiří
více  Zavřít popis alba 
16 komentářů
  • červen až červenec 2016
  • 615 zobrazení
mysticsmile
Poslední promenádní koncert v Boskovicích byl konečně ve znamení trochu chladnějšího počasí. Diváci se již nemuseli schovávat ve stínu stromů, jak se již stalo letos tradicí. A ani nezmokli. I když dopoledne ještě pršelo a po dešti zůstala písčitá plocha před pódiem rozmáčená. Proto nemohl vystoupit letos jedenašedesátiletý národopisný soubor Velen. Vše tentokrát zůstalo na velkém dechovém orchestru Základní umělecké školy z Letovic a jeho půvabných mažoretkách. Muzikantů bylo tolik, že se na pódium nevešli a většina seděla hned pod ním. Taková síla už něco znamená a také na přednesu to bylo znát.
Koncert začal opravdu důstojně a od podlahy. Kapela jej otevřela rázným pochodem Muziky, muziky od významného skladatele Františka Kmocha (1848 -1912). Před kapelu svižně napochodovala mladá děvčata v rudých kostýmech, které ostře kontrastovaly s bílými hůlkami v jejich rukou. Za doprovodu hudby se mažoretky skvěle předvedly a společně s muzikanty sklidily hned úvodem bouřlivý potlesk.
Poté se ujal slova ředitel Kulturních zařízení Boskovice PaedDr. Oldřich Kovář: „Dobré odpoledne, vážení přátele, sluníčko se na nás moc nesměje, ale alespoň není to úmorné vedro. Úvodní skladbou se Vám představil velký dechový orchestr Základní umělecké školy z Letovic, v jehož čele stojí pan Petr Křivinka. Ten je současně i ředitelem celé školy. Jsem rád, že jste přijali pozvání na dnešní koncert, který je závěrem další promenádní sezóny v Boskovicích. Akci připravují Kulturní zařízení Boskovice ve spolupráci se sponzory. Generálním partnerem je Jednota COOP Boskovice, dnes je zde poprvé i Autospol, jenž přivezl ukázat nové typy malých Škodovek. Dalším přispivatelem je pivovar Černá Hora a mediálním partnerem brněnské Rádio Petrov. A nyní opět velký dechový orchestr ZUŠ Letovice. Pěknou zábavu.“
Pak se ujal slova kapelník Petr Křivinka a začal hned s humorem: „Je tady většina důchodců. Ti jsou ideálními partnery pro nás. Mají na všechno čas, sednou si a poslouchají. A pro nás je hraní před skvělým boskovickým publikem vždy zážitek. Nyní zahrajeme směs dechových melodií Instant koncert.“ Muzikanti opět spustili z plných plic a musím říct, že jim to skvěle šlapalo. Toto těleso je známé, že se pouští i do ostatních žánrů populární hudby, což muzikanti dokázali hned v následující skladbě, jíž svým hlasem proslavil Louis Armstrong (1901- 1971). Skladba nese název Nádherný svět. Poté jsme byli svědky malé slavnosti, kdy kapelník a zpěvák Petr Křivinka věnoval část Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka své mamince, jež letos oslavuje významné životní jubileum 85 roků. A jak dirigent sám říká: „Pro nás jsou takové skladby velmi důležité, zúčastňujeme se s nimi mezinárodních soutěží. Třeba v Polsku jsme již dvakrát zvítězili. A nyní se při pochodu Jara mládí představí opět mažoretky. Ty jsou již nedílnou součástí našich vystoupení. Ve Štětí obsadily letos na červnovém festivalu druhé místo a my tamtéž v konkurenci dvanácti velkých českých kapel taktéž druhé místo za polku Šumařinka. Obě skladby dnes uslyšíte. Nejprve tedy mažoretky a Jara mládí.“ Petr Křivinka pak prozradil, že letos předvedou svůj veleúspěšný program „O radosti“ v říjnu na letovické zámku. Ve dnech 12. a 13. května se konal v Letovicích velký festival dechovek, kde se představilo 25 orchestrů. Z toho sedm zahraničních. První den v sobotu se představily menší lidové regionální kapely, neděle byla ve znamení zahraničních hudeb. Dvě byly ze Slovenska, pak z Polska, Chorvatska, Lipska a Heidelbergu. Pak též naše orchestry: Šedesátičlenný Májová z Karviné a Harmonie Šternberk. Vrcholem akce bylo vystoupení Hudby hradní stráže a Policie ČR pod vedením plukovníka Václava Blahunka. „Jejich vystoupení stojí asi 400 tisíc, u nás hráli na povolení pana presidenta zadarmo,“ pochlubil se Petr Křivinka. Příští rok se bude přehlídka konat za účasti kapel ze Švýcarska a Itálie. Velký dechový orchestr ZUŠ Letovice pak publikum překvapil opravdovou lahůdkou světové populární hudby – směsí melodií od švédské skupiny ABBA. Muzikanti nastudovali a přednesli skvosty jako například Dancing Queen, Mamma Mia, Fernando, Vítěz bere všechno. Pak se vrátili opět do našich luhů a hájů, zahráli své druhé místo ze Štětí skladbu Karla Vacka Šumařinka. Další peckou bylo sólové vystoupení trumpetisty Milana Hrdého. Ten za doprovodu orchestru zahrál známý šlágr Andrea Bocelliho Con te Partito. Mladý hudebník sklidil obrovský aplaus a ze všech stran se ozývalo „Bravooo!“ Proud světových melodií pokračoval směsí další populární kapely sedmdesátých let a to Les Humphries Singers. Jejich nejznámější písní je Mexico z roku 1972. Zde opět nastoupily i mažoretky, aby svižnou muziku doplnily svým tancem.
Přestávku vyplnil opět PaedDr. Oldřich Kovář: „My se dnes loučíme s Promenádou, v pátek 31. končí pohádky na zámku. V září 22. a 23. se zde konají Husí slavnosti. Vystoupí Velen, Vlčnovjanka, Pavel Bobek se svou skupinou, Jakub Smolík, Beatles Revival, Jiří Schelinger Revival. Máme se na co těšit. Ještě jednou děkuji partnerům. Pomáhají nám Jednota COOP, Rádio Petrov, dnes též Autospol Boskovice, která prodává a servisuje vozy Škoda, zde má nejmenší zástupce vozy Citigo.“
Do druhé poloviny nastoupili muzikanti ve svižném latinskoamerickém rytmu skladbou Tequila. Poté kapelník Petr Křivinka představil generálního ředitele květnového festivalu v Letovicích Mgr. Pavla Göpferta. Ten je též manager kapely pro zahraniční styky. „Máme toho moc,“ pokračoval Petr Křivinka. „Jen letos třeba Polsko, Chorvatsko, Švýcarsko. V Chorvatsku jsme reprezentovali Českou republiku na oslavách svatého Rocha. Do této země jezdíme i třikrát ročně. Byli jsme na ostrově Hvar, 14. září pojedeme do Starého Gradu na týden zakončovat Dalmátské kulturní léto. Nyní v říjnu nás čekají velké oslavy 60 let Základní umělecké školy Letovice a současně 40 let tohoto orchestru. A teď to bude Píseň o čase.“ Poté se opět představily mažoretky. Další svižná skladba se jmenovala Vivat Mambo, pak kapela spustila směs melodií z filmu režiséra Sergia Leoneho (1968) Tenkrát na západě, pak se opět vrátila do Brazilie k Mambu No.5 (1949). Na závěr koncertu znovu promluvil kapelník Petr Křivinka: „V příštím roce nás čeká šest velkých akcí, též pojedeme i do zahraničí. Ale vše se točí kolem, peněz. Uvidíme, jak se zadaří. Je třeba si uvědomit, že i přes významnou pomoc sponzorů a měst stojí taková „zahraniční pracovní dovolená“ každého člena kolem 20 ti tisíc korun ze svého. Pro příští rok máme v plánu navštívit Francii, Polsko, Chorvatsko. Děkuji za sebe i jménem Vašim zde této velké partě mladých nadšených muzikantů. Pokud se plány podaří, bude to především jejich zásluha. A snad se zde v parku u Zámeckého skleníku ve zdraví setkáme i v příštím roce.“ Kapela opět zahrála a k mikrofonu předstoupil ještě jednou ředitel Kulturních zařízení Boskovic PaedDr. Oldřich Kovář. „Jdeme do finále. Muzikanti nádherně zahráli a já vám mohu slíbit, že příští rok se zde objeví znovu. Do té doby jim budeme držet palce, aby se jim stále dařilo vzorně reprezentovat nejen Letovice, ale i celý region, Jihomoravský kraj a Českou republiku. Děkujeme. Chci poděkovat též vám, že jste trvalými příznivci našich akcí, nezapomeňte na Husí slavnosti. Pro příští promenádní sezónu připravujeme několik příjemných změn. Bude více židlí, stan a pódium budou větší a trochu jinde. Protože vy všichni si to lepší zasloužíte. Tak jako skvělou kapelu z Letovic. Mějte se krásně, a na Husích slavnostech nashledanou.“
Kapela se pak rozloučila symbolicky stylově známou skladbou Jaromíra Vejvody Škoda lásky (1927) a byl konec celé dvanácté Promenádní sezóny 2012.
Nyní se vrátím k vynikajícímu muzikantovi bývalému starostovi Kunštátu Mgr. Pavlu Göpfertovi. Ten mi ještě před zahájením koncertu poskytl krátký rozhovor: „Jako mladý jsem začínal v německém symfonickém orchestru, pak jsem se vrátil do Prahy k Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK. Poté jsem se odstěhoval za rodinou do Brna a působil v tamním Národním divadle a hrával i se skvělými muzikanty v rozhlasovém orchestru Studio Brno, s kapelou Gustava Broma. Setkal jsem se a spolupracoval s takovými velikány jako Milošem Machkem, Erikem Knirschem, Jiřím Hudcem a mnoha dalšími.“ S tímto zajímavým človíčkem jsme si pak ještě neoficiálně popovídali o hudební scéně v Brně. Je vidět, že opravdu hodně umí a zná. Občas hostuje i ve zdejší malé skupině pana Jaroslava Molta a vypomáhá v dechové hudbě Boskověnce.
Zbývá poděkovat Kulturním zařízením Boskovice, že se skvěle starají o vyžití občanů nejen v hudbě, ale i divadle, výstavách a literárních pořadech a že přitom také nezapomínají na naše nejmenší. Třeba pohádkami na zámku nebo ve Skleníku.
Více: www.kulturaboskovice.cz
více  Zavřít popis alba 
  • 27.8.2012
  • 603 zobrazení
meyhams
Na výlet do NP Šumava jsem se velice těšil, ať už proto, že jsem na Šumavě nikdy pořádně nebyl, tak i kvůli možnosti spánku v srdci Šumavy na nouzových nocovištích.
Na cestu z Prahy jsme se vydali s přítelkyní a naším sedmiměsíčním křížencem německého ovčáka po práci ve čtvrtek 5. srpna z Prahy vlakem přes Plzeň a Klatovy do Železné Rudy. Předpověď počasí na nadcházející víkend byla více než nepříznivá, bouřky, přívalové deště a trvalé srážky. Už ve vlaku do Plzně jsme se přesvědčili o tom, že tentokrát se meteorologové opravdu nemýlí. Z nebes se snášeli na vlak provazy vody, toto pokračovalo i na přestupu na vlak do Klatov a stejně tak i na vlak do Železné Rudy.
Do Železné Rudy, kde jsme měli naplánované spaní v kempu pod stanem jsme dorazili okolo půl desáté. Nádraží bylo vzdálené přibližně kilometr a půl od zastávky Železná Ruda město.
Za těch přibližně 20 minut cesty se na nás stéle snášely provazy deště, a po tom co jsme spatřili louku v kempu, která si vytrvalém dešti nezadala s jezerem jsme se rozhodli změnit náš plán a po domluvě s vstřícnou a bezproblémovou obsluhou kempu jsme si za 200,- / noc / osoba zamluvili chatku.

