Hledání: meloun_190813

Pro dotaz meloun_190813 jsme našli 783 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Vytvářejte
fotodárky v akci!

Akce trvá do 30. 11.
Kód: BLACKFRIDAY2020
BLACKFRIDAY2020
tom-ass
Triglav/Premantura
Slovinsko/Chorvatsko
30°C/40°C
Pivo/Brýle
Rum/Ploutev
Víno/Šnorchl
Kapitán/Dlaždice
Metaxa/Meloun
...
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2012 až srpen 2013
  • 12 916 zobrazení
holovic
Přesun z "pralesního" vedra a vlhka ve Slovinsku jsme uskutečnili o den dřív, oproti původnímu plánu. Důvodem byly právě bouřky a prudké lijáky, které nebraly konce. V plánu byl dojezd a přenocování u Paklenice - na osvědčeném místě v "kempu u babky". Před pěti lety jsme tam nocovali - u starší paní v zahradě, kde bylo skromné, ale čisťounké zázemí - sprchy, wc a "babička" milá a přívětivá... Cesta byla vcelku napínavá, docházela nám nafta a pokud jsme náhodou v té pustině někde narazili na benzínku, byla zavřená. Na místo jsme dorazili kolem jedné ráno - Ondra to našel jen po kratičkém hledání - nechápu, já bych to nenašla, kdyby mě zabil... Vrata do zahrady byla tradičně otevřená, ale všude tma. Posvítili jsme si baterkou do míst, kde jsme se kdysi sprchovali a našli jen suché listí a střepy. Nebylo třeba rozmlouvat o pocitech - lítost jsme cítili oba a zároveň nám bylo jasné, co se stalo - "babička" tady už není.....
Při výjezdu ze zahrady jsme způsobili hluk, takže jsme probudili nového majitele domu, který nám vše potvrdil a zároveň doporučil kemp podobného charakteru, jen o pár desítek metrů dál.. Bylo neskutečné vedro, děti dávno spaly, my jsme dali rychlou sprchu ve dvě ráno a ulehli taky. Ráno, při mytí vlasů už kolem oxidoval majitel - no....když "rozhodím vlasy", vždycky někdo očumuje, tentokrát to ale bylo spíš ze strachu, abychom neutekli bez zaplacení. Sice přesně nevím, za co si těch v přepočtu 700 majitelé naúčtovali - přijeli jsme nad ránem, zdrželi se jen do devíti ráno, sprchy byly tak špinavé, že se nedaly použít a na wc jsem dětem zakázala byť jen nahlédnout. Opět jsem byla vděčná za naše zázemí s čisťounkou koupelnou a voňavým záchůdkem. Paní majitelka - Dragica se nám přišla představit v bílé krajkové halence. Chuti obdarovat ji savem ve spreji, okenou a hadrem jsem odolala. Překonal se i Ondra, kterému na oblíbenou lehkou skládací židličku při pití kávy usedl obtloustlý pan majitel, aby zapředl přátelský hovor na téma, jak jsou Češi nejlepší hosté a taky aby vysondoval, jak dlouho se zdržíme, potažmo, kolik z nás vyždímá. Jeho smutek z našeho odjezdu byl skutečný. V Paklenici jsme se nezdrželi - je 37° a lezecké vybavení zůstává tedy nevybaleno.
Periferně jsem zahlédla mávající paní Dragicu - sice jsem jí nezamávala, ale ani jsem jí neřekla, že je prase - učím se sebeovládání. Ondra kemp pojmenoval "U špinavýho cecku".
Asi rozladěním, smutkem z odchodu paní, ke které jsme měli namířeno a shodou dalších okolností, jsme jaksi pořád nenatankovali a v pustině opět trnuli, že někde zůstaneme stát, když se náhle před námi objevila informace, že benzínka je na obzoru - jakou radost dokáže způsobit taková hovadina.
Jenže......ehm....mělo se dostavit další překvapení. Že se něco děje jsem pochopila hned, kdy se Ondra po zaplacení mezi dveřmi benzínky zase otočil na patě a s ledovým klidem následně vrátil do auta. Chorvat se ani nesnažil hrát divadlo a peníze beze slova vrátil - v přepočtu šlo o rovných 800 Kč - asi běžné - nejspíš to zkouší na každého cizince spoléhaje na neznalost bankovek. Berte to jako varování. Obdivuji mého manžela nejen za to, že podobné situace řeší s ledovým klidem a bez emocí. Za co Ondru nechválím je nedbalost, s jakou nosí v hrsti štos bankovek a ukazuje tak lapkům, jak je snadné, nechat se obrat. Dobro došli!!! A dejte si majzla!
Míříme na ostrov Hvar, kde máme pronajatý celý dům - rovněž osvědčený. Je zde 5 ložnic, dvě kuchyně, tři koupelny s wc, obří balkon a terasa s krbem- takže si užijeme prostory, jaké nemáme ani doma. Ovšem.....až o den později, protože máme lehký náskok, musíme jednu noc strávit jinde. Máme domov na kolečkách, ale v tom vedru a při absenci stromů, které by poskytly stín, to teda není žádná hitparáda. Při hledání zázemí jsem objevila ukazatel na "Kemp Ivan". Jde o jmenovce, tedy to bude asi ono!! Co následovalo, se nedá popsat slovy a fotit jsem to nemohla, protože jsem si strachy ani nevzpomněla, že vlastním foťák. Silnice - polňačka - prudké klesání - že by se pěší bál, že upadne a bude se kutálet dolů, zátočiny v ostrých úhlech a to vše se stupňovalo a vedle "Macocha" bez svodidel...no a do toho můj řev a vzadu vyděšený děti.
"To fakt nedám!!" řekl Ondra. On řekl, že to nedá!! Cože? To nikdy neříká. No, tak to nedá, to je jasný. A jak vocaď vyjedeme? "Nevím." řekl zase on. On neví? On vždycky ví, tak to je jasný, to odtud nevyjedeme. Ani vynadat mu nemůžu, protože ten debilní nápad byl můj. Dostala jsem ho do toho já, zničila jsem mu život, nikdy mě neměl potkat..... "Ven!" vytrhává mě z úvah nad dalšíma hovadinama opět on. Vyhnal nás z auta, což nikomu z nás nevadilo, odkejval mi instrukce k případnému výskoku "z plavidla" a za půl hodiny jsme se dojatě objali.
No, dokázal to.....pak jsme to zapíchli na první odbočce mezi olivovníky, dali každý jedno pivo a usnuli se vším otevřeným (krom ledničky a záchodu), co se jen v tom autě otevřít dalo - bylo 27° celou noc.
