Hledání

27 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

barborawinklerova
Celý úterní den 13. dubna nám počasí ukazovalo svou nevlídně uplakanou tvář a jak se říká, ani psa by člověk ven nevyhnal. A přesto v Holešově vysvitlo slunce. Ovšem obrazně řečeno. Do Všetul zavítala rodačka a patriotka Eva Miláčková-Vildmanová. Příjmení Miláčková ji přesně vystihuje. Šarmantní, milá, skromná, trpělivá, rozvážná a usměvavá dáma opět po několika měsících navštívila své rodiště. Tentokrát se na pozvání ředitelky holešovského volnočasového střediska TyMy Jarmily Vaclachové zapojila do celonárodního projektu Celé Česko čte dětem. „Evička je báječná, vždycky přijede, mírou vrchovatou nadělí radost a pohodu, uspořádá nějakou besedu bez nároku na honorář, ba ani proplatit své cestovní náklady nás většinou nenechá,“ nešetřila slova chvály Vaclachová.

Pražská herečka má své kořeny ve Všetulích
A co vlastně pojí tuto pražskou herečku a dabérku s vískou u Holešova? „Moje maminka, rozená Bakalíková, pochází ze Všetul, čímž bylo dáno, že jsem tady trávila prázdniny u babičky. Dokonce celou první třídu jsem absolvovala ve všetulské základní škole,“ začala vyprávění jedna z nejaktivnějších českých dabérek, jejíž hlas nesmí chybět snad v žádném seriálu. „Jsem z pěti sourozenců, tatínek byl Pražák, během války jsme s maminkou přebývali ve Všetulích a do Prahy se natrvalo přestěhovali až pár let po válce, takže část sourozenců se narodila ve Všetulích a část v Praze,“ doplnila. Od té doby do Holešova zavítá vždy jednou dvakrát ročně. Jednak tu má přátele z dob svého dětství a druhak ji pojí i reletivně čerstvé, nicméně o to silnější přátelství s Jarmilou Vaclachovou.

Znovunalezené Všetuly
Po sametové revoluci Eva Miláčková poněkud pozměnila svou profesi a působila jako diplomatka či chcete-li kulturní atašé v Mongolsku, které si velmi oblíbila. „Před pár lety o mém působení v Mongolsku vyšel článek ve Vlastě, ten si přečetla jistá paní Anna Hrubá ze Všetul a napsala mi velmi dlouhý a milý dopis. Nadšení a houževnatost paní Hrubé byly natolik nakažlivé, že slovo dalo slovo a já přijala její pozvání. Také jsem z její iniciativy uspořádala první besedu v TyMy o Mongolsku. To se psal rok 2005,“ usmála se herečka. A tak došlo k opětovnému spojení Evy Miláčkové a Všetul. O tři roky později, v říjnu 2008 přijala dokonce během oslav šesti stého padesátého výročí první zmínky o Všetulích a sto dvacátého výročí založení všetulské školy z rukou starosty města Holešova Zdeňka Janalíka pamětní list, který byl tenkrát věnován padesáti významným osobnostem, jejichž jméno je nějak spjato s touto obcí.

Od dětství jsem věděla, že budu dělat divadlo
Eva Miláčková vystudovala herectví na pražské DAMU. Sice chvíli koketovala s myšlenkou vystudovat brněnskou JAMU, ale nakonec padla volba na město, v němž bydlela. Řadu let byla v angažmá v divadle v Hradci Králové, kde působil i její manžel Miroslav Vildman, spoluzakladatel dnes již legendárního loutkového divadla Drak. Z rolí, které v Hradci Králové odehrála a doteď na ně ráda vzpomíná, je to například Maryša, Taťána z Evžena Oněgina nebo Anna Franková. Pěkné role však dostávala i v pražském angažmá, což platí i pro dabing, v kterém je již dlouhá léta jako doma. Velmi populární je její Rous, Korejka z kultovního seriálu Mash, který byl již několikrát reprízován jak na Nově tak na Primě. Nejnověji si srdce zvláště dětských diváků získala v nesmírně populárním britském animovaném seriálu Červený traktůrek, kde dabuje polovinu ženských postav. Televizní fajnšmekři si určitě spojí její hlas se slavným filmem Kdo vraždí nejlepší evropské kuchaře nebo si také vybaví její dabované role v „shakespearovských“ filmových a televizních přepisech. „Ráda vzpomínám na spolupráci s Otakarem Brouskem st. a režisérem Ladislavem Walló, který je znám pod pseudonymem K. M. Walló, což byl de facto zakladatel českého dabingu,“ připoměla své nezapomenutelné kolegy. „S myšlenkou, že budu herečka nebo také spisovatelka jsem si pohrávala od nejútlejšího dětství. Jednou jsem se dokonce vypravila za holešovskou paní hraběnkou Barborou Wrbnovou, o které mi vyprávěla babička. Bylo mi jedenáct let a vzala jsem si do hlavy, že o ní napíšu článek do časopisu Pionýr. Bylo to velmi milé setkání, o kterém jsem pak skutečně do Pionýra napsala, ale ten můj článek nikdy nevyšel,“ zavzpomínala Miláčková.