06082010 – Pátek první den dovolené ( 20km - 435 m převýšení )
Do nového dne nás vítají údery kapek bubnujících na střechu chatky. Po snídani jsme se vydali do Železné Rudy, pořídit si dle našeho zvyku místní pohled a dále směr Čertovo a Černé jezero. Železná Ruda dle mého názoru neskutečně škaredá, všudypřítomní trpaslíci vietnamských prodejců a cigaretek super market, zimmer frei a podobně zohyzdili tvář tohoto městečka. Za neustávajícího deště stoupáme po modré značce k pomníku A. Kašpara, kde se napojujeme na červenou značku, která nás už po asfaltové cestě vede k Čertovu jezeru, kde nás čeká velké zklamání. Díky tomu jaké panuje počasí leží na vodní hladině mlžný opar a viditelnost je asi 20 metrů. Co se dá dělat, začínáme stoupat náročnější cestou po červené značce na Černé Jezero. Na rozcestníku rozvodí bohužel špatně odbočujeme a k jezeru dojdeme až po menším bloudění. Zde není také viditelnost ideální, ale oproti předchozí zastávce výrazně lepší. Obědváme a kochám se výhledem na jezero. Po naší zastávce jdeme pět na rozcestí a na kopec Špičák kde nacházíme funkční lanovku. Zde se napojujeme na modrou značku a po sjezdovce klesáme do osady Špičák, kde se napojujeme na zelenou značku a zpět do kempu. To že místy i přestane pršet, nebo prší velice drobně v nás uchovává naději, že zítra už bude lepší počasí. Dorazíme do kempu a připravujeme se na ranní odchod.
O kempu bych se rád pochvalně zmínil, personál byl vstřícný, ceny lidové, kemp celkově čistý a uklizený, když je pěkné počasí tak na ubytování ideální ?

07082010 – Sobota s překvapením na konci (24,2 km - 598 m převýšení )
Ráno se na chlup podobá pátečnímu, vytrvalý déšť. Kemp opouštíme krátce po osmé hodině a po nezbytném doplnění zásob v Železné Rudě vyrážíme po zelené značce směrem na Debrník. Déšť neustává a nízká viditelnost nám bere veškerou možnost rozhledu po krajině. Pozitivní stránkou je, že náš pes si vodu maximálně užívá a, že jsme na stezkách skoro sami. První zastávka je na krytém odpočívadle poblíž rozcestníku Nad Polomem. Tady se převlékáme do suchého abychom se zahřáli a vařím čaj, což nám zvedá morálku. Po pauze se převlékáme zpět do mokrého oblečení a pokračujeme po červené páteční trase.na jezero Laka, kde potkáváme první turisty dnešního dne a můžeme se kochat výhledem na hladinu. Déšť místy ustává a pak zase nabírá na intenzitě. Další krytá zastávka je u Horních Žďánidel, kde opět absolvujeme proces se suchým a následně mokrým oblečením a zahřátí čajem. Pokračujeme přes Gsenget na Frantův most. Můstek z klád je od deště dost kluzký takže s velkou opatrností překonáváme a stoupáme vzhůru na vrchol Poledníku. Déšť už přestává pouze lehce mží. Během výstupu doplňujeme v pramínku vodu a zhruba v půl šestý dorážíme k rozhledně na vrcholu poledníku. Už neprší ale na vrcholu je hustá mlha a poměrně chladno. Zjišťujeme, že nocoviště je poměrně dobře vybavené. Nádrž s pitnou vodou, odpadkové koše a ToiToi. Zjišťujeme, že rozhledna má po své levé straně rozlehlé kryté sezení na dřevěných lavicích s kamennou podlahou, ale jaké je naše překvapení když na konci sezení nacházíme krb, a překvapení je tím větší, že krbu doutná oheň a po stranách je obložený poleny. Rychle stavíme stan, a přesouváme se ke krbu. Zachvěli plápolá oheň, popíjíme čaj, sušíme promočené oblečení, hrajeme karty. Čekal jsem, že v počasí jaké panuje budeme na Poledníku nocovat sami, ale brzy doráží další skupina dvou cestovatelek a jednoho cestovatele se vzrostlým psiskem, následně pak osamělá cestovatelka. Po kontrole od horské služby, pokračujeme v sezení u ohně, pobavíme se o místech v okolí a s radostí přijmeme nabídku naředit čaj rumem. Příjemný večer na poledníku. Uleháme s usušeným oblečením a vyhlídkou na krásné počasí. Toho večera stojí na nouzovém nocovišti celkem 4 stany.

08082010 – neděle aneb konečně slunce ( 26,5 km - 624 m převýšení )
Ač se to může zdát neuvěřitelné, tak první co ráno slyšíme nejsou kapky deště, ale po rozepnutí stanu nás oslňují sluneční paprsky. Po snídani se loučíme s našimi spolunocležníky a vyrážíme na po vyasfaltované červené značce směrem na Javoří slať a Tmavý potok. Kde se poměrně klidná turistická stezka mění v turistickou dálnici s houfy cyklistů, turistů a organizovaných výprav. Mírně otráveni pokračujeme podél Roklanského potoka až na Modravu. Kde si dáváme zasloužený oběd, dokupujeme pohledy a navštěvujeme info centrum. Z Modravy pokračujeme podle Modravského potoka po červené značce k mostu přes Modravský potok a odtud dále po červené k bývalé Černohorské nádrži, celou cestu jdeme téměř potokem. Odtud na ptačí nádrž a vzhůru na Černo uhoru. Cestou máme konečně příležitost se kochat výhledy do kraje a vidíme mnoho kopců jejichž lesnatý porost byl zničen hurikánem. Z Černé Hory klesáme k pramenům Vltavy kde doplňujeme zásoby vody a pak zpět po červené kolem vrcholu Stráž až na nocoviště Bučina. To je sice u silnice, na té ale není žádný provoz a okolí v podobě pastvin, luk a výhledu do kraje je krásné. Stavíme stan a večeříme, mezitím doráží další nocležníci, dědeček se svou vnučkou. Po večeři se procházíme po krásném okolí a unaveni uleháme. V noci přichází vydatná bouřka, kterou se ale nenecháme příliš rušit ?