Dalšího dne jsme už jen dojeli na zmíněnou "ubikaci" a bez komentáře jsme se smířili s tím, že za 3000 denně zde nejsou ani osušky a zásoby toaleťáku. Jak jsem už zmiňovala, vše mám s sebou, tudíž mě nemůže nic zaskočit.
Pokud se chystáte taky na ostrov, doporučujeme nakoupit potraviny před najetím na trajekt, na ostrově je jednak vše drahé, výběr nulový a jednak vás ještě natáhnou. U ovoce je zbytečná informace o ceně, jelikož na váhu stejně nevidíte - dva melouny, dva chleby (veky), dvě mlíka, dvě piva a šest jablek vyšlo skoro na 1000 Kč. Prodavač, jako by z oka vypadl pumpaři, o kterém píšu výše.
Abych jen nekritizovala.......moře je nádherné a plavat je příjemnější a efektivnější, než chodit běhat, potit se přitom a dejchat prach. Poskytuje tolik příjemného pohybu, že i jedinci, jež si potrpí na ultraštíhlou figuru můžou klidně v noci žvýkat "pršut", zapíjet ho pivem a před spaním sežrat kilovej kýbl tučné smetany - to mi teda bude chybět. No a komu by nechyběly noci s otevřeným oknem rovnou nad mořem, usínání při šplouchání a pleskání vln. O cikádách a čistém hvězdném nebi nemluvě.
Největší potěšení mi ale přinášel pohled na děti, které si blbnutí v moři užívaly nejvíc.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017 až duben 2018
  • 9 054 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
mysticsmile
Kdo o minulé sobotě a neděli navštívil Boskovice, zejména prostory kolem zámku, nestačil se divit. Ze všech stran voněla husí pečínka, ozýval se typický ruch starobylého jarmarku a z velkého pódia se linulo dunění hudby přerušované vřelým potleskem nebo smíchem dětí. To podle toho, kdo byl právě na jevišti. Zda hudebníci, či umělci s veselými pohádkami. A hlavně bylo všude obrovské množství lidí. Takové, že téměř nebylo k hnutí. Proč sem po oba volné dny směřovaly nekonečné davy?
Ve dnech 1. a 2. října 2011 proběhly tradiční Husí slavnosti, tentokrát již osmý ročník. Dvoudenní maratón zábavy a dobrého jídla zahájil starosta města společně s přáteli z belgického Frasnes-lez-Anvaing a polské Rawy Mazowiecke.
Poté se již program rozběhl naplno. A jaká by to byla lidová veselice bez národopisných písní a tanců. Také proto celý program otevřel folklórní soubor Velen působící při Kulturních zařízeních Boskovice. Letos oslavil úctyhodných šedesát let svého trvání. Hned po něm zaplnili hlediště improvizovaného amfiteátru v parku před zámeckým skleníkem naši nejmenší, aby shlédli pohádkové představení divadla Genus Brno s názvem Cirkus bude. Však to také cirkus byl. Děti se smály, tancovaly a o teplém slunečném dni to byl výjev jak o z Úprkových obrázků. Příznivci folku si přišli na své, když se na scéně představila skvělá boskovická kapela Prak. Začátek odpolední zábavy opět patřil dětem. Přijela za nimi dlouho očekávaná kapela Maxim Turbulenc a ti to teprve rozjeli. Z reproduktorů duněl hit za hitem a caparti se dosytnosti vyřádili. Slunce se pomalu chýlilo za lesy, stíny se prodlužovaly, tak byl čas na pomalé zklidnění a ukončení prvního dne Husích slavností. Důstojný rámec úvodního dne zajistila naše přední country a folková zpěvačka Věra Martinová s přáteli. Zahráli a zazpívali kromě zcela neznámých skladeb, jež se z rádií moc neslyší, též osvědčené hity jako třeba „Malý dům nad skálou.“ Své vystoupení zpěvačka skvěle zakončila středověkou pomalou baladou „Batalion“, jež je známá nejen z jejího repertoáru, ale též od jedinečných Spirituál kvintet či českobudějovických Minnesengrů. S posledními tóny tklivé starodávné písně se pomalu na celý areál snášel soumrak a spokojení diváci se počali rozcházet ke svým domovům. První den jich přišlo na 5200, což je absolutní rekord v osmileté historii Husích slavností.
Když se hned druhý den v neděli Slunce prodralo nad okolní lesy a hlediště se opět pomalu plnilo, moderátor ředitel KZMB PaedDr. Oldřich Kovář všechny opět přivítal a pozval na jeviště děti z folklórního souboru Borověnka, jehož zřizovatelem je Dům dětí a mládeže v Boskovicích. Připomenul, že toto těleso rozdává radost již dvacet let od svého založení. Malí tanečníci pod vedením Aleny Stloukalové, Báry Faltýnkové a Andrei Staňkové nastudovali a předvedli roztomilé pásmo tématicky zaměřené přímo na Husí slavnosti.
Potom v krátké pauze, která je nutná pro přestavbu scén a seřízení zvuku seznámil PaedDr. Oldřich Kovář s dalšími aktivitami, jež se v průběhu slavností konají na jiných místech: Jízdy na koních, Všehodílna Blanky Matuškové nabízela možnost výroby drobných dárků, skákací atrakce, ve skleníku probíhala ochutnávka pečínky, v muzeu gastrodílna a za muzeem velká soutěžní výstava chovatelů drobného zvířectva – tentokrát okresní. V neposlední řadě byla zpřístupněná i radniční věž.
V 11 hodin se hlediště opět zaplnilo dětmi, aby zhledli veselé pásmo pohádek Krejčík Honza. Umělci byli skvělí, hýřili vtipem, dobrými nápady, drobotina i s dospělými se výtečně bavili.
Po dobrém obědě, kdy mnozí neodolali husím specialitám byl čas jako stvořený pro dechovku. Představila se Boskovická kapela. Pod vedením Zdeňka Jindry zahráli muzikanti od podlahy známé „dechovkové hity“ a milovníci lidových tónů si přišli opravdu na své. Žánry se rychle střídaly, po dechovce pozval PaedDr. Oldřich Kovář do hlediště opět naše nejmenší k pokračování skvělého pásma Krejčík Honza divadla z Nymburka.
