Náboženské vystřízlivění – úprk nebo prohloubení zájmu
Jakmile cestovatel vystřízliví z fáze okouzlení, dojde na druhou fázi, která má dvě naprosto odlišné podoby: 1. prohlédnutí náboženského nesmyslu a únik, nebo 2. racionálnější střízlivé nahlédnutí skutečně smysluplné duchovní cesty. V Indii (a nejen tam) jsem potkal nespočet cestovatelů, kteří byli okouzleni a obrazně se vznášeli v oblacích užívaje si své okouzlení, aby za několik týdnů obrazně spadli na zem a věřte, že v Indii na zemi to pěkné není: kromě nepředstavitelné špíny a zápachu tam leží také beznozí žebráci, v bídě umírající nejrůzněji postižení lidé a psi, které byste si po méně než deseti pivech rozhodně nepohladili. Na duchovní zemi je to podobné.
Cestovatelé, kteří metaforicky řečeno spadli duchovně zpátky na zem a natloukli si nos, často uraženi opouští Indii a míří dál nebo raději domů. Jejich vzpomínky na Indii jsou potom nepříliš lichotivé, což je škoda, protože Indie je neuvěřitelná, fascinující a za tyto prožitky sama nemůže.
Na indickém subkontinentu jsem ale potkal také několik poutníků, kteří po fázi okouzlení vystřízlivěli, zjistili, že jejich okouzlení mělo racionální a skutečný základ a začali danou duchovní cestu dále promýšlet, prohlubovat a žít. Potkal jsem třicetiletého Holanďana, který byl už deset let v těžko dostupném vysoko postaveném buddhistickém klášteře a musím říci, že dlouhé večerní konverzace s ním byly mimořádně obohacující. Zprvu ze mě vůbec neměl radost, protože jsem byl po dvou letech první cestovatel, který k „zapomenutému“ klášteru vystoupil a to z jeho pohledu indikovalo novou vlnu hlučných a otravných turistů. Když zjistil, že cestuji sám a nikdo za mnou nejde, byl viditelně rád. Ten člověk zkrátka dobrovolně, střízlivě a uvědoměle opustil „náš svět“ a usadil se ve světě, který je jeho „branou do nebe“, podobně jako německý jogín, kterého jsem potkal v momentě, kdy se mu Indové spěchající do práce klaněli na ulici, po níž v klidu procházel směrem ke svému klášteru.
V jižní Indii jsem zase potkal skvělého poutníka z Ghany, který našel svého učitele a studoval u něho svoji náboženskou cestu už sedmým rokem: hinduistický učitel pro něho navrhl cestu skrze hru na hudební nástroje – ghanský poutník byl totiž mimořádně muzikální a učitel vycítil, že nejvíce duchovně roste, když dostane do ruky nový, neznámý hudební nástroj a sám se na něj učí hrát; jakmile si hru osvojí, nástroj odkládá a dostane další. Když jsme spolu trávili nějaký čas, měl v ruce jakousi dutou keramickou kouli se dvěma nestejnými otvory a pokoušel se k ní najít „hudební klíč“. Ve všech náboženstvích, které jsem měl na cestách možnost nahlédnout, byli inspirativní jedinci, to byli ti, kteří šli z náboženského okouzlení druhou popsanou cestou.
Náboženské znechucení – obětování lidí, synkretické hybridy i ponižování
Náboženské znechucení přichází jednak jako výše popsaná druhá fáze okouzlení, nebo rovnou při prvním kontaktu s cizí religiózní skutečností. Jde o religiózní zážitky, které cestovatel prostě nestráví: jsou to sousta, která není s to spolknout a ani se o to nesnaží. Pro mě jsou to všechny obřady, kde dochází k ponižování druhého, kde se trápí a zabíjejí zvířata nebo (dříve) dokonce lidé. Kultické obětování lidí provozovaly kultury po celém světě (Aztékové, Keltové, Germáni, Indové...) a některé kultury k němu přidávaly i rituální kanibalismus (zejména v Africe a v Oceánii). Příznačným rysem např. aztéckého náboženského kultu bylo vyřezávání srdcí kněžími lidským obětem zaživa. Kultické obětování lidí nebylo nic neobvyklého a není to tak dávno, kdy podobné praktiky provozovali také staří Slované.