09082010 – pondělí zvonec a konec
Ráno nás čeká jen sbalení stanu a cesta zlatou stezkou do osady Kvilda, kde proudí sem a tam davy lidí a odkud nás čeká jen cesta domů do Prahy, kam si po příjezdu připadám, že nepatřím.

Shrnutí: celkově mohu říct, že mne tato část Šumavy příliš nezaujala. Kopce mírné a táhlé, moc asfaltu a příliš lidí. Co mě nadchlo jsou nouzová nocoviště, podle mne úžasný nápad, neskutečně bych ocenil něco podobného například s Jeseníkách nebo Beskydách.

Výstroj: Rád bych zmínil věci které mě v těchto nepříznivých podmínkách velice pomohly
- Garmin Foretrex 401 / Mikina Moira stretch / spodky Craft pro zero / ponožky britské armádní GTX
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • září 2010
  • 530 zobrazení
jaryh
S napětím jsme všichni očekávali, jak se tato sobota vyklube se svým počasím. Příprava oslav 63. výročí Dne Pohraniční stráže mezi členy KČP a jejich příznivců v Dolním Žandově a okolních obcích si vyžadovala spoustu organizačních úkolů správných chlapů a žen v partě Jakuba Gašparíka, Zdeňka Trešla a dalších. Hlavně příprava všeho potřebného pro důstojný průběh pietního aktu uctění památky agenty zastřeleného pohraničníka Jaroslava Kysilky položením květin u jeho pomníku v Paliči s doprovodem živé hudby a následně společné přesunutí účastníků na vrcholek sluncem zalité hory Dyleň s připraveným občerstvením, živou hudbou a otevřeným přístupem na rozhlednu, odkud za dobré viditelnosti jsou vidět vrcholky německých Alp, to vše a mnoho dalšího vyžadovalo skutečnou obětavost, pracovní a organizační nasazení žandovských hraničářů.
Vzorně připravené akce se zúčastnilo přibližně 150 bývalých pohraničníků spolu s příslušníky VB, LM, celníků, členů KČP pracovníků veřejného a politického života a mnoha civilních občanů. Avšak spousty dalších turistů a cykloturistů se postupně přišlo podívat na horu Dyleň do přátelského prostředí, které bylo symbolicky střeženo skutečnými bývalými pohraničníky a jejich současnými mladými příznivci z řad již dospělých chlapců i děvčat, oblečených do skutečných uniforem pohraničníků s plnou výzbrojí bez nábojů. Na všechny přítomné působilo důvěryhodně a bezpečně okolí a vrchol Dyleně, na jejíž úpatí a v jejím okolí vykonávali naši chlapci pohraničníci svou náročnou a čestnou službu při ochraně státní hranice. Do míst své bývalé pohraničnické služby se přijeli tohoto dne podívat po mnoha a mnoha letech mnozí ze vzdálených míst naší republiky a ze Slovenska.
Nechť si káží své bludy jak chtějí ti dnešní dobou zdemoralizovaní a skutečná fakta neznající pomlouvači čestných ochránců hranic a suverenity naší země a jejího lidu, faktem zůstává, že drtivá většina občanů jim už dávno nevěří. Proto se k nám - ke skutečným vlastencům a obhájcům zájmů našich občanů obracejí naši občané opět čelem a s důvěrou a většina i s nadějí, že v duchu ústředního hesla KČP "Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou celá naše vlast" budou nejen hovořit a vzpomínat, ale i jednat. Byly navštíveny i místa roty PS Mohelno a další místa, na které pamětníci služby na hranici ve svých vyprávěních s úctou vzpomínali.