Práce s dětmi mne naplňuje
Před mnoha lety začala spolupracovat s již zesnulým dětským psychologem Josefem Švejcarem a spolupodílela se na jeho výzkumu ohledně dětského chápání a priorit. „Jezdila jsem po celé naší republice a pořádala takové vyprávění pro děti pod názvem Pohádky s otevřeným koncem. Vymyslela jsem si nějaký příběh a děti dotvořily konec,“ zavzpomínala na spolupráci s uznávaným psychologem. Výzkum byl pořádán mezi zdravými i hendikepovanými dětmi, ale také mezi menšinovou populací jako třeba Romové. „V závěrečném srovnání vyšlo najevo, že v podstatě nejčistší duši mají romské holčičky, které vždy volí lásku, zatímco většina romských chlapců i hendikepovaných dětí volí moc,“ uvedla překvapivé výsledky. Kromě toho se již více jak dvacet let věnuje nevidomým dětem z pražské Lorety. Připravuje pro ně společně s lidmi, jako byli a jsou Radovan Lukavský, Zdeněk Mahler, Jiří Dědeček, manželé Jan Kačer a Nina Divíšková nebo Václav Hudeček hudební, kulturní nebo literární pořady. Což je zářný příklad její nezdolné chuti pomáhat potřebným. Potřebu pomáhat druhým po herečce zdědila i její dcera Hana.

Pražská herečka si oblíbila TyMy
Do Holešova dojela také za dětmi. Na úterní dopoledne uspořádalo SVČ TyMy spolu s Evou Miláčkovou čtení a povídání o knihách. Prvňáčci a druháčci se mohli zaposlouchat do bříběhu chytré kmotry lišky od Josefa Lady a něco se dozvědět o nové knize věnované slavnému gorilímu mláděti Moja, které se před pěti lety narodilo v pražské zologické zahradě. Na závěr vytáhla paní Miláčková velmi starou publikaci, kterou zdědila po svém dědečkovi a zvědavým dětem přečetla legendu o všetulském vodníkovi, o které neměla většina z nich ani zdání, i když patří k nejznámějším holešovským pověstem. „Holešovské děti jsou v porovnání s těmi pražskými velmi hodné a pozorné, zvláště ty tři třídy prvňáčků byly úžasné. Ale to je dobou. Děti sednou k počítači jen co začnou trochu vnímat okolní svět, kdekterý rodič má i dvě zaměstnání a maminky také tvrdě pracují a na děti nemají tolik času jako dříve. Já tomu říkám klipová doba. Všechno jede jako by v útržcích, klipech a děti se tomu chtě nechtě musí přizpůsobit,“ trefně poznamenala herečka. O záslužnosti své práce ale nechce ani slyšet, bere to zkrátka jako samozřejmou věc a když má někdo přece jenom snahu vyjádřit jí své uznání, tak okamžitě stočí řeč na Jarmilu Vaclachovou. „Nevím, jestli si všichni dostatečně uvědomují její zásluhy. To jakým způsobem vybudovala TyMy je vážně obdivuhodné. Takovéto organizace fungují jako prevence drogové závislosti a kriminality v případě dětí a co se týče dospělých, tak jim společné aktivity jako tanec či cvičení pomáhají utužovat partnerský vztah,“ uzavřela naše povídání Eva Miláčková, která se do města na pomezí Hané a Valašska opět vrátí poslední týden v červenci a dle jejích slov se již nesmírně těší na Týden židovské kultury.

Info:
Evě Miláčkové je, i když se tomu ani nechce při pohledu na tuto štíhlou, drobnou a elegantní ženu věřit, šedesát sedm let a je již téměř dvacet let vdovou. Jejím životním partnerem byl o šest let starší režisér a absolvent loutkářské katedry Miroslav Vildman, který tento svět opustil předčasně uprostřed nových uměleckých plánů roku 1991.
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
  • 13.4.2010
  • 668 zobrazení
  • 0
pastickar
1. DEN
Bobeš chtěl zažít ten pocit, že se s námi sejde už na nádraží v Roztokách, společně se vyfotíme a otevřeme první plzínku. Nelenil a nechal se v neděli 3.července v 9h ráno hodit ze Semil až do Roztok. V té době ještě netušil, že se pod cedulí Roztoky během vandru vyfotí ještě jednou. Snad to stálo za to…
Velký vandr právě začíná a odjíždíme ve složení Bobeš, Bedy a já. V Dobříchovicích vystupujeme z vlaku a plán cesty je velice prostý – půjdeme týden proti proudu Berounky. Pokud někam jedeme na týden a déle, tak platí jednoduchá zásada – nepřepálit začátek (a to v žádném slova smyslu), což se mi zrovna moc nepovedlo a tak mám hned první den krapet v mlze… Nicméně zcela přesně vím (plán trasy jsem totiž dělal já), že jsme z Dobříchovic šli Karlickým údolím až k lomu Malá Amerika, kde jsme přespali.