Rituální zabíjení jako prolomený výhled za smrt
Religionisté nacházejí v obětování lidí zvláště elementární existenciální zážitek, kdy umírající jistým způsobem bral s sebou na cestu do smrti a za ní i přítomné „diváky“, a nabídl jim tak prožitek sebe-oproštění a konfrontace s věčností. Pohled na obětovaného člověka mohl přihlížejícím existenciálně otřást a vrhnout nové světlo na žebříček hodnot tohoto světa. Z mého subjektivního pohledu sousto nestravitelné nejen u člověka, ale i u zvířete.
Náboženské znechucení může přijít naráz v podobě silného šoku, nebo pozvolna při delším pronikání k podstatě daného náboženství nebo jeho vnějších projevů. Například křesťan, který se cítí dobře v křesťanské mystice s niterným vztahem k Bohu, kdesi v ústraní bude jistě rád pobývat v jednom z veřejnosti nepřístupných klášterů na vrcholcích skal v řecké Meteoře, ale jistě by byl znechucen kýčovitou galashow při návštěvě papeže nebo letničnímu šílenství evangelikálních veleakcí, kde huláká a křičí tisíce lidí v oblecích, aby za pár chvil v euforii „přispěli na dobrou věc“ do pečlivě nachystaných kasiček. Taková přehlídka může způsobit náboženský šok až znechucení i lidem jiné, popřípadě žádné víry.
Hloubavý zbožný muslim bude asi znechucen teroristy, kteří své vyšinuté zájmy falešně zaštiťují jeho vyznávaným kultem (zatímco v reálu často žijí velmi sekulárně a naplno si užívají hedónistických „dobrot ateismu“), a rozhodně tím „svému“ náboženství škodí, nemluvě o hrůzách, které při tom napáchají. Pokud se potom muslimové od těchto vyšinutých islamistů hlasitě nedistancují, způsobí teroristické útoky ve jménu islámu samozřejmě silné náboženské znechucení a nutno dodat více než legitimní. A to je velká škoda, neboť po procestování většiny muslimských zemí světa musím jednoznačně říci, že lidé tam ke mně byli velmi pohostinní a naprosto bratrsky mě jako křesťana respektovali a přijímali. Nutno doplnit, že muslimské obce často vystoupily s odsouzením terorismu, ovšem pro média nebývá tato zpráva příliš lákavá, žurnalistickou hantýrkou: není „sexy“.
Ve mně působí náboženské znechucení rovněž taková náboženství, která prosazují přísnou (nedotknutelnou) nesvobodnou hierarchii, kde výše postavený zneužívá svého postavení a ponižuje či využívá níže postaveného nebo jinověrce. Přesně takto nemá (!) vypadat křesťanství, i když tomu tak bohužel často bylo a někdy také stále je, což dnes moudře kritizuje papež František, který toto moderní farizejství v katolické církvi nazývá klerikalismem, po mém soudu často zcela právem a více než výstižně. Poutník by měl být ostražitý také při setkání s náboženstvím, které je silně nacionalisticky laděno: tam, kde se svět dělí ostrým řezem na „my a oni“, tam je často – váchovsky řečeno – skupina „oni“ vnímána jako méněcenná, což mezináboženskému dialogu nejen neprospěje, ale v podstatě jej znemožní.
Synkretické hybridy: ode všeho trochu a vodku na to
Cestovatelé bývají duchovně otřeseni, někdy až znechuceni synkretickými náboženskými kulty, které z jejich pohledu hloupě nebo velmi nešikovně kombinují více náboženství, jako například karibské voodoo s prvky křesťanství, jehož kněze/šamana v noci opravdu nechcete potkat v opuštěné uličce; středoafrický islám s prvky šamanismu, jehož vyznavači byste z bezpečnostních důvodů neměli tvrdit, že Bůh neexistuje a šaman je šarlatán; ruský buddhismus s prvky pravoslaví a vodkou nameteným lámou dovádějícím s balalajkou; New Age s lidmi, kteří věří všemu, jen ne tomu, co má nějakou spojitost s křesťanstvím; scientologie zaštítěná hollywoodskými hvězdami se svým ponižováním a manipulací vlastních věřících nebo třeba transpersonální psychologie, která je směsicí mystiky, parapsychologie, šamanismu, orientálních nauk a duchovních prožitků založených na halucinogenech. Náboženská tolerance a mezináboženský dialog by asi neměl končit lacinou syntézou všeho, ale být skutečným vztahem dvou či více entit, které vzájemný vztah obohatí (třeba i potvrzením vlastní identity), ale nerozpustí v druhém nebo dokonce ve všech. Po náboženském znechucení většinou přichází absolutní ztráta zájmu o dané náboženství, případně subjektivní odsouzení a explicitní záporné hodnocení tohoto kultu.
