Alba

Právě přidaná alba se štítkem – #afrika.

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

ruzak01
více  Zavřít popis alba 
  • letos v lednu
  • 469 zobrazení
ondrejhavelka
Náboženské vystřízlivění – úprk nebo prohloubení zájmu

Jakmile cestovatel vystřízliví z fáze okouzlení, dojde na druhou fázi, která má dvě naprosto odlišné podoby: 1. prohlédnutí náboženského nesmyslu a únik, nebo 2. racionálnější střízlivé nahlédnutí skutečně smysluplné duchovní cesty. V Indii (a nejen tam) jsem potkal nespočet cestovatelů, kteří byli okouzleni a obrazně se vznášeli v oblacích užívaje si své okouzlení, aby za několik týdnů obrazně spadli na zem a věřte, že v Indii na zemi to pěkné není: kromě nepředstavitelné špíny a zápachu tam leží také beznozí žebráci, v bídě umírající nejrůzněji postižení lidé a psi, které byste si po méně než deseti pivech rozhodně nepohladili. Na duchovní zemi je to podobné.
Cestovatelé, kteří metaforicky řečeno spadli duchovně zpátky na zem a natloukli si nos, často uraženi opouští Indii a míří dál nebo raději domů. Jejich vzpomínky na Indii jsou potom nepříliš lichotivé, což je škoda, protože Indie je neuvěřitelná, fascinující a za tyto prožitky sama nemůže.
Na indickém subkontinentu jsem ale potkal také několik poutníků, kteří po fázi okouzlení vystřízlivěli, zjistili, že jejich okouzlení mělo racionální a skutečný základ a začali danou duchovní cestu dále promýšlet, prohlubovat a žít. Potkal jsem třicetiletého Holanďana, který byl už deset let v těžko dostupném vysoko postaveném buddhistickém klášteře a musím říci, že dlouhé večerní konverzace s ním byly mimořádně obohacující. Zprvu ze mě vůbec neměl radost, protože jsem byl po dvou letech první cestovatel, který k „zapomenutému“ klášteru vystoupil a to z jeho pohledu indikovalo novou vlnu hlučných a otravných turistů. Když zjistil, že cestuji sám a nikdo za mnou nejde, byl viditelně rád. Ten člověk zkrátka dobrovolně, střízlivě a uvědoměle opustil „náš svět“ a usadil se ve světě, který je jeho „branou do nebe“, podobně jako německý jogín, kterého jsem potkal v momentě, kdy se mu Indové spěchající do práce klaněli na ulici, po níž v klidu procházel směrem ke svému klášteru.
V jižní Indii jsem zase potkal skvělého poutníka z Ghany, který našel svého učitele a studoval u něho svoji náboženskou cestu už sedmým rokem: hinduistický učitel pro něho navrhl cestu skrze hru na hudební nástroje – ghanský poutník byl totiž mimořádně muzikální a učitel vycítil, že nejvíce duchovně roste, když dostane do ruky nový, neznámý hudební nástroj a sám se na něj učí hrát; jakmile si hru osvojí, nástroj odkládá a dostane další. Když jsme spolu trávili nějaký čas, měl v ruce jakousi dutou keramickou kouli se dvěma nestejnými otvory a pokoušel se k ní najít „hudební klíč“. Ve všech náboženstvích, které jsem měl na cestách možnost nahlédnout, byli inspirativní jedinci, to byli ti, kteří šli z náboženského okouzlení druhou popsanou cestou.

Náboženské znechucení – obětování lidí, synkretické hybridy i ponižování

Náboženské znechucení přichází jednak jako výše popsaná druhá fáze okouzlení, nebo rovnou při prvním kontaktu s cizí religiózní skutečností. Jde o religiózní zážitky, které cestovatel prostě nestráví: jsou to sousta, která není s to spolknout a ani se o to nesnaží. Pro mě jsou to všechny obřady, kde dochází k ponižování druhého, kde se trápí a zabíjejí zvířata nebo (dříve) dokonce lidé. Kultické obětování lidí provozovaly kultury po celém světě (Aztékové, Keltové, Germáni, Indové...) a některé kultury k němu přidávaly i rituální kanibalismus (zejména v Africe a v Oceánii). Příznačným rysem např. aztéckého náboženského kultu bylo vyřezávání srdcí kněžími lidským obětem zaživa. Kultické obětování lidí nebylo nic neobvyklého a není to tak dávno, kdy podobné praktiky provozovali také staří Slované.