2. DEN
Probuzení na kraji propasti bylo úchvatné. Ovšem tělesné potřeby je třeba vykonávat včas a tak jsem šel, jak bývá zvykem, hned po ránu hledat vhodné místečko do lesa. Jdu sem, jdu tam, odbočím, sejdu z cesty, hledám a najdu. Vše se povedlo, ale vzhledem k tomu, že bivak jsme objevili včera už za tmy a dnešní ráno bylo ještě krapet zamlžené, tak jsem prostě nenašel cestu zpět. To se mi za celou karieru stalo prvně. Po půlhodině hledání jsem poslal stranou svoji hrdost a zavolal Bedymu, že jsem prostě cestou na záchod zabloudil. Pomocí pískání jsem kluky nakonec našel, ale potupa to byla veliká.
Kolem Dubu sedmi bratří jsme pokračovali na Karlštejn. Ačkoliv je to profláklá destinace, tak hospůdky zde fungují skvěle a za rozumné ceny. Kousek nad hradem zrovna otevírali krásnou krčmu ve stylu country salonu a samozřejmě točili náš oblíbený ležák. Ruším svoji obligátní hlášku, že nemám rád regionální pivovary – v Plzni a okolí tato věta neplatí, neb Prazdroj je místní specialita. Pozdní snídaně se protáhla až do oběda, Láďa si velice pochvaloval. Pili jsme v poměru já jedno pivo, Ladik tři. Kolem poledne se do restaurace nahrnula spousta turistů a hlavně s dětmi. Pobíhající a ječící dorostenky mi v mém post lihovém stavu moc nepomáhali a tak jsem si dovolil je napomenout, načež mi Bedy povídá: „dneska házíš machry a ve čtvrtek budeš kupovat lízátka…“. Jako vždy, měl pravdu. Vzhledem k rannímu zdržení jsme se vláčkem posunuli o jednu zastávku dál, do obce Srbsko, kde jsme měli sraz se čtvrtým vandrákem, s panem Drdlem, pomocným učitelem ve výslužbě. Společně jsme došli do Svatého Jana pod skalou a ve skvělé restauraci Obecná škola jsme završili dnešní cestu.

3. DEN
Probudilo nás podmračené, ale teplé ráno. Vyšlápli jsme si na skálu na vyhlídku a pak pokračovali až do Berouna. Obloha se během dopoledne vyčistila a opět pralo slunce. Kozlovna v Berouně byla tedy velice vítanou zastávkou, kde jsme napojili a nakrmili svoje vyprahlá těla. Po obědě jsme sedli na vlak a popojeli na Křivoklát. Teď to bude vypadat, že jenom jezdíme vlakem od hospody k hospodě, ale tento přesun dráhou byl už vážně poslední. Jsme tu, já kluky varoval. Nic naplat, hoši se museli jít podívat nahoru na hrad, Bedy nedal jinak, prej už kvůli tomu jeho názvu… Nic se tu nezměnilo, mraky lidí a prohlídka nehrozí vůbec, leda tu dva dny čekat. Já šel napřed do krčmy pod hradem, ale hospoda si moc nezadala s hradem – narváno a obsluha byla víc mimo než já včera ráno na Americe. Takže nám nezbývalo, než pokračovat dál až do kempu Višňová. Občas nějakej ten had, ale jinak pohoda. Přespali jsme pod širákem u řeky, kde snad do pěti do rána řezali do kytar a moc se spát nedalo. Mimochodem nová doba – u ohně se už nehraje Kryl a Brontosauři..., teď frčí Krajčo, Klus a podobný průjmy.