Náboženské okouzlení i znechucení v jednom
Některé náboženské kulty samozřejmě způsobí jednomu okouzlení a druhému znechucení. Když židé někdy ve 13. stol. př. n. l. přišli do Kanaánu (země zaslíbené), setkali se v souvislosti s Baálovým kultem s tzv. sákrální prostitucí, kdy bohoslužba probíhala formou sexu s kněžkou/prostitutkou. Kněží a proroci byli tímto kultem silně znechuceni, ale jak už to bývá, prostí lidé byli často naopak okouzleni a využívali všech lákadel Baálova kultu. Hierarchie a prostý věřící lid často nesdílel úplně stejná východiska. Není tomu tak (zejména, ale nejenom) v oblasti sexuální etiky v různých náboženstvích i dnes? Podívejme se do historie. Skutečně to kněžím přivodilo náboženské znechucení? Není na čase nalít si čistého vína a vyndat hlavu z písku?
Zpětný náboženský šok
Po dlouhých cestách se poutník může setkat se zpětným náboženským šokem při návratu k domácímu kultu, ať už je jakýkoli. Z mého ryze subjektivního pohledu vždy po návratu narazím na jakýsi sterilní chlad v našich kostelích. Cítím vždy striktní liturgickou disciplínu a slýchám v kázání, co se nesmí a co je špatně, což například v kostelích jižní Evropy prakticky neuslyšíte, o Africe a Latinské Americe ani nemluvě. Na druhé straně ještě sterilnější a lidsky chladnější bohoslužby jsem zažil v severní Evropě. Často se u nás nadává na politické poměry, což do kostela nepatří (!), nedostatek peněz, nedostatek kněží, nedostatek všeho... Kritika proradných podnikatelů mě jako podnikatele příliš nenadchne, odkládání vlastní racionality u vstupu do kostela nebo kritika odlišnosti, když někdo nepasuje do českých měřítek také ne, kritika českých inspirativních křesťanských myslitelů už vůbec ne, ale jsou farnosti, kde se kněží touto povrchností díky Bohu nezabývají a vlijí mi do žil opět trochu života. Česká upjatost (i přetvářka, která je však ve všech náboženstvích) a důraz na nedělní masové mše, kde se často chodíme spíše „ukázat“ a odškrtnout si účast, není, přiznávám, můj šálek kávy, ale to je skutečně jen můj silně jednostranný poutnický pohled. Vždy mi nějaký čas trvá, než doma opět objevím to podstatné, ale zatím se tak pokaždé stalo. A když je nejhůř, zajedu si na mši do jednoho z pražských středověkých skvostů, ponořím se do fascinující české historie a náboženské chmury se rychle rozpustí.
Závěrem nutno zopakovat, že všechny popsané otřesy, okouzlení i znechucení, souhrnně náboženské šoky byly nahlíženy z mého (silně omezeného) a jednostranného pohledu. Všechny náboženské šoky pro mě byly (s odstupem času) plodné a nabídly mi učinit další krok na cestě. Podobně jako kulturní šok, také náboženský šok může skončit pozitivní změnou kurzu a výsledným „přepodstatněním“, tedy proměnou poutníka.