Rituální zabíjení jako prolomený výhled za smrt

Religionisté nacházejí v obětování lidí zvláště elementární existenciální zážitek, kdy umírající jistým způsobem bral s sebou na cestu do smrti a za ní i přítomné „diváky“, a nabídl jim tak prožitek sebe-oproštění a konfrontace s věčností. Pohled na obětovaného člověka mohl přihlížejícím existenciálně otřást a vrhnout nové světlo na žebříček hodnot tohoto světa. Z mého subjektivního pohledu sousto nestravitelné nejen u člověka, ale i u zvířete.
Náboženské znechucení může přijít naráz v podobě silného šoku, nebo pozvolna při delším pronikání k podstatě daného náboženství nebo jeho vnějších projevů. Například křesťan, který se cítí dobře v křesťanské mystice s niterným vztahem k Bohu, kdesi v ústraní bude jistě rád pobývat v jednom z veřejnosti nepřístupných klášterů na vrcholcích skal v řecké Meteoře, ale jistě by byl znechucen kýčovitou galashow při návštěvě papeže nebo letničnímu šílenství evangelikálních veleakcí, kde huláká a křičí tisíce lidí v oblecích, aby za pár chvil v euforii „přispěli na dobrou věc“ do pečlivě nachystaných kasiček. Taková přehlídka může způsobit náboženský šok až znechucení i lidem jiné, popřípadě žádné víry.
Hloubavý zbožný muslim bude asi znechucen teroristy, kteří své vyšinuté zájmy falešně zaštiťují jeho vyznávaným kultem (zatímco v reálu často žijí velmi sekulárně a naplno si užívají hedónistických „dobrot ateismu“), a rozhodně tím „svému“ náboženství škodí, nemluvě o hrůzách, které při tom napáchají. Pokud se potom muslimové od těchto vyšinutých islamistů hlasitě nedistancují, způsobí teroristické útoky ve jménu islámu samozřejmě silné náboženské znechucení a nutno dodat více než legitimní. A to je velká škoda, neboť po procestování většiny muslimských zemí světa musím jednoznačně říci, že lidé tam ke mně byli velmi pohostinní a naprosto bratrsky mě jako křesťana respektovali a přijímali. Nutno doplnit, že muslimské obce často vystoupily s odsouzením terorismu, ovšem pro média nebývá tato zpráva příliš lákavá, žurnalistickou hantýrkou: není „sexy“.
Ve mně působí náboženské znechucení rovněž taková náboženství, která prosazují přísnou (nedotknutelnou) nesvobodnou hierarchii, kde výše postavený zneužívá svého postavení a ponižuje či využívá níže postaveného nebo jinověrce. Přesně takto nemá (!) vypadat křesťanství, i když tomu tak bohužel často bylo a někdy také stále je, což dnes moudře kritizuje papež František, který toto moderní farizejství v katolické církvi nazývá klerikalismem, po mém soudu často zcela právem a více než výstižně. Poutník by měl být ostražitý také při setkání s náboženstvím, které je silně nacionalisticky laděno: tam, kde se svět dělí ostrým řezem na „my a oni“, tam je často – váchovsky řečeno – skupina „oni“ vnímána jako méněcenná, což mezináboženskému dialogu nejen neprospěje, ale v podstatě jej znemožní.