Koho nezaujal kulturní program mohl využít nedělní odpoledne k prohlídce velkolepé výstavy drobného domácího zvířectva. Však tu bylo podle slov vedoucího expozice Radka Blažka sto osmdesát králíků, sto holubů a šedesát voliér drůbeže. Zatímco dospělí obdivovali různé opeřence či ušáky v klecích, děti se zabavily jízdou na konících a to přímo v areálu výstavy. Ve vestibulu muzea se představila Střední a vyšší odborná škola Hybešova svou gastrodílnou, krásnými výtvory z melounů a na Hradní ulici si přišli na své milovníci historické i současné zemědělské techniky. Staré nádherné pečlivě naleštěné stroje z dob první republiky a těsně po válce zde udržovali v provozu pracovníci a studenti SOU André Citroëna Boskovice. Však pravidelné bafání stabilních motorů bylo slyšet již zdaleka. Současně zde vystavovali též ryse novodobá francouzská osobní vozidla, které prodávají a v rámci odborného výcviku též odborně servisují. Obří moderní traktory New Holland přistavil na obdiv nový sponzor Husích slavností Agrotechnic Moravia.
Ale blížila se šestnáctá hodina s ní i vyhlášení výsledků soutěže o nejlépe připravený kynutý houskový knedlík. Tak tedy rychle zpět na hlavní pódium u skleníku. Zde již bylo vše připraveno, na jevišti stály půvabné studentky Střední a vyšší odborné školy Hybešova, s nimi jejich ředitel Ing. Pavel Vlach, též profesionální kuchařka Lenka Svobodová. Nechyběla krajská radní JUDr. Marie Cacková a starosta Boskovic Ing. Jaroslav Dohnálek, kteří se ujali předání cen. A jak celá soutěž dopadla? Přihlásilo se pět restaurací. Třetí bronzovou příčku obsadila restaurace Sudický dvůr, stříbrná byla restaurace Záložna a konečně první místo za nejlepší knedlík získal Katolický dům. Všichni obdrželi diplom, láhev sektu a keramickou mísu na knedlíky z dílny manželů Růžkových, kteří tímto reprezentovali nedaleký Kunštát, kde se keramickému řemeslu velmi daří. Vítěz obdržel též zvláštní cenu, jíž byla živá husa. Však se také hlasitým kejháním ještě před začátkem slavnostního ceremoniálu prozradila.
A opět nastal závod s časem. Rychle se přesunout s fotografickou a televizní technikou přes davy lidí do areálu za muzeum, kde se opět vyhlašovaly výsledky. Tentokrát nešlo o knedlíky, ale i tak to mělo s jídlem cosi společného. Vrcholila soutěž mezi chovateli drobného zvířectva. A ještě se stihlo pogratulovat předsedovi základní organizace chovatelů v Boskovicích panu Jiřímu Musilovi k jeho pětasedmdesátinám. Je též nejdéle funkčně činným členem okresní organizace a všestranným chovatelem.
A jak soutěž dopadla: V kategorii králíků získala první místo ZO CSCH Boskovice s počtem bodů 1134. U drůbeže drží prvenství ZO CSCH Olešnice – 842 bodů a v holubech je též nejlepší a první místo získala ZO CSCH Olešnice - 1130 bodů.
„Chtěl bych poděkovat všem za uspořádání úspěšné výstavy. Věřím, že se zde v příštím roce u příležitosti Husích slavností opět v hojném počtu sejdeme.“ Těmito slovy uzavřel vyhlašování výsledků a tím i celou výstavu starosta Ing. Jaroslav Dohnálek. Krajská radní JUDr. Marie Cacková na sebe prozradila, že na tyhle akce chodí moc ráda. „Bohužel Vás již není mnoho, o to víc Vám děkuji a přeji mnoho dalších chovatelských úspěchů,“ zakončila své vystoupení. Úplně nakonec si vzal slovo ředitel Kulturních zařízení PaedDr. Oldřich Kovář: „Bez Vás chovatelů si nedovedu Husí slavnosti již představit. Díky Vám jsou rok od roku lepší. Ať se daří, hezký zbytek odpoledne.“
A jako na vojně, další zrychlený přesun v plné polní, tedy s foťáky, kamerami a stativy, zpět na hlavní pódium. Program letošních Husích slavností uzavírali známí zpěváci Láďa a Tereza Kerndlovi. Jenže jejich koncert už byl v plném proudu a dostat se přes masu lidí před pódium bylo zcela nemožné. Riskovat poškození drahé citlivé techniky v tlačenici jsem riskovat nechtěl, tak jsem se raději zastavil u stánku mistra kováře a pokochal se s mnoha dalšími jeho uměním. A pak jen rychle zdálky několik záběrů na film. Byl nejvyšší čas, vystoupení populární pěvecké dvojice právě končilo. K mikrofonu naposledy přistoupil ředitel Kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář coby skvělý moderátor a mile se naposledy rozloučil: „Je dobojováno. Osmé Husí slavnosti v Boskovicích končí. Já Vám děkuji za Vaši návštěvu a přízeň, těším se, že se na některých dalších našich akcích potkáme. Přeji Vám krásný zbytek víkendu, buďte nám nakloněni. Mějte se krásně, máme Vás rádi. Nádherný večer.“
Na tomto místě se sluší ještě poděkovat všem sponzorům, kteří přispěli: Jsou to: Město Boskovice, Jihomoravský kraj, Maxprogress, Itab, Boskovické noviny, AŽD Praha, COOP Jednota, pivovar Černá Hora, SOŠ a SOU André Citroëna, SOŠ a VOŠ Hybešova, Agrotechnic Moravia, bezpečnostní služba Argus a Stavkom, spol.s r.o. Boskovice.
Více: www.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 20.2.2007
  • 8 684 zobrazení
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • říjen 2008 až říjen 2019
  • 7 353 zobrazení
chrastice0910
Vedro bylo i po skončení vyučování, a tak není divu, že si děti užívaly koupání i ve školní družině. A to je čekalo ještě překvapení, které jim připravila p.vychovatelka Marie Vávrová. Nejdříve si ho však musely najít! Hledejte ale něco, když nevíte co!!! To něco byl meloun, který děti nakonec objevily v zahradě v trávě a společně si na něm pochutnaly... V družině si to prostě umíme užít!
