Hledání

112 vyhledaných výsledků
AKCE -30 % s kódem
Valentýnská 30% sleva
Oslavte Valentýn s fotodárky Rajče.
Kód: Valentynska Valentýnská 30% sleva
m181182s
O víkendu 15. a 16. 6. 2019 se vydali 4 stateční z 8. A (Erik, Martin M., Tereza a Kamila) na cvičnou expedici s názvem “Údolím říčky Bobravy”. Trasu 15 km sice naplánovali nenáročným terénem, avšak s minimálně 10 kg na zádech a v téměř 30°C to není zase až tak jednoduché. Navíc jsme byli všichni pro komáry doslova k sežrání. Během cesty pořizovali fotodokumentaci k vytvoření elektronického herbáře. Dalšími podmínkami bylo uvaření alespoň jednoho teplého jídla a přenocování ve stanu. To vše bez jakéhokoli spojení se světem (mobilní telefony (až na jeden zapečetěný v batohu jednoho z účastníků) nechali doma). I přes běsnění přírodních živlů všichni 4 expedici nejen dokončili, ale také zjistili co vydrží, jak pracuje a jak se chová jejich tělo v nekomfortních podmínkách. Drobné mušky, které se vyskytly v průběhu budou vychytány do 7. a 8. září, kdy je čeká ostrá expedice. Na té už dospělý dohled neřekne, neporadí ani slovo. Tak jim držte palce. Poděkování: Adamovi za bravurní komunikaci se starosty Ořechova a Želešic ohledně lokace místa přespání (kvůli nemoci se nemohl expedice zúčastnit); dále dospělým členům DofE týmu: paní učitelce Koryčanské za efektivní koordinaci schůzek DofE a příprav na expedici a hlavně paní učitelce Novákové za ochotu, obětavost a perfektní spolupráci při výběru materiálního vybavení a podporu na samotné expedici.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.6.2019
  • 49 zobrazení
emikes
PŘÍBĚHY NAŠICH SOUSEDů
Eva Mikešková
Bystřice pod Hostýnem / Chvályhodný počin mají za sebou účastníci slavnostní prezentace příběhů, které by neměly zůstat zapomenuty. Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt neziskové organizace Post Bellum pro žáky osmých a devátých tříd. Mají za úkol vyzpovídat pamětníka, natočit vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument.
V kinosále Sušil se představily týmy z Bystřice pod Hostýnem, Rajnochovic, studenti holešovského gymnázia a soutěžili také zástupci ze Šumperska. Před pamětníky ožívaly jejich vlastní osudy viděné očima dětí. „Zachování historické paměti je důležité. Aby děti věděly, že lidé nebyli zavíráni jen za krádeže, podvody, ale za to, že bojovali za demokracii,“ pronesla senátorka Šárka Jelínková, která nad akcí převzala patronát.
Vybrat z deseti projektů tři nejlepší nebylo vskutku lehké - scénky, animace či dramatizovaný přednes, všechny výstupy se silným poselstvím plné emocí si zaslouží obdiv a poděkování. Snad by se tyto práce ani neměly klasifikovat. Dá se vůbec ve třech minutách prezentovat půlroční týmová spolupráce? „Zvláštní poděkování patří učitelům, motivovat děti k práci navíc není jednoduché. Trpělivě s nimi poslouchat starší, protože to, co oni, jim už nikdo neřekne. Zpovídejte, ptejte se, protože za chvíli nebude koho…“ radila odborná porota, aby si mládež nemyslela, že život není jen procházka růžovým sadem.
Porotce nejvíce zaujal příběh Dáma s tiskárnou, který zpracovala bystřická ZUŠ pod vedením Štěpánky Maliňákové. „Nejtěžší bylo vejít se scénkou do tří minut, osekat slova, aby se ale zachovalo to důležité poselství. Hlavně jsme nechtěli udělat paní Krčmářové ostudu,“ radovala se vedoucí učitelka. Čtyřiadevadesátileté Miladě Krčmářové se po vyhlášení vítěze rozklepala kolena: „Jsem celá dojatá a nadšená, nevěřila jsem, že děti s mým obyčejným příběhem vyhrají.“ Ztvárnit právě její osud, zabavení rodinné firmy a její pracné obnovení po revoluci, byla pro vítězný tým čest. „Už vím, jaký je recept na dlouhověkost –nezdolný optimismus paní Kčmářové a její pozitivní přístup k životu,“ řekla Maliňáková.
Co bude s příběhy pamětníků dál? Všechny nahrávky se chronologicky ukládají do databáze Paměti národa, která je přístupná zdarma. Žádný z příběhů nebude zapomenut.
více  Zavřít popis alba 
  • 6.6.2019
  • 333 zobrazení
palko1963
Blatnická hora vlastně ani není žádná hora, jenom takový malý kopeček, poslední na okraji Bílých Karpat, s poutním kostelíkem Sv. Antonína. Nikdo tady tomu neřekne jinak, než "Antonínek". Já jsem se vydal na takovou delší procházku přes toto krásné místo z nádraží v Blatnici, kde vlak zastavuje jen na požádání. Prošel jsem po loukách a polích až do Lipova a vrátil se vlakem domů.
více  Zavřít popis alba 
16 komentářů
  • březen 2019
  • 147 zobrazení
mois
„Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejný věci. Třeba kulaťoučké jablíčko. To neřeknete jinou řečí. Angličan musí říct “a litte round apple“, malé kulaté jablko…. Tomu přece chybí barva i vůně.“
— Jan Werich český herec, dramatik a spisovatel 1905 - 1980

