autodopravahofman
2 komentáře
  • leden 1980 až listopad 2015
  • 13 601 zobrazení
frturek
  • srpen 2009 až březen 2016
  • 9 909 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
autodopravahofman
  • duben 2009 až leden 2021
  • 7 555 zobrazení
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • říjen 2008 až říjen 2019
  • 8 632 zobrazení
bronto25
  • leden 2001 až listopad 2015
  • 6 697 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
lancer76
  • červen až srpen 2011
  • 1 898 zobrazení
jindrich-tyn
KYPR TURECKÁ (SEVERNÍ) ČÁST 2014/9 Kypr (řecky: ??????, Kýpros; turecky: K?br?s)

Turecká část Kypru vám z počátku způsoby šok, ale pak si jí zamilujete :) v té lidské rovině politiku do toho nechci motat.

Oproti Turecku jsou v obchodech ceny (velmi podobné našim) nikde se nesmlouvá nikdo vás nikam netahá nikdo vás neobtěžuje z cetkami, byl jsem opravdu překvapen viděl jsem náklaďák z pomeranči a chtěl jsem si několik koupit... dostal jsem je zadarmo.

Jedna z možností dopravy - Dolmuş - Dolmuše, dodávky co jezdí sem a tam z města do města trouby na vás stačí mávnout a jedete mají pevný ceník takže žádné smlouvání vrátí vám i když nemate drobné, zastaví když jim řeknete skvělá věc :)

Jediné na co si budete muset zvyknou jsou odpadky válí se jich tu dost z ohledem na fotografie ty co jsou z určitého "nadhledu" vpadají dost idylicky ale "makro" pohled vás muže dost překvapit, ale byli jsem tu na návštěvě takže mi nenáleží soudit, takže se s tím buď smíříte nebo si to užijete tak jak to tu je :) Jo také jsou všude kočky a psi mírumilovní a občas vás doprovodí až do hotelu :D, také večer když jsme seděli nedaleko recepce profrčel tam potkan potvůrka roztomilá :), nedělám si iluze jakékoliv velké budovy to nemůžou uhlídat byl jsem na vojně správce kuchyně a potkani, šváby tam byli a nepamatuji si že by byl nějaký zásadní zdravotní problém.

!!!POZOR!!! focení vojenských objektu (a že jich tu je dost!!!!!!!!), vojáků, vojenské techniky, policistů, policejní techniky je !!!ZAKÁZÁNO!!! nemluvě o vstupování do vojenského prostoru.

Severní "Turecká" část Kypru je jako samostatný stát uznávaná jen Tureckem, takže když letíte letadlem musíte absolvovat mezipřistání v Turecku a pak teprve na Kypr z Tureckou leteckou společností .
A také musím poznamenat připomínku mého známého který dělá na Českém konzulátu "nelezte tam nikdo vám nepomůže Severní Kypr uznává jen Turecko takže pokud ztratíte doklady nebo se vám stane nějaký uraz ČR vám nepomůže"

Hotel: N 35°20.899' E 033°10.584'

Lékárna nejblíže hotelu: N 35°20.895' E 033°11.485'

Větší obchod nejblíže hotelu: N 35°20.912' E 033°11.580'

Písčitá pláž nejblíže hotelu: N 35°21.091' E 033°10.299'

................................................................................................................

ÚRYVEK Z HISTORIE

Britský kolonialismus a nezávislost

Novým správcem ostrova se stala Velká Británie, která měla ostrov pod svou správou až do roku 1960. Kypřanům bylo slíbeno, že se jejich život změní k lepšímu jak ekonomicky, tak i politicky, a že se časem spojí s Řeckem. Sliby však nikdy naplněny nebyly. V roce 1950 se konalo referendum o spojení s Řeckem, ve kterém se 95,7 % obyvatel vyslovilo pro. Britská vláda však neustále toto spojení odkládala na neurčito. Nespokojenost s koloniální politikou dávali Kypřané najevo v několika pokusech o povstání, které vyvrcholily mezi lety 1955-1959.

16. srpna 1960 byla v Curychu vyhlášena samostatná Kyperská republika s prezidentem patriarchou Makariem III. Přitom o samostatnost na Kypru nikdo příliš nestál, obyvatelé se spíše chtěli stát součástí Řecké republiky. Podle dohod si Velká Británie na ostrově stále podržela území pro své vojenské jednotky.