více  Zavřít popis alba 
  • 29.6.2010
  • 6 092 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
eelaa
Grilování masa, dopíjení rumů, trefování mincí do misky, twister, prší, spaní pod jednou minidekou, pošlehačkování Borka, úklid, smažák k obědu, tenis, tenis, tenis, procházka focená mobilem, tenis, tenis, :D topinky ... cesta na Fine, Tesco, Country, Tesco :D, cesta domů taxíkem, aneb jak nás vzal v trochu neobvyklém počtu (do Finu jsme nakonec nějak nedorazili :D), pizza, spánek, úklid, na chvilku domů a zpátky do Malýho :D ... tenis :D grilování masa, meloun naložený ve vodce, ne moc dobrý mojito, macháček, Rémi Gaillard, spánek ... mezi tím hodně alkoholu, hudby, hraní s Kikulí a tak :D
Ponaučení z týhle akce: poslat občas rodiče na dovolenou je fajn :), na sedačce se spí výborně a meloun s vodkou jíst (pít) častěji :)
více  Zavřít popis alba 
  • září 2010
  • 5 242 zobrazení
janovnadnisou
Letošní pobyt u moře v Chorvatsku - Dalmácii u městečka Trogir v hotelovém komplexu Medena se nám opravdu povedl a většině se velmi líbilo i přes skromné ubytování ve dvou - čtyřlůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením, s balkónem a výhledem na moře. V areálu ve stínu borovic jsme bydleli v depandencích přímo u moře, kde byl pozvolný přístup i pro malé děti. Větší děti si mohly zaskákat z mola. Každý z nás si našel i vyžití dle chuti a nálady. Zahráli jsme si minigolf, pétanque, stolní tenis, někteří si četli na pláži nebo si zahráli karty. Zasoutěžili jsme si i ve vodě v závodech na matracích. K dispozici byly v areálu tenisové kurty. Místní animátoři nabízeli aqua aerobik, gymnastiku, hrátky s diskotékou pro děti... Největší zážitek jsme měli třikrát denně v jídelně, kde jsme se stravovali bufetovou formou a každý z nás si vždy našel něco dobrého od polévek, masa, zeleniny, příloh, ovoce i zákusků a zmrzliny.. Opravdu královsky pohádková strava. Také jsme se vydali na výlet lodí na místní ostrovy s obědem, kde nám servírovali makrely, salát, pečivo a melouna. K pití džus a víno a nechyběla ani káva. Děti i dospěli se pak zabavili na útesech v moři hledáním mušlí a kamenů ozdobených přírodou. Lodním taxíkem jsme se také vydali za krásami a nákupy do historického městečka Trogir. Mnozí z nás také využili nabídky vodních atrakcí - jízda na banánu a podívání se do podmořského světa ponorkou. Týden utekl jako voda a teď už nám zbývají jen krásné vzpomínky, které si připomenete na našich společných fotografiích.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2013
  • 3 511 zobrazení
stastna
1 komentář
  • 3.9.2010
  • 3 198 zobrazení
sd-lobkovicak
První noc v penzionu Ivana máme za sebou. Po dlouhé cestě jsme se vyspinkali v postýlkách. Děti měly rázem plno energie (víc jak my). Dnes můžete shlédnout fotografie z mořských hlubin. Zbytek dne jsme kvůli velkému vedru jen dováděli ve vodě na matracích a někteří si ve vodě zahráli i volejbal. Večer jsme zakončili discotékou, hrami a sladkým melounem.
reportáž z vody- https://youtu.be/I-VjmZikHFs
televizní noviny z 2. dne- https://youtu.be/kp-jznu-fwY
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 5.7.2015
  • 2 877 zobrazení
vlada-19
Kategorie: zábava
více  Zavřít popis alba 
  • 30.3.2014
  • 2 773 zobrazení
holovic
27.7. jsme konečně dorazili na Capo Rizzuto, kde jsme měli zarezervovaný dům. Cestou jsme se mírně děsili, co nás čeká, protože krajina se výrazně změnila, odpadky kolem silnice se válely i zde, na polích všude kolem pracovali černoši, každou chvíli jsme míjeli nějaký požár, ale když jsme dorazili k místu ubytování, byli jsme nadšeni. Potěšila nás opravdu obří terasa s nejkrásnějším výhledem na moře, jaký jsme kdy měli - parkování v zahradě, dvorek s grilem, vše obklopeno zelení, že k nám nebylo odnikud vidět, zato my jsme viděli vše potřebné - dům se nám okamžitě zalíbil natolik, že jsme si jej nafotili a pokud se nám nepodaří sehnat to, co už dlouho hledáme a nikdo "to" nechce prodat - předválečnou vilu u Prahy. Pokud nám tedy není souzená, necháme si postavit tento praktický dům s velkou terasou - bohužel bez moře se budeme muset obejít, bez vedra se ale obejdeme rádi.
Do 3.8. jsme si užívali nádhernou, písečnou pláž, blbnutí v moři, plavání a terasy - ani nás nenapadlo courat někde po restauracích - měli jsme k dispozici krásnou, vybavenou kuchyni a čerstvé suroviny jsme jezdili nakupovat do nedalekého Lidlu. Ovoce bylo opravdu zralé a lahodné - navíc o polovinu levnější, než u nás. Hodně jsme nakupovali sýry - opět vynikající a levnější, než u nás. I pečivo nám chutnalo. Co jsme nečekali - tak úrodnost tohoto kraje - přestože bylo stále opravdu vedro, na Capo Rizzuto jsou pole s rajčaty, paprikami, melouny, sady meruněk, broskví, fíků.......odevšad teče voda...až na ty všudypřítomné odpadky, no.
Jinak si zde libují v rustikální zdobnosti a ikonách, což ostře kontrastuje právě s tím zmiňovaným nepořádkem. Nešlo přehlédnout, že stavba rádoby pompézního domu začíná bránou se soškami a vázami, někdy pokračuje plotem, ale většinou ke stavbě domu nikdy nedojde - soudě dle omšelosti tohoto bacilu nevkusu. Sama jsem věřící člověk a pokřtěná, ale obří socha žehnajícího Krista - stojící v odpadcích, na stavbách nebo v areálech fabrik působí fakt podivně - a že jsme jich viděli hodně - i několik Soch svobody a stovky soch antických (z betonu).