Text: Jarda Horák
Fotosoubor: Jaroslav Horák st. a ml., Pavel Duchan a další
více  Zavřít popis alba 
  • 12.7.2014
  • 427 zobrazení
marcopolo11
Hojsova Stráž je známé šumavské horské středisko, které je součástí města Železná Ruda. Tentokrát přidám něco historie, protože mi přijde velmi zajímavá : nejstarší záznamy mluví o zdejší krajině vždy jako o pralesu, o neprostupném lese ve vysokých horách, o močáslovišti zejbišském a první zmínky o tom, jak člověk začal pronikat do zdejší krajiny jsou jen a jen bojem člověka s pralesem. Za knížete Břetislava I. (v r. 1040) byli v pohraničním pásmu usídleni obyvatelé slovanského původu, zvaní Chodové, neboť po hranicích „chodili“ a tyto střežili. Původní osada se skládala jen z jednoho nebo dvou dvorů s hospodářskými budovami a s ohledem na úkol tehdejších strážců byly postaveny tak jako většina chodských vesnic, tj. že při pohledu od zemských hranic musí být skryta zraku nepřítele. Kníže Vratislav II. dal již těmto strážcům českých hranic formu a přičleněním ke královské komoře i název Královský hvozd. Jelikož však prolínání obyvatelstva českého s německým bylo již tehdy patrné, bylo území pojmenováno též „Waldhwozd“. Pozdější zdejší obyvatelé jsou vesměs přistěhovalci německého původu, kteří v 17. století a zvláště po 30leté válce houfně se zde usazovali a otevřeně se hlásili k německé národnosti. Po roce 1848 počet obyvatel neustále klesal pravděpodobně proto, že snadnější způsob života lákal mnoho lidí k opuštění zdejší krajiny. Nárůst obyvatelstva hodně ovlivnila stavba železnice (1874 až 1877) a zvýšená těžba dřeva po vichřici v r. 1870. Po 2. světové válce po odsunu Němců zde žilo 208 Čechů a 18 Němců - a dnešní stav obyvatel : 122 osob. Na celé Hojsovce je vidět, že se pomalu, ale jistě rozpadá...
Výňatky jsou z kroniky Hojsovy Stráže sepsané panem Janem Šmídem.
více  Zavřít popis alba 
593 komentářů
  • 17.2.2013
  • 369 zobrazení
tuzr
Náš týdenní lyžařský pobyt od 25.2. do 3.3.2012 v penzionu Nový Svět u Borové Lady se chýlí ke konci a tak když se ráno ukazoval pěkný den, zamířili jsme někteří na Knížecí Pláně. Část jsme pokračovali na Bučinu, kde jsme si dali po dvou černých Budvarech a slunili se na venkovní terase hotelu Alpská vyhlídka a marně jsme hledali Alpy. Výhled byl přesto krásný. Vedle hotelu je muzeum železné opony a vodopádek, létali ptáčci, lísala se kočička, teploměr ukazoval až 21 st.C na slunci a tak jsem se zdržel focením všeho. Přátelé
vyjeli přes kopec Stráž směrem na Pramen Vltavy a do Kvildy na BUS a já je sledoval za horní prameny Vltavy, kde mi podvědomí řeklo, že až zmizí opar z tepla, mohly by být vidět Alpy. Poslušně poslouchám mé podvědomí, které mi občas hrozí, radí, varuje, upozorňuje a i nyní se to vyplatilo. ALPY NA OBZORU byly vidět jak ze svahu Stráže , tak z pláně pod Bučinou a tak jsem s pomocí zoomu a lyžařských holí zvěčnil ty vzdálené štíty hor. Byl to krásný zážitek a k tomu jsem si přikoupil na Knížecích Pláních pohlednici panorama Alp z Bučiny a oslavil to sklenicí piva. Červánkový podvečer umocnil mé loučení se Šumavou, kde bylo s přáteli tak pěkně. Další den v sobotu 3.3.2012 nastalo balení a odjezdy auty a BUSu v 11:25 h. do Prahy a pak vlakem a ve 20:00 h. mě vítala Ostrava černa, děvucha věrna, region razovity, kde žijeme já rodák z Hané a robka z Valašska, již 37 let. Tož abysme přemýsleli, kam příště....
více  Zavřít popis alba 
84 komentářů
  • 2.3.2012
  • 364 zobrazení
mysticsmile
„Haj, husičky ze pšeničky, haj, husičky ze žita,“ znělo parkem před zámeckým skleníkem v Boskovicích. Ne, ne, nikdo zde nevyháněl domácí opeřence na pastvu, jak by se třeba na první poslech nezasvěceným z dálky jevilo. Zpěv zněl z hrdel muzikantů a tanečníků folklórního souboru Velen, jenž se přestavil divákům posledního promenádního koncertu letošní prázdninové sezóny. Je třeba dodat, že Velen byl založen v roce 1951, letos oslavil úctyhodných 60 let svého trvání. Blahopřejeme! Zřizovatelem souboru jsou Kulturní zařízení Boskovice.
Je poslední prázdninová neděle 28. srpna 2011 odpoledne. Sluncem ozářený park vítá účinkující dechovou hudbu a skupinu půvabných mažoretek Základní umělecké školy z nedalekých Letovic, kteří zaplnili kryté pódium a část hudebníků sedí též před ním. Po jejich úvodní skladbě přichází k mikrofonu ředitel Kulturních zařízení Boskovice PaedDr. Oldřich Kovář. Třebaže trochu unavený po návratu z družebního polského města Rawa Mazowiecka srší vtipem, humorem a zahajuje koncert: „Poslední promenádní odpoledne sezóny 2011 je před námi, máme před sebou již jen jeden programový blok, ve kterém uvidíte dnes vystoupení dvou souborů, orchestr ZUŠ Letovice pod taktovkou Petra Křivinky, jenž už na úvod zahrál. Během odpoledne se Vám představí i náš folklórní soubor Velen se skladbami Krejčí, Tesař, Bič, Doudlebská, Mazurky a Kohoutek.“ PaedDr. Kovář pak vyjádřil uspokojení z hojné účasti divácké obce a připomenul sponzory promenád. Jsou to: Telekomunikační firma Maxprogres, Auteco BS – prodejce, servis francouzských motorových vozidel Renault, Dacia a již tradiční přispivatel pivovar Černá Hora. Za významnou pomoc těchto podniků poděkovali diváci potleskem. PaedDr. Kovář poté pozval přítomné na Osmé husí slavnosti, jež proběhnou ve zdejších nádherných prostorách prvního a druhého října. A bude opravdu nač se těšit. Představí se Věra Martinová, Maxim Turbulenc a Petr Spálený. „Počasí nám dnes přeje, tak tedy krásné odpoledne všem,“ dodal PaedDr. Oldřich Kovář.
Ředitel ZUŠ Letovice a dirigent dechového orchestru Petr Křivinka mezi skladbami krátce představil své zmenšené těleso s osmatřiceti muzikanty, plná sestava čítá šedesát hudebníků. Připomenul loňský úspěch, kdy ze Španělska přivezli druhé místo v soutěži dechovek. Letos se stejné akce zúčastní též. Příští rok 12. a 13. května 2012 proběhne v Letovicích druhý ročník mezinárodní přehlídky dechovek za účasti Hudby hradní stráže a Policie České republiky pod taktovkou pana Václava Blahunka. Bude na co se dívat. Petr Křivinka ještě vzpomenul nádherný úspěch na počátku června 2011, kdy se s orchestrem zúčastnil festivalu v polském Chromnu. Byli první a přivezli si nádhernou skleněnou vázu o váze cca 40 kilogramů a s věnováním. „Za necelý týden v pátek odjíždí dva pěvecké sbory a naši malíři ZUŠ Letovice do Chorvatska, město Starý Grad na ostrově Hvar, kde pravidelně ukončujeme Hvarské kulturní léto,“ dodal Křivinka. Kapela ZUŠ Letovice se v Boskovicích představí tento rok ještě jednou a to na vánočním jarmarku, kde přednesou známé koledy.
Slunce se klonilo k západu, stíny se nemilosrdně prodlužovaly, blížil se konec promenádní sezóny 2011. Jako poslední se ujal slova opět ředitel kulturních zařízení Boskovice PaedDr. Oldřich Kovář: „Vám díky za to, že jste byli věrnými posluchači, všem vystupujícím díky za jejich skvělé výkony a příští rok určitě tady u skleníku nashledanou. Děkuji a přeji pěkný zbytek dne.“ Orchestr ZUŠ Letovice přednesl ještě jednu skladbu a spokojení diváci se začali pomalu rozcházet letním podvečerem ke svým domovům…
Více: www.kzmb.cz
http://www.zusletovice.cz/
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2007 až srpen 2011
  • 323 zobrazení
pppprostejov
Akce KČT Smržice nás tentokrát zavedla do okolí města Králíky. Z centra jsme álejí vystoupali k poutnímu místu na Horu Matky Boží v obci Hedeč a přes obec Dolní Hedeč kolem rozhledny Val k prameni Tiché Orlice a na vrchol Jeřáb. Od kaple sv.Trojice se někteří vydali občerstvit do Severomorovaské chaty a zbytek pokračoval podle plánu přes Boudu a Paramuť na Hrubý les, kde jsme se potkali se skupinou ze SM chaty, která šla po červené značce. Společně jsme pak pokračovali po červené na Čečel a kolem Partyzánských bunkrů na Skalku 714 m.n.m. Z kopce Na Stráži jsme se spustili po postvinách do obce Jakubovice. Dopoledne slabě pršelo a odpoledne bylo krásně. Zájezdu se zúčastnilo 35 turistů a našlapali jsme cca 22 km. Už se těšíme na další akci 12.10. z Milotic do Mutěnic za burčákem.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 21.9.2013
  • 315 zobrazení
mysticsmile
Kostel svatého Jakuba Staršího je dominantou spodního konce Masarykova náměstí v Boskovicích. Mohutná gotická stavba je svou čtyřicetimetrovou věží významným orientačním bodem viditelným již z velké dálky. První písemná zmínka je datovaná k roku 1346. Od té doby prošel chrám bohatou mnohdy i pohnutou historií. Několikrát vyhořel. Jeho současná podoba je dílem pozdně gotické přestavby na konci 15. století. Uvnitř se nacházejí vzácné renesanční mramorové náhrobky, je tam původní dlažba z počátku 17. století a starobylé dubové lavice pocházející původně z dominikánského kláštera. Chrám se opravoval v letech 1617, 1839, 1910, 1972 a nyní průběžně od roku 1994.
V nedělní sváteční podvečer 4. prosince sem směřovaly kroky nejen věřících, ale i všech milovníků kvalitního mluveného slova a neméně skvělého přednesu varhaní hudby. Opravdu hodnotný slovní projev dnes zaznívá hodně málo a je čím dál vzácnější. Blíží se konec roku a k němu patří již po dlouhá staletí uctívání svatého Mikuláše, jehož svátek připadá každoročně na šestý prosinec. Kdo to byl svatý Mikuláš? Narodil se v městečku Patara v hornaté Lykii na území dnešního Turecka. Byl jmenován biskupem v nedaleké Myře. Dochoval se jeho podpis na starobylých listinách z Nicejského koncilu v roce 325 n. l. Místem jeho posledního odpočinku se stala katedrála v Myře, později byly jeho ostatky převezeny do italského města Bari, kde se těší velké úctě dodnes. A čím byl tak vyjímečný? Svatý Mikuláš je především ochráncem dětí. Z jeho legendárních skutků se zrodila tradice vánočního obdarovávání. Jeho památka je uznávaná po celém světě. Nejvíce v Rusku, kde je národním světcem. Pak v celé západní Evropě i za oceánem v Americe. U nás je svatému Mikuláši zasvěceno mnoho katedrál, chrámů, kostelů a venkovských kaplí.
Legendu o svatém Mikuláši jsme si mohli vyslechnout na slavnosti slova a varhaní hudby konané v chrámu sv. Jakuba Staršího právě v nedělním podvečeru 4. prosince 2011. Přednesl ji sám autor MgA. Vladimír Matějček. Je absolventem náchodského gymnázia a DAMU v Praze u profesorů Karla Palouše, Vlasty Fabiánové a Leo Spáčila. Herec Divadla Za branou. Má za sebou dlouhou řadu jevištních i filmových postav, recitačních a komorních vystoupení po celém světě. Scénáristicky spolupracuje s Českým rozhlasem, Českou televizí. V současnosti se věnuje vlastním jevištním a koncertním projektům. Je třeba poznamenat, že měl režii i celého boskovického koncertu.
Jeho slovní projev doprovodil na královský nástroj, jenž byl naposledy zmodernizován světoznámou varhanářskou firmou Rieger – Kloss z Krnova v roce 1966, pan Vladimír Roubal. Studoval konzervatoř v Plzni u profesorů Jitky Chaloupkové, Jana Hory, a Jaroslava Vodrážky. Působil jako varhaník v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje a Benediktínském opatství sv. Markéty v Praze Břevnově. Od roku 1990 je ředitelem chrámové hudby Královské kanonie premonstrátů v Praze Strahově, kde vede pěvecký sbor. Je nositelem několika prvních cen v improvizačních soutěžích. Koncertuje po celé Evropě, v USA i Japonsku. Spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí, skládá hudbu k inscenacím. Natočil množství kompaktních disků (CD). Pro koncert v Boskovicích nastudoval a přednesl zde skladby předních mistrů barokní hudby. Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta a dalších.
„Je to třináctý charitativní koncert na počest svatého Mikuláše sestávající z varhaní hudby světových autorů a uměleckého přednesu legendy o svatém Mikuláši,“ zaznělo z úst místostarostky Boskovic Ing. Jaromíry Vítkové, když se mi ji podařilo ještě před koncertem na chvíli vyrušit z jeho příprav. „Koncerty jsem začala organizovat v roce 2003. Vystupují zde různí umělci z Brna, někdy z Prahy. Pamatuji si, že úplně první akce tohoto druhu se konala taktéž zde v kostele a vystoupil na ní Gregoriánský sbor. Další z řady koncertů se odehrávaly na zámku, jeden s moderní hudbou byl v kině Panorama. V rámci Zámeckého hemžení bývají koncerty na vnitřním nádvoří zámku. Každý koncert je organizován vždy s nějakou neziskovou organizací, která je pak i příjemcem peněz ze vstupného. Tentokrát je to zcela jinak, akci organizuji ve spolupráci s Orlem jednotou Boskovice a příjemcem výtěžku bude místní farní úřad, který jej použije na opravy kostela. Minulé koncerty probíhaly například s charitním domem Betany, s Mateřským centrem, Azylovým domem. Získané prostředky pak putovaly pro činnost těchto charitních organizací. Za dobu konání Mikulášských koncertů se vybralo asi 200 tisíc korun, dalším velkým přispivatelem je tradičně společnost Alps Czech s.r.o. Firma sponzoruje pravidelně i Zámecké hemžení. Konkrétně tato akce se uskutečnila zejména díky Ing. Jitce Hurábové ze společnosti LD Seating s.r.o. Dnešní koncert bude doplněn vystoupením farního společenství mladých v rolích Mikuláše a andělů. Ti též připravili zdobené perníčky jako drobné sladké dárečky k svátku svatého Mikuláše. Mám radost, že se podařilo koncert uskutečnit v předvečer slavného dne,“ dodala na závěr místostarostka Ing. Vítková. Byl nejvyšší čas reportáž ukončit, lidé se pomalu začali scházet…
Zbývá vyjádřit velké poděkování místostarostce Boskovic Ing, Jaromíře Vítkové a jejímu manželovi Ing. Jaroslavu Vítkovi starostovi Orla jednoty, že se nejen v předvánočním čase zabývají charitativní činností. Jejich aktivita je významná nejen pro město, ale i pro všechny jeho občany.
Více: www.boskovice.cz
http://rkfboskovice.mtw.cz/
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • září až prosinec 2011
  • 298 zobrazení
kocovnici
Letošní zimu nedávaly zprávy z hor ani předpověď počasí moc šancí na zasněžené svahy. Přesto jsme nakonec lyže zabalili a nebylo to zbytečně. Jak tedy jarňáky probíhaly?