Okupace severní části Kypru

Se vznikem nové republiky vznikl i problém procentuálního složení Řeků a Turků v parlamentu a ostatních státních institucích. Byl uspořádán v poměru 4:1 stejně jako počet obyvatel. Tohle se však tureckým Kypřanům nelíbilo a tak za mohutné stínové podpory Velké Británie probíhaly mezi těmito dvěma etniky větší či menší roztržky. V roce 1967 se v Řecku k moci dostává vojenská junta a prezident Makarios III. se pomalu, ale jistě myšlenky sjednocení zříká. Pravicoví extrémisté však nikoliv a v červenci 1974 uspořádali proti prezidentovi vojenský puč.

To se stalo záminkou pro Turecko, které v této události vidělo snahu vojensky ovládnout ostrov, a tak aby zamezilo sjednocení Kypru s Řeckem, ze dne na den se u kyperského pobřeží vylodily turecké vojenské síly a během 4 týdnů obsadily více než třetinu ostrova. Dodnes jej neopustily. Podle Turecka vstoupila vojska na Kypr v roce 1974, aby tak zachovala mír a ochránila turecké Kypřany. Učinila tak v souladu se smlouvou uzavřenou mezi Řeckem, Tureckem a Velkou Británií v Curychu.

Okupace měla pro Kypr tyto důsledky:
- ztráta 36,2 % území
- asi 200 000 řeckých Kypřanů bylo násilně vyhnáno ze svých domovů a stále je jim odpírán nárok na návrat jejich majetku
- 1 400 lidí je stále pohřešováno a turecká strana odmítá spolupracovat při pátrání
- 43 000 vojáků z Turecka je stále usazeno na okupovaném území, čímž se z něj stává nejmilitarizovanější oblast na světě
- asi 160 000 Turků bylo na Kypr vysláno, aby osídlili okupované území
- 57 000 z původních 116 000 tureckých Kypřanů opustilo Kypr z důvodů ekonomických, sociálních a morálních, které byly spojeny s okupací
- ilegální prodej majetku patřícího řeckým Kypřanům
- ničení helénského a křesťanského kulturního dědictví na okupovaném území