Chudoba zde sousedí s majetností, dřina s povalečstvím...je to opravdu zvláštní kus země. Každopádně jsme tam nepotkali jediného cizince (krom černochů na polích).
V den odjezdu (3.8.) dojíždíme do Matery. Byl to můj nápad, ale nakonec mě toto historické město trochu zklamalo. Naivně jsem si představovala, že je lidmi zapomenuté a že budeme dlouze procházet úzkými kamennými uličkami takřka sami. :-)) Ondra se mojí naivitě smál, ale taky mu vadil provoz i v té nejstarší části města. Nečekala bych tam obchody s luxusními šperky a hodinkami, které jsem teda jen očumovala, jelikož nemám zrovna narozeniny, ani není výročí :-)) a zatáhla jsem Ondru jenom do starožitnictví, kde se mi sice zalíbil obří talíř, který Ondra chtěl koupit, ale nepřišlo mi dobré s tím chodit po Mateře a následně cestovat do ČR. Lidí tam ale bylo přiměřeně a nijak mě nerozčilovali, teda až na situaci, kdy Ondrovi uletěl klobouk a přistál na útesu. Nebyl by to on, aby se nerozhodl, že si pro něj "dojde",jelikož je to dárek ode mě a jelikož on je už takovej. Nepomohlo přemlouvání a nářek všech čtyř dětí, aby to nedělal - já jsem se o to ani nepokoušela - za 9 let společného života vím svoje, tudíž jsem jen poodstoupila s dětmi, odvrátila zrak a s bušícím srdcem v krku nenáviděla ten dav lidí, který s plackami v rukou čeká, že spadne dolů i s tím blbým kloboukem. Čumilové ale nebyli Italové - Ital by si pro ten klobouk nejspíš dolezl taky.
Dobře to dopadlo a my jsme se odebrali jen o pár km dál, kde Ondra našel na googlu něco jako kemp. Tekla tam voda, byla tam elektřina, pár obytňáků a dodávek - samí Italové, my a jedna polská rodinka.
Ondra už mě nepřemluvil ani na krátkou vycházku k vyhlídce na noční Materu - vrátila se mi zpropadená migréna, u které nikdy nevím, co se mi zrovna chystá v životě zkomplikovat, sám tam jít nechtěl, tak fotky jsou jen ty, co nafotil on sám venku u obytňáku.
Mně určitě bude chybět moře, plavání, ta obří terasa a pohodlný, prostorný dům. Doma máme už trochu těsno a na terásce na mě čeká akorát "orbitrek", což je větší dřina, než blbnutí ve vlnách, ale u moře bych žít nemohla - když jsem byla mladší, myslela jsem si, že jo.
Projeli jsme celou tu pomyslnou "dámskou kozačku", pobyli na jejím nejjižnějším výběžku a když jsme se vraceli zpět po opačném pobřeží, viděli jsme za mořem její "podpatek". Ráno jsme jeli palmovými alejemi které střídaly obří kaktusy, následně po dálnici lemované oleandry a večer už jsme projížděli Julskými Alpami, kde jsme i zalehli a ráno se navlíkli do dlouhých kalhot - po 40°vedrech je to zvláštní kontrast.
Poznali jsme zase kus světa a zase se rádi vracíme domů, za naším kocourem, kterýho nám hlídá náš dobrotivý soused a taky nás čeká naše oáza klidu a míru - chalupa.
Itálii a Italům děkujeme za pohostinnost a bezprostřednost.
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2018 až srpen 2019
  • 2 570 zobrazení
ergoenergie
MISS plavek vymyslela naše Martina a uznáváme ... dost dobrý nápad!
Moc děkuji za přípravu všeho potřebného kolegyňce Andrejce!!!
A za "sponzorský dar - MELOUN" moc děkujeme Jirkovi a Janičce :-)
Kategorie: zábava
více  Zavřít popis alba 
  • 13.8.2015
  • 2 505 zobrazení
annie14
Svata Anna --- mala oslava a deti měly melounovou party a pak zatisi mezi kvetenou s pitnym režimem a slunenim ....
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2016
  • 2 286 zobrazení
kachnour
Největší masakr za poslední dobu :D ... hiphopáci, štětky, děsivý modely, oslavenci Verča, Alča a Fíla, bowle, mooc alkoholu, melouny, houpavá music, krásné dárečky, vzpomínání na Michaela Jacksona, hitovky Káji Gotta, pár opilců, zasraný boty... prostě divoká jízda :D
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 26.6.2009
  • 1 955 zobrazení
tondatana
Den 5.7.2016, úterý..se nám zapsal na celý život do našich duší..Znovu jsme se totiž s Tondou narodili..doslova a do písmene..Ráno jsme posnídali oblíbený meloun a projeli se na kolech. Hledali jsme nějaké mapy okolních hor. Věděli jsme jenom to, že nejvyšší hora v širokém okolí se jmenuje Hochobir a je 2 139 m nad mořem. Kudy vede cesta k ní, jsme z map moc nepochopili a vydali jsme se tedy po obědě, tou nejbližší. Bylo 11.30 h a jak jsme později zjistili, bylo to velice pozdě na takovou dalekou cestu..
Bylo navíc příšerné vedro, hodně přes 30°C..Museli jsme každých 100m odpočívat. Měli jsme sebou jen malé batůžky s nejnutnějšími věcmi, byli jsme velice nalehko a jediné, co bylo dobré, byly naše boty do hor..
Nejdříve cesta vedla 4-5km, hodně na slunci, byla široká a štěrková..šli jsme tak nejméně hodinu. Naštěstí jsme narazili na ledový horský vodopádek, u cesty..Všechno, co jsme měli na sobě, včetně kšiltovek a mimo bot, jsme vymáchali v té ledové vodě a oblékli na sebe..To nás na chvíli posílilo v tom úmorném slunci..
Jediný člověk, kterého jsme tam, za celou dobu potkali, byl pán v terénním autě.. Ten nás trochu vrátil a navedl na cestíčku do lesa.Vedla hrozně strmě lesem, přes kořeny stromů, kameny a výmoly, od děšťů..Cestou jsme se zastavili u posedu a najedli se. Narazili jsme i na další studánku, která vytékala z dřevěného korýtka a chladily se tam zapomenutá piva..nikde ani živáčka..