Zdroj: https://citaty.net/temata/jablko/
více  Zavřít popis alba 
30 komentářů
  • 13.2.2019
  • 79 zobrazení
tomesm
...nikdo z nás tomuto zařízení v Žabinách neřekne jinak...prostě to máme "zažitý"...a tak nový název v podstatě vůbec nectíme...to nám však nebrání tady trochu posedět. popít a hrábnout do strun...
více  Zavřít popis alba 
  • 8.2.2019
  • 121 zobrazení
hankakn
Někde neví co se sněhem a někde se ho nemohou dočkat. V pondělí u nás také konečně napadlo asi 12 cm, tak jsem to šla zdokumentovat. Prošla jsem se parkem, pak do kopce k bývalému přírodnímu amfiteátru, který už pár desítek let chátrá, pak zase z kopce k hospůdce kde to v létě žije, ale dnes jsem si téměř všude musela prošlápnout cestičku sama, nikde ani živáčka. Pak jsem to vzala po pravém břehu řeky Jihlavky, u nás jí nikdo Jihlava neřekne, k jednomu z posledních zastavení, které vytvořil pan Josef Zahradník. Zastavení nese název Ptačí hotel a je u cesty mezi parkem Réna a Stříbským mlýnem. Cesta zde byla zpevněna a pro bezpečnost chodců a cyklistů zajištěna tematickými dřevěnými bariérami. Než jsem se dostala k vytvoření alba, tak je u nás zase zeleno.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 28.1.2019
  • 98 zobrazení
jamilao
Kdyby to byla jedna či dvě, neřeknu. Ale ono jich bylo postupně šest! :-)
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 22.1.2019
  • 41 zobrazení
daniel-cino
ALB 759 - jen malý kousek od Buchlova je kopec zvaný Modla, kterému se však jinak neřekne než Barborka. Na jeho vrcholu se nachází kaple svaté Barbory, která je naším cílem. Potkali jsme se zde s celkem ochotným průvodcem, který nám v rychlosti odvykládal zajímavosti o kapli, poslal nás na ochoz a výstavu a utekl před kapli na sluníčko ...
více  Zavřít popis alba 
94 komentářů
  • 27.7.2018
  • 103 zobrazení
jezdikpe
Fotky nic neřeknou, jen napoví, jak je tam krásně.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 15.4.2018
  • 45 zobrazení
suof
PŘEDLONI MI KAMARÁD AGI PRODAL BRUSLE. TEPRVE LETOS JSEM SE JE VYDAL DO DÚBRAVY NA RYBNÍK, KTERÉMU U NÁS NIKDO NEŘEKNE JINAK NEŽ KAČEŇÁK, JE VYZKOUŠET. PŘED TÝDNEM ARKTICKÝ VÍTR JEŠTĚ VZDOUVAL VLNY NA HLADINĚ. PO TÝDNU CELODENNÍCH MRAZŮ JE SNAD TLOUŠŤKA LEDU DOSTATEČNÁ. NÁSLEDUJÍCÍ TÝDEN UŽ MAJÍ TEPLOTY STOUPAT NAD NULU, DNES ODPOLEDNE UŽ TEPLOMĚR VYSTOUPAL NA +1 °C. MÁM POSLEDNÍ MOŽNÁ DVA TŘI DNY NA BRUSLENÍ. PŘICHÁZÍM S PEJSKY K RYBNÍKU. OBOUVÁM BRUSLE, TY SILNÉ PONOŽKY, KTERÉ JSEM SI NEVZAL CHYBÍ. TUHÉ BOTY NEJDOU DOSTATEČNĚ UTÁHNOUT A TROCHU I TLAČÍ. PRVNÍ NESMĚLÉ KRŮČKY , HMMM, NENÍ TO JAK ZA MLADA. ZKOUŠÍM A JDE TOP ČÍM DÁL LÉPE. DOPŘEDU, BRZDĚNÍ, DOZADU I UŽ I PŘEŠLAPOVÁNÍ. LED TAKÉ NENÍ VŠUDE NEJKVALITNĚJŠÍ. NA MNOHA MÍSTECH JSOU NA POVRCHU ZAMRZLÉ ŘASY. ALE SU SPOKOJENÝ. NEJMÉNĚ HODINU JSEM VĚNOVAL TOMUHLE SPORTU. PŘEZOUVÁM SE A JDEME PO BŘEHU RYBNÍKA K MYSLIVECKÉ CHATĚ. NACHÁZÍME V LESE UKRYTOU BETONOVOU NORU. PŘIPADÁ MI TO JAKO ILEGÁLNÍ CVIČIŠTĚ PRO NORNÍKY, JELIKOŽ UŽ SE NESMÍ VYUŽÍVAT ŽIVÉ LIŠKY. NORA MIZÍ BŮHVÍ KDE POD ZEMÍ. DÁLE JDU K ZANEDBANÉ MYSLIVECKÉ CHATĚ. OKAPY CHYBÍ LÉTA. ZASLOUŽILA BY LEPŠÍ PÉČI, KTEROU MĚLA PŘED LETY ZA ČASŮ LIDOVÉ MYSLIVOSTI, KDY BYLA VÍCE VYUŽÍVÁNA. VEDLE PADL VELKÝ TOPOL ZUBY BOBRŮ. DALŠÍ JE NAČATÝ. JEDNOHO BOBRA ZAHLÉDNU V RÁKOSÍ. MUSÍM ODVOLAT ELŽU. PO HRÁZI POTOKA SE VRACÍME K DOMOVU. PŘECHÁZÍME POLE K ZÁSYPU. LEŽÍ ZDE ČERSTVĚ VYVRŽENÉ VNITŘNOSTI, ZŘEJMĚ SRNCE. MYSLIVEC HO ZÁKEŘNĚ NALÁKAL NA POTRAVU V ZÁSYPU PŘED HLAVEŇ SEDÍC NA POSEDU. SE ZÁPADAJÍCÍM SLUNCEM PŘICHÁZÍME DOMŮ.
více  Zavřít popis alba 
  • 4.3.2018
  • 67 zobrazení
marcopolo11
Jestlipak víte, že tady, na severním Plzeňsku, je místo, které se už od roku 2012 pravidelně objevuje ve všech mezinárodních žebříčcích nejděsivějších míst světa? Památka je tak ve společnosti takových děsivých lokalit, jako jsou třeba les sebevrahů v Japonsku, ukrajinské město Pripjať opuštěné po havárii v černobylské jaderné elektrárně nebo brazilský Hadí ostrov plný těch nejjedovatějších plazů.
Když tvořil studet Jakub Hadrava svou bakalářskou práci, jen těžko mohl tušit, že jeho dílo vzbudí doslova světovou senzaci. Dvaatřicet sádrových soch věřících, kterým dnes už nikdo neřekne jinak, než duchové, se stalo pro mnoho lidí na světě synonymen tajuplnosti - jistě by se tak ale nestalo, pokud by nebyly zasazeny do tak působivého místa, jako je chátrající kostel sv. Jiří v Lukové...
více  Zavřít popis alba 
222 komentářů
  • 12.9.2017
  • 313 zobrazení
zdenekh
Prostě courání po Brdech... A kdyby se někdo ptal: "řekni, kde ty kempy jsou, co se s nima mohlo stát", tak neřeknu... Hledejte sami... ;-)
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • září 2017
  • 69 zobrazení
cervinka
Korsika je z části autonomní, má svoji vládu, regionální parlament, vlajku, hymnu i jazyk. Korsičané se považují za nezávislé a Francii ignorují. Jsou hrdí a silně národně uvědomělí. Jak už ostatně utlačované národy bývají. Jejich národní vlajka má na bílem podkladě useklou hlavu Saracéna.
Francie ji nechává žít si svým vlastním životem. Ať si klidně mluví tím svým nářečím a ty vlajky jim tu taky můžou plápolat. Je jich 322 tisíc. V historii nikdy nezávislí nebyli, a i když ti to neřeknou, tak dobře vědí, že nezávislí být ani nemohou. Krom toho díky nám mají slušnou životní úroveň.
kde jsem byla?ne ve Francii. Tohle je Korsika. To je něco jiného !
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 329 zobrazení
ladafotky
Seděl jsem v pravé poledne se šerifem na zápraží před jeho kanceláří. Přemýšleli jsme, jak se zbavit Maxe Robberyho a jeho bandy neboť již několik měsíců přepadali dostavníky, drancovali vesnice a všelijak ztrpčovali, již tak bídný život našeho lidu. Znenadání jsme zaslechli rychle se blížící rachot a nad střechami domů zvedající se prach z cesty. Za okamžik se z uličky vyřítil poštovní vůz a prudce zastavil před poštou. Naše pravačky se podvědomě snesly k opaskům. Nebylo ale čeho se obávat. Z vozu vyskočilo pár znavených cestujících a poslíček, který si přes ramena přehodil poštovní pytel a šel ho odevzdat na stanici. Nezdržel se dlouho. Za několik minut se ve dveřích objevil v jedné ruce s prázdným pytlem a v druhé s velkou bílou zapečetěnou obálkou. Rozhlédl se před sebe a naše oči se na okamžik střetly. Tělem mi proběhlo krátké nervózní zachvění. Poslíček se váhavým a pomalým krokem vydal přímo proti mně. Naše oči na sebe stále hleděly. Zastavil se asi tak pět stop přede mnou. Natáhl ruku a podal mi bílý list. „Toto psaní je pro vás, pane“. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Obával jsem se nejhoršího. Na rudé pečeti byla dvě velká písmena. M a R. Druhým okem jsem pokradmu zahlédl šerifa, jak si otírá zpocené čelo a sahá pod židli pro láhev whisky. Jakmile jsem uchopil psaní od poslíčka, rychle se otočil a co mu síly stačily, utíkal k poštovnímu vozu, který se již pomalu rozjížděl. Dveře byly ještě otevřené a poslíček byl v mžiku uvnitř. Za krátkou chvíli byl vůz již kdesi v dáli, jen žlutý prach od jeho kol pomalu usedal na zem.
