Název

Maršovské vodopády / Bílý potok

Popis

Je první lednový víkend, pár stupňů mrazu a všude sníh - no paráda. Po dvou letech mířím do oblasti Bílého potoka na Velkobítešsku. Nejprve na Maršovské jezírko, pak na soustavu malých vodopádů. Díky pravé zimě jsou hodně těžko dostupné, ale kousl jsem to a fyzicky jsem se jich dotknul. Po modré pak sestupuji do údolí Bílého potoka, kolem několika mlýnů, cestou necestou křižující bystřinu na odvážných lávkách. Na srubu v zátočině osádka není, odpočívám tedy v rozvalinách starého železářského hamru. Břehy jsou lemovány rozeklanými skalisky, zvláště v oblasti Výřích skal. Potkávám jen nahodilé poutníky a kusy srnčí zvěře. Je to příjemný vejšlap, hodně jiný od mé poslední letní návštěvy. Za mlýnem Ve žlebu odbočuji do Rokle Přibyslavického potoka. Ten je vlhký a zasmušilý celoročně, takže mechové příkrovy skal živí tisíce krápníků, voda spěchá přes tmavé kameny a padlé dřevo dolů do Bílého potoka a stíny stromů lámou slunko do bizardních obrazců. Vracím se zpět na soutok a mé kroky vedou na camp T.O.Rover. Tady dělám delší pauzu a vzpomínám na vydařený 75. potlach. Na fleku je uklizeno a v přístřešku vše potřebné pro vandrovníky. Po posezení u ohníčku zanechávám novoročenku a stoupám lesy a pak pláněmi Prostředních Haken do úžlabí Podhorky. Tuto potoční rokli si pro křížení zvolilo i množství lesních zvířat, je to pěkný kros. Bláto a špinavý sníh sklepávám ještě na lesní cestě Na Mazleně. Úděsný svah konči až v obci Braníškov. Slunce padlo za obzor a já na lávku přístřešku u zastávky. Ale až nohy povolí, zbydou pěkné vzpomínky.....

Nastavení