Zdroj: http://www.mundo.cz/kypr/historie
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • září 2014
  • 1 896 zobrazení
tomfo
K snad největším zážitkům tohoto regionu jistě patří jízda na korbě obrovského vozidla Haul, které mnozí přezdívají jako největší taxík na světě. Už samotné nastupování po železných schůdcích na korbu vozidla, které váží neuvěřitelných 55 tun je velkým zážitkem. Každý z nás se musel připoutat, nasadit si helmu a dobrodružná cesta mohla začít. Nejprve se vezete po severní straně Erzbergu přes povrchový důl a následně přes jižní, kde stojí i centrální budova celého závodu. Dva náklaďáky Haul I a Haul II, ve kterých se dnes vozí návštěvníci, původně sloužily jako běžná pracovní vozidla. Od let 1993 a 1997 jsou předělané a na svých korbách vozí už jen turisty. Každé z nich na své korbě uveze až 64 osob.
Hora Erzberg, která je součástí železnorudných Alp, najdete hned vedle štýrského městečka Eisenerz. Patří k nejbohatším evropským ložiskům železné rudy. Předpokládá se, že zde rudu dobývali už ve středověku, ale důkazy o její těžbě pocházejí až z 11. století.
Prohlídka dolu je rozdělena na dvě části. Návštěvníci zde mají možnost hornickým vláčkem zavítat do podzemních útrob dolu, ale také odvést se na korbě obrovského nákladního auta, a vychutnat si tak úžasný pohled z výšky na masivní červené terasy hory Erzberg.
více  Zavřít popis alba 
  • 26.6.2016
  • 1 534 zobrazení
hindv
  • listopad 2013 až září 2016
  • 1 315 zobrazení
josefstoupa
  • duben 2011 až červenec 2012
  • 1 255 zobrazení
statekublazku
  • 27.4.2013
  • 1 623 zobrazení
emikes
80 LET VOJENSKÉHO ZDRAVOTNICTVÍ V BYSTŘICI POD HOSTÝNEM
Eva Mikešková
Bystřice pod Hostýnem / Historie vojenského zdravotnictví v Bystřici pod Hostýnem se začíná odvíjet v roce 1933, kdy tehdejší starosta města navštívil ministra národní obrany Bohumíra Bradáče a nabídl mu bystřický zámek, který byl prodáván na úhradu dluhů svého posledního majitele Arnošta Gideona von Laudona jako objekt vhodný pro vojenskou posádku. V roce 1935 Ministerstvo národní obrany zaplatilo za zámek s přilehlým parkem částku 750 000,- Kč a 12. srpna 1935 proběhlo oficiální přesídlení velitelství vojenského zdravotního skladu z Josefova do Bystřice pod Hostýnem.
Co ukrývá vojenská posádka v Bystřici pod Hostýnem? To mohli na vlastní oči spatřit návštěvníci, kteří zavítali do Centra zdravotnického materiálu (CZdrM ). V rámci oslav 80. výročí založení uspořádali vojenští zdravotníci Den otevřených dveří. „Centrum zdravotnického materiálu je zařízením, které zabezpečuje všechny aktivity zdravotnické služby AČR po stránce materiální a technické,“ sdělil zástupce náčelníka mjr. Ing. Tomáš Nagy. Jako důležitý orgán zdravotnické vojenské služby zajištuje CZdrM pořizování a údržbu majetku. „Našim centrem projde veškerý zdravotnický materiál a technika, která je určena pro armádu. Bystřice je schopna operativně pokrýt požadavky jednotek působících na území státu i jednotek nasazených v zahraničí“ objasnil major Nagy.
Ojedinělé pracoviště v rámci České republiky zahrnuje specializované laboratoře, které plní funkci nejvyššího orgánu kontroly léčiv v AČR. „Provádíme to samé, co Státní ústav pro kontrolu léčiv, ale pro vojenský sektor,“ prozradil vedoucí laboratoře PharmDr. Zdeněk Pečinka. Přesto v objektu pracuje většina civilních zaměstnanců. V laboratořích viděli návštěvníci mimo jiné stanovení nasákavosti obvazu, zkoušku pružnosti obinadla, kontrolu totožnosti látek. „Také provádíme prodloužení exspirace léčiv, šetříme tak armádě rozpočet, protože pořízení nových stojí ohromné peníze,“ vysvětlil PharmDr. Pečinka. Předvedl, jaké prostředky má voják v boji u sebe nejen na utlumení bolesti, ale i proti účinkům nervově paralytických látek na organismus. Divákům demonstroval aplikaci látek, které zabrání průniku otravných látek do těla.