V sobotu jsme vystoupali na chatu na Studenov a ubytovali se. Před večeří jsme se ještě stihli podívat do studenovského sedla - a zjistili, že tam sníh ještě je. Večer si každý vybral stát, který chce reprezentovat na XXII. zimních studenovských hrách.

Neděli a pondělí jsme strávili na lyžích. Starší sjeli na sjezdovkách na Rýžoviště (Harrachov), mladší sešli na menší sjezdovku dolů do Rokytnice.

V úterý jsme vyrazili na běžky směrem na Ručičky, starší pokračovali na Dvoračky. Spíš než po sněhu jsme jezdili po ledu, který na cestě zbyl.

Ve středu jsme naposledy vyrazili na sjezdovky, mladší opět do Rokytnice, starší do Harachova. Sjezdovky jsme uzavřeli závodem ve slalomu. Večer jsme si vyráběli vlastní voskové svíčky.

Čtvrteční původně plánované běžky jsme s ohledem na podmínky nahradili pěším výletem - mladší se vydali na Čertovu horu, starší absolvovali okruh přes Jablonec nad Jizerou, Stráž a Huťský vodopád. Odpoledne a večer na došlo na turnaj ve stolním hokeji.

Poslední den jsme všichni vyrazili společně k Mumlavským vodopádům a podívali se do Harrachova. Večer proběhla soutěž ve vaření dezertů, které osobně ohodnotil Gordon Pohlreich. Následně došlo na vyhlášení celkových výsledků studenovských her dle počtu získaných medailí - nejůspěšnější byli: 1. David (Jamajka) a Růža (Rusko), 2. Klárka (Amerika), 3. Tonda (Německo).

.
více  Zavřít popis alba 
  • únor 2014
  • 285 zobrazení
simontimingeriu
Vesnice, která leží nedaleko Valtic, je v písemných pramenech poprvé připomínána až v roce 1414, vznikla ale už ve 13. století jako ves kolonizační, založená pasovským biskupstvím. Od této lokace odvozujeme také její německé jméno - Bischofswarth, tj biskupská stráž, neboť jejím katastrem vedla původní moravsko-rakouská hranice. Tu dodnes připomíná klasicistní Hraniční zámeček, postavený v roce 1826, v jehož průčelí můžeme číst nápis "Zwischen Österreich und Mähren" a jehož osou tato hranice až do roku 1920 procházela.
O počátcích vinařství v obci Hlohovec není téměř žádných písemných podkladů. O tom, že se tu réva pěstovala odedávna, tak jako v proslulých vinařských obcích v okolí (Valtice, Mikulov apod.) se lze domnívat jen z nepřímých důkazů (například několik habánských sklepů či vynikající vinohradnická trať „Stará hora“.
V roce 1570 došlo k novému osídlení obce chorvatskými kolonisty – našimi předky a od té doby se o pěstování révy nedá již pochybovat. Rozsah vinařství ale nebyl zdaleka takový, jako je tomu v dnešní době. Pod pojmem vinohrady se rozuměly smíšené výsadby ovocných stromů všech možných druhů a samozřejmě také vinic. Traduje se, že až do doby katastrofálního napadení vinic révokazem a houbovými chorobami byla nejvíce pěstovanou odrůdou Frankovka modrá, zde nazývaná „obyčajné černé“. Tak jako i v okolí po révokazové pohromě došlo k hluboké degradaci vinařství výsadbou přímoplodících hybridů zastoupených zejména odrůdami Baco a Otelo (Chorvát). Zatím co se jihomoravské vinařství z této degradace více či méně rychle vzpamatovávalo výsadbou ušlechtilých odrůd štěpovaných na amerických podnožích, v Hlohovci tato obnova probíhala poměrně dlouhou dobu. Teprve v 60. tých letech minulého století došlo k radikální změně. Založením zahrádkářské kolonie o výměře 22 ha s převážnou výsadbou vinic se začíná psát nová historie hlohoveckého vinařství. Přesto posledních asi 50 ha hybridů bylo likvidováno radikálně až v roce 1975, které provedlo nově ustavené sloučené zemědělské družstvo se sídlem v Sedleci. To také zahájilo velkorysou výsadbu nových vinohradů v trati Šulaperk a Stará hora na více než 120 ha plochy. Vysazeny byly kvalitní odrůdy MO, Frankovka, Chardonnay, Svatovavřinecké aj.
Dalším kvalitativním stupněm byly události po roce 1989, rozpad zemědělského družstva a zprivatizování stávajících družstevních vinic a zejména překotná výsadba vinic kolem roku 2000 poměrně silně podporovaná státem.
V současné době je v Hlohovci asi 140 ha vinic, z toho 125 ha v k.ú. Hlohovec, zbývající výměra patřící hlohoveckým občanům v k.ú. Valtice, k.ú. Sedlec a v k.ú. Lednice. Výměrou 125 ha v k.ú. Hlohovec (155 vinných sklepů) se řadí tato obec asi na 40té místo v pořadí vinařských obcí v ČR co do velikosti. Za dobu renesance vinařství v obci Hlohovci od roku 1965 do dnešních dnů, si tato obec vydobyla uznávané postavení mezi vinaři. A to nejen kvalitou pěstovaných vín ve vynikajících vinařských tratích Stará hora, Deliče a Šulaperk v odrůdové skladbě Frankovka, Svatovavřinecké, Müller Thurgau, Chardonnay, Rulandské bílé, Ryzlink rýnský a mnohé jiné, ale i kulturními akcemi spojenými s vínem.

zdroj: www.hlohovec.cz
více  Zavřít popis alba 
28 komentářů
  • 23.10.2013
  • 291 zobrazení
jaryh
Stalo se příkladnou tradicí v místní organizaci Klubu Českého pohraničí z Dolního Žandova organizovat každoročně v průběhu července vzpomínkovou pietní akci u pomníku stržm. Jaroslava Kysilky v Paliči na Chebsku a vzpomenout statečné a rozhodné jednání jednoho z našich pohraničníků při střetu s ozbrojenými agenty ze Západu.

Bylo tomu tak i v krásnou prosluněnou sobotu 8. července 2017, kdy se v 10 hodin sešlo u Paličského památníků pohraničníka Jardy Kysilky asi 100 účastníků nejen z řad členů KČP, ale i hostů - bývalých pohraničníků ze slovenské Myjavy, německých přátel z Posseckého pohraničního batalionu, jako i přátelé z ruského gen. konzulátu v Karlových Varech Maria Semenova a spolu s ruskými kozácky uniformách. Všichni účastníci byli po slavnostním nástupu zástav organizací KČP a německé tradiční zástavy z Posseckého pohraničního batalionu za zvuků Husitského chorálu a po odeznění Československé státní hymny přivítáni srdečně jménem organizátorů pod vedením kpt. v.v. Zdeňka Trešla z úst pplk. v.v. Jardy Horáka. Bylo připomenuto, že i při dnešním uctění památky hrdinně padlého stržm. Jaroslava Kysilky si připomínáme v tomto roce také 25. výročí založení nejmasovějšího vlasteneckého občanského sdružení v zemi - Klubu českého pohraničí, jehož členové a bývalí ochránci státní hranice naší země patří k nejvýraznějším a nejdůslednějším vlasteneckým silám v současné rozpolcené a zvrácené české realitě. Minutou ticha pak byla uctěna i památka zesnulých členů KČP v poslední době.