„Pozdrav od Maxe Robberyho“, pronesl se zachvěním hlasu šerif. „Říká se, že kdo od něj dostane obálku s červenou pečetí, je s ním amen“. Stále jsem stál nehnutě na zápraží a v ruce držel list. „Jacku“, tak se jmenoval šerif, „tentokrát se Max Robbery mýlí. Nadešel čas, který ukončí psaní jeho dopisů“. A chvatně jsem přelomil pečeť. Někde v dálce v tu samou chvíli zazněl výstřel. V několika následujících minutách jsem nahlas přečetl dopis. V listě stálo:
Drahý příteli. Mnoho Sluncí přešlo po obloze od východu k západu, mnoho vod proteklo korytem Klikaté řeky, mnoho zvěře v našich lesích odešlo do věčných lovišť. A protože po každém odtání sněhů udělám zářez do totemu, spočítala naše rada starších, že mi je již 55 zim. Nebylo to jednoduché. Počítání se konalo za zvláštního obřadu a trvalo tři dny a tři noci, než muži určili přesný výsledek. Hluboce jsem se radě starších poklonil před jejich počtářským uměním. Vzbudilo ve mně takový obdiv, že jsem po krátkém přemítání vyhlásil konání slavnostního potlachu. Zúčastní se ho celý náš kmen a také několik přátel z mých cest za hranice Velkého Města. K těm přátelům patříš i ty, s kterým jsem svedl řadu gentlemanských soubojů na šlapohybu a samozřejmě tvůj nedaleký soused Nespoutaný Jardo, na jehož ranči jsem strávil nejednu noc. Dodnes při dlouhých zimních večerech, kdy sedí náš kmen kolem ohně, vyprávím neuvěřitelné historky z časů strávených ve vašem městečku. Přijměte proto toto pozvání jako příležitost potkat se se starými přáteli a zavzpomínat na dávné časy, kdy jsme byli ještě mladí bojovníci. Potlach se koná ve Velkém Městě, v posvátném vigvamu, který je postaven z hlíny spálené v ohni. Domluvil jsem. M R.
Na chvíli jsem se odmlčel. Šerifovy oči na mě tázavě hleděly. O pisateli tohoto dopisu, mém dávném příteli, totiž Jack neměl vůbec ponětí. Naše hrdla jako by znenadání vyprahla. Beze slov jsme si navzájem podali láhev Trigger whisky. A tím také nastal čas prozradit šerifovi, kdo je onen M R. Šerif se zaujetím naslouchal mému vyprávění.
„S jistotou to už dnes neřeknu, ale je to jistě víc jak dvacet pět zim. To jsme byli ještě mladí chlapci, ale postupně se měnící v muže. Zavítal jsem tehdy poprvé v životě do Velkého Města navštívit mého bratrance, který tam žil od narození. Jako venkovský chlapec jsem byl zvědav, jak takové město vypadá a jak se v něm žije. Od prvního okamžiku jsem byl uchvácen. Bratranec poznal, jak mocně na mě všechno toto působí a abych se trochu odreagoval, vzal mě sebou na rozlehlou rovnou louku s jakýmisi bílými tyčemi. Se svými kamarády se oblékl do stejnobarevných šatů s nápisem Vibromax. Pak se hoši rozběhli a začali kopat do kulaté kožené koule. Všelijak na sebe pokřikovali, někdy zvedali ruce nad hlavy, jindy se zase na sebe zlobili a častovali se sprostými nadávkami. A tam jsem mého přítele spatřil poprvé. S úsměvem na tváři vesele pobíhal s hochy po zelené louce, havraní vlasy za ním vlály, byla z něj cítit síla mladého života. Už jako malý chlapec byl velice chytrý a důvtipný a tak se záhy už v rané dospělosti stal obávaným stopařem. Od svého kmene dostal prazvláštní indiánské jméno - Miloš Rosenbaum. M R.“
Šerifa mé vyprávění zaujalo. „Musíš do Velkého Města ihned vyrazit. Rád bych se dověděl, co dnes tento chlapík dělá a jak se mu daří. Jestli je stále dobrý stopař, mohl by nám pomoci dopadnout Maxe Roberryho“, pravil šerif. Osedlal jsem tedy koně a nejdříve se zastavil na ranči Nespoutaného Jardo. Bral jsem za samozřejmé, že na této cestě bude mým druhem. To jsem se však mýlil. Našel jsem ho, jak nervózně chodí po svém dvorku sem a tam. „Tentokrát tě můj milý příteli nemohu doprovodit. V poslední době jsem nějaký neklidný. Cítím takové napětí. Jakoby se mělo něco stát. Nemohu tedy opustit svůj ranč. Buď na cestě opatrný a vyřiď drahému Milošovi mé pozdravy“. Po těchto slovech jsem ranč opustil a sám na svém koni a s nabitými kolty jsem se vydal do Velkého Města.
Po třech dnech jsem stanul před branami posvátného vigvamu. U jeho vstupu se tyčil mohutný totem. Samotný vstup střežil stařičký, snad stoletý šedovlasý indián. Zřetelně jsem vyslovil heslo, které bylo zašifrováno v dopise, a starý muž mi pokynul, abych vstoupil. K mé radosti jsem Miloše našel v plné síle, znamenité náladě a oblečeného ve sváteční šat. Jakmile se dostavili všichni hosté, stoupl si na vyvýšené pódium a všechny srdečně uvítal. S ním tam stál také neznámý cizinec, který po celý večer ukazoval pohyblivé obrázky. V ruce měl mluvící hůlku a jeho hlas vycházel z černých dřevěných krabic. Stejně tak jako hudba. K mému úžasu jsem však hudebníky nikde nespatřil.
Slavnostní potlach se nadmíru vydařil. Celý večer panovalo nevázané veselí, pilo se mnoho rezavé hořké vody, stoly se prohýbaly nevídanými pochutinami, ženy a muži předváděli divoké tance, neustále se ozýval smích. Miloš byl podarován mnoha vzácnými dary. Na oplátku tedy vyprávěl napínavé příběhy ze svého života a všichni hosté nadšeně tleskali. A v dobré náladě také tento potlach po dlouhých hodinách skončil. Když jsem se pomalu vyloudal z vigvamu, našel jsem starého strážce stále bdícího.
Cesta zpátky mi uběhla rychle. Spěchal jsem. Vracel jsem se za šerifem s příslibem od Miloše, že nám pomůže vystopovat a nakonec dopadnout toho zlosyna Maxe Roberryho. Začínal jsem tušit, že dojde k nelítostnému souboji MR proti MR.
Kategorie: oslavy
více  Zavřít popis alba 
  • 10.6.2017
  • 70 zobrazení
polymorf
