Název

Školní výlet - 6.A

Popis

6. A - ŠKOLNÍ VÝLET PLNÝ ZÁŽITKŮ A NEČEKANÝCH SETKÁNÍ aneb „děkujeme páni MISTŘI“

Ve čtvrtek 30. 5. 2024 jsme se s žáky 6. A potkali v brzkých ranních hodinách na vlakovém nádraží v Českých Budějovicích a vydali jsme se do Prahy vstříc novým zážitkům, dobrodružství, ale i poznání našich památek a historie. V plánu jsme toho měli spoustu – návštěvu Pražského hradu, Chrámu sv. Víta, Zlatou uličku a náš den završil vzdělávací program „Praha hravě“ pod vedením zkušené průvodkyně. Žáci byli rozděleni do týmů a soutěžili mezi sebou nejen ve vědomostech, ale i v logickém uvažování a nakonec i v práci s mapou. Náš program vedl přes Karlův most směrem na Kampu a doprovázely ho zajímavosti z naší bohaté historie země.

Až do teď to vypadalo na docela obyčejný výlet. Nikdo netušil, že se to celé zvrtne v „něco“ neuvěřitelného.

Začátek nebyl nijak nadějný. Ještě zadýchaní z náročného výstupu po Starých zámeckých schodech jsme se ocitli přímo před informační cedulkou, která nám hlásila, že Hrad je uzavřen. Pohodička, nebudeme panikařit, ona to pančitelka nějak udělá. Pančitelko, pančitelko…. Aha,

ona už něco dohaduje tamhle s policistou hlídkujícím u vchodu. No jasně, vždyť jsme to věděli, zařídila to. Zjistila, že uzavírka bude až od 13. hodiny, takže všechno v klidu stihneme. Ale ten její „divnej“ úsměv….

No nic, zavelela, a jde se do katedrály sv. Víta. Jak tohle mohl někdo postavit holýma rukama? A těch oltářů, mozaik a vitráží. Fotek máme dost, nicméně jediná událost, ze které budeme po zbytek dne rozesílat naše fotky do všech stran, na nás teprve čekala, aniž bychom o ní měli

sebemenší tušení. Začalo pršet, stojíme na I. nádvoří Pražského Hradu. Proč nám proboha říká, ať si vezmeme pláštěnky a deštníky, když by bylo snazší se prostě schovat do průchodu jako všichni ostatní turisté? Ještě dřív, než jsme tuto naši geniálně prostou otázku zformulovali do náležitě hlasité formy směřující k paní učitelce, nám zůstala ústa otevřená dokořán. Doslova na dosah ruky okolo nás procházeli muži oblečeni v elegantních tmavomodrých oblecích a v ruce nesoucí trofej hokejových mistrů světa. Než nám došlo, že je to realizační tým našich mistrovských hochů, byli pryč. Propásli jsme příležitost se alespoň vyfotit, blesklo nám hlavami. Ale jen na chvíli. Zvolání někoho z davu, že stojí za rohem a fotí se s fanoušky, zapříčinilo, že paní učitelka na malou chvilku ztratila kontrolu nad svou družinou. Ale bát se nemusela. Hlouček lidí fotících se s Plekancem třímajícím pohár byl opravdu jen pár kroků. Něco málo jsme stihli, a když jsme trofej doprovodili až ke vstupu do Pražského hradu, kam výprava směřovala na návštěvu k panu prezidentovi, měli jsme téma k hovoru na celý den. Ale nedostali jsme prostor ke vzájemnému sdílení zážitku. Tááááámhle jde Nečas. Nekec……ty jo, fakt, je to on. Co vám budu povídat. Další úprk. Paní
učitelka byla v tu chvíli ráda, že nádvoří je rozlehlé a celkem dobře kontrolovatelné. Neměla nejmenší šanci nás zastavit. Kdo se ale zastavil, byl Martin Nečas. Fakt sympaťák, postál s každým, kdo si chtěl udělat fotku. A hned na rozhovor před přítomné kamery ČT. To už jsme se ale fotili s „Rulíkem všemocným“. Trenér s Milanem Hniličkou sice přijeli vozem, ale ani oni neodmítli jedinou žádost o společnou fotku. A že jich bylo. To už se ale na druhém konci nádvoří začal rozléhat podezřelý hluk. Jde celý tým, celý tým, rozumíš. Nevíme, kam dřív. Fotka s Davidem Tomáškem. Super. Máme. Ale támhle nám odchází Červenka. Rychle. To bylo o fous, ale máme. Kondelík, Kondelík, ten je náš. Gudas, vidíš, to je Radko. Nebudu vám tady popisovat celou

anabázi, ale pan prezident málem přišel o návštěvu. Nakonec ale všichni naši zlatí kluci zmizeli ve dveřích, protože je slušnost na návštěvy chodit včas. A to už vůbec nemluvím o návštěvě u hlavy státu, o jejíž přítomnosti na Hradě jasně hovořila ve větru vlající prezidentská standarta. Na malou chvilku se rozhostilo ticho, takový ten klid, který nastane, když je po něčem velkém smíchaný s očekáváním, co se bude dít dál. Kdyby nám v tu chvíli někdo řekl, že přijde ještě něco víc, zaťukali bychom si na čela a mysleli si něco o bohnické psychiatrické léčebně. Tady bych si dovolila malinké doporučení. Všechny informace, hlavně ty z nejasných zdrojů si raději ověřte, než jim uvěříte. Třeba té, která kolovala již asi 20 minut po celém nádvoří a mluvila o tom, že Pastrňák už musel odletět zpátky za moře. Na kritické myšlení a zhodnocení nebyl čas. Pastrňáááááááák. Ty joooooo, Pasta. Kdyby si kdokoli z nás v tu chvíli všímal paní učitelky, porozuměl by výrazu „naprostá rezignace.“ Ale nevšímal. Tady už nebyl prostor na jakoukoli spolupráci. Ostrý lokty, troška potřebné zdravé drzosti a Pastrňák stál před našimi fotícími mobily. A ty cvakaly a blýskaly o závod. Z výše zmíněných důvodů jsme nakonec byli nuceni pustit k ostrostřelci z finále pracovnici hradního protokolu, která Davida rychle odváděla za zbytkem týmu, ale opravdu dost neradi.

No a pak byl nějaký program. Paní učitelka jistě promine, že z něj nám toho v hlavách moc nezůstalo. Zato skutečnost, že nás vzala na výlet, ze kterého máme zážitek na celý život, si budeme pomatovat dlouho.

Nastavení