Dalším otevřeným stanovištěm byl autopark s manipulační technikou (jeřáby, nakladače kontejnerů, atd…). Výstava polní zdravotnické techniky předvedla kontejnerová pracoviště, která byla nasazená v polních nemocnicích v Afghánistánu, Kuvajtu a Iráku. "Technika je určená pro zdravotní zabezpečení našich vojáků jak na území České republiky, tak především na zahraničních misích," popsal Ing. Václav Drešer. Ve válce byla tato technika vystavena extrémním teplotám a prašnému prostředí. Zde jsou pak v péči bystřických odborníků. Slouží také k zabezpečení výcviku ve vojenských výcvikových prostorech jako je například VVP Libavá.
Model polní nemocnice jen zdáli připomínal legendární „MASH 4077“. Mobilní kontejnery zaručují komfort pro lékaře i pro pacienta. Mají veškerá technologická zařízení, včetně klimatizace, rozvodů a záložních zdrojů pro případný výpadek elektrického proudu. "Je to nesrovnatelné s tím, co bylo ve stanech. Zkušení vojenští lékaři poskytnou pacientovi takovou péči jako v kamenné nemocnici, včetně rozsáhlých operačních výkonů. Ve válečné chirurgii je provádění amputací na běžném pořádku," popsal Ing. Drešer. Návštěvníci obdivovali zubní ambulanci či speciální kontejner na odběr a vyšetření krve a mobilní operační sál. "Lékařská pomoc může být i humanitární pro pacienty ze zasažené oblasti, avšak primárně je pracoviště určeno k ošetření vojáků, kteří jsou zranění na dané misi," dodal Ing. Drešer.
Den otevřených dveří představil i Úsek metrologie, odborně technického dozoru a údržby zásob, který zajišťuje technickou a materiální podporu jednotek působících v zahraničních misích. Zdejší revizní technici jako jediní mohou posuzovat vojenské zdravotnické přístroje, provádět servisní zásahy, opravy a údržbu polní zdravotnické techniky. Ověřují všechny druhy tonometrů a podílejí se na zavádění nové techniky do armády.
Tajemstvím bystřického centra nejsou sklady zdravotnického materiálu, rezervy pro jednotky NATO ani zásoby mobilizačního materiálu. "V Bystřici se s pacientem nesetkáme, ale zajistíme mu veškerou technickou a materiální péči v tuzemských vojenských nemocnicích, výcvikových prostorech a v zahraničních misích," shrnul major Nagy.
více  Zavřít popis alba 
  • 13.8.2015
  • 1 182 zobrazení
pupik139
  • 22.1.2013
  • 1 082 zobrazení
jurajec
Další a poslední letošní model, je nakladač UNHZ 500. Používal se v JZD a na st.statcích na nakládku slámy, sena, hnoje za použití drapáku, nebo manipulaci se sypkými materiály s plnou lžící. Bylo možno nakladač vidět i plátěnou budkou. Použití našlo samotné zařízení " ramene" bez pojízdného rámu na "vejtřaskách", které si jezeďáci upravili pro přepravu slámy a sena, nebo na valnících u lesáků pro nakládku dřeva. Později v 70. letech byl zmodernizován - nakladač UNHZ 750, který byl výkonější a měl plechovou prosklenou budku.
více  Zavřít popis alba 
16 komentářů
  • leden až duben 2015
  • 1 113 zobrazení
hostivar-hlavni
Ze Zahradního města k tunelům
nakladače https://www.youtube.com/watch?v=jOfQIq6QZmA
více  Zavřít popis alba 
  • 13.8.2019
  • 1 119 zobrazení
samurai
Všechny možné fotečky Tater... Od osobáků, limuzín, náklaďáku, off roadů až po armádní vozidla...
více  Zavřít popis alba 
  • září 2003 až květen 2006
  • 1 020 zobrazení
jujk0
  • listopad 2011
  • 969 zobrazení
bado7907
  • duben až prosinec 2017
  • 992 zobrazení
slick7
  • červenec 2005 až říjen 2014
  • 1 178 zobrazení
cervik-dobriv
Kinder Albánie II 2014
Po loňské zkušenosti s rodinnou expedicí, kdy jsme ze začátku netušili, do čeho jdeme a jak to budou děti zvládat, jsme letos opět vyrazili. Loni to byla pohodová dovolená, děti to zvládly výborně a teď už jsme věděli co a jak. Vybral jsem opět Albánii, protože je tam nádherná příroda a svoboda. Můžete si jezdit, kde chcete a taktéž kempovat. Lidé jsou příjemní a vstřícní.
To znamenalo zapůjčit si tři stroje ve firmě ASP Group Žebrák. Naplánovat nové trasy, které povedou kolem vodních přehrad, až k moři. Sbaleno jsme měli docela rychle, po loňsku jsme v tom již měli praxi.