Nakonec jsme se na chvilku natáhli ve stínu opuštěné horské chaty a na chvíli jsme usnuli vyčerpáním..A zase dál lesem vzhůru, zdálo se to nekonečné..
Najednou končil les a před námi se rozprostírala ohromná horská paseka, která se táhla až nahoru k horám. Byla tu spousta neznámých a asi vzácných rostlin, včetně Ostropeřce mariánského..Všude na pasece byly stopy trusu po skotu..Pásl se v takových výškách, ale nebyl nikde vidět..
Úplně nahoře, pod horami, se krčily dvě horské chaloupky z předminulého století..Někdo tam musel nanosit materiál a domečky postavit, byly částečně zděné. Střechu měly z dřevěných prken, šikovně dávaných přes sebe, aby voda stékala dolů..Neuměla jsem si představit, život tady..v létě, natož v zimě..Klaním se jim..I teď bylo vidět, že sem občas někdo chodí a seká kolem trávu..
Hodně jsme fotili a šli stále blíže k úpatí hor, až jsme stanuli po nimi. Najednou Tonda vyřkl nápad.." pojď vylezeme na ten Hochobir, co je přímo před námi a je nejvyšší..V životě jsem na žádnou horu nelezla, jenom ferraty s jištěním a v Tatrách, to byly spíše horské tůry..V tílku, šortkách a botách do hor ( drahých, od Tondy k vánocům), s malým batůžkem..jsem na toto dobrodružství přikývla..
Z počátku jsme lezli po dost strmém úpatí a přidržovali se kořenů stromů a kamenů..Našli jsme naštěstí, občasné značení, v červené barvě, které asi značilo cestu k vrcholu..
Potom už začala samotná hora. Tam byly jediné čeho se šlo přidržet, její kameny a kleče..Kameny se navíc pod rukama i nohama uvolňovaly, misty byly spousty suťových polí, kde chybný krok mohl vezt k pádu dolů..
Pod námi už byla spousta skal a propastí, chaloupky na horské pasece se neustále zmenšovaly, až byly úplně malinké..Čím jsme lezli výše, tím byla ta cesta na vrchol strmější a nebezpečnější..Nebylo se už čeho pořádně chytit, kleče mizely a místy už vůbec nerostly..Kameny pod rukama nebyly vůbec pevné a lámaly se..Dolů se dívat, do propastí pod námi, se skoro nevyplácelo..Úplně jsme ztratili pojem o času. V životě jsem nelezla tak vysoko v horách a tolik hodin, navíc na přímém slunci..Tonda začal říkat, že by jsme se měli vrátit dolů, ale když jsem se ohlédla za sebe, hrůzou jsem konstatovala, že dolů nikdy..Zdálo se mi to jako sebevražda..Když lezete nahoru, můžete pevnost kamenů vyzkoušet a pak se na něj zavěsit, ale když na něj shora šlápnete a on nevydrží, letíte dolů..Navíc vrchol se blížil, i když to byl nejhorší úsek, bez kleče, jenom příkré skály, myslela jsem, že stačí půl hodiny a budeme snad nahoře..Snažila jsem se při odpočinku hodně fotit, ale pak už to ani nešlo..
Najednou jsme se ohlédli a na nebi, do té chvíle čistém, pluly z dálky temné mraky. Bylo už skoro 7 hodin večer a z 30° vedra se k nám blížila rychlým krokem bouřka..Lezli jsme už několik hodin vůbec jsme nevnímali čas a počasí..
Jenže to už nebe začaly křižovat blesky a ozývaly se hrozné rány z mraků..Musíme zpátky, zavelel Tonda.
Bylo to hrozné, stát pod štítem, pod sebou 100 metrové strže a propasti. Bylo mi však jasné, že pod štítem se nikde neschováme a může nás zabít blesk.
Začali jsme, co nejrychleji sestupovat dolů a kupodivu to šlo, líp než jsem si myslela..
Najednou jsmevšak ztratili označení červenou barvou a nevěděli jsme kudy kam..kolem jen samé nepřekonatelné stěny nebo propasti..a strmý kamenopád z drobné, kamenné sutě, která se drolila a ujížděla pod nohama..Končil pádem do 100 m hluboké strže..Nezbývalo ale, než se přes něj dostat, na druhou stranu, asi 20 m. K druhé skalní stěně. Tonda měl dlouhé kalhoty a sunul se opatrně po štěrku, napříč..Já v šortkách a s holýma nohama jsem to měla těžší, víc mi to klouzalo dolů, do strže..Byly to hrozné chvíle..
Když jsme byli oba, na druhé straně potoka z kamenů, začínalo strašně pršet. Museli jsme vylézt na nevysokou skálu a skočit z výšky asi 2 metrů do skalní průrvy, aby jsme nebyli v přímém poli blesků, které už nepřetržitě křižovaly oblohu a hromy neuvěřitelně burácely. Bouřka v horách je úplně jiná a mnohem děsivější.
Při skoku do úzké průrvy jsem jenom myslela na to, jak si o skály sedřu nohy až na kost. Kupodivu se to nestalo. Jenom jsem se zahákla o batoh a málem jsem si ho utrhla. U stěny veliké skály, která byla malinko nad námi nakloněná, jsme našli dočasné útočiště před blesky. Tonda je stihl v tom hrozném lijáku obléci do bundy. Já jsem tam stála v tričku a šortkách, napospas strašnému lijáku, který se dostal všude..Přilepeni ke stěně, jsme se dočkali další pohromy v horách. Začaly padat obří kroupy a to s takovou silou, že jsme mysleli, že nás za živa umlátí..Já jsem byla v tu chvíli celá pokrytá, ledovými kroupami, které se doslova lepily na holou kůži a celou mě pokrývaly..S Tondou jsme je ze mě sklepávaly a nebýt Tondy, tak jsem snad umrzla, pod jejich nánosem
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • léto 2016
  • 1 865 zobrazení
vitekvesely
Odjeli jsme s mamkou na 5 týdnů na naší chaloupku v horách
Stojím bez opory, zvládám dřepy a vypadám přitom prý jak bojovník sumo
Vyrostly mi další 4 zuby, takže jich mám už 8
Miluju meloun, ale jím i chleba, rohlíky, jogurty, syrové ovoce a další věci
Má nejoblíbenější slova jsou "hů" a "ich", ale také "A drei", "Ko"a "Ka"
Spaní je pořád krize
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2009
  • 1 507 zobrazení
fantaci
FANTACI.CZ
Nezařazené / 30. 1. 2020
Hory nebo moře ?…proč si nedopřát oboje