Předseda MO KČP Zdeněk Trešl následně přiblížil přítomným okolnosti příběhu hrdinného jednání padlého pohraničníka Jaroslava Kysilky. Následně informoval Jarda Horák, že v pátek 7.7.2017 měl telefonický rozhovor s panem Stanislavem Grimem ze Žamberka, který je synovcem stržm. Jaroslava Kysilky. Z našich webových stránek se dozvěděl o každoročním uctívání památky padlého pohraničníka a velmi se zajímal o možnost účasti své a jeho dalších dvou bratrů na pietním aktu na Paliči u pomníku svého strýčka. Moc ho mrzelo, když zjistil, že akt proběhne následující den, neboť se již nestačí se svými bratry zúčastnit. Ale přislíbil účast v následujícím roce a byl velmi potěšen, když mu bylo přislíbeno odeslání odkazu na mailovou adresu, ve kterém bude on i rodina pozůstalých po Jaroslavu Kysilkovi informována o průběhu letošní pietní vzpomínky na jejich strýčka Jaroslava Kysilku.

Poté krátce vystoupil předseda Krajské rady KČP Václav Bořánek, který zvýraznil význam takovýchto vzpomínkových a vlasteneckých setkáních a poděkoval všem přítomným za účast a hlavním organizátorům za příkladně připravenou a zabezpečenou akci. Ocenil také účast zahraničních hostů a popřál úspěch v činnosti všech organizací KČP, v nichž je ohromná pokroková síla v dnešní politicky rozvrácené době u nás.

Slavnostní shromáždění pak pozdravili i zahraniční přátelé, kdy za německé bývalé ochránce hranic (Wolfgang Rödel, Ulrich Vogel, Gert Silling ) promluvil pplk. v.v. Ralf Geigenmüller, který vyjádřil hlubokou úctu k našemu aktu a poděkoval za možnost jejich účasti při tomto obřadu. Ocenil, že je možné v našich podmínkách takto veřejně dávat najevo úctu k padlým pohraničníkům s možností nosit i uniformy Pohraniční stráže. V Německu to možné není, tam by ihned hrozily represe. Složitost vnitropolitické situace v jejich zemi je charakterizována v těchto dnech mohutnými demonstracemi proti schůzce představitelů G20 v Hamburku, kde dává i německý národ najevo svou nevoli.
Za ruské hosty vystoupil plk. Alexander Stěpanov a jeho ruský jazyk překládal jeho kolega mjr. Zdeněk Dragoun. Také oni ocenili naši vlasteneckou tradici u pomníku padlého pohraničníka, Alexander přiblížil krátce svou vojenskou historii a vyjádřil úctu k našemu vzájemnému přátelství. Popřál všem pevné zdraví a společnou sílu při naplňování našich cílů.

V závěru pak byly položeny kytice k pomníku stržm. Jaroslava Kysilky z rukou předsedy OV KSČM JUDr. Václava Sloupa a okresního předsedy sekce OSH v Chebu Štěpána Drapáka, dále předsedou a členy MO KČP v Dolním Žandově, členy MO KČP z Aše, německými i ruskými přáteli a řadou dalších účastníků. Vše velmi citlivě provázely tóny živé hudby přítomné skupiny muzikantů Amátovky, která následně vytvářela veselou a příjemnou hudební kulisu i na hoře Dyleň, kam se účastníci přesunuli do areálu vysílače Rádia Egrensis po ukončení vzpomínkové piety v Paliči.

Zde již návštěvníky očekával prezident rádia Egrensis a majitel areálu pplk. v.v. Ing. Antonín Hofman a usměrnil parkování kolony vozidel. Pak orientoval návštěvníky nejen do zdejší restaurace k občerstvení, ale i k prohlídce vojenského muzea "VÁLKY" a k vyhlídkové prohlídce z věže jeho technického zařízení.
Hudba, dobré jídlo i pití, ukázka historické vojenské a bezpečnostní dopravní a další techniky, muzeální výstava a ukázka perfektní poslušnosti služebních psů a jejich dokonalých zásahů proti "agresorům", společně se spoustou krásných přátelských setkání a bohatých vzpomínkových rozhovorů, to vše uprostřed prosluněné a větrné soboty, návštěvy míst bývalých pohraničních jednotek pod Dylení a na Mohelně i pomyslného středu Evropy se stalo jedinečnou náplní krásného dne pro všechny účastníky.

Děkujeme Vám, přátelé z Žandovské organizace KČP a Toníku Hofmane za báječnou připravenost a těšíme se všichni na další společné setkání...

Text: J.H.
Foto: Milan Paučo a Jaroslav Křemen
více  Zavřít popis alba 
  • 9.7.2017
  • 259 zobrazení
babi90
Ostravská grafička, výtvarnice, ilustrátorka, kronikářka a průvodkyně po Vítkovicích.

Vernisáž, beseda, projekce filmu proběhla v Domě knihy Librex 6.11. v 17 hodin za účasti ganerální konzulky PR v Ostravě Anny Olszevské a mnoha přátel a obdivovatelů.Výstava obrazů a skla.

Grafička, ilustrátorka, učitelka výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ s. r. o. v Ostravě – Vítkovicích (od 2003 do 2010). Kronikářka obce Vítkovice, členka kulturní komise a redakční rady (od 2000 do r. 2009). Podniká v reklamě, propagaci, věnuje se i publikační činnosti. Černobílé kresby nezapřou profesi kresličky ve firmě ZAM v Ostravsko-karvinském revíru, jejich náplní je však především život žen, jejich sny a touha, bolesti. Protipólem smutku jsou barevné ilustrace pro děti a kresby květin, zvířat, hmyzu pro naučné stezky. Má za sebou přes dvacet samostatných výstav v České republice a v Polsku. Její grafiky zdobí soukromé sbírky v Kanadě, Anglii, Rakousku, Polsku i na Ukrajině. Je spoluautorkou knihy Vítkovice (2002), ilustrátorkou učebnic „Příklady pro samostatnou práci žáků při odstraňování vývojových poruch učení III. a IV. ročník“ a učebnice němčiny „Sprechen Sie Deutsch“. Kalendáře „Ostravské Evy 2002“, „Kalendář Vítkovic 2007“, Vítkovice 2011 očima Lenky Kocierzové jsou tématicky zaměřené na rodné město a čtvrť. Autorská kniha veršů „Tělem psáno“ je z roku 2003. Televizní znělka „Televizní univerzita“ jejíž je autorkou běžela v České televizi v roce 1993. Videosnímek „Vítkovice – víc než fabrika“ byl promítán na festivalu TECHNÉ 2004. Vytvořila nástěnné malby v TESCU v O. – Porubě, Aqua bazénu a v ZŠ Šalounova ve Vítkovicích. Spolupracuje na projektu „7 kadlínských zastavení – Muzeum Kadlín“ na Mělnicku a na projektu „Propagace Vítkovic“, kde je autorkou Vítkovických omalovánek a Vítkovického PEXESA.
Od roku 2006 spolupracuje se sklárnou MOSER , a. s. v Karlových Varech. Práce s jejími motivy byly vystaveny ve Frankfurtu nad Mohanem, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a na dalších výstavách této světoznámé sklárny.

Kontakty:
Tel.: 732 709 134
E-mail: lenka.kocierz@atlas.cz

Výstavy
1995 Ostrava - Hotel Metropol
1996 Ostrava - Galerie Sklep
1997 Ostrava - Galerie Sklep
1997 Rychvald - Kulturní dům
1998 Polsko - Paczków, Dom plastyka - NUT Knurów
1998 Ostrava - Galerie Ametyst
1999 Praha - Art Expo Strahov
2000 Mělnicko - Kadlín
2000 Ostrava - Galerie Ametyst
2000 Ostrava - Divadlo Petra Bezruče
2001 Polsko - Imielin, Sokolnia
2001 Polsko - Katowicw-Szopienice
2001 Ostrava - Vítkovice, Galerie ZŠ Nám. Jiřího z Poděbrad
2001 Praha - Interiér, Veletržní palác
2001 Ostrava - Nový byt a dům
2002 Praha - Baťa, Václavské náměstí
2002 Ostrava - Vítkovice, AHOL SOŠ
2003 Ostrava - KMO
2003 Ostrava - Dům knihy LIBREX
2004 Ostrava - Galerie Domova mládeže, Fr. Šrámka
2005 Polsko - Paczków
2005 Ostrava - KMO, Mar. Hory
2006 Ostrava - Vítkovice, AHOL SOŠ
2006 Ostrava - Dům kultury Poklad, TECHNÉ 2006
2007 Polsko - Zabrze, Królowa Luisa
2007 Polsko - Zabrze, Centrum Platan
2007 Praha - Pragointeriér
2007 Frankfurt nad Mohanem - vystaveno první sklo MOSER s grafikou autorky
2007 Praha - Uměleckoprůmyslové muzeum, sklo MOSER
2008 Ostrava - KMO Svinov, Přívoz, AHOL SOŠ
2009 Bratislava - MODDOM, AHOL VOŠ
2010 Bratislava. KS Vajnorská
2010 Ostrava - KMO Polanka
2010 Mělnicko - Kadlín - 10 let spolupráce
2010 Ostrava - Vítkovice, Domov Lidická
2011 Ostrava - AHOL VOŠ
2011 Ostrava - KMO Michálkovice
2011 Bratislava ART MODDOM
2012 DK Poklad, Ostrava - Poruba