Na okraji Vyškova, v místní části zvané Dědice, se nachází bývalý Posádkový Dům Armády. Jednalo se o takový kulturní armádní centrum. Vyškovští mu jinak neřeknou než "PédéÁčko". Je spjat s mnohýma vzpomínkama místních obyvatel. Sloužil nejen pro armádu a jejich rodiny, ale taky pro ostatní civilní obyvatelstvo. Promítalo se zde kino, konaly se zde soutěže krásy, plesy, soutěže pro děti aj. Spousta vojáků je už tzv. "přespolních" a ve Vyškově nemají rodiny ani vztah k tomuto místu. Kvůli snižování stavů v armádě, malému využití budov a nerentabilnosti provozu, se rozhodla armáda objekt prodat (asi v roce 2011). I po 6ti letech bývalé pracovnice tohoto PDÁčka mluví o tomto místě se slzami v očích a vzpomínají co tu všechno prožili. Čas ukáže, jestli se najde nový kupec a dojde k rekonstrukci nebo k úplné demolici.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 1.6.2017
  • 356 zobrazení
lotusesprit
Chaloupky - Lovecký zámeček byl postaven italským rodem Collalto v 17. stol. přestavbou původní lesovny. Collaltové ji získali po třicetileté válce v rámci konfiskace majetků Albrechta z Valdštejna (jako součást brtnického panství). V dobách morové rány v nedaleké Brtnici (pol. 18. stol.) vzniká v okolí zámečku osada Chaloupky. Po ní získává název i zámeček. Dneska se obec jmenuje Nová Brtnice, ale nikdo z místních jí neřekne jinak než Chaloupky. Po té, co je postaven nový lovecký zámeček Aleje (http://lotusesprit.rajce.idnes.cz/aleje ), Chaloupky se stávají opět hájovnou a sídlem lesních správců. Na základě Benešových dekretů byl majetek neprávem zkonfiskován a přešel do správy státních lesů a v šedesátých letech byl tento majetek Collaltům vyplacen. V roce 1993 si od Lesů ČR pronajímá objekt Český svaz ochránců přírody a o rok později objekt kupuje pro účely střediska pro výchovu a vzdělávání v přírodě. To nyní spravují Chaloupky o.p.s. školská zařízení pro zájmové a další vzdělávání. V letech 2002–2004 proběhla rekonstrukce a dostavba střediska, které z kapacitních důvodů přestalo vyhovovat stále se zvětšujícímu zájmu.
více  Zavřít popis alba 
  • 7.5.2017
  • 61 zobrazení
kockoslon
Jarní Nákolácký sraz Praha 2017.
Letošní sraz by se mohl přejmenovat na smutný, černý, okradený, ale skoro jako v pohádce s dobrým koncem se na něj bude doufám vzpomínat jen s úsměvem. Po zimní debatě jsme se konečně domluvili, že letošní jarní sraz bude v Praze se základnou v Braníku na cyklostezce A2.
Na páteční první vyjížďku se nás sešlo skoro deset, byla naplánovaná po místních parcích Prahy 4 a jejich vodních nádržích. Bylo po dešti, takže bylo hodně kluzko a mokro. V Braníku na zelené jsme to neměly s Radkou projeté a tak jsme zabloudili kousek od kempu. Do hospody ve Vestci jsme přijeli akorát, kdy byl čas oběda. Přidali se k nám nový cyklisté z Olomouce, Jana s Tomášem a Standa z Uherského Brodu.
Sobotní trasa byla po ránu společná s bikery, ale u studánky na zelené u Cholupického potoka jsme se rozdělili. Tady proběhl dnešní první pád, ale k žádnému zranění nedošlo, jen nějaká modřina na pozadí později bude. Petra tak pokřtila své nové kolo. Na letiště Točná jsme dojeli po pohodlné asfaltové cestě, u letadla počkali, až dojedou i ti vzadu. Šipky, co jsem namalovala před týdnem omyl déšť, ale na lesní cestu jsme trefili. Pod statkem na Nouzově se ztratili leháči a někomu praskl řetěz. Díky zdržení jsme museli vynechat vrch Šance, jen jsme zajeli na vyhlídku nad Břežanským údolím, ještě pořád jsme v Praze. Ve vesnici jsme se opět potkali se ztracenými lehokolisty a po poli kolem osamoceného a památného stromu jsme dojeli do Dolních Břežan do Olivova pivovaru na oběd. Další plánovaný vrchol bylo oppidum a Zvolská homole, ale ty jsme si nechali na někdy jindy a nejkratší cestou jsme jeli do Zahořan do místních brodů. Radek obhlédl prví brod a odjel po silnici. My ostatní jsme statečně projížděli jeden brod za druhým, celkem jich je 13, ale nikdo je prý nepočítal. A protože se nám v brodech líbilo, přidali jsme ještě další na přitékajícím potoce a do vesnice Březová jsme si ještě pár menších brodů po žluté projeli. Vody a bahna bylo opravdu dost. Na kopci na nás čekal čistý Radek, který si užil výjezd na kopec a skoro 9 km sjezd, vyhlídku nad řekou a lesní červenou. I pro nás ostatní to dnes bylo už jen z kopce dolů, ve Vraném jsme zastavili na malé občerstvení, místní hospodský by stejně nic většího nenabídl. Po cyklostezce plné cyklistů a bruslařů se vracíme zpět do kempu. Část nás přejede lávku na Zbraslavi a pokračujeme po levém trochu klidnějším břehu. Krátce zastavujeme u Modřanského jezu, mezi vodáky je znám jako nejnebezpečnější jez na Vltavě. Přejedeme Branický most, kterému se neřekne jinak než „most inteligence“, protože byl postaven v 50 letech minulého století právě intelektuály. Do kempu je to jen pár šlápnutí. Bikeři už jsou také zpět, lehce potrhaní a zabahnění zrovna jako my. 53 km, 754m
Neděle je sídlištní, vede ji Radka a i my Pražáci jsme takhle po sídlišti snad nikdy nejeli. Já se odpojila v Sobíně a nějak jsem netrefila oboru Hvězdu, ale kolem krematoria v Motole jsem jela jako ostatní.
Pondělí bylo smutné, když Radek nenašel svoje lehokolo v kuchyňce, kde parkoval od čtvrtka. Prolezli jsme snad každý kout kempu a dlouhé dvě hodiny čekali na příjezd policie. Nakonec se toho ujala Radka a Valdek, já se skupinkou pěti jedeme ještě jednou na letiště Točná, tentokrát Modřanskou roklí. Vlivem události v kempu moc nevnímáme novou instalaci a výstavku drátěných zvířat. Polní cesty oschly, z jednoho místa jsou dokonce vidět zasněžené Krkonoše a Lelek bezpečně poznává Bezděz. Bikery navedu na kořenovku, s dámami dojedu k cestě, po které jsme v sobotu vyjížděli k letištní ploše, rozloučím se a budu se těšit na příští sraz a doufám, že i ohlasy na tenhle právě končící budou jen dobré. Děkuji všem, co přijeli.
V úterý 9. 5. 2017 se našlo Radkovo speciální lehokolo. Vyvěsila jsem leták s kolem na stezku a náhodný chodec, který byl zároveň policista, věděl, že kolegové na služebně na Pankráci zabavili v pondělí ráno divné kolo v jednom podezřelém bytě v Braníku. A to je definitivní konec za letošním srazem a těšíme se na ten příští.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2017
  • 147 zobrazení
jcrha
  • květen 2017 až prosinec 2019
  • 115 zobrazení
mpa9
Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj,
mý šedivý vlasy mi za pravdu daj.