Hory nebo moře?

To je oč tu běží?…ale nikterak

Plážování nebo horská aktivita? A proč ne oboje?!

…a teprve ta slastičarna, pokud obojí spojíte – hrady vzdušné i z písku (no, spíše z oblázků)…. a na nesmiřitelné (v případě nezanedbatelné části Dalmácie i nesmyslné) dělítko…inu, hodíte bobek.

Jistě, Biokovo a Rilić nejsou Alpy, leč výlezy jsou obdobně blažené a leckdy „bolestivé“ a rozhledy fascinující, dokolorované úchvatnou modří moře s vystupujícími roztroušenými perlami Jadranu – poloostrovy, ostrovy a ostrůvky. Po vnitřní masáži plic, slastném namáhání stehenních svalů, lýtek sestoupíte kozí stezkou k moři, do něhož se blaženě vrhnete. V místní konobě doplníte všemožné tekutiny a spasete dary moře a pěšinou podél moře se vydáte k místu dočasného pobytu, se zastávkami na osvěžení v malých i větších zátočinách i osvěžovnách.

Pravda, nejlépe tak v druhé půli září. Bez syndromu sardinek a ve snesitelnějším klimatu….již se nemohu dočkat…slastičarny ducha…

Má reakce na článek : Hory slasti, Datum : 11.7.2019 Autor : Ondřej Kobza Zdroj : Reflex Rubrika: Vzpomínka Strana: 20

Čtu Vám takhle zcela běžně příspěvky na diskusních fórech od frfňů, jenž se s opovržením vyjadřují o polehávajících, smažících se lenoších v destinacích Dalmácie, které též navštěvuji, jak že se tam nudí, nebylo tam kam jít a co dělat a příště radši teda nějaký ty hory a v Chorvatsku mě nikdo už neuvidí….tak Vám nevím, je-li to nedostatkem fantazie ve smysluplném využití toho co mám doslova před (a nad) nosem, alibismem, maskovanou leností dotyčných kritiků, nebo falešným statusem vymezování se proti mainstreamu dovolenkujících se, či snad jedině omluvitelným horkem v plné sezóně odrazujícím od vrcholových výstupů. Tam kde oni spatří jen úhor své halasně deklarované aktivní realizace, tam my vidíme nepřeberné možnosti výšlapů, pobřežního promenování a výstupů, jež lze i vhodně kombinovat.

Kupříkladu Makarská riviéra skýtá možnost dlouhého pohodového treku podél různorodého pobřeží, kdy míjíte zátoky, pláže velké, malé i intimní zákoutí poskytující vítané cachtací osvěžení během pochodu pod sálajícím sluncem. Pobřežní letoviska a vesničky distribuují potřebné doplnění tekutin a pochutin prostřednictvím konob, restaurací, barů, kaváren, pekárniček, slastičaren a minimarketů. Tyto procházky bývají většinou nenáročné, vhodné pro děti i méně aktivní či pohyblivé jedince. Náročnost je nastavitelná délkou trasy, s možností návratu autobusovou linkou, která staví nad každým letoviskem Jediná komplikace spočívá v občasné nutnosti obcházet skalní masiv a strž. Chorvaté se snaží o budování stezek, jež by propojily celou Makarskou riviéru. Žel někdy poněkud necitlivě, jako v úseku Živogoče Mala Duba – Živogošče Porat, kde došlo k odbagrování části pobřeží, čímž se nenávratně zničily malinké romantické plážičky a jeskyně a původní přírodní pěšina s nutností krátkého mělkého přebrodění byla vylita betonem – nejspíš, aby se zavděčili nedalekým hotelovým hostům v rozšíření možnosti nenáročné promenády, klapajícím a kejklajícím se zde od té doby na vystajlovaných podpatcích.

Další možnosti v této oblasti skýtají trasy skrze původní vsi v povětšinou nadmořské výšce cca 100 – 200m.n.m. Po prvotním strmějším výstupu stezkami, či cestami všemožné obtížnosti a povrchu se skrze dvorky prvních usedlostí vyšplháme k širší cestě, staré silničce, spojující původní osady. Tyto vesničky byly často houfně opouštěny v druhé půli 20. století, kdy místní překotně sestupovali k moři za vidinou prosperity ze vzmáhajícího se turismu. Povětšinou opuštěná stavení chátrala. Zub času a prodělané zemětřesení odsoudilo na desítky let tuto oblast k depozitu atraktivity. Zůstalo jen pár postarších osadníků. Ostatní využívali zanedbaná stavení jako přístřeší pro chov domácích zvířat, k uskladnění krmiva, náčiní, nářadí a techniky k zemědělské činnosti a produktů sklizně. Přeplněnost plážových resortů a touha mnohých turistů po aktivněji strávené dovolené přinesla oživení i do této nadmořské výšky. Každým rokem přibývá opravených domů. Nemálo z nich slouží jako (dost často luxusní wellnessové) ubytování daleko od hlučícího davu. Houfně vznikají panoramatické restaurace s úžasným výhledem (a skvělou stravou). Starousedlíci tu čile obchodují. Víno, rakije, nepřeberná nabídka domácí kořalky a likérů ochucené vším co tu roste (anýz, levandule, růže, svatojánský chléb, olivy, citron, ořechy….) tu teče proudem. Seženete tu lahodný med vonící po stráních plných mateřídoušky, šalvěje a levandule. Vynikající olivový olej, lahodné měkoučké sušené fíky (zapomeňte na ty houžve z regálů našich marketů), šťavnaté mandarinky s neskutečně citrusovým nádechem, sladké melouny, obří rajčata…a na podzim, jediný den v roce, naprosto výtečný červený burčák.Opouštíme lákadla horské obce. Za poslední usedlostí končí asfaltový povrch a dále se line, zařízlá do úbočí, prašná cesta kopírující vrstevnici. Za zvučné kakofonie cikád míjíme zeleninová políčka, olivové háje, vinice, a pozvolna řídnoucí stromoví fíkovníků, mandloní a granátových jablek jež přecházejí v lesní porost. Cesta se vine v blahodárném stínu borovic kol údolí, lemovaná roztroušenými kapličkami, do následných vsí, s nádhernými výhledy jak na blankytné moře, tak na hradbu hor. Oboje s výzvou. Jedno k seběhnutí do spočinutí osvěžující náruče blahodárných vod, druhé jako odvěká touha vystoupat co nejvýše. K jednomu vás ponoukají stezky strmě klesající k pobřeží, k druhému pěšiny směřující vstříc k oblakům.Náročnost tohoto výletu je opět dána volenou délkou trasy, případně terénní obtížností vybrané cesty (stezky) jakou se vystoupá a posléze sestoupá k pobřeží. Nabízí se tuto trasu zkombinovat s pobřežní promenádou. Za ranního kuropění, či časného dopoledne vyšlápnout do vesnice. Pak vrstevnicí pokračovat po cestě a libovolnou z početných stezek a cest sestoupit k pobřeží a rozpuk horkého dne strávit postupným návratem podél pobřeží zpestřeným koupáním a osvěžováním v konobách, případně lodním přesunem na protější pobřeží ostrovů, kde lze praktikovat totožné seberealizace dle momentálního rozpoložení.