Synkretické hybridy: ode všeho trochu a vodku na to

Cestovatelé bývají duchovně otřeseni, někdy až znechuceni synkretickými náboženskými kulty, které z jejich pohledu hloupě nebo velmi nešikovně kombinují více náboženství, jako například karibské voodoo s prvky křesťanství, jehož kněze/šamana v noci opravdu nechcete potkat v opuštěné uličce; středoafrický islám s prvky šamanismu, jehož vyznavači byste z bezpečnostních důvodů neměli tvrdit, že Bůh neexistuje a šaman je šarlatán; ruský buddhismus s prvky pravoslaví a vodkou nameteným lámou dovádějícím s balalajkou; New Age s lidmi, kteří věří všemu, jen ne tomu, co má nějakou spojitost s křesťanstvím; scientologie zaštítěná hollywoodskými hvězdami se svým ponižováním a manipulací vlastních věřících nebo třeba transpersonální psychologie, která je směsicí mystiky, parapsychologie, šamanismu, orientálních nauk a duchovních prožitků založených na halucinogenech. Náboženská tolerance a mezináboženský dialog by asi neměl končit lacinou syntézou všeho, ale být skutečným vztahem dvou či více entit, které vzájemný vztah obohatí (třeba i potvrzením vlastní identity), ale nerozpustí v druhém nebo dokonce ve všech. Po náboženském znechucení většinou přichází absolutní ztráta zájmu o dané náboženství, případně subjektivní odsouzení a explicitní záporné hodnocení tohoto kultu.
Náboženské okouzlení i znechucení v jednom
Některé náboženské kulty samozřejmě způsobí jednomu okouzlení a druhému znechucení. Když židé někdy ve 13. stol. př. n. l. přišli do Kanaánu (země zaslíbené), setkali se v souvislosti s Baálovým kultem s tzv. sákrální prostitucí, kdy bohoslužba probíhala formou sexu s kněžkou/prostitutkou. Kněží a proroci byli tímto kultem silně znechuceni, ale jak už to bývá, prostí lidé byli často naopak okouzleni a využívali všech lákadel Baálova kultu. Hierarchie a prostý věřící lid často nesdílel úplně stejná východiska. Není tomu tak (zejména, ale nejenom) v oblasti sexuální etiky v různých náboženstvích i dnes? Podívejme se do historie. Skutečně to kněžím přivodilo náboženské znechucení? Není na čase nalít si čistého vína a vyndat hlavu z písku?

Zpětný náboženský šok

Po dlouhých cestách se poutník může setkat se zpětným náboženským šokem při návratu k domácímu kultu, ať už je jakýkoli. Z mého ryze subjektivního pohledu vždy po návratu narazím na jakýsi sterilní chlad v našich kostelích. Cítím vždy striktní liturgickou disciplínu a slýchám v kázání, co se nesmí a co je špatně, což například v kostelích jižní Evropy prakticky neuslyšíte, o Africe a Latinské Americe ani nemluvě. Na druhé straně ještě sterilnější a lidsky chladnější bohoslužby jsem zažil v severní Evropě. Často se u nás nadává na politické poměry, což do kostela nepatří (!), nedostatek peněz, nedostatek kněží, nedostatek všeho... Kritika proradných podnikatelů mě jako podnikatele příliš nenadchne, odkládání vlastní racionality u vstupu do kostela nebo kritika odlišnosti, když někdo nepasuje do českých měřítek také ne, kritika českých inspirativních křesťanských myslitelů už vůbec ne, ale jsou farnosti, kde se kněží touto povrchností díky Bohu nezabývají a vlijí mi do žil opět trochu života. Česká upjatost (i přetvářka, která je však ve všech náboženstvích) a důraz na nedělní masové mše, kde se často chodíme spíše „ukázat“ a odškrtnout si účast, není, přiznávám, můj šálek kávy, ale to je skutečně jen můj silně jednostranný poutnický pohled. Vždy mi nějaký čas trvá, než doma opět objevím to podstatné, ale zatím se tak pokaždé stalo. A když je nejhůř, zajedu si na mši do jednoho z pražských středověkých skvostů, ponořím se do fascinující české historie a náboženské chmury se rychle rozpustí.
Závěrem nutno zopakovat, že všechny popsané otřesy, okouzlení i znechucení, souhrnně náboženské šoky byly nahlíženy z mého (silně omezeného) a jednostranného pohledu. Všechny náboženské šoky pro mě byly (s odstupem času) plodné a nabídly mi učinit další krok na cestě. Podobně jako kulturní šok, také náboženský šok může skončit pozitivní změnou kurzu a výsledným „přepodstatněním“, tedy proměnou poutníka.