Čtyři dny před odjezdem jsem dostal funglovku Access Max 700 4x4 LT Forest tentokrát v černé barvě. Musel jsem ještě na rychle najet nějaké kilometry aby se stačil ještě udělat servis. V pátek 15.8. ráno jsem vyrazil do Žebráku na servis a pro zbývající dvě čtyřkolky. Pro Vladí jsem dostal mého bývalého modrého Articata 700 TRV a pro nejstaršího šestnáctiletého syna TGB Blade 550 EFI IRS, kterého sedlal už loni. Ještě vyfasuji pár náhradních dílů, jako jsou řemeny do variátoru, relátka a brzdové destičky. Jen základní malé věci co nás mohou zastavit a nezaberou moc místa. Ještě namontovat zadní boxy od TGB a můžu z Žebráku vyrazit. Doma ještě namontuji držáky kanystrů a brašny. Večer ve 22 hodin, kdy jsme konečně naloženi, vyrážíme směr Černá Hora, ke Skadarskému jezeru do českého kempu, kde odstavíme auto a dál už konečně na čtyřkolkách. Cestu 1. 400km zvládáme za 26 hodin, díky ucpané Chorvatské dálnici.
V neděli donaložíme čtyřkolky a po obědě vyrážíme na hranice. Ryky z kempu nám zas pomáhá přes hranice převést čtyřkolku. Na benzínce měníme Eura za Leky a dotankujeme do plna. Dá tu platit i kartou. Potom už jen hotovost. Jen kolem dálnice a hlavních tahů najdete jednu z dvaceti čerpaček, kde je berou. Dokonce je tam i zvyk, že v době obědů mají hodinovou pauzu, kdy vám nenatankují, i když sedí vedle stojanu. Holt jiný kraj, jiný mrav. :-D Projíždíme městem Škoder, kde dokoupíme pečivo a za ním už mizíme v širokém řečišti Gjadër. Začíná se stmívat a tak v jednom z mnoha přítoku nacházíme plácek na spaní. Voda a dřevo v dosahu. Malé oblázky poberou naše vysoké nafukovací matrace. Oheň dohořívá a jdeme na kutě.
Ráno nás probouzí sluníčko a projíždějící čtyřkolka neidentifikovatelné značky. Teplá voda v potoce vybízí ke koupání. Zajíždím čtyřkolkou do vody a zapojuji 12V sprchu. Moc příjemná věcička na expedici. Po bezva koupeli míříme do pohoří Kushnen. Prašnou cestou šněrujeme řeku a projíždíme malé vesničky. Všude v dosahu vody jsou malá políčka. V jedné vesničce mají dokonce i veřejné osvětlení vyrobené ze zavařovacích sklenic. Pokrok nezastavíš. Za ní už začínáme stoupat na hřeben. Prašná cesta střídá kamenitou. Na první pohled to vypadá, že tu dlouho nikdo nejel, ale byla průjezdná. Jen pár padlých stromků jsme odházeli a přitom se kochali překrásným výhledem do údolí na druhé straně. Při sjezdu do údolí na TGB píská zadní brzda. Sjeté destičky, ale s tím se počítalo, že je po cestě budu měnit. V údolí u potoka přehazuji Maxovo lano od navijáku přes větev stromu, abych Bladea přizvednul a mohl sundat kolo. Děti se jdou koupat do průzračné vody, Vladí vaří oběd a já se mohu věnovat v klidu servisu. Krásná rodinná idylka. Čas je neúprosný a po koupeli musíme vyrazit dál. Stoupáme dál do kopců, míjíme malá políčka s obilím, kukuřicí, melouny. Sady s fíky, ořechy, a vinice . Za poslední vesničkou, už je zase jen tvrdá kamenitá cesta, po které vyjedeme až na hřeben, kde jsou už jen pastviny. Doléváme poslední litry benzínu do našich hladových nádrží a nabíráme směr Fushë Arrëz, kde najisto dotankujeme, ale musíme z hřebene dolů, což není tak jednoduché. Cesty zmizeli v trávě a něco málo co vidím v GPS je už dávno nesjízdné až po 20 km je malý náznak, že by to šlo. Odházíme pár padlých stromků, protáhneme se ostružinami a po hodinovém klesání jsme konečně na průjezdné cestě dolů do údolí. Na protější straně v údolí je vidět široká cesta, která vede z hlubinných dolů. Už to nejsou takové malé štoly s kolejemi a vozíky co se musí tlačit, ale rovnou do nich zajíždí náklaďáky. Těží se tu snad v každém pohoří. Konečně jsme dole u řeky, ale tady se bude stmívat dříve. Je čas hledat plac. Je tu jedna vesnička za druhou. Sjíždíme do řečiště, kde se brodíme, až pod vysoké skály, kde nejsme na očích vesničanům, můžeme rozdělat oheň a v klidu zakempovat.