#náboženství, #šok, #cestování, #rituál, #nahota, #fotografie, #lidé, #buddhismus, #hinduismus, #zasvěcení, #Indie, #Afrika, #víra, #umění, #akt, #akty, #nahá Afrika, #Ondřej Havelka (cestovatel), #otřes, #okouzlení, #dovolená, #travel, #traveling, #travelphotography, #naked, #nude native tribes
Jakmile cestovatel vystřízliví z fáze okouzlení, dojde na druhou fázi, která má dvě naprosto odlišné podoby: 1. prohlédnutí náboženského nesmyslu a únik, nebo 2. racionálnější střízlivé nahlédnutí skutečně smysluplné duchovní cesty. V Indii (a nejen tam) jsem potkal nespočet cestovatelů, kteří byli okouzleni a obrazně se vznášeli v oblacích užívaje si své okouzlení, aby za několik týdnů obrazně spadli na zem a věřte, že v Indii na zemi to pěkné není: kromě nepředstavitelné špíny a zápachu tam leží také beznozí žebráci, v bídě umírající nejrůzněji postižení lidé a psi, které byste si po méně než deseti pivech rozhodně nepohladili. Na duchovní zemi je to podobné.
Cestovatelé, kteří metaforicky řečeno spadli duchovně zpátky na zem a natloukli si nos, často uraženi opouští Indii a míří dál nebo raději domů. Jejich vzpomínky na Indii jsou potom nepříliš lichotivé, což je škoda, protože Indie je neuvěřitelná, fascinující a za tyto prožitky sama nemůže.
Na indickém subkontinentu jsem ale potkal také několik poutníků, kteří po fázi okouzlení vystřízlivěli, zjistili, že jejich okouzlení mělo racionální a skutečný základ a začali danou duchovní cestu dále promýšlet, prohlubovat a žít. Potkal jsem třicetiletého Holanďana, který byl už deset let v těžko dostupném vysoko postaveném buddhistickém klášteře a musím říci, že dlouhé večerní konverzace s ním byly mimořádně obohacující. Zprvu ze mě vůbec neměl radost, protože jsem byl po dvou letech první cestovatel, který k „zapomenutému“ klášteru vystoupil a to z jeho pohledu indikovalo novou vlnu hlučných a otravných turistů. Když zjistil, že cestuji sám a nikdo za mnou nejde, byl viditelně rád. Ten člověk zkrátka dobrovolně, střízlivě a uvědoměle opustil „náš svět“ a usadil se ve světě, který je jeho „branou do nebe“, podobně jako německý jogín, kterého jsem potkal v momentě, kdy se mu Indové spěchající do práce klaněli na ulici, po níž v klidu procházel směrem ke svému klášteru.
V jižní Indii jsem zase potkal skvělého poutníka z Ghany, který našel svého učitele a studoval u něho svoji náboženskou cestu už sedmým rokem: hinduistický učitel pro něho navrhl cestu skrze hru na hudební nástroje – ghanský poutník byl totiž mimořádně muzikální a učitel vycítil, že nejvíce duchovně roste, když dostane do ruky nový, neznámý hudební nástroj a sám se na něj učí hrát; jakmile si hru osvojí, nástroj odkládá a dostane další. Když jsme spolu trávili nějaký čas, měl v ruce jakousi dutou keramickou kouli se dvěma nestejnými otvory a pokoušel se k ní najít „hudební klíč“. Ve všech náboženstvích, které jsem měl na cestách možnost nahlédnout, byli inspirativní jedinci, to byli ti, kteří šli z náboženského okouzlení druhou popsanou cestou.
Náboženské znechucení – obětování lidí, synkretické hybridy i ponižování
Náboženské znechucení přichází jednak jako výše popsaná druhá fáze okouzlení, nebo rovnou při prvním kontaktu s cizí religiózní skutečností. Jde o religiózní zážitky, které cestovatel prostě nestráví: jsou to sousta, která není s to spolknout a ani se o to nesnaží. Pro mě jsou to všechny obřady, kde dochází k ponižování druhého, kde se trápí a zabíjejí zvířata nebo (dříve) dokonce lidé. Kultické obětování lidí provozovaly kultury po celém světě (Aztékové, Keltové, Germáni, Indové...) a některé kultury k němu přidávaly i rituální kanibalismus (zejména v Africe a v Oceánii). Příznačným rysem např. aztéckého náboženského kultu bylo vyřezávání srdcí kněžími lidským obětem zaživa. Kultické obětování lidí nebylo nic neobvyklého a není to tak dávno, kdy podobné praktiky provozovali také staří Slované.