„...a těšim se, až si s Petrou vlezeme do postele a budeme si číst to tvoje povídání o vandru“, říkal mi Wabi v sobotu, tuším, že při sestupu pod jizerské vodopády, na mé snažení ohledně vyprávění k vandráckým albům na Rajčátku. Tato věta mi zavdala k tomu, že vlastně nevím, o čem mám psát. Přitom právě ty první uvozovky a tři tečky se objevily na obrazovce mého notebooku v pondělí 23:33, tedy zhruba půl hodiny po tom, co jsem si šel lehnout a za usilovného přemýšlení a poslechu písniček bratří Ryvolů na dobro noc se snažil dát dohromady první větu pro tento vandr. Že by: Tento vandr stál opravdu za to? Uvidim... Nechám to na zítra... Proč tomu tak bylo? Na zítra... Dobrou ;-)

Až někdo ti, hochu, vo Islandu řekne,
svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej,
kdo slovíčko dobrý vo tom kraji cekne,
je dočista blázen, a ty se mu směj.

Tento vandr stál opravdu za to. Touto větou bych mohlo začínat každé vandro-album a pokaždé bych měl pravdu. Jenže na tento vandr jsem se opravdu Těšil. To velké „Té“ tam nedávám náhodou. I když mám zimní vandry opravdu v lásce, toho jarního jsem nemohl dočkat a dlouho si představoval, jak budu pobíhat po moravských kopcích okolo Lanškrouna. Moment... Fotky z Jizerek a v textu Morava? Mno jo... Původně bylo v plánu dobývat s Kachnou a Drobkem moravské rozhledny. Jenže z plánu sešlo (klukům to nemám za zlé) a já se cítil jako ten, co mu nevyjde vysněný vandr. Naštěstí jsem dostal spásný nápad a přes Kachnu zorganizoval záchranu mé soužené duše (samotnému se mi ještě jet nechtělo, noci jsou ještě dlouhé). Najednou mi zazvonilo neznámé číslo a tam Wabi, že navrhuje Jizerky a Valhalu. Jasně! V tuhle chvíli bych jel kamkoliv! Bylo nebylo, a my jsme vyjeli...