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Tak to jsou data. K tomu ráda přidám něco "pod čarou".
Poprvé jsem šla se svou kůží na trh v roce 1995 v Hotelu Metropol v Ostravě. Ztrémovaná, vyčítající si odvahu vstoupit v pozdních letech na dráhu výstav. Pochvala profesora - že je za mnou mnoho práce, radost přátel, kteří podpořili, radost, že vernisáž byla velmi příjemná včetně árie z opery Turandot, kterou mí hrála Kamila Morysová a Michal Bárta. To byl začátek.
V roce 1998 jsem si do katalogu k výstavě napsala:
Narodila jsem se v polovině tohoto století a téměř k jeho konci, z různých důvodů, teprve zúročuji, co mi bylo dáno do vínku a to, co život přinesl. Od tatínkem darovaných kříd, od práce s tuší u prkna, jsem se přes četná úskalí dostala k dnešním perokresbám. Pero a tuš nejlépe vystihují co cítím, čáry tenké a tlusté jako cesty a cestičky mého života, rýhy hluboké a hlubší, které ve mně zanechávají ti, kteří mým životem procházejí. chodím po těch svých klikatých pěšinkách, čtu verše Šrámka, Hlaváčka a Galczyňského a hledám ostrovy štěstí. zvu vás tedy na malou procházku po svých obrazech a přeji vám, abyste chvíli se mnou snili o svých "šťastných ostrovech".
V té době jsem netušila, co mne čeká. Nevěděla jsem nic o báječných polských návštěvnících mých výstav a zážitcích v Paczkowie, Knurowie, Zabrzu. Nevěděla jsem, že si zamiluji malou vesničku Kadlín na Mělnicku, ani to, že si mne na jedné z výstav všimnou lidé ze světoznámé sklárny MOSER Karlovy Vary. Netušila jsem nic o knihách, které budu ilustrovat, o verších, které napíšu, o projektech, o tom, že se i počítač stane mých pomocníkem. Jen jsem denně strávila patnáct hodin prací...
A jdu, uzavírám kruhy svého života a kráčím po spirále, přes všechny překážky a těžkosti. Jdu...

Vítkovice, místo mého dětství
Bezstarostné dětství ve Vítkovicích, pod komíny a růžovým nebem při vylévání strusky a při odpichu byla nekrásnější léta mého života. Po krutém a rychlém vystěhování, kdy se linie mé lásky k rodnému místu přerušila, si mne přitáhly zpět a ke kronikářské činnosti. A opět mne genius loci tohoto místa pohltil.
Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka se snažím zachytit nejen obrazově.
Mimo sérii obrazů jsem realizovala Vítkovické omalovánky, Vítkovické pexeso, hrnek s grafikou

Vzdělání
1984-1986 Střední průmyslová škola stavební, studijní obor – reklamní grafika (design)
Věnuje se i výzdobě interiérů, výtvarnému zpracování reklamních a propagačních materiálů a dalších předmětů užitého umění.

Jste, Leničko, úžasná, obdivuhodná žena,která má " dar z nebes ". Děkujeme za krásný, nezapomenutelný zážitek a budu se těšit na setkání s Vámi v Galerii G v Ostravě - Zábřehu v příštím roce / asi v říjnu 2013 /
více  Zavřít popis alba 
  • leden až listopad 2003
  • 265 zobrazení
zvanecek
Dnešní výšlap vede přes Pancíř na Můstek a Prenet. Z Prenetu sestoupíme do Zelené Lhoty, kde překročíme řeku Úhlavku. Královským hvozdem se navrátíme zpět do Špičáku. Většinu dne budeme z výšky shlížet na historické královácké území mezi Špičákem, Pancířem, Hamry a Zelenou Lhotou.

A co že ti Králováci byli zač? Převážně šumavští Němci, kteří podobně jako Chodové hlídali státní hranici.

V nižších polohách Šumavy určitě žili již v 11. století. Od 12. století osídlili do té doby odlehlé končiny vyšších šumavských poloh. Mimo ostrahy hranic dohlíželi na bezpečnost stezek z Čech do Bavor. Byli hrdí na svou historii a na svůj stav. Měli pocit panské nadřazenosti. Břetislav I. je roku 1040 osvobodil od daní a poplatků, odměnou za pomoc v boji proti bavorskému králi Jindřichu III. Černému. Byli podřízeni přímo českému králi. Výsady jim znovu potvrdila i Eliška Přemyslovna v roce 1314. V roce 1617 je obdrželi písemně od krále Matyáše. S nelibostí nesli, když v roce 1848 byli osvobozeni od poddanství všichni obyvatelé Čech a oni částečně ztratili svou výjimečnost. Od roku 1850 přestalo královácké území oficiálně existovat.

Králováci měli dědičná práva: volit si rychtáře, lovit zvěř, těžit dřevo, vařit pivo, pálit kořalku, lovit na svých pozemcích a chytat ryby.

Živili se sklářstvím, těžbou dřeva, dřevovýrobou a papírnictvím. Žili ve svobodných dvorcích (freihofech) kolem devíti rychet: Svatá Kateřina (dnes část Chudenína), Hamry, Hojsova Stráž, Javorná (Seewiesen), Zhůří (Heidel), Kochánov, Nové Stodůlky, Staré Stodůlky a Stachy.

Jejich dvorce bývaly kamenné s roubeným vrškem. Převislé prkenné střechy zatížené balvany vytvářely ve štítu dřevěnou pavlač. Střechu zdobívala zvonička. Součástí bývala i kaple. Zvonilo se ráno, večer, při úmrtí, nebo za špatného počasí. Každý dvorec měl jméno podle majitele Berghof, Tomandlhof, …

Všude, kde žili, se v krajině objevují „umrlčí prkna“. Bylo na něj vyryto nebo vypáleno, kdo na tomto prkně ležel + jméno a příjmení, datum narození a úmrtí a svatý veršík. Sloužily k uložení nebožtíka během dlouhé zimy. Poté se instalovaly v krajině podél cest v blízkosti statku pod stromem vedle křížku.

Vzezřením se odlišovali od ostatního obyvatelstva. Měli svůj kroj s plstěnými klobouky se širokou střechou a pentlemi. Ženy nosily šátek, překřížený na zádech. V současné době funguje spolek Šumavští Králováci, který navazuje na dávné tradice.