#náboženství, #šok, #cestování, #rituál, #nahota, #fotografie, #lidé, #buddhismus, #hinduismus, #zasvěcení, #Indie, #Afrika, #víra, #umění, #akt, #akty, #nahá Afrika, #Ondřej Havelka (cestovatel), #otřes, #okouzlení, #dovolená, #travel, #traveling, #travelphotography, #naked, #nude native tribes
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2008 až leden 2020
  • 2 063 zobrazení
ondrejhavelka
Náboženský šok, otazníky v očích a duchovní zemětřesení

Jogín v indickém Váránasí si přímo přede mnou na přirození zavěsil dvacetikilové závaží; v Pampanze na Filipínách přibili člověka na kříž a za zvuku modliteb jej vztyčili vzhůru; šaman s rukama od krve v beninské Ganvié se na mě při voodoo obřadu podíval tak zle a pronikavě, že jsem byl týden naprosto bez síly k další cestě; v kostele při mši v ghanské Akkře se lidé kolem mě najednou vymrštili z lavic a začali hulákat, tleskat a tančit, div nemetali kozelce; prapodivný kněz nedaleko haitského Ouanaminthe měl na oltáři vedle voodoo sošek křesťanské symboly; v Turnově na náměstí na mě zpoza keře vyskočili radostně bubnující zvěstovatelé Krišny, zatímco jakýsi politik na pódiu o pár metrů dál hulákal, že musíme zachránit „křesťanskou identitu Evropy“, aniž by (jak se při rozhovoru ukázalo) ztrácel čas s četbou Nového zákona; Tom Cruise mě z hotelové televize v New Jersey naprosto vážně přesvědčoval, že za vším stojí krutovládce galaktické konfederace Xenu; v New Yorku na Wall Street bylo více buddhistických mnichů než byznysmenů a z londýnských autobusů na mě útočily obří nápisy sdělující, že Bůh není, protože to „vědci zjistili“.
To je několik příkladů z „poutnického terénu“, které mohou v cestovateli vyvolat náboženský šok a jeho oči deformovat do tvaru otazníku. Leckdy pro něj není nutné cestovat daleko, ovšem na cestách je obvykle častější a intenzivnější, už kvůli tomu, že cestovatel bývá otevřenější a citlivější k okolním vjemům. Častěji také postihuje tzv. „duchovní hledače“, kteří své cesty směřují za duchovním poznáním, ale může být intenzivní i nepříjemný také pro poutníka již dlouhý čas zabydleného ve svém náboženství, očekávajícího spíše jeho prohlubování, nikoli nepředvídatelné „duchovní zemětřesení“, jež ovšem dlouhá cesta do vzdálených končin naší krásné planety umí zprostředkovat. Minimálně latentně však působí na všechny cestovatele, neboť – slovy významného lékaře a psychologa Carla Gustava Junga – religiozita je nedílnou součástí lidské přirozenosti.
Náboženský šok může (někdy v souvislosti s kulturním šokem) poutníkovu cestu změnit, předčasně ukončit nebo naopak neplánovaně prodloužit, takže je dobré o něm vědět a být alespoň částečně připraven. Rozeznání náboženského šoku může zachránit nejen cestu, ale také poutníkovo duševní zdraví, v extrému i zdraví fyzické či dokonce život.

Podoby náboženského šoku: otřes, okouzlení, znechucení

Cestovatel po vzdálených koutech planety zažívá běžně dnes již dobře známý kulturní šok, a přestože náboženství bývá uváděno jako jedna z příčin kulturního šoku, je podle mého názoru přesnější definovat náboženský šok jako příbuzný, ale samostatný fenomén. Jinak působí na zrychleného turistu, obehnaného hradbou pečlivého itineráře, který spěchá se sluchátky v uších, selfie tyčí v ruce a dronem nad hlavou, aby v několika prchavých okamžicích odškrtal položky ve svém seznamu a do cizí země se nepřijel nechat „zasáhnout“ nebo dokonce „proměnit“, ale v rychlosti a nejlépe levně a bezpečně získat další instantní zážitek a jinak působí na vnímavého poutníka, který cestuje pomalu, v klidu nasává svět, sleduje kulturní a náboženské proměny a je otevřen alteritě, aby jej „zasáhla“ a jeho cesta aby jej pomalu proměňovala, formovala a utvářela.
Náboženský šok může mít více podob: 1. otřes, prožitek něčeho nečekaného, zvláštního, vzhledem k cestovatelově domácímu náboženství (nebo bezvěrectví) mimořádného; 2. okouzlení, tedy zakušení čehosi svůdného, lákavého, na první pohled „té správné duchovní cesty“, která cestovateli zatím nebyla známa; 3. znechucení, jinými slovy náboženský prožitek z pohledu cestovatele hloupý, absurdní, krutý, nechutný nebo kýčovitý.