Kdo kanady prodřel v tom pohřebním koutě,
kdo šedivý vlasy z tý hrůzy teď má,
kdo viděl ty stíny, co do hrobu zvou tě,
ten třesoucím hlasem mi za pravdu dá.

Psaní o tom, že jsme se setkali v Praze a autem dojeli k liberecké zoo, vynechám. Není to trampské. Od zoo jsme ovšem vyrazili na Libereckou výšinku, kde jsme si dali pivo/limo a po hodině (!) jsem se já dočkal hotovky („no víteco tři rodiny námtady přišli počkejtesiještě deset minut“). Nenaděláš nic... V plánu jsme měli dobýt 2 místa: Valhalu a bájný camp Kapitána Kida Island. Cesta k prvnímu bodu rychle ubíhala, drze tyčící hřebínek jsme bez problému vyšlápli a od rudolfovské elektrárny šlapali do jizerských kopců. Po nedlouhém hledání jsme našli Valhalu v celé své kráse, ovšem se vstupy do podzemí pod sněhem. Bylo by moc riskantní klouzat se dolů, tak jsme to vzali alespoň po povrchu a pokračovali okolo přehrady na onen bájný camp Kapitána Kida - Island. Ten jsme taktéž museli hledat, ale opět to nebylo nic hrozného. Tento krásný camp v lese ponurém dostál svého jména. Ač měli jsme přes den počasí krásné, na Islandu opravdový uragán. Ani oheň nešel udržet. Ten, mocně podporovaný větrem, sežehnul malé větévky dříve, než od nich chytly ty větší. Nezbývalo tedy nic jiného než najít úkryt za balvany a jít na kutě.

Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj,
mý šedivý vlasy mi za pravdu daj.

Stejně jak pátek, tak i sobotní ráno (poledne, večer) bylo bez mráčku. Wabi ještě spal, a tak jsem se vydal na průzkum campu. Pod převisem a vedle něj bylo nastláno z jehličí, zřejmě pozůstatek po posledních návštěvnících. Převis byl v tu dobu nepoužitelný, kvůli vodě z tajícího sněhu, která stékala po skále a skapávala přesně do míst odpočinku. Stejně nepoužitelné bylo prostranství s ohništěm před převisem, kde byla halda mokrého sněhu. Nějací blbci proto vedle udělali nové ohniště přímo u kmene stromu. Nechápu... Taktéž někdo z dlouhé chvíle porazil strom, který těsně minul převis. Jak jsem psal... Nechápu... I přes všechny ty negativa má tento camp neuvěřitelné kouzlo, které umocnilo neuvěřitelný výhled ze „střechy“ směrem na západ. Vítr/slunce chladil/pálilo do zad a já se hodiny (2) kochal tím neuvěřitelným pohledem na Lužické hory. Do provlhlé kempovky (kterou někdo do výklenku vložil opravdu blbě) jsem zaznamenal svoji „hlubokou myšlenku“. Jakou? Jděte si ji tam přečíst! Splníte i hlavní pointu. Po probuzení Wabiho (druhá hodina kochání) jsme se nasnídali a prodiskutovali trasu. Chtěl jsem navštívit vodopády (Wabi: „Jasně“!) a výhled z Ořešáku (Wabi: „Jasně“!). Mno, tak jsme šli. Začátek byl nádherné prolnutí zimy a léta. Byli jsme v tričkách s krátkým rukávem, já v kraťasech, a pod námi křupal sníh. Paráda! Překvapila nás neuvěřitelná spousta křišťálové vody v pramínkách, potůčcích, potocích a říčkách. Všude tekla nádherná, průzračná a pitná voda. Velké dilema pro Wabiho začalo při sestupu na křižovatku pod vodopády. A na této křižovatce se to stalo! Wabi sežral hada! Přemluvil jsem ho totiž pro společný výstup na vodopády a Ořešník. Jeho nohám se to nelíbilo - trpěly! Ale Wabi nevydal ani jednu hlásku. Jen na konci si postěžoval na Kachnu, ale to je v pořádku ;-D. Doufám, že mi jednou toho hada odpustí a že pohled na úchvatné vodopády a výstup na vrchol Ořešníku s dalekým výhledem do kraje převáží veškeré zápory. Cesta dolů byla stejně náročná, jako cesta nahoru. Zde trpěly nohy nám oboum. V Hejnicích se naskytl krásný okamžik. Procházíme starobylými uličkami Hejnic, když tu Wabi: „Hele tyhle domy znám, vypadají stejně jako na fotkách, co mi ukazoval kamarád, tenhle dům mi je povědomej“. Sejdeme níž a on tam Jirka v celé své kráse, dokonce oslavujíc narozeniny. Chvíli jsme pokecali, připili na zdraví a pokračovali se ještě posilnit k Tetřevovi ve Ferdinandově. Na spaní jsme si již předem vybrali velmi pěkné místo nad Hejnicemi. V noci opět mohutně foukalo.