Ráno opět vodou zpět na cestu, která vede do městečka kde natankujeme, dokoupíme pečivo a za ním zase do hor M.Munellës. Žádné prudké stoupání ani klesání. Cesta tu je zařízlá pár metrů nad řekou či potoky s průzračnou či obarvenou vodou vytékající ze štol. U jednoho malebného potůčku s křišťálovou vodou zastavujeme na několik hodin. Voda tu skálu omlela, tak hladce že je jak skluzavka končící v tůni. Hned to jdu s dětmi vyzkoušet, dáváme oběd a i si vypereme zaprášená expediční trička. Na rozpálené skále rychle schnou. Vzhledem k tomu, že tu nejde nikde kempovat, musíme dál. Míjíme několik bývalých komunistických táborů nucených prací. Voda vytékající ze štol je načervenalá a zapáchá. Zde kempovat rozhodně nebudeme a musíme z údolí ven. Po několika hodinách konečně opouštíme tuto soutěsku v místech, kde se buduje nová přehrada. Hned vedle ní dálnice. Sedmá hodina na krku a k přehradě je to kus cesty, tak jí na 25 km využijeme. V městečku RRëshen dokoupíme buřty a za tmy stavíme na břehu stan a opékáme dobrotu.
Za zpěvu žab vstáváme a dnes nás čeká objet velkou přehradu Ligeni i Ulzës. Tato přehrada je jedna z mnoha zásobáren vody pro zavlažování a výrobu elektřiny. Ve městečku Milot dotankujeme . Kousek za ním, ve městečku Lac, se majestátně tyčí několik komínů v opuštěné velké továrně. Hned za ní začínáme šplhat do pohoří M.Rodhes. Kamenitá cesta místy zasekaná ve skále nás vyčerpává. Po hodině dáváme přestávku u zachovalých bunkrů. Nedovedu si představit, že sem museli jezdit vojáci a zásobování. Po další hodině jsme na hřebeni a dojíždíme SUV, které řídí desetiletý kluk. Když nás spatří, za jízdy se přehazuje asi s tátou. Řídí příslovím - co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. ? Projíždíme kolem skály, odkud vytéká po dlouhé době voda. Doplňujeme kanystry, poněvadž na vrcholu, kam míříme, nebude. Se soumrakem dojíždíme na vrchol, kde v 1600 m.n.m. nás zahaluje mrak, ale neprší.
Ráno nás budí zvonění zvonců ovcí, které se pasou kolem nás. Dnešní den se přesouváme k moři. Z vrcholu je krásně vidět ta modrá slaná louže. Po cestě míjíme velkou cementárnu, kterou jsme včera z dálky viděli a vypadalo to, jako odpalovací rampa na raketu do vesmíru. Za ní nám kříží náš směr magistrála, kterou se nám povedlo překonat v místech, kde jsou samá políčka a vodní kanály mezi kterými chvilku bloudíme. Potkáváme tu i jedno utopené tele v bahně značně v rozkladu. Most nám pomohl na druhou stranu, kde vjíždíme na poloostrov Kepi i Rodonit, kde na jeho konci zpřístupnili nové písečné pláže, na kterých dáváme oběd a koupačku. Přichází Ital s kamerou a ptá se nás, jestli si nás se čtyřkolkami může natočit. Prý točí dokument o albánském pobřeží. Za chvíli po něm přichází majitel kiosku, zda bych mu nepomohl spravit centrálu. Beru gollu a jde se na to. Byl to jen zaseklý plovák v karburátoru. Dostávám od něj dvě vychlazená pivka, která do nás jen zasyčeli. Je čas hledat místo ke spaní. Přejíždíme přes hřeben na pláž, kde jsme byli i loni ubytovaní. Zvoní telefon. Lukáš s Jirkou nás přijeli na svých Choprech navštívit, a svést se chvilku s námi. Večer vypráví, jak jim naložili motorku na přehradě Komani na malé loďky a převezli je 30 km na začátek údolí Valbone, které jsem jim doporučil. Bohužel čtyřkolky jsou moc velké a tuto přehradu už jsem 2x objížděl. Od kluků mám novou informaci, že se tam staví malý trajekt asi tak na 6 aut. Tak snad příští rok už se tam taky svezeme.
Ráno přehodnocuji, kam kluky vezmeme. Přeci jenom jejich těžké motorky nejsou dělané do terénu. Ukazuji klukům poloostrov. Jeho pláže, kostel a vojenskou minulost. Tam si dali mírný offroadek. Motorky odstavují pod stromem a zbytek jedeme na čtyřkolkách. S čelovkami na hlavách procházíme chodbami bývalé protinámořní opevnění. Potom už společně míříme k úpatí hor Thety. Nebylo to tak snadné. Na GPS jsem si zapomněl vypnout nezpevněné cesty a po šotolině, hlíně a louce dojíždíme ke kukuřičnému poli, kde se otáčíme zpět k asfaltové cestě. Kluci to za námi statečně dávají. Přitom asfaltka vedla 500 m za řekou, přes kterou jsme se nemohli dostat. Za tmi dojíždíme do dnešního cíle. Ještě nás čeká 300 m řečištěm k jeskyním, což čtyřkolky hravě zvládají. Lukášova osmnáctistovka se pomaličku prohrabává za námi. Rozděláváme ohýnek, opékáme buřtíky, ohříváme vodu na večerní sprchu a nafukujeme matrace pod výklenky jeskyně. Těžko by jste věřili že v 10 l vody se může osprchovat 7 lidí, ale jde to.