Náboženský otřes – tvrdá rána po hlavě i peníze ve chřtánu

Náboženský otřes obvykle přichází při rychlých změnách prostředí, typicky při několikahodinovém přeletu do zcela jiné kultury podobně jako kulturní šok: jedná se o nečekané události v očekávaném náboženství. Vzpomínám si na několik náboženských otřesů vysoko v Himálaji: putoval jsem několik dní překrásnými horami Ladakhu, abych po náročném výstupu najednou na vysoké skále spatřil při západu slunce úchvatný buddhistický klášter. Opatrně jsem už téměř po tmě vstoupil. V klášteře žilo asi třicet dospělých mnichů a deset malých žáků; vlídně mě přijali, a dokonce mi nabídli místo v malé cele spoře osvětlené maličkou svíčkou se dvěma mnichy. Cítil jsem se jako v ráji a lačnil jsem po hlubinách buddhistické meditace.
Ráno jsem se zašel podívat na výuku malých mnichů: mniši spořádaně předčítali staré texty pod okny s výhledem na přilehlé sedmitisícovky, zatímco důstojně působící starý láma pomalu a tiše procházel mezi nimi – atmosféra byla posvátná. A najednou: prásk! Láma vzal jednoho žáčka tlustou knihou po hlavě tak silně, že to se mnou škublo, až jsem se z tureckého sedu svalil na záda. Žáček se pokusil opravit chybu v recitaci, ale neuspěl: druhá rána, pak hned třetí. Za chvilku dostal další malý mníšek. Rány po hlavě brzy vystřídala rákoska určená na záda a já jsem si uvědomil, že atmosféra není posvátná, ale prostoupená úzkostlivým strachem žáčků a těžko pochopitelnou brutalitou starého lámy.
Vrátil jsem se do své cely se zvířenými myšlenkami a otazníky v očích, a protože bylo konečně denní světlo (elektřinu tam neměli), konečně jsem se po cele mohl porozhlédnout. Přišel další otřes: na stěnách chrámu, který byl na první pohled rájem na zemi, visely fotky New Yorku a vysmátých byznysmenů v oblecích. Mého zájmu si všiml mnich, který mi ihned vysvětlil, že snem mnoha mnichů z onoho kláštera je život v Americe, zemi snů a splněných přání. Když jsem potom dostal silný čaj se žluklým jačím mlékem a solí a uviděl, jak místní poutníci strkají nemalé peníze do úst zlaté sochy Buddhy, který za svého života zdůrazňoval, že je člověk jako každý jiný a jeho uctívání nikomu nikam nepomůže, už jsem se ničemu nedivil.