Rituální zabíjení jako prolomený výhled za smrt
Religionisté nacházejí v obětování lidí zvláště elementární existenciální zážitek, kdy umírající jistým způsobem bral s sebou na cestu do smrti a za ní i přítomné „diváky“, a nabídl jim tak prožitek sebe-oproštění a konfrontace s věčností. Pohled na obětovaného člověka mohl přihlížejícím existenciálně otřást a vrhnout nové světlo na žebříček hodnot tohoto světa. Z mého subjektivního pohledu sousto nestravitelné nejen u člověka, ale i u zvířete.
Náboženské znechucení může přijít naráz v podobě silného šoku, nebo pozvolna při delším pronikání k podstatě daného náboženství nebo jeho vnějších projevů. Například křesťan, který se cítí dobře v křesťanské mystice s niterným vztahem k Bohu, kdesi v ústraní bude jistě rád pobývat v jednom z veřejnosti nepřístupných klášterů na vrcholcích skal v řecké Meteoře, ale jistě by byl znechucen kýčovitou galashow při návštěvě papeže nebo letničnímu šílenství evangelikálních veleakcí, kde huláká a křičí tisíce lidí v oblecích, aby za pár chvil v euforii „přispěli na dobrou věc“ do pečlivě nachystaných kasiček. Taková přehlídka může způsobit náboženský šok až znechucení i lidem jiné, popřípadě žádné víry.
Hloubavý zbožný muslim bude asi znechucen teroristy, kteří své vyšinuté zájmy falešně zaštiťují jeho vyznávaným kultem (zatímco v reálu často žijí velmi sekulárně a naplno si užívají hedónistických „dobrot ateismu“), a rozhodně tím „svému“ náboženství škodí, nemluvě o hrůzách, které při tom napáchají. Pokud se potom muslimové od těchto vyšinutých islamistů hlasitě nedistancují, způsobí teroristické útoky ve jménu islámu samozřejmě silné náboženské znechucení a nutno dodat více než legitimní. A to je velká škoda, neboť po procestování většiny muslimských zemí světa musím jednoznačně říci, že lidé tam ke mně byli velmi pohostinní a naprosto bratrsky mě jako křesťana respektovali a přijímali. Nutno doplnit, že muslimské obce často vystoupily s odsouzením terorismu, ovšem pro média nebývá tato zpráva příliš lákavá, žurnalistickou hantýrkou: není „sexy“.
Ve mně působí náboženské znechucení rovněž taková náboženství, která prosazují přísnou (nedotknutelnou) nesvobodnou hierarchii, kde výše postavený zneužívá svého postavení a ponižuje či využívá níže postaveného nebo jinověrce. Přesně takto nemá (!) vypadat křesťanství, i když tomu tak bohužel často bylo a někdy také stále je, což dnes moudře kritizuje papež František, který toto moderní farizejství v katolické církvi nazývá klerikalismem, po mém soudu často zcela právem a více než výstižně. Poutník by měl být ostražitý také při setkání s náboženstvím, které je silně nacionalisticky laděno: tam, kde se svět dělí ostrým řezem na „my a oni“, tam je často – váchovsky řečeno – skupina „oni“ vnímána jako méněcenná, což mezináboženskému dialogu nejen neprospěje, ale v podstatě jej znemožní.
Synkretické hybridy: ode všeho trochu a vodku na to
Cestovatelé bývají duchovně otřeseni, někdy až znechuceni synkretickými náboženskými kulty, které z jejich pohledu hloupě nebo velmi nešikovně kombinují více náboženství, jako například karibské voodoo s prvky křesťanství, jehož kněze/šamana v noci opravdu nechcete potkat v opuštěné uličce; středoafrický islám s prvky šamanismu, jehož vyznavači byste z bezpečnostních důvodů neměli tvrdit, že Bůh neexistuje a šaman je šarlatán; ruský buddhismus s prvky pravoslaví a vodkou nameteným lámou dovádějícím s balalajkou; New Age s lidmi, kteří věří všemu, jen ne tomu, co má nějakou spojitost s křesťanstvím; scientologie zaštítěná hollywoodskými hvězdami se svým ponižováním a manipulací vlastních věřících nebo třeba transpersonální psychologie, která je směsicí mystiky, parapsychologie, šamanismu, orientálních nauk a duchovních prožitků založených na halucinogenech. Náboženská tolerance a mezináboženský dialog by asi neměl končit lacinou syntézou všeho, ale být skutečným vztahem dvou či více entit, které vzájemný vztah obohatí (třeba i potvrzením vlastní identity), ale nerozpustí v druhém nebo dokonce ve všech. Po náboženském znechucení většinou přichází absolutní ztráta zájmu o dané náboženství, případně subjektivní odsouzení a explicitní záporné hodnocení tohoto kultu.