Po snídani se s Jirkou a Lukášem loučíme a mizíme do hor bádat. Je neuvěřitelné v jakých různých těžko přístupních místech jsou malé vesničky. Nad jednou takovou objevujeme krásný plácek se studnou. Spouštím do ní naše skládací umývadlo a vytahuji křišťálově čistou a ledovou vodu, kterou hned filtrujeme k pití. Také tu je kamenné napajedlo úhledně vysekané ve velkém balvanu, které čistím a napouštím. Kámen je od sluníčka rozpálený a po chvíli je voda teplá. Šimonek neváhá a v parném podvečeru se jde cachtat. Kousek stranou stavíme stan a děti nosí dřevo na večerní posezení u ohýnku.
Osmý, poslední den, je odpočinkový před cestou domů. Přeci jenom mě čeká 26 hodin za volantem. Jsme od hranic s Černou Horou pouhých 20 km a rozhodujeme se, že zůstaneme ještě jeden den na tomto místě. Kolem nás je spousta skalnatých útvarů připomínající naše Adršpašské skály, ale jen pár metrů vysoké. Jdeme je prolézt a pokochat se z nich. Tam, kde to šlo, mají mezi nimi vesničané políčka a pastviny, úhledně obehnaná kamennými zdmi a spletenými větvemi. Více v časopise QUAD
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2014
  • 940 zobrazení
otik13
  • květen 2018
  • 874 zobrazení
jara-moto-fan
30.7 2011 - Europa Truck trial Ostrava Vřesina (včetně posádek z MMČR)
Jako správný fanda Trucktrialu jsem po prověření kalendáře bedlivě hlídal víkend 30,31 7 2011. Jaké bylo moje překvapení, když toto datum bylo uvedeno i v pořadu Europa Trucktrial na sport5 no nic říkal jsem si nějaké náklaďáky tam budou tak co. Na stránkách trucktrialu nebylo o konané akci ani slovo a tak jsem se dovídal podrobnosti z diskuze. V sobotu ráno jsem vyrazil směr Ostrava. Z parkování jsem měl obavy (viz diskuze Mohelnice) a proto jsem auto zaparkoval ve Vřesině v nějaké boční uličce. Sice jsem se prošel, ale měl jsem jistotu, že nebudu auto lovit z bažiny pokud by odpoledne zapršelo a předpovědi nebyly vůbec dobré. Po příchodu jsem začal obhlížet depo a moc známých aut jsem tam neviděl, ale jak jsem se blížil ke konci obhlídky tak jsem narazil na modré Pragovky. Jakmile jsem zahlédl zebru tak jsem věděl že Jansa s Liazem tu je taky. Po přebrodění bažiny a bahýnka v rozježděných kolejích (vysoké holiny opět slavily úspěch) jsem se dostal do samého areálu.
Po obhlídce a nějaké době vyčkávání konečně stroje a posádky vyrazili ke zdolávání vytyčených sekcí. Řidiči se snažili popasovat s vytyčenými sekcemi i všudypřítomným blátem. Trochu mě mátlo rozdělení skupin sice to komentátor vysvětloval, ale mě se zdá rozdělení v MMČR mnohem více objektivní a spravedlivější (nevím proč byl 4x4 LIAZ, který je něco jiného než MAN 6x6 se všema řiditelnýma náparavama byly ve stejné skupině a to samé u pragy V3S). Občerstvení v areálu dostatečné a bohatý výběr různých pečených a smažených dobrot, nikde se u stánku netvořili enormní fronty (zdržení cca 3 min) rovněž stánků s pivem a to i nealko dostatečný. Každopádně byla to opět pěkná podívaná na to co tito muži a ženy s těžkýma náklaďákama dovedou. Akce se opět vydařila, počasí vyšlo akorát ani teplo ani zima teplota cca 20°C a občas vykukující slunce zajistily pohodový den. Bláto nevadilo byl jsem vybaven na horší předpověď, opět mě nezklamali diváci, kteří přestože celý týden pršelo přišli v teniskách a dokonce jsem vyděl i žabky a snažili se dostat k blíže k nějaké sekci a divili se, že je tam bláto, dobře jim tak Již se těším na další nějakou vydařenou motoristickou akci.
více  Zavřít popis alba 
  • 30.7.2011
  • 869 zobrazení
tulda12
  • březen až červen 2018
  • 905 zobrazení
Reklama