Jó, tenkrát v tom roce, co bylo to sucho,
chlap přišel a povídá úplnou báj,
že sežere z kojota syrový ucho,
esli nám neřekne, kde leží ráj.

„Sakra kdo mi to takhle brzo volá, kdo to může bejt“? Krátce po sedmé se deru ze spacáku a hledám uřvaný tidlifon. Náčelník Kachna: „Kluci rychle honem vstávejte, řítí se na vás bouřka“! Sám velký náčelník nad námi držel ochranné křídlo! Děkujeme! Sbalený jsme byli rychle, bouřka naštěstí nepřišla, zachytily ji hory. Wabi byl rozhodnutý jet domů a já po dlouhém uvažování jsem jel s ním. Cestu zpět do Liberce bych měl fádní, kus cesty bych šel opačným směrem co před dvěma dny a navíc cestou domu pršelo. O tom, že jsme jeli k liberecké zoo tramvají a domů autem, o tom psát nebudu. To není trampské ;-D.

Pak v proklatým vedru sme lesama táhli,
kde smrděj' tůně a zrzavej mech
a stromy jak tráva, když na ně sme šáhli,
padaly na zem, to člověk by zdech'.

Co já k tomuto vandru napíšu? Nevim... moc toho nebude. Zkusím sesmolit alespoň jeden řádek. Vím totiž, že zaručeně budu mít dva čtenáře. Proto toto vyprávění věnuji Wabimu, který se mnou snášel útrapy, a jeho milované Petře, ale taktéž všem, co mají v lásce Island a islandský kraj.

Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj,
mý šedivý vlasy mi za pravdu daj'.

Externí text: Miki Ryvola: Island
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2017
  • 132 zobrazení
valec823
Chtěl jezdit rychleji z hospody. Tak jsem popotáhnul válec a poladil spojku. Starý pružinky jsem vyházel. Nový pružinky jsou nepatrně tvrdší. Proč ? Pokud nejsi příznivcem (jezdcem) babett, tak ti to stejně nic neřekne. Pokud na babetě občas jezdíš, a serou tě pomalý rozjezdy, neustálá snaha o popojíždění (při zastavení na křižovatce), a malá rychlost, tak se s tím buď smiř, anebo se ozvi a něco s tím provedem.
více  Zavřít popis alba 
  • 5.11.2016
  • 316 zobrazení
finedays
"Jó, tenkrát v tom roce, co bylo to sucho, chlap přišel a povídá úplnou báj, že sežere z kojota syrový ucho, esli nám neřekne, kde leží ráj."
Pochod z Keblova přes Leský mlýn do Křivsoudova a Strojetic.....33 °C ve stínu podle potoka, kde hovada štípou moc....a nakonec jsme onen ráj našli pod výtokem z přehrady Želivka, kde voda má prý 4 °C. (příště ověříme měřěním)
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 23.7.2016
  • 137 zobrazení
datavideomedia
Česko Budějovický půlmaraton 2016
1:33:03- OT- 1:33:01- RT
184. místo celkově z 2.241 doběhnuvších…. (předběhlo mě 18 žen a dívek :-))
Celkově startovalo 3.400 včetně dětských závodů… .
Co k závodu ?
Ráno , jsem si dal výklusem 2 míle (čas na 3,2 km – 14:53 rozhodně není maximem, ale proč nezajít, když tam kolegové mají tak dobré lívance a tak jsem se „přikrmil i jogurtem ;-)). Poté jsem nabral do auta své společníky : Ondřej Zítek a Jindřich Šesták. No dám si ještě kávičku na cestu u Mekáče , no a skončilo to ještě ranním meníčkem :-) .
Po příjezdu do CB jsem si vyzvedli číslo, šli na krátkou procházku a potkali se Kubik Podany a jeho přáteli. Vyrazil jsem do oblíbené Pizzerie Fontana(kde jsme minulý rok trávili cely víkend s dalšími přáteli) a po dobrých těstovinách a 3 dcl suchého bílého vína (výborný, vychlazený Veltlín) jsem vyrazil za svými budějovickými přáteli na chatu. Zde jsme chvilku poseděli (bylo krásně, teplo a slunečno), pak jsem jim pomohl s úklidem louky a sběru listí a následného odvozu do lesa a po návratu do mého dočasného exilu u nich jsem se jal s přípravami na závod.
Bylo krátce před šestou , oblékám se a…slyším nějaké proudění vody – hmm asi se někdo koupe …. Ne- byl přívalový déšt…. .
Tak to bude krásný běh, to se ani nebudu muset koupat, pomyslel jsem si… .
Za 20 minut ale nic , bylo teplo a silnice začala pozvolna usychat… .
Na startu jsem byl překvapivě včas :-) , na masáž ale stála dlouhá fronta (no ne tak moc, 6 lidí ale vyhodnotil jsem , že při rychlosti práce masérůbych taky start nemusel stihnout…) Nicméně co- zkusím taky jednou bez , že :-) .. .
V koridoru jsem se potkal s Radek Steklý , Libor Ondrůšek a s přáteli – vodiči na 1:30.
Start proběhl v dozvuku radničních hodin, které hrají Odu na radost od L.v Beethovena, prostě krása. První kilometr 4:15, druhý 4:16- pohoda – vhodně zvolené tempo na 1:30 a trochu méně…
Od 3 km se mnou běží jakýsi „exhibicionista“ – hezké tělo ale- v páských boxerkách a celý je potetovaný – no to je něco pro ženské u trati, co :-) Mužští se jen usmívají , jiní si zase občas klepou na čelo . Prostě exhibouš, ale běží pěkně … .Cca 2 km běžím za ním (běží docela rychle a pěkně) , ale bohužel mě pak přestalo bavit se koukat na jeho pozadí a vyrážím do předu.. .
5 km – 21:46 , trochu (cca 26 sec za plánovaným mezičasem na 1:30, ale v pohodě).
Zhruba od 6 km se znovu potkáváme s bardem Libor Ondrůškem – Ten den běžíme spolu druhý závod ( i on byl ráno na Dvou mílích, Stejně jako Adrien Sehnal ..). Dohodli jsme se , že pojedeme spolu ve vláčku, pravidelně se po cca km střídáme (já táhnu do kopce , on zas po rovině).
Od 10km začne tra stoupat- je to škoda, neb tam jsem přišel o ambice běžet rychleji (tělo po 14 dnech závodů, soudů, akcí s Éňou nemělo čas odpočinout a není síla na zrychlení, navíc do kopce). krátká rovinka a pak hurá z kopce. Koukám , jak většina běžců běhá hezky po kraji a dle mého si to někdy až prodlužují …. .Jsem zvyklý ze sjezdového lyžování jet vždy , co možná nejkratší stopou, tak to beru na přímo- je tedy fakt , že míjím mobilní sprchy (vracet a zabíhat se mi nechtělo…) ale co :-) … .
Po 15.km vidím , že bych na tom nemusel být tak špatně, hodně lidí zpomaluje, předbíhám je… .Uvědomil jsem si, že vlastně mám pořád s sebou nějaký gel- no gel tzv. „pozdní sběr, ročník 2013“. Mám takových věcí doma spoustu, nepoužívám je, dostanu uje při nějakém závodu a pak se „konzervují“ doma ve skřínce a „čekají na svou šanci“… . ;-) . Rozhodl jsem se , že už je začnu všechny „orálně likvidovat“ , abych se začal zbavovat doma zbytečných věcí..No – je to prošlé, ale snad by tomu nemělo nic být a když jo , tak …. co..že ;-) (snad to doběhnu..).
Na 17.km vidím v protisměru Hynka a Petru Kamínkovou, v lomu 18-19 km potkávám Mirek Touška a Víťas Meloun . Běží tak na 1:30 , ty už asi nedoběhnu ale napadlo mě – a co když jo ?
Zkusím přidat , vzpomněl jsem si na Emila Zátopka (Když nemůžeš, tak přidej ! ;-) ) a zrychlil jsem !
Poslední 2,5 km si užívám , tleskám si s dětmi (potkávám i malé Romy, vzpomínám si na občas blbé poznámky typu, že jsou špinaví… ) – ne , te já jsem upocený , oblitý iontákami, vodou , solí, rukou od pomerančů atp… a plácáme si . Stejně jako s jinými – je fakt , že jsem měl strach , abych se k někomu nepřilepil.. :-)
Posledních 200m a jdu do toho naplno ( posledních 400m jsem běžel 3:23 /km, tady je vidět , že jsem fakt asi dost línej), sprintuji do cíle a trochu se mračím…až 1:32:50,1,2,3,4, a …tak to asi nestihnu , no co – měl jsem makat dříve … .
V cíle se potkávám s Carlem Capalbo, poplácáme se po zádech , David Cihlář mi vysvětlí , jak mám „zainstruovat“ maséry :-) a hajdy do zázemí … .Tam skoro nikdo …to mám rád…klid a pohoda.. .Fajn , dojdu se vykoupat, aby si mě hezky mohli děvčata na masáži rozdělat. Hmm, zapomněl jsem mýdlo, ale vykoukla na mě sypatická drobná blondýnka ze sprch ( Tereza Chlupová) a nabízí mi svůj.. .:-)
Děda Fiala má radost – umytý odcházím k masérům ale co to, už jsem 3 v řadě , přede mnou zasmradění běžci po doběhu (asi netuší, že by se měli před masáží vykoupat, a maséři, evidentně mladí jim to neřeknou, což je docela škoda… .). Cekání si krátím ve frontě ím ? Seznamuji se půvabnou slečnou ze sprch (Tereza doběhla 6. za 1:27, její bráška Tomáš Maizze Chlup byl ještě lepší !). Bavíme se o triatlonu , jejím úrazu, o stravě atd… . Je tedy fakt, že se oba narodili, kdy já jsem začal skoro běhat maratony , ale nevadí…pro mě a snad i pro ně je to přínos… .:-)
Tak , dotočná s přáteli a hurá na kutě – ve 4-.hod. ráno po tanečku a 2,5km docházce do bydlení … .
A hurá do Olomoca !!!
Split:
Split 1: 00:21:46
Split 2: 00:43:53
Split 3: 01:06:17
Split 4: 01:33:03