Náboženské okouzlení i znechucení v jednom
Některé náboženské kulty samozřejmě způsobí jednomu okouzlení a druhému znechucení. Když židé někdy ve 13. stol. př. n. l. přišli do Kanaánu (země zaslíbené), setkali se v souvislosti s Baálovým kultem s tzv. sákrální prostitucí, kdy bohoslužba probíhala formou sexu s kněžkou/prostitutkou. Kněží a proroci byli tímto kultem silně znechuceni, ale jak už to bývá, prostí lidé byli často naopak okouzleni a využívali všech lákadel Baálova kultu. Hierarchie a prostý věřící lid často nesdílel úplně stejná východiska. Není tomu tak (zejména, ale nejenom) v oblasti sexuální etiky v různých náboženstvích i dnes? Podívejme se do historie. Skutečně to kněžím přivodilo náboženské znechucení? Není na čase nalít si čistého vína a vyndat hlavu z písku?
Zpětný náboženský šok
Po dlouhých cestách se poutník může setkat se zpětným náboženským šokem při návratu k domácímu kultu, ať už je jakýkoli. Z mého ryze subjektivního pohledu vždy po návratu narazím na jakýsi sterilní chlad v našich kostelích. Cítím vždy striktní liturgickou disciplínu a slýchám v kázání, co se nesmí a co je špatně, což například v kostelích jižní Evropy prakticky neuslyšíte, o Africe a Latinské Americe ani nemluvě. Na druhé straně ještě sterilnější a lidsky chladnější bohoslužby jsem zažil v severní Evropě. Často se u nás nadává na politické poměry, což do kostela nepatří (!), nedostatek peněz, nedostatek kněží, nedostatek všeho... Kritika proradných podnikatelů mě jako podnikatele příliš nenadchne, odkládání vlastní racionality u vstupu do kostela nebo kritika odlišnosti, když někdo nepasuje do českých měřítek také ne, kritika českých inspirativních křesťanských myslitelů už vůbec ne, ale jsou farnosti, kde se kněží touto povrchností díky Bohu nezabývají a vlijí mi do žil opět trochu života. Česká upjatost (i přetvářka, která je však ve všech náboženstvích) a důraz na nedělní masové mše, kde se často chodíme spíše „ukázat“ a odškrtnout si účast, není, přiznávám, můj šálek kávy, ale to je skutečně jen můj silně jednostranný poutnický pohled. Vždy mi nějaký čas trvá, než doma opět objevím to podstatné, ale zatím se tak pokaždé stalo. A když je nejhůř, zajedu si na mši do jednoho z pražských středověkých skvostů, ponořím se do fascinující české historie a náboženské chmury se rychle rozpustí.
Závěrem nutno zopakovat, že všechny popsané otřesy, okouzlení i znechucení, souhrnně náboženské šoky byly nahlíženy z mého (silně omezeného) a jednostranného pohledu. Všechny náboženské šoky pro mě byly (s odstupem času) plodné a nabídly mi učinit další krok na cestě. Podobně jako kulturní šok, také náboženský šok může skončit pozitivní změnou kurzu a výsledným „přepodstatněním“, tedy proměnou poutníka.
#náboženství, #šok, #cestování, #rituál, #nahota, #fotografie, #lidé, #buddhismus, #hinduismus, #zasvěcení, #Indie, #Afrika, #víra, #umění, #akt, #akty, #nahá Afrika, #Ondřej Havelka (cestovatel), #otřes, #okouzlení, #dovolená, #travel, #traveling, #travelphotography, #naked, #nude native tribes