O tom, že nebyli vždy vnímáni bezvýhradně kladně, se mohli dočíst návštěvníci Šumavy v turistickém průvodci T. Cimrhanzla z roku 1878:
Horní a Dolní Eisenstrass (Hojsova Stráž) tvoří jednotlivé selské statky, takzvané statky „králováků“ nebo „dvořákův“ … Pozemky statků jdou obyčejně od vrchu až do údolí dolů a jsou z nahromaděného kamení udělanou zdí od sousedního statku odděleny. Statek králováků nalézá se obyčejně uprostřed majetku, kdežto malé chaloupky chalupníků všude roztroušeny jsou. Chalupníci tito jsou pravými nevolníky sedláků a musejí za byt a užívání malého kousku pole a louky po celý rok i s rodinou svou při statku pracovati … Velká část těchto dvořáků, kteří do dnes v paměti mají bývalá práva, a proto do dnes na sobě si zakládají, schudla nesmyslným prodáváním a kácením lesů. Obyvatelé tito jsou sice skromní a dobrosrdeční žijíce v spokojenosti ve svých horách se svými českými sousedy. O návštěvu škol málo dbají, za to však hledí každý, by již od mládí přivykl šňupání zvláštního tabáku Brisil zvaného, který si každý sám připravuje (máslo, vápno nehašené a rozetřené sklo, k tomu přidá něco čpavkové vůně). Barevná sklenička na tabák, u spodků kožených nůž a vidličky, nesmějí již ani výrostkům chyběti. Po prvním pozdravení nabízí ti již každý sklínku svou, bys klepnutím hrdélka na ruku vyrazil si z ní šňupec. Silným šňupáním tak ostrého tabáku naběhne nemálo každému nos a zohyzdí mu obličej. Zeny zase mají dědičné vole a jsou taktéž ohyzdné. Zvláštní zdrženlivosť ku každému cizinci zabraňuje nám, abychom dopodrobna poznali jeho spůsoby života, avšak poznáme některé na cestách svých, tak např. užívání prken na mrtvoly … Takto prkna pomalovaná nalézáme všude … činí nám nemilý dojem; zdá se nám jako by zbytky rakve byly po celé krajině roztroušeny …
více  Zavřít popis alba 
118 komentářů
  • 27.9.2015
  • 299 zobrazení
tuzr
Od penzionu Nový Svět mnozí po skupinách vyrazili auty do Kvildy či jinam a my jsme BUSem v 9:12 h. zajeli do Kvildy 1070 m. Odsud pak na běžkách přes Hraběcí Huť 1056 m, Teplá Vltava-most 1125 m, Pramen Vltavy 1170 m, rozc. U pramene Vltavy 1065 m, Na strážní stezce 1185 m, Pod Stráží 1285 m, Pod Stolovou horou, Bučina 1135 m, chatu Knížecí Pláně 1005 m, rest. Borůvka v Borové Ladě 900 m, k penzionu Nový Svět 940 m, kam jsme po"zahřívacích" 21 km dojeli v 17:15 h. Každý večer následovalo po absolvované trase kalorické nadlábnutí a hudební večer s pitnou kůrou.
více  Zavřít popis alba 
43 komentářů
  • 26.2.2012
  • 231 zobrazení
jipak
Krátce po dovolené v Hrachovišti jsme se přesunuli na Šumavu, blízko městečka Hartmanice (asi 15km jižně od Sušice). Jezdíme sem už přes 30 let, ale ve vzduchu jsem tady ještě nebyl.
Lítání uprostřed kopců má svoje specifika a liší se od lítání v horách nebo na rovině. Prvním kamenem úrazu je start - v horách se startuje na co nejvyssím místě, to ale na Šumave je zarostlé a naví nedostupné. Takže jsem musel startovat v půlce kopce, do údolí s lesem na jedné straně a 110kV vední necelých 100m ode mne na straně druhé. Druhým problematickým momentem je přistání - široké údolí opět není k dispozici, takže zbývá kousek rovné louky v půlce kopce, asi 100m od místa startu. Mírný kopeček, který má na obou stranách vedení - buď 380V nebo 110kV. Je jasné, že volím směr přes 380V, protože je nižší a ještě navíc zaizolované....
Protože nemám žádnézkušenosti s chováním větru kolem kopců přistartu v údolí, vstávám v pět ráno a startuji s východem slunce, kdy je totální bezvětří. Mírný kopec pomáhá při startu, za chvíli jsem i nad přistávačkou a točím do výšky okolních kopců (Nuzerovská stráž). Protože je bezvětří, můžu si vybrat kterýkoliv směr a tak to beru na západ směr hrad Velhartice - třeba vzbudím Buška po jeho noční pitce s Karlem IV. :-) V údolích je ještě pěkná tma, takže fotky nejsou nic moc, ale jak se blížím k Velharticům, sluníčko se začíná probouzet a krásně nasvětluje remízky a vesničky. Točím nad hradem směrem na východ a mířím ke Svatoboru. Kolem vrcholu má dost luk tak to beru přes sedlo pod vrcholkem a koukám na startovačku volnolítačů - je nalevo od kulatého kovového vysílače. To už vidím Sušici a zkouším něco vyfotit proti sluníčku. Staré město má podobně jako další města oválný půdorys, který zůstává viditelný i po zbourání hradeb. Od Sušice to beru směr Dlouhá Ves, přidávám plyn a stoupám k Sedlu a masivu na kterém stojí hrad Kašperk. Den předtím jsme s dětmi prošli od hradu až na Sedlo, kde je krásná nová rozhledna, ze které je vidět až na Brdy. Přes hřeben se přehoupnu ke Kašperským Horám a začínám cítit zimu - je něco kolem sedmé hodiny ráno, teplota je kolem 10 stupňů a chybí mi jedna izolační vrstva... Od Kašperských Hor točím zpátky k Otavě a Annínu, přelétávám ještě nad Krušci (Dolejším, Prostředním a Hořejším) a zkouším ještě výlet nad centrální část kolem Prášil. Mlha nad Křemelnou vypadá nádherně, ale už se fakt klepu a těch lesů je tam taky hodně (nebo spíš málo pasek pro nouzák). Tak to otáčím na penzionem Na rovině (mají tady výborné knedlíky) a vracím se zpátky.
Vyklesávám z cca. 1100mnm na necelých 750mnm - přistávačka vypadá z výšky jako letadlová loď, ale naštěstí se nehýbe. Vyklesávání na přistání má jednu velkou odlišnost proti přistání na rovině - člověk musí započítat okolní kopce a docela dopředu vybrat trasu na přistání, protože někdy se to kolečko nebo S-ková zatáčka prostě nemusí vejít... No, povedlo se, vedení 380V jsem přeletěl, ale jsem krátký a přistávám do mírného kopečku asi 15m před rovnou částí. Takže jsem jako kočka, na všech čtyřech, ale padák mě podržel a nic se nestalo.
Hodina a půl ve vzduchu a 65 km letu - až na tu zimu prostě paráda. Tak to zabalím, jdu zbudit děti a před námi je další krásný den....
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 1.8.2012
  • 218 zobrazení
hofi01
V pátek odpoledne jsme vyrazili do Jedovnic, kam nás kamarádi Mařa a Móňa Ondrovi pozvali na takový privátní srazík. Ubytovali se v chatce a poseděli s kamarády...
Sobotní den patřil 230 km dlouhé vyjížďce, která vrcholila zastávkou na hrázi Vírské přehrady a na rozhledně v nedalekém Karasíně. Večerní posezení bylo opět famozní, témat k diskusi nevyčerpatelně...
V neděli ráno jsme se rozloučili a, s malou zastávkou na hradě Bouzov, vyrazili směr Dolní Morava v Orlických horách. Zde jsme navštívili Stezku v oblacích, obří rozhledu s překrásnými výhledy, atrakci, která je hodná doporučení. Dále jsme v Králíkách přibrzdili ve tvrzi Hůrka, zde jsme ale k pokročilé hodině neměli šanci vidět víc, než prostor před vstupem do objektu. Nakonec jsme dojeli do kempu Šlechtův palouk na Pastvinské přehradě, kde jsme našli pěkný rovný plácek pro náš stan. Kempík je poměrně pěkný, klidný, ve velice příjemném prostředí, jídlo bychom však doporučovali řešit vlastní...
Pondělní ráno jsme přejeli asi 30 km do Rychnova nad Kněžnou ke kamarádovi Jirkovi. U něj jsem nechal těžké kufry a na lehko jsme vyrazili svézt se po Orlických horách. Silničky 3. tříd naprosto super, replika středověké vesnice Villa Nova bomba, zastávka na Masarykově i Kašparově chatě též, Zemská brána krásné místo, kostel s prosklenou střechou v Neratově je kapitola sama pro sebe, neskutečná nádhera. K večeru jsme u Jirky přicvakli kufry a vyrazili na vodní nádrž Rozkoš, cestou jsme měli asi hodinovou pauzu na benzině, kde jsme se museli schovat před poměrně slušnou bouřkou. V kempu na Rozkoši jsme vzali chatku. Se štěnicema bez ramínek :D na přespání dobrý...
Úterý bylo ve znamení přesunu k České Lípě, cestu jsme si chtěli užít, jeli jsme tedy přes Jánské Lázně v Krkonoších, zastavili jsme si v Harachově u Mamutího můstku. V Liberci jsme se zdrželi v motoobchodě Rockway, kde bych byl schopen strávit celý den. Následně jsme vyjeli na Ještěd, což byl top cíl, ten výhled nás okouzlil, úzasná záležitost. No a protože nám čas přál, stihli jsme i moc pěknou Křížovou cestu ve Cvikově a pohádkové místo, Panskou skálu v Kamenickém Šenově. Odtud už to bylo k dalšímu kamarádovi Jirkovi Niklovi do jeho motohospody v Horní Libchvě už jenom 9 km. U něj jsme našli azyl na podiu již téměř nevyužívaného sálu :D ...
Ve středu nás Jirka chtěl provést po okolí, takže vytáhl svého parádního Triumpha a vyrazili jsme po českolipsku. Naše první zastávka byla v profláklých motorkářských Pekelných dolech, zde jsem neodolal a musel si jeskyni projet. Další toulání nás zavedlo pod hrad Bezděz, kde jsem pouze udělal foto. Jiří nás zavedl ještě k Máchovu jezeru a tam nás opustil (páč musel otvírat hospodu). My se dole u vody občerstvili a vyrazili do Sloupu v Čechách, kde jsme měli namyšlenou návštěvu asi 3 cílů. Člověk míní, život mění - takže Skalní hrad jsme nestihli, kapli v Modlivém dole nejdříve nenašli a když jsme zjistili, kde je, tak se nám nechtělo už v tom horku jít tak daleko pěšky v motoharech a k rozhledně Na stráži se nám zase nechtělo jet do zákazu.A to nemluvím o Samuelově jeskyni v lese nad Sloupem. Takže víme, že se sem musíme ještě někdy vrátit. Vzhledem k úmornému vedru jsme se vrátili do Libchavy, kde nás čekalo příjemné večerní posezení u Jirky...
Čtvrtek už znamenal jenom přesun domů, cesta ubíhala svižně, udělali jsme si zastávku v Jihlavském Bikers Crownu a za nedlouho jsme byli doma. Cestou padlo ještě jedno pěkné čísílko na tachometru, které stálo za foto...
Zhodnocení je, že jsme za těch pár dní najeli velmi příjemných 1.381 km, poznali zase pár krásných míst té naší pidirepubličky a především se potkali s kamarády, což je deviza největší !
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2017
  • 216 zobrazení
bobbi
Po povinné zastávce na Jezerní slati a pohledu na Roklany jsme z Filip.Huti jeli k hájovně Březník, zpět kolem Ptačí nádrže a přes Černou horu ke Stráži a Holému vrch, kolem pěkně bublajícího pramene Vltavy a přes Kvildu zpět.
Výhledy byly nádherné.
více  Zavřít popis alba 
  • 1.10.2019
  • 200 zobrazení
Reklama