PS: rád bych poblahopřál ještě několika běžcům k úspěšnému proběhnutí se v Olomouci - Zdenek Chmel a jeho drahá polovička, Radek Steklý, Radek Špíšek, Pavel Koloc, Zora Hrdinová a její "partička". Blanka Vostřáková a Slávek Kolář, díky za povzbuzování ! Simona Schneiderová- děkuji za azyl a pošlu termíny křtu :-) . Tomáš Mirovsky- skvěle jste to zorganizovali ! Tak snad jsem na nokoho nezapomněl... . ;-)
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2016
  • 164 zobrazení
zsamskladnonorska2015-16
Když se řekne Zayferus, většině lidí to nic neřekne do té doby, než k Vám přijede parta nadšených sokolníků. V úterý 24. května 2016 předvedli zástupci obecně prospěšné společnosti Zayferus se sídlem v Lednici na Jižní Moravě všem žákům školy výsledky své dlouholeté práce. V první části si žáci dravce prohlédli a dostali stručný výklad o životě dravců, a čím je který dravec zajímavý. Ve vědomostních soutěžích si někteří žáci odnesli i věcné ceny. Poutavý, věcný a vtipný výklad byl zaměřen na ochranu přírody. V druhé části programu obdivovaly děti útočné lety dravých ptáků na pohyblivé makety zvířat a krásu jejich pohybu vzduchem.
Kategorie: dětipříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 24.5.2016
  • 134 zobrazení
pinia
23.4.2017 - po několika mrazivých dnech se dnes trochu oteplilo a dokonce vysvitlo slunce. A tak jsem se vydala do turisty nejnavštěvovanějšího brněnského parku. Jeho poloha pod Petrovem a blízko nádraží přímo nabízí k posezení na lavečkách nebo přímo na zídkách. Denisovy sady jsou pojmenovány po francouzkém historikovi Ernestu Denisovi. Jenže brňáci mu neřeknou jinak než Františkov nebo Terasy pod Petrovem. A v závěru se podívám i do druhé části Denisových sadů do Parku Studánka.
Kategorie: městapříroda
více  Zavřít popis alba 
43 komentářů
  • duben 2016 až duben 2017
  • 92 zobrazení
reklama