Náboženský otřes jako roztříštění mylného předporozumění

Tyto mé otřesy byly typickým příkladem roztříštění mylného náboženského předporozumění, jinými slovy: náboženská realita bývá jiná, než jak o ní vypovídá literatura na opačném konci světa a jaký obraz si o ní cestovatel doma pro sebe vytvoří. Ovšem pozor, po strávení roztříštěného předporozumění přijde druhý a možná hlubší pohled a cestovatel zjistí, že mnohé skutečnosti (často ty podstatnější) literatuře docela odpovídají, a není proto dobré usuzovat podle prvního náboženského otřesu.
Je více než užitečné připustit, že cestovatel nikdy nemůže hodnotit náboženství objektivně, dokonce ani „své domácí“ náboženství nemůže plně přehlédnout a posoudit. Cestovatel vždy hodnotí pouze ze svého pohledu, tedy subjektivně, vždy z určité výchozí pozice, zatížen svým vzděláním, zkušeností, očekáváním, svým naturelem. Často cestovatelé vyprávějí o nenormálních, divných nebo směšných náboženských obřadech. Jistě, cestovatel může říci, že se jemu ten či onen obřad jevil nenormální, ale nemůže říci, že obřad byl nenormální. Není na světě religionisty, který by byl schopen neutrálně a objektivně obsáhnout všechna náboženství s jejich jemnými odlišnostmi a – halíkovsky řečeno – z pozice Božského nadhledu říci, co je a co není normální. Cestovatel je totiž otřesen skutečnostmi, které jsou pro ony „nenormální sektáře“ z jejich pohledu naprosto normální a tradiční. Nechat si roztříštit mylné předporozumění, připustit svůj nepřesný postoj a být schopen jej případně napravit je obrovský krok k poznání a (nejen) k duchovnímu růstu. To však v žádném případě neznamená, že cestovatel nemá být racionálně kritický, jak přiblížíme dále. Spíše by se měl umět podívat na věc jinýma očima a stále pamatovat na zlaté pravidlo: co chceš po ostatních, dělej i ty jim. Vzájemné osočování a pomlouvání mezináboženskému dialogu a pochopení nepomůže a přitom pochopení a mír mezi světovými náboženstvími je základem pro mír ve světě.
Náboženský otřes může i v domácím prostředí vyvolat např. nepříliš dobře vzdělaný kněz, který při kázání vypustí z úst nepromyšlený nesmysl nebo zbožně vychází z pozic velkých křesťanských myslitelů, kteří byli sice geniální, ale v některých oblastech (typicky Augustin v sexuální etice) byli zkrátka úplně mimo magisteriální mantinely; papež František to moudře vystihl diagnózou: neurotická obsese. Takový neuvážený výrok může hlavu hloubavého křesťana řádně zamotat a nakonec vést raději k zájmu o jiná náboženství. Velké nebezpečí náboženského otřesu až znechucení hrozí – slovy významného teologa Ctirada Václava Pospíšila – od „zbožného trouby“ a já dodávám, že to platí pro všechna náboženství na celém světě.

Vypasený asketa a svatý muž, který zvracel motor

Jindy jsou náboženské otřesy úsměvné: jednou jsem se chtěl podívat do krásného hinduistického chrámu, ale vstup mi byl zakázán s odůvodněním, že mám příliš modré oči a to prostě do jejich svatostánku nepatří. Po chvilce mě vypasený chlapík, který se převléká za hinduistického svatého muže a sedí k radosti objektivů záměrně na skvělém pozadí (mimochodem se jedná o výnosné zaměstnání), poprosil o peníze na dobrou věc a pohladil si u toho řádně tučné břicho (dnes už ho mám bohužel taky, jen na něj zatím nevybírám peníze). Následující den jsem ale narazil na pravého svatého muže, jehož bizarní zevnějšek mnou otřásl: na vrakovišti se pomazal olejem a mazem letitých vyřazených motorů a na jazyk zavěsil nesmírně těžké závaží z motorových komponentů tak, aby mu to maximálně vytahovalo jazyk z úst. Toto motorové závaží se táhlo až k zemi, kde se rozprostíralo po chodníku spolu s jeho dvoumetrovými dredy namaštěnými motorovým olejem. Jinak byl zcela nahý a prostě seděl v postranní uličce nevelkého indického města. Ten naopak žádné peníze nechtěl, neboť skuteční sádhuové nechtějí, ba ani nesmí, vzít peníze do ruky. Ten člověk vypadal, jakoby zvracel motor a na mě to silně zapůsobilo, i když dodnes nedokážu říci jak.