4. DEN
Je mi zle, asi mám úžeh nebo přechozené delirium. Každopádně jsem díky homo-brnkálistům celou noc nespal. Obloha je zatažená, fouká vítr a je docela chladno. Naštěstí tento stav (můj i počasí) bude trvat jen jeden den. Po snídani pokračujeme krajem Oty Pavla až k Proškovu domu, kam se necháme přeplavit přívozem. Po prohlídce muzea se už těšíme do vyhlášené hospody U Rozvědčíka. Jak jsme starý, tak jsme blbý. Co je vyhlášené, tak většinou stojí úplně za prd a tady se nám to asi 10x potvrdilo. Katastrofa a víckrát mě tady neuvidí. Leda by vyměnili personál, kuchaře, pivo a postavili úplně novou hospodu a nejlépe úplně někde jinde. Náladu si ovšem nenecháme zkazit a špacírujeme dál podél řeky až do Skryjí. Asi jsem těhotnej, jelikož mám divný chutě a po vyčerpávající cestě si dávám grapefruitovou limonádu. Bedy taky. Zbytek party statečně pije Bakaláře a ještě se snaží tvářit, že jim to chutná. Párek v rohlíku na posilněnou a jdeme cca 5km kolečko na hrad Týřov. Úžasná stavba, která nemá v Evropě obdoby. Jenže se blíží večer a my nemáme kde spát. Zdejší kemp je malý, plný a nevyhovující našim potřebám. Jdeme tedy nahoru do vesnice, kde objevujeme úžasnou krčmu s točenou Plzní a s výbornou kuchyní. Po večeři jsem šel hledat bivak, zatímco kluci v hospodě mastili karban. Nikdy by mě nenapadlo, že u kostela se dá krásně přespat. Čisto, nikdo tam nechodí a bývá to přímo na návsi naproti restauraci. Vrátil jsem se do hostince a tuto skvělou informaci předal klukům, což jsme náležitě zapili.

5. DEN
Koho by napadlo, že od božího rána budou zvonit zvony… No, alespoň jsme si přivstali a v konzumu vydatně posnídali. Další zastávkou naší pouti byla Skryjská jezírka. Sice byla poněkud vyschlá, ale i tak je to krásné místo. Jen kdyby tu tůristi nestavěli ty trapný kameny na sebe. Vůbec se to sem nehodí a kazí to celkový dojem z místa. Naštěstí si s tím Bobíno hravě poradil… Rozpálenou krajinou pokračujeme do obce Podmokly, kde se občerstvíme a už to máme jen kousek na Zvíkovec. Kemp pod mostem nám posloužil jako dokonalá oáza. Někdo se vykoupal v řece, někdo si dal sprchu, ale každopádně se nám velice ulevilo. Večer jsme šli do místní putyky U šesti trempů, kde se konečně hrály na kytaru starý dobrý fláky. Vodáci to umějí rozjet. Ve tři ráno jsme toho měli už vážně dost, ale v knajpě to stále hučelo jako v úlu. Cestou z krčmy do kempu se ptám starého odborníka Bedyho , v kolika letech mu začali padat zuby. Odvětil mi, že mám ještě 10 let čas. Nojo, povídám, jenže mě děsně bolí stolička, asi mi vypadne. Bedy se na mě podíval a pravil: „vole, seš už tejden na vodě, máš kurděje“.

6. DEN
Probouzíme se u řeky a vodáci už na nás opět halekají svoje ahooooj. To je naposledy, co jsem si vzal na čundr prouhatý trička. Po snídani nás opouští pomocný učitel a jde na stopa, páč spěchá domů. Slíbil mi, že se ozve, až dorazí domů. Zatím se neozval a já už jsem 10 dnů doma. Zbytek party opouští Berounku a romantickým údolím se přesouváme 15km na hrad Krakovec, což bylo poslední útočiště Mistra Jana Husa před odchodem do Kostnice „pod bezpečným glejtem uherského krále Zikmunda”. Podrobně jsme si prohlédli hrad i přilehlou hospůdku, nicméně i naše kroky zde pomalu končí a potřebujeme se ještě v podvečer přesunout co nejblíže k vlaku. Od domorodců si necháváme doporučit obec Čistá, kde staví vlak a hlavně je tam i restaurace, ve které jsme nakonec strávili poslední večer tohoto vandru. Nocleh jsem vybíral opět já, takže jsme spali tradičně u kostela.

7. DEN
Ráno si přivstaneme již o půl šesté, abychom stihli první vlak na Rakovník. Hned u nádraží jsme vyrušili pána s vlajícím toaleťákem, kterémuž z baculatých tváří koukal doutník. Nic nedbaje tohoto potupného přistižení, dal se s námi do řeči jakoby se nic nestalo. A vlastně se nic nestalo. Jen vandr končí a další je v nedohlednu. Ale bylo to krásné, nespadla nám za celý týden ani kapka, všechny večery jsme tak mohli trávit pod širákem a v zimě budeme mít na co vzpomínat.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • červenec 2016
  • 339 zobrazení
  • 0
reklama