Další možností, též vhodnou ke kombinaci s předchozími, je výšlap na vyhlídky. Zde bývá náročnost už o malinko větší a doporučuje se absolvovat mimo polední žáry. Všemožné kapličky, kříže, pevnůstky se nacházejí cca od 250 m.n.m. Mnohdy od nich pokračují i stezky několik kilometrů po vrstevnici, již většinou mimo vzrostlou stinnou vegetaci a bývají zakončeny sestupem do zmiňovaných původních obcí, nad nimiž se často nacházejí malebné hřbitovy a kostely. Kýčovité scenérie jsou samozřejmostí.

Pokud je někomu i toto málo, nezbývá než vyrazit na některý z vrcholů. Byť se bavíme o nadmořských výškách v rozmezí cca 700 až 1762 m.n.m., jež mohou zprvu někomu připadat úsměvné, musíme si uvědomit, že stoupáme od moře prakticky z nuly. Mnohé pěšiny připomínají kamenolom, kde se nohy viklají na úzkých vzpříčených šutrech, v jiném úseku máte reálný pocit chůze v rozbitých talířích, neb ploché kameny se zde v pohyblivých vrstvách překrývají. Stín je fata morganou a pražící slunce a těžký terén zkrotil nemálo namyšlených floutků co vyrazili před polednem v plavkách a plážové obuvi s pouhou půllitrovou petkou limonády. Nejsou tu žádné pomocné vymoženosti známé z Alp. Značení přítomné, ale rozhodně zapomeňte na dokonalost KČT, pokud se Vám ztratí z dohledu, oplatí se nelitovat kroků a je lépe vrátit se zpět k poslední viděné značce. Doporučujeme opravdu brzký ranní výstup, ještě za tmy, s pořádnou zásobou tekutin. Po polovině září si tak můžete užít luxus výstupu do sedla i v „mikině“. Hřebenovka je technicky náročnější a rozhodně se vyplatí obout pevnou turistickou obuv a vzít sebou i turistické hole, uleví hlavně při dlouhém uondaném sestupu. Trasa vede mnohdy po balvanech,které se zdolávají po čtyřech a komu se z výšek motá hlava, poloplazením stráví i nemalou část přechodu strmého hřebene, jenž připomíná tvarem šikmou střechu. Pokud dosud byly výhledy úchvatné, zde jsou doslova dechberoucí. Euforie z dosažení vrcholu záhy zkrotne při nekonečném klikatícím se sestupu v sálavém vedru, neb žhavý kotouč nad hlavou už je v plné formě. Třpytící se magická hladina Jadranu pod Vámi dokáže zhusta zúžit kochání se krásami okolní krajiny na prvosignální magnetickou touhu po ponoření do svěžích vod, jež se však nějak ne a ne přibližovat. Následné lenošení a bakchanálie na pláži pak dostávají jiný, vpravdě zaslouženě slastný rozměr.

Obdobně lze dovádět samozřejmě i v jiných destinacích, nejen na Makarské rivieře. Ještě větším soustem je trek po Paklenici. Ale i křižování skrze a podél ostrovů, i těch bez výrazného horstva, má svá kouzla.

A pak, že se u móře nedá nic aktivního provozovat. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Ani tři týdny v jedné destinaci nám nestačí k uskutečnění všech zamyšlených putování, promenád, výletu, výšlapů, výlezů a výstupů.
Kategorie: cestováníkrajina
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2012 až březen 2020
  • 1 411 zobrazení
meloun-vampik
  • červen 2010
  • 1 317 zobrazení
mirulle
Davidovi odjeli rodiče na dovolenou, tak nás pozval, že něco ugrilujeme. Měl jsem po cestě sraz s Dádou, která nevěděla, kde David bydlí. S Dádou jsme ještě koupili meloun a jeli grilovat.
Za chvíli přišel i Adam a Honza Koráb a byli jsme všichni. Udělali jsme salát s ananasem, uvařili omáčku na steaky, připravili melouny (Honza Koráb taky jeden přinesl). Pivo telko ze sudu, vodnice nám hezky táhla, počasí bylo taky celkem fajn.
Koupali jsme se v bazénu, já jsem zkoušel dokonce i plavky z igelitové tašky. Pak jsme pořídili pár kompromitujících fotek a začali uklízet. Bohužel jsem nemohl přespat, druhý den jsem šel do práce. Parádní akce!
více  Zavřít popis alba 
  • 15.7.2009
  • 1 306 zobrazení
cheecha
Čajka, skanzen, N11, Meloun a Zlaťák... to zní spíš jako výlet :D
více  Zavřít popis alba 
  • 28.10.2009
  • 1 309 zobrazení
malovi
1 komentář
  • léto 2013
  • 1 224 zobrazení
Reklama