Další krok: progres, regres nebo období působení

Po náboženském otřesu může podle mé zkušenosti podpořené řadou mých přátel následovat progres, regres nebo období působení. Roztříštění mylného předporozumění nebo pozitivní otřes nasměruje k pokroku a hlubšímu zájmu (krok progrese). Negativní otřes může nasměrovat ke ztrátě zájmu, případně poklesu hodnocení onoho náboženství (krok regrese). Nesnadno uchopitelný náboženský otřes může vyústit v relativně dlouhé období vědomého či nevědomého působení: výše uvedený příklad svatého muže „zvracejícího motor“ je toho zářnou ukázkou – stále na něho vzpomínám a stále nevím, co si o něm myslet, ovšem jisté je, že to byl silný náboženský otřes, kterému neumím přidat hodnotící znaménko.

Náboženské okouzlení – vzhůru do oblak s duchovní hyenou v zádech

V oblasti náboženského okouzlení je určitou královnou mezi zeměmi Indie. Sám jsem v Indii měsíce meditoval v buddhistických klášterech, chvilku pobyl také v hinduistickém ášramu a často sdílel dýmku s hinduistickými svatými muži (sádhu), abych s nimi rozprávěl o Božích tajemstvích, na jiných kontinentech se účastnil voodoo obřadů, všech myslitelných bohoslužeb i nejrůznějších (z mého pohledu) náboženských šíleností. Ačkoli jsem dnes již řadu let milovníkem křesťanské teologie, stále také zůstávám milovníkem religionistiky a náboženské plurality i zastáncem plodného mezináboženského dialogu, a proto byly všechny tyto pobyty mimořádně inspirativní, potkal jsem skvělé lidi z celého světa a rád vzpomínám na týdny náboženského okouzlení.
Při náboženském okouzlení je člověk často „bezhlavě zamilován“ do exoticky působící nauky, která mu připadá jako „ta jediná pravá“. V tomto okouzlení je cestovatel schopen zapomenout na celý dosavadní život, odevzdat všechno majiteli ášramu, školy, sekty nebo církve a plnit naprosto iracionální úkoly. Náboženské okouzlení je subjektivně velmi krásné, osvobozující, povznášející, stejně jako nebezpečné, neboť cestovatel je v tu chvíli zneužitelný jako málokdy jindy. Stavu okouzlení velmi často zneužívají darební guruové, vychytralí vůdci, prohnaní zasvětitelé a není těžké domyslet, co všechno s poutníkem a hlavně s poutnicí provedou. Nenechme se mýlit, tito lidé zdaleka nepůsobí jen v Indii: vyskytují se všude, kde lze ovládat druhé, křesťanství nevyjímaje.
Zneužívání náboženského okouzlení neváhám nazvat tím nejodpornějším „duchovním hyenismem“. Volnými slovy evangelisty Lukáše: běda vám, kdo zneužíváte člověka v nejcitlivějším místě, totiž v srdci, běda vám! Pokud po cestovatelce či cestovateli bude někdo ve fázi náboženského okouzlení vyžadovat peníze, majetek, posluhování, sex, bezvýhradnou důvěru, násilí na někom jiném, práci zadarmo nebo odložení vlastní racionality – rychle pryč! Netřeba hned zatratit ono náboženství, ale dát si zatracený pozor na onoho duchovního, který mazaně zneužívá bytostnou potřebu smyslu, jenž je v každém člověku hluboce přítomná. Obvykle si k sebeobraně stačí položit jednoduchou otázku: opravdu mě toto náboženství osvobozuje, nebo mě svazuje a k něčemu nutí pod záminkou svobody? Podle mého soudu je cestování zejména o svobodě a duchovní hledání chápu – aristotelsky řečeno – jako podstatnou formu cestování, nikoli – řečeno naopak platónsky – jako dva k sobě nepatřící prvky.

Pokračování příště 1/2

#náboženství, #šok, #cestování, #rituál, #nahota, #fotografie, #lidé, #buddhismus, #hinduismus, #zasvěcení, #Indie, #Afrika, #víra, #umění, #akt, #akty, #nahá Afrika, #Ondřej Havelka (cestovatel), #otřes, #okouzlení, #dovolená, #travel, #traveling, #travelphotography, #naked, #nude native tribes
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • květen 2008 až prosinec 2019
  • 3 307 zobrazení
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
více  Zavřít popis alba 
49 komentářů
  • říjen 2008 až říjen 2019
  • 4 369 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah